1. roč. JABOK, Obecná, vývojová psychologie a psychologie osobnosti 7 a 8. přednáška

Transkript

1 1. roč. JABOK, Obecná, vývojová psychologie a psychologie osobnosti 7 a 8. přednáška Teorie a typologie osobnosti, vlastnosti osobnosti. Temperament. Obranné mechanismy ega. Atkinson, R. Psychologie. Praha : Victoria Publishing, 1995 Drapela, Victor J. Přehled teorií osobnosti. Praha : Portál, 2003 Mikšík, O. Psychologické teorie osobnosti. Praha : Karolinum, 1999 PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI - zabývá se podstatou a zákonitostmi determinace individuálních rozdílů - zabývá se psychickými jevy (procesy, stavy, zákonitostmi) ne jen obecně ale ve vzájemných souvislostech a podmíněnostech, ze kterých vyplývá jedinečnost - vychází z toho, že psychické jevy jsou neoddělitelné od svého nositele, tj. od subjektu psychického života tzn. počítá s vrozenými předpoklady - stále zachovává hledisko zahrnující souvislosti mezi subjektem, podmínkami jeho existence a podstatou a povahou jeho činnosti SUBJEKT PODSTATA A POVAHA PODMÍNKY JEHO ČINNOSTI JEHO EXISTENCE OSOBNOST - osobnost je definována různě, obecně se definice týkají individuality (toho, co jedince odlišuje od ostatních) struktury (abstraktní organizace osobnosti, odvozená z jejích projevů) životní historie a vývoje (osobnost se vyvíjí v souvislosti s vnitřními a vnějšími vlivy genetické a biologické sklony, sociální zkušenosti, změny v prostředí) rysů (vzorce chování osobnost je relativně stálá a stabilní napříč časem a situacemi) - zjednodušeně: osobnost jsou charakteristické vzorce myšlení, emocí a chování, které určují osobní styl jedince a ovlivňují jeho interakce s prostředím - psychologie jako věda poskytuje jen jednu z mnoha cest pronikání do osobnosti a zdaleka neodpovídá uspokojivě na bohatost lidské osobnosti (Shakespearovo drama nebo Goyova malba může podat pohled na lidské chování na odlišné úrovni informativnosti než věda, a přesto přínosně) - do nitra osobnosti pronikáme zprostředkovaně, analýzou vnějších projevů subjektu, tj. činnosti - Determinace (podmíněnost) osobnosti: - podmíněnost veškerých aktivit subjektu je bio-psycho-sociální (+ duchovní) - osobností se člověk nerodí ale stává, specificky integruje to přírodní a to společenské ve své psychice - v základu osobnosti jsou předpoklady pro osvojování obsahů a způsobů života společenství, do kterého se čl. rodí, osvojuje si v něm zkušenosti a poznání, socializuje se a individualizuje (tj. jako osobnost se v aktivním sociálním styku utváří a realizuje) - vnitřní faktory determinace: genetické a biologické předpoklady vrozené předpoklady (pranatální a perinatální události) onemocnění

