Vedoucí diplomové práce:

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra kineziologie Pitný režim v závislosti na vykonávaném povolání Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Mgr. Jana Juříková, Ph.D. Vypracoval: Bc. Lukáš Picek Brno, 2009

2 Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v Seznamu pouţité literatury. V Brně dne 22. dubna

3 Na tomto místě bych rád poděkoval paní Mgr. Janě Juříkové, Ph.D., vedoucí mé diplomové práce, za cenné připomínky, odborné rady, trpělivost a čas, který mi věnovala při jejím zpracování. 3

4 Obsah: Úvod...7 I. TEORETICKÁ ČÁST Voda v lidském organismu Funkce a obsah vody v těle Rozdělení a charakteristika tělních tekutin Hospodaření organismu s vodou Příjem tekutin Výdej tekutin Moč Pot Vydechovaný vzduch Odpařování z povrchu těla Stolice Vstřebávání vody Řízení příjmu a výdeje tekutin Ledviny Hypotalamus a antidiuretický hormon (ADH) Osmoreceptory Pitný režim Význam pitného režimu Denní potřeba tekutin Zásady a pravidla příjmu tekutin Hydratace Hyperhydratace Intoxikace vodou Dehydratace a žízeň Příčiny a příznaky dehydratace Druhy dehydratací Ţízeň Rehydratace Rizika a následky nedodržování pitného režimu

5 2.10 Pitný režim v zaměstnání a legislativa Ochranné nápoje Nápoje a jejich místo v pitném režimu Voda Voda z vodovodu Balené vody Rozdíl mezi balenou vodou a vodou z vodovodu Energetické nápoje Džusy, nektary a ovocné šťávy Káva Čaj Alkohol Rozdělení nápojů podle osmolality Nápoje hypotonické Nápoje isotonické Nápoje hypertonické...39 II. PRAKTICKÁ ČÁST Cíle práce Materiál a metodika Dotazník Zkoumaný soubor Zastoupení respondentů dle pohlaví Věkové spektrum dotazovaných Sloţení respondentů dle vzdělání Zpracování dat Výsledky Průměrný denní příjem tekutin dle náročnosti povolání Množství přijatých tekutin za jeden den Množství přijatých tekutin během pracovní doby Správnost pitného režimu Doba konzumace tekutin Důvod nedodržování pitného režimu

6 3.7 Vhodnost nápoje jako základ pitného režimu Vhodnost pitné vody z vodovodu Zdroj informací o pitném režimu Přítomnost bolesti hlavy Četnost příjmu různých druhů tekutin Důvod nejčastěji konzumovaného nápoje...58 Závěr...60 Seznam použité literatury...62 Resumé...68 Přílohy

7 Úvod Pitný reţim je obvykle opomíjenou částí v oblasti výţivy, přičemţ voda tvoří základní sloţku potravy. Voda má v těle velké mnoţství funkcí a člověk bez ní přeţije pouze několik dní. Tělo si tuto látku dokáţe v malém mnoţství vytvořit samo, ale hlavní část musí přijímat formou tekutin. Kvalita a mnoţství tekutin jsou základním předpokladem pro správnou činnost lidského těla. Nápoje mohou také obsahovat mnoho prospěšných látek, které tělu dodávají potřebné ţiviny a minerální látky. Nedostatek tekutin můţe naopak výrazně sníţit fyzickou i psychickou výkonnost. Můţe být příčinou niţší aktivity a slabší pracovní výkonnosti. Nedostatek tekutin se dále podílí na rychlejší unavitelnosti, bolestech hlavy a kloubů, a řadě civilizačních chorob. Téma mojí diplomové práce jsem si vybral z toho důvodu, ţe jsem pozoroval u svých kolegů v zaměstnání časté nedodrţování pitného reţimu a podceňování jeho významu. Proto se pokusím na základě výzkumu zjistit, jak dodrţují zaměstnanci pitný reţim a jak se liší v závislosti na vykonávaném povolání. 7

8 I. TEORETICKÁ ČÁST 1. VODA V LIDSKÉM ORGANISMU Existence ţivota na Zemi je podmíněna přítomností chemické sloučeniny kyslíku a vodíku, která se nazývá voda. Voda tvoří největší část těla organismu. Všechny děje, které probíhají v lidském organismu, jsou výsledkem dokonalé souhry orgánových soustav. Tyto orgánové systémy jsou závislé na správném fungování jednotlivých buněk, které jsou nedílnou součástí tkání všech orgánů. Uvnitř buněk probíhají četné, ţivotně důleţité reakce, které se uskutečňují ve vodním prostředí. Voda není ovšem pouze uvnitř buněk, ale také mimo ně, a to v mezibuněčných prostorech. Vnitřní a vnější prostředí buněk je tedy závislé na mnoţství a sloţení tělesné vody, které musí být dokonale regulováno jak uvnitř, tak vně buňky, aby byla zachována buněčná rovnováha [1, 6, 22]. 1.1 Funkce a obsah vody v těle Voda je základní sloţkou ţivého organismu a má v těle nezastupitelnou funkci. Dostatečné mnoţství tekutin v těle je základním předpokladem k tomu, aby byla zajištěna činnost všech orgánů. Voda je důleţitá pro správné fungování látkové výměny a urychluje také regeneraci organismu. Tekutiny umoţňují zejména dobrou funkci ledvin a trávicího traktu [3, 7]. Voda je nejhojnější a nejdůleţitější anorganickou látkou vyskytující se v ţivém organismu. Mezi nejdůleţitější funkce vody patří to, ţe vytváří v organismu buňkám prostředí, ve kterém probíhají ţivotní děje. Voda se podílí na rozvodu minerálních látek a mnoha dalších ţivin. Další důleţitou roli hraje voda při rozpouštění minerálních látek, aminokyselin, vitamínů, glukózy a mnoha dal- 8

9 ších ţivin. Voda je také nezbytná k trávení, absorpci, transportu a vyuţití ţivin [5, 8, 31]. Voda reguluje teplotu organismu, udrţuje struktury tkání, a tvoří základ slin, ţaludečních a střevních šťáv. Dále díky ní mohou být bezpečně vylučovány toxiny a odpadní látky z těla ven [6]. Voda vytváří hydroelektrickou energii v buněčných membránách celého těla, především však v nervových systémech k přenosu vzruchů [7]. V těle není soustavy, která by nebyla na vodě závislá [5]. Voda vytváří prostředí pro ţivotní děje, je rozpouštědlem pro ţiviny, reguluje hospodaření s teplem, udrţuje koloidy v rozpuštěném stavu, je reaktantem při hydrolytických a hydratačních reakcích, řídí tok energie (oxidace, redukce), a velkou mírou se podílí na udrţování stálosti vnitřního prostředí. Voda se podílí na udrţování homeostázy, stálosti vnitřního prostředí, a je základním předpokladem správného fungování organismu. Pokud není dlouhodobě zachována homeostáza, můţe nastat nemoc, popř. smrt [1]. Obsah vody v těle dospělého člověka tvoří kolem 50 60% tělesné hmotnosti a během ţivota se mění. Se zvyšujícím se věkem mnoţství vody klesá. Celková tělesná voda je také závislá na pohlaví a podílu tukové hmoty. Jelikoţ obsahují svaly téměř třikrát více vody neţ tuková tkáň, mají proto svalnatější osoby vyšší podíl vody. Voda se vyskytuje ve všech tělních buňkách, ale její obsah je v různých tkáních rozdílný. Tkáně, které jsou mladé, rostou a probíhá v nich čilá látková přeměna, obsahují větší procento vody. Novorozenec má v těle okolo 73% vody, dospělý muţ 62% a dospělá ţena asi 51%. Rozloţení vody v těle je takové, ţe tělní tekutiny obsahují 91 99% vody, játra a kůţe asi 70%, svaly a většina vnitřních orgánů 75 80% a kosti 20% [4, 9, 16]. Zadák (2002), znázorňuje v níţe uvedené tabulce, jaká je celková tělesná hmotnost ve vztahu k věku, pohlaví a netukové tělesné hmotnosti. 9

