Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Systém právnických osob zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva Diplomová práce SYSTÉM PRÁVNICKÝCH OSOB Eduard Zboran 2009 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Systém právnických osob zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny... 1

2 Rád bych tímto poděkoval vedoucímu mé diplomové práce, prof. JUDr. Janu Hurdíkovi, DrSc., za vstřícný přístup a odborné vedení při psaní této práce. 2

3 Obsah Úvodem... 7 I. Obecná část K pojmu a pojetí právnické osoby Obecně k pojmu právnické osoby Historický vývoj právnických osob Pojetí právnických osob Teorie fikce Teorie reality Moderní teorie právnických osob Charakteristické rysy právnické osoby Vznik na základě zákona Právní subjektivita Způsobilost k právním úkonům Deliktní způsobilost Organizační struktura právnické osoby Majetková samostatnost právnické osoby Název právnické osoby Sídlo právnické osoby Národnost právnické osoby (osobní statut) Způsoby členění právnických osob Úvodem k členění Členění podle povahy a míry ingerence zákonodárce na vznik, změnu a zánik právnických osob Členění právnických osob podle účelu Členění podle národního režimu právnických osob Členění podle charakteristiky faktického základu právnické osoby Legislativní pojetí podle 18 odst. 2 občanského zákoníku Úprava právnických osob v návrhu nového občanského zákoníku Spolky Nadace a nadační fondy Ústavy

4 II. Zvláštní část A. Právnické osoby soukromého práva A. 1. Korporace soukromého práva A Korporace soukromoprávní civilní A Zájmová sdružení právnických osob A Sdružení a další právnické osoby v režimu zákona o sdružování občanů A Politické strany a politická hnutí A Církve a náboženské společnosti A Organizace s mezinárodním prvkem A Společenství vlastníků jednotek A Honební společenstva A Komoditní burzy A Korporace soukromoprávní obchodní Exkurz: Soukromoprávní korporace v režimu práva Evropských společenství A Obchodní společnosti A Veřejné obchodní společnosti A Komanditní společnosti A Společnosti s ručením omezeným A Akciové společnosti A Evropská hospodářská zájmová sdružení A Evropské společnosti (Societas Europea) A Družstva A Evropské družstevní společnosti A. 2. Soukromoprávní právnické osoby nadačního typu A Nadace a nadační fondy A. 3. Soukromoprávní ústavy A Obecně prospěšné společnosti A Školské právnické osoby A Veřejná nezisková ústavní zdravotnická zařízení B. Právnické osoby veřejného práva B. 1. Veřejnoprávní korporace B Stát B Územní samosprávné celky B Veřejnoprávní korporace profesně samosprávné B Veřejné vysoké školy B Veřejnoprávní korporace v režimu práva ES: Evropská seskupení pro územní spolupráci B. 2. Veřejnoprávní právnické osoby nadačního typu B Státní fond rozvoje bydlení B Státní fond dopravní infrastruktury B Státní fond kultury B Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie B Pozemkový fond České republiky B Státní zemědělský intervenční fond B Zajišťovací fond B Vinařský fond

5 B Fond pojištění vkladů B Garanční fond obchodníků s cennými papíry B Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky B Resortní, oborové, podnikové a další zdravotní pojišťovny B Česká národní banka B. 3. Veřejnoprávní ústavy B Státní příspěvkové organizace B Veřejné výzkumné instituce B Český rozhlas B Česká televize B Česká tisková kancelář B Státní podniky B Správa železniční dopravní cesty, státní organizace III. Systém právnických osob v Nizozemí I. Úvodem II. Legislativní členění zvolené v nizozemském občanském zákoníku II. 1. Právnické osoby podle čl. 3 druhé knihy BW II Družstva (Coöperaties) a vzájemné pojišťovací společnosti (onderlinge waarborgmaatschappij) II Akciová společnost (Naamloze vetnootschap) II Společnost s ručením omezeným (besloten vennootschap met beperkte aansprakelijkheid) II Nadace (Stichtingen) II. 2. Právnické osoby podle čl. 2 druhé knihy BW II Náboženské společnosti (Kerkgenootschappen) II. 3. Právnické osoby podle čl. 1 odst. 1 druhé knihy BW II Stát (Staat) II Provincie (Provincies) II Samosprávné obce (Gemeenten) II Vodohospodářské korporace (Waterschappen) II Ostatní osoby, které jsou podle Ústavy nadány pravomocí vydávat obecně závazné normy II. 4. Právnické osoby podle čl. 1 odst. 2 druhé knihy BW III. Celkový pohled na nizozemský systém právnických osob Závěr Summary Přehled použitých zdrojů Přílohy

