SEBEREFLEXE ZÁKLAD STUDIA DIALOGICKÉHO JEDNÁNÍ STANISLAV SUDA

Transkript

1 SEBEREFLEXE ZÁKLAD STUDIA DIALOGICKÉHO JEDNÁNÍ STANISLAV SUDA Anotace Dialogické jednání je základní disciplínou studia tzv. psychosomatické kondice. Dle prof. Vyskočila se jedná o jistou zralost, připravenost, pohotovost a někdy i potřebu a chuť veřejně vystupovat, jednat, chovat se, prožívat přímo, bezprostředně, spontánně, kreativně a produktivně, svobodně a odpovědně - ve zpětné vazbě zcela kvalitně. V dialogickém jednání není člověk stavěn do předem připravených situací, v nichž musí jednat (např. hraní rolí, inscenační postupy apod.), nýbrž situaci sám vytváří svým jednáním. Následně celý proces reflektuje formou psané a odevzdávané sebereflexe. Z odevzdávaných sebereflexí lze usuzovat na to, jak subjekt tento způsob studia vnímá. Klíčová slova Dialogické jednání, psychosomatika, sebereflexe, uvědomělé jednání. Úvod Výzkum dialogického jednání běží na Katedře pedagogiky a psychologie Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity kontinuálně již osmým rokem. Navazuje na výzkumnou práci Evy Vyskočilové na KATAP DAMU (např. grant Ministerstva kultury ČR č. 827/99), postupně byl podporován v letech v rámci GA ČR č. 406/06/1571 (Kognitivní a dynamické aspekty herecké hráčské osobnosti učitele) ve spolupráci s DAMU Praha a FHS UTB Ve Zlíně. Od roku 2010 do konce roku 2012 částečně čerpá podporu Grantové agentury Jihočeské univerzity v rámci projektu GA JU 037/2010/S. Doposud vycházíme ze zpracování více než sebereflexí studentů po absolvování semestrální experimentální výuky. V současné době experimentální výuku zajišťují tři vyškolení asistenti, čtvrtý nastupuje do doktorského programu pedagogické psychologie. První výsledky výzkumu zaměřeného přímo na fenomén dialogického jednání v osobnostní průpravě budoucích pedagogů byly prezentovány na česko slovenské konferenci Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku konané ledna 2006 v Praze a následně publikovány (Suda, 2007). Výsledky výzkumu dialogického jednání jsou průběžně publikovány (Matějíčková, 2011; Nota, 2010, 2011; Suda, 2007, 2008, 2009, 2010, 2011), první ucelený obraz zkušenosti s psychosomatickými disciplinami ve vzdělávání pedagogů podala monografie na výstupu grantu GA ČR (Kol. autorů, 2008). Současný stav již s nástinem možnosti kvalitativního sledování případových studií zaznamenává odborný článek v impaktovaném periodiku (Observing Qualitative Changes in Psychosomatic Condition, In: The New Educational Review 2011, Vol. 24. No 2, ISSN , Wydawnictwo Adam Marszalek, Toruň 2011). 3

2 Podstatou je studium procesu rozvíjení psychosomatické dimenze v přípravném vzdělávání budoucích učitelů a to prostřednictvím psychosomatické disciplíny dialogické jednání s vnitřním partnerem. Dosavadní výsledky výzkumu ukazují hypoteticky dialogické jednání jako cestu od neuvědomělého chování k jasnému konkrétnímu jednání, od nezávazného předvádění rolí k chápání charakteru postavy, od takzvané hry jako ke hře opravdové, skutečné. Jde o touhu po nárůstu osobního poznání, o růst psychosomatické kondice k veřejnému vystupování, o kultivaci schopnosti poctivé sebereflexe. Tuto hypotézu je třeba stále znovu prověřovat a do jisté míry objektivizovat. 