1. ÚVOD LITERÁRNÍ P

Transkript

1 OBSAH 1. ÚVOD LITERÁRNÍ PŘEHLED HISTORIE PĚSTOVÁNÍ Červený rybíz Černý rybíz VÝZNAM PĚSTOVÁNÍ NÁROKY NA PĚSTOVÁNÍ Klimatické faktory Edafické faktory Topografické faktory Biotické faktory Antropogenní faktory STAVBA RYBÍZOVÉHO KEŘE ZPŮSOBY PĚSTOVÁNÍ Výsadba rybízu ZÁSADY ŘEZU RYBÍZU Tvarovací výchovný řez červeného rybízu Udržovací a zmlazovací řez červeného rybízu Tvarovací výchovný řez černého rybízu Udržovací a zmlazovací řez černého rybízu VÝŽIVA RYBÍZU Hnojení organickými hnojivy Hnojení anorganickými - průmyslovými hnojivy OCHRANA VŮČI CHOROBÁM A ŠKŮDCŮM OCHRANA VŮČI PLEVELŮM ZPŮSOBY SKLIZNĚ POPIS ODRŮD Odrůdy červeného rybízu Odrůdy černého rybízu MATERIÁL A METODIKA CÍL PRÁCE VÝNOSY A ZTRÁTY RUČNÍ SKLIZNĚ STATISTICKÉ ZPRACOVÁNÍ Model znáhodněných bloků (pro jednofaktorové pokusy) Analýza rozptylu Mnohonásobná porovnání metoda následného testování EKONOMICKÉ ZHODNOCENÍ MAPOVÉ PŘÍLOHY CHARAKTERISTIKA HODNOCENÝCH ÚZEMÍ LOKALITA PROSEČ Lokalizace a administrativní příslušnost lokality Proseč Geologické podloží Geomorfologie Pedologie Klima Výrobní oblast bramborářská LOKALITA KUTŘÍN Lokalizace a administrativní příslušnost lokality Kutřín Geologické podloží Geomorfologie Pedologie Klima... 40

2 4.2.6 Výrobní oblast bramborářská CHARAKTERISTIKA ZEMĚDĚLSKÉHO PODNIKU NÁZEV A ADRESA PODNIKU CELKOVÁ VÝMĚRA PODNIKU PŘEHLED ROSTLINNÉ A ŽIVOČIŠNÉ VÝROBY Zaměření rostlinné výroby Zaměření živočišné výroby VÝSLEDKY AGROTECHNIKA PĚSTOVÁNÍ RYBÍZU Založení sadu Přehled prací před výsadbou Výsadba Přehled vysázených odrůd První rok po výsadbě Přehled prací Druhý rok po výsadbě Přehled prací Třetí rok po výsadbě Přehled prací Další roky po výsadbě Přehled prací Likvidace sadu v roce po výsadbě Přehled prací Seznam používaných pesticidů (SISPO) Herbicidy Fungicidy Insekticidy a akaricidy Seznam používané mechanizace VÝNOSY A ZTRÁTY RUČNÍ SKLIZNĚ Výnosy červeného rybízu Přehledová tabulka výnosů červeného rybízu Výnosy černého rybízu Přehledová tabulka výnosů černého rybízu Ztráty červeného rybízu Přehledová tabulka ztrát červeného rybízu Přehledová tabulka ztrát červeného rybízu v procentech Souhrnná tabulka výsledků červeného rybízu Ztráty černého rybízu STATISTICKÉ VÝSLEDKY Analýza rozptylu Tukeyův test EKONOMICKÉ ZHNODNOCENÍ Červený rybíz Černý rybíz DISKUSE ZHODNOCENÍ VÝSADBY A AGROTECHNIKY RYBÍZU VÝNOSY A ZTRÁTY RYBÍZU EKONOMICKÉ ZHODNOCENÍ ZÁVĚR POUŽITÁ LITERATURA PŘÍLOHY GRAFICKÉ PŘÍLOHY FOTOGRAFICKÁ DOKUMENTACE MAPOVÉ PŘÍLOHY

3 1. ÚVOD Rybíz je nejvíce rozšířený druh drobného ovoce, který je žádanou surovinou pro domácí i zpracovatelský průmysl. Drobné ovoce pěstujeme především pro jejich plody. Rybíz sehrává důležitou úlohu při zajišťování dieteticky příznivé skladby výživy člověka. Tato diplomová práce popisuje zhodnocení pěstitelského způsobu výsadby rybízu v zastoupení červených a černých odrůd na lokalitě (Proseč, Kutřín), současně s posouzením používané agrotechniky včetně sklizně. Při zvyšování produkce rybízu je třeba dodržovat nejvhodnější technologické postupy od výsadby přes ošetřování, sklizeň a manipulaci až po jejich realizaci. Celou agrotechniku pěstování zaměřujeme k dosažení nejlepších výsledků v co nejkratší možné době a při pokud možno nejnižších nákladech. Rovněž posuzuje odrůdovou skladbu a výnosové ukazatele vysázených odrůd. Popisuje 7 odrůd červeného rybízu ( Vitan, Detvan, Vierlandenský, Rondom, Holandský červený, Losan a Heinemannův pozdní ) a 3 odrůdy černého rybízu ( Öjebyn, Otelo a Titania ). Celý text doplňují grafické, mapové, tabelární a fotografické přílohy. 9

4 2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 HISTORIE PĚSTOVÁNÍ Červený rybíz První známé vyobrazení rybízu z Mohučského herbáře pochází z roku V roce 1230 jsou zmínky od Simona Januensia, na začátku 15. století v latinsko-německém glosáři. Ve 14. století se začal pěstovat jako léčivá rostlina, pravděpodobně v západní Evropě. Vyobrazení rybízu bylo nalezeno i v holandských drobnomalbách z konce 15. století. V knize Gearde der Sundheit v roce 1492 byl již popsán způsob pěstování rybízu, avšak úplně první popis se připisuje J. Ruelliovi v roce Nejdříve byl popsán druh Ribes vulgare a až v roce 1561 popsal Conrad Gesner keř Ribes petraeum, který našel ve Švýcarsku blízko Bernu a doporučil jej k pěstování. Poměrně brzy se objevilo několik kříženců s tímto druhem, k nimž náleží např. nejstarší dnes pěstovaná odrůda Holandský červený pravděpodobně z roku Nejstarší odrůdy odvozené převážně od druhu R. rubrum L. p. p. sensu Jancz a vzniklé křížením s dalšími druhy pocházejí pravděpodobně z konce 18. a začátku 19. století z Itálie a Francie. Ze západní Evropy se šířilo pěstování do dalších zemí, zejména na sever a do Německa. Na jihu Evropy, kde mu nevyhovovaly přírodní podmínky, se rybíz rozšířil daleko méně. O počátcích pěstování rybízu u nás nejsou dochovány přesné zprávy, je však pravděpodobné, že byl znám již v 16. století. Podobně jako ostatní druhy šířil se k nám především z Německa, zprvu do klášterních a zámeckých zahrad (DUŠKOVÁ, KOPŘIVA, 2002; BLATTNÝ a kol., 1971) Černý rybíz Černý rybíz byl znám jako význačná léčivá rostlina již ve středověku. Pěstování černého rybízu začalo nejdříve v Rusku. Dle Dubenského (1887) byl rybíz v Rusku pěstován dokonce již v 11. století. Již v 15. století byl v okolí Moskvy pěstován černý rybíz v sadech a dovážen na trh do Moskvy. Kultura v severozápadní Evropě začala později, údajně v r. 1588, a není jisté, zda tehdy pěstované rostliny nepocházely z Ruska, odkud je mohli dovézt obchodníci. 10

