MASARYKOVA UNIVERZITA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra fyziky, chemie a odborného vzdělávání Fobické úzkostné poruchy u žáků středních odborných škol Bakalářská práce BRNO 2013 Vedoucí práce: Mgr. Bc. Pavla Dvořáková Autorka práce: Michaela Knytlová

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně, dne 12. dubna 2013 Michaela Knytlová

3 Poděkování Ráda bych touto cestou poděkovala Mgr. Bc. Pavle Dvořákové za její cenné připomínky a rady, které jsem vyuţila při tvorbě této bakalářské práce. Děkuji také Ing. Mgr. et Mgr. Kateřině Šmejkalové za odborné konzultace a doporučení. Dále bych chtěla poděkovat svému příteli Ondrovi za nekonečnou trpělivost a všem, kteří při mně stáli.

4 Bibliografický záznam: KNYTLOVÁ, Michaela. Fobické úzkostné poruchy u žáků středních odborných škol. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra fyziky, chemie a odborného vzdělávání, s. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Bc. Pavla Dvořáková. Anotace: Bakalářská práce Fobické úzkostné poruchy u ţáků středních odborných škol si klade za cíl popsat druhy fobických úzkostných poruch. Práce se věnuje jak rozlišení jednotlivých druhů, tak příčinám vzniku a moţné léčbě. Dále popisuje období dospívání, v němţ fobické úzkostné poruchy nejčastěji vznikají, a to ranou i pozdní adolescenci. V praktické části je zpracováno dotazníkové šetření, které zjišťuje míru povědomí o fobických úzkostných poruchách u ţáků střední odborné školy. Výsledky poskytují nástin, jak ţáci tyto poruchy vnímají. Cílem práce je zvýšení informovanosti o fobických úzkostných poruchách. Annotation: The bachelor thesis Phobic anxiety disorders in students of secondary specialized schools aims to describe various types of phobic anxiety disorders. The thesis includes both distinguishing the individual types and causes of the disorders and possible therapies. Then the thesis describes the age of both early and late adolescence, during which the emergence of a disorder is most likely. The practical part deals with a questionnaire-based research, which ascertains the degree of awareness of phobic anxiety disorders among the students of secondary specialized schools. The results provide an outline of how the students perceive such disorders. The essence of the thesis is to increase the general knowledge of phobic anxiety disorders.

5 Klíčová slova: Fobické úzkostné poruchy, strach, úzkost, fobie, panika, panický záchvat, agorafobie, sociální fobie, specifické fobie, příčiny vzniku fobií, sociální učení, podmiňování, adolescence. Keywords: Phobic anxiety disorders, fear, anxiety, phobia, panic, panic attack, agoraphobia, social phobia, specific phobias, causes of phobia, social learning, conditioning, adolescence.

6 Obsah Úvod Fobické úzkostné poruchy Základní pojmy Strach, úzkost a fobie Anticipační úzkost, panika, panický záchvat Prevalence, vegetativní funkce, vegetativní příznaky Klasifikace onemocnění Druhy fobických úzkostných poruch Agorafobie Sociální fobie Specifické (izolované) fobie Příčiny vzniku fobií Sociální učení Podmiňování Léčba fobických úzkostných poruch Léčba agorafobie Léčba sociální fobie Léčba specifických fobií Charakteristika ţáků středních odborných škol Charakteristika ţáků Adolescence Dotazníkové šetření Cíl dotazníkového šetření a pouţité metody Hypotézy Charakteristika výzkumného souboru Vyhodnocení dotazníku

7 7.5 Vyhodnocení hypotéz Doporučení pro praxi Závěr Shrnutí Pouţité zdroje Seznam příloh

8 Úvod Jako téma bakalářské práce jsem si vybrala fobické úzkostné poruchy, protoţe si myslím, ţe tomuto tématu není mezi veřejností, a především ve školním prostředí, věnována odpovídající pozornost. Tyto poruchy patří mezi časté problémy, se kterými lidé vyhledávají odbornou pomoc, a to i přesto, ţe velká část postiţených povaţuje své chování v obávaných situacích za rys své povahy a ne za poruchu, která se dá úspěšně léčit. Fobické úzkostné poruchy patří mezi časté psychické problémy. Neléčené dokáţou ztíţit ţivot nejen postiţenému, ale i jeho okolí. Tyto poruchy se projevují četnými příznaky, jako jsou pocity strachu a úzkosti, potíţe s koncentrací, nadměrné starosti, zrychlené dýchání, třes a mnoho dalších. Fobické úzkostné poruchy vznikají především v období adolescence, kam ţáci středních odborných škol spadají. Pomoc odborníků vyhledávají lidé, kterým fobická úzkostná porucha zasahuje do ţivota aţ příliš. Zviditelněním problému by bylo moţné pomoci i dalším lidem, které fobie sice obtěţuje, ale nejsou dostatečně odhodláni svůj problém řešit nebo dokonce vůbec nevědí, ţe to, co je trápí, je nemoc a ţe existuje účinná léčba. Domnívám se, ţe větší informovanost o této problematice by vedla k lepší rozpoznatelnosti těchto poruch a včasnější léčbě. A právě toho jsem se snaţila ve své bakalářské práci dosáhnout. V teoretické části své bakalářské práce se chci zaměřit především na rozdělení jednotlivých fobických úzkostných poruch, na popis jejich příznaků a moţné důvody jejich vzniku. Dále také na moţnosti léčby, i kdyţ si uvědomuji, ţe kvalifikovanou pomoc můţe poskytnout pouze zkušený odborník, ať psychiatr nebo psycholog. Budu se snaţit o nástin moţností léčby a o přehled nejpouţívanějších metod. V praktické části se zaměřím na dotazníkové šetření, ve kterém budu zjišťovat, zda ţáci středních odborných škol problematiku fobií znají a jaká je míra jejich povědomí o nich. 8

9 Jak jsem jiţ uvedla, největší přínos mé bakalářské práce by měl spočívat ve snaze o větší informovanost o fobických úzkostných poruchách. Mým cílem je shromáţdit dostupnou literaturu a zpracovat na toto téma ucelený soubor informací, který si mohou prostudovat jak učitelé, tak ţáci středních odborných škol, ale i široká veřejnost, kterou tato problematika zaujme. Poskytnu základní informace o fobických úzkostných poruchách a také chci poukázat na to, ţe tyto fobie se dají léčit a jejich léčba bývá zpravidla úspěšná. 9

10 1 Fobické úzkostné poruchy V minulosti byly všechny úzkostné poruchy označovány jako neurózy. Avšak po podrobném zkoumání a snaze jednotlivé poruchy rozlišit se ukázalo, ţe je to moţné. Stále ale mají velmi mnoho společných symptomů. Úzkostné poruchy jsou definovány jako různé kombinace tělesných a psychických projevů úzkosti, které nejsou vyvolány ţádným reálným nebezpečím. Úzkost se u těchto poruch můţe objevovat buď v náhlých záchvatech či typických situacích, nebo jako trvalý fluktuující stav. Míra příznaků je tak velká, ţe omezují pracovní ţivot, rodinné souţití nebo proţívání volného času. 1 Fobické úzkostné poruchy patří do skupiny poruch, u nichţ je úzkost vyvolána situacemi, které se lidem běţně nezdají nebezpečné. Následkem je vyhýbavé chování. Pokud se pacient těmto situacím nevyhne, pociťuje strach a úzkost. Zaměří se na příznaky, které ve fobické situaci proţívá a po této zkušenosti je více přesvědčený, ţe situaci nezvládne. Samotné myšlenky na situaci, při níţ se fobie projevila, vyvolávají anticipační úzkost. 2 Úzkost, napětí a strach jsou přirozené reakce organismu. Pomáhají zvládat stres a obtíţné ţivotní úkoly. Většině lidí se je daří zvládnout bez problémů. Problém nastává tehdy, kdyţ je úzkost nepřiměřená příliš silná, trvá příliš dlouho a vyskytuje se v situacích, kdy ostatní lidé nebezpečí necítí. Člověk trpící fobií si obvykle uvědomuje, ţe se jeho strach nezakládá na racionálních důvodech, ale přesto úzkost pociťuje. 3 I přes velkou šíři symptomů jsou následky úzkostných poruch v podstatě podobné. Jde o uzavření se do sebe a vyhýbání se fobickým podnětům. Pokud není nemocným poskytnuta odborná pomoc, jsou omezení závaţná a mohou ovlivnit celý jejich ţivot. 4 1 PRAŠKO, Ján. Úzkostné poruchy: klasifikace, diagnostika a léčba. Vyd. 1. Praha: Portál, s RABOCH, J., PAVLOVSKÝ P. Psychiatrie. Vyd. 1. Praha: Karolinum, s CARR-GREGG, Michael. Psychické problémy v dospívání. Vyd. 1. Praha: Portál, s

