ŽIVOTNÍ ORIENTACE V OBDOBÍ PRE FINEM

Transkript

1 FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY KARLOVY V PRAZE KATEDRA PSYCHOLOGIE RIGORÓZNÍ PRÁCE ŽIVOTNÍ ORIENTACE V OBDOBÍ PRE FINEM Konzultant rigorózní práce: Vypracovala: Doc. PhDr. Jiří Šípek, CSc. Mgr. Tereza Soukupová Praha, září

2 OBSAH I. ÚVOD...4 II. TEORETICKÁ ČÁST POSTOJE. PSYCHOLOGICKÁ TEORIE HODNOT A HODNOTOVÉ ORIENTACE Postoje Hodnoty a hodnotové orientace SMYSL ŽIVOTA V POJETÍ PSYCHOLOGIE A PSYCHOTERAPIE LOGOTERAPIE A EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZA Pojetí motivace v logoterapii a existenciální analýze Pojetí hodnot v logoterapii a existenciální analýze Pojetí smyslu v logoterapii a existenciální analýze Tragická triáda a triáda naděje Způsob práce v logoterapii a existenciální analýze AUTOPLASTICKÝ OBRAZ NEMOCI Prožívání nemoci Postoj pacienta k nemoci Hodnoty a nemoc UMÍRÁNÍ A SMRT Z POHLEDU PSYCHOLOGIE Umírání Smrt III. EMPIRICKÁ ČÁST...59 METODY ZKOUMÁNÍ...61 Pozorování Rozhovory Test smysluplnosti života P-I-L KAZUISTIKA I...67 KAZUISTIKA II KAZUISTIKA III...85 KAZUISTIKA IV...93 KAZUISTIKA V KAZUISTIKA VI SOUHRNNÉ POZNÁMKY KE KAZUISTIKÁM A DISKUSE

3 IV. ZÁVĚR V. SHRNUTÍ SEZNAM LITERATURY REJSTŘÍK PŘÍLOHY

4 I. ÚVOD Žijeme v době, pro kterou je charakteristický rychlý rozvoj vědy a techniky ve všech oborech. Veliký pokrok také zasáhl oblast medicíny. Moderní medicína je schopna zachránit a prodloužit životy lidí, kteří by dříve rychleji podlehli svému onemocnění či úrazu. Ani dnešní medicína však není všemocná, a tak roste počet lidí, kteří se úplně neuzdraví a kteří se stávají dlouhodobě, chronicky nemocnými. Tito lidé se tedy učí žít se svojí nemocí a snaží se psychicky vyrovnat se závažnými otázkami vlastní, chorobou poznamenanou existencí, často i s otázkami konečnosti lidského života vůbec. Nemoc omezuje člověka v uskutečňování možností, které v životě má. Neznamená to však, že by v nemoci neexistovaly žádné možnosti. Vážné onemocnění může vést člověka k přehodnocení jeho dosavadního hodnotového žebříčku či celkového pohledu na život. Na základě svých zkušeností s vážnou nemocí, s kterou jsem se sama setkala při mém předcházejícím vzdělávání v oblasti zdravotnictví, jsem se rozhodla zabývat se ve své práci blíže některými psychologickými otázkami spojenými s nevyléčitelnou, závažnou chorobou. Problematika, která mě bude především zajímat, je postoj těžce nemocných dospělých k jejich údělu a k životu, a také ve vztahu k blížící se smrti. Dále zda a jaké hodnoty tito lidé uskutečňují v životě omezeném (ke smrti vedoucí) nemocí, a jak svoje onemocnění a život s ním prožívají. Své úvahy bych ráda obohatila o pohled logoterapie a existenciální analýzy, psychoterapeutického směru, který mi je osobně velmi blízký. Ostatně logoterapie a existenciální analýza mají mnoho co říci k lidskému utrpení i k otázkám po smyslu, které se většinou s nemocí vynořují. V posledních desetiletích přibývá jak zahraniční, tak domácí literatury s tématikou kvality života s ohrožující nemocí i s tématikou umírání a smrti. Zdá se, že i v naší společnosti postupně pomalu dochází k detabuizaci těchto témat, alespoň mezi odbornou veřejností. Tato témata nabývají na aktuálnosti 4

5 také u široké laické veřejnosti, zvláště tehdy, když do života člověka závažné onemocnění vstoupí. Svou prací zamýšlím přispět k pohledu na život s nevyléčitelnou chorobou. Chtěla bych přiblížit již zmíněné psychologické aspekty související s lidskou existencí omezenou nemocí a konečností, stejně jako ty myšlenky logoterapie a existenciální analýzy, které by se daly využít v přístupu, k lepšímu porozumění a v psychologické péči o vážně nemocné. Nemám na mysli psychoterapii ve vlastním slova smyslu, spíše vnímání nemoci jako příležitosti a hledání smyslu i v ní. 5

