In Frazeografia słowiańska, red. M. Balowski, W. Chlebda, Opole 2001, Uniwersytet Opolski,

Transkript

1 František Čermák Ústav Českého národního korpusu, Filozofická fakulta, Karlova Univerzita Praha In Frazeografia słowiańska, red. M. Balowski, W. Chlebda, Opole 2001, Uniwersytet Opolski, Propoziční frazémy a idiomy v češtině 1. Propoziční frazémy Problém centra a periférie se v poválečné frazeologické teorii odrážel především v různé šíři jednotlivých koncepcí. Ty užší, které zdůrazňovaly jen frazeologické jádro s náležitým důrazem na metaforičnost (obraznost), se nikdy neobtěžovaly si položit otázku periférie a tudíž i klasifikace periferního množství daných výrazů. Bylo to, jako bychom se při studiu morfologie věnovali jen deklinaci, a nikoliv konjugaci. Byl to pohodlný život, který však dlouho nevydržel. Lingvisté si ovšem byli vždy vědomi toho, že mimo oblast kolokačních, tj. nevětných frazémů, jako jsou žít na vysoké noze, hodit něco za hlavu, existují například i přísloví (srov. Do třetice všeho dobrého., Kam čert nemůže, tam nastrčí bábu.), a to jsou přece věty, a ne kolokace. V užších koncepcích však zůstavaly jaksi izolované a bez souvislosti s celkem frazeologie. Avšak v této větné oblasti jsou i další typy výrazů, které si zaslouží pozornost, jako jsou To se říká kdoví jestli!, Zatmělo se mu před očima. apod., které však k příslovím nepatří. Ne všichni lingvisté měli a mají zájem o úplný popis a rádi proto často demonstrují své poznání na pečlivě vybraných a šíře často nepoužitelných ilustracích. Pokud se však lingvista chtěl vyrovnat s celou oblastí frazeologie, musel se zamyslet i nad její periférií a deskriptivně ji uchopit, včetně výrazů větných. Stále dnes ještě platí, že frazeologii někteří frazeologové nazírají pohodlně zúženým prizmatem jakéhosi frazeologického jádra a frazémům větné úrovně žádnou pozornost nevěnují. To platí jak pro teoretické spisy a populární spisky, tak pro frazeografii, resp. lexikografii: v Evropě neexistuje, kromě sbírek přísloví, žádný slovník, který by tuto oblast systematicky a vyčerpávajcím způsobem mapoval. Protože jednotlivé frazémy této oblasti jsou syntakticky větami a vyjadřují různé typy propozice, nazýváme je v dalším souhrnně propozičními frazémy a idiomy. Pro potřeby jejich zpracování a jejich identifikace byl v češtině uplatněn stejný test založený na anomální a jedinečné povaze komponentů dané kombinace jako v případě jiných typů frazémů. Platí tedy, připomeňme si, že frazém je ustálená a jedinečná kombinace minimálně dvou prvků, z nichž některý, popř. žádný nefunguje stejným způsobem v jiné kombinaci, resp. více kombinacích, popř. se vyskytuje pouze v kombinaci jediné, resp. několika málo (Filipec-Čermák, 1985). Jednoduchou změnou lze tuto definici převést ve zmíněný komutační test komponentů, srov. Do třetice všeho dobrého. a nemožnost substituce např. slovy čtveřice, pětice, šestice... a ukázat tak, jak ji lze v praxi užít. Tradičních názvů užívaných pro oblast propozičních idiomů je celá řada, srov. přísloví, pranostiky, pořekadla, formule, pozdravy, slogany, hesla, motta, maximy, aforismy, hádanky, axiomy, adagia, wellerismy, známé citáty, okřídlená slova, říkánky, rozpočítadla aj. Jednak však má většina uživatelů jazyka u většiny z nich jen velmi nejasnou představu, co přesně znamenají, a jednak tyto výrazy samy sugerují a ve svých definicích selektivně zvýrazňují tak různé a nesourodé aspekty, jako je forma, účinek, obsah, návod, domněnka, kontakt, cíl