10 Tabulka I Celková tělesná voda ve vztahu k věku, pohlaví a netukové tělesné hmotnosti (Zadák 2002) Věk Celková tělesná voda [% tělesné hmotnosti] Nedonošené dítě 80 dítě 3 měsíce 70 dítě 6 měsíců 60 dítě 10 aţ 18 let muţ 59, ţena 57 dospělý normální hmotnost muţ 60, ţena 50 dospělý štíhlý muţ 70, ţena 60 dospělý obézní muţ 50, ţena 42 jedinec nad 60 let muţ 52, ţena Rozdělení a charakteristika tělních tekutin Tělní tekutiny jsou roztoky anorganických a organických látek. Jejich základní sloţkou je voda. V těle se rozlišují tekutiny na mimobuněčnou (extracelulární) a vnitrobuněčnou (intracelulární). Dvě třetiny vody jsou obsaţeny intracelulárně (v buňkách) a jedna třetina extracelulárně (mimo buňky). Součástí extracelulární tekutiny jsou mezibuněčná tekutina, plazma a transcelulární tekutiny, tvořené mozkomíšním a synoviálním mokem, nitrooční tekutinou, sekrety trávicích šťáv a dalšími (viz. obr. č. 1). Tekutiny intracelulární a extracelulární se od sebe liší obsahem minerálů. V extracelulární tekutině převaţují ionty sodíku a v intracelulární ionty draslíku [URL 2, 7, 13]. 10

11 Obr. 1 Rozloţení tekutin v organismu Intracelulární 65% Extracelulární 35% intersticiální 25% plazma 8% transcelulární 2% 1.3 Hospodaření organismu s vodou Správné hospodaření s vodou, minerály a vitaminy je základním předpokladem zdraví a výkonnosti člověka. Příroda kolem nás je v rovnováze a kaţdé odchýlení z ní vede k jevům, směřujícím k jejímu opětovnému nastolení. Lidé jsou součástí přírody a také lidského těla se týká stav rovnováhy. Obyčejné hospodaření těla s vodou je nejbliţší příklad tohoto jevu. Voda je pro nás ţivotně důleţitá a je zapotřebí ji mít dostatek. Pokud je příjem vody malý, ledviny vracejí vodu zpět do krevního oběhu, aby nedošlo k poškození funkcí těla z nedostatku vody. Přebytek vody vede k větší filtraci ledvin, vzniku většího objemu moči tedy odpadní tekutiny. Pokud by toto tělo nebylo schopno zajistit, také by došlo k poškození tělesných funkcí, včetně rizika smrti. Vody, ale nejen jí musí mít organismus prostě tak akorát. Vyvedení z rovnováhy spustí často celou kaskádu chemických reakcí (pochodů), jejichţ dopady mohou být leckdy i velmi váţné [11, 28, 31]. 11

12 1.3.1 Příjem tekutin Lidé běţně řídí příjem tekutin pomocí pocitu ţízně. To je však velká chyba, jelikoţ při větších výkonech se tento pocit dostavuje aţ při 3% dehydratace. Pro zajištění dostatečného mnoţství tekutin během výkonu je proto důleţité pravidelné pití v menších dávkách [23, 26]. Hlavním zdrojem je voda obsaţena v nápojích (1,5 2 litry). Dále získává člověk denně okolo 800 ml vody z potravin, kdy nejlepšími zdroji jsou ovoce a zelenina, které obsahují více jak 70% vody. Obsah vody ve vybraných potravinách uvádí tabulka II. V neposlední řadě je zdrojem tekutin také oxidační neboli metabolická voda, která vzniká při spalování ţivin a tvoří asi 300 ml za den [URL 8, 12, 23]. Tabulka II Obsah vody ve vybraných potravinách (podíl na hmotnosti) [3] Potravina Podíl vody [%] Okurka salátová 96 Rajčata 95 Paprika 91 Jahody 90 Pomeranč 87 Brambory 78 Banány 75 Kuřecí maso 70 Bílý chléb 35 Dţem 28 Med 20 Bramborové chipsy 2 12

13 Příjem tekutin by neměl být řízen pocitem ţízně, jelikoţ ta můţe být jiţ znakem počáteční dehydratace. Pro to, aby byl zajištěn dostatečný příjem tekutin, je nutné pravidelné a včasné pití v malých dávkách. Doporučené mnoţství tekutin, kdy není bráno na zřetel pohlaví, věk, aktivita a teplotní podmínky, činní minimálně 1,5 litru na den (viz. obr. č. 2). Lidé s fyzicky náročnou prací by měli počítat s denní potřebou tekutin aţ 5 litrů. Aby mohl člověk podávat optimální výkon i v horkém počasí, tak by měl přijmout kolem 1 litru na jednu hodinu výkonu [13, 41]. K výpočtu denní potřeby tekutin můţe slouţit obecný vzorec. Pokud násobíme svoji hmotnost v kilogramech koeficientem 0,035, tak nám vyjde výsledek doporučené denní potřeby tekutin v litrech [2, 37]. Avšak potřeba tekutin se značně zvyšuje při zvýšené fyzické aktivitě a při vyšší teplotě okolí, jak jiţ bylo uvedeno. Obr. 2 Průměrný denní příjem tekutin Nápoje 1,5 l Denní příjem tekutin Voda v potravinách 700 ml 2,5 l Metabolická voda 300 ml 13

14 1.3.2 Výdej tekutin Jak uvádějí Maughan a Burke (2006), ztráty vody z organismu jsou ovlivněny několika faktory. Nejvýznamnější z nich je úroveň fyzické aktivity a klimatické podmínky okolního prostředí. Dalšími jsou tělesná hmotnost, sloţení těla a tělesný povrch, který tvoří plochu na které dochází k výměně tepla mezi organismem a prostředím. Průměrný denní výdej tekutin je znázorněn na obrázku č. 3. Výdej vody organismem se děje několika způsoby. Nejvýznamnější ztráty jsou močí, dále pocením, vydechovaným vzduchem z plic, odpařováním z povrchu těla a stolicí. Konkrétní mnoţství ztracených tekutin uvádí tabulka III. V klidu vydá člověk denně asi 2,5 litru vody [8]. Tabulka III Ztráty tekutin [URL 3] Forma ztráty tekutin Při normální teplotě V horkém počasí Během těžké práce (ml/den) (ml/den) (ml/den) moč dýchání kůže pot stolice celkem Moč Moč má významnou úlohu při hospodaření s tělesnou tekutinou. Denní ztráty vody močí se udávají v rozmezí ml/den. Moč se skládá z vody, močoviny, kreatinu, iontů, malého mnoţství aminokyselin, glukózy, zbytků léčiv 14

