Odpovědnost za škodu v Římském právu

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Odpovědnost za škodu v Římském právu Bakalářská práce Autor: Kutovoy Denis Vedoucí práce: doc. JUDr. Petr Bělovský Praha červen, 2012

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze, dne Denis Kutovoy

3 Poděkování Za odbornou pomoc a nezměrnou trpělivost při zpracování předkládané práce chci na tomto místě poděkovat vedoucímu práce Petru Bělovskému.

4 Anotace Bakalářská práce pojednává o odpovědnosti za škodu v římském právu. V práci jsou vysvětleny obecné pojmy z oblasti římského práva, proces soudního řízení a typy stíţností. Jsou v ní téţ vymezeny hlavní odlišnosti a specifika římského práva od moderní právní vědy. V textu práce jsou uváděny typy odpovědností za škodu; text je doplněn o praktické příklady pro ilustrativní znázornění soudních případů. Zajímavou částí praktické části je kapitola o porovnání římského práva s moderním českým právním řádem, včetně uvedení dvou případů vyřešených podle římských a českých zákonů. Klíčová slova: Římské právo, odpovědnost za škodu, zavinění a vina, náhoda a vyšší moc, škoda přímá a nepřímá, edikt, český právní řád. Annotation The bachelor thesis deals with the liability of the Roman law. General concepts of the Roman law are described in detail as well as the process of court proceedings and different types of complaints. The main differences between the Roman law and the modern jurisprudence are identified and presented in the worlk as well. This thesis also includes different types of damage responsibilities and practical exaples are included for better representation of different court cases. An interesting part of the practical part of the thesis is the chapter containing the comparison of the modern Roman law with the modern Czech law. This chapter also includes two concrete cases which are resolved using both the Czech as well as the Roman law. Keywords The Roman law, liability, fault, guilt, chance and higher power, direct or indirect damage, Czech law

5 Obsah Úvod Římské právo, jeho význam v historii vývoje práva a v moderní právní vědě Zdroje a prameny římského práva Vznik státního soudu Rozdělení civilního procesu na ius a iudicium Pojem a druhy soudních stíţností (ţalob) Zvláštní prostředky prétorské ochrany Promlčecí lhůta Odpovědnost a zavinění ve smluvních vztazích Vina a zavinění Stupně zavinění Odpovědnost za úschovu Náhoda a vyšší moc v římském právu Míra odpovědnosti za způsobenou škodu Škody smluvní a deliktní Výše náhrady škody Škoda přímá a nepřímá Náhrada škody ze zisku Odpovědnost prodávajícího za vady prodávané věci Edikty a typy ediktů Porovnání odpovědnosti za škodu v římském právu s českým právním řadem Některé příklady a řešení v římském a českém právu Závěr Seznam pouţité literatury

6 Úvod Ve své bakalářské práci bych se chtěl věnovat velice zajímavému tématu, jedná se o římské právo. Vzhledem k tomu, ţe dané téma je příliš široké, rozhodl jsem se, ţe ho omezím jen na odpovědnost za škodu. Škodu bychom mohli nejobecněji vymezit jako určitou újmu na majetku, ocenitelných právech nebo zdraví. Tuto škodu je ale nutné ocenit pomocí peněz. Odpovědnost za škodu je vymezena v mnoha právních předpisech (obchodní, občanské, trestné apod.) a je podle mého názoru základem pro demokraticky fungující stát. Se škodou úzce souvisí náhrada za škodu. Římské právo obsahovalo velmi mnoho pramenů upravujících odpovědnost za škodu. Struktura mé práce se bude skládat ze dvou částí: teoretické a praktické. V první kapitole teoretické části popíši ideový základ vztahující se k římskému právu a náhradě škody. V této části práce se budu zabývat spíše historickým vývojem práva římského v kontextu práv a povinností účastníků právních vztahů, právní podpory státu v řešení konfliktů. Následně se budu věnovat pojetí škody v římském právu a v dnešní době provedu porovnání odpovědnosti za škodu v českém a římském právu. Danou kapitolu rozdělím do tří menších částí. V první části zhodnotím shodné rysy, pak se podívám na odlišnosti a na konci provedu zhodnocení porovnání. Na konci práce se zamyslím nad významem římského práva pro Evropu. Dále přistoupím k praktické části práce, kde se zaměřím na dvě oblasti: případová studie a vyhodnocení římského zákoníku lex Aquila. Tento zákoník byl po celou dobu existence daného státu důleţitý pro vyhodnocení vzniku a následné vyhodnocení odpovědnosti za škodu. Případová studie bude představena několika příklady ze ţivota starých Římanů, ve kterých představím konkrétní případy související s odpovědností za škodu za doby existence Říma. Podívám se, jak byly škody vyřešeny a jak by mohly být vyřešeny v naší době. Hlavním cílem mé práce je analýza odpovědnosti za škodu v římském právu a následné porovnání této analýzy s aktuální českou legislativou. Ústřední hypotézou mé práce je následující tvrzení: odpovědnost za škodu v římském právu velice silně ovlivnilo české právo v oblasti vlastnictví. Ve své práci budu vyuţívat celou řadu vědeckých metod, mezi nejdůleţitější patří analýza a syntéza, na konci práce vyuţiji metodu komparace. 6

7 1. Římské právo, jeho význam v historii vývoje práva a v moderní právní vědě Římské právo má v historii lidstva výjimečné místo, protoţe existuje déle, neţ národ, který ho vytvořil. Navíc, římské právo během své existence dokázalo výrazně ovlivnit evropskou a světovou právní vědu. Římské právo vzniklo za doby, kdy Řím byl sotva viditelnou tečkou na mapě celého světa, malou komunitou 1, tzv. Civitas Romamezi velkým mnoţstvím podobných komunit střední Itálie. Tehdejší římské právo bylo jednoduchým systémem zákonů, ve většině archaických oblastí, které měly patriarchální a národní charakter. Samozřejmě, pokud by právo zůstalo na té původní úrovni, nedosáhlo by takového uznání a významu. 2 Ale osud připravil pro Řím jinou budoucnost. V boji za existenci malá komunita Řím průběţně rostla a připojovala další a další obdobné komunity do svého území, a také upevňovala svoji vnitřní organizační strukturu. Postupem času území bývalého Říma vyrostlo do velké Římské říše, která spojovala pod svoji vládou skoro celý civilizovaný svět té doby. Římská říše byla spojována s pojetím celého světa. 3 Spolu s územními změnami se měnila vnitřní uspořádání Říma. Patriarchální systém se zrušil, primitivní formy zemědělství postupně byly vystřídány sloţitými ekonomickými vztahy, docházelo k omezení sociálních překáţek, které byly pozůstatkem starověku. Nový systém vyţadoval vynaloţení maxima sil a schopností kaţdého jednotlivce. Na základě těchto změn ve společnosti došlo i ke změně římského práva směrem k individualismu. Vznikly 4 základní pilíře římského práva: osoba, věc a věcné právo, obligační právo a dědické právo (právo závěti). 4 Politické vztahy vedly k tomu, ţe Řím se zapojil i do obchodních vztahů, které jiţ dávno existovaly na území pobřeţí Středomoří mezi Egyptem, Řeckem a Fénicií. Spolu s tím jak rostl vliv Říma v oblasti politiky, tak rostl jeho podíl na mezinárodním obchodním obratu. Na území Říma pravidelně vznikaly různé obchodní vztahy mezi lidmi různých národností, takţe 1 Civitas - společnost zaloţená na územním a vlastnickém principu - základní jednotkou sociální organizace je obec. (viz: Encyklopedie římského práva) 2 POKROVSKÝ, Josif.Historie práva římského. Moskva: str. ISBN: , str Dějiny Říma se dělí na tři etapy: carská etapa (VIII století p.n.l. 510 p.n.l ), republikánská etapa ( p.n.l.) a říšská etapa (30 p.n.l. 476 n.l.). 4 POKROVSKÝ, Josif.Historie práva římského. Moskva: str. ISBN: , str. 18 7