6 Seznam použitých zkratek ABGB... Císařský patent č. 946/1811 Sb. zákonů soudních, obecný zákoník občanský BW... Burgerlijk wetboek, nizozemský občanský zákoník EDS... Evropská družstevní společnost EHZS... Evropské hospodářské zájmové sdružení ES... Evropská společenství ESÚS... Evropské seskupení územní spolupráce LZPS... ústavní zákon č. 23/1991 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů ObčZ... zákon č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ObchZ... zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů OPS... obecně prospěšná společnost SE... Evropská společnost (Societas Europea) ÚS... Ústavní soud České republiky ÚSC... územně samosprávný celek ZNNF... zákon č. 227/1997, o nadacích a nadačních fondech, ve znění pozdějších předpisů ZSO... zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů 6

7 Úvodem Bez existence institutu právnické osoby si dnes není možné právní řád představit. Právnické osoby nebyly v právu vždy- přestože mají lidé tendenci sdružovat se ke splnění společných cílů v sobě zakořeněnou odnepaměti, je právnická osoba pojmem poměrně novým. Staří Římané sice znali sdružení osob (korporace) a na konci starověku i sdružení majetku (nadace), nedokázali však formovat právnickou osobu jako na člověku relativně nezávislý abstraktní model. K tomu dochází až mnohem později, v průběhu 19. století. Jednotně přijímané pojetí pojmu právnické osoby však neexistuje doposud, svou vinu na tom má dozajista i skutečnost, že se v právu vyvinula celá řada jednotlivých typů právnických osob, pro jejichž rozdílnost je obtížné jednotnou definici podat. Tato práce jednotící definici právnických osob nehledá, jak již její název napovídá, je její cíl skromnější. Podle kriterií, která si stanoví, se pokouší podat obraz současného systému právnických osob v České republice. Práce se dělí na tři části- obecnou, zvláštní a zahraničně- exkurzivní. Cílem obecné části je vytvoření předpokladů pro zdárnou systematizaci právnických osob v části zvláštní. V nezbytné míře pojednává o pojmu právnické osoby, zabývá se historickým vývojem právnických osob a podává jejich základní charakteristiku. Následně zmiňuje obecnou typologii právnických osob podle většinově uznávaných kriterií, z nichž se vychází při systematizace úpravy právnických osob ve zvláštní části. S přihlédnutím k očekávané rekodifikaci občanského práva, je v obecné části zahrnuta kapitola zabývající se úpravou právnických osob v návrhu nového občanského zákoníku. Zvláštní část podává stručnou definici jednotlivých typů právnických osob, které jsou řazeny do kapitol podle jejich místa v systému právnických osob. Výsledkem zařazení jednotlivých typů právnických osob do skupin, vycházejících ze zvolených kriterií systematizace, je obraz současného systému právnických osob, který je graficky znázorněn v příloze diplomové práce. Je nutné si přiznat, že výslednou systematizaci nelze požadovat za jedinou správnou. Přestože zvolená kriteria systematizace jsou v odborné literatuře používána často, způsob zařazení některých typů právnických osob jednoznačný není. S ohledem na blížící se uvedení nového občanského zákoníku v život, bylo v závěru práce přistoupeno k exkurzu do holandského systému právnických osob, a to s důrazem na jejich legislativní členění a celkovou úpravu v holandském občanském zákoníku. Ten je řazen mezi nejmodernější a nejpropracovanější právní úpravy vůbec, a tak dává práce čtenáři podnět 7

8 k zamyšlení, do jaké míry je z hlediska úpravy právnických osob moderní nejen současná úprava právnických osob v občanském zákoníku z roku 1964, ale také úprava právnických osob v navrhovaném znění občanského zákoníku. V závěru zahraničně- exkurzivní části se práce pokouší sestavit nizozemský systém právnických osob podle kriterií určených v části obecné. 8

