Význam agrárních valů v krajině a možnosti jejich využití při hospodaření

Transkript

1 Význam agrárních valů v krajině a možnosti jejich využití při hospodaření Motto Co všechno chcete vědět o valech a báli jste se zeptat Recenzovaná metodika Zpracovali: RNDr. I. Machová, Ph.D. Doc. RNDr. K. Kubát, CSc. Ing. J. Elznicová, Ph.D. Mgr. J. Riezner, Ph.D. Prof. Ing. P. Kovář, DrSc. Fakulta životního prostředí Univerzita J.E. Purkyně Ústí nad Labem listopad 2011

2 Obsah 1 Úvod Cíl metodiky Základní terminologie - antropogenní geomorfologie Charakter porostu valů a jeho vliv na zemědělství v okolí Vývoj porostů agrárních valů Přehled šíření a účinných zásahů Prostorová struktura porostů valů Druhová skladba Plevele Nepůvodní druhy rostlin Zvláště chráněné a ohrožené druhy rostlin Funkce agrárních forem reliéfu a jejich porostu v krajině Funkce hydrologická a protierozní Hydroekologické zásady hospodaření Funkce krajinotvorná Specifické produkční funkce Možný konflikt Zájmy ochrany přírody na valech a jejich konflikt s hospodářským využitím Existence valů včetně jejich porostů a možný konflikt s hospodářským využitím Právní rámec a finanční podpora agrárních valů Zákresy krajinných prvků do evidence půdy LPIS Dotace Ministerstva zemědělství ČR Dotace Ministerstva životního prostředí ČR Dotační programy Ústeckého kraje na rok Případová studie Úvod Vývoj valů v oblasti Adolfova Charakteristika území Charakteristika valu na okraji lesa Charakteristika valů v louce Managementová doporučení Srovnání novosti postupů Popis uplatnění certifikované metodiky Ekonomické aspekty Seznam použité související literatury Seznam publikací, které předcházely metodice Dedikace Jména oponentů a názvy organizací

3 1 Úvod Agrární valy a terasy jako důsledek hospodaření člověka v krajině vznikaly na území České republiky během několika staletí. Jejich odstraňování či zánik spadají především do 20. století. V současnosti je plocha agrárních valů a teras jako jediná v kulturní krajině vyjmuta z cíleného obhospodařování. Velké množství valů a teras se zachovalo a jejich další existenci podporují orgány státní správy České republiky i orgány Evropské unie. V programech Evropské unie se ve vztahu k venkovskému prostoru uplatňuje diverzifikace aktivit v neprospěch klasického zemědělství, což je zohledněno i v Programu rozvoje venkova na období Proto byly navrženy aktivity, kde jsou využity valy či terasy a krajina s nimi. 2 Cíl metodiky Předkládaná metodika si klade za cíl popsat stávající agrární valy a terasy včetně jejich porostů, které se nacházejí v kulturní bezlesé krajině a přispět k poznání jejich pozitivního významu pro ochranu přírody, pro zemědělství, z hlediska krajiné ekologii a další funkce. V práci je prezentován i možný negativní vliv valů či porostů na ně vázaných a jejich minimalizace. V metodice jsou také navrženy možnosti využití valů a optimalizace stavu porostů na ně vázaných. 3 Základní terminologie - antropogenní geomorfologie K nejrozšířenějším formám antropogenního reliéfu vzniklých zemědělskou činností náleží v severozápadních Čechách agrární terasy, valy a haldy. Agrární terasy jsou svahové stupně tvořené zpravidla úzkou a dlouhou plošinou a příkřejším svahem terasy (zvaným v češtině též mez) (Zapletal 1968). Můžeme je rozlišovat podle: způsobu vzniku na stavěné (např. pro vinohrady, sady) a vznikající samovolně; velikosti (makroterasy a mikroterasy) a materiálu tvořícího svah terasy (hliněné nebo kamenné), přičemž existuje řada variant a přechodných forem. V sz. Čechách se vyskytují samovolně vzniklé hliněné agrární makroterasy. K jejich vzniku vedla po staletí prováděná orba svažitých polních parcel, jejichž hranice vedou po vrstevnici či šikmo k ní. Princip vzniku terasového pole spočívá v tom, že se zemina hromadí na dolním okraji polní parcely (důsledkem eroze), což má za následek vznik a růst terasového stupně (Lobotka 1955). Agrární terasy vznikají vlivem přírodních činitelů, jejich působení je však podmíněno a urychleno činností člověka. V textu metodiky rozumíme agrární terasou především svah terasy, na který je vázána liniová vegetace. Agrární terasy vytvářející celé systémy se vyskytují v mnoha částech Českého středohoří (Valkeřice, Merboltice, Heřmanov, Valteřice, Zubrnicko, úpatí vrchů Milá, Raná, Srdov) a Krušných hor (Knínice, Domašín, Petrovice), obr. č. 1. Agrární valy jsou konvexní liniové mikroformy antropogenního reliéfu vzniklé záměrně z kamení vysbíraného z polí, tedy antropogenním geomorfologickým procesem přímým (antropogenní agradace). Vysoký obsah skeletu 3

4 v půdním profilu ztěžoval orbu, a proto museli zemědělci kamení z půdy vysbírávat. Šlo o opakující se činnost, neboť kamení vyvstávalo na polích každý rok znovu. Přebytečné kamenivo bylo vršeno na hranicích parcel do podoby agrárních valů. Agrární valy mají dva subtypy; prvním je agrární val volně vršený do zaobleného profilu (obr. č. 2) a druhým je agrární val stavěný (obr. č.3). Druhý subtyp se vyznačuje pečlivě na sucho rovnanými bočními zídkami zpravidla o sklonu 80-90º z větších ostrohrannějších kamenů, zatímco vnitřní prostor je vyplněn zpravidla drobnější kamennou sutí. Agrární valy mohou být dlouhé mnoho set metrů a široké až 11 m. V krajině se běžně vyskytuje přechodná forma, kdy je na svahu agrární terasy zbudován agrární val. Agrární valy jsou koncentrovány zejména v Krušných horách (Habartice, Nakléřov, Pernink, Rýžovna, Měděnec, Krásný Les), ve Verneřickém středohoří (Příbram, Rychnov, Fojtovice) a dále na severním Lounsku (na úpatí vrchů Oblík a Milá). Agrární haldy se od agrárních valů liší jen morfologicky (mají kruhový nebo oválný půdorys), neboť způsob jejich vzniku je stejný a podle způsobu zbudovaní mají taktéž dva subtypy: volně vršené a rovnané (stavěné). Stavěly se nejen na hranicích parcel, ale místy i uprostřed nich na "kazech" v pozemcích (kde vylézala skalka nebo z jiných důvodů nebyla využitelná půda). V modelových oblastech se jich vyskytuje nesrovnatelně méně než agrárních valů. Pro výše popsané agrární valy a haldy se požívají další, ne vždy přesně významově definovaná a regionálně odlišná označení: kamenné snosy, hromadnice, kamenice, hromadnisko, obvodové zídky polí aj. Jsou typické pro Krušné hory ( Krásný Les, Petrovice). V současné kulturní krajině existující agrární formy antropogenního reliéfu jsou až na výjimky zralými (mrtvými) formami, neboť ustaly antropogenní geomorfologické procesy, kterými vznikaly. Transformací orné půdy na trvalé travní porosty nebo lesní půdu v posledních šesti desetiletích bylo ukončeno samovolné terasování a současná podoba agrárních teras je tak zakonzervována. Kamení vysbírané z polí přestalo být vršeno do podoby agrárních valů a hald z téhož důvodu a také v důsledku zániku tradičních agrárních pracovních postupů od poloviny 20. století zapříčiněném mechanizací zemědělství a odsunem původního německého obyvatelstva v příhraničních oblastech. Část agrárních teras a valů byla zničena v průběhu technicko-hospodářských úprav pozemků v letech 20. století jako následek kolektivizace. Prokázán byl častější zánik valů a teras na území s nižší sklonitostí (Elznicová 2010, Machová a Elznicová 2011), což lze vysvětlit vyšší využitelností takových pozemků pro zemědělskou výrobu (orná půda). Zemědělské technologie používané při konvenčním způsobu hospodaření si vynucují scelené pozemky. Z šetření vyplynulo, že většina zaniklých valů (99,7%) se nacházela na sklonu do 12, z toho 76,7% bylo na sklonu do 7. Agrární formy reliéfu plní řadu funkcí: zvyšují geodiverzitu (tj. substrátovou a morfologickou rozmanitost území), jsou specifickým ekotopem pro rozmanitá rostlinná a živočišná společenstva, v nezalesněných i zalesněných oblastech jsou indikátorem někdejšího rozsahu plužiny, vypovídají o horninovém složení lokality, plní protierozní funkci, mají vysokou estetickou hodnotu, spoluutvářejí krajinný ráz a jsou hmotnými doklady lidské práce v minulosti za zcela odlišných technických, ekonomických i sociálních podmínek. Z toho vyplývá jejich význam a nutnost ochrany. 4