11 2 Základní pojmy Kapitola popisuje a vysvětluje základní termíny, které s fobickými úzkostnými poruchami souvisí. Mezi tyto termíny patří strach, úzkost a fobie, a především to, v čem se liší. Další pojmy popsané v této kapitole jsou anticipační úzkost, panika a panický záchvat, prevalence, vegetativní funkce a vegetativní příznaky. V závěru se zaměřím na vysvětlení, jak se zmiňované nemoci dělí, podle mezinárodních klasifikací. 2.1 Strach, úzkost a fobie Strach emoční a tělesná reakce na skutečné nebezpečí. Od úzkosti se liší tím, ţe má konkrétní zdroj. Můţe mít různé stupně intenzity od mírné aţ po intenzivní. 5 Strach je běţná reakce organismu. Přiměřený strach zaţíváme dnes a denně. Problém nastává, jakmile nejsme strach schopni zvládnout a ten pak zasahuje do našeho ţivota. Je v pořádku mít strach z nebezpečí (lezení po skalách bez jištění, skákání do vody v neznámých místech, přecházení rušné silnice mimo přechod). Tento strach je přirozená obrana organismu. U fobií je tomu jinak, obavy jsou přehnané. Pokud člověk není blízko fobickému podnětu nebo setkání neočekává, příznaky zpravidla netrpí. Lidé trpící fobiemi vědí, ţe ve skutečnosti jsou jejich obavy nepřiměřené, ale to jim v ovládání úzkosti nepomáhá. Řeší je buď vyhýbáním se situaci nebo situaci snáší s pocitem hrůzy. 6 Úzkost cizím slovem anxieta. 7 Úzkost je nepříjemný emoční stav, jehoţ příčinu není moţné přesněji definovat. Je to pocit, jako by se něco ohroţujícího mělo stát, ale postiţený si neuvědomuje, co by to vlastně mělo být. Je ve stavu připravenosti na nebezpečí. 8 5 PRAŠKO, Ján. Úzkostné poruchy: klasifikace, diagnostika a léčba. Vyd. 1. Praha: Portál, s PRAŠKO, J., PRÁŠKOVÁ, H., PRAŠKOVÁ, J. Specifické fobie. Vyd. 1. Praha: Portál, s. 16, VOKURKA, Martin a Jan HUGO. Velký lékařský slovník. 9., aktualiz. vyd. Praha: Maxdorf, s PRAŠKO, Ján. Úzkostné poruchy: klasifikace, diagnostika a léčba. Vyd. 1. Praha: Portál, s

12 Fobie chorobný, nepřiměřeně silný, neodůvodněný strach před určitou událostí nebo věcí. 9 Nadměrný strach z věcí nebo situace, kterou ostatní za nebezpečnou nepovaţují. 10 Strach se stává problémem, pokud je příliš silný a jeho následkem je vyhýbání se určitým místům nebo situacím. Jsou rozlišovány tři hlavní druhy fobií: agorafobie, sociální fobie a specifické (izolované) fobie. 11 Typické příznaky úzkosti a strachu: Tabulka 1: Typické příznaky úzkosti, volně podle Praška 12 Psychické (duševní) příznaky pocit ohrožení pocit napětí strach nadměrné obavy a starosti katastrofické myšlenky a představy obtíže s koncentrací nespavost nadměrná bdělost a ostražitost ospalost lekavost podrážděnost pocit vnitřního chvění Somatické (tělesné) příznaky napětí ve svalech zkrácení dechu, zrychlené dýchání bolesti v zádech, hlavy, ve svalech třes, cukání zvýšená unavitelnost vegetativní příznaky - bušení srdce, rychlý tep - pocení - červenání nebo blednutí - časté močení - průjem nebo zácpa - sucho v ústech, tlaky v žaludku 2.2 Anticipační úzkost, panika, panický záchvat Anticipační úzkost anticipace, českým slovem předjímání, předvídání. 13 Jedná se o úzkost z očekávání, tzv. strach ze strachu. 14 Postiţený uţ dopředu očekává, ţe 9 VOKURKA, Martin a Jan HUGO. Velký lékařský slovník. 9., aktualiz. vyd. Praha: Maxdorf, s ATKINSON, Rita L. et al. Psychologie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Portál, s PRAŠKO, J., VYSKOČILOVÁ, J., PRAŠKOVÁ, J. Úzkost a obavy: jak je překonat. 1. vyd. Praha: Portál, s Klinická psychiatrie. 1. vyd. Editoři Ján Praško, Klára Látalová, Aneţka Ticháčková, Libuše Stárková. Praha: Tigis, s VOKURKA, Martin a Jan HUGO. Velký lékařský slovník. 9., aktualiz. vyd. Praha: Maxdorf, s PRAŠKO, Ján et al. Sociální fobie: jak překonat nadměrný stud. 1. vyd. Praha: Portál, s

13 obávanou situaci nezvládne. Bojí se, jak bude reagovat, jestli se neztrapní nebo neřekne něco nevhodného. 15 Panika prudký emoční stav provázený výraznou úzkostí a ovlivňující chování, často iracionálním směrem. 16 Panický záchvat neboli panická ataka, vzniká náhle, nelze ho předpovědět, má ohraničené trvání. Objevuje se při něm řada vegetativních příznaků (pocení, třes, zhoršené dýchání, závrať, strach ze smrti či z moţnosti zešílení. 17 Častými místy pro vznik panické ataky jsou ta, ze kterých nelze uniknout nebo pokud není na blízku pomoc, například v městské hromadné dopravě nebo pokud cestují sami, v davu nebo naopak na opuštěných místech Prevalence, vegetativní funkce, vegetativní příznaky Prevalence počet existujících nemocí či zdravotních problémů ve vybrané populaci k určitému datu. Prevalence se obvykle dává do poměru k velikosti populace a vyjadřuje se v procentech. 19 Vegetativní funkce funkce organismu probíhající mimovolně (např. trávení, pocení, dýchání, krevní oběh). 20 Vegetativní příznaky příznaky vycházející z vegetativních funkcí. Např. nevolnost, zvracení, průjem, pocení, bledost, zrudnutí, bušení srdce apod.. 21 Také blednutí, častá potřeba na močení, zácpa, rychlý tep, sucho v ústech, tlaky v ţaludku PRAŠKO, J., PRÁŠKOVÁ, H., PRAŠKOVÁ, J. Specifické fobie. Vyd. 1. Praha: Portál, s VOKURKA, Martin a Jan HUGO. Velký lékařský slovník. 9., aktualiz. vyd. Praha: Maxdorf, s VOKURKA, Martin a Jan HUGO. Velký lékařský slovník. 9., aktualiz. vyd. Praha: Maxdorf, s CARR-GREGG, Michael. Psychické problémy v dospívání. Vyd. 1. Praha: Portál, s VOKURKA, Martin a Jan HUGO. Velký lékařský slovník. 9., aktualiz. vyd. Praha: Maxdorf, s VOKURKA, Martin a Jan HUGO. Velký lékařský slovník. 9., aktualiz. vyd. Praha: Maxdorf, s VOKURKA, Martin a Jan HUGO. Velký lékařský slovník. 9., aktualiz. vyd. Praha: Maxdorf, s Klinická psychiatrie. 1. vyd. Editoři Ján Praško, Klára Látalová, Aneţka Ticháčková, Libuše Stárková. Praha: Tigis, s

14 2.4 Klasifikace onemocnění Pro Mezinárodní klasifikaci nemocí se pouţívá zkratka MKN-10. Číslo za pomlčkou uvádí, o jakou se jedná revizi. Úplný název zní: Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidruţených zdravotních problémů. V současnosti je nejnovější aktualizovaná verze k Obsahuje tři díly: I. tabelární část, II. instrukční příručku a III. abecední seznam. Je to mezinárodní dokument, ve kterém je moţné nalézt definice a řazení nemocí. Dokument je stále aktualizován a klasifikace je výsledkem trvajícího zkoumání příznaků všech existujících nemocí. Dohled nad ním zajišťuje Světová zdravotnická organizace, která je známá pod anglickou zkratkou WHO World Health Organization. Všechny tři díly je moţné nalézt na adrese: ÚZIS je zkratka pro Ústav zdravotnických informací a statisticky ČR. 23 Druhou klasifikací nemocí je DSM-IV, celým názvem Diagnostický a statistický manuál duševních chorob, aktuální je čtvrtá revize. Je vytvořen Americkou psychiatrickou společností. 24 V této práci vycházím z řazení právě podle MKN-10, protoţe tato klasifikace se v České republice pouţívá nejčastěji. 23 JANÍČEK, Jeroným. Když úzkost bolí. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008, s RABOCH, J., PAVLOVSKÝ P. Psychiatrie. Vyd. 1. Praha: Karolinum, s

