Evropská rozvojová politika

Transkript

1 Evropská rozvojová politika Obsah Jak funguje rozvojová politika Evropské unie?... 2 Vývoj evropské rozvojové politiky... 2 Charakteristika evropské rozvojové politiky... 4 Instituce a subjekty spravující rozvojovou politiku... 5 Evropská komise (EK)... 5 Rada Evropské unie (REU)... 5 Evropský parlament (EP)... 6 Instituce zajišťující financování rozvojové pomoci... 6 Evropský úřad pro humanitární pomoc (ECHO)... 6 Úřad pro spolupráci EuropeAid... 7 Rozvojová spolupráce EU a OSN... 7 Lisabonská smlouva a rozvojová politika

2 (Benin). 2 Všechny výše zmíněné úmluvy tvoří legislativní rámec rozvojové pomoci, kterou EU Petra Felknerová Jak funguje rozvojová politika Evropské unie? Evropská unie je složitou mašinérií, které ani většina jejich vlastních občanů příliš nerozumí. Peníze daňových poplatníků jdou často na rozvojové projekty a humanitární akce, o kterých nemají ani ponětí. Přitom patří Evropská unie k jednomu z nejštědřejších donorů. Až polovina veškeré veřejné mezinárodní pomoci (55 %) přichází od členských států Evropské unie. V roce 2008 poskytla EU více než 49 miliard eur na rozvojovou pomoc. V přepočtu na obyvatele je to více, než pomoc, kterou poskytují rozvojovým zemím Spojené státy. Svoji pomoc chce EU i nadále zvyšovat a to v souladu s rozvojovými cíly tisíciletí, které představila Organizace spojených národů v roce Hlavním cílem rozvojové politiky EU se stala: snaha umožnit znevýhodněným osobám ve třetím světě, aby sami pracovali na svém rozvoji 1. To znamená zajistit jejich základní potřeby a bezpečnost. Vývoj evropské rozvojové politiky Počátky evropské rozvojové spolupráce sahají do roku 1957, kdy podepsáním Římských smluv vzniká Evropské společenství (ES). Součástí Římských smluv je také smlouva zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS), v rámci které byly ošetřeny vztahy ES s koloniemi a zámořskými územími svých členů prostřednictvím asociačních dohod. V 60. letech získává většina kolonií nezávislost, jejich zájem na spolupráci s EHS však stále trvá. Z tohoto důvodu byly v roce 1963 navázány tzv. privilegované obchodní vztahy s 18 zeměmi světa většinou z afrického kontinentu. Jsou to tzv. dohody z Youndé (Kamerun), které zahájily rozvojovou spolupráci. Po přistoupení Velké Británie v roce 1973 došlo k posílení vazeb s bývalými koloniemi. Byly přijaty tzv. dohody z Lomé (Togo), tedy multilaterální dohody se zeměmi Afriky, Karibiku a Pacifiku (tzv. země AKP ). Tyto dohody upravují vzájemné obchodní vztahy. Zemím AKP byly nabídnuty výhodné exportní podmínky do EU a současně také finanční pomoc. Tato pomoc je organizovaná prostřednictvím Evropského rozvojového fondu (ERF) a projektů Evropské investiční banky (EIB). Další dohody z Lomé byly podepsány v roce 1979, 1984 a V roce 2000 byly nahrazeny dohodou z Cotonou garantuje zemím AKP. Původně byly vztahy EU se zeměmi Afriky, Karibiku a Pacifiku založené čistě na ekonomické spolupráci, svoje požadavky však EU rozšířila o důraz na Fiala, P., Pitrová, M.: Evropská unie, CDK, Brno, s