5 Vznik agrárních valů a mezí je tak úzce spjat se vznikem venkovských sídel, především s rozměřením jejich plužin v době založení. Ve zkoumaném území převažují záhumenicové plužiny vázané na lesní lánové vsi. Tento pravidelný sídelní typ byl používán v období kolonizace mladého sídelního území ve vyšších polohách vrchovin a hor od 12. století. Zemědělská půda získaná vyklučením lesa byla rozměřena do rovnoběžných a poměrně úzkých záhumenicových parcel, které se táhnou po svazích od jednotlivých usedlostí v délce maximálně dvou kilometrů často až na hranice katastru. Hranice záhumenicových parcel jsou do současnosti zachované v rozsáhlých územích Verneřického středohoří a Krušných hor. Patrné jsou díky existenci agrárních valů, teras a jejich vegetace, především dřevinné. Je tak konzervováno historické členění zemědělských pozemků, což potvrzuje srovnání historických map, leteckých snímků a současného stavu (Elznicová 2009, Elznicová et Machová 2010a, b,c,d). Obr. č. 1: Svah agrární terasy u obce Knínice, včetně vegetace dřevin. 5

6 Obr. č. 2: Agrární val volně vršený u Babětína v Českém středohoří Obř. č. 3: Agrání val stavěný u obce Fojtovice v Českém středohoří 4 Charakter porostu valů a jeho vliv na zemědělství v okolí 4.1 Vývoj porostů agrárních valů Stávající porosty vázané na valy a terasy jsou důsledkem dlouhodobého člověkem neovlivňovaného nebo jen částečně ovlivněného vývoje. Sukcese závisí na zdroji diaspor v okolí valů, přírodních podmínkách v oblasti výskytu valů či podmínkách přímo na valu. Ranná sukcesní stadia typická neuzavřenými porosty a jednoletými či dvouletými druhy bylin se téměř nevyskytují. Tato fáze byla výjimečně zastižena na úpatí valů jako důsledek narušení při kultivaci půdy a následné absenci hospodaření. Porost valů tvořený pouze bylinným patrem je také výjimečný a vznikl obvykle jako následek odstranění keřového a stromového patra. Pokud toto stadium není udržováno kosením či pastvou, je během 1-2 let val opětovně obsazen dřevinami většinou z kořenových výmladků. Výjimku tvoří blokované sukcesní stadium bylinné vegetace např. na vrcholech kamenitých valů xerotermních podmínkách Oblíku (obr. č. 4). Do současnosti na většině valů dospěl vývoj k mozaice křovin a stromů podobné té na okraji lesů, která je označována jako plášť křovin. Šíření druhů z valů do okolí závisí především na typu hospodaření(obr. č. 5). Mozaikovitost podmínek na valu i vlivů z okolí se projevila přítomností lesních, lučních i ruderálních druhů. Bylinné patro porostu valů bývá ochuzeno bud v důsledku hustého zápoje z vyšších pater (Machová et al. 2008) či v důsledku pastvy. Přítomné lesní druhy bylin jsou obvykle vytrvalé, stínomilné a na vlhko náročné druhy, což snižuje jejich možnost šířit se na obdělávané zemědělské pozemky. Druhy 6

7 luk a pastvin na valy pronikly z okolních travních porostů a uchytily se především na hlinitých terasách a v lemech kamenitých valů. Existuje i opačný směr pronikání těchto druhů do okolních travních porostů. Toto šíření nepřináší praktické problémy, za určitých okolností je žádoucí. Pokud došlo k degradaci luk např. nevhodnými melioracemi či zorněním, plní porost valů významnou funkci refugií původních druhů. To bylo prokázáno např. na několika lokalitách na Krušných horách. Do vyseté monokultury kostřavy červené (Festuca rubra agg.) migrují druhy z lemů valů. Tím je zvyšována kvalita píce a druhová i faktická pestrost horských luk. Šíření lesních druhů dřevin z agrárních valů a teras na zemědělské pozemky je naopak jedním z největších problémů, kterým porost vázaný na valy negativně působí. Zvětšení plochy valů, pozorovatelné na leteckých snímcích, může být způsobeno buď zvětšením korun stromů rostoucích na valech nebo šířením dřevin z valů na sousední pozemky. Zvětšení plochy valů bylo prokázáno na všech sledovaných lokalitách. Např. na úpatí Oblíku na Lounsku z 25 ha existujících valů v r došlo ke zvětšení rozlohy valů v r na 50 ha (Elznicová, Machová 2010e). Ve Verneřickém středohoří došlo ve stejném období též k rozšíření plochy valů z 60 ha na 100 ha. Část této identifikované vegetace dřevin je součástí valů mimo les (83 ha) a část splynula (16 ha) v souvislý lesní porost (Machová et Elznicová 2011a). V Českém středohoří mezi nejhojnější dřeviny na valech patří hloh (Crataegus sp.), svída krvavá (Cornus sanguinea), líska obecná (Corylus avellana), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), ptačí zob (Ligustrum vulgare), trnka obecná (Prunus spinosa), řešetlák obecný (Rhamnus cathartica), srstka angrešt (Ribes uva-crispa), růže šípková (Rosa canina), bez černý (Sambucus nigra). Nejmenší nárůst vegetace na valech bylo zaznamenáno na lokalitě Adolfov, kde došlo k nárůstu z původní velikosti 4 ha ( r. 1946) na 6 ha (r. 2002). Naopak k většímu rozšíření plochy porostu dřevin došlo na lokalitě Knínice - Libouchec. Zde z původních 25 ha vegetace na valech ( r. 1938) došlo v současnosti ke zvýšení na 48 ha. Část této identifikované vegetace dřevin je součástí valů mimo les (40 ha) a část splynula (8ha) v souvislý lesní porost. Na Krušných horách mezi četnější druhy dřevin patří javor klen (Acer pseudoplatanus), bříza bělokorá (Betula pendula), ostřužiník (Rubus sp.), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia),vrba jíva (Salix caprea), bez černý (Sambucus nigra) (Machová et al. 2011b). Způsob šíření dřevin rostoucích na valech se je nejčastěji větrem (anemochorie), trusem obratlovců, především ptáků (endozoochorie) nebo kořenovými výběžky, tedy vegetativně. Ostatní typy šíření jsou méně četné (Machová, Novák 2008). Nejúčinnější ochrana pozemků před expanzí dřevin je kosení. Pokud není pravidelné a jsou vyřezávány až starší keře, dochází ve většině případů ke zmlazování z pařízků. Zmlazování může být velmi intenzivní, nezřídka jsou jednoleté pruty i přes 1 m vysoké. Vysokou účinnost má vyřezávání keřů kombinované s aplikací herbicidu na řezné plochy. Podrobněji se diferencovaným šířením dřevin na úhory zabývali Kubát et Machová (2010). 7