15 3 Druhy fobických úzkostných poruch Mezi fobické úzkostné poruchy patří agorafobie, sociální fobie a specifické fobie. Tato kapitola popisuje charakteristiku jednotlivých druhů. Je z ní patrné, ţe tyto poruchy mají společné znaky, ale nejsou totoţné. 3.1 Agorafobie Řadí se k fobickým úzkostným poruchám. Agorafobie neboli strach z otevřeného prostoru. Pochází z řeckých slov agora trţiště a fobie strach. Projevuje se nadměrným strachem, ţe v případě nutnosti není na dosah pomoc nebo ze situace nelze uniknout. Často jí předchází panická porucha. Výsledkem je vyhýbání se takovým situacím. To významně omezuje ţivot jedince. 25 U lidí, kteří vyhledají odbornou pomoc, se jedná o vůbec nejčastější fobii. 26 Agorafobie znamená strach z opuštění domova, z davů, z cestování hromadnými dopravními prostředky a podobné. Projevuje se vegetativními příznaky jako je bušení srdce, třes, pocení, obtíţné dýchání, nevolnost. Důsledkem je vyhýbavé chování. Dobou vzniku je často mládí. 27 Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidruţených zdravotních problémů MKN uvádí: Agorafobie poměrně dobře definovaný soubor fobií zahrnujících strach z opuštění domova; vstupu do obchodů zástupů lidí a na veřejná prostranství; nebo cestovat sám ve vlaku autobusu nebo letadle. Panická porucha je častá při minulých i přítomných epizodách. Depresivní a obsedantní symptomy a sociální fobie jsou také běţně přítomny jako podruţné rysy. Vyhýbání se fobickým situacím je častým rysem současných i minulých epizod a někteří agorafobici proţívají jen málo úzkosti protoţe jsou schopni se vyhnout svým fobickým situacím. Agorafobie bez panické poruchy v anamnéze; Panická porucha s agorafobií. 25 PRAŠKO, Ján et al. Agorafobie a panická porucha: jak je překonat. Vyd. 1. Praha: Portál, s RABOCH, J., PAVLOVSKÝ P. Psychiatrie. Vyd. 1. Praha: Karolinum, s VOKURKA, Martin a Jan HUGO. Velký lékařský slovník. 9., aktualiz. vyd. Praha: Maxdorf, s

16 Mezi časté agorafobické situace patří: dopravní prostředky (autobus, letadlo, vlak), otevřená prostranství (náměstí), haly a sály, nakupování, čekání ve frontě, pobyt mimo domov, podchody, tunely, mosty. 29 Ve skutečnosti se přitom nejedná o strach z výše uvedených míst a situací, jak se lidé s agorafobií domnívají, ale o strach z toho, ţe v těchto místech můţe k záchvatu paniky dojít. Postiţený má strach, ţe by mohl ztratit vědomí, dostat infarkt nebo na sebe upozornit jinak a v okolí by mu nikdo nebyl schopen pomoci. Pokud se situaci vyhne, cítí krátkodobou úlevu. Často mu také stačí, aby byl v doprovodu známé osoby a příznaky nepociťuje. Jakmile je však sám, úzkost sílí. Pro agorafobii je charakteristický strach být mimo domov nebo od známého člověka. Ať je to manţel/manţelka, rodič, dítě. Pokud je tato osoba mimo dosah, nastupují příznaky. 30 Pokud úzkost dosahuje intenzity panického záchvatu, diagnostikuje se agorafobie s panickou poruchou. 31 Panický záchvat zasahuje celé proţívání, stupňují se při něm úzkostné myšlenky a představy, úzkostné emoce, úzkostné tělesné proţívání a úzkostné chování. Úzkostné myšlenky a představy se mohou objevit jak při vystavení obávané situaci, tak při pouhém očekávání ze střetu se situací, která úzkost vyvolává. Objevují se obavy, ţe zemře, ţe nad sebou ztratí kontrolu, ţe omdlí. Jako typické automatické úzkostné myšlenky jsou řazeny A co kdyţ dostanu infarkt?! A co kdyţ nad sebou ztratím kontrolu?! Co kdyţ se zblázním?! Umřu! Musím rychle pryč! Nikdo mi nepomůţe! To nemůţu nikdy vydrţet! Mezi úzkostné emoce u agorafobie je řazena panika. Člověk cítí silný, intenzivní strach. Obává se, ţe úzkost bude ještě silnější a ţe ji nedokáţe vydrţet. Vede to k tomu, ţe uteče do bezpečí. Dalším pocitem, který 29 PRAŠKO, Ján. Úzkostné poruchy: klasifikace, diagnostika a léčba. Vyd. 1. Praha: Portál, s PRAŠKO, Ján et al. Agorafobie a panická porucha: jak je překonat. Vyd. 1. Praha: Portál, s RABOCH, J., PAVLOVSKÝ P. Psychiatrie. Vyd. 1. Praha: Karolinum, s

17 se ale nemusí objevit ve všech případech, je intenzivní pocit neskutečna, jako by vlastní tělo i proţívání bylo odcizené, nereálné. 32 Při depersonalizaci postiţený cítí pocit odcizení a nepřirozenosti ve vztahu k okolí či k sobě samému. Objevují se pocity nereálnosti emocí a proţitků, cítí se jako ve snu. 33 Časté úzkostné tělesné příznaky u agorafobiků například jsou: zrychlený tep a bušení srdce, nemoţnost popadnout dech, nadměrné pocení, zrychlené dýchání, závratě, pocity na omdlení, pocity na zvracení, zvracení, tlaky v ţaludku, zácpa nebo průjem, křečovité bolesti břicha, silné chvění nebo třes, návaly horka nebo zimnice, nechutenství či přejídání se, celková únava, malátnost. 34 Mezi úzkostné chování je řazeno únikové chování útěk ze situace, vyhýbavé chování, zabezpečovací chování a vyhledávání pomoci a ujištění. Únikové chování útěk ze situace je častá reakce, postiţený se chce dostat do bezpečí. Důsledkem útěku je názor, ţe nebyla jiná moţnost záchrany, protoţe postiţený jiné moţnosti nedá příleţitost. Dochází ke zvyšování strachu ze stejných nebo podobných situací a následně k vyhýbavému chování, aby nemocný omezil moţnost návratu panického záchvatu. Vyhýbavé chování je typické vyhýbáním se určitým místům nebo situacím, při kterých proběhl záchvat, protoţe se nemocný člověk obává, ţe se záchvat objeví znovu. Dále se vyhýbá místům, kde by bylo nepříjemné, kdyby se příznaky objevily (například v hromadné dopravě). Dalšími místy jsou ta, kde není moţná okamţitá pomoc (v lese, v dopravní zácpě). A nakonec vyhýbání se zátěţovým činnostem (tělesné cvičení) nebo činnostem, při kterých by záchvat mohl mít domnělé tragické důsledky (řízení auta). Zabezpečovací chování takové chování, kdy u sebe postiţení nosí nejrůznější zklidňující léky, pro jistotu s sebou vţdy berou mobilní telefon pro případ, ţe by potřebovali pomoc a tekutiny pro případ, ţe by jim bylo nevolno. Cestují pouze na místa, kde je dostupná lékařská pomoc a kde jsou k dispozici toalety. Předcházet 32 PRAŠKO, Ján et al. Agorafobie a panická porucha: jak je překonat. Vyd. 1. Praha: Portál, s VOKURKA, Martin a Jan HUGO. Velký lékařský slovník. 9., aktualiz. vyd. Praha: Maxdorf, s PRAŠKO, Ján et al. Agorafobie: svépomocná příručka. 1. vydání. Praha: Psychiatrické centrum, s

18 panickým záchvatům pomáhá blízká osoba, ať je to partner, rodič nebo dobrý přítel, stačí, aby tato osoba byla postiţenému nablízku. Je obvyklé, ţe postiţený v přítomnosti osoby, které věří, zvládne situace, které jsou pro něj jinak nepředstavitelné. Vyhledávání pomoci a ujištění nejčastěji se praktikuje u blízkých a dobrých přátel, pak také u lékařů. Postiţený však na jejich rady nedbá, protoţe příznaky paniky jsou příliš silné a nemocný člověk se domnívá, ţe mu všichni lţou nebo nejsou dostatečnými odborníky, aby jeho potíţím dobře rozuměli. Často konzultují s velkým mnoţstvím lékařů z různých oborů. Nechávají se vyšetřit na různá onemocnění a i kdyţ se nenalezne nic, co by je mělo znepokojovat, nejsou o nic klidnější. 35 Agorafobie se řadí mezi časté fobie. Studie prevalence ukazují, ţe 3 6 % z populace trpí agorafobií s panickými záchvaty a 2 4 % agorafobií bez panických záchvatů. Přičemţ ţeny přibliţně dvakrát častěji neţ muţi. Příznaky se mohou objevit v kterémkoliv věku, nejčastěji mezi 20. a 30. rokem ţivota Sociální fobie Lidé trpící sociální fobií cítí ve společnosti jiných lidí silnou úzkost a mají strach ze ztrapnění. Nejčastější problémy mají v různých společenských aktivitách jako je mluvení, telefonování, psaní před ostatními lidmi. Objevuje se také strach jíst před ostatními. 37 Nejčastější příznaky sociální fobie jsou strach, ţe ostatní jedince pozorují, ţe se znemoţní, ţe se stane středem pozornosti. Dále strach z veřejného vystoupení, mluvení před váţenou osobou a mluvení s neznámým člověkem. 38 Postiţený se snaţí udělat dobrý dojem, ale je si jist, ţe toho není schopen. Často se také obává, ţe se přestane ovládat, ţe ho zachvátí panika. Tato fobie vede k vyhýbavému chování, především vyhnutí se sociálním situacím PRAŠKO, Ján et al. Agorafobie a panická porucha: jak je překonat. Vyd. 1. Praha: Portál, s PRAŠKO, Ján et al. Agorafobie a panická porucha: jak je překonat. Vyd. 1. Praha: Portál, s PRAŠKO, Ján et al. Sociální fobie: jak překonat nadměrný stud. 1. vyd. Praha: Portál, s PRAŠKO, Ján et al. Sociální fobie a její léčba: příručka pro vedení terapie. 1. vydání. Praha: Psychiatrické centrum, s

