Bariéry v práci s romskou menšinou u studentů oboru Sociální pedagogika na PedF a FF MU

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKY Bariéry v práci s romskou menšinou u studentů oboru Sociální pedagogika na PedF a FF MU Diplomová práce BRNO 2006 Vedoucí práce: PhDr. Dana Knotová, PhD. Vypracovala: Bc. Jana Matulová

2 Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Bariéry v práci s romskou menšinou u studentů oboru Sociální pedagogika na PedF a FF MU zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně,

3 Poděkování: Nejvíce bych chtěla poděkovat PhDr. Daně Knotové, PhD. za odborné vedení diplomové práce, její podněty, rady a vstřícný přístup při konzultacích a za pomoc při realizaci dotazníkového šetření. Poděkování patří i sekretářce Katedry sociální pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity paní Buchtové a také přednášejícím této katedry za pomoc při distribuci dotazníků a studentům, kteří se mého dotazníkového šetření zúčastnili. 2

4 Obsah: Úvod... 7 TEORETICKÁ ČÁST 1. Menšiny a etnika Rasa Etnikum, etnicita, etnické vědomí Menšiny Národ, národnostní menšina Zařazení Romů v rámci konceptu etnik a menšin Menšiny ve společnosti Postoje příslušníků majority k jiným etnikům a národnostem Kulturní pluralita, kulturní relativismus, multikulturalismus Etnocentrismus a xenofobie Tolerance a intolerance Postoje, předsudky a stereotypy Diskriminace Sociální distance Rasismus Sociální práce s menšinami Despotická manipulace, spojenectví, vůdcovství a expertíza Terapeutické, reformní a poradenské paradigma Sociální vyloučení Sociální práce se sociálně vyloučenými Multikulturní výchova Romové Historie a současnost

5 5.2. Životní styl romské minority Výchova a vzdělávací předpoklady romských dětí Sociálně patologické jevy u romské minority Opatření vedoucí ke zlepšení situace Romů Sociální práce s romskou menšinou Některé nadace a organizace, zaměřené na rozvoj a podporu romské menšiny Postoje majority k Romům Etnické klima v ČR Postoje české populace k romské menšině Romská problematika v médiích Pravicový extremismus v ČR a Romové Vztah romské menšiny k majoritě Jak zlepšit vztah mezi romskou menšinou a majoritou Shrnutí teoretické části EMPIRICKÁ ČÁST 8. Výzkum Bariér v práci s romskou menšinou u studentů oboru Sociální pedagogika na PedF a FF MU Metodologický postup Cíl výzkumu Výzkumné otázky a hypotézy Konstrukce dotazníku a jeho položky Popis výběrového souboru Administrace dotazníku Výsledky výzkumu Modifikovaná Bogardusova škála sociální distance Vztah k romské menšině Celkové hodnocení soužití romské a neromské populace v ČR Příčiny problémů a konfliktů mezi majoritou a romskou menšinou Řešitelnost romské problematiky Řešení problémů se soužitím majority a romské menšiny

6 Zkušenosti respondentů s romskou menšinou Bariéry v práci s romskou menšinou u studentů sociální pedagogiky Shrnutí výsledků výzkumu a verifikace hypotéz Závěr Použité zdroje Resumé

7 Úvod U studentů poměrně nového a stále ještě úplně nevyhraněného oboru sociální pedagogika se předpokládá, že budou prosociálně zaměřeni a budou pracovat mimo jiné s jedinci ze znevýhodněného sociokulturního prostředí a tím pádem také s etnickými menšinami. A to především s menšinou romskou, která je u nás nejvíce početně zastoupena. Romská problematika je v naší společnosti neustále aktuální a přes snahu odborníků i politiků stále nevyřešená. Je to často diskutované téma, které na obou stranách, na straně majority i Romů, vzbuzuje emoce. Romská problematika mne zajímá po celou dobu mého studia. Na toto téma jsem psala svou ročníkovou a bakalářskou práci na oboru Sociální pedagogika a poradenství na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Působila jsem také jako dobrovolník v nízkoprahovém klubu pro romské děti a mládež. U studentů sociální pedagogiky se bohužel často setkávám s neochotou a nechutí pracovat s romskou menšinou. Příkladem může být situace, kdy jsem jako dobrovolník působila v zařízení pracujícím s Romy a kolegové se divili, že jsem ochotna zde pracovat. To je podle mého názoru u studentů sociální pedagogiky přinejmenším zarážející. Pokud si ale dáme tuto informaci do souvislosti se závěry výzkumů postojů majority k romské menšině, není to až tak překvapující. Majorita má k této menšině převážně odmítavý postoj, přestože k jiným menšinám je celkem tolerantní. Cílem mé práce bude odpovědět na to, zda existují bariéry v práci s romskou menšinou u studentů sociální pedagogiky PedF MU a FF MU denního bakalářského studia. Dále je mým cílem zjistit postoje a vztah studentů sociální pedagogiky k romské menšině. Otázkou, kterou si ve své diplomové práci dále pokládám, je, zda studenti sociální pedagogiky v budoucnu chtějí pracovat s romskou menšinou a jaké s ní již mají zkušenosti. Součástí šetření bude také zjistit, co tvoří případné bariéry práce s touto menšinou. Zajímat mě bude i v čem studenti vidí příčiny problémů a konfliktů mezi majoritou a romskou menšinou a jak by řešili romskou problematiku. Dále bych chtěla porovnat, zda se nějak liší postoje studentů sociální pedagogiky k této menšině od postojů ostatních příslušníků majority. 6

8 Na téma bariér, které brání majoritě v práci s jakoukoli menšinovou skupinou, jsem v žádné české odborné literatuře nenarazila. V literatuře se mluví jen o motivaci k práci. O tomto jevu dosud neexistují dostupné informace a žádná primární data nejsou k dispozici. Také proto je cílem mé práce zmapovat část této problematiky. Bariéry v práci s romskou menšinou u studentů oboru sociální pedagogika jsem se sama pokusila definovat a zda tyto bariéry opravdu existují nebo zda existují nějaké jiné, ověřit výzkumem. Práce je rozdělena do dvou částí, části teoretické a části empirické. V teoretické části práce se v první kapitole nejprve zabývám definováním pojmů etnická a národnostní menšina, zasazením těchto pojmů do širších souvislostí, dále začleněním romské menšiny v rámci těchto konceptů a také tím, jaké strategie vyrovnávání se s přítomností menšin může volit majorita. Ve druhé kapitole se věnuji postojům příslušníků majority a celé společnosti k jiným etnikům a národnostem, definuji pojmy jako multikulturalismus, kulturní pluralismus a relativismus, rasismus a diskriminace, sociální distance, předsudky, tolerance, etnocentrismus a xenofobie atd. V další kapitole se zaměřuji na sociální práci s menšinami, mimo jiné také na fenomén sociálního vyloučení a práci s takto vyloučenými osobami. Čtvrtá kapitola je věnována multikulturní výchově jako způsobu práce jak s majoritou, tak i s menšinami. V páté kapitole se zabývám romskou menšinou, její situací v historii i v současnosti, jejím odlišným životním stylem a dalšími specifiky, ale také sociální prací s touto menšinou a způsoby, vedoucími ke zlepšení její situace a jejího postavení ve společnosti. Poslední kapitola teoretické části se věnuje především etnickému klimatu v ČR, vztahu a postojům majority k romské menšině, zjišťovaným především z výzkumů ale i postojům této menšiny k majoritě. Sedmá kapitola obsahuje shrnutí celé teoretické části. Empirická část, která popisuje samotný kvantitativní výzkum a jeho výsledky, je pak obsažena v osmé kapitole. Ve své práci využívám, kromě studia dokumentů a literatury, také svých zkušeností s romskou problematikou a také informací, získaných sledováním této problematiky po celou dobu mého vysokoškolského studia. K uskutečnění empirického výzkumu jsem zvolila metodu dotazníku. 7

