Možnosti pomoci dítěti při ztrátě jednoho z rodičů

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Možnosti pomoci dítěti při ztrátě jednoho z rodičů Eliška Foltýnová Vedoucí práce: Mgr. Denisa Raková Novotná, DiS. Olomouc 2015

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem pouţila. V Olomouci, Eliška Foltýnová 2

3 Poděkování Tímto chci poděkovat Mgr. Denise Rakové Novotné, DiS. za cenné rady, povzbuzení a trpělivost při vedení mojí absolventské práce.

4 Při vlastní smrti člověk jen umírá, ale při smrti druhého musí žít! (Student J., Mühlum, Student U., 2006) 4

5 OBSAH ÚVOD VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ Dětství Dospívání Raná adolescence Pozdní adolescence Úmrtí jako signifikantní ztráta pro dítě TRUCHLENÍ Faktory ovlivňující truchlení Věk Dětství Dospívající Rodinné prostředí Zemřelý rodič Způsob úmrtí Další faktory ovlivňující truchlení Komplikace při truchlení Závaţné projevy zármutku dítě Chyby ze strany okolí Samostatné vyrovnávání se dítěte se ztrátou FORMY POMOCI POZŮSTALÝM DĚTEM Pomoc ze strany okolí Aktivity vhodné pro truchlící děti Vzpomínkové aktivity Výtvarné aktivity Rituály Hry Odborná pomoc Pomoc sociálního pracovníka Linka důvěry... 33

6 Krizové centrum Další odborníci Poradenství pro pozůstalé Pomoc pediatra, psychologa, psychiatra Rodinná psychoterapie Pomoc výchovného poradce Pedagogicko - psychologické poradny ZÁVĚR BIBLIOGRAFICKÝ SEZNAM ANOTACE PŘÍLOHY

7 ÚVOD Hle člověk se narodil, radujme se! Narození člověka představuje obvykle radostnou věc. Málokdo v tuto chvíli pomyslí na to, ţe dítě se dříve nebo později dostane do kontaktu také s tzv. omegou ţivotního cyklu, totiţ se smrtí. V prvních chvílích svého ţivota si dítě moţná ani neuvědomuje sebe samotného či přítomnost tolika lidí, kteří mu věnují svoji péči. S časem ale roste, sílí a dospívá. Kdyţ se poprvé dítě setká s mrtvým ptáčkem, nechápe, proč uţ nelétá. V momentě, kdy zemře jeden z jeho rodičů, situace je ale mnohem komplikovanější. Dítěti se v důsledku toho mění kvalita jeho ţivota, návyky a zvyky, denní reţim, jsou narušeny ţivotní jistoty, tím i stabilita a bezpečnost světa. Dítě reaguje svými osobitými projevy zármutku a prochází si individuálním procesem truchlení, nejčastěji se snahou nastalou situaci zvládnout. Proto si v absolventské práci pokládám za cíl popsat, jak dítěti proţívající ztrátu jednoho z rodičů pomoci a jakým způsobem jej podpořit. Zároveň jaké je moţné vyuţití sociální práce v této oblasti. V práci se zabývám nejen tím, jak reagují a proţívají smrt svého rodiče děti, ale také jak této obtíţné ţivotní situaci čelí dospívající, jakoţto osoby nacházející se ve specifickém ţivotním období. Vymezuji proto v úvodu práce základní pojmy dětství a dospívání. Tak aby bylo dítě ve své obtíţné pozici pozůstalého lépe pochopeno a mohla mu být poskytnuta kvalitní pomoc a podpora, seznamuji čtenáře se specifiky dětského truchlení a s moţnými faktory, které jej ovlivňují. V návaznosti na to uvádím komplikace, jeţ v procesu vyrovnávání se se ztrátou mohou nastat. V následném řešení ztráty jednoho z rodičů se zabývám konkrétními moţnostmi pomoci dítěti z pohledu tří perspektiv. A to z perspektivy dítěte samotného, co mu v jeho zármutku můţe být nápomocno. Dále pojednávám o pomoci ze strany okolí dítěte, která je doplněna o nejrůznější zajímavé aktivity ať uţ vzpomínkové, výtvarné, rituály nebo hry. V poslední části práce se zabývám moţnostmi, jeţ nabízí odborná pomoc. Zejména konkrétně pomoc sociálního pracovníka ať uţ na lince důvěry nebo v krizových centrech. Mezi další pomoc odborníků řadím pomoc poradce pro pozůstalé, pediatra, psychologa, psychiatra a rodinné psychoterapie. A v závěru předkládám pomoc výchovného poradce a pomoc pedagogicko-psychologické poradny. Téma absolventské práce jsem si zvolila jednak z toho důvodu, ţe je mi oblast pomoci dítěti z pohledu sociální práce velice blízká a jednak také proto, ţe tato specifická problematika truchlícího dítěte se v této profesi nezřídka vyskytuje 7

8 a vyţaduje si náleţitého uchopení a pochopení. Dalším důvodem je také častý kontakt s přáteli, kteří v dětství nebo v období dospívání proţili signifikantní ztrátu v rámci úmrtí jednoho z jejich rodičů. Zajímalo mě tedy, čím si museli projít, co jim v jejich zármutku pomohlo a jaká forma pomoci jim mohl být nabídnuta. Proto jsem s nimi na tato témata vedla rozhovory. Čtenářům by měla tato práce umoţnit orientaci v problematice vyrovnávání se a pomoci dítěti při úmrtí jednoho z rodičů. A to nejenom pozůstalým dětem a jejich nejbliţším, ale i všem, kteří se snaţí truchlícím dětem a dospívajícím porozumět a pomoci. 8

9 1 VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ 1.1 Dětství Přestoţe by se mohlo zdát, ţe slovo dětství je jasný pojem, v literatuře není jasně vymezen. Počátek dětství daný zrozením je evidentní, ovšem to neplatí pro ukončování a konec tohoto ţivotního cyklu. Dle Úmluvy o právech dítěte: se dítětem rozumí kaţdá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenţ se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaţeno dříve. (Zákon o sjednání Úmluvy o právech dítěte, článek 1) Tedy za dítě je povaţován člověk do té doby, neţ dovrší věku plnoletosti a právní nezávislosti. Helus uvádí jako hraniční věk dětství patnáctý rok ţivota člověka. Do velké míry se završují tělesné proměny v návaznosti na sexuální zralost a celý propojený komplex psychologických, sociálních, biologických a dalších souvislostí. Tento ţivotní cyklus je takto ohraničen z důvodu získání občanského průkazu a tím pádem dosaţení částečné právní zletilosti. Dále také tím, ţe patnáctým rokem dítě většinou ukončuje základní školu a stojí před rozhodnutím, kam jeho ţivot povede. (Helus 2009) Z pohledu vývojové psychologie autorky Vágnerové vymezujeme toto období jako vývoj jedince, který je dán proměnným způsobem chování, proţívání a uvaţování. Je specifické pro kaţdou vývojovou etapu tzn. od prenatální přes vývojovou fázi novorozence, kojence, batole, předškolního dítěte po etapu dítěte školního věku. Charakteristické je rychlé tempo jak psychického, sociálního, tak tělesného vývoje dítěte, kdy je odkázané na milující a pečující nejbliţší okolí. Dle této autorky si pro účely této práce vymezíme pojem dětství od narození dítěte po období mladšího školního věku, tedy od narození po 10. rok dítěte. (Vágnerová 2012) 1.2 Dospívání Ţivotní etapu dospívání povaţujeme za přechodný mezník mezi dětstvím a dospělostí, přičemţ jedinec neustále přechází mezi světem dětí a světem dospělých. Zároveň ale stále není zařazen, nezůstává ani v jednom ze světů. To se projevuje v jeho psychice, charakterizované vnitřními rozpory, zvýšenou ostýchavostí, současně u některých agresivitou nebo sklonem zaujímat krajní postoje a stanoviska. (Kon in Michalová, 2007: 128) Mnoho autorů rozděluje tuto ţivotní etapu na další dvě fáze a to: 9