8 Obr č. 4: Blokované sukcesní stádium na hřbetu kamenitého valu pod Oblíkem Obř. č. 5: Šíření dřevin z valu závisí na typu hospodaření v okolí Přehled šíření a účinných zásahů Jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) v posledních letech velmi expanzivní dřevina, šířící se jen větrem; plody mají omezený dolet, udává se 125 m. Expanzi relativně dobře odolávají souvislé husté travní porosty (pastviny, louky), snadněji se uchycuje v porostech keřů (např. trnky) nebo v lesích (obr. č. 6). Nažky přeléhají, klíčí až druhým rokem. Růst je velmi rychlý (obr. č. 7). 8

9 Obr. č. 6: Šíření dřevin z valů (Fraxinus excelsior) Obr. č.7.: Pokud není nálet likvidován dochází k šíření jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior) a nárůstu plochy vegetace valů na úkor okolních porostů. Podobně se mohou výjimečně chovat i některé další anemochorní dřeviny, v teplejších územích např. javor babyka (Acer campestre). Ochrana před zarůstáním pozemků je odstranění plodných stromů, to je nejúčinnější, ale často nerealizovatelné. V praxi se používá vyřezávání náletů a kosení travních porostů se semenáčky. Hlohy (Crataegus sp. div.) se šíří endozoochorií. Netvoří kořenové výhony. Ve srovnání s ostatními dřevinami rostou pomaleji, také výmladky z pařezů jsou méně výrazné. 9

10 Ochrana před zarůstáním pozemků je vyřezávání náletů a pravidelné kosení travních porostů se semenáčky. Růže šípková (Rosa canina) se šíří endozoochorií; prakticky netvoří kořenové výběžky. Kořenové výběžky tvoří růže jiných sekcí, ty se však na valech výrazněji neuplatňují (např. růže galská Rosa gallica). Ochrana spočívá ve vyřezávání náletů a kosení travních porostů. Starší keře po vyřezání však často intenzivně zmlazují. K úplné likvidaci keřů zpravidla vede jejich vypálení. Meruzalka srstka (Ribes uva-crispa) se na valech v zástinu stromů vyskytuje poměrně často, ale na hlinitých okrajích a v pláštích se uplatňuje jen málo a na sousední pozemky zpravidla neproniká. Řešetlák obecný (Rhamnus cathartica) na samičích keřích produkuje zpravidla velké množství plodů, které ale nejsou ptáky příliš často vyhledávány. Také klíčení semen bylo v přírodě pozorováno jen zřídka. Vegetativně se nešíří nebo jen velmi omezeně. Proto i v územích s častým výskytem řešetláku na valech (obr. č. 8) je jeho pronikání na sousední pozemky jen velmi omezené. Ochrana není nutná. Obr. č. 8: Stará populace řešetláku obecného (Rhamnus catharticus) na valu pod Oblíkem. Trnka obecná (Prunus spinosa) se intenzivně šíří kořenovými výhony, které se mohou po několika desítkách cm větvit a vyhánět nadzemní prýty nebo rostou až téměř 1 m dlouhé nevětvené podzemní výhony bez nadzemních prýtů. Nezřídka se šíří i zoochorně, kdy ptáci roznášejí jejich pecky. Mladé semenáče opět velmi rychle zakládají soustavu kořenových výhonů. Trnka je keř který se bezpochyby největší mírou podílí na šíření dřevin z valů do jejich bezprostředního okolí. Ochrana je nutná vyřezáváním, které je u starších zapojených porostů potřeba kombinovat s orbou. Dřevo několikaletých kmínků je velmi tvrdé a obtížně se kosí. 10

11 Líska obecná (Corylus avellana) je na valech častá, ale na sousední pozemky se šíří jen velmi omezeně. Mechanismus šíření je přenášením nebo ukrýváním oříšků různými obratlovci. Ochrana není nutná. Bez černý (Sambucus nigra) se šíří pouze endozoochorně. Kořenové výhony netvoří. Na valech častá, ale na otevřených nezastíněných okrajích valů nebo na sousedních úhorech doroste větších rozměrů jen zřídka, zvláště v teplejších a sušších územích. Ochrana kosením travních porostů. Svída krvavá (Cornus sanguinea) se šíří endozoochorně i podzemními výběžky, kterými se mohou keře rozrůstat poměrně daleko od mateřské rostliny. Rozvolněné keře svídy jsou časté i na úhorech, kam se dostala semena endozoochorně. Ochrana vyřezáním a kosením. 4.2 Prostorová struktura porostů valů Sporadicky se vyskytující typ valů je kamenitý typ bez vegetace. V současnosti se jedná především o úseky valů s vysokou kamenitostí a převýšením nad okolím, což omezuje uchycení rostlin a jejich přežívání. Tento typ byl zjištěn například na úpatí Oblíku (obr. č.9), kde navazují na kamenné moře na j. straně vrchu. Hojněji jsou zastoupeny ve vrcholových partiích Krušných hor. Obr. č. 9: Kamenitý val bez vegetace navazující na kamenné moře na jz. úpatí Oblíku. 11

