Purchased for the. LIBRARY of the UNIVERSITY OF TORONTO. from the KATHLEEN MADILL BEQUEST

Transkript

1

2 Purchased for the LIBRARY of the UNIVERSITY OF TORONTO from the KATHLEEN MADILL BEQUEST

3

4

5 gmann. I. SVAZEK PRVÝ.

6

7

8 laeobii BIBnOfÉKA. VÝBOR PRA.C1 ELNJŠÍCH SPISOVATEL ESKOSLOVANSKÝCH. DÍL PRVÝ. SPISY JOSEFA JUNGMANNA, SVAZEK PRVy. V PRAZE. MÁKLADEM KNÉHKUPECT VÍ : I. L. KOBER

9 JOSEFA JUNGMANNA SEBRANÉ DROBNÉ SPISY YERSE3I I PROSOU. SVAZEK I. V PRAZE. NÁKLADEM KNŽHKUPECTVÍ: I. L. EOBEE

10 P ž-v. / Vedkera práva ryhrazuje si nakladatelstt*. Národní knhtiskárna : I. L. Kober v Praze.

11 PROSA.

12

13 o Jazyka eské m. (181 3, v Hlasateli I.) Sozmlouváni prvni. Daniel Adavi z Veleslavína, Cech a Nmec. )^' eleslavina. Dovol Minose! a promluvím nkolik í^yóa^.slov s tímto píchozím. Tuším, pane! že rozprá- L&i) víte esky? '2/^ ech. Tobše pan! ja mla, tyš pyl chlapes, chovaška, a ten byl šesky. Velesl. Chvalné a potšitelné jest to srdci mému, an vidím, kterak i do cizích zemí jazyk mj milý se šíí. Vy, jakož patrno jest. Nmec jste; odkud, prosím, rodi? ech. Na, na, Pan! ja Šech je, a v Šechy narotil. Velesl. I to jste tedy celé své živobytí v cizin strávil; a kdežto mj milý, že vám možné nebylo, abyste se douil jazyku eskému? Cech. Ja pyl mj šivot ne pšeš granic šesky. Ja v Prase narotil, v Prase šiva pyl, a v Prase umšel. Velesl. Pro Bh! jak jest to možné: ech Pražan a tak nedokonale mluviti jazykem svým. ech. Mj jazyk ja mlufit tobše. 1*

14 Velesl. Pohíchu! nehrub; leda byste (ehož Bfih ostezj) k jinému se znal jazyku. ech. Mj jazyk je nmesky. Velesl. I vím všecko; vy jste syn njakého Nmeckého emeslníka, jimž pedkové naši Poi za obydlí vykázali, aneb snad nkterého do cech vnov pišlého Nmce, a Nmci vždy mli tu vadu do sebe, že, rádi do ech se loudíce, neradi jazyku eskému zvykali; snad jste i málo s cechy obcoval? ech. Prafil fám, še s Prase sem. Je ne šatny kaféhaus v Prase, kte ja nepyl jako toma, šatny saal, kte ja ne fortansovat, theater a khostel, kte ja neunterhaltovat. Ja mám tobše tabák koušil, tobše billiard hrál, cechofal i fechtofal, a mám všecko tlal, so se šikofal na šlofk od kultur. Velesl. Odkud mnedle ta híšná jazyka svého neumlost? ech. Ja šek fám, še mj jasyk je nmesky; a ten kto šest v tle, a topry kapat na tlo má, ten šesky mlufit hanba. Velesl. Nastojte! esky mluviti se hanbí! jazykem, v kterém veškeré království se ídí, jímž od konin do konin po celé vlasti slovo boží se káže a hlásá, jímž umní se pednášejí, a srdce eská k ctnosti a hrdinství se vzbuzují! V hrdlo lžeš love! že ech jsi! Nmec tob z oí i kroje hledí; o, že tíváb jsi? ech. Šváb nepo Šech! tneš to jetno. Ale ja Šech je, a Minos k Šechy mi anveisovat. Velesl. Odrodilý pedk svých potomku! Jestližea sob v kafírnách, v tch cizozemc, jak vidím, hnízdech, Nmce vyválel, však jsi ve škole lépe esky nauiti se mohl i ml; ilis do žádné nechodil?

15 ; ech. Še ja mlšel k ten seci, fitl pan. še filosof sem; snám i jura všesko, a ja moch moje pl funt attest, jako kto jiný s nofey ušensy, producirofat. Veled. Avšak z Koldína, kanclé výborný, neposlední zajisté jest spisovatel; což jste jeho mstských práv neetl? Tu byste byl ml píležitost dobré eštin se nauiti. Cech. Ja uml ne šesky šíst, a ja to nepoebofal. Velesl. Co slyším? Pravda-li, že nyní v echách nkdo mže nauiti se veškeré filosofii i všem právm, jenžby esky ani ísti neuml! Neítají se tedy, jakož jsem doufal, spisové tch ušlechtilých muž, kteíž statky i životy své na zvelebení jazyka svého vynakládali? Neítá se Koná, Veleuský, Hájkové a mj milý Kocín, aneb onen, jehož sláva i nás se donesla, dobromyslný Komenský? A což Veleslavína, ha! povz, ítají-li toho? Cech. Mj pan! To je šesky fesnic! o ten lit mám ja, 80 šiv, nic neslyšel. Ale to prafili mi, še ten šesky knišky je pletky a plato ; ten nmesky proti nj slato a ten šesky pyl ne tost na couvert tm nmesky. Velesl. Utrháš! co za mého asu psáno bylo, to nebyly pletky; byli to plní bohabojnosti a umní spisové, byly drahé ctnosti kameny, jimž opravdová pobožnost zjednala utšenou a vku mému milou skvlost; byla zrna pravdy bez plev lichoty, zlato poestných mrav bez trusek lehkomyslnosti. Nmci sice vším úsilím za našeho asu pracovali, však nepravda i lež jest to, aby v tom svém štkavém a cljrochtavém jazyku díla vyvedli, která by ona našeho libého a zvuného jazyka jako zlato nad bláto pedila! Ha! povz opravdu, mají-li Nmci tak drahn spis výborných? Nmec. Pravdu mluví píchozí tento, kterýž, jak vidím, jest pravý obraz nynjších ech, niehož mén

16 ! 6 neumjících, jako esky, a to prošlé skrze tvé péro písloví prorocké, že nkdy na most Pražském bude Cech nevidanjši, jako jelen s zlatýma rohama, vyplnno jest tém tuto dobu. Ne tak Nmci; ti by mli vašim za píklad býti. Jest tomu asi 60 let, co našinci jazyk svj upím vzdlávati poali, brousíce, pilujíce, hladíce tak dlouho, až se každému ve svt jazyku v bohatství a dokonalosti V brzce vk zlatý Nmcm vykvetl, jehož vyrovnali mohl. vní milou zakochali se i vašinci, zvlášt proto, že štp svj, mohoucí nápodobný kvt nésti, svévoln ze všech odrali poupat. Nebo již dv století vyzouvají se ze všeho, což eského jest; spálivše staré knihy pedk svých, nových nepsali; mrav, kroj, až i skoro jazyk otcovský promnili, aneb aspo zmniti usilují; slovem, pijda mezi n, ekl by, že ne eský to, ale z Frank a Nmc jest složený národ: velcí z Frank, sprostí z Nmc, a to všickni, když ne skutkem, aspo vlí Všemu je nauíš radji, než jazyku pedk jich Velesl. Pesta, pro Bh! slova tvá. pesta! nahý me jsou Nmec. Vidím v tob Staroecha, jednoho z tch, kteí pro jazyk svj a vlast nasazovali jmní i životy své, jimžto slouti echy byla chvála nejžádanjší, kteí byli strašní práv hajitelé, podiv závistných národ, lampy u prosted vichru hoící. Jednak zhasly lampy ty, pišel podiv ten v písloví a lehkost, a usnuli hajitelé práv strašní. as, Danieli! as, ten všeho dárce a zhoubce, za nímžto msta, obce, národové i svty vycházejí a zacházejí napoád i to jméno eské, le že echovi bude možné odolati osudm, brzy, brzy snad vnými pikryje zavalinami. Velesl. Ach, písný soude boží! nastojte, žo mi nelze

