Vliv terapií na jedince s koktavostí v dospělosti

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY Vliv terapií na jedince s koktavostí v dospělosti Bakalářská práce Vedoucí práce doc. PaedDr. Jiřina Klenková, Ph.D. Vypracoval Jakub Ostrý Brno 2007

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně za použití pramenů uvedených v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně, dne Jakub Ostrý 2

3 Poděkování Tímto bych rád poděkoval doc. PaedDr. Jiřině Klenkové, Ph.D. za odborné vedení při zpracování bakalářské práce a za cenné rady a připomínky, které mi byly poskytnuty. 3

4 Obsah Úvod Komunikace Verbální a neverbální komunikace Narušená komunikační schopnost Koktavost Etiologie a klasifikace Symptomatologie koktavosti Diagnostika koktavosti a terapie Terapie ve speciálně pedagogické péči Specifika terapie u dětí a dospělých Jednotlivé terapie Vliv terapií na jedince s koktavostí v dospělosti Vymezení cíle, metodologie práce Charakteristika zařízení, v nichž proběhlo výzkumné šetření Charakteristika výzkumného vzorku Vlastní výzkumné šetření Kasuistiky Výsledky dotazníkového šetření a ankety Závěr výzkumu a doporučení...47 Závěr Shrnutí Seznam použité literatury Přílohy

5 Úvod Koktavost patří k nejkomplikovanějším a nejobtížněji korigovatelným narušením komunikační schopnosti. Tato porucha je charakteristická významným dopadem na osobnost člověka, jeho osobní, školní, pracovní i sociální adaptaci. Způsob, jak pomoci těmto lidem, se měnil v závislosti na přístupu k těmto jedincům a na odborných znalostech z oborů, které s logopedií úzce souvisí. Díky tomuto faktu můžeme registrovat celou řadu terapeutických postupů, které směřují ke zlepšení aktuálního stavu jedince s narušenou komunikační schopností. Tyto terapie se aplikují na základě individuálních předpokladů, které vymezují schopnosti a kvality jedince, kterému chceme prostřednictvím terapie pomoci. Velmi důležitým aspektem, který bychom měli zohlednit, je věk pacienta, protože specifik, které můžeme u jednotlivých generací vypozorovat, je velmi mnoho. Cílem této práce je provést analýzu významu arteterapie, muzikoterapie a dramaterapie na dospělého jedince s koktavostí, na rozvoj komunikace v pragmatické rovině. Práce je rozdělena na dvě části, a to teoretickou a praktickou. V teoretické části je definován pojem koktavost, etiologie, diagnostika a další informace úzce spojené s tímto typem narušené komunikační schopnosti. Dále zde najdeme terminologické vymezení pojmu terapie ve speciální péči, jednotlivé typy a jejich využití v praxi. Celá teoretická část bude vycházet z podstatného faktu, že cílovou skupinou této práce jsou dospělí, a tudíž bude zohledňovat specifika, která tuto skupinu lidí charakterizují. Praktická část je kvantitativním výzkumem, který ověří význam terapií na dospělé jedince s diagnózou balbuties. Hlavní části výzkumné práce je dotazník, jež zjišťuje vliv terapií na dospělé osoby s koktavostí. Výzkum je podepřen jednotlivými kasuistikami osob, které mají s tímto typem terapií zkušenosti. Součástí bakalářské práce je i anketa s jedinci s koktavostí, jehož závěry lze najít v praktické části. V závěru práce je shrnuto primární sdělení a výsledek, ke kterému práce od začátku směřovala. 5

6 1 Komunikace Komunikace je lidská schopnost užívat výrazové prostředky k vytváření, udržování a pěstování mezilidských vztahů. (Klenková, 2006, s. 25) Komunikace je složitý a mnohovrstevný proces závislý na individuální psychice, inteligenci, na vzdělání a na individuálních a sociálních zkušenostech, například na schopnosti reflektovat zvykové (dobové) konvence a kulturní tradice. (Linhartová, 2006, s. 11) Komunikace představuje moc. Kdo se naučí ji efektivně využívat, může změnit svůj pohled na svět i pohled, kterým svět pohlíží na něj. (Robbins, 2002, s. 15) Klenková uvádí, že termín komunikace je používán v mnoha různých vědních disciplínách v pedagogice, psychologii, lingvistice, sociologii, antropologii, kybernetice, dopravě a dalších oborech. Cílem komunikativního chování člověka je kromě vzájemného dorozumívání a sdělování informací především vytváření, udržování a pěstování mezilidských vztahů. (Klenková, 2006, s.26) Dále uvádí, že komunikace významně ovlivňuje rozvoj osobnosti, je důležitá v mezilidských vztazích, je prostředkem vzájemných vztahů. Schopnost řečové komunikace je schopnost vědomě používat jazyk jako složitý komunikační systém znaků a symbolů ve všech formách. (Lechta, 2004) Pro objektivnější posouzení pojmu komunikace je důležité definovat několik dalších termínů, jazyk a řeč. Jazyk je soustava zvukových a druhotných dorozumívacích prostředků znakové povahy, schopná vyjádřit veškeré své vědění a představy člověka o světě a jeho vlastní vnitřní prožitky. (Klenková, 2006, s. 27 ) Řeč je specificky lidskou schopností. Jedná se o vědomé užívání jazyka jako složitého systému znaků a symbolů ve všech jeho formách. Slouží člověku ke sdělování pocitů, přání, myšlenek. (Klenková, 2006, s. 27) 6

7 1.1 Verbální a neverbální komunikace I když v komunikaci hraje hlavní roli verbální projev, dorozumíváme se i jinými prostředky. Podstatnou část sebevyjádření nesou prostředky neverbální komunikace. (Klenková, 2006, s. 29) Ve společnosti se setkáváme s 2 typy komunikace, a to: a) verbální (slovní) b) neverbální (nonverbální, neslovní, mimoslovní) Verbální Verbální komunikace zahrnuje veškeré komunikační procesy, jež se realizují prostřednictvím mluvené nebo psané řeči. Neverbální Neverbální komunikace zahrnuje veškeré dorozumívací prostředky neslovní podstaty. Patří sem gesta, mimika, pohledy očí, řeč těla, postoj, tón hlasu apod. Dále sem patří neverbální komunikační systémy např. znakový jazyk, piktogramy. Klenková uvádí, že verbální i neverbální komunikace osob jsou druhy komunikace sociální. Sociální komunikace je sdělování a přejímání významů v sociálním chování a sociálních vztazích lidí. Kohoutek (2000, s. 32) Toto sdělování a výměna významů se může dít v přímém i nepřímém sociálním kontaktu. Jedinec získává schopnost sociální komunikace již v prenatálním období vývoje. Obsahová i formální stránka komunikace do značné míry závisí na schopnostech, vzdělání, socializaci, identifikačních vzorech, sebevýchově, temperamentu, momentálním duševním a zdravotním stavu, věku, pohlaví, geografické a etnické kulturní oblasti, příslušnosti k sociální třídě a zejména na tradičních návycích, stereotypech a výchově v původní rodině. (Klenková, 2006, s. 29) 7