12 Další typ valu je charakterizován přítomností pouze bylinného patra. Výskyt na celé ploše valu opět výjimečný. Tento typ porostu byl zjištěn na agrárních terasách, které jsou součástí pastvin ovcí u obce Rytířov nebo u vrchu Raná v Českém středohoří. Okus udržuje terasy trvale bez dřevin. Na Krušných horách se mozaikovitě vyskytují keříčková společenstva s borůvkou (Vaccinium myrtillus), metličkou křivolakou (Avenella flexuosa), vřesem obecným (Calluna vulgaris), psinečkem obecným (Agrostis capillaris). Tyto druhy mohou zaujímat i značnou část povrchu kamenných valů. Typicky jsou vyvinuty např. na valech u Adolfova, Hory Sv. Kateřiny, u Hřebečné, Perninku (obr č.10). Obr. č. 10: Agrární val s keříčkovitými společenstvy u obce Pernink. Typ porostu s roztroušeným výskytem nízkých dřevin vyrůstajících z valů i jejich úpatí nalézáme na úsecích či na celé délce valů. Nezřídka je kombinován s keříčkový typem porostu. Dřeviny dosahující výšku ca 5 7 m (Kamenská 2011), pomalu rostou a mají nízkou schopnost se obnovovat. Téměř absence změn pokryvnosti dřevinami byla potvrzena porovnáním leteckých snímků z okolí bývalé Mohelnice u Adolfova mezi obdobím (Elznicová, Machová 2010 a). Další typ tvoří vzrostlé dřeviny rozvolněně či souvisle pokrývající celou linii valů. V nižších a úživných polohách nahrazují předchozí typ. Dřeviny vyrůstají podél vysokých, kamenitých valů. Tento typ porostu byl zjištěn např. na j. úpatí Oblíku, u obcí Příbram, Fojtovice, Knínice v Českém středohoří (obr. č. 11). Keřové patro bývá nízké a vyrůstá především z úpatí valu. Bylinné patro závisí na kamenitosti valu a dostupnosti světla (Machová et al. 2008a). Obvykle je jeho pokryvnost nízká. 12

13 Obr č. 11: Vysoké souvislé dřeviny podél kamenitého valu u Fojtovic v Českém středohoří Další typ porostu je vázán spíše na agrární terasy. Dřeviny vyrůstají z celé šíře terasy a tvoří hustý zápoj. Podílí se na něm jak stromy tak vysoké keře. Ve střední části valu chybí bylinné patro nebo má nízkou pokryvnost. Tento typ byl zjištěn např. u Dolního Žďáru, Domašína a Louchova, mezi Knínicemi a Libouchcí v Krušných horách, u Zubrnic a Leštiny v Českém středohoří Uvedené typy charakterizují vertikální strukturu porostu valů. Horizontální struktura porostu je též vyvinuta. Závisí na prostorové orientaci valů ke světovým stranám i ke svahu. Odlišná druhová skladba jižních severních lemů byla prokázána u teras v okolí Zubrnic (Machová et al. 2008b). Jižní lemy valů a teras trpěly spíše nedostatkem vláhy (konkurence s kořenovou soustavou dřevin) a měly dostatek světla. Severní lemy měly dostatek živin ze splachů z polí, luk a pastvin a nedostatek světla. Druhové složení flóry na severních lemech bylo bližší valům než lemům jižním. Vliv má také profil valu a jeho převýšení nad okolím. Širší, dlouhodobě se vyvíjejích valy mají vícepatrovou strukturu porostu (obr. č. 12) 13

14 Obr. č. 12: Prostorová struktura porostu terasy u obce Zubrnice. Typ vegetace závisí na přírodních podmínkách, ale je i důsledkem managementu v území. V důsledku pastvy bývá ochuzeno a modifikováno bylinné patro. Pastva také zvyšuje eutrofizaci porostu valů. Nižší hospodářský tlak umožňuje šíření druhů především dřevin z valů do okolí. Orba s odstupem od valu umožňuje šíření bylin do takto vzniklých pruhů ladem ležící půdy. 4.3 Druhová skladba Druhová skladba porostu vázaného na agrární valy je různorodá a závisí na řadě faktorů (Machová 2011). Z pohledu zemědělské praxe se jeví jako významné, zda valy hostí takové druhy, které mohou negativně ovlivnit pěstované kultury. Mezi takové druhy můžeme obecně řadit plevele a ruderální druhy. Důležité je však si uvědomit, že ve většině studovaných oblastí na Krušných horách a v Českém středohoří, především ve Verneřickém středohoří, jsou valy obklopeny trvalými travními porosty a pouze v Lounském středohoří jsou valy v kontaktu s poli. V rámci celé České republiky je kontakt valu a pole méně častý Plevele Termín plevel není vnímám jednotně. Kohout (1996) za plevele považuje všechny druhy rostlin rostoucí ve větším množství mezi kulturními rostlinami proti vůli pěstitele a snižující množství i jakost sklizených rostlinných produktů. Nejvíce druhů plevelů bylo zjištěno na úpatí valů na lokalitě v blízkosti NPR Oblík, kde nesmí být použity ochranné chemické prostředky proti polním plevelům. Jednalo se o původní polní plevele, které v současnosti náležící mezi vzácné druhy. To je patrné z toho, že druhy jsou uvedeny v Černém a červeném seznamu ohrožených druhů ČR (C2 silně ohrožené, C3 ohrožené, C4a druhy vyžadující 14

15 pozornost) (Procházka a kol., 2001): hlaváček letní (Adonis aestivalis) (C2), zběhovec trojklaný (Ajuga chamaepitys) (C2), česnek kulovitý (Allium rotundum) (C2), drchnička modrá (Anagalis foemina) (C3), bodlák nicí (Carduus nutans) (C4a),dejvorec velkoplodý pravý (Caucalis platycarpos subsp. platycarpos) (C2) (obr. č. 13), blín černý (Hyoscyamus niger) (C3), černýš rolní (Melampyrum arvense) (C3), černucha rolní (Nigella arvensis) (C1), mák polní (Papaver argemone) (C4a), černohlávek dřípený (Prunella laciniata) (C3), silenka noční (Silene noctiflora) (C4a), kozlíček zubatý (Valerianella dentata) (C4a). Tyto druhy svou nízkou četností, biomasou i konkurenceschopností nesnižují zemědělské výnosy. Mezi dalšími druhy zjištěnými na valech byl zaznamenán ojedinělý výskyt druhů náležících k rezistentním plevelům: lipnice roční (Poa annua), merlík bílý (Chenopodim album) či druhu náležícího mezi invazní a expanzní plevele: kakost maličký (Geranium pusillum) (Mihulka et Slavíková). Mezi četněji zastoupenými druhy zjištěnými na valech Lounského středohoří jsou i druhy: kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), sveřep jalový (Bromus sterilis), řebříček obecný (Achillea millefolium), srpek obecný (Falcaria vulgaris), svízel přítula (Galium aparine), smetanka lékařská (Taraxacum sect. Ruderalia), ptačinec prostřední (Stellaria media) a pýr plazivý (Elytrigia repens), které jsou uvedeny v rejstříku Herba Atlasu plevelů verze V Lounském středohoří se v sousedství valů rozprostírají pole a xerotermní trávníky využívané jako pastviny ovcí. Zjištěné druhy náleží většinou k vytrvalým druhům, a proto kultivace půdy na polích zabraňuje jejich výraznému šíření. Nebyl zjištěn jejich masivní výskyt na okolních pozemcích. Největší potenciál jako plevel z uvedených druhů má sveřep jalový (Bromus sterilis). Z plevelů uváděných Kohoutem (1996) jako plevele byly na valech v Lounském středohoří zjištěny i další druhy: bez černý (Sambucus nigra), kerblík lesní (Anthriscus sylvestris), zvonek řepkovitý (Campanula rapunculoides). Tyto druhy neohrožují pěstování obilovin, protože se jedná o druhy vytrvalé, rostoucí na opuštěných plochách, nitrofilních stanovištích, rumištích, v křovinách, zastíněných místech či mezích. Jejich přechod do polí a masový výskyt v obilovinách je nepravděpodobný. Podpora šíření chorob prostřednictvím plevelů nebyla studována. Vzhledem k nejčastěji pěstovaným plodinám obiloviny, by mohl mít význam pýr plazivý (Elytrigia repens) jako hostitel chorob obilovin. Výskyt tohoto druhu je ve větším množství pouze na hlinitých lemech valů či teras, ze kterých se vegetativně šíří. Důslednější orbou blíže k valům by byl jeho výskyt výrazně snížen. To platí i o svízeli přítule (Galium aparine) a zvonku řepkovitém (Campanula rapunculoides). 15

