Chov daňka evropského (Dama dama)

Transkript

1 Chov daňka evropského (Dama dama) Obsah Chov daňka evropského (Dama dama)... 1 Obsah... 1 Historie... 1 Zoologické zařazení... 2 Rozšíření... 2 Legislativa... 4 Zoologie... 4 Ekologie... 5 Chov daňčí zvěře ve volných honitbách... 8 Chov daňčí zvěře v oborách... 8 Nemoci daňčí zvěře a veterinární opatření Parazitární choroby působené prvoky Helmintózy Vnější cizopasníci Střečkovitost Virová onemocnění Bakteriální nákazy Péče o zdravotní stav zvěře Úrazy a jiné příčiny ztrát na zvěři Citovaná a doporučená literatura: Historie Původně k nám zavedená daňčí zvěř byla až do minulého století chována výlučně v oborách (Hluboká, Lány, Žehušice, Opočno, Jabkenice, Březka, Veltrusy, Hukvaldy, Náměšť aj.). O počátcích chovu daňka u nás chybějí přesné zprávy. První zmínka pochází z roku 1465 z Podivice na Vyškovsku. Od roku 1548 byli daňci prokazatelně chováni v pražské Královské oboře ve Stromovce a při přemnožení byli vypuštěni i do volnosti, kde dlouho nepřežili. V letech 1950 až 1975 se celková početnost naší populace pohybovala od 3 do 5 tisíc kusů. V průběhu zazvěřování honiteb od počátku 80. let se stavy zvýšily zhruba na dvojnásobnou úroveň. V současné době se pohybují kolem 11 tisíc kusů.

2 Zoologické zařazení kmen: třída: řád: podřád: čeleď: podčeleď: rod: druh: obratlovci (Vertebrata) savci (Mammalia) sudokopytníků (Artiodyctyla) přežvýkavců (Ruminatia) jelenovitých (Cervidae) jelenů (Cervinae) daněk (Dama) daněk evropský (Dama Dama). Rozšíření V historické době byla hlavní oblastí rozšíření této zvěře Malá Asie a hlavně území dnešního Turecka. Jednou z evropských zemí s velmi starým chovem daňčí zvěře je i Anglie. Daňčí zvěř tam byla dovezena pravděpodobně již Římany ve druhém až pátém století našeho letopočtu. Odtamtud se rozšířila přes Dánsko a Německo do celé střední Evropy. Na naše území se dostala zhruba v období po husitských válkách. Byla chována především jako oborní zvěř, a teprve později se dostala do volnosti. Podle stavu z roku 1969 žilo v oborách asi 56% daňčí zvěře, kdežto ve volných honitbách pouze 44%. Je to mimo jiné tím, že se hodí pro oborní chov nejlépe ze všech ostatní druhů spárkaté zvěře. Ve volných honitbách se velmi dobře aklimatizovala. Stavy daňčí zvěře postupně v českých zemí narůstaly. V roce 1971 dosáhly kusů, v roce kusů a v roce 1990 bylo hlášeno již kusů jarního kmenového stavu.

3 Rozšíření daňčí zvěře v Evropě Rozšíření daňčí zvěře v ČR

4 Legislativa Doba lovu daňka evropského je stanovena podle zákona 449/2001 Sb., o myslivosti, upraveno vyhláškou č. 245 ze dne 7. června 2002 o době lovu jednotlivých druhů zvěře a bližším podmínkám provádění lovu. Doba lovu daňka, daněly a daňčete je od 16. srpna do 31. prosince. Celoročně lze daňka evropského lovit v oboře, která pro něj byla zřízena a byly pro něj v daném roce určeny minimální a normované stavy. Lov daňka evropského v ČR úlovek (ks) Rok Zoologie Pojmenování: Samec Daněk Samice Daněla Mládě Daňče Výška v kohoutku je u daňka 85 až 110cm, daněly 75 až 90cm. Má válcovité tělo, dlouhé běhy a dlouhou kelku. Starší daněk má na krku dobře znatelný ohryzek.