8 1.2 Narušená komunikační schopnost V souvislosti s termínem komunikační schopnost vyvstává pojem narušená komunikační schopnost. Klenková uvádí, že definovat narušenou komunikační schopnost je samo o sobě dosti nesnadné. Velmi komplikované je již vymezení normality. Důležité je zohlednit specifika jazyka v různých zemích ( např. odlišná výslovnost vibrant v češtině a němčině, jiné tempo řeči v českém jazyce a v japonštině apod. ), specifika prostředí, ve kterém žije (Praha, Brno, Ostrava apod. ) či specifika různých profesí (herec, učitel, moderátor apod.). Komunikační schopnost jednotlivce je narušena tehdy, když některá rovina nebo několik rovin současně jeho jazykových projevů působí interferenčně vzhledem k jeho komunikačnímu záměru. Může jít o fonetickofonologickou, syntaktickou, morfologickou, lexikální, pragmatickou rovinu nebo o verbální i nonverbální, mluvenou i grafickou formu komunikace, její expresivní i receptivní složku. (Lechta, 2004, s. 54) Při dělení narušené komunikační schopnosti využíváme 2 hlediska: - časové hledisko - lokalizační hledisko Etiologie Příčiny narušené komunikační schopnosti jsou různé. Klenková uvádí, že dělení příčin se sleduje ze dvou hledisek: Z časového hlediska se dělí na: a) prenatální (v období vývoje plodu, před narozením), b) perinatální (v průběhu porodu), c) postnatální (po narození). Z lokalizačního hlediska se k nejčastějším příčinám řadí genové mutace, aberace chromozomů, vývojové odchylky, orgánová poškození receptorů 8

9 (receptivní nebo impresivní poruchy poruchy rozumění řeči), poškození centrální části (poruchy fatické, narušení nejvyšších řečových funkcí), poškození efektorů (narušení expresivní složky řeči, poruchy řečové produkce), působení nevhodného, nepodnětného, nestimulujícího prostředí (může být příčinou např. opoždění ve vývoji řeči), narušení sociální interakce (může docházet k poruchám psychotické povahy). (Klenková, 2006, s. 54) Klenková uvádí, že narušená komunikační schopnost se dále dělí dle následujících kritérií: a) podle stupně úplná (totální)/částečná(parciální) b) osoba si svůj nedostatek uvědomuje/neuvědomuje c) narušená komunikační schopnost je dominantním/symptomem jiného dominantního postižení d) vzniká na základě orgánové/funkční příčiny e) promítá se do sféry symbolických/nesymbolických procesů Narušená komunikační schopnost u dospělých jedinců Ritterová uvádí následující specifika: V oblasti poruch komunikace, které vznikají nebo svým charakterem přetrvávají do dospělého věku projevy dyslalie, balbuties (koktavost), tumultu sermonis (breptavost) a další. Často vlivem zátěží a stresů a rozvoji náročných sociálních vztahů dochází k akceleraci projevů přetrvávající z dětství. Dále to mohou být poruchy výslovnosti po protetických úpravách chrupu, hlasové mutační poruchy, poruchy řeči v důsledku úrazů a také onkologických nebo neurologických onemocnění centrální nervové soustavy. Další skupinou klientů tvoří lidé, kteří potřebují perfektní výslovnost a kultivovaný projev, protože toto je klíčovou součástí jejich pracovního uplatnění (učitelé, herci, moderátoři, pracovníci v oboru služeb, marketingu a managementu). V neposlední řadě se staráme o pacienty s poruchami řečové komunikace v důsledku stárnutí (rehabilitace motorické řečové schopnosti, tvorby hlasu, 9

10 respiračních obtíží, nácvik odezírání při presbyakuzii stařecká nedoslýchavost, důsledky traumat centrální nervové soustavy, syndromu demence, vzniku duševních onemocnění, a dalších). Tato kapitola se zabývá tématem mezilidského dorozumívání, komunikací. Na předchozích stranách je podrobně popsána definice koktavosti, jazyka a řeči. Dále zde najdeme základní rozdělení komunikace (verbální/neverbální) a pojem narušené komunikační schopnosti. V poslední části se kapitola zabývá specifikem narušené komunikační schopnosti u dospělých jedinců. 10

11 2 Koktavost Koktavost je obecně pojímána jako jedno z nejtěžších narušení komunikační schopnosti. Koktavost se projevuje častým opakováním nebo prodlužováním zvuků či slabik a slov anebo častým váháním a přítomností přestávek narušujícím rytmický tok řeči. (Lechta, 2004, s. 15). V současnosti neexistuje jednotná všeobecně přijímaná definice koktavosti. Každá z definic reflektuje autorovo pojetí a jeho vlastní názor na etiologii koktavosti, čímž názorně ukazují různost pohledů na koktavost. Pro názornost uvádím několik definic, se kterými jsme se mohli v minulosti setkat: Koktavost je spastická koordinační neuróza na podkladě dráždivé slabosti v mluvním aparátu. (Kussmaul, 1877, s. 154) Koktavost je neuróza řeči vznikající většinou v dětském věku. (Seeman, 1955, s. 154) Koktavost je reaktivní poruchou mluvní koordinace. (Chvatcev, 1959, s. 154) Koktavost představuje neurózu řeči především dětského věku, která vzniká na podkladě funkcionálních, nebo také orgánových poruch, popřípadě obojích zároveň. (Sovák, 1978, s. 154) Koktavost je občas se vyskytující, mimovolná, na situaci závislá porucha plynulosti řeči, která má často neznámou příčinu a projevuje se napjatým bezhlasým setrváním v artikulačním postavení (tonická koktavost), opakováním (klonická koktavost), prodlužováním nebo vyhýbáním se určitým slovům či přizpůsobováním vět. (Wirth, 1983, s. 154) V současnosti se v naší logopedii využívá následující definice: Koktavost pokládáme za syndrom komplexního narušení koordinace orgánů participujících na mluvení, který se nejnápadněji projevuje charakteristickým nedobrovolným (tonickým, klonickým) přerušováním plynulosti procesu mluvení. (Lechta, 2004, s. 16). Jak bylo uvedeno, nejzjevnějším příznakem koktavosti jsou nedobrovolné a nekontrolovatelné dysfluence při projevu, které jsou obvykle doprovázeny námahou při artikulaci a psychickou tenzí související 11