15 a dalších odpadních látek. Během močení dochází ke ztrátám draslíku. Ledviny mají schopnost během hodiny zpracovat ml vody [9, 11]. Koncentrace a rychlost tvorby moči závisí na mnoţství přijatých tekutin. Čím více tekutin přijmeme, tím více bude moč zředěná. A naopak, čím je mnoţství přijatých tekutin menší, tím méně je produkované moči. Tímto je zabezpečena homeostáza organismu. Mnoho rozpuštěných látek v malém objemu moči ledviny velmi zatěţuje a s postupem věku můţe dojít k jejich poškození. Dostatečný příjem tekutin usnadňuje ledvinám práci a pomáhá v prevenci proti onemocněním, jako jsou například močové infekce a ledvinové kameny [8, 19, 31] Pot Během fyzické aktivity se přeměňují ţiviny na energii a důsledkem toho vzniká přebytečné teplo. Toto teplo musí být odváděno, neboť by mohlo dojít k přehřátí organismu. Odvod tepla je zajištěn termoregulačními procesy, mezi které patří také produkce potu. K ochlazení organismu tedy dochází odpařováním potu z povrchu těla, avšak za cenu průběţné ztráty tekutin [10, 13, 15]. Sloţení potu (viz. tabulka IV) je tvořeno především pro organismus nepotřebnými látkami a je specifické pro kaţdého z nás. Ne však všechny vylučované látky jsou pro tělo nepotřebné, a proto je důleţité je doplňovat. Základ potu tvoří minerální látky, hormony, aminokyseliny, mastné kyseliny, močovina a kyselina mléčná. Během vylučování potu na povrch těla dochází k reabsorpci sodíku a chloridů. Pokud je zátěţ nízká, tak téměř všechny chloridy a sodík jsou vstřebány zpět do těla. Pokud je ale zátěţ vysoká, tak je zpětná absorpce těchto látek potlačena a látky unikají z těla ven. Funkce potu spočívá v tom, ţe je chladicí substancí a zároveň regulátorem vnitřního prostředí, jelikoţ ovlivňuje hospodaření s minerálními látkami [9, 14, 23]. 15

16 Tabulka IV Hlavní sloţky potu, Fořt (2002) Prvek, sloučenina Průměrné množství v 1 litru potu [g] NaCl 1,5 3,5 Mg 0,5 2,5 K 0,1 0, Vydechovaný vzduch Mnoţství vodní páry vydechované z plic záleţí na vnějších podmínkách. Čím je počasí teplejší a sušší, tím je mnoţství vydechovaných par vyšší. Dalším faktorem, při kterém se vydechované mnoţství zvyšuje, je fyzická aktivita. Vydechovaným vzduchem denně ztrácí organismus kolem 0,5 l vody [8, 11] Odpařování z povrchu těla Pro odpařování vody z povrchu těla platí stejná závislost na vnějším prostředí jako je tomu u vydechovaného vzduchu. Pokud je okolní vzduch suchý, mnoţství odpařené vody je vyšší a naopak. Dalším činitelem zvyšujícím odpařování je proudící vzduch [10, 22]. 16

17 Stolice Ztráty vody stolicí závisí na obsahu stravitelných a nestravitelných sloţek v potravě. Růst mnoţství vody ve stolici způsobuje například rostlinná vláknina, která na sebe váţe vodu. Denně člověk vyloučí stolicí okolo 100 ml vody [8, 16]. Obr. 3 Průměrný denní výdej tekutin ml Vydechovaným vzduchem 300 ml Odpařováním 500 ml Potem ml Močí ml Stolicí Vstřebávání vody V lidském těle probíhají intenzivní přesuny vody na mikroskopické úrovni. Mnoţství tekutin, které přichází kaţdý den do střev, činí kolem 9-ti litrů (viz. tabulka V). Jedná se o denní příjem tekutin (2 l) a šťávy, které jsou secenerovány sliznicemi (7 l). Mezi tyto šťávy patří sliny, ţluč, ţaludeční, pankreatické a střevní šťávy. Toto velké mnoţství tekutin je z 98% zpět vstřebáno v trávicím traktu. Re- 17

18 sorpce probíhá především v lačníku a kyčelníku, a je řízena osmoticky. Pokud je zpětné vstřebávání poškozeno, můţe docházet k velkým ztrátám tekutin [4,11,31]. Tabulka V Denní obrat vody (ml) v trávicím ústrojí [22] Přijato ústně 2000 Endogenní sekrece 7000 Slinné ţlázy 1500 Ţaludek 2400 Ţluč 600 Slinivka břišní 1400 Střevo 900 Celkem 7000 Celkový příjem 9000 Zpětně vstřebáno 8800 Lačník 5500 Kyčelník 2000 Tlusté střevo Vyrovnáno vyloučením do stolice Řízení příjmu a výdeje tekutin Za normálního stavu jsou extracelulární a intracelulární tekutiny v rovnováze. Pokud však dojde ke zvýšení příjmu NaCl nebo nadměrné ztrátě vody, tak nastává zvýšení osmotického tlaku v extracelulárním prostředí a voda vystupuje z intracelulárních prostor. Aby byly buňky chráněny proti těmto náhlým ztrátám vody, musí se do řízení hospodaření s vodou zapojit ledviny, antidiuretický hormon a osmoreceptory [9, 17,22]. 18

19 Ledviny Pro ţivot jsou důleţité a nezbytné nejen procesy zajišťující přívod kyslíku, ţivin, vody a jiných látek do organismu, ale také procesy, kterými se odpadní produkty tkáňového metabolismu z těla odstraňují. Obvykle je zdůrazňována exkreční funkce ledvin, ale neméně důleţitá je i jejich další funkce, a to osmoregulační. Vznik a vývoj ledvin je primárně spojen s regulací objemu vody a obsahu solí v těle, tedy s funkcí osmoregulační. Osmoregulace je děj, který zajišťuje v tělních tekutinách přibliţně stále stejné koncentrace solí a objemu vody. Význam ledvin pro udrţování obsahu vody v těle a tím i pro homeostázu je zcela zásadní. Ledviny jsou jediným orgánem v těle, který je schopen vylučovat proměnlivé mnoţství vody a současně i NaCl podle potřeb organismu [11, 14, 23] Hypotalamus a antidiuretický hormon (ADH) Hypotalamus je hlavním centrem regulace vodní rovnováhy. V hypotalamu je uloţeno centrum ţízně a osmoregulační centrum, které ovlivňuje produkci ADH z hypofýzy. Pokud je vyšší osmolalita, zvyšuje se i produkce ADH, který v ledvinách zvyšuje zpětné vstřebávání vody. Současně receptory centra ţízně v hypotalamu aktivují pocit ţízně a vyvolají tak další doplnění tekutin. Aby se zvýšil výdej hormonu ADH stačí, aby se osmolalita zvýšila o 1% [7, 22, 24] Osmoreceptory Osmoreceptory zaznamenávají mnoţství a osmolární koncentraci tekutin v organismu tím, ţe reagují na změnu osmotického tlaku. Vysoká koncentrace extracelulární tekutiny způsobí podráţdění osmoreceptorů v hypotalamu. Následnou reakcí je produkce ADH a hypertonická ţízeň. Tímto je zajištěno vyrovnání osmolality tělních tekutin [4, 12]. 19

