Biblická východiska svátosti smíení

Transkript

1 Biblická východiska svátosti smíení Úvod Dostal jsem dnes takka nemožný úkol zastoupit otce Aleše Opatrného, jemuž se nemžu vyrovnat ani kvalitou pednesu, ani genialitou a hloubkou myšlenek, takže spíše nechám promlouvat nkoho jiného, a sice Boha samotného, Boží slovo. Budu hodn citovat Písmo; koneckonc tématem této pednášky je ukázat biblická východiska svátosti smíení. Vyjdeme z klasického rozdlení slavení svátosti smíení na pt ástí, které dvrn známe: zpytování svdomí, jež patí vlastn do pípravy, dále lítost, vyznání, pijetí odpuštní, rozhodnutí a díkvzdání. Jsou to ásti dvrn známé a já bych chtl ke každé ásti uvést biblická východiska, tedy texty, které nám mají na naše téma vrhnout svtlo možná v trochu jiném úhlu, než jak jsme zvyklí. Usvdení Bohem První ást se klasicky nazývá zpytování svdomí, ale já bych zvolil jiný název, a sice usvdení Bohem. Víme, že v Bibli se nikde nepoužívá výraz zpytovat svdomí, ale zato se mnohokrát mluví o usvdení Bohem. My si však mžeme íci: Ale copak není tou nejbližší instancí práv svdomí? Podle nj máme zkoumat svj život, vztahy k druhým lidem, dobro a zlo. To nepopírám, ale podle Bible a koneckonc i podle teologie je naše svdomí pod Bohem, pod Boží autoritou, pod Božím slovem. Možná nkteí z vás dostali do ruky knihu nynjšího biskupa Waltera Kaspera Dogma pod Božím slovem a my mžeme tento název parafrázovat jako svdomí pod Božím slovem nebo svdomí pod Bohem samotným. Pokud je svdomí pod Boží autoritou, pod Božím slovem, mže se stále nov utváet, formovat a vychovávat, jinak ustrne. Není už svtlem, ale šerem, temnotou. Bh má tedy formovat naše svdomí a my máme zkoumat svj život a svoje nitro ve svtle Božím. To je leitmotiv Starého i Nového zákona. Jeden velice známý biblista, francouzský jezuita Xaver Leon Dufour poznamenává ve svém Slovníku biblické teologie, že v Bibli svdomí, respektive nitro, srdce i ledví nikdy neexistuje jako autonomní instance, ale vždycky jako instance vázaná Bohem, smlouvou. To znamená, že Bible nezná zpytování svdomí ve smyslu, že lovk zane zkoumat sebe sama v sob. Podle Bible lovk zkoumá sebe sama ve svtle Božím, ve svtle Božího slova a toto slovo je svtlem. Tentýž autor dále velice pregnantn íká, že ani u sv. Pavla svdomí není nikdy autonomní, ale teonomní, ili vázané Božím zákonem, Bohem. Usvdení Bohem zahrnuje usvdení svdomí; ili ten první výraz je vlastn širší. A jak dochází k tomuto usvdení Bohem? Bible nám ukazuje dva zpsoby, a to pímo adresným, konkrétním slovem, nebo nepímo, a to inem i událostí. Odpovídá to vlastn krásnému výroku pocházejícímu od ehoe Velikého, že Bh nkdy promlouvá slovy a nkdy iny. Podívejme se tedy na onen první zpsob usvdování. Bible zná usvdení Bohem, Božím slovem a tato myšlenka se znovu objevuje v obadech pokání. Velice moudí autoi této píruky, kterou vy nejspíš neznáte, íkají, že Boží slovo má vrhnout svtlo do našeho nitra, svdomí. O tomto usvdování Božím slovem máme mnoho svdectví v samotném Písmu. Velice krásným svdectvím je Jošiášovo poínání. Jošiáš, král, který žije v druhé polovin sedmého století, po vyslechnutí slova knih Zákona, zejm jádra Deuteronomia, roztrhne své roucho; je usvden. Nehemiáš, kniha, která pochází patrn z doby poexilní, po návratu z babylónského vyhnanství, nám v osmé a deváté kapitole referuje o tom, jak tení Božího slova usvdilo a nechalo vytrysknout slzy lítosti a obrácení. Celý lid zaíná plakat; následuje velice krásná modlitba lítosti a obrácení. Boží slovo bylo na poátku, ono usvdilo lid. Takových píklad bychom mohli najít mnohem víc.