2 vlohy, temperament, rozumové nadání - vnější faktory determinace: socioekonomická skutečnost rodina, širší sociální prostředí, kultura a kulturně-politicko-ekologické události, ekonomické a sociální zařazení individuální kontext životní existence (osobní události) - v osobnosti lze odlišit JÁDRO psychické kvality, které jsou klíčové pro charakterizování subjektu jako osobnosti, a které jsou jádrem integrovaného řízení celého psychického života jedince a které také určují jedincovy cílesměrné životní aktivity za vyhrocených situačních kontextů - temperament je dispozice k prožívání, k převládajícímu emočnímu ladění osobnosti /dále viz např. Hartl, P. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2000/ TEORIE A TYPOLOGIE OSOBNOSTI - teorie osobnosti vytvářejí modely (zjednodušení originálu), které vyjadřují podstatné komponenty systému osobnosti a nabízí princip jejich propojení a fungování - vychází z různých východisek a idejí, a tak se orientují na určité vysvětlení pozorované reality Hlubinně orientované koncepce osobnosti - představitelé: Freud, Jung, Adler, Erikson, Murray, Karen Horneyová, Fromm Psychoanalytický přístup (Sigmund Freud, ) - model psychiky jako ledovce malá část nad hladinou je vědomá, velký masiv pod hladinou je skryt v nevědomí impulzy, vášně, potlačené pocity a vzpomínky a zkušenosti - příčinami psychických událostí jsou neuspokojené pudy a nevědomá přání - ušlechtilou formou se pudy a nevědomé obsahy realizují sublimací v uměleckých dílech - Struktura osobnosti: 3 vrstvy - Id, Ego a Superego, každá má své funkce, ale vzájemně se ovlivňují o Id nejprimitivnější část osobnosti, obsahuje pudy (potřeba získávat slast (jíst, pít, vylučovat, sexuální uspokojení) (= EROS /láska/) a agresivní pud (= THANATOS /smrt/) id se řídí principem slasti hledá bezprostřední uspokojení impulzů, uspokojení slasti a vyhnutí se bolesti, bez ohledu na vnější okolnosti o Ego vyvíjí se, když se dítě učí brát ohledy na požadavky skutečnosti (počkat si a jídlo, vydržet močení než dojde na záchod, nehrát si s genitáliemi) ego se řídí principem reality uspokojení impulzů musí být oddáleno, dokud nejsou vhodné podmínky je prostředníkem mez požadavky id, superega a vnější reality o Superego hodnoty a morálka, rozhoduje, co je dobré, co špatné, obsahuje svědomí a obraz ideálně mravné osoby vzniká zvnitřněním odměn a trestů rodičů nevhodné řízení rodičů či nedostatečné zvnitřnění pravidel člověk trpí přehnanými pocity viny a potlačuje svá přání a impulzy NEBO se chová nevázaně, nemá zábrany ani vůči trestné činnosti - dynamika: pokud je jedinec puzený k tomu udělat něco nevhodného nebo zakázaného, začne pociťovat napětí až úzkost:

3 realizace impulzu by přinesla trest lze najít náhradní vyjádření impulzu, které sníží napětí či úzkost, ale nepřinese trest = tyto strategie se nazývají obranné mechanismy ega - dynamika mezi vědomou a nevědomou složkou psychiky vytváří napětí, které se uvolňuje např. ve snech, ve vtipech, v chybných úkonech (přeřeknutích, zapomínání) - psychoanalytické pojetí osobnosti: chování je determinováno primitivními silami, které jsou mimo naši kontrolu, takže nemáme svobodnou vůli, motivy jsou nevědomé, takže nemáme racionální kontrolu, v podstatě jsme sobečtí a bez omezujících sil společnosti bychom se sami zničili; osobnost je neměnná a determinovaná zážitky z dětství (pouze dlouhodobá psychoanalýza může některé negat. dopady raných zkušeností omezeně napravit) - psychosexuální vývoj (jednotlivá stadia vývoje jsou charakterizována oblastí, která dítěti poskytuje motivaci a uspokojení): 1. orální stadium - potěšení z dotyků v oblasti úst, ze sání (0 až 18 měsíců) 2. anální stadium potěšení ze schopnosti ovládat zadržování a uvolňování (předmětů z ruky i stolice) (1,5 až 3 roky) 3. falické stadium 3 až 6 let, genitálie (masturbace), identifikace s dospělým stejného pohlaví 4. stadium latence 6 až 12 let, dítě orientováno na společnost, potěšení má z interakcí s lidmi 5. genitální - 12 až 15 let - uspokojení přináší zastávání mužské/ženské role, intimní vztahy - po 15. roce je člověk "podoben sádře", tj. dle Freuda se už člověk dál nemění Analytická psychologie (Carl Gustav Jung, ) - Švýcar, zpočátku žák Freuda, ale postupně se názorově rozešli - model psychiky: - vědomí a nevědomí - hranice mezi nimi je nejasná a pohyblivá, obsahy z nevědomí se vynořují do vědomí a zase ztrácejí (model koule osvícené bodovým světlem) - kolektivní nevědomí - společné všem lidem všech kultur, obsahuje archetypy (př. archetyp Animy u muže ovlivňuje výběr ženy, Stín - vlastnosti, které sami na sobě nesnášíme aj.) - model osobnosti: - lidé se liší směřováním své energie - extraverze - člověk se orientuje ven, na lidi, na svět - introverze - člověk orientován dovnitř, do sebe, do svého vnitřního světa Individuální psychologie (Alfred Adler, ) - Rakušan, žák Freuda, ale později se názorově rozešli, Žid emigroval do USA - model vývoje člověka: - důraz na větší vliv výchovy než vrozených dispozic k chování - dítě (nevědomě) zažívá pocit méněcennosti ze své závislosti na dospělých - ten ho motivuje k tomu vyrovnat se jim, uplatnit se v životě (touha po moci) - pocit méněcennosti může zcela ovládnout chování člověka, stát se nemocí - komplex méněcennosti, který se člověk snaží kompenzovat - sourozenecké konstelace - to, v jakém postavení se člověk narodí mezi ostatními sourozenci, určuje obecné rysy jeho osobnosti (jedináčci jsou jiní než starší sourozenci nebo prostřední či nejmladší sourozenci) - život klade před člověka 3 nevyhnutelné úkoly: práci, přátelství a lásku jejich řešení závisí na životním stylu - styl života jedinečný způsob adaptace osobnosti k životu, kt. zahrnuje osobní cíle a prostředky jejich dosažení 4 životní styly (typy osobností):

