METODY VÝZKUMU V SOCIÁLNÍ PRÁCI

Transkript

1 JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ZDRAVOTNĚ SOCIÁLNÍ FAKULTA Katedra sociální práce a sociální politiky Studijní opora předmětu METODY VÝZKUMU V SOCIÁLNÍ PRÁCI oboru Sociální práce ve veřejné správě KS a CŽV Doc. Ing. Lucie Kozlová, Ph.D. České Budějovice 2007

2 1. KONCEPCE VÝZKUMU Výzkum vždy představuje shromažďování a analýzu informací, které jsou potřebné pro kvalifikované rozhodování. Výzkum může být uskutečněn několika způsoby. Protože jde o vysoce odbornou činnost, zabývají se jí ( či rozhodně by se zabývat měly) odborné instituty specializované na některé typy výzkumů či nabízející komplexní služby. V České republice dnes v oblasti výzkumu působí několik desítek výzkumných organizací, které poskytují rozdílnou paletu služeb a mají samozřejmě také různou kvalitu výzkumné aktivity. V rámci své specializace se výzkumem zabývají také vysoké školy. Předpokladem úspěchu výzkumu je správné vymezení základní otázky a nalezení objektivní metody pro sběr a analýzu informací. Většina výzkumů pracuje s hypotézami, což jsou teoreticky podložené výchozí předpoklady, které musejí být formulovány tak, aby umožňovaly sběr dat a jejich analýzu (Buriánek, 2001). Každý výzkum zahrnuje následující kroky: definování problému a cílů výzkumu sestavení plánu výzkumu shromáždění informací analýza informací prezentace výsledků První dva kroky jsou součástí přípravné etapy, která je završena zpracováním dokumentu nazývaného Projekt výzkumu. Součástí projektu je popis výchozího problému, cílů, vymezení hypotéz i metodiky na jejich ověření, zpracování harmonogramu a rozpočtu (Nový, 1997). Shromáždění (sběr) informací je zařazeno do realizační etapy a poslední dva kroky patří do etapy zpracování výsledků a jejich interpretace. Poslední etapa je ukončena vypracováním výzkumné zprávy, která by měla obsahovat i doporučení pro praxi a nastínění problémů pro další řešení jako výsledek výzkumu. Při empirickém šetření musíme brát v úvahu některá základní fakta o společenské realitě: 2

3 Jednotlivá fakta o sociální skutečnosti mají platnost jevu tehdy, jsou-li zařazena do širších teoretických koncepcí. Výzkum nereprodukuje přímo skutečnost, ale odpovídá na otázky, které mu výzkumník o sociální skutečnosti klade. Každé poznání vysvětluje pouze určitou část nebo stránku společenské skutečnosti, nikoliv skutečnost celou. Pozorování společenských jevů je natolik složité, že je velmi těžko ověřitelné, zda skutečně zkoumáme to, co chceme. Mnohofaktorová podmíněnnost sociálních jevů a statistický charakter společenských zákonů způsobují, že výsledky výzkumů mají pravděpodobnostní charakter. Velká část sociálních jevů je určována a ovlivňována nekonečně velkým počtem nejrůznějších faktorů, činitelů a determinant. Zákonitosti v oblasti sociálních jevů mají jen pravděpodobnostní charakter, nepůsobí absolutně, vždy a za každých okolností. Řada sociálních jevů je bezprostředně nepostižitelná a nevyjádřitelná (Bártlová - Hnilicová, 2000; Disman, 2002). Definování problému a výzkumných cílů První výzkumný krok vyžaduje pečlivé definování problému a výzkumných cílů. Pokud není problém definován zcela jasně, ale převážně obecněji, budou i výsledky výzkumu obecné, nic neříkající, a může se stát, že náklady na shromažďování informací mohou přesáhnout hodnotu přínosů. Cíl bývá formulován jako: problém, který má být řešen, resp. otázka, která z problému vyplývá a má být zodpovězena, úkol, který má být splněn tzn. zjištění konkrétních dat. Když získáme co nejvíce výchozích poznatků o daném jevu, je možné formulovat předmět výzkumu. V předmětu výzkumu se musí přesně stanovit zkoumaná oblast. Ze složitého komplexu je nutno vyčlenit určité stránky a jejich vztahy, jasně definovat jejich ohraničení. Provést optimální redukci původních širších záměrů, tím docílit zúžení problematiky a možnosti volit jen některé její specifické složky. Dále je také žádoucí přesně definovat všechny základní pojmy, proměnné výzkumu a stanovit hypotézy. 3

4 Hypotézu v sociologickém výzkumu chápeme jako podmíněný výrok (předběžnou domněnku) o vztahu mezi jevy nebo jejich určitými stránkami. Hodnověrnost hypotézy je podmíněna získáním dalších důkazů, faktů, argumentů, potvrzení pravdivosti. Má-li být hypotéza potvrzena, musí odpovědět na všechna stanovená fakta a tvrzení. Druhy hypotéz: Východiskové bývají zpravidla obsaženy v úvodní studii. Jejich skladebná struktura je složitá. Mají většinou poměrně obecnou a obtížně ověřitelnou formulaci. Pracovní jsou charakteristické věcnějším obsahem, který se dá formulovat aplikací operacionalizovaných obecných pojmů. Vznikají bližším určením východiskových hypotéz. Lze je ověřovat (verifikovat) tak, že jsou testovány všechny znaky vyjádřené hypotézy o souvislostech mezi proměnnými. Statistické představují specifický případ tzv. empirických hypotéz, jež budou ověřovány, nebo falzifikovány pomocí empirického materiálu. Pracovní hypotézy hrají ve výzkumu několik velice důležitých rolí a to: Formulace pracovních hypotéz je testem, zda je výzkum vůbec možný. Pracovní hypotézy obsahují základní informaci pro optimální rozhodnutí o technikách výzkumu. Pracovní hypotézy jsou základem pro odhad rozsahu výzkumu. Teprve potom, když jsme připravili soubor pracovních hypotéz, jsme schopni přibližně odhadnout, jak náročný bude výzkum. Formulace pracovních hypotéz ukáže, jak mnoho proměnných a ještě více analyzovaných vztahů mezi nimi potřebujeme pro řešení zdánlivě jednoduchých problémů. Pracovní hypotézy jsou důležitým výchozím bodem pro časové, ale ve větších výzkumech i finanční plánování výzkumu. Správné stanovení hypotézy je nejdůležitějším krokem pro proces poznávání během celého výzkumu (Bártlová - Hnilicová, 2000). Sestavení plánu výzkumu Plán výzkumu by měl být sestaven profesionálně. Ještě před schválením plánu výzkumu, je nutné znát odhad nákladů na jeho realizaci (rozpočet) a harmonogram (časové vymezení výzkumu). Důvodem je zpravidla velká finanční náročnost výzkumu a vzhledem k velké dynamice sociální reality je nutné minimalizovat dobu, ve které jsou získávány odpovědi respondentů (Nový, 1997). 4

