Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra sociologie a andragogiky

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra sociologie a andragogiky OSOBNÍ ASISTENCE U OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM Personal assistance for physically handicapped people Magisterská diplomová práce Bc. Petra Nosková Vedoucí magisterské diplomové práce: PhDr. Eva Klimentová, Ph.D. Olomouc 2010

2 PROHLÁŠENÍ: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury. V Olomouci dne

3 Obsah Úvod... 5 Teoretická část Osoby se zdravotním postižením Charakteristika zdravotního postižení Specifické rysy osobnosti jedince s postižením Statistika osob s postižením Determinanty života se zdravotním postižením Socializace a sociální integrace osob se zdravotním postižením Sociální služby a dávky Veřejná správa a občané se zdravotním postižením Legislativní zakotvení sociálních služeb v České republice Standardy kvality sociálních služeb Přehled dávek pro osoby se zdravotním postižením Ucelená rehabilitace osob se zdravotním postižením Pracovní uplatnění osob se zdravotním postižením Osobní asistence Pojetí osobní asistence Osobní asistence ve světě Osobní asistence u nás Formy osobní asistence Předpoklady výkonu osobního asistenta Průběh výběru a přijímání osobních asistentů Klient Rozdíl mezi osobní asistencí a pečovatelskou službou Rozdíl mezi osobní asistencí a asistentem pedagoga Evaluace sociálních služeb Občanské sdružení Sportem proti bariérám Český ráj Praktická část Metodologie Cíl šetření Volba metodologie Výzkumný soubor Realizace dotazníkového šetření... 52

4 9 Výsledky šetření Shrnutí dotazníkového šetření Závěr Anotace Annotation Seznam použité literatury a ostatních zdrojů Seznam literatury související s tématem Seznam tabulek Přílohy Seznam příloh Příloha č. 1: Smlouva o poskytnutí osobní asistence Příloha č. 2: Dotazník pro uživatele osobní asistence poskytované sdružením Sportem proti bariérám Český ráj Příloha č. 3: Informační leták sdružení Sportem proti bariérám Český ráj o poskytované službě osobní asistence Příloha č. 4: Ceník služeb osobní asistence poskytované sdružením Sportem proti bariérám Český ráj Příloha č. 5: Základní činnosti při poskytování osobní asistence ( 5 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách) Příloha č. 6: Žádost o uznání osobou zdravotně znevýhodněnou Příloha č. 7: Přehled služeb sociální péče (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů) Příloha č. 8: Standardy kvality sociálních služeb Příloha č. 9: Činnosti pro hodnocení schopnosti zvládat úkony péče o vlastní osobu a úkony soběstačnosti a odchylný způsob hodnocení těchto úkonů u osob do 18 let věku (Příloha č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách)... 95

5 Úvod Vadou těla se duše nezohaví, krásou duše se zdobí i tělo. (Seneca) Cílem diplomové práce je zjistit míru spokojenosti uživatelů osobní asistence poskytované sdružením Sportem proti bariérám Český ráj se sídlem ve Staré Pace. Důraz je kladen na osobní asistenci jako sociální službu pomáhající těmto jedincům při cestě k sebeobsluze a samostatnosti. Diplomová práce je rozdělena na část teoretickou a praktickou. Teoretická část se zabývá osobami se zdravotním postižením, specifickými rysy osobnosti těchto jedinců, jejich postavením ve společnosti a pracovním uplatněním. V současné době převládá ambivalentní charakter v postoji zdravých k osobám s postižením; na straně jedné hrůza, odpor a na straně druhé soucit. Při setkání s občany s různým typem postižení upadají mnohdy ostatní lidé do rozpaků. K odstranění zbytečných zábran při takových setkáních je dobré znát alespoň základní problematiku a specifika daného typu postižení, řídit se několika užitečnými pravidly. Jedná se přece o zcela normální lidi, je třeba se chovat přirozeně, vyvarovat se projevů soucitu. Všeobecně převládá tendence ke generalizaci, tedy sklonu vidět všechny jedince stejně, bez ohledu na jejich individuální odlišnosti. Významnou změnou v přístupu k jedincům s postižením je přijetí zásady people first, což znamená člověk na prvním místě, je přijatelnější mluvit o lidech s postižením, než o postižených. Další těžiště teoretické části práce je přehled dávek pro osoby se zdravotním postižením. Velký důraz zde kladu na příspěvek na péči, který přinesl s sebou zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který nabyl účinnosti od a který nahradil do té doby poskytovaný příspěvek při péči o osobu blízkou nebo jinou osobu a zvýšení důchodu pro bezmocnost. Příspěvek na péči je určen na financování takových sociálních služeb pro osobu s postižením, jako je právě například osobní asistence, která je tématem předložené práce. V další kapitole se zabývám osobní asistencí, její definicí, náplní, průběhem a typy osobní asistence. Kapitola zaměřená na evaluaci sociálních služeb je oporou praktické části diplomové práce. Objasňuji zde pojem evaluace sociálních služeb a jaké otázky si při hodnocení služeb klást. 5

6 Poslední kapitola teoretické části pojednává o sdružení Sportem proti bariérám Český ráj, které poskytuje osobní asistenci. Je zde nastíněn vývoj a cíle tohoto sdružení a popis poskytované sociální služby, osobní asistence, tímto sdružením. Praktická část navazuje na teoretickou. Cílem empirické části je prostřednictvím dotazníkového šetření zjistit míru spokojenosti uživatelů osobní asistence poskytované sdružením Sportem proti bariérám Český ráj. Výsledky šetření mohou být oporou pro sdružení, neboť mohou odhalit různé bariéry, nedostatky a poukázat na možné změny v poskytování sociálních služeb tímto sdružením. Toto téma jsem si vybrala na základě praxe na Městském úřadě v Hořicích a ve zmiňovaném sdružení Sportem proti bariérám Český ráj. Zde jsem se potkala s mnoha osobami s postižením, které žijí běžný život, mají rodinu, děti a vůbec se nepovažují za jedince s handicapem. Každý den žijí naplno a účastní se různých akcí. Ve většině případů mají své osobní asistenty, kteří jim pomáhají zvládat běžné úkony péče o vlastní osobu a úkony soběstačnosti. Díky asistentům mohou tito lidé běžně fungovat a účastnit se sociálních aktivit odpovídajících jejich věku a zálibám. Osobní asistence je nepostradatelná činnost pomáhající právě osobám s postižením zvládat běžné úkony. V poslední době došlo v České republice k určitému rozšíření této sociální služby, ale i přesto se jedná o činnost velmi nedoceněnou. Veřejnost je dle mého názoru o této službě nedostatečně informována a často ani neví, že v jeho okolí je taková činnost vůbec provozována. Velmi mne překvapilo, že neexistuje aktuální ucelená publikace pojednávající o osobní asistenci. Je to velká škoda, neboť tato služba by mohla pomoci mnoha lidem, kteří o této činnosti nevědí. 6