6 II. TEORETICKÁ ČÁST 1. POSTOJE. PSYCHOLOGICKÁ TEORIE HODNOT A HODNOTOVÉ ORIENTACE Psychologické pojmy postoje, hodnoty a hodnotové orientace jsem zvolila jako základ pro porozumění uvedené problematice. Tyto pojmy se v psychologii řadí, spolu s dalšími pojmy jako jsou např. potřeba, motiv, incentiva, zájmy apod., k tzv. motivační struktuře a dynamice osobnosti. Motivační struktura a dynamika osobnosti slouží k udržení chování jedince, dodávají jeho chování směr a energii. Postoje, volba hodnot a možností v životě souvisejí tedy s motivací člověka. Ukazují jeho životní zaměřenost, cíle snažení a hybné síly jeho chování Postoje. Pojem postoje zavedli do sociologie a sociální psychologie W. J. Thomas a F. Znaniecki (1918), kteří jej chápali jako vědomý vztah jedince k hodnotě. Termín postoj se rychle ujal a rozšířil,. (Nakonečný, 1997, str. 216). V odborné literatuře můžeme v současné době najít různé chápání významu tohoto pojmu. V následujících odstavcích o postojích vycházím nejprve z pojetí Nakonečného (1995). Důležitým aspektem vztahu člověka ke světu je hodnocení, které je výsledkem součinnosti poznávacích procesů a cítění. Hodnocení vyjadřuje subjektivní prožívání významu různých objektů a vztahů. Člověk se vztahuje k tomu, co má pro něj osobní význam větší či menší, pozitivní nebo negativní, popřípadě ambivalentní. V hodnocení je také zahrnuta složka chování, které je na určitý objekt zaměřeno. Tento hodnotící vztah je obsahem 6

7 postojů. Předmětem postoje může být cokoliv, hodnocení zahrnuté v postoji se pohybuje na kontinuu, jehož krajními póly je naprosto pozitivní či naprosto negativní vztah. Z hlediska subjektivního významu pro člověka můžeme rozdělit postoje na centrální a okrajové. Centrální postoje jsou ty, které se týkají významných objektů (např. rodičů, zaměstnání, zdraví), okrajové postoje se týkají méně významných objektů. Tentýž objekt může být u různých osob předmětem různých postojů. Postoje, zvláště centrální, mají vliv na průběh psychických procesů člověka (např. na vnímání). Psychologickou důležitost mají funkce postojů. Centrální postoje mají integrativní funkci, utvrzují jedince ve vztazích, které jsou pro něj psychologicky významné. Postoje mohou upevňovat sebevědomí, přispívat k sebevyjádření, sebeospravedlňování či mohou pomáhat překonávat nejistotu a úzkost. Postoje s takovým osobním významem jsou často odolné vůči změně. Každý jedinec má svůj vlastní systém postojů. Jednotlivé postoje jsou určitým způsobem uspořádány a jsou mezi nimi vazby. Kriteria uspořádání postojů jsou subjektivní, spíše než logická bývají psychologická. Zobecněný systém postojů vytváří osobní ideologii. Osobní ideologie je subjektivní pojetí a hodnocení světa, života a jeho různých aspektů. K formování postojů přispívá osobní zkušenost, uplatňuje se vliv přejatých poznatků a informací, napodobování modelů a vliv idejí a norem prezentovaných institucemi, jako je např. církev, politické strany apod., s kterými se jedinec ztotožňuje. Rozdíl mezi motivem a postojem je v tom, že motiv aktivizuje určité chování, jehož obsah je často projevem postoje. Chování totiž nemusí vždy vyjadřovat skutečný postoj, protože chování je také podmíněno situačně. Čím větším tlakem s hrozbou negativních sankcí se situace vyznačuje, tím méně vyjadřuje chování jedince jeho skutečný postoj. Hoskovec (2002) nahlíží na postoje jako na duševní zaměřenost, která určuje chování a prožívání člověka v konkrétní situaci. 7