5 Ve střední Evropě (Německo, Československo) jsou zmínky o černém rybízu již ze 16. století. V r popisuje Bauckin pěstování černého rybízu ve Francii a Itálii, ale k širšímu pěstování v Evropě, zvláště západní, dochází až asi v druhé polovině 18. století, když byly rozpoznány a popsány léčivé účinky černého rybízu. Další rozvoj lze sledovat asi v polovině 19. století, kdy se ve větší míře uplatňuje černý rybíz pro výrobu vína. Od té doby je vzestup jeho pěstování trvalý, zvláště když byla zjištěna jeho vysoká nutriční hodnota vysoký obsah vitaminu C (BLATTNÝ a kol., 1971). 2.2 VÝZNAM PĚSTOVÁNÍ (BLATTNÝ a kol., 1971) uvádí, že význam ovoce spočívá především v jeho vysoké hodnotě nutriční, neboť je jedním z nejdůležitějších zdrojů vitaminů a esenciálních minerálií. V tomto směru je drobné ovoce zvlášť významné, neboť většina druhů má např. dosti vysoký obsah vitaminu C a černý rybíz náleží dokonce mezi ovocné druhy vůbec nejbohatší na tuto tak nezbytnou složku v naší výživě. Vysokou kalorickou hodnotu ovoce nemá, neboť ve většině druhů je poměrně nízký obsah kalorigenních látek glycidů, tuků a látek dusíkatých. (HRIČOVSKÝ, 1988) uvádí, že v čerstvém ovoci bývá obvykle vysoký obsah vody, pohybující se kolem 80%. Celkový obsah cukrů se pohybuje mezi 2,5 10%. Rybíz se liší od většiny druhů ovoce i tím, že obsahuje málo disacharidů (sacharózy), přičemž je rozhodující obsah vysoce hodnotných monosacharidů (glukóza, fruktóza). Z polysacharidů se vyskytují pektiny, celulóza a škrob, které jsou přítomný v nezralém ovoci a při dozrávání se enzymaticky štěpí na cukry. Obsah pektinových látek bývá od 0,1 do 1,6%. Průměrný obsah tuků v rybízu se pohybuje od 0,5 do 1,7%, bílkovin od 0,9 do 1,9%. Z aspektu výživy člověka je v rybízu důležitý obsah vitamínů, zejména však vitamínu C, který se v plodech vyskytuje na 95% v redukované formě kyseliny L- askorbové. Rybíz je zajímavý i po obsahové stránce flavonoidních látek, provitamínu A a vitamínů skupiny B. Údaje o obsahu minerálních látek se dosti rozcházejí. Z jednotlivých druhů je na minerální látky nejbohatší černý rybíz. Poměrně vysoký je v něm obsah organických kyselin (1 4%), které mají bakteriostatické, popř. baktericidní účinky. Pro určení vhodnosti na zpracování je důležitý i obsah tříslovin, který se u rybízu pohybuje od 0,8 do 0,42%, i zastoupení antokyanů, které mají význam jako přírodní červená barviva (červený a černý rybíz). 11

6 2.3 NÁROKY NA PĚSTOVÁNÍ BLATTNÝ a kol., (1971) uvádí, ekologické faktory, jež jako celek tvoří vnější prostředí, umožňující rostlinám normální růst a vývoj pouze tehdy, odpovídají-li nárokům daného druhu, přizpůsobeného vlivem dlouhodobého vývoje určitým podmínkám. V přírodě působí ekologické faktory: - klimatické: teplo, světlo, voda - edafické: půda, živiny - topografické: zeměpisná poloha, nadmořská výška, tvar povrchu - biotické i antropogenní vždy společně, a jako takové je třeba je posuzovat Klimatické faktory Teplo je všeobecnou základní podmínkou růstu, který je možný v určitém teplotním rozmezí. Při posuzování potřeby tepla jednotlivých druhů bereme v úvahu základní požadavky na nejnižší a nejvyšší teploty, při kterých rostliny mohou vegetovat a růst; teploty, při kterých raší, zakořeňují, shazují list; teploty, při nichž dochází k mrazovým poškozením dřeva, pupenů, kořenů, květů, plodů; teploty, při nichž dochází k nezvratným změnám mrazového původu, po nichž rostliny odumírají. V našich klimatických podmínkách vyhovují jednotlivým druhům dále uvedené průměrné roční teploty: Rybíz červený 6 8 o C Rybíz černý 7 9 o C Avšak pro posouzení vhodnosti stanoviště nestačí pouze průměrné roční teploty oblasti, je třeba znát mikroklimatické poměry stanoviště, především v době květu, v době zvýšené citlivosti vůči poklesům teplot. Světlo je další nezbytný klimatický faktor umožňující průběh fotosynthetické asimilace. Příznivě působí na tvorbu barviv v plodech a silně ovlivňuje intenzitu zbarvení plodů. Důležitý je vliv osvětlení na plodnost. Černý rybíz vyžaduje přímé osvětlení, proto se má vysazovat zásadně jako monokulturní plantáže. Dají nejen vyšší výnosy, ale i vyzrávání dřeva a odolnost proti zimním mrazům se zlepší. Červený rybíz snáší zastínění poměrně dobře. V našich klimatických podmínkách není zpravidla působení světla nadměrné, zvláště ne světla přímého, a proto se musí dbát o dobré využití světla nepřímého především vhodnou volbou stanoviště, optimálním sponem a správným řezem koruny. 12

7 Voda náleží k nezbytným vegetačním faktorům a má rozhodující vliv na život rostlin. Význam vody je velmi široký: je nezbytným stavebním materiálem pro stavbu rostlinného těla, je nositelem rostlinných živin v půdním roztoku, je prostředím, v němž se u rostlin uskutečňuje většina životních pochodů, je regulátorem teploty uvnitř rostlinného organismu a ovlivňuje silně vlastnosti půdy. Největší potřebu vody mají popisované druhy v době intenzivního růstu letorostů, nasazování plodů a dozrávání plodů. Spotřeba závisí samozřejmě na dalších vegetačních faktorech, především teplotě, která ovlivňuje transpiraci. U nás je potřeba vláhy obvykle kryta pouze přirozenými srážkami, a proto je roční průměrná výše srážek důležitým ukazatelem vhodnosti určité oblasti pro pěstování jednotlivých popisovaných druhů. Rybízy červené jsou náročnější na množství srážek a vyžadují vyšší vlhkost vzdušnou. Černý rybíz je na množství srážek méně náročný. BLAŽEK a kol., (1998) však uvádí, že černý rybíz vyžaduje dostatek vláhy a velmi dobře využije doplňkovou závlahu v mladší výsadbě i v plné plodnosti. BLATTNÝ a kol., (1971) uvádí že, sníh jako zimní forma srážek je v kulturách drobného ovoce velmi vítán, neboť zabraňuje poškození mělce uložených kořenů a při pomalém tání vytvoří bohatou zásobu zimní vláhy pro jarní růstové období. Velká množství sněhu mohou někdy působit nepříznivě ovšem nepřímo. Zpravidla k poškození výsadby nedojde (jsou-li keře řádně prořezány a stromky přivázány), ale sníh může bránit provádění zimního řezu. Dochází pak k velké pracovní špičce ve velkých plantážích velmi těžko zvládnutelné, neboť období pro řez se značně zkrátí. Kromě srážek dešťových nebo sněhových je pro rostliny zdrojem vody také spodní voda v půdě. Půdy s příliš vysokou hladinou spodní vody, kde dochází až k zamokření, drobnému ovoci nevyhovují pro nadměrnou vlhkost a nedostatek vzduchu v půdě. Keře trpí chlorozami, jsou náchylnější k mrazovým poškozením, snáze podléhají chorobám. Nejlépe vyhovuje střední hloubka spodní vody 0,7 0,9 m. Hloubka spodní vody a obsah vody v půdě mají vliv na kořenovou soustavu rostlin. V půdách bohatě zásobených vláhou rostou kořeny mělce, více méně vodorovně. Naopak v půdách sušších rostou alespoň některé kořeny hlouběji. Sucho působí nepříznivě především v určitých růstových fázích. Nejchoulostivější je červený rybíz v době květu, kdy při trvale nízké relativní vlhkosti vzduchu je ztíženo opylování. V té době dochází někdy k tak silnému poškození, že může být budoucí sklizeň 13

