Eurokonformní výklad práva v judikatuře českých soudů

Transkript

1 PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Studijní obor: Veřejná správa Katedra mezinárodního a evropského práva Eurokonformní výklad práva v judikatuře českých soudů DIPLOMOVÁ PRÁCE Zpracoval: Ing. Bc. Miloslav Neubauer Vedoucí: JUDr. David Sehnálek, Ph.D. Praha

2 Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Eurokonformní výklad práva v judikatuře českých soudů zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. V Praze dne 1

3 Abstrakt Eurokonformním výkladem nebo také nepřímým účinkem práva Evropské unie (EU) označujeme povinnost soudů členských států vykládat a aplikovat vnitrostátní předpisy v souladu s poţadavky práva EU. Povinnost konformního výkladu byla stanovena rozhodovací činností Soudního dvora Evropské unie (SDEU). Nepřímý účinek společně s dalšími principy práva EU, slouţí k napomáhání dosahování cílů EU. Meze uţití nepřímého účinku práva EU je nutné sledovat nejen v judikatuře SDEU, ale zároveň je uţití souladného výkladu limitováno i ústavně konformním výkladem práva jednotlivých členských států. Klíčová slova Eurokonformní výklad, nepřímý účinek, přímý účinek, výkladové metody Abstract Each Member State's court is obliged to interpret and apply national law in compliance with requirements of European Union (EU) law. This commitment is called Euro-conforming interpretation or indirect effect. The obligation to interpret the national law in conformity with European Union law was determined by the Court of Justice of the European Union (ECJ). Indirect effect together with other principles of EU law helps to meet goals of EU. It is necessary to observe the application of indirect effect in agreement with judgements of ECJ. Nonetheless, it is also needed to take into consideration that indirect effect can be limited by constitutionally conforming interpretation of member state law. Keywords Euro-conforming interpretation, indirect effect, direct effect, methods of interpretation 2

4 Obsah 1 ÚVOD PRÁVO EVROPSKÉ UNIE PRÁVO EU Primární právo Sekundární právo POSTAVENÍ PRÁVA EU VZHLEDEM K PRÁVU VNITROSTÁTNÍMU Postavení unijního práva ve světle judikatury Ústavního soudu PRINCIPY APLIKACE PRÁVA EU VNITROSTÁTNÍMI ORGÁNY PODMÍNKY APLIKOVATELNOSTI JEDNOTLIVÝCH UNIJNÍCH PŘEDPISŮ PŘÍMÝ ÚČINEK PRÁVA EU Přímá aplikovatelnost primárního práva Přímá aplikovatelnost nařízení Přímá aplikovatelnost směrnic PŘEDNOST UNIJNÍHO PRÁVA MAXIMÁLNÍ ÚČINEK UNIJNÍCH NOREM NEPŘÍMÝ ÚČINEK JUDIKÁT VE VĚCI 14/83, SABINE VON COLSON A ELISABETH KAMANN ZNAKY NEPŘÍMÉHO ÚČINKU DRUHY EUROKONFORMNÍHO VÝKLADU MEZE NEPŘÍMÉHO ÚČINKU Výkladové metody Obecné právní zásady Contra legem Proti jednotlivcům LIMITY VNITROSTÁTNÍHO PRÁVA (TEORIE PRÁVA) Výkladové metody v českém právu Další požadavky SDEU na výklad práva českými soudy PŘÍMÝ NEBO NEPŘÍMÝ ÚČINEK SHRNUTÍ JUDIKATURA ČESKÝCH VRCHOLNÝCH SOUDŮ NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD Rozsudek 5 As 50/ Rozsudek 2 Afs 92/ Rozsudek 1 Ao 1/2006 Letiště Ruzyně Rozsudek 9 Afs 93/

