MASARYKOVA UNIVERZITA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra atletiky, plavání a sportů v přírodě Bakalářská práce Analýza techniky plavce - kraulera na základě záznamu dopředné rychlosti Vedoucí práce: PaeDr. Miloš Lukášek, Ph.D. Vypracoval: Marek Polach Brno, 2013

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Analýza techniky plavce kraulera na základě záznamu dopředné rychlosti vypracoval sám, pouze s použitím literatury a pramenů v práci uvedených. V Brně dne Marek Polach

3 Poděkování Chtěl bych tímto velmi poděkovat panu PaedDr. Miloši Lukáškovi za návrh této zajímavé práce, a také za pomoc a odborné vedení při její tvorbě. Velké poděkování také patří panu Ing. Jiřímu Voldánovi a Jakubu Doležalovi, za jejich ochotu a technickou pomoc při filmování, zpracování dat a následné tvorbě grafů.

4 OBSAH ÚVOD CHARAKTERISTIKA PLAVÁNÍ Plavecký způsob kraul Historický vývoj kraulové techniky Základní pojmy Základní biomechanické pojmy ZÁKLADY TECHNIKY PLAVECKÉHO ZPŮSOBU KRAUL Poloha těla Pohyby horních končetin Pohyby dolních končetin Dýchání Znaky účinné plavecké techniky ŘEŠENÍ DANÉHO TÉMATU Význam práce paží vzhledem k celkové propulzi Příklady a grafy dopředné rychlosti Dva hlavní způsoby tvorby hnacích sil CÍL PRÁCE A VÝZKUMNÁ OTÁZKA Cíl práce Výzkumná otázka Úkoly práce METODIKA PRÁCE Charakteristika zkoumaného plavce Podmínky získávání dat Způsob získávání dat Metody zpracování dat ANALÝZA A ROZBOR TECHNIKY A RYCHLOSTI Tempo 800 m Sprint Sprint s nádechem doprava Sprint s nádechem doleva. 52

5 7. VÝSLEDKY, DISKUZE ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ PŘÍLOHY.. 63 RESUMÉ... 64

6 ÚVOD Pro téma své závěrečné práce jsem se rozhodl po domluvě s panem PaedDr. Milošem Lukáškem, jelikož se sám věnuji závodnímu plavání již 16 let a zhruba 8 let ho provozuji na vrcholové úrovni. Přestože mojí specializací jsou po celou kariéru především znakařské disciplíny, připadalo mi zajímavé udělat podrobný rozbor vlastní plavecké techniky při kraulu, o které vím, že má několik nedostatků a bylo třeba je zlepšit. Navíc se u nás této problematice nevěnuje tolik pozornosti a není mnoho autorů, kteří by ji podrobněji zkoumali, na rozdíl od zahraničí. Tato práce je navíc i výbornou zkušeností do budoucna v rámci trenérské praxe. Hlavním cílem této práce je provést analýzu techniky plaveckého způsobu kraul tempo 800m a sprint, poté naměřená data porovnat a vyvodit závěry pro trenérskou praxi. Pro tento výzkum jsem vybral sám sebe jako výzkumný objekt, jelikož na základě výsledné analýzy mohu využít některých poznatků ke zlepšení vlastní techniky a zapracovat na nich v tréninkové přípravě. Získaná zkušenost s tímto výzkumem se mi také může velmi hodit v budoucnu, ať už jako závodníkovi, či trenérovi. V této práci nejprve uvedeme charakteristiku a historii plaveckého způsobu kraul a plavání obecně, poté se zaměříme především na objasnění samotné kraulové techniky a uvedeme i některé příklady a názory na řešení této problematiky, především od zahraničních autorů, neboť jak už bylo zmíněno, u nás tomuto tématu větší pozornost věnována bohužel není. V hlavní části práce provedeme analýzu techniky na základě naměřených dat speedografickou metodou a pořízených videozáznamů během plavání. Vzniklé výstupní materiály dále zpracujeme. Jedná se především o synchronizaci času, videa, fotografií a naměřených hodnot a jejich následné využití při zjišťování technický nedostatků. Tato práce by měla být přínosem jednak pro mne samotného jak do praxe závodní, tak trenérské. Dále by však mohla být inspirací pro ostatní plavce, trenéry či autory, které tato problematika zajímá nebo mají v úmyslu se jí zabývat. 6

7 1. CHARAKTERISTIKA PLAVÁNÍ Plavání řadíme do kategorie individuálních rychlostně vytrvalostních sportů s cyklickým charakterem, čímž rozumíme, že prováděné pohyby se neustále opakují. Navíc je provozováno ve specifickém prostředí vodě. Mezi charakteristické rysy tohoto sportu patří vysoká aerobní i anaerobní kapacita organismu a různé mechanismy energetického krytí. Plavec se ve vodě pohybuje za pomoci horních a dolních končetin, které využívá k vytvoření propulzní (hnací) síly (Lukášek, 2012) Hlavním úkolem v plaveckém sportu je překonání určité vzdálenosti daným plaveckým způsobem v nejkratším čase. Jedním z hlavních faktorů vymezující plavecký výkon je technika. Podle Nováka (1965) je sportovní technika definována jako způsob řešení daného pohybového úkolu člověkem, na základě jeho všeobecných anatomicko-fyziologických a psychologických předpokladů v souhlase s mechanickými zákony platnými v průběhu pohybu a v souhlase s mezinárodními pravidly závodění. Ve sportovním plavání rozeznáváme čtyři základní způsoby: prsa, kraul, znak, motýlek. Zatížení během plaveckého výkonu je kontinuální a intenzita se mění podle délky tratě. Plavání ovšem není využíváno jen v rámci závodění a soutěžních klání, nýbrž je velmi doporučováno jako kompenzační, či doplňková činnost, při které dochází k zapojení mnoha svalových skupin, a tím přispívá k udržení dobré kondice i zdravotního stavu. (Novák, 1965; Bernaciková, Kapounková, & Novotný a kol., 2010) 1.1 Plavecký způsob kraul Kraul je v současnosti nejrychlejší a nejefektivnější plavecký způsob, při němž lze nejlépe využít svalové síly i kladně působících sil vodního prostředí a vzniká minimum pohybů zvyšujících odpor. Jedná se o cyklický pohyb končetin ve vodě v poloze ležmo, kde hlavní hnací silou jsou záběry horních končetin, 7

8 záběry dolních končetin mají hlavně funkci stabilizační a vyrovnávací. Dolní končetiny vykonávají kmitavé a vlnovité pohyby. Technika dýchání je velice efektivní, neboť umožňuje zaujímat na hladině téměř vodorovnou polohu. Pro svoji efektivitu bývá kraul využíván i v dalších sportech, jejichž součástí je plavání (např. triatlon, moderní pětiboj, ). Vývoj techniky byl ovlivněn skutečností, že se uplatňuje v disciplíně volný způsob, což umožňuje závodníkům používat libovolný způsob s podmínkou, že při dokončení každé délky bazénu a v cíli je povinností dotknout se stěny bazénu kteroukoliv částí těla. Plavci a jejich trenéři v přípravě na vrcholné závody hledali a stále hledají optimální techniku ve vztahu k délce tratě. (Čechovská, & Miler, 2001; Hofer, 2006) 1.2 Historický vývoj kraulové techniky Sportovní plavání je jeden z druhů vodních sportů, jehož počátky sahají až do prehistorické doby. Za prvotní náznak kraulové techniky bychom mohli považovat tzv. kraul bez vytahování paží (pudl nebo čubička), k čemuž docházelo v důsledku snahy lidí napodobovat pohyby plavajících zvířat. Z obrázků starověkých plavců také jasně vyplývá, že při plavání šlo většinou o střídavý pohyb končetin, odpovídající našemu kraulu. Tento primitivní kraul s pažemi ve vodě, případně i nad vodou byl nejrozšířenějším způsobem plavání ve starověku. Závodní plavání začalo být v Evropě populární až kolem roku 1800 a to pouze ve stylu zvaném prsa. V 19. století kolem roku 1873 předvedl Evropě nový plavecký styl britský plavec John Arthur Trudgen, přičemž ho v podstatě okopíroval od jihoamerických Indiánů, kteří ho používali již o pár desítek let dříve. Hlava se zde neustále držela nad hladinou jako při prsou, stejně tak pohyb nohou byl prsařský. Obě paže se střídavě vracely do výchozí polohy nad vodou. Tento kraul byl výrazně rychlejší než všechny ostatní používané styly oné doby. Podle pozdějších výzkumů byl kraul znám mnohým původním obyvatelům Ameriky, Afriky a rozšířen byl i v Tichomoří. 8