4 1. panovačné typy vysoká aktivita, malé sociální povědomí (prosazují se, agresivní) a zájem o blaho druhých 2. zištné typy parazitický postoj získat co nejvíc od druhých, nechat si uspokojovat potřeby, nízká aktivita i soc. zájem 3. vyhýbavé typy chybí cit pospolitosti i aktivita k řešení svých problémů, obava z chyb je silnější než touha po úspěchu, útěk od životních úkolů 4. sociálně užitečné typy vysoký sociální zájem a vysoká aktivita ví, že řešení životních úkolů (práce, přátelství, láska) vyžaduje kooperaci, odvahu a ochotu přispívat blahu druhých Behavioristické přístupy k osobnosti - Watson, Sinner, Bandura, Rotter nastudujte sami Rysové (dispoziční) přístupy k osobnosti - zdá se, že některé vlastnosti chodí pospolu, tj. vztahují se k určitým obecným rysům (trsy vlastností), osobnost může být popsána, když zjistíme její hlavní rysy - rysy se u jedinců konfigurují jedinečně, specificky (např. dva jsou upřímní, ale upřímnost každého se jinak vztahuje k dalším rysům, takže jeden upřímný neváhá použít nevinnou lež a druhý je upřímný i za cenu, že zraní), této jedinečnosti se říká osobní dispozice - většina lidí má 5 10 centrálních dispozic, které ovlivňují jejich reakce; pak máme každý řadu specifičtějších, užších tendencí a postojů sekundárních dispozic (ovlivňují např. preferenci oblečení) - Cattel, Allport, Eysenck Rysová typologie dle Hanse Eysencka (nar. 1916) - vybral hlavní faktory, které popisují člověka: míru extraverze (tj. introverze a extraverze) a míru emoční stability (neboli neuroticismus) - ve schématu porovnal svůj přístup s typologií Hippokratovou a s rozložením dalších zjištěných rysů: nestabilní náladový úzkostlivý rigidní střízlivý pesimistický zdrženlivý nespolečenský tichý introvertní pasivní opatrný přemýšlivý pokojný ovládající se spolehlivý vyrovnaný klidný melancholik cholerik flegmatik sangvinik stabilní citlivý neklidný agresivní vzrušivý měnlivý imuplzivní optimistický aktivní extravertní společenský družný mnohomluvný vnímavý bezstarostný živý spokojený činorodý

