Daň z nemovitostí jako nástroj příjmů veřejných rozpočtů

Transkript

1 SOUKROMÁ VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ ZNOJMO s.r.o. Bakalářský studijní program: Ekonomika a management Studijní obor: Účetnictví a finanční řízení podniku Daň z nemovitostí jako nástroj příjmů veřejných rozpočtů BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Autor: Vedoucí bakalářské práce: Věra Nováková Ing. Břetislav ANDRLÍK, Ph.D. Znojmo, 2012

2

3

4

5 Abstrakt Bakalářská práce se zabývá problematikou daně z nemovitostí jako nástroje příjmu veřejných rozpočtů. V teoretické části jsou vymezeny základní pojmy vztahující se k dani z nemovitostí. Podrobněji je provedena deskripce historického vývoje daně z nemovitostí na našem území a popis současné právní úpravy. Praktická část se zabývá analýzou daně z nemovitostí se zaměřením na vývoj její právní úpravy a vybraných korelačních prvků daně. Rovněž je popsán průběh inkasa daně z nemovitostí a vybraných majetkových daní a provedena jejich vzájemná komparace. V další části je provedena analýza daně z nemovitostí na Znojemsku se zaměřením na využívání vybraných korelačních prvků daně. V závěru práce je provedena syntéza dosažených výsledků. Klíčová slova: Daň z nemovitostí, daňové inkaso, místní koeficient, analýza, komparace. Abstract The bachelor thesis deals with the issue of property tax as a tool of public budget revenue. In the theoretical part the basic terms related to the property tax are specified. The description of historical development of property tax in the Czech Republic and the description of the current legislation are dealt with in detail. The practical part deals with the property tax analysis with focus on development of the legislation and particular correlation elements. The process of property tax collection and selected other taxes collection is described and compared. In the next part the analysis of property tax in the Znojmo region using selected tax correlation elements is carried out. In the thesis conclusion the synthesis of achieved results is made. Key words: Property tax, tax collection, local coefficient, analysis, comparison.

6 Obsah 1 Úvod Cíl a metodika práce Teoretická část Charakteristika daní Pojem daně, majetek a jejich definice Zařazení majetkových daní do daňové soustavy Historie a vývoj daně z nemovitostí Obecná historie Historie a vývoj na našem území do roku Historie a vývoj na našem území v období od roku Historie a vývoj na našem území v období od Historie a vývoj na našem území v období od Daňová soustava po roce Vývoj po roce Daň z nemovitostí rok Daň z pozemků Daň ze staveb Společná ustanovení Praktická část Změny zákona 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí od roku Vývoj inkasa daně z nemovitostí v ČR v letech Inkaso daně z nemovitostí Faktory ovlivňující výši daňového inkasa Podíl daně z nemovitostí na celkovém daňovém inkasu země v letech Podíl daně z nemovitostí na HDP země v letech Efektivnost daní Druhy nákladů Efektivnost daně z nemovitostí Komparace daně z nemovitostí s vybranými majetkovými daněmi Daň dědická Daň darovací Daň z převodu nemovitostí Srovnání daně z nemovitostí s transferovými daněmi do roku

7 4.7 Vývoj daně z nemovitostí na Znojemsku v letech Vývoj daňového inkasa v letech Faktory ovlivňující výši daňového inkasa ve sledované oblasti Diskuse Závěr Seznam pouţité literatury Seznam grafů Seznam schémátek Seznam tabulek Seznam příloh... 89

8 1 Úvod Vznik daní souvisí se vznikem prvních státních útvarů, které na své fungování potřebovaly finanční prostředky. Majetkové daně, mezi které se řadí i daň z nemovitostí, jsou jednou z nejstarších forem daní. Daně mohou být klasifikovány z různých hledisek. Jedno z nejzákladnějších dělení daní je dělení z hlediska vazby na důchod poplatníka. Tímto se daně dělí na daně přímé a daně nepřímé. V České republice patří mezi daně přímé daň z příjmů a daně majetkové. Do daní nepřímých se řadí daň z přidané hodnoty, spotřební daně a ekologické daně. Z hlediska vztahu k platební schopnosti poplatníka se dělí na daně osobní a in rem (na věc). Daň z nemovitostí, která je tvořena daní z pozemků a daní ze staveb, je společně s daní dědickou, darovací, daní z převodu nemovitostí a daní silniční začleněna do skupiny majetkových daní. Řadí se mezi daně in rem, neboť povinnost k její úhradě se váže na držení majetku. Vývoj daně z nemovitostí na našem území, který je podrobně popsán v teoretické části, je úzce spjat s velmi důležitým nástrojem pro výběr této daně a to Katastrem nemovitostí, který v počátcích svého vzniku sloužil především k fiskálním účelům. V období komunismu tento aparát ztratil svůj význam, avšak po jeho pádu a obnovení principu soukromého vlastnictví a tržního hospodářství se stal opět velmi důležitou pomůckou nejen při výběru daně z nemovitostí. Daně z majetku, především pozemkového, tvořily ve starověku a středověku podstatu přímého zdanění. Daň z nemovitosti prošla mnoha změnami a v důsledku vývoje celé společnosti, který sebou přinesl i vznik nových daní, se dostala mezi daně, které z hlediska výše inkasa patří mezi jedny z nejdiskutovanějších. Příjem z výběru daní tvoří podstatnou část příjmu státního rozpočtu. Do státního rozpočtu jsou jednotlivé daně rozdělovány prostřednictvím zákona o rozpočtovém určení daní. Dle tohoto zákona je daň z nemovitostí výhradně příjmem měst a obcí. Jejím výběrem jsou pověřeny finanční úřady. Samotné obce nemají zákonodárnou moc, mohou pouze využít pravomocí, které jim zákon o dani z nemovitostí dává. Od roku 1993 jsou tyto pravomoce stále zvyšovány a obce takto získaly možnost výrazným způsobem ovlivnit výše předepsané daně z nemovitostí a tím i příjem svých rozpočtů. 8