16 Obr. č. 13: Polní plevel v teplých oblastech - dejvorec velkoplodý pravý (Caucalis platycarpos subsp. platycarpos) (C2) Ve Verneřickém středohoří jsou valy obklopeny travními porosty náležícími mezi mezofilní louky a pastviny. Některé četněji zde zastoupené druhy na valech jsou též považovány za plevele: bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), jitrocel prostřední (Plantago media), konopice pýřitá (Galeopsis pubescens), konopice polní (G. tetrahit), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), lipnice roční (Poa annua), lopuch plstnatý (Arctium tomentosum) řebříček obecný (Achillea millefolium),svízel přítula (Galium aparine),svlačec rolní (Convolvulus arvensis), šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius), smetanka lékařská (Taraxacum sect. Ruderalia), pomněnka rolní (Myosotis arvensis), ptačinec prostřední (Stellaria media), pýr plazivý (Elytrigia repens), violka rolní (Viola arvensis), neboť jsou uvedeny v rejstříku Herba Atlasu plevelů (verze 2.1) Tyto druhy jsou přirozenou součástí méně kvalitních luk a pastvin v okolí, a proto valy nemůžeme označit za zdroj zaplevelení. Jiná otázka je, zda uvedené druhy zhoršují kvalitu luk a pastvin a jakým způsobem tomu můžeme zabránit. Mezi přirozenými druhy luk a pastvin a zjištěnými druhy plevelů není ostrá hranice. Za plevele travních porostů považují zemědělci spíše druhy jedovaté a ostnité. Na valech ve Verneřickém středohoří byly zjištěny i další druhy, které Kohout (1996) uvádí jako plevele: bez černý (Sambucus nigra), hluchavka bílá (Lamium album), kerblík lesní (Anthriscus sylvestris), krabilice mámivá (Chaerophyllum temulum), zvonek řepkovitý (Campanula rapunculoides). Plevelné druhy uvedené z travních porostů lze potlačit kultivací půdy, odstraněním zdrojů eutrofizace a především kosením. Pokud jsou dodržovány obvyklé technicko-hospodářské postupy na loukách, jako pravidelné kosení, většina druhů se nemůže příliš rozšířit a nepředstavuje pro trvalé travní porosty nebezpečí. Na základě rozboru výsledků můžeme konstatovat, že agrární valy nejsou 16

17 významným zdrojem nebezpečných polních plevelů. Plevelné druhy, na nich zjištěné, na ně pronikly ze sousedních nedostatečně udržovaných travních porostů Nepůvodní druhy rostlin Celospolečensky se jeví jako problematický výskyt a šíření invazních druhů cévnatých rostlin. Proto byl hodnocen porost valů i z hlediska přítomnosti invazních druhů. Za invazní druhy (IA invazní archeofyt, IN invazní neofyt) považujeme druhy nepůvodní a šířící se (Pyšek et al. 2002). Lounské středohoří leží v teplé oblasti a zde mezi četněji zastoupenými druhy byl zjištěn druh měrnice černá (Ballota nigra ) (IA). Ostatní invazní druhy byly na valech zastoupeny méně často. Jedná se o dřeviny: kustovnice cizí (Lycium barbarum)(in) a trnovník akát (Robinia pseudacacia) (IN) a byliny lebeda podlouhlolistá (Atriplex oblongifolia) (IA), lebeda lesklá (Atriplex sagittata) (IA), posed bílý (Bryonia alba) (IA), vesnovka obecná (Cardaria draba) (IA), merlík fíkolistý (Chenopodium ficifolium) (IA), pcháč rolní (Cirsium arvense) (IA), pcháč obecný (Cirsium vulgare) (IA), turanka kanadská (Conyza canadensis) (IN), bělotrn kulatohlavý (Echinops sphaerocephalus) (IN), jitrocel větší pravý (Plantago major subsp. major) (IA), hulevník Loeselův (Sisymbrium loeselii) (IN), heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum) (IA), rozrazil perský (Veronica persica) (IN), violka vonná (Viola odorata) (IA). Ve Verneřickém středohoří jsou invazní druhy dřevin pouze méně hojné, jedná se o pámelník bílý (Symphoricarpos albus) (IN) a šeřík obený (Syringa vulgaris) (IN), které se na valy dostaly pravděpodobně pěstováním. Když opomineme problematicky udávaný ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius) (IN), jediný četněji zastoupený invazní druh byliny je vratič obecný (Tanacetum vulgare) (IA). Ostatní invazní druhy bylin pcháč rolní (Cirsium arvense) (IA), violka vonná (Viola odorata) (IA), pcháč rolní (Cirsium vulgare) (IA), jitrocel větší pravý (Plantago major subsp. major) (IA), heřmánek terčovitý (Matricaria discoidea) (IN), kakost pyrenejský (Geranium pyrenaicum) (IN), rozrazil břečťanolistý (Veronica hederifolia) (IA) byly zastoupeny pouze sporadicky. Zda valy slouží jako zdroj nepůvodních druhů pro okolí můžeme odvodit i porovnáním invadovanosti (poměr počtu nepůvodních druhů k celkovému počtu zjištěných druhů) valů (teras) a okolních porostů. V Lounském středohoří byla vyšší četnost zastoupení nepůvodních druhů v porostech mimo valy (xerotermní trávníky a pole) a nižší na valech. Ve Verneřickém středohoří byla celkově invadovanost porostů nepůvodními druhy nižší než v Lounském středohoří, což se dalo vzhledem k chladnější oblasti očekávat (Chytrý et Pyšek 2008). Nejvyšší podíl nepůvodních druhů byl v travních porostech, o něco nižší na valech a téměř nulové zastoupení nepůvodních druhů bylo v lesích (Machová 2010). Nepůvodní invazní druhy se častěji vyskytují v teplé oblasti a na stanovištích mimo valy. Jako nejrizikovější se jeví v teplých oblastech dřeviny kustovnice cizí (Lycium barbarum) IN a trnovník akát (Robinia pseudacacia) IN. 17

