Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce Mezinárodní sociální a humanitární práce Sára Balabánová Životní situace neplodných žen Bakalářská práce vedoucí práce: Mgr. Daniela Růžičková 2013

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.... Sára Balabánová

3 Poděkování Ráda bych poděkovala Mgr. Daniele Růžičkové za odborné vedení mé bakalářské práce, cenné rady, trpělivost a vstřícný přístup. Poděkování patří také mým nejbližším, kteří mě při psaní práce podporovali. Velký dík patří zvláště Honzovi, rodině Špilarů, rodině Říčných ml., Vilmě, Zdeničce a mým třem nejmilejším spolubydlícím za nekončící podporu při psaní této práce. Rovněž děkuji respondentkám, které se do mého výzkumu ochotně zapojily.

4 OBSAH ÚVOD BIO - PSYCHO - SOCIÁLNÍ A SPIRITUÁLNÍ PŘÍSTUP K SITUACI NEPLODNÉ ŽENY Holistický přístup Bio - psycho - sociální model a spirituální přístup Koncepty potřeb Konkrétní vztah potřeb k neplodnosti Pojetí základních potřeb a motivace k jejich naplňování Pojetí potřeb dle bio-psycho-sociálního a spirituálního modelu Neplodnost jako sociální problém Sociální fungování NEPLODNOST Co neplodnost znamená? Žena a její specifika ve vztahu k neplodnosti Příčiny neplodnosti u ženy Anatomické příčiny Hormonální příčiny Imunologické příčiny Psychické příčiny neplodnosti Potrat jako příčina neplodnosti a postabortivní syndrom Jiné příčiny neplodnosti Příčiny neplodnosti u muže METODOLOGIE VÝZKUMU Cíl a volba metodologického přístupu Design polostrukturovaného rozhovoru Fixace, analýza a interpretace dat Výběr vzorku Popis vzorku Realizace výzkumu INTERPRETACE DAT Biologická rovina...39

5 4.2 Psychologická rovina Sociální rovina Spirituální rovina DISKUSE...54 ZÁVĚR...56 SEZNAM LITERATURY...58

6 ÚVOD Neplodnost už není pouze problémem osobním ale i celospolečenským. Neplodných žen statisticky výrazně přibývá (Bes, 2009, s ). Právě proto se tato problematika dostává do centra zájmu odborníků a výzkumníků. Zkoumány byly i nejrůznější sociální aspekty neplodnosti. Mezi ně patří genderové rozdíly v reakci na neplodnost, stigmatizace neplodných, přechod k bezdětnému stavu, vliv neplodnosti na pozdější interakci s dítětem, neplodnost a nedobrovolná bezdětnost i mužská zkušenost s neplodností. O České společnosti ve vztahu k neplodnosti je snad jedinou empirickou prací kniha Konečné (2003) s názvem Na cestě za dítětem (Slepičková, 2006, s. 938). Neplodnost je ještě stále vnímána primárně jako problém žen, protože žena poskytuje své tělo dítěti k vývoji. Ženy jsou často nespravedlivě obviňovány, že příčina neplodnosti je pouze na jejich straně, přestože konkrétní příčina může být i na straně muže. Neplodnost by měla být vnímána jako problém celého páru (Bes, 2009, s ). Kolem léčby neplodnosti se shromažďují lékaři i organizace, které se snaží ženám pomáhat, najdou se však i tací, kteří z neplodnosti profitují. Nejčastěji je to farmaceutický průmysl a pracoviště s asistovanou reprodukcí, v těchto oblastech je totiž velký potenciál pro finanční zisk. Tyto postoje mají negativní dopad právě na konkrétní neplodné ženy (Bes, 2009, s ). Neplodnost je tedy celospolečenským problémem, který se prohlubuje. Proto je otázkou jakou pozici má sociální práce ve vztahu k této problematice. Byla bych ráda, kdyby tato práce byla prvním krůčkem k nalezení této pozice sociálního pracovníka. Proto, abychom mohli hledat pozici sociální práce k problematice neplodnosti, je nutné nejprve znát životní situaci neplodné ženy. Cílem mé práce je tuto životní situaci neplodných žen popsat. Jsem přesvědčena, že vymezení životní situace neplodných žen poukáže na závažnost této problematiky a upozorní na to, že je třeba se neplodností zabývat a zkoumat ji hlavně v dosud málo popsané sociální oblasti. O to se v této práci pokusím. 6

7 K popisu životní situace neplodné ženy jsem si zvolila bio-psycho-sociální přístup, ke kterému jsem připojila spirituální rovinu, protože jsem přesvědčena, že by v tomto případě neměla být opomenuta. Samozřejmě by bylo zajímavé zabývat se i tím, jaká je životní situace neplodného muže. Tak by bylo možné pohlédnout na neplodnost páru a ne pouze jednotlivce, což by nabídlo celistvější pohled na tuto problematiku. Bohužel by byl tímto přístupem k tématu rozsah bakalářské práce značně přesažen. O problematice neplodnosti muže se zmíním pouze okrajově, ústředním tématem však pro mě zůstane životní situace neplodné ženy. Ráda bych se pokusila vymezit co je to bio-psycho-sociální přístup, neplodnost, sociální fungování neplodné ženy, problémy a potřeby. Tyto pojmy se vždy pokusím vztáhnout k neplodnosti. Součástí práce je kvalitativní šetření, které se zabývá životní situací neplodné ženy. Konkrétně se zaměřuje na specifické problémy a potřeby neplodné ženy, které se snažím nacházet v sociální, psychologické, biologické a spirituální rovině této ženy a snažím se je rovněž vnímat v souvislosti s jejím sociálním fungováním. Jako budoucí sociální pracovnice si kladu otázku, zda jsou neplodné ženy klientkami pro sociální pracovníky a zda mají sociální pracovníci konkrétní kompetence, které mohou v práci s neplodnými ženami využívat. Moje osobní motivace pro popsání životní situace neplodných žen, vyplývá ze setkání s těmito klientkami při mé odborné praxi v Centru naděje a pomoci v Brně. Setkání s klientkami, které jsou neplodné, pro mě bylo intenzivní a vedlo mě k zamyšlení, zda může sociální pracovník s cílovou skupinou neplodných žen pracovat a pokud ano, jaké jsou jeho kompetence v této práci. Došla jsem však k názoru, že než budu moci hledat konkrétní mechanismy pomoci, musím nejdříve porozumět životní situaci neplodných žen a pokusit se zjistit s jakými problémy se potýkají a jaké mají potřeby. Z těchto potřeb by mohla vykrystalizovat i zakázka neplodných žen pro sociální pracovníky. 7