20 2. PITNÝ REŽIM Pitný reţim je udrţování dostatečného mnoţství tekutin a minerálních látek v organismu [5]. Podle Fořta (2002) je pod pojmem pitný reţim označován řízený způsob konzumace tekutin. Voda a tekutiny tvoří velké mnoţství objemu lidského těla a plní základní ţivotní funkce. Je proto nezbytně nutné, aby byla zachována vyrovnaná vodní bilance mezi příjmem a výdejem tekutin. Dodrţování pitného reţimu je základním prvkem pro udrţení optimální činnosti všech dějů souvisejících s tělními tekutinami. Nezbytný předpoklad pro dokonalý pracovní výkon je bezesporu správný pitný reţim [5, 42]. 2.1 Význam pitného režimu Voda tvoří jednu z nejpodstatnějších sloţek výţivy člověka. Bez potravy můţe člověk přeţít i několik týdnů, ovšem bez vody pouze pár dní. Nadměrné ztráty vody nebo nedostatečný příjem tekutin výrazně sniţuje schopnost maximálně vyuţít výkonnostní moţnosti jedince [3, 6, 38]. Pravidelné doplňování tekutin je významné pro zachování správné činnosti ledvin a termoregulaci. Dostatečné mnoţství vody zajišťuje uţitný průtok krve pracujícími svaly a tím je dostatečně zásobuje kyslíkem, energií a účinně z nich odstraňuje odpadní látky [3, 5]. Podle Dlouhé (2001) pitný reţim zabezpečuje průběţné zásobování těla sodíkovými a draselnými ionty, coţ napomáhá k udrţení stálosti vnitřního prostředí. Po zátěţi je nutné doplňovat také další ionty, jako jsou např. vápník a hořčík. Konzumace nápojů dodává tělu také malé mnoţství glukózy a tím oddaluje moţnost vzniku ketoacidózy z nedostatku cukrů. Pokud je v průběhu dne vyvíjen fyzický výkon, tak dochází k výraznějším ztrátám vody z organismu v podobě zvýšené exkrece potu, které spolu s vyšší okolní teplotou a malým přijatým mnoţstvím tekutin se mohou projevit nebezpečnou dehydratací. V důsledku toho pak 20

21 dochází v průběhu výkonu ke vzniku svalových křečí, rychlejší únavě a celkovému sníţení výkonnosti. Z toho vyplývá, ţe pokud chce člověk podat kvalitní pracovní výkon, je velmi důleţité zajistit dostatečný příjem tekutin. Kvalita nápojů a jejich pravidelný průběţný příjem ve stanoveném mnoţství jsou velmi důleţité pro zachování zdraví, pracovní výkonnosti a duševní pohody [13, 15, 20, 25]. 2.2 Denní potřeba tekutin Potřeba tekutin je zcela individuální záleţitostí, jelikoţ je ovlivněna celou řadou vnějších a vnitřních faktorů. Mezi vnější činitele patří především teplota prostředí, relativní vlhkost vzduchu, proudění vzduchu, druh oblečení a další. Mezi vnitřní pak tělesná hmotnost, věk, pohlaví, zdravotní stav, tvorba potu a adaptace na klimatické podmínky. Činitelů, které ovlivňují potřebu tekutin je mnoho, a proto jsou mezi lidmi velké rozdíly v nárocích na příjem tekutin [2, 6, 17]. Denní příjem tekutin by měl člověk rozloţit rovnoměrně do celé části aktivní doby dne. Fořt (2000), nedoporučuje pít nárazově větší mnoţství tekutin, jelikoţ za hodinu je ţaludek schopen zpracovat ml vody. Často doporučované mnoţství tekutin, bez ohledu na věk, pohlaví, při nízké zátěţi a ve standardních teplotních podmínkách činí na den minimálně 1,5 litru. Lidé s fyzicky náročnějším zaměstnáním by měli počítat s denním příjmem tekutin aţ 5 litrů. Doporučený denní příjem tekutin v závislosti na hmotnosti uvádí tabulka VI. Pro výpočet příjmu tekutin uvádí Havlíčková (2004) obecný vzorec, kde se vynásobí hmotnost koeficientem 0,035. Výsledkem je denní potřeba tekutin v litrech. Potřeba vody se výrazně mění s věkem a tělesnou hmotností, kdy nároky dospělého člověka na denní příjem tekutin činí ml/kg, kdeţto u dítěte je tato hodnota aţ trojnásobně vyšší. 21

22 Tabulka VI Doporučený denní příjem tekutin v závislosti na hmotnosti [10] Hmotnost [kg] Doporučený denní příjem [ l ] 50 2,1 60 2,5 70 2,9 80 3,3 90 3, , , ,7 2.3 Zásady a pravidla příjmu tekutin Základním předpokladem zdraví a výkonnosti člověka je dodrţování správného hospodaření s vodou a minerálními látkami. Aby splňoval pitný reţim svůj účel, je nutné dbát některých zásad a pravidel příjmu tekutin. Pití by mělo být rozloţeno do celého dne tak, aby měl organismus zajištěno neustále dostatečné mnoţství tekutin. Člověk by si měl navyknout přijímat tekutiny i v době, kdy nemá pocit ţízně. Pocit ţízně se totiţ dostavuje aţ při 1% dehydratace, a organismus je tak zbytečně zatěţován. Teplota nápojů by neměla být příliš nízká, ani příliš vysoká. Horké nápoje způsobují podráţdění zaţívacího traktu, velmi chladné zase ţízeň nezaţenou, spíše naopak. Proto jsou nejvhodnější mírně chlazené tekutiny, které mají teplotu v létě mezi C a v zimě C [13, 17, 29]. Mnoţství cukrů by mělo tvořit méně jak 2,5 % objemu. U lidí s fyzicky náročnější prací se připouští vyšší obsah cukrů v tekutinách, a to v rozmezí %. Naopak lidé bez větší fyzické zátěţe v běţných teplotních podmínkách, 22

23 by měli preferovat málo slazené nebo neslazené nápoje. Pro vodu, konzumovanou kaţdodenně, je optimální mnoţství minerálních látek do 0,5 g/l a minerální vody by měly tvořit menší část přijímaných tekutin. Obsah vitaminů v nápojích nehraje velkou roli, jelikoţ vyváţená a pestrá strava toto dostatečně zabezpečuje. Maximální mnoţství přijatých tekutin za jednu hodinu by nemělo být vyšší neţ 800 ml, jelikoţ právě tolik je schopen ţaludek bez větších problémů zpracovat [11, 15, 22]. Maughan a Burke (2006) doporučují jako nejvhodnější nápoj pro rychlé doplnění ztracených tekutin zředěné roztoky glukózy a elektrolytů, které jsou součástí sportovních nápojů. Čím více obsahuje nápoj sacharidů, tím pomaleji opouštějí tyto roztoky ţaludek, a proto nemohou koncentrované nápoje doplnit velké mnoţství tekutin. Hypotonické nápoje s obsahem glukózy a sodíku zvyšují podíl absorbované vody, kdeţto hypertonické roztoky způsobují sekreci vody do střevního lumena a dehydrataci ještě naopak zhoršují. Čistá voda můţe pomoci ke zlepšení fyzického výkonu, ale lepší výsledky byly zjištěny po přidání glukózy a elektrolytů [11, 28, 43]. Mach (2003) uvádí souhrn uţitečných rad: Během dne je vhodné střídat podle příleţitosti různé nápoje Je doporučeno při jídle pít, aby se jídlo dobře trávilo Neměly by se pít ledové a uměle sycené nápoje v průběhu výkonu V horkých dnech je optimální zvýšení příjmu vody, vitaminů a minerálních látek K doplnění minerálních látek a vitaminů v průběhu dne lze pouţít šumivých multivitaminových tablet 2.4 Hydratace Hydratace, neboli zavodňování organismu, je základním předpokladem k dodrţování správného pitného reţimu. Dospělý člověk by měl vypít ml tekutin na kaţdý kilogram své váhy, coţ odpovídá jedné sklenici vody za hodinu. 23