18 4.3.3 Zvláště chráněné a ohrožené druhy rostlin Agrární valy mohou mít i význam z hlediska ochrany přírody. Protože bylo prokázáno, že součástí druhové skladby porostu valů jsou zvláště chráněné a ohrožené druhy rostlin, můžeme usuzovat na přirozený charakter porostu. Zvláště chráněné druhy jsou chráněny podle vyhlášky 395/92. Jako ohrožené označujeme druhy uvedené v práci Černý a červený seznam ohrožených druhů ČR (Procházka a kol., 2001). Na valech v Lounském středohoří, které patří do teplých oblastí v rámci ČR, byly zjištěny např. druhy kalina tušalaj (Viburnum lantana) (C4a), pýr prostřední (Elytrigia intermedia) (C4a), hlaváček jarní (Adonis vernalis) (C2, 3), pelyněk pontický (Artemisia pontica) (C3), trýzel škardolistý (Erysimum crepidifolium) (C3), řebříček panonský (Achillea pannonica) (C3), mateřídouška panonská (Thymus pannonicus) (C4a), jilm habrolistý (Ulmus minor) (C4a), ostřice nízká (Carex humilis) (C4a), svída dřín (Cornus mas) (C4a, 3), kostřava walliská (Festuca valesiaca) (C4a), jeřáb muk (Sorbus aria agg.) (C4a), zimolez kozí list (Lonicera caprifolium) (C3), mateřídouška časná pravá (Thymus praecox subsp. praecox) (C4a), zvonek boloňský (Campanula bononiensis) (C2, 3), skalník celokrajný (Cotoneaster integerrimus (C4a), kavyl Ivanův (Stipa pennata) (C3, 3), ledenec přímořský (Tetragonolobus maritimus) (C3), divizna brunátná (Verbascum phoeniceum) (C3, 3). Tento počet není z hlediska oblasti nijak vysoký, neboť na lokalitě Oblík a jeho úpatí bylo zjištěno ca 100 zvláště chráněných či ohrožených druhů rostlin. Z nich jsou pravidelně na valy vázány dřeviny svída dřín (Cornus mas) (obr č.14), zimolez kozí list (Lonicera caprifolium), skalník celokrajný (Cotoneaster integerrimus). Ostatní druhy přecházejí na valy z xerotermních trávníků a pokud ty nejsou ohroženy, není ohrožen ani výskyt druhů na ně vázaných (obr. č. 15). Pouze v případě radikální změny ploch mezi valy jako např. zornění vzroste význam valů jako refugií původních druhů včetně ohrožených. Obr. č. 14: Pravidelně se na valech v teplých oblastech nachází svída dřín (Cornus mas) (C4a, 3), 18

19 Obr. č.15: Xerotermní trávníky na úpatí Oblíku, které hostí i zvláště chráněné a ohrožené druhy Ve středně teplých oblastech, kam náleží Verneřické středohoří, je celkově nižší výskyt zvláště chráněných či ohrožených druhů (obr. č. 16) a to bylo zjištěno i na valech. Pravidelně jsou na valy vázány druhy hrušeň polnička (Pyrus pyraster) (C4a), jeřáb muk (Sorbus aria) (C4a), jabloň lesní (Malus sylvestris) (C2) (Kubát et Ondráček 2010) a lilie zlatohlavá (Lilium martagon) (C4a, 3) a na jejich úpatí např. čistec alpinský (Stachys alpina) (C3) a prvosenka jarní (Primula veris) (C4a). Obr. č. 16: Agrární valy a terasy jsou obklopeny loukami s nižším výskytem zvláště chráněných a ohrožených druhů 19

20 V chladnějších oblastech reprezentovaných Krušnými horami byly zjištěny na úpatí valů prha arnika (Arnica montana) (C3, 3), koprník štětinolistý (Meum athamanthicum) (C4a, 3), jestřábník oranžový (Hieracium aurantiacum) (C3), hvozdík lesní (Dianthus sylvaticus) (C2, 3), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) (C4a), hrachor horský (Lathyrus linifolius) (C3). Koprník štětinolistý (Meum athamanthicum) je běžný jak v okolních travních porostech přirozeného charakteru tak na valech. Na Krušných horách bylo pozorováno, že po melioracích či rozorání horských luk slouží agrární valy jako refugium lučních druhů (obr. č. 17). Obr. č. 17: Úpatí valů jako refugium druhů horských luk u obce Adolfov 20

21 5 Funkce agrárních forem reliéfu a jejich porostu v krajině 5.1 Funkce hydrologická a protierozní Způsob využití krajiny je významnou charakteristikou a značně ovlivňuje její hydrologické vlastnosti, zejména retenci a akumulaci vody i retardaci odtoku. V případě agrárních valů, tvořených snosy kamenů a balvanů z přilehlých pozemků, jde o historický proces majitelů nebo uživatelů pozemků na podporu zemědělské činnosti (Sklenička et al. 2009). Tento proces je antropogenní a ovlivňuje geomorfologické vlastnosti pozemku. V tomto smyslu byly hodnoceny zejména agrární valy v oblasti Krušných hor a v lokalitách Českého středohoří. Na svažitých pozemcích je orientace podélné osy valů ve směru vrstevnic velmi důležitá z hlediska hydrologického a protierozního jako bariéra přerušující povrchový ron vody s možností její infiltrace (Beven 2006). Agrární val lze tedy považovat za prvek biotechnického opatření se vsakovacími vlastnostmi, který může tlumit povrchový odtok a působit jako infiltrační liniové prostředí (Štibinger 2011). Do jisté míry je rovněž možné považovat agrární val za biotechnické opatření s drenážními a vsakovacími schopnostmi, jenž zachycuje potenciální povrchový odtok a působí tak jako protierozní, popř. infiltrační liniově ohraničené prostředí. Dále je možné předpokládat, že vytvořené agrární valy disponují výrazně vyšší propustností ve smyslu proudění vody v pórovitém prostředí, než povrchové vrstvy pozemků, které leží mimo agrární val. Je to tím, že valy kromě masy kamenů obsahují také organické zbytky rostlin, z větší části již mineralizované. Z analýzy měřených výsledků kumulativní infiltrace (Kovář, Štibinger 2009) vyplývá, že hodnoty nasycené hydraulické vodivosti ukazují průměrnou propustnost agrárních valů až cca 3-5krát vyšší ve srovnání s propustnostmi naměřenými mimo valy. Dále uvedené vlastnosti byly prokázány pro valy uspořádané po vrstevnici, což je méně častý typ polohy valu ke svahu. Hlavním účelem metodiky v oblasti protipovodňové a protierozní funkce byla analýza agrárních valů při extrémních srážko-odtokových případech. Byla provedena modelová simulace pro všechny tyto případy doby opakování návrhových dešťů N = 2 až 100 let a doby jejich trvání t d = 10, 20, 30, 60, 90 a 120 minut jak pro základní scénář bez agrárních valů, tak i s nimi. Bylo zjištěno, že deště s dobou opakování N = 2, 5 a 10 let sice vyvolávají při krátké době trvání skutečné efektivní deště, ale s výškou natolik nízkou, že povrchové odtoky z nich vytvořené jsou nevýznamné (Kovář et al., 2011a). Pro trvání delší než 20 min jsou povrchové odtoky v dobách opakování do 10 let buď nulové, nebo rovněž nevýznamné. Skutečně nebezpečné deště vytvářejí povrchové odtoky až u dešťů s periodicitou p = 0,05 až 0,01 (N = 20, 50 a 100 let) u scénářů bez agrárních valů. Ochranný účinek těchto valů je však poměrně robustní. Výsledky ukazují nejnebezpečnější situace, je to zvláště patrné u odtoků ze100letých návrhových dešťů. Intenzita procesu vodní eroze je výsledkem vztahu mezi erozivitou deště (jeho kinetickou energií) a erodovatelností půdy (Kovář et al. 2011b). 21

