Ekonomické reformy v Číně

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ Obor: Mezinárodní obchod Ekonomické reformy v Číně (bakalářská práce) Autorka: Kristýna Poláčková Vedoucí práce: Ing. Ilya Bolotov, MBA, Ph.D.

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a vyznačila všechny citace z pramenů. Veškerou použitou literaturu a další podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu zdrojů. V Praze dne Podpis studenta

3 Poděkování: Tímto bych chtěla poděkovat vedoucímu své bakalářské práce panu Ing. Ilyovi Bolotovovi, MBA, Ph.D., za odbornou pomoc, cenné rady a připomínky při zpracování této práce.

4 Abstrakt Tato práce pojednává o ekonomických reformách, jež jsou v Čínské lidové republice implementovány od konce 70. let 20. století. Práce se zaměřuje na analýzu základních rysů, průběh a příčiny úspěchu. Jednotlivě jsou rozebrána reformní opatření, jejich cíle a fázování, přičemž hlavní důraz je kladen na reformu venkova, reformu státních a nestátních podniků a politiku otevírání se světu. Na konci práce je zhodnocen stav čínské ekonomiky na počátku 21. století, její vstup do Světové obchodní organizace a predikce do budoucna. Summary This paper deals with economic reforms which have been implemented in the People s Republic of China since the end of the 1970s. The paper analyses some of its basic features, course and reasons for it success. Reform measures, their goals and phases are discussed, as well as the rural reform, state-owned entreprises reform, reform of non-stated entreprises and opening up policy. The paper concludes by evaluating the state of the Chinese economy in the early 21st century, its entry into the World trade organization and forecasts of its future performance.

5 Obsah Úvod Historické události předreformního období Historie a stav země Hybné momenty reforem Ekonomické faktory Politické faktory Sociální faktory Čtyři modernizace Reformní kroky Zahájení reforem Fázování Transformace dílčích oblastí Venkovská reforma Reforma průmyslového a obchodního odvětví Politika otevírání se světu Reforma finančního sektoru Fiskální reforma Sociální reforma Dopad politiky reforem na čínskou ekonomiku Přechod k socialistické tržní ekonomice Změny v jednotlivých sektorech Zemědělství Průmysl... 26

6 3.2.3 Služby Provázanost s okolním světem Přímé zahraniční investice Čínský zahraniční obchod Čínská lidová republika ve 3. tisíciletí Vstup do WTO Hrubý domácí produkt Současná situace Závěr Seznam literatury

7 Seznam obrázků Obrázek 1 Zvláštní ekonomické oblasti a otevřená pobřežní města Obrázek 2 Nerovnoměrné rozložení zemědělských aktivit v Číně Seznam grafů Graf 1 Podíl průmyslového výstupu podle typu podniku v letech Graf 2 Komparace ekonomického vývoje ekonomik v HDP v mld. USD Graf 3 Podíl sektorů na tvorbě HDP v % mezi lety Graf 4 Meziroční tempo růstu podle sektoru v letech v % Graf 5 Index rostlinné produkce mezi lety (2005 = 100) Graf 6 Meziroční příliv PZI mezi lety v mld. USD Graf 7 Exportní a importní aktivity Číny mezi lety v mld. USD Seznam tabulek Tabulka 1 Charakteristika průmyslových výkonů podle typu vlastnictví Tabulka 2 Komparace Číny a USA podle vybraných ukazatelů... 36

8 Seznam použitých zkratek ČLR KMT KSČ ÚV USA HDP OSN SSSR HNP USD TVEs ZEO PBoC PZI RZ WTO GATT PPP BRICS Čínská lidová republika Kuomintang Komunistická strana Číny ústřední výbor United States of America (Spojené státy americké) hrubý domácí produkt Organizace spojených národů Svaz sovětských socialistických republik hrubý národní produkt United States Dollar (americký dolar) Town and Village Enterprises (příměstské a venkovské podniky) zvláštní ekonomická oblast Public Bank of China (Čínská lidová banka) přímé zahraniční investice rozvojové země World Trade Organization (Světová obchodní organizace) General Agreement on Tariffs and Trade (Všeobecná dohoda na clech a obchodu) Purchasing Power Parity (parita kupní síly) Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika

9 Úvod Učí se, že v 19. století určovala intenzitu vývoje Velká Británie, o století později převzala kormidlo Amerika a počátek 21. století bude u velení Čína. U prvních dvou tezí si můžeme být jisti, neboť konstatujeme historicky podložená fakta, avšak třetí tvrzení představuje čistou hypotézu, jež se postupem času ukáže jako správná, nebo bude vyvrácena. Dne 1. října 1949 se zrodila Čínská lidová republika, země, jež si během své bouřlivé historie vydobyla dominantní postavení mezi světovými ekonomikami a ukázala světu svůj silný potenciál. O zásadních změnách však lze hovořit až s počátkem implementace reformních opatření představující pomyslnou startovní čáru, díky níž se Čína stala vlivným světovým hráčem disponující značnými trumfy. Každá stránka má ale svůj rub i líc. Čína jistě i nadále bude konsolidovat svůj status lídra a bude apelovat na dosažení nejvyššího postu, avšak chceme-li pochopit průběh a způsoby, jakými bylo konečných výsledků dosaženo, nelze jen krátkozrace spoléhat na ukazatele kvantitativního vyjádření, neboť mohou být velmi zavádějící a v případě Číny i často nadhodnocené. Dané téma jsem si vybrala z důvodu, abych mohla na příkladu Číny, neoddiskutovatelně silné země na poli ekonomickém, ukázat, jak se dokázalo agrárně zaostalé hospodářství proměnit během několika desítek let na ekonomiku, jež má v dnešní době lví podíl na formování a určování směru světového vývoje. Předmětem mé bakalářské práce je objasnit, jaké impulzy zemi vedly k rozhodnutí přivést socialisticky založenou ekonomiku na cestu tržního hospodářství, analyzovat základní rysy reformních kroků a příčiny úspěchu. Během psaní jsem převážně používala metodu založenou na analýze, neboť stěžejní část práce si zakládá na rozboru jednotlivých nápravných opatření. K těmto účelům jsem využívala zahraniční literaturu, především pak knihu Anguse Maddisona,,Chinese economic performance in the long run a z české literatury to byla knížka,,čínská ekonomika hlavní změny a perspektiva od Martina Znamenáčka. Dále jsem hojně čerpala z výročních zpráv a databází mezinárodních organizací, které mi poskytly nejaktuálnější data a informace. Celá práce je rozdělena do čtyř kapitol. První kapitola má za cíl nastínit historické pozadí a evoluci země od samého počátku existence až do konce éry maoistických dogmat, kdy se Čína po dlouhých 27 let podrobovala diktatuře Mao Ce-tunga, jenž se 1

