SOCIOLOGIE POLITIKY. prof. PhDr. Emanuel Pecka, CSc.

Transkript

1

2

3

4 prof. PhDr. Emanuel Pecka, CSc. SOCIOLOGIE POLITIKY Vydala Grada Publishing, a.s. U Prùhonu 22, Praha 7 tel.: , fax: jako svou publikaci Odpovìdná redaktorka Mgr. Drahuše Mašková Sazba a zlom Radek Vokál Návrh a realizace obálky Denisa Kokošková Poèet stran 240 Vydání 1., 2010 Vytiskly Tiskárny Havlíèkùv Brod, a. s. Husova ulice 1881, Havlíèkùv Brod Grada Publishing, a.s., 2010 ISBN

5 5 Obsah 1. Úvod Sociologie a sociologie politiky Klasická sociologie politiky Kultura a politická kultura Politická kultura Vývoj a výzkum Národní charakter Výzkum Renesance politické kultury Promìny èeské politické kultury v 60. a 70. letech Problematická sovìtizace Vliv vìdy Kognitivní, emocionální a hodnotové zdroje èeské politické kultury v roce Politická kultura tzv. normalizace Národní identita a sociální chování Populace a rasy Rasy, rasová diskriminace, rasismus Životní prostøedí jako sociologický a politický problém Sociální a mocenská struktura spoleènosti Sociální skupiny Tøídy Struktura politické moci Stát Politické strany Nátlakové (zájmové) skupiny...154

6 6 SOCIOLOGIE POLITIKY 7.5 Teorie konsenzu a konfliktu Teorie elity Sociální problémy a politika Kriminalita Prostituce Drogy jako sociální problém Sebevražda Rodinný rozvrat Terorismus Z èeské sociologie a politiky Zdroje a základy Masarykùv sociologický a politický realismus Studium sociálních problémù Spor o sociologický objektivismus Vztah k marxismu Od poloviny do konce století Literatura...234

7 7 1. Úvod 1.1 Sociologie a sociologie politiky Žádnou z vìdních disciplín, které se za posledních nìkolik staletí konstituovaly v relativnì samostatné vìdy, nelze chápat jako zcela samostatnou. Jejich vznik a vývoj je poznamenán souvislostmi, které pøedstavuje poznávací úsilí lidských generací za dobu tisíce a tisíce let. Proto jakkoli mluvíme o vzniku sociologie, politologie, psychologie, demografie èi kybernetiky a uvádíme nejnovìjší data, platí skuteènost, že zárodky tìchto disciplín spoèívají v otázkách, které si lidé kladli v dobách, kdy o vzniku uvedených disciplín nikdo neuvažoval. Zároveò však pøi vzniku té èi oné vìdní disciplíny existovala již mnohaletá zkušenost, množství provìøených poznatkù i pøedsudkù, výrazných hypotéz i omylù. Proto mnohá moderní disciplína, byť by mìla dosud jen krátkou dobu své existence, takøka zaèínající své dìjiny, má svou tisíciletou minulost. To se vztahuje na sociologii i na sociologii politiky, která bývá vymezována jako jedno z nejvýznamnìjších a nejpøitažlivìjších odvìtví sociologie. Ve vývoji myšlení od starovìku až po zaèátek devatenáctého století mùžeme sledovat jednotlivé poznatky, které dìjepisci oznaèili za sociologické. Platon, Aristoteles, Machiavelli, Vico èi Montesquieu a mnozí další patøí do této øady. Víme, že napøíklad Aristoteles ve svém díle Politika nastolil otázku rozdílu mezi èlovìkem a pøírodou. Zároveò pøi øešení tohoto problému formuloval závìr, že èlovìku je vlastní tendence usilovat o spoleèné soužití. Pro sociologii, která zkoumá hromadné sociální jevy, je dnes Aristotelùv závìr otázkou, na niž množství škol, smìrù a vìdeckých individualit dalo èetné odpovìdi. Zatímco Aristoteles ještì neformuloval rozdíl mezi spoleèností a státem, John Locke již kritizoval patriarchálnì teokratickou teorii státu. Jeho odmítnutí rozšíøených názorù o božském zdroji panovníkovy moci našlo pozdìji výraznou podobu v realistickém zhodnocení státu jako organizovaného násilí. Proces hromadìní poznatkù, jejich prohlubování a soustøeïování do základù vznikajících vìdních disciplín není autonomním procesem. Teo-

