MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociologie

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociologie Reprezentace města a hodnoty městského života v raně moderním románu Bakalářská práce Vypracovala: Valeriia Listkova Vedoucí práce: Mgr. Pavel Pospěch, Ph.D. Brno 2016

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem svou bakalářskou práci vypracovala samostatně a pouze za pomocí zdrojů uvedených v seznamu literatury V Brně dne 1 Valeriia Listkova

3 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu této práce Mgr. Pavlu Pospěchovi, Ph.D. za jeho čas, trpělivost a uţitečné rady. Dále bych chtěla poděkovat Marii Solomatině a Dilnaře Radţapové za morální podporu a cenné rady. 2

4 Obsah Úvod Teoretická část Jak došlo ke vzniku velkoměst? Pojetí velkoměsta v teorii Georga Simmela Jak je koncept velkoměsta reflektován v dalších teorii sociologii? Luis Wirth - pojetí města a teorie urbanizace Stanley Milgram sociální experimenty Richard Sennett - pád veřejného člověka a krize veřejné sféry David M. Hummon Populární pohledy na město Metodologická část Kvantitativní obsahová analýza, zakotvená teorie Výběr vzorku: vývojový román Charles Dickens Oliver Twist Gustav Flaubert Citová výchova Analytická část Sběr dat Vyhodnocení dat Diskuse a závěr Seznam pouţitých zdrojů: Seznam tabulek Jmenný index Anotace Abstract

5 Úvod V 18. století se Evropa začala kardinálně měnit. Jedním s klíčových procesů, způsobujících proměny celé společnosti, byla industrializace. S vývojem technologie a vědy se začal postupně měnit průmysl, a to se promítlo i do struktury organizace společnosti, a tím pádem i do ţivota jedinců samotných. Zvýšila se role města ve společenském rozvoji, coţ přineslo nejen rozkvět průmyslu v těchto městech, ale i rozvoj politický a kulturní. Tak industriální revoluce zapříčinila další proces, proces urbanizace. Urbanizace v obecném pojetí znamená změnu převáţně venkovských společností na převáţně městské. [Horská 2002: 5] Z hlediska sociologie jsou tyto procesy zajímavé, protoţe společnost změnily. A to se týká nejen oblastí ekonomiky a politiky, ale i kaţdodenního ţivota jedince. V následující práci se budu zabývat městem v století, konkrétně městským způsobem ţivota, tomu, jak se jedinci přizpůsobovali měnícím se podmínkám své doby, a tomu, jak město ovlivňovalo lidskou osobnost. Cílem mé bakalářské práce je prozkoumat městský ţivot a hodnoty v Evropě v období industriální modernity. K tomu účelu budu uţívat práce významných sociologů, kteří se zabývali studiem měst a městského ţivota. Tyto sociologické teorie dávají čtenáři komplexní představu o procesu stanovení moderní společnosti. Nejen sociologové však zachytili společenské změny. Existuje velké mnoţství literárních děl odráţejících obraz města, městského ţivota a společenské struktury ze začátku modernity. Bez ohledu na to, ţe postavy a děje jsou vymyšlené, umoţňují sledovat způsob ţivota a hodnoty typické pro lidí, ţijící v konkrétním městě v konkrétní historické době. Dle mého názoru můţe být román dobrým prostředkem k poznání světa minulosti. Budu proto zkoumat charakteristiky města, rysy městského způsobu ţivota a charakteristiky obyvatel měst v románech popisujících společnost století, a porovnávat je s charakteristikami nalezenými v sociologických teoriích. Metodou mé analýzy je kvantitativní obsahová analýza, která je obvykle uţívaná pro analýzu dokumentů. Tato technika nám dovoluje získat informace o minulých událostech, které uţ z nějakých důvodů pozorovat nemůţeme, nebo sledovat tendence nějakého jevu a směr jeho změn. Takovýmto dokumentem bude v mé práci román, na jehoţ základě se pokusím o rekonstrukci městského ţivota a hodnot v raně moderní společnosti. 4

6 1. Teoretická část V teoretické části své práce se budu věnovat sociologickým teoriím zaměřeným na výzkum velkoměst a fenomény spojené s městským ţivotem. Nejdříve se budu věnovat pracím, ve kterých se autoři zabývali společenskými změnami, probíhajícími v století. Teorie popsané v této kapitole ilustrují přechod od tradiční společnosti k společnosti moderní. Jmenovitě jde o ideální typy Gemeinschaft a Gesellschaft F. Tönniese, koncepce solidarity a dělby práce E. Durkheima a třídní boj K. Marxe a B. Engelse. Následně se soustředím na velkoměsto v pojetí G. Simmela a vliv městského způsobu ţivota na jedince. V neposlední řadě pak popíšu, jak byla koncepce velkoměsta reflektována v teoriích jiných sociologů, kteří se zabývali městským ţivotním stylem, mezi něţ patří např. L. Wirth, S. Milgram a R. Sennett. Kromě teoretických sociologických přístupů také popíšu výzkum D. Hummona, který prováděl rozhovory s obyvateli města, venkova a předměstí, a zkoumal, jak obyvatelé těchto teritoriálních jednotek vidí město a městský ţivot. Stejně jako G. Simmel, i tito autoři zkoumali osobnost obyvatele města, interakci jedinců v městském prostředí, a vliv, který má město na kaţdodenní ţivot jedinců a společenskou strukturu jako celek. Po přečtení a analýze všech teoretických prací se pokusím nabídnout ucelený a komplexní teoretický obraz, systematizující znalosti a představy o městském způsobu ţivota a hodnotách obyvatel města. 1.1 Jak došlo ke vzniku velkoměst? Společenské změny, způsobené procesem industrializace a urbanizace, byly zaznamenány sociology té doby. Sociologický přístup ke studiu velkoměst klade důraz na změnu sociálně-prostorových forem organizace celé společnosti. Zde je urbanizace chápana jako kulturní a sociálně-psychologický proces, jehoţ prostřednictvím si lidé osvojují materiální a nemateriální kulturu, včetně vzorců chování, forem sociální organizace, ale i způsoby myšlení, které vznikají ve městech či jsou pro města typické [Horská 2002: 11]. Jinými slovy se sociologie soustřeďuje na změnu tradiční společnosti v moderní, a konkrétně na změny týkající se především institucí, sociální struktury, myšlení, způsobu ţivota, hodnot a celé kultury. Jedním z takových sociologů je Ferdinand Tonnies. Kromě sociologie se F. Tonnies zabýval studiem filosofie a ekonomie. Ve své práci Gemeinschaft und Gesellschaft (1887) 5

