VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMIE A MANAGEMENTU DIPLOMOVÁ PRÁCE

Transkript

1 DIPLOMOVÁ PRÁCE 2014 BC. JIŘÍ NESVEDA

2 DIPLOMOVÁ PRÁCE MANAGEMENT FIREM

3 NÁZEV DIPLOMOVÉ PRÁCE/TITLE OF THESIS Měření makroekonomické konkurenceschopnosti - metodologie mezinárodního srovnání a výsledky zemí V-4 TERMÍN UKONČENÍ STUDIA A OBHAJOBA (MĚSÍC/ROK) červen / 2014 JMÉNO A PŘÍJMENÍ / STUDIJNÍ SKUPINA Bc. Jiří Nesveda / MF 08 JMÉNO VEDOUCÍHO DIPLOMOVÉ PRÁCE Ing. Marta Nečadová, Ph.D. PROHLÁŠENÍ STUDENTA Prohlašuji tímto, že jsem zadanou diplomovou práci na uvedené téma vypracoval samostatně a že jsem ke zpracování této diplomové práce použil pouze literární prameny v práci uvedené. Jsem si vědom skutečnosti, že tato práce bude v souladu s 47b zák. o vysokých školách zveřejněna, a souhlasím s tím, aby k takovému zveřejnění bez ohledu na výsledek obhajoby práce došlo. Prohlašuji, že informace, které jsem v práci užil/a, pocházejí z legálních zdrojů, tj. že zejména nejde o předmět státního, služebního či obchodního tajemství či o jiné důvěrné informace, k jejichž použití v práci, popř. k jejich následné publikaci v souvislosti s předpokládanou veřejnou prezentací práce, nemám potřebné oprávnění. Datum a místo: , Pila podpis studenta PODĚKOVÁNÍ Rád bych tímto poděkoval vedoucí diplomové práce za metodické vedení a odborné konzultace, které mi poskytla při zpracování mé diplomové práce.

4 1. Cíl práce: SOUHRN Cílem diplomové práce je definovat pojem konkurenceschopnost, popsat metody sloužící k měření makroekonomické konkurenceschopnosti a provést analýzu konkurenceschopnosti zkoumaných zemí. 2. Výzkumné metody: K naplnění cíle práce jsou při zpracování a hodnocení statistických dat a výsledků mezinárodních žebříčků konkurenceschopnosti použity metody komparace a analýzy. 3. Výsledky výzkumu/práce: Měření konkurenceschopnosti podle metodiky rozdílných institucí (IMD, WEF) přináší rozdílné výsledky. Nebyla prokázána jednoznačná závislost mezi vývojem postavení země v žebříčcích konkurenceschopnosti a její exportní výkonností a produktivitou práce. 4. Závěry a doporučení: Odlišná metodologie měření konkurenceschopnosti (zejména odlišné zastoupení měkkých a tvrdých dat v nejznámějších žebříčcích národní konkurenceschopnosti) vede k odlišné pozici jednotlivých zemí. V diplomové práci jsou s využitím výsledků sledovaných zemí identifikovány oblasti, jejichž zlepšení je z pohledu mezinárodních žebříčků považováno za žádoucí v kontextu zvyšování národní konkurenceschopnosti. Konkurenceschopnost Měření konkurenceschopnosti Multikriteriální ukazatele Visegrádská čtyřka KLÍČOVÁ SLOVA

5 1. Main objective: SUMMARY The aim of this diploma work is to define the notion competitiveness, describe metods used for a measuring of macroeconomic competitiveness, and make an analysis of the competitiveness of some countries. 2. Research methods: There are used methods of a comparison and an analysis for a treating and an evaluation of statistical data and results of international rankings for competitiveness. 3. Result of research: The measuring of the competitiveness gives different results according to methodology of different institutions (IMD, WEF). It was not established a unique dependence between a development of a position of countries in the rankings of competitiveness and its export productivity and a productivity of a work. 4. Conclusions and recommendation: The differrent methodology of a measuring of the competitiveness (primarily different representation of soft and hard data in the most known rankings of national competitiveness) leads to the different position of countries. In this diploma work using results from followed countries there are identified areas, in which the improvement is regarded as required from point of view of international rankings in the context of increasing of the national competitiveness. Competitiveness Measuring of the competitiveness Multi-criteria evaluation Visegrad group KEYWORDS JEL CLASSIFICATION C80 - Data Collection and Data Estimation Methodology - General J30 - Wages, Compensation, and Labor Costs - General F10 - Trade - General

6

7 Obsah 1 Úvod Teoreticko - metodologická část Charakteristika konkurenceschopnosti Mikroekonomická konkurenceschopnost Makroekonomická konkurenceschopnost Ostatní rozměry konkurenceschopnosti Kritický pohled na konkurenceschopnost Vliv klastrů na konkurenceschopnost Diamant konkurenční výhody Měření konkurenceschopnosti Multikriteriální ukazatele Světové ekonomické fórum Mezinárodní institut pro rozvoj managementu Kritický pohled na multikriteriální ukazatele Cenové a nákladové indikátory Cenový vývoj Produktivita a náklady Reálný měnový kurz Ukazatele obchodní výkonnosti Teritoriální struktura zahraničního obchodu Komoditní struktura zahraničního obchodu Možnosti zvyšování konkurenceschopnosti Projekt GRINCOH Země Visegrádské čtyřky Analyticko - praktická část Hodnocení konkurenceschopnosti multikriteriálními ukazateli WEF Česká republika Maďarsko Polsko Slovensko IMD Hodnocení konkurenceschopnosti dle cenových a nákladových indikátorů Produktivita a náklady... 47

8 5.3 Ukazatele obchodní aktivity Struktura zahraničního obchodu Závěr Literatura Přílohy

9 Seznam zkratek B-S CPI CZ-NACE ČNB ČR ČSÚ DPH EC EU GCI GCR HDP ICT IMD JPN MPO ČR NEER NERV OECD PPI PZI REER SITC VŠEM Balassa - Samuelsonův efekt Index spotřebitelských cen Klasifikace ekonomických činností Česká národní banka Česká republika Český statistický úřad Daň z přidané hodnoty Evropská komise Evropská unie Globální index konkurenceschopnosti Globální zpráva o konkurenceschopnosti Hrubý domácí produkt Informační a komunikační technologie Institut pro rozvoj managementu Jednotkové pracovní náklady Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky Nominální efektivní měnový kurz Národní ekonomická rada vlády Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj Index cen výrobců Přímé zahraniční investice Reálný efektivní měnový kurz Jednotný mezinárodní třídník zboží

10 V-4 Visegrádská čtyřka WCY WEF WTO Světová ročenka konkurenceschopnosti Světové ekonomické fórum Světová obchodní organizace

11 Seznam tabulek Tabulka 1 Váhy jednotlivých subindexů v závislosti na stupni rozvinutosti země Tabulka 2 Základní ukazatele zemí V-4 k Tabulka 3 Počet hodnocených zemí v GCR v období Tabulka 4 Váhy jednotlivých subindexů, v procentech Tabulka 5 Hodnocení jednotlivých subindexů České republiky v GCI za období Tabulka 6 Hodnocení jednotlivých subindexů Maďarska v GCI za období Tabulka 7 Hodnocení jednotlivých subindexů Polska v GCI za období Tabulka 8 Hodnocení jednotlivých subindexů Slovenska v GCI za období Tabulka 9 Silné a slabé stránky konkurenceschopnosti zemí V

12 Seznam grafů Graf 1 Míra otevřenosti ekonomik zemí V-4 za období Graf 2 Postavení zemí V-4 v GCI v období Graf 3 Faktory nejvíce komplikující podnikání v ČR za období Graf 4 Faktory nejvíce komplikující podnikání v Maďarsku za období Graf 5 Faktory nejvíce komplikující podnikání v Polsku za období Graf 6 Faktory nejvíce komplikující podnikání na Slovensku za období Graf 7 Vývoj postavení zemí V-4 na žebříčku IMD za období Graf 8 Pořadí zemí V-4 v hodnocení hlavních kategorií konkurenceschopnosti dle IMD v roce Graf 9 Nominální jednotkové náklady práce zemí V-4 a Německa za období , rok 2005 = Graf 10 Růst reálných jednotkových nákladů práce zemí V-4 za období Graf 11 Růst reálné produktivity práce na odpracovanou hodinu zemí V-4, EU - 28 a Německa za období Graf 12 Rozdíl růstu reálné produktivity práce na odpracovanou hodinu a růstu reálných jednotkových pracovních nákladů zemí V-4 za období Graf 13 Produktivita práce na odpracovanou hodinu zemí V-4 jako podíl na průměru EU-27 za období Graf 14 Exporty zemí V-4 za období v reálných cenách, rok 2005 = Graf 15 Komoditní struktura exportu zemí V-4 v roce Graf 16 Export potravin, nápojů a tabáku zemí V-4 dle SITC 0+1 za období v reálných cenách, rok 2005 = Graf 17 Export strojů a dopravních prostředků dle SITC 7 zemí V-4 za období v reálných cenách, rok 2005 = Graf 18 Export ostatního průmyslového zboží dle SITC zemí V-4 za období v reálných cenách, rok 2005 = Graf 19 Teritoriální struktura exportu zemí V-4 za rok Graf 20 Podíl zemí V-4 na celkovém importu Německa v období

13 Seznam obrázků Obrázek 1 Porterův diamant konkurenční výhody... 8 Obrázek 2 Rozdělení zemí dle stupně rozvinutosti Obrázek 3 Zjednodušená pyramida konkurenceschopnosti ČR... 36

14 1 Úvod Pojem konkurenceschopnost v současném globalizovaném světě neustále nabývá na významu. Ať již se jedná o konkurenceschopnost mikroekonomickou či makroekonomickou. V souvislosti s postupující globalizací a s rozvojem mezinárodního obchodu se makroekonomická konkurenceschopnost stala jedním z témat, na které se zaměřují národní vlády. Dnešní význam konkurenceschopnosti dokládá zakládání různých rad pro konkurenceschopnost na vládní úrovni. Například v České republice se jedná o Radu vlády pro konkurenceschopnost a informační společnost. V rámci Evropské unie se jedná o Radu pro konkurenceschopnost, která představuje jednu z devíti formací Rady EU. Jak je v dnešním světě obvyklé, tak se samozřejmě vyskytují námitky nesouhlasící s většinovým názorem, které význam konkurenceschopnosti zpochybňují. Tyto námitky jsou užitečné v tom, že poskytují na problematiku konkurenceschopnosti odlišný pohled a jsou součástí této práce. Nezaujatý pozorovatel si tak může sám vybrat, jak se k dané problematice postaví. Cíle diplomové práce jsou následující: definovat pojem konkurenceschopnost na různých úrovních zkoumání (mikroekonomická, makroekonomická), popsat metodologii měření makroekonomické konkurenceschopnosti používanou institucemi, které publikují nejcitovanější žebříčky národní konkurenceschopnosti, využitím statistických dat a výsledků v mezinárodních žebříčcích analyzovat konkurenceschopnost zkoumaných zemí. Diplomová práce je rozdělena na čtyři části. První část - teoreticko - metodologická - je zaměřena na definici pojmu konkurenceschopnost ve všech jeho podobách. Na mikroekonomické úrovni je tento pojem definovatelný poměrně jednoduše, problém ale nastává s jeho makroekonomickou definicí. Závěr této části je věnován kritickému pohledu na konkurenceschopnost. Druhá část práce je zaměřena na měření konkurenceschopnosti na makroekonomické úrovni. Jak již bylo uvedeno, pojem makroekonomická konkurenceschopnost je obtížně definovatelný. Komplikované je rovněž její měření. Existuje několik metod sloužících k měření a hodnocení konkurenceschopnosti na makroekonomické úrovni. Některé tyto metody vycházejí z klasických ukazatelů konkurenceschopnosti, jako jsou cenové a nákladové indikátory a ukazatele obchodní výkonnosti. V posledních letech je stále větší význam přisuzován měření konkurenceschopnosti pomocí multikriteriálních ukazatelů, publikovaných Světovým ekonomickým fórem a Mezinárodním institutem pro rozvoj managementu. Obě tyto instituce každoročně vydávají ročenky konkurenceschopnosti, jejichž součástí je žebříček zemí dle konkurenceschopnosti. Každá z těchto institucí měří konkurenceschopnost odlišným způsobem, který je popsán v této části práce. Výstupy z těchto hodnocení jsou často používány vládními činiteli při tvorbě strategií sloužících k zvyšování konkurenceschopnosti. V této části práce je rovněž diskutován kritický pohled na měření makroekonomické konkurenceschopnosti pomocí multikriteriálních ukazatelů. 1