8 1 BIO - PSYCHO - SOCIÁLNÍ A SPIRITUÁLNÍ PŘÍSTUP K SITUACI NEPLODNÉ ŽENY 1.1 Holistický přístup V této kapitole se pokusím vymezit termín holistický přístup, pod nímž je zastoupen bio-psycho-sociální model. Tímto přístupem budu v dalších kapitolách nahlížet na situaci neplodné ženy. Holistický přístup vychází z holismu. Slovo holismus pochází z řeckého holos jehož význam je celek. Z toho vyplývá filosofie celistvosti, jež je základem pro holistický přístup. Holismus popsal J.CH. Smuts, který zdůrazňuje, že celek není pouze souhrnem jednotlivých částí. Je to spíše nepoznaný někdy až mystický činitel celistvosti. Holistická teorie říká, že jednotlivé části celku jsou ve vzájemné interakci. Pokud tedy dojde k poruše jedné části, následuje přirozeně porucha celku, díky interakcím mezi částmi celku. Pokud chceme o člověka pečovat holisticky, nemůžeme pečovat pouze o jednu oddělenou část nebo funkci. Musíme si nejprve celek a interakce mezi částmi uvědomovat a podle toho o celek pečovat ve všech oblastech. U člověka mluvíme o části biologické, psychologické, sociální a duchovní. Tyto jednotlivé části se vzájemně ovlivňují (Mastiliaková, 1999, s. 7-8). Již existuje dobrý popis vztahu mezi psychologickou a biologickou oblastí člověka. Psychika dle Mastiliakové (1999) zahrnuje oblast kognitivní, emocionální a duchovní. Zatímco biologická část, kterou nazývá somatická, obsahuje biologické a fyziologické aspekty. Uvádí, že somatické problémy vyvolávají psychické. Rovněž somatické problémy jsou vyvolány psychickými. Jedná se tedy o tzv. psychosomatické problémy. Člověka jako celek Mastiliaková (1999) dělí na část duchovní, poznávací, společenskou, biologickou a emocionální. Dále popisuje jednotlivé součásti člověka jako celku, za něž považuje tělesnou, sociální, intelektuální, emocionální a duchovní část. Je důležité všimnout si také toho, že výměna informací a energie probíhá rovněž mezi člověkem a jeho okolím nejen uvnitř člověka samotného. Za článek, který zprostředkovává výměnu těchto informací, mezi biologickou a psychologickou složkou, se považuje mozek (Mastiliaková,1999, s ). 8

9 Linka ovlivňování mezi jednotlivými rovinami může jít od společenského prostředí k psychice a skrze mozek se dostat až k tělu tedy k hmotnému prostředí nebo naopak (Mastiliaková, 1999, s. 19, podle Reiser). Pokud dojde k problému v psychické nebo fyzické rovině, dochází k psychofyziologické nerovnováze. Vznikají psychosomatické interakce. Typickým příkladem tohoto typu interakce je hypnóza nebo lechtání (Mastiliaková, 1999, s. 26). Je tedy již dokázáno, že takové interakce existují. Pokud se tyto interakce pozitivně používají například ve formě autosugesce, mají vliv na zlepšení zdraví i uspokojení člověka. Naopak dlouhotrvající psycho-somatické interakce v podobě boje či úniku vyvolávají fyziologické změny, jež při dlouhém přetrvávání způsobují změny negativní ve formě ohrožování zdraví (Mastiliaková, 1999, s. 25). Nejtypičtějším propojením psychologické a biologické oblasti člověka ve vztahu k neplodnosti jsou popisovány psychické bloky vedoucí k neschopnosti počít. O těchto jevech je přesvědčeno mnoho terapeutů. Důkazem těchto jevů je podle nich otěhotnění ve velmi krátkém čase po tom, co neplodný pár adoptuje dítě (Konečná, 2003, s. 27). Je však důležité podotknout, že často je zaměňována tato sterilita psychogenní se sterilitou idiopatickou, což je sterilita s neznámou příčinou (Konečná, 2003, s. 29). Psychickou příčinou neplodnosti může být buď nějaká nezvládnutá zátěž, nebo určitý vnitřní konflikt. Konečná však poukazuje na to, že ve výzkumech zabývajících se psychogenní sterilitou mohou být metodologické chyby a to právě proto, že je velice těžké oddělit příčiny od následků. Výzkumy například uvádí, že příčinou je nesmířenost s mateřskou rolí. Konečná však poukazuje na fakt, že smířit se s mateřskou rolí je pro ženu, které bylo mateřství odepřeno téměř nemožné. Konečná (2003) tedy opravuje definici, že blok v psychice způsobuje neplodnost a redefinuje ho tak, že následkem špatné funkce organismu (včetně psychické) vniká psychická nepohoda. Tato nepohoda může zpětnou vazbou působit na celý organismus. Konečná (2003) rovněž poukazuje na to, že nemůžeme psychickou nepohodu považovat za příčinu neplodnosti, dokud nejsou vyloučeny všechny ostatní příčiny neplodnosti (Konečná, 2003, s. 32). S tím souhlasí Mastiliaková (1999), která říká, že při hledání příčin problému musí pracovník člověka vnímat v celistvosti, tedy všechny bio-psycho-sociální faktory. Neměl by se snadno přiklánět ke stanovisku, že se jedná o psychický problém, protože by mohlo dojít k opomenutí problému fyzického a naopak (Mastiliaková,1999, s. 28). 9

10 Nikdy by také nemělo být opomenuto, že viditelné symptomy (složky potíží, stresové faktory, atd.) nejsou jediné, které se u člověka vyskytují. Vždy musíme brát v úvahu, že mohou existovat další, které jsou skryty (Mastiliaková,1999, s ). 1.2 Bio - psycho - sociální model a spirituální přístup Bio-psycho-sociální model se vyvinul z biomedicínského modelu (biomedical) a patří mezi holistické přístupy. Aplikuje nový přístup ke vztahu mezi biologickými, psychologickými a sociálními faktory. Model stanovuje, že lidská bytost jedná jako interaktivní systém, ve kterém se biologické faktory ovlivňují s psychologickými a sociálními v mezích sociálního kontextu lidské aktivity a existence. Bio-psychosociální model obsahuje dvě oblasti, které jsou v podstatě dvěma stranami mince. Jsou to psycho-somatické a somaticko-psychické vztahy. Psychosomatické vztahy zahrnují rizikové faktory nemocí, individuální faktory jako je temperament, osobnost jedince, sklony v chování a také situační faktory, které sehrávají roli v příčinách psychologického stresu. Somatické vztahy zahrnují psychologické následky nemoci. Tyto následky jsou nepříznivé a jejich výsledkem jsou negativní emoce. V poslední době se začaly objevovat blahodárné (benign) následky nemoci jako je pozitivní emocionální reakce a posttraumatický růst (posttraumaticgrowth). Aplikace bio-psychosociálního modelu nepatří mezi tradičně využívané modely práce. Stále více důkazů z výzkumných studií ukazuje na výskyt psychosociálních faktorů (stresorů) na somatické dysfunkce a nemoci. To je důkazem provázanosti jednotlivých oblastí člověka a podle toho musíme k člověku přistupovat a člověk samotný by tak měl přistupovat sám k sobě (Janowski, Steuden, 2009). Bio-psycho-sociální model nabízí pohled pouze na tři složky neplodné ženy. Jsem však přesvědčena, že spirituální složka nesmí být opomenuta. Zahrnuje totiž hodnoty a postoje konkrétní ženy a ty se prolínají všemi třemi již zmíněnými složkami (Prokop, nedatováno, s ). Bio-psycho-sociální model a spirituální přístup můžeme aplikovat při nahlížení na celkovou identitu neplodné ženy. Při takovém rozboru je nutné myslet na to, že biologická, psychologická, sociální a spirituální rovina jsou vzájemně provázány. 10