7 Teoretická část

8 1 Osoby se zdravotním postižením V diplomové práci se zabývám osobní asistencí u osob se zdravotním postižením, proto je na úvod nutné přiblížit základní charakteristiky osob se zdravotním postižením a vývoj postojů okolí k těmto jedincům. V průběhu dějin došlo k výraznému zlepšení ve vztahu ze strany státu a lidí vůči osobám se zdravotním postižením. Můžeme to dokumentovat nejen na základě charakteristik a definic osoby s postižením, ale také na postojích k osobám s postižením nebo na podpoře a pomoci osobám s postižením. Vztah společnosti k jedincům s postižením se vyvíjel v závislosti na struktuře společnosti v určité oblasti, dále na stupni myšlení, na morálce a normách společenského života. Nejprve vztah k osobám s postižením určovaly životně existenční zřetele. Snaha o zachování rodiny vedla společnost k tomu, aby se zbavovala jedinců nemocných, neschopných pracovat. To vedlo buď k jejich přímé likvidaci, nebo k jejich vyloučení či opuštění (segregaci). Hovoříme o represivním období. S vlivem křesťanství se začaly měnit postoje k osobám s postižením. Díky křesťanské zásadě o rovnosti všech lidí před Bohem a přikázání lásky k bližnímu bylo přiznáno také osobám s postižením místo ve společnosti. Na druhé straně na konci středověku však bylo často považováno narození dítěte s postižením za boží trest seslaný na rodinu. Takové dítě bylo považováno za méněcenné, dítě ďábla. [Vítková, 2006, s ] Období humanismu a renesance znamenalo změnu vztahu společnosti k osobám s postižením a jejich výchově a vzdělávání. Podle myšlenek J.A.Komenského každý se musí vzdělávat. S prosazením kapitalistické společnosti se osoby s postižením posuzovaly z pohledu schopnosti pracovat. Z tohoto důvodu se začala věnovat velká pozornost rehabilitaci jedinců s postižením. Na přední místo zájmu se dostala jejich profesní příprava. V roce 1913 zřizuje prof. MUDr. Rudolf Jedlička v Praze na Vyšehradě první ústav v českých zemích pro zmrzačelé se školou, dílnami a nemocnicí. Poté byl zřízen Dr. Alicí Masarykovou ústav pro tělesně vadné v Brně na Kociánce. Myšlenku rehabilitační péče v plném rozsahu pak rozpracoval prof. MUDr. Rudolf Jedlička se svými spolupracovníky. [Vítková, 2006, s. 27] Druhá polovina 20. století je poznamenána rozsáhlým integračním procesem, začleňováním dětí a mladistvých s postižením do běžných školských zařízení. Tento trend se projevil i v našem školství a po roce 1989 došlo k legislativnímu umožnění integrovat děti a žáky s postižením do běžných typů škol a školských zařízení. Po roce 8

9 1992 začala vznikat speciální pedagogická centra, zřizovaná zejména při vybraných speciálních mateřských a základních školách. Současně se rozšířila i nabídka školských zařízení pro jedince s postižením. [Vítková, 2006, s ] 1.1 Charakteristika zdravotního postižení Osoby se zdravotním postižením tvoří svébytnou, vnitřně však velmi diferencovanou skupinu občanů, která má plno shodných charakteristik, které jsou odlišné od občanů bez zdravotního postižení. [Krhutová a kol., 2005, s. 17] Nejběžnějším způsobem vnitřní diferenciace osob se zdravotním postižením je model podle převládajícího zdravotního postižení. Rozlišujeme tak osoby s postižením [Krhutová a kol., 2005, s. 18]: tělesným, mentálním a duševním, zrakovým, sluchovým, řečovým, kombinovaným, civilizačními chorobami. V této souvislosti se zde budu podrobněji věnovat terminologii vztahující se k problematice postižení. Ještě ve 20. letech 20. století se užívalo pojmů mrzák, mrzáček, zmrzačelý (německy Krűppel) nejen v zákonech, ale i v názvu institucí. Příkladem může být například Jedličkův ústav pro zmrzačelé, Dětský ústav tělesně vadných v Brně. Po roce 1925 se začal tento název nahrazovat termínem tělesně postižený, k prosazení změny názvu však došlo až ve 40. letech 20. století a zejména po 2. světové válce. Ani v současnosti však nejsou diskuse týkající se terminologie jednotné. Vedle užívaného názvu tělesně postižený se stále častěji objevuje označení jedinec s tělesným postižením. Tento termín v sobě obsahuje jednoznačné oddělení mezi osobou a jedním z jejích znaků, zatímco v názvu tělesně postižený to není patrné. Proto se dává přednost užívání označení jedince s postižením, i když z praktických důvodů (kratší název) se často užívá i označení tělesně postižený. [Vítková, 2006, s. 25] V oblasti práce s osobami s postižením se vyskytuje mnoho frekventovaných označení či pojmů. Často hovoříme o poruše, symptomech, syndromech, postižení, handicapu apod. V poslední době vystupuje do popředí nejen u nás, ale i v celém světě, 9

10 diskuse kolem rozdílného pojímání termínu postižení. Každá země má několik pojetí pojmu postižení, což platí i pro edukaci dětí a žáků se zdravotním postižením. Stále více přichází do popředí myšlenka integrace/inkluze. Školní integrace se dá definovat jako snaha o společné vzdělávání a výchovu osob s postižením a jedinců bez postižení. V zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů, v navazujících vyhláškách Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a příslušných rámcových vzdělávacích programech se začal jednotně používat termín děti/žáci/studenti se speciálními vzdělávacími potřebami, kam se řadí osoby se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním, sociálním znevýhodněním a jedinci nadaní a mimořádně nadaní. [Vítková, 2006, s ] Od 70. let 20. století sílil v oblasti postižení kritický postoj k terminologii užívané do té doby. Důvodem byla skutečnost, že termíny jako postižení a handicap byly často užívány nejasným způsobem a odrážely lékařský přístup, který nebral v úvahu podmínky, v nichž lidé žijí. V roce 1980 schválila Světová zdravotnická organizace Mezinárodní klasifikaci vad, postižení a handicapů, která přinesla přesnější a zároveň i relativistický přístup. Tato klasifikace rozlišovala mezi vadou, postižením a handicapem. Poslední revidovaná verze Mezinárodní klasifikace zdravotních stavů a jejich následků přijatá Světovou zdravotnickou organizací přináší podstatnou změnu a používá následující pojmosloví [Matoušek, 2005, s ]: postižení (impairment) jsou problémy týkající se tělesných funkcí a tělesných struktur; tyto problémy mohou být příčinou omezení v činnostech (aktivity limitations), na této úrovni je důsledek popisován z hlediska jednotlivce; mohou být také příčinou omezení ve společenských aktivitách (participation restrictions), čímž jsou označovány důsledky širší, sociální. Všechny tři pojmy by se daly zahrnout pod pojem disability (je možné překládat i jako znevýhodnění), pokud má být vyjádřeno, že z nějakého hlediska představují problém. [Matoušek, 2005, s ] WHO mluví o třech základních kategoriích funkční nedostatečnosti nebo poruchy, které spočívají ve [Novosad, 2009, s. 85]: 1. snížení zdatnosti (fyzické, mentální, smyslové); 2. postižení, neschopnosti (pohybu, vnímání, myšlení); 3. znevýhodnění, handicapu (překážky ve vzdělání, občanském životě apod.) 10