nebo úzus. Je otázkou, jak velkou teoretickou cenu tyto výrazy bez redefinice vlastně mají. Rozhodně nestimulují další zkoumání tím, že by ukazovaly k nějakému jádru či jednotnému systémovému rámci. Tradičně se proto zdá, že většina propozičních frazémů je natolik rozrůzněná a roztříštěná, že lingvisté nenacházejí žádné jednotící kritérium, kterého by se dalo užít pro jejich identifikaci, tj. kromě jejich propoziční, větné povahy. Co je tedy k uchopení této oblasti třeba udělat? Vedle (1) rysů známých z jiných oblastí frazeologie, zvláště kolokačních typů, tu nesporně pozornost vyžadují (2) rysy nové. K těm patří mj. rysy specifické pro typy situace, diskurzu a mluvních aktů, ve kterých se užívají. V nich hrají roli, kterou je třeba popsat, nejrůznější typy interakce a konání mezi mluvčími, motivace jejich užití a postoje při něm, stejně tak jako studium sociálních rituálů a pravidel, včetně principu zdvořilosti a kooperace. Očividně se jedná všechno o aspekty a jevy dnes studované především pragmatikou. Nicméně už i tak je jasné, že k popisu propozičních frazémů bude třeba systematického přístupu na více úrovních, zvláště rovině formální, sémantické a funkční a pragmatické. Z tradičních důležitých aspektů si připomeňme potřebu vystihnout, zvláště při identifikaci idiomu, jeho anomální povahu (srov. definici a test výše). Naproti tomu, jak se ukazuje, je prakticky nemožné trvat dál na kritériu obraznosti či metaforičnosti dané kombinace; museli bychom pak z našich úvah vyloučit například celou polovinu přísloví.

2 Otevřeným problémem je však ustálenost studovaných kombinací. Přes dnešní bohaté možnosti dat, které nabízejí i velké korpusy (pro češtinu je nyní k dispozici Český národní korpus se svými více než 100 milióny slov), se však ukazuje, že je zapotřebí především rozsáhlých korpusů mluveného jazyka a takové korpusy nemá dosud žádný jazyk. Není proto vždy dobře možné nalezené kombinace ověřovat v korpusu a zjišťovat míru její ustálenosti, kterou lze jedině dnes už opírat o frekvenci a opakování úzu. Podobně otevřeným problémem zůstává povaha např. axiómů v matematice a fyzice. Jeho vyřešení by napomohlo stanovení hranic celé oblasti propozičních frazémů. Prozatím se zdá, že tu může pomoct kritérium odbornosti: analogicky např. matematickým termínům, které se do frazeologii nepočítají, protože disponují exaktní definicí, je možné z frazeologie tudíž vyřadit i např. matematické axiómy. 2. Slovník české frazeologie a idiomatiky: propoziční frazémy a idiomy Po třech úspěšných dílech ve čtyřech svazcích (Čermák, Hronek, Machač) bylo před více než deseti lety přikročeno ke sběru materiálu pro poslední, čtvrtý díl Slovníku české frazeologie a idiomatiky (SČFI), který je věnován frazémům a idiomům propozičním, tedy všem kombinacím ve frazeologii, které mají větnou povahu. Protože jde o synchronní materiál specificky mluvený, dosud nikde neregistrovaný, jeho sběr byl většinou prováděn v terénu, zápisy vyslechnutých výrazů; v menší míře se na něm podílela i excerpta beletrie. Z přísloví, pro která se v jejich klasických sbírkách notoricky uvádějí i výrazy dávno mrtvé, byla rigorózně zařazována až po ověření jen ta s rozumnou mírou dnešního úzu a životnosti (včetně českého paremiologického minima, srov. Schindler). Vznikl tak originální soupis živých výrazů odrážejících nejrůznější jazykové aspekty dnešního života, umožňující mj. i studium situací, v nichž se tyto frazémy užívají. Zároveň bylo rozhodnuto přikročit už i k