Studijní opora: Základy nového občanského práva. Úvodní vysvětlení

Transkript

1

2 Úvodní vysvětlení Tento text má za cíl překlenout období od účinnosti nových soukromoprávních předpisů (nového občanského zákoníku, zákona o korporacích a prováděcí legislativy) do vydání kompletní nové učebnice pro právní obory. Slouží jako orientační pomůcka a snaží se postihnout nejdůležitější změny v soukromém právu. Cílem této opory je v prvé řadě poukázat na nové koncepty soukromého práva, na novou terminologii a na některé nové právní instituty, které jsou (znovu)zaváděny do českého právního řádu. Vzhledem k rozsahu nové úpravy, která má několik tisíc paragrafů (nový občanský zákoník, zákon o obchodních korporacích a další), nemůže jít ani o systematický ani o vyčerpávající přehled změn v právním řádu, ale o upozornění na to nejdůležitější, co po 1. lednu 2014 nastane. Pro rozšíření znalostí může sloužit Úplné znění Občanského zákoníku s rejstříkem (Sagit), důvodová zpráva dostupná na internetu na portal.justice.cz (pozor, jiné čísla paragrafů neodpovídají konečné verzi), dále lze získat další informace z publikace Bezouška, P., Piechowitzová, L., Nový občanský zákoník, nejdůležitější změny, 1. vydání, ANAG 2013 nebo publikace Eliáš K. a kol., Občanské právo pro každého, 1. vydání, Wolters Kluwer Praha, Z internetových zdrojů je nutné uvést stránky ministerstva spravedlnosti, na nichž lze nalézt texty, důvodové zprávy a základní vysvětlení a definice: VŠEM

3 OBSAH I. Stručné shrnutí změn Obecně Některé nové pojmy a některá výkladová pravidla Členění NOZ... 6 II. Obecná část NOZ Některé zásady a principy soukromého práva dle NOZ Fyzické osoby Právnické osoby Věci Právní skutečnosti...13 III. Absolutní majetková práva Obecně Držba Vlastnictví Věcná práva k věcem cizím Správa cizího majetku...19 IV. Relativní majetková práva Obecná úprava smluvního práva vznik smlouvy Změna závazků ze smluv Zánik závazků Zajištění a utvrzení dluhů Závazky ze smluv některé smluvní typy Závazky z právního jednání jedné osoby (jednostranné závazky) Závazky z deliktů...27 V. Některá přechodná ustanovení VI. Závěr VII. Příloha č. 1 - Přehled některých nových pojmů VIII. Příloha č. 2. Některé další změny VŠEM

4 I. STRUČNÉ SHRNUTÍ ZMĚN 1. OBECNĚ Nová legislativa přináší oproti stávajícímu soukromému právu celou řadu koncepčních změn, tj. změn oproti tomu, co je dosud uzákoněno v občanském zákoníku (1964) a v obchodním zákoníku (1991) i v řadě dalších dosavadních zákonů. Dochází též k významným strukturálním změnám v právním řádu, zejména ke koncentraci řady stávajících právních předpisů právě do nového občanského zákoníku (do zák. č. 89/2012 Sb., dále jen NOZ ) a k přesunům rozsáhlých materií do tohoto zákoníku. Úprava smluvního práva jak pro občanské, tak i pro obchodní smluvní vztahy, je téměř celá přesunuta do NOZ. Dále byla do NOZ přesunuta právní úprava: zneužití a omezení soutěže (obchodní zákoník, kde dosud byla obsažena úprava nekalé soutěže ( 44 a násl.), byl zrušen; nyní je zařazena do tzv. části relativní majetková práva, jako závazky z deliktů a (dříve náhrada škody); práva k bytům/jednotkám (přesunuta ze zákona o vlastnictví k bytům, který byl zrušen) nájmu a podnájmu nebytových prostor (zák. z r zrušen); rodinných vztahů (dosavadní zákon o rodině z roku 1963 byl zrušen); obecně prospěšných společností, občanských sdružení, nadací a nadačních fondů (příslušné dosavadní zákony byly zrušeny); cenných papírů (zákon o cenných papírech zrušen); přepravních řádů (příslušné vyhlášky zrušeny); pojistných smluv (speciální zákon o pojistné smlouvě byl zrušen). Současně s účinností NOZ bylo zrušeno přes 230 právních předpisů. 2. NĚKTERÉ NOVÉ POJMY A NĚKTERÁ VÝKLADOVÁ PRAVIDLA Nové pojmy. Nový občanský zákoník a s ním související zákon o obchodních korporacích přinášejí celou řadu nových pojmů a některé dosavadní výrazy mají buď nové pojmenování a/nebo i částečně nový či doplněný obsah. Slovník těch nejdůležitějších nových pojmů je uveden v příloze této učební opory. Jak některá slova vykládat? Důvodová zpráva k NOZ také uvádí, jak jednotlivá ustanovení vykládat, resp. definuje, co některá slova znamenají. Tak např. slova má se za to, že. znamenají, že ustanovení obsahuje tzv. vyvratitelnou právní domněnku. Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka a schopnost užívat jej s běžnou péčí... Jde o určitý předpoklad, že každý má rozum průměrného člověka, avšak tento předpoklad je možné vyvrátit nějakým důkazem, že konkrétní osoba takovou úroveň rozumových schopností nemá. Nebo výraz "má se za to, že se ujednaná VŠEM

5 výše úroků týká ročního období ( 1803 NOZ), znamená, že je možné prokázat, že bylo sjednáno jiné než roční období. Slovní obrat platí, že znamená nevyvratitelnou právní domněnku. Tak např. zemře-li člověk, aniž projeví souhlas s pitvou nebo s použitím svého těla pro účely lékařské vědy apod., platí, že s pitvou ani s použitím těla nesouhlasí ( 115). Tuto domněnku není možné vyvrátit žádným protidůkazem. Slova považuje se za.. nebo hledí se na něj, jako by. vyjadřují právní fikci. Fikci zákon používá, např. proto, aby bylo stanoveno místo bydliště člověka, který fakticky bydliště nemá. Pro různé právní účely je ovšem nutné i v takovém případě jeho bydliště nějak definovat. Ustanovení 80 NOZ uvádí: Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy ( 80 NOZ). Podle 1740 Projev vůle, který obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím nabídky a považuje se za novou nabídku. I když takový projev vůle není označen jako nová nabídka, považuje se za ni právě proto, že obsahuje dodatky, výhrady apod. Při výkladu je samozřejmě důležité výslovné znění zákona; není-li k dispozici žádné výslovné ustanovení zákona, může se použít analogické (podobné) ustanovení zákona, tedy je využívána tzv. analogie. Ale ani výslovné znění zákona neznamená absolutizaci, protože podle 2 odst. 3 se nikdo nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Není-li k dispozici ani analogické ustanovení zákona, musí soud aplikovat princip spravedlnosti a zásady občanského zákoníku ve spojení s poznatky právní nauky a závěry ustálené rozhodovací praxe ( 10). Posloupnost jednotlivých kroků při výkladu zákonů: Výslovné ustanovení zákona (musí ale být ve shodě s Listinou a účelem) není-li, použije se Analogické ustanovení zákona ( 10/1) není-li, použijí se Principy spravedlnosti a obecné právní zásady a zvyklosti soukromého života (10/2) nejsou-li Výklad smluv a jiných právních jednání soudce musí přihlédnout k principům spravedlnosti, závěrům právní vědy a k ustálené soudní praxi ( 10/2) VŠEM

