Dokument1 1 SLOVESNÝ SYSTÉM

Transkript

1 Dokument1 1 SLOVESNÝ SYSTÉM Slovesný systém se ve svém celku zachoval mnohem lépe než jmenný. Hlavní změny: přesuny mezi konjugacemi, redukce konjugací na tři, vytvoření pravidelných tvarů k některým nepravidelným slovesům (*potere) hláskový vývoj u slovesných koncovek vytvoření nových forem a časů: perfektum (předpřítomný čas), analogicky i další složené časy; nová forma pro futurum, vznik kondicionálu nahrazení syntetického pasiva analytickým, reflexivní vazby, odbourání deponentních sloves přesuny mezi přechodnými a nepřechodnými slovesy, nová neosobní slovesa, zvratná slovesa některé tvary zanikly (např. konj. pf., konj. impf.) a jiné získaly nové funkce (ind. plpf. > konj. impf.) z infinitivů se zachoval pouze inf. préz. akt.; zaniklo ptc. fut., ptc. préz. přešlo víceméně k adjektivům; zánik gerundiva, gerundium v ablativu získalo funkce ptc. préz. perifrastické konstrukce Přesuny mezi konjugacemi docházelo k přesunům mezi konjugacemi, ale většina sloves si zachovala svou konjugaci produktivní byla zejména 1. a 4. konjugace slovesa typu capio přešla ke 4. konjugaci (fugere > fugire > šp. huir, it. fuggire, fr. fuir; mori > moriri > šp. morir, it. morire, fr. mourir) ke 4. konjugaci také některá slovesa na -eo: florere > florire > it. fiorire, rum. înflori, prov., kat. florir, fr. fleurir největší přesuny mezi 2. a 3. konjugací. Ke třetí přešlo např.: mordēre > mordĕre > it. mordere, fr. mordre; respondēre > respondĕre > it. rispondere, fr. répondre, prov. respondre, rum a răspunde; ridēre > ridĕre > it. ridere, rum. a rîde, fr., prov. rire. Ke druhé naopak muselo přejít sapĕre > *sapēre > it. sapere (s přízvučným e), fr. savoir, prov., kat. saber ve španělštině a portugalštině tyto dvě konjugace úplně splynuly a hláskově se vyvíjely stejně: uendĕre, perdĕre > šp. vender, perder x fr. vendre, perdre; habēre, debēre > šp. haber, deber x fr. avoir, devoir díky expresívnosti a jednotnému přízvuku v prézentu (Väänänen) se ukázal produktivním také sufix -sc-, který se původně používal pro tvoření inchoativních sloves. Od intransitivních sloves se rozšířil i k transitivním a ztratil inchoativní význam, což bylo pravděpodobně podpořeno i shodou perfekta jednoduchého a inchoativního slovesa. Románské jazyky poukazují na příslušnost sloves na -sc- ke dvěma konjugacím: -ēscere > šp., port. florecer, parecer, šp. amanecer, port. amanhecer; na většině území Románie se přiklonila ke konjugačnímu typu -īscere, pohltila většinu sloves na -īre a vznikl tak smíšený konjugační typ, např. it. finire: finisco, finisci, finisce, finiamo, finite, finiscono pro některá latinská nepravidelná slovesa se v latině vytvořily analogií pravidelné tvary, např.: posse > *potere > it. potere, šp., kat., port., prov. poder, fr. povoir, rum. putea; velle > *volere > it. volere, rum. vrea, prov., kat. voler, fr. vouloir x šp. querer < quaerere; esse > essere > it. essere, prov., kat. esser, fr. être x šp. ser < sedere Koncovky v lidové a pozdní latině se zachoval systém osobních koncovek prézentní systém: změny ve vokálech u ind. préz. díky hláskovému vývoji (-es, -et místo - is, -it), dále v pozdní latině u 3. pl. ind. préz. -ent místo -unt, což Väänänen připisuje snaze o sjednocení koncovek. Velká část románských jazyků (iberorománské jazyky, sardština,