24 V době nemoci přichází tělo o tekutiny mnohem rychleji, proto je důleţité pít vody více [21, 27]. Abychom co nejlépe nastartovali ráno svůj metabolismus, je vhodné začít den vypitím jednoho půllitru vody. Močopudné nápoje, kterými jsou například káva, černý čaj, alkohol, vyplavují vodu z těla, proto je dobré se jim během pracovního výkonu vyhýbat. Je dobré pít vodu během dne v pravidelných intervalech [18,20]. Podle průzkumů lidé nepijí hlavně z důvodu nedostatku času, neznalosti mnoţství tekutin a zaneprázdněnosti. Přitom napití se tekutin je často otázkou několika vteřin. Pokud chce člověk dodrţovat správný pitný reţim, měl by si vytvořit zvyk napít se. Při zvýšení mentální aktivity a s tím spojeného zvýšení stresu, je nutné zvýšit mnoţství přijatých tekutin. Jedním z nejlepších způsobů detoxikace organismu je pocení. Pot čistí krevní i lymfatický systém [16, 19, 31]. 2.5 Hyperhydratace Hyperhydratace je podle Clarkové (2000) převodnění, coţ znamená zvýšení obsahu vody v organismu. Existují tři druhy hyperhydratace, a to hypotonická, izotonická a hypertonická. Při hypotonické hyperhydrataci dochází ke zvýšení mnoţství intracelulární tekutiny a obsah sodíku v těle klesá pod 130 mmol/l. Tento stav vzniká v případě rychlého zavodnění, kdy se člověk hodně zpotí a doplní tekutiny pouze čistou vodou bez dostatečného mnoţství elektrolytů. Výsledkem je pokles krevního tlaku, zvracení, tachykardie a největším rizikem je hlavně otok mozku [11, 15]. Příčinou izotonické hyperhydratace jsou většinou poruchy fyziologického charakteru, kterými jsou například tumor nadledvin, jaterní insuficience, posttraumatické stavy nebo nefrotický syndrom. V tomto případě přibývá v těle současně voda i sodík, coţ se projevuje otoky plic, podkoţí a zvýšením krevního tlaku [15, 19]. Hypertonická hyperhydratace je opakem hypotonické, jelikoţ dochází k poklesu obsahu intracelulární tekutiny a zvyšování sodíku. Je způsobena napří- 24

25 klad hypertonickou infúzí, akutním selháním ledvin, vysokými dávkami steroidních hormonů nebo také pitím mořské vody [12]. 2.6 Intoxikace vodou Při poţití nadměrného mnoţství vody (několik litrů za den) můţe dojít k poškození organismu a hyponatremii, tedy poklesu hladiny sodíku v krvi. Ledviny nejsou schopny při nadměrném příjmu vody dostatečné exkrece tekutin. Intoxikace vodou můţe způsobovat bolesti hlavy, křeče, otok mozku, bezvědomí aţ smrt [14, 16, 24]. 2.7 Dehydratace a žízeň Podle Zadáka (2003) je dehydratace stav, kdy dochází k nadměrným ztrátám tekutin, které nejsou v zápětí doplňovány. Tělo přichází denně zhruba o 2,5 litru vody, i kdyţ je v klidu a při výkonu se toto mnoţství výrazně zvyšuje. Jiţ při poklesu mnoţství tekutin v těle o 6 % se dehydratace projevuje závaţnými poruchami. Ztráta 20 % tělesné vody je smrtelná a člověk na dehydrataci umírá asi během sedmi dní. Faktory jako jsou aktivita, počasí, teplota, výrazně ovlivňují rychlost dehydratace. Dehydratace se na organismu projevuje příznaky a určitými stádii, které odpovídají úbytku hmotnosti. Ionty v extracelulárních a intracelulárních tekutinách jsou za normálního stavu v určitých koncentracích. Pokud je však v tekutině větší mnoţství iontů, a to tak, ţe dojde k úbytku tekutin, stává se tato tekutina hypertonická. Naopak pokud je obsah iontů menší, a to v případě, ţe dodáváme tekutinu bez adekvátního obsahu minerálních látek, je tekutina hypotonická [18, 22, 31]. 25

26 2.7.1 Příčiny a příznaky dehydratace Jirka (1990) uvádí hlavní příčiny dehydratace: nedostatečný příjem tekutin (zaneprázdněnost, neznalost potřebného mnoţství, ) zvýšené pocení (horké počasí, cvičení, horečka) průjem nebo zvracení nedostatečný signalizační mechanismus spouštějící ţízeň u starších osob zvýšená produkce moči (cukrovka, ledvinné onemocnění, příjem léčiv) zotavování se z velkých popálenin Podle Konopky (2000) jsou hlavními příznaky dehydratace únava, ţízeň, bolest hlavy, obtíţné polykání, úbytek tělesné hmotnosti, nízký krevní tlak, tachykardie, závratě, bezvědomí aţ smrt. Konkrétní příznaky dehydratace jsou uvedeny v tabulce VII. Tabulka VII Příznaky dehydratace v důsledku ztráty tekutin, Konopka (2000) Příznaky dehydratace v důsledku ztrát tekutin [% tělesné hmotnosti] ţízeň bolesti hlavy halucinace únava pocity závratě poruchy sluchu nevolnost vyčerpání úpal křeče sníţení objemu krve porucha termoregulace zhoršená výkonnost poruchy řeči absence potu a moči zvýšený tep brnění poruchy vidění zvýšená teplota zmodrání rtů oteklý jazyk 26

27 2.7.2 Druhy dehydratací Dehydrataci rozdělujeme podle toho, jak se mění objem vnitrobuněčné a mimobuněčné tekutiny na hypertonickou, izotonickou a hypotonickou. Při hypertonické dehydrataci dochází ke sniţování objemu intracelulární i extracelulární tekutiny. Příčinou tohoto stavu jsou extrémní teplotní podmínky a velký energetický výdej bez odpovídajícího doplnění tekutin. Dále při ztrátách hypotonické tekutiny při průjmech, cukrovce nebo horečkách a u některých ledvinných onemocnění. Mezi hlavní projevy patří ţízeň, úbytek tělesné hmotnosti, apatie nebo halucinace. V pokročilejším stádiu dochází k poruchám vědomí, křečím, rozvoji šoku aţ bezvědomí [21,26]. Izotonická dehydratace je izolovaná ztráta izotonické mimobuněčné tekutiny, kdy vnitrobuněčná tekutina se nemění. Mezi příčiny patří ztráta tekutin z trávícího ústrojí při průjmech nebo zvracení, dále pak při rozsáhlém krvácení, popálení, nadměrném pocení nebo také při některých ledvinových onemocněních. Příznaky tvoří únava, poruchy vědomí, apatie, pokles krevního tlaku a rozvoj šoku [4, 19, 27]. Při hypotonické dehydrataci se zvyšuje objem tekutin uvnitř buněk a na druhé straně je sníţena mimobuněčná tekutina. Příčinami tohoto stavu jsou ztráty soli nebo doplnění velkých ztrát tekutin pouze vodou. Projevy jsou pokles krevního tlaku, ortostatické poruchy, namodralá kůţe nebo sníţený tonus tkání [7, 11] Žízeň Potřeba vody je regulována centrálním nervovým systémem z hypotalamu, ze kterého vedou osmoreceptory, které sledují osmotický tlak tělních tekutin. Pokud stoupne osmotický tlak, dostaví se pocit ţízně. Při větších ztrátách krve se ţízeň dostavuje také, jelikoţ baroreceptory informují centrální nervový systém o poklesu krevního tlaku. Na nedostatek vody je člověk schopen reagovat dostatečným příjmem potřebného mnoţství tekutin. Ţízeň se zastaví velmi rychle i přesto, 27