5 Humanistické a fenomenologické koncepce osobnosti - vedle psychoanalýzy a behaviorismu vznikl třetí proud pojetí osobnosti humanistická psychologie (filosofickým základem je existencialismu) - studuje osobnost a její projevy jako výraz tendence realizovat sebe sama v interakci s životní realitou - základním faktorem determinace chování je vzájemná interakce mezi vnitřními podmínkami subjektu a vnějšími podmínkami jeho existence - předmětem zkoumání je tvořivá osobnost jako celostní, složitý a neopakovatelně jedinečný výtvor, a jejím cílem se seberealizace, sebeaktualizace - představitelé: Allport, Maslow, Bühlerová, Rogers, - dva hlavní směry: 1. Fenomenologické pojetí - spojeno s psychoterapeutickou praxí - důraz na sebepojetí osobnosti (to, jak pojímá sebe sama) - základní silou v psychickém životě je prožívání své existence ve světě; základním zdrojem psychic. poruchy je ztráta smyslu žití - základní metou poznávání je fenomenologická introspekce - fenomén = vše, co je dostupné prožívajícímu jedinci, co proniká do jeho prožívání (fenomenolog se ptá, jak se situace jeví jedinci, ne jaká je objektivní situace) 2. Humanistické pojetí - předmětem je zdravá tvůrčí osobnost - východiska: - v lidské přirozenosti je pohyb k osobnímu růstu - tendence k tvořivosti a soběstačnosti - lidé jsou vědomé a racionální bytosti, nedominují u nich nevědomé potrřeby a konflikty Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers, ) - vychází ze zkušenosti se svými klienty, kteří pro své obtíže vyhledali pomoc - klade důraz na přirozený vývoj člověka ke konstruktivnímu naplnění vrozených možností - hluboká úcta k lidské přirozenosti (- ta se vyvíjí k nezávislosti, sociální odpovědnosti, tvořivosti a zralosti) - hlavním životní motivem je tendence aktualizovat své možnosti, stát se tím nejlepším já, jaké vrozená povaha dovoluje (je vlastní všemu živému, nejen člověku) - význam má pouze psychická realita, kterou si čl. vytváří v souladu se svým vnitřním světem chceme.li vysvětli, proč jedinec jedná, cítí, myslí daným způsobem, musíme proniknout do světa jeho osobních významů (fenomenologické reality) - SELF (sebepojetí) pojetí toho, kdo jsem utváří se interakci s lidmi; zahrnuje to, jací se domníváme, že jsme, a to, jací bychom chtěli být - vývoj sebepojetí se váže na potřebu pozitivního vztahu (úcty) a potřebu pozitivní sebeúcty - prostřednictvím hodnocení druhých se posiluje pozitivní nebo negativní obraz o sobě samém - 5 hlavních rysů zralých osobností: otevřenost zkušenostem existenciální život (tendence žít bohatě a plně, flexibilita, adaptibilita, tolerance, spontánnost)

6 organismická spolehlivost (řídit se vnitřními pocity, spoléhat se na zkušenosti, jednat, jak cítím, že je to správné, ne pod sociálním tlakem) svoboda (svobodná volba, odpovědnost) kreativita (produktivní nápady) Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow, ) - potřeba seberealizace je unikátní, odlišuje člověka od ostatních tvorů, stávání se (being) je tendence naplnit svou existenci, realizovat své potencionality - cílem poznání osobnosti je porozumět jí - jediná realita je ta osobní, subjektivní - obecný znak lidskosti je tvůrčí potenciál, ten vede ke všem formám vyjádření (podnikatel, programátor, DJ, ) Životní smysl osobnosti (Victor E. Frankl, ) - nastudujte sami EGO-OBRANNÉ MECHANISMY - psychoanalýza začala používat termín obranné mechanismy pro nevědomé strategie, které lidé používají, když se vyrovnávají s negativními emocemi - tyto strategie nemění stresovou situaci, ale mění způsob, jakým ji osoba vnímá nebo jakým o ní přemýšlí (obsahují tedy prvek sebeklamu) - všichni je občas používáme, pomáhají nám překonat nepříjemné situace, když nejsme schopni se s nimi vyrovnat přímo - pouze když se obranné mechanismy stanou převládajícím způsobem reagování na problémy, stanou se projevem špatného přizpůsobení osobnosti (maladaptace) Vytěsnění - dle Freuda je to nejdůležitější obranný mechanismus: ohrožující nebo bolestné obsahy jsou vyloučeny z vědomí - ohrožující obsahy např. myšlenky, vzpomínky vyvolávající stud, pocit viny, úzkost, vedou k sebepodceňování, způsobují emoční trýzeň - např. prožitky nenávisti k milovanému člověku, prožitky neúspěchu (které ohrožují sebepojetí) apod. - vytěsnění (ani potlačení) není nikdy zcela úspěšné, obsahy hrozí, že nečekaně proniknou do vědomí, to přináší úzkost a člověk sáhne k některému obrannému mechanismu, aby udržel impulsy vytěsněné v nevědomí Potlačení - = úmyslné sebeovládání; čl. ovládne své impulsy a přání (např. v soukromí je připustí, ale na veřejnosti je popírá) nebo dočasně odsune bolestné vzpomínky, např. když se potřebuje soustředit na pracovní úkol - potlačené obsahy si člověk uvědomuje (na rozdíl od vytěsněných obsahů) - např. uvědomuji si, že to, jak velmi otevřeně reaguji na děti ve svém okolí, je tím, že silně toužím založit rodinu, mít dítě a starat se o rodinný krb, ale toto přání zatím potlačuji a ovládám, protože vím, že je potřeba nejprve vydělat na zajištění bydlení - lidé, kteří přednostně používají potlačovací a vytěsňovací strategie, jsou náchylnější ke zvýšené vulnerabilitě 1 vůči nemoci, např. ischemické poruše srdeční, či rychlejšímu průběhu rakoviny 1 vulnerabilita - zranitelnost