8 Jiné definice postojů zdůrazňují, že nás postoje připravují k činnosti. Např. Mikšík (2001) rozumí postojem obsahové sjednocení motivů do konkrétního vztahu jedince k určitým faktům životní reality. Postoj se podle něj vytváří na základě přímé či sociálně zprostředkované zkušenosti a projevuje se orientační předpojatostí a pohotovostí zachovat se určitým způsobem, který je v souladu s obsahem a motivační silou daného postoje. Podobně jako Nakonečný rozlišuje Katz (in Šebek, 1973) celkem čtyři funkce postojů: funkci instrumentální, ego-defenzivní, vědomostní a funkci vyjadřovací. Instrumentální funkce vyplývá ze snahy člověka maximalizovat odměnu ve vnějším prostředí a minimalizovat trest, takže kladnost nebo zápornost objektu postoje závisí na tom, jak přispívá k uspokojení potřeb jedince. Ego-defenzivní funkce vyplývá z psychoanalytických předpokladů, postoje mohou sloužit jedinci k zakrývání pravd o sobě i realitě. Tyto postoje někteří autoři označují jako předsudky. Vědomostní funkce vyplývá z potřeby člověka porozumět světu, strukturovat a kategorizovat ho. Vyjadřovací funkce postojů vyplývá z potřeby jedince vyjadřovat pozitivní ústřední hodnoty, a tím vyjadřovat pojetí sebe sama. Postoje souvisí podle Hayesové (2000) s hodnotami. Hodnoty leží v samém základu postojů, postoje většinou vycházejí ze základní hodnotové soustavy člověka. Hayesová (2000) dále uvádí, že postoje také hrají roli v sociálním přizpůsobení. Slouží např. k posilování sociálních vztahů a zvyšování skupinové soudržnosti. Mezi mechanismy, které se účastní vývoje postojů, řadí sociální identifikaci, napodobení, obeznámenost a sebepercepci. Interakci mezi postojem a hodnotou lze jednoduše vyjádřit takto - hodnota se vztahuje k objektu, postoj k reakci subjektu na tento objekt. (Linton in Šebek, 1973). Pokud chápeme postoje jako hodnotící vztahy, dotýkáme se zároveň problematiky hodnot a hodnotových orientací. 8

9 1.2. Hodnoty a hodnotové orientace. Problematika hodnot a hodnotových orientací je značně složitá. Pojem hodnota je mnohoznačný, zasahuje do různých vědních disciplín (např. do filozofie, estetiky, ekonomie), univerzální definice hodnoty neexistuje. V další části této kapitoly se věnuji pohledu psychologie na pojmy hodnota a hodnotová orientace. Hodnot si všímala především Diltheyova a Sprangerova duchovědná psychologie. Pojem hodnota se stává legitimní pro psychologický výzkum a experimentování až od konce 2. světové války, spolu se vzrůstajícím vlivem tzv. existenciální a humanistické psychologie. (Šebek, 1973). Lidské hodnoty jsou komplexní jevy, které představují důležité funkční a strukturální spojení kognitivních a motivačních procesů. Hodnota má aspekt kognitivní, emoční a konativní. Hodnoty se projevují v selektivním chování, volbě mezi alternativami, v preferencích a v rozhodování. Mají svůj základ v jednoduchém přitahování a odpuzování, jehož kriteriem je libost či nelibost. Biologická rovina hodnoty (libost nelibost) je přetvářena socializací. Hodnotu lze připisovat cílům činnosti nebo jejich vlastnostem. Hodnoty také představují to, co lze nazývat individuálním životním smyslem, jsou mírou ceny života vůbec. (podle Šebek, 1973). Podle Nakonečného (1995, str. 122) je hodnota v psychologii: chápána jako subjektivně pojaté dobro. Hodnoty jsou subjektivně žádoucí či pozitivně významné vlastnosti objektů. Hodnotné je to, co je atraktivní. To se označuje také jako incentiva, motivující vlastnost určitého objektu. Zatímco incentiva představuje hodnotu, která vzniká ve vztahu k aktuální potřebě člověka, hodnota je trvalejší pojetí dobrého, užitečného, příjemného. Incentivy souvisí s aktuálními potřebami, u hodnot tomu tak vždy není. Hodnoty se mohou např. třídit na hodnoty materiální (např. jídlo, bydlení, majetek), sociální (např. láska, přátelství, spolupráce) a duchovní, v jejichž rámci najdeme hodnoty intelektuální (např. pravda), morální (např. nadosobní dobro) a estetické (např. krása). (Nakonečný, 1995). 9