9 2 Cíl a metodika práce Cílem bakalářské práce je s využitím analýzy daně z nemovitostí v České republice zhodnotit na časové ose inkaso, výtěžnost a efektivitu daně. V rámci diskuse navrhnout změny daně z nemovitostí, vedoucí k posílení její funkce jako nástroje příjmu veřejných rozpočtů. Bakalářská práce je rozdělena do tří částí, a to část teoretickou, praktickou a diskusi. Teoretická část, která je zpracována na základě odborné literatury a znění daňových zákonů, je zaměřena na zobrazení postupného vývoje daně z nemovitostí na našem území od prvních zjištěných záznamů až do současnosti, s důrazem na popis současného právního stavu daně z nemovitostí v České republice. V praktické části je provedena na základě jednotlivých novelizací zákona o dani z nemovitostí její analýza od roku 1993 do roku 2012, se zaměření na změny, které měly zásadní vliv na výši inkasa této daně. Na základě dat získaných z internetových stránek Českého statistického úřadu a Ministerstva financí České republiky a s využitím statistických metod jako jsou absolutní přírůstky či úbytky, tempo růstu, je popsán a vyhodnocen za pomocí tabulek a grafů vývoj inkasa daně z nemovitostí. Pomocí výše uvedených nástrojů je znázorněn vývoj podílu inkasa daně z nemovitostí na celkovém daňovém inkasu a HDP země. Dále jsou popsány faktory, ovlivňující výši daně z nemovitostí. Je provedena analýza vybraných korelačních prvků daně z nemovitostí a to především jednotlivých koeficientů, kterými mohou obce ovlivnit výši svých příjmů příjmem daně z nemovitostí. Je provedena analýza a zhodnocení využívání možnosti stanovení místního koeficientu včetně zjištění počtu obcí v České republice, které této možnosti využilo. Dále je provedena komparace příjmu z daně z nemovitostí s ostatními příjmy obce. V jedné z kapitol praktické části je provedena stručná analýza daně dědické, darovací a daně z převodu nemovitostí z hlediska výše jejich inkasa a výtěžnosti. Následně je provedena vzájemná komparace těchto daní s daní z nemovitostí. V závěru praktické části je provedena stručná deskripce daně z nemovitostí 9

10 na Znojemsku a zhodnocen vývoj inkasa od roku 2006 se zaměřením na využívání korelačních prvků daně, především využívání koeficientů. V rámci diskuse jsou navržené možnosti a směry, kterými by se vývoj daně z nemovitostí mohl ubírat. 10

11 3 Teoretická část 3.1 Charakteristika daní První část bakalářské práce je zaměřena na vymezení základních pojmů, které se vztahují k dani z nemovitostí Pojem daně, majetek a jejich definice Důvodem existence daní je nutnost financování veřejného sektoru. Pojem daň nemá jedinou definici. Jedna z nich je následující: Daň je definována jako povinná, nenávratná, zákonem určená platba do veřejného rozpočtu. Je to platba neúčelová a neekvivalentní. Daň se pravidelně opakuje v časových intervalech (např. každoroční placení daně z příjmů), nebo je nepravidelná a platí se za určitých okolností (např. při převodu nemovitostí) (KUBÁTOVÁ, 2006, s. 16). Pojem daně je legislativně vysvětlen v 2 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, který od nahradil zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Daní se pro účely tohoto zákona rozumí peněžité plnění, které zákon označuje jako daň, clo nebo poplatek. Peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle tohoto zákona a peněžité plnění v rámci dělené správy. V žádné vyspělé demokratické zemi není možné ukládat jakékoliv daně či poplatky svévolně, bez zmocnění v nejvyšší zákonné normě. V České republice obsahuje toto zmocnění Listina základních práv a svobod (zákon č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), která je součástí ústavního pořádku České republiky. V článku 11, který zaručuje ochranu majetku, zmiňuje tato norma v odstavci pátém i možnost státu ukládat daně a poplatky. Toto právo však omezuje do té míry, že veškeré daně a poplatky není možné ukládat nařízeními či vyhláškami, ať už ústředních státních orgánů či orgánů místní samosprávy ale pouze na základě zákona. (RADVAN, 2007, s. 1) v článku 11 odst. 1 je rovněž uvedeno, že každý má právo vlastnit majetek. Na majetek můžeme nahlížet z několika hledisek. Z daňového hlediska je majetkem to, co je předmětem zdanění nebo alespoň významně ovlivňuje daňový základ (RADVAN, 2007, s. 2). 11

12 3.1.2 Zařazení majetkových daní do daňové soustavy Ve středověku a starověku tvořily daně z majetku, zejména pozemkového, podstatu přímého zdanění. Postupně však stále více přenechávaly své místo výnosovým daním. Dnes se rozsahem zdaleka nemohou rovnat přímým daním z důchodů a ze zisků a představují pouze doplňkový zdroj příjmů veřejných rozpočtů. Mezi majetkové daně patří však také daně z nemovitostí, které jsou často jedním z důležitých zdrojů financování veřejných potřeb na místní úrovni. (KUBÁTOVÁ, 2006, s. 242). V současnosti se daň z nemovitostí řadí mezi daně majetkové a z hlediska vazby na důchod poplatníka se řadí mezi daně přímé. Je ukládána adresně a je nepřenosná. Platí se pravidelně každoročně. Je příjmem obecních rozpočtů. Téměř ve všech zemích získávají obce příjmy ze zdanění majetku (majetku ve vlastnictví domácností nebo podnikatelského majetku) a u všech existuje určitá pravomoc při jejich ovlivňování. Majetkové daně vycházejí z klasického pojetí státu a představují cenu za ochranu majetku. Jsou využívány z fiskálních důvodů. Představují stabilní příjem veřejných a zejména obecních rozpočtů, nutí vlastníky k efektivnímu využití majetku. (PROVAZNÍKOVÁ, 2009, s ). 12

13 Schéma 1: Daňová soustava ČR Daň z příjmů fyzických osob Daně přímé Daně důchodové Daň z příjmů Daň z nemovitostí Daň z příjmů pávnických osob Dáň dědická Daně majetkové Daň darovací Daň z převodu nemovitostí Daň silniční Daňová soustava ČR Daň z minerálních olejů daň z přidané hodnoty Daň z lihu Spotřební daně Daň z piva Daň z vína a meziproduktů Daně nepřímé Daň z tabákových výrobků Daň z elektřiny Ekologické daně Daň ze zemního plynu Daň z pevných paliv Zdroj: Vlastní zpracování 13

14 3.2 Historie a vývoj daně z nemovitostí Obecná historie Daň z nemovitostí neboli daň z vlastnictví či užívání půdy byla základem všech daňových systémů a řadí se mezi nejstarší daně. Její vznik jako ostatně i vznik ostatních daní souvisel se vznikem prvních státních útvarů. Jakmile se společnost v nejstarších dobách začala organizovat do státních útvarů, začala pro své fungování potřebovat finanční prostředky a tyto byly nuceně vybírány od soukromých osob. Výše daňové povinnosti závisela na potřebě státu. Ve středověku byla tato povinnost spíše jednorázová a získané prostředky sloužily především k financování válečných výdajů. Zvláštností byl Spartský stát, který své potřeby kryl z výtěžků z válečné kořisti a dobrovolnými dávkami svých občanů. O celé historii daní se dovídáme z různých zdrojů, například z klínových tabulek, textů bible a různých literárních pramenů. Způsob placení daní souvisel s vývojem celé lidské společnosti. Nejprve se platilo v naturáliích (obilím, částí úrody, dobytkem, atd.). Postupem času se platilo také drahými kovy jako je stříbro, měď, zlato a se vznikem peněz se přešlo k placení penězi. Daňový systém nebyl jednotný. Každé město si vytvářelo svůj vlastní systém placení a výběru daní. Vše záviselo na momentální situaci a aktuálních potřebách. Také náhled občanů na placení daní byl různý. Například athénští občané chápali placení daní jako svou čestnou povinnost. Nutno však podotknout, že podle tradičního chápání bylo athénské občanství považováno za výsadu, a proto byly vybírány daně pouze nepřímé, které byly pro obyvatele přijatelnější. Výběr daní byl rovněž různý. V některých zemích vybírali daně přímo královští úředníci, v jiných zemích byly daně vybírány soukromými osobami, které toto právo vydražily na dražbě (Izrael, Egypt). Egypt Jak uvádí Starý (2009, s. 22), vlastníkem egyptského státu byl faraon a celé hospodářství v Egyptě bylo závislé na opakujících se záplavách. Velkou zvláštností a nezvyklostí 14