3 dodržování lidských práv a demokratických principů. V roce 2008 byly s těmito zeměmi podepsány smlouvy o regionální integraci, která se stala hlavní zásadou rozvojové politiky EU. Privilegované ekonomické vazby udržuje Unie také se středozemními státy s tzv. skupinou Maghreb (Malta, Alžírsko, Maroko a Tunisko) od roku 1976 a se skupinou Maschrik (Egypt, Sýrie, Jordánsko a Libanon) od roku Pomoc směřuje Unie také do zemí Latinské Ameriky a Asie, se kterými má řadu obchodních a ekonomických dohod o spolupráci. 3 Prvním krokem k formování ucelenější podoby rozvojové politiky se stalo tzv. Prohlášení Evropské rady a Evropské komise z roku 2000, ve kterém si členové EU definují zásady společné strategie vedoucí k dosažení spolupráce v oblasti rozvojové politiky. Toto prohlášení Společenství přijalo v důsledku vzrůstajícího počtu vnějších partnerů. Z tohoto důvodu musela Unie přijmout nová opatření na zvýšení finanční pomoci a sjednotit společnou strategii. Komise i Rada ve svém prohlášení zdůrazňují solidaritu s rozvojovými státy v rámci partnerství s důrazem na lidská práva, právní řád a demokratické principy. Hlavním cílem společného prohlášení se stalo snížení a postupné vymýcení chudoby. Bylo vytyčeno 6 oblastí společných aktivit Unie: koordinace obchodní a rozvojové politiky, podpora makroekonomické politiky, podpora rozvoje regionální integrace, transportu, zajištění potravinové bezpečnosti a zlepšení institucionální struktury rozvojových zemí. Z těchto oblastí potom vycházejí různé programy pomoci a humanitární akce Společenství. 4 Na toto prohlášení navazuje dokument nazvaný Konsenzus rozvoje z roku Definuje rámec společných principů rozvojové politiky a harmonizuje rozvojovou politiku mezi členskými státy a Unií. Principy rozvojové politiky vychází z rozvojových cílů tisíciletí (MDG). Členské státy se dohodly na společném postupu v oblasti obchodu a regionální integrace, přístupu k pitné vodě a energiím, dále v oblasti životního prostředí, dostatečného přísunu potravin, rozvoje venkova, zemědělství a další. Postupným navazováním privilegovaných obchodních vazeb se zeměmi Afriky, Karibiku a Pacifiku, se začala rodit evropská rozvojová politika. Ucelenější podobu dostává v roce 2000 Prohlášením Rady a Komise, ve kterém byly definovány společné cíle a přijata společná strategie. Jednotný přístup Unie vede k zefektivnění rozvojové a humanitární spolupráce, k lepší koordinaci a komunikaci. 3 Fiala, P., Pitrová, M.: Evropská unie, CDK, Brno, s

4 Charakteristika evropské rozvojové politiky Nejprve je důležité upozornit na správné užívání terminologie. Je rozdíl mezi rozvojovou spoluprací EU a rozvojovou spoluprací ES. Rozvojová spolupráce EU zahrnuje jak spolupráci v oblasti rozvoje Společenství jako celku tak rozvojovou spolupráci jednotlivých členů EU. Rozvojová spolupráce ES se tedy týká pouze společných aktivit EU tedy aktivit realizovaných na unijní úrovni. 5 Současná rozvojová politika je založena na konceptu třech K (The Three C c Concept) tedy na koordinaci, komplementaritě a koherenci a na principu vlastnictví. Princip vlastnictví znamená, že stát, který přijímá pomoc, si sám určuje, kam budou poskytnuté peníze směřovány, zatímco poskytovatel pouze sleduje proceduru. Koordinace vede ke sjednocování rozvojové politiky mezi členskými státy EU. Koherence představuje harmonizaci ostatních politik EU s rozvojovou politikou a komplementarita má utvářet paralelní chod rozvojové politiky na úrovni EU s rozvojovými politikami členských států tak, aby bylo dosaženo maximální efektivity a soudržnosti. Snahou je předcházet situacím, kdy je stejný program pomoci realizován jak Evropskou unii, tak členskými státy zároveň. Příkladem koherence je opatření s názvem Vše kromě zbraní (Everything but Arms), které se snaží o koherenci mezi obchodní a rozvojovou politikou ve vnějších vztazích EU. 6 V rámci rozvojové spolupráce si Evropská unie vytyčila několik sektorů, do kterých soustředí své aktivity. První sektor obsahuje podporu lidských práv, právní řád a demokracii. Do druhého sektoru je soustředěn lidský a sociální rozvoj. Patří sem důraz na vzdělání dostupné pro všechny, rovnost pohlaví, programy zaměřené na děti a zajištění zdraví obyvatel v rozvojových zemích. Další sektory jsou věnovány udržitelnému rozvoji, životnímu prostředí a spravování přírodních zdrojů, zemědělství, infrastruktuře a migraci 7. Dále existují čtyři horizontální aspekty rozvojové politiky, které musí být prosazovány ve všech oblastech rozvojové spolupráce. Těmito aspekty jsou lidská práva, rovný přístup k oběma pohlavím, práva dětí a ochrana životního prostředí. 8 Ačkoli byla podniknuta řada kroků k posílení společného přístupu, není prozatím rozvojová politika Společenství příliš efektivní. Této skutečnosti nenapomáhá ani

