Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav pedagogických věd. Sociální pedagogika a poradenství. Adopce na dálku

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd Sociální pedagogika a poradenství Bc. Kristýna Sklenská Adopce na dálku Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Bohumíra Lazarová, Ph.D. 2014

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.. Podpis autora práce 2

3 Poděkování Chtěla bych přednostně poděkovat vedoucí mé diplomové práce, doc. PhDr. Bohumíře Lazarové, PhD., za odborné vedení, cenné rady a připomínky během zpracování mé práce a za čas, který mi věnovala během konzultací. Dále bych chtěla poděkovat respondentům za jejich otevřenost, přívětivost a čas. Mé poděkování patří také vedoucí rozvojového střediska Arcidiecézní charity Praha Jarmile Lomozové, PhDr., za poskytnuté informace o projektu Adopce na dálku a za svolení pouţití Sborníku, jako zdroj informací, který vyšel pod záštitou Arcidiecézní charity Praha. V neposlední řadě bych ráda poděkovala svým rodičům za trpělivost a za velkou podporu během mého studia. 3 Kristýna Sklenská, Leden 2014

4 Osnova Úvod... 6 I. TEORETICKÁ ČÁST Země sociálních nerovností Třetí svět Chudoba Vzdělání jako důleţitý faktor rozvoje společnosti Adopce a osvojení Mezinárodní adopce Právní úprava adopce Projekt Adopce na dálku Proces zařazení dítěte do projektu Adopce na dálku Proces výběru dítěte a jeho sponzorování adoptivním rodičem Formy komunikace a vztah mezi dítětem a jeho sponzorem Neziskové organizace Dobrovolnictví a humanitární pomoc Organizace v České republice podporující projekt Adopce na dálku Arcidiecézní charita Praha Diecézní charita Hradec Králové Humanitární centrum Narovinu Humanitární centrum Dialog Nejčastěji podporované země Shrnutí teoretické části II. EMPIRICKÁ ČÁST Metodologický postup Struktura rozhovoru Respondenti výzkumu Vstup do terénu Sběr dat Analýza a interpretace dat První kroky v procesu adopce

5 9.2. Obsah a vývoj komunikace Bariéry Představa o budoucnosti vztahu Shrnutí empirické části Závěr Použitá literatura Seznam obrázků a tabulek Přílohy

6 Úvod Svou diplomovou práci jsem se rozhodla zaměřit na téma adopce na dálku. Jde o rozvojový projekt, který se zaměřuje na sponzorování dětí a komunit z rozvojových zemí, které ţijí v naprosté chudobě. Jedná se o relativně mladé a neprozkoumané téma. To je také jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla o problematice psát. Vedle zajímavosti a přitaţlivosti tématu tu stojí řada otazníků, kterým se budu v rámci práce věnovat. V posledních letech se stal projekt Adopce na dálku mezi lidmi populárnějším a čím dál více se nám dostává do podvědomí a počty adoptovaných dětí tímto způsobem neustále stoupají. První projekty Adopce na dálku se v ČR objevily v roce 1993 v rámci Arcidiecézní charity v Praze, kdy bylo podpořeno prvních 200 dětí z Indie. Za přelomové období v tomto odvětví v ČR lze povaţovat aţ počátek nového tisíciletí. Do té doby bylo téma skryté a nikdo o něm příliš nevěděl, byla nízká informovanost, všeobecná nevědomost a lidé pociťovali k projektům jistou míru nedůvěry. V současné době pomáhá celá Česká republika, ale i zahraniční země. Já se v práci zaměřím pouze na ČR. Projekt Adopce na dálku podporuje jiţ řada organizací. Jedná se o nejrůznější charitativní organizace, nadace, Diecézní charity a Arcidiecézní charity, které působí v různých městech, např. v Praze, Brně, Olomouci, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Ostravě, Opavě, atd. Problematika je jiţ mezi lidmi známá a všeobecně se více zajímáme o rozvojové země. Cílem teoretické části bude pojednat o problematice, sociálních nerovnostech a chudobě v rozvojových zemích. Vysvětlím stěţejní termíny, a jak projekt Adopce na dálku funguje. Dále, jaké důleţité faktory do něj vstupují a v neposlední řadě půjde o moţnosti a závazky, jaké mají adoptivní rodiče vůči svým adoptovaným dětem. To vše bude opřeno o odbornou literaturu a potřebné internetové zdroje. Cílem empirické části bude popsat a porozumět celému procesu adopce na dálku, vztahu, který vzniká mezi dítětem a adoptivním rodičem, motivům jejich vztahu, jaký byl moment jejich rozhodnutí a prozkoumání toho, co do procesu vstupuje. Chtěla bych prací přispět a poukázat na to, ţe mezi adoptovaným dítětem a adoptivním rodičem můţe vzniknout vztah, který se po určité době vyvíjí. Ráda bych věnovala pozornost průběţnému vývoji, dynamice a intenzitě jejich vztahu. Zvolila jsem si kvalitativní přístup jako metodologický postup. Cílem diplomové práce je porozumět stěţejním oblastem, které prostupují celou prací. Jedná se o problematiku zemí třetího světa, sociální nerovnosti, chudobu a zmíním se i o globalizaci. Následně budu pokračovat vysvětlením rozdílů mezi adopcí, mezinárodní adopcí 6

7 a projektem Adopce na dálku. Lidé velmi často zaměňují tyto termíny, proto je v následujících kapitolách popíšu a vysvětlím podrobněji, aby došlo k naprostému porozumění. Dále se věnuji tomu, co je to projekt Adopce na dálku a co do něj vše vstupuje. Jak projekt vznikl a jak se postupně vyvíjel. Zaměřuji se na vybrané organizace působící zde v České republice, které projekt Adopci na dálku zprostředkovávají. V diplomové práci poskytuji náhled na všechny organizace podporující projekt. Jednotlivě se však věnuji jen vybraným organizacím kvůli obsahovému limitu diplomové práce. Výběr organizací je v kapitole osvětlen. Zmiňuji se i o jednotlivých podporovaných zemích. Zemí, do nichţ odchází finanční podpora od adoptivních rodičů je také nespočet, stejně jako organizací, proto jsem opět uskutečnila výběr. U vybraných zemí popisuji, jaká je tam úroveň školství, protoţe projekt Adopce na dálku umoţňuje dětem z rozvojových zemí především studovat a následně se uplatnit na trhu práce ve vystudovaném oboru. 7

8 I. TEORETICKÁ ČÁST 1. Země sociálních nerovností Sociální nerovnost je důsledkem společenského ţivota a uspořádáním společnosti. Za základní typy nerovnosti jsou pokládané nerovnost třídní a statková, nebo také nerovnost kastovní. Mareš (1999), uvádí základní typy nerovnosti, které jsem jmenovala a uvádí i nerovnosti další, které nelze přehlíţet. Příjmová nerovnost, nerovnost bohatství, nerovnost ve spotřebě a ţivotním stylu, statusová nerovnost, nerovnost ve schopnostech, vzdělání a v přístupu ke vzdělání, nerovnost na trhu práce, nerovnost ţivotních podmínek a její rizika. Chudoba je potom velmi často spojována s nerovností, i kdyţ chudobu bychom měli spíše chápat, jako výraz extrémní nerovnosti. S těmito sociálními nerovnostmi úzce souvisí problémy v příjmu, majetku, moci a prestiţi. Nelze pohlíţet pouze na nerovnost v získávání zdrojů, ale musí se brát v úvahu i způsob uţívání těchto zdrojů, coţ vede k nerovnosti ţivotního stylu a ţivotních šancí. V zemích třetího světa se lidé se sociální nerovností setkávají dnes a denně. Nezanedbatelné jsou také nerovnosti vznikající na základě etnického původu, pohlaví a dalších (Mareš, 1999). To ţe rovnost a nerovnost není pouze otázkou dostupnosti statků či zdrojů, ale ţe jde především o vyuţívání, o tom se zmiňuje i Giddens (2004). Autor uvádí, ţe v kaţdé společnosti by měl existovat jakýsi potenciál základních moţností. Tzn., ţe v kaţdé společnosti by se měla vyskytovat svoboda, která je důleţitá pro vytvoření podmínek spokojeného ţivota. Pokud lidé nejsou schopni těchto podmínek dosáhnout, potom potenciál selhává v důsledku nedostatku statků a zdrojů a v nemoţnosti jich dosáhnout nebo je tedy i vyuţívat. V kaţdé společnosti a kaţdé zemi se setkáváme se sociálními nerovnostmi či sociálním znevýhodněním. Avšak nerovnosti v rozvinutých zemích nejsou tolik razantní a lze např. mezi jednotlivými třídami pozorovat určité odstupňování. 8

9 1.1. Třetí svět Prostřednictvím projektu Adopce na dálku adoptivní rodiče finančně podporují děti ze zemí třetího světa. Giddens (1999) píše o rozmanitosti všech kultur a o tom, co je spojuje a odlišuje. Kultury jsou neobyčejně mnohotvárné a jejich hodnoty a normy se zásadně liší. I přes tuto rozdílnost lze pozorovat společné znaky, které nám jsou známé jako kulturní univerzálie. Těmito univerzáliemi jsou např. gramaticky strukturovaný jazyk, kterým se dorozumíváme. Dále je společným znakem výchova dětí, institut manţelství, nebo také tanec, zdobení těla apod. Pojem třetí svět vznikl ve 20. století, kdy se společnost ideologicky rozdělila na tři hlavní typy. Giddens (1999) uvádí, ţe to jsou země prvního, druhého a třetího světa. Zeměmi prvního světa jsou průmyslové státy Evropy, USA, Austrálie a v neposlední řadě se jedná o Nový Zéland a Japonsko. Tyto země se vyznačovaly a stále vyznačují trţní ekonomikou, tzn., ţe téměř všechny podniky jsou soukromé a soutěţí mezi sebou o klientelu a zákazníky. Coţ je, nebo tedy byl přímý opak k druhému světu. Zeměmi druhého světa byly např. Polsko, Maďarsko a tehdejší Československo. Záměrně píšu, byly, protoţe tento pojem v současné době neexistuje. V těchto zemích o veškerém průmyslu a zemědělství rozhodoval pouze stát. Pro soukromé podnikání a hospodářskou soutěţ byl minimální prostor. Tyto země byly řízeny komunistickou stranou, která byla přesvědčena o tom, ţe takový systém bude více prosperovat, neţ volný trţní systém západních zemí. Tento systém se však ukázal jako nefunkční. Giddens (1999) uvádí, ţe země třetího světa jsou v současné době země méně rozvinuté. Mezi tyto země spadají oblasti Afriky, Asie a Jiţní Ameriky, Japonsko. Tyto země se vyznačují velmi nízkým stupněm industrializace a napodobují politické systémy, které vznikaly v Evropě. Většina obyvatel ţije na venkově a zemědělství je hlavní formou hospodářské činnosti, avšak vyprodukované plodiny jsou určeny pro vývoz, nikoliv pro místní spotřebu. Podmínky se v zemích třetího světa zhoršují. Počet obyvatel, kteří se ocitají pod hranicí chudoby, neustále narůstá. Nejvíce obyvatel, kteří se nachází pod hranicí chudoby, ţije v Jiţní Asii, avšak nejrychleji ţivotní úroveň klesá v Africe. Za jediný rok klesla ţivotní úroveň v Africe o dvě procenta a nezaměstnanost vzrostla o 400 procent. Tentýţ autor dále uvádí, ţe země na jih od Sahary se potýkají s velkým zadluţením. Na tento dluh vydají aţ čtyřikrát více financí, neţ na potřebné sociální a zdravotní sluţby. V mnoha Afrických vesnicích není ani přívod pitné vody, kanalizace či elektřina. V zemích 9

