MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2011 IVA KLUSOŇOVÁ

2 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav 235 Projevy inbrední deprese užitkových vlastností skotu Bakalářská práce Vedoucí práce: prof. Ing. Jan Šubrt, CSc. Vypracovala Iva Klusoňová Brno 2011

3

4

5 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Projevy inbrední deprese užitkových vlastností skotu vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne. podpis studenta.

6 Ráda bych na tomto místě poděkovala svému vedoucímu bakalářské práce prof. Ing. Janu Šubrtovi CSc. za jeho odborné vedení, konzultace a zapůjčení odborné literatury při vypracování bakalářské práce. Rovněž děkuji svým rodičům a příteli za všestrannou podporu ve studiu.

7 ABSTRAKT Předmětem této práce bylo poskytnout ucelený pohled na problematiku využívání příbuzenské plemenitby v chovu skotu. Jednotlivé části se zabývají účinkem inbrední deprese na mléčnou a masnou užitkovost a reprodukci skotu. Většina těchto poznatků byla zjištěna porovnáváním inbredních a neinbredních zvířat a přepočtem produkčních ztrát na procento koeficientu příbuznosti v pokusech prováděných v České republice i v zahraničí. Část práce je také věnována posuzování užitkovosti u plemene holštýnské a české strakaté, které jsou v České republice zastoupeny nejhojněji. Jako důležitý bod jsem do práce zahrnula i vliv příbuzenské plemenitby na zdraví zvířat a vznik geneticky podmíněných poruch. V práci jsou popsány důvody zvyšující se příbuznosti jedinců a možnosti, jak tento negativní trend změnit. klíčová slova: příbuzenská plemenitba, mléčná produkce, masná užitkovost, reprodukce skotu ABSTRACT The objective of this study is to provide a comprehensive view on the usage of inbreeding in cattle. Different parts of this publication are concerned with the effect of inbreeding depression for milk and meat yield and reproduction of cattle. Most of these findings were identified by comparing inbred and non-inbred animals in the experiments conducted in the Czech Republic and abroad. Production losses were converted to the percentage of inbreeding coefficient. A part of this bachelor thesis is focused on performance of Holstein breed and Czech Fleckvieh, which are the most common in the Czech Republic. The important point, which I wanted to include to my work, is the effect of inbreeding on the health of animals and the emergence of genetic disorders. In this work are described the reasons for the increasing affinity of individuals and possibilities for changing this negative trend. Key words: inbreeding, milk production, meat production, cattle reproduction

8 OBSAH Abstrakt... 7 Abstract ÚVOD CÍL PRÁCE PŘEHLED LITERATURY Charakteristika holštýnského a českého strakatého skotu Holštýnský skot Český strakatý skot Hodnocení užitkových vlastností skotu Hodnocení mléčné produkce Hodnocené znaky masné užitkovosti skotu Hodnocení reprodukčních vlastností skotu Charakteristika příbuzenské plemenitby a projevy inbrední deprese Příbuzenská plemenitba Genetické aspekty příbuzenské plemenitby Zootechnické aspekty příbuzenské plemenitby Hodnocení stupně příbuzenské plemenitby Působnost inbrední deprese Vlivy příbuzenské plemenitby na užitkové vlastnosti skotu Vliv příbuzenské plemenitby na mléčnou produkci a obsah složek mléka skotu Vliv příbuzenské plemenitby na znaky masné produkce skotu Vliv příbuzenské plemenitby na reprodukční vlastnosti skotu Možnosti snížení vlivů inbrední deprese na užitkové vlastnosti a znaky skotu ZÁVĚRY PRÁCE SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 44

9 1 ÚVOD Cílem šlechtění zvířat je soustavné zlepšování úrovně požadovaných znaků a vlastností. Zušlechťování je uskutečňováno pomocí selekčního programu, což je souhrn pravidelně se opakujících opatření a bezprostředně souvisí s reprodukcí a způsobem plemenitby. Šlechtění tedy směřuje ke zlepšení hospodárnosti chovu zlepšením užitkových vlastností a vlastností funkčních, které souvisí s celkovým zdravím zvířat (BOUŠKA et al., 2006). Metody plemenitby můžeme rozdělit ze zootechnického hlediska, kdy třídění metod plemenitby vychází z plemenné příslušnosti jedinců a je rozdělena na plemenitbu čistokrevnou a křížení. Nebo mohou být metody plemenitby rozděleny z hlediska genetického a vychází potom z genetické podobnosti potomků a rodičů a z heterózního efektu. Při zootechnickém rozdělení se plemenitbou rozumí připařování jedinců v rámci jedné taxonomické jednotky, jednoho plemene. Pářením odlišných taxonomických jednotek dochází ke křížení, kdy se jedinci odlišují svým genetickým základem (HROUZ a ŠUBRT, 2007). Na rentabilitu chovu působí nejvíce genetická úroveň stáda a vnější podmínky prostředí produkce. Volba metody plemenitby je zásadním chovatelským rozhodnutím a má dlouhodobý charakter. Čistokrevná plemenitba se provádí v největším rozsahu a je doménou především dojných plemen (VEJČÍK et al., 2001). Při křížení dvou plemen získáme křížence (F1 generaci), kteří obecně poskytují vyšší užitkovost než je průměrná užitkovost obou výchozích plemen. Tento fenomén se nazývá heterozní efekt a řadí se mezi neaditivní genetické efekty. Populace (plemeno, linie) je soubor všech jedinců, kteří přispívají ke společnému genetickému reservoáru (gene pool). V rámci populace je snaha docílit a udržet dostatečnou genetickou proměnlivost, která je předpokladem pro selekční pokrok. Vlivem selekce dochází ke zlepšování vlastností populací, ale zároveň k jejich zmenšování. Proto je možné čistokrevnou plemenitbu používat jen u dostatečně velkých populací (ŘÍHA et al., 2002). 9

10 2 CÍL PRÁCE Cílem mojí práce bylo vytvořit literární komplitaci, která by zahrnovala přehled o využívání příbuzenské plemenitby a jejího vlivu na užitkové vlastnosti skotu. Mezi hlavními sledovanými vlastnostmi byla mléčná a masná produkce, reprodukce a věnovala jsem se i otázce zdraví inbredních zvířat. Mojí snahou bylo u každé ze sledovaných vlastností zjistit produkční ztrátu či případný užitek při využití příbuzenské plemenitby. Zároveň jsem se snažila zjistit příčiny zvyšování příbuznosti v populaci skotu a nabídnout řešení pro její omezení. 10