15 oproti jiným státům tehdejší doby byla důkladná evidence majetku a osob. Tento systém začal fungovat kolem roku 2850 př. n. l. a byl postupně zdokonalován. Byl evidován veškerý majetek včetně obyvatelstva, nářadí a dobytka. Pro evidenci pozemků byl zaveden katastr. Pozemky byly děleny podle bonity a také podle toho, zda se z nich platí plná daň, poloviční daň, tříčtvrteční daň a pozemky, z nichž se daň neplatí. Daňové přiznání se podávalo nejprve každé dva roky, později každý rok. Trestem za nepodané přiznání byla poprava. Byla vybírána daň z výtěžku pozemků ve výši 20 %. Toto procento nebylo vždy stejné. Výše daně závisela na úrovni nilských záplav a vypočítávala se pomocí nilometru (šachty, která ukazovala výšku hladiny Nilu čím vyšší hladina, tím více úrodného bahna). Egypťané platili daň v naturáliích (obilí). Bylo však možno platit i jinými komoditami jako byl dobytek či ulovená zvěř. Postupem času se přešlo na placení drahými kovy, jako bylo zlato, stříbro a měď. Daň byla vybírána nájemci, stát si však ponechával právo provádět kontrolu jejich práce. Třikrát ročně se musely podávat kontrolní zprávy o stavu plnění daňové povinnosti. Řím V prvních počátcích římského státu římského království nebyla potřeba výběru daní, neboť náklady na válečné výdaje byly minimální. Vojenská služba byla zdarma a občané si sami opatřovali výzbroj. Ke změně nedošlo ani po pádu království a vzniku římského státu. První daň byla v Římě zavedena v polovině 4. století př. n. l. Případné válečné operace byly financovány bez zavedení přímých majetkových daní, neboť majetek byl chápán jako nedotknutelný a jeho zdanění bylo považováno jako zásah do osobního vlastnictví. Proto byl zaveden povinný příspěvek občanů (tributum ex censu), vybíraný pouze v situaci, kdy se dostal římský stát do finančních obtíží. Tato dávka by se dala nazvat jako povinná půjčka, která při pominutí důvodů jejího výběru byla občanům vrácena. Výše příspěvku byla stanovena jako 1 z hodnoty nahlášeného nemovitého majetku. Půda v Itálii nepodléhala žádnému zdanění. V provinciích se vybírala daň z půdy (tributum soli) v naturáliích. Daň byla vybírána soukromníky, kteří toto právo vydražili na dražbě za pevnou částku. Pomocí tohoto systému výběru daní docházelo ke 15

16 zlevnění fungování římského státu. Postupujícím vývojem docházelo ke zvyšování nároků římského státu a to se také odrazilo v daňovém systému. Za panování císaře Traiana bylo dokončeno sepisování pozemků pro účely zdanění, se kterým započal Augustus. Pozemková daň byla vybírána ve všech provinciích, jak císařských tak i senátních a její výše se v jednotlivých provinciích lišila. Buď byla stanovená konečná částka, která měla být vybrána a tato byla správcem provincie rozdělena na jednotlivé poplatníky. Další možností byl odvod 1/10 ročního výnosu z vypěstovaných plodin (STARÝ, 2009, s ) Historie a vývoj na našem území do roku 1918 S vývojem pozemkové daně na našem území úzce souvisí i vznik a vývoj katastru. Tento původně sloužil pouze k fiskálním (berním, daňovým) účelům. Teprve v posledních sto letech rozšířil svoji působnost i do jiných oblastí. Počátky pozemkové daně, první nedokonalé soupisy půdy Jako jinde ve světě, i na území Čech a Moravy, souvisel vznik daňové povinnosti se vznikem prvních raně feudálních monarchií. Zpočátku byl vlastníkem veškeré půdy vladař a poddaní odváděli dvakrát ročně část úrody. V roce 1012 nastupuje na trůn kníže Oldřich, který vládl od roku 1012 do Z roku 1022 jsou první zmínky o sjednocení daňové politiky a vytvoření předchůdce pozdějších katastrů. Kníže Oldřich začal vybírat daň z polností (araturu). Pro výpočet daně byl rozhodující počet lánů. Lán jako technická jednotka pro výpočet daně měl různou velikost v různých dobách a na různých místech. (1 lán = dnešních asi 18 ha). Protože velikost usedlosti se vyjadřovala v lánech a jeho zlomcích, měla velikost lánu velký vliv na výši daně. Čím byla velikost lánu větší, tím byl menší počet lánů na jednu usedlost a tím byla menší daň. Za vlády knížete Oldřicha byla velikost lánu asi 18 ha, za Přemysla Otakara II. 17,5 ha, za krále Jana Lucemburského 16,0 ha a za krále Karla IV 18,5 ha. Za vlády Přemysla II. došlo ke sjednocení velikosti lánu jako technické jednotky, tento vladař se rovněž zasloužil o vznik zemských desek, které sloužily k evidenci šlechtického majetku (BUMBA, 2007, s ). Daň z míru (tributu pacis) je pravděpodobně první platba daňového charakteru, která byla 16