10 Jiné rozlišení hodnot předkládá Křivohlavý (1973). Rozlišuje hodnoty osobní a hodnoty obecné. Osobními hodnotami rozumí hodnocení např. událostí, věcí z osobního hlediska rozhodující se osoby: Co má pro mne cenu? Obecné hodnoty jsou pak odpovědí na otázku: Co vůbec má cenu? Nadosobní hodnoty jsou vyjádřením toho, o jaký cíl člověku v životě jde a o co usiluje. Vztahují se, stejně jako osobní hodnoty, k určité osobě. Hodnoty se stávají součástí sebepojetí člověka a s nimi jsou potom spojovány centrální postoje. Vytváří se individuální hierarchický systém hodnot, který je závislý na dalších zkušenostech jedince a který se může i dramaticky měnit (např. vlivem zkušenosti s vážným onemocněním se nejvyšší hodnotou může stát zdraví). (Nakonečný, 1995). Získají-li vzájemně se vylučující hodnoty přední místa v hodnotové hierarchii jedince, vzniká konflikt hodnot. Ten se projevuje v jeho kognitivních, emocionálních a motivačních procesech. (Hnilica, 2000). Podle Hoskovce (2002) jsou hodnoty pro člověka důležité, protože dávají jeho životu směr a smysl. Pozitivní hodnoty mohou být znehodnocovány negativním uplatněním. Hodnoty jsou také důležitým faktorem sociální regulace a interpersonálních vztahů. Hodnota je určitým základem, kolem kterého se sdružují postoje. Hodnoty ovlivňují dlouhodobě chování člověka, tvoří určité měřítko, podle kterého se řídí postoje, činnost člověka, srovnávání, oceňování a posuzování sebe i druhých. Nejobecnější postoje, které určují celý životní styl člověka, nazýváme hodnotové orientace. Hodnotové orientace můžeme chápat jako nejvyšší možné abstrakce konkrétních postojů. Nejznámější z klasifikací hodnotových orientací jsou hodnotové orientace německého autora Sprangera. Spranger rozlišoval typy hodnotových orientací na typ teoretický, ekonomický, estetický, sociální, politický a náboženský. (Říčan, 1973). Vycházel při tom z určitých duchovních principů, které determinují u lidí přístup ke světu. Jsou to: pravda, krása, užitek, láska k lidem, moc a Bůh (či moudrost). (Smékal, 2002). 10

11 Hoskovec (2002, str. 67) chápe hodnotové orientace jako: seřazení hodnot konkrétního člověka podle jejich subjektivní důležitosti. Hodnotové orientace se utvářejí v průběhu osvojování sociální zkušenosti. Hodnotové orientace jsou do určité míry provázány se zájmy. Pronikneli zájem do celého životního stylu, určuje jeho hodnotovou orientaci. Hodnota či hodnotová orientace má však na rozdíl od zájmu normativní charakter. Hodnotová orientace člověka určuje zároveň jeho morálku. (Říčan, 1973). Smékal (2002) předpokládá, že hodnoty a hodnotové orientace (jako krystalizace hodnot kolem určité ústřední hodnoty) mají svou povahou blíže k cílům. Vznikají interiorizací ideálů a jejich konkretizací v zásadách a přesvědčeních. Hodnoty jsou zdrojem postojů nebo abstrakcí postojů a přesvědčení vztahovaných k určitým objektům. V psychologii je možno podle Smékala uvažovat o hodnotách přinejmenším ve třech či čtyřech rovinách: Hodnoty jako obecné cíle, o něž člověk usiluje, resp. jako smysl či cena, kterou objekt či událost má pro osobnost (štěstí, zdraví, mír, rodina atd.). Rokeach v tomto významu hovoří o cílových hodnotách. Hodnoty jako prostředky, jejichž využíváním dosahujeme něčeho pro sebe významného (vzdělání, postavení v zaměstnání, poctivé jednání atd.). Rokeach je charakterizuje jako instrumentální hodnoty. Hodnoty jako to, kvůli čemu stojí za to usilovat o nějaký objekt nebo se mu vyhýbat (požitek z kouření nebo odmítání cigarety, krása nebo finanční cena obrazu, kniha jako zdroj zábavy nebo vzdělání atd.). Z tohoto pojetí hodnot směrníků můžeme ještě odvodit následující specifickou variantu. Hodnoty jako kritéria, na jejichž základě oceňujeme, posuzujeme různé předměty a události našeho světa. Tímto pojetí hodnot představuje hodnotové orientace v užším a specifickém smyslu tohoto slova. (Smékal, 2002, str ). Hierarchie hodnot je u různých lidí rozdílná. Kratochvíl a Plaňava (in Dostálová, 1986) poukazují na to, že hodnotová hierarchie může být 11