8 8 SOCIOLOGIE POLITIKY rie státu vznikala teprve s vývojem tohoto výrazného sociálního jevu. A pøesto tisíce let existence státních útvarù nemohly zpùsobit, aby tento pøedmìt sociologického bádání byl vysvìtlován jen a jen jako svìtský jev a nikoli jako záležitost a výraz vùle mimospoleèenských sil. Tyto dvì skuteènosti, tj. že pøedmìt bádání je základem vzniku teorie o nìm a že tato teorie je v té èi oné dobì více èi ménì dokonalá, nás vede k sociologické skromnosti, k vìdomí, že i naše vìda je konec koncù vìdou historickou. Vìda o spoleènosti se nezrodila a nerozvíjí se v sociálním vzduchoprázdnu. Její genezi mùžeme sledovat v živé atmosféøe devatenáctého století jako úsilí odpovìdìt na vznikající problematiku tak, jak ji kladla tehdejší souèasnost. V ní probíhaly procesy a dùsledky prùmyslové revoluce stejnì jako politických revolucí zamìøených proti odcházející feudální spoleènosti. V tomto procesu se podíleli na formování sociologie mnozí myslitelé tím, že vedle øešení minulých a souèasných otázek formovali tuto vìdu i jako projev daného stupnì kultury. Sociologie má svým pùvodem vztah k filozofii. Protože se z filozofie vydìlovala, muselo být její právo na relativnì samostatnou existenci opøeno o definování jejího pøedmìtu. Auguste Comte ( ), který dal této vìdì její název, musel øešit i tento problém. Sociologii definoval jako vìdu o spoleèenských jevech, které vytváøejí spoleèenský øád, jistou stabilitu, ale zároveò mají mimoøádné možnosti pokrokového vývoje. Sociologie tak vstupovala do klasifikace vìd jako disciplína, která se zabývá strukturou (sociální statika) a vývojem (sociální dynamika) spoleènosti. Mìla svými výkony usilovat o zajištìní stability spoleènosti a jejího pokrokového rozvoje. Dá se øíci, že i dnes, po uplynutí ne pøíliš dlouhého historického období dìjin sociologie, toto vymezení jejího pøedmìtu není zanedbatelné. A. Comte pøistupoval k tvorbì svého systému ve velmi podnìtném prostøedí v okruhu hrabìte C. H. Saint-Simona, kde pùsobil jako jeho tajemník v letech 1817 až O nìkolik let pozdìji Comte zaèal vydávat své šestisvazkové dílo Cours de philosophie positive ( ). Ve ètvrtém svazku vydaném v roce 1838 se objevil název sociologie. Comte si zde kladl za úkol objevit a definovat základní zákony života spoleènosti jako východisko pro možnou reformu. Dá se øíci, že termín pozitivní je u Comta synonymem pro vìdecký. Vìdecky se proto na reformì spoleènosti mìla podílet i pozitivní politika, jak o tom svìdèí dílo, které v letech 1851 až 1854 vydal pod titulem Systém de Politique Positive instant la Religion de l'humanité. Obì etapy Comtova díla tvoøí urèitou jednotu mezi obecnou teorií a politickou reformou. I tento pøístup zùstává