11 1.3 Koncepty potřeb Cílem této kapitoly je objasnit termín potřeby a následně se pokusit vztáhnout tento termín k neplodnosti. Potřeby je důležité popsat také z důvodu, že Národní asociace sociálních pracovníků (1995) je definovala ve svém pojetí sociálního fungování. V této definici popisují, že sociální fungování zahrnuje uspokojování potřeb. (Navrátil, Musil, 2000, s , podle Barker, 1995) Jediné definované potřeby, které se dají vztáhnout k neplodnosti jsou popsány na velmi obecné rovině v psychologii osobnosti. Pokud máme objasnit termín potřeby (Nakonečný, 2009, s. 248), musíme nejprve definovat termín motivy. Existují formy motivů a druhy motivů. Potřeby jsou hlavní formou motivů. Jsou to stavy nějakého nedostatku ve funkcích organismu. Mohou to být fyziologické, nebo biogenní potřeby. Dále to jsou jakékoli nedostatky v sociálním bytí jedince. Potřeby můžeme rozdělit na dvě složky. Za prvé je to popud, což je energetická složka psychofyziologických potřeb. Za druhé je to pudivá a direktivní složka psychologického puzení k aktivitě. To jsou primární psychologické potřeby, instinkty a pudy (Říčan, 2010, s. 105). Dalšími formami motivů jsou zájmy a na posledním místě ideály. Zájmy a ideály však vycházejí z potřeb. Pokud jsme si tedy objasnili pojem motivů a forem motivů (potřeby, zájmy, ideály), zbývá už jen druhy motivů. Druh motivu je vždy konkrétní obsah nějakého uspokojení, kterého má být dosaženo. Druhy motivů se dělí na biogenní a sociogenní (Nakonečný, 2009, s. 248) Konkrétní vztah potřeb k neplodnosti Zde se pokusím přiblížit potřeby, které jsou popsány v psychologii osobnosti. Neobjevují se tedy pouze u neplodných žen. Jsou však spojeny s mateřstvím a z toho vyplývá, že neplodné ženy nemohou mít tyto potřeby naplněné. Musil a Navrátil (2000) říkají, že neuspokojené potřeby dokreslují životní situaci klienta (Musil, Navrátil. 2000, s. 123). Můj popis ilustruje to, jak se u každé ženy objevují velmi hluboké základní potřeby spojené s mateřstvím. Konkrétně je to potřeba reprodukce (stát se matkou), 11

12 potřeba pečovat o druhé a potřeba společnosti (pocit izolace, vyčlenění neplodných žen od plodných žen). Mezi primární motivy patří motiv péče neboli mateřský pud (Nakonečný, 2009, s. 258). Říčan (2010) mluví v souvislosti s tímto termínem o matce jako o jedinci, který je schopný za své dítě položit vlastní život. Zároveň však nevylučuje situace, kdy matka své dítě odloží nebo zcela opustí. Pokládá si otázku, zda je to způsobeno tím, že se jedná o všeobecný vrozený základ, který může snadno selhat. Staví do protikladu situaci, kdy se matka vzdá dítěte, protože jí nebyly dostatečně vštípeny společenské normy a situaci, kdy právě nepřirozenost morálních norem společnosti narušil normální mateřský cit. Tímto příkladem chce autor upozornit na složitý postup tvorby potřeb u člověka, který je tvorem společenským, tudíž musíme vždy klást důraz na to, že žije ve společnosti a ta ho nějakým způsobem ovlivňuje, stejně, jako člověk ovlivňuje společnost (Říčan, 2010, s. 108). Ráda bych zde pro příklad uvedla potřeby, které Říčan (2010) popisuje mezi velmi významně zastoupené potřeby u všech lidí. Z nich vybírám pouze potřeby, které jsou přímo vztažné k problému neplodnosti. Za prvé je to právě potřeba pečovat o druhé. Pod níž patří výše zmíněný mateřský pud, instinkt. Tato potřeba se u člověka vyskytuje, pokud vidí: bezmoc, slabost nebo utrpení. Může být tak silná, že v podstatě zablokuje některé z primárních fyziologických potřeb. Základem této potřeby je tedy rodičovský instinkt, ale rovněž sem spadá péče o partnera, rodiče a tak dále. Další je potřeba společnosti. Tato potřeba se projevuje vyhledáváním kontaktu s lidmi, navazováním nových vztahů (například navazováním a udržováním partnerských vztahů či přátelství), v zájmu o zábavu, rozmlouváním s lidmi a podobně (Říčan, 2010, s ) Pojetí základních potřeb a motivace k jejich naplňování Abraham Maslow byl přesvědčen, že existuje hierarchie potřeb. V této hierarchii pracovával s fyziologickými potřebami, potřebou bezpečí, potřebami sounáležitosti a lásky, kognitivními potřebami, estetickými potřebami a potřebami seberealizace. Potřeby popisuje od základních (fyziologické potřeby) které postupují k složitějším motivům (konče potřebou seberealizace). Maslow tyto potřeby zobrazil v pyramidě. 12

13 Naprosto zásadní je, že dokud není alespoň částečně uspokojena v pyramidě nejnižší potřeba (fyziologická) není dostatečná motivace k naplnění na ni nasedající potřeby (tedy potřeby bezpečí). Tento systém priorit se opakuje mezi všemi potřebami v pyramidě. Potřeba bezpečí vede k potřebám sounáležitosti a lásky po jejich naplnění dojde k motivaci naplnění potřeby uznání, na tu teprve navazují potřeby kognitivní na ně potřeby estetické a celá linie je zakončena potřebami seberealizace. Fyziologické potřeby jsou například hlad a žízeň. Potřeby bezpečí v podstatě znamenají, že se člověk potřebuje cítit zabezpečen a mimo nebezpečí. Potřeby sounáležitosti a lásky zahrnují potřeby družit se s ostatními, být přijímán a někam patřit. Potřeby uznání jsou potřeby dosáhnutí úspěchu, potřeba být kompetentní a získat souhlas a uznání. Mezi kognitivní potřeby patří potřeba vědět, rozumět a zkoumat. Estetické potřeby vyjadřuje potřeba symetrie, řádu a krásy. Potřeby seberealizace mluví o potřebě nalézt sebenaplnění a realizaci vlastního potenciálu (Atkinson, 2003, s ) Pojetí potřeb dle bio-psycho-sociálního a spirituálního modelu Maslow není jediný, kdo se pokusil o popis potřeb člověka, dalšími autory je například Carl. R. Rogers a Viktor E. Frankl. Lidské potřeby jsou naplňovány v různých dimenzích (Prokop, nedatováno, s. 8). Tyto dimenze jsou čtyři. Biologická, sociální (do které lze zahrnout i kulturní), psychologickou a spirituální rovinu (Prokop, nedatováno s. 9, podle Univerzální deklarace o bioetice a lidských právech UNESCO, 2005). Ve fyzické složce člověka se jedná o výše zmíněnou biologickou dimenzi. O celé tělo člověka se všemi anatomickými a fyziologickými aspekty (Prokop, nedatováno, s ). V souvislosti s neplodností, do této roviny spadají anatomické, hormonální a imunologické příčiny neplodnosti. V psychické složce člověka je zahrnuto to, co se odehrává v lidské psychice. Můžeme mluvit o duševním prožívání, vnitřním prožívání, z něhož vyplývají lidské reakce a vlastní interpretace skutečnosti konkrétního jedince (Prokop, nedatováno, s ). U neplodné ženy se v této oblasti odehrává konflikt přijetí vlastní situace nemoci. Z reakcí na situaci sem patří například radost z uzdravení nebo depresivní ladění při dlouholetém léčení či snažení se o početí. 13