9 I. Obecná část 9

10 1. K pojmu a pojetí právnické osoby 1.1 Obecně k pojmu právnické osoby Pojem právnické osoby je jak lingvisticky, tak i juristicky poměrně nový. Kupř. anglické právo pojem právnické osoby nezná dodnes, a tento termín je do anglického jazyka velmi obtížně přeložitelný. 1 Jako matoucí se v pojmu může jevit adjektivum právnická, protože se odvozuje od substantiva právník, nikoli právo, avšak pozitivisticky vzato nemá právnická osoba s právníky nic společného. Vhodnější by proto bylo užít označení právní osoba. Na rozdíl od osoby fyzické- člověka, je právnická osoba právní konstrukcí vzniklou pod tlakem společenské potřeby- konkrétně díky rostoucímu zájmu lidí sdružovat se za účelem uspokojování společných potřeb, zejména podnikatelských aktivit. Pojmové vymezení právnické osoby není jednoznačnou záležitostí, neboť se žádný pokus o takové vymezení nedočkal většinové akceptace. Pro potřeby této práce postačí vymezení právnické osoby jako určitého společenského útvaru nadaného právní subjektivitou, tvořeného určitým počtem lidí a určitým majetkem, nebo pouze majetkem či pouze lidmi. Jelikož dosud neexistuje jednotný koncept právnických osob v právním řádu České republiky, ani v rámci kontinentální Evropy neexistuje, jeví se pro pochopení pojmu právnické osoby nejvhodnější nastínění základních charakteristik institutu právnické osoby, včetně jeho historického vývoje a četných teoretických pojetí. 1.2 Historický vývoj právnických osob Institut právnické osoby má své počátky v římském právu. Pohled Římanů na právnické osoby se od dnešního pohledu lišil. Římští právníci nedospěli nikdy k takovému stupni abstrakce právního myšlení, která by umožňovala formovat pojem právnické osoby jako abstraktní model, relativně nezávislý na člověku, z jehož podstaty se zrodil. 2 Právnické osoby byly označovány jako personae vice fingitur působí jako osoby, existují na místě osob. Pod tento pojem římské právo zahrnovalo sdružení osob a později i majetkové celky, které měly na fyzických osobách nezávislou právní existenci. V římském právu takovou existenci měla jednak sdružení osob- universitates personarum neboli 1 Knapp V. O právnických osobách. Právnické osoby de lege lata. Právník, 1995, č. 10, str Hurdík J., Katolický J. K pojetí právnických osob. Brno: Masarykova univerzita, 1992, str

11 korporace, jednak jednoty věcí- universitates rerum (bonorum) neboli nadace. 3 Korporací římské právo rozumělo organizovanou jednotku přirozených osob, která tvoří samostatný právní subjekt, odlišný od jejích členů. Římské korporace se již za republiky dělily na veřejné a soukromé. Veřejnou korporací byl především římský stát, také však města a obce venkovské, soukromou korporací byly různé spolky- tzv. collegia. 4 Ke vzniku spolku bylo zapotřebí splnění podmínky minimálního počtu členů 5 a dále pak vytvoření stanov- lex collegii. Svou subjektivitu korporace odvozovala od fyzických osob, které ji tvořily, právní subjektivita korporace tak byla posuzována obdobně jako u fyzické osoby. Nadace se jako právnické osoby objevily později, až ve 4. století n. l. Pod tímto označením se skrýval vyčleněný majetek, určený k náboženským a humanitním účelům. Nadace byly podrobeny církevnímu dozoru a zřizovaly se sepsáním listiny, ve které byl stanoven účel nadace, formy její správy a způsoby užívání nadace. Nadace nabývala právní subjektivitu biskupským schválením. 6 V římském právu došlo k diferenciaci právnických osob na universitas personarum (sdružení osob) a universitas bonorum (sdružení majetku), jeho vůdčí myšlenkou však nebyla tato diferenciace, ale tendence pro osamostatnění majetkové podstaty. Nositelem práv a povinností byl celek, popř. osoba stojící v čele spolku. Pojem samostatné právnické osoby nebyl znám a zformoval se až později. Vývoj právnických osob v období středověku brzdil nízký stupeň ekonomického rozvoje, naturální hospodaření a málo rozvinutá dělba práce. Pozornost ve vztahu k právnickým osobám byla přesunuta do sféry spolků politických a náboženských. Časem se čím dál více prosazovaly korporace ve sféře ekonomické, zejména v cechovním zřízení a obchodních spolcích. Značný pokrok k právnické osobě coby obecnému pojmu soukromého práva znamenalo období recepce, vznikající pojmy universitas a societa jsou výrazem samostatnosti a organizovanosti spojení fyzických osob. Vycházelo se přitom z charakteru účelu, za kterým bylo spojení osob uskutečňováno. Spojení k přechodnému ohraničenému účelu nevyžadovalo žádné zvláštní organizace. Čím více však společný účel svým rozsahem a trváním překračoval síly jednotlivce, byla závislost na jednotlivých členech na překážku splnění tohoto účelu. Ukázalo se tedy nutností vytvořit trvalou, na jednotlivých členech relativně nezávislou, samostatnou organizaci, kterou již nelze charakterizovat jako sumu členů a které jedná prostřednictvím vlastních orgánů a jejíž majetek, sdružený k určitému účelu, je oddělený od 3 Kincl J., Urfus V., Skřejpek M. Římské právo. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 1997, str Tamtéž, str tres faciunt collegium 6 Tamtéž, str