9 TEORETICKÁ ČÁST 1. Menšiny a etnika Pokud chceme pochopit vztah mezi majoritou a menšinou, je důležité nejdříve vymezit, co to menšina je, jaká jsou její specifika a postavení ve společnosti a začlenit tyto pojmy do širších souvislostí Rasa Podle Velkého sociologického slovníku (1996) je rasa pojem, který v biologii označuje jednotku nižší než je druh. V antropologii označuje lidské populace lišící se somatickými i dalšími biologickými rysy (barva kůže, vlasů a očí, forma vlasů, nosu, rtů, víček, hlavy a obličeje, výška, proporce a členění těla atd.). Toto antropologické vymezení se neváže na izolované tělesné rysy, ale vždy na jejich komplex. V sociologii, psychologii a kulturní antropologii je pojem užíván i v přeneseném významu jako komplex jazykových, kulturních a náboženských znaků. Průcha (2001) uvádí, že v českém prostředí mají výrazy rasa a rasismus zvláštní konotace, jsou u nás pociťovány jako něco cizorodého, nepatřícího do české společnosti. Až do počátku 90. let zde byla problematika ras pojednávána jen v úzkém okruhu odborníků a rasismus byl oficiální propagandou prohlašován za jeden z negativních příznaků kapitalismu na Západě. Češi neměli příležitost setkávat se s příslušníky jiných ras než své vlastní bělošské. Romové, kteří u nás před rokem 1989 mohli být považováni za příslušníky jiné rasy, nebyli v majoritní populaci chápáni podle rasových kritérií odlišně. Pojem rasa se historicky vyvinul v souvislosti s rozvojem anatomie, kdy věda objevovala a upřesňovala, že lidský rod není jednotný, ale odlišuje se určitými anatomickými znaky, jako je barva kůže, vlasů a očí, tvar lebky a obličeje, výška a tělesné proporce. (Průcha, 2001) V antropologické teorii ras bylo zavedeno určité třídění lidstva - rasová taxonomie převážně podle somatických (tělesných) příznaků: Jako základní rasové skupiny byly vyčleněny rasa bílá, žlutá, černá; v moderní vědecké terminologii plemeno (rasa) europoidní, mongoloidní, negroidní. V současném počtu více než 6 miliard 8

10 obyvatel Země je nejpočetněji zastoupena rasa mongoloidní, po ní rasa europoidní a nejméně početná je rasa negroidní. (Průcha, 2001, s. 27) Rasy (plemena) jsou velké skupiny lidí s podobnými tělesnými znaky, které jsou dědičné, vytvořily se vlivem přírodního prostředí a vznikly původně v určitých geografických teritoriích: europoidní plemeno v Evropě a na Blízkém východě, negroidní plemeno v Africe, mongoloidní plemeno v Asii. (Průcha, 2001, s. 28) Původní geografické rozmístění plemen se v historickém vývoji značně pozměnilo přesídlováním příslušníků ras do jiných teritorií. Nejpatrnější je to na americkém kontinentu, kam se po původním obyvatelstvu mongoloidní rasy (Indiáni a Eskymáci) postupně přemísťovali lidé europoidní rasy (Evropané) a ti zase prováděli nedobrovolné osídlování kontinentu lidmi negroidní rasy (černošští otroci z Afriky). Přes všechny mohutné přesídlovací vlny a přes křížení plemen si však dodnes lidské rasy uchovávají zcela zřetelné znaky, což je zároveň příčinou určitých rasových konfliktů. (Průcha, 2001, s. 28) Podle Průchy je tedy rasa jako vědecký pojem v biologicko-antropologickém pojetí zcela neutrální. Někteří antropologové však rozlišování lidských ras odmítají jako nevědecké a poukazují na to, že tzv. čisté rasy neexistují, protože v průběhu dějin docházelo a i nadále dochází k míšení ras. (Průcha, 2001) Průcha (2001) dále upozorňuje na to, že existuje i pojetí ras v kulturní antropologii, sociologii, interkulturní psychologii a filozofii, které není založeno na anatomických kritériích klasifikace. Je odvozováno z kulturních fenoménů (ze vzorců chování, z jazykových a náboženských charakteristik aj.) a mluví se např. o germánské rase, o románské rase, o nordické (skandinávské) rase, o židovské rase, o arabské rase nebo i o slovanské rase. V tomto třídění je však mnoho nejasností a není také spolehlivě vysvětlen vztah mezi somatickými znaky příslušníků rasy a kulturními příznaky jejich chování. Navrátil (2003) podotýká, že koncept rasy je v kontextu evropské i americké sociální práce používán s nádechem problematičnosti. Výjimku tvoří britský odborný i veřejný diskurz, ve které termín rasa a termíny s ním spojené zdomácněly a jsou běžnou součástí debaty o národnostních menšinách. Kritický postoj vůči rasové terminologii spočívá v jejím historickém zatížení a také v aktuálním spojení s politickou propagandou extrémistických a neofašistických skupin. V některých zemích (např. ve Francii, Německu, Nizozemsku, Skandinávii) historické zatížení těchto pojmů vedlo k jejich vymizení ze všeobecného i oficiálního diskurzu. Ve vědeckém slova smyslu 9