12 s problémy s realizací komunikačního záměru (Lechta, 2004). Právě těmito znaky se koktavost, lat. Balbuties, odlišuje od normálních neplynulostí, jež můžeme rozpoznat během běžné komunikace. Manning (2001, s. 17) definuje koktavost jako mimovolní přerušení v sekvenci motorických aktů potřebných pro verbální projev, přičemž přerušení plynulosti jsou často spojena s fyzickým napětím bránícím efektivnímu a koordinovanému fungování verbálního traktu a celého systému produkce řeči. Manning dále uvádí, že koktavost je častěji způsobena více faktory než jen jednou příčinou: většinou se jedná o spojení jemných motorických faktorů (některé z nich mohou mít genetický základ) kombinovaných s reakcemi na podněty z prostředí v kritických fázích raného (předškolního) období vývoje řeči. Dá se očekávat, že vzroste zájem odborníků o danou problematiku, protože statistické údaje vykazují vzrůstající tendenci výskytu tohoto syndromu. Výskyt koktavosti se mění v závislosti na věkové kategorii, která je předmětem statistického výzkumu. Podle Lechty (2004, s. 19) asi 70 % případů začíná balbuties ve věku 3 5 let, 20 % v začátku školní docházky a jen 10 % v pozdějším věku. Co se týče dětské populace, v současnosti je výskyt přibližně 4 5%. Klenková (2006, s. 155) tvrdí že, z hlediska pohlaví se vyskytuje častěji u osob mužského pohlaví (v poměru 3 : 1, nebo 4 : 1 i vyšší). Vytvoření statistické informace o výskytu koktavosti u dospělých jedinců je velmi těžko zjistitelné, protože osoby s narušenou komunikační schopností nejsou v rámci České republiky žádným způsobem registrovány. 12

13 2.1 Etiologie a klasifikace Lechta (1990, s. 155) říká, že podobně, jako je obtížné definování koktavosti, není snadné uspokojivě vysvětlit etiologii, mechanizmus vzniku a fixace tohoto druhu narušené komunikační schopnosti. Historie vykazovala postupně několik teorií vzniku koktavosti, jedná se např. o anomálie jazyka a jeho uložení, porucha vztahu matka dítě, koktavost vzniklá na základě psychotraumatu, šoku, úleku či negativního prožitku. Dále se můžeme setkat s vysvětlením, že koktavost vzniká napodobením, přecvičováním leváka na praváka (nyní již víme, že řeč je lépe lokalizována než ruka a zjednodušení modelu nervových drah neplatí). Tyto názory jsou již přežité, nynější názor na vznik koktavosti se diametrálně liší. Podle řady odborníků je možná etiologie: dědičnost, sociální prostředí, orgánové odchylky, či jiné druhy NKS. Dědičnost Nejčastější uváděnou příčinou koktavosti je dědičnost, odhadovaná někdy až na %. Otázkou zůstává, zda se jedná o jeden, nebo více genů. Dle Bohmeho (1997, s. 155) se zřejmě dědí jen určité vlohy, jistá dispozice, a ke klinické manifestaci dochází až při koexistenci konkrétních specifických vnitřních a vnějších podmínek. Aby došlo k manifestaci koktavosti, musí k dědičným faktorům přibýt další činitele. K tomuto názoru se přiklání většina odborné společnosti. Sociální prostředí Důležitou roli při vzniku koktavosti mohou hrát i negativní vlivy sociálního prostředí, obzvláště ve smyslu dlouhotrvající neurotizace v domácím, školním či pracovním prostředí. Stresující rodinné prostředí nebo dlouhodobě negativní reakce na dysfluence dítěte mohou hrát určitou roli ve vývoji koktavosti u dětí, které jsou senzitivní na negativní komentáře (Gillam, 2000, s. 43). Sociální prostředí je potřeba na rozdíl od některých jiných etiologických faktorů vidět v širším, 13

14 komplexnějším kontextu. Prostředí totiž může fungovat jak v negativním, tak i pozitivním smyslu. Orgánové odchylky Stále aktuálnějším tématem etiologie koktavosti se stávají orgánové příčiny. Jako jednu z hlavních příčin, které se drželi odborníci v minulosti, byla orgánová odchylka v oblasti artikulačního systému (např. Dieffenbachovy neúspěšné pokusy s operací jazyka). Postupem času začaly přibývat teorie, které umisťují příčinu koktavosti do korových, resp. podkorových center. Klenková (2006, s. 156) uvádí, že u dětí s těžkou perinatální encefalopatií se za příčinu koktavosti považuje poškození na extrapyramidové a mezimozkové úrovni. Mezi etiologické faktory může dále patřit např. lehká mozková dysfunkce, porucha neuromuskulární koordinace či diskoordinace mozkových hemisfér. Jiné druhy NKS Příčinou vzniku koktavosti může být i přítomnost jiného typu narušené komunikační schopnosti. Poměrně často se uvádí, že výchozím bodem k rozvoji koktavosti může být breptavost. Koktavost vzniká tímto způsobem jako kombinace breptavost koktavost, přičemž mechanismus vzniku nebyl podrobně a uspokojivě vysvětlen. Dalším faktorem může být např. opožděný vývoj řeči. Přehnaná péče a opakované opravování nesprávné řeči dítěte s opožděným vývojem řeči mohou způsobit trvalý pocit neúspěchu. Wirth (1990, s. 51) Koktavost se tak v těchto případech může rozvinout na základě všeobecné i specificky mluvní nejistoty. Mezi další příčiny vzniku koktavosti můžeme zařadit násilné přecvičování vyhraněných leváků k používání pravé ruky, poruchy metabolismu, vegetativní labilita. Příčinou koktavosti může být i vícejazyčnost, kdy se dítě od útlého věku učí souběžně více než jeden jazyk, ovšem jen v případě špatného přístupu, popřípadě v důsledku nátlaku z rodinného, či školního prostředí. 14

15 Klasifikace koktavosti Koktavost se dělí dle různých hledisek. Následující rozdělení podle řady zahraničních autorů uvádí Lechta (2004): podle doby vzniku koktavosti předčasná koktavost (u dětí mladších 3 let), obvyklá (u dětí mezi 3. a 4. rokem) a pozdní (po 7. roce), podle verbálních symptomů na tonickou, klonickou, tonoklonickou a klonotonickou koktavost, podle původu na koktavost fyziologickou, koktavost kombinovanou s dysartií, dysartrickou koktavost, dysfatickou, hysterickou a traumatickou koktavost, podle uvědomění si poruchy na inscientní formu koktavosti bez křečí mluvidel a na uvědomělou, neboli frustrační formu, podle stupně od minimálních po výrazné příznaky, často znemožňující komunikaci. 2.2 Symptomatologie koktavosti Nejtypičtějším a nejnápadnějším symptomem koktavosti je nedobrovolné přerušování toku mluvy (Klenková, 2006, s. 157). Naproti tomu koktavost není jen nějakým prostým symptomem neplynulosti mluveného projevu, je třeba ji považovat za složitý, dynamický a velmi variabilní syndrom, který v žádném případě nelze redukovat jen na dysfluenci řeči, ale je průsečíkem velmi různorodých a vzájemně různým způsobem intereagujících příznaků (Lechta, 2004). Porucha plynulosti řeči je u koktavosti často jen největší nápadností, lze říci, že je pomyslným vrcholem pyramidy. Koktavost je ale tak komplexní syndrom, že jeho příznaky lze sledovat ve všech čtyřech jazykových rovinách: morfologicko-syntaktická rovina snaha o užívání co nejkratších vět apod., lexikálně-sémantická rovina interferenční vliv parafrází při utváření mluvního projevu apod., foneticko-fonologická rovina obtíže s artikulací apod., 15