15 Třetí část práce je zaměřena na ekonomickou charakteristiku zemí Visegrádské čtyřky, jelikož analýza makroekonomické konkurenceschopnosti těchto zemí je jedním z cílů této práce. Ve čtvrté - analyticko - praktické části - je provedena analýza konkurenceschopnosti zemí Visegrádské čtyřky pomocí metod a indikátorů uvedených v teoreticko - metodologické části. Dále je provedena komparace výsledků jednotlivých zemí dle žebříčků konkurenceschopnosti. V závěru jsou shrnuty poznatky získané při zpracování a je uvedeno hodnocení konkurenceschopnosti sledovaných zemí dle zkoumaných ukazatelů konkurenceschopnosti. 2

16 2 Teoreticko - metodologická část 2.1 Charakteristika konkurenceschopnosti Jak uvádí Balcarová et Beneš (2006, s. 5), představuje konkurenceschopnost zemí relativně nový pojem ekonomické vědy. V případě definování pojmu konkurenceschopnost činí hlavní problém jeho správné vysvětlení. Oproti mikroekonomické definici je v případě makroekonomického pojetí konkurenceschopnosti problémem fakt, že na státy nelze aplikovat kritérium přežití, které v oblasti mikroekonomie představuje základní odlišující znak konkurenceschopných a nekonkurenceschopných firem Mikroekonomická konkurenceschopnost Pavelková (2009) uvádí, že se pojem konkurenceschopnost ve svém původním významu vztahoval jen na firmy, tedy na mikroekonomickou úroveň. Konkurenceschopnost firem závisí na konkurenční výhodě, kterou daná firma získává oproti ostatním firmám způsobem své produkce a tím, jak působí na trhu v porovnání s konkurenčními firmami. Dále Pavelková (2009, s. 27) říká: konkurenceschopnost označuje schopnost firmy soutěžit, růst, být ziskovou, tj. produkovat se ziskem takové výrobky, které splňují požadavky otevřeného trhu, musí tyto požadavky akceptovat a plnit. Z této definice vyplývá, že konkurenceschopnost ve svém mikroekonomickém pojetí je relativně jednoduše vysvětlitelný pojem. Problém ale nastává v případě makroekonomické definice konkurenceschopnosti. Nelze totiž říci, že pokud se v dané ekonomice či regionu nachází jen konkurenceschopné firmy, tak i uvažovaná ekonomika či region budou oproti ostatním rovněž konkurenceschopné. V hodnocení makroekonomické konkurenceschopnosti je totiž mimo jiné nutné brát v úvahu i různé vzájemné provázanosti mezi jednotlivými segmenty spočívající např. v kvalitě institucí či infrastruktury. Kislingerová et al (2008, s. 17) definuje konkurenceschopnost firem jako schopnost neustále vykazovat růst produktivity, tj. dosahovat s omezenými vstupy práce a kapitálu vyšších výstupů. Konkurenceschopnost firmy se projevuje získáním, udržením a zvyšováním podílu na národním a mezinárodním trhu Makroekonomická konkurenceschopnost Dle Světového ekonomického fóra, Markusena (1992), Portera (1990) in Marinič (2008, s. 14), se používá termín konkurenceschopnost pro vyjádření ekonomické převahy konkrétní národní ekonomiky, případně firmy, nad konkurencí v rámci hospodářské soutěže, a to jak domácí, tak i mezinárodní, přičemž je nutno rozlišovat konkurenceschopnost na makroekonomické a na mikroekonomické úrovni a dále konkurenceschopnost firmy v rámci daného trhu. Dle Mariniče (2008) výše uvedení autoři považují za hlavní předpoklad ekonomického růstu dané ekonomiky stabilní a permanentní růst národní produktivity. Další autoři konkurenceschopnost ekonomiky odvozují dle reálného a směnného kurzu. Podle této teorie konkurenceschopnost na 3

17 makroekonomické úrovni je ekvivalentem výkonnosti dané ekonomiky ve vztahu k jiné ekonomice, přičemž k měření výkonnosti slouží indikátory ekonomického růstu, exportního potencionálu a ekonomického blahobytu (Marinič, 2008, s. 14). Konkurenceschopnost na mikroekonomické úrovni je determinována mimo jiné úrovní vzdělání, produktivitou práce, efektivností ve využívání přírodních zdrojů a politikou vlády příznivě nakloněné k podnikání. Podle definice OECD in Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR (2012, s. 5) je konkurenceschopnost vymezena schopností produkovat zboží a služby, které obstojí v testu mezinárodní konkurence, a zároveň schopností udržovat nebo zvyšovat reálný HDP. Světové ekonomické fórum (2013, s. 5) definuje konkurenceschopnost jako soubor institucí, politiky a faktorů, které určují úroveň produktivity země. Dále je dle této instituce podstatné, že více konkurenceschopná ekonomika je ta, která zaznamenává rychlejší ekonomický růst. Marinič (2008) uvádí, že jiný přístup je představován konceptem IMD, který definuje konkurenceschopnost národů jako schopnost vytvářet a udržovat takové ekonomické prostředí, které firmám umožňuje ve vyšší míře tvořit nové hodnoty a zabezpečit tak rozvoj a blaho národa. O metodice používané institucemi, které každoročně publikují nejznámější žebříčky národní konkurenceschopnosti, je pojednáno dále v textu. R. N. Cooper (2006) in Cihelková (2010) uvádí následující definici mezinárodní konkurenceschopnosti: Schopnost vyrábět zboží a služby, které obstojí na mezinárodních trzích, zatímco obyvatelé země se těší vysokému životnímu standardu, který je vzrůstající a udržitelný v dlouhodobé perspektivě. Balcarová et Beneš (2006, s. 5) uvádějí, že během posledních několika desítek let došlo ke značnému posunu v oblasti vymezení pojmu makroekonomické konkurenceschopnosti. Dříve totiž představovala synonymum pro exportní výkonnost. Oproti tomu dnešní pojetí konkurenceschopnosti je vymezeno více do šířky a determinuje ho více faktorů. Momentálně je kladen větší důraz na zvyšování příjmů obyvatelstva než na exportní výkonnost. Ve své podstatě je ale zvyšování příjmů obyvatelstva propojené s exportní výkonností dané ekonomiky, jelikož úspěch zboží na zahraničních trzích přináší zprostředkovaně růst životní úrovně v domácí zemi. Dle definice Evropské komise ve zprávě o regionech z roku 1999: Národní konkurenceschopnost je schopnost produkovat zboží a služby, které vyhovují podmínkám mezinárodních trhů, a současně schopnost dosahovat vysokých a udržitelných příjmů. Obecněji je to schopnost generovat vysoké příjmy i vysokou zaměstnanost (kvalitu i kvantitu pracovních míst) v podmínkách externí konkurence. (EC, 1999 in Pavelková et al., 2009 s. 28). Z této definice vyplývá, že konkurenceschopná je taková země, jejíž výrobky se prodávají na zahraničních trzích a zároveň se jí daří udržovat vysokou životní úroveň domácí ekonomiky. Aby byla konkurenceschopnost měřitelná, je tedy nutné k jejímu měření použít různé multikriteriální metody, které v rámci výpočtů uvažují různé determinanty ovlivňující danou konkurenceschopnost. Dále je třeba brát v úvahu, že národní konkurenceschopnost je relativní pojem a nikoliv absolutní, může se totiž stát, že daná ekonomika bude konkurenceschopná vůči druhé ekonomice, ale vůči třetí již ne. Toto může představovat problém u multikriteriálních hodnocení, jelikož je lákavé považovat je za absolutní (Balcarová et Beneš, 2006, s. 6). 4

18 Dle Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky - MPO ČR (2012) je konkurenceschopnost jednotlivých subjektů v České republice determinována i jinými, než jen jejich objektivními charakteristikami. Konkurenceschopnost totiž ovlivňují i determinanty, které nemůže daný subjekt ovlivnit, např. se může jednat o přírodní vlivy, geografickou polohu či hospodářský cyklus. V podstatě by se toto dalo aplikovat i na konkurenceschopnost jednotlivých ekonomik. Vnitrozemská země totiž logicky nemůže být konkurenceschopná v námořní dopravě, když nemá na svém území možnost vybudovat žádné přístavy. Pak konkurenceschopnost ovlivňují také determinanty, které je možné ovlivňovat. A právě na ty determinanty, které lze ovlivnit činností vlády a veřejné správy, je zaměřena Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti České republiky pro období 2012 až 2020 (MPO, 2011). Tato publikace se skládá ze 43 projektů z následujících oblastí: instituce; infrastruktura; veřejné finance; vzdělanost; trh práce; finanční trhy; zdravotnictví; inovace. Smyslem těchto projektů je dosáhnout vytvoření potřebných podmínek napomáhajících tvořivému podnikání, inovacím a podporujících růst životní úrovně (MPO, 2011) Ostatní rozměry konkurenceschopnosti Kislingerová (2008) definuje čtyři rozměry konkurenceschopnosti, které jsou podstatné pro úspěšnost firem i ekonomik v mezinárodním srovnání: 1. technologická konkurenceschopnost, která zahrnuje výdaje na výzkum a vývoj, patenty a vědecké publikace; 2. způsobilostní konkurenceschopnost, která je determinována úrovní vzdělání, difuzí technologií a možnostmi jejich optimální využitelnosti a kvalitní ICT infrastrukturou; 3. cenová konkurenceschopnost představující vliv probíhající globalizace, která vede k prudkému snižování výrobních nákladů u produktů, které nejsou diferencovatelné, a dále neustálé zefektivňování a zkvalitňování výrobních a distribučních procesů vedoucích rovněž ke snižování nákladů. Dochází tak k přesouvání výrob do zemí s nižšími výrobními náklady, do kterých lze zařadit i nízké náklady na pracovní sílu, a ztrátě cenové konkurenceschopnosti vyspělých zemí; 4. poptávková konkurenceschopnost, která spočívá v souladu mezi strukturálním vývojem zahraniční poptávky a vývozem dané ekonomiky. 5

19 2.1.4 Kritický pohled na konkurenceschopnost Mnozí autoři pochybují o smysluplnosti měření národní konkurenceschopnosti. Např. Krugman (1994) in Cihelková (2010, s. 18) podrobil dosavadní vnímání mezinárodní konkurenceschopnosti výrazné kritice, medializaci konceptu národní konkurenceschopnosti označil za nebezpečnou posedlost, která má nejasný ekonomický význam a jejíž zneužití vede k nesprávným akcím hospodářské politiky. Dle Cihelkové (2010) se Krugmanova kritika opírá o následující předpoklady: Konkurenceschopnost náleží firmám soutěžícím mezi sebou na určitém trhu. Analogie mezi firmami a státy není správná, jelikož nelze zcela obhájit soutěž mezi státy. Proto Krugman pojem národní konkurenceschopnosti popírá. Termín konkurenceschopnost považuje Krugman za zavádějící, jelikož podle něj reprezentuje nejistý soubor proměnných, který ve své podstatě jen nahrazuje růst produktivity v dané ekonomice, která je determinována vnitřními faktory. Proto zastává názor, že koncept mezinárodní (vnější) konkurenceschopnosti je mylný. Přestože koncept konkurenceschopnosti může být motivem pro prospěšné strukturální a jiné reformy, tak může také vést k neúčelnému vynakládání peněžních prostředků a k protekcionismu. Dále se domnívá, že v soupeření mezi státy mohou být skryty skutečné problémy a nerovnováhy ekonomik, a tím pádem může koncept konkurenceschopnosti vést k nevhodné hospodářské politice. Krugman (1994) uvádí, že není možné na národní ekonomiku nahlížet stejně jako na firmu. U firmy totiž lze definovat bod zvratu, a pokud ho není schopna dosáhnout, tak musí odejít z trhu. U národních ekonomik toto neplatí. Země nemůže opustit trh. Může být jen spokojená či nespokojená se svým postavením. Proto dle Krugmana nelze aplikovat pojem národní konkurenceschopnosti. V případě firem je zjevné, že jejich konkurenceschopnost lze ilustrovat s využitím konceptu hra s nulovým součtem. Pokud na trhu působí jen dvě firmy, tak pokud jedna firma dosáhne vyšší produktivity, podaří se jí snížit výrobní náklady a získá vyšší tržní podíl na úkor druhé firmy. V rámci národní konkurenceschopnosti ale pojem hry s nulovým součtem nelze uplatnit. Krugman (1994, s. 34) říká, že mezinárodní obchod není hra s nulovým součtem. Pokud poroste produktivita v Japonsku, tak hlavním následkem je růst mezd v Japonsku. Oproti tomu u mezd v USA či v Evropě je stejně pravděpodobné, že vzrostou i že klesnou, protože růstem japonské produktivity zůstanou prakticky nedotčené. 2.2 Vliv klastrů na konkurenceschopnost Pozitivní vliv na konkurenceschopnost představuje existence klastrů. Porter (2013, s. 215) definuje klastr jako skupinu geograficky blízce propojených společností a přidružených institucí v určité oblasti, přičemž jsou propojené pomocí jejich společných rysů. Geografický rozsah klastru se může pohybovat od velikosti malého města až do velikosti sítě několika sousedních zemí. Pavelková et al. (2009, s. 27) říká, že základním ekonomickým efektem fungování klastrů je jejich vliv na růst 6