10 Afriky se vyskytuje největší chudoba na venkově, nemoci, nejvyšší míra podvýţivy, nekvalitní bydlení, nízká délka ţivota a nedostatek vzdělání. Norberg (2006) píše např. o stavu onemocnění v subsaharské Africe. V této zemi je nejvyšší moţné procento nakaţených lidí nemocí AIDS. Autor se zmiňuje o roce 2000, kdy na nemoc zemřelo celkem 2000 lidí a více jak 13 milionů dětí zůstalo bez rodičů, z toho převáţná většina ţije právě v subsaharské Africe. Tentýţ autor se zmiňuje také o postupném nárůstu průměrné délky ţivota (dále PDŢ) a o zlepšování ţivotních podmínek. Píše, ţe na začátku 20. století, nebyla průměrná délka ţivota v rozvojových zemích delší neţ 30 let. V roce 1998 se PDŢ pohybovala uţ kolem 65 let. Opět nejpomalejší vzrůst i co se týče délky ţivota, byl zaznamenán v zemích subsaharské Afriky. Ale i zde PDŢ vzrostla ze 41 na 51 let, jak uvádí Norberg (2006). Autor se tedy zmiňuje o optimistické tezi, ţe ţivotní podmínky se zlepšují v rozvojových zemích a to v důsledku lepších stravovacích návyků, ale především jde o zlepšující se zdravotní péči. Velmi spolehlivým ukazatelem pro zlepšující se ţivotní podmínky v rozvojových zemích je dětská úmrtnost, která v těchto zemích dramaticky klesá. Za posledních 30 let se tato úmrtnost sníţila o celou polovinu. Autor zmiňuje, ţe země třetího světa jsou zasaţeny řadou okolností, které velmi ovlivňují ţivotní úroveň, ale zároveň poukazuje na to, ţe ţivotní podmínky se mohou i v rozvojových zemích zlepšovat, nebo alespoň ustat. Keller (2010) naopak píše o poklesu ţivotní úrovně a to všech vrstev obyvatelstva. Pokles je potom spjat s typem sociálního státu a jeho narůstající krize prohlubuje špatné ţivotní podmínky. V souvislosti se třetím světem se velmi často hovoří o globalizaci. Globalizace představuje propojení světů a jejich vzájemnou závislost. První a třetí svět se utvářely ve vzájemné závislosti, proto jsou provázané. Sýkora (In Jehlička et al., 2000) vysvětluje, ţe svět není sloţen z jednotlivých společností, ale jedná se o jeden globální systém, ve kterém převládají sociální, politické a ekonomické vazby. Globalizace v současnosti představuje nejvýznamnější sociální změny. V současné době jsou globalizací ovlivněna téměř všechna místa na naší planetě, avšak nejvyšší míra je přičítána největším metropolím. Některé společnosti si stěţují na to, ţe globalizace narušuje jejich tradice. Jednou z takových tradic, kterou právě globalizace nabourává je zotročování ţen. Ţeny, které musely kvůli zvykům a tradicím být pouze v domácnosti a byly tak často izolované, začínají uvaţovat i o své vlastní kariéře (Norberg, 2006). Uvádí, ţe nejkrutější nespravedlností, se kterou se ve světě, a především v zemích třetího světa setkáváme, je útisk ţen. Otec rozhoduje o tom, koho si dcera vezme. Její muţ následně rozhodne o tom, jakou práci ţena bude vykonávat. Manţel se pak 10

11 stává i vlastníkem jejího pasu a průkazu totoţnosti, coţ znamená, ţe ţena nemůţe cestovat ani po své rodné zemi. Ţeny v těchto společnostech nemají právo na rozvod, majetek či dědictví a vzdělání. Jsou často zneuţívané a bývají zohavovány v důsledku silných společenských tradic Chudoba Mareš (1999) uvádí, ţe chudoba bývá velmi často zaměňována za nerovnost. Oba termíny spolu velmi úzce souvisí, ale nejsou totoţné. Chudobu lze chápat jako extrémní nerovnost. Nejdrastičtější chudoba vládne v Africe, Latinské Americe a Asii, jak uvádí autor. Chudoba je spojena s kontrolou zdrojů, která v rozvojových zemích chybí. Kontrola zdrojů v zemích třetího světa neexistuje. Chudoba je také propojena s nedostatkem dovedností, znalostí a kapitálu (Mareš, 1999). Autor dále uvádí, ţe chudoba představuje nedostatek a neuspokojování základních lidských potřeb, které jiţ byly jmenované. Jde o nedostatek jídla, pitné vody, hygienických a zdravotnických zařízení a vzdělání. Průvodními jevy jsou nemoci, hlad, vyšší úmrtnost a nebezpečné ţivotní prostředí. Taková bída, vyskytující se především v rozvojových zemích ohroţuje zdraví celých populací. Chudobu můţeme nalézt i v průmyslově rozvinutých zemích, ale zde jde spíše o výjimku uprostřed bohatství. Naproti tomu chudoba v rozvojových zemích je hromadná. Mareš (1999) píše, ţe chudoba nastává z mnoha příčin: a) Chudoba jako výsledek uspořádání společnosti a nerovnosti v ní. Zde nehraje roli osobní selhání. Důvodem chudoby je trţní uspořádání a hospodaření, sociální řád a sociální nespravedlnost, která v dané společnosti existuje. Jde tedy o vnější příčiny, nad kterými společnost nemá ţádnou kontrolu. Chudoba je v tomto hledisku spojena s třídním statusem a také s profesní strukturou společnosti. Chudí mají velmi nízkou kvalifikaci, proto mají téměř mizivé šance získat dobrá a lépe placená pracovní místa. Kdyţ uţ se někdo dostane na lepší pracovní pozici, většinou je jejich firma ovládána firmou větší, která určuje mzdy pracovníků v menší firmě. Tyto mzdy jsou však takové, ţe se i přes vykonávající plný úvazek člověk stále ocitá pod hranicí chudoby. b) Chudoba jako výsledek lenosti, nedostatku vůle, nepředvídavosti a špatných morálních vlastností chudých. Pod tuto oblast spadá velká řada činitelů. Můţe se jednat o chudobu navozenou zděděnými charakteristikami jedince. Můţe jít o faktory psychologické, kdy roli hrají vrozené nebo osvojené osobností rysy. O procesu socializace chudých se v tomto odvětví také velmi debatuje. Nedostačující lidský 11

12 kapitál a morální profil jedince spolu velmi úzce souvisí. Nedostatek lidského kapitálu, je často spojováno s leností člověka. c) Chudoba jako výsledek situačních faktorů. V této oblasti je chudoba připisována komunitě a rodině. V rodině a komunitě se jiţ u dítěte od útlého věku formulují jeho sociální vlastnosti. Pokud však v rodině převaţuje neadekvátní rodinná výchova a je zajištěno pouze nevhodné rodinné prostředí, potom se u dítěte vyvíjí negativně jeho hodnotový ţebříček. Chudoba se stává normou a očekávaným způsobem ţivota. Děti si neosvojují hodnoty motivující ke snaze o únik z tohoto prostředí (Mareš, 1999, s. 65). V rámci situačních faktorů můţe být chudoba také vyvolána různými neštěstími, jako jsou poţáry, záplavy a epidemie. Chudoba je bezmoc, nemoţnost vyuţít základních příleţitostí. Je to ztráta svobodné volby (Norberg, 2006, s. 21). Dále se můţeme setkat také s pojmy jako absolutní chudoba, nebo extrémní chudoba. Jmenovaný autor uvádí, ţe i kdyţ světová populace neustále roste, lidí ţijících v absolutní chudobě je stále méně. Např. v letech 1975 ţilo v Asii v absolutní chudobě 6 lidí z 10. V roce 2006 to byli 2 lidé z 10. Absolutní chudoba nastává tehdy, kdy je denní příjem jednotlivce niţší neţ 1 dolar. Mareš (1999) uvádí, ţe absolutní chudoba nastane tehdy, kdy člověk nemá dostatečné prostředky k uspokojování lidských potřeb a hrozí tak i přímé ohroţení člověka Vzdělání jako důležitý faktor rozvoje společnosti Projekt Adopce na dálku vznikl kvůli jiţ zmíněným nedostatkům v zemích třetího světa (podvýţiva, chudoba, ţivotní úroveň, nízká kvalita bydlení, atd.), ale především má pomoci v oblasti nedostatečného vzdělání. Leirman (1996) píše o významnosti a důleţitosti vzdělání. Dosáhnout především dobrého vzdělání je dnes běţný poţadavek na mladé i staré na různých místech světa (Leirman, 1996, s. 8). Podle téhoţ autora vzdělání zajišťuje člověku vštěpování hodnot a přesvědčení, rozvoj racionálního myšlení a získávání profesionálních dovedností. Vzdělání člověku umoţňuje vytvářet si kulturní statky prostřednictvím školy a domova, díky kterým se bude lépe vyrovnávat s osobními a sociálními problémy. Vzdělání člověku umoţňuje řešit problémy. O tom vypovídají i sociální teorie (Bertrand, 1998). Tyto teorie mají prostřednictvím vzdělávání člověka připravit na to, aby byl svými silami schopen řešit problémy sociální, kulturní a problémy ţivotního prostředí. Teorie si kladou za cíl 12

13 připravit a vzdělat člověka, který bude zvládat problémy sociální a kulturní nerovnosti, negativní vliv technologií a industrializace a jiţ zmíněné problémy ţivotního prostředí. Vzdělání je jednou z nejspolehlivějších metod, jak společnosti zajistit rozvoj, jak zvýšit naději na její prosperitu (Norberg, 2006, s. 26). Autor dále uvádí, ţe v rozvojových zemích je spoustě mladým lidem vzdělání odepřeno. Jedná se o otázku pohlaví, kdy dívky studium navštěvovat nemohou a tak i nadále zůstávají negramotné. Často bývá dětem vzdělání odepřeno, protoţe si jejich rodina vzdělání nemůţe z finančních důvodů dovolit, nebo si myslí, ţe vzdělání následně nepřinese dostatečné výnosy. Často se tedy dětem v rozvojových zemích nedostane ani nejniţšího vzdělání. V současné době se základní vzdělávání týká téměř 100 procent světové populace. Opět velkou výjimku tvoří země subsaharské Afriky, ale i zde navštěvují základní vzdělávací systém tři čtvrtiny populace a negramotnost mezi nejmladšími lidmi rychle mizí (Norberg, 2006). Vzdělávání je jeden z nejvýznamnějších nástrojů, jak zajistit společnosti vzestup. Nerovnost ve vzdělávání přináší sociální nerovnosti. Naopak vzdělání přináší mladým lidem dovednosti, schopnosti a znalosti, aby mohli ve společnosti zaujmout hodnotovou pozici (Mareš, 1999). 13

