Projevy českého literárněvědného marxismu v meziválečném období

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Český jazyk a literatura Ústav české literatury a knihovnictví Dagmar Dvořáčková Projevy českého literárněvědného marxismu v meziválečném období Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Bohumil Fořt, Ph.D. 2013

2 Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury...

3 Mé upřímné poděkování patří doc. PhDr. Bohumilu Fořtovi, Ph.D. Děkuji mu za to, ţe mi umoţnil toto téma zpracovat a poskytl mi cenné rady a připomínky. Také bych mu chtěla poděkovat za trpělivost a za pozornost, kterou mé práci věnoval.

4 Obsah 1 Úvod Marxistická literární věda Stručné nastínění filozofie marxismu-leninismu Marxistická literární věda Pronikání marxistické filozofie do českých zemí Projev sedmi Kurt Konrad Kurt Konrad a literární kritika Konradův postoj ke strukturalismu a formalismu Marxistická historiografie Bedřich Václavek Marxistická estetika ve Václavkově pojetí Pokus o syntetické zachycení literární historie v marxistickém pojetí Kritická činnost Bedřicha Václavka Václavkův vztah k literární teorii Eduard Urx Urx a marxistická kritika Urx versus Václavek. Bedřich Václavek v rozpacích Přínos marxismu české literární vědě Závěr Pouţitá literatura...chyba! Záložka není definována.

5 1 Úvod Předmětem této diplomní práce je česká marxistická literární věda v meziválečném období. V tomto období se proplétaly důsledky první a druhé světové války. Charakter meziválečného období byl ovlivněn důleţitou historickou událostí Velkou říjnovou revolucí. Socialistická revoluce vyvolala v kultuře mnoho zásadních změn. Ty se reflektovaly mimo jiné i do literatury a literární vědy. Mým cílem je zachytit literárněvědnou činnost několika vybraných literárních vědců publikujících v meziválečném období a zasadit ji do celkového kontextu vznikající marxistické literární vědy. Do pojmu literární věda budu v této práci zahrnovat literární kritiku, literární teorii a historii. Téma marxistické literární vědy jsem si zvolila z toho důvodu, ţe dostupné informace o ní nevnímám jako dostačující. Tuto tematiku chci rovněţ hlouběji prozkoumat. Převáţná část literatury, z níţ vycházím, a která se danou tematikou zaobírala, vznikla před rokem V těchto pracích je tedy stále platný vliv tehdejší ideologie. Po roce 1989 se literárněvědným marxismem soustavně nikdo nezabýval, coţ vnímám jako neuspokojivou mezeru v historickém přehledu české literární vědy, která by měla být zaplněna. Práce s prameny pro mě byla nelehká. Musela jsem rozlišit, v jaké míře jsou prameny ideologicky zaujaté a snaţit se zůstat nestranná. Pro svůj výzkum jsem vyuţila zejména novinových článků analyzovaných marxistických vědců, a to z toho důvodu, ţe hlavním zdrojem šíření marxistické filozofie u nás byl právě stranický tisk. Vyuţila jsem faktu, ţe tyto články vyšly dohromady v sebraných spisech Tvorba a společnost (Bedřich Václavek), Ztvárněte skutečnost (Kurt Konrad), Za pravdu a mír, Umění a proletariát (Eduard Urx). Diplomní práce sestává ze sedmi kapitol. První kapitoly tvoří úvod do filozofie marxismu-leninismu a definují marxistickou literární vědu. V úvodní kapitole věnuji pozornost především událostem, které formovaly koncept marxistické ideologie v českém prostředí. Následující kapitoly popisují přínos vybraných marxistických literárních vědců. V meziválečném období se k marxistické ideologii připojilo mnoţství spisovatelů, literárních vědců a dalších osobností české inteligence. Jako příklad můţeme jmenovat Václava Černého, Ladislava Štolla, Zdeňka Nejedlého, Vladislava Vančuru či Karla Teige. Já jsem si pro tuto diplomní práci zvolila ty nejtypičtější představitele marxistické literární vědy, a to Kurta Konrada, Bedřicha Václavka a Eduarda Urxe. Můţeme říci, ţe Konrad a Václavek patřili k nejvzdělanějším marxistům u nás, především z toho důvodu, ţe pečlivě studovali tehdy u nás ještě málo dostupné dílo Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Eduard Urx sice neměl tyto hluboké znalosti marxistické filozofie, ale i tak mu nemůţeme upřít významný podíl na formování české (ale i slovenské!) marxistické literární vědy. To, co všechna výše zmíněná jména spojovala, byla nejenom společná ideologie, ale téţ účast v generačních diskuzích, publikační aktivita pro stranický tisk a kritická činnost. Spojitost můţeme vidět i u jejich smrti, všichni se stali obětí nacistického reţimu. Nutno podotknout, ţe druhou světovou válkou marxistická literární věda nezanikla. Pouze se transformovala do trochu jiné podoby. O poválečném marxismu se v této práci zmiňovat nebudu. V závěrečných kapitolách práce se zabývám přínosem a zhodnocením marxistické literární vědy. 1

6 2 Marxistická literární věda V úvodní kapitole se zaměřím na vymezení marxistické filozofie a marxistické literární vědy. Pokusím se obecně definovat marxismus, potaţmo marxismus-leninismus. Uvedu specifika marxistické literární vědy a pokusím se marxistickou filozofii zasadit do českého kontextu. Budu odkazovat na české literární vědce ovlivněné marxistickou ideologií a na jejich přínos literární vědě. Budu se také snaţit vysvětlit, jak se u nás marxistická literární věda projevovala. Nebudu definovat marxismus tak, jako to bývá v historiografických příručkách, nýbrţ se pokusím zdůraznit ty události, které ovlivnily i marxistickou literární vědu, a které zapadají do konceptu mé práce. O marxismu jako takovém uţ bylo napsáno mnoho slov. Málokterá práce však poukazuje na význam marxistické literární vědy. Byla by škoda, kdyby tato specifická epocha literární vědy upadla v zapomnění Stručné nastínění filozofie marxismu-leninismu Učení marxismu-leninismu se opíralo o Marxovy, Engelsovy a Leninovy práce. Rovněţ se opíralo o dokumenty Komunistické strany Sovětského svazu. Marx a Engels byli přesvědčení, ţe síla dělnické třídy je v její uvědomělosti a organizovanosti a také v jasném pochopení vlastních cílů a úkolů, prostředků a způsobů boje. Politické cíle demonstrovali pomocí teorie vědeckého komunismu. Marx a Engels vyloţili hlavní zásady teorie vědeckého komunismu v Manifestu Komunistické strany (1848), kde poprvé představili materialistické pojetí dějin. Tento manifest se stal prvním programovým dokumentem marxismu. Marx také rozvíjel myšlenku moderní dělby práce. Chápal, ţe moderní dělba práce vede k určitému rozporu mezi třemi faktory 1 sociálního procesu, a doufal, ţe v budoucí beztřídní společnosti tato dělba práce zmizí. Konkrétně viděl rozpory mezi vědomím, společenskými vztahy a výrobními silami (viz Wellek, Warren 1996: 149). Pevným základem marxismu-leninismu bylo Marxovo filozofické učení nazvané historický a dialektický materialismus. Toto učení pojímalo svět takový, jaký je ve skutečnosti, a zkoumalo ho v souladu s poznatky soudobé vědy. Dialektický a historický materialismus byly povaţovány za nejvyšší stupeň ve vývoji filozofického myšlení (viz Misárková, Holub 1959: 19). Materialismus vznikl asi před dvěma a půl tisíci lety v Číně, v Indii a Řecku. Byl spjatý s prvními poznatky o přírodě. Jelikoţ se v této době věda teprve rozvíjela, byly tehdejší domněnky ještě velmi naivní. Vyspělejší materialismus se objevoval v 17. a 18. století, tedy v době, kdy se ve vědě kladl důraz zejména na matematiku a astronomii. Materialističtí filozofové zkoumali všechny přírodní a společenské jevy a snaţili se je vysvětlit pomocí mechaniky a jejích zákonů. Proto dostal tento materialismus název mechanický materialismus. Krok kupředu učinil v první polovině 19. století Feuerbach, který překonal mechanistickou omezenost a propojil materialistické pojetí přírody s dialektikou. Za nejvyšší stupeň ve vývoji materialismu však byla povaţována aţ teorie Marxe a Engelse. Jednostranný mechanistický názor na přírodu nahradili učením o vývoji přihlíţejícím k specifičnosti kaţdé jednotlivé oblasti (lidské vědomí, společenský ţivot, organická a anorganická příroda). Marx a Engels rozšířili materialismus na chápání společenského ţivota a nezáţivnou teorii přetvořili v prostředek společenské přeměny. Objevili materiální hybné 1 Ve své hegelovské terminologii jim říkal momenty. 2