14 V sociální složce jedince hrají zásadní roly vztahy konkrétního jedince s jeho okolím. Jedná se o vztahy s rodinou, přáteli a blízkými osobami, spolupracovníky kamarády. V neposlední řadě spadá k těmto lidem personál, který se věnuje neplodné ženě a skupina lidí se stejnými problémy, které žena dostane do kontaktu např.: při léčbě neplodnosti. Ve spirituální složce jedince by mohlo dojít k zavádějícímu chápání, pokud bychom si tuto složku spojili pouze s náboženstvím. Tato složka je však společná všem lidem bez ohledu na jejich kulturu či jiné individuální odlišnosti mezi lidmi. To co je v této dimenzi zásadní jsou existenciální otázky a to jak se s nimi konkrétní člověk vyrovnává a zda se jimi vůbec zabývá. Pro tento popis potřeb je nejdůležitější, že všechny čtyři složky jsou vzájemně provázány. Není možné je od sebe oddělovat, právě proto, že se navzájem ovlivňují. Nemůžeme se tedy zaměřit například pouze na lidské tělo, jako k tomu sklouzává klasická medicína. Existují složky, které jsou fyzické oblasti člověka nadřazeny (Prokop, nedatováno, s ). Na příkladu neplodné ženy se k tomuto vztahují příklady z psychosomatiky. Například dlouhodobá zátěž jak psychická tak fyzická může ovlivnit činnost štítné žlázy, hypofunkce či hyperfunkce štítné žlázy může být příčinou neplodnosti této ženy. Psychické prožívání tedy ovlivňuje tělo (Prokop, nedatováno, 10-16). To však neznamená, že tělo neovlivňuje dimenzi psychickou. Například anatomická příčina neplodnosti může vyvolat depresivní ladění ženy, která touží po dítěti (Konečná, 2003, s ). Sociální složka má vliv na prožívání, tím pak může působit i na tělo. Například negativní reakce okolí na neplodnost ženy vyvolávají stres, ten pak zpětně působí ne tělo této ženy (př.: snížení imunity). Spirituální složka je schopna ovlivnit všechny ostatní dimenze. Důvodem je, že prolíná lidský život smyslem (Prokop, nedatováno, ). Pokud má žena dítě a mateřství jako vysokou životní hodnotu je schopna podstoupit veškeré zdlouhavé, bolestivé a psychicky náročné léčebné procedury včetně umělého oplodnění. (Konečná, 2003, ). 14

15 Pro dokreslení celé této problematiky uvádím příklad všech čtyř rovin. Ve kterých se snažím poukázat na jednotlivé aspekty, které se u neplodné ženy v těchto rovinách vyskytují. V biologické rovině je nejpodstatnější neplodnost, která je v této rovině vnímána jako onemocnění. Z toho vyplývá hledání příčiny a adekvátní léčby. Hledání příčiny obvykle zahrnuje mnoho vyšetření, která mohou být velkou zátěží, stejně jako následná léčba (Konečná, 2003, s. 105). Zde je biologická oblast, propojena s psychologickou. V psychologické rovině se objevuje depresivní ladění a nenaplněná touha po dítěti. Ve výzkumu Konečné (2003) některé ženy uvádějí, že nejhůř se cítí při příchodu menstruace, naději zde střídá zklamání a žena propadá smutku až depresi (Konečná, 2003, s. 114). Zde je psychologická rovina úzce spjata s biologickou rovinou. V sociální rovině se objevuje neplodnost jako sociální problém a sociální konstrukt, stigmatizace, sociální exkluze (Slepičková, 2006, s. 942, 944). Dobrým příkladem může být pohled společnosti na neplodnou ženu. Ve společnosti jsou z příčiny neplodnosti více obviňovány ženy. Je velice jednoduché obvinit ženu, protože v dnešní společnosti je trendem, že žena přejímá původní mužské chování. Žena studuje, připravuje se na profesní život a buduje kariéru. Pro společnost je jednoduché dávat vinu ženě, která nezůstala v tradičně pojaté roli ženy, jejímž hlavním cílem je vdát se a mít děti. Tento pohled je však značně zavádějící. Statisticky je neplodnost ve vyšší věkové kategorii pořád stejná. Zvýšení neplodnosti se vyskytuje pouze ve věkové kategorii mezi lety. Není tedy až tak důležité, kdy se žena začne snažit o početí. Hlavním problémem je prostředí, ve kterém o početí usiluje. Žena je společností považována za tu, která má převzít odpovědnost, vzdát se kariéry a založit rodinu (Bes, 2009, ). V duchovní rovině je vidět, že dítě má v životě ženy vysokou hodnotu. Žena touží po dítěti, které nepřichází, to způsobuje depresivní ladění (frustrace z nenaplněné touhy). Někdy v návaznosti na nenaplněné přání mateřství dochází ke ztrátě smyslu života (Konečná, 2003, 149). To se projeví ve všech ostatních rovinách - psychologické, sociální i biologické. Jednotlivé roviny jsou od sebe těžko oddělitelné, proto zde slouží jako příklad toho, jak je důležité přistupovat k neplodné ženě pomocí holistického přístupu a neřešit 15

16 pouze jednu část problému. Díky bio-psycho-sociálnímu modelu, si můžeme problém prohlédnout z různých úhlů a tak ho i lépe pochopit. Nemůžeme zde oddělit fyziologické procesy v těle neplodné ženy (biologická rovina) od psychických projevů (psychologická rovina) a ani od změn vztahů ženy s jejím okolím (sociální rovina). Hodnoty a přehodnocování života (spirituální rovina) se vždy prolínají všemi třemi již zmíněnými rovinami. Všechny tyto faktory se tedy vzájemně prolínají a mají na sebe vliv. Jsem přesvědčena, že popis potřeb neplodné ženy zde není dostačující a je zásadní pro dokreslení životní situace. Literatura však přesnější popis neposkytuje. Proto mi v této oblasti vyplynula výzkumná otázka, která zní: Jaké jsou problémy a potřeby neplodných žen v biologické, psychologické, sociální a spirituální rovině jejich života? Vztahu problémů k životní situaci neplodné ženy se věnuji v následující kapitole. 1.4 Neplodnost jako sociální problém V této kapitole se zabývám stručným vysvětlením sociálního problému. Uvádím několik příkladů problémů, které jsou vztažné k neplodnosti. Nahlížím na tuto problematiku pohledem sociální práce a hledám její kompetence v práci s neplodnými ženami. Popis životní situace dle Bartlettové poukazuje na to, že na člověka jsou kladeny nároky skrze jeho prostředí. Mezi požadavky prostředí a člověkem má být rovnováha a pokud lidé požadavky prostředí nenaplňují, vzniká problém (Navrátil, 2001, podle Bartlettová, 1970). Nyní bych ráda vymezila co problém je. Použiji k tomu Velký sociologický slovník (1996, s. 849): Sociální problém je stav nebo situace, o níž se určitá skupina lidí domnívá, že vyžaduje řešení. Je možné vymezit tři pojetí sociálního problému. První pojetí pokládá za sociální problém stavy či chování, které komplikují dosahování společenských cílů, poškozují plynulé fungování společnosti a narušují sociální rovnováhu. 16