19 Sociální fobie je často spojena s nízkým sebevědomím a strachem z kritiky nebo odmítnutí. 40 Pacienti vědí, ţe jejich obavy nejsou zaloţeny na racionálním základě, přesto je nemohou ovlivnit. Mezi charakteristické situace, které vyvolávají úzkost, řadíme různé druhy sociálních situací. Jde tedy o situace, kdy je najednou společně více lidí. Člověk trpící sociální fobií má problémy zejména v následujících činnostech telefonování, psaní, mluvení a přednášení před ostatními lidmi. Často je problémem jíst před více lidmi. A dále také být seznámen s cizí osobou nebo být objektem vtipu. Nemusí se ale vyskytovat všechny příznaky. 41 Pro rozlišení, zda jde o povahový rys, kdy je jedinec pouze nesmělý a kdy uţ trpí sociální fobií, je nutné zjistit, jak je jejich strach silný, jak intenzivně se obávaným situacím vyhýbají a do jaké míry je narušen jejich kaţdodenní ţivot. Jedinec se sociální fobií má strach z vystupování před publikem po dobu několika týdnů, či dokonce měsíců před samotným vystoupením, naproti tomu jedinec, který je ostýchavý, je pouze nervózní. Navíc příznaky, kterými trpí, například bušení srdce, pocení a třes, během samotného vystoupení neustupují, jsou buď stejně intenzivní, nebo se dokonce zhoršují. 42 Příznaky sociální fobie: Tělesné: Celá řada vegetativních příznaků, především ty, které postiţený povaţuje za viditelné a obává se, ţe je okolí můţe pozorovat červenání se, pocení, třes, chvění hlasu. Často také nucení na močení nebo zvracení, bolesti břicha, zrychlené dýchání. Člověk trpící sociální fobií se domnívá, ţe pokud si ostatní těchto příznaků všimnou, zhorší to jejich názor na něj, budou to pokládat jako projevy osobní nedostatečnosti. Chování: Typicky málomluvnost nebo nemluvnost, tichý hlas, zadrhávání, uhýbání pohledem, ošívání se, poposedávání. Postiţení se vyhýbají situacím, ve kterých by k těmto příznakům mohlo dojít. Subjektivní: Sem jsou řazeny myšlenky a emoce. Charakteristické myšlenky se týkají výsměchu a ztrapnění. Například: Budou se mi smát! Vypadám trapně! Nevydrţím 39 PRAŠKO, Ján et al. Sociální fobie: jak překonat nadměrný stud. 1. vyd. Praha: Portál, s RABOCH, J., PAVLOVSKÝ P. Psychiatrie. Vyd. 1. Praha: Karolinum, s PRAŠKO, Ján et al. Sociální fobie: jak překonat nadměrný stud. 1. vyd. Praha: Portál, s. 25, CARR-GREGG, Michael. Psychické problémy v dospívání. Vyd. 1. Praha: Portál, s

20 to! Automatické myšlenky se týkají tří základních aspektů, a to zranitelnost, stupňování, ztráta kontroly. Jako příklad u zranitelnosti můţeme uvést myšlenky typu: Pokaţdé, kdyţ budu mluvit před více lidmi, začnu se potit a ztrapním se. Stupňování pacient je přesvědčen, ţe při opakování situace budou příznaky ještě výraznější. Například: V těchto situacích se budu cítit hůř a hůř! Ztráta kontroly se v myšlenkách projevuje jako: Nedokáţu příznaky vydrţet! Zblázním se! Provedu něco! Nejčastějšími emocemi jsou strach, úzkost, napětí a bezmoc. Důsledky: Nejčastěji vyhýbavé chování, které zároveň i nejvíce obtěţuje a ztěţuje ţivot jedince. Dále se často rozvíjí anticipační úzkost strach ze strachu a sníţení sebevědomí. 43 Sociální fobie nejčastěji vzniká ve věku let, tedy v adolescenci. V tomto období se dospívající začínají sbliţovat s opačným pohlavím a navazují první kontakty. Jedinec se sociální fobií se však těmto dovednostem nenaučí a v budoucnu pro něj budou problémem, protoţe s nimi nemá zkušenost. Období stydlivosti ve svém ţivotě zaţije % lidí, je to velice časté. Prevalence sociální fobie představuje 1 3 % populace Specifické (izolované) fobie Specifické fobie se vyznačují nadměrným strachem z určitého objektu nebo situace, které nejsou za běţných okolností nebezpečné. 45 Mezi nejčastější psychické poruchy patří právě specifické fobie. Protoţe dopad pro běţný ţivot není tolik závaţný, postiţení léčbu často nevyhledají. 46 Fobie je trvalý a nadměrný strach z určitého objektu nebo situace, která ve skutečnosti nebezpečná není. Rozdíl mezi strachem a fobií spočívá v tom, ţe fobie výrazně zasahuje do běţného ţivota člověka. Strach kaţdodenním činnostem nebrání. Člověk, který má strach z pavouků, psů nebo hadů, ale nijak ho to v ţivotě neomezuje, chodí do práce, cestuje do přírody, jen je opatrnější a na pavouky, psy či 43 PRAŠKO, Ján et al. Sociální fobie a její léčba: příručka pro vedení terapie. 1. vydání. Praha: Psychiatrické centrum, s PRAŠKO, Ján et al. Sociální fobie: jak překonat nadměrný stud. 1. vyd. Praha: Portál, s PRAŠKO, J., PRÁŠKOVÁ, H., PRAŠKOVÁ, J. Specifické fobie. Vyd. 1. Praha: Portál, s PRAŠKO, Ján. Úzkostné poruchy: klasifikace, diagnostika a léčba. Vyd. 1. Praha: Portál, s

21 hady nesahá, nebude mít fobii, jde jen o strach. Pokud strach nečiní problémy v základních ţivotních činnostech, ani nezpůsobuje silnou úzkost, není povaţován za problém. Naopak fobie tyto činnosti omezuje. Úzkost se můţe projevit v různé míře intenzity, od slabé aţ k děsu. Člověk na sobě pozoruje příznaky, které ho utvrzují, ţe situace nebezpečná je. I kdyţ ve svém okolí vidí, ţe ostatní situaci nepovaţují za nebezpečnou, jeho úzkost to nezmírní. 47 Tabulka 2: Příklady specifických (izolovaných) fobií Příklady specifických (izolovaných) fobií chorobný strach z: podle Honzáka 48 podle Waterse 49 podle Praška 50 krve hematofobie psů kynofobie výšek akrofobie nemocí nozofobie myší musofobie rakoviny kancerofobie hadů ofidiofobie hmyzu akarofobie létání letadlem - aviofobie nečistoty mysofobie pavouků arachnofobie tmy - nyktofobie Specifické fobie jsou vymezeny na specifické situace jako výška, tma, letadlo, uzavřené prostory, krev, různá zvířata. Spouštěč nemusí být nápadný, avšak u lidí trpících specifickou fobií můţe vyvolat aţ panický záchvat. 51 Pro včasné rozpoznání specifické fobie je třeba si všímat, čeho se dospívající bojí ve větší míře, neţ je běţné. Pokud je strach příliš intenzivní a zasahuje do běţného ţivota. Pokud dospívající hledá výmluvy, aby se mohl vyhnout určitým situacím nebo věcem nebo pokud otevřeně říká, ţe se děsí dalšího střetu s těmito fobickými podněty a sám přizná, ţe ví, ţe jeho strach je iracionální, ale přesto není schopen ho zvládnout. Pokud budeme tyto příznaky pozorovat, je moţné našemu svěřenci poskytnout pomoc PRAŠKO, J., PRÁŠKOVÁ, H., PRAŠKOVÁ, J. Specifické fobie. Vyd. 1. Praha: Portál, s HONZÁK, Radkin. Úzkostný pacient. 1. vyd. Praha: Galén, s WATERS, Richard. Fobie: odhalené a vysvětlené. Vyd.1. Praha: Metafora, s. 13, PRAŠKO, Ján et al. Psychiatrie: pro střední zdravotnické školy. 1. vyd. Praha: Informatorium, s PRAŠKO, J., PRÁŠKOVÁ, H., PRAŠKOVÁ, J. Specifické fobie. Vyd. 1. Praha: Portál, s CARR-GREGG, Michael. Psychické problémy v dospívání. Vyd. 1. Praha: Portál, s

