Perleťářství na Pelhřimovsku v letech

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Historický ústav Perleťářství na Pelhřimovsku v letech BAKALÁŘSKÁ DIPOLOMOVÁ PRÁCE Luboš Landa Vedoucí práce: PhDr. Zdeňka Stoklásková, PhD. Brno 2017

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. Datum: Vlastnoruční podpis: 2

3 Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval PhDr. Zdeňce Stokláskové, PhD. za velmi cenné rady při psaní mé bakalářské práce. Velký dík rovněž patří pracovníkům SOkA Pelhřimov, jmenovitě Mgr. Martině Pekařové a PhDr. Pavlu Holubovi, za pomoc při vyhledávání archivních materiálů. 3

4 Obsah 1. Úvod Literatura a prameny Vymezení oblasti Z historie využívání perleti Perleťářství v habsburské monarchii Zhodnocení hospodářského potenciálu Pelhřimovska Centra perleťářství v českých zemích Studená Předín Počátky perleťářství v Žirovnici a postava Josefa Žampacha První léta Krize v perleťářství v 90. letech a její řešení Vypovídání z obce První pelhřimovská továrna na perleťové knoflíky Bratří Hermann & Fleischl Problematika neoprávněných živností Neoprávněné živnosti na příkladu Josefa Dvořáka V perleťářské dílně Suroviny na výrobu perleťových knoflíků a jejich získávání Suroviny Získávání perletě Problematika učňovská a odborné školství Otázka učňovská Významní perleťářští mistři Odborné perleťářské školství Postavení žen v perleťářství Situace před 1. světovou válkou První světová válka a meziválečné období První světová válka Meziválečné období Druhá světová válka a poválečné období Zánik soukromých perleťářských dílen

5 21. Situace v perleťářství na Pelhřimovsku po roce Závěr Archivní prameny Literatura Elektronické zdroje Seznam vyobrazení Úvod Pod pojmem perleťářství se rozumí zpracování mořské, popřípadě sladkovodní perletě, jež se získává z lastur plžů a mlžů, v naprosté většině k výrobě knoflíků (výjimečně pak k výrobě nejrůznější bižuterie a galanterie). Právě oblast Pelhřimovska je po dobu více jak 150 let spjata s perleťářským průmyslem, který se stal základním zdrojem obživy pro zdejší obyvatelstvo a jenž zde dosáhl ohromného světového věhlasu. Autorem sledované období je vymezeno letopočty 1863 a Rok 1863 je vázán k událostí příchodu prvního perleťářského mistra na Pelhřimovsko a založení první řemeslné dílny, konkrétně Josefa Žampacha do Žirovnice, odkdy se následně počítá bohatá historie perleťářství v této oblasti. Rok 1950 pak ohraničuje dobu, kdy dochází k masivnímu znárodňování, které se nevyhnulo ani perleťářskému průmyslu a jež mělo za následek praktický zánik domácí perleťářské výroby a její koncentrace do velkých národních podniků. V rámci této bakalářské práce bude kladen důraz na dvě hlavní centra perleťářského průmyslu, na města Pelhřimov a Žirovnici, s tím, že větší pozornost bude věnována Žirovnici, s přihlédnutím k tomu, že právě zde má perleťářství v této oblasti svůj počátek. Cílem této práce bude ukázat, jaké příčiny vedly k tomu, že právě zde došlo k takovému rozvoji tohoto průmyslu. Autor bude sledovat jednotlivé faktory, které do značné míry, ať už v pozitivním, tak i v negativním slova smyslu, ovlivňovaly vývoj perleťářství a zároveň i jak moc zasahovaly do života samotných perleťářů. Vzhledem k tomu, že dnes perleťářské řemeslo není téměř provozováno, považuji za nutné pojednat též o samotné výrobě perleťových knoflíků. 5

6 2. Literatura a prameny O perleťářství na Pelhřimovsku jako celku dosud neexistuje žádná ucelená publikace. Většina literatury k tématu perleťářství jsou především časopisecké články, které se týkají zpravidla jen perleťářství v Žirovnici a jež nezahrnují další oblasti, nebo se jedná o články zaměřené pouze na určitou problematiku. Základní literaturu, ze které lze vycházet při studiu perleťářství, představuje kniha Antonína Veselého Dějiny perleťářství v zemích rakouských v měřítku všesvětovém a v Čechách zvlášť z roku 1931, z níž později vycházeli další autoři. Další publikací je Žirovnické perleťářství od Marie Fronkové, jež z velké části vychází právě z Antonína Veselého, ale zároveň rozšiřuje svůj výklad až do dnešních dnů. Vzhledem k tomu, že nemáme dostatek literatury, musíme vycházet ze studia archivních pramenů. Autor této bakalářské práce při svém bádání využíval především prameny z fondů jednotlivých měst a obcí, kde se perleťářství rozvíjelo, zejména tedy archiv města Žirovnice a Pelhřimov, kde se nacházejí jak prameny úřední, tak i osobní povahy. Těžiště bádání představují dosud nikým nevyužité archivní materiály, které pomáhají dokreslit obraz toho, jak se perleťářství v oblasti Pelhřimovska rozvíjelo. 3. Vymezení oblasti Co chápat pod pojmem Pelhřimovsko? Pro účely této bakalářské práce je chápáno pod označením území, které před zrušením okresní správy 31. prosince 2002 tvořilo samostatný okres Pelhřimov. Pozornost bude soustředěna na dvě nejvýznamnější centra, kterými jsou Pelhřimov a Žirovnice. Tato dvě města představují hlavní centra perleťářského průmyslu v regionu. Při samotném výkladu však budou zmíněna i další místa, kde se perleťářství rozvíjelo, ale vzhledem k tomu, že se povětšinou jednalo o malé domácí výrobny, které byly spojeny s těmi nejvýznamnějšími firmami především v Žirovnici, nepovažuji za nutné zmiňovat se o jednotlivých malých výrobnách podrobněji. 6

7 Obr. 1 Okres Pelhřimov. Zdroj: 4. Z historie využívání perleti Jak již bylo uvedeno v úvodní kapitole, sledované období se týká let , ale perleťářství a zpracování perleti má mnohem delší a bohatší historii. 1 První nám známé doklady o využívání perleti sahají už do dob pravěkých. Tehdy perleť sloužila především jako ozdobný předmět, ale můžeme se domnívat, že mohla být využívána jako součást určitého kultu. 2 Perleť byla hojně používána ve starověku zejména v přímořských oblastech na Dálném východě (velkou tradici měla především v Číně), kde se nacházela největší naleziště perletě. Tehdy ovšem ještě nesloužila k výrobě knoflíků. Perleť sloužila především jako ozdobný prvek při výrobě nábytku či nejrůznějších druhů bižuterie (hřebeny, kameje, prsteny, spony). Do evropských oblastí se znalost využívání a zpracovávání mořské perleti dostává na přelomu 15. a 16. století s rozvojem mezinárodního obchodu. Nejvíce se zpracování 1 HLAĎOVÁ, Věra: Žirovnické perleťářství. Umění a řemesla. Čtvrtletník pro otázky lidové umělecké výroby a uměleckého řemesla, 1980, č. 3, s ORLÍČEK, Zdeněk: O perleti a perleťářství. Umění a řemesla, 1961, č. 4, s

8 perletě uchytilo v oblastech středomořských, a to zejména v Itálii. I tehdy měla perleť využití zejména jako ozdobný prvek. Teprve na přelomu 17. a 18. století se začíná mořská perleť využívat pro výrobu knoflíků. Hlavním centrem se v této době stává Francie, kde největší slávy dosáhlo město Méru v departementu Oise severně od Paříže. Brzy se však objevuje konkurence v podobě Anglie, která postupně ovládne evropský trh. 3 Největším odběratelem perleťových knoflíků se v průběhu 19. století stávají Spojené státy americké, přičemž hospodářská a politická situace ve Spojených státech vždy výrazným způsobem ovlivňovala perleťářství po celém světě Perleťářství v habsburské monarchii Do habsburské monarchie se zpracování perleťových lastur na výrobu knoflíků dostává zhruba od 30. let 18. století, přičemž jediným centrem se stává hlavní město monarchie Vídeň. Svou roli v procesu rozšíření tohoto řemesla do Vídně sehrála krize, která v této době postihla jehlařský průmysl. Velký vliv na to měla především Anglie, zatímco vídeňští jehlaři provozovali výrobu jehel v domácích dílnách, v Anglii, kde se již naplno rozjížděla průmyslová revoluce, byla výroba soustředěna do velkých továren, kterým drobné dílny nemohly konkurovat v rámci efektivity výroby. Následkem toho byli vídeňští jehlaři přinuceni k tomu, aby začali hledat jiné řemeslo, ve kterém by si byli schopni zajistit obživu. To vedlo k razantnímu vzestupu perleťářského řemesla. Již v roce 1763 získávají vídeňští perleťáři ochranný dekret od Marie Terezie. V porovnání s anglickým nebo francouzským trhem v počátcích ten rakouský značně pokulhával. Každá z těchto velmocí měla svá hlavní centra odbytu perleťových knoflíků. Anglie se soustřeďovala na vývoz do svých dominií (Austrálie, Indie, Kanada), Francie do kolonií v Africe a Jižní Americe, Španělska a Potrugalska, habsburská monarchie vyvážela své výrobky do oblasti později vzniklého Německého císařství, Apeninského poloostrova, Ruska a jednotlivých korunních zemí. Důležitou roli hrálo ovládnutí trhu ve Spojených státech amerických, kam usilovaly vyvážet všechny zmíněné mocnosti. Výraznou úlohu zde sehrála tzv. adjustace (prezentace daného výrobku). Právě prezentace perleťových knoflíků na jednotlivých kartách, které se výrazně odlišovalo od francouzského či anglického modelu, zapříčinilo, 3 FRONKOVÁ, Marie: Žirovnické perleťářství. Žirovnice 2012, s Viz kapitola Krize v perleťářství v 90. letech a její řešení. 8