6 Kromě zákona je nutné v právní praxi vykládat i smlouvy a jiná právní jednání. Jak je uvedeno v 555 a násl. NOZ, právní jednání se vykládá zejména podle úmyslu jednajícího, přičemž je rozhodný takový význam, jaký by jednání přikládala osoba v postavení adresáta tohoto jednání. Nejasná právní ujednání (pojmy, výrazy) se navíc vykládají contra proferentem (tj. v neprospěch toho, kdo s nimi přišel, kdo je vnesl do jednání o smlouvě), vždy se však vykládají ve prospěch spotřebitele. Mezi podnikateli se také přihlíží k obecným nebo odvětvovým obchodím zvyklostem (např. k tomu, jak se v minulosti předávalo zboží či v jakých lhůtách byly placeny faktury). NOZ dále zakotvuje princip stare decisis ( 13) tedy příkaz pro soudy, který lze doslovně přeložit jako setrvati při rozhodnutém a který platí jak pro výklad zákonů, tak pro výklad právních jednání a dalších okolností. To znamená, že každý má právo na to, aby soudce rozhodl jeho věc obdobně jako jiný právní případ, který již byl dříve (nějakým jiným soudem či soudcem) rozhodnut a který se s jeho situací shoduje v podstatných znacích. V případě odchylného rozhodnutí musí být toto odchýlení se od dřívějšího rozhodnutí přesvědčivě vysvětleno. Tento princip platí i pro rozhodování jiných orgánů než jsou soudy, pokud tyto rozhodují o záležitostech soukromého práva. Dispozitivní a kogentní právní normy Pro výklad zákona je důležité rozlišování mezi kogentními a dispozitivními právními normami. Na rozdíl od staré úpravy klade NOZ důraz na dispozitivnost právních norem, tedy na možnost stran ujednat si o svých záležitostech jinak, než je stanoveno v zákoně. Pro rozlišení kogentních (majících donucovací povahu) a dispozitivních právních norem (nemajících tuto povahu) je důležité ustanovení 1 NOZ, které na rozdíl od dřívějšího práva stanovícího jako kriterium povahu ustanovení, umožňuje lépe odlišit kogentní právní normy od dispozitivních. Ustanovení 1 odst. 2 NOZ uvádí: Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. Zákaz zákona může být výslovný (zakazuje se např. založit právnickou osobu a nadaci za určitým zakázaným účelem - 145, 345, přivádění imisí na pozemek , zakázaná ujednání v zástavním právu a další). Kogentní charakter právní normy může být také vyjádřen tak, že k ujednáním, která jsou v rozporu s určitým ustanovením NOZ se nepřihlíží (např. ujednání o převzetí neomezeného ručení nadací - 338, přenesení prokury prokuristou na někoho jiného - 451, právní jednání rodiče, k němuž schází potřebný souhlas soudu - 898, vzdání se práva namítat promlčení předem - 610, ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat , a další. Také hovoří-li NOZ o neplatnosti určitých právních jednání, jde o kogentní právní normu. Definice kogentních právních norem je však ještě širší. Jak vyplývá z 1 odst. 2, právní norma je kogentní (tedy povinně aplikovatelná), pokud obsahuje pravidlo chování, u něhož by jeho nerespektování znamenalo rozpor s principem dobrých mravů nebo s veřejným pořádkem. Důsledkem porušení takového kogentního ustanovení je absolutní neplatnost příslušného právního jednání. Kogentní jsou též ustanovení stanovící pravidla vztahující se k postavení osob a k ochraně osobnosti ( 81 a násl.). Účelem řady kogentních ustanovení je ochrana slabší strany. Např. ustanovení 630 odst. 2 chrání slabší stranu tím, že zakazuje ujednání, která by zkracovala nebo prodlužovala promlčecí lhůty v neprospěch slabší strany. Jde tedy o kogentní ustanovení. Dále jsou kogentní ta ustanovení, jejichž účel a smysl vylučují, aby se smluvní strany od nich mohly odchýlit. VŠEM

7 Zvyklosti mezi stranami Zvyklosti zavedené mezi účastníky právních vztahů hrají nyní mnohem větší roli při výkladu právních jednání ( 10 odst. 2, 32, 499, 1017 aj.). Někdy NOZ odvozuje právní pravidlo od toho, jak strany smlouvy jednaly v minulosti a odkazuje na zvyklosti a ustálenou předchozí praxi stran ( 545, 1959). Ke zvyklostem jakožto pramenům (předpisům) občanského práva lze ovšem přihlížet, jen dovolává-li se jich zákon ( 9, 707, 1017 aj.). Vedle toho NOZ definuje tzv. obchodní zvyklosti, jako zvyklosti v obchodních vztazích zachovávané obecně, anebo v daném odvětví; není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna ( 558). Relativně neurčité hypotézy NOZ některé právní otázky upravuje mnohem podrobněji než dosavadní předpisy. Jinde ovšem zůstává v rovině poměrně velké obecnosti. Pro NOZ je typické množství nových relativně neurčitých hypotéz, tj. neurčitě vyjádřených prvků, které jsou předpokladem pro aplikaci pravidla chování obsaženého v právní normě. Ze dřívější právní úpravy soukromého práva již známe pojmy: dobré mravy, pravidla hospodářské soutěže a důvod zvláštního zřetele hodný a některé jiné. K nim nyní přibývají nové pojmy a obraty, jako jsou pojmy zvyklosti soukromého života ( 10 odst. 2), mimořádný zájem ( 98), obecné blaho ( 146), spravedlivý důvod ( 220, 1244), spravedlivý zájem ( 326), mimořádná okolnost ( 755) mimořádná událost ( 1542), zjevná svévole ( 1551), mimořádný případ ( 1659), hrubý nepoměr ( 1299, 1765, 1793, 1796), zvlášť hrubý nepoměr (1765), hrubý rozpor s obchodními zvyklostmi ( 1801) nebo zjevná či hrubá nespravedlnost ( 1162, 1963), podstatná změna okolností ( 1765) pojem spravedlivě požadovat ( 191 a řada dalších obecně formulovaných výrazů. U každého z těchto výrazů různí lidé mohou představit každý něco jiného. U všech těchto případů musí stanovit tyto hypotézy soudy, protože ze zákona je nevyčteme. Zákon nedefinuje pojem dobré mravy, obecné blaho zjevná nespravedlnost apod. Soud je musí definovat vždy podle okolností daného případu. Bude proto třeba delší doby, než bude ohledně těchto pojmů a výrazů dosaženo působením judikatury potřebného stupně právní jistoty. 3. ČLENĚNÍ NOZ Nový občanský zákoník je tematicky rozdělen do pěti částí: Obecná část Rodinné právo Absolutní majetková práva (dříve zejména pod pojmem věcná práva, sem spadá i dědické právo) Relativní majetková práva (zahrnuje oblasti dříve známé zejména pod pojmy závazkové či smluvní právo, náhrada škody) Ustanovení společná, přechodná a závěrečná V rámci studia na VŠEM se neprobírá rodinné právo a dědické právo, s výjimkou některých situací souvisejících s podnikáním. Vedle toho je ovšem součástí soukromého práva zejména právní úprava korporací (viz zák. č. 90/2012 Sb.) a úprava mezinárodního práva soukromého. Těžiště poznávání NOZ bude spočívat v obecné části a v majetkových právech. VŠEM