9 Razantní rozvoj plaveckého způsobu kraul započal zejména v souvislosti s obnovením novodobých olympijských her. V Aténách v roce 1896 bylo do programu zařazeno pouze plavání bez určení stylu. Závodníci se tedy pouze snažili plavat co nejrychleji jakýmkoliv způsobem. Jednotlivci se učili plavat jeden od druhého, ti nejlepší začali zakládat plavecké školy, kde vyučovali různým technikám. Nejrychlejší plavci té doby používali tzv. trudgeon, což můžeme považovat za mírně vylepšenou výše zmiňovanou techniku. Hlavním charakteristickým znakem byl přenos paží vzduchem v důsledku snahy, co nejvíce omezit brzdící pohyby. Za celosvětového průkopníka trudgeonu v závodním plavání je považován první moderní olympijský vítěz Maďar A. Hajos, který za pomocí této techniky překonal 100 metrů v čase 1:22,2. Hajos plaval s vysoko zvednutou hlavou, střídavě zabíral pažemi, které přenášel vpřed vzduchem. Nohama prováděl nůžkovité záběry, které probíhaly přibližně ve vodorovných rovinách. Tělo plavce se přitom otáčelo z boku na bok. Tento styl se udržel na vrcholných akcích typu OH až do 1. sv. války, technickým nedostatkem zde však byla práce dolních končetin. Dalším mezníkem rozvoje kraulové techniky je označován tzv. Australský kraul, s nímž se jako první prezentoval F. Lane již na druhých OH v Paříži Změna práce dolních končetin spočívala ve střídavém kopání nohama vertikálním směrem - na jeden záběr paží připadal jeden kop nohou, přičemž pohyb vycházel z kolenního kloubu. Další alternativu zlepšení původní techniky prosazoval maďarský závodník Z. Halmay, který pro odstranění brzdících účinků nohou plaval pouze pažemi. Ukázalo se, že i navzdory tomuto handicapu byl pro ostatní vždy rovnocenným soupeřem. Tato technika, později nazývaná jako dvouúderový kraul, našla v budoucnu uplatnění především u vytrvalců (mnohdy používaná spolu se čtyřúderovým kraulem i v dnešní době). V roce 1912 na Olympijských hrách ve Stockholmu dovedl kraulovou techniku téměř k dokonalosti hawajský surfař Duke Paoa Kahanamoku, závodící za USA. Tento muž je v podstatě považován za zakladatele novodobého kraulu. 9

10 Oproti australskému stylu jeho kop vycházel z kyčle a vlnovitě se přenášel do uvolněných kotníků. Stejný způsob provedení kopu se vyučuje dodnes. Finální verzi moderní kraulové techniky představil světu americký plavec Johny Weismüller. Společně se svým trenérem se zabývali jejím neustálým vylepšováním, zdůrazňovali vyšší polohu ramen, rytmické dýchání s výdechem do vody, relaxaci svalu během přenosu paží, šestiúderovou souhru a hlubokou práci nohou. Weismüller se stal v roce 1922 historicky prvním plavcem, jež v disciplíně 100m volný způsob pokořil hranici 1 minuty (58,60). (Po skončení kariéry se také proslavil v Hollywoodu, když ztvárnil první filmovou postavu Tarzana). Z důvodu přesné viditelnosti, se v dalším stádiu vývoje zlepšování této plavecké techniky stal hlavním objektem pozorování způsob přenosu paže nad hladinou, podle nějž se začali odlišovat různé plavecké školy. (Americká - Weismüller, Švédská Borg, Maďarská Csik, Japonská Furuhashi, atd.) V dalším období se s rozvojem možnosti filmování pod vodou, staly hlavním objektem sledování pohyby končetin pod hladinou. O zásadní zlepšení těchto pohybů se zasloužili především Australané. Trenéři zasahovali do techniky jen při nejhrubších nedostatcích a umožňovali plavcům co nejvíce přirozený vývoj. Například rozkyv ramen, do té doby považovaný za chybu, umožnil plavcům zabírat v boční poloze, jejíž výhodnost byla zdůvodněna až později. Jejich poznatky se řídí velká část světových trenérů i expertů dodnes. Proto dnes nepřekvapuje, že vynikajících výsledků dosahují plavci různých stylů. (Hofer, 2006; Hoch, 1983) 1.3 Základní pojmy Zde uvedeme některé základní informace a definice pojmů podle Hofera (2006), týkající se plavecké terminologie, jejichž význam je úzce spjat s tématem, o kterém tato práce pojednává. 10

11 Styl Stylem označujeme individuální zvládnutí techniky jedincem. Uplatňují se zde individuální předpoklady plavce, a je tedy vždy projevem jedinečným. Účinnost plavecké techniky Vnímáme ji jako podíl plaveckého výkonu a stupně rozvoje některé z pohybových dovedností, jež s výkonem souvisí (např. síly a vytrvalosti), jako příkonu. V těchto souvislostech se využívá výsledků různých měření (spiroergometrie, motorické testy, trenažéry, ergometry, atd.). Jejich porovnáváním a zkoumáním se skutečným plaveckým výkonem je možno odhadovat či zjišťovat schopnosti plavce využít svou sílu vzhledem k celkové propulzi. Propulze Jedná se v podstatě o vyvinutí hnací síly končetinami při plavání a následný pohyb vpřed. Slovo propulze znamená doslova překotný pohyb dopředu, případně vyvozování tahu potřebného k překonání odporů. Plavecká propulze je ovlivňována plaveckou technikou, je činitelem, který závisí na vztahu mezi velikostí opory a stupněm vynaložení záběrové síly. Mírou plavecké propulze je plavecký krok. Lokomoce plavce Plavání je cyklickou pohybovou aktivitou, při níž se pohyby v určitém sledu stále opakují. Účinkem těchto pohybů je lokomoce plavce, což je vlastně postupný pohyb plavce v prostoru. Parametry lokomoce plavce Jedná se o časové a prostorové souřadnice postupného pohybu plavce ve vodě, případně jeho spojení s lokomočními pohyby. Řadíme mezi ně např. rychlost plavání (okamžitá, průměrná), zrychlení, zpomalení, doba cyklu, frekvence, krok apod. 11

12 Parametry těla plavce Jedná se o antropometrické dispozice, které jsou dány konstitučním typem jedince. Jsou to např. tělesná výška a hmotnost, délky, plochy a rozměry různých segmentů těla (např. plochy povrchu těla ruky a nohy, plochy příčného průřezu těla, šířka ramen, pánve, rozpětí paží, různé obvody těla, končetin apod.). Individuální parametry těla mohou některé jedince zvýhodňovat. Tyto parametry jsou využívány při studiu mechanických podmínek pohybu a hrají také značnou roli ve vztazích pro určování délky tzv. plaveckého kroku. Výborní plavci dokáží nejen vytvářet velké hodnoty hnacích sil, ale i maximálně redukovat síly brzdící optimálním tvarem svého těla i jeho polohou. Parametry těla se podílejí jak na brzdících silách (např. plochy povrchu těla, plochy příčného průřezu těla), tak i na propulzi (např. plochy záběrových segmentů). Také velké rozpětí paží umožňuje překonat vzdálenost menším počtem plaveckých kroků. Plavecký cyklus Cyklem nazýváme jeden soubor opakujících se pohybů. Během jednoho pohybového cyklu horních končetin provádíme jeden cyklus pravou a jeden levou končetinou. Na jeden cyklus horních končetin poté připadá jeden i více cyklů končetin dolních. Z tohoto důvodu se pohybové cykly jednotlivých plaveckých technik vždy odvozují od pohybu horních končetin. Za začátek cyklu se zpravidla považuje taková poloha, kterou lze z optického záznamu jednoznačně určit. Při kraulu se jedná o první kontakt ruky s hladinou po přenosu vpřed. Doba jednoho cyklu se mění s intenzitou plavání. Při maximálním úsilí se doba cyklu různých plaveckých technik pohybuje okolo jedné sekundy. Lze ji určit pomocí obrazového záznamu nebo s využitím frekvenčních stopek. Proto se v praxi více používá pojmu frekvence pohybů f. Frekvencí se rozumí počet pohybových cyklů za minutu. Pohybový cyklus jedné či obou končetin lze také rozdělit na jednotlivé fáze. (viz kapitola 2.3). Vzájemný vztah frekvence f a doby cyklu t c upravuje vzorec: f = 60.t c -1 12

13 Prokluz Je vzdálenost, o kterou se posune ruka při záběru proti směru lokomoce. Délka prokluzu bývá často spojována se stupněm účinnosti plavecké techniky a navenek se projevuje délkou plaveckého kroku. Plavecký krok k Je vzdálenost, kterou překoná plavec (resp. jeho těžiště) ve směru plavání v průběhu jednoho cyklu plaveckých pohybů. Při špatné technice se délka plaveckého kroku zkracuje. Je všeobecně známo, že plavci s účinnější technikou překonávají svoji trať na menší počet záběrů, tzn. delším plaveckým krokem. Délka kroku v plavání může být tedy kritériem účinnosti plavecké techniky obecně. V této souvislosti je však třeba brát v úvahu ještě působení dalších činitelů. Délkou kroku k a dobou t c je určena rychlost plavání v. vzorec: v = k.t c -1 Délku plaveckého kroku lze vypočítat na základě znalosti frekvence f a rychlosti plavání v. Požadované hodnoty lze získat pomocí frekvenčních stopek a současným změřením rychlosti v daném úseku dvěma pozorovateli. vzorec: k = v.60.f -1 Určité zpřesnění vyjadřuje hodnota tzv. relativní délky kroku k r, která bere v úvahu rozpětí paží p měřeného plavce. vzorec: k r = k.2p -1 Se zvyšováním rychlosti plavání se zrychluje frekvence pohybu, přičemž délka kroku se poněkud zkracuje. Tyto tendence setrvají až do určité hranice intenzity. Po překročení této hranice se frekvence může ještě zrychlovat, avšak za cenu neúměrného zkracování kroku. Rychlost plavání se proto již nezvyšuje, někdy dokonce i snižuje. Překročení této hranice je též spojeno s velkým výdejem 13