9 že se habsburská monarchie stala hlavním dodavatelem knoflíků do Spojených států. Získání takto velkého odbytiště mělo pak zásadní význam pro rozvoj tohoto řemesla. Jak již bylo uvedeno výše, situaci v perleťářství vždy výrazným způsobem ovlivňovaly události ve Spojených státech amerických. První výraznou krizi v perleťářství nejen v habsburské monarchii, ale v rámci celého evropského prostoru zaznamenáváme na počátku 60. let 19. století, kdy propuká americká občanská válka ( ). Rapidním způsobem se snižuje odbyt. Situaci ještě více vyhrocuje propuknuvší polské povstání v roce 1863 a o rok později prusko-dánská válka. 5 Nastalá krize přiměla velké množství perleťářů k provozování tzv. fušerství, tj. k výrobě perleťových knoflíků z odpadků lastur a jejich následný podomní prodej. Ve snaze zbavit se obrovské konkurence, která ve Vídni panovala, a osamostatnit se a založit vlastní domácí výrobu se celá řada perleťářských mistrů (většinou se jednalo o Čechy žijící ve Vídni) rozhodla odejít z Vídně a zkusit štěstí v malých městech, případně obcích, kde nebyla taková konkurence a kde měli větší šanci se lépe uplatnit. Jedním z těchto perleťářských mistrů byl i Josef Žampach, zakladatel perleťářské tradice na Pelhřimovsku. 6. Zhodnocení hospodářského potenciálu Pelhřimovska Na tomto místě je zapotřebí si ukázat, jak je na tom Pelhřimovsko z hlediska svého hospodářského potenciálu. Celý bývalý okres Pelhřimov se nachází v oblasti Českomoravské vrchoviny, v porovnání s celorepublikovým průměrem patří k méně osídleným a chudším oblastem České republiky. Vzhledem k tomu, že se na Pelhřimovsku nenacházejí žádná významná ložiska nerostných surovin, není zde zastoupen těžký průmysl. Své uplatnění proto většina obyvatel ve městech nacházela v lehkém průmyslu. Venkovské obyvatelstvo pak bylo zaměřeno na polnohospodářství. 6 Z lehkého průmyslu se v této oblasti uplatňovalo tkalcovství a kartáčnictví (Od roku 1882 v Pelhřimově existují Spojené kartáčovny). Od 2. poloviny 19. století je pak většina obyvatelstva zaměstnána v perleťářství. 5 VESELÝ, Antonín: Dějiny perleťářství v zemích rakouských v měřítku všesvětovém a v Čechách zvlášť. Jindřichův Hradec 1931, s Historie a současnost podnikání na Pelhřimovsku, Humpolecku a Pacovsku. Žehušice

10 7. Centra perleťářství v českých zemích Perleťářství se pochopitelně nerozšířilo pouze v oblasti Pelhřimovska, ale v rámci českých zemí můžeme narazit rovněž na několik center, které ovšem nikdy nedosáhly takového rozvoje a věhlasu, jako tomu bylo v případě města Žirovnice a jejího okolí. Vůbec první perleťářská dílna na území dnešní České republiky byla založena v roce 1858 Františkem Koudelkou v Přelouči, tedy pět let před Josefem Žampachem. 7 Postupně se toto řemeslo rozšiřovalo do nejrůznějších koutů naší země, jako příklady můžeme uvést města Hradec Králové, Jindřichův Hradec, Kraslice, Tábor, Znojmo aj. V rámci tohoto výkladu považuji za potřebné zmínit se alespoň o dvou centrech, která mají rovněž bohatou minulost a jež úzce souvisí s perleťářstvím na Pelhřimovsku. 7.1 Studená Místem, kde se do dnešních dnů zachovala výroba knoflíků, je obec Studená. I přes relativně krátkou vzdálenost mezi Studenou a Žirovnicí (12 km) se znalost zpracování perleti dostává do Studené až v roce 1901, kdy zde v budově bývalého mlýna zakládá Tomáš Buček výrobnu perleťových knoflíků. Tato výrobna zde s krátkou přestávkou v době 1. světové války existovala až do roku 1926, kdy byla výroba zastavena. Perleťáři se do Studené vrátili v roce 1947 zásluhou Františka Homolky. Dne 15. ledna 1950 bylo založeno celostátní družstvo STYL, výrobní družstvo knoflíkářů se sídlem v Praze-Michli, do nějž bylo zařazeno i výrobní družstvo ve Studené. Od roku 1952 pak bylo začleněno do národního podniku Perlex v Žirovnici. O dva roky později bylo vytvořeno samostatné družstvo Styl Studená. Pod názvem Styl výrobní družstvo knoflíkářů Studená vystupuje tato firmy až do dnešních dnů Předín Do obce Předín na Třebíčsku se perleťářství dostává v roce 1872, kdy sem přichází společně se dvěma tovaryši Jan Šilhavý a zakládá zde první domácí dílnu. Můžeme zde hledat jistou paralelu s vývojem v Žirovnici, kde rovněž existovaly drobné dílny téměř v každém domě. První továrnu zde založil před 1. světovou válkou Jakub Obůrka. Až do roku 1950 zde existovaly drobné firmy a případně soukromé domácí výrobny. Po roce 1950 je veškerá výroba převedena pod národní podnik Koh-i-noor. O tři roky později pak 7 HLAĎOVÁ, V.: Žirovnické perleťářství, s

11 vzniká Perleťářský průmysl, závod Předín. Definitivní konec výroby knoflíků znamená rok 1991, kdy firma zaniká Počátky perleťářství v Žirovnici a postava Josefa Žampacha Počátky perleťářství v Žirovnici lze datovat k roku Právě v tomto roce zakládá svou první čamrdářskou dílnu Josef Žampach. O mládí Josefa Žampacha se nám nedochovalo příliš mnoho informací. Víme, že pocházel z východočeské vesnice Doly u Skutče, kde se také 12. února 1839 narodil. 10 Jako mladý odchází do Vídně, aby se zde vyučil perleťářskému řemeslu. Jak bylo řečeno výše, snaha perleťářských mistrů osamostatnit se a založit vlastní dílny na výrobu perleťových knoflíků je vedla k tomu, aby opustili prostředí Vídně a odešli na venkov, případně do menších měst. To byl i případ Josefa Žampacha. Josef Žampach kolem roku 1862 opouští Vídeň a zamýšlí se usadit ve své rodné obci. Není zcela jasné, proč při svém návratu do Dolů u Skutče podnikl cestu do Žirovnice, jisté však je, že se zde seznámil s Antonií Bučkovou, se kterou se v květnu následujícího roku oženil. Josef Žampach se rozhoduje i na popud svého tchána zůstat v Žirovnici a založit svou dílnu právě zde. Můžeme tedy s velkou dávkou nadsázky říci, že za zrodem perleťářství na Pelhřimovsku stojí náhoda. Je velice zajímavé uvažovat o tom, zda by se perleťářství do Žirovnice dostalo nebýt Josefa Žampacha a dosáhlo takového věhlasu, či zda bychom dnes hovořili jako o nejslavnějším perleťářském centru o Dolech u Skutče, případně o Přelouči. Zpočátku Josef Žampach provozuje své řemeslo v Barvířské ulici, odkud později přechází do Nádražní ulice čp. 25, kde zároveň bydlel se svou rodinou. V prvních letech provozoval výrobu perleťových knoflíků sám na jednom soustruhu. S rostoucími zisky a zakázkami se Žampachova dílna rozrostla na šest soustruhů, na kterých pracovali najatí pomocníci. Seznamme se alespoň krátce s dalším osudem Josefa Žampacha. S postavou Josefa Žampacha je v následujících letech velmi úzce spojena celá řada událostí, které výrazným způsobem zasáhly rozvoje perleťářství. Josef Žampach byl jedním ze zakladatelů a hlavních členů Společenstva soustružníků perleti, které vzniká v Žirovnici v roce VIDLÁKOVÁ, Jaroslava: Perleťářství na Předínsku a Moravskobudějovicku. In: Sborník regionálních historických studií. Třebíčsko a Jihlavsko, sv. 1. Praha 2000, s FRONKOVÁ, M.: Žirovnické perleťářství, s