12 majetku jednotlivých členů. Z těchto úvah vznikají dva různé druhy spojení osob- societas a universitas. Pro societas je příznačné, že k určitému účelu věnovaný majetek náleží všem členům tohoto společenství. Podle českého práva odpovídá societas sdružení podle smlouvy o sdružení ve smyslu 829 občanského zákoníku a je obligačním vztahem, nikoliv právnickou osobou, majetek společenství není stále plně osamostatněn. Naproti tomu v případě universitas k oddělení majetku od majetku členů dochází, společnost disponuje vlastním majetkem a stává se nezávislou na jednotlivých členech- tvoří samostatný subjekt práva, právnickou osobu. Dalším významným mezníkem, na který lze nahlížet jako na spojovací článek mezi římskoprávní linií a moderním právem, bylo období velkých evropských kodifikací občanského a obchodního práva v 19. století. Do popředí se dostává zájem na volbě specifické formy koncentrace a realizace kapitálu v hospodářském podnikání. V souvislosti s vývojem institutu právnické osoby v českých zemích je na místě zmínit úpravu Všeobecného občanského zákoníku z roku Základem právní úpravy právnických osob byl 26, který se omezoval pouze na úpravu korporací, jimž přisuzoval zpravidla stejná práva jako jednotlivým osobám fyzickým. Komplexní úpravu právnických osob ABGB postrádal, přesto se na řadě míst zmiňoval o pojmu právnické osoby. Vágní ustanovení vymezující pojem právnických osob má 26, pro náležitou práci s pojmem právnické osoby je však toto ustanovení nedostatečné. ABGB však používá termínů společnost, obec, morální osoba, těleso (Körper) aj., které v dnešním pojetí jsou považovány za právnické osoby. Za pochybnější lze považovat chápání termínů nadace, obecně prospěšný ústav, klášter, řád, či společenství (Gemeinshaft). 7 Zákonem č. 11/ 1918 Sbírky zákonů a nařízení převzala Československá republika stávající právní řád, v oblasti soukromého práva tedy obecný občanský zákoník občanský (na Slovensku však dále platilo uherské právo v podobě sepsané Verböczim). 8 ABGB byl na našem území nahrazen až občanským zákoníkem z roku , který plnil roli základního soukromoprávního předpisu až do roku 1964, kdy byl přijat dodnes platný občanský zákoník Hurdík J., Katolický J. K pojetí právnických osob. Brno: Masarykova univerzita, 1992, str Fiala J., Kindl M. a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (tzv. střední kodex ) 10 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 12

13 Občanský zákoník z roku 1950 krom toho, že výslovně uznává způsobilost právnických osob k právům a povinnostem, zakotvil v 21 zvýhodnění socialistických právnických osob- těm příslušela zvláštní ochrana. Občanský zákoník z roku 1964 dokonce zavedl namísto pojmu právnická osoba pojem socialistická organizace. Po roce 1989 byl, v důsledku změny sociálně- ekonomických poměrů, občanský zákoník výrazně novelizován a získal dnešní podobu. 1.3 Pojetí právnických osob Aby byla právnická osoba uznána jako samostatný subjekt práva odlišný od člověka, byl zapotřebí dostatečný stupeň abstrakce právního myšlení. Teorie právnických osob, které přijaly myšlenku existence právnické osoby coby osoby v právním smyslu, se poprvé začaly objevovat až v 19. století, v období střetu koncepcí přirozeného a pozitivního práva. Zastánci koncepcí přirozeného práva vyznávali ideu vrozených, nedotknutelných práv člověka, zatímco pro pozitivisty byl všemocným tvůrcem objektivního práva zákonodárce a subjektivní právo pouhým produktem práva objektivního. Zákonodárce subjektivní právo ze své vůle prostřednictvím objektivního práva propůjčuje i odnímá. V prostředí názorových střetů pozitivistů a zastánců přirozeného práva dochází k odtržení právní subjektivity výlučně od člověka a vznikají četné teorie právnických osob. Bývají rozlišovány klasické teorie právnických osob, jejichž vznik časově spadá především do 19. století a teorie moderní, které na klasické teorie ve 20. století navázaly. V rámci klasických teorií právnických osob vznikly dvě velké skupiny teorií- o teorie fikce a o teorie reality Teorie fikce Teorie fikce považují za jediný skutečně existující typ osoby osobu fyzickou, neboť pouze fyzická existence osoby umožňuje její poznání v právním smyslu. Toto pojetí tíhne k tendenci vidět rozdíl mezi fyzickými a právnickými osobami v tom, že lidé jako reálně existující osoby svou skutečnou existenci mají, zatímco právnické osoby uvedl do života zákonodárce. Jde o starší teoretické proudy než u tzv. teorií reality. Pojetí teorie fikce není jediné univerzální, nýbrž bývá nazíráno z různých pohledů, a tak se v jejím rámci je možné setkat s dílčími podskupinami, z nichž k nejvýznamnějším patří teorie personifikace, teorie fikce v užším smyslu a teorie transsubstanciace. 13

