OTOKAR BØEZINA: RUCE

Transkript

1 OTOKAR BØEZINA: RUCE

2 CHVÍLE SLÁVY jsem mìl, kdy duše volná, v majestátu svém nad staletími se vznáší svìtelným, víøícím cyklonem, odvìké vegetace rozmetá a hospodáø na nivách èasu v èervenci pohledu svého nechává zráti nová bohatství klasù. A když naplnìn úrodou hoøel mùj dvùr, o kráse ohnì jsem pìl, o paláci snù, jenž tisícem vìží až do hvìzd se potápìl: a když i ten hoøel a ironický vítr kolem mne šumìl, bez výkøiku bolesti zpívat i mlèet jsem umìl. Zem krásnou, jak nikdy nebyla po celé vìky, co její let v temnotách prostorù víøí, snù mých mi ukázal kvìt; vidìl jsem prùvody gigantických jar, v záøi jejich pochodní slunce se tmìla, tisíce pozemských jar do vozu svého zapøažených mìla. Vidìl jsem léta královská uléhat na lože purpurné nádhery, ukolébaná zpìvnými veèery, harf delikátními údery, mìsíèné noci v kouzelných parcích paní, lásky opojná vinobraní a pod hvìzdami rozjitøenými rozkoše nejsladších umírání. Zahrady zimní vidìl jsem, haluze rozkvetlé v køiš ály, jak právì rozžaté lustry ještì se houpaly, duhami zahrály;

3 jak ledové palmy na oknech tajemství, mrazivým svìtlem ozáøené a jako zahrady kosmu pøiblížené, rozjiskøené a otevøené. Však vidìl jsem také zem bolestnou, jak byla od vìkù, v úsmìvu hoøkém hovoøící k èlovìku, zrak teskný zhroužený v daleku; zem jednu z nejchudších mezi svými sestrami ve vesmíru, na moøi ticha ostrov, jenž mimo smrt nepoznal míru. V oblacích èasu jsem blesky zøel jak apokalypsy ohnivé písmeny, césarùv pokyn otrokùm, krví jak rùžemi kvetoucí arény, zrak muže, pýchu a vùli zemì, tvrdý bojem, zlomený vítìzstvími, zrak ženy, rozkoš zemì, s pohledy vyèítavými, toužícími. A na všechnu slávu svého snu, nádheru noci plamenné, zapomenul jsem pøi pohledu na bratøí svých ruce zemdlené, krvavé, hnìvem sevøené, a v smíchu moøe rozvlnìného pøeražené údery vesel, když se chytaly èlunu pøeplnìného. Øinèení mystických okovù zahømìlo ve snìní mém, a v jeho taktu odvìkém hudbu milionù srdcí uslyšel jsem, milionù srdcí, jak hvìzdy od sebe vzdálených, odcizených,

4 po sobì tajemnì toužících a v mrazivé soumraky pohøížených. Na prahu bratøí usedal jsem, záhadný cizinec, podveèer, a v dalekém šumìní vod, a v písni vìtrù a záøících sfér, o práci zemì a svìtì, jenž v hlubinách lásky se pøede mnou šeøil, k útìše bratøí jsem zpíval, š asten z úsmìvu jejich, a vìøil.

5 VEDRA Iluse v žáru, jak halucinace umírajících žízni! Zem jako pøezrálá puká. Kvìty plamenù neviditelných vyvøely, parasitní, mezi liliemi a jako bøeètany do výše plápolající pøisávají se k nehybným stromùm. Sinavé blesky tøíští se v svìtle, v ironickém nárazu èíší slaví svou hostinu knížata noci Ale jak oblaky nazpìt do moøe odnášejí útìchu vláhy nadìje naše zapadají za horizonty rozpálenými. Jen nìmé vedro tvé spravedlnosti sálá jak brázdy jich letu nad nivami a nad staveništi a nad cestami, kde bílé kameny svítí jak øeèištì ohnì a kde jak námìsíèní plíží se vojska. Žhavý dech práce stoupá nad žhavý dech zemì, nad vlnu žhavìjší vlna, údery tepen na spáncích otrokù sviští jak hvízdání bièù, smrtelnì zvážnìly zraky. Krutost vìkù ožívá v krvi: nebezpeèná procitnutí pralesa nìmého v žáru, kdy stíny se dlouží v zimnièních paøeništích tropù. A na hlavy milionù ze hlubin slunce, trhaného køeèemi bouøí, lávy sopeèné proudy, rozstøíklé v prachu oslòujícím, øítí se v kataraktech. Nìmé jsou nivy, ponurá mìsta; v zakletých jeskyních dílen

6 na rtech za atých utichly písnì ve vøeten výsmìšném vøení, v úlisném šepotu øemenù, v úpìních ohnì a kovù, v zamlklých modlitbách volajících: Vysvobození! A pochodeò hnìvu blíž ještì k zemi se nakloní z modra a zžehne pavuèinný kvìt její! Syèí jeèmenné klasy pøed zraky žencù pøedráždìnými, jak tažení hmyzù, jež usedly na žhavá stébla, v hnìvivém šlehnutí jehel, v klokotném varu nenávistném. A èekajíce na nahá tìla a na rty onìmlé žízní, tvrdì smìjí se svedené vody, v nichž jako trsy jiskøících ostøic, nože pod hladinami, paprsky odražené tøesou se z vírù. A veèery se sady zapálenými! Poslední vegetace ohnì na zøíceninách! Když jako mystické ovoce osudných poznání, slunce, uzrálé v západu horeèném, podzimním listí k zemi padne svou tíží a puká, plod zesládlý pøíliš, a z purpurné kùry omamnou š ávu, proud vonný, øeøavící hvìzdami jader, víno, šumící svìtlem, vystøíkne na rty nesèíslných! Vedra krve a touhy! Èíšemi rajských rozpomenutí jsou srdce! Fermenty žití a smrti zdvihly se na dnì a v jejich parách myšlenky šílí! Tance kol ohòù!