17 po druhé umíti, že taková hanba potomk mn zahoila sladké elysejské radosti! Zajdu, kde bych nevidl picházeti nezdárník tch, i snažiti se budu, abych s vlastenci vrnými o tom, což bylo, rozmlouvaje, nad tím, což nyní jest, uskrovnil zármutku svého. Nmec. Nermu se, Danieli! není ješt posavad po všem veta. Živ jest národ ten, jehožto jazyk zcela nepošel. Stojí až po tu dobu onen štp vašinc, a odraný, a ostím vkol dušený, nicmén zdá se pouštti nové pupeny, silné dosti, aby ješt jednou jeho pedešlá mladost se obnovila; jen a dobrý zahradník jest ho šetrný, jenžto v sadu svém každý strmek rovnou péí pstuje. Povstává, dím, ušlechtilejší eská rodina, zdární synové vlasti, povinnou k té matce lásku v prsech ijící. Ti, kde jste vy snažíce se ustali, uchopují se eského umní, a vytrhnou (butež jednosvorní!) slavnou druhdy vlast svou z písloví a posmchu okolních národ, jen jestli (a Ize-li pochybovati?) ten dobrý otec národ, král náš milostivý, k žádosti milion vrných nakloní ucha svého, a bude, jímž byl Karel i Rudolf odpoly, docela otcem Slovanm svým! Hozmlouváni druhé. Slavomil a Protiva. Protiva. Nenadal jsem se ve sboru verejším, žeby z úst dávno prohlášeného svtaobana tak horlivá obrana jazyka eského se pronesla. Slavomil. Svtaobana? horlivá obrana? To první od vlídnosti vaší za poklonu tím radji pijímám, že tak se radovati mohu, an jsem vám ponkud podoben; než

18 8 to druhé? inu, každý má svého koníka, na njž zasedna rád v zámezní koniny paluje. Já zajisté toho nepim, že na svém zaháleti nemohu; myslíte však, že mezi tmi dvma slovci jest njaký odpor? Prot. As takový, jako jest mezi tmito: býti a nebýti, nebo dokonce mezi milovati a nenávidti. Slav. A kterak to? prosím. Prot. Buto že v pravd kdo svtaobauem jest, a ten ovšem celý svt zárove miluje, nebo ale nkterou jeho ástku za obzvláštní lásky své pedmt vyvolil, a ten svtaobanem býti patrn pestává; nýbrž bojím se, aby taková stranná láska k jedné ástce lidí snadno v nenávist ke druhé nepešla. Slav. Co se mne tkne, já o svtaobanství docela jiného jsem mínní. I mním, že se tak láska k vlasti s láskou k ostatnímu svtu, jako láska k píbuzným s láskou k sousedm srovnává. O tom však jindy. Vera tedy jsem se vám zdál horlivji rozmlouvati s tím ponmilcem? Než medle, vidoucímu mn u prosted vlasti nevlastenectví tak náramné, echa rodem, an všemu, což ddm jeho svaté bylo, se rouhá a posmívá, domácí tupí, cizí chválí, tch nenávidí, od nichž žije a tyje, raožno-li, prosím, aby kdo horlivostí pojat nebyl, a nejpísnjší nevole proti synu vlasti nehodnému necítil? Prot. Možno-li vám vlastn, opravdu nevím; to jediné vím, že tudíž za horlivost svou vidti jste musil na pokání, jak odprce váš, jakož pi ptkách obyejn se dje, tím pevnji na svém zstal. Já, co chladný vás obou poslucha, snadno jsem se varoval svditi jedné neb druhé stran, a oleje do ohn líti; nýbrž toho prospchu pi tom užil jsem, že* v obapoln zahitém a tudy jako plynutjším vtipu vašem, velice jsem se kochal.

19 9 Slav. Pravá jest to moudrého povaha, z pošetilosti jiných rozumného požitku nabývati. Než tenkráte neodnesl jste jeho darmo. Pokud zde sedíme v tomto starým echm posvátném háji, povzte mi, prosím, komu z nás sám u sebe jste dal za pravdu, neb co smýšlel o tom celém rozmlouvání? Prut. S jednou výmínkou. Slav. Pijímám ji, buí jakákoli. P)'ot. Byste poslyše mne zstal chladný. Slav. Zstanu jako led. Prot. Nemálo jsem se divil, kterak jste zvlášt vy celé to rozmlouvání od hlavní vci na jinou a tiocela rozdílnou pevedl, aneb a zejmji dím, od lásky k vlasti k lásce jazyka eského se uchýlil: což mi tak smšné picházelo, jako když tam Lucianv Jupiter rozbhna se s svým mnohohrotným hromem na zapirae Boh Anaxagora, sám nevda jak, udeil do chrámu Kastora a Poluxa, kteí mu niím neublížili, ješto zatím filosof bez nejmenšího úrazu vyvázl. Slav. Chrám Spartánských blíženc a Anaxagor filosof ovšem vci nestejné byly ; jestliže pak mezi vlastí a jazykem vlastenským táž jest nestejnost, tož bychom arci daleko za cíl byli házeli. Než, dovolte, a se vás zeptám, jaký národ pebývá v Rakousích? eknete zajisté, Nmci! na týž zpsob Francii Frankm, Rusii Rusm pipíšete; aniž zapete, že všickni tito svou zvláštní vlast mají. Nože, což práv tím je dlá, aby Frankové, Rusové, Nmci byli? Prot. Zvláštní jich každých obec a správa. Slav. Než co, kdyby se všecky jich zem pod jedinou správou spojily, zdaž by pedce jako prvé tolikerými byli národy?

20 10 Prot. Bylaby to jedna obec v Nmcích, Ruších a Francích záležející. Slav. Jedna, ale rozdílných národ. Každý ten národ sebou by obmezen byl, a mním, žeby nenamluvil tak snadno Rusovi nkdo, že Francie jeho vlast jest. Sami Francouzové, a že jako nejhlavnjší svtaobané všudy doma jsou, neopominuli by svého Zárýnska, jakožto vlasti své, plnou hubou zvelebovati. A mnedle, tu kdeby jedna správa, jedno právo, jedno, dejme i to, náboženství panovalo, odkud pedce ta patrná rozdílnost mezi tmi národy pochází V Prot. Rozumím vám: míníte, že jazyk jest to, co obmezuje národy a vlasti jejich. Než co, kdyby místní okršlek snad to byl, jejž vlastí nazýváme? Dejme tomu, žeby Francouz ve Vídni jsa zrozen a vychován, o vlast svou tázán byl : mže-li, nelhaje, zapíti, že Vídean jest? umí-li nmecky, ili nic, na tom nezáleží. Slav. Velmi mnoho. Neumje nmecky, vbec za Francouze jmín bude. Prot. A co, kdyby takových Francouz bud ve Vídni, bud v okolí jejím více, až i na tisíce bylo? Slav. Tu by se patrn dlili, a jako jsou u nás eští a nmetí Bojemové, nápodobn by tam nmetí a francouzšti Rakušané byli; vždy však dva národové v jedné zemi. Prot. Tedy v jedné vlasti? Slav. Pokud jistou zem ástku, neboliž jisté z hor, dol, rek a les sestávající okolí vlastí nazýváte, nepim se, a na ten zpsob celá naše, jakkoli prostranná máti zem jedinou bude všech národ vlastí, a pedce, že více na zemi vlastí jest (vyjímaje ty vaše svtaobany), žádný potud nepochyboval; aniž. pokud mn známo jest, pirozenost