8 II. OBECNÁ ČÁST NOZ Obecně. Úvodní ustanovení NOZ tvoří jeho nejdůležitější část, protože obsahuje základní právní pravidla, která se pak používají nejen v dalších částech NOZ, ale i v jiných předpisech, např. v zákoně o korporacích a v doprovodné legislativě. Tato ustanovení definují základy soukromého práva a způsoby, jak ustanovení soukromého práva vykládat a používat. Další část pojednává o osobách (fyzických a právnických) a o tom jak tyto osoby jednají, o věcech, o právních skutečnostech. V úvodních ustanoveních je definována filozofie nového kodexu, vyjádřitelná slovy, že středem zájmu zákonodárce je člověk. 4. NĚKTERÉ ZÁSADY A PRINCIPY SOUKROMÉHO PRÁVA DLE NOZ NOZ je postaven na konceptu, že středem zájmu soukromého práva je člověk, a že je nutné respektovat jeho svobodné rozhodnutí. Některé zásady, resp. principy soukromého práva, jak je dosud známe, zůstávají, některé jsou akcentovány nebo jinak vyjádřeny. Principů a zásad soukromého práva je ovšem celá řada, přičemž nikdy nepůsobí izolovaně a je nutné je navzájem poměřovat (princip proporcionality známý z judikatury ESLP nebo Ústavního soudu). Předpoklad poctivosti jednání, priorita zachování platnosti, relativní neplatnost Jedním z východisek NOZ je představa, že lidé jednají vůči jiným lidem poctivě. To se odráží v zásadě předpokládané poctivosti, tj. z předpokladu, že účastníci právních vztahů jednají vůči sobě i vůči třetím stranám poctivě, jakkoliv se v reálném světě může taková představa jevit jako naivní. Tato představa má odraz v principu zachování platnosti právních jednání a stanovení jejich neplatnosti až jako krajního řešení. Vychází se z logické úvahy, že když někdo chce uzavřít smlouvu, chce, aby byla platná a pokud má ujednání vady, nemusí to znamenat vždy její neplatnost. Zavedením principu zachování platnosti právních jednání s možností zhojení jejích případných vad a zesílením principu relativní neplatnosti se zužuje prostor pro zásahy soudů a jiných orgánů veřejné moci do soukromoprávních vztahů. Zhojení nebo také vyjasnění konkrétního problematického právního jednání je možné v případech neurčitosti a nesrozumitelnosti takového právního jednání ( 553), v případech nedostatku zákonem požadované formy ( 582) a v případech neplatného rozsahu plnění ( 577). Pokud už má být právní jednání podle NOZ neplatné, pak je dávána přednost relativní neplatnosti (tj. toho typu neplatnosti, které se musí dovolat postižená strana) před neplatností absolutní, která nastupuje automaticky jako důsledek kvalifikované vady právního úkonu a k níž soudy musí přihlížet z moci úřední i bez návrhu. Případy relativní neplatnosti již nejsou jednotlivě vyjmenovány v zákoně, jako dříve, ale o relativní neplatnost jde vždy, když se nejedná o neplatnost absolutní. NOZ představuje odklon od zásady priority absolutní neplatnosti vadných právních úkonů a dává přednost jejich relativní neplatnosti. Ponechává se více na soukromé vůli dotčené osoby, zda se neplatnosti právního jednání dovolá, či nikoliv. Neplatnost právního jednání (smlouvy) má své důsledky. Je-li smlouva o převodu vlastnického práva neplatná, zůstává prodávajícímu vlastnické právo, může se domáhat vydání věci a toto jeho právo se nepromlčuje, zatímco právo kupujícího na vrácení kupní ceny se promlčuje. VŠEM

9 Autonomie vůle a ochrana slabší strany I nadále platí jako vůdčí princip soukromého práva princip autonomie vůle a v některých aspektech je dokonce jeho působení zesíleno. Obecně NOZ znamená posun od principu formální rovnosti účastníků právních vztahů ve prospěch principu autonomie vůle. Autonomie vůle se realizuje tak, že lidé mezi sebou uzavírají smlouvy. Autonomie vůle v širším slova smyslu znamená určení a utváření vlastního právního postavení jednotlivce z jeho iniciativy a nikoliv zásahem veřejné moci. Často je ovšem právní postavení jednotlivce determinováno nikoliv zásahem státu, ale vůlí jiného (zpravidla ekonomicky silnějšího) subjektu soukromého práva. Proto dalším rysem NOZ, který vyvažuje princip autonomie vůle, je ochrana slabší strany. Nová úprava tohoto konceptu je podrobnější a projevuje se jednak v rámci smluvních vztahů (uzavírání adhezních smluv podle 1798, u smlouvy o dílo 2898 aj.), ale i v ustanoveních rodinného práva (zvláštní ustanovení proti domácímu násilí v souvislosti s úpravou bydlení manželů). Slabší stranou je nově vždy též osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje jako spotřebitel nebo jinak mimo souvislost s vlastním podnikáním a dále též malý a střední podnikatel (viz 1315, 1964, 1972). Jak jsme uvedli dříve, ustanovení NOZ na ochranu slabší smluvní strany jsou kogentní, tedy donucujícího charakteru a nelze je vyloučit dohodou. Neformálnost právních jednání S principem autonomie vůle souvisí novým občanským zákoníkem preferovaná zásada neformálnosti právních jednání. Na rozdíl od dřívějšího stavu klade NOZ menší důraz na formu právních jednání; vytváří větší prostor pro zhojení formálních vad právních jednání. Tak např. okruh povinně písemných jednání se zužuje a je ve více případech ponecháno na vůli stran, zda chtějí mít svá ujednání zachycena v písemné formě či v ústní. Písemná forma zůstává povinná u převodu nemovitostí a u některých dalších úkonů, na druhé straně odpadá povinnost učinit právní jednání písemně u některých zajišťovacích institutů, jako je smluvní pokuta apod. Princip právní jistoty Tento princip existoval i za dřívější právní úpravy, avšak v NOZ je akcentován ve vztahu k veřejným rejstříkům (katastr a jiné seznamy). NOZ chrání více víru veřejnosti ve správnost zápisů zapsaných do veřejných rejstříků jako je obchodní rejstřík či katastr nemovitostí. Hovoříme o principu materiální publicity veřejných rejstříků. To se projevuje v posílení pozice nabyvatele věci zapsané do takového veřejného rejstříku. Pro věcná práva pak platí, že není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis ( 984). S právní jistotou souvisí také to, že po uplynutí určité doby nelze úspěšně podat žalobu. NOZ však tuto možnost svěřuje více do rukou osob a omezuje četnost případů prekluze práv a upřednostňuje koncept promlčení. Prekluze je v NOZ stanovena vždy výslovně a bývá uvedena slovy není-li právo uplatněno (u soudu) do. měsíců/let zaniká, např. v 242 (práva vyloučeného člena) 366 (právo vyloučeného člena správní rady nadace), 1209 (právo přehlasovaného vlastníka jednotky), 1795 (právo neúměrně zkrácené osoby) atd. atp. VŠEM