12 V nastalém období krize, o kterém bude řeč v některé z následujících kapitol, je právě Žampach jedním z těch, kteří odcházejí do Spojených států amerických, aby zde našli práci. Poslední léta života zakladatele perleťářství na Pelhřimovsku jsou zahalena rouškou tajemství. Josef Žampach už se ze Spojených států nikdy nevrátil. Dokonal svůj život ve městě North Bergen ve státě New Jersey. Zajímavým svědectvím o osudu Josefa Žampacha je článek Františka Hrbka, rodáka ze Žirovnice, který osobně Žampacha znal: Leží tam někde pod drnem, zapomenut, původce žirovnického perleťářství. Ač svým životním dílem přispěl k rozkvětu jihovýchodních Čech a blahodárně zasáhl do života tisíců lidí chudého kraje, leží tu v zapadlém koutě Ameriky, světem úplně zapomenut. Zvyklý na rány osudu, nepodléhal jim a vždy věřil v lepší dny příští První léta Je zapotřebí podotknout, že situace prvních mistrů, kteří si zakládali své soukromé dílny, nebyla jednoduchá. Museli se potýkat s celou řadou problémů. Jako u všeho, co je nové, se muselo i perleťářství vyrovnávat s celou řadou předsudků. Většina lidí se k němu stavěla s velkým despektem, avšak postupně, když zjistili, že výroba perleťových knoflíků zajišťuje mnohem větší zisky, než je tomu u jiných řemesel, změnili svůj názor. Zásadní problém představovalo získání potřebných soustruhů na zpracování perleti. Josef Žampach si sice s sebou do Žirovnice vzal svůj čamrdářský ponk, avšak většina z těch, kteří se začali věnovat výrobě perleťových knoflíků, si je museli pořídit na vlastní náklady z Vídně, popřípadě si je pronajmout od některého z mistrů, kteří jich vlastnili více. Nákup takového čamrdářského ponku nebyla právě nejlevnější záležitost. Soustruhy se na počátku 60. let 19. století prodávaly za cenu v rozmezí od 60 do 80 zlatých. 12 Důležitou složkou bylo též získávání potřebné suroviny, pro kterou museli perleťáři chodit pěšky do Vídně, jelikož ještě nebyla rozvinuta síť zprostředkovatelských firem FRONKOVÁ, M.: Žirovnické perleťářství, s VESELÝ, A.: Dějiny perleťářství v zemích rakouských v měřítku všesvětovém a v Čechách zvlášť, s O získávání surovin a jejich rozdělení viz podrobněji v kapitole Suroviny na výrobu perleťových knoflíků a jejich získávání. 12

13 Vidina lepšího výdělku přiměla velké množství obyvatel ze Žirovnice a blízkého okolí, aby se začali perleťářství věnovat. Zpočátku však stále ještě provozovali své původní zaměstnání a tomuto řemeslu se věnovali ve svých volných chvílích. Již v roce 1869 přichází po svém vyučení perleťářskému řemeslu z Vídně zpět do Žirovnice švagr Josefa Žampacha Tomáš Buček, který si zde okamžitě zařizuje domácí dílnu. V průběhu 70. let se perleťářství v Žirovnici natolik rozmohlo, že bylo v této době možné v téměř každém stavení nalézt malou dílnu na výrobu perleťových knoflíků. Dokladem rychlého nárůstu popularity perleťářství je skutečnost, že ještě v roce 1873 se výrobě knoflíků věnovalo 40 dělníků na 30 soustruzích, o dva roky později to již bylo 300 perleťářů. Jelikož perleťáři neměli žádnou instituci, která by je sdružovala, byli začleněni do Společenstva smíšených živností. Nespokojenost se Společenstvem smíšených živností vedla perleťářské mistry k založení vlastního společenstva, které bylo ustanoveno 5. září 1885 jako Společenstvo soustružníků perletě v Žirovnici. Předsedou společenstva byl zvolen Karel Mimra, místopředsedou Stanislav Emr. Dalšími členy zvoleného výboru byli následující mistři: Jindřich Kloboučník, August Kolář, Tomáš Koudelka, Hynek Kremlička, Antonín Raffl a Antonín Rohela. Samotné společenstvo čítalo k roku 1886 celkem 453 členů, z toho 67 mistrů, 234 dělníků a 152 učňů. 14 Velice důležitým faktorem, který výrazným způsobem ovlivnil rozvoj perleťářství na Pelhřimovsku, bylo vybudování tzv. Českomoravské spojovací dráhy roku Přestože došlo k vzájemnému sporu mezi městy Počátky a Žirovnice o to, kde se bude nacházet hlavní nádraží (nakonec zvítězily Počátky), znamenala výstavba dráhy zjednodušení přísunu suroviny do tohoto regionu, což se výrazně promítlo i do produkce perleťových knoflíků, která se několikanásobně zvýšila. 10. Krize v perleťářství v 90. letech a její řešení Zvyšující se počet perleťářů a perleťářských firem v 80. letech nasvědčoval tomu, že i v následujících letech bude tento trend pokračovat. Avšak do dění na Pelhřimovsku opět zásadním způsobem zasáhly události ve Spojených státech amerických. Spojené státy americké ve snaze ochránit domácí průmyslovou výrobu a podniky před konkurencí z Evropy vydaly McKinleyův celní sazebník, který je pojmenován po 14 VESELÝ, A.: Dějiny perleťářství v zemích rakouských v měřítku všesvětovém a v Čechách zvlášť, s

14 svém tvůrci, tehdejším republikánském senátorovi a budoucím prezidentu, Williamu McKinleyovi ( ). Celní sazebník vešel v platnost 10. října 1890 a zvyšoval téměř o 50 % clo na zboží importované do Spojených států amerických. Ve své době představoval tento celní sazebník vrchol amerických protekcionistických snah. Jelikož perleťáři z Pelhřimovska soustředili téměř veškerý vývoz svého zboží do Spojených států, znamenalo to pro většinu firem a soukromých dílen závažný problém. Export perleťových knoflíků se kvůli vysokým clům finančně nevyplácel, a proto téměř zcela utichl. Následkem toho zanikl velký počet domácích dílen. Nutnost vybřednout z nastalé krize, se rozhodli perleťáři řešit dvěma způsoby. Jedna skupina viděla východisko v přestěhování se do Spojených států amerických, aby zde provozovali své řemeslo a vyhnuli se tak vysokým clům. Jak už bylo zmíněno výše, jedním z těch, kdo se uchýlili k tomuto kroku, byl i Josef Žampach. Musíme však říci, že byl pouze jedním z mnoha. Není znám přesný počet perleťářů, kteří se vystěhovali do Spojených států. Usuzuje se, že by se mohlo jednat přibližně o 400 až 500 perleťářů pouze ze Žirovnice. Počty z okolních obcí a zejména z Pelhřimova chybí, můžeme tak jen usuzovat, kolik přesně jich celkem odešlo. 15 Ve většině případů se jednalo pouze o muže, rodiny zpravidla nechávali doma, přesvědčeni o tom, že se situace zlepší a oni se budou moci opět vrátit. Do Ameriky se dostávali přes přístav v Hamburku pomocí lodní přepravy. Pořizovací cena jednoho lístku byla přibližně 120 zlatých, tedy zhruba cena dvou čamrdářských ponků, který si s sebou též přiváželi. Hlavními oblastmi, kam perleťáři směřovali, byla především jim známá centra s početnou českou menšinou, která sem přišla již před lety. Jednalo se především o města na východě Spojených států, konkrétně o Astorii, Chicago, Little Ferry, Newark, New York a Wienfield. 16 Velké množství tamních firem mělo velký zájem o příchozí dělníky a jejich práci, avšak vlivem místních odborů mohli vykonávat pouze podřadnější práce. Významný mezník znamenalo zavedení strojní výroby, která razantním způsobem zefektivnila práci. Jako první s výrobou těchto strojů a s jejich následným prodejem začal český přistěhovalec v Brooklynu Schörber. Díky tomu, že byly prodávány rovněž na splátky, 15 SOkA Pelhřimov, AM Žirovnice, Vystěhovalectví, cestovní pasy perleťáři v Americe, kart. 17, inv. č. 223, fol FRONKOVÁ, M.: Žirovnické perleťářství, s