7 Racionalizace - kyselé hrozny tomu, co jsme udělali/neudělali přiřadíme racionální či sociálně žádoucí motiv - racionalizace zmírní zklamání, když se nám nepodaří dosáhnout cíle ( stejně jsem to nechtěl ) a poskytuje přijatelné motivy pro naše jednání (v Ezopově bajce liška odmítne hrozny s vysvětlením, že jsou kyselé, i když ve skutečnosti nešlo o to, že jsou kyselé, ale o to, že na ně nedosáhla) 2 - racionalizace hledá dobrý důvod, ne skutečný důvod jednání (selhání) jedince Projekce - vlastnosti, které na sobě nemáme rádi, díky projekci nerozpoznáme u sebe ale připisujeme je přehnaně druhým lidem - např. pokud se někdo chová hrubě, ale není ochoten si to připustit, protože by to byla špatná vlastnost, pak ve chvíli, kdy je přesvědčen, že všichni ostatní jsou hulváti a chovají se hrubě, už jeho osobní hrubost není jeho špatnou vlastností, ale prostě jen druhým dává to, co jim patří Popření - když je realita příliš nepříjemná, neúnosná, může jedinec popřít její existenci, a tím se jí vyhnout - např. rodiče smrtelně nemocného dítěte odmítnou přijmout závažnost stavu, i když jsou informováni; nebo někteří lidé důsledně ignorují kritiku, nebo člověk zcela přehlédne všechny indicie, že jeho partner má milostný poměr - v těžké krizi může popření získat člověku čas, aby se postupně se skutečností vyrovnal (např. po těžkém úrazu, který přinese trvalé poškození), nebo si v náročné situaci (např. věznění v zajetí) člověk nepřipouští, že by to mohlo špatně dopadnout tehdy je strategie popření adaptivní ALE negativní dopad má, když pod jeho vlivem člověk např. odkládá lékařské vyšetření Přesunutí - mechanismus, který zmírňuje napětí či úzkost tím, že částečně uspokojí nepřijatelnou potřebu ale na náhradním cíli - např. hněv, který si nemůžete dovolit projevit vůči svému rodiči nebo nadřízenému namíříte proti jiné osobě nebo předmětu, která není tak ohrožující (neboli důsledky nebudou tak vážné) - agresivita může být přijatelně vyjádřena ve sportu, zakázaný cit v milostném uměleckém díle; péče o děti sousedů nebo ve škole může mírnit napětí z neuspokojení potřeby rodičovství u sterilního páru Reaktivní výtvor - někdy člověk utají svůj motiv před sebou samým tím, že silně vyjádří opačný motiv - např. rodič, který má pocity viny, že nechtěl své dítě, je pak přehnaně ochraňuje a rozmazluje; žena, která se stane feministkou a odpůrcem mužů, reaguje na svou frustrovanou potřebu stabilního fungujícího vztahu s mužem Intelektualizace - strategie získání emočního odstupu od stresové situace pomocí užíváním abstraktních, intelektuálních termínů a formulací - časté u lidí, kteří každodenně řeší problémy života a smrti (např. onkolog, armádní lékař na frontě, soudní patolog atd.) kdo se denně ocitá tváří v tvář lidskému 2 pokud jednáme na základě motivu, který nechceme přiznat ani sobě, zdůvodníme logicky, co jsme udělali, abychom své jednání postavili do lepšího světla

8 utrpení, může se stát, že nedokáže mít soucit s každým pacientem, intelektualizace mu zajistí odstup (někdy je tento odstup nezbytný, aby se mohl člověk plně soustředit na práci)