8 místní magistři museli pořád řešit vznikající spory. Stávající římské právo tenkrát jiţ nebylo dostatečné pro řešení podobných situací, proto vznikla potřeba nových zákonů a právních norem, které by byly zaměřeny jednak na vnitřní a kulturní specifika, ale taky ve stejné míře vyhovovalo poţadavkům Řeků a Římanů, Egypťanů a Galů. 5 Vnikla potřeba zavedení mezinárodního práva. Za základ se braly zvyky mezinárodního obchodu, které se pak promítaly do římské právní vědy a zapracovávaly se do zákonů. Takhle vznikalo římské právo, které se následně stalo společným právem celého antického světa. V podstatě za zakladatele práva lze povaţovat celý antický svět, Řím jenom provedl formální úpravy, sjednotil a dal dohromady jednotlivé zvyky a pravidla. Univerzalita a individualismus jsou hlavní charakteristikou římského práva. Do detailu propracované římské právo se dostalo do své finální podoby ve známé ústavě císaře Justiniána, která se nazývala Corpus Juris Civilis 6 Avšak postupem času síla Římské ryše zeslabovala, různé národnosti, které ţily ve státě, se vyvíjely odlišnými způsoby, hranice byly pořad napadané barbary, kteří právě byli novými aktivními účastníky světové historie. Nastal okamţik, kdy barbaři napadli antický svět a skoro ho zničili. Začala etapa velkého stěhování národů, a bohatá kultura antiky byla značně narušena; ztratilo se spojení mezi starým a novým, dějiny začínají od nuly. 7 Ale toto byl jen dočasný jev, i kdyţ se na relativně krátkou dobu kulturní vývoj lidstva jakoby pozastavil. Několik století probíhal proces přemisťování národů na nová místa, který byl spojen s přizpůsobováním se novým podmínkám a konflikty. Samozřejmě, ţe během tohoto období byla zničena velká část antické kultury, ale ne všechno. 8 Pomalu neklidné období stěhování národů minulo. Nové národy ţily pak v relativně klidném prostředí, znovu se rozvíjely. Za několik století nastává okamţik, kdy vše, co bylo vytvořeno antickým člověkem, najednou se stává jasným a srozumitelným, a hlavně cenným. Jedno po druhém dochází k obnovení antického práva, kultury, umění. Přirozený ekonomický vývoj nových národů vede postupně ke vzniku obchodních vztahů mezi nimi. A zase jako v antickém světě vznikla potřeba mít univerzální právo pro řešení mezinárodních obchodních 5 Tamtéţ 6 Kodex občanského práva neboli občanský zákoník. 7 KOROSTELIN, V.;TARAN, P. Historie římského práva. Tavria-plus, Moskva: str. ISBN: Х, str. 31 8KOROSTELIN, V.;TARAN, P. Historieřímskéhopráva. Tavria-plus, Moskva: str. ISBN: Х. 8

9 konfliktů. Ekonomický pokrok vyţadoval osvobození osobnosti od všech feudálních, komunitních a patriarchálních vztahů, poskytoval svobodu činů, svobody seberealizace. I v tomto případě se lidstvo vrací k římskému právu, které po celou dobu kulturních a geopolitických transformací zůstávalo neměněné a nevyuţité. Římské právo se stává předmětem studia, právo začínají aplikovat v soudech 9, právo se stává místním a národním zákonem. Celkově probíhá tzv. přijetí a uznání římského práva. Vývoj práva Západní Evropy se zakládá právě na římském právu. Svědčí tomu i skutečnosti, ţe pouze po zavedení Německé občanské ústavy v roce zanikla formální pravomoc Justiniánské ústavy. Ale jeho faktická působnost nezanikla ani dodnes.nejvýznamnější ustanovení byla předělána do paragrafů a článků platných evropských ústav a platí pod názvem těchto ústav. Římské právo nejen upravovalo praktické otázky, ale také i teoretické. Neustálé mnoholeté studium římského práva ovlivnilo formování myšlení Západní Evropy a dalo základ poznatkům právníků a zákonodárných orgánů. Lze tedy tvrdit, ţe pro evropské právo největším přínosem bylo propojení praktické a teoretické stránky. Propojení národů antického světa pomocí právních norem a jednotné úpravy se následně stalo základem pro vývoj legislativy nových národů. I dneska se učí římské právo v podobě teorie občanského práva, jako právní systém, ve kterém základy jurisprudence jsou očištěné od vlivů náhodných událostí a národních zvláštností. 1.1 Zdroje a prameny římského práva Římští právníci nezanechali mnoho informací o postupech vytvoření právních norem a jejich potřeby. Větší zájem spočíval v praktickém významu a implementaci práva, neţ jeho historické stránce. Mezi velkým mnoţstvím antické právnické literatury nejsou skoro ţádné informace historického charakteru. Výjimkou je jenom dílo právníka II. století PomponiaEnchyridium, jehoţ část se zachovala i do současnosti v rámci jedné částí 9Podrobně o soudech viz kapitola ÚstavaNěmeckéříše (Výmarskáústava) z: SCHELLE, K. - VLČEK, E. Dokumentykestudiumoderníchdějinstátu a práva. Vyd. 1. Brno: Masarykovauniverzita, s. ISBN , str. 50 9