10 Zákaz zneužití práva Opět nejde sice o nic nového, ale NOZ některé pojmy blíže definuje. V jednom z úvodních ustanovení NOZ formuluje příkaz jednat takovým způsobem, abychom nezpůsobili bezdůvodně újmu druhým ( 3). Navíc ustanovení 6 přikazuje, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání nebo protiprávního činu ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Dělení osob fyzické osoby korporace obchodní korporace spolek právnické fundace nadace nadační fond ústav FYZICKÉ OSOBY Obecná část NOZ upravuje mj. základy postavení osob. NOZ klade důraz na lidskou svobodu a definuje mj. přirozené právo lidí hledat si své štěstí ( 3 odst. 1). Druhou stranou mince a protipolem svobodného jednání je zákaz zneužití svobodného výkonu práva. NOZ ovšem zakazuje jen zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany ( 8). NOZ používá některé nové pojmy jako právní osobnost (místo způsobilosti k právům a povinnostem) a svéprávnost (místo způsobilost k právním úkonům). NOZ rozlišuje svéprávnost a zletilost, přičemž svéprávnosti lze nabýt i před dosažením zletilosti ( 37). NOZ také upravuje podrobněji poměry člověka v rámci jeho rodiny. Podrobněji jsou upraveny záležitosti opatrovníka, manželství, rozhodování o záležitostech rodiny, osvojení, apod. Protože středem zájmu nové právní úpravy je člověk, je také daleko podrobněji upravena ochrana osob (jméno, čest apod.), a velmi podrobně jsou upravena práva osob, které nemohou samy jednat a ochrana nezletilých. Novým pojmem je pojem opatrovnická rada (472). 5. PRÁVNICKÉ OSOBY Obecně Právnická osoba je organizovaný útvar, která nevzniká sama od sebe, ale jejíž existenci stanoví nebo uznává zákon ( 20). Právní úprava právnických osob je obsažena kromě VŠEM

11 NOZ i v zákoně o obchodních korporacích (tj. o obchodních společnostech a družstvech, zák. č. 90/2012) a v zákoně o veřejných rejstřících. Výklad vztahující se k obchodním korporacím není předmětem tohoto dokumentu. Regulace právnických osob v novém občanském zákoníku je mnohem podrobnější a koncentrovanější než ve stávající úpravě dle starého občanského zákoníku. Právnickou osobu lze ustavit ve veřejném nebo v soukromém zájmu. Tato její povaha se posuzuje podle hlavní činnosti právnické osoby. NOZ také poměrně podrobně sestavení a působnost orgánů právnické osoby ( 151), stanoví povinnost loajality a péče řádného hospodáře. Nově se umožňuje zastoupení jednoho člena orgánu jiným členem při hlasování ( 159) a to, aby členem voleného orgánu právnické osoby byla jiná právnická osoba ( 154). Právnické osoby se zapisují do veřejných rejstříků (spolkový rejstřík, nadační rejstřík, rejstřík ústavů, rejstřík společenství vlastníků jednotek, obchodní rejstřík a rejstřík obecně prospěšných společností), které vede nebo bude vést příslušný soud. Právní úprava veřejných rejstříků je předmětem tzv. doprovodné legislativy. Korporace Pro korporace (obchodní i jiné) je typické, že jde o společenství osob, fungující na členském základě. Korporace se dělí na spolky a na obchodní korporace. Právní úprava obchodních korporací je svěřena zákonu o obchodních korporacích, právní úprava spolků je v NOZ. Spolky Spolky ( 214 a násl.) nahrazují zejména dřívější občanská sdružení. Hlavním rysem spolků je samospráva, dobrovolnost členství, oddělení majetku členů od majetku spolku a vyloučení zákonného ručení členů spolku za dluhy spolku. Účelem případné hospodářské aktivity spolku může být jen podpora hlavní spolkové činnosti, nikoliv vlastní podnikání. Založení spolků je jednodušší než u občanských sdružení, avšak právní úprava jde do větších podrobností, včetně zákazů některých činností. NOZ upravuje existenci tzv. pobočných spolků, které budou zapisovány do veřejného rejstříku, a které budou samostatným nositelem práv a povinností (budou tzv. právnickou osobou s odvozenou subjektivitou). Zvláštním útvarem podle rodinného práva je tzv. rodinný závod, což je závod, ve kterém společně pracují manželé nebo alespoň s jedním z manželů i jejich příbuzní až do třetího stupně nebo osoby s manžely sešvagřené až do druhého stupně a který je ve vlastnictví některé z těchto osob. Tyto osoby mají mj. podíl na zisku rodinného závodu a předkupní právo ( 700). Fundace Fundace nejsou společenstvím osob, jako je tomu u korporací, ale jejich základem je majetek. Jde v podstatě o dosavadní nadace a nadační fondy. Nadace a nadační fondy byly dosud upraveny zvláštním zákonem. Nová úprava v NOZ je zpřesňující ( 303 až 401). Nově může být nadace založena i k jinému než obecně prospěšnému účelu. Musí zde být ale trvalá služba ke společensky nebo hospodářsky užitečnému účelu. VŠEM