22 Obvyklý vznik specifických fobií je v dětství nebo rané dospělosti. 53 Příčina fobií není přesně známa. Fobie se obvykle vytváří postupně jako následek opakované, více či méně děsivé zkušenosti nebo formou sociálního učení. Při vzniku fobií hraje roli i zděděná zátěţ, kdy % rizika lze přičítat genetickým faktorům a % projevů fobie je naučeno. Z toho vyplývá, ţe riziko vzniku můţe člověk zdědit nebo se fobii od rodičů naučí či obojí. Neznamená to, ţe potomci nutně fobii budou mít také, jsou na její vznik však náchylnější. Pro specifické fobie je charakteristické postupné zvětšování jiţ tak nereálného strachu. Vidět to lze na příkladu hadů a pavouků, kdy je postiţený přesvědčen, ţe tito tvorové jsou nejen nebezpeční, ale také na svou oběť číhají a aktivně skáčou. Po úspěšné léčbě klesá mimo jiné i hodnocení aktivity tvora na úroveň stejnou jako u lidí bez fobie. Při strachu a úzkosti se aktivují tři základní sloţky tělesné pocity, chování a myšlenky. Mezi tělesné pocity se zařazují třes, pocení, napětí ve svalech. Do chování se nejčastěji řadí vyhýbání se situaci, útěk, zmatkování. Myšlenky, které postiţeného napadají, jsou například: Co kdyţ ten pes zaútočí? Ten pavouk je obrovský a určitě na mě skočí. Nezvládnu to! 54 Prevalence v populaci je 11,3 %. Dvakrát častěji specifickými fobiemi trpí ţeny neţ muţi Klinická psychiatrie. 1. vyd. Editoři Ján Praško, Klára Látalová, Aneţka Ticháčková, Libuše Stárková. Praha: Tigis, s PRAŠKO, J., PRÁŠKOVÁ, H., PRAŠKOVÁ, J. Specifické fobie. Vyd. 1. Praha: Portál, s , Klinická psychiatrie. 1. vyd. Editoři Ján Praško, Klára Látalová, Aneţka Ticháčková, Libuše Stárková. Praha: Tigis, s

23 4 Příčiny vzniku fobií Kapitola se zaměřuje na moţné příčiny fobických úzkostných poruch. Dodnes nejsou přesné příčiny známy, jedná se o nejvíce pravděpodobné důvody vzniku těchto poruch. V odborných publikacích je moţné se setkat s více názory. Mezi nejčastěji zmiňované patří sociální učení a podmiňování. Někteří odborníci jako příčinu uvádí geny, kdy tvrdí, ţe ve větší polovině výskytů je příčina dědičná. 56 Fobie mohou vzniknout po proţitku strachu nebo mohou být důsledkem pozorování. Úzkostní rodiče mívají úzkostné děti. Pokud dítě vidí svého rodiče reagovat úzkostně, můţe pak na stejné nebo podobné situace reagovat shodně. Ke vzniku fobií klasickým nebo operativním podmiňováním nasvědčuje to, ţe řada fobií vzniká po proţití traumatické události, např. dítě se málem utopí a následně se u něj rozvine fobie z vody, u dalšího dítěte vznikne fobie ze psů po napadení psem, dospívající jedinec zaţije situaci, kdy se mu spoluţáci ve třídě smáli, protoţe se zakoktal, a následně se u něj vyvine fobie z mluvení před publikem. V těchto případech je původně neutrální podnět (voda, pes, mluvení před publikem) spojen s traumatickou událostí (dítě se topí, napadení psem, poníţení), jeţ vyvolá úzkost Sociální učení Sociální učení můţeme definovat jako osvojování si komplexních způsobů chování a jednání přiměřených určité sociální situaci. Produktem sociálního učení jsou především sociální role, téţ postoje, hodnoty, ideály. 58 Druhy sociálního učení Sociální posilování ţádoucí chování je posilováno odměnou a neţádoucí potlačováno jeho přehlíţením. Chování či jednání je posíleno (odměněno) 56 CARR-GREGG, Michael. Psychické problémy v dospívání. Vyd. 1. Praha: Portál, s ATKINSON, Rita L. et al. Psychologie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Portál, s ŘEZÁČ, Jaroslav. Sociální psychologie. Brno: Paido, s

24 podnětem sociální povahy. Tímto podnětem bývá sociální akceptace neboli touha po uznání, touha být přijímán. Není určující, co přesně bude projevem akceptace, jestli slovní uznání nebo úsměv, případně něco jiného. Podstatné je, ţe chování, které je oceňováno má sklon se opakovat. Opakem je opomíjení neţádoucího chování. Neţádoucí chování je přehlíţeno, čímţ se toto chování neupevňuje, naopak se zmírňuje. Imitace jedinec napodobuje chování, které je mu ku prospěchu. Přejímáno je takové chování jiného člověka, jímţ dosahuje podobných či dokonce shodných cílů, event. uspokojení blízkých či totoţných potřeb, jako má přebírající jedinec. Nápodoba jako sociální učení je tedy z výše naznačeného hlediska vţdy výběrová. Imitace neprobíhá vţdy vědomě. Identifikace jedinec napodobuje chování celé osobnosti, nejen to prospěšné. Podobá se imitaci, rozdílný je motiv. Nepřebírá pouze účelné chování, ale chování jako celek. Identifikace je zaloţena na silném citovém vztahu jedince od přebírajícího člověka. Snahou je fiktivní ztotoţnění Podmiňování Rozlišujeme dva druhy podmiňování klasické a operativní. Při podmiňování se tvoří asociace neboli učení, ţe určité události spolu souvisí. Při klasickém podmiňování se jedinec učí, ţe jedna událost následuje po druhé. Při operativním podmiňování se učí, ţe učiněná reakce bude mít dané důsledky. 60 Druhy podmiňování Klasické podmiňování poprvé bylo popsáno Ivanem Petrovičem Pavlovem. Ten klasické podmiňování povaţoval za formu asociačního učení, při kterém vznikají asociace na základě dotyku v čase mezi neutrálním podnětem, který původně ţádnou reakci nevyvolával, a podnětem, který příslušnou odezvu vyvolává. Často dochází 59 ŘEZÁČ, Jaroslav. Sociální psychologie. Brno: Paido, s ATKINSON, Rita L. et al. Psychologie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Portál, s

25 ke generalizaci (zobecňování), které je typické tím, ţe jedinec reaguje i na podobné stimuly, se kterými ani nemá předchozí zkušenost. 61 Operativní podmiňování objeveno Edwardem L. Thorndikem a Burrhusem F. Skinnerem. Operativní podmiňování je druh učení, při kterém důsledky chování vedou ke změně moţného výskytu v budoucnosti. Thorndike ve své teorii došel k závěru, ţe chování, při kterém dojde k uspokojení, se později vyskytne s větší pravděpodobností, neţ chování, při kterém k uspokojení nedojde. Skinner rozlišuje dva důsledky chování. Posílení neboli zpevnění, tj. kladný důsledek a trest, tj. záporný důsledek. 62 Pozitivní posílení určité chování je odměněno (ať pochvalou, dárkem, penězi). Negativní posílení důsledek chování, který spočívá v odstranění nebo zmírnění nepříjemných pocitů. Trest cílem trestu je sníţit pravděpodobnost opakování nechtěného chování. Rozdíly mezi klasickým a operativním podmiňováním jsou v aktivitě a výsledcích učení. U klasického podmiňování je jedinec více pasivní. Prostředí a podmínky většinou nemůţe změnit, reakce vzniká nezávisle na vůli subjektu. Výsledky učení u klasického podmiňování: učí se pouze spojovat převáţně vrozené reakce s novými podněty. Při operativním podmiňování se jedinec snaţí mít ze svého chování uţitek PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Vydání 1. Praha: Academia, s PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Vydání 1. Praha: Academia, s PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Vydání 1. Praha: Academia, s ,

26 5 Léčba fobických úzkostných poruch Fobické úzkostné poruchy jsou dobře léčitelné. Jsou léčeny psychoterapií nebo farmaky (léky). Psychoterapie je u fobických úzkostných poruch první volbou. Konkrétní postup při psychoterapii se určuje podle druhu a závaţnosti fobie. Psychofarmaka se pouţívají spíše jako podpůrná léčba. Kombinace obou často umoţní rychlejší odezvu. 64 Pokud člověk trpí některou z úzkostných poruch, jeho kroky často vedou nejprve do ordinace praktického lékaře. Ten však zjistí pouze to, ţe se nejedná o somatickou (tělesnou) nemoc. Poté je na čase navštívit psychologa nebo psychiatra. Psychiatr je absolventem lékařské fakulty všeobecného lékařství a má atestaci v oboru psychiatrie. Psycholog je absolventem humanitní fakulty (nejčastěji fakulty filozofické či pedagogické v jednooborovém studiu psychologie). Nepředepisuje svým pacientům léky Léčba agorafobie Cílem léčby je odstranění vyhýbavého chování a sníţení úzkosti v situacích, které ji u jedince vyvolávají. Do budoucnosti je cílem zamezit vzniku nových fobických podnětů a následnému vyhýbavému chování. Při léčbě agorafobie se osvědčila kombinace farmakoterapie a kognitivněbehaviorální terapie. Za vůbec nejúčinnější metodu je povaţována expozice, která se provádí jakou součást kognitivně-behaviorální terapie. Při expozici se nemocný jedinec vystavuje fobickým podnětům, kterým se běţně vyhýbá. 66 Pokud se jedinec opakovaně těmto situacím vystaví, zvládá je s menší námahou. Ze začátku je to pro pacienta těţký úkol, je potřeba postupovat krok za krokem. Expozice však mají přes počáteční těţkosti velice dobrou účinnost Klinická psychiatrie. 1. vyd. Editoři Ján Praško, Klára Látalová, Aneţka Ticháčková, Libuše Stárková. Praha: Tigis, s JANÍČEK, Jeroným. Když úzkost bolí. Vyd. 1. Praha: Portál, s. 35, PRAŠKO, Ján. Úzkostné poruchy: klasifikace, diagnostika a léčba. Vyd. 1. Praha: Portál, s , PRAŠKO, Ján et al. Agorafobie: svépomocná příručka. 1. vydání. Praha: Psychiatrické centrum, s