8 vážně ohrožena. V dalších fázích je sucho nebezpečné zejména v době plného růstu bobulí až počínajícího vybarvování bobulí. Při trvalém, citelném nedostatku vláhy bobule předčasně ukončují růst a předčasně vybarvují. Úroda je jednak daleko nižší, jednak je nepříznivě ovlivněna i kvalita, neboť takové bobule mají nepoměrně méně cukrů než bobule normálně vyzrálé Edafické faktory Půda jako základní součást životního prostředí ovocných rostlin má význam zcela mimořádný. Správné posouzení půdy, nejen ornice, nýbrž i vrstvy podorniční a spodiny, a správný výběr půd pro jednotlivé druhy náleží bezesporu k nejdůležitějším opatřením při volbě stanoviště pro tržní výsadbu. Je nezbytné zásobit půdu před výsadbou dostatečným množstvím organických hnojiv, ať již hnojení hnojem, zaoráním zeleného hnojení (případně vícekrát za sebou) delší dobu před sázením nebo použitím kompostu při sázení. Pravidelné zásobování půdy organickými hnojivy, které současně dodává do půdy i velké množství užitečných mokroorganismů, zvyšuje a udržuje biologickou činnost půdy na žádoucí výši. Rybíz červený vyžaduje především půdy vlhčí ne zamokřené, ale vzdušné a kypré. Nejlépe vyhovují půdy hlinité, hlinitopísčité, písčitohlinité, ale hodí se i půdy písčité, mají-li dostatek vláhy a humusu. Horší jsou půdy jílovitohlinité, které vyžadují stálé kypření. I půdy mělčí a podzolované, pokud jsou dostatečně vlhké, je možno použít. Kyselá reakce půdní jim vyhovuje dobře, lépe než zásaditá; v rozmezí 5,5 7,5 ph rostou výborně. Přímé vápnění však snášejí dobře. Rybíz černý snáší půdy těžší, hlinitojílovité i půdy lehké, humusní. Na půdní vlhkost je méně náročný než červený, lépe mu však vyhovují půdy s větší hloubkou propustné vrstvy. Na podzolovaných půdách se daří hůře než rybíz červený. Mírně kyselá reakce mu vyhovuje nejlépe, ale nemá v tomto směru zvláštních nároků. Minerální živiny. K normálnímu vývoji a růstu potřebují rostliny 10 základních prvků makrobiogenních (uhlík, kyslík, vodík, dusík, fosfor, draslík, vápník, síru, železo, hořčík) a nejméně 6 prvků mikrobiogenních (mangan, zinek, bor, měd, jod, chlor), které mají být k dispozici ve správném množství a optimálním poměru. 14

9 Všechny druhy drobného ovoce jsou náročné na minerální živiny makro i mikrobiogenní. Trpí-li rostliny nedostatkem některého prvku, projeví se to zpravidla dosti zřetelnými příznaky na rostlině, zvláště na listech, případně i letorostech, květech, celkovém růstu atd. Pro stanovení správného množství, jež má být v kultuře dodáno, je třeba znát nejen požadavky pěstovaného druhu, nýbrž i minerální složení půdy, aby mohlo být dodáno patřičné množství hnojiv v optimálním poměru Topografické faktory Větší vliv než zeměpisná šířka má u nás pro pěstování drobného ovoce zeměpisná délka, podle níž se mění ráz klimatu od západu republiky směrem k východu. Avšak ani tyto rozdíly od klimatu ovlivněného více přímořskými vlivy (v Čechách a na Moravě) až po klima, ovlivňované vnitrozemskými vlivy (jižní a východní Slovensko) nejsou tak výrazné a umožňují pěstování všech hlavních druhů drobného ovoce téměř ve všech našich krajích. Mnohem významnějším činitelem na našem území je nadmořská výška a velká členitost území. Pro odrůdy červeného rybízu odvozené od druhu Ribes petraeum Wulf., vyhovují lépe polohy vyšší i podhorské. Je to zpravidla ve výši od m.n.m., ale lze je v některých oblastech pěstovat i ve vyšších polohách dokonce okolo 1000 m.n.m. Černému rybízu na našem území vyhovují nejvíce polohy nížinné, sušší, kde je menší nebezpečí pozdních mrazů v době květu. Proto by výsadby černého rybízu měly být zakládány nejvýše do 350 m.n.m. a jen vyjímečně do 400 m.n.m. Členitost terénu je dalším velmi výrazným topografickým faktorem, jež ovlivňuje mikroklimatické poměry, tak významné právě pro drobné ovoce. Při vlastním výběru polohy dává se zpravidla přednost plochám rovinným, a to především pro snazší obdělávání půdy. Členitost terénu velmi významně může ovlivnit působení pozdních jarních mrazů. Zásadně se musíme vyhýbat mrazovým polohám, a to zejména u rybízu černého, ale i u citlivějších odrůd rybízu červeného. Zvláště mrazové kotliny jsou nebezpečné, ale i větrné polohy, kde mohou působit velké škody mrazivé větry. 15

10 2.3.4 Biotické faktory Vliv biotických faktorů lze zjednodušeně rozdělit na škodlivé vlivy chorob a škůdců, na příznivé vlivy některých živočichů, např. včel a na vzájemné vlivy rostlin ve výsadbě Antropogenní faktory Vlivy a zásahy člověka se v životě rostlin významně uplatňují. V pozdější době a zvláště ve XX. století jsou zásahy do života rostlin velmi hluboké a záměrně prováděné za účelem získání nových odrůd (kultivarů). U drobného ovoce vznikla zásahem člověka většina dnešních pěstovaných odrůd. Avšak původní zásah křížení - v mnohých případech nestačil k trvalému udržení vysoké kvality a úrodnosti odrůd právě u drobného ovoce, které se množí téměř výhradně vegetativním způsobem. Při tomto způsobu často vznikají méně hodnotné typy. Proto k významným zásahům u odrůd popisovaných druhů náleží provádění výběrů nejlepších typů nemluvě o základních opatřeních pěstebních a ochranných. 2.4 STAVBA RYBÍZOVÉHO KEŘE Podle HRIČOVSKÉHO (1988), rybíz tvoří víceleté keře vzpřímeného až rozložitého vzrůstu. Na keři rybízu je možno rozlišit tyto výhony a větve: základní výhony - vyrůstající z pupenů na úrovni kořenového krčku a z kmínku nad ním. Říkáme jim též obnovovací nebo omlazovací výhony. V prvním roce vytvářejí tzv. sekundární obrost jen ojediněle. Období intenzivního narůstání letorostů (budoucích základních výhonů) bývá koncem května až začátkem června, základní větve vyrůstají ze základních výhonů, vlkovité větvičky vyrůstají též ze základních výhonů nebo ze základních větví, větvičky prvního, druhého, třetího, a dalších stupňů rozvětvování vyrůstají na základní nebo vlkovité větvičce, plodné větvičky představují krátké útvary s generativními pupeny. 16