5 Informační zdroje Pro odpovědi na otázky, na které máme pomocí výzkumu odpovědět, můžeme využívat informací, které již existují, a které obvykle označujeme jako sekundární zdroje informací. Zjištění, které informace k našemu problému již existují, by mělo být vždy prvním krokem každého výzkumu, protože tak lze ušetřit část nákladů na zjišťování toho, co již bylo zjištěno. Pokud se nám z těchto zdrojů nepodařilo získat všechny potřebné informace, musíme uskutečnit tzv. primární výzkum. Jde o získávání údajů přímo v terénu. Úkoly: 1. Prostudujte odbornou literaturu a pokuste se sestavit projekt výzkumu. 2. Vysvětlete pojem otevřený přirozený systém podle M. Dismana. 2. VÝZKUMNÉ PŘÍSTUPY Při sběru primárních informací mohou být použity čtyři základní přístupy: pozorování - aktuální informace mohou být získány na základě pozorování relevantních aktérů v relevantním prostředí, skupinové orientované dotazování (focus group) - dotazovaná skupina lidí ( 6-10 osob) stráví několik hodin se zkušeným výzkumníkem (dotazovatelem), který s nimi prodiskutuje řešený problém, průzkum průzkumy se uskutečňují proto, aby se výzkumníci dozvěděli o lidských znalostech, o jejich názorech, preferencích, uspokojení atd., experimentování - smyslem experimentálního výzkumu je odhalit kauzální vztahy mezi příčinou a jejím důsledkem při vyloučení jiných vlivů. ZÁKLADNÍ NÁSTROJE VÝZKUMU Technika je souhrn postupů na efektivní využívání některé procedury, jde vlastně o způsob sběru empirických dat. Použití techniky musí být adekvátní požadavkům spolehlivosti a platnosti konkrétního empirického výzkumu (Bártlová - Hnilicová, 2000). Je mnoho různých metod a technik sběru dat (standardizovaný rozhovor, nestandardizovaný rozhovor, 5

6 dotazník, pozorování, sémantický diferenciál atd.), ale téměř všechny jsou aplikací následujících základních metod a technik: pozorování - je zaměřené, dobře plánované vnímání vybraných jevů a to, co bylo vnímáno, je pečlivě a systematicky zaznamenáváno, dotazování - rozhovor - vyžadované informace jsou získávány v přímé interakci s respondentem, dotazník - respondent odpovídá písemně na otázky v tištěném formuláři, anketa respondent se vybere do vzorku sám analýza dokumentů - je analýza jakýchkoliv dokumentů, které nebyly vytvořeny za účelem našeho výzkumu (např. úřední statistiky, osobní deníky, plakáty, romány atd.). sekundární analýza dat obsahová analýza analýza osobních dokumentů Základním předpokladem pracovníka ve výzkumu je dokonalé zvládnutí metod a technik využívaných ve výzkumné činnosti. Je zapotřebí, aby znal jejich zásady, smysl, způsoby aplikace a pochopitelně i jejich validitu (platnost) a reliabilitu (spolehlivost). Co rozumíme pod pojmem validní a reliabilní měření? Validní měření je takové měření, které měří skutečně to, co jsme zamýšleli měřit. Reliabilní měření je takové, které nám při opakované aplikaci dává shodné výsledky, pokud se ovšem stav pozorovaného objektu nezměnil (Disman, 2002). Na poznatky získané jedinou technikou, např. dotazníkovým šetřením, je k dispozici celá řada názorů zpochybňujících jejich pravdivost a obecnou platnost. Důsledkem těchto náhledů je rozpracování srovnávací metodologie, spočívající v kombinaci různých metod a technik výzkumu s následným vzájemným porovnáním jejich výsledků. Odpovídající techniku je však zapotřebí volit zásadně podle účelnosti daného problému. Důležitou součástí výzkumu je pilotní studie a předvýzkum. Pilotní studie = zjistí, zda je náš výzkum v dané populaci vůbec možný a zda informace, kterou požadujeme v naší populaci vůbec existuje a zda je dosažitelná. Je prováděna na malé skupině vybrané z populace, kterou hodláme studovat a používáme nejčastěji kvalitativní postupy (např. nestandardizovaný rozhovor). 6

7 Předvýzkum = testuje nástroje, které ve výzkumu hodláme použít (např. dotazník srozumitelnost a jednoznačnost otázek). Je prováděn na malém vzorku vybraném z populace, tento vzorek je však obvykle větší, než vzorek pro pilotní studii (Disman,2002). POZOROVANÍ Pozorování lze rozlišit na přímé a nepřímé. Přímé pozorování provádí sám výzkumník a je u výzkumu nejčastější. Jako přímé pozorování označujeme techniku, která se týká bezprostředního a systematického pozorování sociálních jevů, procesů, činností podle stanoveného plánu, bez dotazování a jakéhokoliv ovlivňování pozorovaného objektu. Patří mezi základní tradiční techniky sběru informací. Tato technika je omezena možnostmi pozorovatele zkoumat malé skupiny, specifické subkultury, lokální komunity apod. Nejčastěji se používá při studiu sociálních interakcí, postojů k práci, učení apod., ale i pro komplexní sledování způsobu života. Přímým předmětem pozorování je ve všech zmíněných případech chování osob, někdy též celková situace, atmosféra apod. Pozorování je značně náročné na čas a vyžaduje specifické schopnosti a dovednosti. Jde zejména o: schopnost rychlé adaptace na neznámé prostředí, vžití se do příslušné role (např. výzkumníka), schopnost sebepozorování neboli introspekce, zachování nezaujatého, objektivního postoje, zvládnutí nástrojů a pomůcek, schopnost zvládat složitější, nečekané situace, případně na ně reagovat vhodným způsobem. V současné době se při pozorování využívají různé technické pomůcky, zejména magnetofony, fotografické aparáty, videokamery, které umožňují dodatečné vyhodnocení pozorované situace nebo doplnění a upřesnění výsledků získaných osobním pozorováním. Při použití těchto pomůcek, ale i u přímého pozorování v původní klasické podobě vzniká problém v oblasti profesionální etiky, zvláště když pozorované osoby nejsou seznámeny s tím, že jsou předmětem pozorování (Bártlová - Hnilicová, 2000). Rozeznáváme tyto druhy pozorování: Nezúčastněné a zúčastněné pozorování Nezúčastněné pozorování je takové, kdy pozorovatel pozoruje společenské jevy, aniž se sám v pozorovaném ději angažuje (např. prochází domovem důchodců, pozoruje, nezasahuje, není ani dočasným členem pracovní skupiny atd.). Toto pozorování je postaveno na poměrně 7

8 přesných pravidlech. Většinou ho provádějí instruovaní pozorovatelé (obdoba tazatelů při rozhovoru), kteří jsou vybaveni záznamovým archem, resp. pozorovacím listem, který je vodítkem pozorování a zároveň slouží k zaznamenávání jeho výsledků. Ke kontrole jejich výkonu bývá vytvořen nějaký kontrolní systém. Při zúčastněném pozorování se naopak badatel stává určitou dobu součástí zkoumaného prostředí, žije delší dobu (několik týdnů i měsíců) v dané komunitě. Tento způsob používají zejména sociální antropologové a etnografové, ale i sociologové, kteří zkoumají např. životní způsob, tradice, zvyky lokální komunity, komunity mládeže, deviantní skupiny, pracovního kolektivu apod. Typickým příkladem zúčastněného pozorování je pozorovatel Milan Steindler ve filmu Vrať se do hrobu. Skryté a zjevné pozorování U skrytého pozorování pozorovaný objekt neví o tom, že je pozorován. U zjevného pozorování účastníci pozorování na straně objektu vědí, že jsou pozorováni (např. pracovník školské inspekce, který kontroluje průběh vyučování na základní škole). DOTAZOVÁNÍ Dotazník je nejpoužívanější prostředek ke sběru informací. Vlastní dotazník by měl mít danou formální úpravu: úvodní formuli, která obsahuje oslovení, představení se respondentovi, zdůvodnění výzkumu, u komplikovanějších dotazníků pokyny pro vyplňování, tématické oddíly, adresu instituce, fyzické osoby atd., na kterou je třeba vyplněný dotazník poslat. Dotazník je v podstatě standardizovaným souborem otázek, jež jsou předem připraveny na určitém formuláři. Celý scénář dotazníku a formulace jednotlivých otázek ovlivňuje dotazovaného určitým směrem, vytváří určité klima, které se promítá i do jednotlivých odpovědí. Pro dotazník je typické, že výzkumník je nepřítomen při vyplňování dotazníku a je nezbytné provést předvýzkum. Celková koncepce dotazníku by měla: zahrnovat všechny podstatné problémy, na něž v dotazníku hledáme odpověď, abychom nemuseli provádět nákladná, zbytečná došetřování, být taková, aby respondenta spíše přitahovala, než ho odpuzovala, 8