11 V této souvislosti Novosad cituje zakladatele koncepce české ucelené rehabilitace, prof. Pfeiffera: Mám-li kratší nohu, jsem-li těžce krátkozraký, chybí-li mi ruka, nebo jsem na vozíku, jsem postižený; ale nemám-li upravenou obuv, berle, korekční brýle, protézu či pro život na vozíku upravené prostředí a jsem tedy omezen v nějakých činnostech, které bych jinak mohl dělat, jsem handicapovaný tj. znevýhodněný. [Novosad, 2009, s. 85] Znamená to tedy, že znevýhodnění vzniká až jako sekundární důsledek postižení v návaznosti na bariéry všeho druhu. Každé postižení působí na člověka určitým způsobem. Těžko říci, zda se dotyčný a jeho rodina smiřuje s postižením lépe, pokud se jedná o postižení vrozené nebo získané. Řada vědeckých publikací uvádí, že se dítě vyrůstající od narození s postižením na něho lépe adaptuje. Naproti tomu člověku, který je doposud zdravý a aktivní, zvyklý na určitý rytmus, se změní od jednoho okamžiku celý život, když je mu diagnostikováno určité postižení. [Krhutová, 2005, s. 23] Významné jsou také důsledky postižení v ekonomické rovině. Samotné zdravotní postižení je finančně nákladné a také dochází ke ztrátě zaměstnání nebo změně zaměstnání. Vše vede k snížení společenského statusu a osobního standardu. [Krhutová, 2005, s. 27] Krhutová ve své knize mluví o čtyřech druzích předsudků vůči osobám se zdravotním postižením [Krhutová, 2005, s. 203]: Paternalisticko-podceňující: Hlavní roli zde sehrává soucit spojený s charitativním přístupem. Osoby se zdravotním postižením jsou bezmocné a čekají na pomoc druhých. Odmítavé: Osoby se zdravotním postižením jsou neužitečné, mohou si za to samy, nežily řádným životem. Protektivně-paušalizující: K zjednodušujícímu a neadekvátnímu náhledu veřejnosti na osoby se zdravotním postižením částečně přispívají některá média, jejichž zpravodajství je zkratkovité a zavádějící. Vzniká tak dojem, že lidé s postižením dostávají nejen důchod, ale i různé dávky a příspěvky. Veřejnost však už není objektivně informována o tom, že tyto dávky a příspěvky jsou nenárokové. Idealizující (heroizující): Osoby se zdravotním postižením jsou obdařeny rozvojem pozitivních vlastností a zlepšením ostatních funkcí. 11

12 V této podkapitole jsem vymezila základní pojmy týkající se problematiky osob se zdravotním postižením, jejich nelehké postavení ve společnosti a předsudky vůči těmto osobám. 1.2 Specifické rysy osobnosti jedince s postižením Osobnost člověka, zahrnující celek psychických jevů, je mnohokrát podmíněna a vytváří se v průběhu vývoje jedince pod vnějšími i vnitřními vlivy. Především je osobnost podmíněna biologicky a to tím, že psychické jevy jsou zakotveny v organismu a jsou projevem činnosti nervové soustavy. Odtud pak pramení jedinečnost psychiky určitého jedince. Pokud postižení zasahuje nervovou soustavu (např. dětská mozková obrna), tak tím spíše hraje biologický faktor roli u osoby s postižením. Další vliv v této oblasti má genetická výbava jedince, která ovlivňuje řadu podstatných charakteristik psychiky. Svou významnou úlohu má také celkový tělesný vzhled jedince, neboť hraje mimořádně důležitou roli v sociálních vztazích, které mohou být osobní přitažlivostí či odpudivostí dítěte silně poznamenány. [Vágnerová, 2003, s. 4] Druhým důležitým vlivem pro formování osobnosti je faktor sociální. Člověk jako lidská osobnost se vyvíjí až v kontaktu s ostatními lidmi, především v nejužší rodině, kde rodiče podstatně ovlivňují jeho budoucí, formující se osobnost. Mimořádný význam má také množství a kvalita podnětů, které na jedince v sociálním prostředí působí. [Vágnerová, 2003, s. 4] V neposlední řadě je také důležitým faktorem ovlivňujícím vývoj osobnosti člověka jeho vlastní aktivita, jeho reakce na okolní svět, na vztahy, jeho vlastní činnost, vyvolávající odezvu okolí, jeho prožívání vlastní činnosti i toho, jak na ni okolí reaguje. Tento faktor přispívá k sebeuvědomění, formování představy o sobě, sebehodnocení atd. Zmíněné faktory působí ve vzájemné souvislosti. Pro člověka jsou důležité i základní časové dimenze (minulost, přítomnost, budoucnost). [Vágnerová, 2003, s. 5] Každé postižení působí podle toho, jak postižený své postižení prožívá a jak toto prožívání na něj působí, jaké způsoby řešení své situace nachází a jak tyto způsoby řešení ovlivňují jeho osobnost. Postižení můžeme z hlediska prožívání jedince chápat jako náročnou životní situaci, poněvadž dlouhodobě působí na jedince zatěžujícím vlivem, zvyšuje stres, zhoršuje jeho každodenní situaci, způsobuje řadu konfliktů. 12