10 1.2.1 Raná adolescence Tato fáze bývá jinak také označována jako pubescence, je vymezena pěti lety ţivota dospívajícího a to v období mezi rokem. Typické pro tuto ţivotní fázi je tělesné dospívání a počátek pohlavního zrání, dále také hormonální změny projevující se výkyvy emočního proţívání. Ty se mohou zintenzivnit právě při proţívání ztráty nejbliţšího. Pro toto období je také typické utváření sebepojetí, které je z velké části závislé na okolí. Proto je pro adolescenty natolik významná vrstevnická skupina, přátelství i první lásky. Dospívajícím se mění charakter potřeby jistoty a závislosti na rodičích, proto pro další rozvoj vyţadují větší svobodu. Emancipace ovlivňuje a podporuje rozvoj kompetencí, čímţ se adolescent brání proti nejistotě a zároveň dokazuje, ţe vysokou míru závislosti nepotřebuje. Dospívající si ovšem dle Vágnerové potřebuje vybudovat přijatelnou pozici na světě a k tomu je nutné sociální akceptace, protoţe ne kaţdý je schopný akceptovat adolescenta bez ohledu na jeho chování. (Vágnerová, 2012: ) Pozdní adolescence Představuje dalších pět let dospívajícího a odehrává se přibliţně v období od 15. do 20. roku, někteří autoři uvádějí aţ 22. rok. Počátek této fáze je charakteristický pro pohlavní dozrání a je to doba komplexnějších psychosociálních změn, kdy se mění celá osobnost dospívajícího i společenská pozice. Tato fáze je zaměřena na hledání vlastní identity, tak aby alespoň částečně naplňovala představy adolescenta. S tím je spojen i rozvoj identity, kdy se aktivně snaţí o vlastní seberealizaci a uvědomuje si, ţe můţe ovládat svůj ţivot. Zkouší proto hranice svých moţností a jedná někdy aţ extrémně. (Vágnerová, 2012: ) Smyslem této fáze je poskytnout dostatek času dospívajícímu k tomu, aby si uvědomil, kým je a kam v budoucnosti směřuje a osamostatnil se ve všech oblastech ţivota. Napětí vzniká v případě, kdy tempo bio-psycho-sociálního vývoje dospívajícího je rozdílné a není v souladu s věkem. Navíc dospělost jako taková ani není v současnosti přesně definována. (Vágnerová, 2012: 372) 10

11 1.3 Úmrtí jako signifikantní ztráta pro dítě Dítě proţívající smrt nejbliţší osoby jiţ v raném dětství je touto situací zaskočeno, jelikoţ zaţívá první tíhu úzkosti, se kterou se musí nějakým způsobem vypořádat. (Yalom in Kupka 2014: 92) Matějček a Dytrych uvádějí, ţe v široké společnosti existují dva protikladné názory ohledně toho, jak se dítě s takovouto ztrátou vypořádává. Jedna skupina lidí zastává názor, ţe dítě je do určitého věku rozumově nevyzrálé, takţe nedokáţe hloubku ztráty posoudit a tím pádem ani smutek proţít. Pro dítě je tedy snadnější vytěsnit zármutek a chovat se obvyklým způsobem. Naopak druzí vnímají dítě jako křehkou bytost s citlivou duší, kterou je nejlepší chránit před bolestí a strastmi, které s sebou nese úmrtí jednoho z rodičů. První ani druhé tvrzení ovšem není tak docela pravdivé. (Matějček, Dytrych 2002: 92) V první řadě je nutné si uvědomit, ţe se ztrátou jednoho z rodičů dítě také ztrácí doposud automatické ţivotní jistoty, coţ se poté promítne do jeho představy stability a bezpečnosti světa. V důsledku toho je tento svět navţdy změněn, stejně jako mohou být změněny a nabourány vztahy s ostatními lidmi. (Špatenková, 2013: 10-11) A protoţe dítě vnímá svoji rodinu a domov jako hlavní zdroj opory a bezpečí nelze zpochybnit její význam v procesu vyrovnávání se se ztrátou jednoho z jejich členů. Proto úmrtí jednoho z rodičů je chápáno jako signifikantní zásah do celé struktury a fungování jak světa dítěte, tak celé rodiny. Tato událost můţe tímto systémem otřást natolik, ţe se dítě ocitne v rodinném prostředí, které je dysfunkční. Jak uvádí Špatenková, nejenţe úmrtí rodiče způsobí nové a specifické problémy, ale můţe zapříčinit i to, ţe se vyhrotí problémy aktuální nebo se znovu otevřou dřívější, jeţ nejsou stále vyřešeny. (Špatenková, 2013: 11-12) V takových situacích potřebuje dítě pomoc a podporu nejen ze svého okolí, které nejčastěji představuje vlastní rodina, příbuzní, kamarádi, známí, ale i pomoc odbornou. Všem uvedeným formám pomoci se budu v této práci věnovat. 2 TRUCHLENÍ DiGiulio s Kranzovou spolu s dalšími autory, psychology a odborníky se domnívají, ţe truchlení je zcela nezbytný proces. Truchlit neznamená jen cítit smutek. Je to specifický psychologický proces, během něhoţ lidské bytosti nabývají schopnosti 11

12 oprostit se od některých pocitů, které vloţili do člověka, jenţ uţ neexistuje a přenést svou lásku na ţivé lidi. (Bonnet Steinová in DiGiulio, Kranzová 1997: 77) Období, ve kterém se kaţdé dítě vyrovnává se ztrátou rodiče, bývá různě dlouhé a jeho projevy se liší mírou intenzity. Matějček s Dytrychem uvádějí, ţe u většiny z nich se dají odlišit tyto čtyři fáze: 1. Šok neboli ohromení, kdy si dítě uvědomí, ţe milovaná osoba se neobjevuje. 2. Protest, který nastupuje jako obranná reakce a který by měl věci vrátit do dřívějších kolejí. 3. Beznaděj či zoufalství, kdyţ protest nefunguje a ztráta se jeví jako definitivní. 4. Proces vyrovnávání, uklidňování, smíření a hledání nových východisek. (Matějček, Dytrych 2005: 92-93) 2.1 Faktory ovlivňující truchlení Úmrtí jednoho z milovaných rodičů pro děti a dospívající představuje bolestnou a často komplikovanou ztrátu. Vyrovnávání se se ztrátou bývá ovlivněno mnoha faktory. V následujícím textu se zabývám tím, jak dítě proţívá ztrátu s měnícím se věkem, jaký vliv má rodinné prostředí, způsob úmrtí rodiče, jakou roli v truchlení hraje postava zemřelého rodiče a vztah dítěte s ním. Dále uvádím moţnou změnu bytové a finanční situace rodiny a v závěru specifikum dítěte s mentálním postiţením Věk Truchlení v období dětství i dospívání je závislé především na věku jedince, od kterého se odvíjí jeho vývojová úroveň, individuální zranitelnost či naopak nezdolnost. Tím je míněna konkrétní osobnost pozůstalého člověka, jeho sociální dovednost, temperament nebo inteligence. S tím jsou spojeny i způsoby zvládání tak náročné ţivotní situace jako je úmrtí jednoho z rodičů. Přestoţe existuje více druhů zvládání zátěţe, někteří autoři obecně vymezují dva základní typy zvládání této obtíţné ţivotní situace u dětí. První z nich je tzv. aktivní a druhým je vyhýbavý způsob zvládání zátěţe. Pro první uvedený způsob vyrovnávání je typické, ţe dítě má tendence zachovat vztah se zemřelým například tak, ţe se s ním setkává ve svých představách, má dojem, ţe jej slyší, vidí nebo si schovává 12