5 5.1.4 Rozsudek 1 As 3/ NEJVYŠŠÍ SOUD Cdo 2894/ Cdo 940/ Cdo 4407/ ÚSTAVNÍ SOUD Cukerné kvóty III Eurozatykač Léková vyhláška Zepter Lisabon SHRNUTÍ ZÁVĚR POŢADAVKY NA INTERPRETACI KLADENÉ SDEU OMEZENÍ POVINNOSTI SOULADNÉHO VÝKLADU DANÉ ČESKÝM PRÁVEM ANALÝZA VYBRANÝCH ROZHODNUTÍ ČESKÝCH SOUDŮ LITERATURA PUBLIKACE ČLÁNKY V ODBORNÝCH ČASOPISECH JUDIKÁTY Judikatura SDEU Národní judikatura

6 1 Úvod Tématem této práce je eurokonformní výklad práva v judikatuře českých soudů. Eurokonformním výkladem je označována situace, kdy jsou vnitrostátní normy vykládány aplikujícími orgány v souladu s poţadavky plynoucími z unijních aktů. Pojem eurokonformní výklad nebo téţ loajální výklad, souladný výklad je nejen v této práci, ale i v jiných publikací ztotoţňován s pojmem nepřímý účinek unijního práva. 1 Abych se mohl v následujícím textu blíţe zabývat vlivem unijního práva na rozhodovací činnost českých soudů je zapotřebí nejprve poskytnout v úvodních kapitolách alespoň stručné shrnutí systému práva EU a připomenout jeho základní vlastnosti. Konkrétně po zařazení systému práva EU do hierarchie právních norem uplatňovaných v České republice, kdy unikátní postavení práva EU vyplývá ze samotné nadstátní povahy tohoto práva, se zaměřím na hlavní znaky provázející jeho aplikovatelnost v členských státech. Nepřímý účinek vznikl primárně z důvodu, aby napomohl plnění úkolů Unie v těch situacích, kdy nelze pouţít přímý účinek unijních aktů. Abych se mohl zabývat smyslem nepřímého účinku je zapotřebí nejdříve vymezit účinek přímý a s ním úzce související přednostní povahu práva EU. Po tomto teoretickém úvodu, který bude zaměřen na aplikovatelnost unijního práva, se budu věnovat stěţejnímu tématu této práce, kterým je nepřímý účinek. Cílem této práce je tedy, po zařazení eurokonformního výkladu do systému aplikačních zásad unijního práva, definovat poţadavky, které jsou na národní soudy v souvislosti se souladným výkladem vnitrostátního práva kladeny. Především na základě rozboru judikatury Soudního dvora Evropské unie se pokusím definovat podmínky, které musí být splněny, aby mohl být nepřímý účinek pouţit a zároveň situace, kdy je jeho uţití národními soudy povinné či naopak vyloučené. Mým úkolem také bude zachytit limity poţadavku eurokonformního výkladu dané českým právem. 1 PRECHAL, Sacha. Directives in EC law. 2nd, completely rev. ed. Oxford: Oxford University Press, 2006, xxxiv, 349 s. Oxford EC law library. ISBN , str

7 Následně bude provedena analýza výskytu nepřímého účinku v judikatuře českých vrcholných soudů. 2 Z judikatury těchto soudů budou vybrány nejzajímavější rozsudky, ve kterých soudy vyuţily eurokonfomního výkladu. Dalším úkolem bude zhodnotit, zda české soudy vyuţívají souladný výklad ve shodě s poţadavky kladenými především judikaturou Soudního dvora EU. 2 V práci se budu zabývat zejména judikaturou vrcholných soudních instancí, neboť právě ty hrají stěţejní roli při zajišťování jednotného uplatňování práva v ČR. 6