11 termín rasa sice popisuje fyzické rozdíly mezi skupinami lidí a má postihovat soubor tělesných znaků, v ideologickém slova smyslu však tento pojem sloužil k prokazování nadřazenosti jedné rasy nad druhou a stal se nástrojem k legitimizaci diskriminace a násilí. Popis tělesných znaků různých populací byl použit předsudečným způsobem. K fyziologickým charakteristikám ras se stereotypně přiřazovaly kulturní znaky, aniž by mezi nimi byla korektně prokázána návaznost nebo příčinná souvislost. (Navrátil, 2003) Koncept rasy jako vědecké kategorie se zdiskreditoval v samotné vědecké tradici. Představa stálých a neměnných, geneticky determinovaných typů populace nemá vážnější oporu ani v samotném genetickém výzkumu. Vědecká neprůkaznost a zatížení pojmu nacistickou ideologií jsou základními impulzy k jeho odmítnutí. Z tohoto hlediska je používání rasové terminologie v britských administrativních, akademických i politických kruzích poněkud anomální. (Navrátil, 2003, s. 26) Z toho důvodu vůči užívání pojmu rasa panuje ostražitost a tento pojem je spíše odmítán. Navrátil (2003) se domnívá, že rasová terminologie je užitečná pouze, když je jí užito k odhalování rasové ideologie a jejích důsledků. Kvůli výše zmíněným argumentům navrhuje pro menšinové skupiny s odlišnou fyziologickou konstitucí používat pojem národnostní menšina či skupina Etnikum, etnicita, etnické vědomí Průcha (2001) uvádí, že výraz etnikum pochází z antické řečtiny. V ní ethnos znamenalo kmen, rasa, národ, což dokládá, že teorie o etnické diferenciaci lidstva mají velmi staré kořeny. V současné vědě se s pojmem etnikum nebo etnická skupina můžeme setkat především v etnologické, kulturněantropologické a sociologické literatuře. Etnikum, nebo etnická skupina je podle tohoto autora skupina lidí, kteří mají společný rasový původ, obvykle společný jazyk a sdílejí společnou kulturu. Souhrnně lze říci, že etnikum se vyznačuje svou vlastní etnicitou. (Průcha, s. 18) Etnicita je vzájemně provázaný systém kulturních (materiálních a duchovních), rasových, jazykových a teritoriálních faktorů, historických osudů a představ o společném původu, působících v interakci a formujících etnické vědomí člověka a jeho etnickou identitu a orientaci. (Velký sociologický slovník, 1996, s. 276) Brouček et al. (1991) uvádí, že etnická příslušnost je sounáležitost jednotlivce s etnickým společenstvím na základě objektivních (jazyk, teritorium) a subjektivních komponentů (postoje, zvyklosti, hodnotový systém) jeho etnicity. 10

12 Etnické vědomí je vědomí sounáležitosti s určitou etnickou kolektivitou na základě společně sdílených objektivních komponentů etnicity nebo na základě rodového původu. Etnické vědomí jako forma společenského vědomí je též souhrnem názorů na původ, etnický prostor (vlast), historické osudy, postavení, úlohu a povahu vlastního etnického společenství či etnika a na jeho místo mezi ostatními, nejčastěji sousedními etnickými společenstvími. (Brouček et al., 1991, s. 244) Průcha (2001) doplňuje, že pojem etnické vědomí je v podstatě shodný s pojmem etnická identita, který se používá v sociálních vědách. Etnické vědomí jako každé vědomí, jež je v podstatě psychickým stavem prožívání má v sobě složku emocionální. Tato emocionální složka může být v některých sociálních situacích silně dominantní a překrývat racionální složku etnického vědomí (Průcha, 2001, s. 19) etnická identita je definována jako soubor specifických rysů příznačných pro určitou skupinu a sdílených (uvědomovaných a pociťovaných) členy této skupiny Těmito rysy jsou jazyk, náboženství, hodnoty, zvyky aj (Průcha, 2001, s. 186) K pojmu etnikum se váže i pojem kultura, která v širším pojetí zahrnuje vše, co vytváří lidská civilizace. Podle užšího pojetí je tento pojem vztahován spíše k projevům chování lidí. Kulturou určitého společenství jsou jeho zvyklosti, symboly, komunikační normy a jazykové rituály, jeho hodnotové systémy, předávané zkušenosti nebo tabu. Kultura ovlivňuje i sebepojetí osobnosti a mnoho dalších aspektů. (Průcha, 2001) Kulturu lze v tomto kontextu také definovat jako specifickou soustavu idejí, hodnot, norem, stylů života a způsobů řešení běžných životních problémů, které sdílejí příslušníci dané skupiny. Je to osvojená perspektiva, prostřednictvím které příslušníci skupiny vnímají a chápou své prostředí, vytvářejí pocit vlastního světa a osvojují si konkrétní zvyky a jiné konvence. (Navrátil, 2003, s.19) Jednotlivá etnika se vyznačují specifickými charakteristikami etnodiferencujícími znaky, které vytvářejí interkulturní rozdíly mezi lidmi. Rozdíly jsou ve stravování a oblékání, v hygienických rituálech, v sexuálním chování, v rodinné výchově, v komunikaci atd. Interkulturní rozdíly v komunikaci jsou dle Průchy (2001) dány jak samotnou lingvistickou rozrůzněností lidstva, tak i rituály a konvencemi spjatými s užíváním těchto jazyků v sociálním styku a dále také konotacemi, tj. doprovodnými významy komunikovanými prostřednictvím jednotlivých jazyků. Jednotlivé jazyky s sebou nesou určité nazírání světa, jak to vysvětluje teorie jazykového relativismu. Uživatelé 11

13 určitého jazyka prostě vidí okolní svět, jiné národy a jejich kulturu prismatem svého vlastního jazyka. Dochází k tomu, že lidé mohou sice technicky zvládnout jiný jazyk, ale přesto neporozumí kultuře národa či etnika s ním spjaté. Vznikají interkulturní komunikační bariéry, jež mohou vést i k závažným nedorozuměním, či dokonce konfliktům. (Průcha, 2001, s. 178) Mezikulturní komunikace je efektivní, pokud v procesu interakce nedochází ke zkreslení předávaných informací, které může vyplývat z rozdílností kulturních systémů. Problémy vznikají, když účastníci interkulturní komunikace ovládají příslušný jazyk, avšak neznají nebo nerespektují pravidla komunikační etikety svých partnerů. Různé výzkumné práce dokládají, že příslušníci jednotlivých národů a etnik jsou natolik spjati se svými jazyky a kulturami, že mohou sice v interkulturní komunikaci dosáhnout pochopení odlišností jiných kultur, ale nemohou se zbavit emocionálních postojů k jiným skupinám lidí, nemohou stát nad všemi kulturami. (Průcha, 2001) Průcha (2001) dále upozorňuje na to, v České republice nastává problém interkulturní komunikace v případě Romů. Existuje zde komunikační bariéra, která se projevuje zejména při vstupu romských dětí do povinného školního vzdělávání. Jde o to, že děti většinou mluví romským etnolektem češtiny, komunikace s neromskými učiteli jim způsobuje potíže a je jednou z příčin jejich selhávání. V aktuálních debatách v rámci sociální práce se začíná věnovat pozornost etnickým skupinám jako kulturním entitám. To souvisí s předpokladem, že se etnické skupiny dostávají do menšinového postavení zpravidla proto, že většinová skupina zaujímá předsudečný postoj k takovým jejich kulturním zvláštnostem, jako jsou odlišný jazyk a náboženství, odlišné chování mezi muži a ženami, odlišný styl života založený na specifických hodnotách, odlišné pojetí významu práce apod. Pro sociální pracovníky je z tohoto hlediska účelné vnímat etnické menšiny jako skupiny, jejichž příslušníci se do znevýhodněné pozice dostali v důsledku předsudečné reakce většiny na jejich kulturní odlišnost. (Navrátil, 2003, s. 24) čím více významných diferencí je mezi etniky, tím hlubší bývají také interetnické konflikty. (Průcha, 2001, s. 186) 1.3. Menšiny Dle Velkého sociologického slovníku (1996, s. 605) je menšina obecně jakákoliv skupina lidí definovaná nějakým sociologicky významným společenským 12