20 konkurenceschopnosti podniků, regionů a států. Dle Czechinvestu (2014) klastry představují geograficky koncentrované seskupení nezávislých firem a přidružených institucí, které si navzájem konkurují, ale také navzájem kooperují, a jejichž vazby mají potenciál k upevnění a zvýšení jejich konkurenceschopnosti. Porterova teorie pozitivního vlivu klastrů na konkurenceschopnost není všeobecně přijímána. Kritici Portera argumentují především obtížnou objektivní měřitelností pozitivních efektů klastrů. Společnosti patřící do klastru si sice navzájem konkurují, ale jelikož jsou často nuceny řešit podobné problémy, např. vztahy s dodavateli, získávání nových pracovníků a výzkum, mohou tak mezi sebou navzájem spolupracovat. A právě spoluprácí při řešení těchto problémů mohou získat konkurenční výhodu. Klastr je tak přínosný pro všechny jeho členy. Czechinvest (2014) uvádí následující možné přínosy klastrů: možné zlepšení výsledků firem účastnících se klastru; zvýšení počtu inovací; iniciace vzniku nových firem; zvýšení exportu; získání atraktivních investic; podpora výzkumné základny; podpora krajského růstu Diamant konkurenční výhody Konkurenční výhoda klastru je závislá na typu průmyslového odvětví, v němž klastr působí, a na geografické poloze klastru. Každý klastr tak může mít svůj unikátní zdroj konkurenční výhody, který jej tak odlišuje od ostatních. Tyto zdroje jsou popsány diamantem konkurenční výhody, který vytvořil odborník na konkurenceschopnost, americký profesor Michael E. Porter z Harvardské univerzity. Model diamantu je znázorněn na následujícím obrázku. 7

21 Obrázek 1 Porterův diamant konkurenční výhody Zdroj: Porter (2000) Podle Portera je celková konkurenceschopnost determinována čtyřmi atributy, které jsou znázorněny na předchozím obrázku a které dále umožňují dané ekonomice získat konkurenční výhodu v mezinárodním srovnání. Jedná se o podmínky výrobních faktorů; podmínky na straně poptávky; související a podpůrná odvětví a poslední čtvrtý atribut je představován firemní strategií, strukturou a rivalitou (Porter, 2000). Podmínky výrobních faktorů představují podmínky na straně vstupů. Výše produkce dané ekonomiky je determinována vybaveností těmito základními faktory, kterými jsou práce, půda, přírodní zdroje a kapitál. Pokud ale daná ekonomika nedisponovala potřebným množstvím a kvalitou těchto potřebných vstupů, tak byla tlačena ke snaze chybějící faktory nahradit, což podporovalo vývoj inovací. Aby tento efekt fungoval, je třeba, aby i v ostatních částech diamantu byly pro tento efekt nastoleny příznivé podmínky. Pichanič (2004) dále uvádí, že v případě některých karibských států, které v minulosti investovaly do komunikační infrastruktury a podařilo se jim do své země přilákat e-bankovnictví, se projevil fakt, že nedostatek základních výrobních faktorů neznamená ztrátu konkurenční výhody v odvětvích, která jsou náročná na znalosti. Podmínky na straně poptávky: Faktor domácí poptávky působí na výrobce pozitivním vlivem v tom smyslu, že je výrobce motivován uspokojovat náročnou domácí poptávku a snaží se nabídnout co možná nejlepší produkt. To působí pozitivně na rychlejší vývoj inovací a na tvorbu sofistikovanější produkce. V oborech, kde domácí poptávka udává nabízejícím jasnější a včasnější obraz po vznikajících potřebách, tak výrobce získává konkurenční výhodu, kterou může dále uplatit na mezinárodním trhu. Pichanič (2004) uvádí, že největší konkurenční výhodu získávají výrobci v zemích, kde jsou nejnáročnější zákazníci. Související a podpůrná odvětví v jejich vzájemné interakci působí pozitivně na vývoj inovací. Pokud jeden z článků výrobního řetězce je vysoce konkurenceschopný a úspěšný ve vývoji inovací, tak tlačí na ostatní články řetězce ke zvýšení efektivnosti a tím pádem na snížení nákladů. Tyto další články jsou úspěšnějšími motivovány k vývoji 8

22 inovací, protože společně tak dosáhnou větší konkurenční výhody. Výsledkem je poté i snazší komunikace a vzájemné předávání informací. Firemní strategie, struktura a rivalita souvisí s domácím trhem a jedná se o jeden z nejdůležitějších faktorů, jelikož stimuluje aktivitu firem. Vzájemná rivalita mezi jednotlivými firmami na stejném trhu motivuje každou k tomu být lepší, tedy vyvíjet inovace. Čím je větší a koncentrovanější vzájemná rivalita, tím je pozitivnější vliv na konkurenceschopnost dané ekonomiky. Kislingerová (2008) konstatuje, že pro určení charakteru konkurenční výhody je nutné rozlišit její zdroje. Zdroje konkurenční výhody dělí na cenové, resp. nákladové a kvalitativní. Toto rozlišení závisí na stupni dosaženého hospodářského rozvoje dané země. Zdrojem konkurenceschopnosti v málo rozvinutých zemích jsou nákladové podmínky spočívající v nízkých mzdách a podhodnocené měně. Oproti tomu v rozvinutých zemích je zdroj konkurenční výhody založen především na kvalitativních základech spočívajících na síti vědeckých ústavů, univerzit, výzkumných pracovišť a jejich vzájemné provázanosti a spolupráci. Kadeřábková (2007, s. 16) říká: Motorem kvalitativní konkurenceschopnosti je inovační výkonnost, která je klíčovým zdrojem poptávky po znalostních vstupech. Jejich nabídku ovlivňuje zejména vzdělávání, tj. zvyšování kvality lidských zdrojů. Inovační firmy jsou náročné na kvalitní lidské zdroje a jsou motivovány k investicím do jejich rozvoje. Kombinace inovační výkonnosti a kvalitních lidských zdrojů představuje základní podmínku rozvoje znalostně založené konkurenceschopnosti. Doplňující, resp. tzv. umožňující charakteristikou je odpovídající kvalita infrastruktury v oblasti informačních a komunikačních technologií a kvalita správy a podnikového prostředí. 9

23 3 Měření konkurenceschopnosti Měření a hodnocení konkurenceschopnosti lze provádět různými metodami. Balcarová et Beneš (2006) uvádějí následující možnosti hodnocení konkurenceschopnosti: kompozitní indikátory; indikátory vývoje cen a nákladů; ukazatele obchodní výkonnosti. Z indikátorů vývoje cen a nákladů se jedná především o vývoj jednotkových pracovních nákladů a o reálný měnový kurz. V rámci ukazatelů obchodní výkonnosti se dané indikátory hodnotí z kvantitativního i kvalitativního hlediska. Kompozitní indikátory představují multikriteriální ukazatele, které jsou součástí ročenek konkurenceschopnosti a zpráv o globální konkurenceschopnosti. 3.1 Multikriteriální ukazatele Jak uvádí Balcarová et Beneš (2006, s. 28), mezinárodní žebříčky konkurenceschopnosti jsou založeny na komplexních indikátorech, které zahrnují celou řadu nejen ekonomických ukazatelů. Jejich výhodou je komplexnost. Indikátory konkurenceschopnosti ale tvoří nejen statisticky měřitelná tvrdá data, ale i měkká data získávaná na základě dotazníkových šetření. Dle VŠEM (2011, s. 106) tvrdá data představují skupinu exaktně měřitelných jevů a dat. Jedná se o data, která jsou kvantifikovatelná, přesná a testovatelná. Z jejich souborů lze následně vytvářet statistiky či datové soubory. Tato data se většinou zjišťují v pravidelných intervalech, přičemž se pro jejich sběr používá ustálená, standardizovaná a mezinárodně uznávaná metodologie. Tato data bývají označována jako objektivní, a jsou považována za jednoznačná a nezpochybnitelná, jelikož se dají vyjádřit pomocí vzorců. Největší výhodu těchto dat představuje možnost jejich číselného vyjádření (VŠEM, 2011). Oproti tomu měkká data představují skupinu dat, která jsou obtížně měřitelná a kvantifikovatelná pomocí standardních postupů. Většinou se k jejich zjišťování používají dotazníková šetření, konzultace a rozhovory. Tato data především popisují chování, vnímání či postoje a jsou kvalitativního charakteru. Jejich výhoda oproti tvrdým datům spočívá v tom, že jsou rychleji zjistitelná a jejich pomocí se dá realita popsat v širším pohledu. Vypovídací schopnost měkkých dat zcela jistě snižuje subjektivní přístup a znalosti vybraných respondentů. VŠEM (2011, s. 106) definuje rozdíl mezi tvrdými a měkkými daty následovně: zatímco tvrdá data jsou inženýrským, přírodovědeckým modelem zkoumání, měkká data spíše souvisejí s psychosociálními metodami zkoumání a humanitními a sociálněvědními modely, vycházejícími z rozdílného způsobu ovládání jevů (mechanicky vs. nemechanicky). Zatímco tvrdá data bývají považována za jednorozměrná a odrážející pouze jistý aspekt reality, kdy je v důsledku kauzální analýzy možné víceméně jasně určit příčiny a následky, měkká data jsou širší, vícerozměrná a zahrnují v sobě velmi obtížně od sebe oddělitelné jevy a charakteristiky. 10

24 K nejrespektovanějším mezinárodním žebříčkům konkurenceschopnosti patří ročenky konkurenceschopnosti Světového ekonomického fóra a Mezinárodního institutu pro rozvoj managementu v Lausanne. Dle Plchové (2011) se hodnocení Mezinárodního institutu pro rozvoj managementu zabývá více indikátory, které vycházejí z pozice zemí na mezinárodním trhu, a Světové ekonomické fórum věnuje v rámci svého hodnocení větší pozornost ekonomickému růstu země Světové ekonomické fórum Originální název této instituce je World Economic Forum (WEF) a od roku 1979 každoročně vydává ročenku Global Competitiveness Report. Pro měření konkurenceschopnosti používá WEF index GCI - Global Competitiveness Index, který zachycuje makroekonomickou i mikroekonomickou stránku národní konkurenceschopnosti (WEF, 2013). Jedná se o vážený index a pro určování vah je rozhodující stupeň rozvinutosti dané země. Pro získávání údajů potřebných k realizaci Global Competitiveness Report spolupracuje WEF s různými institucemi ze zkoumaných zemí. Vzhledem k tomu, že je tato práce zaměřena na země Visegrádské čtyřky, tak je vhodné uvést partnerské instituce v těchto zemích, tedy v České republice, na Slovensku, v Polsku a v Maďarsku. V České republice spolupracuje WEF s CMC Graduate School of Business a s Czech Management Association. Partnerskou institucí na Slovensku je Business Alliance of Slovakia. V Polsku se WEF spoléhá na spolupráci s Ekonomickým institutem Národní banky Polska a v případě Maďarska se jedná o KOPINT - TÁRKI Economic Research Ltd. (WEF, 2013). Dle metodiky WEF je konkurenceschopnost měřena a zkoumána v rámci 12 pilířů, které se následně sjednocují v GCI (WEF, 2013). Jedná se o následující oblasti hodnocení: instituce; infrastruktura; makroekonomická stabilita; zdraví a základní vzdělání; vyšší vzdělání a odborná příprava; efektivita trhu zboží; efektivita trhu práce; finanční trh; technologická připravenost; velikost trhu; sofistikované podnikatelské prostředí; inovace. WEF (2013) uvádí následující charakteristiky jednotlivých zkoumaných pilířů: Instituce: Kvalita institucí je determinována právním a administrativním rámcem, ve kterém jednotlivci, podniky a vláda vytvářejí bohatství. Význam dobře fungujícího 11