1. Kvalitativní výzkum K metodologii V metodologickém aspektu vycházíme stejně jako Eva Vyskočilová z předpokladů konstruktivistické teorie, které shrnuje F. Jiránek: vztahy reálně existují, jedinec je odkrývá svou činností, tato činnost se vyvíjí z materiální činnosti v činnost myšlenkovou v souvislosti s vývojem abstrakce, tj. schopnosti zaujímat ke světu stanoviska podmíněná stále více sociálně. Možnosti metodologie se otevírají teprve s praktickou činností (samotná experimentace dialogického jednání), studiem samým (reflektováním činnosti) a schopností otevírat sebereflexi širšímu sociálnímu kontextu (Suda, 2011). Paradoxem kvalitativního pohledu na výzkum dialogického jednání je to, že nejde primárně o výzkum předmětu dialogického jednání. Optika výzkumu se posunuje směrem k subjektu. Předmětem výzkumu není fenomén dialogického jednání (co je dialogické jednání), ale jak je dialogické jednání vnímáno experimentujícím subjektem (Černý, Vyskočil). Subjekt je aktivním činitelem v syntéze zážitku v experimentaci, ve formulování sebereflexe i v analýze videozáznamu. Vytváří si tak vlastní případovou studii, kterou zveřejňuje k diskuzi. V písemném sdělení jde zejména o fakt, že psychosomatický rozvoj kondice můžeme do určité míry sledovat z výpovědí subjektu o jeho pokusech dialogicky jednat, tedy z jeho sebereflexe. Druhým důležitým faktorem je pak způsob pozorování a analýzy pořízených videozáznamů (Vyskočilová, 2006). Vývoj v chápání metodologie lze dokumentovat takto: Eva Vyskočilová a Ivan Vyskočil nastavili základní parametry výzkumu, který kontinuálně běží již více než dvacet let na DAMU. Běží experimentální výuka a studenti odevzdávají reflexe k dalšímu zpracování. Dalším krokem bylo pořizování záznamů pokusů o dialogické jednání a vytvoření archivu záznamů, se kterými je možno pracovat. V roce 2001 jsem nastoupil jako dramaterapeut do Dětské psychiatrické léčebny v Opařanech a tam zjistil, že klientům velmi pomáhá sledovat svůj zaznamenaný obraz bezprostředně po experimentu (Suda, 2006). To vedlo k podobným experimentům i na DAMU a následně na PF JU, kde se u začátečníků ustálil systém třikrát studenta během semestru natočit a před psaním reflexe záznam společně sledovat. Z odevzdávaných reflexí začalo vyplývat, že studenti často nechápou smysl odevzdání reflexe, jestliže nedostávají zpětnou vazbu. Proto jsme přistoupili k vzájemnému autorskému předčítání reflexí před ostatními studenty. U pokročilých studentů pak vznikají otevřené diskuze nad reflexemi a otevírá se prostor důvěry pro sdílení zážitku bezprostředně po 4

3 experimentu (ze sebereflexe M. Š Bavili jsme se o tom všichni, hned potom. Překvapilo mě, že moje pocity ve fázi, kdy jsem to hledala, kdy se to snažilo navázat, napojit, že se shodovaly s prožíváním přísedících. Ale čemu se to divím?). Velmi se také osvědčilo vyzvat k jakési reflexi reflexí, protože student po určitém čase opět projde své reflexe a vidí je z pohledu současného poznání K metodám výzkumu Jde zejména o analýzu obsahu sebereflexí studentů. Experimentální výuka je základním stavebním kamenem studia fenoménu dialogického jednání. Na jejím základě studenti poskytují vlastní autorské písemné sebereflexe. Tyto sebereflexe je možné vnímat jako základní studie o tom, jak je zaznamenáván fenomén dialogického jednání subjektem samotným. Dalším krokem je zúčastněné pozorování studentů při DJ, videozáznamu jejich pokusů. Ve