12 uspořádána horizontálně nebo vertikálně. Horizontální uspořádání tvoří několik vodorovných linií, kde leží vždy několik hodnot ve stejné řadě, na stejné úrovni. Ve vertikální hierarchii je jedna hodnota na vrcholu a pod ní jsou sestupně umístěny hodnoty ostatní. Pro adaptaci v životě je výhodnější horizontální uspořádání hodnot. Ztratí-li člověk s tímto typem hodnotového systému některou z hodnot, dovede ji nahradit bez velkých potíží jinou hodnotou. Lidé s vertikálním uspořádáním hodnot dokáží v životě výjimečně mnoho. Často obětují celý život pro jednu nejvyšší hodnotu. Mnozí však, je-li jim tato možnost odepřena, končí svůj život, protože svou nejvyšší hodnotu odmítají nahradit jinou hodnotou. Začátek vývoje hodnotových orientací u člověka je spojen s vývojem sociálních kontrol v předškolním období. Jde především o vývoj norem, které si dítě postupně vytváří na základě příkazů a zákazů udělovaných dospělými a které pak přijímá za své. V mladším školním věku jsou hodnotové orientace ještě labilní, jsou závislé na situaci, na okamžitých potřebách dítěte a na postojích dospělých autorit. S rozvojem logického myšlení a rozšířením časové perspektivy je dítě později schopno pochopit na obecné rovině určité věci a jevy jako trvalé hodnotné cíle vlastního jednání. Abstraktní hodnoty (jako je např. spravedlnost) chápe však dítě teprve na následujícím vývojovém stupni, kdy si z vytvořených hodnot postupně buduje systém hierarchicky uspořádaný. Tento systém má na vrcholu základní životní hodnoty, které jsou obsaženy v přesvědčení o smyslu života. (Langmeier, Krejčířová, 1998). Výběr určitých hodnot v životě člověka záleží nejen na okolnostech (např. na styku s určitou hodnotou), ale především na osobnosti volícího či rozhodujícího člověka. Podle toho, jak je člověk zralý či nezralý, volí si určité hodnoty a tyto hodnoty poté ovlivňují buď jeho další osobnostní zrání nebo ustrnutí. (Křivohlavý, 1994). Máme-li se pro něco v životě rozhodnout, musí to mít pro nás pozitivní hodnotu. Stává se to naším hodnotným cílem. Představa cíle, kterého chceme dosáhnout, se stává naší hnací silou. Tato představa cíle, k němuž směřujeme, 12

13 dává smysl naší činnosti. Něco má smysl a něco nemá smysl vzhledem k postavenému cíli, vzhledem ke směřování k našemu cíli. (podle Křivohlavého, 1994). Od postojů a hodnot se tak dostáváme k otázce smyslu v lidském životě. 13

14 2. SMYSL ŽIVOTA V POJETÍ PSYCHOLOGIE A PSYCHOTERAPIE Fenomén smyslu života a prožívání životní smysluplnosti je složitý jev, který je dosud těžko postihnutelný pojmovým aparátem člověka. Přesto se některé psychologické teorie snaží tento jev, nebo alespoň některé jeho aspekty, popsat srozumitelnými psychologickými pojmy. Problém smyslu života se v psychologii objevuje především spolu se snahou o celostní pohled na člověka a se snahou o zachycení lidské motivace v celé její rozmanitosti. (Halama, 2000). Jazyková analýza slova smysl nabízí několik významů, ale se smyslem v životě souvisí jen dva. První se týká chápání, vyjadřuje poznání, pochopení a interpretaci nějaké věci, popř. symbolu. V souvislosti se smyslem života vyjadřuje pochopení, poznání a interpretaci životních událostí i celého života ve smysluplném kontextu. Druhý význam se týká důležitosti a závažnosti. Používá se jako vyjádření relevantnosti, významnosti, popř. účelu, něčeho (např. mělo to pro mě smysl"). V souvislosti se smyslem života vyjadřuje přítomnost významných cílů a hodnot v životě člověka. Samotný pojem smyslu života se vztahuje k prožívání vlastního života jako smysluplného a hodnotného. Týká se odpovědí na existenciální otázky - např. Co je cílem mého života?", Má můj život smysl?" apod. (Halama, 2000). Otázka smyslu života nestála často v centru pozornosti psychologie. Podle Debatse (in Halama, 2000) to bylo z toho důvodu, že pozitivistická metodologie dávala přednost objektivním datům před subjektivními, která otázku smyslu života nerozlučně doprovázejí. Psychologická metodologie musí totiž nutně selhat před filozofickou otázkou Co dá smysl mému životu?", která odolává jakémukoliv zevšeobecňování a objektivizaci. Kořeny psychologického uvažování nad smyslem života můžeme najít především ve dvou psychologicko-antropologických směrech. Jedním z nich jsou existenciální filozofie a psychologie. Navazují na tradici významných 14