2 Dokument1 2 gaskonština, některé jihoitalské dialekty) se přidržela této tendence a vychází z -ent ve všech konjugacích kromě první, v středoitalských nářečích a rétorománštině převládlo naopak -unt koncovky 1. a 2. os. pl. od 3. konj. byly na většině území nahrazeny přízvučnými -ēmus, - ētis, např. port., šp. vendemos, vendéis. Bokem zůstává francouzština, která vyšla ze sumus pro 1. os. pl. a z -atis pro 2. os. pl. koncovky konj. préz se zachovaly u ind. impf. koncovka -ība- místo -iēba- u 4. konjugace. Do rom. jazyků se zachovalo - āba-, kdežto -ēba-, -ība- mělo tendenci redukovat se na -ēa-, -īa- (viz šp. comía, abría) výrazná redukce fonetického rozsahu některých sloves, např. habere, facere, vadere. Väänänen to zdůvodňuje častým užíváním, domnívám se, že významnou roli sehrála gramatikalizace. perfektní systém: ze tří možných koncovek pro 3. pl. ind. pf. se v mluvené řeči používala nejvíce koncovka -ĕrunt ve všech doložených etapách vývoje latiny se objevují tvary bez -v-. Tento typ perfekta byl nejrozšířenější u produktivní 1. a 4. konjugace, a proto měl výhodné postavení vzhledem k ostatním typům. Mizení hlásky -v- je doloženo už ve staré latině a po jejím zániku dochází ke kontrakci (v 1. os. sg. a pl. a ve 3. os. sg. od sloves na -ivi k ní většinou nedochází, aby se zabránilo homonymii). výsledek kontrakcí: -aī -iī (-ī) -ā (vi)mus -īimus (-īmus) -āstī -īstī -āstis -īstis -ait, -aut, -at -īit (-īt) -ārunt *-īrunt podle -aut se vytvořila koncovka -iut. -ait do sardštiny, -aut do it. (cantò), šp. (cantó), port.(cantou), -at do fr. (chanta) a kat. (cantá); -iit se zachovalo všude kromě Pyrenejského poloostrova a jižní Itálie, kde převládlo - iut, které se rozšířilo i ke slovesům na -ere. při vývoji románských slovesných koncovek a sloves obecně sehrála důležitou roli analogie, např. šp. 2. os pl. ind. pf. -steis získala i analogií podle koncovek prézentního systému -áis, -éis v Galii a Italii se v pozdní latině rozšířilo reduplikované perfektum na -didi (např. descendidi) podle vzoru condidi aj. Snad (Väänänen) analogií s perfektem na -ai, -asti atd. vznikl nový typ perfekta na -dei, -desti, -dedit, -demus, -destis, -derunt, které se předpokládá pro italské vendei, vendesti, vendé, vendemmo, vendeste, venderono do románských jazyků se zachovala některá perfekta na -s-, např. dixi > it. dissi, šp. dije, st. fr. dis ostatní časy od perfektního kmene se tvořily podle vzoru indikativu perfekta Perfektum, futurum problematika času a vidu v latině protiklad perfektum x imperfektum: zatímco v klasické latině perfektum od nedynamických sloves typu tacui sloužilo k podání rámcové informace, v pozdní latině se v této funkci objevuje imperfektum tacebam. Imperfektum v této funkci i do románských jazyků. Perfektum perfektum v sobě zahrnovalo dvě roviny, jednak tzv. logické perfektum (předpřítomný čas) a jednak tzv. historické perfektum (minulý čas bez souvislosti s přítomností). O splynutí perfekta a hist. min. času svědčí i bohatost perfektních kmenů. Během vývoje latiny převážilo