16 pragmatická rovina narušené koverbální chování, omezování verbální komunikace, potíže s navázáním a udržováním rozhovoru apod. Příznaky v řeči Koktavost může mít mimořádně vážný nepříznivý zpětný vliv na osobnost člověka, na jeho školní, pracovní a sociální adaptaci. Tento fakt pouze potvrzuje složitost problému. Příznaky koktavosti se proto odrážejí nejen v jednotlivých jazykových rovinách, ale i v následujících bodech: respirace, fonace, artikulace, dysprozódie, embolofrázie a parafrázie ( Klenková, 2006 ). Respirace Dýchání u jedinců s koktavostí je obvykle narušené. Dýchání je nepravidelné, povrchní, objevují se poruchy dýchacích pohybů. Při těžké koktavosti se často respirační potíže zvyšují a doprovází je dýchací spazmy, vzniká až inspirační tvoření hlasu. Fonace Na hlasivkových vazech dochází ke spazmům, což způsobuje potíže s fonací. Dochází k tvrdým hlasovým začátkům, které představují nefyziologický způsob tvorby hlasu, a mohou vést až k poškození hlasivek. V některých případech na základě spazmatu není jedinec s koktavostí schopen hlas vytvořit. Artikulace U jedinců s koktavostí se neprojevuje vadná výslovnost, ale průběh artikulace je narušený křečemi nejčastěji na začátku slov a vět. Dle křečí, které vznikají během artikulace, se koktavost dělí na formu tonickou a klonickou, popřípadě formu kombinovanou. Nejfrekventovanější obtíže při artikulaci způsobuje balbutikům výslovnost okluzívních hlásek, při nichž musí překonávat a prorážet závěr. Dysprozódie Jedinci s koktavostí mají obvykle problém s melodií, přízvukem či tempem řeči. Řeč má tendenci spadat do jednotvárnosti, tempo řeči je zrychlené nebo kolísavé. Nevybalancované tempo řeči se může projevit během vystupňovaných neurotických příznaků. 16

17 Embolofrázie Zde se jedná o vsuvky v podobě hlásek, slabik nebo slov (jo, no, a, hmm), kterými si jedinci s koktavostí pomáhají při překonávání křečí mluvidel, a tím získávají čas pro překonání spazmatu. Embolofrázie je běžná zejména u dospělé populace. Parafrázie Jsou tvořeny za účelem vyhnutí se slovům s problematickou hláskou, která dělá jedinci s koktavostí závažné potíže při vyslovování. Balbutik tak volí různorodé opisy, které se negativně odrážejí na struktuře a celkovém obsahu výpovědi. Příznaky v chování V předešlých řádcích byly shrnuty příznaky, které charakterizují koktavost po stránce vesměs fyziologické. Balbutik ale pociťuje obtíže i z hlediska psychologického, které se zásadně projevují v rámci budování sociálního prostředí. Tyto potíže se odrážejí v nechuti komunikovat, respektive verbálně projevovat svoje pocity. Tento negativní postoj k verbální komunikaci se může projevovat nepříjemnými pocity a obavami z těžkostí při mluvení, nesnaží se vyhýbat verbální komunikaci jako takové, ale dává si pozor na určité situace nebo slova, o kterých ví, že mu činí potíže (Klenková, 2006). Tento projev se v odborné literatuře nazývá logofobií. Lobofobie nelze chápat pouze jako strach před řečí, ale také jako situační strach, tedy strach vyjádřit osobní názor, nedůvěru v sebe, uvádí Sovák (1975) a posouvá zmíněnou terminologii ještě dál, když říká logofobie může přetrvávat i poté, co se koktavost odstraní. Tento způsob vyhýbaní se verbální komunikaci může vyústit i izolací jedince s koktavostí. U balbutiků je obvyklé i narušení koverbálního chování, které chápeme jako chování komunikátora během komunikačního aktu. To se projevuje rozličnými vegetativními příznaky (zčervenání, pocení), zjevným fyzickým úsilím při překonávání bloků artikulačního aparátu, které se může projevit 17

18 grimasami, různou nápadnou gestikulací apod. Specifickým znakem narušeného koverbálního chování je i vyhýbání se zrakovému kontaktu. Koktavost není konstantním stavem, mění se v závislosti na situaci ve které se balbutik nachází. Pokud je to situace, ve které se cítí dobře, plynulost řeči se zlepší. Stejně to platí i naopak, v situaci, která pro balbutika vyznívá negativně, nad touto situací jedinec s koktavostí obvykle přemýšlí ještě před jejím průběhem. Tyto negativní situace doprovází tzv. zátěžové faktory, které během komunikace zásadně působí na vystupování jedince s koktavostí. Mezi tyto zátěžové faktory můžeme počítat např. strach z komunikace, komunikace s neznámými lidmi, komunikace před větším počtem posluchačů atd. Mezi další zátěžové faktory můžeme zařadit citové napětí, rozčílení, únavu, výkyvy počasí a teploty vzduchu, nevolnost nebo nemoc. Podle odborné veřejnosti se koktavost může projevit nejenom v ústním projevu, ale i v písemném, kde se projevuje podobně jako dyslexie. 2.3 Diagnostika koktavosti a terapie V moderních pracích o diagnostice koktavosti se sice klade důraz na permanentní potřebu pátrat po příčinách tohoto druhu narušené komunikační schopnosti, ale vhledem ke komplikacím s určením primární příčiny se těžiště diagnostiky zaměřuje stále hlouběji na analýzu symptomaticky (Lechta, 2004). Předmětem diagnostiky je pátrání po příčinách koktavosti, které vychází z osobní a rodinné anamnézy v kombinaci s lékařskými a psychologickými nálezy. Diagnostika koktavosti je procesem, ve kterém je nutné dodržovat základní, všeobecná pravidla, které vedou k co nejreálnějšímu obrazu pacienta. Mezi tyto všeobecná pravidla patří např. komplexnost, konsekventnost, analýza spontánní komunikace v přirozeném prostředí či hodnocení plynulosti řeči v rámci různých komunikačních záměrů. Velmi důležitý je i samotný přístup logopeda ve vztahu k pacientovi, konkrétně ve stylu vedení rozhovoru, jehož výsledkem nesmí být traumatizace balbutika. Diagnostika se opírá o získávání informací, které souvisí se vznikem koktavosti a průběhem koktavosti, sleduje specifické příznaky v řeči 18

