Výhody a nevýhody společné měny pro státy Eurozóny

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Právo a veřejná správa Výhody a nevýhody společné měny pro státy Eurozóny Bakalářská práce Autor: Tomáš Gola Veřejná správa a Evropská unie Vedoucí práce: doc. Ing. Lubomír Civín, CSc., MBA Praha duben,

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu literatury uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze dne Tomáš Gola 2

3 Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucímu práce doc. Ing. Lubomíru Civínovi za cenné připomínky, poskytnutí literatury, cílené usměrňování a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce. A samozřejmě také za připomínky týkající se struktury a formálnosti mé práce. 3

4 Anotace Bakalářská práce na téma Výhody a nevýhody společné měny pro státy eurozóny se snaţí zmapovat celý proces evropské měnové integrace od úplných začátků měnových unií, přes formování eurozóny a deklarování výhod a nevýhod aţ po současné ekonomické problémy států eurem platících. Důleţitou kapitolou uvnitř práce je změna původních výhod v nevýhody ukazující se v současné době. Cílem práce je zkoumání historie měnových unií jako takových, vývoj evropské měnové unie, zkoumání a popis teoretických výhod a nevýhod současné společné evropské měny, zkoumání současné situace a problémů eura, transformace a zkoumání některých původních výhod v nevýhody a konkrétní způsoby a moţnosti řešení aktuálních problémů. Klíčová slova Eurozóna, euro, měnová unie, evropská integrace, Evropa, evropská ekonomika, Evropská unie Annotation The thesis Advantages and disadvantages of a common currency for the euro area is trying to map the whole process of European monetary integration from the very beginning of monetary unions, through the formation of the euro area and the declared advantages and disadvantages, to the current economic problems of the euro. An important chapter within the work is the change of some advantages into disadvantages showing up at the present time. The aim is to explore the history of monetary unions as such, the development of the European Monetary Union, exploration and description of the theoretical advantages and disadvantages of the current common European currency, the examination of the current situation and problems of the euro, transformation and exploration of some of the original advantages and disadvantages, possibilities or special methods of solving current problems. Key words Eurozone, euro, monetary union, European integration, Europe, European economy, European Union 4

5 Obsah Úvod Teorie a historie měnové unie Teorie OCA Barreho plán Wernerova zpráva Evropský měnový systém Delorsova zpráva Zkoumání koncepcí měnové unie Konvergenční kritéria Popis teoretických výhod a nevýhod eura pro EU Euro a jeho význam Výhody pro občany a koncové spotřebitele Výhody pro podnikatele Výhody pro studenty Výhody pro stát Makroekonomické výhody Nevýhody a rizika plynoucí z přijetí eura Nevýhody pro občany a koncové uţivatele Současná situace a problémy společné měny Dluhová krize v Evropě Řecko, jeho problémy a záchrana Rekapitalizace evropských bank Záchrana Kypru Změny přístupu k výhodám a nevýhodám eura Transformace původních výhod na nevýhody Řešení eurokrize Kyperská lekce Závěr Seznam pouţité literatury Tištěná literatura Elektronické zdroje

6 Ostatní univerzální zdroje Seznam pouţitých zkratek Seznam pouţitých obrázků Seznam pouţitých grafů Seznam pouţitých tabulek

7 Úvod Euro respektive eurozóna a její jednotná měna je předmětem vášnivých debat a diskuzí jiţ od dob svého vzniku na konci minulého tisíciletí. Po celou dobu existence a fungování eura se s různou váţností a intenzitou objevují rozličné názory na podobu eurozóny, její podmínky a vývoj i celkový význam pro celou evropskou integraci. Tyto otázky a skutečnosti navíc v souvislosti s neustálým zadluţováním jednotlivých vlád některých zemí nabývají na důleţitosti a dostávají se do povědomosti široké evropské veřejnosti. Otázkou vývoje eurozóny se tedy musí zabývat všichni ekonomové i politici v celé Evropě. V současné době přetrvávající a nově se objevující problémy eura a hlavně události blízké budoucnosti nabízejí široký prostor pro zkoumání tohoto tématu. Právě proto jsem si jej vybral. Neustálé tlaky na řešení konkrétních problémů, které se objevují celý rok 2012, potvrzují správnost mé volby. Cílem této bakalářské práce je kritická analýza současné situace evropské měnové unie v rámci Hospodářské a měnové unie EU, kdy v důsledku hospodářské krize dochází k transformaci určitých původně předpokládaných výhod na nevýhody. Dále se zaměřím na dopady této transformace na celkový vývoj eurozóny. Měnovou unií se zabývám konkrétně od počátečních plánů aţ po současné problémy společné měny. Svoji práci rozděluji na další dílčí cíle, nebo spíše na několik bodů - pohled na historii měnových unií jako takových, vývoj evropské měnové unie, původně předpokládané výhody a nevýhody společné evropské měny. V další části práce se jiţ zaměřím na současnou situaci a problémy eura, transformaci deklarovaných výhod v nevýhody a konkrétní způsoby a existující moţnosti řešení aktuálních problémů. V závěrečné části se pokusím naznačit moţný vývoj v nejbliţší budoucnosti. Bakalářská práce pracuje s jednou hypotézou Transformace výhod na nevýhody v době krize. Práce je rozdělena celkem do pěti kapitol. Celá práce je strukturovaná následovně. První kapitolu jsem nazval Teorie a historie měnové unie, kde popisuji fungování a principy obecné měnové unie jako takové, stejně tak její smysl a přínos společnosti. V druhé části první kapitoly se jiţ zaobírám jen současnou měnovou unií a jejím vývojem. Druhá kapitola konkrétně rozebírá teoretické výhody a nevýhody společné měny. Jednotlivé výhody a nevýhody zkoumám z více pohledů pro spotřebitele, studenty, podnikatele, stát nebo obecné makroekonomické dopady. Ve třetí kapitole se snaţím rozebrat současnou situaci, hlavně problémy a příčiny krize měnové unie. Konkrétně pak řeším dluhovou krizi, rekapitalizaci evropských bank a problémy v Řecku a na Kypru. Na třetí kapitolu pak úzce navazuje kapitola čtvrtá, která je zaměřena na změny v chápání původně deklarovaných výhod eura zde zkoumám transformaci právě původních výhod na současné nevýhody. Poslední, pátou kapitolu, jsem nazval Řešení eurokrize. V ní se zabývám moţnostmi řešení současných problémů, detailně pak rozebírám koncept dvou rychlostní Evropy, anebo ponaučení z problémů na Kypru. 7

8 Při psaní této bakalářské práce jsem vyuţíval následující metody a postupy: 1. Studium a obsahová analýza odborné literatury, oficiálních dokumentů a zpravodajských relevantních rubrik, 2. Sběr potřebných a důvěrných dat, 3. Deskripce a komparace dat a jejich identifikace, 4. Analýza a vyhodnocování získaných informací, 5. Vyvození poznatků a závěru. Součástí práce budou věcné tabulky a grafy, které vţdy pomohou přiblíţit danou tématiku. Před psaním této bakalářské práce jsem si poloţil několik následujících otázek. Jaká je historie měnových unií resp. pokusů o jejich vytvoření? Co vedlo vrcholné evropské představitele ke společné měně? Jaké výhody a nevýhody euro přinese? Co nám euro za dobu své existence opravdu přineslo? Proč je aktuálně v Evropě tolik problémů spojených právě s jednotnou měnou? Má současná evropská situace nějaké pozitivní východisko v podobě udrţitelného řešení? Na tyto otázky se snaţím průběţně svými poznatky odpovídat ve své práci, případně v jejím závěru. Vzhledem k zajímavosti a hlavně rozsahu tématu eurozóny a evropské integrace, koncipoval jsem tuto bakalářskou práci jako přípravu pro detailnější analýzu kompletního procesu integrace v Evropě, kterou bych rád provedl jako svoji diplomovou práci. 8