9 ÚVOD 9 podnìtným a v urèitém smyslu odkazuje na potøebnost vztahu obecné sociologie a sociologie politiky. V èeské sociologii tento model pùsobil na zakladatele èeské sociologie T. G. Masaryka. My s Vicem a Comtem, napsal Masaryk, považujeme sociologii za vìdu abstraktnou a rùzníme od ní konkrétné disciplíny sociologické. (Masaryk, 1885, str. 87) Za jednu z konkrétních disciplín považoval politiku. Sociologie pøedstavuje rovnìž systém kategorií, výzkumných metod a pøístupù. Právì pro tyto skuteènosti mùžeme mluvit o jejím relativnì samostatném postavení mezi ostatními vìdami. Struktura sociologie odpovídá problematice spoleèenské struktury, která se stává jejím pøedmìtem. Je zde ještì další specifikum. Relativní samostatnost sociologie není dána jen konkrétní problematikou, kterou zkoumá. Georg Simmel již v roce 1908 výstižnì poznamenal, že všechno, co oznaèujeme jako pøedmìt vìdy, je komplex urèování vztahù, z nichž se každý, prokázaný na množství pøedmìtù, mùže stát pøedmìtem zvláštní vìdy. (Simmel, 1908, str. 9 11) Pøedmìtem sociologie z tohoto hlediska je vždy aktuální komplex vztahù, v jehož rámci se urèité sociální jevy vyskytují avjehož rámci se stávají pøedmìtem sociologické analýzy. Ve výzkumném procesu pak vznikají sociologické kategorie, které nejsou apriorními nástroji, jimž by se mìla podøizovat dynamická sociální realita. Pomìrnì velký poèet sociologických kategorií, který v sociologickém výzkumu vznikl a s kterými sociologie pracuje jako s ovìøeným poznávacím aparátem, pøedstavuje sociologii rovnìž jako vìdu kategoriální. Tato charakteristika pøispívá k pøesnìjšímu vymezení a chápání pøedmìtu sociologie. Vznik sociologických kategorií a jejich používání v poznávacím procesu souvisí pøedevším se snahou poznávat to, co jest. Tato aktuálnì kategoriální stránka odlišuje sociologii od normativních tendencí, vyznaèujících se pøedpisováním a projektováním toho, co má být. Sociologické kategorie vyjadøují klidovou a absolutnì promìnlivou stránku postavení lidí ve spoleènosti, charakterizují jejich èinnost, jejich výtvory a èasto i smysl a význam tìchto aktivit. Netvoøí proto nemìnný poznávací aparát, ale jsou jeho historickými formami. Sociologické kategorie, které vznikají v procesu poznávání sociální skuteènosti, mají svùj vznik, vývoj i své prediktivní aspekty, jimiž reagují na napìtí možné geneze budoucího vztahu. Existenci mnohých z nich udržuje právì tato stránka a zároveò jiným pøináší zánik. Tyto úvahy smìøují nutnì k otázce: Které sociologické kategorie se staly souèástí teoretického systému sociologie a jsou dosud nástrojem sociologické analýzy, interpretace a informace?

10 10 SOCIOLOGIE POLITIKY Sociologie je vìdou o struktuøe a vývoji spoleènosti, vìdou o sociálních vztazích, vìdou o aktuálních možnostech rozvoje svobody èlovìka. Na této rovinì obecnosti vznikají kategorie, kterými je sociologie spjata pøedevším s filozofickou analýzou spoleènosti: bytí a vìdomí. Další rovinou je oblast, kde již nejde jen o sepìtí, ale o pøesahování filozofie a sociologie. Na této úrovni sleduje sociologie teoreticko empirickou analýzu konkrétnì historicky vymezených èinitelù, èinností a výtvorù (terminologie E. Chalupného). Tøetí rovinu pøedstavují kategorie, které vznikaly v procesu abstrakce pøi sociologickém výzkumu aktuálnì vymezené spoleènosti: sociální struktura, skupina, vrstva, tøída, kasta, národ, stát, moc, konflikt, statut, role, zájmy, potøeba, válka, politika, sociální problémy (sebevražednost, prostituce, rozvrat rodin atd.), sociální hodnoty, kultura aj. Na této úrovni pracuje sociologie rovnìž s pojmy, které jsou výsledkem a nástrojem elementární analýzy a studia každodenního života spoleènosti: kvalifikovaní dìlníci ve strojírenství, životní zpùsob pracovníkù v zemìdìlství, rodinné vztahy francouzských intelektuálù apod. V tìchto urèeních dochází ke specifikaci, v níž kategorie pøestávají být kategoriemi ve vlastním smyslu a nabývají charakteru aplikovaných kategorií. Z elementární analýzy sociologie vychází ve vìtšinì svých poznávacích aktù. Tak rámec jejího zájmu vyplòují èetné poznatky o lidské èinnosti a interakcích. Sociologická analýza se orientuje spíše na to, co je sociální, než na to, co je individuální. Odpovídá to procesu kategoriální výstavby sociologie, v níž se zobecòují aktivity hromadného charakteru. Elementární analýza mùže vycházet z popisu a rozboru jednotlivého jevu, napøíklad stávky horníkù, jednotlivé války nebo jednotlivého rodinného rozvratu. Tímto krokem vlastní sociologická práce teprve zaèíná. Cílem však, z hlediska kategoriální výstavby sociologie, bude poznání typù, modelù sociálního konfliktu, nikoli popis jedné války èi rodinného rozvratu. Èetná fakta získaná elementární analýzou mohou sloužit jako pøedmìt zobecnìní, zda lidé žijí v tìch èi onìch sociálních uskupeních, jaké relativnì stabilní motivy a postojové formy jednání si v nich osvojují a jaké typické zájmy a potøeby pùsobí na jejich vùli pøi naplòování jejich smyslu života. Mùžeme tedy øíci, že pro sociologii je dalším charakteristickým znakem snaha po komplexnosti a generalizaci. Pøíkladù, které potvrzují tuto zamìøenost sociologie, je bezpoèet. Uveïme však nìkteré, které se týkají lidské solidarity ty mají silný humanistický akcent. V zemích, které v letech 1938 a 1939 ohrožovala nìmecká fašistická agrese, došlo ke konsenzu mezi jinak rozdílnými sociál-