14 energie. Jestliže se tedy měří délka plaveckého kroku za účelem kontroly účinnosti plavecké techniky, je třeba brát intenzitu plavání v úvahu. Za příčinu lokomoce při plavání považujeme záběr, což znamená, že ze záznamu změn rychlosti plavce a vypočtených hodnot zrychlení a zpomalení bychom mohli posuzovat síly jako příčiny těchto změn. Změny rychlosti plavání během jednoho cyklu lze evidovat pomocí speedografické metody, kterou využijeme i při našem testování. Z důvodu složitosti a náročnosti se však setkáváme ještě s jinými variantami určování fází cyklu. Výsledný čas sportovce v jednotlivých disciplínách je vyjádřením nejen průměrné rychlosti plavání na celé trati, ale také kvality startů a obrátek. Mezičasy plaveckých výkonů vyjadřují průměrné rychlosti na jednotlivých úsecích a odrážejí tak rozložení sil sportovce na trati. Účinkem jednotlivých záběrů urychluje plavec svůj pohyb, při němž překonává nejen narůstající brzdící síly, ale také setrvačnost svého těla. Naopak během mezizáběrových přestávek rychlost plavání klesá. Pokles rychlosti zpomalují opět setrvačné síly plavce. Měřením změn okamžitých rychlostí v průběhu plaveckého cyklu lze získat informace o účinnosti plaveckých záběrů. (Hofer, 2006) Základní biomechanické pojmy Pro kvalitní pochopení techniky jednotlivých plaveckých způsobů je třeba mít základní vědomosti o fyzikálních zákonitostech, které ovlivňují pobyt a pohyb člověka ve vodě. K jejich podrobnému poznání sloužili a slouží výzkumy biomechaniky pohybu ryb a ptáků. Hydrostatické síly Hydrostatika pojednává o zákonitostech souvisejících s možností vznášení a vodorovné polohy těla ve vodě. 14

15 Hydrostatický tlak Působí kolmo na povrch tělesa a zvětšuje se s hloubkou. Plavec pohybující se na hladině tento tlak vůbec nevnímá, neboť jej překonává zvýšenou prací dýchacích svalů. Pomocí tlaku p a hustoty ρ určujeme fyzikální stav vody. p = F/S (Pa) ρ = m/v (kg.m -3 ) Hustota vody je zhruba 1 kg.m -3. Hydrostatický vztlak. Vztlak je síla, která působí v geometrickém středu těla proti gravitaci a jejíž velikost je dána objemem ponořeného těla. Čím větší je objem těla a menší jeho hmotnost, tím větší je jeho vztlak. Těleso na hladině plave, pokud je jeho hustota menší než 1, tzn. menší než hustota vody. Hustota vody a těla je však téměř stejná, to znamená, že pokud po nádechu zadržíme dech, tělo se vznáší. Začneme-li vydechovat, zmenšujeme objem těla, zvětšujeme jeho hustotu a tělo klesá ke dnu. Hydrodynamické síly Hydrodynamika se zabývá problematikou pohybu člověka ve vodě. Základní informace o hydrodynamických silách jsou pro nás důležité zejména z hlediska dosažení optimální techniky plavání. Hovoříme o silách pohánějících plavcovo tělo vpřed a stejně tak o těch, které ho brzdí. Tento zjednodušený popis nám tedy napovídá, že plavec musí vytvářet takové podmínky, aby zmiňované brzdící síly byly co nejmenší. Hydrodynamické síly vznikají prouděním vody a jejím účinkem na předmět, který obtéká. Pro pohyb plavce ve vodě se jejich působení projevuje řadou významných funkcí: a) Na distálních částech horních a dolních končetin v průběhu záběrové fáze jsou zdrojem pohonné složky pohybu propulze. b) Na částech těla, jež se aktivně nepodílejí na lokomoci (hlava, trup) i na částech horních a dolních končetin, jejichž pohyb během záběrové fáze nevytváří hnací 15

16 sílu, jsou zdrojem odporu proti pohybu. Funkci jednotlivých segmentů těla, tj. zda se podílí na propulzi či odporu proti pohybu, je nutné zjišťovat pro každou plaveckou techniku a danou fázi zvlášť. c) Účinkem odporu a hydrodynamického vztlaku na trupu i na horních a dolních končetinách ovlivňují společně s hydrostatickým vztlakem polohu těla při plavání. Setrvačné síly ovlivňují zrychlování a zpomalování pohybu plavce v průběhu pohybového cyklu. Hydrodynamický vztlak Působí na pohybující se těleso ve vodě za podmínek, při nichž je rychlost obtékání kolem tělesa různá. Tam, kde voda obtéká plavcovo tělo po delší dráze, má i větší rychlost, působí zde podtlak. Vzniká síla, která ke směru pohybu působí kolmo. Vhodným tvarováním tělesa, hlavně jeho profilu, lze ovlivnit velikost vztlakových sil. Zkušení závodní plavci jsou schopni je účinně využít tím, že vedou záběry po esovitých prostorových drahách a využívají k reakci opory hydrodynamický vztlak i odpor prostředí. Odpor prostředí Sílu vodního prostředí, která působí proti směru pohybu plavce, nazýváme hydrodynamickým odporem. Původ této síly i její velikost se liší podle toho, zda se plavec pohybuje na hladině, či pod hladinou. Jelikož odpor plavcova těla roste s druhou mocninou rychlosti, je jeho velikost při dvojnásobném zrychlení plavce čtyřikrát větší. Z toho vyplývá, že sílu plavce musíme rozvíjet rychleji, než stoupá rychlost jeho plavání. Celkový odpor stanovíme jako součet 3 základních složek: a) odpor třecí Vytváří se mezi tělem plavce a proudící vodou. Jeho velikost ovlivňuje povrch, plocha a tvar těla. Lze říci, že určitý vliv má i materiál a střih plaveckého oblečení. 16

17 b) odpor tvarový Tvarový odpor je součástí hnacích a brzdících sil. Nejmenší tvarový součinitel odporu má těleso ve tvaru kapky a největší součinitel odporu má dutá polokoule nastavená výdutí ve směru plavání. Využít tvarového odporu v plavání lze tedy tak, že se plavec snaží zaujmout co nejvodorovnější polohu, při které je nejhlouběji položena dolní část hrudníku a zabírá vhodným nastavením paže ruky (tvar misky prsty mírně od sebe) a nohy chodidla (optimální nastavení záběrových ploch). c) odpor vlnový Vlnový odpor je přímo ovlivněn tím, do jaké míry je plavec schopen zaujmout ideální plaveckou polohu a sladit plavecké pohyby do celkové souhry. Plavec s nedokonalou technikou při pohybu na hladině zpravidla vytváří větší množství vln, než plavec pohybující se stejně rychle technikou dokonalejší. Při plavání pod vodou působí na pohyb plavce menší vlnový odpor, čehož se využívá hlavně při startech a obrátkách. Při pohybu plavce dostatečně hluboko pod hladinou (1-1,5m v závislosti na rychlosti lokomoce), je vlnový odpor nahrazen odporem indukovaným. (Čechovská, & Miler, 2001; Hofer, 2006) 17

18 2. ZÁKLADY TECHNIKY PLAVECKÉHO ZPŮSOBU KRAUL 2.1 Poloha těla Při plavání se snažíme zaujmout takovou polohu těla, abychom odpor při pohybu vpřed co nejvíce minimalizovali. Tělo plavce leží na hladině v horizontální, mírně šikmé poloze, přičemž ramena i horní část zad by měla být nad hladinou a poněkud výše než boky. Nejníže se potom nachází spodní část hrudníku. Při styku hlavy a ramen s vodou se vytváří mírná turbulence, kterou však lze úspěšně minimalizovat, srovnáme-li hlavu s tělem do jedné přímky. Na druhé straně je však tato vlna, tvořící se kolem hlavy plavce pozitivně využita při nádechu. Plynulá rotace těla podél své osy zhruba 45 o na obě strany umožňuje, aby se ramena dostala do výchozí polohy pro obě fáze záběru přenosovou i záběrovou. Vdech je prováděn otočením hlavy do strany těsně nad vodou, při výdechu plavcův pohled pod vodou směřuje vpřed dolů a vodní hladina je rozrážena jeho temenem. Úhel mezi hladinou a podélnou osou těla (úhel polohy těla) se mění v závislosti na rychlosti plavání. Při pomalém plavání se tento úhel pohybuje v rozmezí 5 o 10 o. S přibývající rychlostí se úhel zmenšuje, někdy až na 0 o za současného vysunutí zad i části hýždí nad hladinu. Během jednotlivých záběrů se horní část trupu vychyluje kolem podélné osy těla. Maximální vychýlení se mění v rozmezí 40 o 50 o a zapadá do první části záběrové fáze. Na výdechové straně je otočení těla vždy o něco větší. Úhel maximálního vychýlení se při zrychlení zmenšuje. Vychýlení na stranu zavírající ruky umožňuje plavci zabírat ve výhodné poloze. V této poloze je plavec schopen lépe využívat svých silových schopností. Výkyvy těla kolem jeho podélné osy umožňují při souhře lepší přenos horních končetin i vdech, jelikož se hlava může natočit do strany v částečném spojení s trupem plavce. (Čechovská, & Miler, 2001; Hoch, 1983) 18