7 síly a zákony společenského vývoje (viz Misárková, Holub 1959: 21). K materialismu nerozlučně patřila materialistická dialektika (učení o pohybu a vývoji). Rozdíl mezi nimi byl v tom, ţe pokud bychom hovořili o materialismu, kladli bychom důraz na vztah hmoty k vědomí atd., ale pokud bychom mluvili o materialistické dialektice, kladli bychom důraz na učení o všeobecných souvislostech pohybu a vývoje světa a jejich odrazu v lidském vědomí. Marx a Engels nepokládali dialektiku jen za vědeckou teorii, ale i za metodu poznání a návod k jednání. Znalost obecných zákonů vývoje umoţňuje orientovat se v minulosti, správně chápat probíhající procesy a předvídat budoucnost (tamtéţ: 55). Marxismus-leninismus neuznával existenci ţádných nadpřirozených jevů a stvořitelů. Osvobozoval lidstvo od pověr. Tímto způsobem vedl lidstvo k samostatnému a svobodnému myšlení. Vnímal svět takový, jaký je, a nepřipojoval k němu ráj nebo peklo. Vycházel z myšlenky, ţe člověk i příroda sestávali z hmoty se specifickými vlastnostmi. Marxistickoleninský názor se opíral o skutečnou vědu. Věda nebyla oddělena od reálné skutečnosti a praxe a řídila se objektivními zákony, nezávislými na vůli lidí (viz tamtéţ: 8) Marxistická literární věda Marxistická literární věda vycházela z konceptu marxistické filozofie Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Ačkoli jejich primárním výzkumem nebylo umění ani literatura, připisovali umění významné společenské funkce v lidském ţivotě, a proto ho zařadili i do svých studií. V Marxových Ekonomicko-filozofických rukopisech (1844) a v Marxově a Engelsově Německé ideologii ( ) se vyskytovaly otázky zabývající se genezí umění, uměleckého osvojování skutečnosti a umělecké činnosti (viz Mitoseková 2010: 336). V jejich pracích z konce 19. století dominovalo pojetí literatury jako důsledku společenskoekonomických podmínek a jako dokumentu třídního boje. Dle Marxe neexistovala historie bez umění, tyto oblasti byly navzájem propojeny. Uměleckou činnost ovlivňovaly materiální a praktická fakta. Literární díla se vţdy obracela k minulosti a tvořila druh uvaţování o této skutečnosti. Marx neměl v oblibě rozvité autorské komentáře, vyzdvihoval epický děj a potřebu historické reprezentativnosti literárních postav. Literatura také měla podle Marxe funkci poznávací, často aţ dokumentární (viz tamtéţ: 345). Literární dílo by mělo demonstrovat autorovo třídní postavení. Způsob předvedení skutečnosti je pak přímo úměrné autorovu společenskému vědomí. Marxistické literární dílo zobrazovalo ţivot ve vší jeho plnosti, sloţitosti, rozmanitosti, v rozporech a potíţích, v dramatických situacích i v ostrých konfliktech. Prostě usilovalo o pravdivou reprodukci lidského ţivota. Marxistická literatura by měla obohacovat čtenářův duševní svět a měla by u něj vyvolávat u něj estetický proţitek. Zde je nutno zmínit, co marxisté tvrdili. Podle nich měl člověk od narození jen určité estetické city a náklonnost k umění, a tyto city bylo třeba dále dotvářet a vychovávat pomocí estetické výchovy. Vyvinutý estetický vkus umoţnil lidem oddělovat krásné od ošklivého, realizovat krásno v ţivotě i v práci a pochopit skutečný účel uměleckých hodnot. Estetické působení na člověka bylo tím intenzivnější, čím byly jasnější umělecká díla. To nastalo, pokud jsme v díle nalezli dokonalé spojení ideového obsahu s dokonalou uměleckou formou (viz Afanasjev 1972: 246). V literatuře byla přítomna poznávací hodnota, která ovlivňovala čtenářovu morálku a umoţnila čtenáři utvářet si správné politické a světové názory. Vysoké ideové a morální principy umění a literatury vychovávaly nikoli suchým jazykem plakátů nebo hesel, číslic nebo mravních poučení, ale silou kladného 3