14 znakem, která se početně nemůže rovnat jiné skupině, tvořící v dané společnosti většinu. Navrátil (2003) uvádí, že pokud se hovoří o sociální práci s menšinami, myslí se obvykle národnostní, etnické nebo rasové skupiny. Pojem menšina se však týká i jiných minorit. Řada autorů považuje za zjednodušení vymezení minority jako skupiny, která je početně menší než jiná skupina ve společnosti a je poukazováno na to, že termín menšina spíše označuje skupinu, která má vůči jiné, především většinové skupině specifické vztahy. Za menšinu jsou tak často označováni např. imigranti, lidé s postižením, homosexuálové, členové určitých politických, jazykových nebo náboženských skupin. Navrátil (2003) upozorňuje na různé zahraniční autory (např. Soydan a Williamsová nebo Schaefer), kteří za klíčový faktor pro definici menšiny považují mocenský vztah. Ten zastiňuje otázky počtu a zaměřuje pozornost na otázky charakteru vztahů mezi společenskými skupinami. Menšina je pak většinou podřízenou skupinou a její příslušníci mají významně méně kontroly a moci nad vlastními životy než příslušníci majoritní skupiny. Menšinu však nestačí vymezit jen z hlediska moci nebo podílu v populaci, je třeba ji definovat komplexně. Mezi charakteristické znaky menšin patří např. odlišné tělesné nebo kulturní charakteristiky a postoje majority k těmto zvláštnostem, zkušenost s předsudečnými postoji a znevýhodněním, nedobrovolná příslušnost k minoritní skupině, solidarita s jinými příslušníky téže skupiny a sňatky uskutečňované obvykle mezi příslušníky téže skupiny. Dále je podstatné jak mocenské vztahy, zvláštnosti dané skupiny a postoje většiny k nim ovlivňují možnosti členů odlišné skupiny uspokojovat vlastní potřeby. Skutečnost, že členové menšiny vykazují určitou tělesnou nebo kulturní odlišnost lze za významnou charakteristiku považovat pouze tehdy, je-li předmětem předsudků ze strany většinové skupiny, stává se proto uznávaným důvodem mocenské podřízenosti členů menšinové skupiny a vede k jejich znevýhodňování. (Musil, Navrátil, 2002) Navrátil (2003) se domnívá, že i kdyby se změnily mocenské pozice mezi majoritou a menšinou, nepřineslo by to automaticky odstranění předsudků příslušníků většiny vůči zvláštnostem příslušníků menšiny. Předsudky se stávají základem znevýhodňování v přístupu k příležitostem a lze předpokládat, že kulturní odstup většiny vůči zvláštnostem menšiny by ji i po změně mocenských poměrů udržoval v nevýhodné pozici. 13

15 Za závažný kulturní důsledek dlouhodobého znevýhodnění Navrátil (2003) považuje odcizení a distanci členů menšiny od většinové kultury. S tím souvisí nedostatek kulturní výbavy členů menšinových skupin pro užívání institucí většinové společnosti i malá zběhlost členů menšiny v používání politických a občanských mechanismů prosazování vlastních zájmů. Tyto i jiné kulturní handicapy jsou zdrojem těžko řešitelných konfliktů, mocenského útlaku a znevýhodnění a předmětem předsudečného vnímání. V souvislosti s menšinami je nezbytné zmínit, že samozřejmě ani kultura určité skupiny není neměnná. Pro sociální práci z toho plyne, že k rozmanitým kulturním menšinám nelze přistupovat na základě stereotypních představ, nýbrž vždy s ohledem na aktuální situaci klienta či klientské skupiny Kontakt rozmanitých kultur může být v konkrétním případě prožíván jako konfliktní, nebo jako obohacující. (Navrátil, 2003, s.19) 1.4. Národ, národnostní menšina Průcha (2001) uvádí, že s pojmem národ jsou spojeny velké nesnáze, nedaří se jej přesně vymezit. Podle Velkého sociologického slovníku (1996, s ) je národ osobité a uvědomělé kulturní a politické společenství, na jehož utváření mají největší vliv společné dějiny a společné území. Jednotlivé národy se vymezují 3 hledisky (dimenzemi) : 1. Dimenze kultury: národy jsou identifikovány společným spisovným jazykem (především u národů Evropy a mnoha národů Asie), v mnoha případech také společným náboženstvím (např. u národů Blízkého východu) nebo společnou dějinnou zkušeností (zejména v Americe a částečně i v Africe) 2. Dimenze politické existence: národ má vlastní stát, nebo federativní či autonomní status v rámci vícenárodního státu. 3. Psychologická dimenze: spočívá v subjektivním vědomí jednotlivců o jejich příslušnosti k danému národu, toto kritérium je rozhodující. Ve většině případů se všechny tři typy kritérií kombinují, tj. národy lze vymezovat zároveň kulturně, politicky a psychologicky, a jednotlivá kritéria se mohou projevovat silněji nebo slaběji, či mohou dokonce chybět. (Průcha, 2001, s. 21) 14

16 Průcha (2001) dodává, že jsou-li problémy s vymezením národnosti, pak ještě komplikovanější je pojem národnostní menšina. Většina autorů zabývajících se touto problematikou však zastává stanovisko, že vymezení národností menšiny se shoduje s vymezením etnika či etnické skupiny. V důsledku toho se pak posouvá i terminologické označení a vedle termínu národnostní menšina je užíván jako synonymní termín etnická menšina nebo jazyková menšina. Problém národnostních menšin je dle něj dále komplikován tím, že některé národnosti se nevymezují na základě etnického kritéria, ale na základě náboženského či rasového kritéria. Vznikají tak skupiny populace označované jako náboženská menšina nebo rasová menšina. Dle Lorda (1999) je výraz národnostní menšiny nebo jen menšiny používán k popsání širokého spektra různých skupin. Některé z těchto skupin reprezentují různé vrstvy společnosti a nejsou koncentrovány na určitém teritoriu. Jiné patří k teritoriální menšině. Jedním z důležitých aspektů je vztah menšin k okolním státům (zda jsou to jejich státy původní) nebo společenské postavení. Obvykle je toto postavení chápáno jako nižší postavení než postavení většiny, přinejmenším na politické úrovni, ale například z hlediska kulturní úrovně může menšina považovat svůj status za vyšší než většina. Důležitá je také otázka, z kterého základu menšina odvozuje vlastní identitu. Menšiny mohou být vytvořeny i z důvodů náboženských, jazykových, kulturních atd. Dle Navrátila (2003) lze rozlišit dva typy pokusů o definici národnostní příslušnosti. Na jedné straně existují tradičnější pohledy objektivistické, které se pokoušejí charakterizovat národnostní příslušnost pomocí souboru vnějších charakteristik (např. společné náboženství nebo kultura, stejný národní nebo geografický původ, společný jazyk, stejná tělesná stavba), a na straně druhé nacházíme konstruktivistické pokusy vymezit národnostní příslušnost prostřednictvím subjektivních pocitů náležitosti ke skupině, pocitu sounáležitosti, který se stává základem individuální i kolektivní identity (subjektivní víra ve společný původ na základě podobnosti tělesného typu, zvyků či kvůli vzpomínkám na kolonizaci a migraci) a sdílením objektivních specifických podmínek existence Zařazení Romů v rámci konceptu etnik a menšin Průcha (2001) uvádí, že z hlediska zařazení do výše zmíněných kategorií jsou Romové specifickým případem na pomezí etnografické a sociální skupiny a odborníky i 15