28 ţe se voda nachází teprve v trávicím traktu. Toto se děje proto, ţe nervová vlákna vybíhající z jazyka a ţaludku informují nervové buňky, které obdrţely signály o dehydrataci, ţe voda jiţ byla vypita a během chvíle dojde k naředění krve [7, 13, 22]. 2.8 Rehydratace Rehydratace je důleţitou součástí regenerace po fyzické zátěţi. Optimální mnoţství tekutin potřebné k zajištění dostatečného příjmu po výkonu, je na kaţdý kilogram ztracený při zátěţi vypít jeden litr tekutin. Aby se tekutina ihned nevyloučila močí, je nutné také nahradit elektrolyty, především sodík, které se vyloučily jako součást potu [14, 19]. Kuhn (2005) píše, ţe voda je velmi důleţitou látkou pro všechny procesy v těle. Při větší fyzické zátěţi spotřebuje tělo velké mnoţství vody a zároveň jsou vylučovány minerální látky. Během 24 hodin po výkonu by měly být obě tyto sloţky stejnoměrně dodávány. Podle Jirky (1990), není při rehydrataci důleţité, jak rychle jsou vstřebány podané tekutiny, ale především jde o vyrovnání změn v organismu, které při zátěţi nastaly. Kvalitu vnitřního prostředí velkou mírou narušují katabolity (rozpadové látky) vzniklé při výkonu, které jsou odstraňovány močí. Proto při rehydrataci hraje velkou roli rychlost vylučování moči. 2.9 Rizika a následky nedodržování pitného režimu Dehydratace můţe v těle způsobit akutní nebo chronické problémy. Mezi akutní příznaky mírné dehydratace patří bolest hlavy, nechutenství, tmavé zbarvení moči, únava a malátnost. Toto zapříčiňuje celkový pokles fyzické a duševní výkonnosti, coţ se projevuje prodlouţením reakční doby, slabší svalové kontrak- 28

29 ce, zvýšené riziko chybných úkonů, sníţení pracovní produktivity a riziko pracovních úrazů [12, 23, 32]. Lajčíková a Koţíšek (2005) uvádějí, ţe ztráta tekutin tvořící 3 % hmotnosti můţe způsobit pokles výkonu o 30 %. Při ztrátě 5 % a více se sniţuje odolnost proti fyzické a duševní zátěţi a výsledkem můţe být přehřátí, selhání oběhové soustavy aţ šok. Mezníkem, při kterém hrozí kolaps organismu, je ztráta tekutin odpovídající 12 % hmotnosti těla. Chronické důsledky dehydratace mohou nastat při dlouhodobé absenci dostatečného mnoţství tekutin. V úvodu se k únavě přidává bolest hlavy, kloubů, zácpa a můţe dojít i k poruchám funkce ledvin. Je zvýšeno riziko infekce močových cest. Studie potvrzují, ţe dehydratace způsobuje zvýšené riziko vzniku kardiovaskulárních chorob, akutní zánět slepého střeva, karcinom močového měchýře a moţná i Parkinsonovu chorobu [6, 17, 22]. Maughan a Burke (2006) uvádějí, ţe dehydratace má nepříznivý vliv na celkový zdravotní stav a jiţ 1 2 % deficitu celkové tělesné vody narušuje fyzický výkon. Ve výsledku má tedy dehydratace za následek pokles výkonu i přesto, ţe srdeční tepová frekvence zůstává vysoká. Následky, které můţe způsobit dehydratace, dle Škorpila (2002): svalové křeče a únava poruchy transportu kyslíku a oxidu uhličitého oslabená funkce ledvin a zaţívacího traktu sníţené vědomí a poruchy koordinace poruchy látkové výměny a hromadění zplodin látkové výměny vyšší viskozita krve, vyšší krevní tlak a horší prokrvení svalové tkáně V současné době se má za to, ţe mnoho civilizačních chorob je způsobeno nesprávnou ţivotosprávou včetně nedostatku tekutin. Z toho vyplývá, ţe civilizační nemoci jsou prvním příznakem nebo následkem trvalé mírné dehydratace [12, 25]. 29

30 2.10 Pitný režim v zaměstnání a legislativa Při pracovním výkonu je velmi důleţité dostatečné mnoţství tekutin, proto by měl mít zaměstnanec moţnost se kdykoliv napít. Vhodný nápoj by měl být k dispozici během celé pracovní doby. K větším ztrátám tekutin dochází zejména při dlouhodobějších výkonech a vyšších teplotách. Doplňování tekutin by mělo být systematické a pracovníci by se měli vyhýbat nárazovému a nekontrolovatelnému příjmu tekutin, jelikoţ právě to zatěţuje člověka a jeho ledviny [1, 23, 24]. Mírná dehydratace je spojena s negativními účinky a sníţení schopnosti koncentrace. Dehydratace nad 2% ztráty tělesné hmotnosti způsobuje značné negativní změny například v krátkodobé paměti, početních schopnostech, pozornosti a rychlosti rozhodování se [4, 23] Ochranné nápoje Podle nařízení vlády č. 178 ze dne 18. dubna 2001, je povinen zaměstnavatel poskytovat zaměstnancům k ochraně zdraví před následky zátěţe teplem nebo chladem ochranné nápoje. Ty by měly být snadno dostupné buď přímo na pracovišti nebo v jeho okolí. Ochranné nápoje nesmí obsahovat více neţ 6,5 hmotnostních % cukru a musí být zdravotně nezávadné. Tyto nápoje by měly chránit před zátěţí teplem odpovídajícím minimálně 70-ti % tekutin a minerálních látek ztracených potem a dýcháním během osmihodinové směny [URL 9]. Před zátěţí chladem slouţí nápoje teplé, a to v mnoţství minimálně půl litru za osmihodinovou směnu. Hygienický limit ztráty tekutin z organismu dýcháním a potem je 1,25 litru za směnu. Minerální látky se v ochranných nápojích podávají v případě, ţe ztráty tekutin překračují trojnásobek hygienického limitu. V tom případě se podává středně mineralizovaná voda s mg rozpuštěných pevných látek na 1 litr vody Pokud ztráty tekutin nepřesáhnou trojnásobek limitu, podávají se vody s nízkou mineralizací [11, 16, 23]. 30

31 3. NÁPOJE A JEJICH MÍSTO V PITNÉM REŽIMU Správně zvolený druh nápoje ve správnou dobu je základním předpokladem pro dodrţení pitného reţimu. Vedle nápojů, které se mohou konzumovat téměř kdykoliv, existují tekutiny, které mají svůj význam pouze v určité fázi zatíţení. Druhy nápojů se od sebe liší chutí, barvou, ale především svým sloţením, které má rozhodující vliv na vstřebávání a vyuţití těchto tekutin organismem [12, 25]. 3.1 Voda Voda hraje v pitném reţimu nejdůleţitější roli, jelikoţ tvoří základ všech nápojů a je často obsaţena v potravinách. Voda je nejvhodnější ke kaţdodennímu pití pro lidi kteréhokoliv věku a zdravotního stavu. Příjem vody není pro člověka limitován, měl by však přímo úměrně odpovídat potřebám organismu. Čistá voda neobsahuje ţádné minerální látky, proto je vhodné doplnit při déletrvající zátěţi také minerální látky [3, 21, 26] Voda z vodovodu Vodovodní řád by měl konzumentům poskytnout kvalitní čistou vodu. Pitná voda z veřejných vodovodů má na mnoha místech České republiky velmi dobrou kvalitu a mnohdy i vyšší neţ některé balené vody. Avšak příchuť nebo pach nejsou vţdy úplně vyhovující. Spotřebitel má právo získat na vyţádání od vodárny aktuální výsledky kvality vody a seznam látek, které se k její úpravě pouţívají [URL 12]. Fořt (2002) upozorňuje na to, ţe lidé se často chybně domnívají, ţe čerstvě natočená sklenice vody bílého zbarvení je způsobena vysokým obsahem chloru. Toto je však omyl, jelikoţ bílé zbarvení vody zapříčiňuje rozpuštěný vzduch, který po chvíli vyprchá. 31