11 ÚVOD 11 ními skupinami. Tento stav vyvolala zvýšená míra solidarity v úsilí zachránit svobodu vìtšiny tøíd, vrstev a sociálních skupin národní spoleènosti. Nesporným dùkazem tohoto jevu v tehdejším Èeskoslovensku byly mobilizace v roce O solidaritì v postojích proti fašismu vypovídají rovnìž dìjiny lidové fronty ve Francii. Historické dokumenty a pamìti úèastníkù dosvìdèují intenzitu tehdejšího masového hnutí a ukazují projevy solidarity v souvislosti s konkrétními denními událostmi. Takovou událostí se stal pohøeb spisovatele H. Barbusse, autora románu s protiváleènou tematikou Oheò. Úèastník paøížské manifestace, I. Erenburg, o této události vypovìdìl: Sedmého záøí (1935) vyšla Paøíž znovu do ulic na pohøeb Henriho Barbusse, který zemøel v Moskvì. Pohøeb se zmìnil v manifestaci. Statisíce lidí ovšem více myslely na zaèínající boj než na mrtvého spisovatele Jednotlivé projevy solidarity popisuje historiografie, pro sociologii jsou pøedmìtem generalizace a dalších úvah a postupù. Uvedené pøíklady a jejich generalizace nastolují v sociologii napøíklad otázku korelace mezi možností agrese a vytváøením rùzných forem solidarity mezi sociálními tøídami a skupinami. Tím, že sociologie využívá v procesu generalizace materiálù celých epoch, dosahuje v jednotlivých etapách poznání urèitého modelu èi kategorie solidarita sociálních skupin. Pøi vstupu do konkrétního sociálního výzkumu pak taková kategorie tvoøí pøedpoklad pro formulace obecné a pracovní hypotézy. Sociologické postupy ukazují jednak na rozdíl a jednak na potøebnou souvislost mezi historiografií a sociologií. Urèitý model nebo kategorie, i když ještì neskýtá záruku ovìøení, mùže být nástrojem chápání øady podobných sociálních skuteèností. K. W. Deutsch o vztahu modelu a empirické skuteènosti napsal: Jestliže se tyto vzory a tyto zákony podobají ve významné míøe nìkteré urèité situaci nebo tøídì situací ve vnìjším svìtì, pak v tomto rozsahu je možné tìmto situacím porozumìt, tj. že je možné je pøedvídat a možná i ovládat pomocí tohoto modelu. Zároveò však Deutsch upozornil, že zda nìjaká taková podobnost existuje, se nedá zjistit z modelu, nýbrž pouze hmotným procesem ovìøení. (Deutsch, 1971, str. 84) Souvislost modelu a ovìøení se jeví v souèasném vývoji sociologie jako aktuálnìjší než sledování specifické odlišnosti od ostatních vìd. Tento trend reflektuje existující reálný proces integrace spoleènosti a integrace spoleèenské vìdy. Polský sociolog J. Szczepanski v odpovìdi na otázku, co je sociologie, ukázal na urèitou míru nezávaznosti pøi pøes-