7 Kvìty, jež rozkoše bouøí se lámou! Smrtelná zblednutí v úpalech snìní! Požáry pýchy! Ve zracích zajatcù šílenství tvùrèí! Bolestná procitání tisíce oèí z nìmého množství nedoèkavého, které v úžase tohoto kosmu touží se rozlíti vìky! Hvìzdami zjasnìné cesty království tvého! Dobytí zemì a nebes! Ale v øinèení èíší slaví svou hostinu knížata noci! a tvoje píseò je tichá, jak øeka za horami klokotající, sladký ptáèníku duší! Od obzoru k obzoru šlehá tvùj úsmìv, linie bleskù, ale ztrácí se døíve, než umdleni zdvihneme zraky! Ach, z bolestné promìny vìcí nad Gehennami poznati slávu tvé vùle a jako písmo sdìlení tajných za doby nebezpeèenství, zjasnìné nad ohnìm tahy blankytovými, èísti ji v záøi! Ale snesla by zem tato celé bohatství smíøení tvého? Nepotopila by se loï, pøetížená nákladem královských darù, i s plavci?... Hluboké jsou noci v mìsíci vedra A hvìzdy jak zvoní

8 HUDBA SLEPCU Jdou naše duše v tisíciletích exilem zemì, slepci osleplí mystickou vlnou narození, ke svým vášnivým, kvílícím, hýøícím houslím, ó srdce! v horeèné improvizaci naklonìni. Svìtelná nádhera kosmu, ztracená vyhaslým zrakùm, víøí k nim z tónù, zmìnìná na hudbu tajemstvími, a živé housle jejich, jak plameny v klubko sehnané vìtrem, svíjejí se pod etherných prstù dotyky šílenými, Ke komu kvílí tvá píseò, ó srdce, jak úzkosti výkøik v hoøícím vìzení, žhavými pruty zamøíženém? Jak marnì bušící touha po procitnutí na horkém loži, všemi atmosférami výši zatíženém? Zahrady gigantských kvìtù voní z tvých tónù, triumfálný let duchù v nich slyšíme ze všech nebes se tøást, v bouøi všech bleskù v nich pracují slunce svým pluhem vichøici jisker rozhrnuje z azurných brázd. Všechna moøe v nich kypí, do varu zpìnìná tisíci vesel, prostorù šera, jež letem neznámých køídel se zachvívají, a vlny èasu, jež pláèí, jak vody èistého zdroje, kde ruce bratrovražedné svá krvavá znamení umývají.

9 Hoøce, jak keøe ztracených zahrad, v nich do vìkù dýchají ženy, v temnotách žhavého vìtru polibky støásajíce, mìsíèní záøe v nich k rozkoši zvoní, jak støíbrné kruhy nad bílými kotníky zajaté taneènice. Všechny písnì slité v nich víøí, jak vìky je zpívali bratøí, knížata, proroci, šílenci, svìtci a zavržení, disonance všech životù mrtvých, zoufalství svatého boje, i budoucích jiter, v krvi se šeøících, kuropìní. Ohnivé propasti zemì, noèní blankyty smrti, kvetoucí v kosmickém mravu hvìzdnými asfodely, a všechno, co myšlenku hrùzou a závratí jímá a èeho osleplé pohledy nevidìly. Jsou naše duše v tisíciletích exilem zemì, slepci osleplí mystickou vinou narození, v hudbì tvých vášnivých, kvílících, hýøících houslí, ó srdce, marnì hledají utišení. A když koneènì kosmu nejvyšší souzvuk, milostí objaly v nekoneènost rozpjaté intervaly: proud slzí a krve z osleplých oèí spálil jim tváøe a všechny struny tvých houslí, ó srdce, se potrhaly.

10 BOLEST ÈLOVÌKA Sugescí mdloby ranila nás nepøátelská síla,. ve zracích slunce zajiskøil se tvrdý pohled zlý; z tøesoucích rukou vypadl nám nástroj tvého díla, na balvan v lomech svých jsme, teskni, usedli. Pot setøeli jsme se svých èel, se smrtí hovoøili pod nebem žhoucím bez hnutí, v rud ironickém jiskøení, a jako dìti hlavu svou v klín mateøský jsme položili myšlenku zemdlenou ve vìèný smutek stvoøení. A tehdy vlastní moci magickou, tajemstvím rodu svého, privilegiem skryté slávy své jsme trpìli, knížata zajatá na rýžovištích vládce vítìzného, støežená neviditelnými dohlížiteli, když na svá mìsta vzpomenou, rozkvetlá nad jezery, na hvìzdy nebe rodného v mystických soumracích a v tichu vazby své na zvonù hlahol tisícerý a jásot vìrných zástupcù pøi korunovacích

11 RUCE V oslòující bìlosti svìtla ležela zemì, jako kniha písní otevøená pøed našimi zraky. A takto jsme pìli: Hle, v této chvíli ruce milionù potkávají se, magický øetìz, jenž obmyká všechny pevniny, pralesy, horstva, a pøes mlèenlivé øíše všech moøí vzpíná se k bratøím: V mìstech, jež z hlubokých horizontù se tmí, tragická obìtištì, a kde slunce, mystická lampa, spuštìná nízko z kleneb azuritových, krvavì doutná v dýmu, valícím se nad nádražími a katedrálami, paláci králù a vojsk, parlamenty, žaláøi, amfiteátry, a kde žár milionù srdcí v soumraèná nebesa duchù rozdráždìn sálá, v horeèném vìtru slasti a smrti, zrní žhavého uhlí, železným nástrojem rozrývané; - v zasmušilých mlèeních nížin, v bolestných pøedtuchách léta, když kvìtem vymøelé proudy sil jarních, jak láva kamení v nepohnutosti, dni, jak dìlníci tajemných hutí za sebou plíží se unaveni, a v krùpìjích potu jiskøí se èlovìk i zvíøe, bratrsky sepjati ve jho,

12 pod jedním bièem neviditelným, od východu k západu šlehajícím; na vlnách moøí a duší, kde úzkostné povely plavcù, stržené vírem, kolem stožárù krouží, onìmlé jásotem bleskù, když nebe a vodstva slily se v jediný element hrùzy a smrti; - u všech výhní, stavù a lisù, v lomech a podzemních štolách, na staveništích faraónù, kde zapøaženi úpí národové a staví hroby gigantické pánùm nad nesèíslnými; - v démonickém pohybu kol, pístù a pák a nad hlavami letících kladiv; - na bojištích, ve hvìzdárnách, uèilištích, lazaretech, laboratoøích; - v dílnách mistrù, zamyšlených nad mramorem, kde døíme svìt mocnìjší hrùzy a slávy a z hmoty odvìkých mrákot napolo ozáøen vstává v blýskotu dlát a v tvùrèím zjitøením zrakù; - a tam, kde vášeò na sopeèných úpatích smrti nechává kvésti oranžové zahrady touhy a zráti vína a jedy nejohnivìjší v horeèném slunci nikdy nezapadajícím; a kde rozkoš, alchymista otrávený parami svého marného varu, šílí v halucinacích; - v soumraku tajemství a hudby, kde myšlenka blíží se k místùm zapovìzeným a v orchestrech hømících snem harmonie ztracené zakvílí kovy a ze strun vane proud písní jak vítr prvotní zemì nad únavou duší; -