9 1. Teorie a historie měnové unie Od nepaměti aţ do konce 19. století byly peníze kovové (především zlaté a stříbrné) a současně byl vedle sebe v oběhu vysoký počet různých měn. Kaţdá měna byla přesně vymezena svým obsahem drahého kovu a kaţdý pracovník usiloval o kontrolu raţby měny ve svém panství zejména proto, ţe raţebné bylo klíčovým zdrojem příjmů. Kdyţ byly veřejné finance napjaté, peníze byly obvykle znehodnoceny, tj. obsah kovu byl sníţen přistřihováním (obrušováním kousků kovu) či přetavením a vyraţením mincí tak, aby se sníţil obsah drahého kovu ve slitině. Měnové kurzy byly poměrnými hodnotami různých mincí a skutečně poměřovaly váhu drahého kovu v kaţdé minci. Vzhledem k tomu, ţe v kaţdé jurisdikci bylo v oběhu mnoho mincí, nebyl ţivot vůbec jednoduchý: Rozmanitost a různorodost grošů a denárů je tak velká, ţe by bylo téměř nemoţné stanovit jejich přesnou hodnotu a tyto různé mince uspořádat. Vedlo by to k prohloubení chaosu, který by přidělal práci, potíţe a jiné nepříjemnosti v kaţdodenním shonu 1. Tento systém v podstatě fungoval na principu měnové unie a současná měnová unie v Evropě obnovuje původní mechanizmus. Nebo se o to alespoň snaţí. Teprve aţ v průběhu 19. století začali lidé ztotoţňovat měnu s určitou zemí. Na začátku tohoto století byly současně v oběhu zlaté i stříbrné mince. Měnový kurz se mezi nimi měnil v závislosti na jejich těţbě a nálezech. Velká Británie byla první velkou zemí v Evropě, která se rozhodla opustit stříbro a přijmout tzv. Zlatý standard (= základní pravidlo měnového systému, kde standardním ekonomickým měřítkem je zlato). V kontinentální Evropě ale i nadále přetrvával bimetalizmus. Některé země dokonce dávaly přednost stříbru aţ do doby, neţ obrovské nálezy zlata v polovině století zapříčinily vymizení stříbrných peněz na většině evropského kontinentu. Kvůli zachování bimetalizmu zaloţily v roce 1865 vybrané státy v čele se Švýcarskem, Francií a Belgií předchůdkyni dnešní měnové unie - Románsko-evropskou měnovou unii. Jednalo se tak o první myšlenku společné měny pro více států najednou, která se navíc povedla realizovat. Románsko-evropská unie trvala však pouhých 13 let, kdy se kvůli velkým nálezům stříbra v Nevadě výrazně sníţila cena stříbra a novým měnovým standardem se oficiálně stalo zlato. V roce 1873 následoval další pokus o měnovou unii v kontinentální Evropě, a to konkrétně ve Skandinávii. Severské státy Dánsko, Švédsko a Norsko zaloţily Skandinávskou měnovou unii jako součást jejich hnutí k podpoře symbolu společné koruny. S vypuknutím 1. Světové války byla však Skandinávská měnová unie odsouzena k zániku a v roce 1924 oficiálně skončila neúspěchem. Tyto dva případy jsou z historického hlediska zajímavé tím, ţe to byly první pokusy o společnou měnovou unii na území více států. Měny sice byly zaloţeny na cenném kovu, ale 1 Mikuláš Koperník a M.C. Ratio; poprvé publikováno v roce 1816; překlad z francouzštiny Baldwin a Wyplosz 9

10 měnové unie neudělaly nic jiného, neţ ţe jen sjednotily oběţivo. Na rozdíl od dnešní doby nebyly spojeny s ţádnou obchodní dohodou. Největším nedostatkem bylo však, ţe neexistovala ţádná společná centrální banka (nebo orgán), která by chránila zájmy unie a čelila problémům. Kdyţ byly zahraniční podmínky pro dané státy těţko zvládnutelné, jednotlivé země zareagovaly kaţdá svým způsobem tak, aby ochránila své vlastní národní zájmy. Na světě sice dnes funguje celkem 5 různých měnových unií, ale nejprve je potřeba si poloţit zásadní otázku. Co je to vlastně měnová unie? Měnová unie je specifická spolupráce dvou a více států, kdy členské státy pouţívají jednu společnou měnu jako zákonné jednotné platidlo. Takováto spolupráce přináší řadu výhod i nevýhod, je budu konkrétně rozebírat v druhé kapitole a to s ohledem na eurozónu. Ale ohledně přínosu a vývoji této myšlenky se můţeme bavit jiţ teď. Pokud se určitý stát rozhodne pro vstup do měnové unie, musí provést několik důleţitých a často nevratných kroků. Tím nejzásadnějším krokem je ale fixace měnového kurzu národní měny vůči společné měně unie a následné nahrazení národní měny měnou společnou. Tato společná měna je pak platná na celém území (teritoriu) celé měnové unie a dochází tak k přenesení národní měnové suverenity na nadnárodní úroveň, na centrální banku. Nově vzniknutý centrální prvek unie (centrální banka) má na starosti definici společné měnové politiky v celé unii. S procesem měnové integrace je spojeno mnoho pozitivních i negativních efektů, ale o konkrétních výhodách a nevýhodách aţ později, protoţe jejich výčet je opravdu rozsáhlý. Myšlenka jednotné evropské měny pro všechny státy tehdejšího uskupení EEC (European Economic Community) se objevila uţ v šedesátých letech minulého století. V té době sice fungoval mezi členskými státy Systém regulace mezinárodních měnových vztahů (Bretton Woods system 2 ). Tento systém sice vázal všechny měny na dolar a dolar na zlato, nebyl však moc stabilní. V roce 1962 předloţila Evropská komise zásadní návrh na změny v měnové integraci. Návrh počítal se zavedením pevných devizových kurzů (mezi členskými měnami) a s vytvořením evropské rezervní měny. Navíc s rostoucí a postupující integrací se ukazovala nutnost kvalitnější spolupráce členských států v oblasti hospodářské a měnové politiky, kvůli udrţení rovnováhy mezi jednotlivými členy. 2 Van Dormael, A.; Bretton Woods: birth of a monetary system; London MacMillan