8 příkladu, odhalovaného jasnou uměleckou formou, silou jazyka citů, dostupného a blízkého kaţdému (Afanasjev 1972: 225). Skutečné umělecké dílo by se mělo člověka zmocnit nepozorovaně, ponenáhlu, učit ho a donutit přemýšlet o smyslu ţivota, činech lidí ve společnosti, o vlastní roli v těchto činech. Umění vychovávalo k nejvyšší humanitě a inspirovalo recipienta k hrdinským činům pro slávu lidu a vlasti (tamtéţ: 225). Mělo by oslavovat lásku k práci, vědu a vyzdvihnout stranickost, revolučnost, nesmiřitelnost se zlem. Důleţitým rysem marxistické vědy, nejenom literární, byl ateismus (= nesmiřitelnost s různými náboţenskými předsudky a vírami) 2. Marxistická literární věda tedy byla věda ideologicky i metodologicky ovlivněná teorií marxismu-leninismu, a to ve všech svých oblastech literární teorii, kritice i historii. Kromě samotné teorie marxismu-leninismu patřily mezi základní pilíře marxistické literární vědy tyto faktory: a) marxistická dialektická metoda, obzvlášť její metodologie, b) poznatky samotných marxistů o umění a literatuře, v nichţ se odráţela aplikovaná marxistická teorie, z níţ poté vycházela základní východiska této literární vědy, c) dialektický a historický materialismus, teorie proletářského hnutí, teorie poznání 3 a zejména Leninova teorie odrazu 4 (viz Vlašín 1984: 219). Karl Marx pohlíţel na dějiny jako na sled bojů o kontrolu nad materiálními základy existence. Pokud předpokládáme, ţe materiální podmínky bytí určovaly vědomí, bylo by nelogické zkoumat literaturu odděleně, tj. bez ohledu na materiální podmínky. Marxistický model popisoval vliv výrobních vztahů (tzv. základny) na fenomény, které závisely na vědomí. Za fenomén povaţoval i literaturu (oblast nadstavby). Jednou z nejdůleţitějších otázek literárněvědného marxismu tedy bylo, jak úzká spojitost existovala mezi nadstavbou a základnou (viz Nünning 2006: 474). Na tuto otázku však dodnes neexistuje jednoznačná odpověď. 2 Vědecký komunistický názor byl nerozlučně spojen s ateistickou výchovou. Náboženství bylo považováno za škodlivý faktor, jelikož víra v boha odváděla pozornost věřících od řešení každodenních problémů. Ovlivňovala vůli lidí a zbavovala je perspektivy. Náboženské obřady půsty, křtiny, přijímání, omývání, různé druhy pověr, zaříkávání atd. přinášejí velkou ideologickou škodu, nemluvě ani o tom, že vykonávání mnoha obřadů je přímým nebezpečím pro zdraví věřících. Náboženská morálka s jejím hlásáním neodporování otupuje ve věřících třídní cit, pocit ostražitosti. Nemluvíme již o tom, že věřící, když se klaní bohu, prostě okrádá sebe, ochuzuje svůj život. Uzavřený v uzoučkém světě víry, oddělený od světa náboženskými zákazy, jde kolem radostí života, vroucích vášní lidských, kolem obrovských úspěchů současné kultury. Navíc víra není zdaleka soukromou záležitostí věřícího. Volky nevolky se stává semeništěm náboženských předsudků (Afanasjev 1972: 228). 3 Poznávání bylo vnímáno jako postupný pohyb od nevědomosti k vědění, od nedokonalého vědění ke stále úplnějšímu a hlubšímu. Teorie poznání odhalovala zákonitosti tohoto procesu. Zákonitosti mohly být pochopeny jedině tehdy, pokud se zkoumalo poznání v jeho vývoji a utváření (viz Misárková, Holub 1959: 89). 4 Základní princip dialekticko-materialistické gnoseologie a estetiky. Člověk opakoval různé logické figury, aby tyto figury mohly nabýt významu axiomat. Odrážel přírodu svým poznáním. Schopnost odrážet okolní svět nebyla vlastní jen člověku, ale i všem živým organismům. 4

9 2. 3 Pronikání marxistické filozofie do českých zemí Filozofie marxismu-leninismu začala v českých zemích pozvolna objevovat ve druhé polovině devatenáctého století. Do národního povědomí začala pronikat aţ na konci devatenáctého a počátkem dvacátého století. Druhá etapa byla vymezena dvěma světovými válkami. Do této etapy spadaly události, které zasahovaly do dějin marxistické filozofie Velká říjnová revoluce a počátek vítězné Velké vlastenecké války Sovětského svazu. Byla to etapa, která zahrnovala i vznik Československé republiky a vznik Komunistické strany Československa. Následující etapa se vyznačovala rozvinutím boje proti fašismu ve druhé světové válce a bojem za vznik demokratického státního útvaru. Druhá světová válka násilně přerušila rozvoj marxismu. Mnoho marxistických literárních teoretiků bylo za války vyvraţděno (Václavek, Konrad, Fučík, Urx aj.). Marxismus se však před druhou světovou válkou stal celonárodní ideologií (viz Strohs 1962: 106). Mezi nejvýraznější osobnosti podporující marxistickou ideologii patřili Stanislav Kostka Neumann, Jiří Wolker, Bedřich Václavek, Julius Fučík, Karel Teige, Vladislav Vančura, Vítězslav Nezval, Zdeněk Nejedlý a mnoho dalších. Strohs se domníval, ţe díky pracím těchto autorů nabyla česká marxistická literární věda mezinárodního významu. Hlavním zdrojem šíření marxistické filozofie byl v českých zemích stranický tisk. Jeho funkce byla zejména agitační a propagační. Základním tiskovým orgánem bylo Rudé právo (vycházelo od 21. září 1920). K němu se připojily krajské deníky. V letech vycházel měsíčník Komunismus, v letech Komunistická revue. Později plnila agitační funkci bývalá Šaldova Tvorba. Vycházely také stranické časopisy, např. Bolševik, Reflektor, Haló noviny, Proletkult. Tyto časopisy také rozšiřovaly vliv komunistické strany. Pod marxistický vliv se dostaly i další literární časopisy, jelikoţ se dostaly pod vedení komunistů Index, Avantgarda, Levá fronta, Učitelské noviny aj. Oproti tomu kniţní marxistická produkce byla velmi řídká, ale doplňovala ji bohatá překladatelská činnost. Byl to tedy především periodický tisk, který stál za rozvojem marxistické literární vědy u nás. Jako forma literárního vyjádření převládal článek, objevovaly se i statě a zřídka studie (viz tamtéţ: 117). Nejvíce pěstovaným odvětvím marxistické literární vědy v meziválečném období byla marxistická kritika. Tato kritika usilovala o jednotný vědecký světový názor. Nebyla to pouze teorie, ani normativní činnost, kritika se stala dynamickou součástí marxistické literární vědy a podílela se na kulturním i politickém boji (viz Dvořák 1978: 235). Mezi nejvýznamnější představitele marxistické literární kritiky patřili Bedřich Václavek, Kurt Konrad, Eduard Urx, Zdeněk Nejedlý a Julius Fučík. Prvním třem jmenovaným jsem věnovala následující kapitoly diplomové práce, ve kterých mimo jiné rozebírám i jejich přínos marxistické kritice. Kritéria marxistické literární kritiky se v meziválečném období projevovala zejména v polemických střetnutích. Tato střetnutí nebyla prvoplánově negativní, nešlo v nich jen o setření protivníka. Naopak byla pozitivní a tvořivá, tj. střety přinášely nové podněty k řešení sporných otázek a ukazovaly nové moţnosti k uchopení umělecké a sociální reality. Marxistická kritika se snaţila hlavně o nalezení souladu mezi estetickou normou a vývojově progresivními tendencemi. Pro rozvoj kritiky ve 30. letech bylo nepochybně důleţité i vydávání překladů děl klasiků marxismu-leninismu. Jako příklad můţeme uvést činnost nakladatelství Boreckého, knihovnu Levé fronty, Bloku, Indexu, Naší cesty aj. Mezi 5