10 Justiniánské ústavy, Digesta 11 avšak tento úryvek se týká jenom dějin jurisprudence, navíc obsahuje hodně nejasností a rozporů. Největší význam mají jednotlivé zprávy, které známe z díla Gaya, právníka II století pod názvem Institutiones. 12 Z tohoto důvodu dějiny římského práva je nutno dávat dohromady na základě jiných zdrojů. Zdroje mohou být rozdělené do dvou skupin 13 : 1. První skupinou mohou být literární památníky tj. díla antických spisovatelů. Největší význam samozřejmě mají díla, která se věnují římským dějinám, zejména Titana Livia, Dionisia Galaraknsského, Polobia. Jsou také významná díla i nehistorické povahy Barrona, Festa, tvorby v oblasti zemědělství Catona. 2. Druhou skupinou jsou epigrafické zdroje např. cedulka s textem zákona, nebo kolona s nadpisem, náhodou zachovaný doklad z doby antiky. Kompletní sbírka všech podobných nadpisů se vydává Berlínskou akademií věd od 1863 roku pod názvem Corpus Inscriptionum Latinarum. 14 Výzkum dějin římského práva se vyvinul jenom na začátku XIX století po vzniku tzv. historické školy v oblasti jurisprudence. Iniciátorem byl německý vědec Nibur. Jeho hlavním dílem jsou Římské dějiny ( ). Od té doby se zájem o dějiny římského práva zvyšoval a vnikala celá řada děl nadaných autorů. Mezi ně patří Schwegler, Mommsen, a také současní Pais a Meier atd Vznik státního soudu Římský národ, stejně jako jiné národy, před vznikem státního soudu zaţil doby, kdy kaţdá osoba, která se domnívala, ţe někdo porušil její práva, mohla vlastními silami nebo společně s rodinou potrestat viníka. Postupem času takový způsob soudnictví přestal vyhovovat 11 JAKOVLEV, V.N. Starořímské a moderní civilní právo. WoltersKluver: 2010, ISBN: , str JAKOVLEV, V.N. Starořímské a moderní civilní právo. WoltersKluver: 2010, ISBN: Str JAKOVLEV, V.N. Starořímské a moderní civilní právo. WoltersKluver: 2010, ISBN: , str Úplná sbírka starých latinských nápisů z celé římské říše. V elektronické podobě dostupná z: [ ] 15 BARTOŠEK, M. Dějiny římského práva: (ve třech fázích jeho vývoje). 2. přeprac. vyd.praha: Academia, 1995, 280 str. ISBN: , str

11 společnosti, protoţe se zakládal na subjektivním vnímání viny, a tresty byly mnohdy nespravedlivé. Přechod od subjektivního trestu ke státnímu soudnictví probíhal průběţně, a to několika etapami 16 : vznik systému regulace násilí prostřednictvím stanovení postupů odsouzení pachatele, systém odkupů (dobrovolných a pak povinných) předání věcí ochrany práv státním orgánům. Avšak ve vyvinutém římském právu ještě zůstaly některé stopy subjektivního určení viny a potrestání viníka. Příkladem je sebeobrana, která je upravena i v moderních právních předpisech. Sebeobrana tj. obrana proti násilí, hrozícímu porušení práva osoby byla povolena. Ale uţ v římském právu bylo zakázáno napravovat neprávní situaci vlastními silami. Činnosti v rozporu s tímto zákazem byly trestané 17. Za výjimkou uvedených mimořádných případů sebeobrany, ochrana práv proti porušení se předávala speciálním (soudním) státním orgánům. Soud se stal nástrojem sociálního právního vůdcovství a realizoval zájmy převládající třídy. Na základě odlišností veřejného a soukromého práva se rozlišovaly iudicia publica 18 a iudiciaprivate Rozdělení civilního procesu na ius a iudicium Charakteristickou zvláštností římského civilního procesu za dobu republiky a dobu principáte bylo rozdělení na dvě etapy, první z nich se nazývá ius, druhá iudicium. Průběh těchto dvou etap nemá nic společného se současným rozlišením soudních institucí. Jedná se o to, ţe současný soud prvního stupně řeší věc od začátku do úplného konce a rozhoduje o věci. Pokud nebylo podáno odvolání během stanovené doby, rozhodnutí nabývá platnosti a musí být splněno. V případě podání odvolání soud druhého stupně přezkoumává vydané rozhodnutí. Římský první stupeň soudního procesu můţe udělat konečné rozhodnutí jen v 16 BARTOŠEK, M. Dějiny římského práva: (ve třech fázích jeho vývoje). 2. přeprac. vyd.praha: Academia, 1995, 280 str. ISBN: , str Jako příklad lze uvést zadrţení věřitelem majetku dluţníka aţ do okamţiku splácení celé výši dluhu. 18 Soudnictví v oblasti věcí porušení státních zájmů 19 Občanské soudy v oblasti soukromých práv občan 11

12 případě, ţe obviněný přiznává ţalobu. Dle společného pravidla in iure 20 spornou věc jen připravuje k rozhodnutí, ale prozkoumání okolností věci a konečné rozhodnutí probíhá v rámci druhé etapy (in iudicio 21 ). Tím pádem, ius a iudicium nejsou dva stupně, ale dvě etapy stejného procesu Pojem a druhy soudních stížností (žalob) Soudní rozhodčí 22 měli pravomoc díky svému právu imperium 23 odmítnout poskytování právní ochrany i přesto, ţe situace spadala pod působnost občanského práva, a naopak poskytnou právní ochranu v případě, který nespadá pod občanské právo. Proto zásadní význam měla otázka, zda prétor 24 podává ţalobu - actio 25. Odpověď na tuto otázku bylo moţné najít v prétorském dekretu. V klasickém římském právu actio je předepsaným dekretem prétora prostředek nalezení řešení vyhovujícího zájmům dané osoby pomocí soudního procesu. Průběţně dochází k typizaci ţalob, tj. k vypracování typických forem pro jednotlivé kategorie ţalob. 26 Mezi velkým mnoţstvím ţalob je potřeba rozlišit následující důleţité duhy: actio in rem - věcná ţaloba a actio in personam- osobní ţaloba. Římské právo vymezuje vlastnické právo na věc a právo vyţadovat po jiné osobě určité aktivity nebo zákaz aktivity (vyhnout se určitých aktivit) z druhé strany. Vlastnické právo (stejně jako i některá jiná práva) můţe být porušeno kteroukoli třetí osobou, přičemţ předem není známo, kdo je moţným zločincem. Proto se říká, ţe pro ochranu takového práva se ţaloba podává proti kterékoli třetí osobě, která porušila práva ţalobce; ţaloba v tomto případě se nazývá actio in rem. Moderní právní terminologie toto upravuje jako absolutní ochranu. Ţaloba, která se nazývá actio in personam, se podává v případě ochrany vztahů osobní povahy mezi dvěma nebo několika určitými osobami. Potenciální ţalovaný je znám předem, a ţaloba můţe být podána jenom proti této osobě. Proto se ţaloba v tomto případě nazývá actio 20 Pravidlo prvního stupně soudního procesu dle římského práva (Encyklopedie Římského práva) 21 Pravidlo druhého stupně soudního procesu dle římského práva (Encyklopedie Římského práva) 22 V práci pouţijeme originální slovo Prétoři 23 Nejvyšší a nedílná vládní moc, jeden ze základních prvků práva (Encyklopedie Římského práva) 24 Prétor, praetor - starořímský nejvyšší hodnostář (Enciklopédie římského práva) 25 Ţaloba procesní prostředek umoţňující právní ochranu (Encyklopedie Římského práva) 26 BARTOŠEK, M. Dějiny římského práva: (ve třech fázích jeho vývoje). 2. přeprac. vyd.praha: Academia, 1995, 280 str. ISBN: , str