5 Délka těla je 135 až 175cm, daněly 115 až 140cm. Ocas je dlouhý 18 až 27cm. Hmotnost daňka je 40 až 95kg, daněly 25 až 50kg. Samec daňčí zvěře bývá blíže určován podle vývoje, tvaru a jakosti paroží (špičák, vařečkář, slabý nebo silný lopatáč apod.). Daňčí zvěř vykazuje nejmenší barevnou stálost z naší spárkaté zvěře. Barva její srsti může být velice rozdílná a pestrá. Za základní zbarvení letního šatu lze považovat jasný červenohnědý tón, s výraznými řadami bílých skvrn. V zimě převládá u těchto kusů tmavá, šedohnědá barva. Partie, které jsou v létě bílé (břicho, vnitřní strany běhů, obřitek, spodní strana kelky) jsou v zimě světle šedohnědé. V létě vystupuje ještě zřetelný černý pruh na hřbetě, který se táhne až po špičky kelky. Mimo toto základní zbarvení je možná celá škála barev od zcela bílé až po černou, s příměsí žluté, hnědé a červené. Starší literatura rozlišovala deset barevných odchylek, z nichž tři měly být skvrnité. Zajímavé je, že základní tón zbarvení srsti ovlivňuje i zbarvení lýčí na rostoucím paroží. Vedle červenohnědé skvrnité formy je nejčastější zbarvení černé. V tomto zbarvení jsou i v letním zbarvení všechny části těla černé, pouze břicho a vnitřní strany běhů jsou šedočerné. Obřitek je sice jasnější, ale není úplně bílý. Paroží daňků se člení na dvě přední výsady (očník a opěrák) a na rozšířený konec lodyhy, tzv. lopatu, opatřenou na zadním okraji prstovitými výrůstky. První prstovitý výrůstek se často odspodu oddělí a vytváří jakousi zadní výsadu (palec). Prvním stupněm paroží jsou krátké a ostré špice bez růží. Druhé paroží v třetím roce života se zpravidla člení v očník, opěrák a lopatovitě zploštělý konec lodyhy. Daněk s tímto parožím se nazývá vařečkář. V dalších letech se vařečka prodlužuje, vykrajuje a mění se v lopatu. Daněk se slabými lopatami je lopatáč, později slabý, silný až kapitální lopatáč. Daněk v říji rochá (hluboké drsné zvuky). Daněly i daňčata se ozývají daleko slyšitelným hlasem. Ze smyslů má daňčí zvěř nejlépe vyvinutý čich, který jí umožňuje včas rozpoznat nebezpečí a vyhledávat potravu. Čich má značný význam i v říji a v sociálních vztazích mezi jedinci daňčí populace. Dobře má též vyvinutý sluch, díky výrazným boltcům, které umožňují směrovou orientaci ke zdroji zvuku. Nejslabším smyslem je zrak, avšak výborně zaznamenává pohyb. Daňčí zvěř i přes svojí relativně robustní postavu dokáže velmi rychle a vytrvale běžet a velmi dobře skáče. Ekologie Našim klimatickým podmínkám se daňčí zvěř velmi dobře přizpůsobila a mimo vysokohorské polohy a zamokřená místa se jí daří téměř všude. Nejlépe jí však vyhovují podmínky, jaké byly v její původní vlasti (Středomoří a jihozápadní Asie): řídké listnaté lesy střídající se s volnými plochami, na kterých se může pastvit. V čistých jehličnatých lesích nenacházejí dostatek potravy a je nucena vycházet do polí, kde pak působí značné škody na polních kulturách, a to jak pastvou, tak i rozšlapáním a rozválením porostů kulturních rostlin, neboť tam zaléhá i přes den. Na jaře spásá rašící vegetaci. V létě dává přednost lupenatým složkám rostlin. S oblibou přijímá obilí v době mléčné zralosti i dozrálé. Na podzim intenzivněji sbírá semena a plody dřevin, keřů, travin a bylin. V zimě okusuje letorosty keřů a dřevin a zbytky suché vegetace. Hlavní částí potravy daňčí zvěře v průběhu roku jsou trávy, a to jak divoce rostoucí v lesních porostech, na pasekách a na úhorech, tak kulturní trávy na loukách, na pastvinách a zvěřních polích. Podíl trav v potravě daňčí zvěře činí