15 mohli si je pořídit i méně majetní lidé. To byl i případ mnoha českých přistěhovalců, kteří se díky tomu mohli osamostatnit a založit vlastní firmy. Překonání krize na přelomu let 1895 a 1896 znamenala pro perleťáře možnost opět se vrátit do vlasti, jsme svědky toho, že celá řada z nich této možnosti využila. Z později známých perleťářů můžeme uvést například Antonína Cupku, Emanuela Klašku či Františka Scháněla a mnohé další. Důležitým faktorem, který zásadním způsobem ovlivnil další rozvoj perleťářství na Pelhřimovsku, byla skutečnost, že ti perleťáři, kteří se rozhodli vrátit, si s sebou přinášeli stroje na zpracování perleti. Právě modernizace výroby a zkušenosti, které s sebou přinášejí perleťáři ze Spojených států, se v mnoha ohledech zasloužila o rozmach perleťářství na Pelhřimovsku. Mezitím, co se někteří perleťáři odstěhovali za prací do Ameriky, bylo nutné nějakým způsobem řešit tuzemskou situaci. Jelikož vývoz do Spojených států byl velice nákladný (objevily se sice snahy vyvážet do Ameriky pouze polotovary, avšak ani to nebylo schopno zacelit finanční ztráty, a proto od toho bylo upuštěno), bylo zapotřebí najít nová odbytiště pro své zboží. Pomoci jim v tom měla Jubilejní zemská výstava, která proběhla v Praze v roce Za účelem účasti na zemské výstavě byl vytvořen speciální výbor, v jehož řadách se nacházeli významní žirovničtí výrobci perleťových knoflíků: Tomáš Buček, Alois Jelínek, Jan Myslík, Emanuel Slezák, Josef Spitzer a další, který měl za úkol v pozitivním světle prezentovat perleťářství a nalákat tak nové odběratele jejich výrobků. Žirovničtí perleťáři zaznamenávají na výstavě veliký úspěch zejména díky Josefu Spitzerovi, který zde prezentuje perleťový znak města Žirovnice, znak Království českého a Eiffelovu věž. Díky tomu získávají perleťáři státní podporu ve výši 1500 zlatých. Samotné město Žirovnice, respektive Společenstvo soustružníků perleti, dostalo značnou část (900 zlatých), zbytek pak byl rozdělen do dalších center v Českých zemích. V rámci Žirovnice bylo 100 zlatých uloženo do nemocenské pokladny Společenstva, zbylá částka pak byla rozdělena podle čtyř zvolených tříd mezi jednotlivé členy Společenstva. Velice důležité pro další rozvoj perleťářství znamenalo rovněž získání nových odbytišť zboží. Vedle stávajícího vývozu do jednotlivých korunních zemí monarchie se začínají perleťáři prosazovat v Anglii, Francii a rovněž v Egyptě a oblastech Blízkého východu. Překonání krize v polovině 90. let vedlo k největšímu rozmachu perleťářství na počátku 20. století. 15

16 Obr. 2 Znak města Žirovnice od Josefa Spitzera z roku 1891, Muzeum knoflíkářství a perleťářství v Žirovnici, foto autor. Obr. 3 Znak Království českého od Josefa Spitzera z roku 1891, Muzeum knoflíkářství a perleťářství v Žirovnici, foto autor. 16

17 11. Vypovídání z obce Krize, jež postihla perleťářství v 90. letech, měla velice silný dopad na drobné řemeslníky. Mnozí z nich se dostávali do bezvýchodné situace, a tak se uchylovali k pití alkoholu a následným výtržnostem, na jejichž základě byli vyhošťováni z obce. Jen například mezi lety 1893 a 1894 jsme svědky toho, že se na úřadě obecního zastupitelství města Žirovnice objevuje minimálně desítka dopisů, ve kterých perleťářští dělníci žádají o zrušení vyhošťovacího rozkazu. Uveďme si jeden příklad takového dopisu: Slavnému obecnímu zastupitelství města Žirovnice! V nejhlubší úctě podepsaný prosí co nejponíženěji, aby slavné obecní zastupitelstvo ráčilo jemu laskavě trest vypovězení z města prominouti a jej aspoň na nějaký čas na zkoušku na polepšení v Žirovnici ponechati ráčilo a podporuje tuto svou nejuctivější prosbu následovně: 1) Soustružnictví perletě v nynější době tak málo se provozuje, že bych sotva jinde práci obdržeti mohl a to proto, že k jinému zaměstnání schopen nejsem, ježto nic jiného jsem se neučil. 2) Provinění moje, za které ponejprv trestán jsem byl a kterého z lehkomyslnosti jsem se dopustil, není tak veliké a to tím, že slibuji, že nikdy více již skutku toho se nedopustím. 3) V nejhlubší úctě podepsaný slibuje, pakli slavné obecní zastupitelstvo v Žirovnici jej ponechati ráčí, že vždy a všude tak se chovati bude, jak na pořádného pomocníka se sluší, aby milosti té hodným se stal. V Žirovnici dne 13. ledna 1894 Janák Antonín 17 Tento dopis nám podává velice zajímavé svědectví o situaci, která panovala v 90. letech v perleťářství. Velké množství lidí mělo jako jediný zdroj obživy výrobu perleťových knoflíků a ztráta možnosti pracovat by pro ně znamenala velice tíživou životní situaci. Proto se dá také pochopit, že v mnoha případech bylo žádosti vyhověno. 17 SOkA Pelhřimov, AM Žirovnice, Vypovídání z obce (zvl. perleťářští dělníci), kart. 14, inv. č. 219, fol

18 12. První pelhřimovská továrna na perleťové knoflíky Bratří Hermann & Fleischl Perleťářství se do Pelhřimova dostalo s několikaletým zpožděním. První dílny na zpracování mořské perletě zakládají na počátku 70. let bratři Nathan a Moric Hermannové, ve kterých zaměstnávají dělníky z blízkého okolí (obce Bělá, Dobrá Voda, Horní Cerekev, Rynárec, Veselá ad.). Na příkladu Pelhřimova můžeme sledovat poněkud odlišný vývoj než u Žirovnice, neboť v Pelhřimově nevznikaly žádné malé domácí výrobny, ale veškerá výroba byla výhradně soustředěna do podniku bratří Hermannů. Dne 12. dubna 1887 dochází k obchodnímu spojení mezi bratry Hermanny a pelhřimovským podnikatelem Josefem Fleischlem a k založení tovární výroby perleťových knoflíků, 18 která začíná vystupovat pod obchodním názvem První pelhřimovská továrna na perleťové knoflíky Bratří Hermann & Fleischl. 19 Období krize v první polovině 90. let přečkala firma bez nějakých velkých ztrát, neboť se ve svém exportu nesoustředila na Spojené státy, nýbrž především na trh v rámci monarchie. Největšího rozmachu, stejně jako celá oblast Pelhřimovska, se výroba perleťových knoflíků ve firmě Hermann & Fleischl těší v době od počátku 20. století do vypuknutí 1. světové války. Právě v této době firma jako jedna z prvních v tomto regionu zavádí strojovou výrobu. Za tímto účelem v roce 1902 odkupuje od Josefa Vodrážky mlýn v Pelhřimově čp. 236/II, který bývá označován jako Vodrážkův mlýn či Horní Hamr, po odkoupení firmou Hermann & Fleischl se pro něj vžilo označení Čamrdárna. 20 Volba tohoto místa byla logická, neboť většina firem zakládala svou strojovou výrobu právě v blízkosti vodních toků, kde využívala přírodní energie pro pohon. Zároveň s odkoupení Vodrážkova mlýna zakládá firma v centru města v domě č. 10 obchod s perleťovými knoflíky. Firma Hermann & Fleischl se díky zavedení strojové výroby začala soustředit především na zpracování říčních lastur typu Mississippi SOkA Pelhřimov, OÚ Pelhřimov, Pelhřimov-Fleischl, Hermannové (výroba perleťových knoflíků), kart. 214, inv. č. 751, fol Dále v textu zkracován název firmy pouze na Hermann & Fleischl. 20 SOkA Pelhřimov, OÚ Pelhřimov, Hermann & Fleischl perleťárna, kart. 166, inv. č. 735, fol Tamtéž. 18

19 Díky velkému rozmachu v předválečné době si mohla firma dovolit vybudovat honosný obchodní dům v pelhřimovské Nádražní ulici. 22 V této době firma zaměstnává na 150 dělníků, kteří sem za prací přicházejí i ze vzdálenějších měst (Dačice, Jemnice). Obr. 4 Obchodní dům firmy Hermann & Fleischl na Nádražní ulici v Pelhřimově. Zdroj: Vypuknutí 1. světové války v roce 1914 měla mnohem drtivější dopad na firmu než krize z 90. let. Stagnace ve výrobě a ztráta odbytišť vedla k tomu, že musela být výroba perleťových knoflíků v roce 1922 zcela zastavena 23, velkou měrou se na tom rovněž podílela smrt jednoho z majitelů firmy Hynka Fleischla. 24 I přes uzavření výroby 22 V 50. letech 20. století zde sídlila firma Koh-i-noor. Odtud pochází dnešní označení této budovy Kohinor. 23 LÖWY, Ludvík: Perleťářství fy Bratří Hermannové a Fleischl v Pelhřimově. Vlastivědný sborník českého jihovýchodu VI, , s SOkA Pelhřimov, OÚ Pelhřimov, Firma Hermann & Fleischl výroba perleťových knoflíků, mechanická tkalcovna, kart. 502, inv. č. 997, fol