19 a neposlední řadě zjišťuje pacientův přístup ke komunikaci, úroveň jeho koverbálního chování. Nezbytným prvkem diagnostiky je zohlednit věk vyšetřovaného pacienta, zda se jedná o jedince předškolního věku, školního věku či je dospělý (např. děti předškolního věku popisují situační obrázky namísto čtení textu, které je určeno dětem školního věku). Hlavním výzkumným materiálem je spontánní řečový projev zkoumaného jedince, který se zjišťuje prostřednictvím řízeného rozhovoru (Klenková, 2006). Tento rozhovor je vhodné zaznamenat prostřednictvím audio či videonahrávky, která nám následně umožní rozbor chování jedince s narušenou komunikační schopností při vyšetření. Na diagnostice balbuties se podílí nejen logoped, ale i foniatr, neurolog, psycholog, psychiatr a podle potřeby i další odborníci. Terapie koktavosti Vznik koktavosti není obvykle způsoben jednou konkrétní příčinou, ale souborem etiologických faktorů, které se na vzniku koktavosti podílí. Z tohoto důvodu je složitá volba terapeutického postupu, protože je obtížné dopředu odhadnout, která z dostupných terapií je ta vhodná. Lechta (2004, s. 110) uvádí, že terapeutických postupů je v současné době několik stovek a další stále vznikají. Klenková (2006, s. 162) uvádí neznáme-li příčinu narušení plynulosti řeči, nemůžeme ji odstranit, pouze potlačujeme příznaky. Jednotlivé terapie lze rozdělit dle základních prvků na terapie individuální a skupinové, resp. kolektivní. Současným trendem je preferování skupinových terapií, které mají pro jedince s narušenou komunikační schopností velkou výhodu v tom, že se mohou seznámit s lidmi, kteří mají stejné, či podobné potíže v komunikaci. Předmětem této bakalářské práce, ale není popisovat jednotlivé terapeutické postupy (např. cvičné terapie, farmakoterapie ), hlavním tématem jsou tzv. speciální terapie, které nejsou striktně limitovány okruhem problému, jimiž se zabývá logopedie, ale jsou obecně využitelné pro jedince s rozličným handicapem ve speciálně pedagogické péči. V následující kapitole se tedy 19

20 budeme soustředit na terapie speciální, jejich definování, zásady, které musíme během terapie dodržovat či specifika, které přináší terapie pro jednotlivé věkové kategorie. Tato kapitola se věnuje problematice zvané koktavost respektive balbuties. V první části je definován pojem a popsána základní etiologie a klasifikace. Dále se kapitola zabývá příznaky v řeči i chování respektive symptomatologií. V poslední části je zaměřena na vstupní informace o terapii koktavosti. 20

21 3 Terapie ve speciálně pedagogické péči Terapie = sloužit, napravovat, ošetřovat, léčit Terapii obecně chápeme jako způsob odborného a cíleného jednání člověka s člověkem, jež směřuje od odstranění či zmírnění nežádoucích potíží, nebo odstranění jejich příčin, k jisté prospěšné změně. Renotiérová (2004, s. 63) popisuje terapii jako odbornou, záměrnou a cílevědomou aplikaci psychologických prostředků použitou za účelem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce či osobnostní strukturu společensky i individuálně přijatelným směrem. Tuto činnost aplikují na jedince s narušenou komunikační schopností terapeuti, kteří prošli patřičným vzděláním v rámci jednotlivých terapií. Terapeuti během své práce vycházejí z nejrůznějších zdrojů a využívají nejrůznějších metod, prostředků, technik a forem práce. SP terapie spolupracuje s řadou oborů, např.: medicína poznatky o vzniku, projevech a léčení poruch orgánů či tělesného systému, psychologie poznatky o pojetí, vývoji, změnách a činnosti psychiky, pedagogika poznatky o možnostech cíleného formování určitých kvalit osobnosti, sociologie poznatky o začleňování člověka do lidského společenského života, kulturní antropologie poznatky o vzájemné podmíněnosti biologických, specifických lidských, sociálních a kulturních podmínek existence člověka, právo poznatky o obecně platných pravidlech lidského chování daných státem filozofie a její celistvý pohled na člověka a jeho pojetí, obory lidské činnosti, jejichž hlavním předmětem je prostředek totožný s prostředkem dané terapie umění, hra, zvířata. Pro speciální terapie platí obecná pravidla, která jsou specifická pro tento styl působení na klienta: 21

22 probíhá v určitém prostředí a čase (denní či týdenní stacionář, v léčebné komunitě, v ambulanci), mají určitou organizační strukturu (individuální, skupinovou, rodinnou, párovou ), odpovídají orientaci terapeuta, závisí na věku, příčinách potíží a symptomech klienta (,dítě dospělý, léčba kauzální symptomatická), může být prvotně zaměřena na somatické psychické změny u klienta, bývá zacílena léčivě, ale také preventivně a rehabilitačně. Renotiérová (2004, s. 60) konstatuje, že alfou omegou je osobnost terapeuta. Záleží hlavně na jeho obecně lidské a odborné erudici, ale i na celkové empatii vůči klientovi, u něhož zohledňuje potíže, které klient má. Velmi důležitým faktorem speciálních terapií je fakt, že klienti obvykle nejsou stejného věku, tudíž je potřeba zdůraznit specifika, která jednotlivá věková období v rámci terapie přináší. Věk klienta se zde rozděluje na 2 skupiny: dětský klient dospělý klient. Konkrétní body této problematiky jsou podrobně uvedeny v následující podkapitole. 3.1 Specifika terapie u dětí a dospělých V této kapitole zmíníme rozdílnosti ve vytváření vztahu terapeut klient ve vztahu k věkové kategorii, dítě dospělý. Müller (2004) uvádí následující specifika: specifika speciální terapie u dětí a specifika speciální terapie u dospělých. Specifika speciální terapie u dětí Zaměřuje se: na specifika jejich vývoje a s ním souvisejícího chování, emocí a myšlení (na intrapsychické i interpersonální úrovni) největším rizikem zvoleného terapeutického přístupu totiž může být nesprávný odhad situace způsobený nerozpoznáním skutečné příčiny neobvyklého chování, 22

23 prožívání a myšlení (zde coby výsledku přirozeně kritického či přirozeně regresivního období), na specifické dětské komunikační signály (na neverbální i verbální úrovni) tyto komunikační signály je nutno interpretovat buď v kontextu situace právě probíhající, nebo v kontextu situace související s výchovným a širším sociálním prostředím a navíc je třeba se o něm komunikačním signálům přiblížit, na neustále přítomnou potřebu bezpečí a lásky nevhodné je, když při vytváření terapeutického vztahu cítí dítě strach (z terapeuta, místa atd.), nebo když terapeut nahrazuje vztah dítě rodič, na již zmíněný vliv výchovného prostředí ten bývá (vedle jiných příčin) častou příčinou patologie v souvislosti s tímto zdůrazňujeme, že náprava při výchovných problémech, coby jeden z cílů léčebné pedagogiky, se dotýká rovněž případné nápravy výchovného prostředí dítěte i přípravy dítěte na vliv tohoto prostředí (např. zvyšováním sebedůvěry, zlepšováním adaptačních schopností, vytvářením schopností mít dobré mezilidské vztahy), na tendence dětí hledat příčiny svých potíží ve svém okolí a ne v sobě. Specifika speciální terapie u dospělých Zaměřuje se: na komplex zkušeností dospělého věku u dospělého člověka znamenají právě jeho předešlé zkušenosti (ať již z běžného života, či z intervencí jiných odborníků) významný katalyzátor v navázání terapeutického vztahu, jinak řečeno u dospělého člověka je tzv. míra očekávání závažnějším faktorem než u dítěte (dospělý člověk přichází cíleně), na různé sociální role dospělého věku jde o role, které na základě svých zkušeností klient hraje (např. roli oběti předešlých intervencí, roli ochotně spolupracujícího pacienta atp.), na výraznou míru vlastní akceptace problému u dospělého klienta není geneze problému tolik znepřehledněna probíhajícím vývojem (jako 23