19 2.2 Pohyby horních končetin Tato podkapitola obsahuje podrobný popis práce horních končetin a také konkrétní záběrové fáze, jejich dělení a význam. V této souvislosti budeme uvádět anglické názvy jednotlivých fází, neboť jsou v plavecké terminologii běžně užívané a svým názvem i poněkud přesnější než překlad do češtiny. Vzorové fotografie znázorňující všechny fáze cyklu byly pořízeny ze záběrů při natáčení našeho výzkumu, jejichž autorem je odborný pracovník a technik ing. Jiří Voldán. Za rozhodující hnací složku plavce považujeme činnost horních končetin. Paže pracují střídavě po uzavřené esovité křivce a přenášejí se uvolněné, převážně v pokrčení vpřed vzduchem. Vzhledem k tomu, že záběr paží pokryje přibližně 85% z celkového výkonu, je třeba, aby položení paže do vody bylo co v nejvhodnější poloze pro vyvinutí síly. Do vody se paže zanořují v pořadí: ruka, předloktí, loket a rameno. Dále dochází k samotnému záběru, poté paže pokračuje směrem dolů vzad, nejprve se ohýbá v loketním kloubu a v druhé polovině záběru dochází opět k jejímu natažení. Rychlost pohybu paže v průběhu záběru vzrůstá a po jeho ukončení setrvačně přechází ve vytažení z vody. V průběhu jednoho cyklu pohybů horních končetin provádí plavec v určité časové posloupnosti jeden záběrový cyklus levou a jeden pravou končetinou. Cyklus jedné končetiny rozdělujeme na několik fází, které byly určeny na základě pohybu ruky vzhledem k vodnímu prostředí. Právě ruka má největší význam pro záběr - díky své velké ploše, rychlosti pohybu a možnosti měnit tvar. Doba cyklu horních končetin a jeho fází je závislá na úsilí plavce, které vynakládá při plavání, i na jeho stylu. V posledních letech existují tendence neustále dobu cyklu zkracovat. Toho mnohdy využívají plavci s menší tělesnou výškou, kteří rychlejší frekvencí pohybu kompenzují právě svůj výškový rozdíl ve srovnání s efektivnějšími záběry vyšších plavců. Doba cyklu t c horních končetin a jeho fází závisí na délce tratě a individuálním stylu plavce. S rostoucí délkou závodní tratě se doba cyklu prodlužuje. V závodech na 100 m volný způsob se doba cyklu pohybuje kolem 1 sekundy. (Čechovská, & Miler, 2001; Hofer, 2006; Hoch, 1983; Bernaciková, Kalichová, & Beránková, 2010) 19

20 Přípravná fáze (tahová) - Entry and Stretch Tuto fázi můžeme považovat za jakýsi začátek záběrového cyklu. Dochází zde k protnutí hladiny rukou po přenosu vpřed. Ruka se v průběhu této fáze pohybuje vpřed dolů, přičemž směr vpřed převažuje. Při zasunutí končetiny do vody se nejprve v kontaktu s hladinou ocitají prsty, dále dochází k ponoření předloktí a lokte. Zasunutí končetiny do vody a následný pohyb vpřed plavce přibržďuje a je tedy potřeba, aby měla ruka příznivý hydrodynamický tvar a výhodnou polohu. Prsty jsou proto natažené a směřují vpřed. Pro zajištění lepší a výhodnější splývavé polohy při této části záběru by mělo být tělo natočeno mírně dolů na stranu končetiny, která vstupuje do vody. Svaly, které se později účastní záběru, jsou ještě relaxované. Dlaň je obrácená dolů vzad. Doba přípravné fáze je asi 0,1 0,3 sekundy. Z hlediska trvání je nejvariabilnější fází celého cyklu. Změny doby cyklu, jež nastávají vlivem intenzity plavání a individuálních stylových odchylek, jsou vyvolány především změnou v trvání přípravně fáze. Na konci přípravné fáze začne převažovat směr pohybu dolů nad pohybem vpřed a voda začne proudit přes prsty směrem k hřbetu ruky. (Hofer, 2006; Hoch, 1983; Maglischo, 2003) Obr. 1 a) Začátek fáze downsweep - boční pohled, pravá paže Obr. 1 b) Začátek fáze downsweep - čelní pohled, pravá paže Obr. 1 c) Začátek fáze downsweep - čelní pohled, levá paže 20

21 Přechodná fáze - Downsweep, Catch Hlavním úkolem je posun ruky po protnutí hladiny do pozice tzv. uchopení vody, ze které bude následně zahájen samotný záběr. V této fázi dochází k poklesu dopředné rychlosti plavce. Na začátku se ruka pohybuje směrem dolů a vpřed, aby dosáhla své maximální hloubky (downsweep). Zejména pohyb vpřed je při ponořování paže důležitý, neboť jakýkoliv pokus o dřívější pohyb směrem vzad by měl v souvislosti se špatnou polohou lokte za následek ještě výraznější pokles rychlosti. Po dosažení optimální hloubky se ruka dostává do catch position, neboli pozice uchopení vody. V tomto bodě přechází ruka z brzdící polohy do polohy záběrové, plavec zrychluje a uvádí své tělo do pohybu vpřed. Studie dokazují, že zkušení plavci nezrychlují dříve než přibližně v jedné třetině záběru. Ze subjektivních pocitů plavců lze usuzovat, že relaxovaná ruka je při změně úhlu náběhu náhle uchopena proudem vody, což je spouštěcím signálem pro nasazení záběrového úsilí. Poté ruka směřuje poněkud vně od podélné osy těla. V této velice krátké části dráhy ruky proudí voda od prstů přes hřbet ruky a zčásti také přes malíkovou stranu ruky. V přechodné fázi si plavci uvědomují pocit vody. Velmi důležitou roli zde také hraje tzv. poloha vysokého lokte, o které se zmíníme v popisu následující části záběru. (Hofer, 2006; Hoch, 1983; Maglischo, 2003) Obr. 2 a) Průběh fáze downsweep - boční pohled, pravá paže Obr. 2 b) Průběh fáze downsweep - čelní pohled, pravá paže Obr. 2 c) Průběh fáze downsweep - čelní pohled, levá paže 21

22 Obr. 3 a) Catch - boční pohled, pravá paže Obr. 3 b) Catch - čelní pohled, pravá paže Obr. 3 c) Catch - čelní pohled, levá paže Záběrová fáze (tlaková) - Insweep, Upsweep Jedná se o pracovní a zároveň časově nejstabilnější fázi celého pohybového cyklu (0,4 0,5 sekundy). Jak již bylo uvedeno výše, velmi důležitá je tzv. poloha vysokého lokte, která je zdůrazňována jak pro správné započetí záběru, tak i pro jeho další průběh. Při této poloze dochází k postupnému ohybu končetiny v loketním kloubu a ruka směřuje k podélné ose těla. Flexe v loketním kloubu je zároveň doprovázena vnitřní rotací v ramenním kloubu spojenou s elevací lopatky, což umožňuje plavci zapojit do záběru i plochy předloktí. Maglischo (2003) uvádí, že podle excelentního trenéra Jamese doc. Counsilmana by propulze neměla být zahájena dříve, než bude dosaženo zmíněné polohy lokte, pokud chce plavec docílit efektivního záběru. První částí samotného záběru je fáze přitahovací (insweep), kdy ruka tlačí vodu směrem zpět a dolů, přičemž tělo plavce začíná nabírat rychlost. V této době, kdy ruka protíná svislou rovinu proloženou ramenní osou, dochází k největšímu ohnutí v lokti ( ). Náběžnou hranou je palcová strana ruky. Paže během přitažení mění svůj směr z vnějšího vzad na vnitřní vzad a pohybuje se směrem pod tělo. Fáze přitažení končí v okamžiku, kdy se ruka ocitá pod tělem, resp. pod hrudníkem a velmi blízko středové ose těla. Toto místo ovšem nelze stanovit s naprostou přesností. Špičkový plavci se v tomto liší, někteří zajíždějí rukou pod tělo více a hlouběji, jiní méně. Obecně tedy můžeme říci, že přitažení končí pod tělem. 22

23 Během fáze insweep ruka plavce zrychluje ze zhruba 1,5 m.s -1 na 2,5 3 m.s -1, přičemž největší propulze pravděpodobně dosahuje hned ze začátku. Obr. 4 a) Začátek fáze insweep - boční pohled, pravá paže Obr. 4 b) Začátek fáze insweep - čelní pohled, pravá paže Obr. 4 c) Začátek fáze insweep - čelní pohled, levá paže Obr. 4 d) Konec fáze insweep - boční pohled, pravá paže Obr. 4 e) Konec fáze insweep - čelní pohled, pravá paže Obr. 4 f) Konec fáze insweep - čelní pohled, levá paže Ve druhé části záběru, nazývané odtlačování (upsweep), se náběžnou hranou stává malíková strana. Tato část je finálním a nejvíce propulzním pohybem při kraulovém záběru. Většina plavců dosahuje své maximální rychlosti právě při konečné fázi odtlačení. Provedení tohoto pohybu začíná v místě, kde skončila fáze přitahovací, tedy pod tělem. Končetina se opět natahuje a následkem je pohyb vně od podélné osy těla nazad. Záběr končí v oblasti kyčelního kloubu. Zde již začíná převažovat směr pohybu nahoru, a proto lze prokázat existenci 23

24 stlačujících sil. V této fázi se ramenní osa plavce vrací opět do vodorovné polohy, čímž se vytvářejí podmínky pro záběr druhé paže. Rychlost plavce i jeho rukou většinou klesá při přechodu z přitažení do odtlačení, poté však dochází k rapidnímu zrychlení. Plavci v této závěrečné záběrové fázi dosahují rychlostí mezi 3 6 m.s -1 v závislosti na délce tratě. (Hofer, 2006; Hoch, 1983; Maglischo, 2003) Obr. 5 a) Přechod z insweep do upsweep - boční pohled, pravá paže Obr. 5 b) Přechod z insweep do upsweep - čelní pohled, pravá paže Obr. 5 c) Přechod z insweep do upsweep - boční pohled, levá paže Obr. 6 a) Začátek fáze upsweep - boční pohled, pravá paže Obr. 6 b) Začátek fáze upsweep - čelní pohled, pravá paže Obr. 6 c) Začátek fáze upsweep - čelní pohled, levá paže 24