14 2. Adopce a osvojení Osvojení je v našem státě nejčastěji realizovanou formou náhradní rodinné péče (Gabriel & Novák, 2008). Náhradní rodinná péče je péče o dítě, které nemůţe být vychováváno vlastními biologickými rodiči. Je tedy vychováváno v náhradní rodině. U nás se jedná o osvojení a pěstounskou péči (Bubleová & Kovařík, In Matějček, et al., 1999a). Pěstounská péče (dále PP) se velmi liší od osvojení svou náplní a posláním. Cílem je poskytnout dětem náhradní rodinné prostředí, jestliţe nemohou dlouhodobě vyrůstat v biologické rodině, nebo ústavní péče ohroţuje jejich zdravý vývoj, nebo nemohou být z různých důvodů svěřeny do osvojení. Tyto důvody jsou nejčastěji právní, zdravotní, sociální či psychologické. O svěření dětí do PP rozhoduje soud. Pěstouni rozhodují jen o běţných věcech týkajících se dítěte. O důleţitějších věcech, jako je např. volba povolání rozhodují stále jeho biologičtí rodiče, nebo souhlas vydává soud (Bubleová & Kovařík, In Matějček, et al., 1999a). Autoři Gabriel a Novák (2008) uvádějí, ţe osvojení je nejvyšší moţnou formu náhradní rodinné péče (dále jen NRP), kterou lze uskutečnit. Novotná a Průšová (2004) uvádí, ţe osvojení je povaţováno za nejlepší formu NRP. Osvojení se označuje i jiným termínem a to termínem adopce. Pokud v práci pouţiji toto označení, budeme jiţ vědět, ţe se bavíme o osvojení. U laické veřejnosti je vţitý právě spíše termín adopce (Gabriel & Novák, 2008). Pro představu toho, ţe se v případě osvojení skutečně jedná o nejčastěji prováděnou formu NRP přikládám tabulku ze statistické ročenky, kterou zveřejnilo Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen MPSV). Tabulka 1 - Umísťování dětí a mladistvých do náhradní rodinné péče (upraveno) POČET UMÍSTĚNÝCH DĚTÍ ÚZEMNÍ JEDNOTKA DO PÉČE BUDOUCÍCH OSVOJIETLŮ OSVOJENÍ DO PÉČE BUDOUCÍCH PĚSTOUNŮ Praha Středočeský kraj Jihočeský kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj

15 Ústecký kraj Liberecký kraj Královéhradecký kraj Pardubický kraj Kraj Vysočina Jihomoravský kraj Olomoucký kraj Zlínský kraj Moravskoslezský kraj Celkem ČR Zdroj: Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí. (2011). Ministerstvo práce a sociálních věcí. Dostupné z Z tabulky je tedy zjevné, ţe skutečně dochází mnohem častěji k osvojení neţ k PP a je o něj větší zájem. Dítě osvojením získá nejen náhradní rodinu, ale rodinu novou a to v širokém slova smyslu. Při osvojení přijímají manţelé či jednotlivci za vlastní opuštěné dítě a mají k němu stejná práva i povinnosti, jako by byli jeho rodiče. Vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem, tj. osvojeným dítětem, a jeho původní rodinou osvojením zanikají, uvádí Bubleová (In Matějček et al., 2002, s. 14). Autorku bych dále doplnila o Matějčka a Dytrycha (1999b), kteří uvádí, ţe osvojitelé přijímají do své rodiny dítě, které je však zcela cizí. Tento vztah není tedy geneticky podmíněný, je však zaloţen na vřelém rodičovském vztahu vůči adoptovanému dítěti. Osvojením vzniká mezi dítětem a osvojitelem téměř stejný vztah jako mezi pokrevními rodiči a vlastním dítětem. Tím vzniká i příbuzenský vztah mezi osvojencem a příbuznými osvojitele. Osvojit dítě můţe samostatná osoba bez ohledu na to, zda se jedná o muţe či ţenu, nebo můţe dojít k osvojení společnému, kdy osvojiteli jsou manţelé (Novotná & Průšová, 2004). V případě souţití druha a druţky, můţe o osvojení poţádat jen jeden z nich, ale musí mít písemný souhlas toho druhého (Fond ohroţených dětí, online). V současné době je velmi aktuálním tématem, zda budou moci osvojit dítě i registrované homosexuální páry. Dnes se má věc tak, ţe novela nebyla vládou podpořena (Novinky, online). Odpůrců však v naší společnosti ubývá. V roce 2005 by osvojení dítěte homosexuálním párem povolila pouhá pětina občanů ČR. Celých 70% bylo tehdy proti. Dnes uţ je třetina občanů pro (Týden, online). 15

16 O osvojení rozhoduje soud. Před rozhodnutím soudu však musí uplynout doba tří měsíců. Tato doba je spojena s tzv. předadopční péčí, kdy osvojitel pečuje o dítě výhradně na své náklady (Bubleová & Kovařík, In Matějček, et al., 1999a). Mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl (Gabriel & Novák, 2008; Novotná & Průšová, 2004). Dítě vhodné pro adopci, musí být nezletilé a právně volné. Gabriel & Novák (2008) vysvětlují, ţe dítě je právně volné tehdy, kdy se ho jeho biologičtí rodiče dobrovolně zříkají a dávají k tomu písemný souhlas. Písemný souhlas však smí biologičtí rodiče udělit aţ po uplynutí šestinedělí. Tento písemný souhlas se uděluje buď před soudem, nebo před orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Stejně tak biologičtí rodiče mohou určit osvojitele. Pokud mají přání, aby jejich dítě bylo osvojeno konkrétním osvojitelem, mohou tak učinit 1. Druhým způsobem, jak se dítě stává právně volné, je podle autorů Gabriela a Nováka (2008) dlouhodobý nezájem ze strany biologických rodičů vůči jejich dítěti. Autoři tento dlouhodobý nezájem dělí na ţádný a kvalifikovaný nezájem. Stejným tématem se zabývají autorky Novotná a Průšová (2004) a typy nezájmu vysvětlují následovně. a) Žádný nezájem je, kdyţ biologičtí rodiče neprojevili o dítě zájem po dobu 2 měsíců po jeho narození. Takto krátká lhůta je stanovena z toho důvodu, ţe se jedná o velmi útlý věk dítěte a můţe tak být téměř od narození vychováváno v náhradí rodinné péči a nemusí putovat do jiného dětského zařízení. V případě souhlasu k osvojení předem neurčenými ţadateli provádí výběr uchazečů vhodných pro osvojení konkrétního dítěte příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí. To je spádový krajský úřad, MPSV nebo Úřad pro mezinárodně-právní ochranu dětí (Gabriel & Novák, 2008, s. 43). Za ţádný nezájem lze pokládat to, kdy se rodiče nezajímali např. o zdravotní stav dítěte, nenavštívili ho a nesnaţili se o to, dítě si převzít, ačkoliv jim v tom nic nebránilo. b) Kvalifikovaný nezájem potom autorky vysvětlují tak, ţe rodiče o nezletilé dítě nejeví ţádný zájem a to po dobu 6 měsíců. V tomto případě se sleduje, zda rodiče své dítě pravidelně navštěvují, uskutečňují vyţivovací povinnosti a podnikají veškeré kroky k tomu, aby si dítě mohli převzít do své péče. 1 V případě souhlasu k osvojení předem neurčenými ţadateli provádí výběr uchazečů vhodných pro osvojení konkrétního dítěte příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí. To je spádový krajský úřad, MPSV nebo Úřad pro mezinárodně-právní ochranu dětí (Gabriel & Novák, 2008, s. 43). 16

17 Adopce se dělí na dva druhy. Na adopci zrušitelnou, neboli prvního stupně či jinak také prosté osvojení a na adopci nezrušitelnou, nebo také adopci duhého stupně (Bubleová & Kovařík, In Matějček et al., 1999a; Gabriel & Novák, 2008). a) Adopce zrušitelná (1. stupně, prosté osvojení) nastává dle uvedených autorů tehdy, kdy práva a povinnosti biologických rodičů dítěte přecházejí na osvojitele. Toto osvojení lze z důleţitých důvodů zrušit. To však můţe učinit pouze soud na návrh osvojence či osvojitele. Tím vznikají opět vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a jeho původní rodinou (Novotná & Průšová, 2004). Záměrně jsem v tomto případě uvedla tyto autory, protoţe Bubleová a Kovařík (In Matějček, et al., 1999a) uvádějí informaci, která je pro nás v dnešní době zastaralá. Jde o informaci týkající se zápisu osvojitelů do rodného listu osvojeného dítěte. Autoři uvádějí, ţe u tohoto typu adopce, osvojitelé nebyli zapisováni do rodného listu adoptovaného dítěte, ale nadále v něm zůstávali biologičtí rodiče dítěte. S novou důleţitou informací přicházejí Gabriel a Novák (2008), kteří poukazují na novelu zákona o rodině z roku Ta přinesla i do zrušitelného osvojení, ţe adoptivní rodiče budou zapsáni v rodném listě dítěte a budou tak uvedeni, jako jeho skuteční rodiče. b) Adopce nezrušitelná (2. stupně) Po pravomocném rozhodnutí soudu jiţ osvojení jako akt nelze zrušit, nabytá rodičovská práva a povinnosti osvojitelů k dítěti jsou trvalá, stejně jako práva a povinnosti dítěte vůči osvojitelům (Gabriel & Novák, 2008, s. 43). Jelikoţ se v tomto případě jedná o rozhodnutí, jehoţ dopady budou mít na všechny zúčastněné a po celý ţivot, lze touto formou adoptovat jen dítě, které je starší jednoho roku. O věkové hranici jednoho roku píší také autorky Novotná a Průšová (2004). Tato hranice je nastavena z toho důvodu, ţe do jednoho roku dítěte lze z lékařského hlediska odhadnout vývoj dítěte a na základě odborného posouzení mohou budoucí osvojitelé zváţit, zda by byli schopni poskytnout dítěti potřebné zázemí a zajistit tak jeho výchovu a vývoj, anebo zda od nezrušitelného osvojení upustí. Ostatně o zdravém vývoji dítěte a co moţná nejniţší věkové hranici píše i autorka Bubleová (In Matějček, et al., 2002). Uvádí, ţe u dítěte vhodného k osvojení se předpokládá méně problémový zdravotní a psychosociální vývoj. To vše se potom hledá u dítěte v co moţná nejranějším věku a samozřejmě za podmínek, ţe byl vyřešen právní vztah s jeho 17