13 in personam (osobní ţaloba). Moderní právní terminologie toto upravuje jako relativní ochranu. Další důleţitý rozdíl mezi ţalobami actiostrictiiuris ţaloba zaloţena na porušení práv a povinností vyplývajících z dokumentů a actiobonaefidei ţaloba řešena na základě uváţení soudce. Základní význam tohoto odlišení spočívá v tom, ţe při zkoumání ţalob actiostrictiiuris se soudce řídí smlouvou, která byla porušena. Při zkoumání ţalob bonaefidei soudce má určitou míru svobody, a má právo brát v potaz výhrady obviněného, zaloţené na nároku na spravedlnost. 27 Jedním z prostředku pro realizaci soudnictví bez změny zásad zákona byl actioutilis tj. ţaloba dle analogie. Tento druh ţalob lze vysvětlit na následujícím příkladě. Pokud jedna osoba neprávně ničí nebo poškozuje cizí majetek, dle stávajícího Akvilieva zákona zločinec odpovídá jen za podmínek, pokud vzniká škoda corpore corpori tj. fyzickým vlivem na fyzickou věc. V právní formě utilis prétor byl zvýšen rozsah ochrany poškozeného i pro případ, kdy škoda byla způsobena zaviněním i bez bezprostředního fyzického učinění. Actioficticia (ţaloba fikcí). V těch případech, kdy prétor přiznává nezbytným zákonem rozšířit předepsanou ochranu o nový případ, který není předepsán zákonem. V některých případech soudce připouštěl existenci některých skutečností, které nebyly; pomocí takových fikcí bylo moţné vyřešit soudní spor dle jiţ existujících norem. Například, pokud existuje potřeba předání práv a odpovědností jiné osobě, tak pro zabezpečení právní ochrany přijímající osoby prétor podával ţalobu, ve které se soudci navrhovalo rozhodnout za předpokladu (fikce), ţe přijímající osoba (které právo nárokovat bylo předáno) je dědicem první osoby (a na dědice přechází veškeré práva a povinnosti). Tak osoba, na kterou se práva převáděla, získávala ochranu na základě dřív podané ţaloby. 28 Rozlišovaly se ţaloby trestní a ţaloby správní, nebo o nápravu porušených vlastnických práv tzv. actionesreipersecutoriae 29. Občas z jednoho stejného případu plynuly trestní a reiperzekuční ţaloby. Příklad: oběť loupeţe mohla podat jak ţalobu pro vrácení odcizeného předmětu (reiperzekuční ţaloba), tak i ţalobu pro uloţení pokuty (trestní ţaloba). 27 BARTOŠEK, M. Dějiny římského práva: (ve třech fázích jeho vývoje). 2. přeprac. vyd.praha: Academia, 1995, 280 str. ISBN: , str KOROSTELIN, V.; TARAN, P. Historie římského práva. Tavria-plus, Moskva: str. ISBN: Х, str Výraz pro ţalobu, uţívaný zvláště v kogničním řízení (Encyklopedie Římského práva) 13

14 Speciálním druhem jsou kondikce (condictione) 30. V čem spočíval rozdíl mezi kondikcí a actiones není přesně stanoveno. Můţeme definovat kondikce jako ţaloby, zaloţené na civilním právu, v kterých se neuvádělo, na základě čeho vznikly (abstraktní ţaloby). 31 Například, poškozený mohl nárokovat pomocí kondikce zaplacení stanovené částky, přičemţ v ţalobě se neuvádělo, zda ţalovaný musí zaplatit částku dle smlouvy o půjčce nebo na základě písemné smlouvy, hlavně aby dluh byl uhrazen Zvláštní prostředky prétorské ochrany Kromě podávání ţalob prétoři při vyuţití své pravomoci, občas zajišťovali právní ochranu zvláštními prostředky, svými bezpodmínečnými (na rozdíl od ţaloby) nařízeními. Nařízení se měla dodrţovat ve stejné míře jako kodex, a jeho porušení vedlo ke stejným důsledkům jako porušení obecných právních norem. Interdikty (zákazy) byly dalším právním prostředkem, který byl prétory hodně pouţíván.interdikt je nařízení prétora o okamţitém skončení určitých činností, porušujících společenský pořádek a zájmy občanů. Dříve prétor vydával interdikty po prozkoumání faktů, na které odkazovala osoba, která se na prétora obracela. V tomto případě faktické okolnosti věci se zkoumaly do té doby, neţ byl vydán interdikt ţalovanému. Interdikt byl kategorickým a bezpodmínečným nařízením. Postupem času, s nárůstem počtu případů, prétor začal vydávat zákazy bez prozkoumání faktů, v podobě podmínečného nařízení (pokud se potvrdí fakty, na které odkazuje ţalobce), a v tomto kontextu interdikty z procesního hlediska začaly mít povahu ţalob. Jedním z nejdůleţitějších druhů interdiktů byly majetkové interdikty. Restitutio in integrum (obnovení původního stavu). V obzvlášť závaţných případech prétor mohl povolit zrušit nastalé právní následky (např. vypovědět uzavřenou smlouvu) z toho důvodu, ţe přiznával nespravedlivým pouţitím právních norem. Ustanovení o obnovení původního stavu neboli restituci prétor vydával po předběţném vyjasnění okolností skutečností (causa cognita). Tak např. osoba, která nedovršila věku 25 let, pokud uzavřela nevýhodnou pro ni smlouvu (bez ohledu na ustanovení zákona), mohla odstoupit od smlouvy na základě rozhodnutí prétora (mělo se za to, ţe jedna ze smluvních stran je nezkušená). Stejným způsobem, v případě vzniku škody ze smlouvy, která byla uzavřena pod tlakem hrozeb nebo v důsledku podvodu, prétor mohl vydat restituci. 30 Ve formulovém řízení je to abstraktně pojatá ţaloba znějící buď na určitou částku, nebo na určitou věc; původně příslušela je z přísně jednostranných kontraktů. Nejdůleţitější úlohu však sehrála při řešení případů, kdy někdo neoprávněně zadrţoval cizí věc. (Encyklopedie Římského práva) 31 POKROVSKÝ, Josif.Historie práva římského. Moskva: str. ISBN: , str

15 1.2.4 Promlčecí lhůta Osoba, jejíţ právo je porušeno, můţe vyuţít právní ochranu a podat stíţnost. Vyuţití této moţnosti tj. podání nebo nepodání stíţnosti, je na postiţené osobě. Nicméně, i v římském právu (obdobně jako v ostatních evropských právních řádech) existuje zákonná lhůta pro podání stíţnosti promlčecí lhůta. Obecně platí, ţe čím delší je období uplynulé od nastání právních skutečností, tím obtíţnější je dokazování. Pro zamezení moţnosti vzniku takových nepříznivých následků se stanoví maximální doba, během které zmocněná osoba můţe poţadovat prozkoumání jeho ţaloby. Klasické římské právo zaţilo jenom něco podobného tomu, čemu se dnes říká promlčecí lhůta. Právní normy upravovaly zákonné termíny podání ţalob. Odlišnost zákonné lhůty od promlčecí lhůty spočívá v následujícím. Zákonná lhůta sama o sobě (bez ohledu na aktivitu činností účastníka) vylučuje právo na ţalobu; promlčecí lhůta ovlivňuje proces s ohledem na bezčinnost ţalobce. Proto, pokud zanikne důvod pro okamţité podání ţaloby, např. v důsledku toho, ţe dluţník potvrdí svůj dluh, proces se přerušuje a začíná běţet promlčecí lhůta. Zákonná doba se nemůţe přerušit obdobně, i v případě, ţe oprávněná osoba získala od dluţníka potvrzení dluhu atd. 32 Jiţ v V. století se v římském právu objevila promlčecí lhůta. Původně byla stanovena na 30 let. Začátkem průběhu této lhůty byl okamţik vzniku nároku na podání ţaloby, tedy samotný právní skutek. Např. dle ţaloby majitele průběh promlčecí lhůty začíná okamţikem, kdy věc majitele protiprávně zadrţuje jiná osoba nebo majitel se setkal s překáţkou realizace svého práva. V případě smlouvy o půjčce- dnem, věřitel má právo vyţadovat po dluţníkovi vracení poţadované částky atd. Lhůta se můţe pozastavit na dobu, během které existují překáţky pro podání ţaloby, uznávané právem za závaţné; např. nepřítomnost kvůli státním úkolům. Po odstranění takové překáţky průběh lhůty se obnovuje SCHELLE, K. - VLČEK, E. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, s. ISBN SCHELLE, K. - VLČEK, E. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, s. ISBN