11 1.1. Teorie OCA Důleţitým bodem pro budoucí vývoj měnové integrace byla teorie OCA (Optimum Currency Areas). Její počátky sahají do šedesátých let minulého století, kdy Robert Mundell představil ve svém článku A theory of optimum currency areas 3 teorii měnových oblastí, za kterou mu následně byla udělena Nobelova cena v roce Teorie zkoumala klíčová východiska pro úvahy nad nejlepším moţným měnovým uspořádáním. Mundell ve zprávě vyzdvihoval autonomní monetární politiku jako účinný nástroj pro boj s výkyvy hospodářství. Zavedením jednotné společné měny totiţ dochází ke ztrátě této politiky a tak se teorie OCA zabývala vyjádřením této ztráty, resp. do jaké míry můţe ztráta tohoto stabilizačního nástroje postihnout země unie. Rané teorie optimálních měnových oblastí významným způsobem ovlivnily způsob vnímání a posuzování výhod a nevýhod měnové integrace. Teorie OCA se pak později stala všeobecně přijímaným rámcem k metodologickým hodnocením jednotlivých členských i kandidátských zemí. Šedesátá léta minulého století byly nazývány érou zlatého věku. Evropské hospodářství v tomto období trvale vykazovalo povzbuzující růst, zahraniční obchod vzkvétal, nezaměstnanost byla minimální a inflaci se dařilo drţet na přijatelně nízké úrovni. Ţivotní úroveň obyvatel se s hospodářským růstem samozřejmě zvyšovala. Tyto dílčí, ale důleţité, úspěchy přiměly členské země EHS k podniknutí dalších kroků ke společné měnové unii. Dalším důleţitým podnětem byly i vnitřní spory a napětí uvnitř stávajícího Bretton Woods systému Barreho plán V roce 1969 předloţila Evropská komise tzv. Barreho plán, který rozvedl a rozpracoval myšlenku jednotné evropské měny. Plán byl vypracován na popud ukazujících se nedostatků Bretton Woods systému. Na základě Barreho plánu vyzvali tehdejší předsedové vlád a hlavy států členských zemí Radu ministrů, aby navrhla konkrétní představu a strategii pro realizaci Hospodářské a měnové unie. Evropský summit konaný v prosinci roku 1969 v Haagu pověřil v té době lucemburského předsedu vlády Pierra Wernera prozkoumáním a posouzením moţnosti vytvoření této unie Wernerova zpráva Wernerův plán vznikl v roce 1969 na summitu Evropského společenství v Haagu. V roce 1970 byla zpráva (občas vedeno jako Wernerův plán) předloţena Radě ministrů. Tato zpráva předpokládala vytvoření měnové unie ve třech etapách. Podle Wernera se měnová unie měla stát realitou během deseti let. Zpráva dále poţadovala zřízení evropské centrální banky a zároveň převedení fiskálních pravomocí na evropskou centrální úroveň. Vzájemné kurzy 3 A Theory of optimum currency areas American Economical Review (1961) 11

12 členských měn měly ve všech třech etapách podléhat stále uţšímu pásmu rozpětí, aby jejich neodvolatelná fixace byla v závěru snáze proveditelná. Zpráva dále navrhovala volný pohyb kapitálu, pevně stanovené devizové kurzy a konvertibilitu měn členských zemí. O devět let později byl zřízen EMS (European Monetary System) jako reakce na rozpad Bretton Woods systému. V EMS se země Evropského společenství dohodly na vzájemném navázání kurzů svých měn, aby tak mohly předcházet kurzovým výkyvům. Ekonomická a měnová unie je realizovatelný cíl pouze pod podmínkou politické vůle členských států tento cíl realizovat. prohlásila pracovní skupina Rady EU na konferenci v Haagu v červnu roku S postupným vytvářením jednotného společného trhu pociťovala Evropa stále větší potřebu měnové stability. Realizace Wernerova plánu celou dobu naráţela na různé okolní nepřízně (krach Bretton Woods systému, americký dolar zahájil éru volného plování, nestabilita světových finančních trhů, ropný šok v Evropě a následná eskalace inflace, sílící divergence v politikách členských zemí). Pozornost politiků tak byla nuceně odvedena na řešení všech aktuálních problémů, tím pádem odkloněna od budování důleţitých základů měnové unie. Z uvedených důvodů byl Wernerův plán dokonce na krátkou chvíli opuštěn Evropský měnový systém Zbytek sedmdesátých let byl ve znamení zvýšené kurzové nestability. Většina členských zemí EHS byla zapojena do systému pevných kurzů. Mimo se však i nadále drţela Itálie, Velká Británie a Francie. Příleţitostné pokusy o vyšší kurzovou stabilitu vţdy naráţely na nedostatečnou politickou podporu. Neutěšené a nestálé prostředí evropské kurzové fragmentace (protiklad cílů EHS) vyburcovalo členské státy (Belgie, Dánsko, Německo, Irsko, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Velká Británie) v březnu roku 1979 k protireakci v podobě ustanovení Evropského měnového systému. Obnovení procesu měnové spolupráce bylo zapříčiněno poţadavkem na boj s nestabilitou a následnou volatilitou směnných kurzů mezi jednotlivými národními měnami. Hlavním nástrojem EMS byl mechanismus směnných kurzů ERM (Exchange Rate Mechanism), který mezi měnami členských států zavedl pevné kurzy, které však šlo upravovat. Tento mechanismus si ale vyţádal úpravu měnové a hospodářské politiky, jakoţto nástroje pro zajišťování stability kurzů. Členským zemím se tedy v rámci EMS podařilo vytvořit novou zónu rostoucí měnové stability, díky které bylo moţné postupně uvolňovat kontrolu kapitálu. Dalším podnětem pro zavedení jednotné měny a tím pádem i měnové unie bylo v roce 1968 přijetí Jednotného evropského paktu. Tento pakt stanovil rámec pro zavedené jednotného vnitřního trhu a opětovně potvrdil nutnost v podobě vytvoření fungující Hospodářské a měnové unie. 4 Wernerův plán, dostupné z 12

13 Evropská rada schválila Hospodářskou a měnovou unii jako jeden z mnoha cílů integrace v roce Rada následně jmenovala komisi odborníků v oblasti měnové politiky, která byla sloţená z guvernérů centrálních bank Evropského společenství, a pověřila ji navrţením konkrétních kroků k vybudování Hospodářské a měnové unie Delorsova zpráva K finální integraci na úrovni měnové unie došlo aţ koncem osmdesátých let minulého století na základě Delorsovy zprávy (Delors Report; pojmenováno dle tehdejšího předsedy Komise Evropského Společenství Jacquese Delors). Delors byl zároveň předsedou Výboru pro hospodářskou a měnovou unii, který byl pověřen vypracováním plánu přistoupení k EMU (European Monetary Union). Výbor plán vypracoval a Delorsovu zprávu předloţil na jaře 1989 k projednání Radě ministrů, která tehdy zasedala v Madridu. Plán byl nakonec schválen a přijat právě v Madridu, v červnu roku Tabulka 1: Delorsova zpráva Zdroj: ECB Plán počítal, stejně jako Wernerova zpráva, s vytvořením EMU ve třech etapách. Summit v Madridu rozhodl o první etapě, ve které se měly všechny členské státy zapojit do EMS. Tato první etapa trvala do konce roku V říjnu roku 1990 se stanovil začátek druhé etapy na 1. ledna V této etapě šlo o zkoordinování hospodářských a fiskálních politik. Poslední třetí etapa pak měla řešit oficiální zavedení společné měny a přechod měnových politik na centrální úroveň. 13