6 v průměru 65% (v jarních měsících je to až 90%). Po celý rok daňčí s oblibou okusuje listy, pupeny a tenké větvičky stromů, zvláště dubů, habrů a buků. V menší míře též bříz, lip, topolů a některých druhů vrb a bezu černého. V zimním období (zvláště při sněhové pokrývce) okusuje i jehličí borovic a smrků, pokud nejsou chráněny repelenty nebo oplocením. Škoda zvěří způsobená ohryzem zvěří přichází v úvahu převážně jen v oborách a bývá způsobena hlavně nevyváženým složením předkládaných krmiv, kdy na úkor kvalitního objemového krmiva jsou zvěři předkládána vysoká množství jadrných krmiv ve formě granulí a šrotů, při současném nedostatku hrubé vlákniny dužnatého podílu krmné dávky. Z polních kultur daňčí zvěř ráda navštěvuje porosty jetele a vojtěšky, hrachu, slunečnice, kukuřice a na podzim pak sklizená pole krmné řepky, cukrovky a brambor, kde sbírá posklizňové zbytky těchto plodin. Z opadu, tedy plodů stromů, jsou u daňčí zvěře v oblibě na prvním místě kaštany jírovce, žaludy, bukvice a jablka. Je aktivní i přes den. Ráda se sluní na loukách a pasekách. Tam kde je rušena, mění aktivitu na podvečerní i noční. Daňčí je zvěří společenskou se silně vyvinutým smyslem pro život v rodinných tlupách. V průběhu roku se početnost, velikost a složení tlup mění v úzké závislosti na biologických a ekologických faktorech. Z biologických faktorů je to především věk a pohlaví zvěře. Z ekologických pak porostní skladba lesa a dostatek pastevních ploch. Základním sociálním prvkem u daňčí zvěře je rodina, tj. daněla s daňčetem, popř. s daňčetem z předchozího roku danělou nebo špičákem. Tlupy daňčí zvěře se začínají tvořit v červenci, tj. v době, kdy daňčata již doprovázejí své matky. Nejméně stálou složkou těchto tlup je jsou špičáci, kteří migrují za mateřskými tlupami a tlupami daňků. Někdy se na kratší dobu sdružují do menších tzv. mládežnických tlup či menších skupin. Mateřskou skupinu vodí vodící daněla, která vodí současně i své daňče. Jako zvláštní způsob chování daňčat od věku dvou až tří týdnů je vytváření tzv. školek. V době odpočinku nebo pastvení dohlíží na daňčata jedna popř. dvě daněly. Vytváření školek je v případě daňčat mezi jelenovitými výjimkou, zatímco u turovitých jde o běžnou záležitost. K tomuto jevu dochází zejména při vyšším zazvěření, především v oborách. Při přemisťování tlupy se daňče drží těsně u své matky. Daňci se začínají sdružovat do tlup po říji. Starší daňci, kteří se aktivně účastnili říje žijí individuálně, jeden až tři týdny odpočívají a před nástupem zimy se sdružují do tlup. Mladí a středně staří daňci (od 2 do 6 let) se sdružují větších tlup. Starší daňci chodí ve společnosti 2 až 6 stejně starých vrstevníků. Daňci starší než 9 let žijí většinou samotářsky. Vedoucím kusem tlupy daňků je dospělý silný daněk, který při přesunu chodí v čele tlupy a za ním jsou seřazeni podle síly ostatní daňci. Špičáci chodí jako poslední. Daněčci, kteří začínají nasazovat své první parohy se často zařazují do tlup daňků, kde se drží mezi špičáky. Skladba a velikost tlup daňků se během roku výrazně mění. Na jaře při shazování parohů se početnější tlupy daňků začínají rozpadat do meších skupin. Přechodně se tyto skupiny spojují do početnějších tlup, což je v době parožení daňků. Po vytlučení parohů se tyto tlupy definitivně rozpadají a dospělí daňci se stahují k říjištím. Mladší daňci společně se špičáky vytvářejí malé skupinky a potulují se v blízkosti říjiště. Při pohybu v obytném okrsku daňčí zvěř používá trvalé nebo dočasné ochozy, které jsou používané oboustranně. Nejhustší síť ochozů je v blízkosti okrajů lesa. K odpočinku a přežvykování daňčí zvěř uléhá téměř všude, kde má dostatek klidu. Většinou zaléhá v krytu, často však i na volném prostranství. Daňčí zvěř čelí nebezpečí preventivně spontánním jištěním. V nepravidelném časovém odstupu jistí kterýkoliv člen tlupy. Při signalizaci nebezpečí jistí všichni

7 členové tlupy. Kus který nebezpečí zjistil zvedne kelku do vodorovné polohy, čímž opticky signalizuje ostatním členům tlupy nebezpečí celistvou bílou plochou obřitku nepřerušenou černým pruhem kelky z vrchní strany. Signál se umocňuje dalším zvednutím kelky se zježenou srstí, čímž se varovná plocha výrazně zvětší. Daňčí říje probíhá v závislosti na povětrnostních podmínkách od konce září. Vrcholí v druhé polovině října a doznívá začátkem listopadu. Za normálních okolností však na jedné lokalitě netrvá déle než tři týdny. Říjiště bývají buď v mladších porostech - tyčovinách či mladých kmenovinách, popř. v prořídlých starších listnatých porostech. U obou pohlaví se dostavuje pohlavní vyspělost ve druhém roce života (to je v měsících věku), avšak aktivní říje se účastní pouze danělky, pokud jsou dostatečně tělesně vyvinuté. Pokud danělka nedosáhne hranice přiměřené hmotnosti není schopná ovulace. Říjiště hlavního daňka nepřesahuje 0,5ha, zpravidla však nemá pouze jedno říjiště, ale střídá 2-3 místa, která jsou od sebe vzdálená m. Typickým hlasovým projevem říjného daňka je rochání. Rochání jsou chraplavé zvuky vznikající tím, že se při prudkém vdechování rozechvívají hlasivky při vtahování vzduchu do průdušnice. Na průběh říje a rochání nepříznivě působí především větrné nebo dešťové počasí. Při klidném počasí bývá rochání velmi intenzívní, především pak v poslední dekádě říje. Teplota vzduchu říji ani rochání příliš neovlivňuje, nejvíce však vyhovují ranní teploty od -2 do +10 C a slunečné dny. Daňci rochají především za ranního rozbřesku a večerního soumraku. Daněk se během říje nekaliští, vyhrabává si pouze mělké doliny, kde se chladí. Místo říjiště u daňčí zvěře určují samci, daněly přicházejí na říjiště za daňky, pouze výjimečně musí daněk daněly vyhledat. Dospělý daněk shromažďuje na svém říjišti 6 až 12 daněl doprovázených daňčaty. Silnější daněk může vystřídat během říje i několik tlup samičí zvěře. U jedné říjné tlupy se daněk nezdržuje déle než 6-8 dnů, pak od ní odchází a přenechává ji bez boje dalšímu daňkovi. Do říje vstupují nejprve staří daňci a zpravidla po týdnu říji pro vyčerpání ukončují. O něco později vstupují do říje středně staří daňci, kteří pak bez větších konfliktů mohou vystřídat na říjišti již odříjené starší daňky. Mladí daňci (špičáci a vařečkáři) o pokládání daněl neusilují. Nejaktivnější věkovou skupinou jsou daňci ve věku 5-6 let, kteří také nejintenzivněji rochají. Při vyšší populační hustotě daňčí zvěře v některých oborách nebo na farmách tvoří říjná lokalita tzv. lek. Při systému leků navštěvuje daněla několik teritorií na ni čekajících daňků a vybírá si nejvhodnějšího. Danělu, která se nachází na hranici teritoria se jeho majitel snaží zahnat dovnitř. Po leku se daněly pohybují buď v menších skupinách nebo samostatně, doprovázeny svými daňčaty. V oblastech, kde jsou rozsáhlá otevřená území žijí daňci po celý rok ve smíšených tlupách a říje zde probíhá neteritoriálně přímo v tlupě. Během říje je ostražitost říjného daňka na říjišti značně snížena, avšak daněly jsou stále ve střehu. Souboje daňků jsou během říje velmi časté a urputné, které mnohdy u dospělých daňků končí zraněním nebo i ubitím soka. Přestože daňci se v létě před říjí velmi dobře tělesně připraví, v průběhu říje na své tělesné hmotnosti mnoho ztratí. Vytváří si poměrně značné zásoby tuku, který je uložen jednak kolem ledvin, v oponě a okruží střev a také po celém těle, nejvíce na kýtách poblíž kelky (často až 3cm vrstva). Protože aktivně řijící daňci přijímají jen nepatrné množství potravy, na vrcholu říje pak po několik dnů vůbec žádnou, kryjí svou energetickou potřebu z rezervního tuku. Nejprve je vstřebáván podkožní tuk, později pak také tuk kolem vnitřních orgánů. Aktivně říjící daňci ztrácejí odbouráním tuku během říje 12 až 20kg (20 až 25% tělesné hmotnosti). Normálně jsou játra červenohnědá s hladkým