16 2. Odpovědnost a zavinění ve smluvních vztazích Protoţe se hlavně zaměřujeme na odpovědnost za způsobenou škodu, podíváme se na případy, kdy ke škodě docházelo v důsledku neplnění povinností jedné ze smluvních stran. V tomto případě musíme zohlednit nejenom občanský zákoník a jeho působnost v oblasti občanskoprávních vztahů, ale téţ právní úpravu smluv v římském právu. V návaznosti na růst významu povinností a odpovědností v občanském a hospodářském ţivotě státu se zvýšila pozornost k případům jejich porušení. Kaţdé odstoupení od smlouvy nebo jiného závazku má hypoteticky za následek porušení obvyklého chodu hospodářského ţivota. Proto se následky neplnění povinností precizně regulovaly římským právem. Za neplnění nebo neúplné plnění se povaţovalo odstoupení od podmínek smlouvy, porušení jednoho z výše uvedených poţadavků pro plnění. Například, pokud závazek nebyl splněn, jedná se o neplnění. Pokud došlo k plnění, ale se zpoţděním, jedná se o neúplné plnění. Následky obou případů byly stejné. Právním řešením této situace bylo rozhodnutí, zda se viník zbavil odpovědnosti, nebo se odpovídal před soudem a ţalobcem. 34 Obecně lze říct, ţe v římském právu odpovědnost za neplnění nebo neúplné plnění nastává jenom za existenci dvou podmínek zavinění a škody. Při absenci aspoň jedné ze dvou podmínek odpovědnost nevzniká. 2.1 Vina a zavinění Dluţník nese odpovědnost v případě neplnění nebo neúplného plnění povinností. Zpravidla k odpovědnosti dochází při existenci viny dluţníka. Vinou (culpa) se rozumí neplnění takového chování, které vyţaduje právo. 35 Si omnia quaeoportuit, observavit, caret culpa vina neexistuje, pokud bylo splněno všechno, co bylo vyţadováno. Odpovědnost se v římském právu staví na principu zavinění: pokud existuje vina, existuje odpovědnost, pokud ne, tak neexistuje ani odpovědnost. Tím pádem, odpovědnost dluţníka za neplnění nebo neúplné plnění nastane jenom za podmínky existence zavinění na jeho straně. 34 NOVICKY, I.B. Římské právo, Moskevská státní Lomonosova univerzita, Moskva: ISBN , str NOVICKY, I. B. Římské právo, Moskevská státní Lomonosova univerzita, Moskva: ISBN , str

17 Pokud závazek nebyl splněn nebo splněn v neúplném rozsahu, ale není v tom zavinění dluţníka, nenese za to odpovědnost. Římští právníci vysvětlovali vinu jako neplnění povinností, které vyţaduje právo. Například, v digestech psaných právníkem Pavlem je stanoveno, ţe: Pokud osoba dodržovala veškeré podmínky, které byly potřeba, a přesto ke škodě došlo, tak v tomto případě vina není 36. Jinými slovy, zavinění bylo pouze v případě protiprávního chování. 37 Římské právo 38 rozeznávalo dvě formy viny: a) úmysl (dolus), kdy dluţník předvídá následky svého chování a následky. Odpovědnost za úmyslné neplnění povinností nastává vţdy; tato situace má imperativní, nucený charakter, a také nemůţe to být odstraněno předběţným souhlasem stran. Celsusputatnоnvaiere, si convenerit ne dolus praestetur dle názoru Celsia, neplatným (předběžným) je souhlas o odstranění odpovědnosti za úmysl. b) nedbalost, neopatrnost (culpa), v případě, ţe dluţník nepředvídal následky svého chování, ale mohl je předvídat. Jiţ zmíněný právník Pavel psal:culpamessequodcum a diligenteprovideripoterit, non essetprovisum vina je zřejmá, pokud nebylo předvídatelné to, co pečlivý mohl předvídat 39. Příkladem úmyslného zavinění je pokud prodávající schválně prodá cizího (otroka), a to i přes to, ţe by existovala dohoda, ţe prodávající nenese za toto odpovědnost (neveeonominequidpraestaret), avšak je potřeba ocenit úbytky, které vzniknou v důsledku takové činnosti. Další generace právníků zakládali toto tvrzení na tom, že haecconventiocontrabonamfidemcontraquebonos mores est et ideo necsequendaest taková dohoda popírá dobré svědomí a dobré mravy a proto nemá sílu Stupně zavinění Ve vztahu k nedbalosti se rozlišovalo několik stupňů závaţnosti jednání: hrubé a mírné nedbalostní jednání 40. Hrubá neopatrnost (culpa lata) je absence té míry pečlivosti, pozornosti, opatrnosti, kterou projevují obyčejní lidé. Jiný právník jménem Ulpian psal: Lata 36 (d ), vlastní překlad z ruštiny z Novicky (1997), 37 Na rozdíl od moderní právní vědy, která rozlišuje jak zavinění, tak protiprávní chování. 38 A rovněţ i moderní právní věda 39 (d ), vlastní překlad z ruštiny z Novicky (1997), 40 Novicky, I. B. Římské právo, Moskevská státní Lomonosova univerzita, Moskva: ISBN , str