videozáznamech, kontinuálně seřazených za sebou, je možné vysledovat určitou tendenci. Často se v prvních záznamech student ani nepohne z místa, po několika letech je vidět obsazování celého prostoru, z hlediska hlasového se objevují experimenty s hlasitostí a zejména s intenzitou - zapojením těla do výrazu. S přibývající zkušeností se prodlužuje čas experimentu. A časem se stále více objevuje chuť a zájem, ubývá pasáží, kdy zkoušející rezignuje a neúspěch experimentu bere osobně. Co je podstatné v zúčastněném pozorování aktéři sledují záznamy kolegů i svoje vlastní, jsou zapojeni do popisu konkrétního jednání. Student musí mít jistotu, že nebude hodnocen ve smyslu obsahu a tematizace pokusů tedy, že nebude hodnocen (Fink, 1992), jak si zkouší hru (lépe snad - jak sám sebe hraje díky hře). To musí být zcela na jedinci a jeho vlastní sebereflexi. Otázky přicházejí z jiného okruhu intenzita projevu, výraz, hlasové uvědomění, tělové uvědomění, pozornost k novým impulzům V tomto ohledu tedy nejde o videotrénink dovedností, nýbrž o další způsob (vedle veřejné samoty) jak umožnit, zpřesnit a znovu vybavením situace zesílit zpětnou vazbu pro sebereflexi Ke způsobu zpracování dat Řazení sebereflexí do pěti tříd dle míry vědomého a sebe-vědomého způsobu uvažování o vlastním jednání v otevřené situaci (Suda, 2007) je základním prvkem zpětné vazby instruktora. Na základě analýzy textu jsem dospěl k tomu, že tato zkušenost je zaznamenána na jakési ose. Je to osa označující míru schopnosti zaznamenat veřejnou samotu, reagovat na nečekanou změnu dramatické situace a na schopnost sebereflexe, intuitivního vyhodnocení a následného jednání. Základním bodem je vůbec zaznamenání nárazu veřejné samoty v prostoru, tedy chvíle, že si student vůbec všimne, zaregistruje a popíše, co to je být v centru pozornosti ostatních bez přípravy. Jako by se zdálo, že tato osa (graficky ji vidím zleva doprava, možná zdola nahoru) vede od téměř nevědomého chování k uvědomovanému a reflektovanému jednání. Jsou lidé, kteří si v podstatě ani nevšimnou, že jsou v plné pozornosti ostatních nebo je jim to téměř jedno. Pak jsou lidé, kteří sice zaznamenají, že se asi něco děje, ale nepřikládají 5

4 tomu váhu. Více doprava jsou pak lidé, kteří dobře zaregistrují, že se něco podstatného děje, ale vyděsí je to. Pak asi budou lidé, kteří vědí, že se něco podstatného děje, ale ve své podstatě to odmítají. Odmítají přijmout, že se v otevřené dramatické situaci, tedy při spontánním jednání, děje něco mimo jejich vědomé uchopení. Nu, a dále se zřejmě vynořují lidé, kteří vědí, že se něco zajímavého děje, ví, že to má asi i praktický dopad, ale nijak je to dál nevzrušuje. Doprava, dál, či nahoru zřejmě někam do nekonečna, je pak otevřen prostor pro lidi, kteří si vědomě chtějí dál svoje obzory a možnosti otevírat. Provokuje je to neznámé v nás i ostatních. A cítí chuť zkoušet, jak nás otevřená dramatická hra obohacuje. A také zkoušejí kam se, díky ní, necháme vést. To jsou však oblasti, které by bylo zřejmě dobré experimentálně objevovat. Od tohoto bodu se otevírá prostor pro zaznamenání fenoménu dialogického jednání. Kvalitativní změny lze zaznamenat ve sběrných dokumentech videozáznamů experimentujících subjektů v časové posloupnosti, které zaznamenávají změnu celotělového výrazu ve veřejném projevu (Suda, 2011). 