21 11 zvláštní tak nazvané vlasti obehnala njakou hradbou, aneb plotem jakýmsi viditedlným opatila, tak aby jedné každé z nich vné byly vykázány meze, a ona za hodnými toho píinami menší nebo vtší býti nemohla. Prot. Vidím že, nechci-li, aby se ten led docela rozjihl, ustoupiti musím. Tedy kolik jazyk, tolik národ, a kolik národ, tolik vlastí? Slav. Jelikož jistá ástka zem s svými obyvateli dle jazyk rozdílnými právem vlast slov Prot. echia tedy ástkou Bojemie, a v Uhích nejmén trojí vlast, a co pi tom nejutšenjšího, hezky pomatena jest! Slav. Smjte se do vle ; jinak není. O jméno se nehádáme, nýbrž o vc samu; a mním, kdyby eský národ se ponmil, aneb jakým koli jiným zpsobem pošel (ehož na vzdory nenávistníkm eským jeho duch ho cbraniž a ostez), žeby jméno echie zemi té tak málo náleželo, jakož jí náleží ono Bojemie, an v ní dávno žádných Bojv více není. Tedy- liž vera cíle tak hrub chybeno? Nebo jestliže vlasti bez národu, národu bez jazyka zvláštního pomysliti nelze, dokládám ješt jednou, že se žádný, krom kdož jazyk národu svého miluje, pravou láskou k vlasti honositi nemže. Prot. Nechci déle upírati, že jakási národu bytost v jazyku jeho záleží. Vru! Slavomil domnní svá, bute ona sebe zvláštnjší, výborn obrážeti zná. Slav. Zkoušíte mne, píteli! Vy, jsa milovník a znatel staré i nové literatury, víte dobe, kterak každý ve svt národ o svém jazyku smýšlí. Znáte ono ímanv na vtírající se cizozemce neustálé nevražení. aniž teba pipomenouti vám Juvenála, an jako všech vlastenc zástupce ty Grékuly tam ne nehodn mrská; chcete starší

22 12 píklad? máte jej na nejstarším, od nhož památky jsou, národu, Hebrejském: celý zákon pln jest lásky rozpálené k vlasti a jazyku. Ale pro hledati u mrtvých, ehož u živých dosti! Frankové až pyšn rozprávjí o jazyku svého rozšíenosti a sláv; Angliané svého sílu, hojnost a krátkost, a že ta jej nemálo štkavým iní, horliv zastávají. Což Nmci? ti zajisté jednou rukou vynálezky uení a umní francouzských dychtiv vždycky uchvacovali, avšak druhou všemu, co u nich pofraniti se chtlo, vidliek podávali, Prot. Vše to pohíchu svdí, že svt posavad nezmoudel. Ony výborné myšlénky o povšechné obci, o všeobecném jazyku, o pokoji vném, zstanou tedy Slav. ímž byly na poátku pkným snem! Ten moudrý a mocný pirozenosti správce, kterýž psobí, aby ty vaše španielky a ty mé holandské tulipány, ím dále tím více, ony k ovcím, tyto k tulipánm eským podobnjší byly: kterýž vinnému ki rovn jako královskému jablku náležitý prouh zem vykázal, nás oblil, Maury oernil: kterýž, a dím všecko, ani dvou ve svt zrnek písených docela sob rovných neuinil, ten správce, pravím, nedopustí, aby ta ve všech vcech panující rozmanitost podivná v jednom pokolení lidském, aneb jen v jedné vlastnosti jeho lidskou mocí zrušena býti mla. Prot. Akoli sám pochybuji, žehy kdy jeden jazyk, by i jakási nadpirozená moc všechnm národm dnes jej v ústa vložila, dlouho se udržeti mohl, aby ho nový Babel nerozdlil: nicmén za to mám, že jak bez ujmy oné v pravd velebné a divné rozmanitosti, tak bez ujmy osobnosti své národ eský ponmiti by se mohl; nebo ani nejsubtilnjší závi*ek toho mi nedokáže, aby týž národ, promniv jazyk svj, zítra byl proto jiným, než

23 : 13 dnes jest, národem. Jen se piznejte, že jakýsi záblesk od toho jazyka eského oko vaše zarazil, aby vám, že jeden jazyk jest jako druhý, nelze bylo pochopiti. Slav. Mohl bych vám odpovédíti, jakož odpovdl onen filosof uící, že smrt a život jedno jest, tážícímn se, pro on tedy živ jest a neumel? Pro touž píina, vece, že to jedno jest ; aneb tím vás odbyti, že ovšem jedno jest, jestli rže od pirození ervená aneb bílá; nicmén dívky naše by to nesoudily za jedno, aby jakoukoli rží pkná nádra svá ozdobovaly, nýbrž každá by rozvážlivé vybírala tu, která by k pleti její nejlépe se hodila. Ale odstupte šprýmy, kde rozmlouvání tak vážné místo má. Kdyby vaše filosofie kosmopolitská byla filosofií veškerého svta, ekl bych, že první jsem, který se snáším; ale dokud nejvýbornjší lidé u vzdlaných národ s všeobecnou pochvalou zpívají: Franky budouce, budem národ, ne však ale Nmci. ^) Aneb Každý národ je živ, pokavad pemilý mu jazyk zní Mateský, s ním, ach! jestost jeho hasne nejistá. ^) Dotud tuším bez hany smím páti, aby národ mj milý radji s druhými národy chyboval, než aby zadal to neposlední slovanské jméno a bytnost svou, zadaje ten drahý poklad jazyka svého, pro který od pedk jeho mnoho krve prolito bylo. Ale nechtjmež odkryti té rány, ledva zamelé nebo kdož by mnedle z cech bez bolesti na ni pohledti mohl? Než co, kdyby to, že jest jeden jazyk jako druhý, znlo pknji než pravdivji? *) Gleim. ^) Virág, básní uherský znamenitý.

24 14 Zdaž každý národ nemá svého zkušeni a jako vychování vlastního? A není-li jazyk jako sklad veliký vší vdomosti lidské, kteráž jím od otce na syna, co zvláštní jedné každé rodiny bohatství pechází? Co více? jazyk jest nejvýtenjší, dle zvláštního zem prouhu, mrav, smýšlení, náklonností, a dle tisícerých každého národu rozdíl uzpsobená íilosofie, a tudy, jakož každý úinek k své píin se nese, tak on složením, zvukem a povahou svou nejjistjší a nejvrnjší obraz poátku, zobecnní, vzdlání, povahy a zpsoby samého národu pedstavuje, tak že v jednom jazyku jako celý národ žije a jej co známku a dvod osobnosti své pronáší, jeho skoumáním sám neomyln skoumán bývá, a jím samým od jiných národ tak se dlí, jako se dlí lovk od druha jiného vychování a zvedení. I mže tedy vlastenec, nic se neohlédaje na jisté záraezní filosofy, bez bázn, žehy v ouhonný pedsudek upadl, milovati jazyk jakýkoli národu svého, ano, a dím ješt jednou, jelikož to jistému lidu dosti praveno býti nemže, bez lásky k vlastenskému jazyku na lásku k vlasti, t. j. k národu svému pomysliti nelze; a ech tedy zárovnou smlostí zpívati mže: Nmci budouce, budem národ, ne však eši více! Prot. Tenkráte (mezi námi) po celém tom ledu veta! an již nejen vlastenský, ale i básnický ohe vás rozehál. Ale ti echové, co se tak trpliv jako ta rže sliná na bílo z ervena barviti dávají, aniž se bojí, žehy jsouce bílí ržemi býti pestali, a co se pi nmeckých mravech, zpsobu a ei tak výborn mají, že i neradi jsou, když jim kdo tch devních jejich eských pipomene, ti, pravím, echové musejí býti velmi prosaití lidé, že se citlivost jich tak náramné zmny, jakou vy v ponmení