17 laiky je jejich zařazení chápáno nejednoznačně, nejčastěji jsou však považování za etnickou nebo rasovou skupinu. Průcha (2001) dále shrnuje přístupy odborníků k této problematice. Část odborníků Romy považuje za etnikum, resp. národ/národnost. Z pohledu sociologů (např. I.Gabal, 1999) je romská populace v České republice chápána jako etnická menšina a také v demografických sčítáních lidu se příslušníci romské komunity mohou hlásit k romské národnosti. Podobně v etnografickém pojetí (např. L. Šatava, 1996) jsou Romové charakterizováni jako specifické etnické společenství, kterému sice chybí určité znaky v obvyklém pojetí národa či národnosti, ale kteří se vyčleňují na základě kulturních specifik, osobité historie aj. V publikaci Romové v České republice (1999) je kladena otázka, zda vůbec Romové jsou (či do budoucna zůstanou) etnickou menšinou, když mají výrazně oslabenou vlastní etnickou a kulturní identitu.. Zároveň jsou zde však charakterizováni jako antropologicky i způsobem života odlišná skupina. Jiní odborníci, žurnalisté a představitelé romských organizací považují Romy za rasovou skupinu. Mluví se o rasové diskriminaci Romů, o rasovém násilí vůči Romům apod. Dokonce se píše o českých žácích základní školy jako o rasistech ve vztahu k Romům (Svobodová, 1998). Nikde však nenalezneme vymezení romské populace jakožto rasy. Ovšem současně se antropologické kritérium běžně užívá např. v policejních vyšetřováních útoků vůči občanům jiné barvy pleti apod. (Průcha, 2001) Dle Lorda (1999) jsou Romové v ČR národnostní menšinou, která reprezentuje různé vrstvy společnosti a není koncentrována na určitém teritoriu. Gabal (1999) píše, že se vede debata o tom, zda v případě Romů o menšinu jde či ne. Výsledky však dokazují, že česká společnost Romy jako menšinu vnímá, a je dostatek důkazů i pro to, že Romové se jako menšina cítí a v rozhodující míře a v perspektivě všech tradičních vymezení se také jako etnická menšina chovají. (Gabal, 1999, s ) 1.6. Menšiny ve společnosti Společnost má různé možnosti, jak se vyrovnat s přítomností menšin. (Navrátil, 2003, s. 27) Jsou různé společenské oblasti, v nichž společnost může volit strategie působící v odlišném nebo obdobném směru. 16

18 Strategie v oblasti kulturní Segregační strategie vedou k izolaci kultury menšiny. Psychologický slovník (Hartl, Hartlová, 2000, s. 527) definuje segregaci jako diskriminující dělení společnosti na principu majetkovém, etnickém, rasovém, zdravotním, kulturním aj. Asimilační strategie vychází z předpokladu, že menšina převezme kulturu a také životní styl většiny a opustí své hodnoty, tradice i zvyky. Asimilace je postupné včleňování jednoho etnika a jeho kultury do jiné kultury tak, že znaky původní kultury se ztrácejí a jsou nahrazovány znaky dominantní, přejímané kultury. V průběhu přirozené, nenásilné asimilace může docházet k vzájemnému obohacování participujících etnických aj. společenství (Průcha, 2001, s. 34) Sociální pracovníci na základě perspektivy asimilace pak vnímají některé sociální a osobní problémy klientů jako symptom nedostatečné akulturace. Jinými slovy sociální pracovník předpokládá kulturní deficit kulturní skupiny, k níž klient náleží. To znamená, že se domnívá, že v dané kultuře nevznikly mechanismy tvorby dovedností a znalostí potřebných pro zvládání podmínek v aktuálním společenském prostředí. Sociální pracovník se snaží klientovi napomoci zvládat různé stupně akulturace, snaží se porozumět klientovu kulturnímu zázemí a pomáhá mu rozvinout dovednosti potřebné v novém prostředí. (Navrátil, 2003, s. 27) Akulturace je sociální proces uskutečňující se ve všech případech, kdy se dostávají do dlouhodobého kontaktu či střetu dvě nebo i několik kultur současně. Dochází při něm ke kulturním změnám a zahrnuje jak přebírání jedněch prvků z jiné kultury, tak vylučování jiných nebo jejich přetváření. V historii docházelo k množství akulturací a dochází k nim i v současnosti, některé jsou násilné, k mnohým však dochází při nenásilném kontaktu, jedna z kultur se asimiluje a podléhá kultuře vyspělejší. (Průcha, 2001) Kulturní pluralismus vychází z toho, že v různých společnostech se mohou vyskytovat různé etnické (menšinové) skupiny. Každá z těchto skupin si ve větší nebo menší míře zachovává své kulturní charakteristiky. Ty mají být podle tohoto přístupu posilovány a ceněny. Tento přístup vede k politice multikulturalismu, která podporuje šíření znalostí a různých kultur. (Navrátil, 2003, s. 27) 17

19 Strategie tavícího kotle - předpokládá, že různé kultury, které vstupují do určité národního společenství, s sebou přinášejí něco cenného. Při této strategii však nejde o to, aby si každá z kultur zachovala vlastní specifika. Jak napovídá název této strategie, každá vstupní kultura se má rozpustit v kultuře, která neustále vzniká a přetváří se střetáním vstupujících kulturních společenství. (Navrátil, 2003, s. 28) Strategie v oblasti sociální Strategie sociálního vyloučení Lze ji také označit jako sociální segregaci. V jejím důsledku mají určití jednotlivci, rodiny, případně skupiny či celá lokální společenství (komunity) omezený přístup ke zdrojům, které jsou potřebné pro participaci na sociálním, ekonomickém i politickém životě společnosti. Typicky se sociální vyloučení projevuje nízkou kvalifikací, obtížemi při uplatnění na trhu práce, nízkými příjmy a chudobou, problematickou kvalitou bydlení, horším zdravotním stavem. (Navrátil, 2003, s. 28) Protože sociální vyloučení se velmi týká romské menšiny v České republice, budu se jím podrobněji zabývat v jedné z dalších kapitol. Strategie sociálního včleňování Existují dvě základní pojetí inkluzivní politiky. První usiluje o vytvoření rovných podmínek pro naplňování individuálních práv ve sféře vzdělání, zaměstnání, bydlení apod. V rámci tohoto pojetí inkluzivních strategií se velká pozornost věnuje identifikaci a odstranění diskriminace. Stejné výchozí podmínky jsou garantovány legislativními prostředky a také zajišťována jejich soudní vymahatelnost (např. zákonná ochrana proti diskriminaci na trhu práce). Součástí této strategie je i podpora rozvoje základních jazykových, sociálních i kulturních předpokladů, které mají umožnit znevýhodněným skupinám rovné příležitosti reálně využít. V této oblasti má rozsáhlé úkoly sociální práce. Sociální pracovníci se na jedné straně mohou významnou měrou podílet na zlepšování individuální i skupinové schopnosti rovné příležitosti využívat a na straně druhé mohou sledovat fungování institucionálního aparátu, zda rovné šance opravdu poskytují. (Navrátil, 2003, s. 28) Druhý typ inkluzivní strategie se snaží reformovat celou společenskou strukturu tak, aby všechny skupiny měly stejný přístup k moci.v principu se jedná o různé mutace marxistického uvažování, jehož aplikace se v průběhu 20. století ukázaly jako neživotné. Umírněným projevem této 18