10 svými svéráznými postupy stal nejvýraznější osobností novodobé Číny. Jeho vláda přinesla zemi výrazné oslabení z důvodu používání nevhodných metod k docílení hospodářského růstu, tudíž nejen společnost, ale i ekonomika utrpěly četné rány. Nicméně tyto špatné zkušenosti vedly ke zformování hybných momentů představujících základní kameny pro vznik reformních opatření. Představím, jakou strategii vláda zvolila k docílení stanovených plánů, z důvodu systematičnosti rozdělím reformy do pěti logicky uspořádaných období, přičemž každé z nich s sebou přinášelo jiná specifika, a vysvětlím podstatu jednotlivých reformních kroků. Největší pozornost bude věnována oblastem venkova, státních a nestátních podniků a politice otevírání se světu, neboť ty se nejvíce podílely na oživení celé ekonomiky. Těmto tématům je věnována druhá kapitola. Třetí kapitola pojednává o změnách v čínském hospodářství v důsledku aplikovaných reforem. Přechod k socialistické tržní ekonomice spojení starých postupů s novými způsoby dává nový rozměr v chápání čínské transformace. V druhé části jsou popsány změny rozdělené podle jednotlivých sektorů a závěrem této kapitoly bude přiblížena politika otevírání se světu a jeho postupné navazování vztahů s okolním světem. Objasním, jakým způsobem se ekonomice podařilo přilákat zahraniční kapitál a jak se změnily obchodní vztahy. Poslední, čtvrtá kapitola se věnuje čínskému vývoji na počátku 3. tisíciletí. Zásadním zvratem se stal rok 2001, kdy Čína vstoupila do Světové obchodní organizace podněcující zemi k dalším proreformním opatřením. Nastíním stav ekonomiky z pohledu makroekonomického ukazatele HDP, zhodnotím současnou situaci a shrnu, jaké plány a vize má Čína do budoucna. 2

11 1 Historické události předreformního období První kapitola mé bakalářské práce si dává za cíl zcela jasně vysvětlit, v jakém stavu se Čína nacházela od zrodu civilizace až po samotné ukončení maoistických praktik v druhé polovině 70. let minulého století z důvodu nastínění přesné časové souslednosti událostí, jež vedly k reformním postupům, a odkud tato iniciativa pramenila. V další části pak bude nastíněno, jaké zásadní faktory vedly ke vzniku nápravných opatření a jak se projevovaly uvnitř čínské ekonomiky. 1.1 Historie a stav země Čína země, jejíž kořeny sahají do historie hlubší více než 4000 let. Kolem 21. století př. n. l. byla vybudována první čínská dynastie Sia (Čínská ambasáda, 2009), a i když se stále jednalo o dobu kamennou, tehdejší lidé zřejmě už vyráběli hedvábí a používali písmo (Maddison, 2007, pp ). Poměrně mladý název Čína pochází ze slova Čchin, jména první vládnoucí dynastie od roku 221 př. n. l. Země bývala vždy středem zájmu svého okolí a významným obchodním partnerem. Jako příklad uvádím hedvábnou stezku považovanou za klíčový faktor při utváření starověkých civilizací či zprávy z cest Marca Pola informující Evropu o,,černém kameni, jak ho sám Polo nazval. Tehdy ještě Evropané neměli ani ponětí, že něco podobného existuje, ačkoli dnes pro to nalezneme jednoduchý název uhlí (Hays, 2010). Ne vždy však byly tyto obchodní aktivity spojovány s pozitivním vývojem. Během opiových válek z poloviny 19. století ruinoval zemi masivní dovoz britského opia z Indie, jenž zapříčinil závislost na této látce několika milionů obyvatel (Znamenáček, 1996, p. 7). Roku 1911 byl svržen poslední čínský monarcha Süan-tchung a počátkem roku 1912 byla slavnostně vyhlášena Čínská republika v čele s prezidentem Sunjatsenem, ačkoli císařská abdikace proběhla až v únoru téhož roku (Maddison, 2007, p. 47). Sunjatsen byl nejdůležitějším představitelem konzervativní politické strany Kuomintangu neboli Čínské národní strany vládnoucí v zemi do konce 40. let minulého století a poté se této úlohy chopil Čankajšek. V počátcích 20. let 20. století se mezitím začala formovat další politická partaj Komunistická strana Číny. Po 2. světové válce zůstala Čínská republika rozdělena na 2 vládní seskupení a po 3

12 vítězství partyzánských oddílů komunistické strany v občanské válce nad KMT se roku 1949 dostala k moci, zatímco Čankajškovy jednotky ustoupily na Taiwan. Dne 1. října 1949 tak byla oficiálně vyhlášena Čínská lidová republika v čele s nejvýznamnější osobností komunistické Číny Mao Ce-tungem, jenž až do své smrti roku 1976 KS předsedal. Hned po svém uvedení do úřadu začal s tzv. obnovou hospodářství. Ta spočívala v provedení socialistických změn v zemědělství, průmyslu a obchodu založených na bázi společenského vlastnictví výrobních prostředků a přechodu k socialismu. Jak uvádí Straussová (2007, p. 108), v 50. letech minulého století se zaměstnanost v agrárním sektoru pohybovala na 80% hranici. Porovnáme-li tento sektor např. s USA, kde bylo v té době zaměstnáno zhruba 8,8 % obyvatelstva, lze bezpochyby tehdejší Čínu označit za silně agrární (Maddison, 2007, p. 77). Na druhé straně zaujímal průmysl podřadnou úlohu převážně v pár přístavních městech, kde sloužil spíše potřebám Japonska a infrastruktura byla zcela nedostačující a ve špatném stavu. Z těchto a dalších důvodů dbala prvotní iniciativa na transformaci agrárního sektoru, kde došlo ke konfiskaci statkářské půdy, rozčlenění na malé pozemky a předání do rukou rolníků k řádnému obhospodařování. Obměny v ostatních sektorech měly charakter celoplošného znárodňování základních výrobních faktorů, industrializace a likvidace privilegií zahraničního kapitálu (Znamenáček, 1996, p. 7). Po vzoru SSSR si ČLR osvojila praxi tzv. jednoletých, pětiletých i dlouhodobých plánů, přičemž deklarace prvního pětiletého plánu zaměřujícího se na urychlení rozvoje těžkého průmyslu a jeho centrální řízení proběhla již roku Během 50. let 20. století tak vzrostl podíl průmyslu na HDP z 8 % na úctyhodných 25 %, což značilo vcelku slibný start, zatímco vývoj zemědělského odvětví vykazoval opačnou tendenci z počátečních 60 % klesl během jediné dekády na 40 % (Maddison, 2007, p. 158), čímž se snahy o výkonnější zemědělství staly kontraproduktivní. Pro svou snahu ještě zintenzivnit růst průmyslu a oživit zemědělství byla známá politika Velkého skoku 1 aplikovaná v letech (Znamenáček, 1996, pp. 5-7). Byla opuštěna myšlenka 1 Politika Čínské lidové republiky aplikovaná vůdcem KS Mao Ce-tungem, jež měla svými opatřeními zvýšit domácí produkci a vybudovat ze země impérium 4