25 Obr. 6 d) Konec fáze upsweep - boční pohled, pravá paže Obr. 6 e) Konec fáze upsweep - čelní pohled, pravá paže Obr. 6 f) Konec fáze upsweep - čelní pohled, levá paže Fáze vytažení a přenosu - Release and Recovery Přenosová fáze začíná již ve vodě. Po ukončení záběru plavec přestává vyvíjet tlak proti vodě, ruka se uvolňuje a pomalu se posouvá mírně vpřed. Následuje fáze vytažení, ruka se pohybuje nahoru vpřed, čímž vznikají brzdící a stlačné síly. Poloha ruky a předloktí je usměrňována proudem okolní vody, neboť svalové skupiny, které se předtím podílely na záběru, jsou již relaxované. Fáze trvá méně jak 0,1 sekundy. V průběhu přenosu (recovery) jsou záběrové svaly rovněž uvolněné. Způsob přenosu závisí na rozsahu pohyblivosti v ramenním pletenci. Obecně se však plavci snaží vést loket po co nejvyšší dráze, přičemž uvolněné předloktí a ruka vykonávají kyvadlovitý pohyb vpřed, přibližně ve svislé rovině. Celý pohyb je prováděn kontrolovaně, avšak bez výraznějšího napětí. Typickým projevem je tzv. ostrý loket. Přenos trvá 0,3 0,6 sekundy. Výjimkou může být způsob přenosu paže u sprinterů, kteří především v disciplíně 50 m volný způsob často přenášejí končetinu zcela nataženou. Jednotlivé fáze pohybu spolu úzce souvisejí a způsob provedení každé z nich má velký vliv na výslednou techniku plavání. (Hofer, 2006; Maglischo, 2003) 25

26 Obr. 7 a) Release and recovery - boční pohled, pravá paže Obr. 7 b) Release and recovery - čelní pohled, pravá paže Obr. 7 c) Release and recovery - čelní pohled, levá paže Souhra horních končetin: Je sladěním práce paží a dýchání při optimální poloze těla. V důsledku vedení přenosové fáze vzduchem a popřípadě při časovém prodloužení přípravné fáze dochází k dobíhání pohybových cyklů levé a pravé paže. Obecně lze souhru horních končetin vyjádřit popisem, při kterém je jedna paže ve fázi záběrové a druhá paže ve fázi přípravné. Úhel, který paže mezi sebou svírají, závisí ve velké míře na individuální rychlosti plavecké lokomoce plavce. Většinou je kolem 90. Vzájemné propojení pohybových cyklů horních končetin při kraulu zabezpečuje trvalé vytváření propulzních sil. Dokončí-li první paže záběrovou fázi, nastává mezizáběrová přestávka, poté zahajuje záběr paže druhá. Mezizáběrová přestávka trvá asi 0,2 sekundy a dochází při ní k poklesu vytváření propulzních sil, což znamená, že rychlost plavání se snižuje. Pohyby horních končetin při kraulu tedy neumožňují tzv. nepřetržitý záběr. Přestože je kraul považován za nejrovnoměrnější způsob plavání, okamžitá rychlost během cyklu značně kolísá. Například u řady plavců byly naměřeny rozdíly 0,6 0,8 m.s -1 mezi maximálními a minimálními rychlostmi. Toto kolísání rychlosti se nepříznivě projevuje v ekonomické náročnosti plavecké lokomoce, jelikož plavec musí překonávat mimo hydrodynamických sil také poměrně velké síly setrvačné. (Hoch, 1983) 26

27 2.3 Pohyby dolních končetin Práce nohou má při kraulu především stabilizační a vyrovnávací funkci, čímž vytváří optimální podmínky pro záběry paží a přispívá k udržování rovnoměrné rychlosti plavání. Nejedná se tedy o hlavní složku pro vyvinutí hnací síly, jelikož plocha nártu je poměrně malá a pohyblivost v hlezenním kloubu nízká. Na celkovém výkonu se podílí zhruba z 15%. Pohyby dolních končetin lze charakterizovat jako střídavé, vlnivé kmitání v rozsahu maximálně 50 cm, kdy špičky jsou natažené a směřují k sobě. Pohyb dolních končetin vychází především z kyčelních kloubů a přechází postupně ke kloubu hlezennímu. Proto je pohyb nohy vždy poněkud opožděn za pohybem bérce a bérec za stehnem. Za začátek cyklu jedné končetiny budeme považovat dolní krajní polohu nohy, kdy je dolní končetina natažená a přesahuje podélnou osu těla (při pohledu z boku). Při kopu směrem dolů dochází k flexi kyčle a koleno se nejprve ohýbá a následně natahuje. Hlezenní kloub zůstává neustále uvolněný v plantární flexi, což je dáno tlakem vody proti nártu. Dobří plavci se proto velmi často vyznačují velkým rozsahem pohyblivosti právě v hlezenním kloubu. Při pohybu nahoru dochází k extenzi v kyčli a koleno se dostává z extenze opět do flexe. Tento pohyb je prováděn s relativně malým úsilím. Pohyb dolních končetin by měl být uskutečňován pod hladinou, jinak dochází k okamžitému snížení propulze. Cyklus dolních končetin trvá asi 1/3 doby cyklu končetin horních. V průběhu této doby provede plavec jeden kop pravou a jeden levou nohou. Na jeden cyklus paží připadá tedy 6 kopů. Proto hovoříme o šestiúderovém kraulu. Jednotlivé kopy nohou vždy časově zapadají do určité fáze jedné z paží. Budeme-li považovat kop souhlasnou nohou při zasunutí dlaně do vody jako první, pak druhý kop nesouhlasnou nohou zapadá do konce přípravné fáze, třetí souhlasnou do začátku záběru, čtvrtý nesouhlasnou do konce záběru, pátý souhlasnou do vytažení a začátku přenosu a šestý nesouhlasnou do přenosu. Šest kopů vytváří tři dvojice, které mají vzhledem k pohybům paží stejný význam. Jsou to první a čtvrtý kop, druhý a pátý, třetí a šestý kop. Šestiúderový kraul je uplatňován především na tratích metrů. 27

28 Vytrvalci využívají činnosti nohou zpravidla v menší míře (dvouúderový a čtyřúderový kraul). Práce nohou je potom často nepravidelná a některé kopy jsou málo intenzivní. (Čechovská, & Miler, 2001; Hofer, 2006; Hoch, 1983; Bernaciková, Kalichová, & Beránková, 2010) 2.4 Dýchání Plavecké dýchání velmi těsně souvisí s pohyby paží. K nádechu dochází během mezizáběrové přestávky (viz souhra horních končetin). Otáčení hlavy kvůli nadechování se musí absolvovat v co nejmenším zásahu do rytmu paží a nohou. Následný vdech ústy je proveden při mírném otočení hlavy k souhlasné paži těsně u hladiny, což umožňuje sestupná část vlny tvořící se před hlavou. Při samotném vdechu zvyšuje jeho jistotu přiklonění brady k ramenu, není to však podmínkou. Po ukončení vdechu následuje výdech ústy a částečně i nosem do vody. Dá se říci, že ideální způsob dýchání vzhledem k technice a efektivitě plavání je na tzv. jedenapůl cyklus, kdy se nádech provádí střídavě na levou a pravou stranu po každém třetím záběru. Tento způsob umožňuje plavci zachovat symetrii pohybu, na druhé straně však prodlužuje intervaly mezi dechovými cykly, čímž zhoršuje podmínky pro aerobní práci. Rytmus dýchání záleží také na intenzitě plavání a tudíž i její délce. Z výsledků různých měření vyplývá, že největší sílu je tělo plavce schopno vynaložit při zatajeném dechu. Drtivá většina sprinterů proto velmi často absolvuje trať na 50 m bez nebo maximálně s jedním nádechem. Stejně tak u stometrové distance se závodníci snaží o co nejmenší možný počet nádechů po celou dobu plavání. Tento způsob bývá používán též při závěrečném finiši. Oproti tomu je mezi vytrvalci v posledních letech prosazováno dýchání na každý pohybový cyklus s vysokou frekvencí pohybu (55 60 cyklů/min). Zrychlená frekvence pohybu umožňuje rychlejší rytmus dýchání a tím i větší dodávku kyslíku do plic. Vynikající plavci dokáží podle potřeby kombinovat všechny tři varianty dýchání i během závodu. (Čechovská, & Miler, 2001; Hofer, 2006; Hoch, 1983; Bernaciková, Kalichová, & Beránková, 2010) 28

29 2.5 Znaky účinné plavecké techniky Do této podkapitoly uvedeme pro zajímavost znaky účinné plavecké techniky, definované dle Hofera (2006): 1) Tvar ruky je při záběru miskovitý. Prsty mírně rozevřeny a pokrčeny. 2) Plavec zabírá pod takovým úhlem náběhu, aby opora byla co největší. 3) Dráha končetin, po které plavec při záběru působí, musí být taková, aby reakce opory směřovala co nejvíce do směru plavání. Vzhledem k tomu, že plavec při záběrech používá jak oporu prostředí, tak hydrodynamického vztlaku, provádí pohyb po esovitých drahách připomínající ležatou osmičku. 4) Části těchto drah jsou z hlediska vytváření hnacích sil různě výhodné. V době, kdy záběr probíhá po výhodné části dráhy má plavec působit největší silou. 5) Plavecký pohybový cyklus lze rozčlenit na fázi pracovní (plavec své tělo urychluje) a fáze pomocné, které slouží k obnově cyklu, kdy rychlost plavání zpravidla klesá. V pracovních fázích působí plavec relativně velkou silou, jejíž nasazení je charakterizováno pojmy tah tlak. Pomocné fáze se provádějí uvolněné, aby mohlo dojít k regeneraci sil. S ohledem na změny rychlosti během plaveckého cyklu bylo testováním zjištěno, že tahová fáze je charakterizována nižšími rychlostmi a tlaková zase vyššími. 6) Rychlost plavání na konci každého pohybového cyklu závisí nejen na velikosti hnacích sil, ale také na době, po kterou mohou působit. Proto je výhodné, aby plavec při záběrech působil po nejdelší dráze. 7) V některých částech plaveckého pohybového cyklu se pohybují končetiny a jejich části ve směru plavání, a proto brzdí. Tyto pohyby se mají provádět malou rychlostí a končetina má zaujímat takovou polohu a tvar, aby co nejméně brzdila. 8) Poloha plavce na hladině má být pokud možno vodorovná. (Hofer, 2006) 29