13 pod gestem panen elektrizujícím, kde jiskøí se jara omamující, noc osudu zvoní polibkù letem, jako rty øeøaví hvìzdy a žena, zbledlá náhle pøi zavolání svého skrytého jména, agóniemi jako po stupních, kluzkých krví, sestupuje k zakletým pramenùm žití, v úpìní vìkù do kruhu hnaných, v žárlivé vøení bytostí neviditelných, a s výkøikem hrùzy zpìt letí, siná, a bolestnými plameny rukou k prsùm tiskne svou koøist: život, kvílící v potkání tohoto slunce; - v nárazech tisíce vùlí, stržených proudy tvé mystické vùle, jediný ve všech milionech pracuje èlovìk, tøesou se ruce nesèíslné, z vìkù do vìkù v køeèi napínají se, nikdy neumdlévající na obou polokoulích zemì V tragickém triumfu snìní jak ruce dítìte hvìzdami pohrávají si jak drahokamy, ale pøi procitnutí nabíhají a tuhnou, krvavé vraždou, zmodralé mrazem vìkù, a v letu zemì, nad propastmi vrávorající, zachytávají se v zoufalství vegetace její Šílené ruce krutého lovce ve štvanici živlù! Kletbou ztížené ruce otroka polonahého u šarlatových výhní práce! V sepjetí modlitby úderem blesku jak písek ztavené ruce pøemoženého! A slzami smyté,

14 bìlostné, záøí pøetékající, vždy krvácejícími stigmaty lásky poznamenané! Magické, léèivé, dotknutí èela ètoucí myšlenky bratøí! Královské, rozdávající! V nebeská ukolébání uspávající! Zethernìlé jak svìtlo a k ovoci mystických stromù prodlužující se celým vesmírem do nekoneèna! A ruce naše, zapjaté v magický øetìz rukou nesèíslných, chvìjí se proudem bratrské síly, jenž do nich naráží z dálek, stále mocnìjší tlakem vìkù. Nepøetržité vlny bolesti, odvahy, šílenství, rozkoše, oslnìní a lásky probíhají nám tìlem. A v úderu vìtru jejich, smysly zhasínajícím, cítíme, jak øetìz náš, zachycen rukama bytostí vyšších, v nový øetìz se zapíná do všech prostorù hvìzdných a objímá svìty.- A tehdy na otázku bolestnou, staletí skrývanou v bázni jako tajemství rodu, jež prvorození sdìlují prvorozeným, umírajíce, uslyšeli jsme kolozpìv vod, hvìzd, a srdcí a mezi slokami jeho, v intervalech kadence melancholické, dithyramb svìtù za sebou následujících.

15 ZPÍVALY VODY Mezi dvìma ohni, slunce a zemì, zakleté bloudíme vìky. Z žíznivých koøenù žití jsme stoupaly k etherným stvolùm, k nádheøe kvìtù, napjatých køeèí bolestné touhy, proudy nummulitových moøí, temnotami pralesù diluviálních, královstvími dávného tvorstva gigantického, jeskynìmi, kde èlovìk, zvíøete tajemný bratr, pøíští vysvoboditel zemì, tišil u nás oheò své krve, zatížené kletbou, hoøící vìènì, neuhasitelný. Hvìzdami rosy jitøní tøásly jsme se na bojištích, øekami slzí jsme ohnivé tekly pøes popravištì, k života zrychlujícím se rytmùm jsme pìly v mramorových mìstech pod mosty triumfálními a vlnobitím svých oceánù v pathosu ironickém jsme hømìly epopej zemí pohøbených v tisíciletích. Žhavými fermenty ohnì kynuly jsme v etherné ledovce oblaèných velehorstev, nad ukrytým ložiskem zlatého slunce pøi zapadání, jak pøeludy vzdušné, odražené dálkami kosmu z obøího svìta nádhernìjšího. Duhu zakleli jsme v pláè vodopádù a pod hvìzdnými zrcadly moøí skrývaly jsme odvìkou válku nesèíslných svých tvorù, nìmých a krutých, hlubiny èerné blesky ozaøujících. Jak oèi hadù fascinující leskly jsme se zrádnými víry

16 na øekách šupinatých, ale podobny høbitovùm tisíce hrobù v zátokách melancholických rozlévaly jsme se jak zapomenutí a slovy modlitby posvìcující jsme šeptaly vroucnì nad magickým varem léèivých zøídel, tisícitvárné. Pøed zraky zoufajícího jemné vlny naše se otvírají jako nesèíslné rty, v šílenství vìènì se pohybující, onìmlé ranou náhlého poznání hrùzyplného. Ale vítìzové ètou naši ukrytou moudrost se svých výší ze støíbrné mapy, jež sálá k nim z hlubin, jak èáry na dlani noci a jak na penízi jiskøící ražení písma, cenu udávající; radostné tajemství žití mluví k nim v našich tisíci cestách, jež se všech temen horských se lijí k jednomu moøi a z polyfonie pramenù našich, veletokù a oceánù, zpívati slyší jedinou laskavou sílu, jež zmìnami nesèíslnými hledá pravou tváø zemì. A hle! Pøed pohledem jejich roztøíštìné vøení milionù rukou tuhne v jedinou duchovou ruku gigantickou, zem objímající, jež v slavném a tragickém gestu sochaøe, hnìtoucího kouli své poslušné hlíny pøemìòuje tajemství vìcí dle nádhery vidìní svého, v muèivé køeèi tvùrèí vždy nespokojená.

17 ZPÍVALY HOØÍCÍ HVÌZDY Každou vteøinu, vždy na svém místì, v mystickém tanci svìtù kroužíme kosmem. A záøící sféry duchù sáláme svùdné krásou. Kolem hlav našich, aureolami zlaté vlasy se jiskøí, napínané jak zvonící lasa vichøicí letu. Do tváøí našich, jež v extázi hoøí, chladivì vìky nám vanou a schvácené štìstím letu svého, záøením bolestné rozkoše vysílené, s výkøikem, jenž letí nekoneènem, harmonický a jásající, klesáme, mystické taneènice a v krvi své, jako pohøbené v rùžích, umíráme. Vstupují sestry na naše místo, bìloskvoucí, a v písni, jež soumraky vìèna se valí, vlnami stále vzrùstajícími, v nové a nové prostory postupuje v mlhovin prachu pozdviženém, záøící pøedvoj mysteria.