11 3 PŘEHLED LITERATURY 3.1 Charakteristika holštýnského a českého strakatého skotu Holštýnský skot Holštýnský skot je nejpočetnější populací zvířat mezi kulturními plemeny skotu na světě. Zároveň je to populace s nejvyšší užitkovostí. Počátek jeho šlechtění je situován na severozápad Evropy, od Fríských nížin přes Severoněmeckou nížinu, Šlesvicko- Holštýnsko až po Jutsko. Z odlišných populací bylo postupně vyšlechtěno jedno černobílé plemeno (URBAN, 1997). Podle SAMBRAUSE (2006) byly první plemenné knihy založeny již v roce 1874 v Holandsku, 1878 v Německu a 1881 v Dánsku. Zvláštní pozornost byla věnována chovu holštýnského skotu v Severní Americe, kam byly jeho první dovozy uskutečňovány už od roku 1621 převážně z Nizozemí a severního Německa. Vývoj černostrakatého skotu v Severní Americe se od evropského výrazně odlišoval a šlechtění bylo zaměřeno výhradně na vysokou produkci mléka, velký tělesný rámec, ušlechtilost, mléčný typ a pastevní schopnost (VEJČÍK et al., 2001). K úspěchu šlechtitelské práce chovatelů přispělo i to, že se již v roce 1922 shodli na modelu tzv. ideální krávy a tím stanovili jasný cíl své šlechtitelské práce (URBAN, 1997). Podle VAŇKA a ŠTOLCE (2002) bylo plemeno nazýváno podle země původu holštýnsko-fríské a v roce 1984 v Kanadě a v roce 1994 v USA bylo přejmenováno na plemeno holštýnské. Vlivem odlišného cíle šlechtění plemene na severoamerickém kontinentu byla v polovině století mléčná užitkovost americké populace ve srovnání s populací západní Evropy vyšší asi o 2000 kg mléka, ale s nižším obsahem mléčných složek. V Evropě bylo cílem chovatelů vyšlechtit exteriérově vyvážený kompaktní typ středního rámce, s kohoutkovou výškou cm, s vysokou produkcí mléka a vyšším obsahem mléčných složek, zejména tuku (URBAN, 1997). Oproti tomu v Severní Americe vznikalo plemeno, které nemá konkurenci v produkci mléka a zpětně, zejména cestou plemeníků, ovlivňovalo a ovlivňuje původní populace černostrakatého skotu na celém světě. Díky své vysoké produkci zároveň konkuruje méně výkonným původním mléčným plemenům a nahrazuje je v Evropě i na ostatních kontinentech (BOUŠKA et al., 2006). Podle SAMBRAUSE (2006) se v tehdejším Československu začal chovat černostrakatý skot v 60. letech 20. století, kdy na počátku stáli jedinci importovaní 11

12 z Dánska, Holandska a Německa. V roce 2000 byl v České republice pro plemeno přijat název holštýnský skot. Další šlechtění se tak stalo celosvětovou záležitostí a koordinaci tohoto procesu řídí Evropská holštýnská konfederace a Světová holštýnská federace. Při šlechtění je kladen důraz především na funkční zevnějšek, přičemž užitkovosti a užitkovému typu je přikládána stejná váha. Sledování a vyhodnocování užitkového typu je umožněno dlouhodobým využíváním lineárního popisu zvířat pro potřeby stanovení plemenné hodnoty plemeníků v kontrole dědičnosti (BOUŠKA et al., 2006). Pro plemeno je charakteristické černostrakaté zbarvení těla s černou hlavou, která má většinou bílou hvězdu či lysinu. Přesto se u černostrakatého skotu rodí nízký počet zvířat s recesivně homozygotním založením pro červenostrakaté zbarvení, tzv. red holstein (VANĚK a ŠTOLC, 2002). Jak uvádí URBAN (1997), důvodem pro malý výskyt těchto zvířat (3 5 %) byl dlouholetý chovatelský formalismus v západní Evropě, zatímco např. v Severní Americe, kde byly selekční priority poněkud odlišné, je jejich výskyt výrazně vyšší (až 10 %). Za posledních 20 let se zvýšila poptávka po červenostrakatých plemenících za účelem zušlechťování strakatých, červenostrakatých i hnědých plemen skotu. Plemenný standart požaduje prostorné předotrupí, které dává předpoklad vyššímu příjmu krmiva a tím i užitkovosti. Tělesný rámec je charakterizován především požadovanou výškou v kříži u dospělých krav ( cm) a hmotností v dospělosti ( kg). Při hodnocení zevnějšku je kladen velký důraz na funkční utváření zádě, končetin a vemene krav. U mléčné žlázy pak zejména na velikost a utváření vemene a struků, na upnutí a závěsný vaz vemene. Cílem šlechtění je především zvýšení dlouhověkosti krav. Mléko holštýnských krav se vyznačuje poměrně úzkým poměrem mezi obsahem tuku a bílkovin ( Podle aktuálních výsledků kontroly užitkovosti dojnice holštýnského skotu v České republice nadojili za rok kg mléka za laktaci o tučnosti 3,72 % a obsahu bílkovin 3,26 % (BUCEK, 2010). Tato vysoká mléčná užitkovost klade velké nároky na výživu a krmení krav, na udržování reprodukčních funkcí plemenic a na celkovou kvalitu stájového prostředí (BOUŠKA et al., 2006). Mezi významné přednosti holštýnského plemene řadí URBAN (1997) vynikající přizpůsobivost různým klimatickým podmínkám. Dojnice jsou schopny vysoké 12

13 produkce jak v chladném podnebí severní Evropy a Ameriky, tak i v podmínkách tropů a subtropů, kde se dobře vyrovnávají s vysokými teplotami. Pozitivní je, že ani změnou klimatických podmínek nebývá narušena reprodukce. Masná užitkovost holštýnského skotu je ve srovnání s plemeny kombinovanými poněkud nižší. BOUŠKA et al. (2006) uvádí, že růstová intenzita mladého skotu je stejná, nižší je však podíl kvalitních částí jatečně opracovaného těla a jatečná výtěžnost Český strakatý skot Strakatý skot alpský (resp. švýcarský) byl odvozen ze skotu bernského, chovaného v západní části Švýcarska se střediskem v bernském kantonu. Byl to mohutný skot červené, žluté, černé a strakaté barvy. Z původně barevně odlišných stád se výběrem izolovaly samostatné varianty: skot červeně zbarvený (bernský), skot žlutě zbarvený (simentálský), skot černě zbarvený (freiburský). V předminulém století se uskutečňovaly časté importy žlutostrakatého simentálského skotu především do oblastí Šumavy. Na Moravě a ve východních částech Čech, zejména na Litomyšlsku a Královéhradsku se z převládajícího importu bernské červeně strakaté varianty alpského strakatého skotu vytvářel hanácko-bernský skot a český červenostrakatý skot litomyšlský, tedy v podstatě základ chovu českého strakatého skotu. V povodí řeky Odry na Kravařsku (Nový Jičín, Fulnek) na severovýchodní Moravě a přilehlé části opavského Slezska vznikl kravařský skot. Křížením s býky plemen pincgavské a zillertallerské a později i bernské s původními červinkami byl postupně vytvořen skot třešňově červené barvy s bílou hlavou, břichem, dolní části nohou a bílým pruhem na hřbetě. Na Moravě se ze vzniklého bernsko-hanáckého skotu vytvářel i krajinný ráz hřbíneckého skotu. Ke konci 19. a na začátku 20. století se importy postupně omezovaly až od nich bylo zcela upuštěno. Chovatelé se soustředili na zušlechťování místního skotu a krajových rázů cestou selekce, používáním domácích kvalitních plemeníků, zlepšováním chovatelských podmínek, krmení a ošetřování. Byly založeny plemenné knihy a zavedena kontrola užitkovosti. Souběžně byly provedeny i úpravy legislativní, regulující šlechtění, chovatelství i plemenitbu skotu (URBAN, 1997). 13