14 Na základě Delorsovy zprávy rozhodla Evropská rada nejen o zahájení první etapy Hospodářské a měnové unie ( ), ale také fakticky o zrušení veškerých omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy k tomuto datu. Výbor guvernérů centrálních bank pak byl z rozhodnutí Rady pověřen novými úkoly. K těmto úkolům patřila konzultace v oblasti měnových politik a zároveň prosazování jejich vzájemné koordinace, z důvodu dosaţení kýţené cenové stability. Druhá etapa Hospodářské a měnové unie se zahájila zaloţením Evropského měnového institutu ( ). Zároveň k tomuto datu došlo k ukončení činnosti Výboru guvernérů centrálních bank. EMI od svého vzniku neprovádělo ani neodpovídalo za měnovou politiku Evropské unie měnová politika i nadále zůstávala úkolem národních orgánů. EMI však mělo své dvě hlavní úlohy posilování spolupráce mezi centrálními bankami (a koordinace měnových politik) a provádění nezbytných kroků k ustanovení Evropského systému centrálních bank (ESCB), jednotné měnové politiky a ke vzniku jednotné evropské měny. V prosinci roku 1995 schválila Evropská rada název euro, jakoţto oficiální pojmenování jednotné evropské měny, která měla být zavedena v rámci třetí etapy HMU. Společně se schválením názvu bylo potvrzené datum začátku třetí etapy. Třetím a posledním navazujícím krokem bylo neodvolatelné stanovení směnných kurzů měn všech jedenácti členských států (prvních účastníků Měnové unie) a provádění jednotné měnové politiky pod dohledem ECB. Tato třetí závěrečná etapa Hospodářské a měnové unie začala 1. ledna Delorsova zpráva byla také velmi výrazným podnětem k novým jednáním, která vyústila k podepsání Smlouvy o Evropské unii (7. února 1992 v Maastrichtu). Touto smlouvou byla oficiálně ustanovena Evropská unie (EU) a zároveň smlouva upravila zakládající smlouvy Evropského společenství novou kapitolou o hospodářské a měnové politice. Tato nově vzniklá kapitola se tak stala oficiálním základem Hospodářské a měnové unie. 14

15 Tabulka 2: Vývoj EMU Zdroj: Zavedenieura.cz - Server Zavedenieura.cz k tématu Delorsovy zprávy v kapitole Maastrichtská smlouva uvádí následující 5 : Tato zpráva zdůraznila, že jedině vytvoření měnové unie se společnou měnou zajistí plné využívaní výhod vnitřního trhu. Navrhováno bylo vytvoření hospodářské a měnové unie ve třech stádiích. První stádium se mělo zaměřit na urychlení hospodářské konvergence a na posílení koordinace měnových politik. Těžiště druhého stádia spočívalo v technických přípravách na zavedení jednotné měny. Poslední třetí stádium by započalo neodvolatelným zafixováním měnových kurzů, které by bylo následováno nahrazením národních měn. Po letech hospodářských krizí v klíčových světových ekonomikách, kdy došlo k velkému poklesu a zájmu o integrační procesy, došlo v 90. letech opět k návratu k OCA teorii. V té době se totiţ formovala třetí etapa EMU a zároveň došlo k podepsání Maastrichtských smluv (viz dále). 5 Maastrichtská smlouva (Zavedenieura.cz portál patřící MFČR) dostupné z 15

16 1.6. Zkoumání koncepcí měnové unie Nejdůleţitější ekonomický argument ve prospěch doplnění volného pohybu kapitálu také trvalým zafixováním devizových kursů se týkal Itálie a Francie. Míra inflace těchto zemí se v roce 1988 přiblíţila úrovni Německa, obě země zároveň úspěšně sblíţily své politiky s politikou německou. Nebyly však ochotny tolerovat posilování Německa v koordinaci makroekonomických politik a hrát tak vedoucí úlohu. Nově vznikající jednotnou evropskou měnu by neřídila Bundesbanka, jakoţto dominantní banka v EMS, ale společná instituce společenství, kde by kaţdý člen získal podíl odpovídající ekonomické vyspělosti. Vycházelo se ze stejné logiky, kterou obsahoval Schumanův plán (plán na sjednocení Evropy od tehdejšího francouzského ministra zahraničí) v padesátých letech. Tentokrát to byl však projekt EMU, který měl být schopen udrţet německou národní banku v pevné struktuře Společenství. Kdyţ Delors v roce 1986 vyzval k urychleným krokům k uvolnění kapitálu a jeho pohybu po Evropě, nastartoval tím proces, který skončil vytvořením měnové unie. Pojetí EMU se v Delorsově zprávě příliš nelišilo od Wernerova plánu. Jednalo se o úplnou liberalizaci kapitálových transakcí, plnou integraci finančních trhů a úplnou a neodvolatelnou konvertibilitu evropských měn. Wernerův plán byl však přeci jen o něco napřed. Na rozdíl od Delorsovy zprávy navrhoval harmonizaci daní nebo jednotnou fiskální politiku jakoţto jednu z podmínek pro měnovou unii. Tyto poţadavky byly však ve své době politicky neprůchodné, coţ vyvolalo vlnu nesouhlasu s tímto plánem, zejména pak ze strany Francie. Francie se totiţ obávala moţné ztráty své nezávislosti, zejména v hospodářské politice, a proto celé jednání o měnové unii zablokovala. Delorsova zpráva takové podmínky neobsahovala, zejména kvůli nutné politické průchodnosti a tím pádem jednotnému souhlasu všech členských zemí. Jak se později ukázalo (viz. následující odstavec), jedná se o základní nedostatek jinak dobré myšlenky, který vedl k současným problémům eurozóny zejména k nezdravému předluţování států. Současná podoba eurozóny je tak spíše obrazem politických kompromisů neţ výsledkem ekonomické nutnosti a původních představ. Wernerův plán byl výsledkem lehkého politického kompromisu, jenţ se postupně rodil na základě debat o konkrétních formách a dalších postupech evropské integrace v oblasti měnové unie. Proti sobě stály dvě skupiny monetaristé a ekonomisté. První skupina poţadovala nezbytné a okamţité zavedené společné měny, kdeţto ekonomisté tvrdili, ţe je potřeba nejprve dosáhnout většího politického konsenzu a aţ následně začít přemýšlet o zavedení společné měny. Zajímavým faktem je, Wernerův plán byl od jeho vzniku brán jako předstupeň politické unie. Problémem obou koncepcí byly v té době neustále pokračující politické rozpory v Evropě. Výsledná realita se totiţ lišila od původních poţadavků na sjednocení Evropy měnovou unií. Jak se v dnešní době ukázalo, jedna z příčin současné krize je a bylo nedostatečné sladění politik a závaznost přibliţování hospodářských politik. Tento rozpol se následně projevil rozdílným zadluţením různých zemí, které překračovalo Maastrichtská kritéria. Ani jedna 16

17 koncepce v sobě neobsahovala plán, jak této situaci zabránit a jak ji řešit resp. předejít. Tento problém je tak řešen aţ dnes pomocí Fiskálního kompaktu (mezivládní dohoda 25 zemí EU o právně vymahatelné a přísnější rozpočtové kázni). Server Euroskop.cz k tématu evropských koncepcí navíc dodává 6 : Delorsova zpráva byla značně ovlivněna politikou Bundesbanky. Tehdejší prezident Bundesbanky Karl Otto Pöhl trval na tom, že Společenství by mělo mít pravomoc omezovat rozpočtové deficity členských zemí v EMU, protože v rozsahu, praktikovaném dříve některými členy jako Itálie, by to znamenalo hrozbu inflace pro celé Společenství. Zpráva tak navrhovala snižování deficitů. Některé země byly ale proti. Považovaly to za porušení svých daňových suverenit. Kromě toho se domnívaly, že o tom, zda půjčit peníze vládě, by měl rozhodovat trh, samozřejmě za podmínky, že exekutivám nebudou na trzích poskytována žádná zvláštní privilegia a že centrální banky nebudou moci tisknout další peníze na pokrytí deficitu. Rozdílnost obou zpráv (Werner a Delors) byla především v mnohem jasnějším určení institucí Evropské měnové unie, které ve své zprávě publikoval J. Delors. Tehdejší předseda Evropské komise navrhoval, aby měnové otázky řídil jen ESCB (ve zprávě označovaný jako Eurofed, po vzoru amerického centrální banky FED). Naopak rozhodování o měnové politice měla přijímat Rada sloţená z guvernérů centrální bank a členů Výboru ESCB. Rada měla být dle německého vzoru nezávislá na národních vládách a jejím úkolem bylo udrţování cenové stability a podporování společné hospodářské politiky. Delorsova zpráva pak dále poţadovala, na rozdíl od Wernerova plánu, svolání šéfů vlád a států na společnou konferenci. Ta se uskutečnila v Římě ( prosince roku 1989). V té době blíţící se sjednocení Německa celý proces budování hospodářské a měnové unie ještě urychlilo. Na této konferenci se dospělo k jednotě (stavu) Evropského měnového institutu. Na počátku následujícího roku pak ministři financí Společenství schválili statut politicky nezávislé Evropské centrální banky. Jejím hlavním úkolem bylo zajišťování stability měny Konvergenční kritéria Důleţitým bodem současné měnové unie (eurozóny) jsou tzv. Konvergenční kritéria 8 (téţ známo jako Maastrichtská kritéria), která de facto formulují jasně nastavená pravidla (kritéria) pro přijetí eura, které je pro vstup do eurozóny nutné splnit. Kritéria lze rozdělit na měnová a rozpočtová. Měnová kritéria se týkají inflace (její velikosti), stability měnového kurzu a 6 Eurozóna léta (Euroskop.cz portál patřící Vládě České republiky) dostupné z 7 Eurozóna léta (Euroskop.cz portál patřící Vládě České republiky) dostupné z 8 Podmínky pro přijetí eura Konvergenční kritéria (Zavedenieura.cz portál patřící Ministerstvu financí ČR) dostupné z 17