2. K případovým studiím Písemné sebereflexe studenti odevzdávají minimálně jednou za semestr. Pokusím se interpretovat sdělení jedenácti pokročilých studentů ve věku od 25 do 70 let, se kterými mám přímou pedagogickou zkušenost. V několika prvních letech se v reflexích objevují různá témata, studující spíš hledají, jakým způsobem vůbec zformulovat zážitek, který jim dialogické jednání zprostředkovává Experiment Velká část zájemců o zkoušení dialogického jednání odpadá během prvních dvou až tří let. Další studium vyžaduje jakýsi přechod ze zájmu o dění ke skutečné potřebě studia. Jakýsi zlom přichází asi po třech až šesti letech (velmi individuální), kdy se vyjasňuje, pro koho se studium opravdu stává potřebou: Tento rok nastala změna. Zlomový bod, kdy jsem přestala něco vymýšlet a přemýšlet nad tím, co se bude dít, co se stane, když se nic nestane, a jak to bude, když se nebude dít nic. Také jsem přestala mít starost s tím, co si o mně asi ostatní myslí a jak to asi působí, když se tu nějak projevuju či neprojevuju. Najednou jsem objevila něco, o čem jsem teď skoro nevěděla. Taková skrytá místnost, která je střežena stydlivostí, rozumem, určitými pravidly chování a v neposlední řadě tím, co si pomyslí ostatní. ( z reflexe Hany) Pomineme-li onu první rozsáhlou fázi, kdy se studenti spíše hledají, a většina kolegů u studia nevydrží, pak je z reflexí patrný zlom, kdy si studenti povšimnou dotyku onoho výše popsaného fenoménu hry. Ten je pak u studia drží, jako možnost svobodného experimentu: Pak taky jednou přišel aha zážitek, když jsem slyšel větu o tom, že je to celé třeba brát jako experiment (tu už jsem slyšel nesčetněkrát) a ono mě najednou docvaklo, že je to možný 6

5 skutečně brát jako experiment a ne soutěž o nejlepšího dialogickýho jednače či nejserióznějšího baviče. Motor DJ taky může spouštět a udržovat v chodu vícero druhů paliva. Někdy je to víc snaha se předvést před ostatníma, dokázat si něco, jindy je to spíše zájem zjistit něco sám pro sebe o sobě. To, že jsem se otevřel tomu vzít to jako experiment, bylo ohromnou úlevou a krásně se to rozjelo. Ten vedlejší doznívající efekt měl ohromný vliv i v několika dalších dnech na mé vnímání každodenního světa. Měl jsem větší důvěru pouštět se do nových věcí a risknout to vybočení z automatismů nasednout na ten proces živý reality, což je energetizující, zajímavý, oživující (Slávek, sebereflexe 2007) Studující postupně nacházejí způsob, jak sami se sebou vést skutečný autentický dialog. Ideální je spojení studia dialogického jednání a autorského čtení či veřejných vystoupení, pak se způsob psaní proměňuje i v autorských pokusech Objev autentické hry Díky této letitě budované kondici experimentace, sebereflektování, sledování videí, zveřejňování myšlenek se v reflexích objevuje důraz na hru jako takovou. Tedy - kdy je hra autentická, pravá, naplňující, která baví a zajímá: Osobně jsem vždy řešila, co si o mně myslí ostatní, i když jsem věděla, že je to blbost. DJ mi pomohlo, že se teď vlastně tolik neřeším. I když potom zjistíš, že dostáváš pozitivní zpětnou vazbu, pomohlo mi to především v tomhle. Proto jsem u toho zůstala. A baví mě tím víc, jak si zkouším déle, zkoumat a hrát si nějakým způsobem objevit hru to jsem třeba první dva roky vůbec neměla. Ne, že bych to nechápala, ale neměla jsem to a posledních pár let mě prostě baví hrát si. Najít