8 2 Právo Evropské unie Právo Evropské unie tvoří unikátní systém práva. Evropské právo vzniklo na základě mezinárodních smluv. Členské státy jako subjekty mezinárodního práva se v těchto smlouvách shodly, ţe pro další rozvoj regionu je vhodné odbourat jisté překáţky a přistoupit k většímu sblíţení států. Prvotním záměrem byla hospodářská integrace, ale v současné době se působnost Unie výrazně změnila. Postupem času míra integrace rostla a z počátečního zaměření na hospodářskou spolupráci se nyní blíţíme unii politické. Evropské právo dnes zasahuje více a více do téměř všech oblastí ţivota jedinců v členských státech. Mnohými je narůstající vliv Evropské unie vnímán negativně a zaznívají i hlasy, ţe s rostoucí mírou integrace ztrácí členský stát svou suverenitu a moţnost rozhodovat o dění na svém území. 3 Evropská integrace nepostupovala dle zaţitých pravidel mezinárodního práva. Členské státy měly moţnost zaloţit klasickou mezinárodní organizaci na základě mezinárodních smluv, kterými by zajistily určité výhodné podmínky pro členské státy. Nicméně takto zřízená mezinárodní organizace nedisponuje ţádnými pravomocemi vůči členským státům a její moţnosti postihovat porušení smluv jsou omezené. Proto se několik evropských států, které zahájily novou éru evropské integrace, rozhodlo, ţe zvolí jinou variantu, která umoţní vyšší míru propojení. Z tohoto důvodu vznikl nadnárodní celek, který oproti mezinárodní organizaci disponuje pravomocemi nad zúčastněnými státy. Základní myšlenka je zaloţena na vztahu, ve kterém se členské státy dobrovolně vzdají části svých pravomocí ve vymezené oblasti, ale v podstatě ve větším měřítku neţ v případě klasické mezinárodní organizace, a ty svěří nově vytvořené organizaci. V oblasti svěřených pravomocí pak jiţ sama organizace můţe vydávat právní akty, které mohou zavazovat nejen členské státy, ale i jejich obyvatele a co víc, tyto akty můţe v mezích přesně vymezené působnosti vydávat i přes nesouhlas členského státu. 4 Státy tedy přislíbily, ţe se podřídí aktům, které Unie teprve vydá a tím, ţe byla 3 Blíţe viz Kapitola TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přepracované a aktualizované vydání. Praha: Leges, 2010, 301 s. Student (Leges). ISBN , str. 19 7

9 přenesena právotvorná pravomoc na orgány Unie, je moţné, ţe se státy budou muset podřídit i těm aktům, které neschválily, nebo s kterými dokonce nesouhlasí. Jak bylo uvedeno výše, byla hlavním důvodem vzniku Evropského hospodářského společenství snaha o zajištění bezpečnosti a prosperity v evropském regionu. V současné době jsou hlavními cíli Unie podporovat mír, své hodnoty a blahobyt obyvatel Unie Právo EU Unijní právní systém tvoří ucelený systém práva. Evropské předpisy jsou homogenní co se týče své funkce, tedy co do cíle, který mají naplňovat a tím je evropská integrace. Unijní právo tvoří autonomní systém práva, jehoţ subjekty jsou jak členské státy, tak i jednotlivci. Mezi prameny unijního práva patří zřizovací smlouvy 6, další mezinárodní smlouvy uzavřené mezi členskými státy, závazné a nezávazné akty unijních institucí, judikatura Soudního dvora EU (dále i jako SDEU ) 7, obecné právní zásady a další. 8 Právo Evropské unie působí na národní právní řády členských států prostřednictvím právních aktů, ty můţeme rozdělit do dvou základních skupin. Primárním právem EU jsou označovány zřizovací smlouvy a smlouvy, které je mění. Předpisy primárního práva mají charakter podobný mezinárodním smlouvám. Druhou skupinu unijních aktů reprezentují sekundární právní akty, kterými jsou označovány například nařízení a směrnice. Tyto akty se svou povahou blíţí aktům vnitrostátním. 5 Čl. 3 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii 6 Nejdůleţitějšími smlouvami v dnešní době jsou Smlouva o fungování Evropské unie (dále i jako SFEU ) a Smlouva o Evropské unii (dále i jako SEU ) 7 V této práci budu nadále pouţívat pouze aktuální označení Soudní dvůr EU, a to i v případech vztahujících se k době před přijetím Lisabonské smlouvy 8 KRÁL, Richard. Zásady aplikace komunitárního práva národními soudy. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2003, 101 s. Beckovy příručky pro právní praxi. ISBN , str