3 Dokument1 3 historické perfektum. Vzniklou disproporci však nelze automaticky pokládat za příčinu vzniku perfekta se slovesem habere. Je známo, že v řadě jazyků se podobné disproporce vyskytují a k žádné změně nedochází. Kromě toho vývoj většinou nepostupuje tak, že by vznikla díra a to by vyvolalo změnu (vznik nového času). Většinou s probíhající gramatikalizací jedné formy nastupuje forma druhá a pak dochází ke specializaci každé z nich. vývoj nového perfekta předpokládal gramatikalizaci slovesa habere na pomocné sloveso. výchozím bodem pro vývoj perfekta byly latinské konstrukce se slovesem habere a předmětem, který byl dále rozvit predikativním participiem perfekta pasiva. predikativa byla v latině hojně využívána, lze je nahradit konstrukcí s esse a lze je rovněž vynechat, aniž by se zbytek věty stal agramatickým. Příklad takového predikativa: Stoici vero nostri disputationum suarum atque interrogationum laqueis te inretitum tenerent. (Cic., De orat., 1, 43). Parafráze s esse by mohla být tu irretitus esses a v případě vypuštění by vznikla gramatická věta laqueis te tenerent. k tomu, aby se konstrukce habere + obj. + ppp stala perifrastickou perfektní formou, muselo dojít k následujícím změnám: 1. výběr předmětu přešel z habere na sloveso v ppp: habere + (předmět + participium) (habere + participium) + předmět 2. habere a sloveso v ppp získaly stejný podmět a agent (x habeo cibum coctum: podmětem habere je já, podmětem coctum je jídlo ) 3. habere se stalo pomocným slovesem 4. výskyt slovesa habere pouze v jednom čase (préz.) 5. porušení shody mezi ppp a předmětem, možnost úplné absence předmětu 6. rozšíření sloves, která mohou stát s habere (např. na intranzitivní x italština!) počátky perfekta lze sledovat u konstrukcí habere se slovesy vnímání, kde je spojení mezi habere a ppp je těsnější než u konstrukcí s predikativem: cum cognitum habeas quod sit summi rectoris numen (Cic. Fin. 4, 11) auditum habemus quod (Vulg. Gal. 1, 23) Tato konstrukce je častá od Ciceronových dob. Pinkster zastává názor, že k vytvoření perifrastického perfekta došlo poměrně brzy ve španělštině predikativní konstrukce s tener mít, která odpovídá latinské analogicky podle perfekta se vytvořily i další časy, které označují předčasnost (plpf., fut. II: šp. había cantado, habré cantado) narozdíl od španělštiny, kde sloveso haber slouží k tvoření všech složených časů, v jiných jazycích (it.) je aver pouze u tranzitivních sloves, kdežto intranzitivní a reflexivní používají essere Futurum tvary latinského futura se do románských jazyků nezachovaly vytvoření nových forem perifrasticky, viz gramatikalizace původně autonomního slovesa do koncovky v klasické latině existovala kromě syntetického futura perifráze -urus esse, která měla modální odstín. Kromě toho se běžně vyskytovaly kombinace modálních sloves a infinitivu, které díky svému významu jsou vždy směřovány do budoucnosti. latinské syntetické formy mají analytický původ a tento proces se opakoval na cestě do románských jazyků, viz gramatikalizace (nástup nové formy v době, kdy se původní dostala k pravému konci osy) futurum se někdy (např. v případě staré latiny) vytváří až později, není to tak důležitý čas. Pro vyjádření budoucnosti se používají různé perifrastické konstrukce nebo přít. čas. Některé jazyky mají pouze opozici minulost ne minulost