9 obsahovat otázky jasné, zřetelné, jednoznačné tak, aby bylo možné pravdivé odpovědi bez dlouhého rozmyšlení, bez obtíží. K otázkám v dotazníku patří obvykle identifikační znaky respondenta, např.pohlaví, věk, bydliště a jeho typ (město, vesnice, velkoměsto apod.). Průběh použití dotazníkové techniky v terénu je v podstatě dvojí anonymní a neanonymní. Anonymnímu průběhu dáváme přednost všude tam, kde by byl existenčně ohrožen respondent. V takových situacích anonymita zabraňuje pocitu nepříjemného vyzvídání. Odpovědi jsou upřímnější a spolehlivější. Co rozumíme pod pojmem anonymita? Anonymitou rozumíme respektování důvěrného charakteru individuálních informací, záruku jejich využití pouze pro hromadné zpracování, nebo přímo jako záruku neidentifikovatelnosti konkrétních osob, které jsou zdrojem informací. Důsledným dodržováním, případně zdůrazňováním požadavku anonymity lze docílit lepšího využití informačního zdroje (ve smyslu získání podrobnějších i pravdivějších údajů i zvýšení návratnosti) a zároveň splnit určité podmínky profesní etiky. U všech typu výzkumu se doporučuje dávat spolehlivé záruky anonymity a poskytovat v tomto směru pravdivá vysvětlení. Někteří autoři rozlišují tři druhy anonymity: faktickou, kdy není známo jméno respondenta, psychologickou, spočívající ve vyloučení "choulostivých otázek sociologickou, zaručující neidentifikovatelnost osoby v průběhu zpracování dat. Neanonymní průběh je nezbytný tam, kde se vedou obvykle kartotéky jednotlivých členů. Objevují se u šetření úřední povahy např. zdravotnické dotazníky, úřední dokumentace apod. Kladné stránky dotazníku znehodnocuje častá nízká návratnost. To platí zejména o poštou distribuovaných dotaznících. I když použijeme všechny důmyslné triky zkonstruované ke zvýšení návratnosti, 50% návratnost je považována v mnoha zemích za slušný úspěch. Důležitou úlohu hraje také délka dotazníku. Návratnost totiž se vzrůstající délkou dotazníku klesá. Jedním z nejefektivnějších nástrojů ke zvýšení návratnosti je odměna za vyplnění dotazníku - obvykle jen symbolická. Návratnosti rozesílaného dotazníku zvyšuje "follow-up", což znamená, že po určitém počtu dnů, obvykle po 14 dnech, respondenti, kteří dotazník vyplněný nevrátili, se urgují. Příznivý dojem u dotazovaného navozuje i grafická úprava dotazníku (Bártlová Hnilicová, 2000; Disman, 2002). 9

10 Rozhovor je taková technika terénního sběru informací, při které jsou potřebné informace od zkoumaných osob získávány prostřednictvím záměrně cílených otázek kladených respondentovi v rozhovoru vedeném tváří v tvář (face to face) nebo telefonicky. Rozhovor je ucelená soustava ústního jednání mezi tazatelem a respondentem, v němž výzkumník získává informace prostřednictvím otázek, směřujících ke zjištění skutečností, vztahujících se ke zkoumané společenské realitě. Rozhovor je možno definovat jako systém verbálního kontaktu mezi tazatelem a dotazovaným s cílem získat informace prostřednictvím otázek, které klade tazatel. Nároky na zvládnutí situace rozhovoru se liší podle tématu, kterému je věnováno, podle požadované hloubky informačního záměru, typu nástrojů a pomůcek a také podle typu respondentů. Zásady, které se doporučují dodržovat při rozhovoru lze shrnout takto: Správně odhadnout složitost zkoumaných problémů resp. informačních požadavků a to z hlediska charakteru respondentů (vzhledem k jejich věku, vzdělání, inteligenci, informovanosti v dané oblasti apod.). Koncipovat rozhovor jako přirozený, nenásilný dialog, kde jedna otázka navazuje na druhou, střídají se otázky snazší s obtížnějšími apod. Počítat s narůstáním únavy v průběhu rozhovoru a s poklesem pozornosti a přizpůsobit tomu náročnost tématu i plán rozhovoru a omezit trvání rozhovoru na únosnou míru (za maximální hranici se běžně považuje 1 hod). Motivovat respondenty vhodným vysvětlením smyslu rozhovoru (morálně, finančně, zárukou anonymity apod.). Vytvořit přátelskou, nikoliv však přehnaně důvěrnou atmosféru. Zajistit dodržování předepsaného postupu (stanovené míry standardizace, způsobu použití instrumentů, pomůcek). Mít připraveny rámcově odpovědi pro vysvětlení nepochopených otázek, uvádění příkladů apod. Používat srozumitelný jazyk blízký jazyku respondenta, vyloučit zejména specifické odborné výrazy (pokud nejde o specifické interview s odborníky). Zajistit koncentraci respondenta na daný problém a udržet jeho pozornost po celou dobu rozhovoru. Vyloučit subjektivní ovlivňování odpovědí tazateli. 10

11 Pro záznam rozhovoru se většinou používá buď tzv. záznamový arch, někdy pomocné karty např. se stupnicemi, obrázky, fotografie apod. Rozhovor je tradiční, dlouho používanou technikou, která byla původně kombinována s pozorováním, dnes je kombinována spíše s technikou dotazníku. Kdy se hodí použití rozhovoru? jde-li o významnou tématiku když je vhodné doprovodné prostředí když lze předpokládat srdečné a přátelské klima rozhovoru Zaměření rozhovoru může být: individuální - probíhá mezi tazatelem a respondentem skupinové (kolektivní) - založené na interakci mezi jedním tazatelem a více respondenty Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhovor lze dělit podle nejrůznějších kritérií: podle počtu účastníků, typu otázek, míry zásahu do rozhovoru apod. V praxi se často jednotlivé typy rozhovorů kombinují. Moderní technické možnosti umožňují další modifikace rozhovoru. Tzv. telefonní interview rozšířený např. v USA při výzkumu spokojeností pacientů s domácí péčí. Další možností je počítačové interview, což je nový typ spojení s dotazníkovým šetřením (Bártlová Hnilicová, 2000). Rozhovor je možné rozdělit na: nestandardizovaný (neřízený) rozhovor, který nemá stanovenou přesnou formulaci otázek ani jejich závazné pořadí. Tento typ rozhovoru je užíván nejčastěji v počátečních fázích výzkumu při sondáži určitého, dosud málo známého, nezmapovaného problému (Nový, 1997). Je používán při pilotní studii, jejímž cílem je zjistit, zda informace, kterou požadujeme, v naší populaci vůbec existuje a zda je dosažitelná. Pilotní studie je prováděna na malé skupině vybrané z populace, kterou hodláme studovat. Pilotní studie je velice důležitá, pokud nemáme hlubokou znalost o cílové populaci, zejména vzhledem ke studované problematice (Disman, 2002). standardizovaný (řízený) rozhovor se rozvíjí na základě pevně stanovených otázek, u kterých jsou zpravidla uvedené i varianty odpovědí a otázky mají stanovené pořadí. Formální podobou se blíží dotazníku. Je určena i řada prvků tazatelova chování v průběhu rozhovoru. Výhodou tohoto rozhovoru je možnost získání údajů v jevech hromadného charakteru, které jsou dobře statisticky zpracovatelné. 11