počítačovému zpracování slovníku. Databáze, která tímto způsobem vznikla, čítá v současnosti kolem položek a představuje tedy svým rozsahem jednu ze dvou vůbec největších oblastí frazeologie, což nebývá dosud doceňováno. Pro vlastní zpracování byla vytvořena zvláštní databázová aplikace v podobě formuláře, který autoři vyplňují a z něhož se automaticky generuje např. i sémantický slovník. Tradiční heslo tohoto slovníku je ve svém pojetí prakticky totožné svou strukturou s hesly předchozích dílů SČFI (viz výše), tj. lemma, styl, negativní gramatická charakteristika odrážející skutečný úzus a jeho hranice, transformace, zvláště do jiných typů frazémů, velmi náročně pojatý kontext a sémantika, živá a aktuální exemplifikace, poznámka o struktuře, úzu a etymologii, odkaz na sémantický slovník (rejstřík), synonymum, volnější synonymum a popř. i opozitum; následovat mají ještě cizojazyčné ekvivalenty anglické, německé, francouzské a ruské. Některé části hesla musely ovšem doznat změn. Tak se specifická situace a kontext užití nejvíce odraží ve výkladové části (kontext a sémantika), ale především v exemplifikaci, která má často podobu dialogu. Úplnou novinkou je však zavedení nové užitečné složky hesla, intonace. V typizované podobě se tu poprvé systematicky pokoušíme zaznamenávat charakteristický intonační průběh, bez něhož dané frazémy nelze vůbec užít, specificky pak zvláště závěrečnou část intonace, nazývanou kadencí. Je zřejmé, že teoretická příprava práce si vyžádala zapracování řady nových aspektů, týkajících se především typů úzu a situace. O některých z nich bude řeč v následujících úvahách o klasifikaci. 3. Klasifikace českých propozičních frazémů a idiomů Způsobů, jak propoziční frazémy nazírat systematicky je více a pokaždé se zdůrazní jiný jejich aspekt. V dalším si stručně všimneme aspektů tří, formálního, funkčního a pragmatického a založíme na nich různé klasifikace. 3.1 Formálně se propoziční frazémy dají rozdělit do dvou širokých tříd, do 1) propozičních frazémů vlastních a (2) frazémů polypropozičních, tedy takových, které jsou založené na více než jediné klauzi. Srov. (1) Do třetice všeho dobrého., Na nový rok o slepičí krok., Zlatý voči!, To zrovna! (2) Jak si kdo ustele, tak si lehne., Kdyby blbost kvetla, budeš samý poupě., Povídali, že mu hráli! Není však žádný důvod, proč sem (tj. do 1) neřadit i citátové frazémy cizí: Cogito, ergo sum., mají stejnou propoziční povahu i funkci.

3 Tyto třídy lze dále členit podle počtu mluvčích a tady i podle toho, zda pracujeme s výrazem monologickým či dialogickým. Frazémem s charakteristicky dvěma různými subjekty jsou pozdravy a vtipné a žertovné odpovědi na jisté poznámky a tvrzení, srov. Pozdrav pánbu!-dejž to panbu!, Proč? - Pro slepičí kvoč! Já mám hlad. - Tak ho hlaď a říkej mu malej! Takovéto frazémy lze nazvat (2a)intersubjektové polypropoziční frazémy. Naproti tomu frazémy pouze s jediným subjektem lze analogicky nazvat (2b) monosubjektové, srov. příklady výše. Bližšího a jemnějšího formálního členění lze dosáhnout zavedením distinkce oznámení, zvolání a otázka; ta je jinak v tomto typu frazeologie velmi řídká a proto i velmi příznačná, srov. A já jsem vosk? Další rozčlenění sem vnáší kritérium přítomnosti a nepřítomnosti negace, která je u prototypického tvaru frazému podobně mnohem vzácnější než forma pozitivní, srov. To není jen tak., Břicho se mu nevejde do kalhot. Zároveň se tu takto dostávají do centra pozornosti i úvahy o hranicích této oblasti