13 Z tohoto hlediska je sekundární, jakým typem postižení jedinec trpí, a i to, jak těžké je jeho postižení. [Vágnerová, 2003, s. 6] Při řešení náročných životních situací lidé většinou využívají techniky, které jsou odvozeny ze dvou základních reakcí. Jedná se o situaci, kdy reakcí je přímá agrese, řešení útokem čili reakce aktivní, druhá reakce je spíše pasivní, únik, znehybnění. V praxi se čisté podoby těchto technik vyskytují spíše vzácně. Mezi techniky aktivního řešení náročné životní situace patří například verbální agrese, upoutávání pozornosti, hledání viníka, identifikace se silnější osobností, kompenzace (vyrovnávání deficitu v jedné oblasti zvýšenou výkonností v oblasti jiné) aj. Mezi únikové techniky řešení náročných životních situací patří například izolace, únik do nemoci, racionalizace, regrese, popření nebo potlačení nepřijatelné skutečnosti atd. [Vágnerová, 2003, s. 6 9] Mezi oblasti, které jsou postižením významně ovlivněny, patří [Vágnerová, 2003, s ]: Poznávací procesy - Představy, které si člověk s postižením vytváří o jevech, nejsou založeny na smyslovém poznání a často fantazijně přesahují reálný stav věcí. Neopomenutelnou roli hraje v této souvislosti jazyk a řeč. Bez dostatečně rozvinuté řeči jedinec není schopen dosáhnout úrovně abstraktního myšlení. Schopnosti Tento vliv je nejzřetelnější u vrozených postižení. V této souvislosti můžeme sledovat dvojí vliv postižení. Schopnosti, které se rozvíjejí v součinnosti s určitým druhem smyslového poznání, jsou nerozvinuty nebo rozvinuty méně, pokud chybí některý zdroj podnětů. Vliv opačného směru pak můžeme pozorovat v kompenzačním rozvoji schopností, které souvisí s náhradními způsoby vnímání. U osob s tělesným postižením můžeme často pozorovat mimořádný rozvoj intelektových schopností, vysokou úroveň abstraktního myšlení, které je pro tuto osobu oblastí kompenzace. Rysy osobnosti Formování rysů osobnosti chápeme především jako získané dispozice, ovlivněné vnějšími vlivy a formující se v průběhu vlastní aktivity jedince. Rozhodující roli zde hrají okolnosti, v nichž se jedinec v průběhu svého vývoje nachází, náročnost podmínek a požadavků, které jsou na něj kladeny a které jsou využívány. Pro jedince s postižením je náročná již sama základní životní situace především na schopnost adaptace. V této základní situaci se pak formují základní rysy osobnosti jedince s postižením. Většina osob s postižením má společný znak a to, že je každý vtlačován do role postiženého. Jedinec s postižením je zpravidla chápán jako postižený, jeho 13

14 osobnost je redukována na jeho handicap. Problém je v tom, že toto vnímání existuje nejen na straně zdravých, ale je i přejímáno jedinci s postižením, což může vést k určitým změnám ve struktuře osobnosti a z nich vyplývající reakce a způsoby chování. Často se u osob s postižením setkáváme s obtížemi v sociálním styku, s malou sociabilitou. Také můžeme pozorovat málo aktivní životní styl, sníženou aktivitu a převahu pasivity v chování. Přítomnost postižení, bez ohledu na jeho druh a závažnost, zatěžuje jedince i vzhledem k vytváření obrazu sebe sama, zasahuje do sebehodnocení a často vede ke vzniku pocitů méněcennosti. Motivace Dynamizujícím systémem osobnosti jsou procesy motivace. Slouží k uspokojování potřeb člověka. Postižení, které zasahuje do života jedince, ovlivňuje významně možnosti a způsob uspokojování potřeb, má vliv také na aktivity vedoucí k jejich uspokojování. Ovlivňuje také kladení cílů člověka a strategie jejich dosahování. V některých případech působí postižení jako omezení aspirace jednotlivce, jindy je mu spíše stimulací vytyčování si velmi vysokých cílů, které jediné mohou představovat pro jedince překonání životní situace dané postižením. Uspokojování potřeb jedince s postižením není vždy možno dosáhnout pouze jeho vlastní aktivitou, závisí to na typu a stupni postižení. Proto je riziko neuspokojení obecně vyšší než u jedince bez postižení. Postižení působí na osobnost jedince různě, přičemž každý jedinec je svébytné individuum. Každá osoba se bude jinak vypořádávat s postižením, někteří zvolí izolaci od ostatních lidí a jiní zase se svému postižení postaví čelem a snaží se žít plnohodnotný život. Důležitým faktorem ovlivňujícím psychiku jedince s postižením je podpora ze strany rodiny. 1.3 Statistika osob s postižením Přesné údaje o počtu osob se zdravotním postižením neexistují. Tento fakt je dán několika skutečnostmi: neexistuje systém předávání všech relevantních informací mezi zdravotnictvím a sociálními službami; v dostupných statistikách nejsou evidovány všechny druhy postižení; závazná evidence je kvůli ochraně osobních dat zavedena pouze u některých onemocnění, a to především u těch, kde se předpokládá jejich epidemiologický charakter. Jako zdroje informací pro odhady počtu osob se zdravotním 14

15 postižením lze využívat údaje od institucí, které těmto osobám poskytují sociální péči, služby či pomoc. Další možností je sledování počtu invalidních důchodů či vydaných mimořádných výhod, poskytnuté invalidní důchody se však neevidují ani netřídí podle jednotlivých druhů onemocnění a mimořádné výhody jsou ve většině případů udělovány osobám, u nichž se vyskytuje pohybové postižení a postižení v orientaci. [Matoušek, 2005, s. 89] V roce 2007 provedl Český statistický úřad vůbec poprvé komplexnější průzkum zastoupení osob se zdravotním postižením v české populaci. Z výsledků vyplývá, že z 10,287 milionu obyvatel České republiky tvoří 9,87% osoby se zdravotním postižením. V rámci tohoto výzkumu se pracovalo s následující definicí osob se zdravotním postižením: Zdravotně postiženou je osoba, jejíž tělesné, smyslové anebo duševní schopnosti či duševní zdraví jsou odlišné od typického stavu pro odpovídající věk a lze oprávněně předpokládat, že tento stav potrvá déle než jeden rok. Odlišnost od typického stavu pro odpovídající věk musí být takového druhu či rozsahu, že obvykle způsobuje omezení nebo faktické znemožnění společenského uplatnění dané osoby. [Novosad, 2009, s. 17] Z výzkumu vyplynulo, že mezi nejčastější zdravotní postižení osob v ČR patří onemocnění vnitřních orgánů, a to zejména nemoci oběhové soustavy, zhoubné novotvary a nemoci endokrinní, výživy a přeměny látek. Poté následuje postižení pohybového ústrojí. Při průzkumu bylo rozlišeno šest základních typů zdravotního postižení a jejich zastoupení v české populaci. Jedná se o [Novosad, 2009, s. 17]: 572 tisíc osob s vnitřním postižením, 550 tisíc osob s tělesným postižením, 128 tisíc osob s duševním postižením, resp. psychiatrickým onemocněním, 107 tisíc lidí s mentálním postižením, resp. mentální retardací, 87 tisíc osob s postižením zraku, 75 tisíc osob s postižením sluchu. Z hlediska závažnosti postižení lze říci, že nejčastějším je středně těžké postižení. Z osob se zdravotním postižením tvoří osob právě tuto skupinu postižení. Osob s těžkým postižením je , s lehkým a s velmi těžkým postižením. U osob nebyla míra postižení určena. [Novosad, 2009, s ] Tato stručná charakteristika vypovídá o tom, že každý přibližně desátý občan ČR má nějaké závažné zdravotní omezení. Zároveň si musíme uvědomit, že podobné 15