17 Druhé pojetí je subjektivní. Problémový stav či jednání je definováno samotným aktérem. To definoval již r J. H. S. Bossard. Třetí pojetí kombinuje pojetí předešlá. Určitá část společnosti považuje nějaký jev za narušující zásah do norem či hodnot, jimž tato společnost přisuzuje zvláštní význam. Tato tři pojetí, jsou definována ve Velkém sociologickém slovníku (Linhart, Vodáková, Petrusek, 1996, s ). U neplodných žen vzniká problém hlavně v mezilidských interakcích. Musil (2010) se v jednom z možných pohledů na budoucnost sociální práce zabývá způsobem práce sociálního pracovníka. Poukazuje na to, že sociální pracovník se zaměřuje na poskytnutí pomoci, jejímž jádrem je zvládání interakcí (Musil, 2010, s. 16). Musil (2010) dále píše, že v tomto pojetí je samotná aktivita sociálních pracovníků význačná tím, že budou schopni pomáhat se zvládáním problémů v interakcích a dokážou se dohodnout se členy sociálních sítí, kteří spolupracují na řešení daného problému konkrétní cílové skupiny. Zde jsem identifikovala konkrétní kompetence sociálního pracovníka dle Havrdové (1999) ve vztahu k neplodným ženám jako klientkám sociálních pracovníků. Jako nejpříznačnější pro problematiku neplodnosti považuji kompetenci rozvíjet účinnou komunikaci (Havrdová, 1999, s. 49) Důvodem je, že právě u neplodných žen dochází k problémům v interakcích s jejím okolím (Konečná, 2003, 114a). Dle mého názoru může sociální pracovník rovněž uplatnit kompetenci orientovat se a plánovat postup, i podporovat a pomáhat k soběstačnosti (Havrdová, 1999, s ). Mezi typické problematické interakce neplodných žen patří například odpovídání na dotazy, kdy budou mít děti a nátlak okolí ke konkrétnímu typu řešení situace. Pokud žena není schopna adekvátně reagovat, vzniká problém (Konečná, 2003, s. 114). Mezi problémy, které se objevují u neplodných žen, patří neustálé dotazy lidí v práci, dotazy rodiny, přátel a známých, kdy už bude mít neplodný pár děti (Konečná, 2003, s. 114). Ženy jsou smutné, neúspěch (početí) vyvolává depresivní ladění individuální intensity. Objevuje se pocit bezmoci, strach z budoucnosti, lítost, zloba a pocit křivdy (Konečná, 2003 s ). Ženy popisují nevhodný přístup lékařů. 17

18 Někteří neplodnost zbytečně zveličují (Konečná, 2003, s ). Tento výčet jistě není vyčerpávající. Uvádím jej pouze pro dokreslení faktu, že neplodnost je provázena problémy jak v biologické tak psychologické i sociální oblasti konkrétní ženy. Výše popsaný pohled na budoucnost sociální práce je pouze jeden z mnoha dalších pojetí. Právě tento pohled je však, dle mého uvážení, příznačný pro neplodnosti a sní spojené problémy. Neplodná žena by mohla přicházet za sociálním pracovníkem, který chápe sociální práci jako pojetí typu pomoci, je otevřený různým způsobům řešení problému neplodnosti a snaží se ženě pomáhat ve zvládání interakcí. V současné době je neplodnost řešena převážně na poli medicíny, žena si rovněž může sama vyhledat odbornou pomoc psychologa či psychiatra. Konečná (2003) však uvádí, že vyhledání psychologa u problémů spojených s neplodností ještě stále není běžnou situací. Naopak jde o situaci výjimečnou. Jistou roli může hrát i to, že je fatální nedostatek psychologů, kteří by se v problematice neplodnosti orientovali (Konečná, 2003, s ). 1.5 Sociální fungování Vymezit zde pojem sociálního fungování je pro tuto práci klíčové, protože vysvětluje neplodnost z pozice sociálních pracovníků. Dle Sheafora, Horejsiho a Horejsiho je cílem sociální práce: pomáhat jednotlivcům a sociálním systémům zlepšovat své sociální fungování a měnit sociální podmínky tak, aby chránily tyto jednotlivce a systémy před potížemi ve fungování. Tato definice se opírá o sociální fungování (Navrátil, 2003, s ). Dle Navrátila (2003) je sociální situace souborem životních okolností působících na člověka v konkrétním čase. Sociální práce používá pro popis životní situace právě koncept sociálního fungování (Navrátil, 2003, s ) Definic sociálního fungování existuje několik. Vlastní definici má i Longers (1995), Carlton (1984) či Bartlettová (1970). Longers (1995) mluví o sociálním fungování jako o sociální pohodě. Tato pohoda se odvíjí od toho, zda je schopnost jednotlivce pro zvládání k jeho konkrétní roli a statusu dostatečná (Navrátil, 2001, s , podle Longers, 1995). 18

19 Carlton (1984) nahlíží na sociální fungování pomocí toho, zda jsou lidé schopni provádět úkoly denního života a zda mají schopnost dostatečně se angažovat ve vztazích s jinými lidmi. Měřítkem pro tuto schopnost je spokojenost jedince i okolí (Navrátil, 2001, s , podle Carlton, 1984). Bartlettová (1970) mluví o sociálním fungování spíše z pohledu různých interakcí. Klíčové je to, jak tyto interakce probíhají mezi lidmi. Tuto problematiku popsala ve své knize TheCommon Base OfSocialWorkPractice (Navrátil, 2001, s , portál Bartlettová, 1970). Bartlettová (1970) pracuje s termíny jako je zvládání (schopnost zvládat), požadavky prostředí a očekávání prostředí. V podstatě jde o to, že člověk má určité schopnosti k tomu, aby zvládal vlastní problémy. Tyto schopnosti používá v konkrétním prostředí či společnosti. V tomto prostředí se nacházejí lidé, kteří mají na člověka určité požadavky. K vysvětlení sociálního fungování používá Bartlettová šest bodů. Pokusím se na ně rovnou aplikovat situaci neplodné ženy (Navrátil, Musil, 2000, s. 118, podle Bartlettová, 1970). 1) Bartlettová (1970) říká, že prostředí a lidé jsou v neustálé interakci (Navrátil, Musil, 2000, s. 118, podle Bartlettová, 1970). Neplodná žena se neustále setkává s dětmi, přáteli, kteří mají děti a s členy rodiny, kteří se jí mohou s ohledem na její věk (uplynulou dobu od svatby) ptát, kdy se chystá založit rodinu. I tyto běžné interakce se pro ni mohou stát problémovými, pokud se snaží o početí, nebo si je již jistá, že děti mít nemůže (Konečná, 2003, s ). 2) Dále Bartlettová (1970) mluví o tom, že prostředí formuluje očekávání od člověka a definuje konkrétní role (Navrátil, Musil, 2000, s. 118, podle Bartlettová, 1970). Právě otázky jako: A kdy už budeš mít děti ty? formulují očekávání od ženy, která ještě nemá děti ve věku, který její okolí považuje za adekvátní (Konečná, 2003, s ). 3) Bartlettová (1970) popisuje vznik problému mezi prostředím a člověkem. K problému vede situace, kdy člověk není schopen naplnit očekávání, která na něj klade prostředí (Navrátil, Musil, 2000, s. 118, podle Bartlettová, 1970). 19