18 úrokových sazeb (jejich výše). Rozpočtová kritéria zase stanovují maximální moţnou výši schodku státního rozpočtu a veřejného dluhu (v poměru k HDP). Průměrná roční inflace státu usilujícího o vstup do eurozóny nesmí přesáhnout o více neţ 1,5% průměrnou roční inflaci tří členských států s nejlepšími hodnotami inflace (neznamená nutně tři státy s nejniţší inflací). Pod stabilitou měnového kurzu rozumíme zapojení do systému ERM II (Evropský mechanismus směnných kurzů), a to alespoň dva roky před vstupem do eurozóny, kdy po celou dobu nesmí dojít k devalvaci kurzu domácí měny. Úrokové sazby resp. dlouhodobá nominální úroková sazba nesmí přesáhnout o více neţ 2% průměr tří členských zemí s nejlepší cenovou stabilitou. Konvergenční kritéria dále stanovují maximální dovolenou výši zadlužení veřejných rozpočtů podíl státního dluhu na HDP nesmí překročit hranici 60% a podíl deficitu státního rozpočtu na HDP pak musí být niţší neţ 3%. V roce 1999 splňovalo Maastrichtská kritéria 13 členských států (viz. graf na následující straně), ale ne všechny se zapojily do měnové unie. 18

19 Tabulka 3: Ekonomické ukazatele a Maastrichtská kritéria členských států Zdroj: EMI

20 Teorii měnové unie zakončím věcným citátem o optimální velikosti měnové oblasti (Baldwin a Wyplosz, 2008, strana 370):, p je zachyce.. Tato myšlenka Obrázek 1: Historie evropské měnové integrace Zdroj: Zavedenieura.cz zaloţení Evropského hos. společenství (Belgie, Francie, Itálie, Německo, Nizozemsko, Lucembursko) 1979 ustanovení Evropského měnového systému 1992 Maastrichtská smlouva 1999 ustanovené eurozóny a eura jedenácti z patnácti tehdejších členů EU 2002 euro se v podobě hotovosti dostává do oběhu (nově i v Řecku) 2007 Slovinsko zavedlo euro 2008 Kypr a Malta začíná platit eurem 20

21 2. Popis teoretických výhod a nevýhod eura pro EU Teoretické výhody a nevýhody eura je potřeba rozloţit do několika kategorií, protoţe například výhoda pro koncového spotřebitele nebo občana se vůbec nedá porovnávat s výhodou například pro bankovní sféru nebo národní vlády. To samé platí o nevýhodách společné měny. Tabulkové nevýhody eura jako takové prakticky neexistují. Pod pojmem nevýhod se často uvádějí spíše obavy občanů nebo například v současné době formovaná Bankovní unie EU. Na druhou stranu některé nevýhody se ve výsledku nakonec stávají výhodami. Konkrétně mám na mysli například přizpůsobování se normám EU ze strany výrobců, které pro ně jednoznačně znamená zvýšení nákladů. Výsledkem této nevýhody je pak ale výhoda pro koncového spotřebitele v podobě vyšší kvality nebo bezpečnosti. Při zkoumání nevýhod eura je tedy vţdy třeba pracovat s relativitou, která vţdy závisí na konkrétním úhlu pohledu. Za obecné nevýhody nebo spíše rizika a názory proti euru můţeme povaţovat následující tři body. Neomezený pohyb kapitálu můţe přinášet nebezpečí v podobě hrozícího přelévání zdrojů z oblastí s niţší produktivitou do oblastí, kde naopak panuje produktivita několikanásobně vyšší. Přechod na společnou měnu přináší kaţdé firmě nové a nečekané náklady, zejména v podobě adaptace na nový systém nebo pracovní přípravu zaměstnanců, zpracovávání dat nebo nutnou úpravu informovanosti klientů a zákazníků. Posledním bodem je nemoţnost obchodování s měnami, které zaniknou, a tudíţ zmenšení zisků všem zainteresovaným stranám. S tímto bodem souvisí i nemoţnost vyuţívat směnný kurz jako nástroj měnové a obchodní politiky. Konkrétním aktuálním nevýhodám se budu dále věnovat v druhé části této kapitoly. Později v této práci se podívají i na transformaci původních výhod na nevýhody. Historie nám velice přesně ukazuje, ţe cesta k realizaci nápadu společné měny nebyla vůbec jednoduchá a ani jednoznačně daná. Důsledkem rozpohybování projektu EMU v roce 1990 byla především intervence Francie, která si přála a odhodlaně šla za svým cílem nahradit dominantní postavení Bundesbanky společnou kontrolou měnové politiky v celé Evropě. Jedním z dalších faktorů byl určitě fakt, ţe bylo nutné posílit strukturu tehdejšího Společenství, a to z důvodu raketového růstu německé ekonomiky a dominance Německa jako nejdůleţitějšího státu 9. Francie tak ze své politika učinila ve vztahu k Německu politiku evropskou. Tuto politiku přijaly následně (z různých důvodů) i další evropské státy Belgie, Itálie, Španělsko. Federalisticky orientovaná byla pak i velká část Evropského parlamentu. Stejné nebo hodně 9 Měnová unie pro a proti (Euroskop.cz portál patřící Vládě České republiky) dostupné z 21