25 15 jejich vidíte, neleká; zdá se, jakoby je zmna ta nic nebolela, ano i píjemnjší jim byla, než snad pup zmotejlení její. Slav. Vdomo jest vám, že lovk v roztrhaném kabátu všeho mluviti nesmí. Divíte se však, že ti motýlové, nebo radji brouci (tak jsem je z mládí jmenovati slýchával) lépe se mají, vyssávajíce pro sebe kvítí lun, nežli veliky, kteréž pro obec zásobu stednou pracn sbírají? Jsou to hladoleti, jichžto bohem bich jest, a jestliže ten pln, co jim do vlasti a národu? Dejte takovému sobíku jísti, a chcete-li, on vám zape nejen vlast, ale i matku a otce svého ; tak málo se víže pirozeným zákonem! Však on vždycky najde pknou zástru hanb své, buto pokre ramecama dí vám, že tak osud to nese, nebo konen za filosofa se vydá, jelikož mní, že tmlo pkn sluší, nižádné vlasti nemíti. Aby o své spoluobany dbal, píbhy národu svého ítal, k tomu ho ani prosbou nepivedete ; a jakby mnedle ítal, ano esky neumí, a v nmin jen jednostrann pedky své sezná, a že ani v nmin neítají hrub takoví Neechové letopis o národu svém, bojíce se, žeby dotoucíra se, jak šlechetní byli otcové jejich, vlastní svdomí jim odrodilost od nich pipomínalo, a z hrdin pošlých hubenc spílalo. Což tedy, chtí-li ujíti zjevného na sebe prstem ukazování, zbývá jim jiného, než aby se doma 1 vn za Nmce vydávali, jelikož vidí, že Cechové od dávna tak zdvoilí jsou, a Nmc, kteí za dvadcet i více let mezi nimi bydlíce esky nauiti se nemohli, beze všeho smíchu snášejí: jednak tu oni zdvoilost mají jenom k cizozemcm, že nechtí uraziti práva hostinství, ale s našinci, nevím, pro by takovou útrpnost mli? Na ty celá potupa a hrdání jich slušn naléhá, že smli potupiti vlast

26 ! 16 svou, žežhule! sebírající pérka po pávích, a znající se k stádu cizímu, a kyhající s ním ; odkudž by dávno již vyštípáni byli, le že tamti, trpíce ujmu na západ, poet svj k východu rozhojniti hledí, tebas jenom žežhulemi opovrženými. Prot Aj, aj! to njaký Satyr z podšívky vám hledí Smál bych se, kdyby se ty žežhule na vás sesuly, a hodn vám, jak tam Lucianu filosofové, vyzobaly a vyrvaly. Slav. Kdybych jim to ekl nmecky, esky nerozumjí, neb aspo staví se, jakoby nerozumli, bojíce se, kdyby jednou nekyhali, celý svt by zvdl, že jsou nevdné žežhule. Jednak nech pijdou, tuším, žebych jako Lucian hodného soudce nalezl. Prot. Neradil bych vám k rozepi v tento as, jelikož pro drahotu všech vcí i na spravedlnosti hrub piskoilo. Ale bez šprýmu, Slavomile! rozmlouvání naše stalo se nad nadání opravdovjší, budiž, jak pravíte, že jen potud echové zstanou echy, pokud esky mluviti budou: než, prosím, co na tom, jestliže oni Cechové jsou nebo Nmci, jenom když šastní jsou; ili mníte, žeby Nmec nemohl tak šastný býti jako ech? Slav. O milý Protivo! rozumjte mn lépe. Nejsem tak mdlý, abych to myslil. Já sob vážím Nmc, co jiného národu osvíceného, a každý ech tak pravotný bude a vyzná, že jim v umní aspo tolik, co oni sami Francouzm, dlužní jsme; kterak bych mínil, žeby proto samé, že Nmci jsou, šastni býti nemohli, ješto já sám to, co je šastné iní, umlost jejich vysoce velebím a miluji? Ale mohou-li echové, pokud to jich ponmování trvá, šastni býti, to vru jiná otázka jest. Uvažte sám a sute! Pouhý ech ode všech ouad vylouen jsa, ani mizerným nádenr-im písákem býti nemže, nýbrž

27 ; 17 jako tam u Egypan ku pluhu neb šidki otc svých zakle jest, ješto zatím cizozemec nadutý v správu zemskou a prospchy její se uvazuje; aneb velkým nákladem a prací k ouadm ten klí nmecký zjednati sob musí ve školách, okovaných sice nminou, ale k tomu nejvíce hodných, aby i poslední znik vtipu eského udusily v nichž by i nejbystejší hlav za tvero i patero let nebylo možné se nauiti krom tomu nmeckému bukvai, hezky od slova k slovu, jakoby na moldánky hrál. O porozumní vci, pohíchu! dbáni není žádného, a k posledu vyjde ubožák jak vsel, jen o nco tupjší. Zdali vás nepivítali jako mne, echa pouhého, s pouze n- meckým slabikáem? Vás-li uitel neujišoval jako mne tisíckráte, že Nmec jsem, že nmina jest má e mateská, akoli matce mé nmeckého slova nikdy ani na jazyk nevstoupilo? A co studia? zdaž i tam, coby se nejvíce uiti mlo, u mládeže se nepedpojímá? Tch zajisté žák eský bud pro nesnadnost dvou eí neznámých, z nichž jedna neuí se tak, jakby se žádalo, brzy se odstraší, a do dílny nebo na pastvu se vrátí, jestliže postudentiv se více mrzkým nebude povaleem, aneb pak všecku nesnázi zmužile peskoí, a konen buda výborným Nmcem, echem býti pestane, a k ouadm v echách Nmce jest nemnoho lepší. Netrpí-li sama pi tom spravedlnost? Zdaž na tom jest dosti, že právm, takm pouze nmeckým, toliko soudce rozumí? Zdaž od našich ouad pouhý ech spravedlnosti bezpen nadíti se mže? Prosebný jeho list eský bud se zavrhne, bud, že žádný mu rozumti nechce, do nminy tebas naopak pekládá, jsa podáván od Kaifáše k Pilátovi, an zatím každý škrabák nad ním fmí, že nmecl^ není. A tak ech, chce-li k svému, vol nevol právníma Jungraann. I. 2

28 ' Í8 píteli, asto ekl bych nepíteli, a opt na vtším díle Nmci, do rukou se vrhnouti pinucen. Prot. Než odkud mnedle v eském míst sudí N- mec, jelikož dle opatrného rozkazu pi skoumání za soudce zjevný se rozdíl mezi Nmci a tak nazvanými obojetníky iní? Slav. iní, jedno pozd! Potom každý, a jen nco po chv hleptati zná, nebo dobrého jitra po esku dáti umí, za oboj etnika, kterýmž ovšem v jiném smyslu býti mže, se vydává, a tak obchází nejvyšší vli ; ale možné-li, aby jazyku, jemuž patnácte let uiti se zameškal, v tom posledním, prací pedležitou zaneseném roce, naspch se nauil? Pravda, že echovi úsudek eský vydati se musí, ale pro Bh, eský-li kolik Linakr cíditi by jej musilo, aby eský smysl z nho se vytvoil? Než nechci vás dlouho voditi po kanceláích, jichž jména samého, snad ne bez píiny, mnohý se leká, to eknu toliko, že mne pokaždé demokritský smích napadá, kdykoli nmecký lístek intelligencí do ruky vezmu a tu, kterak tam neb zde pouhý Cech k dostavení se pod trestem povolán bývá, nebo veejnou dostává zprávu 'o nápadném ddictví, rozchvacování statku jeho a tisícerých vcech užitených a potebných, o nichž se celá Nmecká íše snáze doví, než práv ten, koho se týe, jelikož tuze mnoho jest od nho žádati, aby, ech jsa, noviny n- mecké, jimž nerozumí, kupoval a sob vykládati dával. Což tak za právourážné uznáno jest, že samo nejvyšší ízení veejn prohlásilo, ^) že žádostivá jest, aby list intelligenci také eským jazykem se vydával: jakoby pravilo, aby se cechové stydli jeden na druhého nmecky, ') Dekret dvorský 2. prosince léta 1801 prošlý.