11 Na základních výhoncích známe tzv.: růstové pásmo (spodní část, na níž se později vyvinou silné kosterní výhony). růstovo-plodné pásmo (střední část s růstovými a dobře vyvinutými květními pupeny). plodné pásmo (horní část základního výhonu s převládajícími květonosnými pupeny). Na větvičce, která ukončila vegetaci ve vhodné době (bez nepříznivého zásahu vnějších činitelů), je vrcholový pupen obvykle růstový. Základní výhony v prvním roce narůstají zejména u černého rybízu až do délky 1 m; výhony vyrůstající v následujícím roce jsou již kratší a v dalších letech jejich růst ustává jen na několik desítek milimetrů. Produktivní období vlkovitých větviček je kratší než u větviček vyvinutých za základních výhonů. Náhradní výhony se tvoří zejména u červeného rybízu jen z pupenů rozmístěných na dostatečně silných přírůstcích. Pupeny černého rybízu jsou vegetativně generativní, čili smíšené (při normálním růstu se z takového pupenu vyvine hrozen květů a jeden, zřídka dva až tři letorosty). Červený rybíz plodí zejména na kyticovitých větvičkách. Květní pupeny jsou rozmístěny na bocích větviček a jsou smíšené (vegetativně generativní). Květy červeného rybízu jsou nevýrazné, oboupohlavné, světle žlutozelené až načervenalé a u černého rybízu i nafialovělé. Jednotlivé kvítky jsou talířovitého nebo miskovitého až zvonkovitého tvaru a jsou v závislosti na botanickém druhu i odrůdě nakupené v různě hustých a různě dlouhých hroznech. Kvetou velmi brzy, obvykle od druhé poloviny dubna. Délka kvetení závisí na odrůdě a stanovišti (rozhodujícími jsou teplota a vláha) a je 8 až 20 dnů. Bobule jsou kulaté, na vrcholu se zbytkem číšky. Kořenová soustava rybízu je středně silná až silná. Kořeny zpočátku (po výsadbě keře) rostou mělce do šířky, později po celé ploše pod keřem a někdy i za okraj korunky keře. Síť drobnějších kořenů se vytváří asi do hloubky 0,20 m. Na kořenech nejsou pupeny, proto nevytvářejí ani odnože, ale všechny základní výhony vyrůstají, jak jsme již uvedli, z kořenového krčku a z kmínku nad ním. Nadzemní dřevo rybízu snadno zakořeňuje (i v takovém případě, kdy se půdy jen dotýká). 17

12 2.5 ZPŮSOBY PĚSTOVÁNÍ Každá ovocná rostlina potřebuje k plnému rozvoji dostatečnou výživnou plochu jak v části kořenové, tak i v nadzemní. Veliká plodnost je podmíněna mohutnou a hlubokou kořenovou soustavou (VÁVRA a kol., 1961) Dle BLATTNÉHO (1971), u rybízu rozlišujeme dva základní typy výsadby: A) volně rostoucí keře ve čtvercovém sponu, obdélníkovém sponu a v pásech B) drátěnky Nejběžnější formou jsou volně rostoucí keře, s nimiž se setkáváme prakticky ve všech našich plantážích a zahrádkách. Stromky rybízové se používají výhradně v malých zahrádkách a pro větší výsadby se nedoporučují. Pro velkovýrobu se podle HRIČOVSKÉHO (1988), doporučuje jednotný typ výsadby ve formě pásové výsadby keřů ve sponu 3 3,5 x 0,6 0,8 m, podle habitusu a intenzity růstu odrůdy, to je 3571 až 5555 kusů keřů na hektar. Tento typ výsadby se doporučuje vzhledem k možnosti mechanizace při sklizni kombajnem. Ale ani za předpokladu ruční sklizně by spon neměl být řidší, než 3,5 1 m. Mimo klasických výsadeb se spíše jen v zahrádkářské praxi používají i tyto způsoby: stromkový tvar rybízu s vlastním kmínkem stromkový tvar rybízu s kmínkem z meruzalky zlaté borminský způsob pěstování rybízu rýnský způsob pěstování rybízu Výsadba rybízu Nejvhodnějším obdobím pro výsadbu rybízu je podzim. Na podzim vysázené keře nebo stromky jsou na jaře při rašení ve vývoji rychlejší, využívají zimní vláhu a intenzita jejich růstu je mnohem větší než po vysázení na jaře. Když pro jakoukoliv příčinu nemůžeme sázet na podzim, sázíme brzy na jaře. Keře rybízu sázíme alespoň mm hlouběji než rostly ve školce (místo, kde se rozvětvují, by mělo být alespoň 50 mm pod povrchem půdy. Kořeny nesmějí zaschnout (HRIČOVSKÝ, 1988). 18

13 2.6 ZÁSADY ŘEZU RYBÍZU Řez je jedním z nejdůležitějších zákroků v komplexu agrotechniky ovocných dřevin. Řezem dáváme ovocné dřevině tvar a udržujeme rovnováhu mezi růstem a plodností v celém údobí jejího života. Řez přirozeně nemůže být vždy stejný, ale musí se řídit celým komplexem činitelů. Především musí respektovat podmínky prostředí (půda, zásoba vláhy, úroveň výživy atd.) a odrůdu. Musí však také odpovídat životnímu období ovocné dřeviny i jejímu celkovému stavu (KYNCL, 1980) Tvarovací výchovný řez červeného rybízu S tvarovacím řezem začínáme ve druhém roce po výsadbě. V předjaří (únor až březen) ponecháme podle vitality keřů 7 až 8 výhonů a větvičky v závislosti na odrůdě se zkrátí o čtvrtinu. Musí být symetricky rozložené a neměly by si navzájem vadit. Stejným způsobem se postupuje i ve třetím roce. Počet tříletých i ostatních větviček se přizpůsobuje celkové kondici keřů. Koncem třetího roku od výsadby mají mít dobře tvarované keře 5 až 6 jednoletých, 5 až 6 dvouletých a 3 až 5 tříletých větví (DUŠKOVÁ, KOPŘIVA, 2002) Udržovací a zmlazovací řez červeného rybízu Řez volně rostoucích keřů Ve čtvrtém roce po výsadbě a po správném výchovném a tvarovacím řezu začíná červený rybíz plně plodit. Abychom udrželi rovnováhu mezi růstem a plodností, přistoupí se k udržovacímu řezu. Předpokladem je také plnohodnotná výživa a zavlažování. Boční větvičky prvního a druhého stupně se nezkracují, aby se nesnížil výnos. Přírůstky by neměly být kratší než 0,15 až 0,20 m. Při řezu během plodnosti odstraňujeme i poškozené větve a také větve, které keř zahušťují. Rovněž není žádoucí, aby se keř uprostřed příliš prosvětlil, protože ztrácí plodící část větví a snižuje se tím výnos. Po sklizni v šestém roce pak keře zmlazujeme. Nejprve se řezem odstraňují nejstarší větve těsně u země. Zmlazování keřů se provádí v rozpětí 2 až 3 let, tím lze zabránit přílišnému snížení výnosu. Před zmlazovacím řezem je třeba na podzim zapravit do půdy kompost nebo chlévský hnůj a v předjaří přihnojit rostliny průmyslovými hnojivy, což podpoří růst mladých výhonů. Po sklizni se odřeže asi třetina nejstarších, již oplozených větví. Ponechají se dobře postavené a silné výhony, které v předjaří podle potřeby zkrátíme o třetinu. Ve druhém roce zmlazování se odřeže další třetina větví a nové 19