27 5.2 Léčba sociální fobie Cílem léčby je zmírnění úzkosti při sociálních situacích na přijatelnou míru, aby jedinec sociální situace zvládal. Důleţité je předejít návratu nemoci z dlouhodobého hlediska. Vůbec nejúčinnější léčbou sociální fobie je kognitivně-behaviorální terapie. 68 Při kognitivně-behaviorální terapii jsou vyuţívány následující metody. Vysvětlení podstaty sociální fobie a moţnosti léčby, kde pacient získá vhled do problematiky. Nácvik sociálních dovedností s cílem získat sebedůvěru v těchto situacích. Zpochybňování negativních myšlenek, kdy jsou negativní myšlenky zpochybňovány a jsou na ně nalézány rozumné odpovědi. A dále expozice, nejprve ve fantazii a poté i na ţivo. Pomocí expozice ve fantazii si pacient můţe obávané situace představit a hledat na ně vhodné řešení. Expozice na ţivo je u sociální fobie velmi individuální, protoţe i rozpětí fobických podnětů, které lidem nahánějí hrůzu, je velmi široké Léčba specifických fobií Cílem léčby je zmírnění nebo úplné odstranění vyhýbavého chování. Důleţité je také, aby zlepšení vydrţelo i do budoucnosti a nemoc se znovu neprojevila. U specifických fobií je účinnější psychoterapie neţ farmakoterapie. Nejúčinnější metodou je expozice. 70 Při expoziční léčbě u specifických fobií se jedinec opakovaně vystavuje fobickému podnětu. Jedinec zjišťuje, ţe situace je zvládnutelná a to vede k přesvědčení, ţe nebezpečná není. 71 Postup léčby vţdy doporučí odborný lékař. 68 PRAŠKO, Ján. Úzkostné poruchy: klasifikace, diagnostika a léčba. Vyd. 1. Praha: Portál, s Klinická psychiatrie. 1. vyd. Editoři Ján Praško, Klára Látalová, Aneţka Ticháčková, Libuše Stárková. Praha: Tigis, s PRAŠKO, Ján. Úzkostné poruchy: klasifikace, diagnostika a léčba. Vyd. 1. Praha: Portál, s PRAŠKO, J., PRÁŠKOVÁ, H., PRAŠKOVÁ, J. Specifické fobie. Vyd. 1. Praha: Portál, s

28 6 Charakteristika žáků středních odborných škol Vstup na střední školu je důleţitým mezníkem v ţivotě kaţdého člověka, je to období velkých změn. Samotný výběr střední školy je často rozhodujícím faktorem pro celý další ţivot a budoucnost jedince. 6.1 Charakteristika žáků Střední školství představuje síť škol, které poskytují střední vzdělání. Jsou mezi ně řazena gymnázia, střední odborné školy, střední odborná učiliště a konzervatoře, včetně speciálních středních škol. Střední školství nabízí vzdělávání v různorodých oborech. Střední odborné školy připravují ţáky pro výkon odborných povolání, například ekonomických, pedagogických, zdravotnických, uměleckých, ale také pro studium na vysokých školách. Studium typicky trvá čtyři roky. Střední odborná učiliště připravují ţáky na výkon dělnických povolání a odborných činností. Obvyklá doba studia je tři roky. 72 Na středních odborných školách nejčastěji studují ţáci ve věku 15 aţ 19 let, na středních odborných učilištích ve věku 15 aţ 18 let. Tím se řadí do období adolescence. Mezi publikujícími odborníky není zavedena jednotná terminologie. Z pohledu vývojové psychologie je adolescence období od 10 do 20 let ţivota. Jsou rozlišovány dvě fáze raná a pozdní. Raná adolescence, také označovaná jako pubescence, je v rozpětí od 11. do 15. roku. Nejvýraznější změnou je tělesné dospívání neboli puberta. Pozdní adolescence trvá přibliţně od 15. do 20. roku. 73 Adolescence období dospívání od puberty do dospělosti, zhruba odpovídající době studia na střední škole PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník. 6., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Portál, 2009, s VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: dětství a dospívání. Vyd. 2., dopl. a přeprac. Praha: Karolinum, s VOKURKA, Martin a Jan HUGO. Velký lékařský slovník. 9., aktualiz. vyd. Praha: Maxdorf, s

29 6.2 Adolescence Adolescence neboli období dospívání. Slovo adolescence pochází z latinského adolescere, které znamená vyrůstat, mohutnět. Je to část ţivota mezi dětstvím a dospělostí. Při adolescenci se postupně mění celá osobnost. 75 Raná adolescence trvá v rozmezí přibliţně 11 aţ 15 let. Toto rozpětí je proměnlivé, nelze jej přesně vymezit. Nejvýraznější je tělesné dospívání, spojené s dozráváním pohlavním puberta. Mění se tělesná oblast, myšlení i emoční proţívání. Důleţitou událostí je ukončení povinné školní docházky. 76 Výsledkem puberty je proměna dítěte v dospělého člověka. U chlapců a dívek je nástup puberty různý, u dívek začíná o dva roky dříve neţ u chlapců. U kaţdého jedince je však průběh a ukončení individuální. Na počátku puberty je typické pubertální zrychlení růstu. Obvykle se nejprve zvětšuje délka dolních a horních končetin, dále šířka ramen, hrudníku a pánve, prodluţuje se trup a hloubka hrudníku. 77 Pubertu povaţujeme za nejbouřlivější vývojové období. Rozlišujeme tři vývojové typy: zrychlený, průměrný a zpomalený. V pubertě se také vytváří druhotné pohlavní znaky například: ochlupení v podpaţí a pubické ochlupení. U chlapců vousy, rozvoj hrtanu a s tím spojená změna hlasu. Vývoj prsou a první menstruace u dívek. Do změn psychických se řadí nevyzrálost postojů, trávení společenského času s vrstevníky, snaha osamostatnit se, tendence rozhodovat o sobě samostatně a potřeba rozvíjet se. 78 Chlapci, kteří se stávají fyzicky vyspělými dříve neţ jejich spoluţáci, uvádí, ţe jsou se svým vzhledem více spokojeni a jsou více optimističtí. Naopak dívky, které dospívají rychleji neţ jejich vrstevnice, uvádí, ţe trpí více depresemi, úzkostí, rodinnými konflikty a nejsou se svým vzhledem spokojeny NOVOTNÁ, L., HŘÍCHOVÁ, M., MIŇHOVÁ, J. Vývojová psychologie. 4. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, s VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: dětství a dospívání. Vyd. 2., dopl. a přeprac. Praha: Karolinum, s MACHOVÁ, Jitka. Biologie člověka pro učitele. Vyd. 1. Praha: Karolinum, s. 221, KOHOUTEK, Rudolf. Psychologie duševního vývoje. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, s ATKINSON, Rita L. et al. Psychologie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Portál, s

30 Typickou součástí rané adolescence je kritičnost. Dospívající jsou kritičtí k dospělým, k vrstevníkům i sami k sobě. To, ţe jsou dospívající kritičtí i sami k sobě, ostatní často nevědí. Adolescenti se snaţí zachovat si sebeúctu před jinými lidmi. 80 Pozdní adolescence trvá přibliţně od 15 do 20 let. Vstup do této fáze je vymezen pohlavním dozráním. Jde o dobu komplexnější proměny, mění se osobnost dospívajícího. Důleţitou události je ukončení profesní přípravy. Přichází řada nových situací, se kterými je potřeba se vypořádat. 81 Jedná se o přechodné období mezi dětstvím a dospělostí. Z období puberty přetrvává rozkolísanost citového stavu. Nálady a afekty přicházejí stále ještě ve značné intenzitě, a mladiství jsou proto emocionálně labilní. 82 V adolescenci se postupem času duševní vývoj harmonizuje a osobnost se stabilizuje. Zlepšuje se tělesná výkonnost i vztahy k ostatním lidem. Nastává stadium upevňování, kdy si dospívající vybírá směr povolání a osamostatňuje se od rodičů. 83 K celkovému zklidnění a ustálení emočních nálad dochází právě v pozdní adolescenci. Adolescenti jsou v této fázi více schopni sebeovládání. Pro cíl, který si vytyčili a který je pro ně dostatečně atraktivní, se dokáţou vzdát aktuálního uspokojení. 84 V této etapě probíhá první sexuální styk a celkově sílí touha po intimnostech. 85 Dospívající řeší svůj vzhled více neţ kdy dříve a pokud se svým vzhledem není spokojený, můţe to narušit jeho duševní rovnováhu. Pro mladého člověka je důleţité akceptovat, přiměřeně přijmout svůj vzhled. Posměšné poznámky o svém 80 VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: dětství a dospívání. Vyd. 2., dopl. a přeprac. Praha: Karolinum, s VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: dětství a dospívání. Vyd. 2., dopl. a přeprac. Praha: Karolinum, s MACHOVÁ, Jitka. Biologie člověka pro učitele. Vyd. 1. Praha: Karolinum, s KOHOUTEK, Rudolf. Psychologie duševního vývoje. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, s VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: dětství a dospívání. Vyd. 2., dopl. a přeprac. Praha: Karolinum, s RABOCH, J., PAVLOVSKÝ P. Psychiatrie. Vyd. 1. Praha: Karolinum, s