20 zde i nadále fungoval obchod jak se surovou mořskou perletí, tak i s knoflíky z ní vyrobených. Ve 30. letech sloužila firma především jako zprostředkovatel materiálu a také jako místo, kde se vyrobené knoflíky místo výroby pouze našívaly a dále distribuovaly. Vedle této činnosti se zároveň začala soustředit na výrobu galanterie. 25 Musíme dodat i skutečnost, že v roce 1932 je firma spojena s mechanickými tkalcovnami CRINO. 26 Jelikož majitelé firmy Hermann & Fleischl byli židovského původu, muselo dojít k arizaci celé firmy. Původní majitelé, kterými v této době byla rodina Fleischlova, byli zbaveni veškerého majetku. Firma měla i nadále fungovat pod stejným názvem, přičemž se 2/3 vlastníkem stává Ing. Ulischberger a z 1/3 JUDr. Paštika. 27 Po skončení 2. světové války se nikdo z potomků legitimních vlastníků firmy nepřihlásil k převzetí svého majetku. Z toho důvodu byla firma, která od roku 1945 nesla název Perluco, a tkalcovny CRINO zařazeny pod státní správu. 28 Pod stávajícím názvem vydržela až do počátku 50. let, kdy dochází k její likvidaci. Tím tak končí bezmála stoletá tradice perleťářství ve městě Pelhřimov a už nikdy v budoucnu nebude obnovena. 13. Problematika neoprávněných živností Po celé 19. století až do 30. let 20. století se na Pelhřimovsku setkáváme se skutečností, že zde existuje celá řada perleťářů, kteří provozují výrobu perleťových knoflíků bez živnostenského listu, tudíž neoprávněně. V rámci této problematiky lze nalézt několik hlavních důvodů takovéhoto počínání. Jednou z příčin byla skutečnost, že pro velké množství perleťářů představovalo v prvních letech po rozšíření perleťářství na Pelhřimovsku zpracování perleti pouze jakýsi okrajový zdroj jejich příjmů a bylo provozováno pouze ve volných chvílích. Neviděli proto nejmenší důvod k tomu, aby si opatřovali potřebný živnostenský list. Nejvíce frekventovanou příčinou však bylo, že ačkoliv byli perleťáři vyučeni u některého z mistrů a založili si svou vlastní dílnu, neměli zažádáno o vydání živnostenského listu a ani o něj zažádat nechtěli, neboť by poté byli nuceni platit živnostenskou daň. Mnohdy se rovněž jednalo nejen o samostatné dělníky, ale v celé řadě 25 LÖWY, L.: Perleťářství fy Bratří Hermannové a Fleischl v Pelhřimově, s SOkA Pelhřimov, BS Pelhřimov, kart. 64, inv. č. 99, fol SOkA Pelhřimov, OÚ Pelhřimov, Hermann a Fleischl, Mechanická tkalcovna CRINO, Továrna na perleťové knoflíky, kart. 777, inv. č. 1115, fol Historie a současnost podnikání na Pelhřimovsku, Humpolecku a Pacovsku, s

21 případů rovněž o perleťářské pomocníky, kteří byli zaměstnáni u řádně přihlášených mistrů. Musíme říci, že však neexistoval téměř žádný způsob, který by zabránil tomu, aby byla tato živnost neoprávněně provozována. I přes snahy městských rad a okresního hejtmanství, bylo v podstatě nemožné něčemu takovému zabránit. Jen pro představu nahlédneme do roku 1885, konkrétně ke 2. září, kdy Společenstvo soustružníků perleti v Žirovnici evidovalo celkem 55 neoprávněných živností. Těchto 55 perleťářských pracovníků i přes výzvu Společenstva a purkmistra města Žirovnice nepřestalo se svou činností Neoprávněné živnosti na příkladu Josefa Dvořáka Velice zajímavý a kuriózní je případ neoprávněné živnosti u perleťáře z obce Bělá u Pelhřimova Josefa Dvořáka. Josef Dvořák se narodil 16. března 1876 v obci Janovice nedaleko Počátek. 30 Vyučil se perleťářskému řemeslu a v obci Bělá, kam se odstěhoval do domu své ženy, založil svou domácí dílnu, avšak nezažádal o vydání živnostenského listu. V roce 1912 začíná Josef Dvořák výrobu perleťových knoflíků se strojem na benzínový pohon. 31 Po dvou letech přichází na Okresní hejtmanství v Kamenici nad Lipou stížnost od starosty obce Bělá Františka Musila na jednání výše zmíněného Josefa Dvořáka. 32 Podle Františka Musila Josef Dvořák tím, že pracuje málo ve dne, čímž nastavuje noční dobu do 10. hodiny i někdy déle dle jeho práce 33, ruší ve vesnici noční klid. Dále pak nepracuje pouze se svou manželkou, jak tvrdí, ale pracuje u něho neoprávněně 8 pomocných dělníků. Pozoruhodné na celém tomto případě je, že ačkoliv byla tato záležitost prošetřována okresním hejtmanstvím, nikdo se nepozastavil nad skutečností, že Josef Dvořák není vlastníkem živnostenského listu a provozuje tedy výrobu perleťových knoflíků nelegálně. Teprve v roce 1931 žádá Josef Dvořák o vydání živnostenského listu, který mu je nakonec udělen až v roce Sám Josef Dvořák si živnostenského listu dlouho neužil, neboť již s počátkem 2. světové války svou živnost ukončuje. 29 SOkA Pelhřimov, AM Žirovnice, Perleťáři ( ), kart. 32, inv. č. 291, fol SOkA Pelhřimov, OÚ Kamenice nad Lipou, Josef Dvořák, Bělá, č. p. 9, kart. 277, inv. č. 864, fol Tamtéž. 32 Tamtéž. 33 Tamtéž. 21

22 14. V perleťářské dílně Vzhledem ke skutečnosti, že v současné době již probíhá výroba knoflíků pomocí moderních strojů, považuji za vhodné se na tomto místě zmínit o tom, jakým způsobem na Pelhřimovsku vytvářeli první perleťářští mistři své výrobky. Jak již bylo zmíněno výše, perleťářští mistři přicházeli na Pelhřimovsko z jediného tehdejšího centra habsburské monarchie Vídně. Z tohoto důvodu se setkáváme v terminologii jednotlivých pracovních úkonů při výrobě perleťových knoflíků, ale i jednotlivých pracovních pomůcek, s celou řadou německých pojmů, popřípadě počeštěných výrazů. Perleťářští mistři samotní byli označováni jako čamrdáři a knoflíky vyrobené z perleti se nazývaly čamrdy. Téměř veškerá ruční výroba se odehrávala na jednoduchém dřevěném soustruhu, tzv. čamrdářském ponku. V počátcích perleťové knoflíkové výroby pracovali perleťáři přímo v obytné části domu, jelikož si nemohli dovolit zbudovat pro tyto účely speciální místnost. Čamrdářský ponk byl nejčastěji umístěn v blízkosti okna, jednak kvůli lepším světelným podmínkám, zároveň mohl z okna alespoň částečně odcházet prach, který vznikal při zpracování lastur. I přes tato drobná opatření se u velkého počtu perleťářů a příslušníků jejich rodin, kteří přicházeli denně do styku a sami se účastnili výroby knoflíků, projevovala nejrůznější onemocnění dýchacího traktu a nezřídka na ně i umírali. Jak takový čamrdářský ponk vypadal a jaké výrobní metody se na něm prováděly? 34 Základ soustruhu tvořily dva trámy (též označovány jako prahy), do nichž byly zapuštěny postranní nosné sloupky. Základní konstrukci uzavírala masivní deska položená na sloupcích (na tzv. švelu, švelesu). V prostoru mezi sloupky byl zabudován hnací mechanismus, jenž se skládal z kola a hřídele. Na hřídel pak byla připevněna tzv. podnožka (šlapadlo). V oblasti levého sloupku procházel kolmo švelem dřevěný trámek, zvaný štok, k němuž byl připevněn kovový váleček se špicí. Na tuto špici se nasazovalo 3-4 stupňové vřeteno (virtl) s drážkami (šajbami). Na virtl byl z hnacího kola převáděn pohyb pomocí konopného provazu. Ze středu vřetena vycházela tzv. špingle a na ní napojené půrfutro. Pro jejich stabilitu byla mezi ně umístěna tokna. Půrfutro sloužilo jako nástavec na jednotlivé typy vrtáků (tzv. půry), zároveň se v něm nacházely malé otvory pro vypadávání kulatých polotovarů knoflíků. K levému okraji švelu bylo připevněno prkno 34 VORÁČEK, Jaroslav: Perleťářství na Jindřichohradecku. Český lid XLVIII, 1961, s