13 věci po zemřelém apod. Úplný opak představuje druhý typ reakce dítěte na ztrátu rodiče, kdy se dítě chce jakkoliv vyhnout vzpomínkám na zemřelého, dokonce i věcem a situacím, které vy je mohly vyvolat. Tento typ reakce dítěte je nejčastější v případě, ţe rodič zemře tragicky. (Elliott, Place, 2002: 91) Dětství Od prvního roku do tří let si dítě pěstuje citový vztah k nejbliţšímu člověku většinou k rodiči, proto kdyţ jej ztratí i v tomto věku můţe proţívat smutek. V případě, kdy nebude mít kolem sebe dostatek emoční podpory, proţívá smutek intenzivněji a mohou se objevit trvalé následky. (Parkes, Relfová, Couldricková, 2007: 144) Přestoţe dítě do dvou let věku dostatečně nechápe význam smrti je schopno vnímat vlastní samotu, strach z opuštění a odloučení. I v tomto věku dítě vnímá zármutek svých nejbliţších osob a jeho reakcí na něj můţe být pláč, nejistota a neklid. Proto by měli truchlící dospělí projevovat svým dětem lásku, útěchu a péči i přesto, ţe jsou sami hluboce zarmouceni. (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013: 6) Mnoho odborníků se shoduje na tom, ţe dítě v tomto věku není schopné truchlit a proto z jejich pohledu pro něj není tak náročné se se ztrátou rodiče vyrovnat v případě, ţe se mu dostane dostatečné náhrady. V tomto přesvědčení vybočuje Bowlby, který uvádí nejniţší moţnou věkovou hranici šest měsíců, kdy je moţné zaznamenat proces truchlení u dětí. (Bowlby in Kubíčková, 2001: 87) V období od tří do pěti let se ukazuje, ţe dítě je schopno pojem smrti chápat jako něco strašného a negativního, ale stále si neuvědomuje, ţe je to něco trvalého, co se nedá napravit ani změnit. Přibliţně do tří let dítě nedokáţe předvídat důsledky svého chování, protoţe mu chybí vědomí souvislostí a moţnost varování. Teprve od tohoto věku začíná dítě měnit své utvrzení se v tom, ţe svým jednáním ovlivňuje svět. (Elliott, Place, 2002: 90) Kdyţ v tomto období dítě ztratí rodiče, mohou se objevit pocity viny. Jsou způsobeny přesvědčením, ţe za smrt rodiče je odpovědné dítě, protoţe neposlouchalo a zlobilo. Proto je nesmírně důleţité dát dítěti příleţitost hovořit o úmrtí blízké osoby, tak aby pochopilo, ţe za smrt rodiče není nijak zodpovědné. (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013: 7) Tyto pocity viny jsou intenzivnější a daleko hůře se dítě vyrovnává se ztrátou v případě, kdy k rodiči pociťovalo ambivalentní vztah. Čím větší hněv a zlost k němu pociťovalo, tím bude pravděpodobně více zaskočeno 13

14 a vyděšeno jeho smrtí. Příčinu totiţ můţe opět hledat u sebe. Bavit se proto s dítětem o tomto tématu je nezbytné nejen v rodině a s nejbliţšími, ale v případě nutnosti i s odborníky. (Kubíčková, 2001: 88) Opačnou reakci uvádějí autoři Elliott a Place. Ti tvrdí, ţe děti do pěti let chápou úmrtí svého rodiče tak, ţe blízká osoba někam odešla a zase se jednou vrátí. Toto přesvědčení je uklidňuje, tudíţ nemají důvod ke smutku. Nicméně je pochopitelné, ţe kdyţ pozůstalí tyto souvislosti neznají, můţe se jim zdát reakce dítěte na ztrátu nejbliţšího člověka neadekvátní. (Elliott, Place, 2002: 91) Častými reakcemi dítěte na trauma je dle Sorensenové sníţení obvyklé aktivity a projevovaná bezmocnost, moţné tzv. zamrznutí, kdy se dítě není schopno pohnout nebo mluvit o události. V kontrastu s tím se ale můţe objevit naopak zvýšená aktivita a zmatenost. Dále je moţné, ţe dítě bude mít problém verbalizovat své pocity a bude mít aţ generalizovaný strach. Proto se bude chtít aţ nápadně vyhnout tématu či vzpomínce na smrt rodiče a to v podobě jak zrakových tak fyzických vjemů. Dítě můţe ve svém zármutku špatně spát, bojovat s nočními můrami, být přehnaně lekavé, přehnaně kňourat a vynucovat si pozornost a péči nejbliţší osoby. Nejsou výjimkou jak psychosomatické příznaky jako jsou bolesti hlavy nebo břicha, tak i regresivní příznaky například změna či úplná ztráta pohybových a řečových schopností. Tyto reakce se mohou objevit i v pozdějším věku. (Sorensen: 2012) Děti od šesti do osmi let si jiţ začínají uvědomovat, ţe ţivot je konečný a smrti jako takové se nelze vyhnout. Stále přetrvávají pocity viny za smrt svého rodiče. V tomto věku ale uţ děti lépe vyjadřují své myšlenky a formulují otázky. Opět je důleţité netabuizovat téma smrti a komunikovat s dítětem o jeho pocitech a problémech, aby se mohlo se zármutkem lépe vyrovnat. Děti v tomto věku potřebují ujistit, ţe rodič jej neopustil schválně a ţe projevy pláče, smutku a třeba i zlosti na zemřelého jsou zcela normální. (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013: 7-8) V desíti aţ jedenácti letech uţ děti jasně vnímají, ţe ţivot je ohraničený a zákonitě končí smrtí, coţ vede k tomu, ţe si uvědomují i moţnost vlastní smrti. Kdyţ potom zemře někdo z jejich blízkých, můţe se objevit strach a tíţivé myšlenky na svoji vlastní smrt. Ztrátou jednoho z rodičů se rodina musí vypořádat se spoustou povinností, které zesnulý zastával, a proto se od takto starých dětí očekává, ţe například pomůţou v domácnosti nebo pohlídají sourozence. Dítě ale potřebuje dostatečný prostor pro svůj 14