10 nejvýznamnější překladatele marxisticko-leninské literatury patřil např. Theodor Šmeral, Ludvík Svoboda, Jaroslav Procházka, Ladislav Štoll či Jaroslav Kabeš. Vydávání děl bylo často riskantní, jelikoţ iniciátoři (většinou učitelé) byli do jisté míry vystavení perzekuci (viz Dvořák 1978: 243). Oficiálně prosazovaný základní směr literatury v socialistických zemích byl socialistický realismus. Termín vznikl v roce 1932 v souladu s marxisticko-leninskou teorií umění. Nahradil dosud pouţívané termíny sociální realismus či proletářská poezie. Proletářská poezie byl směr českého socialistického umění v období 1919 aţ Tento směr zobrazoval třídní protiklady a dynamiku sociálního zápasu, směřující k revoluční přeměně světa. Proletářská poezie se snaţila být přístupná masám, byl tu tedy pokus o lidovost. Snaţila se o odosobnění a celkově směřovala spíše k epizaci. Postava proletáře byla vnímána jako alegorie nebo zidealizovaný symbol (viz Vlašín 1977: 298). Socialistický realismus byl propagován nejdříve v SSSR, a to po 1. sjezdu spisovatelů v r V českém prostředí se začal více prosazovat aţ po 2. světové válce, ale náznaky tu byly i před válkou, a to ve tvorbě S. K. Neumanna, J. Wolkera, I. Olbrachta, M. Majerové, M. Pujmanové, V. Řezáče, J. Fučíka a B. Říhy. Mezi hlavní teze socialistického realismu patřila stranickost, lidovost, pravdivost a typizace. Tento realismus v sobě zahrnoval odkazy doby minulé, zejména realismu a romantismu, ale i výboje moderního umění. U nás byl propagován zejména Bedřichem Václavkem a Kurtem Konradem (viz Karpatský 2008: 446). Socialistický realismus reflektoval boj pracujícího lidu za socialismus a komunismus, a zároveň se na něm podílel. Snaţil se zobrazit komplexně a konkrétně skutečnost. Nebál se zobrazovat i negativní kritiku společnosti maloměšťáctví, sobeckost, lhostejnost apod. Důleţitou roli u socialistického realismu hrála historická tematika. Zvláštní pozornost věnoval důleţitých dějinným zlomům a zrodu nové společnosti (viz Vlašín 1983: 303) Projev sedmi Důleţitým mezníkem pro českou marxistickou literaturu byl rok 1929, kdy po 5. sjezdu Komunistické strany Československa došlo k bolševizaci strany a podřízení KSČ směrnicím Kominterny. S touto bolševizací nesouhlasila spisovatelská obec a pod vedením Ivana Olbrachta vznikl text Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům. Tento text vyzýval k odstranění Gottwaldovy strany, která podle názoru podepsaných nebyla akceschopná. Nechať je svolán mimořádný sjezd strany, nechať je zlikvidován ve smyslu jednoty spor o odborové organizace, nechať jsou do vedení strany dosazeni komunisté, kteří chtějí jednotu a davovost strany, odstraňte frakční terorismus a uveďte stranu ve stav, kdy dělnické masy nabudou znova víry v sebe a ve vedení, jeţ si samy zvolily. Komunistická strana je v nebezpečí, soudruzi! (Vlašín 1970: 48). Tento text byl také znám jako Projev sedmi či Manifest sedmi. Kromě Olbrachta ho podepsali Helena Malířová (Olbrachtova manţelka), Vladislav Vančura, Marie Majerová, Josef Hora, Jaroslav Seifert a Stanislav Kostka Neumann. Všichni byli poté vyloučeni ze strany a projev sedmi se stal ţhavým tématem pro tisk. Rudé právo komentovalo nastalou situaci takto: Sedm spisovatelů se dopustilo nejhrubšího porušení disciplíny. Sedm spisovatelů vyzývá členstvo k povstání proti vedení strany. Sedm spisovatelů ani slovem neprotestuje proti rozbíječství likvidátorů. Sedm spisovatelů dává Haisovi za pravdu tvrzením, ţe vedení strany zaviňuje rozkol v Rudých odborech. Sedm spisovatelů tvrdí, ţe revoluční taktika strany neodpovídá dělnické povaze a 6

11 celkové situaci. Sedm spisovatelů se hlásí k politické platformě likvidátorů a sklízí za to pochvalu a souhlas Práva lidu (Vlašín 1970: 53). Záporné stanovisko k projevu sedmi zaujalo nejenom vedení strany a tisk, ale i někteří komunističtí spisovatelé, kteří prokázali loajalitu ke straně a podepsali tzv. antimanifest. 3 Kurt Konrad Kurt Konrad, vlastním jménem Kurt Beer 5, se zařadil mezi zakladatele marxistické estetiky a historiografie. Působil také jako ţurnalista, literární teoretik a literární kritik. Sám literárně tvořil, psal básně. Konrad byl povaţován za jednoho z největších znalců filozofie marxismu-leninismu. Byl také velmi vzdělaný v oblasti cizích jazyků: mluvil perfektně česky, anglicky, francouzsky, velmi dobře rusky a pasivně i holandsky a španělsky (viz Janoušek 1956: 12). Svou znalost řečí nevyuţíval pouze při cestách do zahraničí, ale i pro četbu cizojazyčné literatury. Konradova pověstná knihovna obsahovala na konci jeho ţivota přes 5000 svazků beletrie i vědecké literatury. V mládí ho ovlivnila tvorba především francouzských klasiků: Stendhala, Balzaca a Rollanda. Romainu Rollandovi roku 1926 napsal dopis. V tu dobu se hlouběji zabýval Rollandovou tvorbou. V polovině července 1926 Romain Rolland Konradovi odepsal: Bojujte statečně, trpělivě. Ţivot je boj. Miluji jej proto. A věřím, ţe jeden z nejsilnějších prostředků, jak lidem pomoci, je dát jim příklad muţe, který se drţí, který vytrvává aţ do konce. 6 Moţná právě tato slova v Konradovi podnítila duši revolucionáře a bojovníka za spravedlnost. Nepochybně velký vliv měla na Konrada i studia na lékařské fakultě. Vedení fakulty bylo silně levicově orientované. Tento fakt Konrada podnítil v aplikaci levicových názorů do své práce (viz tamtéţ: 13). Konrad si nechával posílat z Německa vybrané spisy Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Tato literatura nebyla ve 30. letech v českém prostředí příliš známá. O pečlivém studiu Marxových a Engelsových děl svědčí drobné práce, kterými se ve formě tezí vyrovnával s některými otázkami, zejména dialektiky, teorie odrazu, jednoty teorie a praxe a významu zpětného působení na základnu. Studiem Marxovy a Engelsovy ideologie přirozeně dospěl ke vstupu do KSČ a do Kostufry 7 (1928). Celou svou povahou byl Kurt Konrad filosof a opravdový marxista-leninista, který se nespokojoval s pouhým opakováním slovních formulí zakladatelů vědeckého socialismu, ale jejich práce byly mu východiskem k tvůrčí práci a návodem k činnosti (Pekárek 1958: 1). Jak uţ jsem zmínila výše, Konrad se věnoval i publicistice. Počátky pravidelné Konradovy novinářské práce byly datovány od roku První článek Krise kapitalismu a souručenství vyšel v časopise Signál. Tato Konradova prvotina byla polemikou proti Teigemu a Václavkovi. Vyčítal jim, ţe literární převraty vnímají jako rovnocenné sociální revoluci. Avantgardní umění chápal jako jednu z fází vývoje burţoazního umění, byť fázi pokrokovou. 8 5 Kurt Beer nemohl jako student psát články pod svým jménem, aby ho nevyloučili ze školy. Pseudonym Konrad si zvolil z důvodu, že Kurt je v němčině zdrobnělina jména Konrad. 6 Úryvek z dopisu Romaina Rollanda Kurtu Konradovi, Komunistická studentská frakce. Založena r v Praze. Tiskovým orgánem bylo periodikum Avantgarda (viz Kolektiv autorů 1981: 224). 8 S tímto jasným stanoviskem vstoupil do tzv. generační diskuze. Své názory do generační diskuze formuloval v r v článku Manifest Levé fronty. 7