31 vzhledu mladí lidé nesnášejí dobře. Mnohdy to můţe vést k pocitům méněcennosti. Cílem výchovy je člověk se zdravým a přiměřeným sebehodnocením. 86 Úprava zevnějšku a oblečení se stává prostředkem k vyjádření identity. Dospívající tak sděluje své postoje. Má různé moţnosti vyjádření. Můţe se oblékat do stále stejného oblečení, kdy se snaţí překonat nejistotu změn, se kterými nelze nic dělat například tělesné změny. Můţe vyjadřovat, ţe patří k určité skupině například sportovec, skinhead. Častá je také snaha odlišit se od dospělých. Dospívající se oblékají do takových stylů, které nejsou pro dospělé typické. Časté jsou různé experimenty s barvením vlasů. V těchto výstřednostech můţeme spatřovat snahu o upoutání pozornosti, případně provokaci. V dospívání se mění také citové proţívání, které je spojeno s hormonální proměnou. Projevují se kolísavostí emočního ladění, větší labilitou, dráţdivostí, tendencí reagovat přecitlivěle i na běţné podněty. Ztrácí bývalou citovou jistotu a stabilitu. Reakce dospívajících se zdají méně přiměřené a více proměnlivé. 87 Sebehodnocení zařazujeme jako důleţitou součást dospívání. Jako faktory sebehodnocení můţeme uvést hodnocení ostatními a srovnávání s vlastními poţadavky na sebe. Mezi hodnocení ostatními řadíme hodnocení ze strany rodiny, školy a zájmových krouţků. Sebehodnocení v tomto případě bývá odrazem názorů a postojů autorit, následně i hodnocení vrstevníků a aţ nakonec se dospívající porovnává s vlastními kritérii a nároky na sebe. Nejprve se pozornost upíná na tělesné stránky. Pokud je dospívající atraktivní, má výhodu. Čím se dospívající cítí atraktivnější, tím lépe sami sebe hodnotí. Jako srovnávání s vlastními poţadavky na sebe uvádí nejen srovnávání s určitým vzorem, ale také s určitou ideální bytostí, kterou si dospívající sám vytvořil. Se sebehodnocením úzce souvisí i sebevědomí. Setkáváme se s jedinci s nízkým, nadměrným nebo přiměřeně pozitivním sebevědomím. Nízké sebevědomí je charakterizováno sebepodceňováním, podezíravostí a strachem z očekávaného selhání. Velmi nízké sebevědomí můţe vést k neurotickým poruchám, depresím a sebevraţednému chování. Opakem je nadměrné sebevědomí, které signalizuje 86 KOHOUTEK, Rudolf. Psychologie duševního vývoje. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, s VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: dětství a dospívání. Vyd. 2., dopl. a přeprac. Praha: Karolinum, s. 377,

32 nedostatečné sebepoznání a sebekritičnost. Jedinec často přebírá úkoly, na které nestačí, pokud to povede k jeho nadřazování a podceňování ostatních. Ideálním stavem je sebevědomí přiměřeně pozitivní. V tomto případě jedinec zná své schopnosti a moţnosti a vytyčuje si přiměřené cíle. Pozitivní obraz sebe sama má za následek duševní rovnováhu a kladný vztah k ostatním lidem, vede k aktivitě a stabilitě ČAČKA, Otto. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 1. vyd. Brno: Doplněk, s

33 7 Dotazníkové šetření Nedílnou součástí mé bakalářské práce je i praktická část, ve které jsem pomocí dotazníku zjišťovala informovanost o fobických úzkostných poruchách u ţáků střední odborné školy. 7.1 Cíl dotazníkového šetření a použité metody V rámci anonymního dotazníkového šetření jsem provedla průzkum, jehoţ cílem bylo zjistit míru povědomí o fobických úzkostných poruchách u ţáků střední odborné školy. Cílem naopak nebylo fobické úzkostné poruchy přímo diagnostikovat, pouze poukázat na sklony k nim. Jako metodu kvantitativního výzkumu jsem zvolila dotazníkové šetření. Dotazník jsem zvolila, protoţe pro můj typ průzkumu je nejvhodnější v relativně krátkém čase jsem získala relativně velké mnoţství odpovědí. Dotazník jsem sestavila s ohledem na to, ţe respondenti jsou ţáci střední odborné školy. Dotazník je zcela anonymní a ţákům byl poskytnut ve webové formě, kdy vyplňovali přímo na počítačích při vyučovací hodině předmětu informační technologie. Celkem jsem respondentům poloţila 17 otázek. Kompletní dotazník je součástí této bakalářské práce jako Příloha č. 1. Ţákům bylo ve spolupráci s vyučujícím pedagogem poskytnuto poučení, jak dotazník vyplňovat. Pro svůj dotazník jsem si vybrala Střední průmyslovou školu elektrotechnickou a informačních technologií Brno. 7.2 Hypotézy Dotazník sleduje odpovědi na níţe uvedené hypotézy. H1 Tři čtvrtiny respondentů si o sobě nemyslí, ţe trpí jakoukoli fobií. H2 Tři čtvrtiny respondentů nemají nadměrný strach být středem pozornosti. 33

34 H3 Alespoň polovina respondentů se nadměrně bojí nějakého zvířete. H4 Alespoň polovina respondentů si myslí, ţe fobické úzkostné poruchy nejsou léčitelné. 7.3 Charakteristika výzkumného souboru Dotazníkové šetření proběhlo v březnu 2013 na Střední průmyslové škole elektrotechnické a informačních technologií Brno. Celkem se dotazníkového šetření zúčastnilo 54 ţáků této střední odborné školy. Konkrétně obory M/01 Sociální činnost a M/01 Informační technologie, oba jsou vyučovány v denní formě studia. 7.4 Vyhodnocení dotazníku Věk 29% 4% 15% % Graf 1: Váš věk? Prvním zjišťovaným údajem byl věk respondentů. Těsná většina, 52 % (28 dotazovaných), je ve věku 16 let. 29 % (16 dotazovaných) respondentů uvedlo 17 let. 15 % (8 dotazovaných) je ve věku 15 let a 4 % (2 dotazovaní) ve věku 18 let. 34

35 Pohlaví 43% 57% žena muž Graf 2: Jaké je Vaše pohlaví? Většina respondentů, 57 % (31 dotazovaných), jsou ţeny. 43 % (23 dotazovaných) jsou muţi. Jak byste charakterizovali pojem fobie? 2% 17% strach, strach z něčeho 81% chorobný strach, hrůza z něčeho nevím Graf 3: Jak byste charakterizovali pojem fobie? 81 % (44 respondentů) uvádí, ţe fobie znamená strach nebo strach z něčeho. 17 % (9 respondentů) si myslí, ţe je to chorobný strach nebo hrůza z něčeho a 2 % (1 respondent) neví, co to fobie je. 35

36 Myslíte si, že trpíte nějakou fobií? 15% 22% 39% 24% ano spíše ano spíše ne ne Graf 4: Myslíte si, že trpíte nějakou fobií? 39 % (21 respondentů) uvádí, ţe spíše netrpí nějakou fobií. Ţe spíše trpí nějakou fobií, uvádí 24 % (13 respondentů). Ano, trpím, uvádí 22 % (12 respondentů) a ne, netrpím, 15 % (8 respondentů). Máte nadměrný strach mluvit před publikem? 17% 13% 41% 29% ano spíše ano spíše ne ne Graf 5: Máte nadměrný strach mluvit před publikem? Nadměrný strach mluvit před publikem spíše nemá 41 % (22 respondentů), spíše má 29 % (16 respondentů). 17 % (9 respondentů) uvádí, ţe nemá nadměrný strach mluvit před publikem a 13 % (7 respondentů) uvádí, ţe tento nadměrný strach má. 36

37 Máte nadměrný strach ze ztrapnění nebo zesměšnění? 17% 15% 39% 29% ano spíše ano spíše ne ne Graf 6: Máte nadměrný strach ze ztrapnění nebo zesměšnění? 39 % (21 respondentů) uvádí, ţe spíše nemá nadměrný strach ze ztrapnění nebo zesměšnění. Spíše ano uvádí 29 % (16 respondentů), ne uvádí 17 % (9 respondentů) a ano uvádí 15 % (8 respondentů). Máte nadměrný strach být středem pozornosti? 30% 11% 20% ano spíše ano spíše ne 39% ne Graf 7: Máte nadměrný strach být středem pozornosti? U nadměrného strachu být středem pozornosti uvedlo 39 % (21 respondentů) spíše ne. Nadměrný strach být středem pozornosti nemá 30 % (16 respondentů). Spíše má 20 % (11 respondentů) a má 11 % (6 respondentů). 37