10 2.1.1 Primární právo Primární akty mají ve vztahu k vnitrostátním subjektům podobné účinky jako mezinárodní smlouvy, zavazují tedy nejen stát, ale mohou přímo ukládat práva a povinnosti i jednotlivcům. 9 Primární právo EU tvoří základ evropského práva a následné akty orgánů Unie musí vycházet z práva primárního a být s ním v souladu. Jedná se o základní právní akty, neboť pouze státy jako subjekty mezinárodního práva se mohou dobrovolně vzdát části své působnosti ve prospěch jiného subjektu. Primární právo EU vzniklo na základě mezinárodních smluv. Jedná se o mezinárodní smlouvy, kde jejich signatáři jsou samostatné svrchované státy. V rámci smluv se členské státy dobrovolně vzdaly části svých pravomocí ve vymezené oblasti a přenesly je na mezinárodní organizaci. Tento postup je v oblasti mezinárodního práva obvyklý, nicméně právní systém EU přináší novou podobu tohoto sdruţení. Uzavřením Smluv se totiţ státy nejen vzdaly pravomocí týkajících se poměrně široké oblasti působení Unie, ale zároveň se zavázaly, ţe budou plnit i unijní pravidla, která budou teprve Unií přijaty Sekundární právo Sekundární právo je částí práva EU, které je utvářeno orgány Unie. Mezi sekundární právo patří především nařízení, směrnice a rozhodnutí. Dále sem zahrnujeme i nezávazné akty institucí, kterými jsou různá doporučení a stanoviska. Sekundární právo musí být v souladu s právem primárním a zároveň akty sekundárního práva mohou být vydávány pouze na základě zmocnění obsaţeném v primárním právu. 2.2 Postavení práva EU vzhledem k právu vnitrostátnímu Česká republika je suverénní demokratický stát a státní moc zde není podřízena ţádné jiné moci, a to jak navenek, tak i ve vnitřních věcech. 10 Základním právním 9 TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přepracované a aktualizované vydání, Praha: Leges, 2010, 102 s. Student (Leges). ISBN , str GERLOCH, A., WINTR, J. Lisabonská smlouva a ústavní pořádek v ČR. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 378 p. ISBN , str

11 systémem, který dopadá na chování občanů státu, je národní právní systém. Mezinárodní spolupráce států do právního systému státu do jisté míry začlenila i mezinárodní smlouvy, které schválil parlament. 11 Hlavní rozdíl mezi mezinárodní organizací a nadstátní organizací, kterou je Evropská unie, spočívá v jejich institucionálním působení, kterým si podřizují chování svých členů, a to i proti jejich vůli. Z tohoto důvodu představuje přistoupení k nadstátní organizaci významný zásah do ústavy členského státu. 12 Přistoupením České republiky do Evropské unie v květnu roku 2004 došlo k dalšímu významnému obohacení vnitrostátního právního řádu o normy Unie. Právo EU, stejně jako vnitrostátní právní systém, je konzistentním řádem. Po vstupu do EU tak začaly tyto systémy na území členských států působit souběţně. To, ţe se stát zbavuje části svých pravomocí v daných oblastech, můţe být chápáno jako útok na samu suverenitu státu. Suverenita je většinou chápána jako neomezená moc státu, která není limitována ţádnou jinou mocí uvnitř státu nebo mimo něj. Samo vzdání se či přenesení části svých pravomocí cestou mezinárodní smlouvy na nadstátní organizaci je však základním principem mezinárodního práva. Státy zde dobrovolně a v přesně vymezeném rozsahu přenášejí část svých pravomocí na jiný orgán. Přičemţ státy k tomuto kroku přistupují proto, ţe je to pro ně z určitého hlediska výhodné. Nejinak je tomu u Evropské unie. Státy jako subjekty mezinárodního práva dobrovolně přenesly část svých pravomocí na orgány Unie, a to z důvodu vidiny lepší prosperity státu. Problematický se spíše jeví rozsah svěřených pravomocí, který je oproti standardním mezinárodním smlouvám výrazně širší. To je také jedním z faktorů odlišujících Evropskou unii od jiných mezinárodních organizací. Dalším charakteristickým rysem EU je vyvinutá institucionální základna a forma uplatňování unijního práva. Hlavními orgány Unie, které dohlíţí na dodrţování práva EU, jsou Evropská komise a SDEU. Role SDEU je velmi významná, a to především z důvodu jeho judikatury, ve které nezřídka velmi extenzivně vykládá právo EU tak, aby zajistil maximální účinky evropského práva, a tím i dosaţení cílů Unie. Soudní dvůr 11 Čl. 10 ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky 12 FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky. 4. opravené a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2003, 556 s. ISBN , str