32 3.1.2 Balené vody Spotřeba balených vod podle státního zdravotnického ústavu roste velmi rychle, a je tudíţ nezbytně nutné znát rozdělení a vlastnosti jednotlivých vod. Kvalita těchto vod se stejně jako u potravin odvíjí podle jejich ceny. Při výběru balených vod by se měl člověk řídit svými potřebami, nikoliv však reklamou nebo módními trendy [11, 32]. Vyhláška MZČR č. 275/2004 Sb. o poţadavcích na jakost a zdravotní nezávadnost balených vod a o způsobu jejich úpravy rozeznává: A) Balená přírodní minerální voda Tato voda musí pocházet z chráněného podzemního zdroje přírodní minerální vody a musí být schválena ministerstvem zdravotnictví. Nelze do ní přidávat kromě oxidu uhličitého ţádné jiné látky. Jako přírodní minerální voda můţe být označena téměř kaţdá podzemní voda, která má původní čistotu, její zdroj je dobře chráněn a je stabilní. Aby lidé věděli, jestli je voda vhodná ke kaţdodenní konzumaci nebo jen v určitých dávkách, musí být na etiketě kaţdé vody uvedeno mnoţství rozpuštěných pevných látek [12, 25]. Doporučené optimální hodnoty celkové mineralizace jsou uvedeny v tabulce VIII. Lajčíková (2005) rozděluje přírodní minerální vody na: velmi slabě mineralizované (do 50 mg/l) slabě mineralizované ( mg/l) středně mineralizované ( mg/l) silně mineralizované ( mg/l) velmi silně mineralizované (více jak 5000 mg/l) B) Balená pramenitá voda Je voda, která je čerpána z podzemního chráněného zdroje a je vhodná ke kaţdodennímu uţívání dospělými i dětmi. Obsah rozpuštěných pevných látek mů- 32

33 ţe být nejvýše 1000 mg/l, stejně jako u pitné vody. Dřívější označení bylo stolní voda. Do pramenité vody nelze přidávat ţádné látek, pouze oxid uhličitý. Nesmí být upravována tak, aby bylo změněno její charakteristické sloţení [13, 21]. C) Balená kojenecká voda Kojenecká voda pochází z kvalitního a dobře chráněného podzemního zdroje, a je vhodná pro přípravu kojenecké stravy a kaţdodenní konzumaci všemi lidmi. Celkový obsah rozpuštěných látek by měl být maximálně do 500 mg/l. Balenou kojeneckou vodu není povoleno ţádným způsobem upravovat a tím je zaručeno původní přírodní sloţení [12, 26]. D) Balená pitná voda Tato voda má kvalitu vody z vodovodu. Lze ji získávat z kteréhokoliv vodárenského zdroje. Balenou pitnou vodu je moţné uměle doplňovat minerálními látkami a oxidem uhličitým, toto však musí být uvedeno na obalu. Celkový obsah rozpuštěných látek by měl být do 1000 mg/l [12, 14] Rozdíl mezi balenou vodou a vodou z vodovodu Balená pramenitá a minerální voda podzemní nesmí být dezinfikována, je přírodní, ţivá, limity neţádoucích látek jsou pro ni stanoveny přísněji neţ pro vodu z vodovodu. Je řazena mezi potraviny a musí se u ní uvádět celková mineralizace. Nejpřísnější limity musí splňovat voda kojenecká. V tomto případě odpověď zní: rozdíl je značný. Balená pitná voda můţe být voda z veřejného vodovodu, která je vyráběná často z povrchové vody, upravovaná, dezinfikovaná a můţe být obohacena CO 2. V tomto případě odpověď zní: rozdíl nemusí být ţádný [23, 27]. Je třeba si uvědomit, ţe pitná voda ve veřejné vodovodní síti České republiky má standardně vysokou kvalitu, je kontinuálně sledovaná a není třeba se jejímu pití vyhýbat. Poskytování balené pitné vody zaměstnancům při práci je ve světle této informace zcela zbytečné a neekologické. Stále platí, ţe není vhodné 33

34 poskytovat v rámci pitného reţimu při práci nápoje sycené CO 2, které někteří lidé špatně snášejí. Pokud jsou tyto nápoje zaměstnanci vyţadovány, pak pouze jako doplněk jiného neperlivého nápoje. Platí podmínka skladování balených nápojů v chladném, zastíněném prostoru [14, 17, 23]. Tabulka VIII Doporučené optimální hodnoty celkové mineralizace [URL 7] Doporučené optimální hodnoty celkové mineralizace vody k dlouhodobému pití v rámci pitného režimu při práci (obsah rozpuštěných látek = RL) mg RL/l vody 1. Vody velmi silně mineralizované (RL nad 5 g/l) konzumace pod dohledem lékaře: Zaječická hořká ,0 Šaratica ,0 Vincentka 9667,0 Bílinská kyselka 7389,0 2. Vody silně mineralizované (RL mg/l) - pití občas a v omezeném množství. Jako ochranný nápoj k dlouhodobé konzumaci nevhodné: Poděbradka 2844,0 Hanácká 2473,0 Aqua bohemica 2397,0 3. Vody středně mineralizované (RL mg/l) pití max. 0,5 l denně. Jako ochranný nápoj pouze v omezeném množství: Magnesia 1375,0 Ondrášovka 991,0 Korunní 970,0 Mattoni 962,0 Tesco pitná voda 600,0 4. Vody slabě mineralizované (RL mg/l) vhodné jako ochranný nápoj k dlouhodobé konzumaci v rámci pitného režimu: Excelsior 351,0 Bonaqua (SK) 339,0 Rajec (SK) 289,0 Aqua Maria (Mariánské Lázně) 215,7 Šumavský pramen (Jelení) 210,0 Dobrá voda (Býňov) 187,0 Horský pramen (Jesenické prameny) 164,0 Aquilla (Kyselka) 136,0 Delvita neperlivá 130,0 Aqua Bella (Veselí nad Luţnicí) 122,0 Bonny (Český ráj) 129,0 Toma svěţí (Adršbach) 118,0 Toma natura 116,0 5. Vody velmi slabě mineralizované (RL do 50 mg/l) nevhodné jako ochranný nápoj Evian (F) < 50,0 Rudolf (Liptovský Ján, SK) < 50,0 Optifit (Piešťany, SK) < 50,0 34