2 V obou pípadech máme na mysli usvdení Božím zákonem, Tórou. A my si ekneme: vždy my vlastn také používáme Desatero, Tóru, když se pipravujeme na svátost smíení, jednáme tedy dobe, biblicky. Bohužel nebo naštstí my nemáme pouze Starý zákon, máme i Nový zákon; nemáme jenom Desatero jako normu našeho života, máme i evangelium a Pavlovy listy. Copak nás Kristus vykoupil a osvobodil proto, abychom byli schopni zachovávat Desatero? To je, myslím, docela málo. Desatero jako mítko našeho života vlastn nestaí, protože jinak zstáváme v podstat ve Starém zákon, jako kdybychom nemli Nový zákon. A pokud známe evangelia, mžeme skuten dotvrdit, že nkteré híchy nejsou v Desateru pímo obsaženy. Vezmme si napíklad velmi známé podobenství o bohái a Lazarovi. Proti emu se provinil ten bohá, proti kterému pikázání Desatera? Dopadl velice špatn, to všichni víme. Známe také téma posledního soudu: Pane, kdy jsme t vidli nahého, žíznivého, hladového, ve vzení? (srov. Mt 25,14nn) Je to obsaženo v Desateru? Já bych ekl, že ne. A pitom podle toho bude mimo jiné lovk souzen. Další, tetí pípad híchu, který není v Desateru: vyznání, resp. zapení Ježíše. To se vlastn Desaterem nedá postihnout, ale ve svtle mnoha text evangelia víme, že je velice závažné Ježíše vyznat i zapít. A je vlastn pro mne otázkou, nakolik zkoumáme sami sebe nejenom ve svtle Desatera, ale i ve svtle evangelia. Nevím, kdo pišel na to, že staí zkoumat sebe sama podle Desatera a tak se pipravit na slavení svátosti smíení; takové zpytování je teprve na úrovni Starého zákona. Ale pokroíme v tomto exkurzu ješt dál. V Novém zákon máme velice krásný text, a to v prvním Janov listu, šestém a sedmém verši. Tam se nemluví o zkoumání sebe ve svtle Božího slova, ale o zkoumání sebe ve svtle Boha samotného. Cituji doslova: Jestliže chodíme ve svtle, tak jako on sám je ve svtle, krev jeho Syna nás oišuje. To je velice silný text. Máme chodit ve stejném svtle, v jakém je Bh sám. Samotná Boží pítomnost nás usvduje a vede potažmo i k obrácení. ím víc poznávám Boha, tím víc se tento Bh stává pro mne mítkem a normou mého života, mého svdomí. ím víc poznávám Boha jako milosrdenství, tím víc i sebe sama pomuji v tomto svtle. ím víc poznávám Boží dobrotu, tím víc i sebe sama zkoumám ve svtle této Boží dobroty atd. Samotná Boží pítomnost je pro mne usvdením, samotné Boží svtlo je pro mne normou. To je velmi vysoký ideál prvního Janova listu. Boží slovo je vlastn také uritým zpsobem Boží pítomností, protože pichází-li Bh ve svém slov, pak pichází osobn. Boží slovo není pouze zvukem, ale energií, životem, vitalitou. Usvdení Božím slovem a usvdení Boží pítomností je tedy jedno a totéž. List Židm nám velice krásn referuje o tom, že je Boží slovo dvojseným meem, který proniká až na rozhraní duše a ducha, do kostí a morku a rozsuzuje touhy a myšlenky srdce (Žid 4,12). A že toto Boží slovo je skuten meem, to je názorn ilustrováno obrácením onch nkolika tisíc poutník v Jeruzalém po Petrov hlásání o Letnicích. Ti prožili, jak Petrovo slovo proniklo, doslova cituji probodlo jejich srdce jako me. A naštstí Boží slovo dokáže naše srdce probodnout, jinak bychom velice snadno zstávali v sebeklamu. A jak na to prakticky: toto slovo mne mže usvdovat bhem liturgie, pokud mám srdce otevené, pokud nechávám dopadnout slyšené slovo na své nitro a pokud mám odvahu nechat dopadnout svtlo Božího slova i na šero a stíny svého života. V liturgii mne Boží slovo mže usvdovat, mže mne usvdovat i pi kázání. Toto slovo mne mže usvdovat pi soukromé etb Božího slova, proto je velice dobré aspo nkdy íst Boží slovo, jinak zstaneme uzavení do svého svta a do svého autonomního svdomí. Je velice dobré použít njaký text z Bible pi píprav na svátost smíení, doporuují to i autoi v Obadech pokání, v bodu sedmnáct. My se možná bojíme nechat se usvdit Božím slovem, protože máme za to, že pokud nás Bh z neho usvdí, pak nás odsoudí a znií. Kdo mže obstát ped Božím svtlem? Ale je velice dobré vdt, že Bh usvduje jinak než nepítel, než ábel. ábel také rozsuzuje, ale zárove odsuzuje. A to Bh nedlá. Bh neodsuzuje. Bh sice rozsuzuje dobré od špatného,

3 svtlo od tmy, ale neodsuzuje. Bh na rozdíl od nepítele, na rozdíl od našeho špatn vychovávaného svdomí lovka nesráží. Bh rozsuzuje, ale zárove osvobozuje od temnot, takže se nebojme vystavit se Božímu svtlu. Liturgisté nedoporuují Boží slovo jenom ke zpytování svdomí, ale zárove i k povzbuzení ve víe ped pijetím rozhešení. My totiž nepotebujeme pouze opustit svj hích, to je negativní aspekt, potebujeme také prohloubit víru v Boží odpuštní, v Boží pijetí. I k tomu potebujeme Boží slovo; víra je totiž ze slyšení, jak íká sv. Pavel v listu ímanm. Víra v odpuštní je ze slyšení Božího slova. Víra v Boží dobrotu je ze slyšení. A tak vele doporuuji, až se budete pipravovat na slavení svátosti smíení, vezmte si njaký text, který hovoí o Božím odpuštní. V Novém i ve Starém zákon je jich velice mnoho; nechte se nov povzbudit k víe, k velikosti, k víe ve velikost Božího odpuštní nebo pijetí. Bh usvduje také skrze události. I ve Starém zákon máme mnoho píklad tohoto druhu usvdování. Takovým usvdením je asto porážka ve válce: nejednali jsme dobe, propadli jsme modloslužb, odpadli jsme od Hospodina, a proto pišlo toto neštstí. Zniení Jeruzaléma babylónskými vojsky je také usvdením, a sice nevysloveným slovem. A toto usvdení vede k obrácení; o tom svdí Jeremiášv Plá. Nkdy Bh používá takové prostedky usvdování skrze události z nutnosti, protože lovk je píliš zatvrzelý, je jako k i mezek bez rozumu (Ž 32,9). A v tomto žalmu máme výzvu: Nebute jako k i mezek bez rozumu, jejich bujnost se krotí uzdou a ohlávkou, jinak k tob nepibhnou. Konkrétn: naše bujnost se nkdy musí zkrotit skrze njakou nepíjemnou událost, která je pro nás usvdením, píležitostí k obrácení. Není to ideál, ale bohužel v nkterých pípadech není jiné ešení. I v Novém zákon máme velice krásný píklad usvdení skrze událost, kterým je známý píbh marnotratného syna (Lk 15). Jak marnotratný syn poznal, že se má otoit a jít zpátky? ekl si: Já tady hynu hlady a v dom mého otce je mnoho chleba nazbyt. Ta nepíjemná událost je impulzem, podntem k obrácení. A jak prakticky? Musím íct, že je velice tžké v praxi rozpoznat Boží slovo skrze negativní události. Urit to nemžeme brát tak, že jakékoliv neštstí je trestem, varováním. Víme, že to opravdu neplatí; neplatí rovnítko nemoc = trest