25 institucionálního prostředí se potvrdil během poslední hospodářské krize. Kvalita institucí má dle WEF (2013) velký vliv na konkurenceschopnost a ekonomický růst a ovlivňuje investiční rozhodnutí a organizování výroby firem. Je tomu tak proto, že např. nadměrná byrokracie a regulace, korupce, nedostatek transparentnosti a důvěryhodnosti, neposkytování odpovídajících podmínek pro podnikání a politický vliv na soudní systém mají za následek nadměrné ekonomické náklady, které následně negativně působí na konkurenceschopnost. Infrastruktura: Rozsáhlá a efektivně fungující infrastruktura je jedním z předpokladů efektivního fungování ekonomiky a pro zajištění potřebných podmínek k dosahování ekonomického růstu. Dobře vyvinutá infrastruktura snižuje náklady např. na přepravu a v podstatě zkracuje vzdálenosti oproti zemím, kde infrastruktura není rozvinuta v dostatečné míře. Jedním z důsledků dobře rozvinuté infrastruktury je např. úspěšná integrace vnitrostátního trhu a snížení nerovností a chudoby v rámci regionů. Do tohoto pilíře lze rovněž zařadit např. přenosové soustavy energetických komodit, jako např. elektrické energie a zemního plynu. Pokud se podniky mohou spolehnout na pravidelné a dostatečné dodávky potřebných energií nutných k výrobě, nemusí neplánovaně přerušovat výrobu a mohou tak vyrábět efektivně. Makroekonomická stabilita: Stabilita makroekonomického prostředí je jednou ze základních podmínek pro to, aby podniky mohly efektivně fungovat. Nestabilita makroekonomického prostředí má výrazně negativní vliv na vývoji národní konkurenceschopnosti. Zdraví a základní vzdělání: V rámci hodnocení konkurenceschopnosti má zdraví občanů (zejména zaměstnaných) podstatný vliv na produktivitu. Jedině zdravý pracovník, který je schopen plnohodnotně vykonávat svoji profesi, může fungovat efektivně. Na podobném principu funguje i faktor vzdělání v rámci svého vlivu na konkurenceschopnost. Pracovník se základním vzděláním je totiž schopen vykonávat jen nenáročné pracovní úkony, např. dělnické profese. Oproti tomu konkurenceschopnost posilují pracovníci s vyšším vzděláním, kteří toto vzdělání mohou aplikovat ve výzkumu a v rámci vývoje inovací. Vyšší vzdělání a odborná příprava: V současném globalizujícím se světě je nutné, aby ekonomika měla k dispozici dostatek vzdělaných a vyškolených pracovníků, kteří jsou schopni plnit náročné úkoly a dále jsou schopni adaptovat se na změněné potřeby trhu. Efektivita trhu zboží: Správně fungující trh zboží je nutný k tomu, aby země produkovala optimální kombinaci produktů a služeb v závislosti na nabídce a poptávce. Pro lepší konkurenceschopnost dané ekonomiky je nutné, aby podnikání nebylo příliš omezováno vládními intervencemi. Podobně je tomu i v případě přímých zahraničních investic, kdy nevhodnými zásahy vlády v podobě např. omezení zahraničního vlastnictví či různých protekcionistických praktik mohou konkurenceschopnost v tomto segmentu rovněž oslabovat. Efektivita trhu práce: V rámci tohoto pilíře je pro konkurenceschopnost ekonomiky podstatné, aby trh práce fungoval efektivně a flexibilně. Jedině tak se může dosáhnout toho, aby jednotliví pracovníci zastávali potřebné pracovní pozice, a zároveň jim musí 12

26 být poskytnuty odpovídající podmínky pro vykonávání kvalitní práce. Rovněž je potřebná flexibilita trhu práce, která snižuje náklady spojené s přemísťováním pracovníků mezi pracovními pozicemi. Finanční trh: Efektivně fungující finanční sektor je zásadní pro správnou alokaci finančních zdrojů domácích i zahraničních. Nezbytnou podmínkou konkurenceschopnosti dané ekonomiky je tedy efektivní fungování bankovního sektoru a akciového trhu a náležitá ochrana investorů. Technologická připravenost: Nejmodernější technologie pomáhají zvyšovat produktivitu a uživateli těchto moderních technologií tak vzniká konkurenční výhoda. Technologická připravenost spočívá ve schopnosti podniků tyto nové technologie akceptovat a využívat je. Velikost trhu: Na konkurenceschopnost má vliv i velikost trhu. Pokud firma působí na velkém trhu a podaří se jí dosáhnout potřebného obratu, může uplatnit výnosy z rozsahu a získat tak konkurenční výhodu oproti ostatním. V podmínkách globalizace je pro firmy relativně snadné proniknout i na zahraniční trhy, kde mohou následně uplatnit své produkty a služby. Jak uvádí WEF (2013), dle rozsáhlých empirických výzkumů je obchodní otevřenost pozitivně provázána s ekonomickým růstem. Vývoz tedy může nahrazovat nedostatečnou poptávku po zboží dané firmy v domácí ekonomice. Sofistikované podnikatelské prostředí: Vysoká sofistikovanost podnikatelského prostředí vede k vyšší efektivnosti ve výrobě zboží a služeb. Tento pilíř stojí zejména na kvalitě celkové obchodní sítě v zemi a na kvalitě operací a strategií jednotlivých zemí v dané ekonomice, přičemž tyto oblasti jsou vzájemně propojeny. Důležitost tohoto pilíře se projevuje zejména u zemí, které jsou již na vyšším stupni rozvinutosti, a tedy ke zvyšování produktivity jim již nestačí základní kroky jako u méně rozvinutých ekonomik. Inovace: Inovace vznikají na základě technologických i netechnologických znalostí. Tento pilíř je založen hlavně na technologických inovacích. Zatímco méně rozvinuté země mohou přejímat inovace od zemí rozvinutých a zvyšovat tak svoji konkurenceschopnost, tak země, které jsou na vrcholu inovačního žebříčku, musí nové inovace vytvářet samy, aby dosáhly zvýšení produktivity a získaly konkurenční výhodu. Tomu by měla napomoci ochota veřejného i soukromého sektoru podporovat výzkum a vývoj a vědecká pracoviště. Důležitá je také provázanost soukromého a veřejného sektoru v podobě propojení univerzit s průmyslem. Výše uvedené pilíře se v GCI sice hodnotí samostatně, ale i tak jsou vzájemně provázané. Pokud země dosahuje výborných hodnot u jednoho pilíře, zřejmě tomu tak bude i u ostatních pilířů a opačně. Logicky budou provázané např. pilíře týkající se vzdělání a odborné připravenosti s pilíři hodnotícími technologickou připravenost a inovace. Bez dosažení určitého stupně vzdělání totiž nelze být úspěšný ve vývoji inovací. Podobně tomu je i u ostatních pilířů (WEF, 2013). Pilíře dále WEF dělí do třech skupin: basic requirements - základní požadavky (instituce, infrastruktura, makroekonomická stabilita a zdraví a základní vzdělání), 13

27 efficiency enhancers - zvyšování efektivnosti (vyšší vzdělání a odborná příprava, efektivita trhu zboží a práce, finanční trh, technologická připravenost a velikost trhu) a innovation and sophistication factors - inovace a rozvinutost (sofistikované, resp. vysoce rozvinuté podnikatelské prostředí a inovace). Každá tato skupina dále tvoří jeden subindex. Výsledná hodnota GCI dané země je dána váženým průměrem těchto subindexů, přičemž váhy jsou různé pro tři skupiny zemí, které jsou do nich rozděleny dle stupně rozvinutosti. Basic requirements má váhu 60 % pro země 1. skupiny, 40 % pro země druhé skupiny a 20 % pro země ze třetí skupiny. Efficiency enhancers se na GCI podílí 35 % v případě zemí z první skupiny a 50 % pro země ze druhé a třetí skupiny. Innovation and sophistication factors mají váhu 5 % u zemí z první skupiny, 10 % pro země z druhé skupiny a 30 % v případě zemí patřících do třetí skupiny. Jednotlivé váhy jsou zobrazeny v následující tabulce. Tabulka 1 Váhy jednotlivých subindexů v závislosti na stupni rozvinutosti země GPD per capita USD 2000 $ 2000 $ $ 3000 $ $ 9000$ $ $ Váha pro basic requirements Váha pro efficiency enhancers Váha pro innovation and sophistication factors 60 % 40 % - 60 % 40 % 20 % - 40 % 20 % 35 % 35 % - 50 % 50 % 50 % 50 % 5 % 5 % - 10 % 10 % 10 % - 30 % 30 % Zdroj: WEF (2013, s. 26) Jak je vidět v předchozí tabulce, pro země nacházející se dle stupně rozvinutosti mezi třemi stanovenými stěžejními stupni není váha přesně stanovena, ale je určen pouze interval, ze kterého se příslušná váha dopočítá. Uplatnění různých vah zohledňuje různou důležitost determinant konkurenceschopnosti pro rozdílný stupeň rozvinutosti zemí. První subindex je klíčový pro málo rozvinuté ekonomiky - WEF je označuje jako ekonomiky založené na zdrojích. Pilíře z druhého subindexu jsou klíčové pro středně rozvinuté ekonomiky - dle označení WEF se jedná o ekonomiky zaměřené na produktivitu. A konečně do třetího subindexu se řadí pilíře, které jsou klíčové pro nejrozvinutější ekonomiky - dle WEF se jedná o ekonomiky zaměřené na inovace. Ekonomiky, které mají svůj hlavní zdroj konkurenční výhody ve zdrojích (výrobních faktorech), zpravidla disponují základními surovinami a nízkou cenou pracovní síly. Firmy v těchto zemích většinou přijímají technologie ze zahraničí, nepodílí se na vývoji a produkují vesměs jednoduché a nenáročné produkty, přičemž se hlavně zaměřují na produkty náročné na práci. V případě zemí, jejichž konkurenceschopnost je založena na produktivitě, představuje hlavní zdroj konkurenceschopnosti právě produktivita ve výrobě standardních výrobků a služeb. Země se samozřejmě dále snaží o zvyšování produktivity a k tomu dochází 14

28 prostřednictvím investic do infrastruktury a státní administrativy. Tyto kroky mají dále za následek příliv zahraničních investic a snadnější přístup k potřebnému kapitálu. Dle NERV (2011) mají PZI pozitivní vliv na mikroekonomickou konkurenceschopnost, jelikož zahraniční firmy aplikují nové technologie a nové metody řízení. Oproti zemím z první skupiny tyto země produkují sofistikovanější a náročnější produkty, ale stále jsou závislé na dovozu technologií. Tyto získávají např. v podobě zahraničních investic nebo nákupem licencí. U ekonomik zaměřených na inovace představuje hlavní konkurenční výhodu schopnost vyrábět inovativní produkty a služby za pomoci nejmodernějších technologií a postupů. Rozdělení jednotlivých zemí do příslušných skupin pro rok 2013 je uvedeno na následujícím obrázku. Obrázek 2 Rozdělení zemí dle stupně rozvinutosti Zdroj: WEF (2013) Z předchozího obrázku lze vyčíst, že Maďarsko, Polsko a Slovensko se řadí mezi druhou a třetí skupinu a Česká republika se řadí do třetí skupiny v rámci členění zemí do skupin podle hodnoty HDP na obyvatele. Z toho vyplývá, že při výpočtu GCI se u 15