20 strategie jsou afirmativní akce, které se snaží zabezpečit rovnoměrnější zastoupení menšinových skupin v mocenských strukturách. (Navrátil, 2003, s. 28) Strategie v oblasti politické Liberální pluralismus zdůrazňuje princip rovných příležitostí. Jeho zastánci usilují, aby se uplatňovaly stejné zásady rozhodování, a to se zvláštním zřetelem na znevýhodněné skupiny. Zavádí se zákony, které zaručují právo všech na stejné zacházení v práci, při zajišťování bydlení, všichni musí mít možnost využít stejného spektra sociálních služeb S liberálním přístupem se pojí tzv. asimilační přístup k politické participaci menšin. Ideálem zde je nerozlišování etnické příslušnosti. (Navrátil, 2003, s. 29) Strukturalismus Vychází z předpokladu, že v kapitalistické společnosti mají jednotlivé skupiny různé postavení. Tradičně bývá tento pohled aplikován na postavení sociálních tříd. V poslední době se tento pohled ovšem rozšiřuje také na etnické a další kulturní a sociální charakteristiky ( ). Ty jsou pak považovány za základ ekonomické a sociální dominance konkrétních skupin ve společnosti. Se strukturalistickým pojetím integrace se pojí akomodační přístup. Je obdobou afirmativních akcí v oblasti sociální. Jde o cílené zohledňování etnických ( ) menšin v procesech politické participace. (Navrátil, 2003, s. 29) Průcha (2001) uvádí, že Romové ve většině zemí provádějí strategii separace. Příslušníci majoritní populace upřednostňují strategii integrace a asimilace etnických minorit, zároveň ale vnímají, že některé minority se chovají jinak realizují spíše strategii separace Příslušníci majoritní populace nejen preferují adaptaci etnických minorit prostřednictvím strategie asimilace nebo integrace, ale dokonce preferují i strategii marginalizace před strategií separace. (Průcha, 2001, s. 156) Integrace je dle Sociologického slovníku (Jandourek, 2001, s. 109) začlenění jedince do skupiny a jeho akceptování ostatními členy. Marginalizace je definována jako odsouvání jedinců, skupin, sociálních vrstev nebo společností do situace bytí na okraji, do méně významného postavení. (Jandourek, 2001, s. 149) 19

21 K výše zmíněnému procesu asimilace Průcha (2001) dodává, že s jeho chápáním jsou spjaty velké potíže. Někdy bývá označován za pozitivní někdy za negativní. V současnosti jde zejména o to, jak vyřešit rozpor mezi tím, aby se určité etnikum (např. národnostní menšina) adaptovalo v prostředí většinové populace, přejímalo určité prvky dominantní kultury a zároveň aby si uchovalo svou vlastní kulturu a nerozplynulo se v kultuře dominantní. Dnes v téměř v každém evropském státě existují určité etnické menšiny, ať už původní (autochtonní) nebo vzniklé imigrací, a všude se objevuje tentýž problém asimilace a akulturace, avšak s rozdílnými výsledky (Průcha, 2001, s. 34) Akulturační a asimilační procesy mívají složitý průběh a mohou vést až k překvapivé syntéze k vykrystalizování zcela nové kultury při průniku několika kultur. Jako nejvýraznější případ se často uvádí současná kultura USA, vzniklá jako tavící kotel, v němž se po několik století mísily kultury Irů, Britů, Slovanů, Italů a jiných evropských a neevropských přistěhovalců, až toto míšení dalo vznik současnému americkému národu a jeho specifické kultuře. (Průcha, 2001, s. 35) Pluralita subkultur podle Mareše (2002) představuje možnost rozvíjení perspektivních alternativ kultury hlavního proudu společnosti a v tomto ohledu se jinak jeví i pojetí některých skupin a kultur jako marginalizovaných či marginálních. Tyto kultury jsou prostě kulturami konkurenčními a do určité míry je spor mezi majoritní kulturou a těmito kulturami sporem o hegemonii. Zvláště v případě etnických skupin se nabízí model multikulturální společnosti i s rizikem partikularismu (odmítnutí kultury hlavního proudu společnosti těmito skupinami). Je to ostatně reálný základ pro emancipaci některých etnik, neboť jim za současného deficitu ekonomického a lidského kapitálu hrozí (při rezignaci na jejich vlastní kulturní kapitál) anomická situace. Na druhé straně by mohly svým svébytným vývojem poskytnout v mnohém majoritní společnosti inspiraci. (Mareš, 2002, s. 21) 20

22 2. Postoje příslušníků majority k jiným etnikům a národnostem Pro pochopení romské problematiky z hlediska existujících vztahů mezi majoritou a romskou menšinou v ČR a také toho, jak by se k jejich soužití mělo přistupovat, je důležité vysvětlit vztahy mezi majoritou a menšinami a postoj majority k menšinám obecně Kulturní pluralita, kulturní relativismus, multikulturalismus Jedním z principů vysvětlujících vztahy různých kultur a skupin je kulturní pluralita, kterou Průcha (2001, s. 32) vysvětluje jako teoretický princip, podle něhož se uznává, že jednotlivá společenství (národy, etnika, kmeny, rasy, náboženské skupiny) mají své specifické kultury, které je nutno považovat za zcela rovnocenné. Proto je třeba tolerovat způsob života cizích společenství a respektovat existenci odlišných hodnot a norem. Není tedy oprávněné považovat kulturu určitého společenství za primitivní či barbarskou jen proto, že neodpovídá kultuře ekonomicky vyspělých evropských národů. Uznání tohoto principu bývá označováno jako teorie kulturního relativismu, který je charakterizován jako teoreticko-metodologický přístup ke studiu kulturních jevů vycházející z předpokladu, že jednotlivé kultury představují jedinečné a neopakovatelné sociokulturní systémy, které je možné popsat a pochopit pouze v kontextu jejich vlastních hodnot, norem a idejí. (Velký sociologický slovník, 1996, s. 920) Průcha definuje kulturní pluralismus jako situaci, v níž koexistují příslušníci rozdílných kultur ve společném soužití a proklamovaném vzájemném respektování. (Průcha, 2001, s. 42) Průcha (2001) také uvádí, že v současné liberální filozofii se zformovala teorie či názorový proud nazývaný multikulturalismus. Je vymezován jako ideál harmonické koexistence odlišných kulturních a etnických skupin v pluralitní společnosti a je obhajován filozofy a politiky, kteří zastávají názor, že lidstvo je schopno nalézat cesty, jak žít pospolu, aniž by kulturní rozdílnosti musely nutně zapříčiňovat konflikty mezi nositeli odlišných kultur. V politické rovině se takto chápaný multikulturalismus prosazuje zdůrazňováním lidských práv a svobod, které nesmí být ohrožovány či 21