18 culpa estnimianeglegentia, id est non intellegerequodomnesintellegunt - Hrubé zavinění je mimořádná nedbalost tj. nechápání toho, co je pro všechny srozumitelné 41. Podle podstaty lze hrubou vinu vnímat jako úmysl, jak psal jiný římský právník Nerva: příliš hrubá vina je úmyslem 42. Nicméně, toto tvrzení právníka Nervy bylo velmi diskutováno mezi římskými právníky: Quod Nerva diceretlatiorem culpamdolumesse Proculodisplicebat, mihi [Celso] verissimumvidetur. Nerva říkal, že hrubá vina se rovná úmyslu; avšak Prokul (jeho žák) toto rozporoval, mně (Celzovi) přijde názor Nervy úplně správným. 43 Dalším stupněm zavinění je culpa veils tj. mírné zavinění, které se stanoví jako porovnání chování dobrého pečlivého hospodáře s chováním zaviněného. Pokud chování zaviněného bylo o něco horší neţ chování pečlivého hospodáře, bylo chápáno jako vina, ale lehká vina. Římští právníci pro lepší porovnání rozpracovali model takového dobrého, pečlivého, opatrného hospodáře, jehoţ chování se povaţovalo za základ pro zjištění míry zavinění dluţníka. Protoţe lehký stupeň zavinění předpokládal neodpovídání stanoveným kritériím, takovému zavinění se ještě říkalo culpa levis in abctracto neboli vina dle abstraktního kritéria, protoţe základem pro porovnání slouţila určitá abstrakce. 44 Na rozdíl od zavinění dle abstraktního měřítka se říká o třetím druhu viny, a to culpa in concrete tj. o zavinění, které zjišťují dle konkrétního měřítka. V tomto případě se jedná o situaci, kdy dluţníkem není projevena taková míra pečlivosti, kterou on projevuje, kdyţ se jedná o jeho vlastní věci. Toto zavinění definovali pomocí porovnání vztahu osoby k vlastním a cizím věcem. Pokud se dluţník k cizím věcem choval hůře, neţ ke svým, v tomto případě se jistě jednalo o zavinění. Příkladem konkrétní viny jsou vztahy mezi kamarády. Pokud se osoba chová k věcem svého kamaráda jako k vlastním, v tomto případě jeho chování je bezvadné, pokud se chová hůř, jedná se o vinu. 45 Osoba, která dostala věc k bezúplatnému vyuţívání (kommodatary), odpovídá za takovou míru pečlivosti, kterou projevuje nejpečlivější hospodář - talis diligentiapraestandaest, qualemdiligentissimuspaterfamiliasadhibet. 41 (d ), vlastní překlad z ruštiny z Novicky (1997), 42 (d ), vlastní překlad z ruštiny z Novicky (1997), 43 KINCL, Jaromír. Římské právo. Praha : C.H. Beck, 1995, 386 s., ISBN: , str KINCL, Jaromír. Římské právo. Praha : C.H. Beck, 1995, 386 s., ISBN: , str NOVICKY, I. B. Římské právo, Moskevská státní Lomonosova univerzita, Moskva: ISBN , str

19 Jako příklad můţeme uvést vzájemné vztahy členů druţstva nebo spoluvlastníků mezi sebou: sociussocioculpaenominetenetur suffidtetenimtalemdiligentiamcommunibusrebusadhibere, qualemsuisrebusadhiberesolet druţstevník odpovídá před jiným družstevníkem za vinu; při tom je postačující projevovat ve stejných věcech takovou pečlivost, kterou člen družstva pravidelně projevuje, když se jedná o jeho vlastních věcech. 46 Takţe, culpa (zavinění) ve většině případů znamená culpa levis, tj. lehké zavinění, a právě absence tohoto stupně pečlivosti, který je charakteristickým pro dobrého hospodáře; občas se jedná o culpa lata tj. hrubé zavinění, které se ztotoţňuje s úmyslem. Dolus (úmysl) a culpa (zavinění) se spojují ve sjednoceném pojmu culpa v širším slova smyslu. Ve zdrojích se jednou uvádí o nejlehčím stupni zavinění (culpa levissima; uvaţuje se, ţe ve skutečnosti, se jedná o lehké zavinění. Stejně se ztotoţňují s lehkou vinou taková pojetí, jako jsou neglegentia nedbalost, imperitia- nezkušenost. Celsusetiamimperitiamculpaeadnumerandamscripsit: si quisvitulospascendos vel sarciendumquidpoliendumveconduxit, culpameumpraestaredebere et quodimperitiapeccavitculpamesse: quippe, utartlfex, inquit, conduxit Celsius napsal, že se nezkušenost také považuje za vinu; pokud se někdo přihlásil pást telata nebo opravit nebo vyžehlit šaty, tak on nese odpovědnost za vinu, a pokud z důvodu své nezkušenosti udělá chybu, bude se jednat o jeho vinu, protože se přihlásil k práci, dle názoru Celsia, jako odborník. 47 Tento úryvek má všechny náznaky moderního soudního řízení: je to příklad ze soukromého ţivota (pastva, oprava oděvů apod.); je rozhodnutí (chyba udělána z důvodu nezkušenosti je vinou); odůvodnění rozhodnutí (přihlásil se jako odborník); a provádí se regulaiuris tj. princip sjednocení (nezkušenost je vinou). Za úmyslné a hrubé zavinění nastávala odpovědnost bez jakýchkoliv výjimek, za mírnou nedbalost nevţdy. V případě mírné nedbalosti bylo důleţité to, kdo byl zainteresovanou stranou ve smlouvě. Pokud větší osobní zájem měl ţalovaný, tak musel věnovat maximum pečlivosti, a proto odpovídal i za mírné zavinění. Např. pokud dle smlouvy o půjčce věci dostal ţalovaný cizí věc na dobu určitou pro vlastní pouţití, musel projevovat maximální 46 NOVICKY, I. B. Římské právo, Moskevská státní Lomonosova univerzita, Moskva: ISBN , str NOVICKY, I. B. Římské právo, Moskevská státní Lomonosova univerzita, Moskva: ISBN , str

20 pozornost pro zachování bezvadného stavu věci. Pokud došlo ke zničení nebo poškození věci, pak musel odpovídat za kaţdou drobnou neopatrnost, nedbalost. Dle smluv uzavřených v zájmu věřitele, ze kterých dluţník neměl ţádnou výhodu, odpovědnost nastávala jenom za podmínek hrubého porušení práv a povinností Odpovědnost za úschovu Absence pečlivosti během uchovávání určité věci neboli Custodia je velmi významnou problematikou v římském právu. 49 Odpovědná osoba zpravidla, diligentiampraestare debet - musí projevovat pečlivost. Gaius říká, ţe krejčí, který přijímá šaty k opravě nebo ţehlení, custodiampraestat, odpovídá za ochranu věcí; stejnou odpovědnost nese kommadatary tj. osoba, která dostala věci k bezúplatnému vyuţití. 50 Ve smlouvě o úschově uchovatel neměl ţádnou výhodu, protoţe se za tuto sluţbu dle římského práva neúčtoval poplatek. Proto pokud docházelo k poškození nebo zničení věci, předané k úschově, z jiného důvodu neţ úmyslně nebo hrubým zaviněním, uschovatel za toto neodpovídal. Při stejné míře výhody nebo uţitku pro obě strany, při jejich společném zájmu, odpovědnost ţalovaného nastávala v kaţdém případě. 51 V čem spočívá odpovědnost dle custodiaa čím se liší od odpovědnosti dle diligentia? Lze předpokládat, ţe dle custodia ukládá odpovědnost na dluţníka za krádeţ svěřených mu věcí, kterou provedla třetí osoba, bez ohledu na vinu dluţníka, také za škodu na věcech, kterou způsobila třetí osoba. Zvlášť důleţité to bylo v případech, kdy dluţník dle smlouvy přijal na sebe povinnost ochrany věci custodia. V dokumentech Justiniána čteme: Prodaný otrok utekl nebo byl ukraden (před předáním ho kupujícímu prodávajícím) bez úmyslu nebo viny prodávajícího; pokud prodávající přijal na starost ochranu (custodia) otroka až do okamžiku předání, tak v tomto případě nese i riziko ad ipsiuspericulumis casus pertinent 52 V některých případech povinnost custodia ukládá se dluţníkovi bez ohledu na jakoukoli dohodu mezi stranami. Toto se vztahuje k jiţ uvedeným případům přijetí věci k opravě nebo k bezúplatnému pouţití (kommodat). 48 Podrobně se stupněm odpovědnosti zabýváme v kapitole Custodire pečovat, chránit (z římštiny) 50 SANFILIPPO, Č. Kurz římského soukromého práva. Moskva: BЕК, 2002, ISBN: , str Tamtéţ 52 SANFILIPPO, Č. Kurz římského soukromého práva. Moskva: BЕК, 2002, ISBN: , str