12 12 SOCIOLOGIE POLITIKY ném vymezování sociologie v souèasnosti, na rozdíl od doby, kdy se sociologie vydìlovala z královny vìd z filozofie. Dnes na tuto problematiku pohlížíme jinak, napsal J. Szczepanski, pøevažují spíše tendence k integraci spoleèenských vìd, k jejich sbližování a sluèování než tendence k jejich oddìlování. (Szczepanski, 1966, str. 9) Souhlasit proto mùžeme i s jeho názorem, že v sociologické práci pøevládá tendence komplexního, všestranného zkoumání jevù a procesù spoleèenského života, spoleèného zkoumání z hlediska více vìd, kombinace výsledkù jejich vìdního úsilí. (tamtéž, str. 10) Integraèní tendence ve spoleèenských vìdách je v souladu s vrcholnými zámìry sociologie, spoèívající ve snaze vysvìtlovat spoleènost v jejím celku. Tyto úkoly a jejich postupná realizace zároveò vyžadují existenci takové vìdní disciplíny, jakou je sociologie. Její oprávnìnost se zakládá, mimo jiné, právì na skuteènosti, že sociologie je vìdou sledující smysluplnost integraèního èi globalizaèního procesu spoleènosti, na nìmž participuje. Problém integrace ve spoleèenských vìdách není dán jen hlavními tendencemi ve vývoji spoleènosti, ale je patrný v samotném procesu vzniku a vývoje sociologie. Ta již v samých poèátcích svého vývoje mìla mnoho podob, vytváøela rùzné teorie a koncepce. To koneènì platí i o souèasném stavu sociologické práce. Cesta ke kvalitnímu poznání souvisí s praktickým úsilím pøestrukturalizace svìta, zároveò se zhodnocováním všech teoretických krokù, které tento proces nejen odrážejí, ale namnoze i motivují. Participace na integraèním procesu se zøetelnì projevuje spoleènou orientací na výzkum nìkterých problémù, které se stávají pøedmìtem badatelského zájmu mnoha spoleèenskovìdních disciplín. Jednoznaènì lze øíci, že sem patøí zájem o politiku. Intenzita procesu politizace spoleènosti od dob renesance dosáhla mimoøádných stupòù. Prostupuje velmi výraznì všemi sociálními jevy a procesy souèasného života. Na Orwellovu myšlenku, že v naší dobì není možné zùstat mimo politiku, navázal Milan Kubr populárním, ale výstižným komentáøem: Politikou je prosyceno všechno kolem nás. Zatím selhaly všechny pokusy vymezit jí hranice a hlídat, aby je nepøekraèovala. Politici jsou upøímnì pøesvìdèeni, že se mohou a musí vyjadøovat ke všemu a dbát o to, aby se v lidských spoleèenstvích (komunitách apod.) všechno dìlalo správnì. Obèané to vnímají tak, že za vším vidí nekalé zájmy a dlouhé prsty politikù a ve stále vìtší míøe požadují zodpovìdnost, iniciativu, transparentnost a skládání