23 ve tvaru převráceného písmene L, na níž stála nádoba s vodou pro ochlazování vrtáku (tropmašina). Obr. 5 Čamrdářský ponk, Muzeum knoflíkářství a perleťářství v Žirovnici, foto autor. V pravé části čamrdářského ponku byla umístěna půrmašina. Půrmašina se skládala z kolmo ke švelu umístěného dřevěného hranolu, do něhož byl vyvrtán otvor s vnitřním závitem. V tomto otvoru se pomocí heftu (rukojeti) posouval šroub, který dále pohyboval copnou (dřevěným kolíkem), jenž tlačí lasturu směrem proti půře. Samotné půrfutro je chráněno plechovou schránkou (turchmaršem). Pod půrou se nacházela mistička na vypůrované knoflíky. Již s výrobou knoflíku nesouvisející součást čamrdářského ponku tvořila pro větší pohodlí při práci perleťáře opěrka na záda (bývá označována jako hinrlán, hintrlán, popřípadě hinerlán), jež je připevněna k postranním sloupkům. Nyní, když jsme si ukázali jednotlivé části čamrdářského ponku, přejděme k samotnému výrobnímu postupu perleťových knoflíků. Prvním krokem při jejich výrobě je máčení perleťových lastur, jež mělo přispět k tomu, aby byly lastury měkčí a snáze se opracovávaly. Předem připravené lastury perleťářský dělník drží levou rukou proti půře a 23

24 pravou rukou postupně pomocí heftu přitahuje šroub k půře. Touto metodou, označovanou jako půrování, nám vznikají malé válečky (rondelky), jež se pak dále zpracovávají. V případě, že by byl váleček příliš silný, musel se pomocí turchšlágu (jakéhosi sekáčku) rozdělit na několik menších plátků. Zručný perleťář se vyznačoval tím, že při půrování po sobě dokázal zanechat co nejmenší množství odpadového materiálu (tzv. obcholu). Odpad z lastur měl několikeré využití. Nejčastěji byl využíván ke srovnávání cest (dodnes je dokonce možné na některých místech v Žirovnici takto upravené cesty nalézt), zbytky lastur však mohly být dále rozdrceny na drobný prášek a používány jako kvalitní hnojivo. Jak si ještě na dalších stránkách ukážeme, v dobách největší krize v perleťářském průmyslu byl odpad z lastur dále využíván a sloužil k výrobě levnějších a méně kvalitních knoflíků. Jako další krok při výrobě knoflíků přichází na řadu šrupování (tj. zarovnávání rubové strany knoflíku). K tomu, abychom mohli započít se šrupováním, je zapotřebí nejdříve upravit čamrdářský ponk. Na místo půrfutra se na špingli našroubuje futro rozříznuté na čtyři stejné velké části. Uprostřed futra se nacházel otvor (šlus) o velikosti knoflíku, jehož velikost mohla být upravována podle aktuální potřeby. Pomocí kroužku bylo futro postupně dělníkem stahováno a knoflík byl pomocí trojhranného pilníku (štálu) zarovnáván. Ne příliš zručným perleťářům vnikaly při šrupování, tzv. křiváky, které již nebylo možné při dalším postupu využít, a proto byly vyhazovány. 24

25 Obr. 6 Šlapací dírkovačka, Muzeum knoflíkářství a perleťářství v Žirovnici, foto autor. Po šrupování následuje tvarování knoflíků (trádování), podobně jako u šrupování se do špingle zasadí tentokráte menší futro a pomocí speciálních pilníků (ausserštálů, auzerštálů) se vytváří požadovaný tvar. K vytáčení vnitřního tvaru knoflíku se používá pilník zvaný hulštál. Metodou šrupování bylo možné docílit nejrůznějších tvarů knoflíků, na jejím základě můžeme rozeznávat následující druhy: bombe, hulšísle, kanálky, kastle, kloty, kouličky, láblíky, ostré, parísky, perlšnyt, plátky, šísle, vulsty a další. Jediným úkonem, který není v perleťářské terminologii odvozen z němčiny, je dírkování knoflíků. Na špingli se opět nasadí futro (futýrko) pro upevnění dírkovacího vrtáku (půry). Na místo půrmašiny bylo umístěno zařízení se šlusem, jež se pohybovalo směrem proti půře. Do knoflíků se nejčastěji dělaly dvě (holena), popřípadě čtyři dírky (fírek). Takto upravené knoflíky mohly být dále dozdobovány pomocí rytí (glavírování). Dalším korkem je broušení povrchu knoflíků, které probíhalo tak, že knoflíky byly vloženy do otáčivého soudku s jemným práškem (pemzou) a v něm po určitou dobu omílány. Po jejich vyjmutí se soudku byly sušeny v pilinách. 25

26 Závěrečnou etapu v procesu výroby perleťových knoflíků představovalo jejich leštění (pulírování). Čamrdy byly vkládány od hrnce, případně do jiné plechové nádoby s roztokem kyseliny solné, pomocí něhož získaly knoflíky požadovaný lesk. Po vyjmutí z hrnce a jejich osušení byly ve futýrku pomocí hadříku namočeném v roztoku kyseliny sírové dolešťovány. Vyrobené knoflíky byly na základě své kvality rozdělovány do několika skupin. Nejkvalitnější knoflíky byly označovány jako feinové (velejemné). Další rozdělení vypadalo takto: čamrdy jemné (3/4 feinové), polojemné (1/2 feinové), tzv. bílé tercie (1/4 feinové), tmavé a barevné tercie, pro nejméně povedené kousky se používalo označení aušus. Kvalita perleťových knoflíků nebyla jediným faktorem pro jejich třídění. Dále byly klasifikovány podle velikosti, jež se řídila měrovou jednotkou anglických linií: 35 x (linie) = mm 14 =8,89; 16 = 10,16; 18 = 11,43; 20 = 12,70; 22 = 13,97; 23 = 14,605; 24 = 15,24; 25 = 15,875; 26 = 16,51; 27 = 17,145; 28 = 17,78; 30 = 19,05; 32 = 20,32; 33 = 20,955; 35 = 22,225; 36 = 22,86; 40 = 25,40; 44 = 27,94; 45 = 28,575; 48 = 30,48; 51 = 32,385; 54 = 34,29; 55 = 34,925 Takto roztříděné knoflíky byly našívány na papírové karty a následně prodávány. Velké knoflíky se našívaly na jednu kartu v počtu jednoho nebo dvou tuctů. Malé čamrdy byly skládány po 12 tuctech. Jednotlivé karty vytvářely tzv. gross, jenž obsahoval celkem 144 knoflíků. Zatímco veškerý postup při výrobě perleťových knoflíků byl téměř výhradně mužskou záležitostí (přesto však najdeme ve výjimečných případech ženy, které byly schopny provádět veškeré úkony samy), bylo našívání ryze ženskou prací, v rodinách se na našívání mohly podílet i děti. 35 FRONKOVÁ, M.: Žirovnické perleťářství, s

27 Obr. 7 Našívané perleťové knoflíky, Muzeum knoflíkářství a perleťářství v Žirovnici, foto autor. 15. Suroviny na výrobu perleťových knoflíků a jejich získávání 15.1 Suroviny Velice důležitým faktorem, který ovlivňuje rozvoj perleťářského průmyslu, jsou suroviny na výrobu perleťových knoflíků a jejich získávání, neboť v jejich kvalitě a dostupnosti se následně odráží cena a poptávka po výrobcích z perletě. Na první pohled patrné rozdělení perletě je její členění podle barvy. Nejčastěji se setkáváme s perletí bílou, která se pro svůj lesk a kvalitu řadí k vůbec nejvíce využívaným a rovněž k nejdražším, dalšími typickými barvami jsou černá a šedá, výjimečně můžeme ovšem narazit i na perleť žlutou a zelenou. V rámci nalezišť lze rozlišit perleť na mořskou a sladkovodní. Sladkovodní nebyla využívána tak často, jako tomu bylo u perleti mořské. Je to zapříčiněno především její kvalitou, neboť sladkovodní perleť bylo velmi náročné zpracovat a výroba knoflíků z ní se 27