12 EU má za úkol řešit případné spory mezi členskými státy navzájem, mezi státy a EU, a také mezi jednotlivci a Evropskou unií. 13 Dále soud zajišťuje aplikační a výkladovou jednotnost práva EU a je také oprávněn rozhodovat spory ohledně překročení pravomocí svěřených členskými státy. Vzhledem k extenzivní interpretaci ustanovení Smluv ze strany SDEU, můţe vyvstat otázka, zda tímto výkladem nemůţe dojít k rozšíření pravomocí Unie i nad rámec jí svěřených pravomocí členskými státy. V případě tohoto sporu je problematické, ţe by orgán Unie, kterým v tomto případě je SDEU, měl rozhodovat o míře pravomocí mu svěřených. Z logiky věci by samy státy měly mít moţnost rozhodnout o překročení pravomocí. 14 Pokud by nastala situace, kdy orgány EU začnou uplatňovat své pravomoci v takové míře, která jiţ překračuje rozsah jím svěřených pravomocí, tak je zde moţnost, ţe pokud se stát rozhodne, ţe jiţ nehodlá nadále tyto své pravomoci s někým sdílet, z dané organizace vystoupit. 15 V tomto spatřuji základní princip suverenity státu, který můţe, pokud se mu to zdá výhodné, dobrovolně přenést část svých pravomocí na jiný subjekt, a pokud následně dojde k rozhodnutí, ţe jiţ nehodlá své pravomocí propůjčovat jinému subjektu, tak z organizace vystoupí a opět disponuje všemi pravomocemi v celém rozsahu sama státní moc. 16 Český Ústavní soud se ve svém nálezu věnujícímu se Lisabonské smlouvě 17 a zachování suverenity České republiky spokojuje s institucionální kontrolou dodrţování přenesených pravomocí ze strany SDEU. Nicméně pokud by došlo k významnému překročení přenesených pravomocí, ponechává si Ústavní soud moţnost posoudit tento výjimečný stav a případně i rozhodnout, zda uţ se nejedná o útok na samu 13 TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přepracované a aktualizované vydání. Praha: Leges, 2010, 301 s. Student (Leges). ISBN , str Blíţe viz následující kapitola 15 Moţnost vystoupení z EU je Lisabonskou smlouvou zakotveno přímo v čl. 50 SEU. Ústavní soud se k moţnosti vystoupení z EU věnoval také ve svém nálezu Pl. ÚS 387/ TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., CHARVÁT, R. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 179 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv ISBN , str. 32 aţ Nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. Pl. ÚS 19/08, Lisabon 11

