Politika ochranu spotřebitele v Evropské Unií a sociální politika v Evropské Unií. Michel Jacob Caettano Joao

Transkript

1 Politika ochranu spotřebitele v Evropské Unií a sociální politika v Michel Jacob Caettano Joao

2 Politika ochranu spotřebitele v V osmadvaceti členských státech Evropské unie žije téměř půl miliardy potenciálních spotřebitelů. K evropskému HDP přispívají až 58 procenty. Kvůli tomu existují na půdě Evropské unie také opatření na ochranu jejich zájmů. Cílem politiky je zajistit spotřebitelům v rámci jednotného trhu stejně vysokou úroveň ochrany a bezpečnosti. Politika se zaměřuje na ochranu zdraví, bezpečnost a zájmy konzumentů, prosazuje společný přístup k zákazníkům a práva na informace. Ochrana spotřebitele má také přispívat k účinnému fungování vnitřního trhu, zvyšovat zákaznickou důvěru v přes hraniční transakce a tak stimulovat odbyt. Vývoj politiky ochrany spotřebitele K harmonizaci národních postupů na ochranu spotřebitele začalo docházet od poloviny 70. let. V roce 1975 představila Evropská komise Předběžný program EHS o ochraně spotřebitele, který se stal základem spotřebitelské legislativy. Dokument shrnul pět základních práv spotřebitelů: právo na ochranu zdraví a bezpečnosti právo na ochranu ekonomických zájmů právo na náhradu škody právo na informace a vzdělávání právo na zastupování

3 Politika ochranu spotřebitele v Podle zprávy z roku 2009 se 50 procent oznámení vadných výrobků týká hraček a domácích spotřebičů, které pocházejí většinou z Číny. Z českých europoslanců se tématu hodně věnuje Zuzana Roithová. (foto: Sdružení obrany spotřebitelů) Po Předběžném programu následovaly ještě další iniciativy, ale za skutečný začátek komunitární spotřebitelské politiky můžeme považovat až Jednotný evropský akt (1987), který zmocnil Evropskou komisi k návrhu opatření na ochranu spotřebitelů. Jako samostatnou a plnohodnotnou komunitární politiku zavedla ochranu spotřebitele Maastrichtská smlouva (1993), požadavky vyplývající z ochrany spotřebitele a při provádění ostatních evropských politik zohlednila i Amsterodamská smlouva (1999). Přetrvávajícím úkolem politiky je zvyšování bezpečnosti výrobků skrze lepší monitoring spotřebitelských trhů. Komise se rovněž zaměřuje na zjednodušení právních předpisů ochrany spotřebitele a jejich efektivnější vymáhání. Hlavním cílem agendy je zohlednit spotřebitele v ostatních politikách. V 90. letech se působnost politiky rozšířila i na internetové nákupy. Lisabonská smlouva zařadila politiku ochrany spotřebitele do sdílených pravomocí EU. Smlouva přiznává ochraně spotřebitele průřezový význam; požadavky vyplývající z ochrany spotřebitele tak budou brány v úvahu při vymezování a provádění jiných politik a činností EU.

4 Politika ochranu spotřebitele v V prosinci 2007 také byla v rámci EU zakázána řada nekalých obchodních postupů. (např. klamavá reklama a agresivní obchodní praktiky jako obtěžování, donucování a nepatřičné ovlivňování). Mezi spotřebitelské priority strategie na roky patří: lepší monitoring spotřebitelských trhů i vnitrostátních spotřebitelských politik efektivnější vymáhání právních předpisů a domáhání se spotřebitelský práv (např. kolektivní či alternativní řešení) zvýšení bezpečnosti výrobků prostřednictvím vývoje nástrojů pro sledování trhu (RAPEX, spolupráce s Čínou a USA) umístění spotřebitele do centra zájmu ostatních politik a právních předpisů EU větší ochrana spotřebitele na mezinárodních trzích lepší informovanost, například skrze posílení evropských spotřebitelských center zvýšení blahobytu spotřebitelů z hlediska ceny, kvality, různorodosti a dostupnosti zboží transparentnější trh posilující postavení spotřebitelů (větší možnost volby např. pokud jde o cenu a kvalitu produktů)