7 definoval dva protikladné ideální typy sociálních systémů - společnost a pospolitost. Pojmy společnost a pospolitost se zde dá analyticky uţít pro dělení společnosti na společnost tradiční a moderní, protoţe pojem Gemeinschaft zahrnuje rysy venkovské společnosti, pojem Gesellschaft má rysy industriální městské společnosti. Pospolitost je zaloţená na rodinných, sousedských a přátelských vztazích. V pospolitosti je zdůrazňovaná blízkost vztahů. Společnost naopak charakterizuje rozvinutý systém směny, ve kterém věci mají směnnou hodnotu, a tato hodnota je také vyjádřena symbolicky pomocí peněz. Členové pospolitosti jsou propojeni pocity soudrţnosti a vzájemnosti, jednají ve prospěch celku. Společnost je více racionalistická a individualistická, coţ znamená, ţe kaţdý člen společnosti jedná ve prospěch vlastních potřeb a zabývá se vlastním úspěchem. Pospolitost zdůrazňuje tradice, neformální zákony, pro společnost jsou důleţité formální zákony. Na rozdíl od pospolitosti, kde je činnost jejich členů určená rodinnými vztahy, ve společnosti panuje specializace profesních rolí, která je odpoutaná od rodinných rolí. Místo koncensu, který je vidět v pospolitosti, ve společnosti panuje neustálá konkurence. Další odlišnost je v tom, ţe integračním prvkem pospolitosti je náboţenství, společnost je naopak světská. Základními institucemi pospolitosti je rodina, sousedství a komunita, společnost vytváří větší asociace, je to vláda, politické strany atd. [Tonnies 1887] Procesy popsané F. Tönniesem jsou dobře viditelné ve městě. Městské obyvatelstvo je diferencované podle rasových, etnických a socioekonomických charakteristik. Jedinec je vyvázán z rodiny a sám získává svůj sociální status. Společnost je individualistická, ve městě panuje egoismus a formální mezilidské vztahy. Základem lidských vztahů zůstává příbuzenství a přátelství, ale tyto vztahy se stávají více racionalizované. Důsledkem je to, ţe komunitní vztahy jsou oslabené, sociální solidarita klesá a jedinec se stává více izolovaný a vzniká odcizení. [Schwab 1992: ] Předpokladem pro urbanizaci byl rozvoj dělby práce. Otázkám vývoje dělby práce a jejího vlivu na jedince a společnost jako celek se věnoval Emile Durkheim ve své práci Společenská dělba práce. V rámci studia dělby práce Durkheim definuje dva typy solidarity, mechanickou a organickou, prostřednictvím kterých jsou členi společnosti udrţovány pohromadě. Přechod od mechanické k organické solidaritě je evolucí společnosti. Mechanická solidarita je charakteristická pro dřívější společnosti, směřování k organické - pro moderní. Při organické solidaritě jsou jedinci propojeni ne na základě původu, ale dle společenských sfér, kterými se zabývají. Na rozdíl od mechanické solidarity, kde jsou si členové navzájem podobní, se jedinci organické solidarity diferencují, kaţdý plní svou funkci. 6

8 Přirozeným je pro ně profesionální prostředí a postavení kaţdého je determinováno jeho funkcí ve společnosti. Proto jsou jedinci také na sobě navzájem závislí a to do té míry, ve které se odlišují. [Durkheim 2004: 234] Vývoj dělby práce a její příčiny vysvětluje Durkheim pomocí pojmů morální a materiální hustoty. Materiální hustota je počet lidí bydlících na určitém území, morální hustota je intenzita komunikace mezi nimi. Morální hustota můţe zvýšit míru dělby práce, a je současně podmínkou zvýšení materiální hustoty. [Durkheim 2004: 192] Dělba práce se netýká jen jedinců samotných, ale i institucí, coţ znamená, ţe nejen činnost jedince se stává více specifikovaná, ale i systém institucí se stává více komplexním. Tudíţ můţeme říci, ţe v moderní společnosti se jedinec stává závislým na velkém mnoţství lidí. Otázky vzniku velkoměst se dotýkal i Karl Marx během svého studia kapitalismu. K. Marx se zabýval sociologií, filosofií a ekonomií. Zdůrazňoval to, ţe v centru moderní společnosti je konflikt, a to konflikt mezi dvěma třídami, burţoasií a proletariátem. V Manifestu komunistické strany píše, ţe přechod k moderní společnosti byl způsoben nástupem velkého průmyslu, na místo průmyslového středního stavu nastoupili průmysloví milionáři, velitelé celých průmyslových armád, moderní měšťáci. [Marx, Engels 1950: 27] V podmínkách vzniku a nárůstu velkého průmyslu a světového obchodu sehrál venkov oproti městu druhořadou roli. Burţoazie vybudovala ohromná města, zvýšila značně počet městského obyvatelstva proti venkovskému, a vymanila tak značnou část obyvatelstva z idiotství venkovského ţivota. [Marx, Engels 1950: 30] Všichni tito autoři popisovali moderní společnost z různých hledisek. Bez ohledu na to, ţe studiem velkoměst se explicitně nezabývali, jejich myšlenky ovlivnily řadu vědců, kteří se mu jiţ přímo věnovali. 1.2 Pojetí velkoměsta v teorii Georga Simmela Tématu velkoměsta se G. Simmel věnoval ve své eseji Velkoměsto a duchovní život. Teorie města byla prezentována ve formě přednášek v zimě mezi lety 1902 a G. Simmel se zabýval ţivotem obyvatel města, respektive městským způsobem ţivota. Ve jmenované práci se Simmel soustřeďuje na interakce mezi jedinci a městským prostředím, jinými slovy na to, jak město ovlivňuje osobnost člověka. [Schwab 1992: 14] 7

9 Simmel zdůrazňuje individualismus a říká, ţe pro moderního člověka je charakteristická snaha ochránit svou samostatnost a osobitost před násilím ze strany společnosti, historické tradice a vnější kultury. [Simmel 2003: 34] V moderním městě se podmínky rychle mění, a proto se jim musí jedinec stejně rychle přizpůsobovat. Simmel v této souvislosti mluví o stupňování nervového ţivota, situaci, ve které se spektrum vnějších a vnitřních dojmů, působících na člověka, stává příliš širokým. Jedinec vnímá svět pomocí rozdílů, a v moderním městě je těchto rozdílů víc, neţ na venkově. Město vyţaduje více intelektuální vnímání světa, na rozdíl od venkova, kde základem vnímání jsou city. A proto si obyvatelé města vytváří prostředek k sebezáchově, reagují na změny ne pomocí citů, ale pomocí rozumu. Jedinec se tím však stává lhostejným ke všemu, co se děje kolem něj. [Simmel 2003: 34-35] S panujícím rozumem je úzce spojen fenomén peněz. Moderní velkoměsto má rozsáhlý peněţní systém, který přímo ovlivňuje ţivot jedince. Peníze spojují lidi různých vrstev a činí vztahy mezi nimi formalizovanými, neosobními a anonymními. [Simmel 2003: 36] Moderní město není moţné bez určení času. Tento jev uspořádává ţivot jedinců a dává jim moţnost ve městě spolu fungovat. Současně s rozumem město vyţaduje přesnost, vypočitatelnost, exaktnost. Rychlost ţivota společně s nedostatkem času vyţadují od jedince jednání dle společností přijatých hotových schémat. Jinými slovy, jedinec při vykonávání nějakého úkolu jedná na základě jiţ ověřených algoritmů, povaţovaných ve společnosti za normální. Tím pádem se obyvatelé města nemají v kaţdé situaci rozhodovat, jak budou jednat, coţ se dá také označit za sebezáchovný mechanismus. [Simmel 2003: 37-38] V moderním městě jedinec potkává velké mnoţství lidí. Kvůli formalizovaným vztahům a lhostejnosti jedince ke vnějšímu světu je jeho sociální ţivot uzavřený a izolovaný. Uvnitř jedince vzniká odpor vůči lidem kolem něho, vzájemné odcizení, nedůvěra. Na druhou stranu nabývá jedinec ve velkoměstě obrovskou osobní a sociální svobodu, které by na venkově nemohl dosáhnout. V malé skupině není totiţ taková míra svobody moţná kvůli uzavřenosti, kontrole, či sounáleţitosti. Usilování moderního člověka o autonomii rozšiřuje hranice této malé skupiny. [Simmel 2003: 40-42] Dále je pro velkoměsto charakteristická rozšířená dělba práce. Velký prostor je schopen pojmout velký počet lidí pracujících v různých oborech. Tato specifikace a specializace práce směřuje společnost k diferenciaci a heterogenizaci, coţ následně vede k individualizaci duševních vlastností lidí. [Simmel 2003: 43-44] 8