i varování. Spíš bych ekl, že nepíjemná, negativní událost je pro nás násilným zastavením. Chcete-li, je to jako by nás zastavil policista. Když se zastavíme, zatím ješt nevíme, proti emu jsme se provinili, co jsme provedli, že nás ten policista zastavil. Teprve díky jeho slovu teba Nemáte rozsvícená svtla víme, co jsme zanedbali. A vlastn totéž platí i v našem duchovním život. Rzné události mohou být pro nás zastavením. Zastav se, pemýšlej, ptej se Boha: Bože, jak vidíš mj život? Kroky, které jsem udlal v poslední dob? A teprve díky Boží odpovdi skrze slovo Bible, skrze slovo, které zazní v mém nitru, mžu rozpoznat, co mám zmnit. Takže taková událost je vlastn nepímým Božím oslovením, podntem k obrácení. Ale opt ne vždycky negativní událost je Božím usvdením z njakého híchu. Lítost Dalším krokem, který je nutnou souástí slavení svátosti smíení, je lítost. S lítostí máme asto problémy, protože nedokážeme dostaten litovat nebo nedokážeme prolít slzy, nebo nevíme, jak lítost vzbudit. Schváln uvádím na druhém míst lítost, ne vyznání hích. Lítost je totiž dležitjší než samotné vyznání a toto poadí zachovává i píruka Obady pokání. Pokud lítost chybí, je naše zpov pouhým vypovídáním se. Nestaí se však vypovídat, je teba litovat. Ale co to znamená, litovat? Podívejme se nejdíve, jak popisuje lítost Starý zákon. Jak se tato lítost projevuje? Emocionáln až teatráln, živ až živeln, pláem (Neh 8), roztržením rouch (2 Král 11) to je Jošiášova reakce na vyslechnutí Božího slova. Tato lítost se projevuje postem; niterná bolest je tak veliká, že lovk nemá chu k jídlu nebo si jídlo z tak

4 velké bolesti odpírá. Dokonce podle Jonášovy knihy má tento pst zahrnout i dobytek. Lítost se projevuje také sypáním si popela na hlavu. Toto všechno jsou ale jenom vnjší projevy; mnohem dležitjší jsou vnitní projevy lítosti. A zde bych rád uvedl stžejní verš pro pochopení lítosti, verš ze žalmu 51: Jen proti tob jsem se prohešil, spáchal jsem, co je ped tebou zlé. Tady je velice krásn vidt, že lítost není lítostí samoúelnou kvli tomu, že jsem udlal nco špatného, tato lítost je vždycky ve vztahu k Bohu. Lítost už ve svtle Starého zákona je vždycky ve vztahu k Bohu. A o této lítosti prožívané ve vztahu k Bohu svdí i další starozákonní místo (2 Král 22,19), kde se íká: Jošiášovo srdce zjihlo a pokoilo se ped Hospodinem. Zde vidíme krásný úinek lítosti. Srdce se stává mkkým a citlivým, už ne tvrdým, zatvrzelým, neoblomným jako kámen, srdce se stává citlivým ped Bohem a pokouje se ped ním. Co to znamená, pokoit se ped Bohem? Znamená to sklonit se ped ním, podídit se, pijmout Boha a jeho cestu. Pravá lítost tedy vede k obrácení, ke zmn. Pravá lítost se nemá projevit pouze navenek roztržením rouch, ale i uvnit, roztržením srdce, jak vybízí Joel: Roztrhejte své srdce! Co to znamená? Nenechávejte své srdce postaru, stejné, promte je, roztrhnte je. Tak radikální má být vaše obrácení. ekneme, že je to všechno velice krásné, ale také velice tžké. V praxi mnohokrát narážíme na to, že máme srdce z kamene, které se jednoduše nedá roztíštit. I starozákonní lovk ví, že obrácení je nadlidským dílem. Starozákonní lovk ví, že je velice tžké, ba skoro nemožné obrátit se