5 Politika ochranu spotřebitele v Existence národních politik na ochranu spotřebitele je jednoduše vysvětlitelná. Stabilní a jednoznačná právní úprava snižuje nejistotu na straně spotřebitele, a tím dlouhodobě podporuje spotřebu i hospodářský růst. K čemu je však dobrá evropská politika ochrany spotřebitele? Důvody jsou prosté. Jestliže Jednotný Vnitřní Trh směřuje k odstranění bariér pohybu, pak nejistota kupujícího ohledně záruk a nezávadnosti kupovaného zboží či služby přínosy JVT snižuje. Vznikla potřeba stanovní standardů ochrany spotřebitele na evropské úrovni, neboť některé členské státy argumentem národního systému ochrany spotřebitele bránily importu zboží z jiných zemí EHS, tedy fakticky znemožňovaly prosazení vnitřního trhu.

6 Politika ochranu spotřebitele v Evropské standardy navíc mají motivovat spotřebitele k nákupu zboží a služeb v jiných členských zemích, protože až realizací transakcí mezi členskými státy se plně projeví ekonomický dopad JVT. Sdílená evropská politika je efektivním nástrojem i s ohledem na rozvoj informačních technologií. Dnes není problém nakoupit zboží elektronickou cestou v kterékoliv zemi světa, ale pouze v členských zemích EU máme jako spotřebitelé jistotu možnosti odstoupení od smlouvy, jasných záručních podmínek atp.

7 Cíle: Politika ochranu spotřebitele v Základním cílem ochrany spotřebitelé je zajištění bezpečnosti výrobků uváděných na trh a zlepšení informovanosti spotřebitelů, pravdivé označování složení výrobků atp. Dalšími nástroji politiky ochrany spotřebitele jsou např. regulace podmínek přímého prodeje, specifikace podmínek poskytování spotřebitelského úvěru či zákaz klamavé reklamy.

8 Záruční lhůty Příkladem minimálního standardu platného ve všech členských státech Unie je např. délka záručních lhůt, které byly ve většině členských států nejen rozdílně dlouhé, ale i různě strukturované do skupin podle druhů zboží. Od roku 2002 platí ve všech členských zemích EU záruční doba na spotřební zboží v minimální délce dva roky, což dává spotřebitelům dostatečnou jistotu při nákupech na celém společném trhu. I Česká republika, která v procesu přistoupení harmonizovala svůj právní řád, musela pozměnit vnitrostátní předpisy a prodloužit zákonnou záruční lhůtu na dva roky. Pro spotřebitele má navíc velký význam informace, že daný výrobek vyhovuje požadavkům příslušné standardizační agentury. Pro elektrotechnické výrobky je to CENELEC, pro telekomunikační přístroje ETSI a pro ostatní závazné většina výrobců se jimi řídí. Právě proto, že ví, že zboží s takto garantovanou kvalitou bude lépe prodejné. Další značkou je tzv. prohlášení o shodě, které říká, že výrobek nesoucí toto označení splňuje požadavky na technickou bezpečnost podle práva ES.

9 Politika ochranu spotřebitele v Politika ochrany spotřebitele je horizontální povahy, protože vyžaduje, aby byla ochrana spotřebitele respektována při stanovení a provádění též jiných politika a činností Unie. K dosahování definovaných cílů jsou přijímány minimální standardy. Charakter sdílené politiky ochrany spotřebitele potvrzuje legislativní činnost ES. Unie totiž přispívá k dosažení vymezených cílů prostřednictvím opatření ke sbližování ustanovení těch zákonů a jiných předpisů členských států, které mají přímý vliv na vytváření a fungování vnitřního trhu. Dále jsou přijímána opatření podporující, doplňující a monitorující politiku členských států. Na rozdíl od společných politik nebrání přijatá opatření členskému státu zachovat nebo zavést přísnější ochranná opatření. Taková opatření však musí být slučitelná se Smlouvou a sdělují se Komisi.