22 podobné cíle sdílela i Evropská komise, jejíţ předseda Delors sehrál pří tvorbě projektu evropské měnové unie rozhodující úlohu 10. Projekt měnové unie se těšil podpory také ze strany důleţitých průmyslových a finančních okruhů v celé Evropě. V té době dokonce vzniklo Sdruţení pro Evropskou měnovou unii, které zaloţili významní podnikatelé doby. V čele sdruţení stanul prezident nizozemské společnosti Philips, jeho zástupcem pak byl například prezident největší italské automobilky Fiat. Od projektu sdruţení se očekávala především úspora transakčních nákladů ve výši minimálně 15 miliard ECU (evropská košová měnová jednotka slouţící k zúčtování mezinárodních operací, předchůdce eura), vyvolaných nutností finančních konverzí jednotlivých měn. Dalším očekáváním byla liberalizace trhu v odhadovaném objemu 40 miliard ECU ročně 11. Pro průmysl byl pak důleţitý jeden argument ve prospěch měnové unie jistota, se kterou by podniky mohly dlouhodobě plánovat své investice a budoucí obchody v rámci Společenství. Průmysl byl dále motivován přetrvávající obavou z moţného narušení programu jednotného trhu, především díky měnovým problémům. Měnová unie by ale takové nebezpečí mohla úplně vyloučit Euro a jeho význam Jako první si ale musíme vysvětlit, co euro vlastně je nebo znamená. Euro je oficiální (a jediná) měna eurozóny a po americkém dolaru druhá nejdůleţitější měna ve světovém měnovém systému. Euro je aktuálně platidlem v 17 z 27 států Evropské unie a v šesti dalších státech mimo EU. Zmíněných 17 států tvoří eurozónu. Při zaloţení Evropské unie v roce 1957 se členské státy soustředily hlavně na vybudování společného obchodního trhu, aby Evropa posílila svoji konkurenceschopnost v globálním měřítku. Postupně se však ukázala potřeba prohlubování hospodářské a měnové spolupráce, aby se vnitřní evropský trh mohl neustále rozvíjet. Proto v roce 1991 schválily členské státy Maastrichtskou smlouvu (Smlouvu o Evropské unii) a rozhodly, ţe Evropa bude mít v budoucnu silnou, stabilní a jednotnou měnu (euro). O 7 let později bylo přijato rozhodnutí o tom, které členské státy přijmou euro jako první. Vize se stala realitou v roce 1999 zavedením eura. Do oběhu se měna ve formě mincí a bankovek dostala v roce 2002, konkrétně 1. ledna. Dle údajů Evropské komise šlo tento den do oběhu 14 miliard kusů bankovek a 52 miliard kusů mincí. 10 Měnová unie pro a proti (Euroskop.cz portál patřící Vládě České republiky) dostupné z 11 Měnová unie pro a proti (Euroskop.cz portál patřící Vládě České republiky) dostupné z 12 Měnová unie pro a proti (Euroskop.cz portál patřící Vládě České republiky) dostupné z 22

23 Evropská unie vynakládá velké úsilí na prosazování evropské integrace. Nicméně toto úsilí se často skrývá hlavně v různých smlouvách a právních textech. Měna euro je tak jedním z nejvýraznějších a nejhmatatelnějších symbolů evropské integrace, společné identity a sdílených hodnot. Kdyţ se podíváme na výhody eura jako takové, musíme si v první řadě poloţit otázku, jaký uţitek (obecně) nám euro vlastně přináší? Cílem hospodářské a měnové unie (potaţmo eura) je totiţ zajistit lepší fungování evropského hospodářství jako celku, tvorbu nových pracovních míst a s tím spojenou větší prosperitu celé Evropy. V současné době euro přispělo ke vzniku druhého největšího hospodářství na světě. Mezi hlavní obecné výhody eura patří: stabilní měna, transparentnost cen, integrovanější finanční trhy, výkonnější hospodářství a jeho silnější pozice v globálním měřítku, snadnější mezinárodní obchod Výhody pro občany a koncové spotřebitele První výhodou pro občany a koncové spotřebitele je snadnější orientace v cenách a jejich vzájemné porovnávání. Při nákupu v zahraničí má jedinec (člen eurozóny) moţnost snadnější a rychlejší orientace v cenách. Jednotná měna totiţ umoţňuje snadné porovnání konkrétních cen za zboţí prodávané v zahraničí i v jeho domovské zemi. Důvodem této výhody je prosté vyjádření ve stejné měně. Odpadá tak zdlouhavé, nepříjemné a často nepřesné přepočítávání kurzu na domácí měnu. Snadnější orientace v cenách zvyšuje konkurenční tlak, coţ přináší spotřebitelům další výraznější výhody - vyšší kvalita sluţeb za niţší cenu a pestřejší nabídku zboţí a sluţeb. Za druhou výhodu povaţuji dostupnost levnějších půjček. A to z důvodu, ţe se ECB (Evropská centrální banka) snaţí drţet inflaci na nízké úrovni, která se následně odráţí v nízkých hladinách nabízených úrokových sazeb. Z toho tak plyne teoretická snadná dostupnost levných úvěrů, ovšem pouze pokud se lidé zadluţují rozumně. Realita můţe být však úplně jiná. Další, třetí, výhodou je asi ta obecně nejznámější a to pohodlnější cestování. Při soukromých i sluţebních cestách odpadá nepříjemná nutnost v podobě nákupu valut. S tím je spojena dvojí úspora - času (hledání nejlepší směnárny) a peněz (poplatky směnárně). Pohodlnější je i nakupování, o kterém jsem částečně psal v prvním odstavci této kapitoly. U fyzické manipulace s penězi odpadá riziko falešných bankovek, protoţe jako obyvatel eurozóny stále disponuji svými, a tak přesně vím, jak mají mince a bankovky správně vypadat. Se znalostí měny je spojeno i pohodlnější placení, protoţe automaticky vím, jak která mince nebo bankovka přesně vypadá. Této výhody v dnešní době vyuţívají i obyvatelé států mimo eurozónu nebo dokonce Evropu - Monako, Andorra, Černá Hora, Kosovo, San Marino, Mayotte nebo Zimbabwe. K tomuto bodu bych ještě rád poznamenal, ţe vstupem do eurozóny se změnila i pravidla pro bankovní poplatky - ministři financí členských států se totiţ v 13 v této podkapitole jsem čerpal z oficiálních informací Evropského společenství z roku 2007, které v tištěné podobě vydalo Generální ředitelství Hospodářských a finančních věcí 23

24 minulosti dohodli na radikálním sníţení poplatků za výběr hotovosti z bankomatu nebo za placení kartou (kreditní i debetní) Výhody pro podnikatele Euro přináší všem podnikatelským subjektům několik opravdových výhod. Nejdůleţitější výhodou je bezpochyby pro všechny podnikatele odstranění kurzového rizika. Samozřejmě tato výhoda platí pouze pro vzájemné obchody na území Eurozóny (obchody plněné eurem). Ať uţ se subjekt orientuje na import, export nebo i vnitrostátní obchody, je pro něj podstatný fakt, ţe hodnota transakce a výsledný reálný zisk bude stále stejný, ať uţ se smluvený obchod plní ihned nebo aţ za několik měsíců či let. Vývoj kurzů národních měn vůči euru se totiţ nedal (a nedá) nikdy spolehlivě do budoucna odhadnout. I kdyţ bankovní sektor nabízí různá zajištění takových rizik, nejedná se o zanedbatelnou poloţku v rozpočtu daného subjektu. Navíc čím delší je zajišťované období, tím vyšší jsou náklady se zajištěním spojené. Konkrétní výhodu bych rád ukázal příkladem na nejznámější české exportní firmě - Škoda Auto. Německé zastoupení automobilky můţe modely automobilů vyváţet do Francie, Španělska nebo Portugalska a stále bude inkasovat stejnou částku, řekněme za jeden automobil. Kdyţ bude ale české zastoupení Škody vyváţet automobily do Německa, sice stále bude inkasovat zmíněných , ale převedení eur na české koruny můţe jednou tato částka znamenat Kč a podruhé Kč. Samozřejmě, pokud se kurz zvýší, bude si představenstvo automobilky tleskat. Pokud ale naopak kurz bude směřovat opačně, najednou budou inkasovat záporné částky (záporné vůči stanovené hodnotě vozu, která by v tomto případě byla Kč). V tomto bodě se ukazuje jeden z největších přínosů jednotné společné měny pro státy eurozóny. Druhá výhoda úzce navazuje na předchozí, jedná se o sníţení transakčních nákladů. Podnikatelské subjekty obchodující se zahraničím jako nečlen eurozóny totiţ musí vést dvojí účetnictví (v domácí a zahraniční - obchodované - měně). Vstupem do eurozóny tak pro daný subjekt odpadá tato nákladná povinnost. Dalším transakčním nákladem je potřeba dispozice zahraniční měny nebo devizového účtu. Subjekt musí platit za konverzi měny nebo za vedení devizového účtu, které je však vţdy draţší neţ vedené běţného účtu v národní měně. Vstupem do eurozóny pak odpadá i tato nákladná nutnost, protoţe euro se stává národní měnou. Další významnou úsporou transakčních nákladů je vstup do společného platebního prostoru SEPA (Single Euro Payment Area). Tento prostor umoţňuje provádění přeshraničních plateb stejně snadno, bezpečně a za stejných podmínek jako je tomu u domácích plateb. 14 Výhody pro občany a spotřebitele (Zavedenieura.cz portál patřící Ministerstvu financí ČR) dostupné z 24