13 centrálního plánování a začal se prosazovat systém lidových komun. Nastavenými podmínkami však bylo namísto přeměny tradiční společnosti v moderní komunistickou ekonomiku dosaženo jen nadměrného zapojení pracovní síly a nedostatečného kapitálu. Ekonomika procházela stavem destabilizace a po zemi se rozšířil hladomor zapříčiňující desetimilionové ztráty na lidských životech. V případě, že se země nechtěla ubírat cestou pokračujícího úpadku, bylo zcela logické, že se neobejde bez jistých změn (Maddison, 2007, p. 73). Do roku 1965 tak Čína prošla mírnou transformací a ekonomika se dostala na úroveň z roku Bohužel tento stav sanace trval velice krátce a zanedlouho na to zemi zasáhla další nepříjemná událost v podobě Velké proletářské kulturní revoluce 2, jež je dodnes považována za jedno z nejtragičtějších období v dějinách Číny. Revoluce probíhala mezi lety , její vliv však v Číně přetrvával až do Maovy smrti. Od politiky Velkého skoku se lišila tím, že nebyla primárně motivována ekonomickými cíli, jednalo se o boj na poli politickém a kulturním, kdy ústředním záměrem bylo eliminovat vysoce postavené lídry KS, kteří byli považováni za neloajální a ty,,,kteří jdou kapitalistickou cestou. Druhá část revoluce tkvěla v úsilí změnit myšlení společnosti a modernizovat ji (Znamenáček, 1996, p. 8). Tyto odvážné kroky si vyžadovaly nově zavedený kult Mao Ce-tunga chránit a případně paralyzovat jeho odpůrce. Jako hnací síly vedení využívalo rudých gard, v jejichž řadách dominovali mladí lidé, protože právě v nich Mao spatřoval nejoddanější následovníky svých myšlenek. Vytvořené frakce mezi sebou soupeřily o post nejpřesvědčivějších maoistů jako důkaz oddanosti a věrnosti systému. Náplň práce spočívala v usvědčování lidí narušujících Maovo myšlení jakýmkoli způsobem, za pádný důvod se považovala znalost cizího jazyka, či pokud viník u sebe nenosil Rudou knížku 3 (Maddison, 2007, p. 67). Nastolenými pravidly došlo k poklesu efektivity plánovacího režimu, výraznému zhoršení ekonomických výsledků a politické vedení se ocitlo ve fázi silné nekonzistence. Během krátké doby průmysl zaznamenal ztrátovost, export země byl negativně ovlivněn a vazby na zahraničí se zpřetrhaly. Mnohem silněji a dlouhodoběji se však problémy odrazily v zemědělství. Téměř nulová motivace rolníků a fixní ceny způsobily antipatii k celému politickému systému a minimální individuální úsilí. Až teprve sjezd KS Číny roku 1970 byl považován za konec 2 Politická kampaň zaměřující se na modernizaci celé společnosti s neblahými dopady na ekonomiku. 3 Sbírka základních politických myšlenek Mao Ce-tunga představující hlavní symbol Kulturní revoluce. 5

14 Kulturní revoluce. I přesto je zajímavé, že se Čína stala roku 1971 právoplatným členem OSN. Po smrti Maa, který umřel v druhé polovině roku 1976, však již nešlo přehlížet negativní vlivy působící na celou čínskou společnost a nastolení nápravných opatření se jevilo jako nutnou podmínkou, v případě že se ekonomika nechtěla i nadále ubírat cestou úpadku a hladomoru. 1.2 Hybné momenty reforem Nejen ze zkušeností Číny, ale i ostatních centrálně plánovaných ekonomik aplikujících ekonomické reformy můžeme vydedukovat, že rysy a intenzitu hybných momentů reforem tvoří tři hlavní skupiny faktorů: ekonomické, politické a sociální Ekonomické faktory V systému direktivního plánování byly právě ekonomické výsledky markantní i přes přetrvávající nerovnosti a rozpory v politické sféře. V komparaci se zbytkem světa byla ekonomika země úspěšná průměrné roční tempo hrubé průmyslové výroby vykazovalo v letech růst okolo 11 %. Zejména těžký průmysl jako strojírenství či hutnictví železa se těšil zvýšenému rozvoji, zatímco zemědělství rostlo v průměru 3% tempem. Tyto výsledky nadhodnotily reálné ekonomické fungování, čímž došlo k opomínání a zanedbávání primárních problémů, jejichž stav se během 60. a 70. let 20. století horšil. Soustředěnost na těžký průmysl způsobila slábnoucí finanční toky do ostatních sektorů, následnému poklesu růstu a silné volatilitě v ekonomice. Uvádí se, že ačkoli průmysl dosahoval příznivých výsledků, bylo toho docilováno zvýšenými kapitálovými náklady, a produktivita práce tedy nijak nerostla, spíše naopak. Zemědělství taktéž procházelo poklesem produkce na jednotku kapitálu při přibývajícím objemu financí. Kombinací zapojené nadměrné pracovní síly s elementárními nedostatky ve venkovských institucích vygradovalo v téměř stagnující reálnou produktivitu práce, neměnné reálné mzdy a klesající životní úrovni. Bylo v zájmu stranických představitelů eliminovat přetrvávající chudobu, technologickou zaostalost a prohlubující se ekonomickou neefektivitu skrz navrhované reformy slibující veřejný blahobyt a otevírání se světu. Další nutností se jevila transformace tehdejšího politického systému vyznačující se ideologií 6

15 nadřazenosti státních podniků nad podniky kolektivního a individuálního rázu. Nejenže státní orgány řídily direktivně podniky vlastněné státem, ale rovněž zasahovaly do formálně autonomnějších firem a lidových komun na venkově. Nedá se však tvrdit, že by se Čína do poloviny 70. let 20. století pohybovala v ekonomické krizi. A ani problémy spojené s ekonomikou země nebyly jedinými či rozhodujícími faktory, které by zásadně ovlivnily přijetí nápravných opatření Politické faktory Více než předchozí činitel se o přijetí reforem zasloužily právě faktory politické. Politická sféra trpěla nevyhovujícím modelem plánovacího systému po vzoru SSSR, čímž byla neblaze ovlivněna efektivita fungování jak země celkově, tak jednotlivých institucí. Odpor lidí k moci jedné strany permanentně rostl a po propuknutí Kulturní revoluce se ve vedení KS Číny začaly projevovat vnitřní nepokoje a nekonzistence, a tak strana postupně oslabovala. Tyto rozpory a boje uvnitř strany vykrystalizovaly v averzi obyvatelstva, ignoraci politiky a aktivní opozici. Tak lze dospět k názoru, že se mezi státem a společností vytvořila propast. Reformy byly jakousi reakcí na vznikající napětí mezi oběma stranami, avšak ve skutečnosti byly určitou vzpourou vůči státu Sociální faktory Po smrti předsedy KS Číny Maa v druhé půlce 70. let 20. století v zemi vládla všeobecná nevole a nespokojenost s nastoleným maoistickým systémem. V sektoru zemědělství byli pracovníci popuzeni různými institucionálními restrikcemi a příkazy jako omezení soukromého zemědělství, místních trhů a diverzifikace produkce do ziskovějších plodin. Jejich antipatie k systému nabyly podoby pasivního přístupu k pracovnímu nasazení a vyhýbání se placení daní. Jelikož státní výdaje do tohoto sektoru měly nerostoucí tendenci, nebylo tudíž ani v zájmu zemědělců zvyšovat produktivitu. To vedlo k pokračujícímu napětí mezi zemědělci na straně jedné a státem na straně druhé. Ve městech byla většina manuálně pracujících ze státních odvětví sice privilegovanou kategorií, ale reálné mzdy rostly taktéž téměř nulovým tempem. I tady zaměstnanci naráželi na různá omezení a opatření zamezující případným snahám o profesní růst či zvýšení platových podmínek. Pracovníci na 7