38 Máte nadměrný strach z některých zvířat? 35% 65% ne ano, různé Graf 8: Máte nadměrný strach z některých zvířat? Z některých zvířat má nadměrný strach 65 % (35 respondentů). A to nejčastěji z pavouků, kteří byli zmíněni 26krát buď samostatně nebo v kombinaci s hady nebo s hmyzem. Samostatně nadměrný strach z hadů byl uveden třikrát. Dalšími uvedenými zvířaty jsou dvakrát myši a dvakrát psi. Jednu odpověď získali lední medvědi a ţraloci. Nadměrný strach nemá 35 % (19 respondentů). Máte nadměrný strach z určitých míst? 52% 48% ne ano, různé Graf 9: Máte nadměrný strach z určitých míst? Těsná většina, 52 % (28 respondentů), má nadměrný strach z určitých míst. Nejčastěji byl jmenován nadměrný strach z výšky desetkrát. Jednou byla uvedena kombinace výšky a uzavřených prostor. Dále šestkrát uzavřené prostory, čtyřikrát 38

39 výtahy a dvakrát tunely. Jedenkrát byl uveden nadměrný strach ze tmy, míst, kde je hodně lidí, otevřených prostor ve velké výšce, autobusů a veřejných záchodů a šachet. 48 % (26 respondentů) uvedlo, ţe nemá nadměrný strach z určitých míst. Máte nadměrný strach z určitých situací? 44% 56% ne ano, různé Graf 10: Máte nadměrný strach z určitých situací? Nadměrný strach z určitých situací uvedlo 56 % (30 respondentů). Nejčastější odpovědí byla návštěva zubaře 11krát. Dále vţdy jedenkrát návštěva zubaře v kombinaci s nemocí, s injekcí nebo se zraněním. Následuje nadměrný strach z nemocí pětkrát. Dalším v pořadí je nadměrný strach z krve třikrát, kombinace krev a injekce jednou. Následuje strach z injekce třikrát. Jednu odpověď získal nadměrný strach z davu, cizího zranění, zkoušek a smrti. 44 % (24 respondentů) tento nadměrný strach z určitých situací neguje. 39

40 Máte nadměrný strach být daleko od možnosti pomoci? 4% 28% 50% 18% ano spíše ano spíše ne ne Graf 11: Máte nadměrný strach být daleko od možnosti pomoci? Polovina 50 % (27 respondentů) uvádí, ţe spíše nemá nadměrný strach být daleko od moţnosti pomoci. 28 % (15 respondentů) nadměrný strach být daleko od pomoci nemá. 18 % (10 respondentů) uvádí spíše ano a 4 % (2 respondenti) ano. Máte nadměrný strach cestovat dopravními prostředky? 26% 74% ne ano, různé Graf 12: Máte nadměrný strach cestovat dopravními prostředky? Téměř tři čtvrtiny 74 % (40 respondentů) nemá nadměrný strach cestovat dopravními prostředky. 26 % (14 respondentů) nadměrný strach z cestování dopravními prostředky uvádí. Nejčastěji byl uveden nadměrný strach z cestování letadlem čtyřikrát a vlakem třikrát. Autobus byl zmíněn dvakrát, kombinace autobus, 40

41 vlak a tramvaj jedenkrát. Kombinace letadlo a loď také jednou. Po jedné odpovědi získal nadměrný strach z cestování tramvají, autem a trajektem. Máte nadměrný strach z míst, kde je větší množství lidí? 15% 85% ne ano, různé Graf 13: Máte nadměrný strach z míst, kde je větší množství lidí? Nadměrný strach z míst, kde je větší mnoţství lidí nemá 85 % (46 respondentů). 15 % (8 respondentů) u této otázky uvedlo ano. Nejčastější je nadměrný strach z davu, který se objevil čtyřikrát. Dále kombinace fronta a dav, obchodní domy a dav, obchodní domy a trţiště a fronty a dav, vše jedenkrát. Nadměrný strach z trţiště také jednou. Máte nadměrný strach z něčeho jiného? 35% 65% ne ano, různé Graf 14: Máte nadměrný strach z něčeho jiného? 41

42 65 % (35 respondentů) uvedlo, ţe nemá nadměrný strach z něčeho jiného. 35 % (19 respondentů) uvedlo, ţe nadměrný strach z něčeho jiného má. Nejčastěji byl uváděn nadměrný strach ze tmy třikrát. Z budoucnosti dvakrát a úmrtí blízkých také dvakrát. Po jedné odpovědi mají nadměrný strach z autority, z řízení auta, z nezvládnutí přijímaček, z písemky a z vyučující předmětu grafika, z kapsářů, z nedostatku času, z udavačů, z jedení před ostatními lidmi, z lidí, z cizích lidí. Jedenkrát bylo také odpovězeno strohé ano. Může podle Vás fobie ovlivnit každodenní život? Pokud ano, napište, jak. 24% 76% ne ano Graf 15: Může podle Vás fobie ovlivnit každodenní život? Pokud ano, napište, jak. 76 % (41 respondentů) si myslí, ţe fobie můţe ovlivnit kaţdodenní ţivot. 24 % (13 respondentů) si myslí, ţe ne. Ti, co si myslí, ţe fobie můţe ovlivnit kaţdodenní ţivot, byli poţádáni, aby napsali jak. Tato otázka byla otevřená a ţáci ji vzali zodpovědně a svůj názor poctivě vypsali. Příklady jednotlivých odpovědí Ano, strach z lidí, nedojde kvůli tomu člověk do práce, je ve stresu. Člověk se může bát si někam vyjít nebo má strach z určité věci. Třeba fobie z lidí (nemůže chodit ven, do společnosti). Ano, když má někdo strach třeba z tramvají, tak bude muset chodit pěšky. Ano, fobie dokážou ovlivnit život každého z nás. Jak při cestování, tak v zaměstnání. Kvůli fobiím někteří lidé nemůžou pracovat na určitých místech - například ve výškách nebo přelidněných prostorách. Já osobně mám kamarádku, která trpí chronickými depresemi 42

43 a mnoha fobiemi. Jelikož je lesbička, často slýchává hodně narážek a občas se stane, že to nevydrží a složí se. Ano, myslím si, že fobie dokážou ovlivnit život. Určitě, člověk nemůže vykonávat určitá povolání, navštěvovat určitá místa atd. Může nám bránit ve výkonu běžných úkonů. Musím se najíst až doma, nemohu vysvětlit člověku, co by chtěl. Ano, může. Když někteří lidé mají nadměrný strach z lidí, tak se nemohou stýkat takhle s nikým neznámým, tudíž nemohou moc chodit do společnosti atd. Ano, tak třeba co bude dělat člověk, který se bojí malých prostor a pracuje v nějakém malém krcálku. Nebo co bude dělat, když bude muset na veřejné WC, to nemůže mít otevřené dveře, jako například doma. Třeba ten co má fobii z výšek nemůže jít na rozhlednu Dále: nesoustředěnost, každodenní stres, záleží na typu, výsměch od ostatních, vyhýbání se tomu, čeho se bojí U odpovědí jsem provedla pouze základní korekturu pravopisných chyb. Jakou pomoc byste v případě potřeby vyhledali? psychiatr 4% 16% 9% 13% 11% 15% 28% psycholog odbornou lékař, blíže nespecifikován rodina, přátelé žádnou 4% nevím jiné Graf 16: Jakou pomoc byste v případě potřeby vyhledali? Nejčastější odpovědí 28 % (15 respondentů) byl psycholog. 15 % (8 respondentů) by vyhledalo psychiatra. Rodinu nebo přátele by vyhledalo 13 % (7 respondentů). Lékaře, blíţe nespecifikovaného, by vyhledalo 11 % (6 respondentů). 9 % (5 respondentů) by pomoc nevyhledávalo ţádnou. 4 % (2 respondenti) by vyhledali odbornou pomoc. Celkem 4 % (2 respondenti) nevědí, na koho by se 43

44 obrátili. Jinou odpověď zvolilo 16 % (9 respondentů), např. osobu, která má s tímto zkušenost a jakékoli jiné lidi. Jeden respondent by volal hasiče a další policii. Myslíte si, že se tyto fobie dají vyléčit? 9% 17% 74% ano obtížně ne Graf 17: Myslíte si, že se tyto fobie dají vyléčit? Téměř tři čtvrtiny 74 % (40 respondentů) uvedlo, ţe se tyto fobie dají vyléčit obtíţně. 17 % (9 respondentů) si myslí, ţe se vyléčit dají a 9 % (5 respondentů) si myslí, ţe se vyléčit nedají. Poznámky k dotazníku Při vyhodnocování výsledků jsem byla velice překvapena, jak ţáci odpovídali zodpovědně a srozumitelně. Očekávala bych velké mnoţství vtipů a zlehčování, které je pro tento věk typické, opak byl pravdou. Pro fobické úzkostné poruchy je také typické, ţe pokud postiţený není v kontaktu s fobickým podnětem, fobií netrpí. Všichni dotazovaní si tedy na svou fobii nemuseli vzpomenout. 7.5 Vyhodnocení hypotéz H1 Tři čtvrtiny respondentů si o sobě nemyslí, ţe trpí jakoukoli fobií. Hypotéza byla vyvrácena. Pouze 15 % (8 respondentů) uvádí, ţe netrpí jakoukoli fobií. Nejčastější odpovědí bylo spíše ne, kterou zvolilo 39 % (21 respondentů). Spíše ano odpovědělo 24 % (13 respondentů) a ano 22 % (12 respondentů). 44