13 podstatu státu. 18 Ústavní soud tedy i nadále hodlá přezkoumávat ustanovení unijních aktů, zda nedochází ze strany orgánů EU k překročení pravomocí, které jim byly poskytnuty. Ústavní soud ale nezmiňuje, jaké jednání orgánů EU by povaţoval za exces. V této souvislosti někteří autoři upozorňují na problematický čl. 352 SFEU. Výkladem tohoto článku by totiţ mohlo ze strany orgánů Unie dojít k osvojení si nových pravomocí, které jim nebyly ve smlouvách uděleny. 19 Otázkou nejasného vymezení pravomocí se Ústavní soud také věnoval v Lisabonském nálezu vzhledem k čl. 216 SFEU, týkajícího se mezinárodních smluv Postavení unijního práva ve světle judikatury Ústavního soudu Důleţitým okamţikem, souvisejícím se vstupem České republiky do Evropské unie, byla změna Ústavy z roku Touto změnou byl dán nový ústavní základ postavení mezinárodního a unijního práva. Samotný soulad Ústavy České republiky s unijním právem Ústavní soud v souvislosti s přistoupením České republiky k Evropské unii neposuzoval. 22 Výklad ohledně souladu Ústavy s unijním právem tak Ústavní soud podal aţ v souvislosti s přezkumem Lisabonské smlouvy (nález dále označován jako Lisabon ). 23 V tomto nálezu mimo jiné Ústavní soud zdůraznil specifické postavení Evropské unie, kdyţ jí označil za entitu sui generis. V dalším 18 Nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne , Cukerné kvóty III, bod 53 a také nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/08 dále i jako Lisabon, body 138 a139, blíţe rozebráno v kapitole FOREJTOVÁ, M., TRONEČKOVÁ, M. Evropské právo v praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 246 s. Monografie (Aleš Čeněk). ISBN , str. 19 a GERLOCH, A., WINTR, J. Lisabonská smlouva a ústavní pořádek v ČR. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 378 p. ISBN , str Ústavní zákon 395/2001 Sb., ze dne 18. října 2001, kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky 22 Podaný návrh na přezkum Smlouvy o přistoupení byl soudem odmítnut jako opoţděný, Usnesení sp. zn. Pl. Ús 1/04 ze dne Nález sp. zn. Pl. Ús 19/08 ze dne

14 ze svých judikátů se Ústavní soud zabýval postavením unijního práva a stanovil, ţe unijní právo samo stanovuje účinky norem, jeţ jsou jeho součástí. 24 V současné Ústavě je stěţejní ustanovení, ţe Česká republika dodrţuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. 25 Toto ustanovení má především zajistit respekt k mezinárodnímu právu a vstřícnost ze strany především státních orgánů. Na postavení Evropské unie a její pravomoci dopadá čl. 10a Ústavy. 26 V tomto článku se mimo jiné uvádí, ţe některé pravomoci orgánů České republiky mohou být mezinárodní smlouvou přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci. 27 Z tohoto článku vyplývá, ţe lze přenést jen některé pravomoci a nikoliv všechny. Teoretický přenos všech pravomocí státu by znamenal ohroţení suverenity tak, jak je definována v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Současně musí být přenesené pravomoci jasně ohraničené a musí být zaručena kontrola jejich dodrţování. 28 V souvislosti s přijetím mezinárodní smlouvy, jak je o ní pojednáno v čl. 10a odst. 1 Ústavy, je nutné zmínit, ţe k její ratifikaci je zapotřebí souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. 29 Ohledně pouţitelnosti unijního práva, kterému je věnována následující kapitola, Ústavní soud zastává teorii, ţe v souladu s judikaturou SDEU vychází bezprostřední pouţitelnost a přednostní aplikace unijních předpisů přímo z povahy unijního práva Nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne , Cukerné kvóty III, blíţe viz kapitola Čl. 1, odst. 2 zákona 1/1993 Sb., Ústavy České republiky 26 Vloţeno do Ústavy ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. (tzv. euronovela) 27 Čl. 10a, odst. 1 zákona 1/1993 Sb., Ústavy České republiky 28 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/08 (Lisabon) ze dne , bod Čl. 39, odst. 4 zákona 1/1993 Sb., Ústavy České republiky 30 Blíţe viz nález Cukerné kvóty III, bod 9 13