29 19 rozumj on neb nic, volati a mluviti. Prospje-li to laskavé zem Pána pokynutí? as nejlépe ukáže. Prot. Na ten zpsob ech pedce šastný jest, jelikož ani sám neví, co mu chybí. Slav. Tak šastný, jakož ten úsmch váš jej šastným býti dokládá! Bohužel, že ne šastnjší! Než jaký div, když ne umlejší! A mže-li to, pokud celé umní v rukou Nmc jest? ech velmi málo zví o vydokonalém hospodáství, málo o pirození, vdomostech a jiných vcech, vzdlanému národu potebných : ješto zatím Nmec nejen z tolika uených spis prospch svj bére, nýbrž i všelikými spisy potebnými, co njakými rukovtmi ke všemu umní, hojn opaten jest. I pomlouvá-li ten potom jej, že není tak správný jako lid nmecký, že není k dílnám rozmanitým a k fabrikám zpsobilý; mnedle není-li hoden úkoru jako v bajkách pravice, ana své seste levici nemotornic pedhazovala? Bláznová! kdyby lovk cviil ob bez rozdílu, což by pekáželo, aby jí levice ve všem rovna nebyla? Prot. Co se týe hospodáství, ba i jiného umní, mním, žehy v tom duchovní pastýové a uitelé školní lidu pispti mohli, an by píklad jejich více vydal, než knihovny spis nejvýbornjších. Slav. Dejme, že tomu tak jest, a že veliké pohnutky mám toho píti, dejme i tomu, že slušno jest, aby duchovní také v tlesných potebách lidu dobrou radou posloužiti mohl: než, prosím, žádati-li se od nho mže, aby on všecko ve svt uml, a v tom smyslu všecko všem byl, aby píkladn štpoval, oral, vely pehlížel, snad i rozepe vedl a rány léil? Uitelé? Kolik, mnedle, mezi nimi Borových, Pavlovských a Michálk? Nežádejmež, aby za skrovnv plat svj ješt i uení byli. 2*

30 20 JProt. Vše to arci dvodem jest, že kde vtší umní váha, tam i dlnost, pilnost a zpsobilost se naklouje. Než to vás nejvíce tšiti mže, že práv vzdlaným jazykem, jakož nmecký jest, umní nejlépe do národu pichází; a myslím, že Cech uvykna nmin v umní a vzdlání díve a snáze prospje, než aby v svém jazyku od dvou set let, jakž na to sami echové naíkají, zanedbaném, vzdlávati se ml ješto snadno to každý pochopí, ; že snáze jest, stu knihám v cizí ei porozumti, nežli jen jednu dobrou sepsati. Slav. Že umní s jazyky do zem se vnáší, kdož pochybuje? Ale zstane-li umní to v jazyku cizím, aniž s velkým národu zástupem se sdlí, tu, myslím, mén prospívá nežli bohatství, které tam pan Stejskal za žito shrabuje a ve sklep pochovává do truhly železné ; tomu Vejskal, synáek otci na lejtka hledící, jen co z domu ho provodí, víka otevít pobhne, a úplnou svobodu i obh mezi lidem požitený zpsobí. Ale kdo zpsobí doma obh náramné uenosti pana Vševda? Ten umí všecky jazyky, jen ne eský ; uenosti pak má tolik, že neví kam s ní, nýbrž rok co rok balíky jí posílá do Lipska Židm, a že mu psali kolikráte, aby pestal voziti díví do lesa, že jest tam více spisovatel nežli kupc. On však pedce neustane pracovati pro cizinu; jednak na vlastence s outrpností hledí, že tak zpozdilí jsou a toho jazyka neumjí, v nmž on tak utšené vci vynáší. Nebo ve vlasti jeho jim nerozumí nižádný, a jest to pro domácí tak, jakoby on ani ueným nebyl; a o nm práv íci se mže, že není prorokem ve své vlasti. To na vaši první námitku; druhou dovolíte mi tak obrátiti: Snáze jest národu sto dobrých spisovatel vynésti, než celému v jiný národ se obrátiti. A vru, dejte ech&m

31 21 ; co k tomu potebí, a stojím za to, že za dvadcet let divy na literatue jejich uhlédáte; kdežto onch padesáte let, za které onen našeho národu dobrodinec, že echy celé se ponmí, sliboval, již drahn minulo, a ím dále, tím více jest vidti, že selhal. Tak Bh potrestej všech echových nenávistník, aby zkvétati jej vidli, ím více se nadálí záhuby jeho. Prot. Což jest padesáte let vzhledem národu, an jako mravná osoba jest nesmrtedlný! Já pravím, že za dv st, a když to ne, ovšem za tyry sta let zajisté se znmí. Nebo k tomu že pichází, vidíte sám, jestliže vás ta vlastenská láska docela neoslepila. Za posledních tidceti let okolo pomezí ua sta msteek a vesnic se ponmilo šest kraj jest nmeckých, a ti jsou práv nejlidnjší, práv nejvzdlanjší, kdež obchod, umní, fabriky a hospodáství v takové dokonalosti se nacházejí, jakéž v pouze eských ledva jaký stín onde a onde jest znamenati. Nmc, pidáte-li Prahu, vtší msta a úedníky pozemské, tolik nejmén jest co ech; a tito, kdož jsou proti onm? Sedláci, a nco mšanstva v menších mstech; u vtších, jak sám pravíte, za eštinu se stydí; tak že v echách jazyk eský sedlským, a to jen z ástky, n- mecký naproti tomu mstským a zvedenjším jmenovati se mže. A že již i pouze eští sedláci dti své piln k nmin mají, vdouce, že jinak jim od pluhu daleko staviti se nemožno; a mstské dcerky? co platná tm krása, bohatství? neumjí-li nmecky, i ten chatrný bradý jimi pohrdne. Nmecký jazyk této doby jest krása, vtip, ctnost, bohatství i poctivost. To hlas sedláka i mšana; vše nevrazí na ty pedky naše, že nebyli radji Nmci. Jelikož tedy nmina jediné jest spasení vlastenc vašich, i což jim jí nepejete, a to jim chválíte,

32 22 ehož by rádi pozbyli? Však, víte-li tomu eskému Poutníku, *) nic vám pilnost vaše neprospje, protože nad to všecko dobe on pozoroval, že zem eská se Slovany jinými toliko na Moravu mezuje, a což nejbolestnjší rána eštin jest, že i novzrstající pokolení v pouhých prvé echach nyní již v pravd nmecké jest; i jestliž tak, jakož vru jest, není do toho asu daleko, kdy se ekne: Kdež Cechové f Byli, a neni jich více! Slav. Ten eský Poutník, co tak brzy doputoval? Tomu na potkání uhodnouti se mohlo, co jest za krajana: vždy jen na pomezí jezdil; a echové za to jeho k nim smýšlení, které sem tam podekna se pronesl, málo píiny mají jemu vdni býti. Div-li, že ježek v bajce posavad píchá? Že echie aspo skrze Moravu s jinými sbratenými Slovany se stýká, to má nad zemi maarskou : raže-li však Maar udržeti se a zkvétati více, než cizozemci sob pedstavují, pro, chtje též, nemohl by cech? Ale piznejme se, že, zhasne-li jméno jeho, on sám toho jest nejvtší píina. Nedá-li jemu zdvoilost jeho, aby jako Maar spolníky své nazýval pípletkami, ml by ovšem ho následovati v tom, aby miloval jazyk svj, a zachoval pvodnost národu svého, která že s ujmou jazyka za našich dn náramn trpla, toho zapírati bylo by arci o polednách slepým býti ; žeby ale národ náš v pravd na poepí byl, a strach šel, aby vše, co echem jest, ped námi oit nezhaslo, jak to již jistý lid s plnou hubou a s radostným srdcem provolává, jako nad hrobem echie dupaje a kie: Ha! tu ležiš! pekali jsme t hrdá sokyn! to, myslím, smšný jest triumf ped vítzstvím! Od té chvíle, co do ^) asopis z nminy pekládaný, jehož vyšla pouze 4 ísla.