21 Byly však i výjimky z ustanovení o odpovědnosti. Majitelé ubytovacích zařízení, hotelů a lodí měli zvýšenou odpovědnost za odcizení, zničení věcí, které dostali od návštěvníků do úschovny. Odpovídali bez existence vlastního zavinění. Prétor nařizoval zvláštní odpovědnost v návaznosti na časté případy loupeţe, pirátskými útoky, ve kterých majitelé velice často vystupovali v podobě spoluúčastníků, organizátorů atd. Ve vyvinutém římském právu odpovědnost za neplnění nebo neúplné plnění povinností nastávala za podmínky, ţe neoprávněné chování dluţníka přivedlo ke vzniku škody věřitele tj. vţdy v důsledku neplnění nebo neúplného plnění povinností došlo k porušení zájmu věřitele a vznikla mu újma. Před existencí jakéhokoli právního řadu odpovědnost dluţníka za způsobenou škodu měla jenom osobní charakter: byl potrestán fyzicky (bičování, uvěznění v dluhové jámě, věţi nebo dokonce ve věznici). Tehdejší zákony popisují nejhroznější tresty, které se nařizovaly dluţníkům. Věřitel měl právo dát dluţníka do vězně na 60 dní. V průběhu této doby ho dvakrát brali na trţní dny k prétorovi, k tomu ještě veřejně oznamovali příslušnou výši dluhu. Pokud se nikdo nepřihlásí k zaplacení dluhu místo viníka, na třetí trţní den dluţníkovi nařizovali trest smrti nebo prodávali do zahraničí jako otroka. Ve třetí tržní den ať bude dlužník rozsekán na části. Pokud rozsekají na více nebo méně částí, ať je v tom nikdo neobviňuje 53. S vývojem trţního prostředí si Římané uvědomili, ţe dokonce potrestání smrtí nekompensuje vniklou škodu věřiteli. Výhodnější a samozřejmě rozumnější bylo místo fyzického trestu vůči dluţníkovi aplikovat odpovědnost do výše vlastního majetku. Tím pádem osobní odpovědnost byla zaměněna majetkovou odpovědností. Pojetí custodia vyvádí nás za hranice zavinění a vzniká otázka o moţnosti odpovědnosti dluţníka, bez ohledu na jeho zavinění tj., odpovědnost za casusu - náhodu Náhoda a vyšší moc v římském právu Náhoda je pojmem vyjadřujícím zničení nebo poškození věci bez zavinění osoby. Pokud například dědic musí vydat věc na základě příkazu zůstavitele, a věc je ztracená, tak v tomto případě se rozlišuje: Culpa heredis res perilt, sine culpa periit věc byla zničena se zaviněním; věc byla zničena bez zavinění. Ve druhém popsaném případě se jedná o casus. Pokud mluvíme o úmrtí zvířat, vzniká tzv. casus mortesque, quae sine culpa accident, tj. 53 Vlastní překlad z ruštiny z Novicky,

22 případy smrti, které vznikají bez něčího zavinění. Dle římského práva v tomto případě za náhodu nikdo neodpovídá- casus a nullo praestantur. 54 Římští právníci rozlišovali jednoduchou náhodu od casus maior- vis maior, tj. od vyšší moci, kterou definovali jako náhodu nepředvídatelnou, kterou nelze předejít casuscuiresisti non potest. Jako příklad je uváděno zemětřesení, lavina, ztroskotání, útok pirátů, zlodějů a nepřátel apod. Zničení věci v důsledku vyšší moci osvobozuje dluţníka odpovědnosti za výjimkou těch případů, kdy k ovlivnění sil vyšší moci došlo bezprostředně působením vyšší moci. Toto stanovení bylo jiţ vypracováno právníky staré republikánské školy, např. u Servia, a v v klasické době znělo následujícím způsobem: sed et in maioribuscasibus, si culpa elusinterveniat, textur ale i při vlivu vyšší moci žalovaný nenese odpovědnost, i pokud je to spojené s jeho vinou. Současník Celsia Servij uvádí následující příklad: z mé střechy vítr odnesl dlaţdice a z toho vznikla škoda sousedovi. Violentia ventorum vim habet divinam- síla větru je silou Boží. Za vliv Boţí síly nikdo neodpovídá, ale pokud střecha byla špatně udělána, tj. pokud existuje i vina majitele domu, tak v tom případě vzniká odpovědnost i za vliv přírodní síly. Eum teneri, si aedificii vitio id accident majitel domu odpovídá, pokud toto se stalo kvůli vadám budovy Míra odpovědnosti za způsobenou škodu Římští právníci se dostali nejblíţe k otázce, ţe je nezbytné dát do pořádku systém stanovení výše odpovědnosti dluţníka dle kaţdého z jednotlivých smluvních případů a stanovit, v jakých případech viník odpovídá jenom za úmysl, a v jakých případech také za zavinění, a v jakých dokonce za náhodné zničení věci tj. bez vlastního zavinění. Jako základ byla stanovena otázka o tom, čí zájem dle jednotlivé smlouvy převládá. Pokud smlouva zohledňuje jenom zájmy věřitele, pak dluţník odpovídá za úmysl. Přitom není to podmíněno, zda je samotný úkon úplatný či nikoliv. Podobným případem je jiţ zmíněná neúplatná úschova věcí. Zájem je pouze té osoby, která věc nechává v úschově (deponent), proto se úschovník (depozitarium) odpovídá jenom v případě úmyslně způsobené škody. 54 SANFILIPPO, Č. Kurz římského soukromého práva. Moskva: BЕК, 2002, ISBN: , str SANFILIPPO, Č. Kurz římského soukromého práva. Moskva: BЕК, 2002, ISBN: , str