12 Článek odhalil názorovou zralost a polemickou odváţnost autora. Po tomto průlomu do světa publicistiky začal Kurt Konrad pravidelně přispívat do Rudého práva a do Rudého večerníku, do Tvorby, do Signálu a Avantgardy. Od r redigoval Magazín Tvorby, Májový list, o rok později psal do Haló novin (posléze se dokonce stal jejich šéfredaktorem). Později přispíval i do Světa práce, Panorámy, Střediska aj. Rozborem a výkladem konkrétních jevů dokázal Konrad svým čtenářům vysvětlit současné problémy ve vývoji společnosti a jejich podstatu (viz Puklová 1987: 8). Jeho novinářský úspěch nastal okamţitě. Mladého Konrada si všiml Julius Fučík a snaţil se z něj vychovat svého nástupce (viz Janoušek 1956: 17). V období prvního Fučíkova zatčení přebral Konrad vedení Tvorby. Vedle Julia Fučíka byl Konradovi velmi blízký i Bedřich Václavek. Vyměňovali si mezi sebou korespondenci. Konrad nalezl ve Václavkově osobě poradce pro svou kritickou činnost. Konrad na oplátku Václavkovi pomáhal se zaloţením časopisu U-Blok. Ve 30. letech se Konrad věnoval zejména estetice (Hegel) a literární kritice. První kritiky byly napsány pod vlivem levicově orientovaných názorů. Konradovu kritickou práci přerušil čtrnáctiměsíční vojenský výcvik, ke kterému byl odvelen r Přestoţe se Konrad i na vojně zajímal o současné politické dění a pravidelně četl Tvorbu, nenaskytla se mu příleţitost vyjádřit se k politické a společenské situaci a zhodnotit vývoj let (viz Janoušek 1956: 50). Během vojny však vznikala Konradova zásadní studie Socialistický realismus (1934). Kurt Konrad se v ní zařadil mezi stoupence socialistického realismu. Zdůraznil, ţe právě socialistický realismus a nikoli surrealismus dokázal plně zobrazit skutečnost a pomáhal ji měnit. Hlavní kategorii realismu spatřoval v typizaci, propůjčující literárním a dramatickým postavám plnou jedinečnost a neopakovatelnost (viz Chvatík 1961: 3). Odmítal umění, které by bylo příliš filozoficky tezovité a naturalistické. Ve druhé polovině 30. let se Konrad vedle literární kritiky začal intenzivně věnovat i studiu historie. Rozhodně se postavil proti nacistickým pomluvám našeho národa a naší národní minulosti, zejména pak husitství. Historie v jeho rukou podobně jako literární historie v rukou Julia Fučíka přestala být mrtvou kabinetní vědou a stala se zbraní v boji za lepší svět (Šimůnek 1958: 2). Ve formě výpisků, osnov a článků zpracovával problematiku revolucí a válek. Články se staly základem knihy Španělská revoluce (1938), jediné jeho historiografické knihy, která byla vydána za Konradova ţivota. Důvěrný vztah k umění, především k literatuře, byl pro Konrada příznačný od chlapeckých let, přes zahájení vlastní literární dráhy aţ po chvíle nejtěţší. Do poslední chvíle vzpomínal na Rollandův dopis a jeho povzbuzující slova, do poslední chvíle se drţel jako muţ (Janoušek 1956: 117). Za druhé světové války se Konrad stal nacistickým vězněm. Měl být vyslýchán, ale raději spáchal 25. září 1941 sebevraţdu. Svá poslední slova napsal na bílou záloţku kalhot a zněla takto: Umírám čestně Kurt Konrad a literární kritika Konradova kritická a estetická činnost byla donedávna opomíjena. Jeden z důvodů byl ten, ţe Konrad ve svých pracích kladl na čtenáře vysoké nároky. Literární kritice se nevěnoval soustavně. Konradovo dílo zůstalo v oblasti literární kritiky torzem, avšak i toto torzo bylo výbornou základní platformou pro ostatní marxistické literární kritiky. Svými kritikami literárních děl začal Konrad přispívat do různých periodik na počátku 30. let. Bylo to v době bouřlivých diskuzí o marxistickém pojetí umělecké tvorby a kritiky. 8