tu hru. A to také zasahuje do normálního života potom nebereš tragicky určité věci. (Magdalena, rozhovor 2012) Tím se otevírá prostor pro přijetí neúčelnosti hry. Mohou tak vznikat již i delší spontánní a zároveň povšimnuté tvary ( pasáže?). Vzniká zřejmě něco jako otevřená dramatická hra, možná něco jako improvizace v původním slova smyslu (spontánní, nepřipravená, vznikající teď a tady). Marcela (sebereflexe 2011) podobný zážitek reflektovala takto: Měla jsem zážitek uzavření tvaru. V prostoru se mi objevila postava nějakého boxera, řvouna, provokujícího. Byl mi libý ten pohyb v těle, ten hlas, já ho zevnitř vnímala - drsného, ale směšného. Jo, já se jím bavila. Neodmítla jsem, ale nějak zkoušela, co to je. Kdo to je. Znám ho? Ne, byl to prostě týpek Vlastně mě i překvapilo, že se ostatní tak smáli. Mně přišlo, že se hodně smějí. Měla jsem za to, že jsem nepropadla panice. Ale Zuzka to pak nazvala přesněji: že jsem paniku ustála. Nebo, jako to vlastně řekla. Že jsem ji neodmítla a přijala ji? Že jsem se nechala klidně v panice? (Ale to je paradox, ne? ) Bavili jsme se o tom všichni, hned potom. Překvapilo mě, že moje pocity ve fázi, kdy jsem to hledala, kdy se to snažilo navázat, napojit, že se shodovaly s prožíváním přísedících. (Ale čemu se to divím?) 7

6 Podobně se vztáhla k zážitku i Jana (sebereflexe 2011): Poté, co jsme mluvili o svobodě v DJ, vyšla si na plac osoba, celá shrbená a pokroucená tíží té svobody a čím víc ji hlásala, tím ji ta svoboda tiskla k zemi, čímž se ta druhá, která ji pozorovala, velice bavila a celou situaci si pochvalovala V dalším kole jsem si zkusila to, co Olda vyzkoušel přede mnou: rovnou ohlásit odchod, protože se nám často stává, že se uvolníme, až když se rozhodneme odejít a víc se na place netrápit. Fungovalo to obdivuhodně do té doby, co jsem to dělala pořádně, pečlivě, se vším nasazením. Pak jsem podlehla kouzlu toho, že to jde, nedotáhla jsem to, spíš jsem jen markýrovala a hned jsem cítila, že to není ono, že jsem mimo hru. Naštěstí jsem ani potom nepropadla panice, zveřejnila jsem pocit, že to není ono, ale že si to přesto můžeme pochválit. A opět to začalo fungovat. Zázrak. Zuzana (sebereflexe 2011) si na základě zážitku pěkně formuluje (formuluje pro sebe, ale zároveň sděluje!!!) tělový zážitek, naladění na hru a onen fenomenologický pohled na hru nehrajeme hru, nýbrž my sami se díky hře hrajeme: Dala jsem se k dispozici a ono se to dělo. Ale zároveň si uvědomuju, že to, co se dělo, nebylo jen odněkud z venku, nějaká energie, která by hledala jakoukoli trubku. Při DJ jsem měla pocit, jakoby se tohle z venku nějak napojilo nebo aktivovalo něco mého, takže To, co se pak projevilo, co mě nastavilo do určitého výrazu, co mi dalo určitý hlasový projev, To bylo Moje, to jsem byla já. A pak to přijde ještě jednou. Tělo se vám samo přeskládává! Hlava je prázdná a vy s očima na stopkách sledujete magickou proměnu. A pak se proměna dovrší, postava se naplní a stejně tak jak přišla, zase zmizí. A vy se přistihnete, že stojíte v prostoru s naprosto blaženým úsměvem, nejen ve tváři. Celé vaše tělo se usmívá! Je to, jako byste na prsou měli načechraný obláček, růžovou cukrovou vatu a s tím obláčkem se vznášíte a víte, že se stal zázrak. Že jste se setkali sami se sebou. 