16 statistiky nejsou dosud kompatibilní ani v rámci zemí EU, což bývá ovlivněno tím, že se sestavují z údajů zařízení školských, zdravotnických a sociálních. Proto je lze brát pouze informativně s tím, že osob s postižením může být v populaci ještě více. Každý člověk s postižením je jedinečná osobnost žijící ve specifických podmínkách, což statistiky zachytit nemohou. [Novosad, 2009, s. 18] 1.4 Determinanty života se zdravotním postižením Determinanty ovlivňující život osob s postižením je v podstatě možné rozdělit na subjektivní a objektivní. Většina dále uvedených faktorů či aspektů má smíšený charakter, prolínají se a jejich následky se kombinují. Mezi subjektivní činitele ovlivňující život s postižením patří podle Novosada [2009, s ]: zdravotní stav a omezení, která z něho vyplývají; osobnostní rysy jedince dané souhrnem vrozených dispozic i ovlivněné učením; vlastní sebehodnocení ve vztahu ke zdravotnímu postižení a k reálným možnostem dosahování životních cílů; schopnost zvládnout nepříznivou životní situaci, která je dána zejména charakterovými vlastnostmi, volní a motivační složkou osobnosti; Mezi objektivní činitele řadíme [Novosad, 2009, s ]: společenské vědomí, přetrvávající předsudky, postoje k populaci s postižením; vztahy k lidem, kteří jsou nositeli postižení, a k němu se přidružujícímu stigmatu; Stigmatizace je nálepkovitou reakcí společnosti, resp. sociálního okolí na odchylku od obecné normy obsahující názor na to, jak má jedinec fungovat a reagovat, čeho má být schopen, jak má vypadat, jak má vnímat, jak se má vyjadřovat nebo jak se má pohybovat a popř. o jaké cíle má usilovat. [Novosad, 2009, s. 19] Tento fakt jistě negativně působí na psychiku jedince s postižením. Poradenský pracovník by proto měl pomáhat osobám se zdravotním postižením lépe rozumět sobě samým a rizikům i obtížím vyplývajícím z postižení. Pro jedince se zdravotním postižením je to velmi těžké, cítí se být méněcenný, jeho postižení mu působí ostudu. [Vágnerová 1. část, 2003, s. 20] stav životního prostředí, který posuzujeme z hlediska: 16

17 podílu na četnosti výskytu populace s postižením vlivem stavu životního prostředí a jeho působení na patogenezi člověka, přímého vlivu na existenci a život těchto lidí (zvláště toxicitu prostředí, změny klimatu, urbanizaci krajiny, vlastní životní prostor a v něm existující technické, dopravní, komunikační či architektonické bariéry); sociální politiku, tedy vztah státu k osobám s postižením; vzdělávací politiku, tedy úroveň zprostředkování výchovy, vzdělání a profesní přípravy lidem se zdravotním postižením; politiku zaměstnanosti, tedy vůli a možnost vytvářet pracovní místa a zabezpečit tak využití nadání a schopností lidí s postižením; sociální služby, tedy takové služby, které budou adresně, adekvátně, eticky a důstojně uspokojovat potřeby lidí s postižením a kompenzovat tak omezení nebo překážky, jež vyplývají z konkrétního typu zdravotního postižení. Smyslem soustavné péče o jedince sociálně znevýhodněné kvůli jejich zdravotnímu postižení je vyvážené, kvalifikované a dostatečně citlivé působení na zmíněné determinanty za účelem nápravy společenských vztahů a postojů, omezení stigmatizace i celkových negativních dopadů na cílovou sociální minoritní skupinu. [Novosad, 2009, s. 20] 1.5 Socializace a sociální integrace osob se zdravotním postižením Mezi důležitý proces, kterým prochází každý jedinec, patří socializace, která má bezpochyby významný vliv na vývoj člověka. U osob se zdravotním postižením hraje socializační proces velmi důležitou úlohu, neboť podporuje osoby se zdravotním postižením v navázání vazeb s jinými lidmi. Socializace je proces utváření osobnosti člověka. Spočívá v osvojování kultury a začleňování jedince do systému společenských vztahů. Primární socializace probíhá v rodině nebo v prostředí, které ji nahrazuje (např. v ústavu). Sekundární socializace probíhá ve výchovných, vzdělávacích, případně dalších institucích a prostředích, do nichž se dítě dostává. [Matoušek, 2008, s. 193] Schopnost socializace je nepochybně multifaktoriální, podílejí se na ní předpoklady určité sociální skupiny, řada individuálních odlišností každého jedince i objektivní aspekty dané stavem společnosti. Z toho vyplývá, že míra socializace není 17

18 a pochopitelně nikdy nebude u všech znevýhodněných jedinců stejná. Proto rozlišujeme čtyři základní stupně socializačního procesu [Novosad, 2009, s ]: Integrace je plným začleněním a splynutím osob se zdravotním postižením se společností. Člověk s postižením se plně vyrovnal s důsledky svého zdravotního postižení, popřípadě je dokázal adekvátně kompenzovat. Proces integrace souvisí s rozvojem osobnosti, podnícením psychomotorických schopností jedinců se zdravotním handicapem, aktivizací příslušných kompenzačních mechanismů i s procesem učení. Adaptace je schopnost osob se zdravotním postižením přizpůsobovat se sociálnímu prostředí, společenským podmínkám. Utilita označuje sociální zařaditelnost jedince se zdravotním postižením, jehož vývoj je značně omezen. Taková osoba je v mnoha oblastech závislá na jiných lidech a trvale nemůže žít samostatně. Inferiorita charakterizuje nejnižší stupeň socializace, pro niž je typické sociální vyčlenění ze společnosti. Při uspokojování základních životních potřeb je nutná pomoc druhé osoby. Ideálem je inkluze, což je zahrnutí do společnosti. Integrace i inkluze jsou procesy, jejichž cílem je plnohodnotný společný život osob se zdravotním postižením i zdravých jedinců s respektováním jejich individuálních schopností a možností rozvoje. [Podešva, 2007, s. 13] Všechny čtyři výše uvedené stupně socializace lze považovat za rámcové. Daný stupeň nemusí odpovídat typu nebo stupni postižení, protože záleží na mnoha okolnostech. Určujícími vlivy v socializačním procesu jsou tři faktory: jedinec s postižením, společnost a k jedinci adresované podpůrné programy či stimulační impulzy. [Novosad, 2009, s. 23] Významnou roli ve vztahu k osobám se zdravotním postižením má veřejná správa, která poskytuje těmto jedincům poradenství o možnostech pomoci a poskytuje dávky pro osoby se zdravotním postižením. 18