frazeologie, tj. propozičních frazémů z hlediska rozsahu, tedy směrem vzhůru, a dostáváme se tak do přechodných oblastí mezi vlastní frazeologií a menšími žánry literatury a folkloristiky. K těm nejznámějším patří hádanka, apoftegma, anekdota, pohádka, vtip ap. (srov. Koch a jeho sbírka takovýchto mikrožánrů). Z tradičnějšího hlediska lze pro rozčlenění oblasti jako kritéria však využít i výskyt jednotlivých typů vět; získaná klasifikace je však poměrně široká a nevypovídá mnoho podrobného. V kombinaci s klasifikacemi jinými však může být užitečná. Srov. takto nejběžněji se vyskytující čtyři typy propozičních frazémů, založené na povaze a ne/přítomnosti verba. 1 Interjekční typ: To tak!, Jak by ne?, To je fakt! 2 Nominální typ: Hlupák zůstane hlupákem. Hlava nebo panna? 3 Imperativní typ: Ruku na srdce!, Trhni si nohou!, Dej si facku, nikdo se nekouká. 4 Predikativní typ: Něco visí ve vzduchu., To teď frčí. 3.2 Je známo, že není k dispozici žádná obecně přijímaná typologie větších strukturních jednotek textu, kterou by bylo možné využít pro funkční klasifikaci; v jejím rámci by bylo v takovém případě možné posoudit příslušnou funkční povahu frazému i jeho vlastní místo v širší struktuře. Byl by to přístup obvyklý ve funkčním přístupu k jazyku, jak ho známe z ostatních rovin jazyka. Z nedostatku takové klasifikace se uchýlíme ke známému funkčnímu přístupu Jakobsonově (Jakobson), založeném na jeho komunikativních funkcích. Proti jejich pozadí lze uvažovat aspoň o čtyřech širokých funkčních typech propozičních idiomů, tj. vokativním, kontaktovém, tématickém a metajazykovém. A Vokativní typ zahrnuje jak expresívní tak konativní, resp. apelovou funkci na ose mluvčí-posluchač. Jeho bližší a jemnější členění nabízí aspoň tři podtypy, interjekční, imperativní a kategorizační, a to podle jejich zjevné povahy, srov. a-interjekční (emocionální reakce a postoje mluvčího): Vida ho!, To mi může bejt ukradený!; b-imperativní (volní vliv na posluchače): Koukej mazat!, Mě vynech!; c-kategorizační: tento podtyp přechází do stejnojmenného podtypu tématické třídy (Cd). B Kontaktový typ se zakládá na fatické funkci, kterou se buduje či modifikuje kontakt mezi mluvčím a posluchačem. Vlastní kontakt (tj. fáze a druh kontaktu) má často podobu pozdravů, srov. Zdař bůh!, Tak se měj!, Dobrou chuť! C Tématický typ zahrnuje frazémy vyjadřující referenční funkci mluvčího ve vztahu k tématu, tj. tomu, čeho se komunikace týká. Lze ho dále členit na podtyp a-deskriptivní (jednoduché tvrzení nebo výrok a popis): Vzduch je čistý., Zatmělo se mu před očima.; b-postojový (atitudinální) (výraz evaluace a stanoviska): To zrovna!., Opatrnosti nikdy nezbývá.; c-konektivní (vazby mezi částmi a fázemi tématu): Bylo, nebylo..., Jak se věci mají...; d-kategorizační (ztotožnění se známým typem či prototypem): To je slovo do pranice. D Metajazykový typ, který je řidší, se konečně vztahuje Jakobsonovy metajazykové funkce, tj. aktivovaného vztahu mluvčího ke kódu, prostředku komunikace, a tedy jazyku. Srov. Mám to na jazyku., Na tom si zlomíš jazyk. 3.3 Nakonec si možností klasifikace všimneme v oblasti pragmatiky. Z pragmatického hlediska, které výrazně