22 Kromě hydraulických proměnných hloubek h vodního proudu a jeho rychlostí v (obě v 3D rozměrech), řešíme ještě rozložení hodnot hydraulického tangenciálního napětí τ, neboli unášecí sílu vodního proudu. Protože jde vesměs o pozemky porostlé trvalými travními porosty (TTP), je jejich souvislý drnový porost přirozenou ochranou půdy. Jeho účinnost posuzujeme porovnáváním hydraulického (skutečného) τ 0 s jeho kritickou hodnotou (τ k ), která je dána τ k = Pa dle zapojení drnu (Lal, 2000). Vždy platí: τ 0 < τ k. Toto by však v případě pěstování širokořádkových polních plodin, jak tomu bývalo v minulosti, platit nemuselo. To byl tedy i jeden z logických důvodů pro dřívější zakládání biotechnických opatření ve formě agrárních valů. Hydraulické vlastnosti těles agrárních valů na dnešních loukách a pastvinách mají příznivé infiltrační schopnosti a snižují přirozeně výšku efektivních přívalových dešťů, účastnících se tvorby a procesu povrchového odtoku včetně škodlivých erozních účinků. 5.2 Hydroekologické zásady hospodaření Rámec hydroekologických zásad je dán geomorfologií pozemků, tj. sklonem, délkou a propustností svahů pozemků, jejich využitím, způsobem pěstování plodin a porostů i managementem povodí, případně managementem protipovodňovým a protierozním. Pro optimální hospodářské využití pozemků, výběr plodin, jejich rotaci a ochranu pozemků byl v současné době ( ) vypracován pro členské země EU Systém GAEC ( Good Agricultural and Ecological Conditions ) dle společných zásad zemědělské politiky (EC No.73/2009). Tento systém dbá o zajištění podmínek dobrého zemědělského a environmentálního stavu pro zemědělské a lesnické hospodaření ve shodě s ochranou životního prostředí. Podmínky GAEC jsou definovány pro členské státy EU na základě rámce stanoveného v příloze č. III nařízení Rady (EC) č. 73/2009, který obsahuje pět následujících tématických okruhů: 1) Eroze půdy (GAEC1 a 2), 2) Organické složky půdy (GAEC3 a 4), 3) Struktura půdy (GAEC5), 4) Minimální úroveň péče (GAEC6, 7, 8 a 9), 5) Ochrana vody a hospodaření s ní (GAEC10 a 11). Pro oblast agrárních valů je nutno uplatňovat především zásady okruhů 1 (Eroze půdy), 4 (Minimální úroveň péče) a 5 (Ochrana vody a hospodaření s ní). Okruhy vymezené pro protierozní ochranu půdy (GAEC1 a 2) budou vyžadovat pro silně erozně ohrožená území přednostně trvalé travní porosty, jako je tomu už nyní. Vymezení erozně ohrožených ploch bude uvedeno v evidenci uživatelských vztahů k pozemkům (LPIS), kde si bude moci každý uživatel zkontrolovat, zda se ho podmínka týká, či nikoliv. Pro tato území bude velice důležité dodržování požadavků pro minimální úroveň péče, zvláště pak podle GAEC6 o krajinných prvcích. Tyto prvky se podílejí na rozhodování o agrobiodiverzitě, mají významnou protierozní funkci, jsou nedílnou součástí krajiny, člení ji a spoluvytvářejí její ráz. GAEC7 uvádí standard zabránění šíření nežádoucích invazních 22

23 rostlin na zemědělskou půdy (zvláště pak netýkavky žláznaté a bolševníku velkolepého). GAEC8 vyžaduje ochranu travních porostů v souvislosti se zachováním poměru stálých pastvin vůči zemědělské půdě. Citace vysvětlení působnosti tohoto standardu je v naprostém souladu s ochranou a udržbou agrárních valů: Travní porosty chrání půdu proti erozi, příznivě ovlivňují množství a kvalitu povrchové i podzemní vody, napomáhají zadržování srážek a zpomalení jejich odtoku, akumulují půdní organickou hmotu a mají velký význam v ochraně biodiverzity. Obdobně GAEC9 vyžaduje pravidelnou seč nebo spásání travních porostů tak, aby po 31. říjnu každého roku nepřesahovala výše TTP 30 cm, což opět potvrzuje nutnost jejich řádné údržby a podporu i jejich mimoprodukční funkce. To vyžaduje i zákon č. 114/1992 Sb. ochraně přírody a krajiny, v platném znění a nařízení vlády č. 79/2007 Sb. o podmínkách provádění agroenvironmentálních opatření. Standard GAEC10 upřesňující podmínky závlah nebude v případě péče o agrární valy aktuální, nicméně GAEC11 o zákazu aplikace hnojení a podmínkách hnojení při zabránění kontaminace podpovrchových vod musí být přísně dodržován v duchu zákona č. 254/2001 Sb. o vodách a nařízení vlády č. 103/2003 Sb. o stanovení zranitelných oblastí. 5.3 Funkce krajinotvorná K významným funkcím porostů doprovázejících agrární valy a terasy náleží krajinotvorná funkce (Obr. č. 18). Zásadní význam tohoto typu liniové vegetace pro krajinný ráz modelových oblastí severozápadních Čech je dán souhrou řady faktorů: vyskytuje se ve velké kvantitě od lokální po regionální měřítko a vyznačuje se kvalitativními hodnotami (druhová a věková diverzita). Kvantitu výskytu liniové vegetace agrárních valů a teras lze doložit jejich prostorovými parametry. K nejdůležitějším náleží výška, šířka a patrovitost liniového porostu. Hodnotíme-li význam liniových porostů dřevin v rámci nějakého území, lze vyjádřit hustotu valů s vegetací podílem jejich plochy na výměře území. Výška porostu odpovídá výšce nejvyšších stromů a pohybuje se v rozmezí m, šířka kolísá od několika málo až po 24 m. Patrovitost je velmi variabilní, místy je přítomno jen bylinné patro, jinde jsou vyvinuta všechna vegetační patra (blíže viz kapitola 4.2 Prostorová struktura porostů valů). Hustota liniových společenstev se pohybuje běžně okolo 15 km na km -2, ojediněle stoupá až na 23,6 km na km -2 (Knínice - Libouchec). Podíl jejich rozlohy na výměře zkoumaného území může dosahovat % (výjimečně až 56 %) také v závislosti na vymezení modelového území. Fyzická přítomnost této přírodně blízké vegetace vytváří v krajinné scéně estetické hodnoty. K nim náleží harmonické měřítko, řazení dílčích horizontů, vytváření vizuálně jasně ohraničených (polo)uzavřených prostorů (krajinných interiérů) (obr. č. 9) možnost průhledů mezi liniovými porosty do vzdálené otevřené krajiny, geometrizující krajinná struktura atd. Důsledkem velmi pestrého druhového složení je vysoká proměnlivost barev a tvarů listů, květů a plodů během ročních období, což je jev vyvolávají pozitivní emociální hodnocení. Jsou-li dřevinné liniové porosty členěné mezerami na krátké řady stromů a jednotlivé různě vzdálené solitéry, pak se taková krajina svým charakterem podobá tzv. parkové krajině. Ta je 23