29 každé ekonomiky zemí Visegrádské čtyřky budou uvažovat rozdílné váhy u jednotlivých subindexů. V případě České republiky se použijí váhy pro třetí skupinu zemí dle klasifikace WEF a pro Polsko, Slovensko a Maďarsko se použijí pro každou zemi rozdílné váhy odpovídající hodnotě HDP na obyvatele. Hodnota každého subindexu se počítá váženým průměrem hodnot jednotlivých pilířů patřících do daného subindexu. Pro vyjádření hodnoty se používá škála od 1 do 7, přičemž 7 znamená nejlepší hodnotu. Index globální konkurenceschopnosti dané země se vypočítá dle následujícího vzorce (Nečadová, Soukup, 2013): kde ; i j představuje index dané země představuje stádium vývoje dané země. Z metodiky měření konkurenceschopnosti, kterou používá WEF, vycházelo např. i Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR při sestavování Analýzy konkurenceschopnosti České republiky (MPO ČR, 2010) Mezinárodní institut pro rozvoj managementu Institute for Management Development (IMD) sídlí ve švýcarském Lausanne. Ročenku konkurenceschopnosti - World Competitiveness Yearbook vydává tato instituce od roku Tato ročenka poskytuje komplexní zprávu o konkurenceschopnosti zemí, hodnotí a analyzuje, jak národní prostředí vytváří a dále podporuje podmínky pro konkurenceschopnost podniků (Balcarová et Beneš, 2006, s. 28). Podobně jako u Global Competitiveness Report je hodnocení v této zprávě založeno jak na tvrdých (2/3 hodnocených dat), tak i na měkkých datech (1/3 hodnocených dat). Tvrdá data představují statistické údaje z mezinárodních a národních zdrojů a měkká data jsou zastoupena údaji z průzkumů prováděných u představitelů top managementu společností působících v dané zemi. Měkká data tak spíše vypovídají o tom, jak konkurenceschopnost vnímají oslovení respondenti. Kvantitativní hledisko je obsaženo u tvrdých dat. Ročenka porovnává 60 zemí na základě hodnocení 333 kriterií, které jsou rozděleny do čtyř skupin: ekonomická výkonnost, efektivnost vlády, efektivnost podniků a infrastruktura (IMD, 2013). Od prvního vydání se neustále rozšiřuje počet zkoumaných zemí a hlavně i hodnotících kritérií. To má na jedné straně za následek aktuálnost následného výstupu, ale také tento fakt ztěžuje možnost porovnatelnosti časových řad. Podobně jako je tomu v případě Světového ekonomického fóra, tak i IMD při přípravě své ročenky World Competitiveness Yearbook (WCY) spolupracuje s partnerskými institucemi v jednotlivých hodnocených zemích. Při přípravě WCY 2013 se jednalo o spolupráci s českou institucí CERGE-EI v Praze, dále s maďarským institutem ICEG 16

30 European Center v Budapešti, s polskou Warsaw School of Economics a se slovenskou nadací The F. A. Hayek Foundation v Bratislavě. IMD definovalo 10 zlatých pravidel konkurenceschopnosti (IMD, 2013, s. 511): 1. Vytvářet stabilní a předvídatelné legislativní a administrativní prostředí. 2. Zajišťovat rychlost, transparentnost a zodpovědnost v administrativě. Podporovat snadnost podnikání. 3. Investovat nepřetržitě do vývoje a údržby infrastruktury. 4. Posilovat pozici střední třídy, jelikož ta představuje klíčový element prosperity a dlouhodobé stability. 5. Podporovat rozvoj soukromých středně velkých podniků. 6. Udržovat vyvážený poměr mezi výší mzdy, produktivitou a zdaněním. 7. Podporovat tvorbu soukromých úspor a domácích investic. 8. Na mezinárodních trzích vyvažovat agresivitu s atraktivností pro přímé zahraniční investice. 9. Vyvažovat přínosy globalizace se zachováním hodnot obyvatelstva. 10. Podílet se s obyvatelstvem o důkazy rostoucí konkurenceschopnosti spočívající v rostoucí životní úrovni. Kritéria, která využívá IMD k měření konkurenceschopnosti, jsou rozdělena do čtyř hlavních skupin: ekonomická výkonnost; efektivnost vlády; efektivnost podniků; infrastruktura. Skupina ekonomická výkonnost obsahuje 79 kritérií postihujících makroekonomické hodnocení domácí ekonomiky. Tato skupina se ještě dále dělí na následující podskupiny: domácí ekonomika; mezinárodní obchod; mezinárodní investice; zaměstnanost; ceny. Přínos vlády pro posilování konkurenceschopnosti je hodnocen pomocí 70 kritérií ve skupině efektivnost vlády. Ta se dělí na podskupiny: veřejné finance; fiskální politika; institucionální rámec; obchodní legislativa; společenský rámec. 17

31 Ve skupině efektivnost podniků se pomocí 71 kritérií hodnotí, jak intenzívně domácí prostředí vybízí podniky k inovativní, ziskové a zodpovědné produkci. Dále se tato skupina člení na tyto složky: produktivita a efektivnost; trh práce; finance; manažerské praktiky; postoje a hodnoty. V rámci skupiny infrastruktura se hodnotí, do jaké míry základní, technologické, vědecké a lidské zdroje uspokojují potřeby podniků. K tomu se používá 113 kritérií rozdělených do následujících podskupin: základní infrastruktura; technologická infrastruktura; vědecká infrastruktura; zdraví a životní prostředí; vzdělání. Každá podskupina se na celkovém hodnocení podílí vahou 5% Kritický pohled na multikriteriální ukazatele Mnozí významní ekonomové (viz například již citovaný P. Krugman) upozorňují na nedostatky multikriteriálních žebříčků a na nebezpečí plynoucí z přeceňování výsledků dosažených v těchto žebříčcích. Klvačová (2005) pochybuje o objektivnosti hodnocení, přičemž nejzávažnější námitka se týká podílu měkkých dat v daném měření a zejména jejich vypovídací schopnosti. Autorka si například klade otázku, zda je možné hodnotit kvalitu veřejných institucí pouze a jedině na základě odpovědí respondentů. VŠEM (2011) uvádí následujících sedm problémů spojených s používáním měkkých dat: 1. Jedná se o subjektivní data a jejich hodnocení může být ovlivněno neracionálním uvažováním dotazovaných, přičemž jejich názor může být ovlivněn např. médii. 2. Dle VŠEM (2011) existují studie, podle kterých dochází k různým odpovědím na stejné otázky v závislosti na tom, ve které zemi se nachází daný respondent. V zemích s vyšší životní úrovní totiž dochází k určitému nadhodnocování, přičemž v případě zemí s nižší životní úrovní se dané věci hodnotí více kriticky. 3. Další problém spočívá v absenci nejednotné metodologie. A tak pokud budou jednotlivou oblast hodnotit různé agentury, tak lze dospět k různým výsledkům u stejných zemí a tudíž vzniká problém v možnosti následného porovnání jednotlivých zemí napříč hodnoceními od různých agentur. 4. Přestože respondenti pocházejí z řad středního a vrcholného managementu, i tak může dojít např. ke kulturnímu zkreslení či k různým konfliktům. 5. Respondenti odpovídají prostřednictvím předložené škály hodnocení, která nemusí být dostatečná pro přesné vyjádření odpovědi. 6. Ověřitelnost měkkých dat je problematická. 18

32 7. Problém spočívá také v neustálené metodologii v dlouhodobých časových srovnáních. Jelikož se metodologie v podstatě každoročně zpřesňuje a zkvalitňuje, tak je ztížena možnost meziročních srovnání. Zejména srovnání v dlouhodobém časovém horizontu je tak v podstatě téměř nereálné. Klvačová (2005) upozorňuje na výběr respondentů odpovídajících na zvolené otázky a vyjadřuje pochybnosti o kvalitě jejich znalostí. Problém vidí také v tom, že každá skupina respondentů hodnotí jinou zemi a nemá tak možnost prostorového srovnání. Dále také vznáší otázku, zda výsledné špatné ohodnocení jednotlivé ekonomiky skutečně reálně odpovídá jejímu postavení, nebo zda tento výsledek nebyl ovlivněn ekonomickými zájmy jednotlivých respondentů. Pokud daná ekonomika dosahuje špatných výsledků v rámci hodnocení konkurenceschopnosti, tak v případě privatizace se bude dosahovat nižších cen než u konkurenceschopnějších ekonomik. Může být tedy zájmem jednotlivých ekonomických skupin ovlivnit názory respondentů tak, aby vedly k horšímu ohodnocení dané ekonomiky, což bude mít za následek pokles cen v rámci připravované privatizace, které se tyto ekonomické skupiny chtějí zúčastnit. Horší pozice dané ekonomiky také posiluje vyjednávací pozici investorů, kteří plánují do této ekonomiky vstoupit. To se může projevit např. v podobě státem nabízených investičních pobídek, jelikož vláda málo konkurenceschopné ekonomiky bude mít za cíl dosáhnout zvýšení konkurenceschopnosti, a to prostřednictvím získání zahraničních investic. Klvačová (2005) také nepovažuje za zcela přesvědčivý výběr tvrdých dat v případě multikriteriálních metod hodnocení konkurenceschopnosti. Rovněž se pozastavuje i nad stanovením vah jednotlivých subindexů. Sereghyová (2005) poukázala na rozdíly mezi reálnou konkurenceschopností (měřenou klasickými kriterii) a postavením většiny transformačních zemí ze střední Evropy v žebříčcích konkurenceschopnosti vycházejících z multikriteriálních ukazatelů. Při hodnocení výsledků doporučovala vzít v úvahu následující okolnosti: jak moc výpovědischopná jsou kritéria konkurenceschopnosti, na jejichž základě se sestavují žebříčky konkurenceschopnosti; jakým způsobem mohou národohospodáři hodnocených ekonomik pracovat s výsledky a navrženými doporučeními a do jaké míry se tím mohou inspirovat při tvorbě hospodářskopolitických strategií, které mají za cíl zvýšení konkurenceschopnosti; jaké lze vybrat alternativní ukazatele, pomocí kterých by bylo možné lépe zhodnotit konkurenceschopnost nových členských států EU z řad transformačních zemí, aby tyto výsledky více odpovídaly realitě. Sereghyová (2005) zároveň uvádí souhrn tzv. klasických ukazatelů konkurenceschopnosti. V první řadě vyjmenovává klíčové ukazatele analyzující reálné výsledky zahraničního obchodu dané ekonomiky a změny v jejich tržním podílu: vývoj exportní výkonnosti dané ekonomiky; vývoj jednotkových cen vývozu v porovnání s jednotkovými cenami dovozu, kterých dosahují konkurenti; vztah mezi růstem vývozu jednotlivých ekonomik a dynamikou růstu jejich zahraničních odbytišť; 19

33 vztah mezi růstem vývozu dané ekonomiky a růstem celosvětového exportu; rozsah přidané hodnoty v jednotlivých exportních oborech dané ekonomiky, resp. vývoj rentability jejího exportu. Druhou skupinu těchto alternativních ukazatelů představují ty, které nemohou ovlivnit podniky samotné, ale jsou vyvolány celkovými změnami na trhu: změny kurzu měny dané země v relaci ke kurzům měn zemí, které se řadí mezi její hlavní odběratele a dodavatele; změny kurzu měny dané země ve vztahu ke změnám kurzu měn zemí, ve kterých sídlí její hlavní konkurenti; změny cenových hladin na hlavních trzích zboží a tím dané změny ve směnných relacích dané země. Poslední skupinu ukazatelů tvoří ukazatele sledující vývoj nákladových položek. Dle Sereghyové (2005) se těmto ukazatelům v poslední době věnuje zvýšená pozornost, protože z nich lze odvozovat soudy o tom, jak se bude vyvíjet konkurenceschopnost dané země v krátkodobém, popř. i ve střednědobém horizontu. Jedná se o: vývoj reálných úrokových měr v dané ekonomice; změny jednotkových pracovních nákladů ve zpracovatelském průmyslu v dané ekonomice. Sereghyová (2005) konstatuje rozpor mezi výsledky multikriteriálního hodnocení a skutečností, kdy exportní výkonnost a tržní podíly těchto zemí na relevantních trzích rostly nadprůměrným tempem. Za jeden z důvodů tohoto rozporu autorka považuje skutečnost, že v rámci multikriteriálních hodnocení se jako etalon používají ekonomicky nejvyspělejší země světa a tudíž, cokoliv se od nich odlišuje, je špatné, a v celkovém hodnocení zhoršuje hodnocení konkurenceschopnosti. 3.2 Cenové a nákladové indikátory Především v krátkém období je klíčovým faktorem pro udržení či posílení konkurenceschopnosti vývoj cen (Balcarová et Beneš, 2006). Čím větší roli hrají cenově - nákladové zdroje konkurenční výhody, tím je větší význam vývoje cen. Obecně v krátkodobém hledisku platí, že nižší náklady způsobují nižší ceny, což následně posiluje konkurenceschopnost dané ekonomiky. Jelikož ale v současné době je cílem ekonomiky především vyšší kvalita života, se kterou jsou spojené vyšší mzdy, tak s růstem životní úrovně rostou i mzdy, což negativně ovlivňuje cenově - nákladové zdroje konkurenční výhody. Je tomu tak v případě, že růst mezd není doprovázen odpovídajícím růstem produktivity práce. Cenové a nákladové indikátory lze rozdělit na následující: cenový vývoj; produktivitu a náklady; reálný měnový kurz. 20