15 způsob truchlení vyplakání, vyvztekání a další. Proto na takto staré dítě není dobré okamţitě přesouvat všechna očekávání ohledně zastoupení zemřelého rodiče, ani není vhodné od něj poţadovat, aby se chovalo dospěle. (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013: 8) Mnoho rodičů dělá velkou chybu, kdyţ poţadují, aby se jejich dítě chovalo dospěle a partnersky bez ohledu na vývojovou a rozumovou úroveň dítěte a jeho osobnostní limity. (Kubíčková 2001: 91) Na druhou stranu je moţné, ţe i s podporou rodiny samotné dítě nabyde dojmu, ţe musí být silné a nesmí na veřejnosti ukazovat své projevy truchlení. Zároveň můţe mít dítě pocit, ţe zármutek a truchlení pozůstalého rodiče a dospělých je důleţitější neţ jeho smutek. (tamtéţ) Podle Sorensenové se při truchlení dětí tohoto věku můţe objevit přemíra zájmu o vlastní bezpečí, agresivní chování, zlost a výbuchy hněvu. Mívají velkou starost a obavy o blízké, citlivé jsou také vůči úzkosti rodiče, proto se stahují do sebe. Jsou úzkostlivé a vystrašené. Pozůstalé děti se snaţí vyhnout povinné docházce do školy a horší se jim školní výsledky. Můţe dojít k častým změnám nálad, chování aţ změně osobnosti a ztrátě obvyklých zájmů. Sorensenová v neposlední řadě také zmiňuje tzv. magické myšlení 1, které vyplňuje volný prostor v rozumovém dětském chápání. Je moţné, ţe se stejně jako v mladším věku dítěte projeví u dětí somatické symptomy, či regresivní příznaky. (Sorensen: 2012) Dospívající Ve věku mezi rokem děti ztrátu milované osoby vnímají daleko racionálněji, jiţ podobně jako dospělí. Příkladem truchlení či příznakem zármutku mohou být: zlostné a zmatené reakce, bázlivost, úzkost, noční můry, výchovné problémy, zhoršení prospěchu ve škole, poruchy koncentrace pozornosti, pocit nepochopení a opuštění, závist a ţárlivost, sklon k uţívání drog, alkoholu a rizikové chování. (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013: 8) Všechny tyto projevy chování mohou signalizovat, ţe dítě se se svým zármutkem nedokáţe vyrovnat a volá o pomoc. (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013: 8-9) A právě volání o pomoc Bowlby uvádí jako jednu z hlavních skupin psychologických reakcí dítěte na úmrtí blízké osoby. Dalšími skupinami psychologických reakcí jsou konkrétní myšlení a chování orientované na ztraceného člověka, dezorganizace, zoufalství a uzavření se do sebe, dále 1 Víra dítěte, ţe jeho myšlení se rovná také jeho konání. U dětí normálním stadiem vývoje, během něhoţ děti věří, ţe jejich myšlenky a přání způsobují jevy okolo nich. Mohou se například domnívat, ţe venku prší proto, ţe si to přály (Reber, Reberová, 2001: 831) 15

16 nepřátelství vůči komukoliv. Poslední skupinou je změna chování orientovaná na zcela nový objekt. (Kubíčková 2001: 91-92) Ovšem není pravidlem, ţe se uvedené příznaky truchlení vůbec projeví. Jednotlivé projevy truchlení uvedené výše se mohou projevit i v pozdní adolescenci (15 20 let), společně například i s neurózou, fobií nebo třeba suicidální tendencí. Celkově osoba v období dospívání je citově nestabilní a velice lehce zranitelná, proto se můţe cítit méněcenně a projevovat se emotivně. Zároveň pro ni můţe být obtíţné reagovat a přizpůsobit se změnám po úmrtí rodiče. Fáze pozdní adolescence se vyznačuje hledáním identity a u dospívajícího můţe být v této situaci váţně nabourána. (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013: 12) Významnou roli při vyrovnávání se se ztrátou milované osoby hraje blízké sociální okolí dospívajícího, které má na něj v tomto období velký vliv. Proto dospívající očekává podporu a pochopení. V případě nedostatku nebo úplné absence naplnění těchto očekávání můţe být jeho truchlení značně zkomplikováno. Značný vliv můţe mít také na proces truchlení předchozí zkušenosti dítěte se smrtí a psychické obranné mechanismy Rodinné prostředí Od svého narození dítě prochází procesem socializace, ve kterém se dle Nakonečného: učí orientaci ve světě symbolů, ale i předmětů denní potřeby, ve světě společenských zvyklostí a hodnot, učí se kulturním návykům slušného chování, cítění a interpretaci skutečnosti. (Nakonečný in Šnýdrová 2008: 24) V tomto procesu dítě získává sociální zkušenosti na základě tzv. bazální osobnosti, tedy osoby, která představuje jakýsi psychický základ ukazující konkrétní ţivotní situace a s nimi spojené reakce a emoce. Z toho vyplývá, ţe primárním zdrojem bazální jistoty či nejistoty popř. úzkosti je dostatek či nedostatek a kvalita pozitivních emočních vztahů. Ty vychází z nejbliţšího okolí dítěte a nejčastěji jimi jsou rodiče. V situaci úmrtí jednoho z nich můţe u dítěte dojít k absenci pozitivních citových projevů ze strany nejbliţších. A Šnýdrová předpokládá, ţe: nedostatek kladných citových projevů a vztahů (citová deprivace) můţe v raném období dítěte (období do roku jeho ţivota) vytvořit jiţ nezvratné osobnostní rysy jako je například: agresivita, citová labilita, sebepodceňování 16

17 a další. (Šnýdrová 2008: 25) Nemluvě o tom jaké důsledky to můţe mít na dítě v pozdějším věku. Viz kapitola Dospívající) Za předpokladu, ţe dítě pochází z úplné rodiny, prostředí a podmínky pro truchlení v rámci rodinného systému dítěte vytváří pozůstalý rodič. Důleţitým determinantem je tedy i vztah dítěte s pozůstalým rodičem. Protoţe stejně jako můţe být rodič nápomocný v procesu truchlení dítěte, tak mu můţe i bránit. Dítě by mělo mít moţnost promluvit si s pozůstalým rodičem o obtíţné situaci. Rozhovor by měl být veden ve vzájemné důvěře i otevřenosti. (Kubíčková 2001: 97) Dalším zdrojem sociální opory v rodinném systému mohou být pozůstalí sourozenci, protoţe společný zármutek a sdílení pocitů a emocí pro obě strany můţe představovat podporu. Dle Mareše se ale i zde můţe objevit konflikt v podobě vzájemného obviňování. (Mareš 2012: 36) Významným determinantem truchlení dítěte je širší okolí, jako jsou jeho kamarádi, širší rodina, spoluţáci, atd. Zkrátka všichni, jejichţ typ a způsob reakce na zármutek dítěte je nějakým způsobem pro něj důleţitý. Protoţe vstřícnost těchto lidí a třeba jen ocenění toho, ţe u dítěte zaznamenali pozitivní posun v jeho truchlení, můţe být dítěti ku prospěchu. Stejně tak i moment kdyţ se objeví v jeho sociálním okolí někdo, kdo mu bude vzorem pro zvládání takto náročné ţivotní situace. (Calhoun a Tedeschi 2006: 12-14) Ovšem taky je moţné, ţe se takové podpory ze svého okolí dítě nedočká, protoţe dle některých autorů má sociální okolí dítěte v dnešní době tendenci se od dítěte oddalovat, protoţe neví, jak by se k němu mělo chovat. V rámci vyrovnávání se dítěte se ztrátou rodiče musíme také vzít v úvahu kvalitu vztahů mezi rodiči a také mezi dítětem a rodiči před smrtí. To totiţ můţe mít vliv nejen na truchlení dítěte, ale i na nastavení rodiny do budoucna. Specifické problémy mohou nastat v případě rozvedených manţelství, především ve chvíli, kdy zemře rodič, se kterým dítě ţije. 2 V této situaci je totiţ nutné uvědomit příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí o smrti rodiče, kterému bylo dítě dáno do péče a zaţádat daný okresní soud o svěření pozůstalého dítěte do péče druhého rodiče, popř. jiného vhodného příslušníka rodiny. Po schválení ţádosti o svěření dítěte do péče můţe jeho zákonný zástupce zaţádat o sirotčí důchod a to na okresní správě sociálního zabezpečení. (Pozůstalostní ) Pro dítě můţe tento zásah představovat částečnou či úplnou změnu 2 Jinej svět [hlavní webová stránka portálu]. 17