14 Podle VAŇKA a ŠTOLCE (2002) ve 30. letech minulého století došlo ke sloučení všech rázů skotu chovaných v Čechách a na Moravě a vytvoření českého červenostrakatého plemene. Zákonem bylo povoleno používat k plemenitbě pouze býky odpovídající chovnému cíli plemene. Průměrná produkce mléka za laktaci byla v roce 1935 podle kontroly užitkovosti přibližně 2700 kg s mírnými rozdíly mezi jednotlivými rázy. V počátcích kolektivizace se významně změnily požadavky na kvalitu a množství živočišných produktů a tím se změnily i požadavky na vlastnosti chovaného skotu. Do té doby byl u části populace patrný ještě vliv trojstranného užitkového zaměření, které ještě koncem 40. let převažovalo. V roce 1960 bylo množství mléka za laktaci pouze 1700 kg. V průběhu 50. let se začalo s využíváním různých forem křížení českého strakatého skotu, které mělo vést k rychlému zvýšení užitkovosti. Byla používána plemena ayrshirského, švédského červenobílého a dánského červeného skotu. Brzy bylo upuštěno od používání švédského červenobílého a dánského červeného skotu, ale naopak se rozšířilo používání ayrshirského plemene (URBAN, 1997). V roce 1967 dostalo plemeno současný název český strakatý skot. Začátkem 70. let se začalo k zušlechťování českého strakatého skotu používat plemeno červené holštýnské. Realizací komplexního zušlechťovacího programu byly cíleně využívány přednosti obou plemen s cílem dosažení žádoucí variability plemene (VEJČÍK et al., 2001). Důsledná evidence využití genů plemen ayrshire a červené holštýnské umožnila současnou objektivní diferenciaci jedinců plemen českého strakatého skotu na tři podskupiny s různě vysokým podílem genů výchozího českého strakatého skotu. Omezeně byli používáni v plemenitbě i býci fylogeneticky blízkých plemen z Německa, Rakouska, Švýcarska, popřípadě Francie (URBAN, 1997). Český strakatý skot je SAMBRAUSEM (2006) popisován jako plemeno středního až většího tělesného rámce se silnými kostmi a dobrým osvalením. Zbarvení je strakaté, případně plášťové jen s malým množstvím bílých odznaků. Barva kolísá od světle žluté až k tmavě červené. Hlava je dominantně bílá, vyjímečně s barevnými odznaky. Zvířata jsou geneticky rohatá. Protože je český červenostrakatý skot plemenem kombinovaným, chovný cíl plemene je zaměřen na vysokou a hospodárnou produkci kvalitního mléka i masa. Cílem šlechtění je kombinovaný typ skotu se zvýrazněnými znaky mléčnosti, středního 14

15 až většího tělesného rámce, dobrého osvalení a harmonického zevnějšku. Hospodárnost chovu strakatého skotu je dána ukazateli chovné užitkovosti, především dobrým zdravotním stavem, zejména mléčné žlázy, pravidelnou plodností, snadnými porody, vitalitou telat, bezproblémovým odchovem i schopností k pastvě a vysokému příjmu a využití objemných krmiv. Strakatý skot se osvědčuje pro užitkové křížení s dojnými plemeny i pro chov bez tržní produkce mléka. Standart určuje hmotnost krav v dospělosti kg, u býků kg. Požadovaná výška v kříži je cm u krav a cm u býků ( Za přednosti plemene považuje VANĚK a ŠTOLC (2002) velmi dobrou plodnost, růstovou schopnost, jatečnou výtěžnost a kvalitu masa. Rozšíření plemene v České republice činí cca 48 % ze stavu dojených plemen. 3.2 Hodnocení užitkových vlastností skotu Hodnocení mléčné produkce Podle VAŇKA a ŠTOLCE (2002) je produkce mléka složitá fyziologická vlastnost, která souvisí především s anatomickým utvářením vemene, vývinem a činností oběhového systému a metabolismem. Mléčná užitkovost je ovlivňována jak vlivy genetickými, tak z velké části i vlivy vnějšího prostředí. Díky optimálním životním podmínkám může dojnice realizovat svoje genetické předpoklady pro produkci mléka a obsah složek. Na produkci mléka má nejvyšší vliv z vnějších faktorů výživa a krmení, které se spolu s kvalitními ošetřovatelskými podmínkami mohou podílet na výši mléčné užitkovosti až ze %. Funkce mléčné žlázy je závislá jak na genetických dispozicích, tak se na jejím vývoji spolupodílí i vlivy hormonální. Produkce mléka po otelení je vyvolána účinkem prolaktinu. Intenzita funkce mléčné žlázy je úzce spojena s celkovým metabolismem a nervovou soustavou organismu dojnice a s množstvím krve, které projde vemenem za časovou jednotku a jejím využitím. V krvi je přítomen z bílkovin pouze globulin, z čehož vyplývá, že hlavní složky mléka kasein a albumin jsou syntetizovány v mléčné žláze (URBAN, 1997). 15

16 Jak uvádí ŠTOLC et al. (1999), tvorba mléka a mléčných složek je složitý proces, který se uskutečňuje v mléčné žláze. Mléko se tvoří v alveolech, které jsou vystlány sekrečními buňkami. Ze sekrečních buněk se mléko dostává do dutin alveol, odtud jemnými kanálky do mlékovodů, potom do žlázového mlékojemu a nakonec do struku. Většina látek obsažených v mléce vzniká opakovanou disimilací a asimilací látek přiváděných krví a část látek přechází z krve do mléka přímo. Na tvorbu 1 litru mléka musí vemenem protéct přibližně 550 l krve. Z přijaté potravy trávícím procesem vznikají (hlavně v játrech) specifické látky prekurzory, které jsou krví přenášeny do buněk sekrečního epitelu. Proteiny obsažené v kravském mléce jsou tvořeny kaseinem, syrovátkovými bílkovinami, imunoglobulinem a nebílkovinným dusíkem (VANĚK a ŠTOLC, 2002). Přibližně 95 % celkového proteinu (asi 34 g/l) kravského mléka tvoří šest tkáňově specifických proteinů, které jsou syntetizovány a sekretovány sekrečním epitelem mléčné žlázy během laktace. Tuto skupinu tvoří čtyři typu kaseinu: αs1-kasein (40 %), αs2-kasein (10 %), β-kasein (40 %) a κ-kasein (10 %) a dvě hlavní syrovátkové bílkoviny: α-laktalbumin a β-laktoglobulin. Syrovátka obsahuje také další proteiny jako laktoferin, imunoglobuliny a sérový albumin. Variabilita v obsahu proteinu je nízká, s rozsahem asi g/kg mléka (URBAN, 1997). Nebílkovinný dusík je konečným produktem metabolismu bílkovin a jeho obsah v mléce je značně variabilní. Jedná se především o močovinu a amoniak (VANĚK a ŠTOLC, 2002). Mléčný tuk vzniká převážně syntézou v mléčné žláze z mastných kyselin, které vznikly enzymatickým působením bachorových mikroorganismů ze sacharidů krmné dávky (ŠTOLC et al., 1999). Podle VAŇKA a ŠTOLCE (2002) obsah a jakost tuku ovlivňuje smyslové vlastnosti a jakost mléka. Mléčný tuk se v mléce nachází v podobě tukových kuliček. V 1 ml mléka se nachází až 2 6 miliard tukových kuliček. Na mléčný tuk se váží barviva (xantofyly, beta-karoten) a zabarvují tuk a mléko do žluta. Na mléčný tuk se váže také cholesterol, kterého je v mléce obsaženo 2 4 g/l. U zvířat chovaných na pastvě nebo s možností výběhu dochází po ozáření zvířat sluncem (UV paprsky) k přeměně cholesterolu na vitamin D3. Mléčný cukr laktóza, je disacharid, který se skládá z jedné molekuly glukózy a jedné molekuly galaktózy. Většina krevní glukózy vzniká glukogenezí v játrech, galaktóza je syntetizována sekrečním epitelem mléčné žlázy přeměnou glukózy (ŠTOLC et al., 1999). 16