14 Podstatou teorie personifikace je utváření nových pojmů a institutů tím, že se na ně přenesou vlastnosti útvaru jiného, o přenos jde zpravidla komplexní. Konkrétně v právu přenáší vlastnosti člověka jako fyzické osoby na sdružení osob či majetku. 11 Teorie fikce v užším smyslu vychází pouze z právních pojmů a neodvolává se na realitu mimoprávního světa. Realitou pro fikci v užším smyslu je akceptovaný právní institut či kategorie. Právnická osoba formulovaná podle tohoto postupu nevyžaduje mimoprávní realitu jako předlohu tvorby fikce, jak je tomu u personifikace, což umožňuje formulovat takové právnické osoby, které postrádají zakotvenost v mimoprávní realitě (soubory majetku). Teorie transsubstanciace představuje proces tvorby právnické osoby převzatý z křesťanské věrouky. Tento proces není chápán jako myšlenková, realitě vzdálená konstrukce, ale jako křesťanskými dogmaty stanovená myšlenková realita. Přenesení substance na nový uměle vytvořený útvar se stal obecnou metodou vzniku právnických osob jako spojení abstraktních útvarů (např. státu) s reálnými konkrétními osobami, které tento abstraktní útvar respektují (např. panovníkem). 12 Česká právní nauka i praxe tradičně z teorie fikční vychází. Klíčem k pozitivně právnímu pojetí právnických osob u nás je 18 odst. 2. písm. d) občanského zákoníku, který říká, že za právnické osoby lze uznat jen ty, kterým zákon postavení právnické osoby přizná Teorie reality Teorie reálné přiznávají právnické osobě reálnou existenci, tj. reálné bytí, odlišné, pokud jde o korporace, od bytí lidí ji tvořících, resp. pokud jde o nadace, od lidí vůbec. Tyto teorie tedy nevážou právní subjektivitu na člověka, nýbrž uznávají, že právo samo může své subjekty reálně vytvořit tím, že právní subjektivitu (právní způsobilost) přizná i subjektům od člověka (jednotlivce) odlišným, tj. sdružení osob či určitým částem majetku. 13 I tato teorie má četné odnože, a to v důsledku různého nahlížení na nedořešenou otázku, o jakou podstatu či reálný substrát opírají právnické osoby svou právní existenci. Organická teorie má svůj původ v pokusech formulovat právní pojetí státu, jeho subjektivitu a způsobilost jednat. Stát je pojímán antropomorfně- lidské orgány jsou stavebními jednotkami, jimiž se analogicky utváří struktura státu. Stát jako celek je pak lidským společenským organismem, sestávajícím se z lidí a z různorodých seskupení lidí. 11 Hurdík J., Katolický J. K pojetí právnických osob. Brno: Masarykova univerzita, 1992, str Hurdík J. Právnické osoby a jejich typologie. Praha: C.H. Beck, 2003, str Knapp V. O právnických osobách. Právnické osoby de lege lata. Právník, 1995, č. 10, str