33 23 Bojemie ech nohou vkroil, v neustavném trvá zápase 8 cizozemci, a tolik vždycky nepátel proti jazyku jeho doma i vn válilo, že, divil-li se Balbín po tolika vojnách býti jen jednoho v echách obyvatele, my dnes právji diviti se mžeme, že slyšeti jest i nejslabší hlahol došlé nás od pedk slovanštiny. Než tak zdlouha, i sám cht, umírá národ! Pepial tedy úsudek svj teij, kdož pravil, že již nmecké po nás vyrostá pokolení, tak abychom my poslední echové byli; ó to mluvil ze žádosti srdce svého! ili mní, že se vypudí jazyk náš, co neduh njaký, okováním jiného? Ta jest lovka povaha, aby ehož neumí nedbal, vidl v každém druha svého, a jako ona bezocasá liška každému radil kusým býti. Zajisté, pokud ten veliký obecného lidu zástup esky mluví, plesati nad pohbem echa jest smšno; právo-li? Tomu by tuším Nmci, kdyby jich se to jako nás týkalo, nejlépe uili. Než dkujme Bohu, že není tak zle, aby nemohlo lépe býti. Lid eský jest; panstvo, nech sob hovoí francouzsky neb chaldejsky, (rozumnjší jazyk lidu svého milují) což na tom? že lid za to je má, za sebe vydávají, za cizozemce, a tím mén je miluje, ím mén od nich milován jest. Však jim to špatn sluší, když s poddanými svými skrze tlumoe mluví, což, a s Lucianem díme, v pravd tolik jest, jakoby cizím uchem slyšeli, cizíma rukama jedli, a cizích oí a nohou potebí mli, a voditi se dávali, jakoby slepí a chromí byli. Pakliže to slepota a chromota mizerná jest, což íci mám o tch trefných opikách mezi nižšími, jenž myslíce, že kdy neumjí esky, hned páni jsou, eskou e za sedlskou mají? Ubožátka! nevdí, že každý jazyk tu, kdež doma, sediský jest, a že sedlák jest obyvatel zem nejpednjší, jenž by jim práv íci mohl:

34 ! 24 Což mi to jeí okolo hlavy? Já vám dávám jísti: jste-li vy lidé jako já, mluvte, a vám rozumím! Divno jednak, že mnohý dti své nmecky uiti rád dává? Však i Nmci svých do ech posílají ; oba tedy obou jazyk potebu cítí. Než má-li ech, že se Nmec v zemi jeho rozšíil, pestati echem býti? Pro ne radji onen Nmcem? iliž, aby kam smuje, vyšlo a eklo se: Ule! nebylo z echa nic, pokud se neznmilf i bylo pravdivé cizozemc písloví : eské jest ^) vdni nehodno Prát. Kam vás nese zámezní horlivost! Zdaž jest echm na škodu jedno neb druhé cizozemc písloví, kteréž jediné dovodí, že oni jazyka eského neznají? To zajisté zvedenjším echm žádný za ouhonu nepoloží, že nmecky se uí a s jazykem umní nmecká sob osvojují. Slav. Není to jejich ouhona, že umjí nmecky, ale, že neumjí esky! jakž toho dobré a sláva vlasti jejich vyhledává. Kdyby, mnedle, cizozemec, ta píbhy zem eské, žádostí pojat byl vidti ten národ, jehož kolik pedk, tolik hrdin bylo, který nejsa velký veliké sob ve svt získal jméno, a samým sebou toliko pemožen býti mohl ; kdyby pravím piputovav k nám vidl a slyšel, jak mnohý poctivých otc nezdárný synek nemírným veselím v divadle tleská rukama na pochvalu herci n- meckému, ^) který pijda po hostinu opovážil se toho hrubešství, praviti veejn všem vbec echm, že v boulivém asu dokázali se býti pravým národem nmeckým! jakoby jen Nmec hodným býti mohl; kdyby vidl a slyšel, jak za tak velebné a šlechetné pedky tak chatrní potomekové se hanbí, a studem lekají, když echy je nkdo nazve; vidl a slyšel, jak, ím kdo mén echem ^) Wieland v nových básních. *) Ifflandu v 1802.

35 25 jest, tím vtší hodnosti dochází, jak tu soudce protokol sob do nminy pekláda dáti musí, nebo kraje správce jak tam v N * dležité zem pána rozkazy pouze eskému lidu nmecky vykládá, a kdy vše hubu na otvírá, mní že to pozornost, a neví že posmch jest; nebo jak tam v N * ') není echa duchovního, by lidu slovo Pán esky hlásal, protože v echách studující za patnácte let nemá, kdeby se nauil esky, a má-li, neví že k platnosti to jest; jak Nmec kaplan s lidem se modlí, až se všecko za bich popadá, a jak na to jeho správce druhý den do školy bží, honem nmecky uí, a když to hned nejde, všeho tak nechá, a spokojí se tisíci dchod svých: kdyby ty a tm podobné vci na své oi vidl a na své uši slyšel, jako my je vidíme a slyšíme den co den; kdyby vidl konen ten národ pocestným jedoucím po deližancí podobný a spojený jen místem, bez spolní záležitosti, bez odmnné lásky, bez vlastenectví, podobný onm tyem sochám pedstavujícím tvero národ, ješto stojí na most Pražském, zdlané od velikého mistra Prokofa, aby byly vrným obrazem cizího sob eského národu, jemuž na dovršení hanby nic neschází, než aby, k emu se i již schyluje, jako páni s poddanými, sudí s stranami, tak i duchovní uitelé s lidem skrze tlumae mluvili: ó což by se pohrdlivým elem obrátil nebo smíchy pukal, blahoslav sebe, že cizokrajný jest, a pospíchal by z té hrdin starých zaškoudlé krajiny, kde patrní vyjevují dkazové, jaká neest z toho bývá, když národ, znechut sob ctnost a mravy pedk svých, zanedbá i jazyka svého, a svízel doma, vn pak potupu sob pipraví. '') Psáno jest to léta 1803.

36 26 Prot. Vidím ovšem, a píti nemohu, že bud jak bud v ase budoucím, nyní aspo toho jest poteba, aby každý mezi námi, kdož njaký ouad zastává, esky uml, ano i tomu za pravdu dávám, že, jestli ne ten lidu druh, který k Nmcm se pirazil, kamž i úedníci náležejí, alespo ostatní lid potebu literatury eské cítí, ekl bych z ástky, že však pro úzký všech umní svazek toho íci nelze, pravím bez obmezení, literatury eské; kteráž by ale tak dokonalá býti musila, aby i ten, kdo s nmeckou známý jest, zamilovati ji mohl, jinak vždy by mu, jako sama eština, byla zavržena. Nebo jeu s literaturou k jazyku láska se vštpuje, a jestliže ji potracují tudíž Cechové, jak brzy nmeckou literaturu zachutnali, zdaž i Nmec ji míti mže, an mimo to s velkou nesnadností jazyka zápasiti musí? A v pravd, chudoba literatury eské jest snad nejvtší píina, pro kterou eský jazyk tak málo milovník má. Já sice se piznávám, že o cen její nejsem posavad cele pesvden, ale mním, že, kdyby nco na ní bylo, již dávno bychom to na jev vidli. To vím, že Nmci jak samému jazyku tvrdost pro mnohé spoluzvuky, tak literatue tu náramnou chybu vystavují, že až po tu dobu ani jedné knihy eské nevyšlo, která by nco nového, výborného obsahovala. Všecko, co potud ech dobe povdl, buto v n- meckém jazyku povdl, bud to lépe povdli Nmci nežli on, jelikož literatura jejich eskou, i v echách samých, již dávno pevážila. Pidám i to, naež sami echové sob naíkají, že zvlášt v technických slovích velký nedostatek trpí. I jestliže tomu tak, jakož nelze pochybovati, tu malý prospch uiní ten jazyk v umách a vdách. Od jiných ale dialekt slovanských aby sob jich zapjil, neprospje tím mnoho, protože jim ech