16 vyšších postech byli velmi málo motivováni k sebemenšímu úsilí o inovace nebo zkvalitnění efektivity produkce, neboť z jedné strany čelili tlaku byrokratických nadřízených a jejich požadavkům, na straně druhé stál frustrovaný lid. V době Kulturní revoluce byla nejvíce postiženou skupinou vzdělaná inteligence pracující ve sféře kultury, vzdělání a zdravotnictví. Ta měla největší zájem o zastavení této celonárodní události, protože v rámci radikální maoistické politiky docházelo k zavírání univerzit, omezené nabídce pracovních míst a nezřídka se městská mládež posílala do hor na farmy, kde byla odsouzena k životu bez jakýchkoli možností na případné vzdělání a seberealizaci. Všeobecně tak rostla touha po změnách. Jednalo se o přání lidu ve smyslu odklonu od maoismu než o konkrétní podoby reforem. Z těchto důvodů se měly reformy stát klíčem k úspěchu a nastartování ekonomiky (Znamenáček, 1996, pp. 9-13). 1.3 Čtyři modernizace Dříve, než zemřel vůdce Mao Ce-tung, tehdejší premiér ČLR a Maův přítel Čou En-laj vytyčil strategii na modernizaci a znovuoživení celé ekonomiky. Primárně se plán zaměřoval na restrukturalizaci těchto oblastí: zemědělství, průmysl, věda a technika, národní obrana. Intelektuální elita požadovala zapojení další, páté oblasti v podobě modernizace politického systému, avšak tato část nebyla tolerována a na 5. zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců v březnu roku 1978 byl plán čtyř modernizací zakomponován do čínské ústavy. Nastavenou strategií se zamýšlelo dosáhnout stejných výsledků, jakých dosahovaly přední ekonomiky, a do roku 2000 se stát jednou z nejsilnějších zemí světa. Vedení KS se tak jednohlasně shodlo na nutnosti změn v podobě stabilizace ekonomiky při dosažení již zmíněných cílů, názory na způsob realizace se nicméně rozcházely. Chua Kuo-feng, nástupce Maa vládnoucí v letech , kladl důraz na modernizaci průmyslu, což se odrazilo v desetiletém plánu postaveném právě na podpoře sekundárního sektoru. Byla 8

17 zamýšlena výstavba 120 průmyslových projektů včetně 30 elektráren, 10 naftových polí, 10 ocelárenských komplexů, 5 přístavů atd. Původní plán nezamýšlel přílišné inovace v zemědělství, neboť se počítalo nejprve s modernizací průmyslu, jenž měl vytvořit přijatelné podmínky pro agrární sektor v podobě elektrifikace, vyšší úrovně zavodňování, technizace či zvýšeného používání hnojiv. Skrze tyto kroky bylo plánováno dosáhnout 4 5% tempa růstu ročního přírůstku zemědělské výroby, v případě průmyslové výroby bylo zamýšleno 10% tempo růstu. Další část se zaměřovala na vědecký výzkum a rozvoj školství. Stěžejní body představovaly zlepšení materiálních podmínek a navázání kontaktů se zahraničím. Vyhrazením nemalých finančních prostředků stát posílal studenty na zahraniční vysoké školy a odborníky na zahraniční pobyty za účelem získávání zkušeností, na druhou stranu tyto finance sloužily i k přilákání zahraničních expertů na nejrůznější stáže. Posledním cílem bylo modernizovat armádu. V 70. letech 20. století byla technická vybavenost ozbrojených sil vcelku zastaralá, pouze technologie v oblasti nukleárních zbraní a raketové techniky se považovala za nadstandardní (Bakešová, 2003, pp ). Chua Kuo-feng, nový lídr KS, dbal primárně na oživení sekundárního sektoru a stavěl se do role silného zastánce maoistických myšlenek. Společnost ale nebyla ochotná pokračovat cestou tohoto kultu a jako reakce na to se strhla silná vlna nevole a nesouhlasu. Roku 1978 ho proto vytlačil jiný, nový přístup k otázkám následného rozvoje země vyhlášený čínským politikem Teng Siao-pchingem, nazývaným také jako,,otec čínských reforem. Touto událostí Čína započala další etapu svého vývoje. 9

18 2 Reformní kroky 2.1 Zahájení reforem Deklarace počátku nápravných opatření proběhla na sjezdu 3. plenárního zasedání 11. funkčního období ústředního výboru KS Číny v prosinci roku 1978, kdy byly primárně řešeny otázky z oblasti zemědělství a zahraniční politiky, konkrétně otevírání se světu. Na 3. plenárním zasedání 12. funkčního období ÚV KS Číny roku 1984 se otevírala témata týkající se městských oblastí a dále se reformy více konkretizovaly v jednotlivých pětiletých plánech (White, 1993, p. 51). Více než samotné vyhlášení reforem byl zásadním okamžik, kdy se poprvé začalo veřejně diskutovat o případných změnách a stanovení konkrétních postupů. K tomuto kroku došlo v lednu roku 1975 na zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců 4. období. V rámci zajištění nepřetržité modernizace a rostoucí životní úrovně obyvatel byl stanoven cíl do konce milénia čtyřnásobně zvětšit HNP/obyvatele z 250 USD na 1000 USD. Vezmeme-li v potaz dlouhodobější strategii plánování, vedení KS apelovalo na dosažení takových výsledků, které by byly porovnatelné s těmi v rozvinutých tržních ekonomikách, a to mezi roky 2030 a 2050 dosáhnout HNP/obyvatele ve výši 4000 USD. Kromě vytyčených nominálních hodnot se kladl důraz na vyšší míru efektivity, konstantní cenovou hladinu a v neposlední řadě neopomínání populační politiky, jež se při špatně nastavených podmínkách mohla v nejlidnatější zemi světa jevit jako velmi nebezpečná. Tyto cíle však měly být realizovány za předpokladu neustálého upevňování a rozvíjení socialismu v zemi, která byla známá svou mnohosektorovostí, nedostatkem orné půdy, slabou materiálnětechnickou základnou, vysokým počtem obyvatelstva, jež rostlo takřka exponenciálně, a dominantní úlohou státního plánování (Znamenáček, 1996, p. 12). 2.2 Fázování Postup aplikace reforem se v Číně vyznačoval svou metodou gradualismu neboli systému postupného zavádění reforem o různých stupních intenzity. Tímto se značně 10