18 rodinného prostředí s čímţ souvisí také určitá míra přizpůsobení. Změny mohou spočívat například v nastavení rodinného systému (role, vztahy, rituály, atd.), změně bydliště, města, školy a dalších Zemřelý rodič Bezesporu můţeme zaznamenat rozdíl mezi tím, kdyţ dítěti zemře otec či matka. Kaţdý z nich totiţ ve výchově zastupuje specifickou funkci. Zároveň je kaţdý z nich pro dítě představitelem nebo modelem jiné poloviny lidstva. Dle Bowlbyho je zejména v prvních letech ţivota dítěte pro jeho vývoj významnější matka. Dlouhodobé odloučení od této osoby můţe pro dítě znamenat narušení psychického zdraví s moţnými pokračujícími důsledky ještě v době dospělosti. (Šnýdrová 2008: 26) Kdyţ zemře rodič stejného pohlaví, dítě tím ztratí osobu, se kterou se v rámci jeho vývoje identifikovalo. Při ztrátě rodiče opačného pohlaví přichází o člověka, díky němuţ se diferenciovalo, jinak řečeno odhaluje rozdíly a také se učí jakým způsobem se chovat k člověku jiného pohlaví. Chybí-li některá z těchto důleţitých osob v ţivotě dítěte, získává dítě zkušenosti s chybějícím rodičem a tedy výchovným principem daleko náročnější cestou. Výchovný princip matky je zaloţen na bezpodmínečném přijetí dítěte a lásce k dítěti, která je automaticky vyjadřována. Otec ve výchově očekává především výsledky, vyzdvihuje řád, své nároky, výkon a logiku. Jeho pochvala je pro dítě daleko více zaslouţená. Obě pohlaví rodičů dítě do určitého věku vnímá jako vzor ţenskosti a muţnosti, jenţ pro něj představuje potenciál či ţivotní vklad. Ten má být co nejlépe rozvíjen a kultivován a to nejen v zájmu dítěte, ale i celé společnosti. Protoţe jak píše Matějček: Ztráta matky nebo otce v rodině je tedy ztrátou základní příleţitosti k rozvíjení tohoto potenciálu, daného příslušností k jednomu pohlaví. Neplatí to jen pro ztrátu otce u chlapců. Také dívky potřebují ve svém nejbliţším ţivotním prostředí muţské vzory, aby ve styku s nimi kultivovaly a osvědčovaly svou ţenskost. A chlapci samozřejmě potřebují vzory ţenské, mateřské. (Matějček, 1992: 152). Bowen tvrdí, ţe rodina je stabilní a v relativní rovnováze v případě, kdy všichni její členové efektivně zastávají svoji roli. Kdyţ poté v systému chybí jeden z rodičů, rovnováha se naruší, ale stále má rodina zdroje k tomu se se ztrátou vyrovnat. Ovšem pro rodinu nestabilní, v níţ například dítě mělo komplikované vztahy s rodiči, můţe být proces vyrovnávání se se ztrátou jednoho z nich dlouhodobější. (Bowen in Kubíčková 2001: 96) 18

19 2.1.4 Způsob úmrtí Další významnou okolností při vyrovnávání se dítěte se ztrátou rodiče je i způsob úmrtí. To totiţ utváří pohled dítěte na danou událost a způsob i význam truchlení. Rozdílné jsou totiţ reakce dítěte při anticipovaném úmrtí, kdy má většinou prostor k přípravě na smrt rodiče a jiná je reakce na náhlé úmrtí. Zvlášť těţká situace nastává v momentě, kdy je rodič například obětí trestného činu nebo spáchá sebevraţdu. Tato krizová situace, kdy se dítě vyrovnává s náhlým či násilným úmrtím rodiče, pro něj můţe být aţ nebezpečná. A to z toho důvodu, ţe v rámci vypořádání se s takovou situací je dítě ohroţeno rozvinutím PTSD čili posttraumatické stresové poruchy. (viz níţe kapitola 2.2. Komplikace při truchlení) Další faktory ovlivňující truchlení Elias tvrdí, ţe zármutek dětí je mimo jiné vţdy závislý na osobnostní struktuře dítěte. (Elias: 1998: 20) Abychom mohli dítě lépe pochopit, musíme si také uvědomit jak důleţitá je reakce a podpora širšího okolí dítěte. Intenzita a počet vnějších podmínek, které nastávají v době po úmrtí milované osoby, bezesporu ovlivňují celý průběh truchlení. Bowlby uvádí, jak nesmírně je důleţité v tomto období pomoc a podpora blízkého člověka, zvlášť u dětí. A to z toho důvodu, ţe dospělý si ve svém ţivotě jiţ ověřil, ţe více či méně dokáţe fungovat bez vazebné postavy tedy jakési primární pomoci nejbliţší osoby, zatímco dítě takovou zkušenost prozatím nemá. (Bowlby 2014: ) Významným faktorem, který můţe mít vliv na vyrovnávání se dítěte se ztrátou je finanční nebo bytová situace pozůstalé rodiny. Kdyţ totiţ z rodinného systému vypadne otec, coţ podle Matějčka s Dytrychem dle statistik častější situace, ztratí tak většinou rodina roli ţivitele. (Matějček, Dytrych, 2002: 88) Pozůstalá rodina si potom v důsledku toho nemůţe dovolit ţivotní standard, na který byla do té doby zvyklá - dovolené, zájmové krouţky, nečekané náklady nebo příliš vysoké nájemné. Můţe dojít aţ k vystěhování se ze současného bydliště, coţ je další náročná situace pro všechny pozůstalé členy rodiny. 19

20 Specifickou skupinou truchlících mohou být dětí s mentálním handicapem. Špatenková uvádí, ţe jejich nejbliţší okolí má často tendenci chovat se k nim v záleţitosti úmrtí jejich rodiče hyperprotektivně. Nejbliţší totiţ mají dojem, ţe podobně jako ti nejmenší, tak také děti s mentálním handicapem smrt ještě dostatečně dobře nechápou a proto jim neumoţní, aby byly přítomny rituálům spojených se smrtí jejich rodiče. Nicméně u dítěte, ať s jakýmkoliv handicapem nebo bez něj, bychom nikdy neměli podcenit jeho schopnost truchlit. Kaţdé dítě má právo vědět, ţe jeho rodič zemřel. Aby mohl proces truchlení proběhnout zdravým způsobem, potřebuje dítě s mentálním handicapem o tom dostat jednoduchou a jasnou informaci, která bude odpovídat jeho intelektuální úrovni. Právo má také na následnou pomoc a péči. (Špatenková 2013: 78) 2.2 Komplikace při truchlení V této kapitole se zaměřím na moţné komplikace, které se vztahují k dítěti a jeho procesu truchlení a dále na moţné chyby v této oblasti ze strany okolí dítěte Závažné projevy zármutku dítě Jak jiţ zmiňuji výše, dítě je při proţívání traumatu spojeného například s náhlým úmrtím rodiče ohroţeno posttraumatickou stresovou poruchou. Tato dlouhotrvající reakce dítěte na proţívané trauma se projevuje dvojím způsobem. První je intruze, tedy neodbytné a vtíravé tendence znovu proţívat její událost a její konsekvence ve formě ţivých vzpomínek obrazů a snů. Druhá skupina symptomů zahrnuje tendenci popření a vyhýbání se situacím, lidem místům nebo činnostem, které událost připomínají. K dalším často proţívaným symptomů u PTSD patří příznaky zvýšeného rozrušení a nadměrné aktivace (poruchy spánku, koncentrace, podráţděnost) a změny v emočním proţívání (lhostejnost, pocity bezmoci, emoční oploštělost, anhedonie neschopnost proţívat radost a pozitivní emoce obecně. (Kohoutek, Špok, Čermák 2009: 23-24) Porucha PTSD nastává v případě, kdy její symptomy zásadním způsobem narušují kaţdodenní činnost dítěte. Je také nutné brát v úvahu, ţe se porucha nemusí objevit bezprostředně po události, ale aţ do šesti měsíců po traumatu. (Kohoutek, Špok, 20