14 ponechané výhony se opět zkrátí. Nadbytečné a slabší výhony se odstraňují. V následujícím roce (třetí rok zmlazování) odstraníme zbytek přestárlých větví. Po zmlazení celého keře dbáme o udržovací řez (DUŠKOVÁ, KOPŘIVA, 2002) Tvarovací výchovný řez černého rybízu Úkolem výchovného řezu je vypěstování keře s potřebným množstvím jednoletých, dvouletých, tříletých nebo víceletých větviček. Jejich počet závisí na sponu výsadby. Při tradičním způsobu pěstování, to znamená po výsadbě dvouletého keře na podzim, všechny výhony v předjaří (od poloviny února do poloviny března) zkrátíme na 2 až 3 pupeny, aby se vyvinuly silné výhony pro založení koruny keře. Pokud vysazujeme jednoleté keře, výhony po výsadbě nezkracujeme. Urychlíme tak nástup plodnosti o jeden rok. Na správně vypěstovaném keři mají vyrůstat 1 až 3 kosterní větve různého věku, a to od jednoletých výhonů až po čtyřleté větvičky. Nejmladších výhonů by mělo být o 1 až 2 více než kosterních větví. Ve druhém roce vybereme v únoru až březnu 5 až 6 nejsilnějších a nejvhodněji postavených výhonů, delších než 0,4 m, pokud jich má keř dostatek.výhony přebytečné, především slabé, se odřezávají. Na ponechaných výhonech vrcholy nezkracujeme. Ve třetím roce je na hlavních větvičkách vytvořen již boční obrost. V období vegetace, nejlépe na začátku června, se zaštípnutím odstraňují všechny nadbytečné nové letorosty, vyrůstající z podzemní i spodní části keře. Boční obrost, který směřuje dovnitř keře, lze zkrátit na 0,15 m. Koncem třetího a začátkem čtvrtého roku od výsadby má být na dobře tvarovaném keři 5 až 6 jednoletých, 5 až 6 dvouletých a 3 až 5 tříletých větví. Tím končí tvarovací čili výchovný řez. Letním řezem odstraňujeme nejslabší a nepravidelně rozložené letorosty (DUŠKOVÁ, KOPŘIVA, 2002) Udržovací a zmlazovací řez černého rybízu U černého rybízu se tyto řezy navzájem prolínají. Jejich úkolem je udržet korunu keře v takovém stavu, aby se prodloužila plodnost, keř nepřehoustl, a tím se nesnížila výnosnost a nezhoršila se kvalita bobulí. Každý rok po sklizni úrody je třeba odstranit tříleté až čtyřleté větvičky (červenec). Ponechané nové letorosty mohou tak v prosvětleném keři lépe vyzrát a v budoucím roce přinést úrodu. V tomto období můžeme odstranit i polámané, nemocné, zasychající nebo přehušťující větvičky. 20

15 Často se setkáváme se starými, přehuštěnými keři černého rybízu, z nichž vedle toho, že zabírají velkou plochu, sklízíme jen velmi malou úrodu. Aby takové keře znovu bohatě plodily, musíme kromě zlepšené výživy odstranit nejstarší větve (poznáme je podle tloušťky a tmavší, až černé barvy). Je-li keř velmi přehuštěný, je vhodnější zmlazování rozložit na období dvou až tří let. Na správně tvarovaném keři černého rybízu má být obvykle větví různého věku, ne starších 4 let (ve velkovýrobě tří let). U černého rybízu je pro velikost výnosu vhodnější prosvětlovat keře, než zkracovat větve (HRIČOVSKÝ, 1988). 2.7 VÝŽIVA RYBÍZU Vyšší zelené rostliny, ke kterým patří i bobuloviny, čerpají z půdního roztoku dusík, fosfor, draslík, vápník, hořčík, síru, železo, mangan, zinek, měď, molybden, bór i další prvky v minerální formě jako kationy, například K +, Ca ++, a aniony NO - 3, H 2 PO - 4. Všechny tyto prvky až na dusík se nacházejí v horninách, ze kterých vzniká půda zvětráváním a půdotvornými procesy (DUŠKOVÁ, KOPŘIVA, 2002) Hnojení organickými hnojivy Před vysázením rybízu, jakož i ostatních ovocných druhů na nově přidělené půdě, kde se více let nehospodařilo, se doporučuje alespoň dva roky věnovat zlepšení půdy (HRIČOVSKÝ, 1988). Organickými hnojivy dodáváme do půdy pro bobuloviny nezbytnou organickou hmotu, která se vhodnou mikrobiální činností v půdě mění na humus. V ovocnářství jsou hlavními zdroji organických hnojiv: komposty a statková hnojiva, zelené hnojení, zatravněná výsadba v kombinaci s mulčováním (nastýláním). Kompostem lze hnojit v kteroukoli roční dobu. Nejvhodnějším obdobím je však podzim, protože organická hmota se dostane při podzimním obrývání do blízkosti kořenů. To platí i pro chlévský hnůj, který se zapravuje hned po rozhození mělčeji na těžších půdách (0,15 až 0,20 m) nebo do větší hloubky na lehkých půdách (0,25 až 0,30 m). Před výsadbou bobulovin se pozemek organicky vyhnojí kompostem nebo dobře proleželým hnojem v dávce 5 až 8 kg na 1 m 2 nebo se dává kompost promíchaný se zeminou na dno jam. Do půd chudších a propustnějších se vyhloubená jáma zaplní dobře 21

16 vyzrálým kompostem až do čtvrtiny jejího objemu. Nikdy však nedáváme čerstvý hnůj, protože při rozkladu poškozuje kořínky dřevin. V dalších letech hnojíme pravidelně v odstupu 2 až 3 let hodnotným kompostem v dávce 2 až 3 kg na m 2. Vedle vlastních kompostů se pro organické hnojení drobného ovoce osvědčují i průmyslové komposty, například Biogamin. Toto hnojivo s obsahem 65% vody má 90% organických látek, 2% dusíku, 2% fosforu a 2% draslíku. K obohacení půdy organickou hmotou můžeme při nedostatku kompostu či hnoje využít plnohodnotnou náhradu zelené hnojení (tabulka 1). Osivo se vyseje buď na celý záhon, kde jsou bobuloviny, nebo jen pod obvod korunky stromků a keřů. Volíme takové plodiny, které za krátkou dobu dávají velké množství zelené hmoty, například vikvovité rostliny vikev, peluška, lupina, jetel bílý. Jednotlivé druhy se pěstují samostatně nebo ve směsi. Rostliny zeleného hnojení zapravujeme do půdy v době jejich největšího vzrůstu. Čím je větší objem jejich nadzemní i podzemní hmoty a čím je větší podíl vikvovitých druhů ve směsi, tím výrazněji se projeví účinnost zeleného hnojení na úrodnost půdy. Tabulka 1 - Vhodné druhy pro zelené hnojení v ovocnářství Druh Vhodnost Výsev (v g.m -2 ) Řepka ozimá všechny půdy 2,2 Vikev ozimá všechny půdy 18,0 Hořčice všechny půdy 2,5 Bílý jetel všechny půdy 1,2 Jílek vlhčí stanoviště 1,8 Řepice vlhčí stanoviště 2,5 Peluška vlhčí stanoviště 20,0 Lupina sušší stanovitě 19,0 Seradela sušší stanovitě 5,0 Svazenka sušší stanovitě 1,8 Rostliny na zelené hnojení se pěstují ve výsadbách bobulovin nejen pro vytvoření dostatečného množství organických látek, které zapravením do půdy zvyšují obsah humusu a biologickou činnost, ale také proto, že uvolňují z půdy rostlinám těžko dostupné živiny (především fosfor). Vikvovité rostliny obohacují půdu dusíkem, který je vázán ze vzduchu. Nastýlání čili mulčování má hnojivé účinky a zároveň působí příznivě i na zúrodnění půdy. brání rychlému výparu půdní vláhy vlivem slunce a větru, chrání strukturu půdy proti prudkým dešťům, popřípadě splavení, potlačuje růst plevelů, 22