17 V mléce jsou zastoupeny vitaminy rozpustné ve vodě vitamin C a vitaminy skupiny B a vitaminy rozpustné v tucích A, D, E a K. Jejich množství v mléce je variabilní a závisí na složení krmné dávky (VANĚK a ŠTOLC, 2002). Minerální látky přecházejí do mléka z krve, v přímé závislosti na množství obsaženém v krmivu a na metabolické činnosti organismu (ŠTOLC et al., 1999). Jedná se především o hořčík, vápník, fosfor a síru. Jejich celkový podíl v mléce činí 0,65 0,78 % (VANĚK a ŠTOLC, 2002). Dojitelnost definuje ŠTOLC et al. (1999) jako soubor individuálních vlastností dojnice, které souvisí s tvorbou, shromažďováním a uvolňováním mléka v podmínkách strojního dojení. Dojitelnost je tedy ovlivněna kapacitou vemene, tvarem vemene a struků, ale i technikou dojení. Ke zjišťování dojitelnosti slouží zkoušky dojitelnosti. Vybrané ukazatele umožňují výsledky zkoušek uplatnit v plemenářské práci. Dědivost jednotlivých ukazatelů dojitelnosti je střední až vysoká, a proto ji lze významně ovlivnit selekcí. Mezi základní ukazatele patří relativní výdojek za první tři minuty dojení a podíl mléka z předních a zadních čtvrtí. Dalšími ukazateli mohou být maximální minutový výdojek, celková doba dojení, ruční dodojek aj. I po důkladném vydojení nebo vysátí mléka teletem zůstává v mléčné žláze ještě určité množství reziduálního mléka. Negativní podměty a stres během dojení vedou k vylučování adrenalinu, který vyvolává stah kapilár ve vemeni, zabraňuje tak přestupu oxytocinu z krve a znemožňuje vydojení. Laktace je období od otelení do zaprahnutí. Produkce mléka se sleduje na základě kontroly mléčné užitkovosti prováděné v pravidelných intervalech a přepočtené na normovanou hodnotu 305 dnů. Graficky vyjádřený průběh laktace označujeme jako laktační křivku (VANĚK a ŠTOLC, 2002). Laktační křivka má obvykle pouze jeden vrchol a u mléčných plemen může být i plochá. Nejrozšířenějším používaným hodnocením perzistence laktace je index P2:1. Tento index vyjadřuje procentický podíl mléka získaného za druhých 100 dní laktace ku produkci mléka získaného za prvních 100 dní laktace. Jestliže má index hodnotu nad 80, pak vyjadřuje plochou laktační křivku, při hodnotě indexu lze mluvit o normální laktaci a index pod 70 charakterizuje strmou laktační křivku, tedy prudký vzestup, ale i prudký pokles denní dojivosti (ŠTOLC et al., 1999). Podle URBANA (1997) jsou koeficienty dědivosti pro perzistenci laktační křivky zpravidla nízké, obvykle v hodnotách kolem h 2 = 0,20. 17

18 Po otelení dochází k fázi rozdojování, která kulminuje mezi dny. Po období vzestupu a dosažení nejvyšší denní dojivosti následuje pozvolný pokles až do fáze zaprahnutí. Zároveň se mění i obsah jednotlivých mléčných složek. V období vzestupné fáze laktace obsah bílkovin a tuku klesá, naopak ve fázi sestupné se tyto složky zvyšují. Obsah laktózy se v období laktace nemění (VANĚK a ŠTOLC, 2002). Výši mléčné užitkovosti lze u krav hodnotit i za zkrácený úsek laktace většinou za 100 nebo 200 dní. Důležitým ukazatelem je i celoživotní užitkovost. Pro hodnocení mléčné užitkovosti se dále sleduje produkce mléka v kg, produkce jednotlivých mléčných složek v kg, obsah mléčných složek v % aj. Pro možnost objektivního posouzení krav s různou dojivostí a obsahem mléčných složek se provádí přepočet na stejný obsah tuku (FCM), stejný obsah bílkovin (PCM) nebo stejný obsah laktózy (LCM). Nejobjektivnější a nejpřesnější je přepočet na jednotný obsah všech složek FPLCM. Provádí se i přepočet na relativní užitkovost, kde zohledňujeme živou hmotnost a přepočítáváme produkci mléka na 100 kg živé hmotnosti (ŠTOLC et al., 1999). Faktory ovlivňující množství a složení mléka rozděluje VEJČÍK et al. (2001) na vnitřní a vnější. K vnitřním faktorům patří plemenná příslušnost, plemenná hodnota rodičů, stáří dojnice, pořadí laktace, ukazatelé reprodukčního cyklu a zdravotní stav dojnice. Z vnějších jde především o výživu a krmení, technologii chovu, systém ustájení, techniku dojení, úroveň odchovu a další. Dle užitkového směru se plemena skotu dělí na mléčná, kombinovaná a masná a tomu odpovídá i rozdílný užitkový typ a s ním i odlišné dědičně podmíněné předpoklady pro mléčnou užitkovost. Rozsah hodnot koeficientů dědivosti pro produkci mléka u různých plemen se zpravidla pohybuje v rozmezí h 2 = 0,25 0,35 (URBAN, 1997). Plemenná hodnota rodičů podmiňuje jak dojivost, tak i obsah mléčných složek u potomstva. Zjišťuje se plemenná hodnota pro kg bílkovin, kg mléka, % bílkovin a to jak u býků tak krav. Rozdílná užitkovost může být způsobena i individualitou dojnice (VANĚK a ŠTOLC, 2002). Pro procentuální obsah mléčných složek jsou zjišťovány vyšší hodnoty h 2, zpravidla v rozmezí 0,40 0,60. Koeficient dědivosti pro obsah bílkovin bývá zpravidla u různých plemen odhadován spíše vyšší než koeficient dědivosti pro tučnost mléka (URBAN, 1997). Dále zmiňuje ŠTOLC et al. (1999) vliv reprodukce na mléčnou užitkovost jako např. průběh porodu, výskyt dvojčat, říje, březost, délka service periody a délka 18