12 polostandardizovaný (polořízený) rozhovor postrádá zpravidla některou z charakteristik standardizovaného rozhovoru. Mezi jeho nevýhody patří velká náročnost na tazatele a obtížná statistická zpracovatelnost výsledků. Tabulka 1: Porovnání vlastností u techniky standardizovaného (řízeného) rozhovoru a techniky dotazníku. ROZHOVOR DOTAZNÍK Pracná a nákladná technika sběru informací. Časově náročné a velice nákladné pokud chceme získat informace v určitém časovém limitu. Velký počet alespoň částečně vyškolených tazatelů. Anonymita výzkumu je málo přesvědčivá. Není vyloučen efekt tazatele. Pro respondenta je velmi obtížné vynechat odpovědi na některé otázky. Odpovídá ten, kdo byl vybrán do vzorku. Vyšší úspěšnost dokončených rozhovorů. Vysoce efektivní technika sběru informací. Poměrně snadné získání informací od velkého počtu jedinců v krátkém čase a s nízkými náklady. Nízké požadavky na zaškolení tazatelů, pokud jsou vůbec nezbytní ( u osobně rozdělovaných a sbíraných dotazníků). Anonymita je relativně přesvědčivá. Vyloučen efekt tazatele. Pro respondenta je snadné přeskočit otázky nebo neodpovědět vůbec. Může odpovídat někdo jiný. Velmi nízká návratnost (za úspěch je považována 50 % návratnost). Anketou rozumíme nejjednodušší výzkumnou techniku, jenž je velmi často používána při průzkumných šetření. Rozsahem by neměla zahrnovat více než 5-10 otázek. Ve srovnání s technikou dotazníkového šetření používá anketa většinou uzavřené otázky umožňující snadnou orientaci v problému a rychlou odpověď. Při použití ankety není kontrolován výběr respondentů, a nelze proto hodnotit reprezentativnost výběrového souboru stejným způsobem jako při šetřeních založených na metodách pravděpodobnostního (náhodného výběrového šetření). Závažným limitem ankety je její menší návratnost. Návratnost ankety pohybující se 12

13 na úrovni 1-3 % nebo i nižší, je zvyšována zpravidla příslibem určitých odměn, slosováním vyplněných anket apod. (výjimečně lze dosáhnout návratnost přes 50 %). Rozeznáváme několik druhů anket: Anketu poštovní - jsou odesílány poštou všem lidem v určitém regionu. Náklady na jejich uskutečnění jsou vysoké, ale při správné motivaci k vyplnění, vysvětlení smyslu a významu akce, je možné čekat vyšší návratnost. Anketu předávanou - předávají se osobně určitému souboru (divákům divadelního představení, lidem nakupujícím v obchodním domě apod.), nebo jsou k dispozici na frekventovaném místě. Návratnost je malá, prostřednictvím těchto anket je možné uskutečňovat pouze sondy o existenci určitých sociálních jevů. Anketu novinovou - bývají otištěny v tisku a jsou určeny pouze čtenářům daného tisku. Návratnost bývá na úrovni několika procent. Dále existují ankety telefonické, rozhlasové, televizní apod. Výhody ankety jsou lacinost a rychlost, nevýhodou je samovýběr respondentů (odpovídají jen ti, které to zajímá). DRUHY A FORMY OTÁZEK Uzavřené otázky Uzavřené otázky nabízejí soubor možných variant odpovědí, ze kterých respondent vybere vhodnou odpověď. Odpovědi na otázky jsou předem formulovány a dotazovaný vybírá odpověď, která se nejvíce blíží jeho názoru. Nejužší uzavřenou otázkou jsou otázky alternativní (dichotomické). Respondent si zde může vybrat pouze ze dvou variant (ano-ne, muž-žena, dobrý-špatný). Např: Pobíral(a) jste již někdy příspěvek na provoz motorového vozidla? ano ne Je to dosud nejužívanější forma položení otázky. Pokud si respondent vybírá z více variant, mluvíme o otázkách polytomických. Polytomické otázky mohou být : s výběrem jedné alternativy odpovědi, např.: Váš zdravotní stav by se dal charakterizovat? a) zdráv b) nemoc nevadící studiu c) nemoc vadící studiu s výběrem několika alternativ, 13

14 např.: Při studiu nejvíce používáte: a) učební texty b) zápisy z přednášek c) odbornou literaturu a s uvedením pořadí alternativy např.: Které předměty Ti činí největší obtíže? Seřaď podle obtížnosti. Fyzika -matematika -chemie -biologie Příprava uzavřených otázek není snadná. Je nutné respektovat určitá kritéria. Kategorie použité pro uzavřené otázky musí představovat soubor vyčerpávající všechny možné alternativy. Pokud výčet kategorií není možný např. pro otázku, Co děláte nejraději ve volném čase? V takovém případě lze uvést kategorii,jiná odpověď'. Všechny kategorie se musí vzájemně vylučovat, nesmí být možné zařadit odpověď do více než do jedné z kategorií. Otevřené (volné) otázky Otevřená otázka nechává zcela na respondentovi, jaká bude jeho odpověď. Respondent odpoví vlastními slovy. Např.: Jak byste charakterizoval(a) sociální služby?. Výhodou otevřených otázek je, že se respondentovi ponechá volnost v odpovědi, nenapovídá se mu žádné řešení předem. Hlavní nevýhodou volných otázek je právě jejich volnost, protože způsobuje obtíže při zpracování. Po shromáždění odpovědí je třeba vypracovat dodatečnou kategorizaci. Polouzavřené (polootevřené) otázky Jsou kombinací uzavřené a otevřené otázky. Nejčastěji se jedná o doplnění v otázce variantou jiná odpověď. Např.: Který prostředek při výchově dětí považujete za nejúčinnější? a) laskavost 14