z vlastních sil. Proto u Jeremiáše 31,19 je velice krásná prosba: Obra mne, a já se obrátím. Tento lovk vyznává, že je v koncích, že nemá sílu se obrátit, a prosí Boha: Obra mne, a já se obrátím. Existuje i druhá možnost pekladu: Chci se obrátit; byl jsem jako nezkrocený býek. To je velice krásná prosba, kterou vám svuji, až budete zcela zoufalí, že jste poád stejní; proste Boha, který dokáže roztrhnout naše srdce. ili ve svtle Starého zákona je lítost prožívána ve vztahu k Bohu. Pravá lítost je návratem a obrácením k Bohu, návratem k porušené smlouv. Opustili jsme Hospodina, zaali jsme kráet po špatných stezkách, musíme jít zpátky. Nový zákon však ukazuje obrácení trochu jinak. Obrácení ve svtle Nového zákona už není návratem zpátky k opuštnému Bohu. Není to návrat k opuštné a porušené smlouv. Obrácení ve svtle Nového zákona je krokem dopedu ke Kristu, který pichází ke mn. Zmte smýšlení, nebo se piblížilo Boží království, a to ve mn, v mé osob, íká Kristus. Boží království se piblížilo, a tak se i vy tomuto království pibližujte. Udlejte krok dopedu, ne dozadu. Je velice zajímavé, že Kristus neíká: Pestate hešit, konen zachovejte smlouvu, Desatero. Ne, Ježíš íká: zmte smýšlení. Už z toho vidíme, že Ježíš nemá na mysli pouhé opuštní starých cest, hích. Ježíš má na mysli pijetí nového stylu života, a to evangelního. Zmte smýšlení rovná se pijmte smýšlení evangelia. A Ježíš pokrauje: vte evangeliu. Vaše staré smýšlení se má nahradit smýšlením evangelia, smýšlením Ježíše Krista. Takže vidíme, že se opt vracíme tam, kde jsme byli: naše svdomí má být ve svtle evangelia, ne pouze ve svtle Desatera, Starého zákona. Jinak pro zajímavost: už papežský kazatel Raniero Cantalamessa upozoruje na tuto zmnu v pojetí obrácení. Ve Starém zákon je obrácení návratem zpt, v Novém zákon je krokem dopedu, ke Kristu, který ke mn pichází. Jak dochází k tomuto obrácení? Staí pouhá Kristova pítomnost. Kristus pichází k uedníkm, ekne pouhá ti slova Poj te za mnou a oni se obracejí, mní život. Ježíš pichází k celníku Matoušovi a ten zanechá starého zpsobu života. A u Zachea vidíme, že není zapotebí ani slov. Zacheus je zejm tak oslnn Ježíšovou pítomností, že nemže zstat lhostejný, chladný jako z kamene. Tam není zapotebí Ježíšových slov: staí pítomnost. I samotná Boží pítomnost nás vede k obrácení; na Zachea prost dopadly paprsky Ježíšovy svatosti a dobroty. Podobný zásah vidíme i v pípad apoštola Petra. Petr nebyl zasažen žádným Kristovým slovem nebo usvdením. Petr po zapení hoce zaplakal, zejm proto, že

5 byl v nitru hluboce zasažen Kristem, jeho milostí. Petr hoce zaplakal, protože zapel Krista. V tomto posledním pípad vidíme, že lítost se už nevztahuje pouze na náš vztah k Bohu, ale vztahuje se konkrétn na náš vztah ke Kristu. Obrácení ve svtle Nového zákona není tedy pouhým obrácením k Bohu, ale konkrétním obrácením ke Kristu. Opakem Petrovy lítosti je lítost Jidášova. I Jidáš litoval, a to nejen toho, že zapel, dokonce zradil Krista; v jeho pípad se nepoužívá sloveso metanoein, tedy že Jidáš zmnil smýšlení. V jeho pípad se používá jiné ecké sloveso, metamelesthai, které oznauje pohnutí nitra, zasažení nitra, lítost prožívanou na emocionální