21 Čermák 2009: 26) V případě rozpoznání této poruchy je vhodné doporučit rodině spolupráci s psychologem. Viz kapitola Odborná pomoc Další závaţný projev zármutku dítěte uvádí Špatenková. Podle ní dlouhodobé odloučení rodiče od dítěte u něj způsobuje stavy agrese, které přecházejí aţ do stavů deprese. (Špatenková 2004: 55-56) Zvláště nebezpečné je pak pro dítě táhlé proţívání deprese, kdy je dítě dlouhodobě unavené, bez energie, úzkostné, podráţděné, neklidné a plačtivé. Nezajímá se o aktivity, ze kterých mělo dříve radost a odmítá kontakt s jinými dětmi. V důsledku toho se mohou u dítěte opakovat projevy napětí, bezmoci, výbuchy křiku a zlosti. Signály, které by rodiče a pomáhající měli varovat, jsou poruchy spánku, opakující se stíţnosti na somatické příznaky jako jsou bolesti rukou, nohou, hlavy či břicha. Dále je to sebepoškozující chování, suicidální myšlenky a pocity, opakované uţívání alkoholu a dalších omamných látek. (Sorensen 2012) Lidé, kteří pomáhají dítěti vyrovnat se se ztrátou milované osoby, by se měli mít na pozoru v případě, kdy se dítě nadměrně ztotoţňuje se zemřelou osobou a napodobuje ji. V důsledku toho totiţ můţe dítě mít touhu připojit se k zesnulému rodiči. Vhodné je také mít na zřeteli celkový vývoj dítěte a sledovat zda neodpovídá mladšímu věku a nepřevládá regresivní chování. (tamtéţ) Chyby ze strany okolí Komplikace při truchlení dítěte nastává v případě, kdy rodič před ním tají fakt o úmrtí nejbliţšího a zastírá to informací, ţe maminka nebo tatínek jsou na sluţební cestě nebo stále v nemocnici a brzy se vrátí domů. To můţe u sociálního pracovníka či jiného pomáhajícího vyvolat tendenci seznámit dítě s pravdou o jeho rodiči, ovšem to byla velká chyba. Odpovědnost za výchovu dítěte v konečném důsledku nese rodič, takţe pomáhající musí respektovat jeho přání, ať uţ je jeho názor jakýkoliv. Jak bude zmíněno i níţe, naším úkolem je podporovat rodiče tak, aby znovu získal důvěru v sebe samotného do takové míry, aby přijal radu pomáhajícího i v této záleţitosti. (Parkes, Relfová, Couldricková, 2007: ) Protoţe jak píše Matějček s Dytrychem, odkládání pravdy dítěti situaci neulehčuje, naopak přináší komplikace. Dítě snadněji prochází všemi čtyřmi fázemi truchlení v přítomnosti těch, kdo jsou stejně naladěni, tudíţ v dané situaci mu mohou být přirozenou oporou. (Matějček, Dytrych 2002: 93) Ačkoliv si rodiče mnohdy uvědomují, ţe je potřeba o smutné události mluvit, jejich 21

22 vlastní smutek jim můţe zabraňovat o ní s dětmi hovořit. Obávají se nekontrolovatelných projevů vlastního zármutku a navíc se domnívají, ţe dětská psychika je příliš křehká k tomu, aby tento fakt unesla. (Parkes, Relfová, Couldricková, 2007: 147) Nicméně je nutné informaci o úmrtí rodiče sdělit včas. Jak zdůrazňují mnozí autoři, zvlášť v případech, kdy jde o sebevraţdu či vraţdu. (Kubíčková 2001, Matějček, Dytrych 2002, Špatenková 2013) Ze zkušenosti vyplývá, ţe děti takovéto situace zvládnou mnohem lépe, neţ jejich nejbliţší okolí předpokládá také proto, ţe se ve svém zármutku necítí sami. (The Dougy Center 2004) Matějček s Dytrychem píší: Jestliţe se však o pravém stavu věcí dozvědí aţ později, kdy u dospělých kolem došlo k fázi vyrovnání, kdy nikdo nepláče a kdy uţ povoluje ochranná atmosféra rodinné semknutosti tváří v tvář společnému neštěstí, je pro děti daleko těţší takovou zprávu bez hlubších otřesů přijmout. (Matějček, Dytrych 2002: 94) Ze stejné obavy jako v předchozím případě vychází i další komplikace. Tedy obava, ţe je dítě příliš křehké a citlivé způsobuje dojem rodičů, ţe bude lepší, kdyţ jim neumoţní účast na pohřbu nebo jiných rituálech. Tato obava není na místě. Pokud dítěti dostane přiměřené emoční podpory, dokáţe se dítě zvládnout i účast na pohřbu pohled na zemřelého nebo i další rituál spojené s úmrtím rodiče. Je potřeba aby nejbliţší lidé umoţnili dítěti o ztrátě mluvit a upozornili jej na to, co můţe očekávat. Samozřejmě u kaţdého dítěte musíme zohlednit jeho věk a zralost. V návaznosti na zmíněné obavy se můţe stát, ţe bude mít nejen pozůstalý rodič, ale i nejbliţšího okolí tendenci chovat se k dítěti přehnaně ochranitelsky a úzkostně, čímţ dává dítěti najevo, ţe svět je obecně nebezpečný a zlý. Pokud se ale od dítěte dospělými očekává, ţe se bude chovat také dospěle, můţe to u něj vést k podráţděnému a úzkostlivému chování. Takové chování je pak buď z lítosti přehlíţeno, nebo trestáno, coţ zvyšuje u dítěte pocit, ţe je odmítáno. (Parkes, Relfová, Couldricková 2007: ) Komplikace mohou také nastat s příchodem nového partnera či partnerky do rodiny. Pozůstalý rodič můţe narazit na nepochopení aţ odpor dítěte, které můţe mít tendenci zemřelého idealizovat a odmítat jakékoliv srovnání někoho nového se zesnulým. Dítě totiţ můţe vycházet z pohádkových předsudků, v nichţ jsou zobrazovány jen zlé macechy nebo nepřející a lakomý otčímové. Proto je důleţité, aby nově příchozí osoba do rodiny neměla přílišnou snahu okamţitě nahradit nebo dokonce 22

23 převyšovat roli chybějícího rodiče. Mohla by se tak snadno stát obrovským konkurentem zemřelého a vyslechnout si bolestné srovnávání. Dle Matějčka nejlepší cestou jak se nová osoba ke zraněnému dítěti můţe přiblíţit, je jednat zdrţenlivě a být trpělivý v kontaktu s dítětem. (Matějček, Dytrych, 2002: 91-92) 2.3 Samostatné vyrovnávání se dítěte se ztrátou Dítě nebo dospívající můţe vyţadovat samotu při vyrovnávání se se ztrátou milované osoby zvlášť v posledních dvou fázích. Dětem všech věkových kategorií v tomto stádiu zármutku můţe být velice uţitečná literatura a to například beletrie, moţná i odborná literatura, opominutelnými se však nesmějí stát pohádky. Ty dle Špatenkové: podtrhují význam smrti jako nezbytnou součást koloběhu ţivota a smrti, zrození a umírání, obnovy a zániku. (Špatenková 2013: 128) Konkrétně můţeme uvést krásnou knihu - Kdyţ Dinosaurům někdo umře (Brown L. K., Brown M. T. 2010) 3, která můţe dobrým pomocníkem při vyrovnávání se se ztrátou pro ty nejmenší. Dětem přibliţně od sedmi let lze doporučit příběh Myši patří do nebe (Procházková 2006), starším dětem potom například román Bratři Lví srdce (Lindgrenová 2013), Dospívajícím můţe být nápomocen například titul Kniha o ţivotě a smrti (Munthe 2004) nebo kniha Svědectví zármutku od C. S. Lewise. (Lewis 2012) či od Trobischové Učím se ţít sama. (Trobischová 1995) Pokud by děti měli zájem o odbornou literaturu, uznávanými odborníky jsou např. J. Bowlby, J. W. Worden, C. M. Parkes a další, z českých Špatenková, N. Kubíčková, H. Haškovcová. Uţitečnou v tomto směru můţe být pro děti specializovaná knihovna spolku Cesty domů, určená po všechny, kdo mají zájem o literaturu zabývající se koncem lidského ţivota. (Lohýnková 2011) Pro děti moţná schůdnějším zdrojem informací a pomoci mohou být webové stránky či nejrůznější internetové portály např. umírání.cz 4, cesta domů.cz 5. Nápomocné mohou být také přímo internetové poradny nebo nově i Facebook zemřelého, kam mu na zeď přátelé a známí píší vzkazy. (Špatenková 2013: 129) 3 Viz příloha č. 1 4 Umírání.cz informační a diskuzní portál [hlavní webová stránka portálu] 5 Cesta domů.cz - [hlavní webová stránka portálu] 23