17 šetří práci při ošetřování kultury. V zatravněných porostech, kde kosíme 5krát až 10krát během vegetace, se půda dostatečně obohacuje organickou hmotou z odumřelé pokosené trávy, takže není nutné takové porosty hnojit jinými organickými hnojivy. Při nastýlání se tvoří až dvojnásobné množství aktivních kořínků a sklizeň ovoce se zvýší až o třetinu. Účinek je tím větší, čím byla vrstva nastýlky (mulče) silnější a čím sušší byl rok (DUŠKOVÁ, KOPŘIVA, 2002) Hnojení anorganickými - průmyslovými hnojivy Rybíz má v období plodnosti vysoké nároky zejména na dusík a draslík. Z dusíkatých hnojiv je vhodné zapravit do půdy síran amonný, dusičnan amonný, močovinu nebo bezvodý čpavek. Z fosforečných hnojiv rychleji působí superfosfát, na kyselých půdách se uplatní mletý fosfát, který je třeba zapravit na podzim. Ze sortimentu draselných hnojiv nejlépe vyhovují hnojiva v síranové formě. Jestliže se na lehké půdě pro nedostatek jiných hnojiv použije draselná sůl, doporučuje se jen vysokoprocentní a na podzim. Při výskytu okrajového hnědnutí listů a při svinování čepelí směrem nahoru, což je způsobeno vysokým příjmem chlóru, přihnojujeme dusičnanem amonným. Na nadbytek chlóru je citlivý zejména červený rybíz. Okrajové popálení listů je podobné příznakům nedostatku draslíku, ale v tomto případě jsou listy tmavě zelené a vrásčité. Nedostatek hořčíku v půdě doplňujeme síranem hořečnatým nebo jej v první polovině vegetace dodáváme na list. Základní hnojení dusíkem, fosforem a draslíkem děláme od konce února do poloviny března; draselná a fosforečná hnojiva však (až 70% z celkového množství) dáváme do půdy na podzim. U rybízu je velmi důležité přihnojení dusíkem před začátkem kvetení. Někteří autoři uvádějí, že např. u rybízu dostatek přijatelného dusíku v půdě v období kvetení podstatně omezuje sprchávání květů. Zvýšené nároky na pohotovou zásobu dusíku v půdě má rybíz právě v období růstu letorostů a současného intenzivního narůstání plodů těsně po odkvětu. Vhodné je použít přihnojení lehce rozpustným ledkem vápenatým. Hnojiva rozmetáváme na široko. V prvních letech po vysázení (2 3 roky) pod keře, později i v meziřadí. 23

18 Vápníme obvykle každý čtvrtý až pátý rok, nejlépe mletým nebo dolomitickým vápencem. Vhodné je dodávat vápník do půdy např. s kompostem. Pálené vápno aplikujeme spíše na těžších půdách v dávkách 2 3 kg na 10 m 2, mletý vápenec na půdách lehčích v dávkách 4 6 kg na 10 m 2. Při hnojení rybízu průmyslovými hnojivy si zapamatujeme, že: 1. Fosforečná hnojiva aplikujeme na podzim nebo brzy na jaře. Můžeme používat všechna fosforečná hnojiva. Na kyselých půdách dáváme přednost Thomasově moučce a mletým fosfátům. 2. Při hnojení rybízu draselnými hnojivy dáváme přednost síranové formě drasla. Z chloridových draselných hnojiv používáme vysokoprocentní draselnou sůl (40 60 %), pro druhy méně citlivé na chlór (např. černý rybíz) se může použít Reformkali. Draselná hnojiva zapravíme do půdy na podzim nebo brzy na jaře; chloridová draselná hnojiva již na podzim, zejména pro černý rybíz. 3. Hořečnatá hnojiva dodáváme do půd, které nevyžadují vápnění, ve formě Reformkali nebo Kamexu nebo speciálním hořečnatým hnojivem Kieseritem. 4. Půdy, které vyžadují vápnění, vápníme na podzim nebo brzy na jaře. Vápníme na základě rozboru půdy. 5. Dusíkatá hnojiva dodáváme do půdy na podzim, ale zejména v březnu až dubnu; doplňkovou dávku v druhé polovině května. 6. Kombinovaná hnojiva, jako např. Cererit, jsou pro rybíz vhodná. Hnojíme jimi brzy na jaře, ale můžeme je použít i později za vegetace. 7. Z mikroprvků dodáváme nejčastěji bór ve formě boraxu, mangan ve formě síranu manganatého, zinek ve formě síranu zinečnatého a někdy též měď ve formě síranu měďnatého (HRIČOVSKÝ, 1988). 24

19 2.8 OCHRANA VŮČI CHOROBÁM A ŠKŮDCŮM Virózy Virózy, choroby způsobené viry, se přenáší zejména vegetativními částmi rostlin. Příznaky jsou velmi rozmanité, identifikace není snadná a přístrojově značně náročná. Proti virózám neexistují žádné přípravky, ani jiní přímá ochrana. Mezi nepřímé způsoby ochrany patří včasná likvidace napadených rostlin a přenašečů. Důležité je pěstování zdravého sadbového materiálu. Závažnost těchto chorob je v tom, že snižují úrodu od 10% do 90% v závislosti na patogenitě a hospodářské škodlivosti. Z virových chorob napadají rybíz: žilková mozaika rybízu, aukubová mozaika rybízu, mozaika, zvrat černého rybízu, kroužkovitost červeného rybízu, neplodnost Holandského červeného rybízu a další. Mykózy Mykózy, onemocnění rostlin způsobená mikroskopickými houbami, jsou nejčastějšími chorobami rybízu v našich podmínkách. Při chemické ochraně postupujeme podle metodiky ochrany zemědělských kultur, používáme prostředky uvedené v seznamu povolených přípravků, přísně respektujeme pokyny výrobce a dodržujeme předepsané hygienicko-bezpečnostní předpisy. Z houbových chorob bývá častá: rzivost listu rybízu, antraknoza rybízu, botrytida rybízu, americké padlí angreštové, peronospora rybízová a další. Živočišní škůdci Proti nejčastějšímu škůdci hmyzu se používají insekticidy, proti roztočům akaricidy, proti hlodavcům rodenticidy a proti měkkýšům moluskocidy. Ze živočišných škůdců nejvíce škodí rybízu: roztoč chmelový, svilušky, vlnovník rybízový, mšice rybízová, pilatka rybízová, nesytka rybízová, bejlomorka rybízová, hraboš polní, hryzec vodní a další (HRIČOVSKÝ, 1988; DUŠKOVÁ, KOPŘIVA, 2002; SMOLÁK - MUSIL 1957). 25

20 2.9 OCHRANA VŮČI PLEVELŮM Plevelné rostliny omezují růst a vývoj kulturních rostlin tím, že jim konkurují prostorově (v půdě i nad zemí), odčerpávají vodu a živiny a stíní jim. Navíc jsou často hostiteli různých závažných chorob a škůdců. Proti plevelům se používají herbicidy. Dříve než použijeme chemické přípravky, měli bychom vyčerpat všechny ekologicky vhodnější způsoby ochrany. Důležitá jsou preventivní opatření, jimiž lze předcházet výskytu škodlivých činitelů (původců chorob, živočišných škůdců, plevelných rostlin). Je proto nutné vytvářet podmínky příznivé pro růst a plodnost kulturních rostlin a souběžně nevhodné podmínky pro škodlivé činitele. K agrotechnickým preventivním opatřením patří například volba stanoviště s ohledem na mikroklimatické podmínky, dodržování všech zásad řádné kultivace půdy, přiměřená výživa rostlin, výběr odrůd vhodných pro dané stanoviště, výběr odrůd geneticky odolných k dominantním škodlivým činitelům pro určitou lokalitu, dodržení optimálních termínů agrotechnických zásahů i sklizně a včasná likvidace plevelů. 1. Mechanické hubení plevelů V mladých výsadbách je nutné udržovat bezplevelné pásy v období intenzivního růstu keřů, což je v květnu a červnu. Ve výsadbách drobného ovoce je však vždy větší riziko zaplevelení vytrvalými pleveli, jejichž likvidace je náročná a často svádí k použití herbicidů. Ničení plevelů okopávkou Ruční okopávka je nejrozšířenější způsob likvidace plevelů. Ideální nářadí je ruční plecí rámeček nebo na větší ploše Martínkova plečka s výkyvným plecím rámečkem. Práci značně ulehčí a urychlí motorové okopávačky, například rotační plečka vyráběná pro stavebnicový systém Vari. Sežínání plevelů Sežínání plevelů v pásech pod výsadbou bobulovin je rychlejší a méně namáhavé než okopávka. Sežínáním nejsou plevele ničeny, jen omezovány v růstu. Použít se dají ozubené kotouče, strunové hlavice a k některým typům těchto strojů jsou vyráběny plastové kotouče, určené přímo pro likvidaci plevelů. S úspěchem lze k sežínání plevelů ve větších výsadbách použít soupravu Vari v agregaci s mulčovačem. Nastýlání půdy 26