18 biologickou rodinou. O dostatečném zájmu či nezájmu biologických rodičů o své vlastní dítě rozhodne soud. Ten má totiţ k dispozici prostředky, aby určil, zda rodičům při výkonu povinností vůči dítěti bránily nějaké překáţky, či nikoliv (Novotná & Průšová, 2004). Matějček a Dytrych (1999b) uvádějí, ţe existuje rodičovství biologické a psychologické. Jsou rodiče, kteří své děti opouští a nechtějí je, přičemţ se jedná o rodičovství jen biologické a potom jsou tu ti, kteří své vlastní dítě mít nemohou a přijímají dítě nevlastní, coţ je z jejich pohledu pouze rodičovství psychologické. Autoři dále uvádějí, ţe dítě za své rodiče přijímá ty, kteří se k němu mateřsky a otcovsky chovají. Pokud tedy adoptivní rodiče poskytují svému osvojenému dítěti dostatečné bezpečí, oporu a jistotu, potom zřejmě na biologických předpokladech nijak zvlášť nezáleţí, přesto zde hraje velkou roli otázka rodičovské identity, ale i identity dítěte. Potřeba pozitivní identity 2, o které se zmiňuje Matějček, et al. (1999a), je základní podmínkou pro přijímání lidí. Je to vědomí našeho společenského já. Naše vnitřní odpověď na otázku, kdo jsem a co znamenám pro sebe a pro druhé, jaké místo zaujímám v předivu vztahů ve svém sociálním prostředí (Matějček & Dytrych, 1999b, s. 68). V případě, kdy se do rodiny přijímá nový člen, je otázka pozitivní identity skutečně namístě. Dítě přicházející do rodiny touţí po pozitivní identitě, protoţe se jedná o jednu ze základních psychických potřeb. Tyto potřeby musí být dostatečně a v pravý čas uspokojovány, aby se jedinec mohl zdravě vyvíjet. Asi tou nejpodstatnější součástí identity je v tomto případě původ a historie jedince, coţ zde hraje velkou roli, protoţe jedinec se často o svém původu ani nedozví. Otázky identity jsou tedy velmi sloţitou a nedílnou součástí kaţdé osvojitelské rodiny. Je zapotřebí, aby rodiče, jak sami v sobě pozitivní identitu rozvíjeli a udrţovali, tak v tom podporovali i své osvojené dítě Mezinárodní adopce Mezinárodní adopce, jinak také osvojení dětí do a z ciziny je upravena v zákoně č. 43/2000 Sb., o přijetí Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. Právnímu uzákonění celé adopce však věnuji celou samostatnou kapitolu. Úmluvu upravující mezinárodní adopci vypracovala a schválila Haagská konference mezinárodního práva soukromého a to v roce V České republice vešla v platnost Ve smyslu 2 Potřeba pozitivní identity je jedna ze základních psychických potřeb. Pokud je tato potřeba uspokojena, potom je jedinec schopen pozitivně přijmout sám sebe, ale i přijmout druhé a zařadit se tak do společnosti (Matějček, et al., 1999a). 18

19 mezinárodní adopce potom mezi sebou spolupracují pouze členské a smluvní státy (Helcom, online). Haagská úmluva jasně stanoví postup při osvojování dítěte do zahraničí, určuje povinnosti a kompetence jednotlivých institucí, definuje právo dítěte na předností osvojení v zemi jeho původu, zaručuje biologickým rodičům anonymitu a zásadně vylučuje jakékoliv zisky z adopcí (Bubleová, In Matějček, et al., 2002, s. 15). Tato forma adopce se uskutečňuje tehdy, kdy se nedaří dítěti nalézt adoptivní rodiče v zemi jeho původu. V takovém případě se jedná o jediné moţné řešení, jak dítěti nalézt novou rodinu a umoţnit mu tak vyrůstat v rodinném prostředí (Bubleová, In Matějček, et al., 2002). Schoolerová (2002) uvádí, ţe rodiče, kteří se rozhodnou adoptovat dítě ze zahraničí, musí komunikovat alespoň se dvěma agenturami. Jde o agenturu v naši zemi a agenturu zahraniční. O mezinárodní adopci rozhoduje Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který sídlí přímo v Brně. Je to jediný subjekt, který mezinárodní adopci na území ČR realizuje. Jiné organizace nejsou oprávněné tento druh adopce uskutečňovat (UMPOD, online). Adoptivní rodiče musí ve své zemi vyplnit všechny potřebné formuláře a musí projít úvodní domácí přípravou. Potom agentura v naši zemi zašle všechny vyplněné formuláře a sloţku s informacemi o rodině agentuře zahraniční. Potom, co zahraniční agentura obdrţí všechny potřebné formuláře a informace, začne adoptivním rodičům hledat dítě. Většinou se čekací doba pohybuje od půl roku nahoru (Schoolerová, 2002). K tomuto osvojení musí dát souhlas samotné dítě (pokud je toho schopno), jeho zákonní zástupci a justiční orgán smluvní strany, jejímţ občanem je osvojované dítě (Novotná & Průšová, 2004) Právní úprava adopce Adopci a rodinu spravuje hned několik zákonů, které uvádí ve své publikaci autorky Novotná a Průšová (2004). Zákonů, které zasahují do daného tématu je celkem šest. Jsou významné a od problematiky neodlučitelné. V první řadě se jedná o zákon č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. Listina základní práv a svobod zdůrazňuje ochranu rodičovství a rodiny. Dalším zákonem zasahujícím do tématu je zákon č. 104/1992 Sb., o přijetí Úmluvy o právech dítěte. Úmluva byla přijata v New Yorku 20. listopadu roku Jménem České a 19

20 Slovenské Federativní Republiky byla Úmluva podepsána v New Yorku dne 30. září 1990 (Novotná & Průšová, 2004, s. 14). Pro nás vstoupila Úmluva v platnost 6. února Dalším zákonem, který autorky uvádějí je zákon č. 43/2000 Sb., o přijetí Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. Čtvrtým zákonem je zákon č. 132/2000 Sb., o přijeté Evropské úmluvy o osvojení dítěte. Tato úmluva byla přijata 24. dubna roku 1967 ve Štrasburku. Cílem bylo, aby Rada Evropy dosáhla větší míry sjednocení mezi jednotlivými zeměmi. V členských zemích existoval stále odlišný pohled na adopci a byly uskutečňovány rozdílné postupy v provádění adopce. Přijetím zákona šlo tedy o přijetí společných zásad, kterými se má adopce řídit a o odstranění či omezení potíţí, které byly způsobované právě těmito odlišnostmi. Předposledním zákonem je zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon zdůrazňuje, ţe mezi osvojiteli a dítětem vzniká vztah stejný, jako mezi biologickými členy rodiny, stejně tak v sourozenecké rovině. Stanovuje, kdo můţe a nemůţe být adoptivním rodičem, jaké dítě můţe být adoptováno, jaké jsou potřebné souhlasy. Dále upravuje to, co adopcí zaniká a co naopak vzniká. Posledním uvedeným zákonem je zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o zákon, který jako první v historii zákoně zakotvil proces zprostředkování osvojení a pěstounské péče. 3. Projekt Adopce na dálku V této kapitole se nebudu věnovat adopci a osvojení jako takovému, ale zaměřím se na projekt Adopce na dálku, nebo také jinak sponzorování dětí z rozvojových zemí. V zahraničí se projekt ujal pod názvem Sponzorování dětí. U nás se prosadil termín Adopce na dálku, i kdyţ ve své podstatě přímo neodpovídá svému významu. Jde o výběr dítěte z rozvojové země a o jeho finanční podporování ve studiu. Z tohoto vztahu nevyplývají ţádná rodičovská práva ani povinnosti vůči dítěti, ale člověk, který dítě financuje je označen za adoptivního rodiče, proto je také projekt nese název Adopce na dálku označen tímto termínem. Vzhledem k tomu, ţe téma není prozatím dostatečně prozkoumáno, je o dané problematice nedostatek literatury, coţ mě potvrdila i (nejmenovaná) organizace realizující projekt. V práci tedy pracuji především s internetovými zdroji, ale základní a stěţejní pojmy a definice jsou čerpány z dostupné literatury. 20

21 Jazairiová (In sborník ADCH, 2008) uvádí, ţe projekt Adopce na dálku vznikl v ČR v roce 1993 a to v rámci Arcidiecézní charity v Praze, o které budu psát v kapitole 4.1. Arcidiecézní charita Praha. V rámci charity bylo z počátku podporováno prvních 200 dětí z Indie. Ze začátku se tedy projekt nejevil jako nic velkého, ale lidé, sponzoři, měli postupně zájem o děti i z jiných zemí, takţe se projekt začal postupně rozšiřovat i do jiných zemí. V současné době jsou podporované děti z mnoha zemí. Projekt Adopce na dálku, nebo také jinak sponzorování dětí z rozvojových zemí je jednou z forem rozvojové spolupráce. Tento termín, obsahující oslovení adopce můţe být pro neznalé zavádějící. Proto jsem také hned ze začátku mé práce upozornila na úskalí spojená s tímto názvem. Sponzorování dětí je tedy rozvojovým projektem, který se zaměřuje na pomoc dětem, které ţijí v podmínkách naprosté chudoby. Projekt realizuje jiţ několik desítek organizací a cílem je zprostředkovat přístup ke vzdělání dětem, které se ocitají v nepříznivých ţivotních podmínkách (Vše o adopci, online). V rámci projektu jde tedy o finanční podporu dětí z rozvojových zemí, ze sociálně slabších poměrů. Jsou financovány veškeré náklady na jejich vzdělání. Patří sem školné na základní škole, středních či vyšších školách. Dále jsou hrazeny školní pomůcky, povinná školní uniforma, pobyt na internátu, pokud je to potřeba, doučování a mimoškolní aktivity (Apha, online). Projekt tedy umoţňuje dětem z rozvojových zemí studovat a to v jejich přirozeném kulturním prostředí 3. Kulturní prostředí se vyznačuje především pravidly chování, právními a morálními normami, ale také různými uměleckými výtvory, či výsledky lidské aktivity (Kraus & Poláčková, et al., 2001). Je skutečně namístě, ţe je dítěti umoţněno studovat v jeho přirozeném kulturním prostředí. V jiném případě, kdy by dítě toto prostředí opustilo a muselo jít studovat jinam, mohl by u něj nastat např. problém s integrací v jiném prostředí a jiné komunitě. Potočková (In Šišková, 1998) hovoří o tzv. kulturním šoku. Je to přirozená reakce u jedince, která nastává tehdy, kdy se jedinec pohybuje delší dobu mimo své přirozené prostředí, které zná. Nejistota a neznalost nových nepoznaných pravidel, které jsou v cizí společnosti platné, můţe u jedince vyvolat dezorientaci. Sám jedinec nové okolí posuzuje podle svých zaţitých kulturních norem a pravidel. Proto také děti většinou chodí do nejbliţších státních škol, kde však samotná vzdělanost učitelů a úroveň učiva nemusí být příliš vysoká. Škola mě šokuje svojí chudobou, absolutním nedostatkem učebnic a jiného studijního materiálu, a hlavně přeplněností. Ve třídě se tu tísní aţ 80 dětí Černá (In Sborník ADCH, 2008, s. 15). Kvalitu a úroveň se organizace, charity a nadace snaţí v rámci projektů 3 Kulturní prostředí souvisí a je spjato se společenským prostředím. Společenské prostředí je dáno především charakterem a uspořádáním celého společenského systému, v němţ dominující roli hrají vazby uvnitř společnosti (Kraus & Poláčková, et al., 2001, s. 100). 21