20 Již výše jsem zmínila, že otázky na založení rodiny působí neplodným párům problémy. A to právě z důvodu, že mezi požadavkem prostředí a neplodným párem nepanuje rovnováha. Neplodný pár nemůže naplnit očekávání okolí a sám musí tuto situaci zpracovávat. Může zde docházet k slovně agresivním interakcím, kterým okolí nerozumí (Konečná, 2003, s ). Je několik typických rolí, které jsou tradičně od ženy očekávány. Tyto role jsou definovány jejím okolím i společností. Za prvé je to role matky a za druhé role manželky, od které se očekává, že založí rodinu. Poslední je role dcery, jejíž matka většinou očekává, že díky dceři bude mít vnoučata. Pro neplodnou ženu je nápor očekávání okolí značně zatěžující. Intenzita zátěže je individuální a pravděpodobně se bude odvíjet od toho, jak dlouho neplodnost trvá a jaké jsou naděje k její léčbě. 4) Jak uvádí Bartlettová (1970) někteří lidé nejsou schopni problémovou situaci vyřešit vlastními silami. Jiní tuto schopnost mají (Navrátil, Musil, 2000, s. 118, podle Bartlettová, 1970). Některé neplodné páry jsou schopny situaci zvládnout, přijmout ji a orientovat svůj život jiným směrem. Většina párů má však se zpracováním této situace značné potíže a je zapotřebí pomoci odborníků a podpory blízkého okolí. Často se však páry zdráhají svou situaci někomu sdělit a vyhledat pomoc a to celou situaci činí složitější (Konečná, 2003, s ). 5) Příčinou nezvládání problémové situace může být za prvé to, že jsou požadavky prostředí naddimenzované. Za druhé jsou to nedostatečné schopnosti člověka ke zvládnutí této problémové situace (Navrátil, Musil, 2000, s. 118, podle Bartlettová, 1970). Příčinou nezvládání situace je v první řadě neplodnost páru, která na něj negativně působí. Přirozené důsledky neplodnosti jako je například pocit izolace a vyčlenění ze společnosti plodných párů, můžou být založeny na pravdivých skutečnostech a v důsledku oslabují předpoklady páru pro zvládání situace. Dále se může objevit absence komunikačních dovedností, která brání vyjasnění situace s okolím a podobně (Konečná, 2003, s ). 20

21 6) V posledním bodu Bartlettová (1970) mluví o pozici sociálního pracovníka. Cílem sociálního pracovníka by měla být podpora sociálního fungování klienta. Toho může sociální pracovník docílit tak, že klientovi pomůže obnovit či udržet rovnováhu mezi kapacitou schopností zvládání a požadavky prostředí (Navrátil, Musil, 2000, s. 119, podle Bartlettová, 1970). Sociální pracovník může neplodným klientům pomoci ve zprostředkování základních informací a kontaktech míst, na která se může pár obrátit; může je podpořit ve společné orientaci na společný cíl oproti vzájemným výčitkám; může páru pomoci v nácviku frází, které pár následně využije při komentování bezdětnosti jeho okolím; může účinně rozvíjet komunikaci mezi partnery, u nichž se projevila neplodnost. Následně se pokusí hledat další individuálně vyjádřené zakázky nechtěně bezdětného páru. Navrátil se zabývá sociální situací jako předmětem sociální práce, vymezuje zde nejen očekávání prostředí od člověka, ale i čekávání jednotlivce od jeho sociálního prostředí. Tím redefinuje definici Barttletové, která mluví pouze o požadavcích prostředí vůči jedinci a přidává k ní očekávání jedince od jeho prostředí. Navrátil vyzdvihuje komplementaritu těchto očekávání, protože díky ní mohou interakce probíhat harmonicky (Navrátil, 2003, s ). Je jisté, že neplodná žena má nějaká očekávání od svého partnera, rodiny, přátel a známých. Tato očekávání budou jistě značně individuální a pravděpodobně budou propojena s jejími potřebami. Bohužel jsem v literatuře nenašla konkrétní vyjádřené potřeb neplodných žen, abych je zde mohla uvést jako příklad. Jaké potřeby má neplodná žena je dobrou otázkou, která by měla být zkoumána. Zde končí můj pohled na sociální rovinu neplodné ženy a v příští kapitole se budu zabývat pojmem neplodnost ve vztahu k tělu ženy. Dostávám se tím k popisu biologické složky neplodné ženy. Konkrétně k tomu co se děje v těle ženy, jaké mohou nastat problémy a jaké jsou příčiny neplodnosti. 21

22 2 NEPLODNOST Zde se dostáváme do oblasti biologické, která pro neplodnou ženu znamená hlavně konkrétní příčiny neplodnosti. Ty se pokusím objasnit v příští kapitole. Hledání příčin je vždy spojeno s velkou škálou vyšetření, která jsou pro ženu často nepříjemná. Po nalezení příčiny, čeká ženu ještě celý proces léčby. Tímto chci jen poukázat na to, že koloběh hledání příčin neplodnosti a řešení, je velice náročný. 2.1 Co neplodnost znamená? Neplodnost je dle WHO, neschopnost počít dítě. Pár může být považován za neplodný, pokud po dvou letech pravidelného pohlavního styku, bez antikoncepce, žena neotěhotněla (a není žádný jiný důvod, jako je kojení nebo amenorea neplodné období po porodu). Neplodnost dělí na 1. primární neplodnost a za 2. sekundární neplodnost. Primární neplodnost je neplodnost u páru, jež je bezdětný. Sekundární neplodnost je neschopnost početí po předchozím těhotenství (Světová zdravotnická organizace, nedatováno, a). Při definování neplodnosti nesmím opomenout termín nedobrovolná bezdětnost. Je to termín vycházející z anglického involuntarily childlessness. Tento termín je přisuzován například těm párům, které se již vzdaly léčby neplodnosti (Slepičková, 2006, s. 939, podle Letherby, 2002). Miall (1994) rozlišuje neplodnost a nedobrovolnou bezdětnost podle důsledků. Uvádí, že zatímco neplodnost, jež je biologickým problémem má důsledky sociální, tak nedobrovolná bezdětnost je problémem sociálním, který může být řešen pomocí lékařských technik (Slepičková, 2006, s ). Celosvětově páry vnímají neplodnost, jako tragédii, která má sociální, ekonomické a psychologické důsledky. V roce 2006 přijalo valné shromáždění OSN doporučení k zařazení cíle ohledně dosažení všeobecného přístupu k reprodukčnímu zdraví v rámci rozvojového cíle tisíciletí číslo pět. Tímto cílem je zlepšit zdraví matek. Ministerstvo reprodukčního zdraví a výzkumu (The Department of Reproductive Health and Research) uznává, že neplodnost je neuspokojená potřeba v rodinném 22