19 2 Sociální služby a dávky Jednou z kompenzací omezení osob s postižením jsou sociální služby a dávky, které slouží k sociální a materiální podpoře jedinců s postižením. V roce 2007 došlo k legislativním změnám, kdy od ledna 2007 nabyl účinnosti zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, který zabezpečuje základní rámec k zajištění potřebné pomoci osobám, které jsou závislé na pomoci jiné osoby. Díky tomuto zákonu došlo k rozšíření sociálních služeb. Forma služeb jako osobní asistence a pečovatelská služba dovoluje klientům zůstat v jejich přirozeném sociálním prostředí co nejdéle. Krebs ve své knize píše o sociálním zabezpečení jako systémech náhradních zdrojů, které zabezpečují relativní stabilitu a přiměřenou minimální úroveň sociálního zabezpečení a sociální suverenity občanů těmito formami [Krebs, 2007, s ]: sociálními příjmy (na principu pojištění i prostými dávkami dlouhodobými i krátkodobými); sociálními službami (tj. informačními, poradenskými a zprostředkovatelskými sítěmi a navazujícími službami např. pečovatelská služba aj.). Tato kapitola se zabývá sociálními dávkami a službami a jejich postavení v systému sociálního zabezpečení. 2.1 Veřejná správa a občané se zdravotním postižením V systému sociální pomoci má významnou úlohu veřejná správa, která svými institucemi a činnostmi zajišťuje pomoc i občanům se zdravotním postižením. Těmto jedincům poskytuje především poradenství, sociální dávky a služby. Lidé se zdravotním postižením jsou přirozenou součástí občanů České republiky. Působí na ně stejné události jako na ostatní obyvatele. Lidé se zdravotním postižením tvoří skupinu (minoritu) občanů České republiky, jedná se přibližně o 10% obyvatel ČR. [Krhutová a kol. 2005, s. 5, 9] Bezesporu se každý ve svém životě setkal s osobou se zdravotním postižením. Rozdíl je v tom, že každý z nás tuto problematiku vnímá jinak, každý má jiný přístup. Tento postoj závisí nejen na osobní zkušenosti, ale také na výchově, společenském prostředí, míře informovanosti a dalších faktorech. Člověk se zdravotním postižením je v obecném povědomí vnímán převážně jako paternalistický objekt sociálního zabezpečení, jako někdo, kdo již z podstaty věci 19

20 potřebuje jen (!) pomoc, vedení, péči a ochranu, kdo je nemohoucí, závislý a nedokáže si zajistit vlastní obživu. [Krhutová a kol., 2005, s. 10] Člověk se zdravotním handicapem obvykle využívá systémů sociální ochrany, pokud ale je tento úhel pohledu jediným, dochází k celkovému zkreslení obrazu o životě a možnostech lidí s postižením jako svébytných osobností schopných aktivně utvářet svůj život. [Krhutová a kol., 2005, s. 10] Z historického hlediska je myšlenka člověk se zdravotním postižením jako subjekt práv nová, v praxi si proráží cestu velmi obtížně, neboť naráží na předsudky, zvyky, neinformovanost atd. [Krhutová a kol., 2005, s. 10] V současné době trend směřuje k posilování pojetí člověka jako subjektu práv, kdy občan si může volit typ služby a poskytovatele. K velkému zlomu došlo v roce 2007, kdy nabyl účinnosti zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, který mimo jiné přinesl novou dávku, příspěvek na péči, která slouží právě na úhradu poskytovaných sociálních služeb. Dalo by se říci, že jsou tři typy kontaktu veřejné správy s občany se zdravotním postižením. Tzv. linie prvního kontaktu nastává, když občan s postižením potřebuje vyřídit své osobní úřední záležitosti. Už zde může dojít k řadě neúmyslných nedorozumění pramenících z nedostatečné znalosti charakteristických znaků této minority. Pravděpodobně asi každému se jako první odbor, se kterým bude občan s postižením jednat, vybaví odbor sociální a zdravotní péče obecního úřadu. To je sice pravda, je to důležitý odbor, ale jistě sem patří i matrika, evidence obyvatel, školské odbory aj. Dalším typem kontaktu je např. komunikace s orgány územních samospráv při vypracovávání a realizaci dlouhodobých konceptů týkajících se životních podmínek občanů s handicapem. Třetí typ kontaktu je spojen s nárůstem kvalifikace osob se zdravotním postižením. Jedná se v první fázi o výběrová řízení uchazečů se zdravotním postižením o zaměstnání ve veřejné sféře, popřípadě následné zaměstnání na úřadu. Velmi důležité je zmínit tzv. servisní personál na úřadech, který zabezpečuje chod pro pracovníky veřejné správy. [Krhutová a kol., 2005, s ] 2.2 Legislativní zakotvení sociálních služeb v České republice Podle mého názoru došlo k výrazné změně v sociální oblasti přijetím zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, který vešel 20

21 v účinnost dne Spolu s dalšími právními předpisy (zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů) přinesl zásadní změnu systému sociální péče. Změna je již patrná z ustanovení 2 zákona, které stanoví základní zásady poskytování sociálních služeb. Podle tohoto zákona má každá osoba nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství o možnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení. Pomoc je směřována tak, aby působila na osoby aktivně, podporovala rozvoj jejich samostatnosti. [ 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů] Nový zákon o sociálních službách přináší novou klasifikaci sociálních služeb. Sociální služby se podle nové právní úpravy dělí na [ 32 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách ve znění pozdějších předpisů]: Sociální poradenství může být poskytováno jako základní sociální poradenství nebo odborné sociální poradenství. Základní sociální poradenství jsou povinni zajistit všichni poskytovatelé sociálních služeb a je obsaženo ve všech druzích sociálních služeb. Základní sociální poradenství znamená poskytování potřebných informací o možnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo způsobech, jak jim předcházet. Odborné sociální poradenství se zaměřuje na specifické potřeby jednotlivých okruhů sociálních skupin. Služby sociální péče Zahrnují druhy sociálních služeb, které mohou být poskytovány jak v domácím prostředí klientů, tak v zařízeních sociálních služeb. Cílem služeb sociální péče je umožnit osobám v co nejvyšší možné míře se zapojit do běžného života nebo jim zajistit důstojné prostředí a zacházení v případech, kdy to jejich situace vyžaduje. Služby sociální prevence Cílem je pomoci osobám ohroženým sociálním vyloučením překonat jejich nepříznivou sociální situaci a chránit je tak před vznikem a působením nežádoucích sociálních jevů. Sociální služby jsou členěny také podle místa jejich poskytování [ 33 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů]: 21