25 Další výhodou je určitě obecně niţší úroková sazba. Hlavním cílem ECB (European Central Bank) je totiţ péče o cenovou stabilitu, která se následně odráţí v niţších úrokových sazbách komerčních bank. Nízké náklady na správu úvěru jsou pak výrazným prorůstovým faktorem při ekonomickým dohánění nejvyspělejších zemí Eurozóny. Nízká inflace udrţuje nízké úrokové sazby. A nízké úrokové sazby zase znamenají více investic. To znamená, ţe podniky si mohou snáze půjčovat (úvěry jsou pro ně dostupnější) na investice do výzkumu nebo nových strojů. Správné investice vedou k lepším sluţbám, vyšší produktivitě, hospodářskému růstu a lepším pracovním podmínkám nebo většímu počtu pracovních míst. Graf 1: Vývoj inflace Zdroj: Eurostat ype Jednotná měna také v neposlední řadě usnadňuje přes hraniční fúze mezi podniky Výhody pro podnikatele (Zavedenieura.cz portál patřící Ministerstvu financí ČR) dostupné z 25

26 2.4. Výhody pro studenty Euro studentům nepřináší ţádné specifické výhody, jen jim usnadňuje jejich aktivity kolem i spojené přímo se studiem. Studentský ţivot, konkrétně ten vysokoškolský, je často o objevování moţností a cestování. Jednotná měna téměř v celé Evropě tyto radosti jen usnadňuje. Protoţe studentské cestování je často spontánní a plánované na poslední chvíli, díky euru odpadají jakékoliv starosti ohledně placení - akceptace měny a platebních karet, dostupnost bankomatů. To vše spojené s otevřenými hranicemi evropských států dodává obecně cestování pohodlný komfort. Není tedy problém se například z Francie vydat do Německa, Rakouska, Španělska nebo Portugalska - platební systém je všude stejný tak jedinou starostí zůstávají aktivity ve zvolené destinaci. S výhodami pro studenty je úzce spjat i evropský studentský program Erasmus, umoţňující zahraniční studia téměř po celé Evropě. Zmiňuji jej záměrně, protoţe veškeré studentské granty a podpory jsou vypláceny bez výjimky v eurech. A to i studentům ze zemí mimo eurozónu nebo naopak směřujícím mimo eurozónu Výhody pro stát Výhody plynoucí z eura nejsou jen pro spotřebitele nebo podnikatele, ale i pro státy. Členské státy mají z eura uţitek, protoţe jejich vlády šetří (nebo mohou šetřit) státní finance. Je to dáno hlavně tím, ţe nízká a stabilní inflace přináší levnější vládní půjčky neţ v minulosti. Následné niţší platby úroků za státní dluhy uvolňují prostředky na veřejné sluţby nebo na sníţení daní. Kromě výhodnějších úroků napomáhá nízká inflace i sociální soudrţnosti. Nestálá míra inflace v minulosti přispívala k prohlubování propasti mezi bohatými a chudými regiony. Se stabilní inflací je mnohem snazší vypořádávání s tímto problémem, především co se týká zachování hodnoty majetku (ochrana před poklesem hodnoty) chudších regionů nebo udrţení kupní síly. Díky své velikosti a síle je hospodářství eurozóny odolnější a mnohem lépe chráněno vůči hospodářským otřesům neţ národní ekonomiky v minulosti, které byly často zasaţeny nárůstem cen energií nebo měnovými problémy na globálních trzích v této podkapitole jsem čerpal z oficiálních informací Evropského společenství z roku 2007, které v tištěné podobě vydalo Generální ředitelství Hospodářských a finančních věcí 26

27 2.6. Makroekonomické výhody Se vstupem do eurozóny má vedení kaţdé centrální národní banky moţnost podílet se a spolurozhodovat o měnové politice ECB. Evropská centrální banka svým rozhodováním o klíčových úrokových sazbách výrazně ovlivňuje chování evropské ekonomiky nejen jako celku, ale i jednotlivých národních ekonomik. Další makroekonomickou výhodou je určitě tlak na státní rozpočet respektive na jeho deficit. Mít zdravé a vyrovnané veřejné finance je (nebo by mělo být) ve vlastním zájmu všech členských států eurozóny. Kaţdý člen je totiţ vystaven určitému tlaku na státní rozpočet nebo spíše na rozpočtovou kázeň, jejíţ vynucování je podpořeno hrozbami různých sankcí. Tento tlak (dohled na jednotlivé rozpočty) je dán tím, ţe pouze při odpovědném přerozdělování veřejných financí je moţné čelit soudobým výzvám (zadluţenost, stárnutí populace, hospodářský růst nebo boj s nezaměstnaností). Určitou výhodou je také ochrana před moţnou krizí platební bilance. Současná globální ekonomika plná nekontrolovaných kapitálových toků je velice náchylná ke vzniku a následnému rychlému šíření finančních problémů, turbulencí a paniky. Malé a otevřené ekonomiky jsou totiţ mnohem náchylnější na otřesy finančních trhů neţ ekonomiky velké a silné. Z tohoto pohledu je třeba vnímat ochranu ekonomik členů eurozóny jako velice uţitečnou pomoc před různými krizemi platební bilance a hlavně přínos a podporu stabilitě národních ekonomik Nevýhody a rizika plynoucí z přijetí eura Nevýhodami eura pro konkrétní cílové skupiny se budu zaobírat v následujících podkapitolách. Zde bych rád rozebral dvě obecné, ale zato významné nevýhody. První velkou nevýhodou eura respektive jeho zavedení je ztráta samostatné měnové politiky. Se zánikem národní měny totiţ zaniká i pravomoc centrální banky provádět měnovou politiku. Tato pravomoc je vstupem do eurozóny převedena na ECB, navíc bez ohledu na aktuální potřeby národní ekonomiky. ECB totiţ na eurozónu nahlíţí jako na celek a nerozlišuje jednotlivé národní ekonomiky. Jedná se tak o velké ochuzení a ztráta jednoho nástroje z makroekonomické stabilizační politiky. Další nevýhodou je riziko vnímání inflace. Dle názorů MFČR mají obyvatelé dnešních států eurozóny pocit, ţe zavedení eura vyvolalo zvýšení inflace. Nicméně grafy a statistiky vývoje inflace tuto obavu vyvrací. Ve skutečnosti sice došlo k nárůstu cen, ale jen některých poloţek - např. v restauracích, v salonech krásy nebo za drobné sluţby. U jiných druhů zboţí a sluţeb ceny po zavedení eura stagnovaly nebo klesaly, takţe celkový dopad na inflaci byl minimální. Jak udává MFČR, tomuto riziku nebo obavě ze zdraţování kvůli zavedení eura je třeba 17 Makroekonomické výhody (Zavedenieura.cz portál patřící Ministerstvu financí ČR) dostupné z 27