12 Ústav Nová forma právnické osoby (ústav) nahrazuje právní formu obecně prospěšné společnosti. Je to právnická osoba ustavená za účelem provozování činnosti užitečné společensky nebo hospodářsky s využitím své osobní a majetkové složky; nemusí se jednat o obecně prospěšnou činnost. Ústav provozuje činnost, jejíž výsledky jsou každému rovnocenně dostupné za podmínek předem stanovených ( 402). Ústav se smí účastnit na podnikání jiných osob, nesmí být pouze neomezeně ručícím společníkem. Ústav také nesmí převzít neomezené ručení za třetí osobu a nesmí být založen za účelem podpory politických stran a politických hnutí. NOZ definuje také nový pojem, kterým je veřejná prospěšnost a rozumí se jím vlastnost spočívající v tom, že taková osoba přispívá k obecnému blahu a může se ucházet o různá plnění z veřejných zdrojů; nezávisí při tom na právní formě ( 146). Zastoupení Osoby jednají přímo nebo svými zástupci. Zástupce je samostatná osoba (fyzická nebo právnická), která jedná za zastoupeného a měla by hájit jeho zájmy. Zástupce a zastoupený jsou lidé, a proto mohou vznikat konflikty mezi zájmy zastoupeného a zájmy zástupce. Proto NOZ stanoví, že zástupcem nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného ( 437). NOZ obsahuje klasické dělení na zastoupení; rozlišuje celkem tři druhy zastoupení: vzniklé ze zákona, z rozhodnutí orgánu veřejné moci (opatrovnictví) a na základě smlouvy (včetně prokury) a násl. U právnických osob jedná za společnost jako zástupce statutární orgán nebo jiná osoba, která dává najevo, co ji k tomu opravňuje nebo u níž to plyne z okolností. Jestliže má právnická osoba zaměstnance, jsou ti jejími zákonnými zástupci. Rozsah jejich oprávnění zastupovat právnickou osobu je dán tím, co je obvyklé pro jejich pracovní zařazení. Pro posílení právní jistoty NOZ stanoví, že pokud člen statutárního orgánu jedná způsobem zapsaným ve veřejném rejstříku, nelze namítat vady usnesení orgánu, např. že právnická osoba k tomu nedala souhlas potřebnou většinou statutárního či jiného příslušného orgánu, nebo že zástupce jednal v rozporu s tímto usnesením ( 162). 6. VĚCI Obecně NOZ definuje pojem věc velmi obecně, jako vše, co je odlišné od osoby a slouží potřebě lidí. ( 489). Kritériem je užitečnost, jako objektivní schopnost lidí s daným předmětem nakládat (přivlastnit si jej, zcizit apod.) a ovladatelnost. Věci mají hodnotu a je-li tato vyjádřitelná v penězích, jde o cenu. Věci hmotné a nehmotné Nově se vytváří pojem věcí nehmotných. Dříve se majetek určité osoby mohl dělit na věci (tj. hmotné předměty vnějšího světa a ovladatelné přírodní síly), které mohly být ve vlastnictví určité osoby a na práva a jiné nemajetkové hodnoty, které ve vlastnictví být nemohly. Podle NOZ jsou i práva a jiné majetkové hodnoty věcmi, a to věcmi nehmotnými. Nehmotnými věcmi jsou práva a věci, které nemají hmotnou podstatu ( VŠEM

13 496). Jde např. o předměty průmyslového vlastnictví (ochranná známka, patent, investiční nástroje, zaknihované cenné papíry, různé licence). Hmotné věci jsou movité a nemovité, ale nemovitostí může být výjimečně i věc nehmotná (právo stavby). Nemovitými věcmi jsou pozemky, podzemní stavby se samostatným účelovým určením (metro, tunely) a věcná práva k nim (nikoliv již stavby) a dále jednotky (byty, nebytové prostory a podíly na společných částech viz 1159). Zvláštní právní kategorií se stávají zvířata. Zvířata již podle NOZ nejsou movitými věcmi, mají zvláštní status. Analogicky ale na ně lze použít ustanovení o věcech, neodporuje-li to povaze případu, tj. tomu, že jde o smysly nadané tvory ( 494). NOZ rozlišuje několik druhů zvířat (divoká, domácí, chovaná nebo též zajatá či zkrocená, hospodářská apod. (viz 1046 a násl.). Součást věci Součástí věci je stejně jako dříve to, co od věci nejde oddělit, aniž by se tím věc znehodnotila. To se posuzuje vzhledem k povaze této součásti věci a k hospodářské, estetické aj. funkci celku. Součást věci není samostatným předmětem práv. Její právní režim se řídí režimem věci hlavní. Stavba součástí pozemku Dříve byly samostatnými nemovitostmi pozemky a stavby. Podle NOZ již stavby nejsou samostatnými věcmi ale součástmi pozemků ( 506), stejně tak jako rostlinstvo na pozemku vzešlé. Konflikt vzniklý novou právní úpravou v případech, kdy nyní skutkově i právně existuje jiný vlastník pozemku a jiný vlastník stavby na něm postavené, řeší přechodná ustanovení NOZ, zejména formou oboustranného zákonného předkupního práva. Součástí pozemku ale nejsou stavby dočasné, kritériem ale není subjektivní hodnocení vlastníka, ale objektivní hlediska (není např. zkolaudovaná). Dále nejsou součástí pozemku inženýrské sítě. Nová úprava výslovně upravuje, že součástí pozemku je i prostor nad povrchem a pod povrchem. NOZ zavádí pojem veřejný statek (jako podmnožinu pojmu věc) a definuje jej jako věc určenou k obecnému užívání, přičemž není rozhodující, kdo je vlastníkem věci definované jako veřejný statek, ale účel, k jakému má tato věc sloužit ( 490). Dále NOZ zavádí pojmy obchodní závod a pobočka, přičemž obchodní závod definuje jako organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který slouží k provozu jeho činností ( 502). Příslušenství věci Příslušenství je definováno jako věc vedlejší ve vztahu k věci hlavní, přičemž obě věci patří vlastníkovi. Věc, která je příslušenstvím, je určena k tomu, aby byla užívána společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení. Příslušenstvím ze zákona jsou u pohledávky úroky, úroky z prodlení, ale i náklady spojené s jejím uplatněním ( 513). Dále NOZ podrobně upravuje režim cenných papírů ( 514 a násl.). VŠEM

14 7. PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI Typickými právními důvody, z nichž vznikají závazky, jsou zejména právní jednání (smlouvy a jednostranná jednání) a protiprávní činy neboli delikty (škodné jednání). Podobně jako dosud, se právní skutečnosti dělí na právní jednání (dříve právní jednání a jiná jednání závislá na lidské vůli) a na právní události (nezávislé na lidské vůli). Zvláštní díl byl vytvořen pro pravidla promlčení a prekluze. Právní jednání Právní skutečnosti Právní události Promlčení a prekluze Právní jednání Každé právní jednání svéprávné osoby má následky, a to nejen ty, které jsou vyjádřeny v zákoně (zaplatit kupní cenu) ale i ty, které vyplývají z: dobrých mravů, zvyklostí (tj. obecná praxe v oboru) zavedené praxe stran, např. platit určitým způsobem a v určité době, není-li ve smlouvě nic konkrétního sjednáno Neplatnost, zdánlivá jednání NOZ nově odlišuje právní jednání neplatná od jednání zdánlivých. Vedle absolutní a relativní neplatnosti, které známe z dosavadní úpravy, jsou nově definována i zdánlivá jednání, k nimž se nepřihlíží ( 551 a násl. NOZ). Dřívější OZ považoval nedostatek vůle a nedostatek vážnosti, určitosti nebo srozumitelnosti projevu vůle za důvod pro vyslovení absolutní neplatnosti právního úkonu. Neplatnost je situace, kdy právní úkon vznikl, je existujícím, ale protože trpí vadou, je neplatným. Vada projevu vůle byla sankcionována zásadně tzv. absolutní neplatností právního úkonu dle 37 původního občanského zákoníku a nebylo možné ji zhojit. K absolutní neplatnosti přihlížely soudy automaticky z úřední povinnosti. Podle NOZ jednání postižená vadou projevu vůle (nevážnost, neurčitost, srozumitelnost, donucení apod.), tj. jednání, která nemají příslušné základní náležitosti, nejsou právními jednáními, ale jsou pouze jednáními zdánlivými, nebo-li z hlediska práva neexistujícími. Taková jednání nejsou neplatná, ale nepřihlíží se k nim vůbec (jako by nebyla). NOZ dává možnost dodatečně zpřesnit původně neurčitý či nesrozumitelný obsah jednání, a to i se zpětnými účinky ( 553). VŠEM