22 Pobytové služby jsou služby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních služeb. Ambulantní služby jsou služby, za kterými osoba dochází nebo je doprovázena nebo dopravována do zařízení sociálních služeb a součástí služby není ubytování. Terénní služby jsou služby, které jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném sociálním prostředí. Nový zákon o sociálních službách zavádí do této oblasti smluvní princip. Poskytovatel sociálních služeb a zájemce o službu, který potřebuje sociální služby, jsou povinni mezi sebou uzavřít smlouvu o poskytování sociální služby. [ 91 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů] Jednou z nejvýznamnějších změn, kterou přináší zákon o sociálních službách, a tím bych chtěla ukončit tuto podkapitolu, je koncipování nové sociální dávky příspěvku na péči, které se budu více věnovat v kapitole Přehled dávek pro osoby se zdravotním postižením. 2.3 Standardy kvality sociálních služeb Janoušková uvádí, že standardy kvality sociálních služeb představují soubor kritérií, jejichž prostřednictvím je definována úroveň poskytování kvality sociálních služeb v oblasti personálního a provozního zabezpečení sociálních služeb a v oblasti vztahů mezi poskytovatelem a osobami. [2007, s. 35] Aby uživatelé a jejich rodiny mohli být spokojení s poskytovanými službami a mohli jim důvěřovat, musí být sociální služby poskytovány kvalitně. Měřítkem pro poskytování kvalitních sociálních služeb jsou standardy kvality. [Goldmann, 2006, s. 16] Cíl standardů je zvýšit kvalitu poskytovaných služeb, zajistit ochranu práv a svobod uživatelů sociálních služeb, podporovat rovný přístup (např. ke vzdělání, práci, službám atd.) a plnohodnotný život uživatelů sociálních služeb a tím naplňovat politiku sociálního začleňování, podporovat setrvání člověka nacházejícího se v nepříznivé osobní situaci v jeho přirozeném prostředí, podporovat přirozené zdroje uživatelů služeb, jejich nezávislost a autonomii. [Janoušková, 2007, s. 35] Plnění standardů kvality sociálních služeb se hodnotí systémem bodů. U každého standardu se posuzují jednotlivá kritéria. Důraz je kladen na tzv. zásadní kritéria. Pokud 22

23 služba nebude splňovat jen jediné zásadní kritérium, znamená to, že standardy kvality nesplňuje a musí zjednat nápravu. [Janoušková, 2007, s. 36] 2.4 Přehled dávek pro osoby se zdravotním postižením V této kapitole se zabývám dávkami a službami pro osoby se zdravotním postižením. Kdyby nebyla možnost různých sociálních služeb a dávek, docházelo by k sociálnímu vyloučení těchto osob. Systém sociálního zabezpečení, ochrany znevýhodněných občanů a sociálních služeb v ČR se skládá ze tří, vzájemně se doplňujících subsystémů [Novosad, 2006, s. 6 8]: sociální pojištění státní sociální podpora sociální pomoc, která se realizuje prostřednictvím poskytování sociálních dávek a nebo služeb fyzickým osobám, případně skupinám osob v nepříznivé sociální situaci. Tyto systémy se od sebe liší ve třech hlavních aspektech jakou sociální situaci řeší, jakým způsobem jsou dávky v jednotlivých systémech financovány a jakým způsobem jsou tyto systémy organizačně zabezpečeny. [Krebs, 2007, s. 163] V rámci systému sociálního pojištění jsou řešeny ty sociální situace, na které se občan může předem připravit formou odložení části své dnešní spotřeby na krytí budoucí nejisté dlouhodobé či krátkodobé sociální situace. V tomto směru jsou již dnes provozovány systémy [Krebs, 2007, s ]: důchodového pojištění (zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů) a penzijního připojištění (zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem, ve znění pozdějších předpisů); nemocenského pojištění (zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů). V rámci systému státní sociální podpory jsou řešeny sociální situace, které jsou na základě určitého společenského konsenzu uznány za zřetele hodné, tj. sociální situace, kdy je účelné rodinu, především rodinu s dětmi, podpořit. V tomto směru je v zákoně koncipováno osm základních sociálních dávek, které se v některých případech dále člení v závislosti na konkrétních sociálních situacích. [Krebs, 2007, s. 164] 23

24 V rámci systému sociální pomoci (péče) se řeší obtížné sociální situace stavu hmotné a sociální nouze. Sociální pomoc vyjadřuje skutečnost, že se občan dostal do situace, kdy není v jeho silách se sám zaopatřit, není sociálně pojištěn a ani nesplnil podmínky vzniku nároku na státní zaopatření. Sociální pomoc se poskytuje v těchto základních formách [Krebs, 2007, s. 165]: sociální služby, které poskytují především nestátní neziskové organizace, obce a kraje; sociálně-právní ochrana a dávky sociální pomoci, které poskytuje stát prostřednictvím pověřených obecních úřadů. Dávky pro osoby se zdravotním postižením jsou upraveny: ve vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí ČR č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Výčet dávek: - mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany ( 31); - jednorázové příspěvky na opatření zvláštních pomůcek ( 33); - příspěvek na úpravu bytu ( 34); - příspěvek na zakoupení, celkovou opravu a zvláštní úpravu motorového vozidla ( 35); - příspěvek na provoz motorového vozidla ( 36); - příspěvek na individuální dopravu ( 37); - příspěvek na úhradu za užívání bezbariérového bytu a garáže ( 45); - příspěvek úplně nebo prakticky nevidomým občanům ( 46); - bezúročné půjčky ( 57). v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, který s sebou přináší novou dávku, příspěvek na péči. Příspěvek na péči je poskytován těm osobám, které z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebují pomoc jiné fyzické osoby při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti. Dlouhodobě nepříznivý stav je podle 3 písm. c) definován jako zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy má trvat déle než jeden rok, a který omezuje duševní, smyslové nebo fyzické schopnosti a má vliv na péči o vlastní osobu a soběstačnost. V prvním roce života na příspěvek na péči není nárok. Je tvořen čtyřmi stupni závislosti, které jsou odstupňované finanční výší 24