23 plánování jak v rozvinutých, tak rozvojových státech (Světová zdravotnická organizace, nedatováno, b). Dle Lázníčkové (2003) je nutná souhra mnoha pochodů v těle muže a ženy, aby došlo k otěhotnění. Ve své příručce Neplodnost uvádí, že dle studií asi 60% párů otěhotní do 6 měsíců od doby, kdy se o početí začnou snažit. Po jednom roce bývá těhotných přibližně 70 80%, ale 15-20% párů zůstává neplodných. Příčiny neplodnosti nalézáme jak u muže (35-45%) tak u ženy. Přibližně u 20% případů jsou příčiny oboustranné. Po jednom roce snažení partnerů o početí již mluvíme o snížené plodnosti (subfertilitě). Freundl a kolektiv (2008) uvádějí mírně odlišné údaje. Podle jejich údajů otěhotní do 6 měsíců 80 % a do roka je těhotných téměř 90 % žen. Po jednom roce, kdy nedošlo k početí, hovoří o nechtěné bezdětnosti nebo nenaplněné touze po dítěti. (Freundl, Gnoth, Frank Herman, 2008, s. 68). V České republice se s problémy s početím odhadem potýká každý šestý pár a každé desáté dítě se narodí rodičům, kteří prošli léčbou neplodnosti. Úspěšnost léčby neplodnosti se pohybuje kolem %. Asi 3% všech narozených dětí byly zplozeny za pomoci umělého oplodnění. Autoři však nepodporují partnery, aby ihned pomýšleli na umělé oplodnění, ale uvádějí, že někdy stačí minimální opatření ve správný čas, které vede k vytouženému dítěti (Freundl, a kolektiv, 2008, s. 69). 2.2 Žena a její specifika ve vztahu k neplodnosti Cílem této kapitoly je vysvětlit, proč se práce zabývá pouze ženami a jaká jsou specifika žen oproti mužům. Z hlediska ucelení celkového pohledu na neplodnost pomocí bio-psychosociálně-spirituálního pohledu na situaci neplodných párů, by bylo nutné věnovat rovnocennou pozornost i mužům. Rozsah této práce mi však nenabízí dostatečný prostor k rozebrání této tématiky zcela uceleným způsobem. Byla jsem tedy nucena si vybrat. K výběru rozebrání životní situace neplodné ženy, mě přesvědčil hlavně fakt, že neplodnost je v české společnosti ještě stále více spojována se ženami (Slepičková, 2006 s. 941). 23

24 Někteří autoři popisují významné genderové rozdíly v přijímání neplodnosti. Prvotním signálem je vždy tělo ženy, které je odlišné od těla mužského. Ve vztahu k neplodnosti je důležité tělo ženy, které by mělo projít procesem těhotenství. V důsledku toho, žena neplodnost vnímá velmi intenzivně a rovněž velmi často jako podstatnou součást vlastního bytí (Slepičková, 2006, s. 941, podle Sandelowski, Holditch-Davis, Harris, 1999). Navíc je to převážně žena, která musí své tělo podrobit vyšetřením a léčbě. Žena rovněž sleduje a prožívá každoměsíční neúspěch otěhotnění v podobě periody (Konečná, 2003). U žen se objevuje sebeobviňování. Připadají si neschopné, neúplné a nedostatečné. Neplodnost zasahuje celou identitu ženy (Slepičková, 2006, s. 941, podle Sandelowski, Holditch-Davis, Harris, 1999). U ženy se neplodnost může projevovat v běžné každodenní interakci. V západní společnosti je pro ženy běžné dotýkat se témat spojených s mateřstvím i ve velmi povrchní konverzaci (Slepičková, 2006, s. 942, podle Kirkman, 2001). Touha po dítěti se projevuje jak v biologické, tak psychologické a sociální oblasti (Konečná, 2003, s. 212). Často spojovanými tématy s neplodností je sociální exkluze a stigma. Jsou to také jevy, které již byly zkoumány. Konečná (2003) uvádí, že ženy bývají vyčleněny z plodného světa. Jde o to, že ztrácí přátele, kterým se již podařilo založit rodinu. Společností jsou neplodné páry často souzeny. U nedobrovolné bezdětnosti jsou páry často považovány za nešťastné až zoufalé či posedlé touhou po dítěti. U dobrovolné bezdětnosti jsou páry považovány za sobecké či nezralé (Slepičková, 2006, s. 944, podle Kirkman, 2001). Příčin neplodnosti je však velmi široké spektrum, které se pokusím nastínit v další části této práce. 2.3 Příčiny neplodnosti u ženy Anatomické příčiny Lázníčková (2003) uvádí jako první příčinu časté záněty u ženy. Zejména zánět pochvy. Dalším důvodem může být nedostatečné množství hlenu děložního hrdla. Takové snížení může nastat po některých operacích například po konizaci čípku. Kvalitu hlenu rovněž snižuje chronický zánět děložního hrdla. U páru se může také vyskytnout tvorba protilátek proti spermatu, tím pádem dochází k nesnášenlivosti mezi hlenem a spermatem. Hlen děložního hrdla patří mezi základní předpoklad 24

25 přirozené plodnosti páru stejně jako vajíčko a spermie (což je ženská a mužská pohlavní buňka a pro dosažení plodnosti páru má význam také životnost těchto pohlavních buněk). Dalším důvodem, proč v některých případech žena nemůže otěhotnět, jsou změny na děloze. Může se vyskytnout vývojové vady například: výrazně malá děloha, zdvojení dělohy. Může se objevit překážka v děloze myomy, polypy srůsty v dutině děložní. Děložní sliznice může být poškozena po kyretážích, po předchozím zavedení nitroděložního tělíska a po užívání hormonální antikoncepce. V oblasti vejcovodů, které jsou důležité pro to, aby dopravily vajíčko do dělohy a mohlo tudíž dojít k jeho oplodnění, se může zejména po operacích vyskytnout zúžení až slepení průsvitu vejcovodů Hormonální příčiny Hormonální procesy v těle ženy Hormonální procesy v těle ženy patří mezi složitější problematiku, proto v této kapitole nejprve uvedu nějaké informace k potřebnému předporozumění a až následně se budu věnovat výčtu hormonálních příčin neplodnosti. Menstruační cyklus začíná prvním dnem pravého krvácení ženy a končí posledním dnem před dalším pravým krvácením. Během cyklu dochází k ovulaci a to pouze jedenkrát během jednoho cyklu. Ve vaječníku dochází k růstu a zrání folikulu, k jeho prasknutí a uvolnění vajíčka, což je samotný proces ovulace. Dále dojde k přeměně folikulu ve žluté tělísko. Vajíčko je zachyceno vejcovodem, a pokud není oplodněno, brzy zaniká. Děložní sliznice se nově tvoří a dorůstá, aby se v ní mohlo oplodněné vajíčko usadit. Zaniklé vajíčko odchází při menstruačním krvácení spolu s částmi děložní sliznice (Lázníčková, 2012, s. 8). V oblasti hormonů je průběh cyklu následující. Nejprve je mezimozkem vyslán signál k produkci gonadotropního hormonu (GnRH). Díky signálu tohoto hormonu vyplaví hypofýza další dva hormony folikulostimulující hormon (FSH) a luteinizační hormon. Tyto hormony působí v konkrétním vaječníku tím, že stimulují zrání vajíček a později spouštějí ovulaci. Odpovědí vaječníků na tyto hormony je v podobě produkce dalších hormonů a to estrogeny a progesteron. Tyto hormony dávají signál k utlumení 25