15 b) přísnost c) příklad d) jiný, uveďte, prosím, který Filtrační otázky Filtrační otázky mají eliminovat respondenty, kteří z objektivních i subjektivních důvodů nemohou odpovědět na následující, neznají předmět následující otázky, nemají zájem, vztah atd. Např. Máte děti? ano ne (Následující otázka je určena již jen rodičům). Projekční otázky V projekčních otázkách předkládáme respondentovi k posouzení názory a postoje jiných lidí. Mohou mít různé formy např. nedokončené věty, anekdotické otázky. Např. Do přeplněného autobusu nastoupí senior a stoupne si vedle mladého sedícího Jirky. Jirka... Dotazovaný je požádán, aby doplnil větu tak, co podle jeho názoru Jirka udělal. Lze též využívat i bublinové texty, navození fiktivní situace apod. Doménou projekčních otázek je sociální psychologie. O spolehlivosti a použitelnosti projekčních otázek se stále diskutuje. Jedním z možných postupů ověření si spolehlivosti projekční otázky je technika kontrolních otázek. Kontrolní otázky Klademe je tam, kde potřebujeme ověřit pravdivost odpovědí. Např. 1. Kolik je Vám let? Kdy jste se narodil(a)? Škály 15

16 Škála je formou otázky, kterou žádáme respondenta, aby řadil zkoumaný problém na určité kontinuum. Kontinuem rozumíme např. postoje, názory apod. Kontinuum může být vyjádřeno různým způsobem -verbálně (např. v nemocnici se mi velice líbil přístup sester k pacientům, v nemocnici se mi líbil přístup sester k pacientům, atd.) nebo číselně (např. 1 = velice se mi líbí, 2 = dost se mi líbí atd.) a nebo graficky. U grafické škály respondent zaznamenává svou odpověď přímo na danou úsečku, osu nebo jiný obrazec. Často je užitečné kombinovat vybraný typ škály s vyjádřením slovním, číselným a grafickým. Velmi dobrý Velmi špatný Při sestavování škál je velice rozšířené známkování jako ve škole, kdy na 5-bodové stupnici se zakroužkuje ta číslice, která se nejvíce blíží názoru respondenta. Číslo 1 vyjadřuje maximální spokojenost, číslo 5 naopak nespokojenost. Velmi spokojen(a) Nespokojen(a) Vítaným zpestřením ve způsobu dotazování představují obrázky, které vyjadřují pocity respondenta, když hodnotí např. současnou situaci ve zdravotnictví. Jejich zařazování se však pří1iš nehodí v dotazníku např. při zjišťování spokojenosti pacientů, protože mohou ovlivnit pocity pacienta a odradit ho od negativního hodnocení. Obličejíčky je možné použít na zachycení nálady pacienta, jeho psychického stavu, což není totéž jako spokojenost. Chyby v konstrukci otázek Existuje velké množství nedostatků ve formulaci otázek a respondent nám z toho důvodu nemusí porozumět. Jde především o: Jazykovou nesrozumitelnost Týká se většinou užívání odborných a cizích slov. Užívání žargonu, hantýrky. Např.: Domníváte se, že gerontologie přinese rozřešení otázek aktivního stáří? Obsahovou nesrozumitelnost 16

17 Účelem je přiblížit předmět zkoumání dotazovanému. Nesmíme nikdy přeceňovat ani podceňovat znalosti respondentů, protože pocházejí z různých sociálních vrstev, profesí apod. Např.: Které infekční choroby jste prodělal(a)? Tato otázka je ve zdravotnictví často kladena a je nesprávná, neboť chřipka je rovněž infekční onemocnění a na to se respondenta nikdo neptá. Správně by měl zdravotník jmenovat jednotlivé druhy infekčních onemocnění, neboť lidé nejsou povinni všechny druhy infekčních onemocnění znát. Sugestivní otázky Jde o takové otázky, které již tím, jak jsou položeny, formulovány, předem napovídají očekávanou" odpověď. Již jen obvyklá formulace líbí se Vám.." vyvolává více kladných odpovědí než záporných. Např.: Doufám, že nebijete své děti, že ne? Někdy však je sugestivnost žádoucí, avšak jen jako pomocný prostředek. Mlhavé, nejednoznačné otázky Např.: Chodíte do kina často? Každý respondent si pod pojmem často představí jiný časový horizont. Např.: Co se Vám v nemocnici nejvíce líbilo? Jde o nejednoznačnou otázku, neboť v nemocnici se mohl pacientovi líbit park, zdravotní sestra, strava apod. Pří1iš strohé otázky Např.: Jaké jsou Vaše kulturní zájmy? Na tuto otázku nedostaneme žádné srovnatelné odpovědi, neboť respondent může chápat kulturu v užším slova smyslu (umění) nebo v širším smyslu (celou oblast životního stylu). Nepříjemné, znepokojující a neohleduplné otázky Jde především o otázky, které mají citový náboj a dostáváme na ně zpravidla špatné odpovědi. Např.: Jak často se opíjíte? 17

18 Doporučuje se užívat eufemismů, tj. takových opisných vyjádření, která zeslabují negativní hodnocení spojená s některými formulacemi. Proto se raději ptáme Pijete někdy alkoholické nápoje?, než Opíjíte se? Dvojité (dvouhlavňové) otázky Touto otázkou se ptáme na dvě věci najednou. Např.: Jste šťasten ve svém manželství a práci? ano ne Jak má odpovědět respondent, který je šťastný v manželství, ale nikoliv v práci? Např.: Jste spokojen(a) s péčí zdravotních sester a lékařů? ano ne Jak odpoví pacient, který nebude spokojen s péčí lékařů, ale sester ano? Otázky typu proč Zásadně jsou tyto otázky přípustné jen tehdy, pokud mají vysvětlit nějaký čin respondenta. Např.: Proč nechcete navštěvovat pomaturitní specializační studium? Nejsou však přípustné tehdy, pokud by měli vysvětlit nějakou širší společenskou skutečnost. Např.: Proč je ve Vaší kanceláři dobrá pracovní morálka? Při otázkách typu proč přenášíme část úkolů, které má řešit výzkumník na laickou osobu dotazovaného. Proto odpovědi na tyto otázky mají příliš všeobecný charakter a jsou zpravidla málo užitečné. Haló efekt Haló efekt vzniká tehdy, klademe-li řadu příbuzných otázek za sebou a první z nich jsou spojeny s negativními odpověďmi, s negativním citovým nábojem. Tento citový postoj se pak automaticky přenáší i na ostatní otázky příbuzného tématu. Zabraňuje se tomu tak, že se podobné otázky rozmísťují různě mezi otázky neutrální nebo takové, které se vztahují k jinému tématu. Věcná náročnost Nemají být kladeny otázky, které jsou náročné např. z hlediska paměti dotazovaného nebo z hlediska podrobné informovanosti. Např.: Uveďte průměrný měsíční příjem na osobu ve Vaší rodině? Špatné odpovědi dostáváme, když chceme, aby lidé odpovídali na děje, události, své postoje atd., které se vztahují ke vzdálené minulosti. 18

19 Otázky s odkazem na populární autoritu Např.: Souhlasíte s názorem pana presidenta, že Respondent se zpravidla přikloní k názoru populární autority. Hypotetické otázky Např.: Jaký druh vzdělání byste chtěla, aby mělo vaše dítě? Položím-li tuto otázku respondentovi, který ještě děti nemá, získám hypotetickou informaci, která nebude přínosem pro výzkum. Otázky o názoru někoho jiného Např.: Domníváte se, že vaši tetu potěšila výstavba nové školy? Respondent nemůže znát názor tety na tuto problematiku. Chybný výčet kategorií pro odpověď Např.: Vaše vlasy jsou: -žluté -zelené -modré -červené Respondent s černými vlasy nemá šanci se zařadit ani do jedné z uvedených variant pro odpověď. Úkoly: 1. Vymyslete nevhodný typ otázky a to otázku dvouhlavňovou, znepokojující, sugestivní a otázku v žargonu. 2. Uveďte příklad otázky ve formě nedokončené věty. STUDIUM (ANALÝZA) DOKUMENTŮ Jde o klasickou metodu, je to analýza jakýchkoliv dokumentů, které nebyly vytvořeny za účelem našeho výzkumu. Dokumentem je v sociologii chápán jakýkoliv způsob zachycení 19