19 diferencovala od ekonomik preferujících transformační strategii postavenou na metodě šokové terapie 4, jež proběhla např. ve východním Německu (Holman, 2002). Proto rozdělím období posledních tří dekád do pěti časových pásem, neboť každé s sebou neslo jiné typické rysy. Nutno podotknout fakt, že v rané fázi se primárně nejednalo o reformy s konkrétními rysy a jasnými stanovisky, ale značná dávka úsilí se kladla na překonání odeznívajícího starého myšlení a oživení zbídačené země k obstarání primárních potřeb obyvatelstva (Mengkui, 2012, p. 28). Po desetiletém období úpadku a strádání si vláda položila za cíl vzkřísit domácí hospodářství. Toto období ( ) se vyznačovalo svým důrazem na zvýšení životního standardu obyvatelstva, avšak za předpokladu přetrvávající existence státní supervize. Jako první se změn dočkal venkov, potažmo zemědělství, kdy se vláda odhodlala delegovat určitá práva na samotné zemědělce, odstranit systém lidových komun a uvolňovat ceny zemědělských produktů. Z důvodu výrazného pokroku v zemědělství dále reformní kroky směřovaly do sekundárního sektoru v městských oblastech ( ). Zavedl se pojem duální cenový systém, mzdové ohodnocení začalo být více vázáno na produktivitu práce a stejně jako v zemědělství se i zde do jisté míry liberalizovaly ceny. V případě bankovnictví vláda zmírnila své restrikce a povolila poskytovat půjčky podnikům na jejich projekty. Hromosvodem pro příliv přímých zahraničních investic a know-how byla nově založená přístavní města (Znamenáček, 1996, p. 17). Třetí etapa ( ) byla doprovázena značným pozastavením reformního úsilí z důvodu zvyšující se poptávky a výroby, které vedly k nárůstu dvouciferné inflace. Reakce na to přišla v podobě pozastavení cenové reformy, zavedení kontroly cen a plánu úprav. Tyto kroky napomohly stabilizovat ceny, ale za doprovodu zpomaleného růstu ekonomiky a značných ztrát státních podniků (Jurčová, 2007, p. 10). Jako další faktor zpomalení se můžou jevit události okolo povstání dne 4. července roku 1989, kdy se v centru Pekingu na náměstí Nebeského klidu (Tian-anmen) sešlo více než milion lidí, aby vyjádřili své požadavky ohledně vyšších osobních a ekonomických svobod a vyzvali k boji proti korupci. Západní svět na tuto událost reagoval uvalením embarga a vztahy s okolím se zhoršily (Gášková, 2009). 4 Rychlá cesta transformace ekonomiky založená na dynamických a rychlých změnách. 11

20 Z výše zmíněných důvodů se KS Číny rozhodla přistoupit k problémům zodpovědně a deklarovala pokračování svého úsilí o rozvoj ekonomiky a utužování dobrých vztahů se zahraničím. Tak byl na podzim roku 1992 zaveden systém socialistické tržní ekonomiky a jeho následné budování, což představovalo ideologický průlom v odklonu od centrálního plánování a současné přibližování k tržně orientované ekonomice (Znamenáček, 1996, p. 17). Tyto kroky byly typické pro předposlední období ( ). Pátá fáze (od roku 1997) představuje spojnici mezi koncem 90. let 20. století a současností, během níž došlo k zahájení restrukturalizace velké části podniků vlastněných státem a stěžejní část změn v tomto období byla věnována čínskému otevírání se světu v souvislosti s přípravami na vstup do Světové obchodní organizace a následný vývoj (Jurčová, 2007, p. 10). 2.3 Transformace dílčích oblastí Zde budou vysvětleny jednotlivé reformní kroky podle konkrétních oblastí. Převážná část podkapitoly se věnuje venkovské reformě, reformě státních a nestátních podniků a politice otevírání se světu, neboť se domnívám, že transformace těchto oblastí se stala základním kamenem při určování následného směru vývoje země. Pokud bych měla pro lepší představu prezentovat toto vládní úsilí pár slovy, jistě bych zdůraznila změny: oproštění od kolektivního systému, úspěšná vlna privatizací, vyšší míra autonomie, vytvoření diverzifikovaného systému bankovnictví a v neposlední řadě navazování zahraničních vztahů (Znamenáček, 1996, p. 14) Venkovská reforma Od konce 50. let do konce 70. let minulého století se na venkově postupovalo dle Maových regulí založených na systému lidových komun, které se vyznačovaly svým principem: kolektivního vlastnictví půdy, rovném platovém ohodnocení a odběru 100 % zemědělské produkce státem za předem stanovené ceny. 12

21 Po vyhlášení nápravných opatření začala prvotní iniciativa směřovat na venkov, protože právě venkovský lid tvořil převážnou část obyvatelstva, jejichž příjmy byly 100% vázány na zemědělskou produkci (Mengkui, 2012, p. 28). Vzhledem k neefektivitě režimu lidových komun byla dána přednost systému založeném na individuálním zemědělství neboli systému odpovědnosti na základě rodinných kontraktů, kdy docházelo k pronajímání půdy od kolektivů běžně na delší období let (podle kantonu), což dávalo rolníkům vyšší míru svobod, zodpovědnosti za výstupní produkci a výkonnost (Znamenáček, 1996, p. 14). Stát zavedl pojem,,dvoustupňový cenový systém, jenž se skládal ze dvou různých cenových úrovní. Odkup celkové zemědělské produkce státem byl zrušen a namísto toho se zavedl režim postavený na kvótách, jež musely být odprodány státu za dohodnuté ceny. V rámci státního úsilí také docházelo k rostoucím cenám těchto kvót, a to až o 20 % ve snaze snížit cenovou rozdílnost mezi levnými zemědělskými a drahými průmyslovým produkty. Tyto silné stimuly vedly k vyšším výkonům a rychle rostoucí produkci, neboť vše, co bylo vyprodukováno nad limit, mohlo být volně odprodáno za tržní ceny. Tvorba cen na bázi tržního mechanismu proto zapříčinila růst cen komodit, a to až o 50 % u některých produktů jako např. zelenina. Takto se vyznačoval režim založený na nižších cenách daných státem a cenách generovaných trhem. V důsledku tohoto procesu docházelo k rychlé akumulaci úspor, což zapříčinilo následnou restrukturalizaci tradičního venkova, protože tyto peníze byly ve velkém investovány do zakládání příměstských a venkovských podniků (Town and Village Entreprises, TVEs) (Mengkui, 2012, pp ) Reforma průmyslového a obchodního odvětví Podle typu vlastnictví lze v čínské ekonomice podniky rozdělit na dva oddíly. Prvním je státní sektor, jenž zaujímal v předreformním období dominantní úlohu, a nestátní sektor mající tendence rozpínavosti, ale až po roce Druhý oddíl se větví na 3 základní uskupení představující kolektivní podniky, podniky v soukromém vlastnictví a podniky se zahraniční účastí (Ležatka, 2007, p. 19). Podíváme-li se na přerozdělení průmyslové produkce mezi státní a nestátní sektor, nebude ničím překvapujícím, že právě stát představoval významnou složku sekundárního sektoru s výraznou převahou, zatímco kolektivní podniky generovaly zhruba 22 %. Poté, co byly zakládány TVEs, se začal podíl státních podniků 13