10 Městské prostředí ovlivňuje chování jedinců. Jedinec se přizpůsobuje narůstajícímu odcizení, zvýšení sociální distance v podmínkách hojnosti sociálních kontaktů a rychlé změně dojmů a událostí, v neposlední řadě však také zvýšení role peněz v ţivotě lidí. Město se stává místem příleţitostí, jedinec se stává více autonomní, svobodný ve výběru ţivotní dráhy. Myšlenky G. Simmela jsou aktuální i dnes. Není proto divu, ţe byly inspirací pro jiné autory, kteří na základě jeho teorií vybudovali další sociologické teorie a výzkumy velkoměsta. 1.3 Jak je koncept velkoměsta reflektován v dalších teorii sociologie? Jak uţ bylo řečeno, myšlenky G. Simmela měly velký vliv na sociologické teorie, týkajících se nejen studia velkoměsta, ale i jiných sociálních fenoménů. Namátkou můţeme zmínit práci L. von Wiese, teorie konfliktu L. Cosera a další. [Keller 2010] V této kapitole se soustředím na teorie dalších sociologů, kteří zkoumali město a opírali se o myšlenky G. Simmela. Jmenovitě jde o teorie urbanizace L. Wirtha, sociální experimenty S. Milgrama a krize veřejné sféry R. Senneta. Popíši také výzkum D. Hummona, na jehoţ příkladu se dá ilustrovat, ţe sociologické pojetí města ţije i v populárním diskurzu Louis Wirth - pojetí města a teorie urbanizace Louis Wirth je představitelem Chicagské školy, byl ţákem Roberta Parka a působil na katedře sociologie a antropologie Chicagské univerzity. Jeho práce Urbanism as a Way of Life byla publikována v roce 1938, a Wirth v ní analyzuje ekologickou a demografickou strukturu města a zkoumá psychologické a behaviorální důsledky ţivota ve městě. [Schwab 1992: 15] Celá tato práce je věnována teorii urbanismu, jejíţ snahou je systematizace znalostí o městě. Podle L. Wirtha je město zvláštním způsobem lidského skupinového ţivota. [Wirth 1964: 62] Pro sociologické účely Wirth definuje město jako relativně velké, husté a trvalé osídlení sociálně heterogenních jedinců. [Wirth 1964: 66] V rámci své teorie Wirth sleduje město ve třech rovinách: počtu obyvatel, hustotě osídlení a heterogenitě obyvatele města. [Wirth 1964: 69] V těchto rovinách Wirth uvádí charakteristické rysy města v podobě výroků, zahrnutých do teorie urbanismu. Obyvatelé města jsou více diferenciovaní, protoţe mají širší rozptyl osobních rysů, povolání, kulturního ţivota a idejí, neţ obyvatelé venkova. Taková diferenciace způsobuje prostorovou segregaci jedinců podle etnického původu, ekonomického a sociálního statusu, 9

11 osobních preferencí. V podmínkách diferenciace chybí pocit sousedství a přátelství, a namísto solidarity a konsensu přichází konkurence a formální kontrola. [Wirth 1964: 70] Dalším rysem měst je absence osobní známosti mezi obyvateli, tedy anonymita vztahů. Tady Wirth odkazuje na M. Webera. Velký počet lidí znamená absenci osobní známosti, jak je to v komunitě. [Weber in Wirth 1964: 70] Coţ, jak poznamenal G. Simmel, mění charakter sociálních vztahů. Lidé se nekontaktují navzájem jako osobnosti, ale jako funkce, úzké role sebe sama. Wirth nazývá interakce v rámci města sekundární, coţ v jeho pojetí znamená jejich neosobnost, povrchnost, pomíjivost a segmentaci. [Wirth 1964: 71] Dalším rysem, charakterizujícím obyvatele města, je racionalita. Ve městě jsou mezilidské vztahy vyjádřeny na úrovni institucí a prostřednictvím profesí a peněz. Wirth charakterizuje vztahy mezi lidmi jako vztahy uţitečnosti (relationship of utility), coţ znamená, ţe lidé vidí jiné lidí (a jejich schopnosti) jako prostředek k dosaţení nějakého cíle. Specializace jedinců a rozvoj trhu způsobuje rozvoj dělby práce. S dělbou práce je pak spojená nejvyšší míra vnitřní závislosti a nestability městského ţivota. [Wirth 1964: 71-72] Pro město je také charakteristické vyjádření osobních zájmů prostřednictvím delegování, proto vzniká instituce zastupitelství. Ve velkoměstě, kde nikdo nemá moţnost osobně znát kaţdého, a není moţné, aby se všichni sešli pospolu, vzniká potřeba zprostředkované komunikace. [Wirth 1964: 72-73] V kontextu zvýšené hustoty osídlení mluví Wirth o distanci mezi lidmi. Navazuje tím na ten předpoklad Simmela, ve kterém tvrdil, ţe při těsnosti fyzických kontaktů jsou sociální kontakty naopak distanční. Městské obyvatelstvo vnímá svět vizuálně, vnímá artefakty, a vzniká uniformita, jeţ vyjadřuje funkční role. [Simmel in Wirth 1964: 73] Město není moţné bez formálních mechanismů kontroly a rutiny. Základem řádu se stávají hodiny a semafory. [Wirth 1964: 74] Heterogenita způsobuje zničení třídních bariér a vede ke komplikaci stratifikačního systému. Status jedince se mění podle toho, v jaké skupině z těch, ze kterých se skládá sociální struktura města, se aktuálně nachází. Kaţdá skupina vyjadřuje jen část jeho osobnosti, a členství v této skupině není stabilní. [Wirth 1964: 75] Bez ohledu na to, ţe městské obyvatelstvo zdůrazňuje jedinečnost, inovace, efektivitu a tvořivost, způsobuje město nivelizační efekt. Základem pro nivelizaci je jiţ ekonomická báze města, konkrétně dělba práce v hromadné výrobě a peněţním systému. Jestliţe jedinci společně uţívají technické prostředky a instituce, tyto prostředky a instituce se mění podle potřeb průměrného člověka, a začínají odpovídat masovým poţadavkům (příkladem je škola, 10