4 Dokument1 4 modální slovesa jsou pro tuto svou vlastnost zdrojem pro futurální formy či konstrukce v souvislosti s vývojem do románských jazyků se mluví především o slovesech velle (futurum v rumunštině), posse (okrajová rumunská konstrukce poate + inf.), debere (depo kantare v 1 sardském dialektu, stopy v raných fázích i u jiných jazyků). Pinkster uvádí, že v latině nejsou případy použití posse, velle nebo debere s infinitivem jako prostého ekvivalentu futura. I různé podivné případy se dají vysvětlit modálním významem. Modální slovesa si tedy uchovávají svůj plný význam a nelze je pokládat za pomocná slovesa pro futurum. Románské konstrukce se asi vyvinuly až uvnitř jednotlivých jazyků většina románských jazyků použila k vytvoření futura slovesa habere, které v modálně futurálním kontextu může v kombinaci s infinitivem vyjadřovat schopnost, povinnost/nutnost, futurum. Schopnost byla nicméně až do Tertullianových děl omezena na slovesa pro komunikaci. U Tertulliana se objevuje i v kombinaci s jednovalenčními predikáty a infinitivy pasiva. Tuto skupinu nelze také někdy dost dobře odlišit od případů vyjadřujících nutnost/povinnost. Případy s významem nutnost/povinnost se objevují později než habere vyjadřující schopnost. Citace z TLL nepoukazují na restrikce ohledně typu infinitivu, inf. pas. je častější u křesťanských autorů, např.: Pauci prophetae intellegebant et quid desideraretur a Deo et quando haberet publice praedicari (Aug., in psalm. 72, 1) první autor, u kterého se podle rozšířených názorů poprvé objevuje konstrukce habere + inf. bez modálního odstínu, je Tertullianus. Řada míst z Tertulliana může být interpretována jako schopnost nebo nutnost/povinnost. Následnost (čisté fut.) lze těžko odlišit od povinnosti/nutnosti. Je také nápadné, že ve většině případů uváděných jako následnost se u habere objevují infinitivy pasiva, které jsou typické pro konstrukce s debere. Při porovnání distribuce sloves posse, debere a habere je zřejmé, že je nelze volně zaměňovat. Habere nemá speciální modální význam jako předchozí slovesa a nemůže se proto na některých místech vyskytovat, např. v obsahových větách žádacích, kde se objevuje redundantní posse nebo debere. Naopak se objevuje po slovesech předpovídání, po nichž se zase, alespoň u Tertulliana nevyskytuje debere. Pinkster tvrdí, že u Tertulliana není mnoho případů bez modálního odstínu, jako možný cituje následující, i když i zde je podle něho modální odstín možný: reputo enim non esse dignas passiones huius temporis ad futuram gloriam, quae in nos habet relevari (Tert., Resurr., 40: 84, 16) Habere znamenalo podle Pinkstera prostě mít a nabývalo různých významů podle typu věty, osoby atd. habere se také vyskytuje v různých časech (včetně futura!) a způsobech, což neodpovídá funkci pomocného slovesa: aut si de esi dictum qui in adventu Dei deputari habebunt, quid faciant (Tert., adv. Marc., 5, 20) první případ spojení infinitivu a koncovky, která se vyvinula z habere u Fredegara (daras). Ve středověké španělštině nicméně dlouho pomocné sloveso haber a infinitiv stály odděleně. Habere se tedy muselo do doby Fredegara vyvinout do nejen stádia pomocného slovesa, ale i do stádia koncovky. S doklady habere + inf. v textech je však třeba zacházet s opatrností a nevidět ve všem futurum. V mluvené latině byla tato konstrukce nepochybně častější než v psaných textech. po celou dobu pozdní latiny se v textech vyskytuje nejen staré latinské futurum, ale i perifráze na -urus esse, která se rovněž do románských jazyků nezachovala. je nesprávný názor, že habere se vyvinulo v pomocné sloveso pro futurum přes modální stupeň. Podle Pinkstera habere nemělo speciální modální význam jako ostatní tři slovesa a právě proto bylo vhodné pro perifrastickou konstrukci.