15 Jeho život se projevuje prostřednictvím členů a orgánů, které zároveň vedou svojí vlastní samostatnou existenci. Jednotlivec náleží státu pouze tou částí své existence, kterou vystupuje jako součást státu. Tuto teorii dále rozpracoval Gierke, který korporaci chápal jako tělesně duchovní jednotu na úrovni a s vlastnostmi individua. 14 V teorii kolektivní vůle je vůle hlavním atributem, neboť právnické osobě umožňuje plnit cíl, pro který byla zřízena, aktivně vystupovat jako subjekt právních vztahů a nést za své jednání odpovědnost. Podle teorie kolektivní vůle se spojením více vůlí utváří nová entita, která konstituuje vůli novou a může se stát subjektem práva. Tato kolektivní vůle je pak odlišná od vůlí, které ji zrodily na základě svého souladu. Podle institucionální teorie aspiruje každá organizační struktura na to, aby se stala právnickou osobou. Tyto aspirace jsou dány tím, že se v organizační struktuře vytváří zvláštní společenský stav, vymezující vztahy mezi jednotlivci účastnících se na této organizaci. Tato tendence je doplněna snahami každé organizační struktury k vlastní perfekcionalizaci. Pokud je taková organizační struktura vybavena i vlastní vůlí, zájmy a funkcemi naplňující tendence jejího vývoje, je pak způsobilá stát se právnickou osobou. Teorie technické reality se v klasickém období snažila dovršit kritiku fikčních teorií a usilovala o zrovnoprávnění osob právnických s osobami fyzickými. Byla rovněž výrazem opozice vůči dosavadním teoriím reality a pokoušela se o nalezení ryze právního řešení. Právnická osoba je ve světle teorie technické reality právní konstrukcí, je realitou v právním smyslu Moderní teorie právnických osob Kromě výše zmíněných teorií fikce a reality, souhrnně označovaných jako teorie klasické se počátkem 20. století začaly objevovat nové teorie, řazené do skupiny tzv. moderních teorií. Význam moderních teorií právnických osob je spatřován v dalším vývoji konceptu právnické osoby i typologií právnických osob, neboť zachycují i tendence vytvořené zcela spontánně tlakem společenské praxe. Z celé plejády moderních teorií právnických osob budou pro ilustraci zmíněny jen některé. Kupř. zájmová teorie považuje za dominantní charakteristiku právnické osoby její účel, kterým je ochrana zájmů, a to především ekonomických. Tento závěr vyplývá z pojetí práva jako kategorie ekonomické, nikoliv etické. 14 Hurdík J. Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). Brno: Masarykova univerzita, 2000, str

16 Sociologicky orientovanou teorií právnické osoby jako Socialperson se zabýval K. Denniger, podle kterého ústřední postavení ve svobodném právním systému zastává osoba. Tentýž autor pochybuje o možnosti vyjádřit právnickou osobu technickými prostředky pozitivního práva. Společenské skupiny totiž vznikají jako realita společenská (Sozialperson), která může za určitých podmínek nárokovat své uznání ze strany státu. Ve Westermannově teorii přičitatelnosti není právní způsobilost imanentní vlastností právnické osoby, ale otázkou právně technické povahy- záleží na daném právním systému, zda uzná organizovanou skupinu lidí za přičitatelný subjekt práv a povinností. Mezi dalšími moderními teoriemi jsou uváděny např. teorie relativity právních způsobilostí právnických osob, pojetí právnické osoby jako syntézy právních pravidel či Ottova teorie vnitřní mocenské organizace. 16