úrovni. Jidáš litoval, ale nebyla to pravá lítost, která vedla k obrácení, ale naopak k smrti, k zniení. Jidáš sice prožil na emocionální úrovni bolest, vyznal dokonce své provinní: zradil jsem nevinnou krev, ale to bylo v podstat voláním zoufalství vedoucí k sebevražd. Nkdy i my prožíváme takovou lítost. Je nám líto, že jsme se ztrapnili, že jsme ukázali svou ošklivou tvá, je nám líto, že jsme nco zkazili, teba svj život, je nám líto, že jsme nejednali podle uritého ideálu, který jsme si vytyili, ale taková lítost asto není lítostí dobrou, evangelní, prožívanou ve vztahu ke Kristu. Není nám líto, že jsme opustili Krista, je nám líto, že jsme opustili sebe, svj ideál, nebo že jsme sebe a svj život njakým zpsobem znetvoili. A že se jedná o špatnou lítost, poznáváme i podle plod, úink. Taková lítost nás vede k sebezniení, k sebevražd. Tato lítost se pak projevuje jako sebemrskaství, sebeponižování, opakované vyítání toho, co jsme udlali špatného, projevuje se jako neodpuštní sob, pípadn nenávist vi sob, teba pod pláštíkem pokory. Pokud tomu tak je, není to pravá evangelní lítost, ale lítost Jidášova, která vede k sebezniení a neprohloubí náš vztah k Bohu, ale naopak. Jinak modlitbu lítosti, modlitbu slz vele doporuují i Otcové; asto hovoí o daru slz. Taková lítost projevená navenek je skuten Božím darem. My nemáme na to, abychom ze sebe vytlaili njaké slzy, a pokud ano, pak to budou slzy, které tryskají pouze z oí, ale ne ze srdce. Bh je dárcem lítosti, teba projevené slzami. A o tento dar mžeme prosit. Velice krásn mnohokrát Otcové íkají, že takové slzy lítosti jsou po vod ktu další vodou oištní. I vody ktu nás oišují, ale protože víme, že se kest nedá opakovat, máme další prostedek, po nmž mžeme sáhnout slzy lítosti. Ve svátosti smíení jsme asto vybízeni k tomu, abychom projevili lítost, a pro mne bylo docela pekvapující zjištní, že samotné Obady pokání doporuují vyjádit modlitbu lítosti pomocí slov Písma. Nevím ale, nakolik jsme v praxi schopni tomuto ideálu dostát, tedy projevit lítost modlitbou sestavenou ze slov Písma. Vyznání Dalším krokem je vyznání. I dnešní psychologie uznává a mnohokrát potvrzuje, že vyznání má pro život každého lovka velice dležité místo, vyznání špatností je pro nás osvobozující. To jsme mnohokrát prožili i my: jakou jsme prožili úlevu, když jsme konen vyslovili vci, které nás tížily a bolely. A co Starý zákon? Starý zákon samozejm nezná nic jako naši zpov, naše vyznání praktikované ve svátosti smíení. Nemžeme tedy najít místo, které by pímo potvrdilo, že je dobré a nutné vyznávat nahlas své híchy nkomu druhému. Pesto Starý zákon zná hlasité vyznání hích, zná vyznání veejné, dokonce zná i zástupné vyznání hích. K tomu viz Nehemiáš, devátá kapitola, nebo Daniel, kapitola tyi a následující. Jsou to velice krásné modlitby vyznání vlastních hích a hích celého národa. Osvobozující sílu vyznání nám mže doložit text žalmu 32,2-5: Blaze lovku, jemuž Hospodin nepravost nepoítá, v jehož duchu není záludnosti. Mlel jsem a moje kosti chadly, celé dny jsem pronaíkal. Ve dne v noci na mn tžce ležela tvá ruka, vysýchal mn morek jako v letním žáru. Svj hích jsem ped tebou piznal, svoji nepravost jsem nezakrýval.