18 KOLOZPÌV SRDCÍ Stále stejným zdvihem a klesáním køídel, v polohách vyšších a vyšších opakovaným, nad tíží zemì vítìzí nádhera letu. O cestách milosti zpívají hlasy duchù, jak ptáci dávná svá hnízda obletující, v kouzelných zahradách metamorfos, mystický zahradníku! Slyšíte tajemné šumìní krve? Vøení ve zrajícím kvasu omamujícím? Horeèný hlahol v temnu úlù? Bolestná zaznìní srdcí, ladìných vìky jak struny pro souznìní hvìzdná? Zakvílení strun pøíliš napjatých, pøetržených? A všemi svìty letící ohnivý tón dosaženého souzvuku serafického? Mystická rozpomenutí na objetí slavná milionù, než tento kosmos viditelný tìžkou nádherou zkvetl v nekoneènostech? Signály návratu, oèekávané všemi bytostmi zemì, shromažïující bratrstva lovcù v ironických labyrintech pralesa snìní? V lítosti zástupù nad poli zkrvácenými, v úzkostném blednutí uchvatitelù, v tajemných vítìzstvích ženy,

19 jak plameny na lustru tisíciramenném, pøi každém otevøení dveøí, jimiž se blíží oèekávaní, vìtrem duchové hudby tøesou se srdce. Vítáni buïte pøicházející! Vinohrady našich hroznù nejopojnìjších znaèí vám cestu! Èerné, uhelné stopy našich ohòù, kde pod jiskøením nebeských svìtel jsme sedávali, v mlèení noci o vašem pøíchodu zpívajíce; znamení svatá, která jsme øeèí národù, urèených k zahynutí, na kolmé štíty skal tesávali, sesuté oblouky bran triumfálních vladaøù našich, nánosem vìkù pokryté obelisky chrámù.- Po tajemství bolesti, smrti a znovuzrození sladko je žíti! Pro neviditelnou pøítomnost velkých a svatých našeho rodu, kteøí jdou mezi námi v zahradách svìtla a z dálky všech vìkù hovoøí k našim duším milostiplní, sladko je žíti! Pro královskou vdìènost pøemoženého, jenž dùvìrnì položí hlavu svou na prsa,

20 kde žár tvùj mocnìji zpívá, pro objetí pøítele v oslnìní nejvyšší hodiny naší, sladko je žíti! Pro nadzemskou vùni prvnì rozvitých kvìtù v extázi písnì, v polibkù slávì, sladko je žíti! Pro vznešenou únavu stavitelù sladko je žíti! Pro hvìzdný duchový pohled zem ze všech stran souèasnì objímající: krystalné samoty pólù, pravìkù, prahor, zákona, èísla; tichá moøe zkvetlého svìtla, štìstí, klasù a nocí; horeèné zahrady tropù, krve, žíznì a knížecích snìní; tíži všech plodù, jež uzrály slunci viditelnými i neviditelnými a jež volají po vìtrech a po utržení; víøení rojù pøed odlétnutím; zápasy národù v tisíciletích; harmonický let zemì v nádherné linii dráhy její i v zemìtøeseních; azurná zrcadla nebes i nad ostrovy prokletých malomocenstvím; køídová horstva, kde jednou høímala moøe a kde budou høímati jednou, jiskøení hmyzu v pralesích trávy, jiskøení svìtù v nekoneènostech, jiskøení myšlenky v duchových vegetacích nepoznaného. Pro jemné usmání zrakù, neoklamaných gigantskou Halucinací,

21 sladko je žíti! - Pro krev, která prýští z vìkù do vìkù z atletických ramen vyzdvihujících tíž minulosti, jak závìsy žaláøních dveøí! Pro vznešenou pøíèinu radosti milionù! Pro tajemnou cenu smrti všech bratøí, kteøí pro nás umírali (a všichni co byli, po všechna tisíciletí, na celém povrchu zemì pro nás umírali). Pro všechny setby, zaseté miliony rukou a nesklízené! Pro dráždivý lesk a nebezpeèenství všech moøí nepøeplutých! Pro každou píï zemì, jež urèena je za bojištì vítìzství našich a proto kvìty a zlatem je tajemnì poznamenána! Pro všechnu krásu na tváøích nerozsvícenou, vinu neusmíøenou, kameny v chleby nepromìnìné, bohatství bratøím nerozdaná, polibky na rty èekající, sladko je žíti! Pro výkøik srdce osamìlého když zajásá v úzkosti svojí jako pták zabloudilý, jenž nalezl bratrské množství zpívající, sladko je žíti! Pro vichøice, pøevraty, bouøe! Paroxysmy lásky a vùle! Války duchù! Vìènì žhoucí a žíznivá úsilí sjednocující! Pro mystické úèastenství naše

22 v práci všech dobyvatelù, kteøí poznamenávají události jak stádo ke støíži vypáleným znamením urèení svého, vládnou nad ohnìm a bolestí milionù a smrt posílají na svá pole jak žence a do svých lomù jak lamaèe kamene k stavbì (jak zástup v úžasu k jednomu místu pohlížející nechávají za sebou vìky; a království, jako lodì, do nichž ze bøehu skoèili plavci, až k pøevrhnutí pod jejich vzpøímením se zakolébají). Pro silnou rozkoš rozdrcen býti jako vlna, pohybem bratrského oceánu majestátního a jako trs bílého kvìtu trysknouti k výši pìnou pøi úderu o skaliska zemì zaslíbené. Pro skrytá jara harmonická složená v zapøedení všech vìcí jak motýlí køídla blankytù veèerem opalizujících, šupinami hvìzd rozjiskøená, sladko je žíti! Pro blížící se pøíchod jasného èlovìka tajuplného, jenž jediný v milionech bratøí, co budou a byli, nad prostorem vítìz, promìní zemi od pólu k pólu dle svaté tvé vùle a myšlenkou, která od poslušných sluncí se uèila lehkosti, tanci a písni, usedne ve tvé tajemné radì mezi knížata kosmu sladko je žíti.

23 DITHYRAMB SVÌTU Záøící zrození i hasnutí milionù sluncí do tmy vìkù se tøíští dlouhými rychlými blesky, jak zazrcadlení svìtla na èepeli nože štìpujícího, pøi každém horeèném pohybu ruky mistra. Svìty za sebou následující v tajemství èasu! Gigantická jara vìèného tropu! Koberce mystických stupòù! Údery krve omlazující! Znova a znova se navracející, vždy duchovìji burácející, vichøice vášní! Okøídlená semena letící tisíciletí, klíèivá i uprostøed ohnì! Rozkoši ruky polouvøené, zasévající! Støiknutí žhavého zrní pøes propasti kosmu, mléèné dráhy! Blankyty nesèetných zemí svítící jako pomnìnky jarní, na bøezích øeky extatické, jež letí v rozpjatou náruè moøe tvého!