28 perleťářům nevyplácela. Dalším důležitým faktorem byla její dostupnost, neboť na Pelhřimovsku a v přilehlých oblastech neexistovalo velké množství nalezišť říčních lastur. Nejvýznamnějšími oblastmi, odkud byly dováženy perleťové lastury, byla teplá moře při pobřeží Asie, Austrálie a Tichomoří. Jednotlivé druhy perleti perleťáři a obchodníci s perletí neoznačují na základě jejich přírodovědného názvu, nýbrž se pro ně vžila označení, která se odvozují podle jejich nejvýznamnějších nalezišť. Důležitým centrem, odkud se dovážela ta nejkvalitnější perleť, byl přístav Macassar v Indonésii (odtud také pochází označení pro perleť makasar). Z dalších nalezišť můžeme ještě zmínit přístav Port Darwin (severní pobřeží Austrálie), Sydney s nalezišti směřujícími až k Novému Zélandu a Aruské ostrovy (aroe). Méně kvalitní černá perleť měla své naleziště převážně v Tichomoří (druhy auckland, banda, flores, Fidži). Tato perleť byla v pozdějším období nahrazována umělou rohovinou. Vedle perleťových lastur se k výrobě knoflíků využívaly rovněž mušle. I u mušlí je možné rozlišit několik druhů. Nejčastěji používanými jsou Burgos a Trocas, které se vyznačují žlutavou barvou. 36 Druhy Burgos a Trocas můžeme rovněž hojně nalézt u předmětů galanterních. V počátcích perleťářského průmyslu na Pelhřimovsku byla dovážena především méně kvalitní perleť, zejména z oblasti Rudého moře (egyptský Razisch), která byla pro první perleťáře snáze cenově dostupná a tvořila jakýsi odrazový můstek pro to, aby mohli postupně využívat kvalitnější perleť a tím tak zvýšit své tržby. V době krize v perleťářském průmyslu v 90. letech 19. století se začala využívat převážně perleť sladkovodní, neboť byla nejlépe cenově dostupná. Jednalo se především o perleť z velkých řek na americkém kontinentě (Mississippi, La Plata). Stále se snižující počet nalezišť a zároveň zhoršená politická situace ve 40. letech 20. století, která znemožňovala transport perleti do Evropy, měla za následek, že velké 36 KRÁSA, Václav: Vznik a rozvoj perleťářského průmyslu v Žirovnici. Jihočeský kraj 1912, č. 3, s

29 množství perleťářských mistrů přechází ve výrobě knoflíků k umělé hmotě. Obr. 8 Suroviny k výrobě perleťových knoflíků, Muzeum knoflíkářství a perleťářství v Žirovnici, foto autor Získávání perletě Jak vyplývá z předchozího výkladu, v oblasti Pelhřimovska neexistovaly téměř žádné naleziště perletě, ani té sladkovodní. Pokud se přeci jen našlo místo, kde se nacházela sladkovodní perleť, bylo velmi obtížné a finančně náročné ji získat. Z tohoto důvodu byl veškerý perleťářský průmysl v této oblasti odkázán na dovoz ze zahraničí. Jako největší hráč v oblasti perleťářství v Evropě se do poloviny 19.století profilovala Velká Británie, která ovládala téměř veškerý dovoz surové perleti do Evropy. S ohledem na to, že první perleťářští mistři přicházeli do oblasti Pelhřimovska z Vídně, představovala právě Vídeň hlavní centrum, odkud získávali suroviny a kde jako zpětná vazba bylo hlavní odbytiště jejich výrobků. Samotná Vídeň však byla rovněž odkázána na zprostředkovatelské firmy z Anglie, odkud byla surová perleť dovážena přes přístav v Hamburku. 29

30 V prvopočátcích vývoje perleťářství na Pelhřimovsku byli perleťáři samotní nuceni podnikat několikadenní cesty do Vídně, aby od zdejších firem odkupovali zboží. V průběhu několika dalších let se ve Vídni vyprofilovalo několik firem, které se zaměřovaly na samotný obchod s perletí a spolupracovaly s firmami zejména v hlavním centru perleťářství na Pelhřimovsku, v městě Žirovnici. Z těchto firem můžeme uvést například firmy Jafl a syn, Alexandr Maier, Spilmann, Adolf Weiss. 37 V polovině 70. let 19. století se v Žirovnici usadila firma S. M. Hoch & Comp., která si zde zřídila vlastní sklad s perletí. Do jejího čela byl dosazen zástupce firmy Lichtner. Firma nezprostředkovávala pouze dovoz perleti, ale zároveň odebírala hotové perleťové knoflíky a dále je distribuovala. Firma S. M. Hoch & Comp. sehrála velice výraznou roli při rozvoji perleťářství na Pelhřimovsku, neboť sama pověřovala místní truhlářské tovaryše výrobou čamrdářských ponků, které si bylo možné pronajmout, popřípadě odkoupit. Po první světové válce se u perleťářů především ze Žirovnice objevuje myšlenka založení vlastního svazu perleťářů, který by měl zajišťovat zisk a zároveň prodej výrobků z perleti bez jakýchkoli zprostředkovatelských firem. Avšak agitace na založení takovéhoto svazu se nesetkala s pozitivní odezvou. Stále tak přetrvávala stav, kdy byli jednotliví perleťářští mistři a továrny odsouzeni k tomu, aby i nadále odebírali suroviny od zprostředkovatelů. V této době zajišťovala přísun materiálu pražská firma Pavel Rie a syn. Tato firma dodávala surovou perleť až do vypuknutí 2. světové války. V době po skončení války do znárodnění perleťářských podniků si přísun nového materiálu samo zajišťovalo Výrobní družstvo soustružníků perleti (nyní pod názvem Perlex). Vedle Výrobního družstva se dovozem zabývaly i další firmy, např. Aucher, Koppels či Velkoobchod surovou perletí František Kožich a syn. 16. Problematika učňovská a odborné školství 16.1 Otázka učňovská První perleťářští mistři, kteří přicházeli z Vídně na český venkov, aby zde založili své vlastní dílny na výrobu knoflíků, potřebovali od počátku levné pracovní síly. Pro tyto účely využívali především nekvalifikovanou pracovní sílu, která byla pouze zaučena do 37 VESELÝ, A.: Dějiny perleťářství v zemích rakouských v měřítku všesvětovém a v Čechách zvlášť, s

31 řemesla a vykonávala práce, které nebyly tak náročné. Díky tomu si také pomocní dělníci nemohli nárokovat vyšší platové ohodnocení. Na druhou stranu se stále více prosazovala snaha perleťářských mistrů o větší kvalitu výrobků a z toho plynoucí větší zisky, to se však neslučovalo s tím, že zaměstnávali nekvalifikované dělníky. Tato skutečnost vedla k velkému nárůstu učedníků, kterých se u jednoho perleťářského mistra mohla nacházet až desítka, popřípadě i více učňů. Velký počet adeptů o perleťářské řemeslo u jednoho mistra přirozeně svědčilo o jeho značných kvalitách. Pro představu si můžeme uvést statistiku z let , tehdy se u mistra Karla Hlavy učilo 10 učňů, u Jana Slavíka 11, u Jaroslava Smrčky 12 a u Františka Krásla Učební doba nebyla přesně stanovena, většinou kolísala v rozmezí 1 ½ až 3 let. Ve velkém množství případů jsme svědky toho, že perleťářský mistr bere do učení své potomky, zde můžeme vidět základ vytváření perleťářských rodů. Samotní perleťářští učni byli ze strany svých mistrů v mnoha ohledech zneužíváni. Jejich pracovní doba činila 16 hodin denně (od 5:00 do 21:00). Každý učeň byl týdně povinen vydělat za odvedenou práci mezi 6 až 7 zlatými, zbylé výdělky mu pak bývaly na konci pracovního týdne z poloviny vypláceny. Vztah perleťářského učně a jeho mistra jedinečným způsobem dokreslují čamrdářské písně: 39 Žirovnický čamrdáři mají peněz dost, mají peněz dost, mají peněz dost Mistr chodí roztrhanej, tovaryš je bos, tovaryš je bos, tovaryš je bos! Tovaryš si koupil boty, pětku za ně dal, pětku za ně dal, pětku za ně dal 38 SOkA Pelhřimov, AM Žirovnice, Smlouva o učení ( ), kart. 2, inv. č. 20, fol SKALA, Dobroslav: Žirovnice, město knoflíků. Žirovnice 1947, s

32 Postavil je vedle ponku, mistr mu je vzal, mistr mu je vzal, mistr mu je vzal! Naše špingle ta se hází, ta se hází, ta se hází, náš mistr nás nerozhází, nerozhází, nerozhází Přijde čas, mistr přidá zas, pak budeme pivo píti jako jindy zas a zas, přijde čas, mistr přidá zas, pak budeme pivo píti jako jindy zas a zas! Žirovnický čamrdáři, to je elita, to je elita, to je elita Ti, když přijdou do hospody, všechno to lítá, všechno to lítá, všechno to lítá. Žirovnický čamrdáři, dejte si zahrát, dejte si zahrát, dejte si zahrát Když nemáte čím zaplatit, tak svlečte kabát, tak svlečte kabát, 32