21 K nastýlání neboli mulčování se doporučuje používat různý organický materiál drcenou kůru, starší slámu nebo seno, kukuřičné palice, posekanou trávu a posekané mladé plevele z meziřadí, piliny, hobliny, rašeliny, směs rašeliny a staršího slamnatého hnoje, rozdrcené větve, zbytky po sklizni chmele apod. Nastýlka brání neproduktivnímu výparu vody z půdy a do určité míry tak může nahradit závlahu.účinnost nastýlky roste, když pokrývá větší plochu kolem keřů a použitá vrstva materiálu je vyšší. Pokrývka organickou hmotou vcelku dobře chrání před rozvojem plevelů ze semen. Požadovaná výška nastýlané vrstvy je minimálně 0,10 0,15 m. Pro mulčování se nehodí čerstvá sláma po sklizni. Většinou obsahuje semena plevelů a zbytky zrn po sklizni, které potom v krátké době zaplevelí nastýlané pásy. 2. Chemické hubení plevelů Chemicky se většinou ničí například pýr plazivý, svlačec rolní nebo jiné víceleté plevele. Použití každého herbicidu vyžaduje určité znalosti a zkušenosti. Spolehlivost aplikace zajišťuje vhodná aplikační technika. Používáme pouze herbicid povolený pro aplikaci v bobulovinách (DUŠKOVÁ, KOPŘIVA, 2002) ZPŮSOBY SKLIZNĚ Jak uvádí BLATTNÝ (1971), všechny druhy rybízu sklízíme v plné konzumní zralosti, předčasná sklizeň nepříznivě ovlivňuje jakost (nezralé bobule mají vyšší obsah kyselin i vyšší obsah pektinů). Sklizeň probíhá u většiny odrůd od počátku července do poloviny třetí dekády červencové. Pouze u odrůdy Heinemannův pozdní probíhá sklizeň až v srpnu a i v září. U černého rybízu, zvláště u některých odrůd, rychle dochází k přezrání bobulí, jež předčasně opadávají. Červené rybízy drží lépe na keři a nepřezrávají tak rychle jako černý rybíz. Sklizeň: 1) ruční 2) sklizňové stroje ( MI-DOX, JACOBY-BERRY) 3) pneumatické stroje ( tzv. vysavače) 4) plně mechanizovaná sklizeň (kombajnová sklizeň) (JOONAS , URSUS). 27

22 2.11 POPIS ODRŮD Odrůdy červeného rybízu Vitan Odrůda českého původu byla vyšlechtěna ve Šlechtitelské stanici Velké Losiny křížením odrůd Virlandenský červený x Chenonceaux. V listině registrovaných odrůd je od roku 1991 (HRIČOVSKÝ 2001; DUŠKOVÁ, KOPŘIVA, 2002) Keř je vzpřímený až polorozložitý, středně hustý a středně vysoký. Kosterní větve má středně tlusté (RICHTER a kol., 2002). Hrozen je středně dlouhý, stopka i střapina je středně dlouhá. Charakteristickým znakem střapiny je světle žlutozelená barva, téměř bez přítomnosti vínově antokyanového zbarvení. Bobule jsou velké, středně červené, hruškovité. Chuť je sladkokyselá, aromatická. Významně plodí už ve třetím roce po výsadbě. Výnosový potenciál odrůdy je střední až vyšší. Zraje středně raně ve týdnu července. Středně odolná antraknóze, jinými významnými chorobami a škůdci netrpí. Vyšších a stálých výnosů dosahuje ve vlhčích oblastech (výrobní typy bramborářský a pícninářský). Tam narůstá keř do větší výšky a je plně osazen bobulemi. Mladé keře potřebují dostatek vláhy a živin, aby rychle rostly. K přísušku jsou zvlášť citlivé, po něm rychle stárnou. V aridních oblastech je výnos střední (hrozen je sprchlý) a rychle stárnou kosterní větve. Odrůda Vitan je vhodná pro konzervárenské zpracování, dobře se sklízí kombajny (DUŠKOVÁ, KOPŘIVA, 2002). Detvan Odrůda slovenského původu byla vyšlechtěna ve Výzkumném ústavě ovocných a okrasných dřevin v Bojnicích a registrována v roce Pochází z křížení odrůd Jonkheer van Tets x Heinemannův pozdní (DUŠKOVÁ, KOPŘIVA, 2002). Roste bujně. Keře jsou vysoké, polorozložité, husté. Jednoleté výhony jsou středně tlusté, dlouhé, hnědošedé. Boční obrost je středně dlouhý, dosti početný.listy jsou velké, širší, zelené, s mělkými a širšími zářezy a s mělkým srdéčkovým tvarem. Květy jsou větší žlutavě zbarvené, talířovitého až miskovitého tvaru. Hrozny jsou dlouhé, se silnější stopkou a s vyšším počtem bobulí v hroznu. Bobule jsou velké, jasně červené, dosti pevné. Chuť kyselejší, aromatická (HRIČOVSKÝ, 1988). 28

23 Hospodářsky významná plodnost začíná ve čtvrtém roce po výsadbě. Výnosový potenciál odrůdy je vysoký. Dozrává středně raně jako odrůdy Losan a Vitan. Středně odolná antraknóze, jinými chorobami a škůdci netrpí (DUŠKOVÁ, KOPŘIVA, 2002). Ranná kvalitní odrůda do nižších poloh. Vyniká snadnou sklizní hroznů. Ve vyšších polohách jsou keře velmi mohutné a později plodí (RICHTER a kol., 2002). Vierlandenský Německá odrůda, pochází z okolí Vierlanden u Hamburku. Pravděpodobně semenáč Holandského červeného. Šíří se asi od roku 1910 (BLATTNÝ a kol., 1971). Do Listiny povolených odrůd byl u nás zařazen již v roce 1959 (HRIČOVSKÝ, 1988). Roste bujně, je vznosný se silnými, kolmo rostoucími výhony, středně se větvícími. Postraní výhony jsou vzpřímené s kratším plodonosným obrostem, bohatě osázenými pupeny. Barva kůry je tmavě hnědá. Borka se zjara loupe ve větších pruzích. List je středně velký, barvy světle až středně zelený.nervatura listu je výrazná. Zoubkování listu čepele je nepravidelné. Květ má češuli širšího zvonkovitého tvaru. Kališní lístky jsou karmínově červené. Hrozny jsou středně dlouhé až dlouhé. Bobule jsou kulaté až hruškovitého tvaru. Slupka tmavě červená. Chuť je sladkokyselá, aromatická ( LUŽA a kol., 1967). Plodnost ve vlhčích oblastech velká, pravidelná. Zraje ve týdnu července. Odolnost střední proti napadení antraknózou (RICHTER a kol., 2002). Nenáročná, odolná a bohatě, zvláště v pozdějších letech plodná odrůda. Po pěstitelské stránce je velmi podobná Holandskému červenému, ale předčí ho hodnotou plodů lepší chutí, vyrovnanými většími bobulemi, stejnoměrným zráním i daleko snazším česáním, které umožňuje vysoké výkony při sklizni. Lze ji plně doporučit pro pěstování v zahrádkách i plantážích, a to i v oblastech méně teplých podhorských (BLATTNÝ a kol., 1971). Rondom Holandská odrůda červeného rybízu, kterou vyšlechtil v r šlechtitel J. Rietsema jako mezidruhového a vícenásobného křížence, na jehož vzniku se podílel botanický druh rybízu Ribes multiflorum Kittel, Versailleský červený a krajová holandská odrůda. Do Listiny povolených odrůd byla zapsána v r (DVOŘÁK a kol., 1978). 29