22 zmenšovat a jeho výstup průmyslové výroby tak během 20 let klesl pod 30% hranici (Maddison, 2007, p. 79). Graf 1 Podíl průmyslového výstupu podle typu podniku v letech % 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% Ostatní Kolektivní podniky Státní podniky Zdroj: MADDISON, Angus: Chinese Economic Performance in the Long Run. Reforma státních podniků Při pohledu na sekundární sektor můžeme bezesporu tvrdit, že jeho struktura se na konci 70. let 20. století nacházela ve zcela špatném a nevyhovujícím stavu. Státní preference těžkého průmyslu na úkor lehkého zapříčinily značné disparity a objevovala se tu velká kvanta produktů, jež byla kvůli své specifičnosti nebo nízké kvalitě neprodejná, na druhé straně se zvyšovala poptávka po komoditách, jichž bylo nedostatek. Reformy cílily na zvýšenou efektivitu, ale samotná čínská technologie k tomu nestačila, proto byl vytyčen cíl otevřít se světu, získat nové technologie a know-how a poté se zaměřit na export čínských produktů. Nutnost úprav ve státních podnicích se jevila jako žádoucí již od počátku, neboť rovné pracovní ohodnocení a zajištěná pracovní místa zaměstnanců vyvolaly téměř nulovou motivaci a nízkou efektivitu (Wen, 1997, pp ). Reformy byly odsouhlaseny roku 1980, kdy stát spustil řadu experimentů v podobě vyšší míry autonomie klíčovým pracovníkům z hlediska určování velikosti a struktury produkce či cen výrobků. Reforma se také zasadila o vznik systému založeném na získávání jistých výhod a bonusů v případě překročení stanovených limitů podněcujících k vyšším pracovním výkonům (Mengkui, 2012, p. 30). O čtyři roky později se snížily 14

23 zavedené kvóty, praxe odprodeje přebytků byla tudíž stejná jako v zemědělství. Ve snaze zvýšit finanční stav státní pokladny se sekundární sektor dočkal zavedení důchodové daně, což představovalo úplnou novinku a byl dán souhlas k delegování určitých práv směrem dolů (rozumějme jako decentralizaci). V tomto ohledu se změnila pravidla při odvodu části podnikových zisků vyšším orgánům, kdy začaly hrát větší roli místní úřady pro průmysl namísto ústředních ministerstev (Znamenáček, 1996, p. 15). Tíživým faktorem však stále zůstával přetrvávající režim krytí 100 % ztrát podniků ze státní kasy. Rostoucí finanční tíži pramenící z těchto problémů vláda odmítla tolerovat a roku 1987 zavedla nový režim nazývaný systémem smluvní odpovědnosti na základě kontraktů. Jednalo se o uzavírání smluv mezi podniky a vládními institucemi, kdy zodpovědnost jak za zisk, tak případné ztráty přecházela na podnikovou úroveň. Jejich jediná povinnost tkvěla v odvádění předem stanovených částek, zbytek byl zcela v kompetenci firem. Peníze určené k inovacím a modernizaci podniků však byly nezřídka používány k vlastnímu užitku (Chow, 2007, p. 52). Koncem 90. let 20. století stát cílil ještě výše a dal podnět k vytvoření takového ekonomického prostředí, kde by převládaly tržní vztahy. Tomu odpovídal více uvolněný vztah na bázi komercionalizace neboli zpeněžení (ABZ.cz, nedatováno). Výroba se řídila tržními stimuly, a proto se dosahovalo vyšší efektivnosti a zisků, ačkoli se ztrátovost úplně odstranit nepodařilo. Proto se usilovalo, aby bylo upuštěno od myšlenky dotací a finanční podpory těmto podnikům ze státní kasy, protože ta byla vážně zatěžována. Roku 1997 bylo na 15. sjezdu KS Číny rozhodnuto o zařazení reformy modernizace státního sektoru, využití vědeckých metod řízení a technické reorganizace do programu ekonomických reforem. Jednalo se o úplné oddělení politiky od ekonomiky a realizovala se vlastnická práva podniků, čímž došlo k duálnímu charakteru vlastnictví, kdy stát jako částečný vlastník uplatňoval nárok na část vygenerovaného zisku, politicky však mohl zasahovat jen skrz uvalené daně. V ekonomice tak zůstal velmi malý počet podniků vlastněných státem. Ostatní firmy nabyly podoby akciových společností ručící za své výsledky, tudíž vznikla i možnost vyhlášení firemního bankrotu, což předtím z důvodu státního krytí nefungovalo (Čáky, 2005, pp ). 15

24 Reforma nestátních podniků Před rokem 1978 byl podíl nestátního sektoru v čínské ekonomice zanedbatelný. Po schválení možnosti přechodu na jinou formu vlastnictví zažila ekonomika boom a na domácím trhu se začaly množit kolektivní podniky, podniky vlastněné soukromníky a firmy se zahraniční účastí (Ležatka, 2007, p. 20). Zcela zásadní zvrat přišel s povolením vstupu nových subjektů na trh. Nestátní sektor zažil prvotní vlnu úspěchu v roce 1982, kdy byla zahájena účinná privatizace obchodního sektoru. Příznivá situace dala podnět k akceleraci produktivity z důvodu zisku, nabídka rychle stoupala a poptávka, jež byla dlouho potlačována, mohla být zcela pokryta. Martin Znamenáček (1996, p. 14) ve své knize však upozorňuje na důležitý fakt, kdy si státní sektor ponechal rozhodující roli: ve velkoobchodě značného množství výrobků, v maloobchodním prodeji zboží s cenovou kontrolou a ve velkých prodejnách se značným počtem zaměstnanců (jako obchodní domy). Jako v případě státních podniků i zde se dočkaly zavedených daňových odvodů místním vládám, které tyto finanční prostředky dále využívaly k zakládání kolektivních podniků. Ty byly vhodnou alternativou pro obyvatelstvo, které bylo uvolněno v důsledku efektivní agrární reformy. Výhody plynoucí z této formy vlastnictví v komparaci se soukromými firmami tkvěly v jisté finanční podpoře lokálních orgánů, vzhledem ke státním podnikům si mohly samy diktovat výši mezd podle výkonnosti či možnost propuštění (Chai, 2011, p. 173). Celkově vzato, vznik TVEs a podniků kolektivního charakteru se zasadily o vytvoření konkurenceschopného tržního prostředí. V důsledku nárůstu malých firem v nestátním sektoru tak během let klesl průměrný stav zaměstnanců ze 112 na 8, zatímco ve státním sektoru zůstal průměr neměnný ve výši 376 a 375 zaměstnanců (Maddison, 2007, pp ) Politika otevírání se světu Když se Čína na konci 70. let rozhodla pro cestu ekonomických reforem, zároveň si vytyčila cíl prohlubovat vztahy se zahraničím. Základní problém, kterým Čína 16