20 informace na hmotném médiu. Podle tohoto média je možné dokumenty dělit na dokumenty tištěné nebo psané na papíře, dokumenty na magnetofonových páscích, na videozáznamech, fotografiích atd. Společenské jevy se zkoumají na základě oficiálních, osobních či jiných dokumentů. Sociologické informace jsou z nich získávány na základě analýzy významu, což je nejúčinnější metoda analýzy písemných dokumentů. Obsahová analýza dokumentů je kvantitativní, objektivní analýza sdělení jakéhokoliv druhu. Může se zabývat jak obsahem sdělení, tak jeho formou, autorem i adresátem takového sdělení. Do dokumentů řadíme např.: úřední statistiky, novinové články, osobní deníky, plakáty, letáky, osobní korespondenci atd. Podle personifikace (vztahu ke konkrétní osobě) je možné dokumenty dělit na: osobní Jde o dopisy, deníky, memoáry apod. neosobní Jedná se o statistiky, úřední dokumenty, komuniké, zprávy apod. Podle statusu pramene lze pak rozlišovat dokumenty na: oficiální ( úřední) Bývají závazné, mnohdy kontrolované či jiným způsobem objektivizované. Řadíme sem zákony, vyhlášky, nařízení apod. Dále jsou to úřední statistické prameny např. statistické ročenky apod. neoficiální Mívají zpravidla vyšší míru subjektivity (např. osobní korespondence) Podle pramene informací jsou dokumenty rozdělovány na : primámí (prvotní) Jsou bezprostředním záznamem událostí situace, nálady, dojmu, názoru, chování atd. Jsou to takové prameny, které pocházejí od prvních aktérů nebo svědků jevů, které zachycují. Jsou to např. osobní dokumenty (např. rodné listy), chorobopisy, soudní protokoly, znalecké posudky, osobní či úřední korespondence atd. sekundární (druhotné) Jsou to v podstatě již zpracované prvotní prameny. Jsou to např. různé statistické zprávy, zprávy o zdravotním stavu určité části populace, o průběhu určitých epidemií. Významným krokem v práci s dokumenty je stanovení jejich hodnověrnosti. Určitá pravidla pro určení hodnověrnosti dokumentů vypracovaly historické vědy, které s 20

21 dokumentárními prameny pracují takřka výhradně. Nejvýznamnějším pravidlem je rozlišení popisu událostí a jejich hodnocení. Kdy použijeme tuto techniku? 1. Vždy, než začneme uvažovat o opatření si dat, máme se podívat, zda již neexistují v hotové podobě (např. věkovou, kvalifikační či platovou strukturu pracovníků určité nemocnice zjišťovat vlastní šetřením je hloupost, bude nepřesná, máme ji hotovou v osobních spisech). 2. Chceme-li srovnání s minulou dobou, nebo s jinou zemí, kde vlastní výzkum nemůžeme provést (např. srovnání stavu zdravotnictví před rokem 1990 s dnešní situací). 3. Když je potřeba ověřit některé údaje (např. správnost odpovědi v dotazníku - demografické údaje srovnáme s osobními spisy - liší-li se, nemůžeme ani ostatním údajům příliš důvěřovat, shodují-li se, neznamená to ovšem, že ostatní údaje jsou správné (př. reprezentativnost vzorku srovnáním s populací). 4. Při studiu historie zkoumaných jevů (např. geneze jednotlivých oborů středních zdravotnických pracovníků - povolání porodní asistentky mělo odlišnou vývojovou tendenci od profese zdravotní a dětské sestry atd.). (Bártlová - Hnilicová, 2000). 3. PLÁN VÝBĚRU Výzkumník musí též navrhnout plán výběru respondentů, který musí obsahovat tato rozhodnutí: populace (základní soubor) - kdo má být pozorován, velikost výběrového souboru (vzorku) - kolik lidí by mělo být pozorováno, vytváření výběrového souboru (vzorku) - jak by měli být respondenti vybíráni, přičemž výběr může být: náhodný (pravděpodobnostní), v němž má každá jednotka populace stejnou pravděpodobnost, že bude vybrána. Tento výběr se dělí ještě na náhodný systematický, náhodný vícestupňový a náhodný stratifikovaný (oblastní) výběr, náhodný systematický výběr = do vzorku je zahrnuta každá N-tá jednotka ze seznamu, přičemž první jedinec musí být vybrán náhodně (např. ze seznamu žáků ve třídě vyberu náhodně žáka a od tohoto vybírám každého například třetího) náhodný vícestupňový výběr = provádí se ve dvou nebo více krocích, nejprve jsou náhodně vybrána určitá přirozená seskupení, a pak teprve jsou náhodně vybíráni jedinci z těchto seskupení (např. vybereme reprezentativní soubor okresů, dále z vybraných okresů provedeme náhodný výběr obcí a teprve pak vybíráme jedince) 21

22 náhodný stratifikovaný výběr = populace je rozdělena do homogenních skupin vzhledem k nějakému jasnému kritériu a jedinci jsou vybíráni do vzorku náhodně z těchto skupin (např. žáky základní školy rozdělím do skupin podle ročníků) kvótní, který imituje ve struktuře vzorku známé vlastnosti populace (zpravidla určujeme 2-3 identifikační znaky, pro něž se v tomto případě užívá označení kvótní znaky), účelový (Caravan test), vybíráme osoby vyskytující se v nějaké řadě ( v kině, v obchodním domě, na ulici), výzkumník musí přesně a otevřeně definovat populaci, kterou jeho vzorek opravdu reprezentuje, snowball sampling (technika sněhové koule ), spočívá v postupném výběru jedinců, při kterém nás nějaký původní informátor vede k jiným členům cílové skupiny (např. výzkum vlivných osob ve vsi, výzkum konkurence atd.). Specifikem ankety je fakt, že výběr jedinců je založen na rozhodnutí respondenta zodpovědět otázky uveřejněné v masových sdělovacích prostředcích (tito jedinci byli ochotni zodpovědět otázky sami jedinci se do vzorku vybrali). Redukce negativním samovýběrem vzniká tehdy, když část jedinců, vybraných do vzorku, odmítla na výzkumu participovat. Úkoly: 1. Při jakém druhu výběru bude počet jedinců ve vzorku shodný s počtem jedinců základního souboru? 2. Uveďte příklad systematického náhodného výběru. 4. METODY KONTAKTOVÁNÍ Metody kontaktování odpovídají na otázku Jak by měl být subjekt kontaktován? V úvahu přichází poštovní styk, telefonní styk nebo osobní kontakt. Tato fáze výzkumu je nejnákladnější a navíc je možné se při ní dopustit snadno chyb. Vyskytují se čtyři hlavní 22