24 u dětí), nicméně dospělý může zaujímat k problému různé racionální postoje. Toto jsou všeobecná specifika speciálních terapií, které se využívají ve všech typech odborného a cíleného působení na klienta, včetně psychoterapie. 3.2 Jednotlivé terapie Tématem této bakalářské práce je vliv speciálních terapií na jedince s koktavostí v dospělém věku. Speciálních terapií je celá řada, a proto bude následující text věnován převážně konkrétním terapiím arteterapii, muzikoterapii a dramaterapii. Tyto terapie jsou využívané v prostorách kliniky, kde byl výzkum realizován, tudíž je omezen na zmíněné tři typy. Müller uvádí, že všechny tyto typy lze nazvat terapií hrou (muzikoterapie, dramaterapie), potažmo terapií expresivní (arteterapie). Müller (2004, s. 63) uvádí, že terapii hrou lze definovat jako odbornou, záměrnou a cílevědomou aplikaci prostředků hry použitou za účelem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce či osobnostní strukturu společensky i individuálně přijatelným směrem. Na následujících stranách bude podrobně popsána každá ze zmíněných terapií, které jsou využívány pro jedince s diagnózou balbuties. Arteterapie v širším slova smyslu Arteterapie léčba uměním prostřednictvím hudby, poezie, prózy, divadla, tance a výtvarného umění (v širším slova smyslu). Müller (2004, s. 67) definuje arteterapii jako odbornou, záměrnou a cílevědomou aplikaci uměleckých prostředků použitou za účelem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce či osobnostní strukturu společensky i individuálně přijatelným směrem. Mezi odborníky na dané téma arterapie existují rozpory v rámci terminologie, zda by arteterapie neměla zastupovat pouze terapii pomocí 24

25 výtvarného umění, nebo měla zastupovat více typů terapií, jak uvádí Müller, který arteterapii definuje jako nadpojem zmíněných terapeutických technik. Arteterapie Arteterapie je ve speciální pedagogice prozatím nejvíce používanou terapeutickou metodou. Arteterapie totiž maximálně a přitom bezpečně (v porovnání s hudebními a dramatickými aktivitami, které mohou předem více vzbuzovat pocit strachu) využívá lidské exprese (výrazu). Skryté psychické stavy, dojmy, pocity, nálady (a s nimi spjaté zkušenosti a poznatky) zde mohou být přirozeně odhaleny, sdíleny a následně formovány díky přirozené expresivní funkci výtvarných činností hlavně díky kresbě. Müller (2004, s. 67) uvádí, že kresba je významný komunikační prostředek vyjádření znalostí o sobě (jak člověk sám sebe vnímá a prožívá, jak vnímá a prožívá vztahy ke svému okol ) jde o specifický druh jazyka, který dokáže nahradit nedostatky běžně používané řeči. Kromě toho je kresba významný diagnostický prostředek tím, že dokáže velmi dobře odhalit nesrovnalosti s normálním vývojem (hlavně u dětí a mládeže). Arteterapie má několik forem a vlastních postupů, viz dále. Formy arteterapie Základní rozdělení arteterapie se dělí, dle počtu zúčastněných, kteří se podílejí na terapii, na individuální a skupinovou. (Müller, 2004) a) Individuální Je specifická tím, že klient má terapeuta k dispozici sám pro sebe a používá se v případech, kdy by chování klienta skupinu rušilo anebo mělo negativní následky, které by se mohli projevit např. agresivními či psychotickými projevy, anxiózní děti, hyperaktivní děti. b) Skupinová Je náročnější formou hlavně pro osobu arteterapeuta. Na rozdíl od individuální formy má pozitivní vliv na integraci a socializaci jedince s narušenou komunikační schopností. Velkou výhodou je, že se lidé s podobným handicapem mohou vzájemně podporovat, vzájemně na sebe působit. Nevýhodou je těžké 25

26 dosáhnutí diskrétnosti, skupinu je těžší organizačně zvládnout než jednotlivce v rámci individuální terapie a každému jednotlivci se věnuje méně času. Výtvarná terapie (arteterapie v užším smyslu) může být použita jako samostatná metoda (oplývající řadou jednotlivých technik), nebo jako metoda vhodně kombinovatelná s ostatními terapiemi. Arteterapie má řadu vlastních postupů, mezi které řadíme: a) volný výtvarný projev ten pracuje se spontaneitou, vyvolanou hlavně hrou, b) tématický výtvarný projev je zaměřen na konfliktní témata, c) výtvarný projev při hudbě využívá specifických vlastností hudby, d) skupinové výtvarné činnosti pracují se skupinovou dynamikou, e) řízený výtvarný projev pracuje s přímou intervencí terapeuta do výtvarné činnosti klienta. Arteterapie má jako ostatní speciální terapie vlastní strukturu, která spočívá ve třech fázích, které následují po úvodní seznámení. První část obsahuje instrukce, případně vysvětlení téma, techniky. Druhá část spočívá v samotné výtvarné činnosti. Poslední fází je diskuse, která se zaměřuje na vytvořený výtvarný produkt, klient říká, jaké pocity v něm zmíněný akt vyvolává. Materiály využívané prostřednictvím arteterapie jsou velmi různorodé a mají následující rozdělení: a) měkké dvojdimenzionální materiály: prstové barvy, vodové, temperové barvy, olejové, pastelové barvy, b) tvrdé dvojdimenzionální materiály: fixy, pastelky, c) měkké trojdimenzionální materiály: hlína, písek, plastelína, modurit, d) křehké materiály: sklo, e) tvrdé trojdimenzionální: dřevo, kámen. Muzikoterapie Muzikoterapie = léčení nebo pomoc člověku hudbou. Müller (2004, s. 66) definuje muzikoterapii jako expresivně terapeutickou metodu vymezenou svébytným využíváním melodie, harmonií, rytmem, zvukovou barvou, dynamikou tempem, druhem taktu čili základními prvky hudebního umění. 26