30 3. ŘEŠENÍ DANÉHO TÉMATU V této kapitole se pokusíme objasnit hlavní problematiku zvoleného tématu. Analýze změn rychlosti během plaveckého cyklu se ve svých publikacích podrobně věnuje např. E. W. Maglischo. Z jeho výzkumů budeme mimo jiné dále čerpat. Za pomoci níže uvedených vzorových grafů a příkladů, jejichž autorem je právě Maglischo (2003), budeme schopni registrovat změny v dopředné rychlosti plavce během jednoho záběrového cyklu. Dále také rychlost jeho končetin při samotném záběru a její vzájemný vztah s celkovou rychlostí závodníka. V neposlední řadě podle nich můžeme registrovat, kdy přesně závodník uvádí svoje tělo do pohybu za pomoci hnacích sil, které vytváří svými pažemi. 3.1 Význam práce paží vzhledem k celkové propulzi Na základě mnoha výzkumů a testování vzájemného vztahu mezi rychlostí záběru horních končetin a samotné dopředné rychlosti sportovce bylo publikováno, že nejlepší závodní plavci zrychlují svůj pohyb rukou po celou dobu záběrové fáze pod vodou. Tento fakt byl později podroben dalšímu testování a měření, přičemž bylo zjištěno, že k akceleraci rukou nedochází po celou dobu cyklu nepřerušovaně, nýbrž rytmicky, přičemž dochází k nárůstu či poklesu rychlosti v souvislosti s každou výraznější změnou směru končetiny během záběrového cyklu. Testovaným závodníkům byla nejnižší rychlost naměřena v počáteční fázi záběru, naopak největšího zrychlení dosahovali v jeho finální fázi, těsně před vytažením paže z vody. Nyní si přiblížíme jeden ze vzorových příkladů kolísání rychlosti horních končetin během jednoho záběrového cyklu. Podrobný rozbor techniky, efektivity záběru i rychlosti u špičkových závodníků, včetně zde uvedeného grafu, provedl Ernest W. Maglischo (2003). Testovaným závodníkem byl Američan Tom Jager (olympijský vítěz, mistr světa a světový rekordman na 50 a 100 m volný způsob v letech ). 30

31 Obr. 8 Srovnání rychlosti rukou a dopředné rychlosti na trati 100 m vz ( Maglischo, 2003) V horní části grafu na obr. 8 je znázorněno rychlostní kolísání rukou během jednoho cyklu a na spodní části dopředná rychlost závodníkova těžiště. Uprostřed obrázku můžeme sledovat aktuálně probíhající fázi záběru. Dopředná rychlost těla i rukou je zaznamenána na svislé ose a čas potřebný k provedení jednotlivých záběrových fází na ose vodorovné. Končetina se pohybuje ve směru vzad, do strany, nahoru a dolů. Závodník plaval tempem odpovídajícím trati 100 m volný způsob. Nákres začíná záběrovou fází levé paže. Rychlost levé ruky klesá po vstupu do vody, dokud nedojde k fázi tzv. uchopení (catch). Posléze se rychlost začne zvyšovat během přitahovací fáze (insweep). Následuje krátký pokles rychlosti během přechodu z fáze přitažení do fáze odtlačení (upsweep). Poté končetina zahajuje již zmiňovanou finální část záběru, směřuje vně od podélné osy těla mírně nazad. Právě v tomto okamžiku dosahuje svého maximálního zrychlení. Záběr končí v oblasti kyčelního kloubu, pohyb ruky směřuje k povrchu hladiny a těsně před ní její rychlost opět klesá a začíná fáze přenosová (recovery). 31

32 Téměř totožnou situaci můžeme pozorovat i v případě paže pravé. Všimněme si také, že jednotlivé rychlostní fáze cyklu končetin se velmi přesně shodují s časy, kdy klesá či vzrůstá i celková dopředná rychlost. Můžeme tedy říci, že kolísání dopředné rychlosti při plavání se obecně shoduje s kolísáním rychlosti záběru pažemi. Maglischovo měření také potvrzuje již zmíněný fakt, že plavci nedosahují největší rychlosti dříve než v poslední části záběru. Jager kupříkladu vyvinul během fáze přitažení rychlost 3 m.s -1 a při odtlačení se vyšplhala až na 6 m.s -1. Je to způsobeno nejspíše tím, že plavec se snaží tímto způsobem ušetřit energii v průběhu závodu, kterou poté může použít například ve finiši. Obecně také můžeme konstatovat vcelku logický závěr, že u sprinterů dochází k mnohem větší akceleraci horních končetin než u vytrvalců a že ženy také dosahují nižších rychlostí než muži. (Maglischo, 2003) 3.2 Příklady a grafy dopředné rychlosti Nyní si přiblížíme rozbor celkové dopředné rychlosti při plavání. Na obr. 9 sledujeme rozfázovaný cyklus venezuelského plavce Francisco Sancheze (trojnásobný mistr světa z let na 50 a 100m volný způsob). Analýza jeho techniky ukázala, že během jednoho cyklu dosáhl maximální možné rychlosti dvakrát, což je způsob, který Maglischo považuje za nejúčinnější. Na prvním nákresu sledujeme přenos levé paže a zároveň pohyb pravé paže směrem dolů tzv. downsweep. Během této fáze pravé ruky jeho dopředná rychlost klesá přibližně o 1 m.s -1. Tento pokles je nevyhnutelný, jelikož závodník se během této doby musí dostat do pozice catch, předtím než začne zrychlovat. Jakýkoliv pokus o urychlení záběru v této fázi by měl za následek pouze značnější pokles rychlosti. Tento pokles cca 1 m.s -1, trvající 0,10 sec, je mírně vyšší než u jiných světových plavců. 32

33 Obr. 9 Rozbor dopředné rychlosti při sprintu - typ se dvěma maximy (Maglischo,2003) Plavec na obrázku již dosáhl catch position a jeho tělo začíná zrychlovat. Stále nabírá rychlost i po většinu přitahovací fáze, která ihned navazuje. Další obvyklý pokles rychlosti nastává při přechodu do fáze upsweep, při které plavec mění vnitřní směr své ruky na vnější. Stejně jako předchozí pokles i tento je nevyhnutelný, pokud chce závodník dosáhnout maximální možné rychlosti během odtlačovací fáze. Někteří plavci používají odlišný způsob, při kterém tento přechod mezi oběma posledními fázemi v podstatě eliminují za pomocí větší síly záběru, a pohyb se jeví jako nepřetržitý, což má za následek pouze jedno výrazné zrychlení během celého záběrového cyklu. Tento jev však ještě probereme později. Plavec na grafu mezitím mírně uvolňuje pravou paži a zmírnil tedy tlak proti vodě, zatímco dosáhl své maximální rychlosti. Levá paže, která již byla předtím v kontaktu s hladinou, se začíná zanořovat do vody zahajuje tedy svůj downsweep. Následný průběh celého záběru je na první pohled velmi podobný tomu předchozímu, objevuje se zde však pár důležitých odlišností. Tou první je větší a déletrvající pokles rychlosti během fáze, kdy se ruka zanořuje do vody a chystá se přejít do pozice catch. Maximální naměřená 33

34 rychlost během insweep i upsweep je o něco nižší a netrvá tak dlouho, jako v případě pravé paže. Závěrem vyplývá, že jeho záběr levou paží je méně efektivní než záběr paže pravé, což poněkud narušuje celkovou propulzi. Tato asymetrie však bývá velmi častým jevem. Obr. 10 Rozbor rychlosti rukou a dopředné rychlosti při sprintu - typ se dvěma maximy (Maglischo, 2003) Na obr. 10 je znázorněna jak rychlost horních končetin, tak i celková dopředná rychlost Američanky Carrie Steinseifer. (olympijská vítězka z roku 1984 na 100 m volný způsob). Její rychlost rukou je velmi proměnlivá a pohybuje se mezi 1,8 m.s -1 (nejnižší hodnota) a 4 m.s -1 (nejvyšší hodnota). Rychlost rukou opět kolísá podle toho, v jaké fázi záběru se plavkyně aktuálně nachází zpomaluje během přechodů z jedné fáze do druhé a naopak během samotných fází zrychluje. Stejně tak se tyto změny v rychlostech končetin odrážejí v celkové dopředné rychlosti plavání. V její technice je však několik zajímavostí, které stojí za zmínku. Jednou z nich je interval mezi zasunutím ruky do vody a začátkem downsweepu, tedy fáze, kdy se ruka zanořuje do takové pozice, aby mohlo dojít k uchopení a následnému záběru. Tento interval se pohybuje od 0,20 do 0,30 sec. Nesnaží se 34