12 noviny, atd.). A proto jestli jedinec chce být účastníkem sociálního, politického a ekonomického ţivota, musí přizpůsobit část své osobnosti poţadavkům společnosti. [Wirth 1964: 76-77] Město v pojetí Wirtha je velice racionální a reglementované místo. Kvůli tomu, ţe městské obyvatelstvo je příliš různorodé, je městský ţivot uspořádán pomocí různých formálních systémů a institucí, kterým se obyvatelé města musí přizpůsobit a v souladu s nimiţ musí jednat Stanley Milgram sociální experimenty Stanley Milgram se zabýval psychologickou sociologií, jeho základní metodologií byl experiment. Většina jeho experimentů byla prováděna v rámci výzkumu města, konkrétně odlišností v chování obyvatel velkoměst a venkovských obyvatel. Všechny jeho závěry jsou zaloţené na jeho vlastní zkušenosti a na zkušenostech jeho studentů. Milgram uvádí tři faktory, které vypozoroval na městském obyvatelstvu. Ve městě je vidět obrovské mnoţství lidí, vysokou hustotu obyvatelstva a to, ţe tyto lidé nejsou homogenní. [Wirth in Milgram 1970: 1461] Tyto demografické charakteristiky města Milgram spojuje s vlastními zkušenostmi obyvatel města pomocí koncepce přetíţení (overload). Pod tímto pojmem rozumí neschopnost systému zpracovat údaje, přicházející zvnějšku, protoţe těchto údajů je tak moc, ţe systém nestíhá je zpracovat. Při procesu přetíţení vzniká proces adaptace, při němţ systém vybírá ty nejdůleţitější údaje, zatímco ty nepodstatné ignoruje. Ve městě funguje stejný proces. Přetíţení deformuje kaţdodenní ţivot, a to se týká jak vykonávání rolí, evoluce společenských norem, kognitivního fungování, tak třeba i uţívaní technických zařízení. [Milgram 1970: 1462] Milgram popisuje mechanismy adaptace v souvislosti s přetíţením, které funguje ve městě. Prvním mechanismem je ten, ţe jedinec věnuje méně času přicházejícím informacím kvůli jejich přebytku. Druhý mechanismus spočívá v tom, ţe systém nebo jedinec ignoruje informaci, která pro něj není důleţitá. Třetím mechanismem je to, ţe v určitých sociálních podmínkách můţe systém delegovat část informací jiným účastníkům interakce. Čtvrtým mechanismem je blokování informace ještě před jejím začátkem, přijetím. Jedinec si vytváří společenské nástroje kontroly a výběru mezi ním a vnějším prostředím. Pátým mechanismem je sníţení počtu příchozích informací pomocí filtrů. Šestým mechanismem je vytváření 11

13 organizací pro přijímání příchozích informací. Těmito mechanismy je determinováno chování obyvatel města. [Milgram 1970: 1462] Důsledkem takovýchto forem adaptace k přetíţení je nedostatek sociální odpovědnosti, spočívající v omezenosti morálního a sociálního zapojení jedinců do ţivota města. Jinými slovy se jedinec stává lhostejným k potřebám, zájmům a poţadavkům lidí, kteří nejsou spojeni s jeho vlastními potřebami. Jedinec třídí ostatní lidi do dvou kategorií přítel a neznámý, coţ určuje jeho chování vůči těmto lidem. [Milgram 1970: 1462] Sociální odpovědnost Milgram zkoumal pomocí řady experimentů. Koncepce sociální odpovědnosti podle něj obsahuje několik indikátorů, a to ochotu svědků vměšovat se do kritických situací, ochotu důvěřovat a pomáhat neznámému člověku a zdvořilost. Výsledkem jeho pozorování bylo zjištění, ţe ve městě lidé pomáhají jiným lidem méně, neţ na venkově. Obyvatelé malých měst jsou přátelštější, neţ obyvatelé velkých měst. Podle Milgrama je příčinou, proč se svědci nevměšují do konfliktů, nejen jejich lhostejnost, ale také uznání práva na emocionální a sociální osamělost, která je zákonem městeckého ţivota. Některé kritické situace nemohou být definovány jednoznačně, stejně tak i správné reakce na ně. Kromě toho, potřeba pomoci vzniká tak často, ţe neúčast se stává normou. [Milgram 1970: 1463] V hustě obydleném městě vzniká anonymita jedinců vůči ostatním, kterou Milgram představuje jako kontinuum. Na jednom konci kontinua je úplná anonymita, na druhém je blízká známost. V souvislosti s tímto jevem Milgram říká, ţe obyvatelé města jsou více anonymní, neţ jedinci bydlící na venkově. Dalším zjištěním je, ţe sociální anonymita a depersonalizace ve velkých městech způsobuje více intenzivní projevy vandalismu, neţ v malých městech. [Zimbardo in Milgram 1970: 1464] Kromě toho anonymita ţivota ve velkých městech zapříčiňuje toleranci vůči osobnímu ţivotu jeho obyvatel. [Milgram 1970: 1464] V kontextu anonymity Milgram definuje známého cizince" (familar stranger) jako člověka, kterého jiný člověk dost často potkává, ale neprobíhá mezi nimi ţádná interakce. Pro takové vztahy existuje pravidlo, ţe kdyţ se lidé potkávají v jiných, neţ rutinních podmínkách, raději se kontaktují druh s druhem. [Milgram 1977: 51] Další charakteristikou města je úzká specializace rolí ve vzájemných interakcích. Jedinci jsou méně závislí na konkrétních lidech, jen na úzkém okruhu jednání jiných lidí. [Wirth in Milgram 1970: 1464] Pro shrnutí jsou základní rozdíly mezi městem a venkovem dle Milgrama následující. Prvním je rozdíl ve vykonávání role. Ve městě jsou vztahy mezi obyvateli segmentované a 12