10 Politika ochranu spotřebitele v Na rozdíl od společných politik nebrání přijatá opatření členskému státu zachovat nebo zavést přísnější ochranná opatření. Taková opatření však musí být slučitelná se Smlouvou a sdělují se Komisi. Větší bezpečnost oproti Čině (min. vývoz a dovoz).

11 Sociální politika v

12 Sociální politika v Volný pohyb osob. Cílem evropské politiky je koordinace národních politik právě v souvislosti se vznikem JVT. Odstranění bariér volného pohybu osob bylo zpočátku spojeno především s volným pohybem pracovních sil. Proto se evropská sociální politika soustředila primárně na odstranění jakékoli diskriminace založené na státní příslušnosti či místě bydliště v souvislosti se zaměstnáváním a na zaručení práv migrujících pracovníků. K základním principům uplatňovaným v sociální oblasti patří kromě vyloučení diskriminace také princip jedné legislativy: na zaměstnanou osobu se vztahuje legislativa státu, na jehož území je zaměstnána, přestože je občanem jiného státu. Dále princip přenositelnosti sociálních dávek (např. důchodové a zdravotní pojištění) a princip sčítání pojistných dob. Spolupráce sociálních systémů Jestliže se tedy v rámci své pracovní činnosti dostanete do pracovního poměru v jiné členské zemi EU, máte nárok na vymoženosti sociálního systému za stejných podmínek jako domorodci. Nediskriminace jde dle rozsudků Soudního dvora až na úroveň práva na slevu při dopravě zprostředkovávané zaměstnavatelem či na sociální příspěvky na podporu studia rodinných příslušníku. Dokonce ani odvedené dávky důchodového pojištění sražené z těžce vydělaných peněz nepřijdou nazmar naopak při odhodu do důchodu se sečtou veškeré zaplacené dávky a pojistné doby odpracované v členských státech Unie.

13 Sociální politika v Dnešní sociální politika vychází z Evropské sociální charty podepsané v roce 1961 v Turíně. Druhým pramenem výslovně uvedeným v článku 136 SES je Komunitární charta základních sociálních prvá pracovníků z roku Cílem sociální politiky je podpora zaměstnanosti, zlepšování životních a pracovních podmínek, sociální ochrana, sociální dialog, rozvoj potenciálu pracovních sil s ohledem na trvale vysokou úroveň zaměstnanosti a boj proti vyloučení z trhu práce. Ke dvanácti základním sociálním právům pracovníků patří: Právo pracovat v kterékoli členské zemi, Právo na přiměřenou mzdu, Právo na zlepšování životních a pracovních podmínek, Právo na sociální ochranu v daném sociálním systému, Právo na svobodu sdružování a na kolektivní smlouvu,

14 Sociální politika v Právo na odborný výcvik, Právo na rovnoprávné zacházení u mužů a žen, Právo zaměstnanců na informaci, konzultaci a spolurozhodování, Právo na ochranu zdraví a bezpečnost při práci, Právo na ochranu dětí a mládeže, Právo na zajištění minimální životní úrovně ve stáří Právo na sociální a profesní integraci v případě tělesného postižení.

15 Sociální politika v Základním kamenem sociální politiky ES je nediskriminace (rovnost mužů a žen, zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti, barvy pleti, etnické příslušnosti, náboženství a přesvědčení, tělesného postižení, věku nebo sexuální orientace) a stanovení minimálních standardů (např. standardy bezpečnosti práce). Uvedená ochranná opatření mohou být členským státem zpřísněna. Zde se přímo potvrzuje sdílený charakter sociální politiky. Sociální politika rozhodně neznamená, že by se na nadnárodní úrovni rozhodovalo o struktuře nebo výši sociálních dávek. Tyto pravomoci zůstávají plně v kompetenci členských států. Evropská unie do této oblasti vstupuje jen koordinací sociálních politik.

16 Sociální politika v Sociální politika patří do tzv. sdílených pravomocí EU, což znamená, že se na její podobě podílejí členské státy i samotná Unie, podpora zaměstnanosti,

17 Zdroje Učebnice Evropské integrace a-spotrebitele/