15 Forma právních jednání NOZ omezuje počet situací, kdy je povinně stanovena písemná forma a není zdaleka tak přísný v případech, kdy dojde k nedodržení této formy. Pro písemnou formu je nutný podpis jednajícího, ten je možno uskutečnit i elektronicky. NOZ také umožňuje osobám, které neumějí číst ani psát, místo podpisu učinit před alespoň dvěma svědky na listině rukou nebo jinak vlastní znamení ( 563). NOZ dále vymezuje práva a povinnosti související s tzv. soukromými listinami a veřejnými listinami. Zákon zakládá důkazní břemeno ohledně pravosti a správnosti soukromé listiny na bedra toho, kdo se této listiny dovolává, vyvratitelnou domněnku pravosti. Má-li být taková listina použita proti tomu, kdo i podepsal (i jeho dědicům či nástupcům), je dána vyvratitelná domněnka uznání této listiny tím, kdo ji podepsal ( 565). Právní jednání prostřednictvím internetu je upraveno v rámci jednání distančním způsobem, tedy vůči nepřítomnému účastníkovi právních vztahů ( 570), dále u smluv spotřebitelských ( 1820) i jinde. Jak již shora uvedeno, NOZ upřednostňuje metodu výkladu v zájmu zachování platnosti smlouvy a právních jednání obecně před vyslovováním jejich neplatnosti. Dává se přednost jiným prostředkům nápravy vadného právního jednání, než je vyslovení neplatnosti, jako např. možnost zhojení vady dohodou, dodatečným schválením. Zatímco dřívější občanský zákoník (1964) stíhal většinu vad právních úkonů absolutní neplatností, v NOZ je absolutní neplatnost spíše výjimkou. Jedná se o posun od absolutní neplatnosti k neplatnosti relativní a ke konceptu zdánlivého jednání. O neplatnost absolutní se však jedná i nyní tehdy, odporuje-li právní jednání dobrým mravům. Jestliže však právní jednání odporuje jen zákonu, jde o neplatnost jen tehdy, narušuje-li se tím současně veřejný pořádek (pak jde o neplatnost absolutní), anebo je-li to k újmě určité osoby (neplatnost relativní). Je-li tedy zjištěn rozpor se zákonem, je ještě třeba posoudit, zda smysl a účel zákona vyžaduje dospět k závěru o neplatnosti právního jednání. Pak zbývá již jen posoudit, zda jde o neplatnost relativní (zda ustanovení zákona slouží k ochraně zájmů dotčené osoby). Pokud ne jde o neplatnost absolutní, ale jen bude-li shledán rozpor s dobrými mravy nebo takový rozpor se zákonem, který zjevně narušuje veřejný pořádek. Dále se neplatnost vztahuje na případy, kdy je sjednáno plnění nemožné (od samého počátku, viz 580) a na případy jednání v omylu, týká-li se omyl nějaké podstatné (nikoliv vedlejší) okolnosti jednání ( 583). Právní události Pod právní události řadíme jako dříve důsledky plynutí času a NOZ stanoví podrobně pravidla pro počítání času ( 600 a násl.). Promlčení a prekluze Téměř každé právo je nutné uplatnit v určitém časovém úseku (lhůtě) a to nejčastěji u soudu (někdy ovšem u druhé smluvní strany, jako např. právo z vadného plnění). NOZ rozlišuje lhůty, během nichž je nutné právo uplatnit, jinak zanikne nebo nebude přisouzeno, a doby, po jejichž uplynutí právo nebo povinnost zanikají (výpovědní doba, doba trvání nájmu sjednaného na dobu určitou, pracovního vztahu apod.) VŠEM

16 Promlčení. Promlčí-li se právo, zaniká uplynutím promlčecí lhůty, dlužníkova povinnost k plnění zaniká, jeho oprávnění plnit však existuje nadále. Ergo, splnění dluhu dlužníkem po uplynutí promlčecí lhůty není bezdůvodným obohacením (dle 2992 NOZ). Promlčení podléhají majetková práva s výjimkou vlastnického práva a práva osobní (na život, apod.); vznikne-li však v souvislosti s osobním právem nějaká majetková újma, tato se promlčuje, jako jiná majetková práva. NOZ v různých jiných ustanoveních umožňuje vzdání se práva předem. To dřívější právo v zásadě neumožňovalo. Ohledně vzdání se námitky promlčení však tento princip neplatí a k případnému vzdání se námitky promlčení předem se nepřihlíží ( 610). Nová právní úprava promlčení posiluje postavení věřitele a více se přihlíží k subjektivní stránce. Promlčecí doba počíná okamžikem, kdy může být právo uplatněno poprvé. Tento moment se však odvozuje od vědomosti věřitele o okolnostech rozhodných pro jeho nárok. Toto pravidlo ovšem neplatí pro nedbalé věřitele, kteří se o svá práva nestarají. Promlčecí lhůta začne běžet i v případech, kdy věřitel o rozhodných skutečnostech sice neví, ale měl a mohl se o nich dozvědět. Projevem smluvní svobody je možnost sjednání smluvní promlčecí lhůty (od 1 do 15 let), avšak nikoliv v případech, kdyby to mohlo být v neprospěch slabší strany. K tomuto ujednání by se nepřihlíželo. VŠEM

17 III. ABSOLUTNÍ MAJETKOVÁ PRÁVA 8. OBECNĚ Absolutní majetková práva jsou taková práva, která působí vůči každému. Jde o věcná práva (držbu, vlastnictví, spoluvlastnictví, věcná práva k cizím věcem jako je právo stavby, věcná břemena, zadržovací a zástavní právo) a dále jde o dědické právo. Ustanovení o věcných právech mají vesměs kogentní povahu ( 979). Absolutní práva se člení takto: Držba Věcná práva Vlastnictví a spoluvlastnictví Právo stavby Služebnosti Absolutní práva Věcná práva k věcem cizím Věcná břemena Reálná břemena Správa cizího majetku Zástavní právo Dědické právo 9. DRŽBA Podle NOZ je držitelem ten, kdo fakticky ovládá určitou věc a pokládá se za jejího vlastníka (i když jím ve skutečnosti není). Předmětem držby může být nově pouze právo (nikoliv věc), přičemž se rozlišuje držba vlastnického práva a držba jiných práv. Držba je (zjednodušeně řečeno) výkonem vlastnického práva někým, kdo není vlastníkem. NOZ rozlišuje řádnou držbu, poctivou držbu a pravou držbu ( 991 až 995). Tzv. řádná držba se zakládá na platném právním důvodu. Poctivost držby nespočívá na subjektivním přesvědčení držitele, který musí pro toto své přesvědčení také mít přesvědčivý důvod. Nepoctivá držba předpokládá, že držitel ví nebo z okolností musí vědět, že jím držené právo mu nenáleží. Poctivá držba se může změnit nepoctivou od okamžiku, kdy byla držiteli doručena žaloba skutečného vlastníka. 10. VLASTNICTVÍ Vlastnictví znamená množinu majetku (věcí), k jehož jednotlivým kusům má konkrétní osoba vlastnické právo. Vlastnické právo je souhrnem dílčích oprávnění vlastníka, VŠEM