5 Dokument1 5 habere + inf. se vyskytuje často v minulém čase v kombinaci s pasivním infinitivem pro následnost v minulosti: Nazareus vocari habebat secundum prophetiam (Tert., adv. Marc. 4, 8). Těmito konstrukcemi se zdůvodňuje úspěch habere jako pomocného slovesa pro fut., Pinkster to ale odmítá. vývoj habere jako pomocného slovesa byl podle Pinkstera ovlivněn následujícími konstrukcemi: účelová konstrukce habere + předmět + predikativum (v tomto případě gerundivum), např.: aedem habuit tuendam (Cic, Ver. II, 1, 130). Tato vazba se používala i u jiných sloves, např. u dare, kde gerundivum mohlo být nahrazeno infinitivem. To stejné pak proběhlo i u habere: dare aquam bibendam > dare aquam bibere quid habes dicendum > quid habes dicere Gerundivum má nefaktitivní, tj. do budoucna orientovaný význam. Konstrukce s habere se vyskytuje i s jiným nefaktitivním prostředkem, s vedlejší větou s konjunktivem: haec habui de amicitia quae dicerem (Cic., Amic. 104) Do budoucna jsou rovněž orientované konstrukce habere a slovesného jména, např. iter habere. Pasivum latinské syntetické pasivum se nezachovalo do románských jazyků a bylo nahrazeno analytickými formami participiem perfekta pasiva se slovesem esse. v klasické latině mělo pasivum řadu funkcí. Kromě základního typu pasiva (patient získává syntaktickou pozici podmětu) se pasivní tvary užívaly v neosobních konstrukcích a při intranzitivizaci jinak tranzitivních sloves. Kromě toho jeho formy využívala tzv. deponentní slovesa, což byla původní media, která však tento význam ztratila, což bylo pravděpodobně důvodem k jejich vymizení. Některá pasiva měla mediální význam (lavari, mutari). Pasivní morfologii konkurovala v některých případech zvratná konstrukce se zájmenem a slovesa ve 3. os. sg. akt. s neosobním významem. v pozdně latinských textech se běžně setkáváme s klasickým latinským pasivem. John N. Green cituje Politzera, podle něhož v Galii v 7. a 8. století se pasivní formy už neužívaly, ale byly stále ještě srozumitelné jako určitý druh archaismu. Vyvozuje to z toho, že narozdíl od fonetických změn v jiných koncovkách jsou pasivní koncovky a gen. pl. na -orum psány správně, což poukazuje na to, že se jedná o tvary naučené ve škole. Doba a způsob změny zůstávají do značné míry nejasné, protože nové formy vyjadřující pasivum byly pravděpodobně považovány za hovorové a autoři se je snažili eliminovat z psaného projevu. M Cennamo mluví o jasných dokladech změn ze 4. stol., ale pravděpodobně k nim podle ní docházelo už dříve. není možné, aby mluvčí dopustili ztrátu pasiva, aniž by měli náhradu pro jeho funkci. Podle Greena sehrála zásadní roli konstrukce se zvratným zájmenem. Prvním krokem byla gramatikalizace reflexivních zájmen a druhým rozšíření k intranzitivním slovesům. Je těžké určit, kdy mluvčí přestali pociťovat metaforu, která byla s tímto procesem spojena, a kdy byl tedy tento prostředek plně gramatikalizován. Egeriino plecarse se jeví jako plně lexikalizované, ale asi chápané jako hovorové. Není možné také pominout skutečnost, že v Peregrinatio je syntetické pasivum běžné. kromě reflexivních konstrukcí se v latině příležitostně vyskytovalo i spojení participia perf. pas. se slovesem synonymním k esse, např. permaneo, exsisto, nebo s tvarem slovesa esse od perfektního kmene. laudatus sum mohlo mít dva významy, buď byl jsem pochválen nebo jsem pochválený. Druhá možnost tvoří spojnici s adjektivy. vysvětlení ztráty pasiva z fonetických příčin je neuspokojivé, protože tvary se stabilním - r- by se po hláskové stránce mohly zachovat.