23 deformovány privilegii určitých rasových, etnických či náboženských skupin nad jinými skupinami. (Průcha, 2001, s. 42) Základem multikulturní společnosti není pouhé přijetí a následná asimilace migrantů do většinové populace, ale spíše jejich integrace do kulturního a sociálního života majority a umožnění migrantům udržovat prvky vlastní kultury. (Leontiyeva, 2003, s. 23) 2.2. Etnocentrismus a xenofobie Opakem kulturního relativismu je entocentrismus. Je to sociální a psychologická tendence jednotlivců a skupin přijímat a hodnotit životní jevy z hlediska hodnot a tradic vlastní skupiny, jež se považují za nejvyšší, a proto jsou měřítkem všech ostatních. (Brouček et. al., 1991, s. 245) Podle Průchy (2001) už antičtí Římané uplatňovali etnocentrismus, všechna okolní etnika (zejména Galy a Germány) považovali za barbary a jejich kulturu za méněcennou. Etnocentrické postoje se projevují i v dnešní společnosti. Příkladem mohou být školní učebnice velkých zemí (z hlediska počtu obyvatel). V nich se projevují etnocentrické tendence, svým obsahem jsou zaměřeny jen na vlastní zemi a jiné země hodnotí z hlediska své vlastní kultury. Tam, kde sociální pracovníci přicházejí do kontaktu s lidmi, kteří mají jiné kulturní, náboženské, etnické a socioekonomické zázemí, je nezbytné, aby byli schopni distancovat se od vlastního etnocentrického pohledu na povahu problémů, které řeší spolu s klienty. Termín etnocentrismus poprvé použil ve větší míře William Graham Sumer ve své knize Folkways, která vyšla již v roce Od této doby se termín etnocentrismus stal součástí slovníku sociálních věd. Podstatou etnocentrismu je přesvědčení, že hodnotové stanovisko, opírající se o vlastní způsob života, vyjadřuje obecně platné hodnoty, které mohou být východiskem pro posuzování a hodnocení univerzálně. Předpona etno v tomto případě nemá označovat toliko sklon považovat za obecně platný nebo správný určitý národně nebo etnicky specifický postoj ke světu a k životu. Termín etnocentrismus poukazuje na obecnější sklon členů různorodých náboženských, etnických, ekonomických, regionálních, profesních a dalších skupin předpokládat, že všichni lidé pohlížejí na svět a na život ze stejného zorného úhlu jako členové dané skupiny, a že pokud tak nečiní, je to divné. (Navrátil, 2003, s. 20) 22

24 Vědomí sociálního pracovníka o relativní platnosti vlastního hodnotového zázemí může být jedním z klíčových faktorů úspěšné intervence ve prospěch řešení klientových problémů. Zatímco reflexe vlastního etnocentrismu je nezbytnou složkou profesní výbavy sociálního pracovníka, aktivní odmítnutí etnocentrismu nelze a priori vyžadovat nebo očekávat od klientů. (Navrátil, 2003, s.) K etnocentrismu se pojí také pojem xenofobie. Podle Psychologického slovníku (Hartl, Hartlová, 2000, s. 692) je xenofobie chorobný strach z cizinců, z neznámých lidí, míst; přeneseně nenávistné postoje k cizinců. Alan (1998) definuje xenofobii jako postoj, jehož jádrem je nedůvěra k odlišnostem a odchylkám a který se může proměnit v rasismus. Uvádí také, že klasickým příkladem objektu xenofobie jsou u nás Romové Tolerance a intolerance Velký sociologický slovník (1996, s. 1324) uvádí, že tolerance je ochota připustit u druhých odlišné názory, chování, vzhled apod. Na politické scéně je princip tolerance spojován se vzestupem liberálního myšlení. Tolerance je považována za jednu ze základních hodnot demokracie. Tolerance, česky snášenlivost, je schopnost a ochota snášet, co se nám nelíbí. (Sokol, 1996, s.190) Jako důvod, proč něco snášíme, Sokol uvádí to, že nám to zas až tolik nevadí nebo, že nám nic jiného nezbývá. Pojem tolerance vždy obsahuje záporné hodnocení toho, co tolerujeme Každá tolerance je podmíněna tím, že nepříjemnost, kterou jsme odhodláni snášet, nepřesáhne jisté meze Takže být tolerantní by pak znamenalo snažit se, aby toleranční pole čili meze toho, co mi nevadí, byly hodně široké.. (Sokol, 1996, s.190) Bendl (2003) uvádí podle něj základní důvody, proč je nutné tolerovat odlišnost. Jsou to důvody humánní, jde o úctu k člověku a k životu. Dále zmiňuje důvody právní, protože nerespektování odlišností může mít za podmínek, které stanoví zákon, trestně právní důsledky. Poslední jsou důvody pragmatické je to prospěch z kontaktu s jinakostí, obohacení jinakostí, protože platí, že vývoj je důsledkem střetávání se a prolínání různých pohledů na svět a rozmanitost je hnacím motorem vývoje, zajišťuje jeho dynamiku. Intolerance - nesnášenlivost je umírněnější formou rasismu a jde o nedostatek úcty k jiným způsobům chování a jednání, nedostatek respektu k jinému přesvědčení či víře, než je ta naše. Projevuje se nepřijetím odlišných způsobů chování, názorů od svých 23