24 Roste bujně. Keř vysoce kulovitý, kompaktní. Podobně jako Holandský červený má sklon k vytváření hustějších keřů. Mladé výhony má tlusté, hnědošedě zbarvené. Listy má středně velké, tmavozelené s nevýraznými laloky. Květy jsou středně velké. Hrozny jsou středně dlouhé. Bobule jsou velké tmavěji červené (HRIČOVSKÝ, 1988). Plodnost nastupuje ve čtvrtém roce po výsadbě. Má vysoký výnosový potenciál, ale jen v případě, že keře pocházejí z kvalitního a především zdravého biologického materiálu. Sklizňová zralost je polopozdní, v průměru ročníků a stanovišť asi šest dnů před pozdě zrajícími odrůdami Holandský červený a Tatran. Dost odolná antraknóze, jinými chorobami a škůdci netrpí. Nedoporučuje se vysazovat do podmínek suchých poloh kukuřičného typu a do výrobního typu pícninářského ( kosterní větve a obrost jsou tam často poškozovány mrazem ve dřevě). Rondom je odrůda s univerzálním využitím plodů (DUŠKOVÁ, KOPŘIVA, 2002). Holandský červený Údajně pochází z Holandska a pěstuje se již od r V Listině povolených odrůd je zapsána od r (DVOŘÁK a kol., 1978). Roste středně bujně. Tvoří široce kulovité kompaktní a poměrně husté keře. Jednoleté výhony jsou silné, stříbřitě šedé. Listy jsou středně velké, tmavěji zelené, výrazně laločnaté. Květy má středně velké až menší. Hrozny jsou středně dlouhé. Stopka je krátká. Bobule jsou středně velké, světle červené (HRIČOVSKÝ, 1988). Do hospodářsky významné plodnosti nastupuje ve čtvrtém roce po výsadbě. Výnosový potenciál odrůdy je střední, výše úrody závisí na podmínkách v době květu. Zraje ve 4. týdnu července až 1. týdnu srpna. Odolnost vysoká proti napadení antraknózou (DUŠKOVÁ, KOPŘIVA, 2002; RICHTER a kol., 2002). Holandský červený je nejstarší a nejznámější odrůda tržních výsadeb. Rozšířila se především pro svou nenáročnost, odolnost vůči mrazům a vysokou plodnost vznosných keřů, které umožňují dobré obdělávání půdy a nepotřebují pracný zkracovací řez (BLATNÝ a kol., 1971). 30

25 Losan Česká odrůda vyšlechtěná ve Šlechtitelské stanici ovocnářské ve Velkých Losinách, křížením odrůd Chenonceaux x Vierlandenský. Do Listiny registrovaných odrůd byla zařazená v roce 1985 (HRIČOVSKÝ, 1988). Roste bujně. Keře jsou vyšší, kompaktnější a hustší. Jednoleté výhony jsou v měsíci červnu ve spodní části načervenalé. Boční obrost je středně dlouhý a početný. Listy jsou velké a sytě zelené, s hlubší srdéčkovitou základnou. Květy jsou velké, zelenožluté, talířovitého tvaru. Hrozny má delší, se středně dlouhou slabší světle zelenou stopkou. Bobule jsou velké sytě červené, se zvláště vysokou výtěžností šťávy (HRIČOVSKÝ, 1988). Do významné plodnosti nastupuje čtvrtým rokem po výsadbě. Výnosový potenciál odrůdy je vysoký. Losan zraje spolu s odrůdami Detvan a Vitan středně raně. Středně odolná antraknóze, jinými chorobami a škůdci netrpí (DUŠKOVÁ, KOPŘIVA, 2002). Plody mají všestranné použití jako stolní i ke zpracování v domácnosti. Vzhledem k brzké a vysoké plodnosti je vhodná pro pěstování ve velkovýsadbách i pro drobné pěstitele (RICHTER a kol., 2002). Heinemannův pozdní Německý původ, registrace v roce 1969, kříženec Holandský červený x Alwin Lorgus x Holandský červený (RICHTER a kol., 2002). Keře kulovité, velké, rozkladité, středně husté. Větve silné, velmi pevné, mírně skloněné, s tmavošedou hladkou kůrou. Jednoleté výhony jsou šedohnědé, prohnuté až zkroucené, štíhlé, dlouhé, tvrdé. Listy jsou velké, šedozelené na rubu stříbřitě jemně a hustě chlupaté, na prvý pohled odlišné od ostatních odrůd. Květy velmi malé. Češule talířovitá s pěti význačnými mozolky mezi semeníkem a tyčinkami. Hrozny visí přímo dolů, stopka odstává v krátkém oblouku. Bobule středně velké, vyrovnané velikosti. Barva světle červená. V plné zralosti sytě tmavě červená (BLATNÝ a kol., 1971). Do hospodářsky významné plodnosti nastupuje jako většina jiných odrůd, ve čtvrtém roce po výsadbě. Výnosy má vysoké a stálé. Zraje velmi pozdně jako poslední odrůda sortimentu červenoplodých i běloplodých odrůd. Odolná antraknóze. V aridních oblastech trpí při přísušku v letních měsících okrajovou spálou listů a předčasným opadem listů. 31

26 Odrůda se osvědčuje ve všech oblastech vhodných pro pěstování rybízu. Nepatří jen do suchých míst kukuřičného výrobního typu a do mrazových kotlin. Zralé bobule velmi dlouho drží na střapině a neopadávají. Heinemannův pozdní nelze množit řízkováním (řízky nezakořeňují). Nevhodnost pro množení řízky a náchylnost k předčasnému opadu listů v aridní oblasti při přísušku se považují za významné negativní vlastnosti (DUŠKOVÁ, KOPŘIVA, 2002) Odrůdy černého rybízu Otelo Odrůda slovenského původu, vyšlechtěná ve VÚOOD v Bojnicích, pochází z křížení odrůd Booskopský černý x Silvergieter. Byla registrována v roce 1983 (DUŠKOVÁ, KOPŘIVA, 2002). Keře jsou vzrůstné, polovzpřímené, hustějšího habitu. Jednoleté výhony jsou dlouhé, středně tlusté. Plodný obrost je středně četný, delší. Listy jsou středně velké, sytě zelené, s delším prostředním lalokem. Květy jsou středně velké. Hrozny má středně dlouhé. Bobule jsou velké, ploše kulovité, s pevnou slupkou (HRIČOVSKÝ, 1988). Kvete bohatě. V ročnících příznivých pro odkvět má zvlášť vysoké výnosy. Středně pozdně zrající, dozrává přibližně 3 až 4 dny před odrůdou Eva a Roodknop. Náchylná americkému padlí angreštovému a rzi vejmutovkové (DUŠKOVÁ, KOPŘIVA, 2002). Otelo je středně raná až pozdní, velmi kvalitní odrůda pro středně teplé až teplé oblasti a úrodné půdy, náročnější na řez a ochranu, vhodná pro velkovýrobu i drobné pěstitele (RICHTER a kol., 2002). Öjebyn Švédská odrůda pochází ze Šlechtitelské stanice Öjebyn. Do Listiny registrovaných odrůd byla zapsána v roce 1984 (HRIČOVSKÝ, 1988). Roste středně bujně. Keře tvoří středně silné, mírně rozložité. Jednoleté výhony jsou středně dlouhé, světle šedohnědé. Boční obrost je středně dlouhý, dosti početný. Listy jsou dlanitě tří až pětičetné, středně velké až velké. Květy má středně velké. Hrozny má krátké, hustě osázené bobulemi. Z jednoho místa vyrůstají 2 3 hrozny. Bobule jsou velké, kulaté, rovnoměrně vyvinuté (HRIČOVSKÝ, 1988). 32