13 ÚVOD 13 úètù, a to i v záležitostech, o které by se nejlépe mohli postarat sami. (Kubr, 2005, str. 17) Proces politizace života spoleènosti 21. století je evidentní skuteèností. Sociologové si uvìdomovali jeho vliv i v úvahách o obecné sociologii a sociologii politiky v rùzných souvislostech již mnohem døíve. Nìmecký sociolog G. Eisermann v roce 1958 uveøejnil studii Soziologie der Politik, v níž konstatoval velmi tìsný vztah obecné sociologie a sociologie politiky a tendence smìøující k jejich ztotožòování. Uvedl: Sociologie politiky (tzv. politická sociologie) je v souèasné dobì považována za nejpøitažlivìjší a nejvýznamnìjší poddisciplínu sociologie, ba dokonce je èasto mylnì s ní ztotožòována. Naproti tomu nám nic nebrání její pøedmìt výzkumu vymezit se zøetelem k obecné sociologii. Budeme tudíž sociologii politiky definovat jako tu poddisciplínu sociologie, která se zabývá studiem vytváøení lidských skupin, podmínkami, formami a soustavami lidského zespoleèenšťování, jakož i tìmi sociálními jednáními, která probíhají v oblasti politiky. (Eisermann, 1958, str. 292) Proces politizace, alespoò západní spoleènosti, spíše naznaèuje spoleèný postup obecné sociologie se sociologií politiky než jejich rigorózní oddìlování. Spoleèné metodické prostøedky jsou vlastní obìma. Na konci padesátých let dvacátého století se prosadila snaha pøedevším amerických sociologù chápat sociologii politiky jako relativnì samostatnou vìdu. Vedle jednání na IV. svìtovém kongresu sociologù v roce 1959 k tomu pøispìlo vydání knihy S. M. Lipseta Political Man (The Social Bases of Politics) ve stejném roce. Prvním shrnutím pøíspìvkù z tohoto oboru byl sborník studií vydaný L. A. Coserem pod firemním titulem Political Sociology. Vedle editorova pøíspìvku se na nìm svými studiemi podíleli R. Bendix, R. Aron, P. H. Rossi, R. O. Schulze, S. M. Lipset a další. Ve své úvodní studii L. A. Coser poznamenal: Sociologie politiky je vskutku mladou disciplínou. I když její stopy vedou k pøedkùm, k takovým vrcholným myslitelùm 19. století, jako byli Karel Marx a Alexis de Tocqueville, a pøejala mnoho významných podnìtù od sociologù z poèátku 20. století jako Max Weber, Robert Michels a Emile Durkheim, v americké scénì se její systematický vývoj datuje od tøicátých let dvacátého století. (Coser, 1967, str. 2) Také Lipset je pøesvìdèen o tomto duchovním pozadí. Jde o urèitou klasickou tradici, která objevila øadu významných kategorií pro analýzu pøedpokladù demokracie. Lipset v této souvislosti poznamenal, že právì Tocqueville byl prvním velkým exponentem myšlenky, že demokracie je rovnováhou mezi silami konfliktu a konsen-

14 14 SOCIOLOGIE POLITIKY zu. (Lipset, 1963, str. 4) A studium sociálních pøedpokladù demokracie tvoøí významnou èást pøedmìtu sociologie politiky. 1.2 Klasická sociologie politiky Úkoly sociologie politiky a možnosti sociologické analýzy takového fenoménu, jakým je politika, závisejí do znaèné míry na postavení a funkcích spoleèenské vìdy v urèitém sociálním systému. Významným pøedpokladem pro možnost takové analýzy je taková univerzální hodnota, jakou je svoboda slova a neexistence cenzury. Totalitní systémy považovaly za nebezpeènou i tzv. omezenou svobodu slova. Mnohé se hlásily k marxismu. Paradoxní však je, že právì K. Marx se mohl svobodnì vyjadøovat k pojetí svobody slova. Známé jsou napø. jeho Poznámky k nové pruské cenzurní instrukci. Citoval zde èást cenzurní instrukce, která sice umožòovala urèité hledání pravdy, což jako omezenost Marx zásadnì mohl odmítnout. V Instrukci se uvádìlo: Podle tohoto zákona, totiž podle èl. 2, nesmí cenzura pøekážet vážnému a skromnému zkoumání pravdy, ani nesmí na spisovatele vykonávat nepøípustný nátlak, ani nesmí brzdit svobodný obrat knižního obchodu. Marx mìl námitky proti jakékoli cenzuøe: Zkoumání pravdy, jemuž nemá cenzura pøekážet, je blíže kvalifikováno jako vážné a skromné. Obì tato urèení nezamìøují zkoumání na obsah pravdy, nýbrž na nìco, co je mimo tento obsah. Od poèátku odvádìjí zkoumání od pravdy a pøedpisují mu ohledy na nìco neznámého tøetího. Bude-li se zkoumání neustále ohlížet na nìco tøetího, èemu zákon dává právo na popudlivost, neztratí pak ze zorného pole pravdu? ( ) Pravda je právì tak skromná jako svìtlo, a vùèi komu má být skromná? Vùèi sobì? Verum index sui et falsi. Tedy vùèi nepravdì? Je-li skromnost charakteristickým rysem zkoumání, je spíše pøíznak obavy z pravdy než z nepravdy. Je to prostøedek, který mì sráží na každém mém kroku vpøed. Je to strach ze závìrù, pøedepsané zkoumání shora, je to ochranný prostøedek proti pravdì. (Marx, 1956, str ) Podmínky pro demokracii, a tudíž i pro sociologii politiky, vznikaly v prùbìhu dìjin západní Evropy. Významným zdrojem tohoto procesu byla reformace s prvním rozmachem veøejného mínìní a publicistiky. Reformaèní hnutí narušovala støedovìký universalismus a dogmatismus.