8 povrchem. V průběhu říje jsou zvětšená, okrově žlutá, na povrchu zrnitá na pohmat křehká a značně ztučnělá. V průběhu říje jsou téměř všechny daněly a danělky, které byly říjné oplodněny. Oplodněná daněla je těžká dnů, tj. přibližně týdnů. Doba kladení je převážně v prvních dvou dekádách června, v našich podmínkách kladou daněly asi ve 12% v květnu, v červnu je to 72% a v červenci 16%. Daněla mívá jedno někdy i dvě daňčata. Daňče po kladení váží 4-5kg. Daněla ho jeden měsíc intenzivně kojí. Pak se daňčata začínají pastvit, stále jsou však přikrmována mateřským mlékem. Kojení ustává v době říje, ale po říji se opět obnoví. Vrcholu tělesných sil dosahují daňci mezi 8. až 12. rokem. Ve volnosti se dožívají až 20 let. Chov daňčí zvěře ve volných honitbách Chov daňčí zvěře ve volných honitbách nemá u nás oproti oborním chovúm dlouhou tradici. Vznikl především až po druhé světové válce na místech a okolí zrušených obor. K většímu rozmachu došlo pak během sedmdesátých a hlavně osmdesátých let našeho století, kdy byly zakládány nové volné chovy daňčí zvěře a postupně se pak zvyšoval lov i hodnota daňčích trofejí. Na zlepšení trofejí se podílela jednak kvalita vysazované zvěře, vhodnost nových lokalit a také zlepšení hospodaření se zvěří. Pro chov daňčí zvěře ve volnosti jsou vhodné lokality v nadmořských výškách do 500m. Jedná se hlavně o nížiny a pahorkatiny. Daňčí honitby jsou většinou lesní nebo smíšené s převahou lesa. Velmi důležitým kritériem je především druhové složení lesních porostů, podíl a dislokace zemědělské půdy, zvláště pak luk a pastvin v lesních komplexech. V lesních porostech je nejvýznamnější pro daňčí zvěř především dub, dále jsou vhodné dřeviny habr, buk, jasan, lípa a zvláštní postavení má jírovec, jehož stromořadí, skupinky nebo solitéry by neměli chybět v žádné daňčí honitbě. Zastoupení listnáčů v lesních porostech by mělo být minimálně 30%, za optimální se považuje nad 60%. Nemalou důležitost má i matečná hornina, která zásadně ovlivňuje půdní typ i kvalitu bylinného a dřevinného lesního podrostu. Nejcennější matečnou horninou jsou vápence, čediče a jiné bazické horniny. Podíl luk a pastvin, jejich dislokace a druh lesního podrostu vytváří spolu s typem lesa a jeho porostní skladbou úživnost honitby a je podkladem pro stanovení jakostní třídy honitby. U daňčí zvěře se musí brát v úvahu i klimatické podmínky, z nich pak zejména délku vegetační doby a dobu trvání sněhové pokrývky. Chov daňčí zvěře v oborách Daňčí zvěř je velmi dobře přizpůsobena oborním chovům a při dobré úživnosti honiteb snáší i poměrně vysoké zazvěření, takže pro její úspěšný chov lze využít i menší obory. Zakládání nových obor je v současné době velice značně nákladná záležitost, při čemž hlavní a největší položkou je oborní plot. Oplocení a jeho údržba představuje poměrně vysoké náklady na vybudování a provoz obory. Výška oplocení pro daňčí zvěř je nutná přes 200cm. Velmi důležité je, aby spodní část oplocení