14 funkcionální. Druhým bodem je to, ţe evoluce městeckých norem spolubydlení se odlišují od tradičního vesnického způsobu ţivota. Jde o lhostejnost, anonymitu a odcizení obyvatel města. Třetí rozdíl spočívá v adaptaci kognitivních schopností. Obyvatelé města často nepoznávají lidi, které potkávají kaţdý den, a jsou lhostejní vůči potřebám ostatních. [Milgram 1970: 1465] Richard Sennett - pád veřejného člověka a krize veřejné sféry Dalším autorem, zabývajícím se studiem měst a městské kultury, je Richard Sennett. Studiu měst R. Sennett věnoval hodně práce, jedna z významnějších je The Fall Of Public Man napsaná v roce V této práci se hlavně zabýval vztahem mezi soukromou a veřejnou sférou ţivota jedince, a za nejlepší prostředí pro zkoumání tohoto vztahu povaţoval velkoměsto. Sennett definuje město jako sídlo, ve kterém se potkávají neznámí lidé. Takové sídlo musí mít velkou a heterogenní populaci. Město je místem střetávání velkého mnoţství nepodobných lidí, kultur, národností a sociálních tříd. Tato populace jedinců má ţít pospolu, coţ znamená, ţe lidé, kteří si nejsou podobní, se neustále potkávají, koexistují vedle sebe. Tato vzájemná blízkost je tvořena trţní směnou a různorodými interakcemi lidí. [Sennett 2003: 39-40] Tyto faktory způsobují potřebu existence veřejné sféry. Centrální problém Sennettovy práce je krize veřejné sféry. V současné době došlo k porušení rovnováhy mezi soukromým a veřejným ţivotem. Jedinci oceňují všechno kolem sebe z hlediska osobních zájmů a pocitů. Ţádný okamţik není záţitkem, je povaţován za zkušenost, ve které jedinec hledá odraz své vlastní osamělosti. Tímto znehodnotí kaţdou interakci a předává zkušeností kontinuitu a prázdnotu. Osamělost se stává synonymem osobnosti. Osamělost je jediným břemenem, sebepoznání přestalo být prostředkem pro poznání světa, ale stálo se cílem samotným. Jinými slovy, jedinec není schopen pochopit princip soukromí a vysvětlit ho ostatním, neví jaká je jeho osobnost, protoţe je příliš soustředěn na sebe. Jedinec nachází soukromé věci i v neosobních, veřejných situacích, coţ způsobuje dominanci soukromého ţivota v ţivotě veřejném. [Sennett 2003: 4-5] Charakteristickými rysy moderní společnosti jsou z toho titulu individualismus, lhostejnost a anonymita, příčinou kterých zasahuje soukromá sféra do té veřejné. Tyto rysy dělají obyvatele města ještě více málomluvnými a soustředěnými do sebe. Ulice se stávají prostředím, kde si jedinci častěji vyměňují pohledy, neţ slova. 13

15 1.3.4 David M. Hummon Populární pohledy na město Kromě sociologických teorií, věnovaných městu a hodnotám městského obyvatelstva, se soustředím také na to, jak nahlíţejí na město obyčejní lidé mající nějakou zkušenost s městem. K tomu pouţiji výzkum D. Hummona, ve kterém zjišťoval, jak vidí velkoměsto a ţivot v něm obyvatelé města, předměstí a venkova. D. Hummon provedl 77 pohovorů ve čtyřech komunitách na severu Kalifornie, konkrétně v San Franciscu (centrální město), Hillside (předměstí vyšší střední třídy), Bayside (předměstí dělnické třídy) a Valleytown (malé venkovské město, obyvatel, název je smyšlený). Na základě těchto rozhovorů zformuloval typy ideologií podle velkostí místa, ve kterém bydleli respondenti. [Hummon 1986: 6] Základní charakteristikou venkovské ideologie je to, ţe jeho obyvatelé nemají rádi velkoměsta a myslí si, ţe venkov je ideální komunitou pro americkou kulturu. Obyvatelé venkova asociují město s kriminalitou, tísní, neosobností, nepřátelstvím, nedostatkem velkorysosti atd. Venkovská ideologická perspektiva je polární ve své struktuře. Definuje město určením problémů městského ţivota, a rysy venkova jsou definované ctnostmi ţivota na venkově. Pohled na předměstí není jednoznačný. Předměstí je podle této perspektivy buď jako město, nebo podobné venkovu. [Hummon 1986: 7-9] Celkový obraz této perspektivy se skládá z pěti přesvědčení. Prvním z nich je přesvědčení, ţe město je nepřirozeným prostředím. Respondenti popisovali město jako hektické, hlučné a chaotické, a venkov jako čistý, tichý a zdravý. Druhým přesvědčením bylo to, ţe město je nepřátelské. Podle obyvatelstva Valleytown je interakce ve městě anonymní a neosobní, na rozdíl od venkova, kde jsou interakce otevřené a osobní. Obyvatelé města nemají čas na ostatní lidi. Sousedské vztahy jsou ve městě natolik slabé, ţe obyvatelé nevědí, kdo bydlí v sousedství. Třetím populárním názorem je nebezpečnost města, kde je více násilí, na rozdíl od venkova. S tím je spojeno čtvrté přesvědčení, ţe město není přizpůsobeno pro děti, tudíţ je nevhodným prostředím pro výchovu dětí. Na venkově je lehké je kontrolovat a řídit jejich rozvoj. Posledním přesvědčením je to, ţe město je morálně zbídačeno. Obyvatelé města se nezabývají ničím, kromě vlastních zájmů, a stávají se lhostejní. Mezi ctnosti městského ţivota respondenti uvedli ekonomické, pracovní a rekreační příleţitosti. Tyto charakteristiky uţívají obyvatelé Valleytown pro popis velkoměsta. [Hummon 1986: 9-13] Další perspektivou je pohled městského obyvatelstva. Tato perspektiva je komplexnější z toho důvodu, ţe město je prostorově, sociálně a kulturně sloţité prostředí, a 14

16 obyvatelé města to na rozdíl od jiných cítí a zaţívají. Ve městě bydlí hodně lidí, patřících k různým sociálním skupinám, a kaţdá z nich má svůj pohled na město a městský ţivot, který vychází z jejich unikátní zkušenosti městského ţivota. Městskou ideologii reprezentuje městský entusiasta, přičemţ tato koncepce zahrnuje dva druhy kosmopolitního a místního urbanistu. Společné mají to, ţe preferují městský ţivot, ale mají také řadu rozdílů. [Hummon 1986: 14] Kosmopolitním urbanistou Hummon rozumí takového obyvatele města, kterému se líbí ţivot ve velkoměstě, a který věří, ţe město je místem a zdrojem vysoké úrovně kvality ţivota. [Hummon 1986: 15] Městská ideologie reprezentuje velkoměsto jako místo neuvěřitelné rozmanitosti, která je chápana jako zdroj příleţitostí a vzrušení. Ve městě se můţe stát všechno, a to dělá městský ţivot zajímavým a příjemným. Respondenti mluví o rozmanitosti aktivit, zahrnujících zábavu, trávení volného času atd., a rozmanitosti populace, moţnosti potkat různorodé lidí apod. Podle kosmopolitních urbanistů je město liberálnější, neţ venkov. Obyvatelé jsou více tolerantní a otevření vůči sociální rozmanitosti. A proto město zvyšuje osobní svobodu. [Hummon 1986: 16-18] Na rozdíl od kosmopolitního, preferuje místní urbanista bydlení v konkrétním městě, protoţe podle něj je právě toto město dobrým místem pro ţivot. Takoví obyvatelé města cítí přináleţitost k místní komunitě, spíše neţ k městům jako formálním komunitám produkujícím dobrý ţivot. [Hummon 1986: 15] Stejně jako kosmopolitní, mluví i místní urbanisti o příleţitostech a vzrušení charakteristických pro město, ale míň zdůrazňují svobodu. Město je pro ně komunitou nebo souborem komunit (např. etnických, náboţenských), ke které patří, a proto vidí město přátelským místem, kde jsou lidé spojeni pocitem sounáleţitosti. [Hummon 1986: 20-21] Jiným typem ideologie je ideologie neochotného urbanisty. Mínění a pocity těchto obyvatel vůči městu a městskému způsobu ţivota je ambivalentní. Respondenti uvádějí různé limity ţivota ve velkoměstě. V některých případech ani nevidí smysl stěhovat se do města, byť v něm třeba pracují nebo tráví svůj čas. [Hummon 1986: 22-24] Úplně jiný pohled na město mají obyvatelé předměstí. Specifikum ţivota v předměstí spočívá v tom, ţe je middle ground, nacházející se mezi městem a venkovem. Tím předměstí spojuje pozitivní stránky jak města, tak i venkova. Podle předměstské ideologie je město současně místem výhod i tísně, proto předměstí poskytuje svým obyvatelům výhody skrze svou blízkost a úlevy skrze svou distanci. [Hummon 1986: 25] 15