35 Jako základ pitného reţimu nejsou vhodné středně a silně mineralizované vody. Léčivé vody by se měly uţívat pouze v určitých časově omezených léčbách, ne však trvale. Velmi slabě mineralizované vody jsou nevhodné pro kaţdodenní uţívání, jelikoţ mohou nabourat vodní a minerální metabolismus. Vody s vyšším obsahem minerálních látek jsou díky svým chuťovým vlastnostem mnohdy vyhledávány, avšak jejich denní příjem by neměl tvořit více jak 0,5 litru na den. Častá konzumace středně a vysoce mineralizovaných vod můţe mít za následek vysoký krevní tlak, ţlučové, močové a ledvinné kameny, kloubní nemoci, těhotenské komplikace nebo poruchy vývoje dětí. K zajištění pitného reţimu jsou vhodné slabě mineralizované vody a je doporučeno minerální vody střídat [12, 15, 23]. 3.2 Energetické nápoje Hned úvodem je nutné poznamenat, ţe energetické nápoje nejsou vhodné ke kaţdodenní konzumaci a jako základ pitného reţimu nejsou doporučeny. Obsahují velké mnoţství energie a látek stimulujících nervovou soustavu. Základ těchto nápojů tvoří především kofein, jehoţ maximální obsah je stanoven vyhláškou na 32 mg/100 ml. Kofein působí jako diuretikum, čímţ činí tyto nápoje nevhodné jako základ denní potřeby tekutin. Další nevýhodou těchto nápojů je vysoký obsah cukrů a tudíţ i vysoká kalorická hodnota. Hlavním důvodem, proč jsou energetické nápoje vyhledávány je proto, ţe jsou okamţitým zdrojem energie a mají povzbuzující účinky. Vysoký obsah kofeinu, sacharidů a přídatných látek je důvodem, proč nejsou energetické nápoje doporučeny ke kaţdodennímu doplňování tekutin [8, 19]. 35

36 3.3 Džusy, nektary a ovocné šťávy Dţus je nápoj, který by měl obsahovat více jak 50 % ovocné šťávy, a nektar mezi % ovocného podílu. Hlavní výhodou těchto nápojů je obsah mnoha látek, které mají pozitivní vliv na zdraví člověka. Mezi tyto látky patří především vitaminy, minerální látky a vlákniny. Nevýhodou je naopak vysoký obsah sacharidů, coţ je způsobeno jednak jejich vysokým obsahem v ovoci a jednak jsou tyto nápoje doslazovány sacharózou. Další nevýhodou je přítomnost přídatných látek, které mají zlepšit chuť, barvu nebo trvanlivost. Tyto nápoje je vhodné přijímat v době, kdy tělo nemá deficit tekutin. Nejsou tedy doporučeny jako základní sloţka pitného reţimu, ovšem jejich význam spočívá především v doplnění vitaminů, minerálních látek a vlákniny [21, 27]. 3.4 Káva Obliba kávy je rozšířena po celém světě, a jelikoţ je její výţivová hodnota velmi nízká, řadí se obvykle mezi pochutiny. Káva má podle Hrubé (1997) na člověka spíše negativní účinky. Obsahuje sice některé zdraví prospěšné látky s antioxidačními účinky jako jsou flavonidy a katechiny, ale na druhé straně obsahuje i polyaromatické uhlovodíky, které mohou být karcinogenní. Oproti tomu Skácel (2006) uvádí, ţe pokud je káva přijímána v přiměřeném mnoţství, nejsou její účinky příliš negativní. Káva obsahuje mimo jiné kofein, který má psychostimulační účinky a zvyšuje pozornost. Ve větších dávkách můţe kofein způsobovat nespavost, podráţdění, zvýšenou tvorbu moči, zrychlení srdeční činnosti a zvýšení krevního tlaku. Účinky kávy jsou však individuální pro kaţdého člověka. U lidí, kteří přijímají kofein v pravidelných dávkách, se diuretické vlastnosti této látky sniţují, jelikoţ si tělo vytváří adaptační reakce. Naopak lidé, co kávu konzumují jen příleţitostně, mohou výrazně pocítit diuretické účinky kofeinu. V kaţdém případě je vhodné pít kávu v přiměřeném mnoţství a v době, kdy je člověk dostatečně hydratován. Káva, jako nápoj pro dodrţování pitného reţimu je zcela nevhodná [19, 23, 30]. 36

37 3.5 Čaj Jak uvádí Kunová (2004), čaj jakoţto přírodní produkt můţe pomoci k zajištění pitného reţimu. Zelený i černý čaj obsahují antioxidační látky, proto jsou vhodné jako prevence nádorových a srdečně-cévních chorob. V současné době je na trhu nepřeberné mnoţství čajů, je však nutné je rozlišit na pravé a nepravé. Pravé čaje, mezi které patří zelený a černý čaj, jsou vyráběny z listů, pupenů a jemných částí stonků čajovníku. Kdeţto nepravé čaje jsou z různých rostlin, a řádí se sem ovocné a bylinkové čaje, Rooibos, mátový čaj a další [16,19]. Mezi nejrozšířenější čaje patří zelený a černý. Účinky černého čaje z hlediska ochrany lidského zdraví nejsou tak významné, jelikoţ mnoho významných látek a vitaminů je zničeno při jeho zpracováním fermentací. Černý čaj obsahuje poměrně vysoký obsah lehce vyuţitelného kofeinu, proto je jako součást pitného reţimu nevhodný. Naopak zelený čaj při svém zpracování fermentací neprochází, proto je v něm zachováno mnoţství přírodních látek. Zelený čaj má blahodárné účinky na celý organismus a díky svým vlastnostem můţe bezesporu slouţit také jako součást pitného reţimu. Dalšími vhodnými čaji k doplnění tekutin jsou ovocné čaje a Rooibos [2, 7, 14]. 3.6 Alkohol Alkohol pro jeho diuretické účinky nelze do pitného reţimu vůbec zařazovat. Zabraňuje vylučování antidiuretického hormonu, díky čemuţ produkují ledviny velké mnoţství moči. I přesto, ţe některé alkoholické nápoje obsahují mnoho vody, dochází při jejich konzumaci ke ztrátám vody, které činí zhruba 10 ml/kg tělesné hmotnosti [12]. Jirka (1990) píše, ţe alkohol je odbouráván v játrech přednostně, protoţe se jedná pro tělo o cizí látku. Kvůli tomu je likvidace rozpadových látek vzniklých při běţném metabolismu zpomalena aţ pozastavena, a to aţ do doby, kdy játra 37

38 nejsou zatěţována detoxikací cizích látek. Tímto je doba regenerace organismu výrazně prodlouţena. Alkohol má vysoký kalorický obsah, ale na druhou stranu v něm chybí vitaminy a základní ţiviny. Clarková (2002) upozorňuje na některé mýty, které jsou spojeny s konzumací piva. Mezi lidmi se traduje, ţe pivo je ideálním sportovním nápojem, protoţe obsahuje sacharidy, vitaminy a draslík. Ve skutečnosti tomu ovšem tak zdaleka není, jelikoţ alkohol, který je v pivu obsaţen, má dehydratační účinky a dále můţe způsobit hypoglykémii. Pokud chce člověk alkohol konzumovat, vhodná doba je minimálně 2 3 hodiny po pracovním výkonu. Aby se v organismu vyrovnaly ztráty způsobené konzumací alkoholu, je nutné přijmout následně 800 ml tekutin do 4 hodin a o 6 hodin později ještě 20 ml/kg tělesné hmotnosti [15, 17]. 3.7 Rozdělení nápojů podle osmolality Nápoje lze také rozdělit podle toho, jaká je jejich hustota ve srovnání s krevní plazmou. Podle osmolality se nápoje dělí na hypotonické, isotonické a hypertonické. Rozdělení nápojů dle jejich osmolality uvádí tabulka IX Nápoje hypotonické Tyto nápoje jsou nejvhodnější k doplnění tekutin před, během i po výkonu. Jejich obsah iontů a osmoticky aktivních látek je v porovnání s krevní plazmou niţší, a proto jsou snadno vstřebatelné a vyuţitelné [7] Nápoje isotonické Isotonické nápoje se pouţívají především při déletrvající zátěţi a často se kombinují s nápoji hypotonickými. Ve srovnání s krevní plazmou je jejich hustota přibliţně stejná jako u krevní plazmy [14]. 38