23 V předchozím textu se věnovalo tomu, ţe hrubé zavinění z nedbalosti se ztotoţňovalo s úmyslem. V tomto případě pokud smlouva zohledňuje zájmy obou stran, tak dluţník odpovídá jak za dolus, tak i za culpa, pod kterou se rozumí culpa levis. Například, pokud věc byla předána k uskladnění za úplatu, tak uchovatel odpovídá nejen za dolus, ale i za culpa. O stejnou věc se jedná, pokud jde o vztah mezi nájemcem věci (za úplatu). Odpovědnost za culpa se vztahovala zpravidla na většinu smluv, včetně smlouvy o půjčce tj. poskytování bezúplatně peněz k dočasnému vyuţívání. Vysvětlovalo se toto tím, ţe ve smlouvě o půjčce jsou zainteresovány obě strany: dluţník - má zájem o vyuţívání věci, a věřitel má zájem o získání věci zpět. Později si právníci mysleli, ţe půjčka je pouze v zájmu dluţníka, ale výše odpovědnosti zůstávala stejná (culpa levis). Dal jsem ti otroka malíře k dočasnému využívání, ten v práci spadl z lešení a zemřel; škoda vznikla mně, jeho majiteli, pokud není v tom tvoje vina Ale pokud se zjistí, že lana a skoby byly staré nebo lešení bylo nesprávně namontované, tak v tom případě se jedná o tvoji vinu a tvoji odpovědnost. 56 Pro některé druhy smluv zdroje omezují odpovědnost dluţníka při neplnění takové míry opatrnosti, kterou on musel projevovat v případě svých věcí (diligentia quam rebus suis). Toto se vztahuje k odpovědnosti člena druţstva před jinými členy. Obzvlášť důleţitá je otázka o odpovědnosti majitelů lodí a hotelů a stodol pro zvířata za bezpečnost věci, které přijímají (receptumnautarumcauponum et stabulariorum). Dle ediktu prétora tato skupina osob nese odpovědnost nejen za vinu, ale i za náhodu Škody smluvní a deliktní Odpovědnost dluţníka za neplnění nebo neúplné plnění povinností v Římě spočívala především v povinnosti nahradit újmu, způsobenou škodu (damnum praestare). S povinností dluţníka nahradit škodu se setkáváme jak při porušení smluvních povinností, tak při uskutečnění protiprávních činností, které nejsou spojené se smlouvou, tj. při deliktech (damnum iniuria datum škoda, která vznikla v důsledku protiprávníchčinností,) 56 NOVICKY, I. B. Římské právo, Moskevská státní Lomonosova univerzita, Moskva: ISBN , str

24 Tím pádem můţeme říkat o kompenzaci škody v právu obecně tj. jak ve smluvním, tak i v deliktním právu Výše náhrady škody Pojem škoda se v římském právě skládal ze dvou částí: a) damnumemergens pozitivní úbytek b) lucrumcesans ušlý zisk 58. Pozitivní úbytek je kterékoli sníţení hodnoty majetku. Ušlý zisk je zisk, k jehoţ vzniku nedošlo kvůli škodě. Například, došlo k zavraţdění otroka zpěváka, otroka malíře. Sníţení hodnoty majetku otrokáře o hodnotu jednoho otroka je pozitivní úbytek. Ale to, ţe otrokář přišel o zisk, který by jemu mohl vydělat otrok svým nadáním, je ušlým ziskem. Výše škody se stanovila v penězích s ohledem na konkrétní okolnosti, čas a trţní konjunkturu. Z Instituce Gaie víme, ţe výše náhrady škody byly stanoveny dvěma způsoby: a) quantiea res erit, tantampecuniamcondemnato kolik tato věc bude stát, tolik peněz má být vynahrazeno b) quiquid ob earn rem dare facere oportet ex fide bona, eiuscondemnato škodu je potřeba dořešit podle svědomí: kolik řekne svědomí, tolik bude uděleno. V prvním případě kompenzace úbytku spočívá ve vynahrazení skutečné hodnoty věci - vera rei aestimatio, iustum pretium rei. Například, ten, kdo zanechává dědictví, ukládal povinnost dědici dát legetarium - věc, která je ve vlastnictví třetí osoby. Pokud poslední nechce prodat tuto věc nebo poţaduje za ni příliš velkou cenu, pak povinnost dědice se omezuje náhradou skutečné ceny věci. Velice často se jedná o přiměřeném ocenění - moderata aestimatio. V římském právu se často setkáváme s druhým způsobem kompenzace úbytku v podobě quidquid dare facere oportet. V těchto případech se říká o náhradě zájmu. Id quod interest interdum pretium egreditur si pluris interest, quam res valet tj. zájem často přesahuje hodnotu věci nebo zájem bývá větší, neţ skutečná cena věci. Slovo interesse znamená být mezi, být rozdílem. Usuzuje se o rozdílu mezi předpokládaným stavem majetku věřitele, jaký by mohl být, pokud by smluvní povinnost byla 58 Jako první problematiku ušlého zisku naznačil římský právní Ulpian, který začal brát v potaz nejenom to, co se ve skutečnosti stalo, ale i ten uţitek, který mohl být dosáhnut, kdyby nevznikla škoda. 24

25 splněná dluţníkem nebo pokud nedošlo k deliktu a tím skutečným stavem, který vznikl v důsledku neplnění smlouvy nebo deliktu. V tomto případě věc se neomezuje kompenzací hodnoty věci. Non corpus solumaestimatur, sed potius quantiinterfuit Hodnotí se více zájem, neţ samotná věc. Gaius uvádí následující příklad, který pak uváděli i mladší generace právníků: Pokud ze skupiny herců nebo orchestur hudebníků jeden bude zavražděn, tak bude nejen provedeno ocenění zavražděné osoby, ale k tomu se zhodnotí i to, jak se znehodnotil zbytek skupiny. Stejně se postupuje v případě, pokud zemře jeden z páru volů nebo jeden ze čtyřky koní. Pojetí zájmu se vysvětluje ve zdrojích jako soubor pozitivního úbytku a ušlého zisku: Quantum mea interfuit id est quantum mihi abest quantumque lucrari potui můj zájem, tj., to, co mi chybí a také to, co jsem mohl získat. Nebo jak jinde uvádí Ulpián: Non solius damni, puto et lucri habendam rationem nejen úbytek, ale i ušlá výhoda se bere na zřetel. Těmto prvkům se v závěru zkráceně říkalo damnum emergens et lucrum cessans, tj. vzniklá škoda a ušlý zisk Škoda přímá a nepřímá Římští právníci nepokročili příliš daleko při zjištění výše škody. Především, nebere se v úvahu zvláštní hodnota, kterou představuje předmět pro tuto osobu kvůli dobrému vztahu k předmětu. Tak například, pokud byl zavraţděn otrok, kterého jeho pán měl obzvlášť rád, protoţe byl mimomanţelským synem, tak v tom případě bylo potřeba brát v potaz i tuto okolnost. Pretia rerum поп ex affectione пес utilitate singuiorum, sed communiter fungi - cena věcí se stanoví ne podle vztahu k věci a zvláštním zájmem jednotlivých osob, ale jejich významem pro všechny. Jiţ zmíněný právník Pavel opakuje toto stanovení po právníkovi I. století Sekstemu Pediemi. Toto je přiblíţením ke skutečnému a spravedlivému hodnocení, o kterém se říkalo výše. Dále, je potřeba provést posouzení škody, které se nachází bezprostředně blízko k samotné věci-circa rem ipsam.cum per venditoremsteterit, quominusremtradat, omnisutilitasemptoris in aestimationemvenit, quaemodocircaipsamremconsistit pokud prodávaná věc nebyla předaná z důvodu okolností, které jsou závislé na prodávajícím, tak v potaz se bere zájem kupujícího, ale jen proto, ţe on je těsně spojen se samotnou věcí. 25