13 Konrad dlouhodobě sledoval základní otázku marxistické kritiky otázku vztahu umělecké tvorby ke skutečnosti. Úsilí o zodpovězení této otázky ohledně společenského působení umění se stalo páteří Konradovy kritické a estetické činnosti (viz Kvitová 1980: 465). Práci literárního kritika Konrad vnímal jako práci uvědomujícího činitele ve výrobním procesu umění. Kritik by měl ukázat autorovi společenské postavení tím, ţe odkrýval jeho společenské úkoly. Při hodnocení literatury vycházel Konrad z několika hledisek. Všímal si stranickosti umělce a jeho díla, sledoval pravdivost vztahu díla ke skutečnosti, z hlediska pravdivosti také analyzoval literární postavy a v neposlední řadě rozebíral vztah mezi obsahem a formou literárního díla. Kriticky analyzoval nejenom česky psaná díla, ale i cizojazyčnou literaturu. A to nejenom literaturu sovětskou, rovněţ i západní literaturu americkou, francouzskou a německou. Konrad hledal v mezinárodní literatuře společné tendence pokrokového uměleckého vývoje, které vycházely z reakce literatury na sloţitou společenskou a politickou situaci ve světě. Detailně analyzoval i formu díla, upozorňoval na formální novátorství a všímal si vztahu mezi obsahem a formou. Jak bylo zmíněno výše, Konrad se zajímal také o typizaci postav. Důsledkem jeho zájmu bylo zamyšlení se nad smyslem nesmrtelných typů světové literatury, jako byli Don Quijote nebo Oblomov. Interpretace společenského jádra těchto typů postav vyuţíval k aktuálním úkolům komunistické publicistiky. I velké literární osobnosti, jako byl Thomas Mann nebo Romain Rolland, chápal jako typy evropské kultury a sledoval vývoj jejich humanistického, protifašistického myšlení (viz Chvatík 1961: 3). Ke Konradovým nejpřínosnějším cizojazyčným kritikám můţeme zařadit tyto stati: Nový americký spisovatel (1935) 9, Poezie ve Francii (1936), Don Quijote na barikádách 10 (1937) nebo Pohled na francouzský román (1938). K české literatuře přistupoval Konrad obdobným způsobem jako k té cizojazyčné. Konrad se snaţil ve svých kritikách navodit důvěrný vztah ke čtenáři. Pokoušel se vstoupit jakoby na půdu díla a spatřit jej zevnitř. Jednou z nejpozoruhodnějších kapitol Konradovy kritické činnosti tvořily kritiky děl Karla Čapka. Konrad Čapka vnímal jako spisovatele a básníka politického, neboť jak se Konrad vyjádřil, tyto dvě funkce autorská a politická spolu úzce korelují, básník nepracuje nezávisle. Konrad kriticky posoudil Čapkovu Matku (1938), První partu (1937) a další Čapkova literární díla. Takto se např. v roce 1934 vyjádřil k románu Povětroň (1934): Zoon politikon 11 Karel Čapek, onen prohnaný demokrat s Dášeňkou, se ukazuje v této knize v mnohem nevinnější podobě: někde na periférii světového dění, ve stínu bojového ţáru hraje si s barevnými kamínky svých postav, dívá se z pěti různých perspektiv na něco, co není, - jaká to nadlidská námaha se závaţností kaleidoskopických ornamentů (Konrad 1980: 162). Na druhé straně Konrad velice kladně hodnotil literární přínos Marie Majerové a Marie Pujmanové. Za význačné dílo socialistického realismu povaţoval Havířskou baladu (1938) od Marie Majerové. Konrad v případě Majerové nešetřil slovy chvály a takto ji doporučoval svým čtenářům: Proč tolik 9 Novým americkým spisovatelem nazýval Williama Faulknera, dle Konradova názoru představitele nového vývojového stupně psychologické prózy. Kritika Faulknerovy Svatyně dokazuje, že ač byl Konrad zastáncem socialistického realismu, nebránil se ani novým směrům v literatuře (viz Konrad 1980: 270, 271). 10 Ideovou podstatu Dona Quijota pojal Konrad konkrétně historicky, snažil se vysledovat, jak se v tomto hrdinovi promítají španělské dějiny (viz Konrad 1980: 293). 11 Narážka na Čapkovy politické úvahy, vydané v knize o Věcech obecných čili Zoon politikon (1932). 9

14 psát o této kníţce? Přečtěte si ji, děkujte osudu, ţe je laciná, a děkujte Marii Majerové, ţe vám ji dala! (Konrad 1980: 231). Vrchol knihy spatřoval v nenásilném propojení psychologických a sociálních znaků doby a jednotlivých postav. Také kladně hodnotil, jak Majerová na tak malé ploše odhalila krutou a tvrdou skutečnost kapitalismu. Marie Pujmanová, na rozdíl od Majerové, dokázala ve svém románu Lidé na křiţovatce (1937) popsat větší mnoţství postav z různých sociálních vrstev. Konrad o tomto románu napsal, ţe je to kniha hluboká a pravdivá, kniha bojující a otřásající (tamtéţ: 188). Z Konradových komentářů k dílům Pujmanové, Majerové a ke knihám ostatních autorů, je nám zřejmé, ţe Konrad patřil mezi příznivce socialistického realismu. Socialistický realismus je Konradovi uměleckým programem člověka, který na určitém stupni historického vývoje dobývá úplného, nerozdvojeného, celistvého lidství. Konrad nevykládal socialistický realismus jako záleţitost pouze sovětskou, ale chápal jej jako uměleckou tvůrčí metodu s internacionální platností (Harnová 1964: 21). Literárněhistorickou motivaci socialistického realismu, viděl Konrad v dialektickomaterialistickém překonání tvůrčích metod romantismu a historického realismu. Dle Konrada byl socialistický realismus projev estetický, umělecký a tvůrčí. Spatřoval v něm syntézu proletářské programově realistické literatury a socialistický orientovaných moderních směrů. Z této syntézy došel k závěru, ţe socialistický realismus vytvářel skutečně program revolučního umění, a to i v kapitalistických zemích, kde by se mohl uplatnit jako společná základna pro splynutí obou uvedených směrů literatury. Za zmínku stojí i Konradova divadelní kritika, kde také prezentoval své vyhraněné názory. Chyběla zde však systematičnost, kterou se prezentoval při ostatních vědeckých činnostech. Zprvu jako kritik sledoval proletářské divadlo, později Osvobozené divadlo a Burianovo D divadlo. V tomto Konradově období vznikaly práce, jako Švejk není sám (1935), Evţen Oněgin v D 37 (1937) či Peer Gynt ve Vinohradském (1937) Konradův postoj ke strukturalismu a formalismu V této podkapitole se budu snaţit popsat Konradův vztah k formalismu a k novému formalismu strukturalismu. Při kritice těchto směrů vycházel Konrad z Marxovy a Engelsovy analýzy fetišismu a falešného vědomí (viz Strohs 1962: 139). Musíme však brát v potaz, ţe Konrad kritizoval strukturalismus v jeho vývojové etapě. Tedy v době, kdy se strukturalismus teprve odpoutával od formalismu a začínal přihlíţet ke společenské podmíněnosti vývoje umění. Konrad se soustředil na to, jak strukturalismus řešil poměr mezi autonomností vývoje umění a ostatními společenskými jevy a jak pojímal vztah mezi formou a obsahem. Jednotu obsahu a formy spatřoval jako nutnost a své teze obhajoval ve stati Svár obsahu a formy (1934) a v navazující stati Ještě jednou svár obsahu a formy (1934). Konrad postihl hlavní omyl strukturalismu, tj. zveličení imanentních vývojových zákonitostí umění, vytrţení tohoto vývoje ze společenské činnosti lidí (tamtéţ: 139). Dále strukturalistům vytýkal omezenost estetické působnosti uměleckého díla na tvarovou stránku (tj. vnímání formy), a také odepření estetické působnosti poznávací funkci a významové stránce díla. Nemůţeme však tvrdit, ţe by Konrad vnímal strukturalistické metody jenom negativně. Ocenil strukturalistické analytické metody rozboru literárních děl a obzvláště vyzdvihl strukturalistické rozbory protiautomatické tendence básnického jazyka. Tyto strukturalistické rozbory se snaţil zahrnout i do marxistické 10