24 Klokotná víøení s arktických výší roztøíštìné ledy s sebou unášející, krystalná loïstva mrtvých svìtù! Golfické proudy lásky! Svaté žnì Slova! Z pramene každého zrna veletok klasù! Nad každým místem, kam padlo, i nejukrytìjším, tisíce èervencù v ohni! Duševní kosmy! Plující zahrady, šílící ptactvem, zemì snìní! Žhavými rùžemi sršící protuberance tvùrèích sluncí! Svìty zapalující, svìty zhasínající víry spravedlnosti! A všechna slunce, kroužící kolem vìèného slunce neviditelného, záøícího hrobu èekajícího, tajemství nového kosmu skrývajícího, mlèenlivého!

25 Na rtech, jež láskou se tøesou jak vonným vìtrem silným a oživujícím, pøes oceány zní vaše píseò, o paní, novorozencùm. Ukolébavka milionù celým vesmírem otøásající, v jejím rytmickém taktu houpou se bolestné zemì, kolébky duchù.

26 TICHÝ OCEÁN Hlas našich slavíkù v tvém šeru jiskøil se. A poupata jak hudba vøela pøi rozvíjení. Tep srdcí vesel údery V lanoví zvonil jitøní vítr tvùj a zrcadlená do zlata zem táhla kolem nás, jak nábøeží královské nádhery. Však pøed námi a nad námi, nad mysteriem hlubin tvých oceán tichý svìtù neviditelných tisíci hoøel drah, a stále jemnìjší, jak vodopádù šum ve sluchu nemocných, žal zemì, navždy ztracené, se slíval v našich myšlenkách. Na kvìty její vzpomnìli jsme, žádostivì vonící a v skrytém ohni jejím vznícené, jak pøiblížení rtù; na každou lásky vteøinu, jak zabloudilá vèela zvonící, když o sklo oken naráží do zledovìlých blankytù. Na slova soucitného schýlení, extází svatý nach, a na hlas duše andìlský, když bouøi krve tiší mocí svou, na vize prorokù, v nichž jako vìtrem pozdvižený prach pod koly tvého vozu triumfálního hvìzd miliony vrou. Na slunce konejšivé pousmání v zoufalosti dní, když náhle vzeplá na vìcech, jak zlacení tajemných nápisù, na vlídný pokyn hostitelky zástupù, když pole obilní

27 se zaskví z obzoru, jak skývy bìlostné na míse z jaspisu. Na noci za námi, v jichž nebezpeèném ztišení jsme bloudívali, cizinci, jak v pralesích melancholických krás, co zatím z dálek úpìlo tvých splavù vìèných šumìní a ze tvých mlýnù zakletých kol monotónní ráz. Jak všechno tichne z tìchto míst! Po moøi nìmém veslujem, slavíci letí v dálce pøed námi, nad námi výše bez hlasu... Však naše zraky odmìnou, èím víc se bøehù zemì vzdalujem, tím èistìji zøí prvotní nádhery její svatou v úžasu.

28 CHVÍME SE NAD MOCÍ VULE Hvìzdami úsmìvù, s hypnotizujícím strnutím ve zracích, v závojích bleskù a síly, i v letargiích, jak sníme, obraz náš, v druhého svìtla všudypøítomných vibracích, v tisíci duší, které jsme v životì potkali, døíme. A každou vteøinou nìkde v dálce mihne se fantomem cestami vnitøního ticha, nad snìžnou èarou v bratrských krajích, v jeskyních s výdechem mámivým a ve podvìdomém a ve snù výstražných, nepochopených jinotajích. Tváø naše zdrobnìlá, dle rodných, dìdièných pøíznakù modelovaná smrtí, jak v nervózních dotycích dláta, a zase duševní, prýštìní mìsíèné z jemného oblaku, v zrcadlo dechem zamžené v støíbrných liniích sváta, z vln našeho hlasu se noøící, pohybem jejich zvíøená, z hoøkého dýmu rostoucí nad uhlím krvavým dávného slova, v extázích lásky jak tiché slunce v nesmírno zdvižená nad zemí èistou a záønou jak zimní zahrada diamantová... O Pøísný, jenž nad všemi prostory, nad vìtry staletí, zrakùm duší, od vìkù do vìkù bdícím, jsi ponechal vládu!

29 kletí Chvíme se nad mocí své vùle, jež v tohoto života za- zbyla nám jako dìdictví knížecí z tajuplného pádu Tisíce dechù sladkých i otravných v dechnutí našem ožívá, k tisícùm smrtí i slavností volají pro vìky ulité zvony, a vlna, kterou jsme pohnuli, nekoneènem se rozlívá, zrádná i uzdravující, v pøíbuzenství bratøí na miliony. Uèiò svatým náš pøízrak! A tam, kde umdlení pøináší v zápase, a zmatek vojù v den rozhodující, oblakem èerným ho postøi! A tam, kde nepøítel mystický do pláš ù svìtla skrývá se, sugesci pohledù našich záøí svých paprskù zostøi! V mukách tìžce umírajících, v milencù samotu dùvìrnou, s šeptem o vykoupení všech lidí a jemný se zvedne a na mìsta ozáøená v pøedveèer slávy a rukou svou ethernou ukáže bratøím (ó hvìzdy!) v šílenství pùlnoci sebevražedné!

30 STRÁŽ NAD MRTVÝMI Po utišení nesèíslných požárù, když soumraky, jak popel plný jisker, v závìjích se položily mezi válèícími tábory, svých sladkých bratøí hledat vyšli jsme v pøímìøí. A podle blednoucího vyzáøení aureol jsme krásné hlavy jejich poznali, opøené o kamenné polštáøe jak ve snìní. Však páry jitra nového se srážely na jejich èelech rosou smrtelnou, a v onen veèer, který šero své nad tisíci dní našich rozestøel, pod všemi polibky jsme cítili jich tahy tázavé a vynucený jejich úsmìv záhadný. - Bdít budeme nad stany bratøí spících, v modlitbách, a stromy, vody, zemì, budou s námi teskniti i mìsta pøátelská. Uprostøed èerných oceánù znièení ostrovy mlèenlivé budou naše sny a loïstva mrtvých, v horká pásma plujících, na horizontech silných svìtel uzøíme. Nehoøí všechny kvìty tvé se všemi hvìzdami nad hroby nesèíslnými, jak lampy náhrobní za veèerù v oktávu tajemném tvých vítìzù?