19 mezidobí. Dlouhodobý negativní vliv obtížného porodu se může projevit většinou v souvislosti s dalšími faktory, jako je roční období, chyby ve výživě a ošetřování dojnic. Vliv narození dvojčat je vykládán tak, že dojnice s dvojčaty má vyšší hormonální i fyziologickou aktivitu a má tedy předpoklady pro vyšší dojivost. V období říje může dojít ke krátkodobému poklesu produkce mléka. Množství mléka a jeho složení ovlivňuje také stádium březosti. To se týká především druhé poloviny, kdy dochází k postupnému poklesu produkce mléka a ke zvýšení obsahových složek mléka (VEJČÍK et al., 2001). Podle výsledků kontroly užitkovosti za rok 2010 dojnice českého strakatého skotu za laktaci nadojily 6554 kg mléka o obsahu tuku 3,96 % a obsahu bílkovin 3,45 % (BUCEK, 2010). Chovným cílem šlechtitelů českého strakatého skotu je užitkovost prvotelek kg a dospělých krav kg. Požadavek na obsah bílkovin je minimálně 3,5 %, obsah tuku 4,0 4,1 %. Délka produkčního využití by měla být 4 5 laktací ( U holštýnského skotu je cílem šlechtění mléčná užitkovost prvotelek kg, u krav kg mléka za laktaci. Požadavek na množství bílkovin je 3,3 % a více. Celoživotní užitkovost by měla být kg mléka. Průměrný počet laktací je 3,5, ale snahou chovatelů je jejich počet zvýšit ( Hodnocené znaky masné užitkovosti skotu Podle URBANA (1997) produkce masa, která je u jednotlivých druhů hospodářských zvířat funkcí růstu a plodnosti, má pro uniparní skot specifický význam především růst. Růst je velmi složitý biologický jev, který je ovlivňován vlivy genetickými a vlivy vnějšího prostředí. Podíl geneticky podmíněné proměnlivosti růstu není příliš vysoký a zpravidla se pohybuje v hodnotách h 2 = 0,3 0,5. Růst jako jeden ze základních charakteristických rysů organismu je nedílnou součástí ontogeneze, tj. vývoje jedince. Růst předpokládá převahu anabolických procesů nad katabolickými. U skotu úzce souvisí s tělesným vývinem zahrnujícím kvalitativní změny v organismu. Vztah mezi růstem a vývinem je charakterizován jako projev střídání období s převažujícím intenzivním růstem a nižší diferenciací a obdobím se sníženou růstovou intenzitou a vysokou růstovou diferenciací. Růst se skládá ze dvou 19

20 částí růst kvantitativní, směřující ke zvětšování objemu masy, resp. zvětšování hmotnosti a rozměrů orgánů a stavebních tkání na podkladě zvětšování obsahu proteinů, minerálních látek a vody. A dále růst kvalitativní projevující se jako diferenciace, tedy funkční odlišení buněk, tkání a orgánů, spočívající v transformaci mateřské buňky do různých druhů buněk dceřiných, tento proces je ireverzibilní. V běžné zootechnice tomuto členění odpovídají pojmy růst a vývin (VANĚK a ŠTOLC, 2002). Grafickým vyjádřením růstu je podle ŠTOLCE et al. (1999) sigmoidní růstová křivka, která se skládá z fáze autoakcelerační, bodu zvratu a fáze autoretardační. Matematicky ji asi nejlépe zachycuje rovnice Gompertzova, která platí v ideálních podmínkách prostředí. V praxi se růstové křivky odchylují od jejího modelu, především vlivem chovatelského prostředí. Podkladem pro používání jednotlivých metod hodnocení růstu je zjišťování jednoho nebo více znaků na zvířeti, a to nejčastěji v pravidelných nebo nepravidelných časových intervalech, jejichž délka závisí na sledované růstové fázi zvířete, na jeho věku. Z těchto znaků se nejčastěji sleduje živá hmotnost, tělesné míry, popř. další ukazatele v závislosti na faktoru času. Masná užitkovost je souhrnem ukazatelů výkrmnosti a jatečné hodnoty zvířete (VANĚK a ŠTOLC, 2002). ZAHRÁDKOVÁ et al. (2009) definuje pojmem výkrmnost jako schopnost zvířat přeměňovat živiny krmiva na tělní tkáně, přičemž důraz je kladen na ekonomicky významné. Jedná se zejména o svalovinu s přiměřeným obsahem tuku a vaziva. Výkrmnost je obvykle charakterizována spotřebou živin na tvorbu jednoho kilogramu přírůstku a dosaženým denním přírůstkem živé hmotnosti. Průměrný denní přírůstek živé hmotnosti od narození do porážky zvířete z hlediska masné užitkovosti nezahrnuje pouze vývin svaloviny, ale veškerý přírůstek živé hmoty, tedy i těch orgánů a částí těla, které řadíme mezi ostatní jatečné produkty (kůže, spodní část končetin, vnitřní orgány ). Výši přírůstku může také ovlivňovat různý stupeň ukládání především nežádoucího vnitřního loje, popřípadě i nestejná náplň zažívacího traktu (VANĚK a ŠTOLC, 2002). Proto je hodnocen zvlášť brutto přírůstek veškerý přírůstek živé hmotnosti, tj včetně vedlejších jatečných produktů a netto přírůstek přírůstek masa na kosti, představovaný hmotností jatečně opracovaného těla (ŠTOLC et al., 1999). Dalším důležitým znakem při hodnocení masné užitkovosti je podle URBANA (1997) jatečná hodnota, která zahrnuje řadu dílčích vlastností a pojmů, jakými jsou 20

21 jatečná výtěžnost, podíl jednotlivých částí jatečného těla poražených zvířat, podíl masitých, tučných a méněcenných částí, poměr masa a tuku apod., ale i ukazatele některých kvalitativních vlastností, jako např. ph masa, jeho zbarvení, vaznost apod. Působení na kvantitativní stránku jatečné hodnoty je ze selekčního hlediska snazší než např. produkce mléka a jeho složek. To proto, že dílčí znaky jatečné hodnoty mají většinou vyšší hodnoty dědivosti, v rozmezí u různých plemen h 2 = 0,3 0,5. U kombinovaných a mléčných plemen skotu jsou hodnoty poněkud nižší. Také genetické korelace mezi dílčími znaky jatečné hodnoty jsou poměrně vysoké a kladné v hodnotách 0,5 0,8, zejména pro vztah indexu zmasilosti a výtěžnosti a plochy m.l.d. a výtěžnosti. Nižší koeficienty dědivosti jsou naopak uváděny pro kvalitativní ukazatele masa skotu mramorování, chuť jemnost, šťavnatost, vůně masa v hodnotách zpravidla se pohybujících kolem 0,1 a také nízkých hodnotách existujících genetických vazeb mezi nimi. Jsou to ovšem znaky, které se ve vlastní selekci přímo nezohledňují. Z hlediska vlastní selekce na jatečnou hodnotu skotu jsou respektovány ukazatele růstu a výživy především býků, ale i plemenic. Jde o hodnocení a využívání ukazatelů tělesného rámce, přírůstkové schopnosti a vlastní produkce masa, a to vše za podmínek, které umožňují pokud možno objektivní stanovení plemenné hodnoty v masné užitkovosti. Často používanou charakteristikou jatečné hodnoty je jatečná výtěžnost, která vyjadřuje procentický podíl hmotnosti jatečně upraveného těla z porážkové hmotnosti živého zvířete. Její výše je kromě hmotnosti orgánů dutiny hrudní a břišní, hmotnosti hlavy, kůže, končetin a množství vnitřního loje ovlivněna i stupněm vylačnění zvířat (ZAHRÁDKOVÁ et al., 2009). Čím bude u příslušného zvířete vyšší výtěžnost, tím bude vyšší i jatečná hodnota, protože ze stejné živé hmotnosti vytěžíme více masa na kosti. Maso z jatečných kusů s vyšší jatečnou výtěžností se vyznačuje i vyšší nutriční hodnotou. To však platí především u mladých rostoucích zvířat do dosažení jatečné dospělosti. V pozdějším období se dále zvyšuje jatečná výtěžnost, ale již na úkor intenzivnější tvorby tuku. U mléčných plemen skotu je dosahováno nižší jatečné výtěžnosti než u plemen masných s rozdílem až 10 % (VANĚK a ŠTOLC, 2002). Mezi důležité vnitřní faktory ovlivňující masnou užitkovost patří užitkový typ a plemeno. Nejstarším užitkovým typem chovaným na našem území je typ kombinovaný, který je nyní reprezentován především plemenem české strakaté. Původně bylo toto plemeno šlechtěno pro trojstrannou užitkovost, což se projevilo na utváření tělesného 21