6 Tady vidíme krásný rozdíl mezi zatajením híchu a vyznáním. Nevyznával jsem, tudíž jsem chadl: mé kosti chadly a mj morek vysychal jako v letním žáru. Ale když jsem poznal svj hích, zakusil jsem radost, štstí. Odpuštní Další ástí je odpuštní a jeho pijetí. O Božím odpuštní máme velmi mnoho text ve Starém i Novém zákon a já bych chtl citovat jeden starozákonní text, který mi pipadá velmi psobivý a sugestivní. Kdo je Bh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevrnost pozstatku svého ddictví! Nesetrvává ve svém hnvu, nebo si oblíbil milosrdenství. Opt se nad námi slituje, rozšlape naše nepravosti. Do moských hlubin vhodíš všechny jejich híchy, prokážeš vrnost Jákobovi, milosrdenství Abrahamovi, jak jsi za dn pradávných písahal našim otcm (Mich 7,18-20). Doporuuji si vzpomenout na tento text, až znovu pijmete svátost smíení: te Bh shodil všechny moje híchy do moských hlubin, moje nepravosti byly rozšlapány. O odpuštní se mluví mnohokrát ve Starém i Novém zákon. Velice asto se používají synonymní výrazy: pikrýt hích nebo sejmout nevrnost, vymazat hích, nevzpomenout na hích, oistit od híchu, smýt nepravost, zbavit híchu, zprostit híchu. Tyto výrazy jsou však trochu zavádjící. Pro? Protože nám mohou vsugerovat myšlenku, že odpuštní je nco vnjšího, právnického. Pi odpuštní jde o právnický nebo soudní úkon: jsem zproštn viny. Nemusím do vzení, resp. nemusím v nm zstat. Je to vnjší akt. Jedna moje známá používá pro zpov výraz istírna, ale i tento krásný výraz mže být zavádjící. Já se oistím, a v zásad se mohu zase trochu zašpinit. Ale pokud se podíváme na Nový zákon, pak získáme hlubší vhled do skutenosti odpuštní. Odpuštní není pouze vnjší akt zproštní výitek svdomí, odpuštní je nové stvoení. Pokud o ktu mluvíme jako o koupeli obnovení, znovuzrození, pak totéž musíme íci i o svátostném odpuštní. I to je vlastn obnovením, znovuzrozením, novým obdarováním životem Božím. Kam pichází duch odpuštní, tam pichází nový život. A pi odpuštní hích nov dostáváme Ducha, Ducha stvoitele, který stál na poátku ped stvoením. Toho Ducha, který obnovuje srdce lovka. Toto máme vyjádeno v modlitb rozhešení: Bh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkíšením Ježíše Krista smíil se sebou celý svt a na odpuštní hích dal svého svatého Ducha. Není to tedy pouze odpuštní, ale je to odpuštní v Duchu, skrze Ducha stvoitele. Odpuštní je nco tvrího, je to pokraování díla stvoení, a proto mám žít jako nový lovk, nemžu zstat v híchu, mám žít jako lovk Bohem obnovený. Rozhodnutí Te se dostáváme k dalšímu kroku, rozhodnutí. Pokud vím, jak velkou milost a jak velké Boží odpuštní jsem pijal, pak nemohu zstat lhostejným, nemžu zstat v tom bahnu, v jakém jsem byl pedtím. Pokud vím, jak drahá a vzácná je Boží milost, nemžu zstat stejný. Tuto myšlenku drahé milosti a laciné milosti rozvádí známý evangelický teolog, pastor Dietrich Bonhoeffer. Byl to lovk, který zemel jako muedník v koncentraním táboe za 2. svtové války. Tento teolog hovoí o drahé a laciné milosti: jak to myslí? My namítneme: Copak je milost drahá? Milost se nedá koupit, milost, pokud je milostí, je vždycky darem. To je nesmysl, mluvit o drahé nebo vzácné milosti a o milosti laciné. On to myslí takto: Drahá milost je ta milost, která mne vede k obrácení, k rozhodnutí žít jinak, která ode mne nco vyžaduje, která mne nenechává lhostejným, ve spánku netenosti, indiferentnosti. To je drahá milost: já si uvdomuji, jak velký je Boží dar, a proto nemžu zstat stejný, na míst, musím udlat njaký krok dopedu. Laciná milost je oproti tomu ta milost, která mne nic nestojí, která je pro mne ním všedním, banálním, obyejným. No a co se stalo; zase jsem byl u svátosti smíení, opt mi Bh odpustil, to jsem prožil tolikrát, to je