27 Častěji se termín vztahuje na moderní vědní obor, který vznikl ve 20. století. Podle některých autorů má takto chápaná muzikoterapie počátky na americkém kontinentu ve špitálech pro veterány z první a druhé světové války. Pro muzikoterapii platí následující principy: během terapeutického procesu využívá zvuku, hudby, hudebních elementů (melodie, rytmus a harmonie), rozvíjí terapeutický vztah prostřednictvím společných hudebních zkušeností a komunikace, je prováděna kvalifikovanou osobou, zkušenost s muzikoterapií může vyvolat pozitivní změny ve všech dimenzích lidského organismu, umožňuje naplnění fyzických, emocionálních, intelektuálních, sociálních a jiných potřeb klientů, cíle muzikoterapie jsou označovány jako nehudební cíle a zahrnují například léčba, učení, rozvoj sociálních interakcí, motivace, zvládání bolesti a stresu, sebevyjádření, má naplnění v prevenci, léčbě i následné rehabilitaci, může být realizována na různých uspořádání terapeutické situace, muzikoterapeuti pracují v široké škále institucí. Müller (2004, s. 66) dále uvádí, že hudba sama o sobě působí bezprostředně a intenzivně na člověka, na jeho psychiku a dynamiku. Říká také, že hudba sama o sobě totiž používá jistého druhu zvuku coby nositele jedinečných fyzikálních vlastností a nositele jistých, jinak obtížně sdělitelných významů (např. skutečných významů ve vztazích mezi lidmi, významů filozofických, estetických apod. ) Cílovou skupinou jedinců, kteří využívají muzikoterapii, jsou jedinci s duševním onemocněním, mentální retardací, autismem, tělesným či smyslovým postižením, terminálním postižením, poruchou komunikace či jedinci, kteří zneužívají návykových látek. Muzikoterapie se dělí, dle počtu zúčastněných, kteří se podílejí na terapii, na individuální (interakce klient terapeut), skupinovou (malá do 8 pacientů, velká do 15 pacientů), hromadnou či kombinací více forem. 27

28 Základní rozdělení muzikoterapie Muzikoterapii dělíme na: aktivní muzikoterapii receptivní muzikoterapii a) Aktivní muzikoterapie Je typická situací, kdy se jedinec zapojuje do terapeutické činnosti zpěvem, hrou na tělo nebo na hudební nástroj, dále sem můžeme zařadit hudební improvizaci, vytváření písní, kompozice hudby, příprava a realizace hudebních vystoupení klientů. b) Receptivní muzikoterapie Receptivní muzikoterapie obsahuje řadu metod: Řízená imaginace a hudba Tato terapie je specifická práci s představami, tělesnými prožitky, emocemi, myšlenkami a vzpomínkami, které jsou evokovány při poslechu klasické hudby. Tato metoda se využívá převážně v psychoterapii a poradenství Schwabeho koncepce receptivní muzikoterapie: o Komunikativní navázání kontaktu, porozumění, diskuze nad texty písní. o Reaktivní uvolnění emocí, vyvolání afektivní reakce. o Regulativní slouží k rozšíření spektra vnímavosti, k navození relaxace a uvolnění. Vibroakustická terapie Zde se jedná o použití nízkofrekvenčních vln v rozmezí Hz, které jsou součástí hudby ( vážné, relaxační, ale i moderní populární hudby). Využívá se zejména při bolestivých stavech, svalových obtížích, plicních obtížích, vysokém krevním tlaku, nespavosti či depresích. Jako zásadní pro muzikoterapii Šimanovský (1998) uvádí: Vzájemnou toleranci a povědomí o tom, co kdo dělá obdobného. Stále si udržovat vzájemnou schopnost komunikace. Vadí mi, když někdo povýší svůj přístup na nejlepší a na základě toho odsuzuje ostatní. 28

29 Dramaterapie Dramaterapie = záměrné použití divadelních postupů pro dosažení terapeutického cíle. Dramaterapie pomáhá porozumět a zmírnit sociální a psychologické problémy, mentální onemocnění a stává se nástrojem zjednodušeného symbolického vyjadřování, díky němuž poznává jedinec sám sebe. Müller (2004, s. 65) uvádí, že dramaterapie není prioritně zaměřena na reálná psychická traumata jednotlivých klientů a jejich zviditelňování. Dále uvádí, že dramaterapie se zaměřuje spíše na symptomy či doléčování, přičemž využívá velkou škálu metod a technik práce. Dramaterapie je metoda pomáhající použitím dramatických (divadelních) postupů upravit psychické poruchy, sociální vztahy, důsledky tělesného nebo mentálního postižení. Slouží také k podpoře duševní i fyzické integrace, rozvoji slovní i mimoslovní komunikace a podněcuje osobnostní růst. Patří do šířeji chápané arteterapie a těsně souvisí s některými výchovnými postupy, zejména dramatickou výchovou. (Valenta, 2001) Chvátalová definuje dramaterapii jako psychoterapeutickou metodu, která kromě verbalizace používá nonverbální prostředky, symbolickou gestiku a improvizační hru v roli. Otvírá tak cesty k vyjádření podvědomých konfliktů, přenosových vztahů a sebepojetí či pojímání ostatních. Je to systematické a záměrné použití dramatických/divadelních procesů, které mají podpořit emocionální růst jedince a psychologickou integraci. Dále uvádí že, dramaterapie zvyšuje sociální interakci a zlepšuje interpersonální dovednosti v rámci uspořádání skupiny. Zprostředkovává uvolnění a kontrolu širokého rejstříku emocí (pozitivních i negativních) v neodsuzujícím prostředí. Upevňuje sebedůvěru klienta, protože během dramaterapie zvládají stále složitější série úkolů. Hadaš zdůrazňuje, že dramaterapie je především o prožívání o tom, co se v člověku v tom okamžiku odehraje. Vůbec nejde o to někoho poučovat, ukazovat, jak se chovat, ale o to, aby si různé situace sám prožil, ozkoušel, kde je, jaký je. Dramaterapie užívá řadu prostředků mezi které patří např. mimická a řečová cvičení, dramatická hra, verbální hra a hra v roli, scénář, mýty 29

30 a příběhy, práce s textem, pantomima, maňásková hra, hra s objekty a kresbou a další. Dramaterapie se využívá při intervenci s jedinci s mentálním a smyslovým postižením, s narušenou komunikační schopností a je vhodný i pro jedince s poruchou chování. Poslední kapitola teoretické části je zacílena na problematiku terapie ve speciálně pedagogické péči. Po úvodním definování pojmu následuje podrobné popsání specifik u dětí a dospělých pacientů. Ve druhé části kapitoly jsou rozebrány jednotlivé terapie (arteterapie, muzikoterapie, dramaterapie), které jsou předmětem této bakalářské práce. 30