17 Obyvatelé předměstí také prezentují město skrze negativa. Město je podle nich umělé, zalidněné, příliš hlučné, uspěchané, na rozdíl od předměstí, které má klidné přírodní a sociální prostředí. Podle respondentů se městské obyvatelstvo málo věnuje rodině, domovu a komunitě. Pro předměstské obyvatelstvo je město místem, které je dobře navštívit, ale bydlet je lepší na předměstí. [Hummon 1986: 26-27] Pohled na město a městský způsob ţivota je podmíněn velkým mnoţstvím faktorů, mezi něţ patří věk, sociální status, národnost, vlastní zkušenosti a zvyky atd. Zajímavé je také to, ţe respondenti charakterizovali město a městský způsob ţivota podobně jako sociologové. Mají v mysli stejné představy, jen je popisovali jiným jazykem. Dá se tak říct, ţe sociologické pojetí města přeţívá v populárním diskursu. V teoretické části své práce jsem sledovala sociologické teorie, věnované studiu městského způsobu ţivota. Uvedené autory jsem si vybrala z toho důvodu, ţe se soustřeďují na změny osobnosti v podmínkách moderního města. Z krátkého představení těchto teorií je vidět, ţe sociologické koncepce uvádějí shodné představy o městě. Poslední uvedený výzkum M. Hummona také vypovídá o tom, ţe podobné představy o městě sdílí i neodborná veřejnost. 16

18 2. Metodologická část V další části své práce se budu věnovat metodologickému rámci, konkrétně kvantitativní obsahové analýze a zakotvené teorii. Tyto techniky jsou velmi populární ve výzkumech mediálního sdílení, ideologie a propagandy v politologii, a dalších sociálněvědních oborech. Dále rozpracuji dokumenty, na základě kterých bude zkoumáno město a městský ţivot. Půjde o romány Oliver Twist Charlese Dickense a Citová výchova Gustava Flauberta. Hlavně se přitom soustředím na podmínky, ve kterých byly tyto dokumenty vytvořeny, a na hlavní témata v knihách zmíněné. 2.1 Kvantitativní obsahová analýza, zakotvená teorie Analýza v mé práci bude spojovat dvě sloţky kvantitativní a kvalitativní, coţ znamená, ţe se budu věnovat jak počítání kódovaných kategorií, tak samotnému porozumění vztahům a kategoriím, které vyústí v pokus rekonstrukce obrazu města v těchto románech. Kvalitativním aspektem mé analýzy je uţití zakotvené teorie, pomoci níţ budu stanovovat kategorie, charakterizující město a městský ţivot v románech. Kvantitativní sloţkou mé analýzy je technika obsahové analýzy, díky níţ dosáhnu číselného vyjádření veličin. Technika obsahové analýzy je velmi populární v sociálně-vědních výzkumech současnosti. V obecném pojetí je obsahová analýza sumarizující kvantitativní analýza dokumentů, spoléhající na vědeckou metodu, přičemţ ani typy proměnných, které mohou být měřeny, ani kontext, ve kterém tyto dokumenty byly vytvořené a prezentované, nejsou limitované. [Neundorf 2002:10] Na rozdíl od jiných technik, se zde výzkumník můţe vybrat z nekonečného mnoţství proměnných, na základě kterých bude zkoumat určitý jev. Zakotvená teorie v obecném pojetí znamená sadu systematických induktivních postupů pro vedení kvalitativního výzkumu. Prostřednictvím této techniky výzkumník, bez pomoci předem připravených hypotéz, systematicky shromaţďuje a doplňuje data, hledá v nich ta, která jsou významná pro jev, jeţ zkoumá, a analyzuje získané data, na jejichţ základě pak vytváří teorie. [Poláková 2009] Smysl této metody je ve vytvoření teorie přímo z existujících dat, bez pouţití jakýchkoliv předem stanovených kritérií pro to, která data mají byt vybraná. [Disman in Poláková 2009] Podle Strausse a Corbinové má zakotvená teorie tří fáze kódování. Jde o kódování otevřené, axiální a selektivní. [Šedová in Poláková 2009] Otevřené kódování je procesem, 17

19 jímţ jsou pojmy identifikovány a rozvíjeny, ve smyslu vlastností a dimenzí. Na konci této etapy má výzkumník seznam kategorii, se kterými dál pracuje. Ve druhé etapě, etapě axiálního kódování, výzkumník uvádí příčinné vztahy mezi objevenými kategoriemi, jejich dimenzionální umístění, a pokračuje v hledání dalších vlastností a jejich zapojení do vztahů. V poslední etapě, etapě selektivního kódování, si výzkumník vybírá centrální kategorie, které pak systematicky uvádí do vztahu k ostatním kategoriím. [Strauss, Corbinová in Poláková 2009] V etapě otevřeného kódování bylo mým prvním úkolem identifikovat jevy, vztahující se k tématu velkoměsta, které pak budu sledovat. V tomto kroku jsem přečetla romány a zvýraznila úryvky, ve kterých je nějakým způsobem popisováno město a jeho obyvatelé, nebo ve kterých postavy diskutovaly o nějakém problému, na základě kterého se dá město popsat. Dále jsem pojmenovala jevy popsané ve zvýrazněných úryvcích. Dalším krokem byla kategorizace těchto jevů. Jevy, jeţ jsem v této etapě objevila, jsem rozdělila do kategorií. Kaţdé kategorii jsem přiřadila kódy, jejichţ pomoci byly pasáţe kódovány. Následujícím krokem bylo rozvíjení dimenzí kategorie, kde jsem kaţdou kategorii rozdělila na několik dalších, úzce specializovaných dimenzí a kategorií, a kódovala jsem dle těchto dimenzí. [Strauss, Corbinová in Poláková 2009] Výsledkem otevřeného kódování byl široký seznam různých kategorií. V etapě axiálního kódování jsem sledovala propojení těchto kategorií. V poslední etapě - selektivním kódování jsem definovala klíčové kategorie, ke kterým jsem následně vymezila všechny ostatní kategorie. V poslední fázi svého výzkumu jsem spočítala počet úryvků v kaţdé kategorii, a na základě klíčových kategorií a vztahů mezi nimi, jsem definovala popisované vlastnosti města. V následující kapitole popíšu výsledky, ke kterým jsem dospěla po kaţdé z etap své analýzy. 2.2 Výběr vzorku: vývojový román Prostředím pro analýzu městského ţivota bude vývojový román (Bildungsroman). Tento ţánr je ze sociologického hlediska zajímavý tím, ţe sleduje osobní vývoj hlavních postav během celého ţivota. Město v románech je zobrazeno očima hlavních postav, a tento obraz města je úzce spojen s jejích subjektivní zkušeností. Tyto náhledy na město jsou cenné pro výzkum, zvláště v našem případě, kdy se hlavní postavy románů přestěhovali z venkova do velkoměsta, a proto nahlíţejí na velkoměsto jako cizinci. Tento náhled jim umoţňuje podívat se na město očima lidí, kteří se nenarodili ve velkoměstech, a tedy nepovaţují 18