22 neustále zvyšovat a to např. pomocí doučování či mimoškolních aktivit. Ve třídách jsou děti s velmi smíšenou věkovou hranicí. Děti, které nejsou v projektu od první třídy a před tím do školy nechodily, nastupují do první třídy o to později (Broţura ADCH, 2005, online). Některé organizace sponzorují kromě konkrétního dítěte i komunitní rozvoj. Např. Horáček (Koktejl, 2008) poukazuje na rozdílnost mezi praţskou a královéhradeckou charitou, kdy praţská charita si zakládá především na tom, ţe je podporováno i okolí a komunita ve kterém podporované dítě ţije. Proč, tomu se budu věnovat v následujících subkapitolách, kde se budu zabývat jednotlivými organizacemi. Komunitu lze charakterizovat jako malou skupinu, kterou tvoří lidé se společným zájmem, cílem a emočními pouty, které jsou vzájemné. Uvnitř komunity panují neformální vztahy a její členové jsou vedeni ke vzájemné spolupráci a pomoci (Kraus & Poláčková, et al., 2001). Adopce na dálku dává dětem příleţitost získat nejvyšší moţný stupeň vzdělání s ohledem na jejich schopnosti a moţnosti pracovního uplatnění ve vybraném oboru (Jazairiová, In Sborník ADCH, 2008, s. 32). Je to forma pomoci, která naplňuje, jak adoptivního rodiče dobrým pocitem, ţe mohl za pár korun pomoci někomu, kdo si sám pomoci nemůţe. Naplňuje také příjemce finančních darů. Jiţ za 500,- Kč měsíčně můţe adoptované dítě chodit do školy, dostat teplé jídlo a všechny potřebné pomůcky (Adopce na dálku, 2009, online). Vše o adopci (online) uvádí, ţe je naprosto běţné, ţe se v rozvojových zemích za školné platí. Kromě poplatků musí rodina dítěti obstarat školní uniformu, která je povinná, školní pomůcky, jako jsou učebnice, sešity a jiné. Coţ je pro chudé rodiny z těchto zemí často nemyslitelné. Centrum Narovinu (online), které podporuje děti v Keni, uvádí, ţe v roce 2003 bylo v Keni základní vzdělávání odprostěno od těchto poplatků za školné. I kdyţ se poplatky zrušily, rodiče dětí musí stále platit za uniformy a školní potřeby, coţ je i tak stále nemoţné. Dárce prostřednictvím projektu Adopce na dálku daruje adoptovanému dítěti šanci na jeho nezávislost a lepší perspektivu. Do projektu Adopce na dálku se můţe zapojit kdokoliv, můţe to být jednotlivec, rodina i skupiny, např. farnosti, školy, atd. (ADCH, online). Roční příspěvky se liší od toho, odkud si podporované dítě adoptivní rodič vybere. Ve všech zemích, které jsou v projektu Adopce na dálku, jsou odlišné náklady spojené se vzděláváním dětí. Projekt Adopce na dálku je rok od roku populárnější a lidé děti z rozvojových zemí v jejich vzdělávání podporují čím dál více. Kaţdým rokem čísla rostou o tisíce adoptovaných dětí. V roce 2007 vyšla zpráva o tom, ţe lidé z České republiky adoptovali jiţ více neţ dětí z Afriky, Asie a východní Evropy (Zprávy ihned, online). V roce 2008, uvedl časopis 22

23 Koktejl, ţe počet dětí z rozvojových zemí, které mohou díky českým sponzorům chodit do škol, je jiţ (Horáček, 2008). V roce 2011 jich uţ bylo (Relax Lidovky, online) Proces zařazení dítěte do projektu Adopce na dálku Zařazování dětí do projektu je velmi náročný a zdlouhavý proces. Vybírají se pouze děti, kterým většinou z finančních důvodů nemůţe jejich rodina plně hradit školné. V zemích, kde dochází k výběru dětí a kde projekt Adopce na dálku funguje, má kaţdá organizace své pracovníky. Většinou se jedná o sociální pracovníky a dobrovolníky. Z nich je sestaven registrační tým a ten podle registračního plánu děti do projektu zařazuje (ADCH, online). Do výběru dětí jsou zapojováni nejen sociální pracovníci a dobrovolníci, ale i celé komunity, učitelé a kněţí (Jazairiová, In Sborník ADCH, 2008). Pracovníci potom chodí od jedné rodiny k druhé a zapisují do dotazníků jejich ţivotní situace. Je nelehké vybrat opravdu ty nejvíce potřebné. Černá (In Sborník ADCH, 2008) uvádí konkrétní příběh rodiny, jejíţ děti byly do projektu vybrané. Jednalo se o čtyřčlennou rodinu, matku a tři děti. Ještě, kdyţ byli funkční rodinou, matka pracovala jako učitelka, otec měl také práci a všechny tři děti chodily do školy. Otec musel za prací odejít do jiné vzdálené osady, kde si našel i jinou ţenu, vdovu, jejíţ manţel zemřel na AIDS, coţ nikdo z nich nevěděl. Po návratu manţela zpět do rodné osady se nakazila i ţena. Kdyţ autorka své záţitky popisovala, manţel ţeny byl jiţ mrtev a ţena byla v posledním stádiu nemoci. Přišli tedy o veškerý příjem, matka byla propuštěna z práce a chod domácnosti zajišťovaly děti. Staraly se o nemocnou matku, pracovaly na poli a za pár drobných nosily ostatním lidem vodu, jen aby přeţily. Bylo tedy zjevné, ţe bez jakékoliv pomoci se děti do školy nikdy nevrátí. Základní podmínkou pro zařazení dítěte do projektu je skutečnost, ţe dítě bez jeho pomoci nemůţe z finančních důvodů docházet do školy, nebo by z obdobných důvodů muselo docházku předčasně ukončit (Jazairiová, In Sborník ADCH, 2008, s. 37). Přesně tímto způsobem dochází k zařazování dětí do projektu. Jde tedy o porozumění a poznání celých rodin, jejich rodinné a ţivotní situace a následné posouzení, zda je dítě vhodné, aby bylo do projektu Adopce na dálku zařazeno. Černá (In Sborník ADCH, 2008) dále uvádí, ţe v průběhu zařazování dětí do registrace dochází i k uplácení jednotlivých pracovníků, kteří mají registraci vţdy v dané osadě či zemi na starost. K tomu, aby nedocházelo ke korupci, se mnohdy svolá nová komise, která má za úkol znovu registr prozkoumat a zváţit, zda se do něj dostaly skutečně potřebné děti. 23

24 3.2. Proces výběru dítěte a jeho sponzorování adoptivním rodičem Kaţdá organizace má na svých internetových stránkách databázi dětí (viz níţe), které momentálně čekají na pomoc a sponzorský dar. Pokud tedy člověk zvaţuje, zda se stane adoptivním rodičem na dálku, můţe navštívit on-line databázi dětí u konkrétní organizace, pro kterou se on sám rozhodne. O dítěti jdou zde většinou základní údaje. Jeho jméno, odkud pochází, jaká je jeho rodinná situace, kde pracují jeho rodiče, kolik má sourozenců, jaké jsou jeho zájmy a čím by se chtěl po vystudování školy stát. Kdyţ se člověk pro některé z dětí rozhodne a bude ho chtít finančně podporovat, musí si ho tzv. rezervovat. Musí se obeznámit s podmínkami a pravidly projektu a následně vyplnit a odeslat formulář, na jehoţ základě bude adoptivní rodič zaregistrován. Organizace bude čekat na uhrazení platby a následně pošle adoptivnímu rodiči profil dítěte i s jeho fotografií a adresou (ADCH, online). Samotný proces není nijak zdlouhavý ani náročný. Databáze se samozřejmě neustále aktualizují. Pro představu a zajímavost dokládám ukázku z databáze dětí. Tabulka 2 - Databáze dětí Jméno: Udaya Kumar R. (12 let) Pohlaví: chlapec Členů v rodině: 4 Rodiče: Otec pracuje jako nádeník. Matka je v domácnosti. O dítěti: Udaya chodí do 6. třídy. Chtěl by získat kompletní vzdělání. Jméno: Abishek A. (8 let) Pohlaví: chlapec Členů v rodině: 4 Rodiče: Matka pracuje jako služebná. O dítěti: Abishek chodí do 3. třídy. Chtěl by pracovat u policie. Jméno: Nithin Jayaraj (9 let) Pohlaví: chlapec Členů v rodině: 4 Rodiče: Otec pracuje jako řidič. Matka je v domácnosti. O dítěti: Nithin chodí do 3. třídy. Chtěl by získat ko mpletní vzdělání. Jméno: Suraj P. Souz (11 let) Pohlaví: chlapec Členů v rodině: 5 Rodiče: Otec pracuje jako nádeník. Matka je v domácnosti. O dítěti: Suraj chodí do 5. třídy. Rád sportuje a kreslí. Chtěl by se stát vojákem. Zdroj: Diecézní katolická charita Hradec Králové. Databáze dětí. Dostupné z 24

25 Po tom, co si adoptivní rodič vybere dítě z databáze, můţe začít sponzorování. To je však pro kaţdou zemi odlišné svými náklady. Finanční dary se většinou pohybují od 5.000,- Kč do zhruba 8.400,-Kč za rok. Tím se však podrobněji zabývám v subkapitole 6.1. Arcidiecézní charita Praha Formy komunikace a vztah mezi dítětem a jeho sponzorem Komunikace probíhá formou dopisování. Adoptivní rodič můţe poslat první dopis jiţ v okamţiku, kdy obdrţí od dané organizace podklady pro korespondenci. Existují obecné body, kterými by se měl adoptivní rodič řídit a drţet, kdyţ píše dítěti, které finančně podporuje. Doporučuje se, aby adoptivní rodič napsal jako první, a aby také přiloţil fotografii. Existují dokonce pravidla, jak by fotka měla vypadat, aby v dítěti nevzbuzovala lítost či dokonce závist. Prostředí by na fotografii nemělo být příliš luxusní. Nejvhodnější je, kdyţ dítě obdrţí fotografii jeho adoptivních rodičů z přírody. Odění na fotografii by mělo být uzpůsobeno kultuře, ve které dítě vyrůstá, tzn., ţe by nemělo být ţádným způsobem vyzývavé (Charita HK, online). Korespondence, která mezi nimi probíhá, je výbornou formou, aby adoptivní rodič mohl dítě podpořit ve vzdělávání. Můţe projevit svůj zájem a dítě tak namotivovat a povzbudit. Doporučují se psát kratší dopisy v anglickém jazyce. Dopis by měl obsahovat taková témata, kterým dítě bude rozumět. Rodič si musí především uvědomit, ţe realita dítěte, v níţ ţije je přeci jen velmi odlišná od té naší. Proto by si měl rodič dávat pozor na to, co dítěti píše, nebo jakou mu posílá fotografii. Adoptivní rodič obdrţí dopis od dítěte dvakrát do roka. Rodič můţe dítěti psát častěji, ale nemůţe očekávat, ţe přijde odpověď na kaţdý jeho dopis. Odesílání dopisů je totiţ velmi náročné. Děti, které jsou podporované, mohou být od sebe i několik stovek kilometrů vzdálené, proto probíhá korespondence jen dvakrát ročně (Charita HK, online). Stává se, ţe některé děti ještě neumí dobře psát, nebo angličtinu příliš dobře neovládají (Centrum Narovinu, online). Jazairiová (In Sborník ADCH, 2008) uvádí, ţe mladším dětem většinou asistují sociální pracovníci. Za ty nejmenší dopis kompletně sepíší a dítě jej doplní o nějaký vlastní obrázek. Koordinátoři a dobrovolníci dětem s korespondencí velmi pomáhají. Některé děti, kdyţ ještě neumí příliš dobře anglicky, píší ve svém rodném jazyce a pracovníci dopisy následně překládají. Adoptivní rodič potom obdrţí jak originál od dítěte v jeho rodné řeči, tak přeloţenou verzi dopisu pracovníkem (Charita HK, online). Rodič nesmí dítěti v dopise slibovat nic kromě peněz, které mu pravidelně posílá v rámci projektu Adopce na dálku. Nesmí se tedy zmiňovat o tom, ţe by mu poslal materiální 25