15 pohledu Jasperse nebo Sartra. Tento proud klade důraz na samotnou existenci a fenomény, které jsou s ní spojené. V rámci tohoto přístupu jsou smysl života a jeho utváření chápány jako odpověď člověka na závažné a konečné otázky lidské existence, jakými jsou např. svoboda, smrt nebo existenciální úzkost. (Halama, 2000). Druhým směrem jsou teleologické a finalistické koncepce v psychologii osobnosti. Podle nich je lidská aktivita určena svým cílem. Na rozdíl od kauzálních koncepcí, ve kterých je lidská činnost chápána jako sled činností v čase (předcházející je dostatečným důvodem pro existenci následujícího), finalita je definována jako určování dění jeho konečností - finální podobou. Křivohlavý (in Halama, 2000) zahrnuje tyto proudy pod společný název hormická psychologie - psychologie účelu dění. Tyto teorie považují cíle člověka za rozhodující faktor jednání osobnosti. Hormický přístup je v současnosti nejvíc viditelný v kognitivní psychologii, kde nacházíme důraz na finalitu a smysluplnost naší psychické aktivity. Definice smyslu života vycházejí samozřejmě ze svého teoretického pozadí, a proto jsou často odlišné. (Halama, 2000). Za poslední desetiletí ovlivnily nejvíce psychologické nazírání na smysl života koncepce Maslowa, Yaloma a Frankla. (Debats in Halama, 2000). Tyto koncepce navazují právě na tradici humanistických a existenciálních filozofů, řadíme je k tzv. existenciální psychologii. Existenciální psychologie se liší od jiných psychologických systémů v několika základních směrech. Podle existenciální psychologie neexistuje v lidském bytí kauzální vztah. Existují jen sekvence činnosti a zkušeností a z pouhé sekvence nemůžeme odvozovat kauzalitu. Kauzalita nemá v lidském jednání žádný význam, význam má jen jako forma motivace. Důležitými principy analýzy existence jsou pochopení a motivace. Existenciální psychologie nezahrnuje do své teorie pojem nevědomí a odmítá jakékoliv poukazování na skryté důvody lidského jednání. Jevy jsou tím, čím jsou. Lidé jsou svobodní a zodpovědní za svoji existenci. Svoboda a zodpovědnost za 15

16 vlastní existenci však nemusí obsahovat optimizmus či naději. Existenciální psychologové se nezabývají pouze životem, ale zabývají se také smrtí. (Hall a kol., 1997). I když se pojem smysl života neobjevoval často v psychologických teoriích, můžeme se s ním setkat v některých významných psychoterapeutických směrech. Jednotlivé psychoterapeutické směry se liší v názorech na smysl života člověka. Podle psychoanalytické terapie nacházíme smysl života v práci a v lásce. Adlerovská terapie se přiklání k názoru, že smysl života závisí na stylu života, který žijeme. Člověk nepřichází v jejím pojetí na svět s vědomím smyslu své existence, ale jeho tvořivé Já může dát existenci skutečný smysl. Na základě genetických vloh a zážitků z dětství tvarujeme a utváříme cíle, kterým přikládáme určitý význam, to dává postupně smysl celé existenci. (Prochaska, Norcross, 1999). Kognitivní terapie ztotožňuje smysl s hodnotovým systémem. V jejím podání neexistuje absolutní smysl života, neexistuje nic, co by ospravedlnilo naši existenci. Neexistuje žádné absolutno kromě toho, které sami stvoříme. V terapii zaměřené na klienta vychází smysl z procesu aktualizace našich tendencí stát se vším, k čemu přirozeně směřujeme. Smysl, podle interpersonální terapie, nacházíme v životě, který je naplněn činnostmi uspokojujícími lidskou potřebu pohlazení. (Prochaska, Norcross, 1999). Uvnitř existenciálního přístupu se postupně vyvinuly další směry, které jsou navzájem odlišné, ale mají některé společné myšlenky. Několik amerických psychoterapeutů se pokusilo sloučit velký počet jednotlivých pramenů existencialismu a vytvořit jednotný klinický přístup. Zkombinovali filozofický základ existencialismu, jak jej mj. zformulovali Kierkegaard, Heidegger, Sartre a Buber, s klinickými náměty prvních existenciálních terapeutů, především Binswangera a Bosse. Také přidali své vlastní zkušenosti s terapií. Ústřední postavení mezi nimi zaujímají May, Bugental, Yalom a Keen. (Prochaska, Norcross, 1999). Vznikl tak nový psychoterapeutický směr - existenciální psychoterapie. 16