25 trpěla, byl zaostávání za okolním světem. Za důležitý faktor je považováno opuštění myšlenky vlastní soběstačnosti a uznání, že se země nemůže spoléhat jen na své vlastní zdroje při modernizaci a dohánění okolního světa. Právě ten znepokojoval Čínu v jejích hospodářských výsledcích, neboť při porovnání s Japonskem vykazovala ČLR v letech tempo růstu HDP okolo 4,39 %, zatímco se její ostrovní soused těšil 7,86% růstu (Maddison, 2007, p. 44). Graf 2 Komparace ekonomického vývoje ekonomik v HDP v mld. USD Čína Japonsko Evropa USA SSSR Zdroj: MADDISON, Angus: Chinese Economic Performance in the Long Run. Roku 1979 byl schválen zákon o zakládání společných podniků (equity jointventures) a o rok později bylo v rámci politiky otevírání se světu rozhodnuto o založení čtyř zvláštních ekonomických oblastí, jmenovitě v Sen-čenu, Cu-chai, Santchou a Sia-menu, které se o 8 let později rozšířily o Hainan. Jednalo se o vymezená území, ve kterých se uplatňovala jiná ekonomická pravidla než ve zbytku země z důvodu přilákání zahraničních investic prostřednictvím dovozu surovin a zboží pro následné zpracování bez uvalení cel, osvobození od DPH na určité období či oproštění od dalších daní (China in Brief, 2000). Zpočátku se ZEO zaměřovaly na export domácích výrobků, postupem času se začaly orientovat i na propojení průmyslu a vědy s obchodem. Roku 1984 Čína založila čtrnáct otevřených pobřežních měst, jejichž účelem bylo vytvořit takové prostředí, které by zjednodušilo zahraniční styk. Dále se otevřelo několik pohraničních měst, byla stanovena hlavní města pro každou 17

26 provincii zvlášť, vzniklo 10 celních a 53 technologicky vyspělých průmyslových zón ve středně velkých a velkých městech (Čínská ambasáda, 2010). Obrázek 1 Zvláštní ekonomické oblasti a otevřená pobřežní města Zdroj: Mapa východního pobřeží Číny Reforma finančního sektoru Vznik ČLR byl doprovázen založením čínského finančního sektoru, který spadal do vlastnictví státu. V té době existovala pouze jedna finanční instituce Čínská lidová banka (People s Bank of China, PBoC), jež zastávala roli jak centrální, tak komerční banky a její hlavní úkol spočíval ve financování jednotlivých (primárně pětiletých) plánů. Od počátku 80. let 20. století vyvolal rozvoj výroby a trhu nevyhnutelnost vytvořit úvěrovou politiku a nutnost decentralizovat bankovní sektor. Z těchto důvodů se vláda roku 1984 rozhodla podstoupit první krok v podobě rozštěpení celistvé bankovní struktury na dva proudy (Znamenáček, 1996, p. 15). Ústřední bankovnictví zůstalo plně ve vlastnictví státu (PBoC), zatímco se souběžně formovaly banky komerční. Hlavní záměr spočíval v poskytování půjček jako pomoci při rozvoji výroby a podnikání, tyto banky finančně zabezpečovaly technickou modernizaci. Mohlo by se zdát, že se komerční banky staly nezávislými institucemi, avšak opak je pravdou. Všechny čtyři zůstaly v plném vlastnictví státu a jen zlomek rozhodovacích procesů byl plně v rukách KB, čímž byl na ně vyvíjen silný politický tlak. Celý proces byl završen vznikem burzy po vzoru vyspělých zemí (Čáky, 2005, p. 9). 18

27 2.3.5 Fiskální reforma V ČLR vždy fungoval výběr daní založený na systému decentralizace. K tomu byly stanoveny provinční daňové úřady, které tyto daně posléze odváděly centrální vládě. V předreformním období téměř veškeré příjmy do státní kasy generovaly státní podniky, a to ve výši 31,2 % k HDP. Nejpodstatnější změnu představoval způsob výběru daní a jejich rozdělování. Podnik měl právo ponechat si určitou část zisku, čímž došlo k zásadnímu poklesu příjmu vlády. V důsledku zavádění celé řady daňových reforem z 80. let 20. století se tak vládní příjmy výrazně zmenšovaly a roku 1994 byl podíl státních příjmu vzhledem k HDP pouze 10,8 %. Pokles přímých daní a nižších vládních příjmu tak způsobil růst daní nepřímých. Takto nastavený systém při téměř nulovém výběru osobních daní byl velmi specifický (Shuanglin, 2009, p. 2) Sociální reforma Tato oblast reforem přišla na řadu až jako poslední. Čínská vláda se obávala zasahovat do sociální sítě založené na státních podnicích a tím chtěla případné problémy pozastavit, či se jim přímo vyhnout. Vzhledem ke značné potenciální nestabilitě ve společnosti se k těmto otázkám musela vláda postavit velmi zodpovědně. Přistoupilo se na otevírání a řešení témat ohledně bydlení, financování sociální a zdravotní péče a bezpečnosti zaměstnanců (Znamenáček, 1996, p. 15). 19