15 vědy (viz Strohs 1962: 140). Téţ chválil objev básnického ozvláštnění, které rušilo prozaický automatismus (viz Konrád 1980: 82). Můţe-li dialektický materialismus přejímat určité vědecké výsledky této školy, nemá to význam pouze teoretický: neboť běţí tu o výchovu spisovatele a to nejen v nové, socialistické společnosti-, spisovatele-bojovníka, jemuţ estetika přestává být platnou analýzou, slouţící jakési abstraktní pravdě, a stává se vědou, která pomáhá brousit nástroje změny světa, umění velitelské a společensky aktivní (tamtéţ: 87). Při kritice strukturalismu a formalismu Konrad neupadl do vlastní chyby, neignoroval společenské a historické souvislosti, v nichţ se strukturalismus vyvíjel. Konrad chápal strukturalismus (a s ním všechny směry, které mají příbuznou noetickou základnu, např. surrealismus) jako směry, které oddělily vnímání od poznání a v důsledku toho pak separovaly estetickou účinnost uměleckého díla od jeho významové účinnosti. Strukturalisté podle Konrada neviděli, ţe vnímání a poznání dialekticky splývaly, a ţe tyto dva vývojové stupně nešlo ostře oddělit. V boji proti formalismu a všem únikovým směrům pomáhal Kurt Konrad svými příspěvky probojovat heslo: Ztvárněte skutečnost. Ne skutečnost toho, co vnímáme pouze smysly, skutečnost naturalistickou, charakterisovanou povrchní fotografií (Janoušek 1956: 57). Přestoţe si Kurt Konrad velmi váţil Jana Mukařovského a obdivoval jeho vědeckou činnost, zvláště jeho díla zabývající se analýzou všech zvláštních prostředků, kterými pracuje literární dílo, nedokázal si odpustit kritiku noetické stránky Mukařovského strukturalistické metody. Zároveň Konrad odlišil strukturalismus Jana Mukařovského od sovětské formální metody. Konrad nesouhlasil například s izolací a atomizací tématu. Podle Konrada byl pro Mukařovského materiál básnického díla jeho téma a jazyk (soubor dorozumívacích prostředků). Umělecká forma díla pak pracovala deformací 12 a organizací 13. Téma analyzoval Mukařovský podle Konrada takto: nejniţší významová jednotka bylo slovo (= významový atom), nejniţší významový celek bylo syntagma (= molekula, skládající se ze slova určujícího a slova určeného). Soubor určitých syntagmat vytvořil motivy, jejichţ souborem bylo téma (viz Konrad 1980: 77). Konrad této teorii oponoval tím, ţe syntagma zbavené vazby v motivu se tak stane zcela nezávazným výrokem, stejně jako motivy zbavené logické vazby v tématu jsou pouhým nesouvislým materiálem stavebním (tamtéţ 1980: 78). Postupným rozkladem témat na atomy zbavil Mukařovský vzniklé motivy jejich reálné vazby k dané skutečnosti toto Konrad nazýval atomizace. Konrad soudil, ţe teprve logická vazba a vztah k realitě tvořily téma (viz tamtéţ: 78). Kvůli zmíněné izolaci nemohl Mukařovský postřehnout hnací síly společenského vývoje. Toto hlubší pojetí reality, tak jak to předvedl Konrad, bylo důleţité pro metodu socialistického realismu. Právě touto hloubkovou analýzou jsme mohli socialistický realismus odlišit od realismu starého, typu Flaubert či Zola. 12 Identické se Šklovského pojmem ozvláštnění. Konrad také u socialistického realismu zaznamenával určitou deformaci skutečnosti, ale na rozdíl od formalistického pojetí, socialistický realismus určoval rozměr a směr umělecké deformace pomocí vědy a jejích zákonů. 13 Systematičnost deformace jednotlivých prvků děje a korespondence tvárných prostředků (viz Konrad 1980: 77). 11

16 3. 3 Marxistická historiografie Tuto podkapitolu jsem se do své práce rozhodla zařadit, přestoţe marxistická historiografie nespadá do škatulky literární věda. Historiografii však můţeme vnímat jako pomocnou vědu literární, tedy vědu úzce související s literaturou. Historiografie zaujímala velkou část Konradovy tvorby 2. pol. 30. let, proto bych se o ni ráda ve stručnosti zmínila. V této oblasti Konradova zájmu můţeme pozorovat jeho sečtělost a znalost i starší české literatury. K historii měl Konrad blízký vztah. Nejdříve studoval lékařskou fakultu, ale po deseti semestrech studia si uvědomil, ţe se medicíně nechce věnovat a přestoupil na filozofickou fakultu. Na filozofické fakultě se seznámil s členy Historické skupiny a připojil se k nim. Tato skupina se hlásila k principům marxisticko-leninské filozofie. Spolupráce s Historickou skupinou pomohla Konradovi zlepšit techniku a metodiku historické práce. On jim na oplátku zprostředkoval své znalosti základních prací marxismu-leninismu. Jak uţ jsem zmínila dříve, Konrad byl povaţován za jednoho ze zakladatelů marxistické historiografie. Jeho práci v tomto odvětví tvořila tři hlavní díla - Španělská revoluce (1937), Svoboda a zbraně (1949) a Dějiny husitské revoluce (1964). Poslední kniha nebyla dokončena a stejně jako kniha Svoboda a zbraně vyšla aţ po Konradově smrti. Všechny historiografické studie vznikly na základě pečlivého a dlouhodobého studia a s vyuţitím cizojazyčné literatury. Konrad své poznatky průběţně uveřejňoval ve formě novinových článků v Tvorbě a v Haló novinách. V oblasti historického bádání došel nejdále z českých marxistů. Zejména v řešení otázek husitské revoluce a otázek historie vojenství. Kurt Konrad se studiu historie věnoval zejména v období po Mnichovu a za okupace. Uvědomoval si ohroţení Československa a snaţil se svými pracemi posílit sebedůvěru a národní uvědomění českého lidu. Nejlepší způsob posílení národního sebevědomí spatřoval v husitské revoluci, kdy český lid stanul v čele evropského vývoje (viz Janoušek 1956: 104). Konradovo zařazení předhusitství a husitství do kontextu evropských revolučních hnutí, zhodnocení městského charakteru husitství a vojenský rozbor patřily k neobyčejné zdařilým pracím a tvořily základ pro další bádání historiků. Zejména po druhé světové válce z Konradovy koncepce husitství vycházeli marxističtí historikové. Vyuţívali Konradův pečlivý výpiskový materiál 14, který svědčil o jeho hlubokých znalostech historie a také vypovídal o péči, kterou studiu historie věnoval (viz tamtéţ: 150). 14 Z Konradových výpisků opět vyplývá hluboká znalost literární, a to i znalost starší české literatury. Znal i parafrázoval především kronikářskou a cestopisnou produkci, např. Zbraslavskou kroniku, Dalimilovu kroniku, Husitskou kroniku Vavřince z Březové, Kristiánovu legendu aj. K jeho výkladům týkajících se husitství mu dopomohla četba spisů Husových předchůdců, satiry předhusitské, ale i spisy Husovy, Žižkovy a Chelčického. Konrad však nepracoval pouze s českou literaturou, v několika souvislostech citoval i Bibli. Ta pro něj byla významná především pro pochopení husitského biblismu (viz Kopecký 1988: 23). 12