37 27 pedce roznmti nebade. Tak veliká, hle, ria tom, co eského jest, leží klatba! Slav. Jak toho jednou žádný nebude zapírati, a kdož by zapíral, což i Protiva uznává? že jazyka eského vdomost echm jest i chvalitebná i prospšná, ano co vše do se zavírá, nevyhnutedln potebná, jestliže nemají mravy, duch, spravedlnost, štstí, až i sám národ jich zahynouti: o jazyku a literatury eské zvelebení malá pée bude. Že jazyk ten dosti vybroušený a zpsobný ku vzdlání všelikých umní jest, toho staí spisové zjevnými zstávají dvody, anobrž i jak našincové, tak Nmci (vyjmouce ty naše nenávistí zaslepené) nestrann ukázali. Slov, kterých mudec a umlec žádá, ovšem na mále najde; než, prosím, dlouho-li tomu, že v nmin více? A u koho jest ten nedostatek nejvtší? U toho, kdo s jazykem nejmén jest známý! Potom táži se všech eské ei milovník a zpytatel : již-li všecka slova a mluvení zpsobové mezi lidem a v spisech sebráni a vbec v obchod uvedeni jsou? Posléze nepochopuji, tu, kde by se pravý nedostatek vyskytl, coby zabránilo echovi bráti slovce z jiných dialekt slovanských od jedné matky pošlých? Ten ale kik nad množstvím spoluzvuek v našem jazyku zpozdilý jest. Má-li sem tam ech nco více jich na zaátku, zdaž za to Nmec na konci tolik, ba i více jich nenahrnuje? Zvykem nesnadnost míjí. *) **) Co té ubohé eštin všecko vytýkají! Slyšel jsem na svoje uši, kterak jistil muž jakýsi jednak neneuený, že to sikavé latinské st a sp co st a šp vyslovení od echv pošlo. O výborný ^úsudek! Kdož pak ve své ei st a sp co st a Sp vyslovuje, Cech-li i Nmec? Adelung praví, že saská e libosti od Yened nabyla. Mnedle, zdaž Nmci, ím blíže Slovan, tím jemnji nemluví? naproti tomu Slované tím tvrdji, ím blíže nich? Sume Švába, Sasíka, echa, Poláka, Rusa

38 28 Zatím dobrý spisovatel v obojím jazyku mnohým tvrdostem nenesnadn se vyhne. Jsme za Nmci této doby, ale ujdeme-liž kam, zstanouce státi? A že i v tom se nám utrhá. Máme dležité spisy o národu našem, máme o slovu Pán, máme práva, máme nechci se do literatury naší pouštti na tom míst, snad toho jindy hodná píležitost bude. A již tam na východu vystoupá olovné nebe, i my obadva máme potebí varovati se veera chladného, chceme li nápotom ješt pracovati pro miláky své, vy pro ten váš vessvt, a já pro cechy své. Prot. Byl bych Slavomilovy satyry hoden, kdybych ješt nevyznal, že kdo svým vlastencm prospívá, svtu prospívá. Co více? pozoruji dle sebe patrn, že hrdání eským jazykem konen od jediné neumlosti jeho pochází; již i jeho potebu uznávám, a že mnohé nevdomé pednosti má, to cele vím vám, ješto ho vdom jste. Jednak pochybuji, aby kdy jen na prostední stupe dokonalosti se vynesl, pokud (povím otevrenji, jelikož jen tento nmý háj jest svdkem naším) ta hlavní závora jej svírá, a znikati mu nedá a dáti nemže. Slav. Myslíte zemské ízení? Prot. Tak jest! Nebo patrno, že dobré slavného domu panujícího žádá, aby z ech Nmci se stali; toc by jemu snadnost správy, jednotu a sílu vlády zjednalo. Nebo, af všecko slovem uzavru, Francia pro jednotu ei jest nepemožená. Slav. Já bych zjevn mluvil, by i celý svt za svdka stál. Dvr náš i s nepátely zachází pravotn: my bychom s pravdou peden jíti se štítili? irá noc by nás tu na tom mechovitém koání napadla, kdybych vyprávti ml, jak vždycky echové k sob Neechy byli, tak že, a všickni slavní z toho velkého domu panovníci nemli

39 ! se stejn k echm, íci se mže, že padne-li jazyk eský, echové sami tím vinni budou. Nebo, již-li kdy jednohlasn prosili zem pána o zachování jazyka svého, již-li jen znáti dali, že jim milý jest? Již-Ii jim, kdy eho požádali, odepel? Zdaž k pokynutí na prosbu svých vrných vždycky nebyl peochotný? Francie nepemoženost? Ta, myslím, v hlubin politiky zcela jiné má prvody. Jisté jest, že dialekty jazyka franského, britský, kymriský a biskaiský dosti se patrné dlí; a nezní-li i potud celtický mezi nimi, a pominu nmecký a jiné rozšíenjší. Panovali již ve svt mnohojazycí národové: sloužili také lidé jednoho jazyka. I již-li kdy slavný dvr náš pemožen? A jestli kdy s štstím nerovným bojoval, zdaž jazykové národ jeho byli tím píinou? Zdaž práv tím nestal se silnjším, že kolik národ, tolik zvláštních o est zápasník do pole uvedl? Jaký div? všickni mu srdcem oddáni jsou, jelikož vdí, že váží sob práv, náboženství a jazyk národ svých I Konen jsme té nadje, že ten Otec všeobecný, který živí lidu i živoich pokolení všeliké, i národ náš, skrze mnohá zkušení prošlý, ostíhá i dochová do as budoucích. Ješt, než dom se odebereme, dovolte, abych pronesl nkolik pobožných žádostí: aby nám opt do škol a radnic jazyk náš milý uvedli, aby se mládež eštin uiti musela, neb ona žel! neuí se než co musí! aby všem echm láska k vlasti své, a svornost mezi sebou, Nmcm pak našim vtší snášelivost nás a vtší chu k našemu jazyku s nebe do srdce sstoupila : a každý, emuž jak náleží nerozumí, aby, jak slušno na skromného lovka, hanti a tupiti hezky varoval se

40 o rznéní eského písemnílio Jazyka. (1832. Mna. duop.) Jestliže literatura eská, od nkterého desítiletí u prosted mnohých pekážek vznikající, životem ponkud objeveným vlastence upímn smýšlejícího obradovala : nemže jinak býti, než že zpsobou a tvárností, kterou této doby na se bráti poíná, téhož vlastence mysl zarmucuje, a nadji v nm o svém dalším zniku a zkvétání na velikém díle udušuje. Ta smutná tvárnost její jest bezpotebné od jazyka v písm posavad užívaného odstupování, a jeho na jiné a jiné podnáeí rozdrobování. Pohlednme na nejnovjší stav literatury eské, a obojí vadu poznáme. Poítá ona sice mnohé upímné a piinlivé milovníky, pokusila se za našich dn dosti šastn o vyšší umní a rozliné druhy básnictví, a na sebe pozor nejednch dímajících vlastencv obrátila: ale dv sob odporné strany mezi spisovateli dalšímu zniku jejímu nemálo škoditi se vidí. Jedna sob jistou dobu minulosti, kterou zlatým vkem nazvati ráila, za nejvrchnjší a nejdokonalejší obraz všeho psáni vystavila, a nesnášeliv a urputn má se k tm, kteí jen o vlas od vedoucí tam cesty se uchylují, by to i s napravením a uhlazením té veliké silnice díti se mlo. Tm každý nedostatek a omyl zlatého jejich vku rovn tak svatým jest, jako správnost a dokonalost jeho jazyka. Oni všecku literaturu i ve zpvích i v nevázané ei v ouzké meze slohu skoro jediného historického tsnají, pro strach, aby se od výborných Veleslavín a Komenských neušinuli, radji nieho nepíšíce, k emu by tchto klassický jazyk nestaoval. Od nich nelze ekati, aby nám eskou logiku.