22 rámce a stavbě těla. V průběhu druhé poloviny minulého století byla populace českého strakatého skotu zušlechťována mléčnými plemeny za účelem zvyšování mléčné produkce. Tento typ skotu se vyznačuje dobrou mléčnou užitkovostí s vysokým obsahem mléčných složek a na druhé straně je zachována relativně vysoká růstová schopnost zvířat, dobré osvalení a kvalita masa. Selekční indexy, podle kterých se dnes vybírají plemenná zvířata, jsou zaměřené především na mléčnou produkci a funkční dlouhověkost, zatímco požadavky na intenzitu růstu a osvalení jsou v nich zahrnuty pouze okrajově (ZAHRÁDKOVÁ et al., 2009). Podle VAŇKA a ŠTOLCE (2002) je vliv pohlaví na výkrmnost dán zvyšující se intenzitou růstu od jalovic přes voly k býkům. Výkrmnost a jatečná hodnota volků v porovnání s býky je ovlivněna především věkem při kastraci a nemusí být zákonitě horší. Podle ZAHRÁDKOVÉ et al. (2009) jalovice oproti býkům dosahují ve výkrmu nižší intenzity růstu v rozsahu %. Důvodem je jejich nižší tělesná hmotnost v dospělosti a méně efektivním využití živin krmiva. U jalovic dochází k dřívějšímu ukládání tuku což také zhoršuje konverzi krmiva oproti býkům. Výživa a krmení patří mezi nejdůležitější vnější činitele ovlivňující rentabilitu produkce hovězího masa. Jedná se především o možnost ovlivnění výše a skladby přírůstku hmotnosti dávkováním jadrných krmiv, volbou vhodných objemných krmiv a bilancováním krmných dávek. Toto bilancování musí být přizpůsobeno hmotnostní kategorii a plemeni skotu. Překrmování a nevyváženost krmných dávek se projevuje vyšším přírůstkem tuku. Výkrm lehčích kategorií jatečného skotu je nejekonomičtější při intenzivní výživě zvířat, která umožní optimálně využít počáteční růstový potenciál při vysoké nutriční hodnotě masa, protože v tomto období je přírůstek tvořen především svalovinou. Se zvyšujícím se věkem a živou hmotností se zvyšuje spotřeba živin na 1 kg přírůstku v důsledku intenzivnější tvorby tuku. Krmnou dávku by měl tvořit ze % objem a měla by obsahovat % hrubé vlákniny (VANĚK a ŠTOLC, 2002). Systém ustájení je jedním ze spolučinitelů ovlivňujících projev výkrmových schopností a částečně i některých ukazatelů jatečné hodnoty. Při intenzivní výživě (přírůstky nad 1000 g denně) a porážkové hmotnosti kg se u českého strakatého skotu osvědčilo volné ustájení po kusech v kotci. Výsledky se naopak zhoršovaly při zástavu těžších býků ve velkých skupinách, výkrmu do vysokých porážkových hmotností a při extenzivní výživě. Ve volném ustájení bývají sice 22

23 výsledky výkrmnosti poněkud horší v porovnání s přistýlaným vazným stáním, ale jsou lepší ukazatele produktivity práce, návratnosti investic a produkce na jednotku plochy (ŠTOLC et al., 1999). Systém ustájení musí zaručovat maximální klid v době mezi příjmem krmiva, pohodlné lože znemožňující nadměrné znečištění srsti a kůže, podlahoviny, které jsou šetrné ke končetinám zvířat a snižují tak riziko poranění. Výkrm býků ve vazných stájích nelze považovat za intenzivní způsob produkce. Negativy jsou i nedostatečný pohyb, nevhodné stání, nesprávné způsoby fixace, vysoká četnost úhynů a nutných porážek v důsledku poranění, nízká intenzita růstu. Od tohoto způsobu ustájení se postupně upouští (VANĚK a ŠTOLC, 2002). U českého strakatého skotu požaduje chovný cíl přírůstek býků ve výkrmu 1300 g a více za den. Výtěžnost by měla být %. Jatečně upravená těla by měla být zatříděna do kategorie U, nejhůře R ( U masných plemen je růstová schopnost hodnocena podle živé hmotnosti ve 120, 210 a 365 dnech. Např. u plemene charolais by měli býci ve 120 dnech dosáhnout hmotnosti 180 kg, ve 210 dnech 290 kg a ve 365 dnech 470 kg. Podobně potom plemeno hereford (150 kg, 240 kg, 450 kg) a aberdeen angus (170 kg, 280 kg, 460 kg) ( Hodnocení reprodukčních vlastností skotu Plodnost definují LOUDA et al. (2008) jako základní biologickou a užitkovou vlastnost skotu. Rozhodujícím způsobem ovlivňuje obě hlavní užitkové vlastnosti skotu. Plodností rozumíme schopnost produkovat životaschopné potomstvo. Realizuje se produkcí pohlavních buněk a oplozením vajíčka ve vhodném prostředí pro vývoj nového jedince, dále porodem telete a jeho životaschopností. Nástup laktace je podmíněn otelením dojnice a obnovení stáda dojnic odchováním březí jalovice. Plodnost významným způsobem rozhoduje o ekonomických výsledcích chovu. Dědivost ukazatelů plodnosti je velmi nízká h 2 = 0,01 0,2, z čehož vyplývá, že o plodnosti ve stádě rozhoduje především chovatel a podmínky chovatelského prostředí (ZAHRÁDKOVÁ et al., 2009). Genetický základ plodnosti vystupuje do popředí při vzniku poruch plodnosti. Dědičnost plodnosti jako vlastnost, která je polygenně založená, je v úzkém vztahu s konstitucí a její dědičností. Vzhledem k nízkým 23