5 komplikovaný chod celé organizace, který brzdí efektivní rozvoj evropské rozvojové politiky a dosažení jasného a jednotného přístupu k rozvojové problematice a humanitární pomoci. Instituce a subjekty spravující rozvojovou politiku Evropská komise (EK) Nejdůležitější roli v realizaci rozvojové politiky hraje Evropská komise, která spravuje oblast vnějších vztahů EU a oblast rozvojové spolupráce. Svoji činnost dělí do agendy několika komisařů a generálních ředitelství. Rozvojovou politiku spravuje Generální ředitelství pro rozvoj (DG-DEV) ve spolupráci s Generálním ředitelstvím pro vnější vztahy, Generálním ředitelstvím pro obchod a Generálním ředitelstvím pro rozšíření. Generální ředitelství pro rozvoj formuje obecný koncept rozvojové politiky. Zabývá se sektorovými programy více jak 70 zemí světa. Zaměřuje se na regionální integraci a spolupráci, podporu makroekonomických politik, rovný přístup k sociálním službám, podporuje rozvoj dopravy a infrastruktury apod. Kompetence Komise v oblasti rozvojové spolupráce jsou dány smluvním rámcem EU. Evropská komise realizuje rozvojovou spolupráci prostřednictvím širokého spektra různých programů a projektů, které řídí a dojednává příslušné mezinárodní smlouvy. Programy jsou základem spolupráce EU a rozvojových zemí, analyzují výchozí stav, definují cíle a určují prioritní sektory spolupráce. 9 Evropským komisařem pro rozvoj byl pro období jmenován Andris Piebalgs z Lotyšska, komisařem pro obchod Karel de Gucht z Belgie a komisařem pro rozšíření Štefan Füle z České republiky. 10 Rada Evropské unie (REU) Rada EU přijímá na návrh Komise opatření v oblasti rozvojové spolupráce. V červnu roku 2002 byl v Seville redukován počet specializovaných zasedání Rady. Agendu rozvojové a humanitární pomoci převzala Rada věnovaná všeobecným záležitostem a vnějším vztahům. Toto opatření lze chápat jako snahu o integraci rozvojové politiky a její začlenění do oblasti vnějších vztahů EU