7 normál, standard. To je v zásad laciná milost; za slevu, chcete-li, která pro mne není tak vzácná a která mne neburcuje k obrácení, ke zmn života, k rozhodnutí. Rozhodnutí je vlastn vždycky obsaženo v pravé lítosti. Ve Starém zákon se hovoí asto o rozhodnutí nehešit, což je negativní stránka rozhodnutí. Nechci dále hešit, nebo nechci hešit takovým zpsobem. Ve svtle Nového zákona však máme pozitivnjší pohled na rozhodnutí: ani ne tak nehešit jako spíš milovat, následovat Krista. Velice krásným svdectvím takového rozhodnutí i obrácení je žena, které bylo odpuštno mnoho hích, jež najednou vtrhne do domu farizeje Šimona a zane svými slzami umývat Ježíšovi nohy (Lk 7). A Ježíš íká: Komu bylo mnoho odpuštno, ten mnoho miluje. Tato žena se rozhodla milovat, protože poznala a pijala velké Boží odpuštní. ím víc si uvdomuji svj odpuštný a vymazaný dluh, tím víc mám sílu milovat, podobn jako tato žena. ím víc si uvdomuji vzácnost Boží milosti, tím víc mžu zmnit smr svého života. Opakem této ženy, které bylo mnoho odpuštno a mnoho milovala, je špatný služebník z Matoušova evangelia. Je to velmi známé podobenství o dvou služebnících; z nichž každý ml dluh. Jeden obrovský vi pánu, ten druhý ml pouze maliký dluh. Víme, že prvnímu služebníku byl onen obrovský dluh odpuštn, ale on sám dluh svému spoluslužebníku neodpustil. A na konci tohoto podobenství vidíme, jak služebníci toho pána pipomínají špatnému služebníku: Ale copak ti pán neodpustil ten velký dluh? Pro jsi neodpustil i ty? Tedy tomu špatnému služebníku se pipomíná velikost odpuštného dluhu, aby mu došlo, že jeho neodpuštní je vlastn nesmyslem. Mnoho ti bylo odpuštno, tedy mnoho máš odpouštt, milovat. Vím, že v praxi máme tak asto problémy s odpuštním jinému lovku, protože si nedokážeme uvdomit, jak velký je náš vlastní dluh k odpuštní. ím víc si uvdomujeme velikost Božího odpuštní, tím víc dokážeme odpouštt druhým, rozhodnout se milovat druhého. A tuto myšlenku potvrzuje mimo jiné i tetí kapitola listu Kolosanm: Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trplivost. Pijali jste Boží lásku, projevujte tedy tuto lásku i vi druhým. A dále konkrétnji: Snášejte se navzájem a odpouštjte si, má-li kdo nco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštjte i vy. Znovu se pipomíná: Pán ti odpustil, odpouštj i ty. Pán si t vyvolil, dal ti svoji lásku, miluj i ty. Pán t snáší, snášej druhé tedy i ty. Prost noblesse oblige, šlechetnost zavazuje. Podkování A na závr doslova a do písmene podkování. Nevím, jestli máte ve zvyku dkovat po pijetí odpuštní nebo obecn po pijetí svátosti smíení. Obady pokání ve lánku 20 pamatují na tento asto opomíjený bod a dokonce znovu pipomínají, že i dkování má být ze slov Písma. Myslím, že je to opt velmi vysoký ideál. Dkovat po pijetí odpuštní je velmi dležité, protože tak si mohu vychutnat onen pijatý dar. Mohu si ješt hloubji uvdomit, co všechno jsem dostal; nejenom odpuštní, ale dokonce Ducha svatého, Ducha nového života. A pokud jsem pijal Ducha, pijal jsem vlastn Krista, protože tam, kde je Duch, je i Kristus. A pokud jsem pijal Krista, pijal jsem zárove nov i Otce, protože tam, kde je Duch, je i Syn, a tam, kde je Syn, je i Otec. Takže díky rozhešení jsem pijal do svého srdce celou Trojici. A toto všechno mne nemže nevést k dkování, k velké vdnosti. Obady pokání nám doporuují dkovat pomocí slov Písma, takže já vám nabízím jeden velice krásný text díkvzdání, žalm 103, a tímto textem zakoníme celou naši úvahu. Dobroe, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí t uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvj život, vní t svým milosrdenstvím a slitováním, po celý tvj vk t sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla. Hospodin zjednává spravedlnost a právo všem utlaeným.

8 Dal poznat své cesty Mojžíšovi, synm Izraele svoje skutky. Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný; nepovede poád spory, nebude se hnvat vn. Nenakládá s námi podle našich hích, neodplácí nám podle našich nepravostí. Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutn se klene jeho milosrdenství nad tmi, kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevrnosti. Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad tmi, kdo se ho bojí. On ví, že jsme jen stvoení, pamatuje, že jsme prach.