34 3.2.1 Cenový vývoj Vývoj cen má svůj význam při sledování konkurenceschopnosti dané ekonomiky (Balcarová et Beneš, 2006). Problém ovšem spočívá ve volbě odpovídajícího indexu. Lze použít následující indexy: Deflátor HDP: výhoda tohoto indexu spočívá v tom, že postihuje celou ekonomiku. Pro účely měření konkurenceschopnosti to je ale zároveň jeho nevýhoda, jelikož zahrnuje mezinárodně obchodovatelné i neobchodovatelné statky. Je tedy nasnadě položit si otázku, jak moc je pro konkurenceschopnost dané ekonomiky podstatný vývoj cen zboží a služeb, které nepodléhají mezinárodnímu obchodu. CPI - index spotřebitelských cen: tento index v sobě rovněž zahrnuje obchodovatelné i neobchodovatelné statky. Na rozdíl od deflátoru HDP zahrnuje pouze spotřební statky, které mohou být i dováženy. Tento index je sledován na spotřebních koších založených na souboru vybraných druhů zboží a služeb placených obyvatelstvem. Cenové reprezentanty představují výrobky a služby podílející se na výdajích obyvatelstva a pokrývající celou sféru spotřeby obyvatelstva. V současné době se jedná o cca 700 cenových reprezentantů rozdělených do dvanácti hlavních oddílů spotřebního koše. (ČSÚ, 2014). Vypovídací schopnost indexu CPI pro potřeby měření konkurenceschopnosti oslabuje omezení pouze na finální statky, jelikož současná struktura mezinárodního obchodu je charakterizována vysokým podílem polotovarů. Další nevýhodu tohoto indexu představuje fakt, že je ovlivněn i daněmi a maržemi obchodníků, což dále oslabuje jeho vypovídací schopnost. Celkově tak CPI nepředstavuje vhodný nástroj k měření cenové konkurenceschopnosti ekonomiky. PPI - index cen výrobců: použití tohoto indexu je vhodnější než využití indexu CPI, jelikož je možné specifikovat ceny podle sektoru, který je předmětem zájmu. Převážně se jedná o průmysl, jelikož průmyslové výrobky jsou většinou mezinárodně obchodovatelné. Rozdíl oproti CPI spočívá v tom, že ceny výrobců jsou spíše ukazatelem nákladovosti, jelikož odráží vývoj cen vstupů v jednotlivých odvětvích. V případě, že se polotovary považují rovněž za mezinárodně obchodovatelné, tak je užitečné použít index PPI i v jejich případě. ČSÚ (2014) uvádí, že ceny průmyslových výrobců jsou zjišťovány v měsíčních intervalech na základě údajů z více než tisíce vybraných organizací u cca 4600 cenových reprezentantů. Vykazované ceny vznikají na základě dohody mezi výrobci a odběrateli v tuzemsku bez DPH a spotřební daně a rovněž bez nákladů spojených s dopravou k zákazníkovi v případě významnějších obchodních transakcí. Z takto vykazovaných cen se následně za použití stálých vah počítá index cen průmyslových výrobců. V souvislosti s obchodovatelnými a neobchodovatelnými statky se vyskytuje otázka, jak je to s jejich vlivem na cenovou konkurenceschopnost. Dle Balcarové et Beneše (2006) se na první pohled zdá, že cenovou konkurenceschopnost ekonomiky přímo ovlivňují jen mezinárodně obchodovatelné statky. Ceny statků, které jsou mezinárodně neobchodovatelné, ale ovlivňují náklady producentů mezinárodně obchodovatelných statků. Záleží tak na flexibilitě producentů, v jaké míře či zda vůbec se projeví na ceně výstupu. V krátkodobém hledisku se producenti obchodovatelných statků těmto tlakům 21

35 dokáží ubránit, pokud ale budou působit dlouhodobě, tak postupně k přiblížení cen dojde. WEF (2011) uvádí, že v případě obchodovatelných statků hrozí České republice a většině ostatních vyspělých států ztráta konkurenceschopnosti z důvodu sílícího nástupů konkurentů z asijských zemí, především z Číny. V další souvislosti s obchodovatelnými a neobchodovatelnými statky je vhodné zmínit Balassa - Samuelsonův efekt. Samuelson (1964) tento efekt vysvětluje jako změny reálného měnového kurzu mezi dvěma zeměmi na základě odlišného vývoje produktivity práce v různých odvětvích domácí a zahraniční ekonomiky, resp. že odlišný vývoj produktivity práce v obchodovatelném a neobchodovatelném sektoru ve dvou zemích má vliv na změnu reálného měnového kurzu. B-S efekt vysvětluje, že reálné zhodnocení měny nemusí být spojeno s nominálním zhodnocením právě v souvislosti s trvalým růstem produktivity práce v obchodovatelném sektoru v zemích s nižší ekonomickou úrovní a nižší cenovou hladinou. K reálnému zhodnocení tedy dochází v důsledku růstu cenové hladiny, aniž by došlo k nominálnímu zhodnocení měny. Mnohé odhady B-S efektu ale tvrdí, že rozdíly mezi relativními cenami obchodovatelného a neobchodovatelného zboží nejsou schopny zcela vysvětlit reálné zhodnocení měn v méně vyspělých zemích. Dle ČNB (2002) vysvětluje tento efekt změny mezi produktivitou práce a mzdami a mezi obchodovatelným a neobchodovatelným sektorem hospodářství. Zejména v případě transformačních zemí, mezi které se země Visegrádské čtyřky řadí, hraje tento efekt významnou roli. V průběhu transformace docházelo k růstu produktivity v sektoru obchodovatelného zboží, jelikož tento sektor byl nově vystaven většímu tlaku zahraniční konkurence a přílivu zahraničních investic. Následkem toho byl i růst reálných mezd, které se postupně začaly přibližovat ke mzdám ve vyspělých zemích. Růst mezd v obchodovatelném sektoru je následován růstem mezd i v neobchodovatelném sektoru, zde ale již není podložen odpovídajícím růstem produktivity. Pokud by k růstu mezd v neobchodovatelném sektoru nedošlo, započal by přesun pracovníků do obchodovatelného sektoru, kde by jim byly nabízeny vyšší mzdy. Jelikož ale růst mezd v neobchodovatelném sektoru nebude doprovázen růstem produktivity, obchodníci budou nuceni zvýšit své marže, aby si udrželi ziskovost, což bude mít za následek růst inflace a konvergenci cenových hladin mezi zeměmi. V rámci zjednodušeného modelu lze říci, že rozdíl obchodovatelného a neobchodovatelného sektoru v produktivitě práce je následován obdobným rozdílem v růstu cen u neobchodovatelného sektoru před sektorem obchodovatelným. Balcarová et Beneš (2006) uvádějí, že pokud je inflace způsobena Balassovým - Samuelsonovým efektem, jedná se o růst cen neobchodovatelných statků nemajících přímý vliv na cenovou konkurenceschopnost. Stejně tak se může stát, že země zasažena vyšší inflací neztrácí svou konkurenceschopnost díky tomu, že inflace nezasáhla odvětví, která jsou klíčová pro export. Celkově tedy lze říci, že používání cenových indexů pro měření konkurenceschopnosti není zcela vhodné. Dále tyto indexy mají tendenci nadhodnocovat inflaci (Balcarová et 22

36 Beneš, 2006). Jednou z příčin je skutečnost, že nezohledňují růst kvality statků. Jelikož je kvalita statků jiná u různých zemí, tak by bylo vhodné používat hédonické indexy, které jsou ovšem obtížně dostupné Produktivita a náklady Produktivita ekonomiky je determinantem životní úrovně. Dle Kislingerové et al (2008) představuje produktivita práce základní faktor ekonomické úrovně země. Je definována jako hodnota výstupu na jednotku pracovního vstupu. Klečka (2008) definoval produktivitu jako účinnost (efektivnost), s jakou jsou výrobní faktory využívány ve výrobě. Produktivita se týká všech podniků, výrobních i nevýrobních, neboť výrobou v širším slova smyslu se rozumí transformace vstupů v užitečné výstupy výrobky či služby. Dle Balcarové et Beneše (2006) produktivita rovněž závisí na hodnotě výstupu a na efektivnosti transformace vstupů na výstupy. Porter (2003, s. 3) říká, že se skutečná konkurenceschopnost měří produktivitou. Produktivita totiž národům umožňuje vysoké mzdy, silnou měnu, vysokou návratnost kapitálu a všeobecně vysoký životní standard. Balcarová et Beneš (2006) dále uvádějí, že měření produktivity je nedílnou součástí hodnocení konkurenceschopnosti a pokládají otázku, v jaké podobě produktivitu měřit. Jako podstatnou pro měření konkurenceschopnosti pokládají vazbu nákladů a produktivity, potažmo ziskovost. Eurostat definuje reálnou produktivitu práce na odpracovanou hodinu jako reálný HDP na jednotku práce (měřeno celkovým počtem odpracovaných hodin). Ovšem zřejmě nejpoužívanějším indikátorem cenové konkurenceschopnosti jsou jednotkové pracovní náklady (JPN). JPN představují vztah odměn za práci (mezd a náhrad na zaměstnance) vůči produktivitě vyjádřené v HDP na zaměstnance. Jedná se tedy o náklady práce na jednotku výstupu, přičemž náklady práce zahrnují výdaje zaměstnavatelů na zaměstnávání pracovníků. Eurostat definuje nominální jednotkové náklady práce 1 jako poměr celkových náhrad zaměstnancům a celkového počtu zaměstnanců dělený poměrem HDP v tržních cenách a celkového počtu zaměstnaných osob za daný rok. Změna v jednotkových nominálních nákladech práce pak představuje změnu v poměru celkových náhrad zaměstnancům a počtu zaměstnanců, která není způsobená změnou produktivity práce, anebo změnou v podílu zaměstnanců na celkové zaměstnanosti. Dále Eurostat definuje reálné jednotkové náklady práce 2 jako poměr náhrad na zaměstnance v běžných cenách a produktivity vyjádřené poměrem HDP v běžných cenách a zaměstnanosti. Smyslem tohoto ukazatele je zhodnotit, jakým způsobem se výrobní faktor podílí na tvorbě výstupu. Vývoj jednotkových pracovních nákladů totiž představuje důležitou charakteristiku cenové konkurenceschopnosti. Jestliže jednotkové pracovní náklady vykazují vyšší růst než produktivita práce, snižuje se tak nákladová konkurenceschopnost ekonomiky (Kislingerová, 2008). Z tohoto tvrzení vyplývá, že samotná vysoká produktivita nezaručuje dostatečnou cenovou konkurenceschopnost. Aby bylo dosaženo vysoké cenové konkurenceschopnosti, musí být vysoká produktivita doprovázena odpovídajícími náklady - především mzdovými. Z tohoto důvodu jsou země, kde jsou vysoké náklady na práci, cenově konkurenceschopné v porovnání se 1 Odkaz na metodiku výpočtu nominálních jednotkových nákladů práce Eurostatu: 2 Odkaz na metodiku výpočtu reálných jednotkových nákladů práce Eurostatu: 23