9 těsně přiléhala k zemnímu povrchu, tak aby oplocení obory dokonale zabraňovalo nejen uniknutí zvěře z obory, ale také vniknutí psů, popř. černé zvěře do obory. Pro přikrmování a pozorování zvěře je obora vybavena potřebným množstvím mysliveckých zařízení (krmítka na jadrná krmiva, krmelce na objemná krmiva, pozorovatelny zvěře a případně též odchytová zařízení). Pokud se týká klimatických podmínek, pak na území našeho státu jsou nejvýhodnější lokality pro obory v nížinách, pahorkatinách v nižší části podhorského pásma do nadmořské výšky 500m, v pásmu půdních typů černozemí, hnědozemí a jim příbuzných půd a délkou vegetační doby nad 140 dní. Louky a pastviny představují rozhodující složku přirozené úživnosti obory a mají plně pokrýt potravní nároky zvěře po celou vegetační dobu. Pastevní plochy a jejich kvalita jsou rozhodujícím kriteriem pro stanovení kmenového stavu zvěře v oboře. Podíl pastevních ploch by neměl být menší než 10% a může dosahovat i přes 60% z celkové rozlohy obory. Lesní porosty by měly být listnaté nebo alespoň s převahou listnáčů s hlavní dřevinou dubem, jehož zastoupení by mělo být alespoň 50%. Další velmi důležitou dřevinou je jírovec, jehož zastoupení je žádoucí nad 10%. Velmi vhodné jsou též jabloně a jeřáby. Je nutné, aby alespoň 50% stromů byla v plodonosném věku a obnova lesních porostů by měla být maloplošná, s použitím odrostků. Jírovce je výhodné vysazovat řadově kolem cest nebo okrajů pastevních ploch. Výsadby dřevin je vhodné chránit a to buď individuálně nebo oplocenkami. Dospívající dubové a bukové porosty je třeba pěstovat ve volnějším sponu za účelem zvýšení fruktivace dřevin a vytvoření bylinného patra. Případnou těžbu dřeva (především listnáčů) je vhodné provádět v zimě a v předjaří. V žádném případě by neměli být těžební práce prováděny v době od května do konce roku. Je to z důvodu zajištění klidu zvěři v době kladení mláďat, nasazování paroží a hlavní doby lovu. V tomto období je třeba zajistit zvěři klid. Výše cílového stavu zvěře je odvislá jednak od úživnosti obory a její celkové rozlohy. Zvěři je nutno zajistit nejen pastvu ale též potřebné klidové a krytové zóny. U celkové výše cílového stavu zvěře je možno počítat s tím, že ve zvláště příhodných podmínkách, jako je dislokace vhodných krytových lesních porostů a věkové složení lesních porostů, je možno počítat u menších obor (do 50ha) až s 1,5 ks na 1ha oborní plochy, při čemž úživnost je vždy limitujícím faktorem. Koeficient očekávané produkce v oborách bývá nejčastěji 0,85. Složení kmenového stavu zvěře a jeho obhospodařování v oborních chovech je třeba volit tak, aby bylo dosaženo maximální produkce kvalitních trofejí při stálém zkvalitňování genofondu zvěře. Z tohoto důvodu je vhodné volit poměr pohlaví ve prospěch samčí zvěře. Jako nejvhodnější se jeví poměř 1,2:1 ve prospěch daňků. Tento poměr pohlaví velmi dobře splňuje požadavek produkce silných trofejí i dostatečné reprodukce kmenového stavu. Dalším specifickým opatřením je silnější zásah samičích daňčat než do samčích. Přikrmování zvěře v oborním chovu se vyznačuje poměrně vysokou intenzitou a probíhá po větší část roku. Přikrmování je zaměřené především na produkci silných trofejí, ale sledována je i ekonomická stránka. Pro přikrmování musí být k dispozici dostatečný počet krmelišť. Ani v malých oborách nestačí jeden centrální krmelec, protože ten pak opanují daňci a brání přístupu holé zvěře. Na každém krmelišti je krmelec na objemná krmiva se zásobníkem, zpravidla automatická krmítka na jadrná krmiva (případně stoly pro siláže). Při vyšší sněhové pokrývce, kdy daňci často zalehnou u krmelišť a brání přístupu holé zvěře, je vhodné dávat seno v malých