6 Evropský parlament (EP) Evropský parlament se podílí společně s Radou EU na přijímání legislativy týkající se rozvojové spolupráce. Ve volebním období Prodiho komise ( ) se EP zaměřil především na dekoncentraci a decentralizaci rozvojové politiky s cílem přiblížit ji blíže potřebám obyvatel. Agendu rozvojové politiky má v EP na starosti Výbor pro rozvoj a spolupráci, který je jedním ze stálých výborů EP. Mezi jeho úkoly patří podpora, uplatňování a sledování politiky rozvoje a spolupráce EU, dále otázky spojené s dohodou o partnerství se zeměmi AKT a záležitosti týkající se účasti EP na misích vysílaných ke sledování průběhu voleb. 12 Instituce zajišťující financování rozvojové pomoci Evropská unie vydá ročně na rozvojovou spolupráci několik desítek miliard EUR. Rozvojová a humanitární pomoc je financována Evropskou investiční bankou, Evropským rozvojovým fondem (ERF) a ze společného rozpočtu EU. Z rozpočtu Společenství je financována pomoc zemím Latinské Ameriky, Asie a Středomoří. Rozvojová pomoc pro státy AKT a zámořská území EU je financována prostřednictvím Evropského rozvojového fondu, který byl poprvé zřízen v roce Od té doby financuje spolupráci mezi EU a zeměmi AKT vždy na dobu 5 let. ERF je vždy zřizován v rámci smluv. Na posledy byl zřízen na základě dohody z Cotonou a to na smluvených 5 let. Evropský rozvojový fond sídlí v Lucemburku a spravuje ho Evropská komise. Financuje a spravuje projekty zaměřené na zlepšení infrastruktury, zemědělství, průmyslu a podporu prodeje exportního zboží zemí AKP. Evropská investiční banka poskytuje rozvojovým zemím výhodné úvěry. 13 Evropský úřad pro humanitární pomoc (ECHO) V roce 1992 byl při Evropské komisi zřízen Úřad pro humanitární pomoc (European Commission Humanitarian Aid Office). Úkolem ECHO je poskytovat humanitární pomoc lidem v nouzi postižených konflikty nebo přírodními či člověkem zaviněnými katastrofami formou dodávek zboží a služeb. Svoji pomoc přerozděluje EU na základě zásad nediskriminace, nestrannosti a humanity. V rozdělování humanitární pomoci spolupracuje ECHO s dalšími mezinárodními organizacemi a především s OSN

7 Úřad pro spolupráci EuropeAid Úřad pro spolupráci EuropeAid je administrativním tělesem Evropské komise. Jeho úkolem je řídit rozvojové projekty určené zemím AKP, sousedským státům EU, Rusku, Latinské Americe a Asii. Finance na projekty čerpá ze společného rozpočtu EU a z Evropského rozvojového fondu. 15 Rozvojová spolupráce EU a OSN Evropská unie je jako poskytovatel rozvojové pomoci důležitým hráčem na mezinárodní scéně. Není však suverénním státem a nemůže být jako celek členem OSN. Má pouze udělený pozorovatelský status a nepřispívá tak jako členské státy do společného rozpočtu. Navzdory tomu je pro OSN důležitým partnerem a hlavním donorem jejich specializovaný agentur. Také Evropská unie si je vědoma důležitosti spolupráce s OSN. Základní rámec pro rozvojovou spolupráci s Organizací spojených národů jako i s dalšími partnery EU je dán Prohlášením Rady a Komise z roku V současné době spolupracuje Evropská unie s OSN na dvou úrovních na politické úrovni a na úrovni provozní. Politická úroveň zahrnuje snahy Společenství o nalezení jednotného přístupu k Organizaci spojených národů. Zejména schopnost Společenství představit a vysvětlit své politické priority OSN a zvýšit přítomnost Společenství v jejích subjektech. Provozní úroveň zahrnuje snahu o definování společných oblastí zájmu. Komise by si měla určit své strategické partnery v rámci OSN a snažit se o posílení vzájemných vazeb. Zavést by měla také jasná politická vodítka podporující vzájemnou spolupráci, především spolupráci se specifickými entitami OSN. 17 Aktivity EU jsou však ve spolupráci s OSN značně omezeny, což je dáno slabou pozicí EU v rámci OSN tedy tím, že má pouze pozorovatelský status a není plnoprávných členem. To je dále umocněno neefektivní spoluprací mezi Společenstvím a členskými státy Unie v oblasti rozvojové politiky, nejednotným jasným přístupem k OSN a absencí dohody s OSN ohledně kontroly projektového řízení a auditů. Společnou spolupráci komplikuje také interní administrativní a institucionální překážky obou organizací