17 vybírána od svobodných rolníků a byla zdrojem příjmu přemyslovských knížat v 11. a 12. století. Její výše činila 12 denárů z rádla (1 rádlo odpovídalo 8,5 ha). Ve 13. století se z důvodu výpadku panovníkových příjmů začala vypisovat obecná berně (jednalo se o klasickou majetkovou daň). Touto daní byl zatížen každý pozemek v zemi, a to bez ohledu na to, kdo byl jeho vlastníkem. Její výše činila za vlády posledních Přemyslovců 15 grošů z lánu (1 lán = hektarů) a platila se každoročně. Po nástupu lucemburské dynastie na český trůn se česká šlechta snažila dosáhnout toho, aby daň z pozemků byla placena pouze z rustikální půdy (poddanské půdy) a aby dominikální půda (půda obdělávaná šlechtou) nebyla zdaněna, čehož česká šlechta posléze dosáhla a díky této skutečnosti se zvýšila výše obecné berně z původních 16 grošů z lánu na grošů z lánu. Ve 14. století šlechta dokonce prosadila právo šlechtické zemské obce vyslovovat s generální berní souhlas. V důsledku rozpadu hradské soustavy v průběhu 13. století (úředníků, kteří zabezpečovali výběr daní), bylo nutné vytvořit nový způsob výběru daní. Za vlády Václava II. se objevují první kolektoři (výběrčí) berně, jmenovaní přímo panovníkem. Jednalo se o měšťany královských měst. Dále tuto činnost zabezpečovali písaři berně, jejichž povinností bylo osobu, která daň zaplatila vymazat z berních rejstříků a berní notář, který byl pověřený celkovou evidencí berně. Ve 14. století bylo rozděleno České království na 12 krajů a v každém kraji byly z řad vyšší šlechty jmenovány komise berníků. Tyto měly na starosti výběr daní. Berní notář po zaplacení daně provedl vyškrtnutí v berním registru a na základě přiznání vytvářel nový rejstřík (STARÝ, 2009, s ). Jak uvádí Bumba (2007, s ), v roce 1517 povolil Český sněm tehdy jedenáctiletému Ludvíku Jagellonskému, na zaplacení dluhů daň z hodnoty statku jak poddanských, tak i panských: zač by spravedlivě stál ten statek. Protože tato definice umožňovala mnoho výkladů, docházelo ke stížnostem, a proto se sněm znovu musel usnést na pozemkové dani majetkové: kteráž by slušně v sobě rovnost nesla. Za tímto účelem král ustanovil krajské odhadce, kteří se na krajském sněmu veřejně dotazovali: zač má všeho statku a zač jeho statek tou dobou stojí. Dotazovaní měli přiznávat: na svědomí a duši a přítomní krajané měli potvrdit jejich výpovědi. Tato metoda však přinesla nespolehlivé výsledky. V rámci daňové reformy byl zvýšen počet krajských 17

18 berníků z 2 na 3, takže již byly zastoupeny všechny tři stavy (panský, rytířský a měšťanský). V roce 1526 došlo k rozdělení celkové daně rovným dílem na tři stavy: panský, rytířský a městský. V důsledku špatného výběru daní hledal král jiný zdroj příjmů a tím se staly daně nepřímé (akcízy). Toto se nelíbilo českým stavům, a proto učinily vše, aby daň byla opět placená z půdy. V roce 1526 bylo evidováno sedláků a 338 svobodníků. V roce 1526 začíná vláda Habsburků nástupem Ferdinanda I. Habsburského na trůn. V roce 1527 byla založena Česká královská komora (zemské ministerstvo financí), jejímž úkolem bylo pravidelné vybírání daní. V roce 1544 bylo nařízeno, aby byla znovu odhadnutá každá usedlost a z hodnoty usedlosti měl být každoročně vybrán jako daň šedesátý díl. Částka vybíraná od poddaných se nazývala militare ordináriům a částka odváděná vrchností dvoru (po odpočtu režie) se nazývala extraordinarium. Podle Starého (2009, s. 67), v roce 1567 vzniká nová forma obecné berně, a to berně domovní. Daň byla nejprve vybírána z domů městských a poddanských. Toto se však setkalo s odporem a šlechta musela nakonec souhlasit s výběrem i ze šlechtických domů. Jak konstatuje Bumba (2007, s ), v roce 1571 a 1573 podala Česká komora návrh na zaměření Čech a vybírání daní z přesně definovaných dílů. Tyto návrhy byly Dvorskou komorou zamítnuty s odůvodněním, že by měření trvalo příliš dlouho. Dvorská komora zavedla daň z výměry pouze poddanských pozemků a vycházelo se z dřívějších odhadů lánů. V roce 1619 nařídily stavy, aby byl proveden nový odhad půdy podle hodnoty z prodejů. Výsledky však měly zůstat před veřejností utajeny. V roce 1628 opět sněm nařídil nové soupisy, které měly být hotovy do jednoho roku, ale ani k tomuto nedošlo. Daňová soustava se opětovně dostává do krize a tuto situaci mělo vyřešit zavedení akcízů. Protože stavy na svolení těchto daní neměly vliv, hledaly cestu jak jim uniknout. V letech se projevovala snaha o spravedlivější rozdělení daně alespoň na vrchnosti. Byla zavedena fiktivní berní jednotka effective osedlého tj. poddaného, který vskutku na gruntu sedí. Tato definice byla vrchností opětovně zneužita, neboť tato přiznávala to, co chtěla, a proto byla sněmem určena nová definice effective na gruntu osedlého, který něco osil. Král Ferdinand III. vydal v roce 1638 patent, kterým přikazoval vyměření rolí na lány, ale i tento třetí pokus ke zmapování země vyzněl naprázdno. Sněm opětovně stanovil novou definici osedlého jako 18

19 poddaného na gruntu effective osedlého, kterýž dobrý díl na zimu osil. V otázce daní docházelo k dalším sporům, a proto si král opětovně vypomáhal akcízy. Tyto zasahovaly i šlechtu. Rustikální katastr první a druhá berní rula. V roce 1618 začala třicetiletá válka. Nejvíce na ni doplatili ti nejprostší. Sedláci odváděli 74 % hrubého výnosu. Během války došlo k velkým ztrátám na obyvatelstvu a na jejím konci zůstalo hodně opuštěných usedlostí, které si převzala šlechta. Vzhledem k tomu, že král nemohl všeobecnou berni předepisovat a vybírat bez souhlasu sněmu, rozhodl se, že hlavním zdrojem příjmů se stanou daně nepřímé (vnitřní daně spotřební, většinou nazývané akcízy). V roce 1646 král přišel na český zemský sněm s návrhem na zavedení akcízů. Toto bylo povoleno na tři roky a po této době měla být opětovně vybírána daň z pozemků. V roce 1652 sněm zvolil komisi a nařídil sestavit nové krajské seznamy poplatníků. V roce 1654 vznikla První berní rula neboli První rustikální katastr. Půda byla rozdělena na půdu ornou a půdu neobdělávanou. Půda byla evidována a šlechta již nemohla poplatnou půdu zahrnovat ke své svobodné půdě. Výměra byla ve strychách a půda se dělila na dobrou, prostřední a špatnou. Základem zdanění byl jeden osedlý, na Moravě od roku 1655 lán (původní jednotka podle zbrojních koní ). Výpočet daně byl komplikovaný. Za jednotku se nejprve platilo 8 rýnských zlatých daně a tato sazba byla postupně zvýšena až na 40 zlatých. Velmi brzy se objevilo velké množství stížností proti zápisům v první berní role. Nespravedlivé zdanění doléhalo především na poddané, kteří opouštěli své grunty. Hrabě Kinský jako člen komise pro daňové reformy prosadil dvě berní reformy. První reformou v roce 1683 upravil mimo jiné základní berní jednotky (osedlosti) s přihlédnutím k výnosnosti. Na základě druhé reformy v roce 1684 se pusté role započítávaly jen poloviční výměrou. Takto vznikla Druhá berní rula neboli Druhý rustikální katastr. Významným okamžikem v historii byl rok V tomto roce se na zemském sněmu Království českého navrhlo zahrnout do přiznání i půdu dominikální. V roce 1713 zahájila činnost jedenáctičlenná komise, která měla provést přiznávku veškeré půdy. České stavy toto podporovaly, protože akcízy, které začal Karel VI. předepisovat svými patenty, byly pro ně méně přijatelné (BUBMA, 2007, s ). 19