17 4 Bedřich Václavek Bedřich Václavek je nám známý jako významný představitel vlivné a teoreticky fundované meziválečné skupiny marxistických literárních vědců. Soustavně se zabýval literární kritikou, marxistickou estetikou, literární historií a lidovou slovesností folkloristickou. Současně působil jako člen Komunistické strany Československa. Vedle činnosti vědecké a kritické vykonával práci propagátora, organizátora a publicisty. Působení na literárním i politickém poli bylo pro Václavka stejně důleţité. Dle jeho názoru jedno ovlivňovalo druhé. Souhrn Václavkova díla tvořilo téměř 2700 poloţek. Je to souhrn prací, které Václavek napsal během pouhých 20 let, které mu byly dopřány k legální vědecké činnosti. Byl to vědec specialista, profesionál. Představoval typ soustavné, o vědeckou metodu opřené kritiky, tíhnoucí spíš k článkům zobecňujícím a hlouběji analyzujícím neţ k věcem jednotlivým, na rozdíl od Kurta Konrada, který byl typem filozoficko-historického kritika, jehoţ pozornost se soustřeďovala k teorii, od Eduarda Urxe, který sledoval psychologii tvorby a zamýšlel se nad působením na čtenáře, a Julia Fučíka, rozvíjejícího kritiku šaldovsko-nejedlovského typu, psanou esejistickou formou, kritiku polemizující i proklamující (Vlašín 1979: 7). Václavkův vřelý vztah k literatuře se začal projevovat jiţ za jeho gymnaziálních studií. Hodně četl, psal prózu i verše a publikoval je ve studentských periodikách. Nebyl přesvědčeným marxistou hned od počátku. K marxistickému pojetí dospěl pomocí poctivého názorového vývoje. Jako začínající kritik publikoval v praţském deníku Československé noviny. Neomezoval se pouze na kritické články, ale psal i povídky, fejetony, básně, články o estetice či o divadle atd. Roku 1924 Václavek postupně přecházel od zaujetí proletářskou literaturou k poetismu, který se při svém vzniku orientoval marxisticky. Vnějším znakem Václavkovy inklinace k marxistické ideologii se stalo jeho členství v nově zaloţeném Brněnském Devětsilu (viz Vlašín 1979: 22). Koncem třicátých let vydal Václavek kontroverzní knihu Poezie v rozpacích (1930), ve které se snaţil sledovat vydělování estetické funkce z funkcí ostatních. Kniha se stala objektem ostrých tzv. generačních diskuzí, kdy docházelo k třídění a k diferenciaci na umělecké frontě. Po účasti na tzv. II. mezinárodní konferenci proletářských revolučních spisovatelů v Charkově (1930) opustil úzké hledisko avantgardistické a všechny své dosavadní zkušenosti a znalosti předal do boje o literaturu proletářskou, spojenou s boji dělnické třídy a komunistické strany. Stal se teoretikem socialistického realismu a ustanovil literární skupinu Blok. Začal vydávat její orgán čtvrtletník U-Blok ( ). Skupina Blok se tedy programově hlásila k socialistickému realismu a k mezinárodnímu protifašistickému hnutí. Chtěla odstranit izolaci socialistických spisovatelů a navázat kontakt se stejně smýšlejícími literáty především v Sovětském svazu a ve Francii. Usilovala také organizovat studium marxistické estetiky a uvádět překlady zahraniční revoluční literatury (tamtéţ: 188). Váţil jsem si vţdy hluboce tohoto statečného průkopníka nové kritiky u nás a přímo jsem trpěl tím, ţe jsme jeho dílu nedali ještě vše, co si zasluhovalo nejen vydání, ale i ţivého uplatnění Jsme tím povinni i Václavkově památce i naší literatuře, kritice, naší kultuře. Zdeněk Nejedlý (1953) 13

18 4. 1 Marxistická estetika ve Václavkově pojetí Projevy marxistické estetiky v Československu se začaly objevovat v období, které bylo charakterizováno značnou názorovou diferenciací. Tato estetika se pronikavě odlišovala od jednotlivých škol svou politicky zaloţenou podstatou. Snaţila se být vědeckým výrazem objektivních zájmů revoluční dělnické třídy a rodící se socialistické společnosti (Chvatík 1962: 18). Nejednalo se o školu v akademickém pojetí. Marxistická estetika se stala nástrojem výrazu nově se rodící společenské struktury. Byla především odrazem vlastního procesu zrození a vývoje socialistické kultury. Estetická funkce 15 byla povýšena na funkci hlavní, nejdůleţitější. Byla ztotoţňována s lyrismem, básnivostí. V estetické funkci byla spatřována podstata lidství, všestranně rozvinutý a harmonický projev člověka. V marxistické literatuře se estetika 16 definovala jako věda o estetickém osvojování skutečnosti člověkem (tamtéţ: 185). Václavek si uvědomil, ţe estetická funkce by měla být v rovnováze s ostatními funkcemi umění (např. sdělovací, noetickou aj.) V Marxově teorii byl estetický smysl analyzován jakoţto smysl pro vnímání krás okolí. Vše bylo těsně spjato se zkoumáním lidské činnosti, lidské práce a jejího přetvářejícího vlivu na člověka. Marx vyslovil myšlenku, ţe člověk na rozdíl od zvířete uměl produkovat a dovedl dát objektu náleţitou míru, formoval podle zákonů krásy. Estetická hodnota 17 a estetično byly v marxistické estetice schopny trvale obohacovat a rozvíjet lidské subjektivní podstaty v kontextu momentů smyslových, emocionálních a intelektuálních. Literatura byla schopna vyslovovat nejhlubší zájmy člověka, současně byla schopna objevovat vztah člověka ke skutečnosti, osvěţit lidské vidění (viz tamtéţ: 20). Nová etapa ve vývoji marxistické estetiky je spjata těsně s leninskou etapou vývoje marxismu jakoţto teoretického výrazu epochy imperialismu a proletářských revolucí (tamtéţ: 23). Do této etapy vstoupil Bedřich Václavek jako jeden z průkopníků, vedle Kurta Konrada či Julia Fučíka. Václavek byl toho názoru, ţe o marxistické estetice nelze mluvit bez skutečné znalosti dialektického materialismu, ani bez skutečné znalosti umění. Proto se při studiu estetiky soustředil i na soustavné studium umění obecně. Chvatík se domnívá, ţe Bedřich Václavek nenáviděl abstraktní estetické poučky. Václavek se obával, ţe rodící se literatura ztrácela estetickou hodnotu. Všímal si toho zejména u napjaté atmosféry románu, která byla docílena dějem. Děj se stal pouhou záminkou. Nevznikaly romány, které by líčily podrobně všechny události. Autor díla u čtenáře probouzel osvojovací a vnímací schopnosti, tím ale zároveň sniţoval čtenářovu potřebu děje. Důraz se kladl na autorův mikrokosmos a analýzu lidské duše. Próza se tak stala čistě lyrickou. Měla poetickou funkci, a naopak ztratila funkci sociální směny zpráv. Tu po románu přebral speciálně organizovaný útvar ţurnalistika. Václavek tuto transformaci románu nazval krise epické prósy (Václavek : 480). Do prózy pronikal humor, satira, to vše ale na úkor látkové prázdnosti. Nedostatek motivů musel autor vykompenzovat dokonalostí tvárné práce. Román se snaţil upoutat netradičními výjevy (kriminalistika, nadpřirozené jevy) nebo uvědoměle rozkládal děj (absurdní próza). 15 Dle Jana Mukařovského - funkce, kdy byl předmět izolován od všedních souvislostí a měl za úkol u adresátů vyvolat pocit libosti. 16 V nejobecnějším významu byla estetika chápana jako teorie krásna a umění. 17 Jan Mukařovský ji chápal jako vlastnost věci zaměřené na vyvolání libosti. 14