8 Evropská komise již iniciovala několik kroků, které by měly vést ke zkvalitnění vzájemné spolupráce s OSN. Zavedla určité nástroje, které mají zprůhlednit programovou činnost Společenství, reorganizovala finanční regulace Unie s cílem dosažení větší flexibility ve financování aktivit OSN a připravuje nový rámec pro dosažení dohody ošetřující vzájemnou spolupráci. Již v roce 1999 byla mezi EU a OSN podepsána dohoda o principech financování a kofinancování společných projektů. V roce 2003 byla nahrazena novou smlouvou, která dovoluje Evropské komisi nejenom kontrolovat jednotlivé projekty OSN, ale také činnost jejích orgánů. Lisabonská smlouva a rozvojová politika První právní úpravu rozvojové politiky zanesla do smluvního rámce EU až Maastrichtská smlouva z roku Rozvojová politika je zde součástí kapitoly o vnější činnosti Unie. Za cíl si klade podporu udržitelného rozvoje v hospodářské a sociální oblasti a v oblasti životního prostředí rozvojových zemí s cílem vymýtit chudobu. Dále je snahou Unie integrace rozvojových zemí do světové ekonomiky, včetně postupného odstraňování překážek mezinárodního obchodu. Rozvojová spolupráce má také podporovat rozvoj demokratických principů, právního řádu a lidských práv. Ve stejném duchu charakterizuje politiku rozvojové spolupráce také Lisabonská smlouva 19. Spolupráci se třetími zeměmi a humanitární pomoc ošetřuje Hlava III. Lisabonské smlouvy, která se člení do 3 kapitol. První kapitola se věnuje rozvojové spolupráci. Říká, že politika rozvojové spolupráce Společenství a politika jednotlivých státu EU se navzájem doplňují a posilují. Jako hlavní cíl EU v oblasti rozvoje definuje snížení a výhledově i vymýcení chudoby. Opatření, nezbytná pro provádění rozvojové politiky, která se většinou týkají víceletých programů spolupráce s rozvojovými zeměmi nebo tematicky zaměřených programů, přijímá Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem. Členské státy koordinují své politiky v oblasti rozvojové spolupráce a vzájemně slaďují své programy pomoci, včetně svého vystupování v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích. Zároveň také přispívají k uskutečňování programů pomoci přijatých Unií. 20 Druhá kapitola se věnuje hospodářské, finanční a technické spolupráci se třetími zeměmi. Tato spolupráce se však již netýká rozvojových zemí, ale ostatních třetích zemí. Tyto činnosti jsou prováděny v souladu s rozvojovou politikou Unie Kolektiv autorů.: Lisabonská smlouva. Konsolidovaný text Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie ve znění Lisabonské smlouvy, OEZ Úřad vlády ČR, Praha, s Tamtéž. 8

9 Třetí kapitola je potom věnována humanitární pomoci. Činnost Unie v oblasti humanitární pomoci je prováděna v rámci zásad a cílů vnější činnosti Unie. Tyto činnosti jsou určeny k poskytnutí cílené pomoci a podpory obyvatelstvu třetích zemí postiženému přírodními nebo člověkem způsobenými pohromami, aby byly zajištěny jejich základní humanitární potřeby. Humanitární pomoc musí být prováděna v souladu se zásadami mezinárodního práva a v souladu se zásadami nestrannosti, neutrality a bez jakékoli diskriminace. Unie musí také zajistit, aby její humanitární akce byly v souladu s činnostmi mezinárodních organizací a institucí, zejména těch, které jsou součástí systému OSN. 22 Literatura: Fiala, P., Pitrová M.: Evropská unie, CDK, Brno Kolektiv autorů.:2008. Lisabonská smlouva. Konsolidovaný text Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie ve znění Lisabonské smlouvy, OEZ Úřad vlády ČR, Praha Internetové zdroje: Tamtéž. 9