28 věnovat maximální pozornost. Cituji z internetových stránek patřících Ministerstvu financí ČR 18 : Proto také Národní plán zavedení eura v České republice zdůrazňuje princip cenové neutrality při přechodu na euro. Počítá také s řadou opatření, která by měla čelit riziku vnímané inflace. Například uzákoněna bude povinnost duálního označování cen, počítá se s bedlivějším sledováním cenového vývoje, vytvořena bude černá listina podnikatelů, kteří využijí zavedení eura ke zvýšení cen. Graf 2: Vnímání inflace Zdroj: Evropská komise: Bylo zavedení eura příčinou zvýšení cen? 2.8. Nevýhody pro občany a koncové uživatele Zde nevidím změny nutně jako nevýhodu, ale spíše jako nutnost změnit návyky a vnímání hodnoty zboţí a peněz. Pro starší občany to bylo určitě obtíţné a povaţováno za nevýhodu eura. Pokud pro zjednodušení ukázky pouţiji vztah koruna x euro, tak například místo příjmu Kč je to "jen" 600, za nájem nově "jen" 250 a nebo cena za menší nákup "jen" 9. Ukázkové výpočty jsem volil záměrně, protoţe "jen" v kaţdém případu můţe navodit kladné nebo naopak záporné hodnocení - dříve byl příjem v tisících, teď jen ve stovkách (záporné hodnocení), u nájmu je to třeba přesně naopak. Při přechodu na euro je tedy potřeba úplně změnit návyky vnímání měny a oprostit se od minulé národní měny, protoţe její neustálé vnímání a přepočty naopak jen komplikují přechod na euro. Zkušenosti z Itálie, Německa nebo mé vlastní zkušenosti ze Španělska Slovenska ale ukazují, ţe přechod na euro není pro obyvatele nic lehkého a i dnes se najdou jedinci, co si 18 Nevýhody a rizika z přijetí eura (Zavedenieura.cz portál patřící Ministerstvu financí ČR) dostupné z 28

29 euro stále přepočítávají na starou měnu. Z toho pak právě plyne obtíţné rozpoznávání reálné hodnoty zboţí a sluţeb v nové měně. Se zavedením eura bylo v minulosti často spojované zdraţování. Ze zkušeností zemí dnes eurem platících je tato skutečnost potvrzována, nicméně ne ve všech případech mohlo za zdraţení právě euro. V mnoha případech mohli za zdraţení přímo sami podnikatelé nebo firmy, protoţe se snaţili vyuţít nové měny ke zdraţení svých produktů. Největším kritikem zdraţování po zavedení nově měny bylo Německo, kde se odhadovalo zdraţení aţ o cca 30% 19. Nevýhodný přepočet na novou měnu (euro) a úmyslné zaokrouhlování směrem nahoru při zavádění nové měny tak skutečně můţe znamenat riziko pro kupní sílu, ale i cenový vývoj. Kupní síla se totiţ v důsledku umělého a hlavně skokového zdraţení opravdu sníţit můţe a díky menšímu odbytu podpořit růst cen. 19 Euro-Teuro: většina Němců chce zpátky marku! (Petr Behenský, ) dostupné z 29

30 3. Současná situace a problémy společné měny Graf 3: Průměrný roční růst HDP v EU Zdroj: Euroekonom.cz - Euro by se s nadsázkou dalo nazvat Zajímavý nápad se špatnou realizací. Společná evropská měna měla za úkol ještě více vzájemně sblíţit Evropu, omezit kurzové riziko, podpořit mezinárodní obchod, zvýšit konkurenceschopnost, rozpohybovat pracovní sílu, vylepšit HDP nebo omezit nepředvídatelné cykly národních ekonomik. Původní plány byly pro většinu evropských států natolik zajímavé, ţe postupně většina Evropy přijala euro za svou měnu. Skutečnost je však značně odlišná a euro se v poslední době stalo spíše problémem neţ výhodou. Jak prohlásil jeden z otců myšlenky společné měny 20, Otmar Issing, největším problémem dnešního eura je skutečnost, ţe se ubírá jiným směrem, neţ bylo původně plánováno. Sám Issing na druhou stranu přiznává, ţe euro si na problémy částečně zadělalo samo (respektive autoři myšlenky), protoţe od začátku bylo jasné, ţe rozdílnost ekonomik bude pro eurozónu v budoucnu problémem. I přes tuto skutečnost se ale autoři projektu eura rozdílností 20 Otmar Issing a jeho projev na 136. Ţofínském fóru s tématem Dekáda eura úspěch nebo zklamání ze dne

31 ekonomik nezabývali. Další problém také vidí v tom, ţe společná měna neměla politický základ. Eurozóna v minulosti řešila a stále řeší tři své největší problémy: záchranné úvěry na pomoc Řecku, rekapitalizaci bank a vybudování ochranných valů. Největším celkovým problémem eurozóny je ale bezpochyby tzv. Dluhová krize, která se postupně šíří jiţ od roku Její příčinou byl a je velmi vysoký (a neustále narůstající) veřejný dluh části eurozóny. Zadluţení u některých evropských zemí bylo způsobeno nezodpovědnou fiskální politikou (Řecko nebo Portugalsko), u dalších států (Španělsko a Irsko) byly problémy způsobeny realitním boomem plynoucím z nízkých úroků ECB. Jedna z příčin současných problémů společné měny je určitě heterogennost (= sloţení celku z rozdílných částí) eurozóny. A to konkrétně z hlediska nerovnoměrnosti ekonomických úrovní. Konkrétním problémem této skutečnosti ale je, ţe heterogennost není eliminována dostatečnou mobilitou výrobních faktorů. Mobilita výrobních faktorů byl však předpoklad teorie OCA. Jde o to, ţe přirozená mobilita pracovní síly je na rozdíl od Spojených států v Evropě hodně špatná, dá se říci, ţe téměř neexistující. Tato lidská nefunkčnost je dána kromě ekonomických rozdílů hlavně rozdílností jednotlivých států (a národů) Evropy a s tím spojené rozdíly a překáţky (historie, kultura, jazyk, zvyky, mentalita, vyznání atd.). Tyto překáţky bohuţel nelze na evropském území tak snadno překonávat, navíc v poţadovaném krátkém časovém období. Tím pádem je proces integrace a sbliţování Evropy mnohem pomalejší neţ by vzájemná konvergence národních ekonomik z hlediska otevírání se potřebovala. Ekonomická heterogennost v Evropě se projevuje především 21 : o Dominantním postavením německé ekonomiky o Rigiditou trhu práce (rozdílné pracovní a sociální zákonodárství) o Velkou rozdílností mezi zeměmi s nejvyšší a nejniţší ekonomickou úrovní o Rozdílností trţní infrastruktury (přírodní podmínky nebo kulturní rozmanitost) 21 Ekonomika a ekonomická heterogennost dostupné z 31

32 Graf 4: Celková zadluženost států eurozóny v % HDP ke konci roku 2011 Zdroj: Eurostat - epp.eurostat.ec.europa.eu Graf 5: Vývoj veřejných dluhů nejproblémovější států Zdroj: Zuzana Vaverková (VŠE, 2012) Evropská měnová unie její vývoj a současné problémy 32