10 kopečcích kolem cest. Poblíž každého krmeliště jsou umístěny též lizy (z nich dává zvěř přednost kusové kamenné soli). Doba přikrmování během roku se může rozdělit podle intenzity přikrmování na 4 období: 1. Zimní přikrmování - týká se hlavně období od druhé poloviny prosince do konce února. V této době je vhodné přikrmovat zvěř chutným krmivem s vyšším obsahem vlákniny, při čemž energetická složka krmiv může být poměrně nízká. Z objemných krmiv přichází v úvahu kvalitní seno a to buď jetelové nebo sladké luční. Zvěř ráda bere i dobrou ovesnou slámu. Nejvhodnějším objemným krmivem je však dobrá letnina z dubu, habru, kopřiv nebo maliníku. Z dužnatých krmiv je nejlepší krmná řepa. Dále lze použít v menší míře kvalitní siláž. Z jadrných krmiv plně stačí vytříděný odpadový oves po čištění osiva nebo odpadový ječmen po třídění osiva a sladového ječmene. Granulovaná krmiva při silnějších mrazech nejsou příliš vhodná, protože zvyšují potřebu pitné vody. Při větších mrazech, kdy není vhodné přikrmovat dužnatými krmivy je nutno zajistit zvěři přístup k vodě. 2. Přikrmování na tvorbu silných trofejí - toto období začíná od začátku března a trvá do prvních týdnů srpna. V tomto období je kladen důraz hlavně na kvalitu jadrných krmiv a to zvláště na obsah stravitelných bílkovin, minerálních látek (vápníku a fosforu) a případně též vitamínů (především vitamínu D). Z jadrných krmiv jsou vyráběna granulovaná krmiva, sestavená speciálně pro parožní zvěře, s vyšším obsahem stravitelných bílkovin, vápníku, fosforu a dalších minerálií a přídavkem minerálních doplňků. Dobře lze též použít oves, ječmen a hrách. Nevhodná je pšenice. Ta může tvořit ve směsi zrnin maximálně 20% podíl. Zrniny je možno předkládat upravené a to buď mačkané nebo nahrubo sešrotované. V tomto období, zvláště pak počínaje od května, bere krmivo převážně jen samčí zvěř. Holá zvěř kryje své potravní nároky již téměř výhradně pastvou. 3. Období od srpna do listopadu - je nejméně náročné na přikrmování a zvěři postačí pastva. Pastevní porosty však musí být řádně udržovány a postupně, podle stavu porostů již od června, též koseny, aby nepřestárly a nerozmnožily se na nich plevele. V úživných oborách s dostatečným množstvím plodonosných dřevin začíná v září opad plodů a zvěř z krmelišť téměř vůbec nebere. V říjnu, v době daňčí říje, klesne příjem potravy u dospělých daňků na minimum. 4. Období od začátku listopadu až prakticky do vánoc - je velice důležitým a náročným krmným obdobím, protože daňci (zesláblí a vyhublí po říji) si musí vytvořit dostatečné množství rezervního tuku před nástupem zimy a na to mají poměrně krátkou dobu. V této době je třeba přikrmovat především krmivy bohatými na glycidy. Jako nejvhodnější přirozené krmivo pro tuto dobu jsou především žaludy a kaštany. Ze zemědělských krmiv je pak velmi vhodná kukuřice. Z dužnatých krmiv je možno dobře využít vytříděné brambory, které mají podstatně vyšší energetickou hodnotu než krmná řepa. Uvedená dužnatá krmiva je nejlépe předkládat řídce sypaná v úzkých dlouhých pásech, tak aby veškerá zvěř měla ke krmivu dobrý přístup. Zásadou tohoto období jsou plná krmítka jadrných krmiv a při sněhové pokrývce je nutno zavčas krmit též objemnými krmivy.

11 Správné přikrmování zvěře podstatně sníží škody ohryzem kůry lesních dřevin. Ohryz kůry je zpravidla důsledkem nevyvážené skladby předkládaného krmiva, kvalitou objemného krmiva a nedostatečným podílem hrubé vlákniny v krmivu. Nemoci daňčí zvěře a veterinární opatření Parazitární choroby působené prvoky Kokcidióza u daňčí zvěře je působena kokcidiemi rodu Eimeria. Tito drobnohlední parazité se vyskytují v tenkém střevě zvěře. U dospělé zvěře onemocnění probíhá latentně bez následků. U daňčat může způsobit průjmy na přechodu zimy a jara. Helmintózy U daňčí zvěře se vyskytují čtyři druhy motolic, z nichž tři napadají játra a jedna bachor. Dále byly zjištěny dva druhy tasemnic a celá řada druhů hlístic. Motolice Při vyvrhování zvěře můžeme zjistit napadení jater motolicí jaterní, motolicí obrovskou, případně motolici kopinatou. Motolice jaterní Játra napadená motolicí jaterní jsou zřetelně zvětšena a na povrchu jater prosvítají bělošedě zbarvené pruhy rozšířených žlučovodů, jejichž stěny jsou zavápněné tak, že při řezu nožem skřípají a kladou řezu větší odpor. Ve žlučovodech je možné najít motolice. Dospělá motolice má velikost 2 až 4cm délky a 0,8 až 1,2cm šířky, dospělci žijí v jaterních žlučovodech, kde kladou též vajíčka. Vajíčka se dostávají spolu se žlučí do střeva a poté s výkaly ven. Pokud se vajíčka dostanou do vodního prostředí, vylíhnou se z nich malé larvičky, které vyhledávají svého mezihostitele, jímž je vodní plž bahnatka malá. V tomto plži se larvičky motolice několikráte dělí, takže z jedné larvičky motolice mohou vzniknout až stovky ve vodě pohyblivých zárodků motolic, tak zvaných cerkarií, které opouští tělo bahnatou a přichycují se na vodní rostliny a stébla trav rostoucích ve vodě. Cerkarie se pak obalí tuhou blánou a udržuje si životaschopnost i po několik měsíců i v suchém prostředí. Jestliže zvěř pozře trávu s těmito cerkariemi, dostanou se krevním oběhem do jaterních žlučovodů, kde parazitují a probíhá zde další vývoj. Při větším napadení probíhají těžké záněty, zduření a ucpávání žlučovodů a mohou tak způsobit i větší úhyny zvěře. Motolice obrovská V případě motolice obrovské jsou napadená játra značně zvětšená. Mají tupějí ztvrdlé okraje, které jsou šedobíle zbarveny a povrch jater je na několika místech výrazně vyklenut. Motolice obrovská parazituje v jaterním parenchymu, kde při větší