25 a počtem úkonů, které posuzovaná osoba nezvládá, nebo zvládá s dohledem či s pomocí. [zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů] Existence příspěvku na péči má své opodstatnění ve dvou liniích. Souhrnně se jedná o dávku, která umožňuje lidem znevýhodněným financovat zajištění potřebné péče. Příjemce příspěvku si může zvolit, zda o něj bude pečovat fyzická osoba či poskytovatel sociálních služeb. Obě možnosti lze také kombinovat. Příspěvek je pro člověka odkázaného na pomoc druhých možností, jak zůstat v přirozeném sociálním prostředí. Ať už pomoc přichází od rodinných příslušníků, přátel, sousedů nebo od registrovaných poskytovatelů sociálních služeb, není tento člověk nucen odejít do pobytového zařízení (domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem apod.) a tím, přes všechnu snahu takových zařízení, ztratit kontakt se svým okolím, opustit důvěrně známá místa a naučit se žít ve zcela jiném prostředí za odlišných podmínek. [Chloupková, In. Janebová a kol., 2008, s. 194] 25

26 3 Ucelená rehabilitace osob se zdravotním postižením Perspektivním přístupem k podpoře osob se zdravotním postižením je ucelená rehabilitace. Podle Světové zdravotnické organizace je ucelená rehabilitace obnova nezávislého a plnohodnotného tělesného a duševního života osob po úrazu, nemoci nebo zmírnění trvalých následků nemoci či postižení pro život a práci člověka. Jejím cílem je zabezpečit lidem s postižením co nejširší účast na společenském a hospodářském životě a co největší možnou nezávislost. [Novosad, 2006, s. 5] Do rámce ucelené rehabilitace patří též poněkud opomíjená habilitace jako proces prvoutváření schopností u osob s vrozeným nebo velmi časně získaným postižením. [Novosad, 2009, s. 91] V současné době začíná být rehabilitace chápána nikoli výhradně jako zdravotnická aktivita ve smyslu fyzioterapie, ale jako interdisciplinární obor, který zahrnuje nejen zdravotnickou, ale také sociálně-právní a pedagogicko-psychologickou péči. Jesenský užívá pro ucelenou rehabilitaci převzatého termínu komprehenzivní rehabilitace a člení ji podle zaměření při plnění úkolů, ale také podle jednotlivých institucí a prostředků, které jsou při ní užívány, na čtyři hlavní složky: rehabilitaci léčebnou, pracovní, sociální a pedagogickou. [Jesenský, In. Matoušek, 2005, s. 92] Novosad uvádí navíc rehabilitaci psychologickou a volnočasovou a jednotlivé složky charakterizuje takto [Novosad, In. Matoušek, 2005, s ]: Zdravotní (léčebná) rehabilitace zahrnuje např. operační nápravu, medikamentózní léčbu, fyzioterapii, ergoterapii apod. Léčba se zaměřuje na zmírnění zdravotních obtíží i projevů nemoci nebo postižení. Psychologická rehabilitace usiluje např. o změnu v sebehodnocení, o zvládnutí psychické krize v důsledku změny zdravotního stavu. Může mít formu individuální i skupinové psychoterapie, arteterapie apod. Pedagogická rehabilitace se koncentruje na oblast výchovy, vzdělávání a přípravy na život a povolání. Mezi její prostředky patří reedukace, kompenzace, vytváření individuálních vzdělávacích plánů a jejich realizace apod. Pracovní rehabilitace se týká pracovního uplatnění jedince. Jedná se o profesní přípravu, kariérové poradenství, průzkum trhu pracovních příležitostí, vytváření a ochranu pracovních příležitostí apod. 26

27 Volnočasová rehabilitace se zaměřuje na zájmové, sportovní a kulturní vyžití, sebevzdělávání atd. Cílem sociální rehabilitace je existenční zabezpečení a legislativní ochrana jedince s postižením, jeho začlenění do společnosti, uplatnění osobnostního potenciálu apod. [Matoušek, 2005, s. 97] Trend prosazovaný při poskytování pomoci lidem se zdravotním postižením je pojetí nezávislého života. Cílem je eliminovat závislost těchto osob na sociálních dávkách a přímé sociální pomoci, podpořit jejich vlastní snahu při začleňování do společnosti. To ovšem znamená, že tito lidé budou mít k dispozici širokou nabídku kulturních, sociálních, ekonomických i politických aktivit ve společnosti. [Vágnerová 1. část, 2003, s. 21] 27

28 4 Pracovní uplatnění osob se zdravotním postižením 1 V životě každého člověka je významným mezníkem výběr vzdělávací dráhy a následného pracovního uplatnění. Ne vždy je lehké skloubit zájmy, sklony, přání, dovednosti, psychické a fyzické schopnosti s předpoklady a požadavky, které klade určité povolání. Profesní orientace dětí a dospívajících s postižením zaměřená na řešení otázek volby povolání a jejich budoucího pracovního uplatnění se prolíná celým edukačním procesem již od základní školy. Důležitým kritériem je skloubení vhodnosti povolání s vlastnostmi a schopnostmi jedince s postižením. Rozvoj vzdělávání a rozšiřování možností vzdělávání pro osoby s postižením musí být regulován sociálními a legislativními opatřeními, tedy za spolupráce jednotlivých odborů příslušných ministerstev. [Vítková, 2004, s. 201] Důležitým orgánem, který pomáhá řešit problematiku zaměstnávání osob se zdravotním postižením, je úřad práce. Úřad práce pomáhá osobám se zdravotním postižením při hledání zaměstnání, vede evidenci osob se zdravotním postižením o zaměstnání, přednostně obsazuje volná místa vhodná pro tyto občany právě těmito osobami, zřizuje výcviková střediska, poskytuje poradenské služby, zabezpečuje pracovní rehabilitaci a přípravu pro pracovní uplatnění. ( 68) Pojem osoba se zdravotním postižením byl do českého právního řádu zaveden zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Předchozí právní úprava užívala dlouhou dobu termíny občan se změněnou pracovní schopností a občan se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením. Okruh osob, které jsou považovány za osoby se zdravotním postižením pro účely pracovněprávních předpisů, vymezuje 67 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Jedná se o fyzické osoby, které jsou: orgánem sociálního zabezpečení uznány invalidními ve třetím stupni ( osoby s těžším zdravotním postižením ), orgánem sociálního zabezpečení uznány invalidními v prvním nebo druhém stupni, rozhodnutím úřadu práce uznány zdravotně znevýhodněnými. Za zdravotně znevýhodněnou osobu podle 67 odstavce 2 písm. c) se považuje fyzická osoba, která má zachovanou schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo 1 Není-li uvedeno jinak, čerpám v této kapitole ze zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. 28