4 vystupuje do popředí, se nabízí úvaha posoudit jeho vztah k mluvním aktům. Ukazuje se však, že mluvní akty samotné pro klasifikaci použít nelze. Propoziční frazémy totiž jednak samy o sobě ještě nejsou mluvními akty, ale většinou jejich součástí. A jednak se zdá, že řada frazémů k sobě nemá nějaký jasný mluvní akt, k němuž by bylo možné je korelovat. Navíc se začíná ukazovat, že některé mluvní akty, např. komisivní akt, ani k sobě nenacházejí příslušné propoziční frazémy. Bez redefinice mluvních aktů, které byly navrhovány na jednodušším lexikálním základě, se proto úvahy o jejich souvislosti s propozičními frazémy nezdají plodné. Lze tudíž prozatím v praxi rozlišit pět základních pragmatických tříd, které budou nazývány třídou faktuální, voluntativní, expresívní, emocionální a deklarativní. Vedle nich je však třeba zdůraznit ještě existenci dvou tříd dalších, evaluativní a intenzifikační, které však většinou nevystupují samostatně, ale jako extenze a modifikace pěti tříd základních; řídce však samostatně stát můžou. Mezi jednotlivými třídami je řada přechodů, zvláště u jejich podtříd. Ty lze navíc dále rozmnožovat. 1 Faktuální třída frazémů (F) vztahuje, popř. zavazuje mluvčího k pravdivosti propozice a jejím různým stupňům a odstínům, popř. modifikacím. Je vytvářena řadou podtříd, srov. a tvrzení, možnost/nutnost, ne/určitost, existence b ne/jistota, ne/pravdivost c ne/pravděpodobnost d ne/závislost, ne/podmíněnost e omezení/rozšíření/změna platnosti, všeobecnost f kategorizace, zařazení do třídy, typologie To je stará písnička. (Ff), Hlad je nejlepší kuchař. (Fa), V hlavě mu už svítá. (Fa), To je vod tebe sice hezký, ale.. (Ff), Straší mu to v hlavě. (Fa/Exi), Hlava ho pro to nebolí., (Fc/Exg),...a je po ftákách., (Fa-e/Emc), To je v háji., (Fa/Emc), To dá fušku (Fa/Emf). Sem typicky patří i interrogativní verze v podobě otázek, srov. Co tím chceš říct?, Hlava nebo vorel? (Fa) kterými jakožto extenzí základních podtříd se lze typicky ptát na kteroukoliv z nich. Podobné otázky nejsou u dalších subtypů obvykle možné. Další extenzi faktuální třídy lze spatřovat v metajazykovém subtypu, srov. Mám to na jazyku (Fa). K typickému přechodu mezi subtypy patří tradiční přísloví, která pro svou nabádavost patří především k voluntativnímu typu, která však můžou být užita zároveň i jako faktuální, srov. Hlad je nejlepší kuchař. (Fa) O extenzích a modifikaci intenzifikační a hlavně evaluativní zde ani v dalším řeč nebude, jsou zjevné: například všechny výše uvedené frazémy jsou zároveň různým způsobem evaluativní. 2 Voluntativní (direktivní) třída frazémů (V) má za cíl vyvolat u posluchače nějaký účinek. Zahrnuje řadu možných podtříd, srov. a rozkaz, žádost b ne/souhlas, přijetí, odmítnutí c hrozba, varování, napomenutí d ujištění, uklidnění, konejšení, povzbuzení e lhostejnost, rezignovanost f rada, výzva g přání h přesvědčování, doporučení i podpora, pobídnutí Abys to nezakřik! (Vc), Kolik hlav, tolik rozumu (Vf), Buď rád, že seš rád (Vd), Nevěš hlavu! (Vd), Di do háje! (Vb/Emc), To je hloupý (Vd/Fa), Když je hlava blbá, trpí celý tělo (Fa/Vh/Emh), Ještě to tak! (Vb/Emc), Dej si facku, nikdo se nekouká! (Vb/Emc)., Pro mně za mně! (Ve). 3 Expresívní třída frazémů (Ex) sděluje postoj mluvčího a jeho zaujetí situací apod. K jejím podtřídám lze počítat zvl. a gratulace b díky c omluva d pochybnost e sympatie, uznání