12 invazi vytváří celou soustavu dutin a chodeb. Dutiny obsahují krev, dospělce motolic a případně i jejich vajíčka. Tato motolice dosahuje velikosti 4-10cm délky a 2cm šířky. Další vývoj této motolice i mezihostitel je téměř shodný s motolicí jaterní. Tato motolice k nám byla zavlečena společně s introdukovaným jelencem virginským a jeleny vapiti, vyskytuje se hlavně v jižních a středních Čechách. Motolice kopinatá Tato motolice parazituje v močovodech a rovněž při její invazi jsou játra zvětšená. Její rozměry jsou: délka 0,8-1,0cm a šířka 0,15-0,3cm. Vývojový cyklus je podobný jako u obou předešlých jen s tím rozdílem, že mezihostitelem nejsou vodní, nýbrž suchomilní plži. Motolice bachorová V bachoru parazituje motolice jelenovka bachorová, která je zhruba stejně velká jako motolice kopinatá a protože parazituje v bachoru, uniká obvykle pozornosti při vývrhu. Mezihostitelem této motolice jsou vodní plži a vývojový cyklus probíhá obdobně jako u motolice jaterní. Tato motolice není pro zvěř zdaleka tak nebezpečná jako motolice parazitující v játrech. Tasemnice Tasemnice srnčí Z tasemnic se může vyskytnout u daňčí zvěře tasemnice srnčí, která parazituje jako dospělec ve střevech. Její larva se vyvíjí v roztočích. Dospělá tasemnice má tužkovité z mnoha plochých článků složené tělo bílé až žlutavé barvy, které může mít délku až 5metrů a šířku 8mm. K napadení zvěře dochází při pastvě pozřením roztočů nakažených larvami této tasemnice. Tasemnice vroubená Daňčí zvěř bývá mezihostitelem tasemnice vroubené v jejím larválním stadiu. Při vývrhu můžeme najít váček o velikosti lískového ořechu až slepičino vejce, který je naplněný skoro čirou tekutinou, v níž je obsažen boubel tasemnice. Váček bývá přirostlý na vnitřních orgánech zvěře jako například na okruží střev, na žaludcích, játrech, plicích nebo pobřišnici. Finálním hostitelem této tasemnice jsou šelmy, které požili boubel (také psi a kočky). Parazitózy plic a zaživadel hlístic se vyskytuje u daňčí zvěře celá řada druhů. Některé cizopasí v plicích, jiné v zaživadlech nebo v podkožním vazivu. plicích daňčí zvěře byly zjištěny plicnivky rodů Dictyocaulus a Bicaulus. Tyto plicnivky parazitují v plicích a jsou 1,5 až 8cm dlouhé, nitkovitého tvaru. Při silnějším napadení vidíme při vyvrhování zvěře změny na plicích jako běložlutavá až šedožlutá ztvrdlá ložiska na povrchu plic. Plicnivkami silněji napadená zvěř kašle, těžce dýchá, má matnou a zježenou srst. K úhynům dochází u kondičně slabých a mladých kusů. e slezu cizopasí několik rodů vlasovek. V tenkém střevě také některé vlasovky a kapilárce dobytčí. V tlustém střevě a slepém střevě parazituje několik druhů