26 dary, či peníze navíc. Nedoporučují se posílat ani balíčky, nebo cennosti. Centrum Narovinu (online) a charita HK (online) uvádějí, ţe balíčky bývají v rozvojových zemích často otevírány na poštách, nikdo proto nezaručí, ţe se balíček k dítěti skutečně dostal. Kvůli velké chudobě v zemích se balíček často ztrácí. Posílání balíčků se nedoporučuje i z toho důvodu, ţe by ostatní děti, které dárek nedostaly, mohly závidět obdarovanému. Dárky, které by se nám mohly zdát jen jako drobnost, v rozvojových zemích mohou vyvolávat u obdarovaných pocit luxusu (Jazairiová, In Sborník ADCH, 2008). Doporučuje se posílat dítěti drobné věci, které mohou být odeslány společně s dopisem a nikoliv zvlášť v balíku. Jsou to např. samolepky, sešity, tuţky, omalovánky, puzzle, dopisní papír, obrázky apod. (charita HK, 2013). Mezi dítětem a adoptivním rodičem by měl vzniknout osobní vztah, aby sponzor neztratil důvěru i chuť pokračovat (Jazairiová, In Sborník ADCH, 2008, s. 34). Není však moţné, aby převzali roli rodičů, to uvádí charita HK (online). O tom, jakou školu bude dítě studovat, nadále rozhodují jeho rodiče s pomocí partnerských organizací v dané zemi. Rozhodnutí o typu školy se uskutečňují na základě studijních výsledků dítěte a jeho předpokladů. 4. Neziskové organizace Projekt Adopci na dálku organizují neziskové organizace, proto se jim budu věnovat v této kapitole. Jde obvykle o církevní a náboţenské společnosti. U takových organizací je důleţité, jakým způsobem jsou společnosti či organizace financované. Jiţ z názvu vyplývá, ţe organizace nefungují za účelem dosaţení zisku. I zde jsou finance důleţité, nečastěji je společnosti získává z darů a sbírek. Jak uvádí Ministerstvo kultury ČR (2009), financování církevních a náboţenských společností je uskutečňováno prostřednictvím výnosů z náboţenských fondů, vlastního majetku, příspěvky poskytované státem popřípadě obcemi a v neposlední řadě se jedná o sbírky, dary a příspěvky členů společností. Tyto společnosti patří v ČR k poplatníkům daně z příjmu právnických osob. Je důleţité, aby se společnosti a organizace nespoléhaly pouze na jeden zdroj příjmu. Financování by tedy mělo být na úrovní více zdrojové (MKČR, 2009; Šedivý & Medlíková, 2011). Dalšími neméně důleţitými zdroji, které můţe nezisková organizace získat, jsou dle Šedivého a Medlíkové (2011) příjmy z prodeje sluţeb a výrobků. Organizace potom prodávají většinou výrobky, které vyrábí přímo jejich klienti. Často se v tomto případě jedná i o trička či videokazety k dané 26

27 problematice (ADCH, online). Dále se jedná o individuální dárcovství a dobrovolnictví, firemní dárce, veřejné zdroje, které mohou tvořit např. ministerstva a kraje, nadace a nadační fondy a ostatní subjekty. Proto, aby mohla být nezisková organizace úspěšná, musí nabízet produkt, který bude vycházet z potřeb cílové skupiny a zároveň je také naplňuje. Většina těchto produktů tvoří u neziskových organizací sluţby. Finance jsou důleţitým prvkem organizací, ale další zásadní pilíře, na kterých je církevní a charitativní organizace postavena, jsou její úkoly a poslání. Úkolem takových organizací by mělo být, aby se rozdíly mezi státem a trhem, které stojí na jedné straně a neformálním solidárním pojetím pomoci, stojící na straně druhé nezvětšovaly (Opatrný, In Martinek, et al., 2008). Tentýţ autor dále uvádí propojení financí a pomoci v organizaci. Uvádí, ţe organizace by se neměla rozhodovat, jak a komu svou pomoc poskytne jen na základě ekonomických kritérií, tzn. na základě státních dotací či financí uţivatelů sociálních sluţeb. Do neziskových organizací vstupuje ještě jeden velmi důleţitý zdroj. Jedná se o dobrovolnou činnost. 5. Dobrovolnictví a humanitární pomoc V rámci neziskových organizací, církevních a náboţenských společností se uskutečňují dobrovolnické a humanitární sluţby a pomoc. Dobrovolnictví mělo v ČR velmi nelehký vývoj. Od 19. století se u nás tyto sluţby začaly rozvíjet a po vzniku samotného Československa se dobročinnost ještě více rozvinula. Následně byl vývoj organizací ne jednou přerušen. Nadace, církve a charitativní sociální organizace byly likvidovány, a jejich majetek byl konfiskován. Po roce 1990 začaly tyto organizace opět vzkvétat, protoţe se postupně přijímaly zákony umoţňující sdruţování občanů, zákony upravující nadace a nadační fondy, obecně prospěšné organizace atd. (Tošner & Sozanová, 2006). Matoušek, et al. (2006) uvádějí, ţe v některých zemích se především při náboţenských organizacích daří realizovat různé formy sociální pomoci. Poskytování pomoci muselo a musí být na úrovni, kdy pomoc mohou vyuţívat všichni bez ohledu na jejich náboţenské přesvědčení a poskytnutí pomoci nesmí být spojováno s přistoupením na víru. Na to samé upozorňují i Emanuelová a Koláček (2011), kteří uvádí, ţe pomoc musí být poskytnuta bez ohledu na etnický původ jedince, jeho pohlaví, národnost, politické názory, rasu či náboţenské vyznání. Především církevní organizace nesmí svou činnost spojovat se svými náboţenskými cíli. Dobrovolník je člověk, který bez nároku na finanční odměnu poskytuje svůj čas, svoji energii, vědomosti a dovednosti ve prospěch ostatních lidí či společnosti (Tošner & 27

28 Sozanská, 2006, s. 35). Autoři dále uvádějí, ţe dobrovolník by měla být osoba, na kterou je spoleh a u které si můţeme být jisti, ţe při poskytování pomoci nenastane nečekaný zvrat. Dobročinnost můţeme dle autorů rozdělit na dvě formy. Jedná se o dárcovství, kdy člověk daruje peněţité nebo nepeněţité dary potřebným občanům a to prostřednictvím sbírek, nadací či nadačních fondů. Druhou formou dobročinnosti je dobrovolnictví, kdy místem uplatnění je většinou nestátní nezisková organizace. Spolupráce můţe být jednorázová nebo dlouhodobá a příjemce se musí na člověka dobrovolníka spolehnout. Dobrovolnická činnost není nikde uzákoněna, je však velmi podporována. Rok 2011 byl vyhlášen Evropským rokem dobrovolných činností na podporu aktivního občanství. Tehdy nešlo jen o náhodné rozhodnutí, uvádí Zukal a Čtveráček (2010). Dobrovolnická činnost začala být podporována na základě zjištění, ţe se téměř sto milionů občanů EU věnuje dobrovolné činnosti. Autoři uvádějí, ţe dobrovolnictví je projevem občanské odpovědnosti a posiluje společné hodnoty. Tošner a Sozanská (2006) uvádějí, ţe občané mají zájem o jiný ţivotní styl a chtějí rozvíjet humanistické hodnoty. Mezi lidmi je velká potřeba pomáhat ostatním. Přitom pomoc se zaměřuje na ty, kteří jsou slabí a ocitají se v takových obtíţných situacích, kdy si sami nedovedou pomoci. Zukal a Čtveráček (2010) uvádějí, ţe dobrovolnictví hraje velmi důleţitou roli a to v nejrůznějších oborech jako jsou vzdělávání, kultura, zdravotnictví, sociální péče a vnější vztahy. Evropský rok dobrovolnictví má a měl by do budoucna pomoci této sféře, a to nejen v rámci naší půdy. Evropský rok je celoevropskou záleţitostí, takţe dochází k mezinárodní výměně informací a zkušeností. V rámci stanovených cílů, které schválila Evropská komise, mělo a má docházet ke zlepšování dobrovolnictví, coţ je velmi důleţité, protoţe se tomu v současné době věnuje čím dál více občanů. Těmito cíli jsou: odstraňování překáţek pro výkon dobrovolnictví a vytvoření vhodného prostředí, zvyšování kvalit dobrovolnictví, přičemţ by mělo docházet k pomoci při zavádění nových činností, oceňování a uznávání dobrovolné činnosti, zvyšování našeho povědomí o hodnotách a významech dobrovolnictví. Evropský rok dobrovolnictví měl napomoci této sféře. V rámci projektu docházelo k podporování stovek aktivit, a docházelo k výměně postupů mezi členskými zeměmi a dobrovolnickými organizacemi. Při odvádění dobrovolné práce se lidé učí novým věcem, rozvíjí své dovednosti a rozšiřují si společenské zázemí, coţ je často přivádí k novým a 28

29 lepším příleţitostem a také k osobnímu a společenskému rozvoji (Zukal & Čtveráček, 2010, s. 19). Manunga (2013) hovoří o tom, ţe dobrovolnictví, nebo také jinak odborná praxe neposkytuje pouze náhled do společnosti, ale můţe to dobrovolníkovi přinést i potřebné kontakty, které mu umoţní následný nástup do zaměstnání. Dobrovolníci jsou pro neziskovou organizaci skutečně velkým přínosem. Jsou uváděni i ve zdrojích organizací a je na nich přímo závislí chod organizace (Tošner & Sozanská, 2006). Prostřednictvím dobrovolníků nejčastěji organizace uskutečňují své cíle a naplnění, humanitární pomoc, pomoc rozvojovou a spoustu dalších. V rámci dobrovolnictví se často mluví o humanistických hodnotách a humanitární pomoci a naopak. Nejedná se o samostatná odvětví, ale jsou vzájemně propojena. Emanuelová a Koláček (2011) uvádějí, ţe je potřeba odlišit pojmy, jako jsou právě humanitární pomoc a rozvojová pomoc, která se zaměřuje na problémy dlouhodobě a většinou v chudších zemích, coţ je případ projektu Adopce na dálku. Ale oba typy pomoci však spolu souvisejí. Humanitární pomoc je poskytována ve čtyřech základních oblastech, jako jsou voda/hygiena, potraviny/výţiva, obydlí a zdravotní péče. Jde o uspokojování základních potřeb v populaci postiţené krizí způsobenou přírodní katastrofou, nebo lidmi. Uvedené pojmy spolu souvisejí, protoţe humanitární pomoc nejčastěji zasahuje tam, kde je zároveň potřebná i pomoc rozvojová. 6. Organizace v České republice podporující projekt Adopce na dálku Zkoumáním a vyhledáváním všech dostupných internetových zdrojů jsem postupně přicházela na to, jaké organizace se do projektu Adopce na dálku zapojují a které jej podporují. Organizací je v současné době celá řada. Působí po celém území ČR, podporují většinou odlišné země, takţe pokud se člověk rozhodne zapojit se do projektu Adopce na dálku, má skutečně na výběr ze široké škály organizací. Jedná se o charitativní organizace, v rámci nichţ projekt nejčastěji realizují arcidiecézní, diecézní a humanitní organizace. Dále se jedná o občanská sdruţení a nadační fondy. Pro přehlednost dokládám tabulku č. 3, která nabízí ucelený pohled na organizace pohybující se v dané problematice. V tabulce jsou zvýrazněny ty organizace, prostřednictvím kterých je na dálku adoptováno nejvíce dětí. Těmto organizacím se budu blíţe věnovat v následujících subkapitolách. Zároveň jsou označeny země, ve kterých nejčastěji k adopci dochází. Těmto zemím se budu také podrobněji věnovat. 29