20 První tereziánský katastr rustikální třetí a čtvrtá berní rula V roce 1740 nastupuje na český trůn Marie Terezie I. V roce 1747 podepsala výsledky Třetí berní ruly, která byla na její počest nazvána První tereziánský katastr rustikální. Tento začal platit od a nahradil berní rulu i moravské lánové rejstříky. V roce 1755 byl dokončen nový katastr, který se nazýval Druhým tereziánským katastrem rustikálním neboli Čtvrtou berní rulou. Půda byla rozdělena podle kvality a berní hodnoty. Odvod pozemkové daně činil zhruba 33,3 % hrubého výnosu. Od roku 1757 začal platit dominikální katastr. Zdanění dominikální půdy činilo 25 % a později bylo zvýšeno na 29 % BUMBA (2007, s ). Josefský katastr Po smrti Marie Terezie I. se ujal vlády její syn Josef II. Dne vydal patent o zrušení nevolnictví, kterým bylo zrušeno nejen nevolnictví, ale i zemské zřízení a tím i daňový systém. Nejvyšším patentem císaře Josefa II. ze dne o reformě pozemkové daně a vyměření půdy byla stanovena rovnost v právním postavení půdy bez ohledu vlastnictví. Tímto byla zbořena půl tisíciletí trvající praktika nezdaňování či menšího zdaňování dominikální půdy oproti rustikální půdě. Základem vyměření daně byla stanovena technicky definovaná plocha katastrální obce nikoliv panství. Bylo nařízeno katastrální mapování vyměření půdy. Veřejnost operátu byla rozšířena na úplnou, a byly nabízeny vysoké odměny za zjištění nepřiznaného pozemku. Nařizujeme, aby realisovaná přiznání k trvalému nahlédnutí pro každého byla u soudce nebo faráře uložena, by tímto způsobem jedna obec druhou, jeden držitel druhého mohli kontrolovat. Pro vytvoření josefského katastru vznikla v každé korunní zemi vrchní zemská komise (Oberkommission), které podléhaly krajské komise (Unterkommission). Tuto tvořil krajský komisař, ekonom a inženýr, který měl na pomoc deset až dvacet civilních či vojenských inženýrů a měřičů. Byla měřena jak dominikální tak i rustikální půda. Měřeny nebyly pouze neplodné pozemky silnice, cesty, potoky, řeky, skály apod. Po ukončení měření bylo vrchnostenským úředníkem uzavřeno přiznání a byl vypočítán roční výtěžek. Přiznání bylo podepsáno úředníky, znalci a rychtářem a bylo uloženo k volnému nahlédnutí. Plocha pozemků byla vyjádřena v jitrech a čtverečních sázích (1 jitro = 1584 čtverečných sáhů, od mělo 1 jitro 1600 čtverečných 20

21 vídeňských sáhů). Jeden vídeňský sáh odpovídá velikosti 1,896 m. Finanční berní jednotka se nazývala Josefinský berní zlatý. Na základě výsledků měření bylo zjištěno o 60 % berní půdy více oproti předchozím katastrům, a proto došlo ke snížení daňového zatížení z původních 33 % na poddaného na 12,25 % BUMBA (2007, s ). Tereziánsko-josefský katastr Po smrti Josefa nastoupil na trůn jeho bratr Leopold II. a na přání šlechty patentem ze dne zrušil Josefský katastr a dnem zavedl Tereziánsko-josefský katastr daně pozemkové. Katastr byl kombinací tereziánského a josefského katastru. Evidence byla na principech katastru tereziánského, ale výměry byly převzaty z katastru josefského (BUBMA, 2007, s ). Stabilní katastr V roce 1806 byla Dvorská kancelář pověřena vypracováním nového systému pozemkové daně. Výsledky však nebyly dobré a proto František I., následník Leopolda II. vydal dne rozkaz, kterým byla ustanovena Dvorská komise pro úpravu daně pozemkové. Komise byla obdařena velkými pravomocemi. Po velkých přípravách a úvahách bylo rozhodnuto, že katastrální vyměřování bude prováděno na vědeckých základech. Po sedmi letech práce na vytvoření katastru podepsal císař František I. dne patent o pozemkové dani a tím mohly začít práce na vyměření země. Pozemková daň měla být postavena na spravedlivých principech. Měly jí podléhat výnosy z pozemků, půdy a budov. Daň se měla vyměřovat a ukládat podle ryzího výtěžku, který byl rovněž rozlišen podle kultur (BUBMA, 2007, s ). Podle Starého (2009, s. 81), pozemková berně měla činit přibližně 16 % čistého katastrálního výnosu. Jak uvádí Bumba (2007, s ), v roce 1851 vešel v platnost Stabilní katastr na Moravě a v roce 1860 v Čechách. Katastr prošel ještě několika úpravami, protože měl nedostatky a to nestejnoměrný odhad čistého výnosu, vycházejícího z cen plodin z roku 1824, a dále nebyly brány v úvahu nové způsoby hospodaření. Podle Starého (2009, s ), kolem roku 1860 činila sazba pozemkové daně 26,66 %. Předmětem daně byly zemědělské pozemky a lesy. Od daně byly trvale osvobozeny neproduktivní plochy, jezera, bažiny, rybníky, veřejné cesty, náměstí atd. a dočasně mohly být osvobozeny na dobu jednoho roku pozemky zasaženy živelnou pohromou. 21

22 Subjektem daně byl faktický držitel pozemku (nejen vlastník ale i nájemce) a daň se platila jedenkrát za měsíc. Významným okamžikem ve vývoji pozemkové daně byl rok 1820, kdy došlo k oddělení daně domovní od daně pozemkové, která byla do té doby vybírána jako jednotná gruntovní daň. Daň domovní měla dvě podoby: 1. daň činžovní (v hlavních a některých lázeňských městech), 2. daň třídní (v ostatních městech). Zdaňoval se výnos všech pronajatých i nepronajatých budov, z něhož bylo odečteno 15 % a zbylá částka byla zdaněna nejprve 16 % a později 26,2 %. Předmětem domovní daně byly budovy určené k bydlení. Od daně byly osvobozeny císařské budovy a budovy příslušníků jeho rodiny, chrámy, fary, stavby neobydlené déle než rok a budovy k veřejně prospěšnému užívání Historie a vývoj na našem území v období od roku I po vzniku Československé republiky v roce 1918 zůstala pozemková daň zachována ve stejné podobě, pouze zákonem č. 170/1919 Sb. jímž se upravuje státní daň a přirážková základna u daní reálných byly provedeny drobné úpravy, jako např. byla zvýšena třídní domovní daň na úroveň z roku 1882 (STARÝ, 2009, s. 119). Po Englišově daňové reformě, která proběhla v roce 1926 a jejímž cílem bylo mimo jiné i zjednodušení a zprůhlednění daňového systému patřila daň pozemková a daň domovní (daň činžovní a daň třídní) dále mezi přímé daně (ŠIMEK, 2011). Daň pozemková byla upravena v hlavě IV. zákona č. 76/1927 Sb. Národního shromáždění o přímých daních. Pozemkové dani byly podrobeny všechny pozemky, jež lze hospodářsky obdělávat. Pozemkové dani byl podroben držitel dani podrobeného pozemku zapsaný nebo zaznamenaný do pozemkového katastru. Rozšířilo se osvobození od daně na neplodné plochy, zastavěné plochy, dvory, močály a rybníky. Tato úprava pozemkové daně byla pro daňové subjekty výhodnější. Základem pro vyměření pozemkové daně byl u lesů dvacetinásobek, u ostatní půdy sedmnáctinásobek katastrálního výtěžku, se kterým byly jednotlivé pozemky (parcely) zapsány nebo zaznamenány do pozemkového katastru. Sazba pozemkové daně činila 2 % daňového základu. Domovní daň byla upravena v hlavě V. zákona č. 76/1927 Sb. Národního shromáždění 22