31 4 Vliv terapií na jedince s koktavostí v dospělosti Tato kapitola je zaměřena na praktické výstupy, které jsem získal během intervence s dospělými jedinci na soukromé klinice LOGO. V prostorách této kliniky se realizují terapie zmíněné v teoretické části, jichž jsem se aktivně účastnil. Tyto terapie byly určeny především pro jedince s diagnózou balbuties, respektive koktavost. Základem mé činnosti bylo seznámení se s jednotlivými klienty, jež jsem pozoroval během terapie a v rámci individuálního přístupu s nimi spolupracoval. Předmětem intervence je poznání specifik dané diagnózy a konzultování problémů, které může jedinec s koktavostí v rámci běžného života absolvovat. 4.1 Vymezení cíle, metodologie práce Cílem bakalářské práce je vypozorovat vliv terapií, s důrazem na arteterapii, muzikoterapii a dramaterapii, na jedince s koktavostí v dospělosti. Mezi dílčí cíle práce patří zhodnocení terapií z hlediska dopadu na osobnost takto diagnostikovaných jedinců a jejich vnímání příznivého vlivu na řešení jednotlivých životních situací. V zájmu bude tedy zjištění vnímání problémů běžných v mezilidské komunikaci, které koktavost přináší, zjištění postojů jedinců k jednotlivým typům analyzovaných terapií a srovnání s jinými typy terapií, hodnocení jejich přínosu, spokojenost s logopedickou péčí a co v logopedické intervenci chybí. S ohledem na výše definovaný cíl byla zvolena kombinace několika výzkumných metod a různých zdrojů dat. Podstatným zdrojem informací je má téměř 1,5letá pracovní zkušenost s těmito jedinci v rámci praxe na klinice LOGO. Dále budou využity speciálně zvolené metody sběru dat zaměřující se na údaje, které vedou k naplnění stanoveného cíle. Jako vhodné metody se jevily pozorování, hloubkové rozhovory, anketa a dotazníkové šetření. Výzkum prostřednictvím pozorování, hloubkových rozhovorů a ankety 31

32 byl realizován v průběhu čtyř týdnů ( ) v prostorách kliniky LOGO a dotazníkové šetření dne v Beskydách na táboře pro jedince s diagnózou balbuties pořádaném klinikou LOGO. Jako stěžení zdroj dat lze považovat dotazník čítající 14 uzavřených otázek, jež se přímo zaměřovaly na problematiku skupinových terapií (arteterapie, muzikoterapie, dramaterapie). Anketa obsahovala 15 otevřených otázek, které byly koncipovány z logopedického i psychologického hlediska. Otázky se tudíž zaměřovaly nejen na koktavost či terapie jako takové, ale i na osobnost daného jedince. V rámci pozorovaní jsem kladl důraz na zachycení klíčových momentů, které doprovázely jednotlivé typy terapií. Poslední použitou metodou byl řízený rozhovor, pomocí kterého jsem zjišťoval detailnější informace, které byly zodpovězeny v anketě. 4.2 Charakteristika zařízení, v nichž proběhlo výzkumné šetření Soukromá klinika LOGO s. r. o. je specializované pracoviště pro diagnostiku a léčbu poruch komunikace. Klienty jsou děti i dospělí. Klinika působí na českém trhu již 16 let. V současné době zajišťuje Soukromá klinika LOGO s. r. o. péči pro klienty z celé České republiky. Sídlo firmy je v Brně na Vsetínské ulici, kde jsou soustředěny všechny odborné ambulance včetně lékařských, což umožňuje komplexní diagnostiku hlavně se zaměřením na neurologii, psychologii, rehabilitaci, psychiatrii a logopedii. Konkrétně se na klinice nachází pracoviště foniatra, logopeda, klinického logopeda, neurologa, psychologa, psychiatra a neurologa. Pracoviště foniatra Specializované pracoviště pro diagnostiku a léčbu poruch hlasu a sluchu. Je nedílnou součástí diagnostiky poruch komunikace. 32

33 Pracoviště logopeda a klinického logopeda Opožděný vývoj řeči, léčba koktavosti, terapie narušení komunikace po úrazech, cévních mozkových příhodách (afázie, dysartrie). Pracoviště neurologa Neurologická ambulance, EEG laboratoř poradenství, diagnostika a léčba neurologických onemocnění se zaměřením na poruchy řeči na podkladě neurovývojových dysfunkcí, úrazů hlavy, po cévních mozkových příhodách atd. Rehabilitační pracoviště Vyšetření a léčba bolestivých a chronických onemocnění, relaxace, klasické a reflexní masáže, vodoléčba (perličkové koupele, podvodní masáže, vířivé koupele), léčebná tělesná výchova, elektroléčba. Vojtova metoda, chromoterapie, orofaciální masáže dle Castillo Morales. Dále na klinice nalezneme pracoviště psychologa, psychiatra a denní stacionář. Klinika LOGO zajišťuje ubytování a stravování pro klienty a jejich doprovod. 4.3 Charakteristika výzkumného vzorku Výzkumný vzorek tvořilo 27 respondentů dospělého věku (18 37 let). Z toho bylo 21 mužů a 6 žen. Šetření prostřednictvím dotazníků proběhlo za mé účasti. Jako další výzkumnou metodu jsem zvolil anketu, které se zúčastnilo 10 respondentů, kteří se podíleli i na dotazníku. Šetření pomocí ankety proběhlo bez mé účasti, která v tomto případě nebyla nezbytná a neovlivnila jejich návratnost. Pro názornost přikládám 3 kasuistiky, které jsou podrobně rozepsány a zhodnoceny v následující kapitole. 33

34 4.4 Vlastní výzkumné šetření V této kapitole se jsou zpracovány jednotlivé otázky z dotazníku, podepřené grafy. Dále jsou zde popsány jednotlivé kasuistiky klientů a anketní otázky, na něž klienti odpovídali Kasuistiky Terapie využívané na klinice LOGO (arteterapie, muzikoterapie, dramaterapie) jsou skupinové terapie, které se zaměřují na zlepšení zejména pragmatické roviny řeči u klientů s narušenou komunikační schopností. Každý klient při nástupu na kliniku prochází řadou vyšetření, která se pomáhají charakterizovat možné příčiny vzniku koktavosti. Tyto odborné diagnózy se stávají základem pro následnou terapii klientů. Kasuistiky, které jsou přiloženy v následujících stránkách, popisují jednotlivá specifika, diagnózy vybraných jedinců s koktavostí, na kterých bylo prováděno šetření. Uvádí jak doporučení odborníků, tak i moje závěry, které vycházejí z vlastního výzkumného šetření. Klient 1 Osobní anamnéza Porod bez potíží, je absolventem speciální školy, nevyučený, nebyl na vojně, pracuje jako dělník, záliba v meditacích, mezi koníčky patří hudba hra na bicí, kresba komiksy, nekuřák, alkohol pije velmi zřídka pivo. Jedinec má alergii na pyl, korekce zraku brýlemi. V dětství proběhla operace slepého střeva, přítomnost lupenky. Rodinná anamnéza Bez pozoruhodností, nikdo z rodiny nemá poruchu řeči Logopedické vyšetření Diagnóza balbuties tonoklonica, nevyhraněná lateralita, narušené koverbální chování, dýchání je povrchní, mělké a přerývané. 34