28 3 Dopad politiky reforem na čínskou ekonomiku 3.1 Přechod k socialistické tržní ekonomice Na podzim roku 1992 KS Číny deklarovala, že,,tržní systém je kompatibilní s ideály socialismu. Takto se vyznačovala ekonomika, jež postupně upouštěla od systému plánování a postupně se stavěla do role více tržně orientované země. Šlo o budování socialistické tržní ekonomiky, což bylo pro společnost něco zcela nového, výjimečného. Toto nově přijaté paradigma je v knize Martina Znamenáčka (1996, pp ) popsáno takto:,,tržní kapitalismus je pouze nástrojem ekonomického rozvoje a nepatří mezi vymezující charakteristiky společenského systému. Socialistický charakter ekonomiky je zajištěn zachováním dominantního vlastnictví veřejného sektoru (státního a kolektivního), a tak je tržní systém kompatibilní s ideály socialismu. Jinými slovy dal Teng Siao-pching prostor tržnímu mechanismu, neboť zastával názor, že je aplikovatelný i v socialistických zemích. To napomohlo porozumění vztahu mezi socialismem a tržním hospodářstvím. S postupným omezováním centrálního systému plánování se na trhu začaly čím dál tím intenzivněji prosazovat komodity, kapitál a trhy práce a technologií, čímž se výrazně přispělo ke zdůraznění regulační funkce trhu. Jak řekl sám Ju Čching-tchai, velvyslanec ČLR pro Českou republiku, samotný socialismus je v zemi teprve na počátku své cesty a do budoucna bude vyvíjeno veškeré úsilí na rozvíjení a zdokonalování socialistické tržní ekonomiky (Exner, 2013). Zde jsou uvedeny tři charakteristické složky této ekonomiky: Trh komodit Aby se mohl systém postavený na regulační funkci trhu nadále konsolidovat, začalo se upouštět od státem určovaných komodit k produkci, kterých bylo roku 1978 ve státní správě téměř na 800. V kompetenci podniků bylo jen vyrábět a produkci odprodat státu. Se snižujícím se počtem státem nařízených druhů komodit k produkci se zároveň potlačila praxe diktování fixních cen. Výsledkem byla určitá míra benevolence ve výběru komodit, na které se bude podnik zaměřovat a za jaké ceny bude produkt prodávat. V současnosti mohou firmy provozovat různá obchodní centra a trhy. Velkoobchodní 20

29 aktivity jsou již nakloněny i soukromému sektoru, což unifikovaný ekonomický model striktně zakazoval a stavěl se do role monopolu na celém tamním trhu. Dnešní podoba představuje podílení se různých podnikových subjektů na vytváření modelu trhu komodit a dnes nalezneme velké množství obchodů a obchodních řetězců po celé zemi jak ve velkých městech, tak na venkově. Pro maximalizaci svých zisků je v zájmu podniků adekvátně a pružně reagovat na poptávku. Cenová reforma Před rokem 1978 byla veškerá cenotvorba určována státními úřady, avšak postupem času se začal vyvíjet vztah mezi nabídkou a poptávkou v důsledku povolení odprodeje části podnikové produkce na trhu, čímž se plánovitě realizovala cenová reforma. Na počátku 80. let 20. století vláda rozhodla o tvorbě systému založeném na třech druzích cen. Jednalo se o pevné, doporučované a tržní ceny. Vyskytovaly se ale určité potíže při určování, na jaké komodity by se tento systém měl vztahovat, ačkoli z dnešního pohledu tato reforma dala vznik gradualistickému uvolňování cen komodit. Např. ve městech vzrostly spotřebitelské ceny od roku 1978 v průměru 6x, na venkově měl růst pomalejší tendenci, přičemž ceny se zvýšily zhruba o 400 % (National Bureau of Statistics of China, 2000). Kapitálový trh S postupným zaváděním reforem a politiky otevírání se světu docházelo k rozšiřování kapitálového trhu prostřednictvím zdokonalování mechanismu úvěrů a půjček, vytváření systému trhu cenných papírů a státních pohledávek. V 80. letech minulého století se rozvinula reforma půjčkového a úvěrového systému a finančním institucím byla uložena podmínka zveřejňování výsledků hospodaření, čímž se standardizovala regulace a kontrola půjčkového a úvěrového trhu (Čínský ambasáda, 2009). Nejdůležitějšími středisky pro tyto transakce jsou v současné době Šanghaj, Šen-čen a Hong Kong, jenž je označován za jeden z nejvýznamnějších kapitálových trhů na světě (KPMG, 2012). V březnu roku 2013 čínské ministerstvo financí oznámilo, že zahájí obchodování se státními dluhopisy, avšak ještě předtím bude spuštěn zkušební 21

30 provoz, aby tak mohlo ověřit případný zájem investorů dříve, než budou k dispozici na reálném trhu (Habiger, 2013). 3.2 Změny v jednotlivých sektorech V tomto oddílu se zaměřím na rozbor dosažených výsledků v jednotlivých sektorech, kterých Čína dosáhla pomocí aplikované politiky. K tomuto účelu použiji třísektorový model, který zahrnuje zemědělství (A), průmysl (I) a služby (S). Graf 3 Podíl sektorů na tvorbě HDP v % mezi lety (AIS) (IAS) 1985 (IAS) 1990 (IAS) (ISA) (ISA) 2005 (ISA) 2012 (ISA) Služby (S) Průmysl (I) Zemědělství (A) Zdroj: ZNAMENÁČEK, Martin: Čínská ekonomika - hlavní změny a perspektiva FACTBOOK. China. Při analýze jednotlivých odvětví bylo velice zajímavé sledovat, jak se jednotlivé sektory podílely na tvorbě HDP za posledních 60 let. Z grafu je zcela jasné, že průmysl stále zastával a zastává dominantní roli a je tahounem ekonomiky, přičemž jeho podíl na HDP představuje necelou polovinu. Na druhé straně stojí sektor zemědělství, jehož tendence jsou po určitou řadu dekád dlouhodobě klesající. V případě služeb vedení Číny nepovažovalo za důležité vynakládat větší úsilí právě sem, protože na terciární sektor bylo nahlíženo jako na obor nepodstatný a zbytečný. Změn se dočkal až v 80. letech 20. století, kdy byl dán prostor pro jeho modernizaci. Během této dekády se postupně zasazoval o své místo s výraznými výsledky od 90. let minulého století, kdy na konci milénia dosáhl téměř 40% hranice vzhledem k HDP. 22

31 Na základě analýzy dlouhodobé časové řady lze předpokládat, že následný vývoj agrárního sektoru bude zaznamenávat mírně klesající tendenci pod 10% hranicí ve prospěch sektoru služeb pohybující se nad hranicí 40 % v doprovodu stagnujícího průmyslu. Zjednodušeně lze vývoj Číny popsat jako přeměnu tradiční struktury založené na zemědělství (AIS) ve prospěch nejprve základního typu struktury industrializační (IAS) a poté dosažení pokročilé industrializační struktury v podobě ISA. Podíváme-li se na poslední jednotlivé pětileté plány, v 10. pětileté strategii ( ) byl vytyčen cíl se primárně koncentrovat na sekundární odvětví, zatímco v 11. plánu se již pozornost obrátila směrem k sektoru služeb a apelování na její důležitý význam v ekonomice (Abrahám, 2011). Graf níže demonstruje vývoj temp růstu jednotlivých sektorů za poslední necelé dvě dekády. Primární sektor si svůj růst udržuje okolo 4% hranice, zatímco zbývající dva sektory se pohybují okolo 10 %. Graf 4 Meziroční tempo růstu podle sektoru v letech v % Zemědělství Průmysl Služby 5 0 Zdroj: THE WORLD BANK SEARCH. China Zemědělství Ačkoli zavádění agrárních reforem bylo na konci 70. let 20. století komplikované kvůli demotivaci rolníků z důvodu rovného platového ohodnocení, zastaralé techniky a užitých metod, na přelomu 70. a 80. let prošel sektor výraznou transformací a hrubá 23