25 vlastních. V některých případech může znamenat neadekvátní zacházení s lidmi kvůli jejich zevnějšku (Franiok, 1998) 2.4. Postoje, předsudky a stereotypy Jednou ze zvláštností multietnické a multikulturní reality světa je to, že v ní hrají významnou roli předsudky a stereotypy. Tyto pojmy mají stejnou psychologickou podstatu: Jsou to představy, názory a postoje, které určité skupiny lidí chovají k jiným skupinám nebo k sobě samým (autostereotypy). Tyto názory a postoje jsou relativně neměnné, přenášené mezi generacemi a obtížně odstranitelné. Předsudky a stereotypy mají silný emocionální náboj, zatímco racionální obsah v nichž může být potlačen. Různí autoři poukazují na to, že nedostatečná objektivní znalost určitého předmětu či skupiny lidí je vynahrazována v předsudku či stereotypu zevšeobecňujícím názorem či představou přejímanou neověřeně od jiných lidí (Průcha, 2001, s. 36) Alan (1998) uvádí, že předsudky jsou snad nejdůležitějším zdrojem nedůvěry k cizímu a představují komplex v podstatě nezdůvodňovaných postojů a stanovisek. Ty si lidé osvojují nenápadně pod vlivem prostředí nebo autorit. je běžné, že etnické postoje či předsudky jsou propojeny s postoji a předsudky náboženskými, politickými, jazykovými aj. (Průcha, 2001, 145) V některých případech jsou negativní postoje jedné populace, resp. etnické či rasové skupiny, vůči jiné populaci tak silné a dlouhodobé, že vedou až k ozbrojeným konfliktům a válkám.. (Průcha, 2001, 145) Průcha (2001, s. 145) píše v obecné a sociální psychologii je pojem postoj vymezován jako vlastnost osobnosti promítající se do chování jednotlivce. Definuje postoj jako hodnotící vztah zaujímaný jednotlivcem vůči okolnímu světu, jiným subjektům i sobě samému, který zahrnuje tendenci chovat se či reagovat určitým relativně stabilním způsobem. Postoj je získáván jednotlivcem na základě spontánního učení v rodině a v jiných sociálních prostředcích. Je determinován kulturně, tj. má specifický obsah v jednotlivých kulturních skupinách. (Průcha, 2001, s. 146) Velký sociologický slovník (1996, s ) definuje stereotyp jako velmi stabilní prvek vědomí, respektive psychický a přeneseně i sociální mechanismus, regulující vnímání a hodnocení určitých skupin jevů, ovlivňující názory, mínění, postoje i chování. 24

26 Sedláková (2002) uvádí, že koncept stereotypu použil jako první Walter Lippmann, který se snažil upozornit na představy o okolní realitě existující ve vědomí lidí. Tyto obrazy (jak je nazývá) jsou předem daná schémata vnímání a hodnocení a většinou jsou přejímány z jiných zdrojů než ze zkušenosti (např. z médií). Náš stereotypizovaný obraz neukazuje skutečnou podobu světa. Ukazuje nám ho takový, jaký si myslíme, že je a většinou vnímáme okolí jako kombinaci reálně existujícího a očekávaného. Stereotypy jsou projekcí našich osobních hodnot na okolní svět a jsou spojeny s určitými pocity, nejsou neutrální. To však neznamená, že jsou negativní a naopak mohou být i kladné. Stereotypy potlačují složitost jevů. (Sedláková, 2002 s. 134) Jestliže je stereotyp pevně zakořeněn, naše pozornost je přitahována k faktům, které jej podporují, a opomíjí jevy protikladné. Stereotypy mají často iracionální charakter, je proto obtížné je změnit logickými argumenty. Ani odporující osobní zkušenosti je zpravidla nevyvrátí, ale jsou spíše považovány za výjimky. I když se stereotypy v čase mohou pozměnit nebo zcela vymizet, obecně jsou velmi rigidní. (Sedláková, 2002 s. 135) Koncept stereotypu bývá spojován s předsudkem, který je také charakterizován názorovou strnulostí. Předsudek je negativní postoj k určité skupině osob, který má ospravedlnit jejich diskriminaci, a to nikoli na základě jejich osobních vlastností, ale kvůli členství v dané skupině. Může být spojen také s projekcí, kdy na určitou skupinu projikujeme své vlastnosti, s nimiž nejsme spokojeni. Předsudek je zobecněním, podle nějž určitá skupina lidí má nižší hodnotu než my sami. A tento postoj je brán jako apriorně daný. (Sedláková, 2002 s. 135) Koncept stereotypu bývá v sociologii používán pro vyjádření rigidního vztahu k různým skupinám společnosti, kterým je paušálně přiřazena určitá vlastnost (nálepkování). Stereotypy a předsudky se týkají skupin, jejichž příslušníci jsou jednoznačně identifikovatelní prostřednictvím fyzických, jazykových, náboženských nebo dalších znaků. (Sedláková, 2002 s ) Průcha (2001) uvádí, že existují takzvané národní stereotypy. Neexistuje země či národ, v němž by jeho příslušníci nesdíleli určité předpojaté postoje vůči příslušníkům jiných zemí a národů. Je příznačné, že tyto postoje či předsudky existují velmi často právě mezi sousedícími národy, ale běžné jsou i vůči národům či etnikům geograficky velmi vzdáleným. Je sice prokazováno, že tyto postoje a předsudky nemají racionální jádro, často jsou historického původu, avšak zároveň se vyznačují vysokou 25

27 setrvačností a v podobě stereotypů se přenášejí z jedné generace na druhou. (Průcha, 2001, s. 150) Tyto stereotypy nabývají důležitosti při mimořádných politických nebo vojenských událostech, kdy obvykle posilují negativní až nepřátelské postoje vůči protivníkovi. V mnoha zemích byly provedeny výzkumy, které ukazují, že postoje domácího obyvatelstva vůči kulturně odlišným imigrantům závisí na tom, do jaké míry jsou imigranti ochotni se integrovat, případně asimilovat v hostitelské populaci. Častější je situace, kdy minoritní skupiny odmítají asimilaci v dominantní populaci což posiluje negativní postoje této populace k minoritám. (Průcha, 2001, s. 154) Je přirozené, že čím podobněji se minoritní etnikum chová tak jako majoritní populace, tím pozitivněji jsou příslušníci minority vnímáni a hodnoceni příslušníky většinové populace. To znamená, že příslušníci etnických minorit a skupin imigrantů mají sami do určité míry vliv na to, jak jsou posuzováni a přijímáni většinovou populací. (Průcha, 2001, s. 157) Podle Průchy (2001) je jedním ze zdrojů interetnických a rasových předsudků kulturní distance. Čím je větší, tím je soužití komplikovanější, což dokazuje i soužití romské a neromské populace v ČR. Odborníci předpokládají, že mezi zdroje etnických a rasových předsudků patří činitelé sociálního mikroprostředí jednotlivce (rodina, příbuzní, vrstevníci, parta), dále činitelé sociálního makroprostředí (média, školní edukace, názory a nálady sdílené celou společností). Tito dva činitelé působí neustále a od prvních let života, vedle toho mohou ve výjimečných situacích působit i mimořádné faktory, jakými jsou např. ozbrojené konflikty. Ve školní edukaci působí mimo jiné také učebnice, které někdy obsahují etnické předsudky a stereotypy. Podstatnou roli hrají také média. (Průcha, 2001) Etnické, rasové a národní předsudky hrají roli při vzájemné percepci etnik a národů a tím i při jejich soužití. Jsou významné také v etnicky konfliktních situacích, kdy vytvářejí zábrany při vyjednávání, nedůvěru apod. (Průcha, 2001, s. 36) Průcha (2001) uvádí, že někteří odborníci mezi pojmy předsudky a stereotypy rozdíly nedělají jiní odborníci odlišují předsudky jako takové názory a postoje, které obsahují vesměs nepříznivý nebo nepřátelský vztah vůči jiným, zatímco stereotypy mohou být postoje neutrální nebo dokonce obsahující příznivý, pozitivní vztah. (Průcha, 2001, s. 37) 26