23 problémy. Někteří respondenti nejsou doma a musí být kontaktováni znova, nebo nahrazeni jinými respondenty. Jiní zase odmítnou spolupráci, někteří poskytnou nepoctivé odpovědi, protože nebudou ochotni pravdivě odpovídat. Metody sběru informací se velice rychle mění zvláště v důsledku využívání moderní sdělovací a výpočetní techniky. Některé organizace zabývající se výzkumem, uskutečňují dotazování z místa své centrální dislokace pomocí počítačových a speciálních telekomunikačních sítí. Metoda CATI je metoda telefonického dotazování s asistencí počítače, při níž je dotazník naprogramován v počítači a telefonické odpovědi se zapisují přímo do počítače, který sám podle odpovědí generuje postup dotazování. Tento program má také možnost aplikace náhodné volby telefonních čísel, která má všechny výhody vícestupňového výběru a odstraňuje tak i jeho nákladnost a pracnost (Disman, 2002). Metoda CAPI využívá osobní počítačové dotazování, které je velice nákladné provádí-li se rozsáhlý výzkum (mnoho tazatelů a každý musí být vybaven přenosným počítačem). Metoda CAMI je počítačové dotazování elektronickou poštou, které je zatím využíváno pouze u specifické populace např. manažerů větších firem. 5. INTERFERENCE SE ZKOUMANÝM SYSTÉMEM Zkreslení vyvolané výzkumnými stimuly, tedy když měřící aparát ovlivňuje měřený systém, lze klasifikovat následovně: Efekt morčete = zkoumané osoby jsou si vědomy toho, že jsou zkoumány (př. Hawthornský efekt). Výběr role = zkoumaná osoba si je vědoma toho, že je zkoumána, nebude reagovat přirozeně, ale tak, aby se jevila v co nejlepším světle. Měření jako zdroj změny = výzkumný proces může vyvolat ve zkoumaných osobách postoje, které před tím neexistovaly. Lze jej vyloučit za pomoci předvýzkumu a za pomoci filtračních otázek. Stereotyp ve volbě odpovědí = volba alternativních odpovědí je ovlivněna jinými faktory než míněním respondenta (Disman, 2002). Úkoly: 1. Prostudujte odbornou literaturu a uveďte jak lze vyloučit zkreslení v kategorii stereotypu volby odpovědí. 2. Vyhledejte v odborné literatuře pojem Hawthornský efekt a vysvětlete jej. 3. Při jaké metodě sběru dat je možné vyloučit efekt morčete? 23

24 6. ZPRACOVÁNÍ A ANALÝZA DAT Po získání dat je třeba provést jejich kontrolu, jejímž účelem je vyřadit ze souboru vyplněných dotazníků nebo formulářů pozorování ty, které jsou zpracovány neúplně nebo neobstály při logické kontrole. Kontrola úplnosti a čitelnosti je mechanickou kontrolou. V případě, že některý dotazník či formulář pro rozhovor (pozorování) je neúplně vyplněn, je lépe jej z dalšího procesu vyřadit. Logická kontrola dotazníků znamená ověření si, že respondent odpovídal pravdivě. Nástrojem logické kontroly jsou tzv. kontrolní otázky, záměrně zabudované do dotazníku (rozhovoru) na různá místa a dotazující se věcně na stejnou situaci nebo skutečnost. V rámci logické kontroly je třeba věnovat pozornost i odpovědím na otázky, kde byla možnost odpovědět nevím. Slovo nevím může v sobě skrývat různé důvody, buď opravdovou neznalost, ale i nechuť odpovídat na určitou otázku např. citlivou apod. U otázek, kde je vysoký podíl nevím, je nutné zvážit, jestli budou zahrnuty do dalšího zpracování. Vyčištěný soubor dotazníků (rozhovorů, pozorování) je připraven ke kódování, kterým převádíme odpovědi do podoby použitelné pro počítačové zpracování údajů. Při kódování se dostáváme do dvou druhů situací: kódování uzavřených otázek a kódování otevřených otázek. U uzavřených otázek je při kódování důležité vědět, kolik kategorií odpovědí u jednotlivé otázky přichází v úvahu, abychom reservovali v kódu dostatečný počet míst (např. jednomístný kód pro četnost kategorií odpovědí 0-9, dvoumístný kód při četnosti kategorií odpovědí atd.) Pro kategorizaci otevřených otázek dotazníku je třeba vzít do úvahy všechny možné odpovědi respondenta a stanovit jednoznačná pravidla, podle nichž je každá z možných odpovědí zařaditelná jednoznačně do některé z vytvořených kategorií. Často se setkáváme s následujícím typem otázky: Uveďte svůj věk. Pro další manipulaci je výhodnější, abychom pracovali pouze s několika kategoriemi hodnot znaků a to např.: Věk respondenta let let let 24

25 Kategorizace musí být jednoznačná. Kritéria pro zařazení jevu do určité kategorie musejí být formulovány tak, aby nezůstala možnost zařazení jednoho a téhož případu do více kategorií. Příklad chybné kategorizace: Věk respondenta let let let Respondent, kterému je 25 let se může zařadit do kategorie 1. i 2. Za nejjednodušší postup při třídění považujeme ruční třídění, nejdokonalejší pak pomocí počítače. Výhodou práce s počítačem je, že vylučuje každou neurčitost, přibližnost, neúplnost, dvojznačnost. Nutí pracovníka, aby své problémy a požadavky formuloval naprosto jasně a jednoznačně. Výsledky, které pracovník šetřením získá, nejsou ovlivněny jeho únavou. Nevýhodou je vytvoření iluze klamné přesnosti a spolehlivosti výsledků. Nespolehlivá a nepravdivá data program zpracuje se stejnou precizností jako spolehlivá a pravdivá a zahltí nezkušeného výzkumníka takovou spoustou výstupů, že výzkumník ztrácí často svůj původní cíl. Dalším krokem je třídění empirického materiálu. Tříděním rozumíme, že statistický soubor rozdělujeme podle určitého znaku do skupin (tříd). Pro třídění lze zásadně použít jako třídící znak jakýkoliv statistický znak. Důležité je zvolit ten třídící znak, který je charakteristický pro zkoumanou skupinu jevů. Statistický soubor lze dělit na skupiny (třídy) jak podle znaků kvalitativních, tak kvantitativních. V případě třídění podle kvalitativních znaků je třeba pamatovat na speciální třídu nazývanou ostatní, kam je nutno zařadit ty statistické jednotky, které nelze podle vymezených variant kvalitativního znaku zařadit do jiné konkrétní skupiny. Výsledky třídění podle kvantitativních znaků vytvářejí řady rozdělení četností. Tyto četnosti lze udávat přímo-absolutně, nebo relativně, kdy udáváme podíl (nejčastěji v procentních bodech) statistických jednotek určité třídy z celkového rozsahu statistického souboru. Třídní četnosti, udávající počet anebo podíl statistických jednotek, které mají hodnotu třídního znaku menší, nejvýše rovnu velikosti v dané třídě, nazýváme kumulativními třídními četnostmi. Třídění prvního stupně - tříděním prvního stupně rozumíme začleňování objektů podle jedné kvalifikační vlastnosti. Výsledkem tohoto postupu je frekvence objektů v jednotlivých třídách. 25