41 31 fysiku, metafysikn podali, neb chrám jiných vyšších vdo* mostí kdy oteveli, nemohouce klí k tomu ve svém Veleslavínovi nalézti. Jakkoli ale tito starovrci literatura v pokroku jejím nemálo zdržují, a ji jako Niobu v nepohnutedlný kámen obrátiti usilují: pedce však, kdyby se jim toliko, ehož ovšem daleci jsou, podailo Veleslavín a Komenských v pravd dostihnouti, zapíti nelze, žeby vždy tak ješt veliký národu a literatue jeho užitek pinášeli. Neml by eský národ spis ve tíd soustavných vd a vyššího básnictví, ale historickými a z prosta pouujícími knihami by oplývati mohl. Dobe tedy oni o zachování pesnosti a istoty jazyka se snažují, toliko v tom chybujíce, že o vyšší vzdlání jeho málo se starají. Daleko škodnjší literatue naší jest druhá strana tch, kteí od došlého nás zpsobu psáni nepotebn odstupují, anebo dokonce nová náeí v písemní jazyk uvozují. K prvním poítáme ty, kteí eskému jazyku mezi cizozemci odvykli, nebo jemu se ze staré literatury nenauili (ano mnozí více knih eských napsali než petli), neb konen zcestným hloubáním vlastním, neb ne* dorozumnými od skoumatel dobrých jazyka pronesenými slovy se zavedli. Tm ani zvuk eského jazyka líbiti se, ani jeho sklad k chuti déle býti nechce. Najdou-li kde v nmeckém neb jiném jazyku njaké dvojsmyslné a k básnické hice schopné slovo, nebo má-li jiný který jim známý jazyk dv soujmenné neb šastn podobnosti rozlišující, nebo konen jim zdající se býti zvuné neb lahodné slovo, tu již nad chudobou a neohebností, nad tvrdostí domácího svého jazyka bdujíce jej na cizí brdo petkávají, nová slova zamyšlují, stará stahují neb natahují, samohláskami protykují, cizí smysl a zvuk jim vnucují, a tak bohdá jiný, bohatší, libozvunjší dialekt

42 32 z nuzného, hrubého mateského utvorují. K tomu z vtšího dilu pistupuje neznámost jeho pravidel, která to psobí, že v užívání, zmování, odvozování a skloování slov scestn a práv opak pokraují, a tak pohoršení jazyka i tená všemožn dovršují. K druhým, kteí konen od eského jazyka docela odcházejíce nový naprosto sob jazyk písemní tvoí, poísti musíme nkteré z pán Moravan a Slovanv uherských. Byla to nadje utšená, že u šesti milion zbratených Slovan, našeho písemního jazyka užívajících, literatura svým asem veliké a vzácné plody ponese, ve kteréž nadji nás našeho Palkovie, Tablice, Kolára, Šafáíka, Gallaše a jiných piinlivá horlivost posilovala ; avšak ze sladkého sna té veliké nadje nemile nás probudilo novjší na Morav i v Uhích usilování, tuto nitraninu, tamto jakousi valasko-hanacko- eskou míchaninu v písemní jazyk povýšiti. Sžel se duchu slovanskému toho samovraždného úsilí! Jiní národové, mající daleko rozdílnjší dialekty nežli my, honosí se jediným písemním jazykem, v nm palladium bytnosti národní pokládajíce, jemu každou ob rádi pinášejíce. A nedíme nic o Anglii, Francii, Itálii, Hispanii, kdež nejedni jazykové domácí všeobecné písemní ei své celé právo postoupili, obrame pohled svj toliko na nejbližší nám Nmce. Komu neznáma jest mnohonásobná rozlinost dialekt jejich nízké a vysoké, saské, švábské, braniborské, rakouské, bavorské, v každém kraji, v každém okolí jiné a jiné nminy, a pedce jeden písemní jazyk všecky jakkoli od sebe se lišící šastn spojuje. Bavor ne bavorsky. Šváb ne švábsky, Rakušan ne rakousky, ale každý z nich nmecky, to jest ve vyšší spisovné nmin píše, te a vzdlává se. Jaký tu prospch všem vbec a každému zvlášt, jaký samému jazyku

43 33 jejich užitek, z tolika pramen v jednu velikou a vše potopující eku se stíkajícímu! My pak, náeími mnohem sob než oni bližší, k nenabyté literatury a vzdlání obecného škod a zkáze, k žalosti všech o naše povšechné dobré upímn smýšlejících vlastenc, k nevýslovné radosti našich nepátel a jazyka slovanského hubitel, sami se roztrhujeme, slabíme a zniení konené sob pipravujeme. Pjde-li to dále, budeme míti brzo knížky v pražském, domažlickém, krkonoském, holomuckém, turanském, a kdo ví v jakém podpodnáeí, v každém nco, ve všech nic! eský jazjk od 14. století až do 17. doma i vn váženým, v okolních zemích dobe známým, na Morav vbec, a na mnoze i mezi Slezany a Slováky v psáni užívaným byl. Drahé zstatky jeho dávní vzdlanosti jsou nejpevnjší a nejlepší základ nov vznikající v tchto nyní dotených vlastech literatury. Žijící jazyk dle bhu pirozeného ustaviným promnám podroben jest, kteréž promny podlé místa a okolností všude jinou tvárnost mají. Psáti, jak se kde mluví, byloby jazyk národní na nesíslné dialekty rozdrobovati. Má-li národní literatura njakou jednotu a vnitní ukonenost míti, potebí jest, aby jazyk co nástroj její na obecných a uritých pravidlech založen byl. Taková pravidla poskytuje obyejn sídelní neb jiné hlavní msto, z kterého jako ze srdce slušný mravu a mluvy zpsob do tla ostatní vlasti vychází. Pestal-li ale domácí jazyk v témž samém mst býti nástrojem obanského života, a jinému své právo postoupil, tu již nemá míry a pravidla, leda v samém sob a v literatue své, kterých spustí-li se, v nesíslné a záhubné novoty a zmny, i konen v mrzké barbarstvo ubíhá. Dosvduje toho prostedních vk latina, Juiigmann. I. "

44 34 kteréž z kalu hlubokého nebylo jinak pomoci, než ouplným ku klassiuosti staroímské navrácením. Nebude snad mezi echy nikoho, kdo by starou literaturu naši za hlavní školu jazyka písemního nepovažoval ; rozumím pak zde netoliko celý její bh od prvních poátk nám povdomých až do 18. století, ale obzvlášt spisy 16. vku, a mezi tmi na prvním míst biblí Kralickou, ten poklad neocenný národu našeho, kterýž jako pramen a zákon písemního jazyka v Cechách, na Morav i v Uhích považován býti mže, a za to od moudrého jesuity Matje Štejra právem považován byl. Užili toho psaní zpsobu všickni lepší spisovatelé, zvlášt zasloužilý Faustin Procházka, vydavatel písem svatých, tak že jeho biblí, co se jazyka týe, tomu, kdo Kralické nemá, její místo na vtším díle zastoupiti mže. Pilné tení biblí této ano kterékoli jiné (všecky jsou dobe esky psány, všecky sláva eského národu) jest spisovatelm eským vyvšený praporec, ku kterému kdo nepisáhl, snadno cizím zbram a podvodníkm, to jest pokaženosti neb místné zvláštnosti jazyka materského, neb dokonce zvuku a pravidlm jazyk cizokrajných sebe svésti a zbhem od písemního jazyka našeho uiniti dopustí. Navrženo dobe smýšlejícími literatury naši pátely, aby eští spisovatelé nco od své eštiny upustili, a ke slovain i moravin piblížiti se hledli, ano, když každá strana nco pro shodu obecnou uiní, snáze ob se sjednotí. Pkn! ale, ptáme se, kterak to vyvésti, aby z toho vtší zmatek nepovstal? Má se blížiti eština obma spolu náeím a radji hned všem podnáreím? To zajisté nemožno. ili jen slovain? Kterému, prosím, podnáeí? Dejme, že jen jednomu, nitranskému,