24 Atraktivní a zajímavou aktivitou pro děti můţe být sledování filmů, věnující se tématice smrti a novému hledání jako je film P. S. Miluji Tě 6, Město Andělů 7, Podivuhodný příběh Benjamina Buttona 8 nebo Koření ţivota. 9 Náročnou situaci v období post finem můţe dítěti usnadnit také psaní deníku, kdy některým přináší úlevu, kdyţ si dítě zapisuje všechny své pocity, starosti, radosti nebo si můţe psát básničky. Podobně můţe fungovat i sepsání dopisu zemřelému rodiči, v němţ pozůstalé dítě sepíše vše, co zesnulému ještě nestihlo říci, či můţe otevřít záleţitosti dosud nevyřešené nebo nevyřčené. Další nápomocné aktivity, které jsou uskutečňovány ve více lidech, uvádím v následující kapitole Aktivity pro truchlící děti. 3 FORMY POMOCI POZŮSTALÝM DĚTEM Jak zmiňuji jiţ výše, úmrtí jednoho z rodičů představuje pro dítě v první řadě šok, z něhoţ se postupně vzpamatovává. Aby si mohlo snadněji projít dalšími fázemi truchlení, existují formy pomoci, které pomohou dítěti rychleji, v některých případech i pozitivně, se vyrovnat s jejich zármutkem. U některých konkrétně uvádím věk dítěte, kterému je forma či technika pomoci určena. V jiných věk nezmiňuji a vycházím z toho, ţe kaţdé dítě prochází svým individuálním a zároveň jiným procesem truchlení neţ ostatní. Tudíţ se daná forma pomoci můţe vyuţít téměř v jakémkoliv věku dítěte. 3.1 Pomoc ze strany okolí Péče o dítě, proţívající tak signifikantní ztrátu jako je úmrtí jednoho z rodičů, by měla být komplexní a zároveň začínat v jeho přirozeném prostředí, tedy nejčastěji v jeho rodině. Pro snazší vyrovnávání se s tíţivou ţivotní situací je pro dítě ideální, kdyţ jej rodiče na tuto situaci připravují. A to se týká nejenom těch, které očekáváme jako je např. anticipované úmrtí jednoho z rodičů, ale i náhlých ztrát. A to tím, ţe netabuizujeme téma smrti před dětmi, ale bavíme se o něm s nimi jako o něčem zcela přirozeném a normálním, zahrnujeme do repertoáru pohádek a příběhů i takové, kde se toto téma objevuje. (Parkes, Relfová, Couldricková, 2007: 144) 6 Česká-slovenská filmová databáze Česko-Slovenská filmová databáze [hlavní webová stránka] 7 Tamtéţ 8 Tamtéţ 9 Tamtéţ 24

25 Protoţe dítě potřebuje ke svým nejbliţším pociťovat důvěru, je dobré mu na všechny jeho dotazy odpovídat pravdivě. Naopak lţi mohou důvěru dítěte narušit a oslabit. Dítě potřebuje odpovědi na věci, kterým nerozumí, pokud je rodič neví, je zcela přirozené to dítěti přiznat. Důleţité je také vyjadřovat se v rozhovoru konkrétními slovy jako zemřel nebo byl zabit, coţ můţe být náročnější pro pozůstalé, nicméně ze slov odešel nebo ztratili jsme můţe dítě nabýt dojmu, ţe se zemřelý opět vrátí. To se týká především dětí do pěti let, které nerozumí významu smrti. (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013) Celkově smrt nejbliţšího člověka převrátí dítěti jeho dosavadní svět naruby a všechny změny v něm vnímá velice intenzivně, coţ můţe zesílit proţitky truchlení. Pocit stability je moţné opět obnovit zachováváním běţného řádu dne, tzn. ustálit dobu vstávání, docházení do školy, společného programu, ukládání se ke spánku, rodinné rituály a další. Dítě také nemá mnoho míst, kde by mohlo otevřeně a bez ostychu vyjádřit své pocity a ventilovat svoje emoce. Pro tento záměr potřebuje nejlépe bezpečné zázemí domova. (The Dougy Center 2004) Lékem v zármutku je pro dítě jakéhokoliv věku moment, kdy mu někdo v tomto bezpečném prostředí naslouchá, má-li potřebu o ztrátě blízkého mluvit nebo vyprávět svůj příběh. Dítě vyţaduje naslouchání bez jakéhokoliv hodnocení, rad či názorů. Špatné jsou totiţ rady typu musíš se z toho dostat, jít dál nebo vím, jak se cítíš. Kdyţ se tedy dítě svěří s tím, ţe se mu stýská po zemřelém otci, je vhodné jej podporovat, aby se o svých pocitech rozpovídal, coţ je někdy u mladších dětí snadnější neţ u dospělých. Důleţité je také přizpůsobit se jazyku a tempu rozhovoru dítěte. Výsledkem těchto opravdových rozhovorů je pomoc při získávání pocitu bezpečí, rovnováhy a kontroly. Pokud bude o zemřelém mluvit rodič či kdokoliv blízký, neměl by se vyhýbat jménu nebo vzpomínkám na zemřelého např.: tvoje máma dělala ty nejlepší koláčky, co jsem kdy jedl. To totiţ dítě utvrzuje v tom, ţe téma smrti rodiče není tabu a zároveň ho dovádí k myšlence, ţe rodič, který zemřel, můţe ţít nadále v ţivotech pozůstalých. Dětem také pomáhá, kdyţ mohou na zemřelého vzpomínat skrze předměty, které mu po něm zůstanou předmět, fotografie aj. Proto je dobré umoţnit dítěti, aby se podílelo na třídění věcí a mohlo si vybrat, co si po rodiči nechá. Vţdy je nutné mít na paměti, ţe co pomáhá ve vyrovnávání se se ztrátou jednomu dítěti v rodině, nemusí pomoci druhému. Například jedno dítě bude chtít nosit oblečení po zemřelém, zatímco druhé se můţe cítit nesvé v přítomnosti mnoha věcí, které jej 25