6 Dokument1 6 M. Cennamo pokládá za zásadní změny ve vyjadřování rodu ve spojení s tranzitivitou tranzitivita je podle novějších názorů vlastností spíše celé věty, nejen predikátu. Věty lze uspořádat na škálu od více tranzitivních po méně tranzitivní. Na míře tranzitivity se podílí např. i čas, vid, životnost, kontrola. od 4. stol a pravděpodobně ještě dříve dochází k tomu, že reflexivní konstrukce (+ kontrola, např. se unctitant) se rozšiřuje na mediální konstrukci (podmět zde není vědomým vykonavatelem aktivity jako u reflexivní konstrukce, např. si quod iumentum caudam parietibus fricat et exulcerat se, sic curato (Chiron 717). U reflexivní konstrukce se objevuje pasivní význam, což je asi důsledkem rozšíření reflex. vazby na slovesa označující situace, které nemohou nastat spontánně, ale které nutně nevyžadují, aby je způsobil člověk (si quod iumentum dolore vexabitur Chiron 484). Aktivum intranzitivních sloves se objevuje např. místo některých medií. V neosobní funkci jsou tvary na -r- někdy nahrazovány novými neosobními slovesy ve 3. os. sg. akt. Došlo tak k vážnému narušení klasicky latinského systému ve vyjadřování rodu, funkce tvarů na -r- se ztratily a byly částečně přebrány reflexivní vazbou a novými neosobními slovesy. Neosobní slovesa v latině existovala neosobní slovesa označující meteorologické jevy (pluit, ningit), dále slovesa typu decet, opus est, která jsou spíše než neosobní tzv. unipersonales (jednovalenční?) v lidové, pozdní i středověké latině se objevuje řada sloves, často původně tranzitivních, která se začínají používat jako neosobní nebo jednovalenční, např. vacat ( lze, je možno ), est, valet, capit, cogit, debet, dicit, habet, facit u řady z nich lze počítat s řeckým vlivem, někdy je to přímá výpůjčka, jindy složitější a diskutabilnější ovlivnění vacat se používalo už od konce republikánské doby, např. tum denique flere vacavit (Ov., Met. 10, 387), podle Garcíi Hernándeze vliv řeckého scol zei mít volno > je možno est + inf. je jasný kalk řeckého œsti, œxesti ( est invenire œstin eøre n), doloženo od Terentia. Nad est však zvítězilo potest, které se používalo neosobně už od archaické latiny. synonymem k est je valet: sed quia nihil dignum aut aequabile valet reperire, me ipsum offero (Eugen. Epist. 3, 3) capit získává význam licet, fieri potest, objevuje se zejména v záporných větách: nec capit numerari quod non habetur (Tert. Bapt. 15, 2). Je to nepochybně kalk řeckého ndšcetai, který pronikl do latiny s křesťanstvím. Capit přetrvalo do španělštiny (no cabe duda) kromě zmíněných jednovalenčních sloves jsou i neosobní tranzitivní slovesa, např. cogit, debet, continet, dicit, habet, facit. Předmět těchto sloves se časem začne chápat jako podmět, začne se uplatňovat shoda v čísle a tato slovesa ztratí svou neosobnost. debet se užívá neosobně už v kl. lat. v kombinaci s pas. infinitivem, např. pugnatum ita acriter est, ut a viris fortibus pugnari debuit (Caes., Gall. 2, 33, 4). V pozdní latině slouží k překladu řec. de s aktivním nebo pasivním infinitivem a stalo se synonymem k oportet. podobně se vyvinulo i cogit, které se stalo v křesť. lat. neosobním s významem necesse est: ex quo cogit credere (Aug., Gen. ad litt. 1, 10). continet říci je kalk řeckého perišcein pův. držet. U tohoto slovesa se vedle neosobního continet objevuje i shoda v čísle continent, např. quae in edicto continent. Contineo je doloženo v tomto významu od Cicerona, takže v pozdní lat. možná došlo pouze k vytvoření neosobní konstrukce. dicit se často objevuje v křesťanských textech, a proto je možné uvažovat o řeckém vlivu. Příklad: cum ante dicat in Geneseos libro: nascimini et multiplicamini et implete terram (Filastr., Divers. heres. 120, 1). Tato konstrukce se vyskytuje v dialektální italštině (dice che ci siano molti malati) a ve španělštině, kde vedle dice existuje i synonymum pone, příp. reza:

7 Dokument1 7 en el periódico pone que no hubo acuerdo, pero en el teletexto dice que el acuerdo se produjo a última hora. habet je důležité neosobní sloveso v pozdní latině, jehož význam stoupal ve střed. lat. Konstrukce se zachovala do románských jazyků: šp. hay, fr. il y a, port. há, kat. hi ha, it. vi ha, ci ha. Habet se používalo pro místo i čas: habet in bibliotheca Ulpia librum elephantinum (Vopisc., Tac. 8, 1); ex quo hinc profectus est, habet annos XIV (Hist. Apoll. 31). neosobní facit se rovněž používalo pro čas: defuncta est u[bi] ficet (=fecit) de Abrilio (=Aprili) di[e]s XV (CIL XIII 3507). Toto užití se zachovalo do západních románských jazyků, v iberorománštině se zachovala i konkurence s habet: šp. hace/ha mucho tiempo port. faz/há oito dias que partiu fr. /il y a longtemps it. molto tempo fa/ ; oggi sono (fanno) cinquanť anni da quando facit se používá i pro počasí: numquam fecit tale frigus, numquam fecit tales aestus (Aug., Serm. 25, 3, 3). Do západních románských jazyků: šp. hace frío, fr. il fait froid, it. fa freddo habet a facit pro označení plynutí času byly ovlivněny řečtinou, kde se od helénistické řečtiny používají v tomto významu slovesa œcw a poišw. Obzvláště často k tomu dochází v biblické a patristické řečtině. habeo bylo ovlivněno řeckým œcw i v jiných významech, např. si haberent haec ita (Itala, Act. e 17, 11). S řeckým vlivem se počítá i u perifrastických konstrukcí habeo se stále více rozšiřuje, čehož je dokladem i konstrukce opus non habet vzniklá spojením opus est a habet: caseum vero assum vel elixum qui manducaverit, alterum venenum opus non habet (Anthim. 81). Ve středověké šp. aver huebos vedle ser huebos podle Garcíi Hernándeze přispělo k rozšíření těchto konstrukcí také to, že např. substantiva označující místo (domus, arca) nejsou vhodné jako podmět pro habeo, a proto přesunují do lokativní konstrukce (domi, in arca, in bibliotheca). Na novou konstrukci s habet působila i normální konstrukce s esse. Vývoj tedy proběhl asi následovně: habet bibliotheca librum > habet in bibliotheca librum Na druhé straně docházelo i k intranzitivizaci neosobních sloves: z předmětu se stával nový podmět. To se děje i v dnešní španělštině: había tres chicos > habían tres chicos. Všechny tyto změny by bylo absurdní připisovat pouze řečtině; poukazují na funkční úpadek pasiva (viz výše). v latině měla některá slovesa lexikální pasivum, např. facio fio, habeo sum. Neosobní tvary vzniklé z aktivních sloves (např. tranzitivní habet, facit) vytláčí své pasivní protějšky. S tímto jevem je spojena i převaha aktiva nad pasivem. Tento proces, který dosáhl v pozdní latině velkého rozsahu, má hluboké kořeny. Už od ine. prajazyka do latiny habeo vytlačovalo progresivně esse a na cestě do rom. jaz. tento proces pokračoval, např. est mihi fames x famem habeo (Gl. Reich. 746). sloveso esse nicméně zůstává nejběžnější v jazycích západní Evropy (hic est, there is, es ist, c è), ale už v lidové latině a záp. rom. jaz. bylo est nahrazeno částečně nebo úplně tranzitivním habet (hic habet, hay, il y a) En suma, los nuevos impersonales que surgen en latín tardío bajo el impulso de la lengua griega se desarrollan en un marco evolutivo propio de la lengua latina y gracias a ello consiguen prosperar. (García Hernández, Nuevos verbos impersonales, in Latin vulgaire latin tardif II)