13 zubovek a tenkohlavců. Vlasovky oslabují hlavně mladé kusy, především pak daňčata. Při vyvrhování je možno nalézt volně v břišní dutině nitkového vlasovce o délce 6 až 10cm, jehož přenašečem je savý hmyz. Jeho patogenita není významná. Při stahování zvěře je možno nalézt pod kůží na různých částech těla, nejčastěji však na hřbetu, zapouzdřené uzlíky velikosti větší fazole, které jsou někdy mylně považovány za larvy střečků. V těchto uzlících můžeme nalézt stočené, nitkovité tělo vlasovce, který může mít délku až 11cm. Vnější cizopasníci Vnější parazité daňčí zvěře nejsou většího významu a nelze je v chovu daňčí zvěře ani nijak eliminovat. Jedná se o klíšťata, pijáky, kloše, komáry, pakomáry, muchničky a ovády, kteří zvěř obtěžují sáním krve. Komáři při kalamitním přemnožení po záplavách mohou působit i ztráty na zvěři. Střečkovitost Nosní střečkovitost je možno zjistit jen velmi vzácně, protože v době kdy jsou larvy střečků tak velké že je nepřehlédneme, se daňčí zvěř smí lovit pouze v oborách. Larvy střečků, které mohou dosáhnout velikosti až 4cm parazitují v dutině nosní. Způsobují záněty sliznic a ztěžují dýchání zvěři. Napadené kusy se na jaře projevují silným kašláním a hlasitým frkáním a později přebarvují. Podkožní střečkovitost u daňčí zvěře nebyla prokázána. Virová onemocnění Z virových onemocnění může být daňčí zvěř ohrožena slintavkou a kulhavkou a to přenosem z hospodářských zvířat. Vzteklinou může být nakažena zvěř slinami po kousnutí nakažené lišky. Vzteklina se projevuje ztrátou plachosti, apatií a požíráním nestravitelných substancí. Bakteriální nákazy bakteriálních nákaz může přicházet v úvahu brucelóza, která působí zmetání. Nekrobacilóza je infekční onemocnění spárků zvěře. Aktinomykózu můžeme někdy zjistit při preparaci trofejí, kdy bývá postižena kostní tkáň spodní, popřípadě i horní čelisti.

14 Péče o zdravotní stav zvěře Preventivní opatření jsou: dodržování hygieny v okolí krmných zařízení, předkládání nezávadných krmiv, hygiena jejich skladování a každoroční asanace krmných zařízení. Na jaře při ukončení přikrmování objemnými krmivy je nutné trus a zbytky objemného krmiva z okolí krmeliště vyhrabat, odvézt, zkompostovat nebo spálit a zem posypat nehašeným, práškovým vápnem (popřípadě prokypřit). V oborách asanaci krmných zařízení provádíme nejméně dvakrát ročně a to na jaře a na podzim. Příčinou ztrát na zvěři mohou být zažívací poruchy způsobené nevhodným nebo závadným krmivem. Známé jsou případy, kdy došlo k úhynům při nadměrném příjmu granulovaného krmiva a nebo pšenice. Jak je již uvedeno výše, pšenice jako samostatné jadrné krmivo je pro daňčí zvěř naprosto nevhodná a její podíl v krmivové směsi by neměl přesahovat 20%. Velmi nebezpečná pro zvěř jsou krmiva napadená plísněmi. To se týká se především jadrných krmiv, granulí a šrotů. Ta pak mohou způsobit značné škody na zvěři. Při zavádění nového druhu jadrného krmiva je vhodné toto krmivo z počátku dávat ve směsi s krmivem dosud používaným nebo s ovsem, který pro zvěř má vůbec nejlepší dietetické vlastnosti z jadrných krmiv. Úrazy a jiné příčiny ztrát na zvěři Další ztráty někdy nastávají u daňků ze soubojů v říji. Obětí se stává zpravidla dospělý daněk ke konci říje, kdy vlivem až třítýdenního hladovění a tělesným vyčerpáním z říje je natolik zesláblý, že ho mladší daněk celkem snadno ubije. V aklimatizačních obůrkách a menších oborách mohou působit citelné ztráty pytlačící psi a ojediněle byly zaznamenány i ztráty na daňčatech od lišek a jezevců. Ve volných honitbách může být daňčí zvěři nebezpečný rys. Ve volných honitbách dochází ke ztrátám na komunikacích při střetu s motorovým vozidlem. Nebezpečné pro daňčí zvěř jsou také pohozené sáčky a pytle z umělých hmot. Zvěř je požírá a tak může dojít k vážným poruchám zažívacího ústrojí, končící někdy až úhynem. Velké nebezpečí, zvláště pro mladší daňky, v sobě skrývají volně pohozené delší kusy provazů, dráty elektrických ohradníků, uvolněné nebo pohozené drátěné pletivo. Daňci si tyto předměty namotávají na paroží a je známa celá řada případů, že se takto samovolně svázali za paroží dva daňci a došlo k jejich úhynu.

15 Citovaná a doporučená literatura: Červený, J., 2003: Encyklopedie myslivosti, Ottovo nakladatelství, Praha, 591 s. Forst, P., 1975: Myslivost. Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 479 s. Hanzal, V., 1993: Myslivost v obrazech zoologie. Českomoravská myslivecká jednota, Praha, 102s. Vach, M., 1993: Srnčí zvěř, Silvestris. Uhlířské Janovice, 402 s. Vach, M., 1999: Myslivost, Silvestris. Uhlířské Janovice, 368 s. Vala, Z., Zabloudil, F., Daňčí a mufloní zvěř - její životní potřeby v současnosti Myslivost 2/2008, str. 42 Wolf, R., 2000: Rukověť chovu a lovu daňčí zvěře. Matice lesnická, Písek, 199 s.