30 Tabulka 3 - Organizace realizující projekt Adopce na dálku (upraveno) ORGANIZACE ZEMĚ MINIMÁLNÍ SPONZORSKÝ DAR NA JEDNO DÍTĚ (Kč/rok) POČET SPONZ. DĚTÍ DO ROKU 2006 GRAMOTNOST POPULACE V DANÉ ZEMI Humanitas Afrika Ghana % Benin % pro-contact Guinea % Nadační fond Inka Peru % ADRA Zlín Bangladéš % Maitri Rwanda Kongo %, 66 % ADCH Praha Indie % Kazachstán % Thajsko % Uganda % Bělorusko % DCH Hradec Králové Indie % DCH Plzeň Bolívie % 30

31 Paraguay % ADCH Olomouc Haiti 6 500? 53 % Vysokoškolští humanisté Hum. centrum Narovinu Hum. centrum Dialog Guinea % Keňa % Guinea % Keňa % Benin % Nadace Mezinárodní potřeby Filipíny % Nepál % Srí Lanka % Zdroj: Organizace, které realizují sponzorování dětí z rozvojových zemí. Dostupné z V tabulce vidíme přehledný výčet organizací, které se v současné době zabývají projektem Adopce na dálku. Můţeme sledovat, jaké jsou v rámci dané organizace podporované země. Jaké jsou roční příspěvky, které posílá sponzor svému adoptovanému dítěti. Tyto roční příspěvky jsou dané kaţdou organizací a jsou stanoveny v minimální výši. Tzn., ţe sponzor můţe přispět i vyšší částkou, ale méně, neţ je stanoveno přispívat nelze. Dále vidíme počty dětí, které jsou za podpory dané organizace sponzorovány. Tyto počty nejsou v současnosti přesné, protoţe se neustále mění. Zdroj a tabulka je z roku Bohuţel novější data se mi nepodařilo najít. I kdyţ by se povedla aktualizace těchto údajů, 31

32 byly by také jen velmi dočasné, protoţe projekt Adopce na dálku má kaţdým dnem více sponzorů a adoptivních rodičů. V neposlední řadě lze z tabulky vyčíst, jaká je v dané zemi gramotnost celé populace. V následujících subkapitolách přistoupím k jednotlivým organizacím, vyznačených v tabulce a provedu vás jejich základními charakteristikami, výčtem činností a jak se v projektu Adopce na dálku angaţují Arcidiecézní charita Praha Charita pomáhající lidem, kteří se ocitají v nouzi a to bez ohledu na jejich náboţenské přesvědčení nebo politickou či rasovou příslušnost. Pomoc poskytuje lidem, kteří se octli v tíţivé ţivotní situaci, nebo se vyskytují na okraji společnosti. Svou činnost charita zaměřuje na humanitární pomoc a na zahraniční rozvojovou spolupráci. Zaměřuje se na oblasti, jako jsou vzdělávání, zdravotní péče, prevence a místní rozvoj, kdy jsou podporovány nejchudší děti, ale i celé rodiny a komunity (ADCH, online). S komunitou by se mělo pracovat tak, aby nastaly sociální změny, které by vedly ke zlepšení ţivotních podmínek, které by se dotkly všech členů komunity. Takové změny mají trvalý charakter, proto je zapotřebí, aby spolupracovali právě ti lidé, jichţ se změna týká. Taková komunitní pomoc se neobejde bez profesionálů a dobrovolníků, kteří pomoc poskytují. Realizátorem změny je potom samotná komunita ve spolupráci s komunitním pracovníkem (Kraus & Poláčková, et al., 2001). Tato podpora je zacílena na to, aby se člověk stal soběstačným a získal trvale vyšší ţivotní úroveň (ADCH, online). Arcidiecézní charita Praha je zastřešena celosvětovou sítí Caritas Internationalis 4, která zastřešuje celkem 165 národních charit a působí tak celkem ve 200 zemích po celém světě. V České republice projekt Adopce na dálku vznikl právě díky této charitě. Poprvé projekt uvedla jiţ v roce 1993, kdy bylo díky charitě podpořeno prvních 100 dětí z Kalkaty v Indii. Později začala charita projekt rozšiřovat do dalších států v rámci Indie a v současné době podporuje jiţ 6 zemí světa. Důleţité je navázání kontaktu s důvěryhodnou partnerskou organizací v zemi, na kterou je projekt zacílen (Jazairiová, In Sborník ADCH, 2008). Při realizaci projektu charita spolupracuje s 50 partnerskými organizacemi. Tyto organizace 4 Caritas Internationalis vychází ze základních hodnot a uplatňuje sociální poslání církve. Pracuje s chudými, jako s důstojnými lidmi a pomáhá jim vybudovat lepší budoucnost. Snaţí se o to, aby byla zvýšená solidarita s chudými a aby byla uznána vzájemná závislost lidstva (Caritas Internationalis, online) 32

33 působí v cílových zemích a mimo jiné zajišťují i výběr dětí a komunit do projektu Adopce na dálku (Apha, online). Charita se nezaměřuje pouze na podporu samotného adoptovaného jedince, jak jsem jiţ uváděla. Její činnost je zacílena i na komunitní rozvoj a komunitní projekty. Charita je zastáncem toho, ţe kvalitní vzdělání je samozřejmě velmi důleţitou a prioritní věcí, není však jedinou, pokud se jedná o rozvojové země. Pomáhají lidem ţijících v těchto oblastech a nezaměřují se pouze na mladé generace, ale snaţí se prospět celé oblasti a tím se také vyhnou negativnímu dopadu na komunitu podporovaného dítěte (Bulletin ADCH, 2009, online). V rámci komunitního rozvoje a projektů jde o výstavbu sociálních zařízení, podporuje se místní zemědělství a poskytují se také půjčky rodičům na drobné podnikání. Důleţité je podle charity podporovat celou komunitu, ve které se podporované dítě nachází a v níţ ţije. Podpora celé komunity je důleţitá uţ jen z toho důvodu, aby se sponzorované dítě vyhnulo závisti ze strany nepodporovaných a aby byla nastolena jistá míra rovnosti (Zprávy ihned, online). Z dárcovské částky putuje 70% na úhradu nákladů spojených se vzděláváním. Konkrétně se jedná o financování školného a to na základních, středních či vyšších školách a vším, co je s docházkou do školy spojeno (potřebné školní pomůcky, školní uniforma, která bývá většinou povinná, pobyt na internátu, pokud je to třeba, doučování a mimoškolní aktivity). Tyto finance putují také na potřebnou zdravotní péči, osvětu, mimoškolní aktivity dítěte, na obědy ve škole a na jiţ zmíněný komunitní rozvoj. 20 % finančního daru putuje do Rozvojového fondu, podporující celou komunitu. Zbylých 10 % tvoří nepřímé náklady (ADCH, online). Jazairiová (In Sborník ADCH, 2008) uvádí, ţe finance nejsou posílány přímo rodině, ale partnerské organizace v dané zemi. Školné tyto organizace hradí přímo dané škole a učební pomůcky, jako jsou sešity, učebnice, tuţky a další potřeby jsou dětem distribuovány pomocí sociálních pracovníků. Pro přehlednost, jak praţská charita finance vyuţívá, přikládám schéma finančního daru. 33

34 Tabulka 4 - Vyuţití finančního daru v ADCH Praha (upraveno) 8 % vyuţívá ADCH Praha na pokrytí administrativních nákladů spojených s realizací projektu Adopce na dálku. Z této částky jsou hrazeny mzdy, provoz kanceláří, poštovné, propagace apod. 2 % vyuţívá ADCH Praha na realizaci projektu Adopce na dálku v ČR, coţ zahrnuje náklady spojené s koordinací zahraničních center (koncepční práce, metodické vedení, kontrola a monitoring projektu apod.) FINANČNÍ DAR 20 % tvoří Rozvojový fond, ze kterého hradí ADCH Praha konkrétní projekty v jednotlivých centrech, v cílových zemích (např. Československo ugandská nemocnice, stavba škol, práce s komunitou 70 % tvoří Fond adopce, ze kterého jsou přímo v cílových zemích hrazeny náklady spojené se vzděláváním podporovaných dětí. Největší poloţku tvoří školné, školní pomůcky, knihy, sešity se nakupují ve velkém a dováţejí se do vesnic. Uniformy se šijí přímo ve vesnicích formou zakázek místním ţenám. Neodkladnou zdravotní péči proplácí centra rodinám dítěte na základě stvrzenky od lékaře. Dětské kluby, pravidelná setkání dětí, poznávací výlety a je placeno školné zaregistrovaným dětem, které na své dárce teprve čekají. Spoření pro děti na vyšší vzdělaní. Náklady na administrativu (mzdy pracovníků, provoz kanceláře, doprava do vesnic, fotografie děti, komunikace s ADCH atd.) Zdroj: Broţura ADCH. (2005). Adopce na dálku, projekt rozvojového střediska Arcidiecézní charity Praha. Dostupné z Schéma nám tedy poskytuje jasný výčet toho, jak jsou finance od dárce rozloţeny a na co konkrétně jsou pouţity. Charita má i tzv. vnější finanční zdroje, které tvoří granty a dotace. Roční finanční dary se liší podle toho, jakou školu dítě navštěvuje, podle věku dítěte i podle místa jeho bydliště. Roční sponzorské dary jsou závislé na tom, v jaké zemi dítě dochází do školy, protoţe ceny za školní pomůcky, uniformy či mimoškolní aktivity nejsou stejné. Roční částky jsou vypočítány tak, aby se veškeré náklady pokryly (Broţura ADCH, 2005, online). Člověk má tedy na výběr hned z několika zemí. Můţe si podle svého vybrat organizaci, dítě i zemi, v rámci které bude dítě podporovat. Finanční příspěvky, které jsem uvedla v tabulce č. 3, jsou stanoveny vţdy na jedno dítě a na celý rok. Tyto roční částky jsou vypočítány a stanoveny tak, aby pokryly roční náklady jednoho dítěte. Jedná se tedy v podstatě o minimální částku, kterou adoptivní rodič přispívá. Podle jeho moţností můţe přispívat větší částkou (Broţura ADCH, 2005). Jak jsem jiţ zmiňovala, Arcidiecézní charita Praha se zaměřuje i na komunitní rozvoj. Na programy pro komunitní rozvoj je věnováno 20% z finančního daru adoptivního rodiče, 34