8 Dokument1 8 Ztráty některých časovaných tvarů ztráty některých tvarů na cestě do románských jazyků proběhly především v perfektním systému. Podle Hermana to má spojitost s vytvořením nového prostředku složených časů podle vzoru perfekta, což umožnilo ztrátu tvarů od perfektního kmene (vyjádření předčasnosti). Kromě toho k tomu podle něj přispěl i hláskový vývoj. protože vzniklo velké množství podobných tvarů, které obsahovaly v koncovce r, např. amaveris > amaris, záměny mezi amaverim a amarem. Konj. pf. byl navíc téměř identický s fut. II. To všechno vedlo k tomu, že na většině území Románie zmizely tvary ind. plpf. akt., ind. fut. II. akt., konj. impf. a konj. pf. Podle Hermana k tomu však muselo dojít až dost pozdě a postupně, protože v některých oblastech se některé z těchto tvarů zachovaly: konj. impf. v sardštině ind. plpf. ve staré francouzštině a provensálštině s významem prostého min. času (habuerat > auret), rumunština si vypůjčila 3. os. pl. plpf. pro perfektum (cîntară zpívali ), ve španělštině a portugalštině přetrvaly tvary ind. plpf. formálně, ale s novou funkcí jako subj. impf. (amaverat > šp. amara; legerat > šp. leyera) ind. fut. II se v pozdní latině často objevuje místo fut. I., v tomto významu se zachovalo v dalmatštině ind. fut. II. společně s konj. pf. jsou základem pro subjuntiv futura ve staré španělštině naproti tomu konjuktiv plpf. s výraznou koncovkou -issem se zachoval do všech románských jazyků ve funkci konj. impf. s výjimkou rumunštiny. V lidové a pozdní latině má tendenci nahrazovat konj impf. a pf. Místo konj. impf. se objevuje pro vyjádření ireality v přít. a obzvláště ve vedlejších větách: ita caput elisit ut vix vivens erigi potuisset (Greg. Tur., Mart. 19). Jmenné tvary slovesné i v oblasti jmenných tvarů slovesných došlo k citelným ztrátám z infinitivů se zachoval pouze inf. préz. akt. I v tomto případě je fonetické vysvětlení neuspokojivé (inf. pf. na -isse!). Domnívám se, že to mohlo souviset s postupným vytlačením akuzativu s infinitivem, což byla hlavní doména inf. pf. a fut. U inf. préz pas. by šlo uvažovat i s vlivem fonetiky, ale pravděpodobně to byl hlavně kolaps celého pasiva, který způsobil jeho zánik. pasivní i minulé infinitivy byly pak později (asi až v rom. jaz.?) vytvořeny analogicky podle určitých tvarů slovesných. šp. pas. ser amado, šp. min. haber amado, haber sido amado. do románských jazyků nepřešlo také ptc. fut. akt., v pozdně lat. textech se však běžně vyskytuje jako součást perifrastické konstrukce ztráta gerundiva (rovněž výskyt v pozdní lat.), z gerundia se zachoval ablativ, který získal funkce participia prézentu u ptc. préz. převážila jeho jmenná složka a stalo se prakticky adjektivem, ve staré francouzštině se však vyskytuje v perifrázi se slovesem být. ptc. pf. se pochopitelně udrželo, ale docházelo ke změnám v jeho podobě. Udrželo se několik nepravidelných participií, např. šp. escrito, abierto, hecho, it. scritto, fatto. Jiná slovesa si vytvořila pravidelná participia, např. šp. defender > defendido. Místo koncovky - itus se masivně rozšířila koncovka -utus, která je v řadě rom. jaz., ale nikoli v mod. šp.: it. dovuto, creduto, avuto, venduto; st. fr. deü, creü, eü, vendu; rum. crezut, avut, vîndut; st. šp. metudo, perdudo, tenudo.