17 2. Charakteristické rysy právnické osoby Český zákonodárce se nepokusil o definici právnické osoby, pokusil se však vymezit některé znaky, které pomohou právnickou osobu odlišit od ostatních osob v právním smyslu a ostatních právně relevantních jevů. Těmito znaky jsou název, sídlo a předmět činnosti právnické osoby. Kromě těchto tří znaků, které mimo jiné pomohou odlišit konkrétní právnickou osobu od jiné osoby v právním smyslu, je třeba zmínit i další znaky, charakterizující právnickou osobu Vznik na základě zákona Česká právní věda i praxe vycházejí především z pozitivistické teorie fikce pohlížející na právnickou osobu jako na juristickou fikci, jež nemá oporu v reálném světě. 15 Uplatnění této teze se neobejde bez ingerence státu do stanovení podmínek a procedury vzniku právnické osoby. Obecná právní úprava vzniku právnické osoby se nachází v 19 občanského zákoníku. Odchylná úprava platí především ohledně zřizování právnických osob veřejného práva. Vznikání právnických osob soukromoprávní povahy pravidelně váže na dva různé kroky, resp. na dvě sousledné právní skutečnosti. Prvou z nich je zřízení (založení) právnické osoby, druhou pak vznik, spojovaný typicky s registrací právnické osoby v zákonem určené veřejnoprávní evidenci. 16 Nestejný stupeň ingerence státu vedl ke vzniku následujících principů uznání právnické osoby soukromého práva: Princip koncesní, ve kterém je ke vzniku právnické osoby vyžadováno naplnění dvou předpokladů, a to jednak splnění podmínek stanovených zákonem pro vznik právnické osoby, jednak souhlasu příslušného státního orgánu. S koncesním principem se lze setkat především v případech, kdy se stát snaží udržet si vliv na právnické osoby, jejichž činnost zasahuje do veřejných funkcí, kdy právnické osoby aspirují na podíl na veřejných fondech nebo svou činností jinak zasahují do sféry veřejného zájmu. V České republice se tento princip uplatňuje např. při zakládání komoditních burz podle zák. č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách ve znění pozdějších předpisů, které nemohou vzniknout bez státního povolení udělovaného podle okolností Ministerstvem zemědělství nebo Ministerstvem průmyslu a obchodu. 15 Hurdík J., Fiala J. K pojetí právnických osob. Právník, 1990, č. 10, str Jehlička, O., Švestka, J. a kol. Občanský zákoník, Komentář, VIII. Vydání, Praha : C. H. Beck, 2003, str

18 Princip legality, ve kterém k tomu, aby právnická osoba vznikla, postačí splnění podmínek stanovených zákonem. Soulad se zákonem bývá zpravidla potvrzován aktem rozhodnutí státní moci- např. rozhodnutí o registraci či zápis do příslušného rejstříku. Pod princip legality lze podřadit princip vázané koncese, který předpokládá, že při splnění podmínek stanovených zákonem má právnická osoba na své uznání, tedy stvrzení svého vzniku imatrikulací apod. právní nárok. Principu vázané koncese jsou podřízeny např. akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným podle nizozemského práva, asociace podle italského práva. 17 Princip volnosti, ve kterém právnické osoby vznikají za obecně formulovaných podmínek zákona. Postačí, aby organizační struktura, která aspiruje o to stát se právnickou osobou, obecné požadavky zákona naplnila. S principem volnosti se lze setkat např. u sdružení a nadací v Holandsku. Jedná se spíše o výjimku, u nás se nevyskytuje vůbec. České právo se tomuto pojetí nejvíce blíží v úpravě vzniku odborové organizace a organizace zaměstnavatelů, kde k jejímu vzniku postačí oznámení o vzniku příslušnému státnímu orgánu. Princip spontánnosti je výjimkou, která náleží francouzskému právu. Je vyloučena ingerence zákonodárce či orgánu veřejné moci v procesu vzniku určitého typu právnické osoby. Dokonce není vyžadováno ani naplnění podmínek zákona., postačuje přítomnost základních charakteristických rysů právnických osob. Původ má tento princip v judikatuře francouzského Kasačního soudu, který vychází z koncepce, že právní subjektivita nemá svůj původ v zákoně, ale náleží v zásadě každému seskupení, aby mu byla poskytnuta možnost kolektivního působení sledujícího ochranu dovolených zájmů, a to za účelem právního uznání a ochrany Právní subjektivita Právní subjektivitou se rozumí způsobilost být nositelem práv a povinností. Tato způsobilost bývá u osob právnických označována jako tzv. speciální právní subjektivita. Speciální proto, že na rozdíl od fyzických osob je právní subjektivita osob právnických vyjádřena zásadním smyslem a účelem právnických osob- vyjadřovat a realizovat specifické zájmy, společné pro skupiny fyzických osob či jedince- fyzickou osobu. 19 Jelikož tyto zájmy neodrážejí zdaleka celé spektrum zájmů fyzické osoby, jsou právnické osoby vybaveny pouze 17 Hurdík J. Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). Brno: Masarykova univerzita, 2000, str Tamtéž, str Tamtéž, str