5 f důvěra/nedůvěra g obvinění, výčitka h prominutí i žertování j bezradnost (vyvedenost z míry), vyhýbavost Vsadím na to hlavu, že (Ex/V), Jen aby! (Exd), Klobouk dolů! (Exa), Hádej, můžeš třikrát (Va/Exi-j), To je dlouhá historie (Fa/Exj), To se říká kdoví jestli! (Exd). Další extenzi této třídy lze spatřovat ve vyjádření zdvořilého přání, obvykle podobě konvenčního pozdravu, srov. Dobrou chuť!, Všechno nejlepší! 4 Emocionální třída frazémů (Em) sděluje emocionální reakci mluvčího posluchači; její podtřídy zahrnují zvláště a překvapení, údiv b obdiv, chvála c potěšení, radost, odpor, nechuť d závist e uspokojení, zklamání, lítost f obava, strach, klid, důvěra g zlost h výsměch Krev mu ztuhla v žilách. (Emf/F), Srdce se na to směje (Ema-d), Dobře, že deš (Eme), To je ale kus! (Emb), Krve by se v něm nedořezal (Emf/Va)., Jen houšť a větší kapky! (Emc) 5 Deklarativní třída frazémů (D) nastoluje, konstituuje novou situaci, stav, která je užitím frazému deklarována. Je to třída okrajová a její podtřídy nejsou pro propoziční frazémy zcela jasné, srov. však a propuštění, exkomunikace b jmenování, ustanovení c odsouzení d realizace Hej rup! (Va/Dd) Uveďme si ještě aspoň jednu ilustraci na samostatný výskyt intenzifikační třídy (I)...až zrak přechází (I). Naproti tomu evaluativní třída (Ev) sama obvykle v čisté podobě nevystupuje. Takto frazém To je věc! vyjadřuje jak obdiv, tak pozitivní evaluaci (Em/Ev). 4. Závěr Je zřejmé, že tradiční komplexní popis frazeologie zahrnující aspekty formální a sémantické musí být v případě jeho přechodu na rovinu propoziční (větnou) výrazně doplněn o popis aspektů funkčních (včetně pragmatiky). Rekognoskací možností v této nové oblasti, které je třeba dále rozvíjet a které se ověřují na českém slovníku, se zabýval tento příspěvek. Bibliografie Čermák, František, Idiomatika a frazeologie češtiny. Praha, Universita Karlova. Čermák František, On the Substance of Idioms, Folia Linguistica XXII/3-4, Čermák, František, 1994a. Idiomatics. In The Prague School of Structural and Functional Linguistics, ed. P.A. Luelsdorff, John Benjamins Publ. Comp. Amsterdam, Čermák, František, 1994b, Czech Idiom Dictionary. In EURALEX '94, W. Martin, W. Meijs et al., eds., Euralex

6 Amsterdam, Čermák, F., 1998a. Identificación de las expresiones idiomáticas, In Léxico y fraseología, eds. Juan de Dios L. Durán, Antonio Pamies Bertrán, étodo Ediciones, Serie collectae, Granada, Čermák, F., 1998b. Idiomatismos y lexicografía: en busca de criterios, In Léxico y fraseología, eds. Juan de Dios L. Durán, Antonio Pamies ertrán, Método Ediciones, Serie collectae, Granada, Čermák, F., 1998c. Somatic Idioms Revisited. In EUROPHRAS 95 Europäische Phraseologie im Vergleich: Gemeinsames Erbe und kulturelle Vielfalt, Hrsg W. Eismann. Universitätsverlag Dr. N. Brockmeyer, Bochum. (Studien zur Phraseologie und Parömiologie 15), Čermák, F., 1998d. Usage of Proverbs: What the Czech National Corpus Shows. In Europhras '97, ed. P. Ďurčo, Akadémia PZ Bratislava, Čermák, František, Jiří Hronek, Jaroslav Machač, eds., Slovník české frazeologie a idiomatiky. Praha, Academia. Přirovnání (1983), Výrazy neslovesné (1988), Výrazy slovesné (1994). Filipec Josef, František Čermák, Česká lexikologie. Praha, Academia. Jakobson, R. 1960, Linguistics and Poetics, in Style in Language, ed. T. A. Sebeok, Mi.I.T. Press, Cambridge, Koch W.A., ed., Simple Forms. An Encyclopedia of Simple Text-Types in Lore and Literature. Brockmeyer Bochum. Makkai, Adam, Idiom Structure in English. The Hague Paris, Mouton Mokijenko, Valerij M., Slavjanskaja frazeologija. Moscow, Izd. Vysšaja škola. Moon, Rosamund, Fixed Expressions and Idioms in English. Oxford, Clarendon Press. Schindler F., Das Sprichwort im heutigen Tschechischen. O. Sagner München Weinreich, Uriel, Problems in the Analysis of Idioms. In: Substance and Structure of Language, ed. J. Puhvel. Berkeley-Los Angeles, U. of California Press,