23 o přímých daních a nadále byla tvořena daní činžovní a daní třídní. Dani byly podrobeny všechny budovy spojené pevně se zemí nebo v zemi, zřízené k trvalým účelům, i se zastavěnou plochou a nádvořím. Budovy se zdaňovaly buď podle činžovního výtěžku (daň činžovní) nebo podle počtu obytných místností (daň třídní). Poplatníkem daně byl vlastník nebo trvalý uživatel budovy. Činžovní dani byly podrobeny všechny budovy v Praze, Brně, dále v léčebných lázeňských místech, v nichž bylo v rozhodné době pronajato více než třetina obytných místností. V ostatních místech jen budovy zcela nebo částečně pronajaté. Daň činžovní se vyměřovala na každý berní rok z nájemného nebo z nájemní hodnoty kalendářního roku po srážce odpočitatelných položek a na základě písemných, nájemníky stvrzovaných přiznání. Sazba daně byla v Praze a Brně 12 % a v ostatních místech 8 % z vyměřovacího základu. Dani třídní byly podrobeny nepronajaté budovy obsahující obytné místnosti. Vyměřovala se podle počtu obytných místností dle uvedeného sazebníku v 162 zákona č. 76/1927 Sb. Národního shromáždění o přímých daních (STARÝ, 2009 s ). Tento zákon byl zrušen zákonem č. 78/1952 Sb. Národního shromáždění o dani z příjmů obyvatelstva. V roce 1948 vstoupil v platnost zákon č. 49/1948 Sb. o zemědělské dani. Zemědělské dani podléhaly fyzické osoby, které provozovaly na vlastní účet zemědělské hospodářství až do výměry padesáti hektarů pozemků s katastrálním výtěžkem. Nerozhodovalo, zda se zemědělské hospodářství provozovalo na půdě vlastní, pachtované či převzaté do obhospodařování na podkladě jiného právního poměru. Daň se vyměřovala samostatně za každý kalendářní rok po jeho uplynutí. Daň se vyměřovala částkou uvedenou v tabulkách připojených k zákonu. Pro stanovení daně bylo rozhodné: výrobní oblast (řepařská, obilnářská, bramborářská, atd.), ve které leželo zemědělské hospodářství nebo jeho největší část a celková výměra všech pozemků s katastrálním výtěžkem a jejich průměrný katastrální výtěžek podle stavu dne 30. června rozhodného roku Historie a vývoj na našem území v období od K velké změně došlo v roce 1951, ve kterém k nabyl účinnosti nový zákon 23

24 č. 141/1950., občanský zákoník, dle kterého již stavba nebyla součástí pozemku. Hlavním důvodem této změny byla skutečnost, že vzniklé nebo nově vznikající právnické osoby by nemohly rozvíjet své aktivity stavbami, protože neměly dostatečné finanční prostředky na vypořádání se s vlastníky pozemků. Jednalo se především o stavby vepřínů a kravínů svépomocně postavených jednotnými zemědělskými družstvy na pozemcích, se kterými družstevníci vstoupili do družstva. V roce 1952 proběhla radikální daňová reforma. Zákon č. 49/1948 Sb. o zemědělské dani byl nahrazen zákonem č. 77/1952 Sb. o zemědělské dani. Byl přijat v zájmu dalšího rozvoje zemědělství a k podpoře přechodu malých a středních zemědělců k družstevní výrobě s vyšší produktivitou práce. Zemědělské dani podléhaly příjmy ze zemědělského hospodářství s výjimkou příjmů ze zemědělského hospodářství státního socialistického sektoru. Dani byly povinny osoby, které provozovaly na vlastní nebo společný účet zemědělské hospodářství. Přitom nerozhodovalo, zda se zemědělské hospodářství provozovalo na půdě vlastní, najaté či převzaté do obhospodařování na podkladě jiného právního poměru. Základem daně byl příjem podrobený dani, který se vypočítával podle průměrných norem výnosnosti připadajících na 1 ha zemědělské půdy a podle celkové výměry všech pozemků způsobilých k zemědělskému obdělávání patřících k zemědělskému hospodářství. Průměrné normy stanovila každoročně vláda na návrh ministra financí a ministra zemědělství podle výrobní oblasti, v níž leží zemědělské hospodářství, podle úrodnosti půdy a s přihlédnutím k výrobním úkolům v rostlinné a živočišné výrobě. Pro stanovení daně byla rozhodná celková výměra všech pozemků podle stavu k 1. lednu roku, za který se daň vyměřovala. V socialistickém hospodářství, které bylo založeno na plánování zemědělské výroby, nebylo důležité znát vlastníka pozemků ale především toho, kdo na půdě hospodaří. Z tohoto důvodu byla v roce 1956 založena Jednotná evidence půdy (JEP). Za účelem zjednodušení zdanění domovního majetku vstoupil v platnost dne zákon č. 80/1952 Sb. o domovní dani. Daň se platila z budov obytných i provozních, zřízených k trvalým účelům, se zastavěnou plochou, nádvořím a domovní zahradou. Dle 4 výše uvedeného zákona daň platili jednotlivci z budov, které byly v jejich vlastnictví, družstva, dobrovolné organizace, jiné právnické osoby a sdružení osob jak z budov vlastních, tak i z budov, které měly v trvalém užívání. Dále podniky, popřípadě závody, 24