15 3 Principy aplikace práva EU vnitrostátními orgány Vstupem České republiky do Evropské unie se všechny orgány státu staly orgány, které přímo aplikují a zajišťují dodrţování evropského práva. Vzhledem k zaměření této práce se budu blíţe věnovat vnitrostátním soudům, které od vstupu do EU vystupují jako obecné unijní (dřív komunitární) soudy. Nicméně aplikovat unijní právo jsou povinny i další orgány státu, například správní orgány. 31 V členském státu Evropské unie vedle sebe působí dva ucelené, relativně samostatné právní systémy. 32 Vnitrostátní právo se tak dostává do styku s právem evropským a národní orgány aplikující právo jsou povinny vzít do úvahy oba právní systémy a zároveň zkoumat i jejich vzájemné působení. Při uplatňování unijního práva členskými soudy hrají nejdůleţitější roli vlastnosti evropských právních předpisů. Soudy musí při aplikaci předpisů zkoumat, zda se jedná o předpisy bezpodmínečně (přímo) aplikovatelné či nikoliv. Další důleţitou vlastností unijních předpisů je jejich přednost před předpisy národními. Přímý účinek a přednost unijního práva jsou principy, které výrazně ovlivňují rozhodovací činnost národních soudů. Tyto zásady ukládají aplikujícím orgánům členských států nové povinnosti. Z jiného úhlu pohledu také představují relativně silný nástroj v rukou národních soudů. 33 Oběma vlastnostem unijního práva se budu blíţe věnovat v následujících částech práce. Chceme-li se dále zaměřit na eurokonformní výklad, je potřeba nejdříve popsat pravidla, která musí jednotlivé prameny unijního práva splňovat, abychom je mohli povaţovat za přímo účinná. Pouze za situace, kdy není moţné dovodit přímý účinek práva EU, stanovil SDEU povinnost pokusit se o dosaţení cílů kladených unijní normou za pomoci nepřímého účinku. 31 Rozsudek SDEU ve věci C - 103/88, Costanzo 32 Dále se zaměřuji především na vztah mezi právem EU a vnitrostátním právem, ale vliv zde má také právo mezinárodní 33 BIONDI, Andrea. How to Go Ahead as an EU Law National Judge. European public law. 2009, vol 15, no. 2, ISSN , str

16 Primární právo Unie neobsahuje podrobnější popis řešení konfliktů mezi právním řádem členského státu a mezi akty unijního práva. Strohé konstatování Smluv, ţe unijní nařízení jsou obecně přímo účinná a směrnice toliko pro státy, nepostačuje při vzájemné koexistenci dvou právních řádů. V reálném ţivotě tak vyvstávají otázky a spory ohledně aplikace toho kterého právního řádu. Absence aplikačních pravidel v primárním právu Unie se snaţí odstranit svou judikaturou SDEU. 3.1 Podmínky aplikovatelnosti jednotlivých unijních předpisů Ze vzájemného souţití dvou systémů právních norem na jednom území, tedy ze vztahu mezi právem vnitrostátním a právem unijním, vyvstala potřeba podrobněji se zabývat jejich vzájemnými vazbami. Zaměříme se na formy působení unijního práva v aplikační praxi národních soudů. Jednotlivé prameny unijního práva mají při aplikaci národními soudy rozdílnou povahu. Zatímco v případě primárního práva je jeho pouţití proti jednotlivci obecně povoleno 34, v případě směrnic toto obecně moţné není. 35 Současně z této diference vyplývá, ţe nepřímý účinek je zmiňován nejčastěji v souvislosti se směrnicemi, neboť například primární právo a nařízení jsou obecně účinné přímo, a není tak nutné se při aplikaci věnovat jejich moţným nepřímým účinkům. Přímo účinná norma práva EU je tak schopna sama se prosadit v případě chybějící či vadné implementace do národního právního řádu, a není tak třeba dosahovat výsledku stanoveného právem EU za pomoci souladného výkladu této dotčené vnitrostátní normy. 36 Budeme-li zkoumat účinek unijních aktů v souvislosti s právními řády členských států, tak ve SFEU se dočteme, ţe nařízení jsou přímo účinná 37 v členských státech, 34 Pravděpodobně prvním případem, kde byla uznána moţnost pouţití přímého horizontálního účinku primárního práva, byla věc C 194/77, Defrenne 35 Blíţe viz Spojené věci C 379 aţ C 403/01 Pfeiffer a další, body 108 a Jak bude uvedeno i dále, tak eurokonformní výklad není jen nástrojem řešení konfliktů, ale obecným poţadavkem, který se uplatní i v případech řádně implementovaných předpisů 37 Čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie: Nařízení má obecnou působnost. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.. V tomto bodě je dobré upozornit na rozdíl mezi přímým účinkem a přímou pouţitelností, jak o ní hovoří čl. 288 SFEU. Všechna nařízení jsou přímo pouţitelná, tedy k jejich vnitrostátní aplikaci nevyţadují v členském státě svoji transpozici, 15