26 produkce řídících hormonů, jimiž jsou GnRH, FSH, LH (Freundl, a kolektiv, 2008, s. 17). Pro další údaje je nutné uvézt, že pro zdravý menstruační cyklus ženy, je nutná optimální rovnováha hormonů a to nejen hladin ženských pohlavních hormonů, ale i dalších hormonů v těle, jimiž jsou hormony nadledvin, štítné žlázy, androgeny, prolaktin (Lázníčková, 2003, s. 10) Konkrétní hormonální příčiny neplodnosti Konkrétně může k neplodnosti vézt nedostatečná hladina progesteronu tzv. insuficience žlutého tělíska. Zvýšená hladina prolaktinu v těle způsobí rovněž nedostatečnost žlutého tělíska nebo zcela zamezí ovulaci. Mezi další skupinu patří androgeny (z nich je nevýznamnější testosteron), pokud dojde ke zvýšené hladině androgenů v těle ženy, je produkováno méně estrogenů to způsobí nedostatečné vyvíjení folikulu a v další fázi vůbec nedochází k ovulaci (také dochází k sekundární amenorhee to znamená, že žena po dlouhé období zcela nekrvácí). Zvýšená hladina folikulostimulačního hormonu (FSH) a luteinizačního hormonu (LH) způsobená sníženou hladinou estrogenu a progesteronu způsobí u ženy obdobný stav jako v klimakteriu. Nepoměr hodnot FSH a LH může způsobit syndrom polycystických ovarií (syndrom PCO), jež patří mezi příčiny neplodnosti, které nejsou snadno léčitelné (Lázníčková, 2003, s ). Ráda bych zde zmínila konkrétněji tuto příčinu neplodnosti, protože patří mezi vážnější a také nejčastější hormonální příčiny neplodnosti u žen. Myslím si, že sociální pracovník by měl umět tento syndrom zařadit mezi vážnější v ostatních uvedených příkladech lze doporučit názor jiného gynekologa a často stačí i jednoduché řešení pro léčbu neplodnosti. Freundl a kolektiv (2008) popisují příznaky PCO jako poruchy menstruačního cyklu, které postupně vedou ke ztrátě ovulace a nakonec i k absenci menstruačního krvácení. Hormony v těle ženy jsou v nerovnováze (konkrétně zvýšená hladina LH hormonu a androgenů). U ženy se často objevuje nadváha či podváha a ve vaječnících se objevuje mnoho folikulů, ze kterých se však žádný neuvolní k ovulaci. Léčba probíhá pomocí hormonální antikoncepce (Freundl, a kolektiv, 2008, str. 73). Pro ženu to může být další zátěžový faktor, z prostého důvodu, že při léčbě hormonální antikoncepcí nelze počít dítě, po kterém touží. 26

27 Pokud není antikoncepce indikovaná pro léčebný proces u PCO je spíše zátěžovým faktorem, pro ženu, která chce mít v budoucnu dítě. Lázníčková (2003) uvádí, že po vysazení hormonální antikoncepce může dojít k narušení procesu ovulace a v rámci odborných studií bylo zjištěno, že v průměru musí žena projít dalšími osmi cykly, než se její hladiny hormonů FSH, LH, estrogenů a progesteronu normalizují. U syndromu PCO se však také uchyluje k léčbě antikoncepcí (Lázníčková, 2003, s. 11). Další hormonální příčinou neplodnosti může být zvýšená či snížená funkce štítné žlázy nebo se může jednat o nekompenzovaný diabetes mellitus Imunologické příčiny Imunologické příčiny neplodnosti jsou odhadovány ve dvou až třech procentech případů. V období těhotenství se vyvíjí určitá tolerance matky vůči plodu a dítěte vůči matce. Je to pomalé přizpůsobování, které se nazývá tolerance na základě postupné spolupráce. Těhotenství se tedy v podstatě vymyká imunologickým zákonům. Správně by tělo na plod mělo reagovat jako na ostatní cizorodé tkáně, které se dostanou do těla obrannými mechanismy. Pokud je tedy nějakým způsobem narušena tolerance na základě postupné spolupráce může být příčinou neplodnosti nebo potratů (Lázníčková, 2003, s. 12) Psychické příčiny neplodnosti Freundl a kolektiv (2008) uvádějí i další příčinu neplodnosti, která celý okruh příčin uzavírá. Partnerům se nemusí podařit počít potomka také z psychické příčiny (Freundl a kolektiv, 2008, s. 85). V tomto případě může být pár vděčný za to, že najde uchopitelnou příčinu a podstoupit terapii. V opačném případě může být pro pár v jistém směru úlevou, když se s bezdětností smíří. Díky tomu se mohou ve svém myšlení orientovat na nové životní plány (Freundl a kolektiv, 2008, s. 89). U partnerů u nichž je zjištěna fyzická příčina nesmíme spoluúčast psychické příčiny vylučovat. Lidská psychika má vliv na nervový, hormonální i imunitní systém tím pádem může být psychický problém příčinou poruchy v těchto systémech. U ženy může být konkrétně ovlivněna ovulace, pohyb vejcovodů i uhnízdění vajíčka v děloze. 27

28 U muže psychika může ovlivnit kvantitu i kvalitu spermií (Freundl a kolektiv, 2008, s. 89). Důležité je v této oblasti zmínit vliv stresu. U partnerů s nenaplněnou touhou po dítěti nebylo zjištěno více neobvyklých psychických jevů než u lidí bez tohoto problému. Avšak každý člověk má individuální hranici pro zvládání stresu. Pokud je tato hranice překročena, může narušit funkce lidského těla. Přemíra stresu vede k negativnímu vnitřnímu napětí, tělo nerozlišuje, čím bylo napětí způsobeno.freundl a kolektiv (2008) popisují, že tělo registruje pouze to, že gravidita by byla pro tělo další zátěží a proto se tělo v podstatě brání početí pomocí poruchy plodnosti. Zastává názor, že se na situaci nesmíme dívat tak, že je duše na vině ale, tak, že duše poskytuje tělu pomoc. Autoři označují tento proces jako psychosomatické zabezpečení, které může být vyvoláno například nevědomými obavami. Pokud jsou takové obavy silné, mohou vytvořit psychický blok a otěhotnět je pak velmi těžké. Může se jednat například o obavy, jak dítě ovlivní stávající vztah. Autoři ilustrují tuto problematiku na příkladu vrcholových sportovkyň, u kterých se může objevit absence ovulace i menstruace v důsledku zátěže. Tělo reaguje tak, jakoby se vzdalo schopnosti otěhotnět, aby žena mohla přežít (Freundl a kolektiv, 2008, s. 90). Stává se, že lékaři příčinu neplodnosti neodhalí. To se děje v každém pátém až desátém případě. Někdy lékaři nenarazí na žádné prokazatelné příčiny neplodnosti, žena má ovulaci a mužovo sperma obsahuje dostatek spermií, přesto k početí nedochází (Freundl a kolektiv, 2008, s. 87). Sociální pracovník by měl páru, který je nechtěně bezdětný doporučit vyhledání odborné pomoci bez ohledu na to jaká je příčina neplodnosti. Ne všechny páry se po jednom roce pokusí vyhledat odbornou pomoc. Polovina z těchto párů se může potomka dočkat do tří let (někdy dřív někdy později). Zhruba po čtyřech letech snažení se o početí šance na zplození potomka klesají. Bez lékařské pomoci zplodí potomka po delší než čtyřleté snaze asi jen 5% párů. Avšak díky odborné pomoci po čtyřleté lhůtě zplodí potomka 60% párů (Freundl a kolektiv, 2008, s. 69). Vždy je důležité hovořit o společné neplodnosti páru a tím partnery podporovat, aby si neplodnost vzájemně nevyčítali a pokusili se situaci přijmout a místo toho, aby se od sebe vzdalovali výčitkami, tak se spíš spojili ve spolupráci dojít k vytouženému cíli. 28