24 hodnotám dědivosti ukazatelů plodnosti nelze samotnou selekcí dosáhnout rychlého pokroku a zlepšení plodnosti dané populace. Zlepšení dědičného základu pro plodnost a konstituční pevnost, kterého lze dosáhnout systematickou selekcí, je pro populaci trvalým přínosem na úseku reprodukce (LOUDA et al., 2007). U krav představuje reprodukční proces komplex kontrolních opatření v průběhu každého reprodukčního cyklu i v průběhu celého reprodukčního období a směřuje k tomu, aby každá plemenice, stádo či populace byly ekonomicky aktivní. Ekonomické efektivnosti lze dosahovat jen při biologicky optimální reprodukční výkonnosti každé plemenice v daném stádě (LOUDA et al., 2008). Podle BOUŠKY et al. (2006) věk jalovic při prvním zapuštění udává počet dní od narození do první inseminace. Je závislý na růstové křivce plemene a jeho cílová hodnota se mění s pokrokem ve šlechtění, ale také v závislosti na úrovni výživy a zdravotního stavu jalovic již od narození. Pro holštýnský skot je u nás nyní doporučován věk při prvním zapuštění měsíců při hmotnosti 410 kg. VANĚK a ŠTOLC (2002) popisují jako interval počet dnů od porodu do dne, kdy byla plemenice po porodu poprvé inseminována. Jeho délka závisí na průběhu involuce dělohy po porodu, na nástupu ovariální a ovulační aktivity doprovázené projevy říje. Délka intervalu se pohybuje od 35 do 42 dní a u vysokoužitkových krav bývá i delší (LOUDA et al., 2008). Servis perioda udává dobu od porodu do zabřeznutí, resp. úspěšné inseminace. Zahrnuje pouze hodnoty zvířat, která zabřezla (BOUŠKA et al., 2006). Podle LOUDY et al. (2008) patří mezi ekonomicky důležité ukazatele. V chovech s průměrnou užitkovostí je SP do dní hodnocena jako výborná až dobrá. SP dnů je možné tolerovat u vysokoužitkových dojnic holštýnského skotu, pokud mezidobí nepřekročí 400 dnů. Tento ukazatel je regulován brakováním. Vysoká SP a nízký interval indikují problémy, které mohou souviset nejen s reprodukční nezpůsobilostí dojnice, ale i s organizací inseminace. Jako mezidobí bývá označována průměrná délka období mezi dvěma porody všech krav ve stádě včetně vyřazených (VANĚK a ŠTOLC, 2002). Jak popisuje LOUDA et al. (2008) délka mezidobí do dnů lze hodnotit jako výbornou až průměrnou. Mezidobí u vysokoužitkových dojnic se liší především v závislosti na velikosti chovu a jejich užitkovosti. Délku mezidobí v chovech dosahujících nejvyšší mléčné užitkovosti negativně ovlivňují výplachy embryí od nejužitkovějších dojnic. 24

25 Podle BOUŠKY et al. (2006) inseminační index vyjadřuje počet inseminací potřebných k zabřeznutí jedné plemenice. Pokud se do výpočtu zahrnou pouze počty inseminovaných plemenic, které zabřezly, získáme tzv. čistý inseminační index. Jeho hodnota poměrně dobře odráží schopnost plemenic zabřeznout a je považována za vyhovující, pokud nepřesáhne u krav hodnotu 2,0, u jalovic by měl být tento ukazatel vždy nižší. Obecně platí, že čím je inseminační index nižší, tím je ekonomika zapouštění lepší. Reinseminace krávy v dané říji se do indexu nezapočítává (LOUDA et al., 2008). Pokud jsou do výpočtu zahrnuty všechny inseminace v dané skupině plemenic a vztáhneme je k počtu zabřezlých plemenic, získáme tzv. hrubý inseminační index. Jeho hodnota je významně ovlivněna termínem ve kterém se vyšetřují plemenice na březost, současně se do jeho hodnoty významně promítá úroveň brakace "přebíhalek", zejména v malých chovech (BOUŠKA et al., 2006). Březost po první inseminaci se vyjadřuje procentickým podílem krav, které zabřezly po první inseminaci z počtu prvně inseminovaných po otelení (VANĚK a ŠTOLC, 2002). Při velmi dobré plodnosti krav se pohybuje nad 60 %, pokles pod 50 % signalizuje vážné problémy. U jalovic bývá procento březosti po první inseminaci o 10 % vyšší (BOUŠKA et al., 2006). Březost po všech inseminacích by podle LOUDY et al. (2008) neměla být pod úrovní dolní klasifikační hranice zabřezávání po první inseminaci zjištěné v daném chovu. Hrubou natalitu popisuje BOUŠKA et al. (2006) jako počet všech narozených telat za jeden rok od 100 krav ve stádě. Cílem je alespoň 110 telat. Čistá natalita vyjadřuje počet narozených telat za jeden rok od 100 kusů krav v daném stádě. Do výpočtu se nezařazují telata od jalovic (LOUDA et al., 2008). Cílem je telat (BOUŠKA et al., 2006). Hodnocení výsledků plodnosti býků, tedy prověřování plodnosti mladých býků zařazovaných do inseminace hodnotí LOUDA et al. (2007) jako důležité z hlediska zachování plodnosti následujících generací v dané populaci. Hodnotí se podle indexu plodnosti. Základem výpočtu je srovnání výsledků určitého býka s výsledky ostatních býků, kteří byli připařováni za stejných podmínek v rámci podniku, které se ještě váží průměrným zabřezáváním a navíc počtem případů. Za jednotlivé podniky se výsledky každého býka měsíčně napočítávají a konečná hodnota se koriguje podle počtu případů, 25

26 aby bylo možno srovnávat výsledky vypočtené na základě rozdílně velkých souborů dat. Index plodnosti se hodnotí za celou dobu testovacího připařování, nejméně však z počtu 400 všech inseminací. Plemenní býci se ponechávají k vytváření zásob spermatu, je-li index plodnosti 92 a vyšší a je-li současné zabřezávání plemenic po první inseminacích 47 % a vyšší. Výsledky reprodukce jsou nezbytné při realizaci selekčních programů. Úroveň reprodukce ovlivňuje obrat stáda a ekonomiku celé populace chovu skotu. Výsledky zabřezávání jsou pečlivě sledovány chovatelskými svazy, oprávněnými organizacemi i samotnými chovateli. Výsledky zabřezávání jsou pravidelně publikovány plemenářskými organizacemi (LOUDA et al., 2008). Mezi vlivy působící na plodnost skotu patří podle VAŇKA a ŠTOLCE (2002) především výživa. Chyby v krmení a výživě plemenic (nedostatek energie v krmné dávce u vysokobřezích jalovic a v 1. fázi laktace, přebytek energie v období stání na sucho, nedostatek vlákniny a strukturální vlákniny v krmné dávce způsobující acidózy, nedostatek vitamínů A, minerálních látek Mn, Zn, Se, Cu a nedostatek NL v době odchovu) jsou častou příčinou poruch reprodukce ve stádě. Nedostatek energetické složky v krmné dávce snižuje u dojnic zabřezávání. Nevhodná výživa plemenic překrmování i nedostatek, se projeví tichými a nepravidelnými říjemi, prodlužováním doby involuce dělohy, embryonální mortalitou apod. Jako důležitý hodnotící znak úrovně výživy uvádí ZAHRÁDKOVÁ et al. (2009) kondici plemenic, která má jednoznačně vliv na výsledky reprodukce ve stádě. Výživný stav plemenice v průběhu reprodukčního cyklu značně kolísá. Tělesné rezervy se ukládají v druhé polovině březosti v podobě tuku na bedrech, kořeni ocasu a posledních žebrech. V období po porodu jsou využívány organismem plemenice k zajištění laktace a následného zabřeznutí (ŠTOLC et al., 1999). Mezi dalšími vlivy, které mají vliv na reprodukci řadí ZAHRÁDKOVÁ et al. (2009) klimatické faktory intenzitu světla a slunečního záření, teplotu, tlak, vlhkost a proudění vzduchu. Dlouhodobě extrémně nízké nebo vysoké teploty v průběhu dne i noci nepříznivě ovlivňují projevy říje a zabřezávání plemenic. K méně významným vlivům můžeme zařadit i způsob ustájení, ošetřování, organizaci chovu, plemeno, věk apod. Věk při prvním zapuštění u českého strakatého skotu by měl být měsíců, první otelení by potom mělo následovat v měsících. Délka servis periody by 26