37 zeměmi, kde jsou náklady na práci nižší. Rozdíl ve mzdách je totiž v tomto případě vykompenzován rozdílem v produktivitě. V souvislosti s JPN se vyskytuje pojem Kaldorův paradox. Dle Dvořáčka (2012) spočívá v tom, že růst JPN neomezuje celkovou konkurenceschopnost. V praxi se totiž ukazuje, že nejrychleji rostoucí ekonomiky se prezentují rychlejším růstem JPN než ostatní ekonomiky. Balcarová et Beneš (2006) toto tvrzení rozšiřují o fakt, že pokles cenové konkurenceschopnosti způsobený růstem JPN zřejmě nevede k poklesu celkové konkurenceschopnosti, jelikož cenový význam je potlačen technologickou a produkční kapacitou ekonomiky Reálný měnový kurz Balcarová et Beneš (2006) uvádí, že reálný měnový kurz je často užívaným ukazatelem cenové konkurenceschopnosti. Tento kurz vzniká deflováním nominálního měnového kurzu diferenciálem cenových hladin nebo diferenciálem cenových indexů mezi zahraniční a domácí ekonomikou. Pro hodnocení konkurenceschopnosti má větší význam druhé pojetí, přičemž je možné reálný měnový kurz sestrojit v efektivní podobě. ČNB (2012) pak definuje: Reálný efektivní kurz (REER) je jedním z indikátorů vývoje mezinárodní konkurenceschopnosti země a obecně se jím rozumí různé míry relativních cen nebo nákladů vyjádřené v určité měně. Základ pro výpočet REER představuje nominální efektivní kurz (NEER). Efektivní kurz měny je vypočten ze vztahu k měnám hlavních obchodních partnerů. Nominální efektivní kurz se publikuje v podobě indexu NEER, který se vypočítá jako vážený geometrický průměr kurzu domácí měny a zahraničních měn. Váhy se stanovují na základě mezinárodní obchodní výměny země s jednotlivými obchodními partnery. VŠEM (2011) uvádí následující vzorec pro výpočet indexu REER: přičemž: ; N představuje počet obchodních partnerů; P euro, P i představuje deflátor pro eurozónu a zemi i; e i,euro w i představuje index měnového kurzu země i vůči euru; představuje váhu měny příslušného partnera i v rámci koše obchodních partnerů. Hodnota indexu REER vyšší než 100 značí tendenci ke snižování konkurenceschopnosti země proti základnímu období. Obdobně pokles hodnoty tohoto indexu pod 100 značí posilování konkurenceschopnosti dané země oproti výchozímu období (ČSÚ, 2012). Stejná instituce dále uvádí, že změny v konkurenceschopnosti cen a nákladů nejsou závislé jen na pohybu směnného kurzu, ale rovněž také na vývoji cenových a nákladových trendů. 24

38 V případě tranzitivních ekonomik reálné zhodnocení nemusí znamenat ztrátu konkurenceschopnosti z důvodu probíhajícího procesu reálné konvergence. Tu lze vymezit jako proces přibližování úrovně HDP na obyvatele a srovnatelné cenové hladiny (CPL) dané země k úrovním, které odpovídají jejímu dlouhodobému stálému stavu (Komárek et al, 2010, s. 72). U tranzitivních ekonomik střední a východní Evropy zvyšování ekonomické úrovně akcelerovalo v období po vstupu těchto zemí do EU v roce U zemí, kde byla hodnota ukazatele HDP na osobu nejnižší, se tento jev projevoval v nejvyšší míře. Komárek et al (2010) dále konstatuje, že lze předpokládat, že zvyšováním životní úrovně se bude proces reálné konvergence zpomalovat. Jednou z příčin tohoto jev může být působení Balassa - Samuelsonovo efektu. 3.3 Ukazatele obchodní výkonnosti Ve své původní podobě byla konkurenceschopnost zemí měřena zpravidla jako jejich podíl na světovém obchodu. Zahraniční obchod totiž může posloužit jako jeden ze zdrojů rostoucí životní úrovně, která je někdy ztotožňována s makroekonomickou konkurenceschopností. Zároveň platí, že konkurenceschopnost země se odráží na úspěšnosti jejích exportů. Je tedy podstatné, jakým způsobem dokáže daná ekonomika využívat potenciál zahraničních odbytišť pro růst své vlastní životní úrovně. K dispozici je řada teoretických koncepcí sloužících k vysvětlení vztahu mezi zahraničním obchodem a konkurenceschopností. Dále je nutné zdůraznit, že pro celkový výsledek mezinárodního obchodu a konkurenceschopnosti není určující pouze hodnota vývozu a dovozu, ale také jejich struktura (Balcarová et Beneš, 2006). To potvrzuje i NERV (2011), protože dle této instituce je konkurenceschopnost často vnímána jako hlavní součást exportní výkonnosti země. Avšak pro udržení požadované úrovně konkurenceschopnosti i v budoucnu není postačující jen teritoriální orientace exportu, ale je třeba klást důraz na odstranění bariér hlubokých strukturálních změn v souladu s vyvíjejícími se očekáváními zákazníků a novými příležitostmi na trhu. Jako jistý indikátor konkurenceschopnosti lze považovat příliv zahraničních investic nebo imigraci, jelikož cílová ekonomika nabízí nevyužité zisky a potenciál k růstu Teritoriální struktura zahraničního obchodu Význam teritoriální struktury zahraničního obchodu pro hodnocení konkurenceschopnosti jednotlivých ekonomik spočívá ve schopnosti dané ekonomiky uplatnit se na trzích vyspělých ekonomik, kde převládá silné konkurenční prostředí. V rámci zkoumání teritoriální struktury je podstatné hodnotit, do jakých zemí dle stupně rozvinutosti daná ekonomika vyváží. Další možnost členění zemí dle teritoriální struktury představuje členění zemí podle jejich členství v různých mezinárodních uskupeních či aliancích 3. 3 ČSÚ (2012) uvádí seznam bloku a seskupení zemí na následující internetové stránce: AD&cislo_cis=5583&ur_nomen=0&jazyk=CS&rozlis=1280&obd_od=201402&obd_do=201402&trid=1,

39 3.3.2 Komoditní struktura zahraničního obchodu V případě členění zboží dle komoditní struktury se využívá jednotná mezinárodní klasifikace zboží (Standard International Trade Classification - SITC). Dle United Nations se jedná o členění do devíti následujících tříd: 0 potraviny a živá zvířata; 1 nápoje a tabák; 2 suroviny nepoživatelné, s výjimkou paliv; 3 minerální paliva, maziva a příbuzné materiály; 4 živočišné a rostlinné oleje, tuky a vosky; 5 chemikálie a příbuzné výrobky jinde neuvedené; 6 tržní výrobky tříděné hlavně podle materiálu; 7 stroje a dopravní prostředky; 8 průmyslové spotřební zboží; 9 komodity a předměty obchodu jinde nezatříděné. Zaměření na komoditní strukturu zahraničního obchodu je pro hodnocení konkurenceschopnosti podstatné z toho důvodu, že lze vypozorovat oblasti, ve kterých je daná ekonomika konkurenceschopná - v případě vývozu. Dále je třeba brát zřetel na fakt, že komoditní struktura je trvale závislá na palivové a surovinové základně a na velikosti země, tedy že ne všechny segmenty jsou na konkurenceschopnosti závislé. Pro hodnocení konkurenceschopnosti je nejvíce podstatný zpracovatelský průmysl. Zpracovatelský průmysl lze rozdělit dle technologické náročnosti. Základní dělení je na oblast s vyšší technologickou náročností a na oblast s nižší technologickou náročností. Oblast s vyšší technologickou náročností se dále dělí na high-tech sektor a medium high-tech sektor. Oblast s nižší technologickou náročností podléhá dělení na medium low-tech sektor a low-tech sektor. Podíl high-tech sektoru na celkovém exportu dané ekonomiky představuje podstatný faktor konkurenceschopnosti. Do tohoto sektoru se řadí následující položky: výroba základních farmaceutických výrobků a farmaceutických přípravků (kód 21 dle CZ - NACE); výroba počítačů, elektronických a optických přístrojů a zařízení (kód 26 dle CZ - NACE); výroba letadel a jejich motorů, kosmických lodí a souvisejících zařízení (kód 303 dle CZ - NACE). 3.4 Možnosti zvyšování konkurenceschopnosti Dle Mariniče (2008, s. 15) musí makroekonomická politika brát zřetel na mikroekonomické souvislosti. Sebelepší politika vlády je sama o sobě neúčinná, pokud není realizována v kontextu s podnikovou sférou. Pokud totiž v rámci prosazování makroekonomické politiky nebude brán zřetel na podnikatelskou sféru, tak sebelepší plány zůstanou bez naděje na úspěch. Stejný autor dále uvádí, že se sice může zdát, že zvýšení toku investic bude mít za následek růst národní prosperity, ale ve skutečnosti tomu tak být nemusí. Pokud totiž v případě investic nebude brán zřetel na růst 26

40 produktivity domácí ekonomiky a nebudou tyto investice podporovat zvyšování konkurenceschopnosti firem, důsledkem bude nárůst zadlužení bez pozitivních efektů. Marinič (2008, s. 15) říká, že růst produktivity a zvyšování konkurenceschopnosti firem má nesmírný význam i z hlediska zahraničního obchodu a zahraničně - obchodní bilance. Pokud se firmy nejsou schopny prosadit v mezinárodní soutěži, nelze otevírat ekonomiku, protože se posílí import finálních produktů na úkor technologií, což znemožňuje ekonomice zvyšovat míru sofistikace produkce a růst exportu, a to vede ke zhoršování zahraničně - obchodní bilance a zvyšování zadlužení Projekt GRINCOH Zkratka GRINCOH vznikla z anglického názvu Growth - Innovation - Competitiveness: Fostering Cohesion in Central and Eastern Europe (GRINCOH, 2014). V překladu toto slovní spojení znamená růst - inovace - konkurenceschopnost: posilování soudržnosti ve střední a východní Evropě. Koordinátorem tohoto projektu je Centrum pro evropské regionální a místní studie EUROREG při Varšavské univerzitě. GRINCOH přitom představuje výzkumný projekt Evropské unie v rámci Sedmého rámcového programu pro výzkum a technologický rozvoj (FP7) a má následující hlavní cíle (GRINCOH, 2014): stanovení rozvojového scénáře pro země střední a východní Evropy na období do roku 2020; specifikace důsledků udržitelného růstu, který je založený na inovacích a technologickém vývoji a posílení hospodářské, sociální a uzemní soudržnosti zemí ze zmíněného regionu; porada v rámci řešení politických otázek pro země střední a východní Evropy, a to hlavně v kontextu s Evropskou unií. Pro účely této práce je důležité, že dle GRINCOH (2014), je pro dosažení cílů soudržnosti potřeba zaměřit se více na inovace vývojového procesu, protože se tak zajistí dlouhodobá konkurenceschopnost daných ekonomik a udržitelný růst. Problém je spatřován v tom, že rychlý hospodářský růst v těchto zemích nebyl doprovázen adekvátním vývojem inovačních kapacit, které by umožňovaly dlouhodobou udržitelnost ekonomického růstu a vedly k zlepšení konkurenční pozice. Země střední a východní Evropy se podle projektu GRINCOH snaží být konkurenceschopné díky levné pracovní síle a nízkým výrobním nákladům, zatímco inovační výkonnost těchto ekonomik je stále podprůměrná. Na tomto projektu spolupracuje např. také karlovarská pobočka agentury Czechinvest (Czechinvest, 2014). Tato spolupráce podle Czechinvestu probíhá způsobem, že realizátoři z Varšavské univerzity se snaží prostřednictvím rozhovorů s představiteli úřadů v daném regionu, s obchodními komorami a s ostatními ekonomickými odborníky zjistit, jak v tomto regionu probíhá boj s rostoucí nezaměstnaností v tradičních průmyslových odvětvích a jakým způsobem se region snaží získat nové investice, či jak podporuje podnikatele zaměřené na inovace. Cílem tohoto projektu je klást důraz na fakt, že je třeba investovat do vzdělání a podpory investic, neboť ty se v budoucnu vyplatí více než politika levné pracovní síly. Dalším cílem je také 27

41 upozorňovat na problémy související s přesouváním sofistikovaných oborů z krajních oblastí do měst, jelikož periferní oblasti poté zaostávají. 28

42 4 Země Visegrádské čtyřky Podle International Visegrad Fund (2014), se řadí mezi země Visegrádské čtyřky (dále v textu označováno jako V-4) Česká republika, Polsko, Maďarsko a Slovensko. 4 Tato skupina vznikla ve snaze o spolupráci mezi jednotlivými zeměmi v oblastech týkajících se společenského zájmu v rámci celoevropské integrace. V minulosti všechny tyto země usilovaly o členství v Evropské unii a dne se jim tento společný cíl povedlo splnit a společně k tomuto dni vstoupily do Evropské unie. Základní údaje o zemích V-4 jsou zachyceny v následující tabulce. Tabulka 2 Základní ukazatele zemí V-4 k Česká republika Maďarsko Polsko Slovensko Počet obyvatel HDP v běžných cenách, mil. EUR HDP na obyvatele v PPS Míra růstu reálného HDP oproti předchozímu roku - 1 % - 1,7 % 2 % 1,8 % Míra nezaměstnanosti 7 % 10,9 % 10,1 % 14 % Osoby ve věku let s vysokoškolským vzděláním 25,6 % 29,9 % 39,1 % 23,7 % Zdroj: Eurostat Z předchozí tabulky vyplývá, že největší zemí ze skupiny V-4 je co do počtu obyvatel Polsko, když dle tohoto ukazatele je přibližně 3,5 krát větší než druhá v pořadí Česká republika. Zákonitě také dosahuje Polsko nejvyššího HDP. 4 Dále v textu bude název International Visegrad Fund nahrazován zkratkou IVF. Společenství V-4 vzniklo dne při setkání tehdejšího prezidenta Československé federativní republiky Václava Havla, prezidenta Polska Lecha Wałęsy a premiéra Maďarska Józsefa Antalla v maďarském městě Visegrád. Původní název tohoto uskupení byl Visegrádská trojka a do současné podoby V-4 se dostalo rozdělením Československa v roce Jakousi předehrou vzniku společenství v dnešní podobě bylo dle IVF (2014) setkání polského, českého a maďarského krále v roce 1335 na hradě Visegrád, který tehdy sloužil jako sídlo maďarských králů. Již tehdy se panovníci dohodli na těsné spolupráci v oblasti obchodních a politických záležitostí. 29