31 A nestvoøil jsi miliony jazykù od hoøkých povzdechnutí trav a mechù pokorných až k výmluvnosti plamenù a bílých sluncí v zoufalství, by zakvílely v tisíciletích tíž kletby tvé, žal vìcí pomíjejících? A ze všech bøehù kosmu nepláèe šílenství rukou marnì rozpjatých, tep srdcí oddìlených nekoneènostmi? Hømí ve všem žíravé tvé proudy propastné, vøe jimi kámen, krev i myšlení, oblaky vìcí vìèný vítr v nesèíslné formy pøelívá a místa jednoho se netkl nikdo rukou ani myšlenkou dvakráte. A naše vlastní bytost záhadná! Na hranici své žalmy pìjící v šarlatném plášti plamenù! A s lehkostí, jak obraz nekoneèna ve zracích, tíž provinìní tajemného nesoucí, sen tragický tohoto vesmíru! V ohnivých øasách mìnivých a nádherných, jež do tváøe jí šlehají tvým vìtrem zdouvané a vesmír dávají jí zøíti plameny jak závojem, v tøesení zatajeném stojí vztyèená. A rozjaøená jako v šílenství tisícùm smrtí v ironické tahy pohlíží, z všech èerných rukou pøijímá èíš halucinací a ve pøípitku extatickém životu a slunci, smíøení a nadìjím až ke dnu v temné rozkoši ji dopíjí a dychtivì svou ruku vztáhne po nové a po nové,

32 od vìkù k vìkùm nenasycená, rty žárem žíznì v jedno s èíší ztavené, pøi každém odtržení ledového kovu krvácející. Dni naše nocí oddìleny jsou, však naše noci jako vlna vlny dotýkají se všech nocí vesmíru. Setkání naše odlouèením jest a odlouèení naše setkáním a v setkání i odlouèení bolest jediná, jíž nejvyšším jest výkøikem mlèení. - Však ráno, v šiku svém až státi budeme, kruh slunce žhavý, k zemi obrácen, polnice mìdìná v tajemných rukou, záøí zastøených, hromovým hlaholem se zachví váleèným. A smrti poselství, zvuk letem vibrujících šípù svìtla nejtajnìjšího, vèel hudba mystická nad vegetací duchù víøící, melancholický úder tvého ladìní pro výši tonù v hymnech vítìzství po vìky znìjící - nad naší hlavou zazvoní: signály z nejžhavìjších ohnisk tvého bojištì, jež vyvolené volají na køídla neviditelná, by kryli útok tìžkoodìncù tvých, zápasících na zemi. Všech duší hloubkami se rozhlaholí najednou, a tisíceronásobné se roztøíští tvým celým stvoøením,

33 chodbami nesèíslnými tvých labyrintù mlèících, žaláøi podzemí a zahradami jar i galeriemi tvých liliových svìtel kouzelných. Co naše bolest v tìchto jistotách a závratích a oddanostech, jejichž gesta podobná jsou zoufalství!? V jiskøení úsmìvù jak v hledí oslòující svých tváøí sinou bledost ukryjem, a k bratøím obrátíme zraky radostné jak prameny, v nichž jitøní slunce odrazilo se: i budou podobenstvím zdroje svatého, kde jako zrna písku, k výši zdvižená všech vodstev rovnováhou tajemnou, souhvìzdí rozmetená ethernými vlnami v azurech bolesti a spravedlnosti se usmívají zlatým víøením.

34 ŠÍLENCI Bloudíme tajemstvím zemì, ptáme se vìcí mlèenlivých na jaro, které nepøichází, na kvìty, které se nerozvijí; vždy s jedním pozdravem vìtrùm, jež do vìkù budoucích vanou, vždy s jednou myšlenkou nedomyšlenou, písní nedozpívanou, pøísahou vázaní svìdkové mysterií. Nevlastní dìti tvoje, ó zemì, byli jsme bolesti mlékem jako na prsou svedených matek svých odkojeni; kde naši bratøí pili z tvých drobných a sladkých pramenù vdìènì, pøed slanými vodami oceánù my stáli, žízniví vìènì, a jenom tragická hudba jich bouøí dala nám opojení. K modlitbì díkù my klekli, kde nesèíslní tì proklínali, a plakali jsme tam, kde nesèíslní ti dobroøeèí; hlas náš se jiskøil jak slunce, když bázní onìmly miliony, a když vítìzùm k návratu v triumfu høímala srdce a zvony, rty naše, prorocké, stiskly se v mlèení bolestnou køeèí. Knížata zemì i otroci do krve ubièovaní jak bratøí vcházeli v modliteb našich katedrály: pro všechna èela poznamenaná polibek míru jsme mìli, snùm zemì nejtíživìjším jak povzdechu matky jsme porozumìli

35 a tam, kde bratøí obrátili se s hrùzou, my ještì milovali. V úsmìvech krásy i v pøítulných pohledech vìcí hoøelo pro nás hrobové svìtlo našeho zasvìcení; z ticha agónií k nám vyvøel polibkù dychtivý šepot, z ticha hnusu a umdlení - mladistvých køídel jásavý tepot, z ticha rozkoše - mlèení vnitøního ohnì, v nìmž pracují zatracení. Od jitra k veèeru svému šli jsme jen pøes vìky pøíští: když jsme se bratøím nejbližší zdáli, nejvíc se vzdalovali; nejchudší, ze vzácných svìtel, mramorù, tajemných kovù, k Vìèného slávì my stavìli chrámy, nádheru vraceli slovu, a pokorní, jménem tvé mystické moci nad dušemi kralovali. A aè jsme nesèíslnými životy žili, žárem všech kvìtù kvetli, sluncem své lásky jak oblak pozdvihli v azur iluzí vesmír celý, k zvíøatùm ve jhu se sklánìli jako k bratøím zakletí svého, všech poèetí cítili slast a v lùnech bolestná hnutí nezrozeného, a ve svém srdci oheò všech srdcí - stáli jsme osamìlí. Jen mrtví a z vìkù pøíštích se blížící bratøí odpovídali k radostným poselstvím našeho zaslíbení;

36 v prahnutí naší vùle jak omdlévající v poledním žehu umlkávali, zbledlí, nejdražší naši a našich pohledù nìhu pøijímali jen s bázní, jak tìžce nemocných nebezpeèná políbení. Za zrádce zemì vyhlásili nás tajnì, když její slávu, vìènosti jitøní požár, jsme v extázi vítali na kolenou; o ženì, královnì nové lásky, když jasnovidoucí jsme snili, o muži, vlídném pastýøi živlù, knížeti mystické síly, jenž ovládne bolest v plameny nejvyšší touhy promìnìnou. O slití všech milionù v Jediného Èlovìka vykoupeného, kormidelníka duchové zemì, jenž k bøehùm tvých tajemství pluje, ve smìru svatých tvých vìtrù pne plachty, pøedené tisíciletí, a novou øeèí, mocnou jako øeè andìlù, èistou jako øeè dìtí, kvìty tvých zahrad neviditelných pojmenuje. Ale ani v záøících mlhovinách svìtù nejvzdálenìjších míru jsme nepoznali, moudrosti nìmé mrtvých jsme závidìli: nad každou krajinou krásy, kam zrak náš výbojem dostih, znamení tvého panství suverénního ve všech nekoneènostích, pøed námi hrozivì tmí se vyššími duchy støežené citadely.