25 zařízení a organizace, hospodařící podle zásad chozrasčotu, z budov, jež byly ve vlastnictví státu a v jejich správě nebo trvalém užívání. K další úpravě domovní daně došlo zákonem č. 143/1961 Sb. o domovní dani, který platil až do roku Dle tohoto zákona domovní dani podléhaly budovy zřízené k trvalým účelům, s výjimkou budov, které byly v socialistickém vlastnictví. Daň se vyměřovala buď podle zastavěné plochy z rodinných domků užívaných zcela nebo zčásti vlastníkem nebo osobami blízkými, nebo podle nájemného a ceny užívání z budov ostatních. V roce 1959 byl zákon č. 77/1952 Sb. o zemědělské dani zrušen a byl přijat zákon č. 50/1959 Sb. Národního shromáždění o zemědělské dani. Dle 1 zákona bylo hlavním úkolem nové úpravy zemědělské daně napomáhat tomu, aby důchody družstev a družstevníků byly v souladu se zásadou odměňování podle práce a aby byly odstraňovány neodůvodněné rozdíly v důchodech jednotlivých zemědělských družstev a družstevníků, způsobené vlivem odlišných přírodních a ekonomických podmínek. Oproti předchozímu zákonu, dani podrobeným příjmem byly skutečně dosažené celkové hrubé peněžní tržby z rostlinné a živočišné výroby, z provozování pomocných hospodářských odvětví a přidružené výroby, příjmy za práce a služby, tržby za zemědělské výrobky dodané členy jednotlivých zemědělských družstev na splnění nákupních úkolů družstva a hodnota naturálií rozdělovaných na pracovní jednotky. Sazba daně se lišila podle jednotlivých oblastí: horská a bramborářsko-ovesná 1 %, bramborářská 1 5 %, řepařská 5 12 %, kukuřičná 4 10 % základu daně. V roce 1966 byl zákon nahrazen zákonem č. 112/1966 Sb. o zemědělské dani. Zemědělská daň se rozdělila na daň z pozemků a daň z důchodů. Dani z pozemků podléhaly veškeré pozemky vedené v evidenci nemovitostí jako orná půda bez ohledu na to, jsou-li skutečně obdělávány či nikoliv nebo slouží-li k jiným účelům než k zemědělské výrobě. Z nezemědělské půdy podléhaly dani hospodářsky využívané vodní plochy a soukromé okrasné zahrady ve vlastnictví občanů. Poplatníkem daně byl uživatel půdy. Základem daně byla celková výměra všech pozemků podléhající dani vyměřované příslušným národním výborem. Do celkové výměry všech pozemků podléhajících dani se nezapočítávala výměra samostatných pozemků (zahrad), činila-li nejvýše 400 m 2, pozemků patřících k rekreačním chatám, činila-li nejvýše 400 m 2 a pozemků patřících k rodinným domkům, činila-li nejvýše 800 m 2. Sazba daně 25

26 byla uvedena v sazebníku a byla odstupňována podle přírodních stanovišť. Daň z důchodů platili státní statky, jednotná zemědělská družstva a občané, provozují-li zemědělskou výrobu na vlastní nebo společný účet. V roce 1974 byl výše uvedený zákon nahrazen zákonem č. 103/1974 Sb. o zemědělské dani. Zemědělská daň dle tohoto zákona zahrnovala daň z pozemků, daň ze zisku, daň z mezd a odměn a daň z příjmu občanů ze zemědělské výroby. Daň z pozemků se příliš nezměnila oproti předchozímu zákonu. Došlo ke změně v 5 ods. 2 u pozemků, jejichž výměra se nezapočítává do celkové výměry všech pozemků podléhajících dani. V roce 1988 byl zákon č. 103/1974 Sb. o zemědělské dani nahrazen zákonem č. 172/1988 Sb. o zemědělské dani. Ani tato právní úprava se příliš nelišila od předchozích. Poplatníkem zemědělské daně byl každý uživatel pozemků uvedených v 3 zákona. Pro daňovou povinnost bylo rozhodující, kdo je jako uživatel pozemků zapsán v evidenci nemovitostí Historie a vývoj na našem území v období od Po listopadu 1989 bylo prvořadým úkolem Ministerstva financí přeorientování dosavadního plánovaného hospodářství socialistické ekonomiky na ekonomiku tržní. Bylo nutné provést řadu změn ve stávajících daňových předpisech, neboť dosavadní daňový systém vycházel ze socialistických zásad ekonomiky. V roce 1990 bylo rozhodnuto o provedení radikální daňové reformy k , která měla lépe vyhovovat potřebám podnikání a odstranit nespravedlnosti dosavadního daňového systému. Koncepce daňové reformy byla zpracována jako kombinace daní přímých a nepřímých. K byl zákonem č. 531/1990 Sb. vytvořen systém územních finančních orgánů. Jednalo se o systém orgánů druhoinstančních, který tvořilo 8 finančních ředitelství a 218 finančních úřadů. Územní finanční orgány měly vykonávat správu všech daní a rovněž dalších příjmů veřejných rozpočtů. Po celé toto období od roku se daň z nemovitostí platila podle zákona 172/1988 Sb., o zemědělské dani, který byl čtyřikrát novelizován. Zákonem č. 157/1989 Sb., o důchodové dani, zákonem č. 389/1990 Sb., o dani z příjmu obyvatelstva, kterým byla zrušena daň příjmu občanů ze zemědělské výroby, zákonem č. 574 Sb., o státním rozpočtu federace na rok 1991 a dále pak zákonem č. 578/1991 Sb., o státním rozpočtu federace na rok

27 a o změně daňových a některých dalších zákonů. 3.3 Daňová soustava po roce Vývoj po roce 1993 K vstoupil v platnost nový daňový systém. Tato nová daňová soustava byla přechodem od daní sloužících administrativně direktivnímu způsobu řízení, které se staly brzdou přechodu hospodářství k trhu a rovněž kanálem značných a velice obtížně zjistitelných daňových úniků. Soustavu daní dle zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní tvoří: 1. Daň z přidané hodnoty včetně daně při dovozu 2. Daně spotřební, a to a) daň z uhlovodíkových paliv a maziv, b) daň z lihu a destilátů, c) daň z piva, d) daň z vína, e) daň z tabáku a tabákových výrobků. 3. Daně z příjmů: a) daň z příjmu fyzických osob, b) daň z příjmu právnických osob. 4. Daň z nemovitostí. 5. Daň silniční. 6. Daň z dědictví a darování 7. Daň z převodu nemovitostí 8. Daně k ochraně životního prostředí Daň z nemovitostí rok 1993 Dne 4. května 1992 byl Českou národní radou schválen zákon č. 338/1992 Sb. o dani z nemovitostí (dále jen zákon o dani z nemovitostí), který s účinností od zavádí daň z nemovitostí, která nahradila dosavadní daň z pozemků podle zákona č. 172/1998 Sb., o zemědělské dani a daň domovní podle zákona č. 143/1961 Sb., o domovní dani. Důvodem byla skutečnost, že velká část nemovitého majetku nebyla vůbec zdaňována. 27