43 Pro doplnění ukazatelů charakterizujících země V-4 je vhodné ještě zmínit ukazatel míry otevřenosti ekonomiky. Míru otevřenosti ekonomiky lze měřit jako podíl jejích vývozních a dovozních toků na souhrnném agregátu ekonomické aktivity. Na následujícím grafu je zachycen vývoj otevřenosti ekonomik zemí V-4 za období vypočítaný dle vzorce pro výpočet otevřenosti ekonomiky používaného World Trade Organization (Fojtíková, 2011): kde představuje míru otevřenosti ekonomiky i v roce t; představuje export ekonomiky i v roce t; představuje import ekonomiky i v roce t; představuje hrubý národní produkt ekonomiky i v roce t. Graf 1 Míra otevřenosti ekonomik zemí V-4 za období ,00% 180,00% ; 160,00% 140,00% 120,00% 100,00% 80,00% 60,00% 40,00% 20,00% 0,00% Česká republika Maďarsko Polsko Slovensko Zdroj: Eurostat, vlastní zpracování Z předchozího grafu lze vyčíst, že v průběhu sledovaného období byla nejméně otevřená polská ekonomika, když její otevřenost dosahovala podílu cca 80 % a nejvíce otevřené byly ekonomiky Maďarska a Slovenska. Míra otevřenosti ekonomiky je mimo jiné do značné míry závislá na její velikosti. Čím je daná ekonomika větší, tím je více soběstačná a je tak méně závislá na exportu a importu z jiných zemí. Polská ekonomika je ze zemí V-4 největší a proto je také nejméně otevřená. Nižší závislost polské ekonomiky na exportu a importu oproti ostatním ekonomikám zemí V-4 je 30

44 v předchozím grafu vyjádřena menší kolísavostí míry otevřenosti ekonomiky v jednotlivých sledovaných letech oproti ostatním zemím, u kterých míra otevřenosti ekonomiky vykazuje podobný trend, když od roku 2009 neustále roste. Snížení míry otevřenosti u všech zemí V-4 v roce 2009 bylo způsobeno prudkým poklesem objemu exportu a importu sledovaných zemí. HDP v tomto roce sice také poklesl, ale v mnohem menší míře než export a import (v případě Polska HDP dokonce vzrostl). Od roku 2010 je růst míry otevřenosti způsoben opět mohutným růstem exportu a importu přesahujícím 10 % ročně. 31

45 5 Analyticko - praktická část V rámci analyticko - praktické části bude - s využitím metodologie mezinárodních žebříčků vysvětlené v teoretické části a s vědomím nedostatků tohoto měření - provedeno hodnocení konkurenceschopnosti a komparace výsledků zemí V Hodnocení konkurenceschopnosti multikriteriálními ukazateli K hodnocení konkurenceschopnosti zemí V-4 se použijí výsledky mezinárodních žebříčků publikovaných Světovým ekonomickým fórem a Mezinárodním institutem pro rozvoj managementu, jejichž metodologie byla popsána v teoretické části WEF WEF každoročně ve Zprávě o globální konkurenceschopnosti (Global Competitiveness Report) rozšiřuje počet hodnocených zemí. Vývoj počtu hodnocených zemí je zaznamenán v následující tabulce. Pokud je dále v textu uveden rok zkoumání např. 2013, značí to vydání ročenky The Global Competitiveness Report Analogický postup je i u dalších roků zkoumaného období. Tabulka 3 Počet hodnocených zemí v GCR v období Rok Počet hodnocených zemí Zdroj: WEF Počet hodnocených zemí v rámci hodnocení konkurenceschopnosti WEF, zaznamenaných v předchozí tabulce, kromě roku 2007 během posledních osmi let každoročně roste. V roce 2013 se jednalo o 148 zemí. Oproti tomu instituce IMD ve své Global Competitiveness Report v roce 2013 pracuje jen s 60 zeměmi. 32

46 Pořadí všech hodnocených zemí v Global Competitiveness Report je uvedeno v příloze. Na následujícím grafu je zaznamenán vývoj umístění zemí V-4 na žebříčku GCI za období Graf 2 Postavení zemí V-4 v GCI v období Česká republika Maďarsko Polsko Slovensko Zdroj: WEF, vlastní zpracování Z předchozího grafu lze vyčíst, že v průběhu sledovaného období kromě Polska zaznamenaly všechny ostatní země V-4 pokles v rámci žebříčku GCI, tedy že se jejich konkurenceschopnost dle WEF zhoršila. Největší pokles (ze 41. na 78. příčku) zaznamenalo Slovensko. Oproti tomu pozice Polska se zlepšila o devět míst z 51. na 42. příčku. Polsko zaznamenalo posun na žebříčku vzhůru v období , když si v tomto období polepšilo z 53. pozice na 39. příčku. Toto polské zlepšení souvisí s tím, že polská ekonomika byla ze všech zemí V-4 nejméně zasažena ekonomickou krizí. Stabilně nejlepšího postavení ze zkoumaných zemí dosahuje Česká republika, ovšem je třeba dodat, že v posledním sledovaném roce 2013 Polsko Českou republiku již předstihlo - ČR zaznamenala meziroční propad o 7 příček až na 46. pozici. Při výpočtu GCI jsou použity váhy pro jednotlivé subindexy zaznamenané v následující tabulce. Tabulka 4 Váhy jednotlivých subindexů, v procentech Základní požadavky Zvyšování efektivnosti Inovace a sofistikovanost Česká republika Maďarsko 30, ,3 Polsko 31, ,8 Slovensko 20, ,7 Zdroj: WEF 33

47 V případě ČR používá WEF váhy určené skupině nejrozvinutějších zemí. Při výpočtu GCI Maďarska, Polska a Slovenska používá WEF rozdílné váhy pro 1. a 3. pilíř Česká republika S výjimkou posledního hodnocení byla ČR považována žebříčkem WEF za nejkonkurenceschopnější zemi V-4. Za toto postavení mezi zeměmi V-4 Česká republika do jisté míry vděčí použité metodologii spočívající ve stanovení vah pro jednotlivé subindexy. ČR se řadí do skupiny nejrozvinutějších zemí - pro tuto skupinu je stanovena nejnižší váha (20 %) pro subindex základní požadavky, v jehož hodnocení dosahuje ČR nejhorších výsledků, jak je uvedeno v následující tabulce. Naopak nejsilnější subindex České republiky jsou inovace a rozvinutost, který má nejvyšší váhu právě pro skupinu nejvíce rozvinutých zemí. Tabulka 5 Hodnocení jednotlivých subindexů České republiky v GCI za období Rok Základní požadavky Zvyšování efektivnosti Inovace a rozvinutost Zdroj: WEF, vlastní zpracování Na příkladu předchozí tabulky je vidět, že ČR dosahuje poměrně špatného hodnocení faktorů spadajících pod základní požadavky. Je tomu tak následkem ekonomické krize a jejím dopadem na malé otevřené ekonomiky. Dalším důvodem špatného hodnocení je negativní sentiment respondentů odrážející se v hodnocení konkurenceschopnosti založeném na využití měkkých dat. Oproti tomu sofistikovanější faktory působí na vylepšení její pozice. Z metodologie použité pro sestavení GCI vychází i tzv. Pyramida konkurenceschopnosti ČR, která je zmíněna v závěru této podkapitoly. Z jednotlivých pilířů je v roce 2013 nejhorší postavení ČR v případě institucí, které v žebříčku GCI zaujímají 86. příčku. Dále trpí ČR nedostatečnou efektivitou trhu práce, který je v žebříčku na 81. příčce. Oproti tomu nejlepších výsledků dosahuje ČR v případě technologické připravenosti (34. místo), inovací (37. místo) a sofistikovanosti podnikatelského prostředí (38. místo). Pozitivní je v tomto ohledu umístění ČR dle sofistikovanosti podnikatelského prostředí a inovací, jelikož tyto dva pilíře tvoří nejsofistikovanější subindex inovace a rozvinutost (v hodnocení tohoto subindexu dosahuje ČR 36. pozice). Na zhoršení pozice subindexu hodnotícího základní 34

48 požadavky v roce 2013 se podílelo špatné fungování státu a jeho institucí. Další příčinou je zhoršení makroekonomické stability především kvůli růstu schodku veřejných financí a nárůstu zadlužení. Následkem ekonomické krize došlo k poklesu makroekonomické výkonnosti zejména u malých otevřených ekonomik - podobný propad tohoto subindexu zaznamenalo i Maďarsko se Slovenskem. Naopak Polsko se v hodnocení tohoto subindexu zlepšilo. V rámci hodnocení jednotlivých indikátorů 5, jejichž celky tvoří jednotlivé pilíře, dosahuje ČR v roce 2013 nejlepších umístění v případě intenzity domácí konkurence (12. pozice), ve vztahu mezd a pracovní produktivity (19. pozice), v kvalitě letecké a železniční infrastruktury (21., resp. 22. pozice) a v počtu registrovaných patentů na milion obyvatel (29. pozice). Naopak nejhoršího umístění dosahuje ČR v případě důvěry v politiky (146. příčka ze 148 zkoumaných zemí), v omezeních plynoucích z vládní regulace (135. pozice) a ve vlivu zdanění na investiční pobídky (132. pozice). Pyramida konkurenceschopnosti Tým studentů Institutu ekonomických studií FSV UK zpracoval ve spolupráci s Národní ekonomickou radou vlády Pyramidu konkurenceschopnosti České republiky. Při zpracování použili data Světového ekonomického fóra, která tato instituce používá při sestavování GCI. Pyramida je sestavena tak, že základní předpoklady konkurenceschopnosti jsou umístěny ve spodní části pyramidy a inovační faktory na jejím samém vrcholu. Na následujícím obrázku je znázorněna pyramida konkurenceschopnosti ČR ve svojí zjednodušené podobě, když je v ní zachyceno 12 základních pilířů dle WEF. Čím tmavší barvou je jednotlivý pilíř znázorněn, tím horší je hodnocení těchto indikátorů ve srovnání se světem. V nezjednodušené podobě 6 je každý pilíř rozdělen na jednotlivé faktory, přičemž každý je také různě zabarven. Dále platí, že ukazatele podstatnější k měření konkurenceschopnosti jsou zařazeny blíže ke svislé ose pyramidy (NERV, 2011). 5 Z tohoto pořadí jsou vynechány indikátory typu výskyt malárie, jelikož toto onemocnění není pro hodnocení konkurenceschopnosti zemí V-4 kvůli svému nulovému výskytu podstatný. 6 Nezjednodušená podoba v této práci kvůli špatnému rozlišení není znázorněna. Je dostupná na internetových stránkách 35

49 Obrázek 3 Zjednodušená pyramida konkurenceschopnosti ČR Zdroj: Závěrečná zpráva podskupin Národní ekonomické rady vlády pro konkurenceschopnost a podporu podnikání (2011, s. 41) Předchozí obrázek přehledně zobrazuje silné a slabé stránky konkurenceschopnosti ČR. Z pyramidy lze vyčíst, že Česká republika v mezinárodním srovnání dosahuje horších předpokladů pro konkurenceschopnost u základních ukazatelů, které jsou v pyramidě konkurenceschopnosti tmavěji zbarveny, než ukazatele hodnotící sofistikovanější faktory. Faktory nejvíce komplikující podnikání Součástí hodnocení každé země je žebříček faktorů nejvíce komplikujících podnikání v dané zemi. Tento žebříček vzniká využitím měkkých dat, když vybraní respondenti hodnotí důležitost jednotlivých faktorů. V ČR je dle respondentů nejvíce omezující faktor korupce, který zmínilo v roce ,1 % respondentů, viz následující graf. 36