24 po estetické stránce člověkem považována za atraktivní a je preferována, neboť libost z vnímání otevřené parkové krajiny se stala součástí biologicky výhodné dědičně zafixované psychologické vazby lidského organismu k jeho prostředí (Löw, Míchal 2003). Ukázkovým příkladem takové parkové krajiny je soustava agrárních valů doprovázených jeřábem ptačím (Sorbus aucuparia) u obcí Perninku, Rýžovny, Hory Sv. Kateřiny, Měděnce, u bývalé obce Mohelnice u Adolfova. Z hlediska významu, projevu a cennosti jsou liniové, převážně dřevinné porosty agrárních valů a teras zásadním (dominantním), pozitivním a zároveň význačným znakem krajinného rázu. Totéž platí o jejich ekotopu - agrárních valech a terasách a krajinné struktuře (představované dochovaným členěním plužiny), která je fixována existencí těchto dvou krajinných znaků. Kombinace těchto dvou znaků uplatňujících se nejvíce v krajinném rázu vytváří určitý typ krajinného rázu (krajinný typ). Rámcově náleží tato území stejně jako víceméně všechny naše vrchoviny ke krajinnému typu semibocage. Ten je jedním ze tří desítek krajinných typů identifikovaných autorem první evropské klasifikace a typologie kulturních krajin nizozemským krajinným architektem Meeusem (1995). Krajinný typ semibocage je variací krajiny typu bocage. Semibocage je typické menším množstvím živých plotů a rozlehlejšími lesy. Pozemky různé velikosti, ne všechny vizuálně uzavřené, se tu střídají ve svažitém terénu, louky jsou často ohraničeny stromy a zídkami, klima je chladné a vlhké. Většina zkoumaných krajinných segmentů se vyznačuje záhumenicovou plužinou a ačkoliv jejich krajinný ráz není zcela totožný, lze je přiřadit ke stejnému typu krajinného rázu. Nazvat jej lze právě podle jejich společného a typického znaku záhumenicové plužiny jako záhumenicová semibocage. Tento typ krajinného rázu se opakuje v různě velkých areálech v Krušných horách jak na české (např. Habartice, Nakléřov, Krásný Les, Petrovice, Knínice) (obr.č.10). tak na saské straně a v Českém středohoří (u Rychnova, Příbrami, Zubrnic, Leštiny, Merboltic). Obr. č. 18: Pohled na vrch Oblík s valy 24

25 Obr. č. 19: Záhumenicová plužina u obce Krásný Les v Krušných horách. 5.4 Specifické produkční funkce Změny v zemědělské politice v ČR i v EU kladou důraz na rozšíření aktivit ve venkovském prostoru. V konvenčním zemědělství je doporučeno pěstování několika druhů plodin. Aktivity na venkově směřují k rozvoji agroturistiky, okrasného zahradnictví, výrobě biopaliv, obnově řemesel. Informace o podílu zemědělců na agroturistice v sz. Čechách (region Severozápad) chybí. Ze šetření v rámci projektu vyplývá nezájem zemědělců v atraktivní krajině Ústeckého kraje na Litoměřicku nebo na Lounsku o agroturistiku. Hlavní příčiny nízké návštěvnosti venkova z hlediska cestovního ruchu jsou nízká propagace, absence standardizace služeb, špatný místní stav komunikací a cyklostezek, nedostatek originality a kvality služeb. Informační centra se rozvíjejí jen pomalu. Další aktivitou, která může být v sz. Čechách realizována i s využitím agrárních valů a teras, je ovocnářství. Ovocnářství má především v Českém středohoří a v Podkrušnohoří dlouhou tradici. Rozlohy sadů v této oblasti byly vždy velké a v části Českého středohoří se extenzivní sady zachovaly do současnosti. Staré a krajové odrůdy jsou kulturním dědictvím, zvyšují biodiverzitu v kulturní krajině. Jako vysokokmeny a polokmeny mají významnou krajinářskou a estetickou hodnotu. Některé odrůdy slouží jako kmenotvorné odrůdy nebo jsou zdrojem semen pro podnože. Hrušně dosahují vysokého stáří, nejstarší hrušní (odrůda Solanka) v Čechách byl strom u Třebenic. Některé staré odrůdy jabloní (Boskopské, Jeptiška, Ontario) byly vysazeny podél valů či teras do okolí obce Zubrnice, Raná u Oblíku. V současnosti jsou na trhu dostupné i jako vysokokmeny. 25

26 6 Možný konflikt 6.1 Zájmy ochrany přírody na valech a jejich konflikt s hospodářským využitím Při využívání agrárních valů a teras je třeba stanovit primární hospodářský zájem. V případě výskytu zvláště chráněných druhů zjistit možný střet zájmů s tímto hospodářským zájmem. Výše uvedené informace o výskytu zvláště chráněných druhů v oblasti s ohledem na stanoviště valů ukázaly, že současný běžný management v krajině porost valů a tím i výskyt zvláště chráněných druhů příliš neohrožuje. Ohrožení nastává v případě likvidace valů, likvidace porostů na ně vázaných a použití chemických prostředků (herbicidy, přehnojování) na sousedních pozemcích. V současnosti je trend snížit používání chemických prostředků a v zájmu zemědělců není plýtvat hnojivy ani postřiky na valy, neboť to nepřináší bezprostřední hospodářský efekt. Reálné ohrožení přítomných zvláště chráněných druhů souvisí s pastvou skotu. Pastva v sousedství valů a na valech je ve středních polohách a na horách častou formou využití zemědělské půdy. Ochrana cenných druhů se tedy musí soustředit na eliminaci pastvy z místa, kde byl zjištěn výskyt ohrožených druhů rostlin, především bylin. V důsledku pastvy hrozí jejich přímá likvidace nebo ohrožení životních nároků v důsledku eutrofizace stanoviště valů exkrementy. Tuto regulaci pastvy není nutno aplikovat na koprník štětinolistý (Meum athamanthicum), hojný druh na loukách Krušných hor. 6.2 Existence valů včetně jejich porostů a možný konflikt s hospodářským využitím Agrární valy jsou většinou obklopeny trvalými travními porosty. Na chov skotu mají valy, terasy a jejich porost pozitivní vliv, neboť skot využívá okolí valů jako ochranu před nepřízní počasí (obr.č.20). Nezanedbatelné je i využívání bylin porostu valů jako prostor pro pastvu. Toto využití má však své limity, neboť dlouho se zdržující skot způsobuje nitrifikaci prostředí s následným zarůstáním jednoletými plevelnými druhy. Nadměrné spásání otvírá cestu k erozi. V případě kamenných valů skot valy rozrušuje, dochází k jejich rozvalení a roznášení kamenů do pastvin. To má za následek zhoršení dalšího využití okolních pozemků např. kosení. Pro dobytek i lidi se zvyšuje možnost úrazu. Poškození valů snižuje jejich další výše uvedené funkce. 26