17 Existenciální psychoterapie je dynamická terapie, která se zabývá nejzásadnějšími otázkami života. Existenciální terapie nahlíží na život jako na neustále pokračující proces, který se má prožít, a ne jako na problém, který se má řešit. Člověk neodhalí smysl života, ale vytváří ho. Smysl naší existence vychází z toho, co hájíme. Lidé zaujímají odlišné postoje, proto můžeme najít (např. i v psychoterapeutických směrech pozn. a.) tolik smyslů života. Existence znamená podle existencialistů bytí ve světe. Člověk a prostředí jsou v aktivní jednotě, bytí a svět jsou neoddělitelné, protože oboje vytváří jedinec. (Prochaska, Norcross, 1999). K současným významným představitelům existenciální psychoterapie patří americký psychoterapeut Yalom, z jehož u nás zatím opomíjené monografie Existenciální psychoterapie (1980), v následující části kapitoly čerpám. Yalom rozlišuje smysl vesmírný a smysl pozemský. Vesmírný smysl existuje mimo a nad člověkem, odkazuje na určité duchovní uspořádání světa. Souvisí se smyslem života vůbec. S pozemským smyslem se pojí otázka: Jaký je smysl mého života?". Člověk může mít osobní pocit smyslu bez vesmírného smyslového systému. Ten, kdo si uvědomuje pocit kosmického smyslu, zpravidla prožívá odpovídající pocit pozemského smyslu. To znamená, že jeho pozemský smyl je tvořen naplňováním či harmonizováním s kosmickým smyslem. Podle Yaloma nabízela v západním světě židovsko-křesťanská tradice rozsáhlé téma smyslu, které je založeno na principu, že svět a lidský život jsou části Bohem ustanoveného plánu. Smysl života jedince je dán Bohem, úkol každého lidského tvora je zjistit a vyplnit vůli Boha. Jiný pohled na vesmírný smysl zdůrazňuje, že lidský život je zasvěcen smyslu napodobování Boha. Bůh reprezentuje dokonalost, a tak je smyslem života usilovat o dokonalost. Vesmírné náboženské názory vytvářely velkou část víry v západním světě až do doby asi před třemi sty lety. Potom tento pohled utrpěl vědeckým přístupem a kantovským tázáním se po existenci stálé objektivní reality. Čím 17

18 víc se pochybovalo o existenci něčeho mimo člověka, buď nadpřirozeného nebo nějak jinak abstraktně - absolutního, tím pro něj bylo těžší přijímat systém kosmického smyslu. Yalom podává výčet zdrojů pozemského smyslu. Je jím altruismus, zasvěcenost věci, tvořivost, hédonismus, sebeaktualizace a sebetranscendence. Altruismus. Víra, že je dobré dávat, dělat svět lepší pro ostatní, je silným zdrojem smyslu. Altruismus má hluboké kořeny právě v židovskokřesťanské tradici. Zasvěcenost věci. Pokud má přispívat k pocitu smyslu, musí zasvěcenost věci (např. rodině, státu, politické straně) vyzvednout člověka ze sebe a udělat z něj spolupracující část rozsáhlého systému. Tento zdroj osobního smyslu má také altruistickou komponentu. Tvořivost. Tvořivý život je naplněn smyslem. Schopnost tvořit existuje v potenciálním stavu u každého jedince a v každém věku. Hédonismus. Smysl života v tomto pohledu jednoduše spočívá v plném žití, ponoření se do přirozeného rytmu života a v udržování si pocitu úžasu v zázrak života a v hledání radosti v nejhlubším možném smyslu. Sebeaktualizace. Dalším zdrojem osobního smyslu je víra v to, že lidé žijí proto, aby realizovali, naplnili svůj vestavěný potenciál. Sebeaktualizace je základním přístupem Maslowa k otázce smyslu. Sebetranscendence. Poslední dva zdroje smyslu (hédonismus a sebeaktualizace) se liší od těch předchozích (altruismus, zasvěcenost věci a tvořivost) v jednom důležitém aspektu. V centru pozornosti hédonismu a sebeaktualizace stojí člověk sám. Ostatní zdroje smyslu odrážejí základní touhu přesáhnout zájem o sebe a směřovat k něčemu (nebo někomu) mimo nebo nad jedincem. Sebetranscendence (sebepřesah) je základem přístupu Frankla a jeho logoterapie a existenciální analýzy k otázce smyslu. Frankl zastával názor, že masivní zabývání se sebevyjádřením a sebeaktualizací překáží skutečnému smyslu. (Yalom, 1980). Být člověkem znamená být 18