35 tedy dostat ruku do pozice catch neprodleně po protnutí hladiny, ale namísto toho volí krátké efektivní vysplývání natažené ruky s minimálním odporem vody směrem dopředu, dokud není dokončena propulzní fáze předchozího záběru. Teprve poté se končetina začíná zanořovat hlouběji. Dalším zajímavým aspektem, který můžeme označit za technický nedostatek, je ztráta rychlosti během zanořovací fáze obou paží. Znamená to, že její paže se nyní pohybuje vpřed stejnou rychlostí jako její tělo, je tedy v podstatě tlačena tělem a ve fázi catch je ruka téměř nehybná. Steinseifer také vyvíjí pouze průměrnou rychlost během fáze přitažení, zhruba 3 m.s -1, přitom je však schopná ji zvýšit na 4 m.s -1 během fáze upsweep. Lze z toho usoudit, že nejspíše vědomě stupňuje svoji rychlost tak, aby vrcholu dosáhla právě v závěrečné fázi záběru. Je však také možné, že jednoduše není schopná provést takové zrychlení během jednoho cyklu vícekrát. Dalším jevem, který je v rozporu se správnou technikou, nám znázorňuje situace těsně před vytažením ruky z vody. Povšimněme si, že rychlost ruky klesá ihned poté, kdy její tělo dosáhlo maximální rychlosti během upsweep. K tomuto poklesu dochází i přesto, že ruka se stále nachází ve vodě, což svědčí o tom, že plavkyně nedotahuje záběr až do konce, ale povolí tlak dříve, než dojde k vytažení a následnému přenosu. I v tomto případě byla odhalena převaha hnací síly pravé paže nad levou. Logickým vysvětlením by mohla být přirozeně odlišná síla mezi oběma pažemi obecně. Maglischo však o tomto zdůvodnění pochybuje. Podrobil plavce několika testům na dynamometrech, jak ve vodě, tak na suchu, a výsledky nevykazovaly žádné markantnější rozdíly. Pravděpodobnější příčinou by podle něj mohla být souvislost s dýcháním a pozicí těla. Plavci nejspíše ztratí část síly při snaze o vyrovnávání těla po nádechu na tzv. nenádechové straně. Velmi často je vyrovnávání těla prováděno nesprávně, což má za následek opět ztrátu síly. Testování odhalilo, že značné množství plavců se dopouští technických chyb při rotování těla během plavání, to způsobuje omezení maximální dosažitelné rychlosti. Maglischovo tvrzení však mírně znehodnocuje fakt, že 35

36 podobné rozdíly mezi pravou a levou paží byli zjištěny i u prsou a motýlku, kde ke zmíněné rotaci těla nedochází. Z toho důvodu tedy v závěru své analýzy uvádí, že zde nejspíše hraje roli lateralita, jakožto hlavní příčina této asymetrie. Plavci podle něj již od mala mají vžitou schopnost zabírat dominantní paží správněji a efektivněji a vyvinout tak i vyšší hnací sílu. Studiem podvodních záběrů také zjistil, že plavci si při záběru dominantní paží berou pod vodu měně vzduchu, což je vidět podle množství malých bublinek tvořících se kolem celé končetiny pod vodou. Ruka se také pohybuje po celou dobu s větší lehkostí a mnohem precizněji. Pokud je tomu tedy skutečně tak, je možno tento nedostatek částečně odstranit technickým cvičením. (Maglischo, 2003) 3.3 Dva hlavní způsoby tvorby hnacích sil Z výzkumů, které byly prováděny s účastníky olympijského týmu USA v roce 1984, vyplývá, že můžeme kraulaře rozdělit na 2 kategorie podle způsobu, jakým u nich dochází k vytvoření hnacích sil během plaveckého cyklu. Někteří dosáhnou během jednoho cyklu dvakrát maximální možné rychlosti, jiní tak činí pouze jednou. Typ se dvěma maximy Prvně jmenovaný způsob plavání, při kterém závodník během svého záběrového cyklu dosáhne dvakrát maximální možné rychlosti, avšak zároveň i jejího častějšího poklesu, máme znázorněn a následně i detailně popsán na obr. 9 a 10. Rychlost plavců patřících do této skupiny se během záběrového cyklu paží vyšplhá dvakrát do maxima, jednou během fáze insweep a podruhé ve fázi upsweep. Oba tyto momenty maximálního zrychlení rozděluje doba přechodu mezi jednotlivými fázemi záběru, během které ovšem rychlost značně klesá. Tento způsob většinou používají plavci, kteří ruku zasouvají pod a často až za středovou osu těla, čímž prodlužují přitahovací fázi. Poté ruku musí přemístit z pod těla ven a připravit ji tak k dokončení záběru. Tyto skutečnosti prodlužují celkovou propulzi během každé z fází. Tendenci k tomuto stylu plavání mají také 36

37 závodníci, kteří provádějí během cyklu větší počet kopů, jelikož mají více času k jejich provedení. Typ s jedním maximem Tento typ je zobrazen na obr. 11. Pozorujeme zde pouze jeden moment výrazného zrychlení v každém záběru způsobený kombinací fáze insweep a upsweep. Na rozdíl od předchozího příkladu zde registrujeme menší kolísání rychlosti, neboť nedochází k jejímu poklesu v přechodové fázi. Takto plavající závodníci zabírají v menším rozsahu, během fáze přitažení nezajíždějí rukou tolik pod tělo a při odtlačení neprovádí tak výrazný vnější pohyb od těla. Obě záběrové fáze se v podstatě jeví jako nepřetržitý pohyb bez prodlevy se skutečně minimální změnou směru pod tělem. Výhodou je redukce ztráty rychlosti, nevýhodou zkrácení přitahovací a odtlačovací fáze, tedy kratší plavecký krok. Tento způsob si většinou vybírají plavci s menší tělesnou stavbou, není to však pravidlem. Tito plavci mají také tendenci kopat nohama méně než v předchozím případě, často se jedná také o ženy. Obr. 11 typ s jedním maximem (Maglischo, 2003) 37

38 Podle Maglischa (2003) by měl být vyučován spíše prvně jmenovaný způsob, jelikož při jeho používání plavci častěji dosahují větší průměrné rychlosti. Tempo je zde delší a tím i déletrvající propulze. V celkovém součtu by tak měly dosáhnout stejné rychlosti jako druhá skupina, avšak s vynaložením menšího úsilí. Těžko říci, která z těchto dvou variant je účinnější, nejspíše to však bude individuální záležitost, protože každému vyhovuje něco jiného. Důležité pro špičkové plavce je, aby každý plaval takovým způsobem, při kterém dosahuje nejvyšší průměrné rychlosti a při kterém se lépe cítí. Především u takovýchto závodníků na světové úrovni by se měly jakékoliv zásahy a změny v technice provádět s velkou opatrností. (Maglischo, 2003) 38

39 4. CÍL PRÁCE A VÝZKUMNÁ OTÁZKA 4.1 Cíl práce Cílem této práce je analýza techniky plaveckého způsobu kraul tempo 800 m a sprint. Zaměřit se na rozbor jednoho cyklu a porovnat záběr s nádechem a bez nádechu, určit rozdíly jednotlivých fází a porovnat pohyby plavce ve vodě s průběhem záznamu jeho dopředné rychlosti. Následně pak odhalit případné nedostatky v technice, jejichž zjištění bude mít význam pro následnou trenérskou praxi. 4.2 Výzkumná otázka VO: Je při sprintu účinnější varianta s nádechem doleva nebo doprava? Výzkumnou otázku se pokusíme zodpovědět pomocí samotného rozboru techniky a porovnáním průměrné rychlosti obou variant sprintu. 4.3 Úkoly práce Úkol 1: Úkol 2: Úkol 3: Úkol 4: Úkol 5: Úkol 6: Úkol 7: Úkol 8: Vymezené téma a oblast zkoumání: analýza techniky plaveckého způsobu kraul na základě záznamu dopředné rychlosti. Úvod do problematiky a řešení daného tématu prostřednictvím poznatků z odborné literatury. Vytyčení cíle práce a výzkumné otázky. Organizace projektu: zajištění prostoru a potřebného materiálu pro měření a natáčení. Poměřit, natočit a poté synchronizovat výsledná data. Analýza techniky a rychlosti a jejich následné srovnání. Interpretace naměřených výsledků. Zodpovědět výzkumnou otázku a vyvodit závěry pro trenérskou praxi. 39

40 5. METODIKA PRÁCE 5.1 Charakteristika zkoumaného plavce Pro svůj výzkum jsem si vybral jako testovanou osobu sám sebe, jelikož se závodnímu plavání aktivně i vrcholově věnuji již 16 let. Od dorostenecké kategorie jsem členem reprezentačního družstva ČR a několikanásobný mistr ČR dorostu i dospělých na znakařských tratích (především 200 m) a dále také medailista na 800 m volný způsob a účastník ME juniorů Přestože moje specializace je spíše na znakařské disciplíny, zajímal mne především podrobnější rozbor mojí kraulové techniky, jelikož jsem si u ní dlouhodobě vědom některých technických nedostatků. Věk: Váha: Výška: Roční km: 22 let 70 kg 173 cm 1839 km 5.2 Podmínky získávání dat Naměřená data a videozáznamy, ze kterých jsme při analýze vycházeli, byla pořízena na krytém šestidráhovém bazénu Brno - Lesná o délce 25 metrů. Teplota vody byla okolo C. Jelikož samotné natáčení probíhalo v dopoledních hodinách, neměli jsme bohužel k dispozici prázdný bazén, nicméně jsme se snažili o co nejmenší počet veřejnosti ve vodě během samotného natáčení, jelikož bylo důležité, aby nedošlo k narušení průběhu měření a především techniky plaveckého způsobu. Pro větší přesnost záběrů jsme také odstranili potřebný počet drah. Měření proběhlo v přípravném tréninkovém období, což znamená, že celkové výsledky budou mírně zkreslující oproti hodnotám, kterých by nejspíše bylo dosaženo po vyladění. 40