18 zejména právem se svým vlastnictvím nezávisle (volně) nakládat a vyloučit z nakládání s tímto majetkem jiné osoby ( 1012). To však neznamená, že může s předmětem vlastnictví dělat, co ho napadne. V rámci detailnějších pravidel o zákonných omezeních vlastníka (zákonem a subjektivními právy jiných) upravuje NOZ velmi podrobně tzv. imise, tj. zásahy do vlastnických práv majitelů sousedních či okolních pozemků ( ). Jestliže zásah do práva vlastníka působí provoz, který byl úředně schválen, má vlastník právo jen na finanční náhradu. Zákon také upravuje tzv. přímé imise, (např. svádění vody trativodem na sousední pozemek), které jsou zakázány ze zákona, bez ohledu na míru a stupeň obtěžování. V souvislosti s vlastnictvím upravuje NOZ podrobněji tzv. nezbytnou cestu ( 1029), tentokrát nikoliv jako věcné břemeno. Pravidlo, že toto právo je za náhradu a že je soud povolí jen v nezbytném rozsahu, je doplněno i možnost žádat vykoupení pozemku, na němž se nezbytná cesta nachází. Nabytí vlastnického práva NOZ podrobněji definuje pravidla nabývání vlastnictví přivlastněním (věci, která nikomu nepatří), nálezem věci, kterou vlastník ztratil, přírůstkem (tj. nabytím plodů), naplaveninou a strží, zpracováním, stavbou apod. ( 1045 a násl.). Převod vlastnického práva při koupi Vlastnické právo k movité věci určené individuálně podle NOZ přechází již účinností smlouvy. Není tedy k převodu vlastnického práva nezbytné její předání, pokud to nebylo sjednáno (viz 1099 NOZ). Okamžik nabytí vlastnictví je ovšem možné odložit smlouvou na pozdější dobu, např. na okamžik předání věci nebo na okamžik zaplacení kupní ceny apod. Vlastníkem se stává ten, kdo věc nabyl v dobré víře. To ale neplatí absolutně. Při prodeji autobazarech, zastavárnách, obchodech se starožitnostmi, antikvariátech, vetešnictvích dochází někdy k prodeji kradených věcí. NOZ usnadňuje pozici původního vlastníka, který v těchto případech nemusí vyvracet dobrou víru nabyvatele (toho, kdo v autobazaru či zastavárně nakoupil), ale prokazuje jen, že věc byla jeho a že mu byla ukradena nebo že ji ztratil ( 1110). K nabytí vlastnického práva k nemovitostem dochází - jako nyní zápisem do veřejného seznamu (katastru). Podle NOZ již nebude možné dovolávat se neznalosti existence práv zapsaných ve veřejných seznamech. Věcná práva k cizím věcem zapsaná do veřejných seznamů (např. zástavní právo) budou mít přednost před věcnými právy, která ve veřejném seznamu zapsaná nejsou. Bude přednostně chráněn nabyvatel, který byl v dobré víře v zápis do veřejného seznamu. Součástí doprovodné legislativy je i návrh nového katastrálního zákona, který má zajistit ochranu vlastníků nemovitostí před podvodnými zápisy do veřejných seznamů. Zmocněnec zastupující vlastníka (prodávajícího či zástavce) bude muset předložit úředně ověřenou plnou moc. Katastrální úřad také bude mít povinnost zaslat účastníkům vkladového řízení zprávu o tom, že právní vztahy jsou dotčeny změnou (návrhem na změnu). Vlastník tak bude informován o každém návrhu, který se týká jeho nemovitosti. Spoluvlastnictví NOZ obsahuje velmi podrobnou úpravy správy společné věci spoluvlastníky, umožňuje zrušení rozhodnutí většiny spoluvlastníků soudním rozhodnutí apod. Nově může každý ze spoluvlastníků požádat o své oddělení ze spoluvlastnictví nebo o zrušení spoluvlastnictví VŠEM

19 ( 1140). Dochází rovněž k omezení předkupního práva ostatních spoluvlastníků k podílu ( 1124). Jako zvláštní kategorii upravuje NOZ tzv. bytové spoluvlastnictví, avšak tato ustanovení platí i pro nebytové prostory ( 1158 a násl.). Dále je nově definováno tzv. přídatné spoluvlastnictví k věcem, které slouží ke společnému užívání více vlastníkům jiných věcí ( 1223). 11. VĚCNÁ PRÁVA K VĚCEM CIZÍM Jde o případy, kdy určité věcné právo k věci patří někomu jinému než vlastníkovi. Věcná práva zatěžují věc (lpí na věci), působí vůči všem osobám a omezují vlastníka. Některá věcná práva jsou nově definována a upravena (věcná břemena) některá jsou zcela nová (právo stavby). Právo stavby Je to dočasné zcizitelné a zděditelné právo k cizímu pozemku, které umožňuje vlastníkovi tohoto práva (stavebníkovi) postavit stavbu na tomto cizím pozemku ( 1240). Stavebníkem postavená stavba se pak na dobu trvání zástavního práva stává součástí tohoto zástavního práva ( 1240 a násl.). Věcná břemena. Věcná břemena, tj. zatížení věci vlastníka ve prospěch jiného, se nově člení na služebnosti (s možností zřídit služebnost i ve prospěch vlastní věci) a reálná břemena ( 1257 a násl.). Služebnost spočívá v povinnosti něco strpět nebo něčeho se zdržet. Služebnostmi jsou například služebnost odpovídající právu zřídit inženýrské sítě, strpět oporu cizí stavby, strpět svod dešťové vody na svou nemovitost, strpět přístup k vodě na svém pozemku, strpět chození po stezce nebo cestě, strpět pastvu apod. Reálná břemena spočívají v aktivní povinnosti vlastníka nemovitosti něco dávat (např. část úrody, dřevo) nebo konat (udržovat studnu), ( 1303). Reálné břemeno zakládá vlastníku věci zpravidla dočasnou povinnost k plnění vůči oprávněné osobě. Vlastník věci ručí oprávněnému za plněné své povinnosti zatíženou věci (tato věc ale musí být zapsána ve veřejném seznamu. Pokud by bylo sjednáno časově neomezené reálné břemeno, musí být toto vykupitelné, tj. musí být dána možnost vlastníka se vyvázat z povinnosti. Právo zástavní NOZ upravuje kromě zástavního práva k movitým a nemovitým věcem též komplexně i zástavní právo k obchodnímu podílu v korporaci (obchodní společnosti) a zástavní právo k cenným papírům. Nově je možné (v jiné než zástavní smlouvě) ujednat, že vlastník nedá svou věc do zástavy (angl. negative pledge), tedy vyloučit zřízení zástavního práva k určité věci. Takové ujednání má ale věcněprávní účinky vůči třetím stranám, jen když je tento zákaz zapsán do veřejného rejstříku ( 1309). Doposud nebylo možné v zástavní smlouvě sjednat přechod vlastnictví na zástavního věřitele při prodlení dlužníka (tzv. propadná zástava). Nyní to NOZ umožňuje. Je možno sjednat, že věřitel si může zástavu ponechat, a to za sjednanou nebo za libovolnou (!) cenu, avšak až poté, co dluh dospěje, tj. stane se splatným ( 1315). VŠEM