20 městský způsob ţivota za přirozený. Kromě toho patří hlavní postavy do různých sociálních vrstev, coţ nám dá komplexní představu o městském způsobu ţivota i z hlediska sociální stratifikace. Právě proto jsem si vybrala tyto konkrétní romány. Perspektiva hlavních hrdinů je cenná také proto, ţe zaţívají unikátní společenské změny, které představitelé urbanizované společnosti nezaţijí. Budu proto ve své analýze sledovat jen zkušenosti a náhledy literárních postav. Tím uchráním výsledky před vlivem mých osobních zkušeností ţivota ve městě Charles Dickens Oliver Twist Román Oliver Twist byl poprvé publikován v časopisu Bentley`s Miscellany mezi lety 1837 a 1839, v roce 1938 byl publikován ve třech dílech. Tento román je první Dickensova práce, ve které se autor pokusil o realistické zobrazení ochuzeného Londýna. Ch. Dickens byl přesvědčen, ţe chudoba přímo vede k trestné činnosti. Oliver Twist je románem o malém klukovi, který se nachází na hranici mezi dvěma světy. Jeden z nich je svět chudáků, lidí bydlících v azylech a pouličních zlodějů. Druhý je svět šlechty, lidí majících peníze, majetek a dobré jméno jiţ od narození. Je to svět urozených laskavých lidí. Tyto dva světy jsou ambivalentní, odráţejí velký třídní rozdíl v Londýně. Hranice mezi těmito dvěma třídami je de facto nepřekonatelná. Ch. Dickens popisuje Londýn očima Olivera Twista, siroty z venkova, skrze jeho pocity a ţivotní zkušenosti. Autor také uţívá popisu architektury, vnitřního vybavení domů, kde bydlí postavy románu, nebo popisu obyvatelstva a státních instituci. Dickens se snaţil zobrazit zloděje, jací jsou ve skutečnosti. O tom píše v předmluvě ke knize. Hlavním účelem tohoto románu je dle autorových slov strohá pravda, i pokud jde o oblečení této (v románech) velmi vynášené čeledi. Ve svém románu Ch. Dickens kritizuje statní politiku kvůli znevýhodněné části obyvatelstva a soudního systému. Politika státu je zaměřená na sníţení výskytu chudoby skrze zákony (například zákaz ţebrání), či zhoršení podmínek v azylech. Chudí lidé většinou umírali kvůli hladu, nemocím nebo na šibenici. Další problémy, které popisuje autor, je vykořisťování dětské pracovní síly a zapojení dětí do trestné činnosti. Ch. Dickens věnuje pozornost sociálním problémům, tykajících se kaţdé třídy Londýna v 19 století. Dá se říct, ţe tento román je kritikou státu a londýnské společnosti jako celku. Problémové body nacházíme v kaţdém ze dvou světů popsaných výše. Jinými slovy je 19

21 město zobrazováno právě tímto způsobem, za účelem komplexnějšího pochopení struktury společnosti té doby, a jako upozornění na problémy ve fungování zákona a státních institucí Gustav Flaubert Citová výchova Román Citová výchova byl publikován v roce Popisuje soukromý ţivot hlavních postav a sociální a politické změny ve Francii 19. století. Tento román je nejen o mladém muţi Frédéricovi Moreau, ale i o cestě Francie k republice. Tento román je o jedinci, který se snaţí najít svou ţivotní dráhu v rychle se měnící společnosti. Dej románu probíhá ve dvou lokalitách. První je Paříţ, druhá je malé město Nogent, odkud pochází Frédéric. Obě tyto lokality jsou popsané skrze lidi, jejich zvyky a styl ţivota. Ţivot představitelů šlechty se skládá z věcí charakteristické pro tuto třídu. Jsou to velkolepé domy, módní oblečení, nákladná zábava, hostiny, obědy a večeře v restauracích, umění a dostihy. Důleţitá je hierarchie, postavení kaţdého je dobře definováno, nejen kapitálem a majetkem, ale i reputací a politickým názorem. G. Flaubert popisuje Francii od začátku 40. let do státního převratu v roce Společnost je rozdělená na různé politické a filosofické frakce. Flaubert věnuje pozornost protestním akcím, bouřícím se skupinám studentů a dělníků. Politická situace ve Francii je diskutována skoro ve všech domech, ale revoluční ideje častěji patří dělnické třídě a burţoazii, šlechta zůstává více konzervativní bez ohledu na nespokojenost se státní politikou. Centrální politickou událostí se stává noc v únoru Je to noc, kdy utekl král Francie, a byla vyhlášená republika. Po této události se mínění o revoluci a republice kardinálně změnilo, šlechta také začala podporovat změny. Jejím hlavním cílem se stala záchrana majetku a statusu v nových podmínkách. Převrat však neukončil nespokojenost ve společnosti, a následovaly ho proto další povstání a protestní akce. Ve svém románu Flaubert hodně kritizuje šlechtu a šlechtický ţivot. Popisuje tento svět jako svět intrik, lţí, nevěry. Jediný způsob, jak být součástí tohoto světa je udrţovat iluze úspěchu, bohatství, věrnosti všemi moţnými prostředky. Cílem metodologické části bylo přiblíţit postupy obsahové analýzy a zakotvené teorie. Také jsem uvedla informace o románech, které jsou nutné pro pochopení kontextu, ve kterém byl obraz města a městského ţivota vytvořen. V další kapitole se pokusím o sociologický výzkum Paříţe a Londýna předminulého století pomocí techniky obsahové analýzy. 20