19 částí způsobilostí osob fyzických., které odpovídají účelu právnickou osobou sledovanému. Krom speciální právní subjektivity je právnická osoba omezena i svoji povahou, která způsobuje, že na rozdíl od osoby fyzické nelze právnické osobě obecně přiznat základní práva, která mohou náležet pouze osobám fyzickým (právo na zdraví, život, tělesnou integritu apod.). Rozlišuje se speciální právní subjektivita zákonná a statutární, přičemž podíl jednotlivých subjektivit je u jednotlivých typů právnických osob různý. Obecně lze říci, že právnické osoby veřejného práva mají právní subjektivitu komplexně upravenu zákonem (zákonná subjektivita), zatímco pro soukromoprávní právnické osoby je určující jednak zákonná úprava a zároveň pravidla stanovená v základních dokumentech, ve kterých je nutno specifikovat rozsah statutární subjektivity. 20 Právní subjektivitu má právnická osoba jako celek a její části subjektivitu mít nemohou. V některých zvláštních případech zákon tento obecný princip prolamuje- např. zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů v 6 odst. 2 písm. e) přiznává občanským sdružením oprávnění zřídit vlastní organizační jednotky a jako entity jednat vlastním jménem coby svébytné právnické osoby Způsobilost k právním úkonům Způsobilostí k právním úkonům se rozumí schopnost právnické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a povinností. Tato schopnost je odvozena od právní subjektivity- způsobilost k právním úkonům nabývají právnické osoby v rozsahu odvozeném od jejich právní subjektivity. Vztah mezi právní subjektivitou a způsobilostí k právním úkonům je vztahem existenční závislosti k právním úkonům na právní subjektivitě. Zásadně není přiznávána způsobilost k právním úkonům takovým útvarům, které nepožívají právní subjektivity. 21 Citované tvrzení nelze brát doslovně- existují totiž i případy, kdy právní řád svěřuje způsobilost k určitým právním úkonům organizačním útvarům, které jinak právní subjektivity nepožívají. Znakem způsobilosti k právním úkonům u právnických osob je specifická procedura tvorby vůle navenek vůči třetím osobám prostřednictvím statutárních orgánů, popř. jiných osob oprávněných jednat za právnickou osobu. S ohledem na fikční teorii, z níž česká právní úprava vychází, vyplývá, že jménem právnických osob jednají lidé. Vychází se z konstrukce, že právnická osoba může jednat buď osobně, nebo v zastoupení, přičemž za osobní jednání právnické osoby se považuje jednání jejím jménem prostřednictvím 20 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno: MU, 2004, str Hurdík J. Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). Brno: Masarykova univerzita, 2000, str

20 jejích statutárních orgánů. Co se zastoupení týče, může právnická osoba jednat prostřednictvím zmocněnce, zákonného zástupce či opatrovníka. Existuje i řada zákonných omezení způsobilosti k právním úkonům- zákon kupř. omezuje možnost právnické osoby nabývat práv a zavazovat se v určitém období její existence, typickým případem je vstup právnické osoby do likvidace, kdy může činit jen úkony souladné s účelem likvidace. Právnická osoba může nabývat práv a povinností jen v době, kdy existuje. Podléhá- li povinné registraci, vzniká zpravidla až zápisem do příslušné veřejnoprávní evidence, tudíž může nabývat práv a povinností až provedením prvního zápisu do tohoto rejstříku. U právnických osob nezapisovaných do žádného registru rejstříkové povahy počíná právní subjektivita okamžikem jejich účinného zřízení (např. Česká televize v zák. č. 483/1991 Sb.). Rozlišují se i právnické osoby, které se do obchodního rejstříku zapisují jen z evidenčních účelů, ale vznik jejich právní subjektivity je vázán k jinému okamžiku, např. ke dni stanovenému v určitém zákoně (Pozemkový fond ČR) Deliktní způsobilost Deliktní způsobilost právnické osoby neboli její způsobilost k protiprávnímu jednání bývá někdy spojována se způsobilostí k právním úkonům. Deliktní způsobilost je však odlišně koncipována a vychází z předpokladů, kterými jsou zejména: 1. rozsah speciální právní způsobilosti a tomu odpovídající rozsah způsobilosti k právním úkonům, 2. z toho vyplývající míra přičitatelnosti deliktního chování osob jednajících jménem právnické osoby přímo těmto osobám či právnické osobě, 3. zásadní přístup zákonodárce k deliktní způsobilosti právnických osob v jednotlivých odpovědnostních systémech příslušného právního řádu. 22 Deliktní chování fyzických osob, které plní úkoly právnické osoby, se považuje za deliktní chování právnické osoby, pokud se uskuteční v rámci speciální subjektivity právnické osoby. Pokud chování takové fyzické osoby překračuje rámec speciální subjektivity právnické osoby, jedná se o exces a váže pouze jednající fyzickou osobu. 22 Hurdík J. Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). Brno: Masarykova univerzita, 2000, str