26 připomínají. Proto je nesmírně důleţité umoţnit dítěti, aby si mohlo samo vybrat. Díky moţnosti volby se totiţ cítí neopomíjené a hodnotné. To můţeme uplatnit kupříkladu při výběru toho, jak se dítě se zesnulým rozloučí. Pokud bude chtít, umoţníme mu, aby se podílelo na výběru rakve, oblečení či květin pro zemřelého. (tamtéţ) Několik měsíců po smrti svého otce vypovídá sedmiletý chlapec: Mám v sobě spoustu slz, ale nedokáţu je ze sebe dostat ven tak snadno jak moje máma. Dítě potřebuje všechny své nálady, pocity a emoce vyjádřit, ať uţ negativním či pozitivním způsobem. Jejich okolí jim prokáţe velkou sluţbu, kdyţ jim toto umoţní kdyţ chtějí být sami, nevnucovat se do jejich přítomnosti, kdyţ mají vztek dovolit jim tlouci do polštáře. Důleţité je také zprostředkovat dítěti fyzické aktivity, při nichţ se mu uvolňují emoce, a sniţuje se napětí. Stejný efekt má také hra. (tamtéţ) Pomoc ze strany okolí mohou představovat nejenom lidé, kteří jsou dítěti blízcí, ale i lidé blízcí mu podobnou ţivotní situací a proţívanou bolestí. Zde se nabízí forma pomoci svépomocných skupin, která sice není určená přímo pro děti, ale mohla by těm starším být nápomocna ve vyrovnávání se se svým smutkem. Takovouto pomoc ve formě pravidelného setkávání nebo vzpomínkového setkávání nabízí například Klub Podvečer. 10 Existují také víkendová setkání pro truchlící a doprovázející v zármutku, která nabízejí pobyty pro celé rodiny. Cílem těchto setkání je lépe rozumět zármutku jak svému, tak svých blízkých, součástí je i kreativní práce se zármutkem. Dále duchovenská i praktická pomoc, vzájemná výměna či sdílení zkušeností a také emoční a morální podpora. V návaznosti na víkendová setkání je dalším cílem iniciování vytváření svépomocných regionálních skupin pozůstalých Aktivity vhodné pro truchlící děti Za předpokladu správného druhu podpory se dítě dokáţe se svým zármutkem vyrovnat a také je časté, ţe se z nich stávají silnější osobnosti. Jak zmiňuje Malá: 40% významných vědců v mládí ztratilo jednoho z rodičů. (Malá 2007: 59) Podporu v dětském světě zármutku můţe představovat jakákoliv činnost, skutek nebo třeba práce, jeţ dítě nenásilnou formou můţe vést z jeho bolesti do běţného ţivota. (Matějček 10 Cesta domů Klub Podvečer [hlavní webová stránka střediska]. 11 Pohřebiště.cz Dokumenty. Porozumět zármutku a jak doprovázet truchlící. 26

27 Dytrych 2002: 95) Ale zvlášť menší děti si o pomoc neřeknou, proto v následující kapitole předkládám moţné aktivity, které mohou být inspirací jak pro sociální pracovníky, tak pro nejbliţší okolí dítěte Vzpomínkové aktivity První varianta kreativního způsobu vyrovnávání se se ztrátou rodiče představuje aktivitu vyrábění tzv. vzpomínkové knihy, na které se mohou spolu s dítětem podílet i další členové rodiny. Jedná se o knihu, kde dítě shromáţdí například fotografie zemřelého, básně, kresby členů rodiny nebo vyprávění rodinných událostí, jenţ se pojí k významné vzpomínce, události se zemřelým, texty jeho oblíbených písní, recepty jeho oblíbených jídel, atd. Děti se mohou ke knize vrátit a opět si zavzpomínat. (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013: 9) Obdobnou variantou můţe být tzv. archiv vzpomínek 12, coţ představuje například krabici, do níţ dítě uloţí, jakékoliv předměty, které se váţou k zemřelému. Takţe to nemusí být jen fotografie nebo dopisy, ale také například oblíbené věci zemřelého, šperky, oděvy, rodinné video s ním, audionahrávky. Tento archiv vzpomínek se tedy skládá jednak z předmětů, které nám milovaného připomínají, a jednak z tzv. asociačních předmětů, coţ můţe být věc patřící zesnulému nebo jen obyčejný předmět, který mělo dítě po ruce, kdyţ se o smrti rodiče dozvědělo. Stejně jako vzpomínková kniha, tak i aktivita archivu vzpomínek pomáhá dítěti udrţet vztah se zemřelým. (Špatenková 2013: ) Dítěti můţe pomoci třeba jen, kdyţ si vystaví fotografii zemřelého. Ze strany svého okolí můţe ocenit, kdyţ si s ním ať s vyuţitím vytvořené vzpomínkové knihy či archivu vzpomínek blízcí povídají a společně vzpomínají. Co se vzpomínek týče, jednoduchou aktivitou s dítětem je také uvařit si s ním oblíbené jídlo zemřelého nebo zazpívat si jeho písničku Výtvarné aktivity Jednou z nejjednodušších a u dětí často nejoblíbenějších činností je malování nebo kreslení. Terapeutický význam pro dítě můţe mít, kdyţ například dostane návrh nakreslit z čeho je smutné nebo nějakou vzpomínku na zemřelého rodiče. Nemusíme se také omezovat jen na tuţku a papír, ale můţeme vyuţít například modelovací hlínu 12 Viz příloha č. 2 27

28 k tomu, aby dítě vymodelovalo vlastní zlost, pocity, vzpomínku nebo jej nechat bez instrukcí modelovat vlastní výtvor. (Worden, 1996: 163). K nejrůznějším kolážím můţeme pouţít rozmanité matriály jakou je textil, knoflíky, bavlnky staré fotografie, noviny dřevo, těstoviny, škeble, mušle a další. Aby všechny tyto aktivity splnily svůj úplný význam, musí se chtít dítě o svůj výtvor podělit a mluvit o něm. Sociální pracovník či rodič potom s dítětem rozebírá, co dítě dělalo, proč danou věc vytvořilo a co cítí, tak abychom správně pochopili interpretaci dítěte. (tamtéţ) Protoţe jak Liebmann upozorňuje, jeden symbol nepředstavuje pouze jeden význam, ale můţe mít celou řadu různě podmíněných významů. (Liebmann 2005: 47) Pro představu uvádím několik konkrétní výtvarných aktivit vhodných pro truchlící děti. Začarovaná rodina je známá technika spočívající v tom, ţe dítě dostane papír, pastelky a tuto instrukci: Nakresli obrázek, jako kdyby přišel kouzelník a kaţdého z rodiny začaroval do nějakého zvířete a ty musíš vymyslet, jaké zvíře by se na koho asi tak nejlépe hodilo. (Matějček, Dytrych 2002: 35) Špatenková rozšiřuje o moţnost modifikace techniky v tom směru, ţe bude rodina začarována do jiných symbolů, jako třeba do rostlin, věcí či pohádkových postav. Dítě by nemělo zapomenout nakreslit také sebe. Nesmírně důleţitý je potom následný rozhovor o kresbě. Protoţe jak píše stejná autorka: technika má zejména diagnostický význam pomocí symboliky kresby můţeme získat informace o vzájemných vazbách, koalicích i vztazích v rodině a o tom, jak dítě aktuální situaci vnímá. Charakter kresby nebývá záleţitostí náhody, ale je ovlivněn zkušenostmi, záţitky a představami dítěte. (Špatenková 2013: 130) Další výtvarná technika má název Ztratit neznamená zapomenout. Úkolem pozůstalého dítě nebo i celé rodiny je vytvořit výrobek (objekt), pro člověka, kterého ztratili. Tímto výrobkem mají pozůstalí vyjádřit, jednak co pro ně zesnulý člověk znamenal a jednak jaké představy si s ním spojují. Tato technika je účinná pro vyrovnávání se se ztrátou blízké osoby pro dítě přibliţně od deseti let. (Campbell, 1998: 112) V aktivitě Strom rodiny je dítě vyzváno, aby si představilo svoji rodinu v podobě stromu a podle toho ji také namaloval tak, aby kaţdý člen zaujal své místo na větvi, kterou mu dítě přidělí. Následuje rozhovor nad tím, v jakých vzdálenostech od sebe dítě rodinné příslušníky namalovalo, zda někdo padá ze stromu atp. Technika napomáhá vyjasnit aktuální vztahy a problémy v rodině. (Liebmann, 2005, str. 200). 28