20 Dále je zakázáno ujednání, že dlužník nemůže zástavu vyplatit nebo že se věřitel nebude domáhat uspokojení ze zástavy. Podle dosavadních předpisů bylo možné realizovat zástavu jen soudním prodejem či ve veřejné dražbě. Nově je např. dána možnost sjednání jiného způsobu realizace zástavy než pouze soudním prodejem či veřejnou dražbou avšak věřitel musí při tom zachovat odbornou péči. Nový prvkem je také tzv. uvolněné zástavní právo, kdy vlastník věci je při zániku zástavního práva oprávněn bez nutnosti jeho předchozího výmazu ve veřejném seznamu zřídit k téže věci nové zástavní právo. Výhodou je zachování původního pořadí. Podle NOZ se většina staveb stane buď součástí jiné nemovité věci a to pozemku, na němž stojí ( 506 odst. 1, 3054 a 3058 odst. 1 NOZ), anebo se stane součástí práva stavby, které bylo k pozemku sjednáno ( 1242 NOZ). Zástavní právo bude nově možné zřídit jen k pozemku, anebo k právu stavby, nikoliv již ke stavbě. Právo zadržovací V podstatě je zachována dosavadní úprava s tím, že nyní lze zajistit zadržovacím právem i nesplatný dluh ( 1395). Zadržet cizí věc ale nemůže ten, kdo ji má u sebe neprávem. 12. SPRÁVA CIZÍHO MAJETKU Pravidla o správě cizího majetku se uplatní všude tam, kde nejde o smluvní úpravu (např. v rámci smlouvy příkazní) ani v rámci korporace či nadací apod. Naopak bude platit v rámci správy věci v podílovém spoluvlastnictví, u bytového spoluvlastnictví apod. Ustanovení o správě cizího majetku jsou zpravidla kogentní. Správce je zástupcem beneficienta (zpravidla vlastníka) a vykonává činnost osobně, přičemž mu náleží obvyklá odměna. Při tzv. prosté správě správce usiluje jen o zachování majetku a je povinen jednat obezřetně ( 1406 a násl.), vyhýbat se riziku a usilovat o bezpečný, i když možná menší výnos. K některým jednáním je zapotřebí souhlas beneficienta. Naproti tomu správce, kterému je svěřena plná správa cizího majetku, dbá o jeho rozmnožení a uplatnění v zájmu beneficienta. Má větší volnost a může s majetkem činit cokoliv, co bude považovat za nutné a užitečné. Při tom ovšem musí zachovávat obezřetnost a měřítkem jeho péče je tzv. péče řádného hospodáře ( 1409 a násl.) Nová je právní úprava právního institutu svěřenského fondu. NOZ umožňuje vyčlenění určitého majetku určitého vlastníka (zakladatele) do takového fondu s tím, že tento majetek po vyčlenění již nemá vlastníka (jde o oddělený nezávislý majetek), má jen správce a beneficienty, tedy příjemce užitků ( 1448 a násl.). Tento majetek může být určen k veřejně-prospěšnému i k soukromému účelu ( 1449). VŠEM

21 IV. RELATIVNÍ MAJETKOVÁ PRÁVA 13. OBECNÁ ÚPRAVA SMLUVNÍHO PRÁVA VZNIK SMLOUVY Obecně Význam NOZ spočívá mj. v odstranění duality úpravy smluv a závazků obecně. Dosud existovaly u řady smluvních typů souběžně právní úpravy závazků ze smluv, jiná podle občanského a jiná podle obchodního práva. NOZ zavádí jednotnou úpravu smluv a závazků jak pro oblast občanského práva, tak i pro obchodní vztahy. Odlišnosti obchodních závazků pak NOZ upravuje tam, kde je to potřebné, tak, že upravuje specificky některé situace, ve kterých vystupují podnikatelé. Dále NOZ výrazněji usiluje o ochranu slabší smluvní strany a to tak, že zavádí nové právní instituty v podobě zákazu lichvy a neúměrného zkrácení. Do okruhu osob spadajících pod pojem slabší smluvní strana přibývají v souladu s legislativou EU i malí a střední podnikatelé. Rovněž specifikuje blíže i pravidla pro adhezní smlouvy ( 1798). Smlouva Základem relativních majetkových práv je v drtivé většině případů smlouva. Smlouva představuje právo (zákon) mezi účastníky smlouvy. Strany mohou sjednat obsah smlouvy svobodně, ovšem musí to být v mezích právního řádu. Mechanismus uzavírání smlouvy se nemění, jedná se o návrh (nový termín pro návrh na uzavření smlouvy je nabídka ) a přijetí návrhu (nabídky). Předsmluvní jednání Z hlediska NOZ je právně významné i jednání před uzavřením smlouvy. NOZ ukládá stranám tzv. informační povinnost, tj. povinnost sdělit si všechny významné skutkové i právní skutečnosti významné pro konečné rozhodnutí o uzavření smlouvy. Porušení této povinnosti může být důvodem pro vznik povinnosti nahradit škodu ( 1728 a násl.). Strana, která při sjednávání smlouvy jedná nepoctivě, např. tak, že vyvolá ve druhé straně důvodné očekávání, že k uzavření smlouvy dojde a pak ji neuzavře, odpovídá za škodu ( 1729). Aby bylo možné hovořit o nepoctivosti, musí se jevit uzavření smlouvy jako vysoce pravděpodobné, a jedna ze stran přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod. Pravděpodobně se budou hradit nejen náklady vzniklé v kontraktačním procesu, ale i ušlý zisk, který oprávněné straně ujde v důsledku neuzavření smlouvy. Vznik smlouvy Namísto návrhu na uzavření smlouvy používá NOZ pojem nabídka. Nabídka musí obsahovat podstatné náležitosti toho kterého smluvního typu. Jestliže příjemce (adresát nabídky) v odpovědi nabídku modifikuje, přičemž ale podstatně nezmění podmínky nabídky a navrhovatel tyto modifikace bez zbytečného odkladu neodmítne (resp. jestliže jeho nabídka od začátku neobsahovala doložku vylučující takové modifikace), pak smlouva vznikne v příjemcem modifikované znění. To je rozdíl oproti dřívějšímu mechanismu, kdy upravená nabídka znamenala vlastně protinávrh. NOZ také stanoví fikci uzavření smlouvy v případech, kdy si strany neujednaly některou z nepodstatných náležitostí nezbytných pro vznik smlouvy. V takových případech se má VŠEM