33 tak svlečte kabát! 40 Zajímavé svědectví nám zanechal pozdější perleťářský mistr Karel Hlava: No, štípal jsem dříví, ohlídal děti, kydal hnůj, jako služka. Extra nic. Ovšem neplatili mistrovi rodiče nic, za to je (vl. rozuměj učedníky) vysával, jak mohl. Na housle jsem hrál a přivydělával. Perleťářskej bál byl vždy v neděli a mistr mě posílal domů, aby neřekli v půlnoci, že učedník není doma. 41 Pro pochopení, jakou práci vykonávali perleťářští učedníci, nám podává zprávu Karel Hlava: Učeň dělal lehčí práci, odělával kůru z mušlí, neboli šrupoval, trádoval, fazonoval, teda učil se fazóny, potom zasejc dírky. Tři roky byly učení a až druhej rok dostával šikovnej učeň šesták týdně. Šel před mistry a vybrané dělníky ku zkoušce a dostal-li výuční list, mistr ho podepsal a společenstvo vydalo. Úkolem bylo předvést celej výrobní postup knoflíků názorně a vysvětlit ústně, že to dokázal. Já jsem vyučil osm učedníků. Ptali se kde jsi se vyučil? U Hlavy. Tak nepotřebuješ žádné zkoušky Významní perleťářští mistři Za dobu více jak 150leté historie perleťářství na Pelhřimovsku se v této oblasti objevila celá řada perleťářských mistrů, kteří svou prací a uměním inspirovali mnohé další. Připomeňme si krátce alespoň některé z nich. Již v kapitole o učňovské problematice jsme se seznámili s Karlem Hlavou, jenž byl jedním z těch, který si po skončení 1. světové války založil domácí dílnu. Karel Hlava byl ve své době velice populárním mistrem, což dokládá i velký počet učedníků, kteří se u něj vyučili (mimo jiné i jeho syn Karel). Tradici rodu Hlavových dnes alespoň částečně uchovává vnuk Karla Hlavy, akademický sochař Karel Hlava, jenž je autorem soch pro expozici v muzeu perleťářství v Žirovnici, do nichž zakomponoval perleťové prvky. Nejen mezi perleťáři, ale i mezi fotbalovými nadšenci, je známo jméno Miroslava Hejtmánka. Právě tento perleťář je totiž autorem slavného perleťového poháru z roku 1954, který slouží jako trofej pro vítěze nejstaršího fotbalového turnaje u nás konajícího se v Žirovnici již od roku FRONKOVÁ, M.: Žirovnické perleťářství, s RŮŽIČKA, Miloš O.: Výuka perleťářskému řemeslu. Jihočeský sborník historický 42, 1973, č. 3, s Tamtéž, s

34 Obr. 9 Perleťový pohár od Miroslava Hejtmánka z roku 1954, Muzeum knoflíkářství a perleťářství v Žirovnici, foto autor Odborné perleťářské školství Ačkoliv byli zájemci o perleťářské řemeslo vyučováni u jednotlivých mistrů, stále naléhavěji se ozývala otázka odborného školství. Za tímto účelem došlo na základě dohody mezi Společenstvem soustružníků perletě v Žirovnici, Společenstvem smíšených živností a radou města Žirovnice 10. dubna 1894 k založení Všeobecné živnostenské školy pokračovací. 43 K slavnostnímu otevření školy došlo ještě téhož roku, 16. prosince. Své zázemí našla škola v budově městské radnice. Ředitelem byl jmenován jeden z tehdy nejznámějších perleťářských mistrů Václav Krása, spolu s ním zde vyučovali ještě další tři pedagogové: František Hojovec, Josef Kouba a Ferdinand Krištůfek SOkA Pelhřimov, AM Žirovnice, Jednání o zřízení odborné školy perleťářské, kart. 42, inv. č. 331, fol Tamtéž. 34

35 Do prvního školního roku bylo zapsáno celkem 55 učňů, z toho 33 pro výuku perleťářskému řemeslu. Nejplodnějším rokem, co se týče počtu žáků, byl školní rok 1904/1905, kdy se jich na škole pohybovalo celkem 111 (97 perleťářů), to je značně nesrovnatelné číslo vzhledem k roku 1931, kdy byli zapsáni na škole pouze 4 učni. 45 I přes existenci instituce, která vychovávala nové perleťářské pracovníky, visela stále ve vzduchu myšlenka o osamostatnění výuky perleťářů a založení samostatné odborné perleťářské školy. Rok 1911 znamenal částečnou změnu těchto poměrů. V rámci Všeobecné živnostenské školy pokračovací existovaly za účelem jistého vyrovnání rozdílů mezi studenty tzv. přípravky. Vedle těchto přípravek se ve škole nacházely dvě třídy. Od školního roku 1911/1912 byly přípravky zrušeny, I. třída byla i nadále určena pro studenty ze všech oborů, avšak II. třída byla rozdělena na dvě oddělení. Oddělení A bylo výhradně určeno pro perleťáře, oddělení B pak sloužilo pro výuku všem ostatním studentům. Tímto rozdělením tak perleťáři dosáhli částečného splnění svých požadavků na samostatné odborné perleťářské školství. 46 Další významnou událostí v oblasti výuky nových perleťářů bylo zřízení odborné dílny pro perleťáře. V čele této dílny stál perleťářský mistr Jan Fišer. Výuka se konala každé pondělí od 13 do 16 hodin odpoledne pod dohledem A. Peřiny. Teoretická část výuky se i nadále odehrávala v neděli odpoledne, v pondělí a úterý mezi 6. a 8. hodinou večer. Vypuknuvší 1. světová válka znamenala dočasné uzavření škol. K opětovnému zahájení výuky dochází až v září roku Situace však není příznivá. Škola už nikdy nedosáhla takového počtu studentů, jako tomu bylo v roce Způsobeno je to především procesem neustálého kolísání ve výrobě, která má za následek nezájem studentů o tento obor. Z tohoto důvodu byla Všeobecná živnostenská škola pokračovací v Žirovnici v roce 1934 zrušena. Ti učňové, kteří se neučili perleťářskému řemeslu, byli následně přesunuti do jednotlivých pokračovacích škol v Jindřichově Hradci a Počátkách. Navzdory uzavření živnostenské školy stále přežíval názor, že je zapotřebí vytvořit instituci, která by připravovala mladé adepty o perleťářství. Z podnětu Výrobního družstva perleťářů, Společenstva perleťářů a Obchodní živnostenské komory v Českých 45 VESELÝ, A.: Dějiny perleťářství v zemích rakouských v měřítku všesvětovém a v Čechách zvlášť, s SOkA Pelhřimov, Odborná perleťářská škola pokračovací Žirovnice, Zřízení perleťářské školy a její likvidace v Žirovnici, kart. 1, inv. č. 3, fol

36 Budějovicích byla paradoxně v den vypuknutí 2. světové války otevřena Odborná škola perleťářská se sídlem v Žirovnici. I přes vypuknuvší válečný konflikt a okupaci Československa nacistickou Třetí říší mohla odborná škola v rámci jistých omezení fungovat. Muselo však dojít k několika zásadním administrativním, rovněž pedagogickým a didaktickým změnám. Jako jediná nedotčená zůstala školní dílna. Úprava školních osnov se týkala zpracování alternativních materiálů na výrobu knoflíků: futuritu (druh umělé izolační hmoty), kostí, plexiglasu, tvrzeného papíru. Po dobu 2. světové války změnila škola několikrát svůj název. Z Odborné školy perleťářské se přejmenovala na Odbornou školu pokračovací, později na Odbornou školu pokračovací pro perleťáře. Od září 1944 pak nesla německé označení Fachliche Berufsschule für Perlmuttergewerbe in Serowitz. 47 Po skončení 2. světové války nefunguje škola pod označením Učňovská škola v Žirovnici příliš dlouho. Již v roce 1946 je z důvodu nedostatečného počtu uchazečů uzavřena a v roce 1950 definitivně zrušena. Velice důležitou roli v rámci odborného perleťářského školství zastávaly jednotlivé perleťářské kurzy. Tyto kurzy byly organizovány Společenstvem soustružníků perleti v Žirovnici za součinnosti Obchodní a živnostenské komory v Českých Budějovicích a Ústavu pro zvelebení živností při obchodní a živnostenské komoře v Praze. 48 Mezi lety proběhlo celkem šest odborných kurzů, které byly zaměřeny na bílení, barvení a zdobení perleti, dále na vykládání do dřeva, řezání a rytí knoflíků na stroji RŮŽIČKA, M. O.: Výuka perleťářskému řemeslu, s SOkA Pelhřimov, AM Žirovnice, Perleťáři ( ), kart. 32, inv. č. 291, fol Tamtéž. 36

37 Obr. 10 Ozdobné předměty z perleti, Muzeum knoflíkářství a perleťářství v Žirovnici, foto autor. Obr. 11 Ozdobný kalamář z perleti, Muzeum knoflíkářství a perleťářství v Žirovnici, foto autor. 37