37 Z blankytu tisíce blankytù vyšlehlo v gigantických polokruzích, galerie tvé stavby, vždy duchovnìjší, bezmeznou perspektivou; od hvìzdy k hvìzdì, jak roje do nových sídel, v dráždivém èervnu tvé vùle, hierarchie duchù se snáší, mystická vèelstva jednoho úle, o sladkém pracují díle s tajemnou písní zádumèivou. Èím výš, tím hlubší a ukrytìjší je zápas, osudnìjší víry tvé slávy; èím blíže k vìènému moøi, tím s vìtších výší hømí vodopády myšlenky naší, co krùpìj, to vyvøení ohnì v nárazu svìtù: rozdrcena jsou slova jak zrní v stopách tvé bouøe a v letu jak popel padají na naše hlavy pøed majestátem tvé vlády A tehdy, pøed našimi zraky uzavøenými, nový kosmos se mihl: jako sloup rudý vedla nás k nìmu sluncí všech dráha mléèná; a z øeøavého poháru touhy, kde snìní zdroj magický vysech, žízniví vìcnì, poslední víno jsme pili na našich tlaèené lisech, nesmrtelností nápoj, znièení tvarù, zmámení nekoneèna.

38 ÈISTÉ JITRO Když za jitra, snù množstvím zemdleni, jsme vyšli do zahrad, zem celou, jako duši svou, jsme zøeli v ohni rozkvétat; i ptali jsme se vìtrù, vod a stromù, ptákù, vèel: kdo dnešní noci, tajemný, zahradou naší šel? Hrál písek v zlato zmìnìný, kde svaté stopy ležely, šumìly vody léèivé, jak rozvlnìné andìly, dech každý sílu žití mìl jak na sta žhoucích dní, a v každém pohledu byl úžas znovuzrození. Tíž tajemství svých bolestných jsme pøijali jak vùli tvou, pøed rozlomením peèeti list políbený s pokorou; a nepøítel, jenž èíhaje u našich usnul bran, jak unavený posel tvùj byl od nás uvítán. Na nebezpeèných samotách, navštìvovaných démony, sad našich pøání jemný kvet jak lilijové záhony, a nejžhavìjší, nejsladší, nejžádoucnìjší z žen jsme pozdravili, záøící, jak bílé sestry jen.

39 MÍSTA HARMONIE A SMÍØENÍ Sínìmi iluzí v paláci tvém nìmí a užaslí jdem, vždy záhadnìjší je svìt pøed naším pohledem: vždy radostnìjší je smutek, vždy bolestnìjší je smích, vždy dvojsmyslnìjší odpovìdi znamení tvých: záøící moudrost slunce, nocí a jiter královský vjezd, potkání nebes a zemì, proroctví smrti a hvìzd, melancholická zemdlení léta, jemné radosti za jesení a v pohledu milovaného nesmrtelnosti oslnìní. I pøicházíme koneènì do køiš alných síní tvých tich, (š asten, kdo do nich vešel, š astnìjší, kdo nenajde návratu z nich) a celé tajemství svìta bolestného a nádherného pøed námi chví se tam ve svìtle tvého úsmìvu dùvìrného. Každý náš krok a pozdrav, úžasu výkøik i vzdech chodbami blankytù zní tam jak hudba v nekoneèno se šíøících ech, a naše myšlenky nejukrutnìjší, magickým odrazem jak souhvìzdí nejèistší noci tam viditelny jsou všem. Srdce naše tam vzkvétá jak jaro, hnízdo všech skøivanù tvých, modro písní a polibkù nad hlavami pracujících, a v jasu, jak by v jedno se slila slunce všech nebesklonù,

40 dìjiny duše své zøíme tam v kouzelném zrcadle milionù. Jako pøi Asperges tajemném po stupních svìtù pøed námi jdeš, gestem, jež duhové brány nad vìky klene, vše posvìcuješ: genia smutek, žen krásu, veselost dìtí, rozkoše zahoøení, jemný sen kvìtù i zvíøat oddané, nereptající pokoøení. Dobroøeèíme zemím a mìstùm, klasùm a hroznùm všech niv, kdo z našich dlaní se napil, odchází záøiv a sniv a potkání bratøí, i nejmenších, vidíme slavné v úsmìvu tvém, jako potkání knížat s nesèetným, neviditelným doprovodem. A neznajíce již bolestí jiných než nejtajemnìjších všech ztrát: na prahu vnitøních tvých svìtù blízkosti tvojí se bát dobyvatelé pokorní, za tebou jdeme k tvým zahradám, a všechna proti nám vyslaná vojska pøidávají se k nám.

41 VÌÈNÌ ZNOVA pøemoženi, píseò písní poèínáme, sladkostí i hrùzou chví se tajuplných rukou hra; lánem vìkù, ženci tvoji, cestu sobì prožínáme, ale v obzor nekoneèný zraje setby nádhera. Na sta sluncí zapadalo v dálku klasù nedohlednou, ale den a léto duší nad vìky se nešeøí, a až naše píseò dozní, neznámí se bratøi zvednou, v struny naše utišené ruce jasné udeøí. Dokud srdce hømíti budou, pøed slavnostmi zvonù znìní, nad kroužící kouli zemì kolébat se tanec jar, tisíci rtù vìèná žízeò marnì píti zapomnìní, nadìje se k duším blížit pohoøími jitøních par, a smrt dokud mlèenlivá pùjde mìsty víøícími, komnatami svatebními, v rána smyslù líbezná, nad bojišti kosmickými, sluncí sady hýøícími, všudypøítomná a moudrá, jemná, vítìzná: ruce v písni pozdvižené, roztesknìné, hledající, jako kvìty rùsti budou do nesmírna, v záøi tvou; pod klenbami nekoneèna vojska duchù putující v nový šik se utáboøí, hvìzdné stany rozepnou, mocná slova harmonická zníti budou v hlahol svìtù, pøedvoj na výpravì duchù v jasné sféry závratí, a pak s køídly rozpjatými, zastavena ve svém letu, v bouøi èasu zavìšena, nepohnutì èekati.