19 zaměřen a zacílen na něco, co není opět samým sebou. (Frankl, 1994b, str. 21). Yalom (1980) dodává, že existuje podstatný důvod, proč potřebujeme smysl. Pokud se již jednou vyvine pocit smyslu, zrodí se hodnoty, které zase zpětně zesilují pocit smyslu člověka. Yalom (1980) se ve své monografii také zabývá ztrátou smyslu. Podle něj byli obyvatelé preindustriálního zemědělského světa sužováni mnoha životními problémy, ale neduh ztráty smyslu, zdá se, mezi nimi nebyl. Smysl byl naplňován mnoha způsoby. Za prvé náboženský pohled na svět dodával odpovědi na všechny otázky člověka tak vyčerpávající, že otázka smyslu zapadla. Dále byli dříve lidé zaměstnáni naplňováním základních potřeb k přežití, že si ani nemohli dovolit takový luxus, zabývat se zkoumáním potřeby smyslu. Obyvatelé preindustriálního světa měli ve svém každodenním životě jiné smysl poskytující aktivity. Žili v blízkosti země, cítili se součástí přírody, plnili smysl přírody oráním půdy, setím, sklízením a přirozeným a nevědomým vrháním se do budoucnosti prostřednictvím plození a vychovávání dětí. Jejich každodenní práce byla tvořivá. Měli silný pocit příslušnosti k větší jednotě, komunitě. A co víc, jejich práce byla skutečně hodnotná. Kdo, potom všem, může zpochybňovat úkol pěstovat potravu otázkou: K čemu?. Ale tyto formy smyslu zmizely. Obyvatelé dnešního urbanistického a průmyslového světského světa musí čelit životu bez nábožensky založeného kosmického smyslového systému odtrženi od návaznosti s přírodou i od základního životního řetězce. Máme čas, mnoho času, klást rušivé otázky. Maddi (in Yalom, 1980) popisuje tři klinické formy existenciální nemoci (jak nazývá vše pronikající pocit nesmyslnosti): podnikavost, nihilismus a vegetování. Podnikavost je charakterizována silným sklonem člověka k hledání dramatických a důležitých záležitostí. Jakmile je jedna věc dokončena, tito zarytí aktivisté musí rychle najít další, aby zůstali jeden krok před nesmyslností, která je pronásleduje. Nihilismus je charakterizován 19

20 pronikající tendencí zpochybňovat činnosti, které mají pro druhé smysl. Vegetativní forma existenciální nemoci je projevem nejkrajnějšího stupně pocitu nesmyslnosti. Člověk se potápí do těžkého stavu apatie a bezcílnosti. Tento stav postihuje kognitivní, emocionální i behaviorální složku osobnosti člověka. Současné psychologické nazírání na problematiku smyslu života se posunulo od hledání těch pravých" hodnot a zdrojů smyslu života ke snaze o analýzu úlohy smyslu života člověka a k analýze zážitku smysluplnosti a podmínek, ve kterých se smysl života může prožívat a rozvíjet. Otázka smyslu života se tak stala aktuálním tématem, které pomáhá získat hlubší vhled do složité dynamiky lidského jednání a prožívání. (Halama, 2000). Na základě těchto novějších analýz vznikl tzv. relativistický přístup k smyslu života, který není závislý na určité specifické teorii. Z analýzy Battisty a Almonda (in Halama, 2000) vyplývá, že člověk, který má smysl života, se pozitivně zavázal nějakému konceptu smyslu života. Tento koncept mu poskytuje životní rámec, který mu umožňuje souvisle interpretovat svět a odvozovat od něj životní cíle. Takový člověk vnímá sám sebe jako toho, kdo naplňuje určitý životní rámec a realizuje cíle, které z něj vyplývají. Na základě tohoto naplňování a realizování vnímá svůj život jako důležitý a významný. Další novější teorie snažící se zachytit problematiku smyslu života, hlavně jeho konstrukci a rekonstrukci, vycházejí z kognitivní psychologie. Např. Thompsonová a Janigian (in Halama, 2000) představují teorii životního schématu, který přináší pocit smysluplnosti v životě. Pocit smysluplnosti se skládá z vnímání uspořádanosti a cílů v životě člověka. Životní schéma je kognitivní reprezentace života, kterou tvoří pohled na sebe a na svět, žádoucí cíle a události relevantní k těmto daným cílům. Několik negativních událostí může působit proti některým částem životního schématu, a tím narušit pocit smysluplnosti. Rekonstrukce smyslu může nastat procesem změny životního schématu, a nebo změnou vnímání těchto událostí tak, že se pocit smysluplnosti znovu objeví. 20