35 který posílá adoptovanému dítěti. Je však ještě moţnost, aby dárce poslal buď peníze navíc, anebo někdo, kdo dítě nepodporuje a chce jen jednorázově přispět a nechce se zavazovat na několik měsíců či let dopředu, můţe tak přispět na jiný z projektů rozvojového střediska. Dárci mohou poskytnout libovolný finanční dar na projekt realizovaný charitou v Praze. Tabulka 5 - Poskytnutí finančního daru na projekty ADCH Praha (upraveno) NÁZEV PROJEKTU ČÁSTKA CÍLOVÉ ZEMĚ Rozvojový fond Libovolná Indie, Uganda, Zambie, Kongo, Thajsko Česko-slovenskougandská nemocnice Libovolná Uganda Mikrofinancování Libovolná Indie, Uganda, Zambie, Kongo, Thajsko HIV/AIDS Libovolná Indie, Uganda, Zambie, Kongo, Thajsko Odborné vzdělání Libovolná Indie, Uganda, Zambie, Kongo, Thajsko Odstranění dětské práce Libovolná Indie, Uganda, Zambie, Kongo, Thajsko Zdroj: Arcidiecézní charita Praha. (2005). Broţura ADCH Praha. Dostupné z Diecézní charita Hradec Králové Jedná se o neziskovou organizaci a jejím cílem je charitativní činnost. Prohlašují, ţe pomáhají lidem, kteří si pomoci neumějí, nebo nedokáţou. Charita pomáhá potřebným, nejčastěji však matkám s dětmi, nemocným, handicapovaným, sociálně slabým rodinám, atd. a to bez ohledu na jejich příslušnost k rase, národnosti či náboţenství. Charita Hradec Králové (dále jen HK) realizuje projekt Adopce na dálku v Indii, konkrétně ve státě Karnataka. Od roku 2000 podporuje oblast Belgaum, kde začala Diecézní charita HK spolupracovat s místní diecézí. Od roku 2005 se podpora rozšířila i na oblast Bangalore. V těchto oblastech působí partneři Diecézní charity HK a jejich spolupracovníci, kteří jsou zodpovědní za výběr dětí do 35

36 projektu (Charita HK, online). Finanční podpora dítěte v Indii činí minimálně 5.000,- Kč za rok. Charita uvádí přesné vymezení ročních nákladů na dítě a jeho vzdělání. Pokud se adoptivní rodič rozhodne podporovat dítě z Indie na prvním stupni školní docházky (1. 7. třída), potom bude jeho roční sponzorský dar činit cca 6.500,- Kč. Rozhodne-li se pro dítě na druhém stupni ( třída), bude roční náklad cca 8.000,- Kč. Adoptivní rodič můţe finančně podporovat dítě i na vyšší střední škole ( třída), kdy náklady zůstávají na 8.000,- Kč za rok. Charita HK zmiňuje také sponzorování dětí na vysoké škole. Toto financování je jen velmi ojedinělé, protoţe roční náklady zde vyšplhají na pozoruhodných ,- Kč aţ ,- Kč. Z důvodů vysoký ročních nákladů charita HK tuto formu sponzorování nezajišťuje. Děti si mohou na vysokých školách zaţádat o stipendium (Charita HK, online). Sponzorské dary od adoptivních rodičů jdou pouze a výhradně sponzorovanému dítěti. Jiţ zde je tedy vidět rozdíl v tom, ţe Arcidiecézní charita v Praze podporuje nejen dítě, ale současně i jeho komunitu. Zatímco Diecézní charita HK podporuje v rámci projektu uţ jen pouze dané dítě. 92% jde na pokrytí nákladů spojených se vzděláváním a 8% si ponechává charita na úhradu provozních nákladů. V rámci charity HK lze dítě opět adoptovat na základě on-line databáze, tak jak tomu bylo i v předchozím případě. Dárce si vybere na stránkách charity dítě, které by chtěl podporovat. Vyplní formulář, který odešle na příslušnou adresu a on zpětně obdrţí podklady pro podporu zvoleného dítěte. Následně adoptivní rodič posílá finanční dar a od první platby získá originál karty s údaji o dítěti, které se rozhodl financovat. Minimální délka, po kterou musí být dítě rodičem podporováno, je jeden rok. Pokud dárce podporu a spolupráci ukončí, tuto kartu vrací zpět charitě. Výpověď musí být podána písemně a bez uvedení důvodů. V den, kdy charita obdrţí sdělení, přestávají platit veškeré závazky adoptivního rodiče vůči podporovanému dítěti (Charita HK, online). Důvody k ukončení podpory mohou přijít jak ze strany poskytovatele finančního daru i ze strany dítěte. Nejčastěji se ze strany dítěte jedná o to, ţe se odstěhuje jinam. Do oblasti, kam projekt charity nezasahuje, proto dítě nemůţe být nadále v rámci charity HK podporováno. Stává se i to, ţe dítě přestane mít zájem o vzdělání. Co se týče dopisování, posílání balíčků či osobního kontaktu s dítětem. Tyto základní informace jsou v podstatě v kaţdé organizaci stejné. Všude probíhá dopisování dvakrát, maximálně třikrát ročně. Posílání balíčků ani tato organizace nedoporučuje z důvodů, které jiţ byly uvedeny. Kontakt s dítětem v rámci charity HK moţný je, ale jen v jeho rodné zemi. Není moţné, aby dítě přijelo do naší země. Náklady spojené s návštěvou dítěte v jeho přirozeném prostředí si adoptivní rodič hradí zcela sám. Cesta musí být realizována v rámci 36

37 Diecézní katolické charity HK. To, ţe rodiče uvaţují o návštěvě, musí hlásit dostatečně dopředu, aby na návštěvu mohli pracovníci připravit rodinu dítěte a celou komunitu. Následně se pracovníci partnerské organizace rozhodují o tom, kde setkání s dítětem proběhne (Charita HK, online) Humanitární centrum Narovinu Jedná se o občanské sdruţení zaměřující se na rozvojovou spolupráci. Počátky své činnosti centrum datuje od roku Cílem a hlavní prioritou sdruţení je zlepšení vzdělávání, zdravotní péče a ţivotní úrovně v Africe. Dalšími prioritami jsou, aby se situace v rozvojových zemích dostávala více do povědomí lidí a snaha o prevenci diskriminace a rasismu v naší společnosti (Centrum Narovinu, online). Snaha o to, aby nedocházelo k rozlišování jedinců či celých skupin a to na základě jejich příslušnosti. Aby nedocházelo ke znevýhodňování jedněch oproti druhým. Diskriminace potom vede k sociální distanci mezi určitými sociálními kategoriemi (Frištenská, In Šišková, et al., 1998). Humanitární centrum Narovinu spolupracuje na kampani Česko proti chudobě 5. Hlavní náplní aktivit centra jsou především projekty zahraniční rozvojové spolupráce v Keni. Další aktivitou je globální výchova v Česku a Slovensku. Centrum se v roce 2005 připojilo k dalšímu projektu, ke Kampani lidské podpory 6. Centrum má zdárně ukončené projekty, např. Elektřina ze Slunce pro školy (20 škol tak dostalo systém pro osvětlení a provoz počítačů). V Keni v Indickém městě Virudhunagar byl postaven sirotčinec pro oběti vlny tsunami. Oba projekty byly ukončeny v roce 2006 (Centrum Narovinu, online). V roce 2010 byla činnost centra omezena. Nyní se zaměřuje na rozvojovou spolupráci a výchovu a cílem jejich zájmu jsou projekty v Keni a Africe. Hlavním projektem centra je adopce dětí z Afriky. Adoptivní rodič v rámci projektu posílá sponzorský dar na vzdělávání jednoho konkrétního dítěte. Roční částka na školné dítěte činí 7.200,- Kč, které pokryjí náklady na školné, učební pomůcky a povinnou školní uniformu. Pro přehlednost přikládám schéma vyuţití finančního daru. 5 Česko proti chudobě je kampaň, která sdruţuje organizace z celé ČR. Mimo jiné mezi ně patří i Člověk v tísni, o které jsem se jiţ zmiňovala, Dialog, coţ je organizace také zmíněna v mé práci a organizace Adra, která se také adopcí na dálku zabývá. Kampaň je zaměřena na rozvojovou a humanitární pomoc, vzdělání a dobrovolnou práci s cílem postihnout širokou veřejnost, která o dané problematice příliš mnoho neví (Česko proti chudobě, online). 6 Kampaň lidské podpory je mezinárodní projekt. Snaţí se o to vytvořit mezi Afrikou a Evropou řetězec vzájemné pomoci, aby docházelo k uspokojování základních lidských potřeb v zemích Afriky. Činnost v této kampani je čistě dobrovolná (Lidové noviny, 2007, online). 37

38 Tabulka 6 - Vyuţití finančního daru v centru Narovinu (upraveno) FINANČNÍ DAR 7.200, ,- Kč (75%) obdrţí přímo dané dítě v Keni. Platí se z toho školní uniforma, učebnice, školní pomůcky, školní poplatky a v některých oblastech, kde jsou kvalitní státní školy, se dětem hradí sportovní oblečení a obuv, slovníky, matrace, deky, moskytiéry, vánoční oblečení, atd ,- Kč (25%) z částky daru můţe být pouţito na organizační zajištění projektu. Platy zaměstnanců, telefonní poplatky, poštovné, převody, atd. Na podporu dalších projektů a potřeb centra. Dárce, který adoptuje dítě v programu Adopce Afrických dětí, je pravidelně informován o probíhajících a chystaných projektech a akcích. Zdroj: Humanitární centrum Narovinu. Termíny adopcí a nástupů do školy. Dostupné z Z tabulky č. 4 a 6 vyplývá, jak se finance v různých organizacích rozdílně vyuţívají. Výběr dítěte i v této organizaci můţe proběhnout prostřednictvím on-line databáze, která je dostupná na stránkách centra. Po tom, co si adoptivní rodič vybere dítě, které by chtěl sponzorovat, musí kontaktovat koordinátora centra a ujistit se, ţe se o daném dítěti nejedná uţ s někým jiným. Následně sponzor vyplní darovací smlouvu, která se odesílá poštou do centra. Potom je rodič zařazen do databáze a můţe začít s posíláním finančních darů. Sponzor má moţnost vytisknout si certifikát (Centrum Narovinu, online). Opět i centrum nedoporučuje posílání balíčků poštou kvůli clu v Keni a také proto, ţe balíčky se po cestě často ztrácí. Návštěva a osobní seznámení sponzora s dítětem jsou moţné, ale jen v jeho prostředí a to prostřednictvím koordinátorů z centra. Centrum také vyvíjí snahu, aby se uskutečňovala setkání samotných adoptivních rodičů, kde se promítají fotografie a videa a sponzoři si mohou promluvit přímo s koordinátory. Dozví se tak odpovědi na své otázky a novinky o probíhajících programech (Centrum Narovinu, online). Centrum na svých stránkách také zpřístupnil vývoj projektu Adopce na dálku v číslech (pouze v rámci centra). 38

39 Obrázek 1 - Počty adoptovaných dětí v jednotlivých trimestrech v rámci centra Narovinu Zdroj: Humanitární centrum Narovinu. Vývoj adopce v číslech. Dostupné z Projekt je rok od roku populárnější, to nám potvrzuje i výše uvedený obrázek. Sponzoři stále více podporují děti, komunity, vzdělávání a osvětu v rozvojových zemích. Snaţí se přispět ke zlepšení jejich ţivotní úrovně Humanitární centrum Dialog Jedná se o občanské sdruţení, které bylo zaloţeno v roce Zaloţili jej členové mezinárodního Humanistického hnutí. Jejich hlavními cíli jsou rozvojová spolupráce, výchova a ochrana lidských práv. Centrum se v roce 1999 připojilo ke Kampani lidské podpory. Od tohoto roku centrum postupně rozvíjelo svoji činnost a nyní vyvíjí svou aktivitu také v Africe (Guinei, Keni a Beninu). Centrum je postaveno především na dobrovolnické práci, proto se jednotlivé projekty neustále obměňují a rozšiřují, protoţe dobrovolníci aktivity 39