41 5.3 Způsob získávání dat Pro získání podkladových dat jsme použili dva způsoby kinematický záznam a záznam dopředné rychlosti. 1) Kinematický záznam Nejprve jsme v bazénu vymezili prostor, ve kterém bude provedeno samotné natáčení. Pro tento úkol jsme vybrali tři krajní dráhy číslo 6, 5 a 4, jelikož bylo třeba využít boční stěnu bazénu pro umístění vodotěsné kamery. Pro samotné natáčení byly použity dvě fixní sportovní voděodolné kamery (typ GoPro HERO 2, 50 snímků/sec) a jedna pohyblivá digitální kamera na suchu (typ Panasonic AG AC 160, 50 snímků/sec). Jedna voděodolná kamera byla umístěna zhruba 5 m od okraje bazénu na jeho boční stěně (boční záběr) a druhá přibližně v polovině bazénu (12,5 m) čelně ve směru dráhy plavce na dně bazénu na dráze číslo 5 (čelní záběr). Poslední záběr byl prováděn na suchu velkou kamerou opět z boční strany bazénu, přičemž se kameraman pohyboval současně s plavcem (obr. 13). Obr. 12 swim speedo - meter 2) Záznam dopředné rychlosti Pro tento způsob jsme využili přístroj SWIM SPEEDO METER od německé firmy SPORTEC (obr. 12). Přístroj byl umístěn na blok číslo 5 a na této dráze také probíhalo samotné měření. Během plavání se z přístroje odvíjí 25 m dlouhé lanko, které je brzděno elektromotorem, plavec je má na sobě připevněné pomocí speciálního pásu. Tento systém nám umožní získat záznam dopředné rychlosti, který je následně přes 16-ti kanálový AD převodník uložen do počítače s instalovaným BMCM softwarem, kde se záznam dále zpracovává. 41

42 Plavec plave určeným způsobem 20 metrů a celá trať se zaznamenává jak na kameru, tak na speedometr. Analyzován je cyklus, kdy plavec již plave stabilní technikou a je v optimálním záběru kamer. Obr. 13 Náčrt bazénu s kamerovým systémem 5.4 Metody zpracování dat Při zpracování dat kinematického záznamu došlo nejdříve k rozčlenění jednotlivých snímků podle délky a způsobu tratě a následné synchronizaci všech tří kamer se speedometrem. Dále jsme přešli k výběru a sestříhání vhodných a potřebných snímků pro fotografie i video (viz příloha č. 1). U těchto snímků jsme preferovali zejména dobrou viditelnost a optimální záběr kamer tak, aby obsahovaly správný záběrový cyklus potřebný pro následnou analýzu. Střih fotografií i videa probíhal za pomoci a spolupráce ing. Jiřího Voldána, který má program pro úpravu těchto materiálů k dispozici na naší fakultě. Data naměřená speedometrem byla nejprve automaticky uložena v programu firmy BMCM a poté znovu načtena a uložena ve formátu ASC, který 42

43 je možno dále zpracovat v programu Microsoft Excel. Za pomoci tohoto programu jsme po uspořádání veškerých dat vytvořili graf dopředné rychlosti. Křivku jsme následně vyhladili s pomocí funkce klouzavého průměru, abychom tak odstranili náhodné chyby vzniklé zejména v důsledku kmitání lanka, které má určitou hmotnost. Opět s pomocí ing. Jiřího Voldána jsme pro větší přehlednost vytvořili v programu Adobe Photoshop grafy jednotlivých fází cyklu s fotografiemi, které jsou v kapitole číslo 6 podrobně analyzovány. 43

44 6. ANALÝZA A ROZBOR TECHNIKY A RYCHLOSTI 6.1 Tempo 800 m Obr část cyklu záběr s nádechem na pravou stranu tempo 800 vz Obr část cyklu záběr bez nádechu tempo 800 vz 44

45 Na výše uvedených grafech je znázorněn plavecký záběr s nádechem a následně záběr bez nádechu během jednoho plaveckého cyklu. Jednalo se přibližně o tempo odpovídající trati 800 m volný způsob, přičemž byl nádech prováděn vždy na pravou stranu. Nyní se pokusíme za pomoci tohoto grafu a zpomaleného videozáznamu pořízeného během měření podrobněji rozebrat techniku a poukázat na případné nedostatky a chyby. Na obr. 14 sledujeme první část cyklu - záběr s nádechem provedeným na pravou stranu, přičemž doba jeho trvání byla 0,665 sec a průměrná rychlost během celého záběru 1,67 m.s -1. Rozdíl mezi nejvyšší dosaženou rychlostí (2,04 m.s -1 ) a nejnižší dosaženou rychlostí (1,31 m.s -1 ) je poměrně značný a vzhledem k tomu, že se jedná o trať 800m volný způsob, je kolísání rychlosti zbytečně velké. Pro větší přesnost by bylo samozřejmě třeba analyzovat více cyklů, nejlépe po celou dobu a délku tratě, což ovšem není možné. Nicméně i při porovnání s kompletně naměřenými daty lze konstatovat, že křivka je téměř neměnná a celkem vyrovnaně se i nadále shoduje se zde analyzovanou částí. Nádechová část cyklu začíná v době, kdy pravá paže vstupuje do vody a pomalu se připravuje na zanoření, tak aby se mohla dostat do kvalitní pozice pro nasazení záběru. Ihned po protnutí hladiny došlo k mírné ztrátě rychlosti, což je ovšem naprosto normální jev, neboť plavec vždy začíná zrychlovat až po dosažení pozice catch. Do té se dostává zhruba okolo času 4,30 (timecode) a začíná svůj záběr nejprve fází insweep, kdy rychlost vzroste o 0,11 m.s -1. Následuje opět mírný pokles během přechodu z insweep do upsweep a poté nastává finální fáze, při které ruka dokončí záběr mohutným odtlačením a dochází k velkému nárůstu rychlosti na 2,04 m.s -1. Při tomto finálním vzestupu rychlosti pozorujeme také velmi nepatrné zpomalení v čase 4,59 4,63 (timecode), kdy se hlava natáčí a připravuje se k provedení nádechu, což má logicky lehce brzdící účinek. Ve stejné době ukončuje levá paže svůj přenos a protíná hladinu, což nám značí konec jedné a začátek druhé části cyklu. Při detailním prozkoumání videozáznamu pořízeného z čelní kamery, lze vypozorovat výrazný technický nedostatek v práci pravé paže během záběrové 45

46 fáze insweep. Už při samotném zanoření končetiny dochází k mírnému vychýlení jejího směru vně a následnému přitažení směrem od těla, výrazně vzdálenému od jeho středové osy, kam by ruka měla správně směřovat. Maximální vyvinutá rychlost při záběru pravou a levou paží je téměř shodná a není zde výraznější rozdíl, při přechodu z insweep do upsweep přesto pozorujeme, že při záběru paží pravou dochází k menšímu poklesu rychlosti, než při záběru paží levou, která insweep provádí technicky správně. To je nejspíše způsobeno zkrácením doby samotného přechodu právě z toho důvodu, že ruka nezajíždí do takové míry pod tělo, a tudíž potřebuje pro tento pohyb méně času. Bezprostředně po dokončení fáze upsweep rychlost velmi výrazně klesá, avšak v dalším průběhu grafu už takto velký pokles nezaznamenáváme. Vzhledem k tomu, že jde o první záběr provedený po odrazu, tělo plavce se nejspíše ještě nedostalo do optimální polohy a rytmu a ve snaze nasadit správné tempo také možná nedošlo k úplnému dotažení záběru. Pokračováním obr. 14 je obr. 15, který zobrazuje navazující část cyklu - záběr nenádechový. Můžeme zde pozorovat mírnou změnu oproti předchozímu záběru, jelikož doba jeho trvání je přibližně o 0,6 sec delší a průměrná rychlost o 0,14 m.s -1 nižší. Je tedy o něco méně propulzní a efektivní. Opět začíná v době vstupu horní končetiny do vody, tentokrát však levé. Ve stejném momentu stále probíhá nádech, což má za následek prudké snížení rychlosti o zhruba 0,72 m.s -1. Poté sledujeme o něco výraznější vzestup rychlosti způsobený nejspíše silnějším kopem nohou, neboť v dalších cyklech na celkovém grafu jsme již obdobně velký vzrůst nezaznamenali. V čase přibližně 5,015 (timecode) dosáhla levá paže catch position a pozorujeme první nárůst rychlosti o zhruba 0,15 m.s -1 během fáze insweep. Navazuje opět nevyhnutelný pokles v důsledku přechodu mezi oběma záběrovými fázemi a poté již levá paže dotahuje záběr za současného maximálního vzrůstu 46

47 rychlost [m/s] dopředné rychlosti na 2,02 m.s -1. V tento moment došlo k ukončení nenádechového záběru a tedy i celého cyklu. Nutno ještě podotknout, že ve stejný okamžik, kdy tělo dosáhlo maximální rychlosti, došlo k chvilkovému zastavení pohybu nohou a jejich výměně (opakovaný kop stejnou nohou). Tento jev se opakuje při každém dokončení záběru levou paží a může být také jednou z příčin nerovnoměrného způsobu techniky a následného vysokého kolísání rychlosti. Tohoto tzv. kulhání jsem si dlouhodobě vědom a byl to jeden z důvodů výběru tohoto tématu pro bakalářskou práci. Pro zlepšení je třeba více se na techniku zaměřit v tréninku. V případech, kdy se nebude jednat o tréninkové testy či měřené úseky, provádět pohyby pomaleji a kontrolovaněji, případně využít některých pomůcek např. kombinace ploutví a šnorchlu, přičemž bude docházet ke snadnějšímu provedení kopu a tím i jednoduššímu udržení správné rovné polohy. Šnorchl eliminuje vytáčení hlavy při nádechu, přičemž se plavec může soustředit pouze na samotný záběr a jeho správné provedení, v tomto případě hlavně na přitahovací fázi. Závěrem také můžeme poznamenat, že se jedná o typ tvorby hnací síly se dvěma rychlostními maximy, jelikož pokles mezi jednotlivými fázemi záběru je již na první pohled patrný a poměrně značný. 2,30 2,10 1,90 1,70 1,50 1,30 1,10 0,90 0,70 0,50 3,83 4,33 4,83 5,33 5,83 6,33 6,83 7,33 7,83 8,33 8,83 9,33 čas [s] Obr. 16 celkový graf tempo 800 vz - nádech, nenádech 47

48 6.2 Sprint Obr část cyklu záběr bez nádechu sprint vpravo Obr část cyklu záběr s nádechem na pravou stranu sprint vpravo 48