15 ÚVOD 15 Objevil se rozdíl mezi spoleèností a státem. Výraznìjší individualismus pak vedl k nastolování dalších otázek štìpení èlovìk a spoleènost. Pozdìji David Hume ( ) poukazoval na nutnost zbavovat se pøedsudkù, kterými je èlovìk svazován k širší kolektivitì. Všeobecné zákony, které podle Huma dal svìtu Velký Tvùrce, nezbavují èlovìka možnosti, aby aktivnì hodnotil a používal své síly. Množství jednotlivých sil, èinù a pohybù vytváøí ve svìtì harmonii, která je vlastním projevem obecných zákonù nejvyššího Tvùrce. (Hume, 1904, str. 587) Patøí sem proto všechny snahy, touhy, vášnì a rozhodnutí jednotlivce. Že tento typ individualismu pøedstavuje proti støedovìkému universalismu hledání místa pro èlovìka, který o pravdì sám rozhoduje, sám se snaží najít své místo ve spoleènosti, o tom Hume vypovìdìl: Všechny naše závazky v otázce dìlání dobra pro spoleènost zahrnují nìco reciproèního. Získal jsem podporu spoleènosti, a proto mohu hájit její zájmy; ale když mne spoleènost odvrhla, mohu k ní nadále patøit? Ale i kdybychom pøipustili, že naše povinnost dìlat dobro je vìèná, pak pøece jenom jsou zde nìjaké hranice; nejsem povinen dìlat malé dobro pro spoleènost na úèet velkého zla pro sebe (tamtéž, str ) V názorech pøedrevoluèních myslitelù byla obsažena nejen kritika feudalismu, ale i formulace práva èlovìka na svobodný a tvoøivý život. Jednotlivec je aktivním svobodným èinitelem, tvùrcem svého osudu, který neleží ani v rukou církve, ani panovníka. Úloha jednotlivce èlovìka nespoèívá však jen v individualistické revoltì. Èlovìk, napøíklad u Thomase Hobbese ( ), je rovnìž tvùrcem. Je nejznamenitìjším výtvorem pøírody. Protože však pøírodu napodobuje lidské umìní, je to umìní schopno napodobit a vytvoøit i výtvor pøírody, tj. èlovìka. Ne vùlí nadpozemskou, ale tvoøivou èinností èlovìka vznikl velký Leviathan, jak Hobbes nazval Lidské spoleèenství neboli stát, latinsky civitas. (Hobbes, 1941, str. 53) Hobbes svou homologií dospìl ke koncepci státu, který již není od boha, ale je výtvorem lidského umìní. Spoleènost, jejíž nejvyšší hodnotou není bùh, ale suverenita státní moci, je výtvorem èlovìka. Hobbes, aby mohl o této suverenitì, o státu, uvažovat, pojednává o èlovìku pøírodním, který je zároveò jeho látkou i tvùrcem. (tamtéž, str. 54) Takto vzniklé spoleèenství, vybavené suverenitou státní moci, má svùj smysl. Lidé usilují o svobodu, kterou milují, proto musí být bezpeèni a bezpeènost jim mùže zajistit státní moc. Smlouvy bez meèe nejsou než holá slova a vùbec nemají síly zjednat èlovìku bezpeènost. (tamtéž, str. 201)