27 měla být do 100 dní a inseminační index do 1,8. Březost po první inseminaci by se měla pohybovat v rozmezí % u jalovic, % u krav. Mezidobí by mělo mít délku dní ( První otelení u holštýnského plemene by mělo proběhnout ve věku měsíců. Délka mezidobí by měla být do 400 dní ( U masných plemen skotu je reprodukce rozhodujícím faktorem pro ekonomiku chovu. Počet odchovaných telat na 100 krav ve stádě musí být minimálně 95, aby byl chov rentabilní. Důležitým hodnoceným znakem je obtížnost porodů, kdy by mělo být min. 95 % porodů hodnocených jako snadných. U většiny masných plemen je požadovaný věk při prvním otelení měsíců, délka mezidobí potom 365 dní. Protože je značné množství býků masných plemen používáno v přirozené plemenitbě, je dalším sledovaným znakem % březích plemenic v připouštěcím období ( 3.3 Charakteristika příbuzenské plemenitby a projevy inbrední deprese Příbuzenská plemenitba Příbuzenská plemenitba (inbreeding, inzucht), patří mezi metody plemenitby, které jsou používány v chovu zvířat po celou historii chovatelství. Její používání vedlo ke vzniku nových plemen, linií a užitkových typů u hospodářských i zájmových zvířat. Vlivem zvyšování homozygotnosti jedinců uvnitř plemene dochází k posilování žádoucích znaků a vlastností (BEZDÍČEK et al., 2005). Používání příbuzenské plemenitby již v minulosti potvrzují i HAMANOVÁ a HRUBAN (2000b) když popisují, že např. v 18. a 19. století úspěšně použili příbuzenskou plemenitbu britští chovatelé Charles a Robert Collingové z hrabství Durham a Robert Bakewell z Leicestershiru při šlechtění shorthornského plemene skotu, dlouhorohého skotu a leicesterské ovce. Zušlechtili také shirské chladnokrevné plemeno koní a podíleli se na šlechtění prasat yorskhirského typu a arabského koně. Mírného inbridingu se v minulosti i dnes používá i např. v chovu starokladrubského koně. 27

28 3.3.2 Genetické aspekty příbuzenské plemenitby Z genetického hlediska je podle RELICHOVÉ (2009) příbuzenská plemenitba určitý druh nenáhodného připařovaní, při kterém dochází k oplození mezi příbuznými jedinci častěji, než by se dalo očekávat na základě náhodného připařování panmixie. Při inbridingu stejně jako u připařování na základě pozitivního výběru se zvyšuje homozygotnost v populaci, protože příbuzní jedinci jsou z genetického hlediska mezi sebou podobnější než jedinci nepříbuzní. Ale na rozdíl od výběrového připařovaní, které ovlivňuje pouze ty geny na kterých je výběr páru založen (a geny s nimi ve vazbě), ovlivňuje inbriding všechny geny. U inbredního jedince mohou dvě alely přítomné na homologických lokusech být identické původem, což znamená, že byly odvozeny replikací z jedné alely v nějaké původní populaci. Pokud jsou dvě alely určitého genu identické původem, nazývají se autozygotní. Pokud alely nejsou repliky jediné původní alely, tedy nejsou identické původem, nazývají se alozygotní. HAMANOVÁ a HRUBAN (2000a) uvádí, že většina defektů je způsobena recesivními geny, které jsou na nepohlavních chromozomech (autozomech) a pouze menší část mutací se vyskytuje i na pohlavních chromozomech. U jedinců. kteří jsou heterozygoti (nositelé pouze jedné zmutované alely) se porucha neprojeví, protože jedinec zdědil jen jedinou škodlivou formu od jednoho rodiče. Funkce druhé alely je normální, takže nahradí činnost alely poškozené. Pokud se však u potomka sejdou dvě nefunkční recesivní alely v jednom genu, který má v organizmu nezastupitelné funkce a v genomu není funkční záloha (gen se nevyskytuje nahlučený ve více kopiích v genových rodinách, nemá zdvojeninu na jiném místě v chromozomech a ani nemá funkčně příbuzný, leč strukturně odlišný duplikát), může se gen bezprostředně projevit i jako letální. V takovém případě buď vůbec nedojde k oplození, nebo embryo v děloze nezahnízdí, dojde ke spontánnímu potratu, embryo odumře, nebo se narodí mrtvé, nebo zemře brzy po porodu Následky příbuzenské plemenitby nemusí být, ale tak náhlé, ale mohou se projevovat postupně jako následek vzrůstající homozygotnosti inbrední deprese. Ta se nejčastěji projevuje u vlastností se složitým genetickým řízením, tedy u těch, které jsou kontrolovány mnoha geny. Výzkum inbridingu se provádí především na laboratorních myších, jejichž chov je finančně nenáročný, rychle se množí, mají krátký generační interval a velký počet mláďat. Při páření sourozenců dochází k zvýšení homozygotnosti ve většině 28

29 autozomálních genů, které měl výchozí rodičovský pár. Každá odděleně tvořená homozygotní linie má ale genetický základ odlišný. Dosažení běžného inbredního stavu pářením sourozenců trvá mnoho generací, nejméně Avšak ani po tak dlouho prováděném příbuzenském páření nedochází k úplné genetická identitě, jen se jí přibližujeme. Při udržování inbredních kmenů po desítky až stovky generací se mohou spontánně objevovat nové genové nebo chromozomové mutace. Jejich udržováním vznikají mutantní linie, které mají také neocenitelný experimentální význam. Pokud se využívá páření s rodiči, při zpětném křížení rodičů s potomky se opět zvyšuje homozygotnost, ale i celková genetická podobnost různých kmenů a linií. V tomto systému křížení je totiž možné si vybírat potomky zakladatele kmenů, kteří se liší jen v jednom genu, v jedné alele nebo v jednom chromozomovém segmentu. Opakovaným příbuzenským zpětným pářením se postupně dosáhne stavu, kdy jsou dva kmeny myší geneticky téměř shodné, liší se jen v jednom zvoleném genu (alele) či znaku. Tyto kmeny jsou označovány jako kongenní. Po dosažení kongenního stavu jsou jednotlivé linie udržovány např. pářením bratr-sestra. Systémů páření a jejich kombinací je více. Výsledkem jsou však vždy nejméně dva kmeny myší, jež mají velmi podobnou genetickou skladbu, která ale stále ještě neodpovídá míře shody u jednovaječných dvojčat. Blíží se genetické podobnosti, ale teoreticky jí nedosahuje. Malé procento heterozygotnosti může přetrvávat velmi dlouho. U velkých hospodářských zvířat, jako jsou kůň, skot, prase, ovce či koza, nebyla nikdy vytvořena žádná čistá inbrední linie, natož pak kongenní kmeny. Dlouholeté pokusy s inbridingem totiž nejsou z finančního a časového hlediska zatím proveditelné. U hospodářských zvířat je většinou generační interval několik let, dlouhá doba gravidity a u některých druhů pouze jedno mládě. Selekce, která je snadná u laboratorních hlodavců, je u nich neuskutečnitelná (HAMANOVÁ a HRUBAN, 2000b) Zootechnické aspekty příbuzenské plemenitby Příbuzenskou plemenitbou se chovatelé snažili ustálit znaky charakterizující dané plemeno, typ zbarvení, strakatosti, tvaru a rozsahu osrstění, velikosti těla, tvar hlavy a rohatosti, bezrohost, tvar končetin apod. U hospodářských zvířat se však pochopitelně kladl především důraz na užitkové vlastnosti jako je dojivost, zmasilost, snůška vajec, 29