22 3. Analytická část V analytické části své práce se soustředím na výzkumné otázky a odpovědi na ně. Jak bylo uvedeno v úvodu, ve své práci se pokusím zjistit, jak je zobrazen městský ţivot a hodnoty v románech, popisujících období industriální modernity. Odpovím také i na další otázky, které zní následovně: Jak je zobrazen městský ţivot v Paříţi v románu Gustava Flauberta Citová výchova? Jak je zobrazen městský ţivot v Londýně v románu Charlese Dickense Oliver Twist? Pro to, abych odpověděla na výzkumnou a vedlejší výzkumné otázky, jsem se soustředila na tři okruhy, či řekněme předměty zájmu, pomocí kterých se dá velkoměsto sociologicky popsat. Tyto okruhy byly definovány na základě sociologických teorií vylíčených v teoretické části mé práce., přičemţ sociologové opakují tato témata ve svých pracích. Prvním z nich je město a charakteristiky odlišující ho od venkova. Druhým předmětem je městský ţivot, to, čím ţije obyvatelstvo města, a jaké hodnoty akceptuje. Posledním z nich je obyvatel města, jeho osobní rysy a pocity, které v něm městský způsob ţivota vyvolává. Pomocí toho, jak jsou tyto předměty v románech popisovány, jsem se snaţila zachytit a pomocí různých indikátorů definovat přesnější rysy městského ţivota. 3.1 Sběr dat Jak bylo uvedeno výše, první fáze analýzy je otevřené kódování. Prvním krokem bylo hledání takových pasáţí textu, které popisují město a městský způsob ţivota, a jejich shrnutí do kategorií, na základě kterých jsem stanovila další větve a dimenze. V kontextu města (1. skupina) jsem dostala takové kategorie úryvků, které nějakým způsobem vypovídají o počtu lidí bydlících ve městě, kategorie zahrnující informace o ţivotním prostředí a ekologické situaci. Další kategorie vypovídala o hustotě osídlení, o tom, jestli obyvatelé města bydlí blízko vedle sebe. Tyto kategorie jsou univerzální, je moţná je najít v obou románech. Co se týče zobrazení městského způsobu ţivota a obyvatel města (2. a 3. skupina), tyto kategorie jsou specifické a odlišné pro kaţdý román. Prvním důvodem, proč tomu tak je, je fakt, ţe autoři románů vypovídají o ţivotních způsobech představitelů různých sociálních vrstev. Vybrala jsem tyto romány proto, ţe spolu dávají komplexnější představu o městě a jeho obyvatelstvu. Druhý důvod odlišnosti románů je ten, ţe děj románu Oliver Twist trvá přibliţně několik let, zatímco v Citové výchově autor sleduje hlavní postavu déle, přibliţně 21

23 několik desítek let. Citová výchova tak zahrnuje více sfér ţivota a témat, se kterými se setkali postavy románu v průběhu svého ţivota. V druhé skupině úryvků, vypovídající o městském způsobu ţivota, byla společnou kategorií pro oba romány sociální stratifikace, peníze, anonymita a další. Specifickým tématem v románu Oliver Twist je téma kriminality (spojené s chudobou), protoţe Ch. Dickens se právě soustřeďoval na ţivot zlodějů a snaţil se ho zobrazit co nejrealističtěji. Pro román Citová výchova jsou takovýmto specifickým tématem politické události, po nichţ se zcela změnilo statní zřízení Francie. Tato specifická témata hodně ovlivnily představy o městském ţivotě, a to je při analýze nutné brát v úvahu. V kontextu vlastností obyvatel měst (3. skupina) jsem dostala úryvky, jeţ se dají zařadit do skupiny osobních vlastností nebo do pocitů, které postavy projevovaly během dějů. Získala jsem tak následující seznam kategorií: Oliver Twist Citová výchova 1. Město Počet obyvatel, prostředí Počet obyvatel, prostředí 2. Městský způsob ţivota Sociální stratifikace, finance, kriminalita, obchod, zábava Sociální stratifikace, politika, vzdělání, umění, finance, obchod, průmysl, kriminalita, móda, ţurnalistika, zábava 3. Obyvatel města Osobní rysy, pocity Osobní rysy, pocity Tab. 1 Kategorizace úryvků v románech. Dalším krokem analýzy byla specifikace kategorií v kaţdém tématu. Co se týká počtu lidí ve městě, příspěvky popisovaly lidi, procházející se městem nebo jinými veřejnými prostory (Kolemjdoucí), velké skupiny lidí, spojených jediným cílem nebo idejemi (Dav) a situace, kdy lidé bydleli blízko sebe navzájem (Hustota osídlení). Další úryvky odkazovali na městské prostředí, konkrétně na špatnou ekologickou situaci (Ekologie) a rozdělení obce podle rysů obyvatel (např. třída, povolání atd.). Následující kategorie úryvků, která si podle mě zaslouţí pozornost, je Sociální stratifikace, ve které jsem sčítala, kolik příspěvků popisovalo kaţdou vrstvu, a na kolík indikují nerovnost (Třídní konflikt, nerovnost). K této kategorii patří také úryvky zdůrazňující důleţitost sociálního statusu (Status). Do této dimenze patří úryvky, ve kterých postavy povaţovaly osobní známosti s vlivnými lidmi, reputaci a vysoký příjem za důleţité a nezbytné 22

24 pro ţivot ve městě. Některé projevy postav byly také věnované módě a masmédiím, coţ je typické spíše pro velkoměsta, neţ pro venkov. Další téma, kterému je věnovaná pozornost, jsou finance. Postavy románu buď v této sféře pracovali (Povolání), nebo mluvili o penězích a peněţních transakcích probíhajících mezi nimi (Transakce). V kategorii politiky literární hrdinové také buď pracovali (Povolání), nebo se tím alespoň nějak zabývali a diskutovali o tom (Zájem, diskuse), nebo proti politickému systému a vládě protestovali (Protest). Úryvky tykající se povolání a diskuse jsem sledovala i v jiných tématech, třeba v průmyslu, vzdělání, umění, ţurnalistice a dalších. Navíc jsem oddělila kategorie popisující jiné instituce představené ve městech (např. soudy, police a další). Z hlediska vybavenosti, respektive infrastruktury města, se dá oddělit kategorie Zábava, zahrnující divadla, galerie, restaurace, kavárny, parky, obchody a další veřejné prostory, které navštívily postavy románu. Také jsou v románu příspěvky popisující situace, ve kterých se obyvatelé města stávali oběťmi zločinů (Bezpečnost). Třetí skupina úryvků patří osobním vlastnostem obyvatel města a jejích pocitům spojených s městským ţivotem. Prvním tématem je Individualismus. K této kategorii patří pasáţe, ve kterých autoři popisují zájem postav o seberealizaci a individuální úspěch. Zahrnuje takové prvky jako kariéra, úspěch, sláva, moc a nezávislost. Pocity, spojené s městským ţivotem, se dají rozdělit na pozitivní, k nimţ patří např. soucit, a na negativní, k nimţ patří lhostejnost, odcizení, osamělost, nedůvěra, krutost, či zahořklost. Kategorie a jejich dimenze byly definovány většinou na základě replik postav, nebo popisu autora. V následující části popíšu, jak se tyto kategorie k sobě navzájem vztahují a o jakých vlastnostech města a městského ţivota vypovídají. 4.2 Vyhodnocení dat. Před tím, neţ začnu analyzovat získaná data, se ještě musím zmínit o tom, ţe romány se odlišují počtem stránek, a proto se budou proporcionálně odlišovat také počty příspěvků u jednotlivých děl. Rozsah románu Citová výchova je kolem 450 stránek, román Oliver Twist má kolem 300 stránek. Kromě toho do analýzy vstupovaly jen ty kapitoly, jejíchţ děj probíhal ve velkoměstě. Společnou vlastností obou románů je naopak to, ţe jak v Paříţi, tak v Londýně bydlí obrovské mnoţství lidí, o čemţ vypovídá také počet úryvků zahrnující informace o kolemjdoucích lidech na ulicích a v jiných veřejných prostorech, počet úryvků, ve kterých 23