28 Podle nové právní úpravy bude zdaněna většina pozemků a zdanění bude podléhat většina staveb. Stanovení základu daně z nemovitostí vycházelo z možností tehdejšího stavu v evidenci nemovitostí a oblasti ocenění pozemků. Bylo navrženo, aby základ daně u pozemků zemědělské půdy vycházel z průměrné ceny stanovené na 1 m 2 přiřazené ke katastrálnímu území odvozením od bonitovaných půdně ekologických jednotek, u pozemků hospodářských lesů a rybníků s chovem ryb z ceny zjištěné podle platných cenových předpisů a u ostatních nemovitostí z jejich výměry. Předpokládalo se, že od roku 1996 bude základ daně u všech nemovitostí tvořit jejich cena. Tato daň je spravována finančními úřady. Procesním předpisem byl zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, který byl nahrazen s účinností od zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád. Přestože výběr daně z nemovitostí je v kompetenci finančních úřadů, veškerý její výnos je dle zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní) příjmem rozpočtu obcí Daň z pozemků Podle současné právní úpravy předmětem daně z pozemků jsou pozemky na území České republiky vedené v katastru nemovitostí. Předmětem daně z pozemků nejsou pozemky zastavěné stavbami uvedenými v 7 odst. 1 nebo 2 tohoto zákona v rozsahu půdorysu těchto staveb, lesní pozemky, na nichž se nacházejí lesy ochranné a lesy zvláštního určení, vodní plochy s výjimkou rybníků sloužících k intenzívnímu a průmyslovému chovu ryb a pozemky určené pro obranu státu. Poplatníkem daně z pozemku je vlastník pozemku. U pozemku ve vlastnictví České republiky je poplatníkem daně organizační složka státu nebo státní organizace zřízená podle zvláštních právních předpisů, právnická osoba, která má právo trvalého užívání nebo které se právo trvalého užívání změnilo na výpůjčku podle zvláštního právního předpisu. Poplatníkem daně z pozemků u pronajatých pozemků je nájemce, jde-li o pozemky evidované v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem, spravované Pozemkovým fondem České republiky nebo Správou státních hmotných rezerv, nebo převedené na základě rozhodnutí o privatizaci na Ministerstvo financí. Uživatel je poplatníkem daně v případě, že vlastník pozemku není znám, nebo u pozemků, jejich 28

29 hranice v terénu reálně vznikly po předání pozemků jako náhradních za původní pozemky sloučen. Má-li povinnost platit daň z pozemků více poplatníků, platí daň společně a nerozdílně, není-li dále stanoveno jinak. Osvobození od daně z pozemků je uvedeno v 4 odst. 1 až 3 zákona a toto je v zákoně zakotveno z důvodů celospolečenských, veřejně prospěšných ekologických a z důvodu mezinárodních dohod. Mezi pozemky osvobozené patří např. pozemky ve vlastnictví státu, pozemky ve vlastnictví té obce, na jejímž katastrálním území se nacházejí, pozemky na nich jsou hřbitovy, pozemky veřejně přístupných parků, prostor a sportovišť. U některých pozemků je osvobození podmíněno tím, že nebudou využívány k podnikatelské činnosti nebo pronajímány. Některá osvobození jsou přiznána automaticky a na některá se musí nárok uplatnit a doložit. Základem daně u pozemků orné půdy, chmelnic, vinic, zahrad, ovocných sadů a trvalých travních porostů je cena půdy zjištěná násobením skutečné výměry pozemku v m 2 průměrnou cenou půdy stanovenou na 1 m 2 ve vyhlášce vydané na základě zmocnění v 17 tohoto zákona. Základem daně u pozemků hospodářských lesů a rybníků s intenzívním a průmyslovým chovem ryb je cena pozemku zjištěná podle platných cenových předpisů k 1. lednu zdaňovacího období nebo součin skutečné výměry pozemku v m 2 a částky 3,80 Kč. Základem daně u ostatních pozemků je skutečná výměra pozemků v m 2 zjištěná k 1. lednu zdaňovacího období. Sazba daně není stejná pro všechny druhy pozemků. U orné půdy, chmelnic, vinic, zahrad a ovocných sadů činí 0,75 %, u trvalých travních porostů, hospodářských lesů a rybníků s intenzívním a průmyslovým chovem ryb je 0,25 %. Sazba daně u ostatních pozemků činí za každý 1 m 2 u zpevněných ploch pozemků, užívaných k podnikatelské činnosti nebo v souvislosti s ní sloužících pro zemědělskou prvovýrobu, lesní a vodní hospodářství 1,00 Kč, pro průmysl, stavebnictví, dopravu, energetiku, ostatní zemědělskou výrobu a ostatní podnikatelskou činnost 5,00 Kč, u stavebních pozemků 2,00 Kč, u ostatních ploch 0,20 Kč a u zastavěných ploch a nádvoří 0,20 Kč. Základní sazba daně u stavebních pozemků se násobí koeficientem uvedeným v 6 odst. 4 zákona podle počtu obyvatel. Pro přiřazení koeficientu k jednotlivým obcím je rozhodný počet obyvatel obce podle posledního sčítání lidu. Pro jednotlivé části obce může obec obecně závaznou vyhláškou koeficient, který je pro ni stanoven zvýšit o jednu 29

30 kategorii nebo snížit o jednu až tři kategorie. Koeficient 4,5 lze zvýšit na koeficient 5,0. Přehled koeficientů je uveden v následující tabulce: Tabulka 1: Koeficient podle počtu obyvatel Koeficient Počet obyvatel, název obce 1,0 V obcích do obyvatel 1,4 V obcích nad obyvatel do obyvatel 1,6 V obcích nad obyvatel do obyvatel 2,0 V obcích nad obyvatel do obyvatel 2,5 V obcích nad obyvatel do obyvatel 3,5 V obcích nad obyvatel a ve Františkových Lázních, Luhačovicích, Mariánských Lázních a Poděbradech 4,5 V Praze Zdroj: Vlastní zpracování údaje převzaty ze zákona o dani z nemovitostí Daň ze staveb Předmětem daně ze staveb jsou na území České republiky stavby, pro které byl vydán kolaudační souhlas, nebo stavby užívané před vydáním kolaudačního souhlasu, stavby způsobilé k užívání na základě oznámení stavebnímu úřadu nebo stavby podléhající oznámení stavebnímu úřadu a užívané, stavby, pro které bylo vydáno kolaudační rozhodnutí nebo kolaudačnímu rozhodnutí podléhající a užívané anebo podle dříve vydaných právních předpisů dokončené, byty včetně podílu na společných částech stavby, které jsou evidovány v katastru nemovitostí a nebytové prostory včetně podílu na společných částech stavby, které jsou evidovány v katastru nemovitostí. Předmětem daně ze staveb nejsou stavby, v nichž jsou byty nebo samostatné nebytové prostory, které jsou předmětem daně podle odstavce 1, stavby přehrad, stavby, jimiž se upravuje vodní tok, stavby vodovodních řadů a vodárenských objektů včetně úpraven vody, kanalizačních stok a kanalizačních objektů včetně čistíren odpadních vod, jakož i stavby, určené k předchozímu čištění vod před jejich vypouštěním do kanalizací, stavby na ochranu před povodněmi, stavby k zavlažování a odvodňování pozemků, stavby 30