42 ními ŽENY Co zpívá veèer nad královstvími, nad mìsty, nad ose- a nad cestami tajuplnými, soumraky zarosenými? Èí ruce v sadech západù, když pod nebesy zaplanou, po tisíciletí vám rùže trhají jak na pøivítanou? Když po dni lásky vracíte se z díla svého zemdleni, dech èerné zemì stoupá k vám jak vìkù pøíštích tušení: bratrská mìsta gigantská se tyèí v zlatém obzoru, sen kovù, zahrad svìtelných a rytmù zvíøených a mramorù. A v sluncích, která míjejí a zhasínají, svítají, žen bílé ruce rozpjaté se jako záøe kmitají, a z vìkù do vìkù vás lákají, prchají pøed vámi, a vìèným gestem krásy své k vám hovoøí jak osud, neznámy. Ó mocné ruce záøící, kam naši touhu vedete? Do jakých zahrad procitlých, jež vìky snily zakleté? Do jakých tich, kde zaznívá v žal pøíliš velké nádhery zpìv ptákù polárních nad melancholickými jezery? Myšlenek oblaky jak ostrovy do moøe svìtla èní, pokryté fosforeskující vegetací mìsíèní a našich srdcí zachvìní je zazvonìním na bøezích pøi odpoutání lodí zakotvených na støíbrných øetìzích.

43 A zrakù v lásce zhroužení je plavba v nìmá zamoøí, kde šlehají jak plameny duchových svìtù pohoøí a jako vìtve v sebe zapjaté, nesmírná nebesa se tøesou dávným jitrem kosmického pralesa.

44 ODPOVÌDI Jsme stíženi kletbou: i v letu nejvyšších roztoužení tíži zemì jsme podrobeni, do tmy krve své pohrouženi. Jste mocni a nesmrtelni; a vaše duše tajuplná nese v sobì slunce a jara a vinobraní nesèíslná. V mlèení kosmu, ve støedu hvìzd, jež hasnoucí zkrvavìly, jak v øetìzu strážných ohòù nepøátelských jsme osamìli. Tíží vás odìní tìžkoodìncù: v zápolení, k vysvobození všech bytostí zemì jste vyvoleni. Kleknout na zborcená prsa pøemoženého usilujem, a i když milovat toužíme, nemilujem, nemilujem. Jak ovoce nedozrálé jste ztvrdlí; a ožehnuti tajemným létem, zrajete k slávì bratrských obejmutí. Radost je slunce, vidìné ve snu: pøi procitnutí uhasíná; bolest má tisíce oèí a nikdy docela neusíná S miliony jste v tajemném bratrství spjati a jenom v radosti milionù se budete radovati. K plujícím ostrovùm širokou brázdou vùnì plujem Plujem a ostrovy plují a nikdy se nepøibližujem

45 Královské zraky vaše klamem vás obestøely: ostrovy v záøi, jež v duší vám kvetou, pøed vámi otevøely.

46 JARNÍ NOC Noc tiše zpívala, šum prvních zelení a jarních vod byl její melancholické písnì doprovod; ve výši hvìzdy, svìtelné kalichy nesmírné, dýchaly tìžkou vùni nadzemských vegetací; a ruce bratøí mých, jak pøi smrti na prsou zkøížené, ležely tiché a zklamané a jako kámen ztížené zlomeny prací. Však jejich ruce duchové k hvìzdám se rozpjaly, miliony duší na zemi a ve všech svìtech objaly a dlouhý oddech radostných procitnutí, sváteèní vøení vìèného mìsta, duchových køídel šumìní, hra vìtrù v mystickém osení, orchestrù neviditelných zapìní, zdvihlo se v taktu jejich tajuplného gesta.

47 ÈAS Lípy, které jsme sázeli pro úlù bratrských vèely, chrámy, které jsme stavìli v ohni a mlèení, pro slávu tvou, ruce, jež zimnicí žití se v práci a rozkoši chvìly, na cestì tisícù dávno již v záøícím prachu smíseny jsou: souhvìzdí, kterým jsme dali nejsladší jména své touhy, pøed zraky živých se míhají zmìnìným rytmem a hrou. V tajemství tvoje nebesa nová jsou zotevírána, slunce dne tvého na jinou stranu promítá stín: jak potápìèi z tvých moøí s poklady vìkù nová vystoupla rána, na nových loukách tymián voní, pelynìk, rákos a kmín a v paprskù èíše nalévá mystický podzim smutek a snìní, nejopojnìjší z opojných vín. Ale my èekáme oddanì, jako jsme èekali jednou: tisíce zemí vidíme stoupati z koupele ohnivých par, slunce jak milenci žárliví v touze své pøed nimi rdí se a blednou, z vášnivých, bolestných srdcí jim bouøí svìtelné krve omamný var - zemdleni vìky èekáme stále na tvùj tajemný pøíchod, na bílé blesky, kvìt oblaku tvého, lilie vìèných tvých jar.

48 Kolem nás mihla se znamení:vítìzná vojska našeho rodu, v západù purpurných stanech, jež povstala od ohòù svých, nebesa v zlatì a krvi jak odlesk od vìkù zrajících plodù, jež vonìly z dálky v horeèné samoty vyvolených! A na cestách jitøních, jak skvosty ztracené pøi královen jízdì, posledních nocí magická rosa slzami vyšlehla z lích Uhasla zemì, vysvobozená V hrùze své nesmrtelnosti, z mystických bøehù svých zøíme, jak dále se valí slávy tvé proud: v èerné oblaky mostù, rozpjatých nekoneèností, vždy nádhernìjší svìty, se signály barevných ohòù, vidíme plout: ale jak zrna písku v hodinách pøesýpacích jsou hvìzdy, a znova a znova je obrací vùle tvé mlèení, tíže a soud. Zdrceni nesmírností tvé slávy, èekáme stále, teskni a tiší, na sladké usmání smíøení tvého, skonèení dní, zchladnutí snìní rozžhaveného, na èasu zjasnìní vyšší, zlomení mystické vazby, odpuštìní, a naše slzy, déš vìèný, do srdcí živoucích kanou, v krùpìjích ohnì a touhy tam pálí, vzlykotem lásky tam zní.