3. K otázkám dialogického jednání Heslo pro autorizaci dialogického jednání uvádí: Základem je zkušenost a zakoušení stran jednání (mluvení, hraní) sám se sebou (s vnitřním partnerem, resp. partnery) zpravidla o samotě. Z autopsie snad každému známé tzv. samomluvy nebo samohry. Dále pak jde o to, učit se a naučit se podobně autentické, spontánní, hrající a souhrající jednání (chování a prožívání) produkovat veřejně, v situaci veřejné samoty (Stanislavskij, 1946), za přítomnosti a pozornosti diváků. V situaci, kdy jako kdyby druzí, diváci, při tom nebyli, s vyloučením zejména zrakového a taktilního kontaktu (Vyskočil, 2005). Je zajímavé, jak oceňujeme lidi, kteří to sami se sebou na veřejnosti zvládají. Kteří sami se sebou umí být před lidmi ve chvílích, kdy jim text vypadne. Nebo ho dokonce sami dobrovolně opustí! Co je na tom tak vzrušujícího, že nás v divadle vlastně nejvíc zajímají chvíle, když se herci ztratí? Nebo proč si herci tyto chvíle připravují tak, aby to vypadalo, jako 8

7 že se ztratili? Co nás na tom tak oslovuje? Čím to je? A co se stane před zraky ostatních, že najednou my sami nejsme ti nejlepší herci? Co se stane, že se nám před cizími lidmi tak špatně hovoří? Proč máme takovou hrůzu z toho, že nám vypadne připravený text? Kdo učí nebo zkouší hrát divadlo, asi dobře ví, o čem je řeč. Dotýká se nás to nějak osobněji? V sebereflexích pokusů o dialogické jednání studenti často mluví o tom, že v těch chvílích jsou jak nazí, mají jen sebe, jako kdyby do sebe dávali nahlédnout. A co to je mít jen sám sebe? Je to snad špatně mít sám sebe? Být sám se sebou? Závěr Co se týče tohoto přístupu (snad filozofie hry) je potřeba hledat shodné znaky u filozofických přístupů, které o hře přemýšlejí jako o fenoménu lidské činnosti, nikoli jako o předmětu zkoumání. Proto se ukazuje, že nejinspirativnější myšlenky přicházejí z okruhu lidí kolem Eugena Finka či Johana Huizingy, u nás například kolem Jana Patočky, Jiřího Černého, Radima Palouše, Ladislava Hejdánka či Ivana Vyskočila. Literatura Černý, J. (1968). Fotbal je hra. Praha: Československý spisovatel. Fink, E. (1992). Oáza štěstí. Praha: Mladá fronta. Matějíčková, M., Nota, J., Suda, S. (2011). Observing Qualitative Changes in Psychosomatic Condition, In: The New Educational Rewiew 2011, Vol. 24. No 2, Wydawnictwo Adam Marszalek, Toruň. Stanislavskij, K. S. (1946). Můj život v umění. Praha: Svoboda. Suda, S. (2006). Dramaterapie v Dětské psychiatrické léčebně, In: Rukověť dramaterapie a teatroterapie, Valenta, M. a kol., VUP, Olomouc. Suda, S. (2007). Dialogické jednání v osobnostně sociální průpravě pedagoga, In: Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku V. Vybrané aspekty teorie a praxe, Centrum adiktologie Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK v Praze a Sdružení SCAN. Suda, S. (2008). Psychosomatické discipliny v přípravě učitelů, In: Psychosomatické discipliny v přípravě pedagogů, Kolektiv autorů, redakce: Mgr. Pavla Valachová, Ph.D., Paido, Brno. Vyskočil, I. (2005). Dialogické jednání s vnitřním partnerem. Brno: Janáčkova akademie múzických umění. Vyskočilová, E. (2006). K problematice otevřeného kurikula učitelského vzdělávání, Pedagogika 56, č. 3. 9

8 Autor MgA. et MgA. Stanislav Suda, Ph.D. Jihočeská univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra pedagogiky a psychologie Dukelská České Budějovice suda@pf.jcu.cz, stanislav.suda@seznam.cz 10