26 Rozčleníme-li četnost těchto tříd podle další vlastnosti, získáme třídění druhého stupně. Výsledek tohoto postupu je shrnut do tzv. kontingenční tabulky. Kontingenční tabulka je základním podkladem pro interpretaci souvislostí dvou vlastností zkoumaných objektů. Vychází se přitom z distribuce četností v jednotlivých podtřídách. Smyslem třídění druhého a vyššího stupně je proniknout hlouběji ke struktuře vztahů mezi vlastnostmi objektů. Statistické zobecnění. Dalším krokem při zpracování empirických dat získaných terénním šetřením je zjišťování souvislostí mezi měřenými vlastnostmi sociálních objektů a extrapolace zjištěných poznatků na širší populaci. Na tomto místě je třeba si říci něco o základní statistické metodě užívané ve společensko-vědních výzkumech. S pojmem statistika se setkáváme velmi často i v našem každodenním životě. Statistiku je možno definovat jako vědu o metodách sledování a hodnocení vlastností hromadných jevů. V běžném životě lze pojem statistika chápat jako označení pro veškerou činnost spojenou se získáváním údajů, tzv. statistických dat, jejich zpracováním a vyhodnocováním. Poznat zákonitosti na základě dostatečně velkého počtu individuálních případů vyžaduje určité znalosti statistiky, zejména pak znalost základních statistických pojmů, jako jsou ve stručnosti dále uvedené. Předmětem statistického zkoumání je hromadný jev. Jednotlivý jev je zajímavý pouze jako součást tohoto hromadného jevu. Použijeme-li jako příkladu působnost lékové terapie, pak ze sledování účinnosti určitého léku na jediném nemocném člověku nemůžeme činit závěry o jeho celkovém efektu. Objektivní názor o skutečném léčebném dopadu tohoto léku si lze vytvořit pouze vyhodnocením účinku v celé pokusné skupině. Hromadný jev může mít charakter mnoha konkrétních forem, kdy nositeli individuálních jevů, které tvoří hromadný jev, jsou tzv. statistické jednotky. Statistická jednotka tvoří přesně definovaný základní prvek pozorování. Může být představována různými subjekty pozorování např. člověkem, pokusným zvířetem, sledovanou institucí atd. Každý cíl šetření vyžaduje volbu a vymezení statistické jednotky. Jestliže bude sledována nemocnost, pak odpovídající statistickou jednotkou bude zřejmě pacient. V případě sledování využití lůžkového fondu mohou statistickou jednotku tvořit buď jednotlivá lůžková zařízení, anebo odpovídající lůžkové oddělení v rámci jedné např. fakultní nemocnice. 26

27 Možnost využití zjištěných výsledků k podrobnějším analýzám je pak z uvedených příkladů výhodnější u druhé alternativy statistické jednotky. Statistické jednotky ve svém úhrnu vytvářejí statistické soubory. Statistický soubor je vytvářen jistým množstvím statistických jednotek. Přitom každá jednotlivá jednotka splňuje stanovené požadavky a vykazuje určité specifické rysy umožňující její začlenění do statistického souboru. Pro každé statistické šetření je nezbytné stanovit rozsah společných specifických znaků a statistickou jednotku zcela přesně vymezit z hlediska časového, prostorového a věcného. Čím více společných znaků u statistických jednotek požadujeme, tím je statistický soubor homogennější a jeho obsah konkrétnější. Základní soubor je vytvořen komplexem všech statistických jednotek náležejících do daného statistického souboru. Je ale velmi náročné a obtížné obsáhnout celý soubor z technického i organizačního hlediska. Proto je nutno akceptovat pouze výběr určitého množství statistických jednotek podle jistých zvolených zásad. Tímto způsobem vyčleněné statistické jednotky se označují pojmem výběrový soubor. Pak je samostatné šetření realizováno ne v souboru základním, ale uskutečňuje se jen v jeho výběrové části. Závěry, kterých docilujeme zkoumáním výběrového souboru za využití matematického aparátu, by pak s určitou pravděpodobností měly mít také platnost i v celku základního souboru. Pro každou statistickou jednotku jsou charakteristické určité znaky (vlastnosti). Jestliže se znaky vyskytují u všech statistických jednotek, což tvoří podmínku pro jejich začlenění do souboru, pak se jedná o znaky společné. Jsou-li znaky přítomny jen u některých členů souboru a to ještě v různé hodnotě, pak jsou to znaky proměnné (variabilní). Když se vlastnosti dají vyhodnocovat a vyjadřovat číselně (výška, váha, délka apod.), jsou to znaky přímé (kvantitativní). Pokud se jedná o pouhou možnost určité definice vlastnosti (národnost, pohlaví, barva atd.) jedná se o znaky nepřímé (kvalitativní). Co vůbec rozumíme znakem? Hodnoty znaku vyjadřují stavy vlastností. Vztahy mezi stavy vlastností se promítají do relací mezi hodnotami znaku. V tomto významu je znak synonymem proměnné. Znak musí splňovat určité podmínky: musí mít alespoň 2 hodnoty neboli rozlišitelnost znaku ke každému stavu vlastnosti musí existovat hodnota znaku (úplnost znaku) 27

28 dvě různé hodnoty znaku nemohou odpovídat jednomu stavu vlastnosti Hodnoty znaku mohou být vyjádřeny čísly, ale také písmeny nebo jinými symboly. Z hlediska vztahů, o nichž znaky vypovídají, se třídí na nominální neboli klasifikační (např. pohlaví, profese), pořadové neboli ordinální (např. školní klasifikace, stupeň souhlasu, míra spokojenosti), intervalové (výsledek testu IQ, datum apod.) a poměrové (sledovanost televizních pořadů v časových jednotkách, počet dětí apod.) Tento postup se zpravidla řídí požadavky ověřování statistických, případně i pracovních hypotéz (Bártlová - Hnilicová, 2000).. 7. INTERPRETACE VÝSLEDKŮ Interpretační fáze je zaměřena na podstatu zkoumaného jevu nejen na základě empirických výsledků výzkumu, ale i tím, že daný objekt podřadíme určitému teoretickému postulátu. Souhrn výsledků sociologického výzkumu má podobu závěrečné zprávy. Při zpracování závěrečné zprávy je nutné se znovu vrátit na začátek, k přípravné fázi. Je to obtížné, protože mezi tím jsme získali řadu detailních informací a vidíme problém v některých souvislostech jinak. Návrat k základnímu cíli je však nezbytný. Do závěrečné zprávy nelze dostat více informací, než bylo šetřením získáno. Pokud se na nějaké údaje či vztahy zapomnělo, není to možné už dohnat. Proto je třeba věnovat velkou pozornost přípravné fázi výzkumu. Struktura ani obsah závěrečné zprávy nejsou pevně dány, ale měly by splňovat některá základní kritéria. Kromě výsledků získaných v průběhu šetření musí závěrečná zpráva obsahovat i údaje, které umožňují zhodnotit kvalitu těchto výsledků, jejich správnost, vypovídající schopnost apod. Nemělo by chybět zhodnocení teoretických východisek, výchozí hypotézy a vhodnost zvolených metod a technik. Pro posouzení kvality předložených výsledků je důležitá i charakteristika zkoumané populace, údaje o době terénního sběru dat, o možném zkreslení výsledků apod. Práce na závěrečné zprávě není pouhým popisem získaných poznatků, ale také jejich hodnocením a vysvětlením. Závěrečná zpráva zpravidla obsahuje: Úvodní část, která má ozřejmit z jakého důvodu byla výzkumná práce prováděna. Vyznačuje tedy smysl a cíl práce. Velmi důležitou část tvoří vlastní popis použité metody výzkumu, včetně popisu zkoumaného souboru podle objektivních znaků. 28