17 zatímco směrnice jsou závazné jen pro členský stát, a to pouze s ohledem na výsledek, kterého má být dosaţeno. Rozhodnutí jsou závazná v celém svém rozsahu. Rozhodnutí jsou závazná jen pro jejich adresáty, pokud jsou v rozhodnutí uvedeni. Různá doporučení a stanoviska závazná nejsou. 38 Nyní se podrobněji zaměřím na podmínky aplikovatelnosti jednotlivých pramenů práva EU. 3.2 Přímý účinek práva EU Při rozboru vazeb a moţností uplatnění unijního práva v členských státech Evropské unie se vţila diferenciace vazeb označovaná jako přímý či nepřímý účinek práva. V současné době je přímý účinek základním principem práva EU. Podstata přímého účinku spočívá ve vymezení pravidel, při jejichţ splnění jsou například jednotlivci oprávněni se před orgány členských států dovolávat přímo aplikovatelných evropských předpisů. Jinými slovy se jedná o takové normy, které mohou přiznávat jednotlivcům nějaká práva, nebo jim ukládají povinnosti, a to samy o sobě a nepotřebují k navození vyjmenovaných následků inkorporaci do vnitrostátního práva. 39 Současně s tím vzniká jednotlivci i právo přímo se dovolávat aplikace této normy, která je vydána mimo rámec vnitrostátního právního řádu u národních orgánů aplikace práva. Právnímu zakotvení pojmu přímého účinku unijního právního aktu v primárním právu Evropské unie není věnována ţádná zmínka. Jediným bodem, kde se o přímém účinku hovoří, je výše zmíněný čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie. ale pouze některé mají vlastnost, ţe jsou přímo účinné, tedy ţe mohou přímo zaloţit práva a povinnost jednotlivcům nebo-li, ţe se těchto ustanovení mohou jednotlivci před národním soudem přímo dovolat. Blíţe např. KRÁL, Richard. Nařízení ES z pohledu jejich vnitrostátní aplikace a implementace. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, 128 s. Beckova edice právní instituty. ISBN , str. 5 aţ 7 38 Tamtéţ 39 ŠEJVL, Michal. Aplikace práva EU v České republice: vybrané problémy. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2009, 245 s. Ediční řada Ústavu státu a práva AV ČR. ISBN , str

18 V tomto bodě se tento účinek přiznává nařízením. 40 Při studiu vlastností přímého účinku a moţnostem jeho pouţití ve vnitrostátním právním řádu tak musíme obrátit pozornost k rozhodovací činnosti SDEU. V dalším textu se zaměřím především na rozbor přímého účinku u směrnic a nařízení, ale tuto vlastnost mohou mít i další akty, jako například rozhodnutí Přímá aplikovatelnost primárního práva Prvním a nejdůleţitějším rozsudkem, který stanovil pravidla přímé aplikovatelnosti unijních předpisů, byl rozsudek ve věci Van Gend en Loos. 42 Van Gend en Loos Skutkový stav tohoto sporu byl v nesouhlasu subjektu s přesunutím jím obchodovaného artiklu z jedné tarifní třídy pro výpočet cla do jiné. Společnost tvrdila, ţe tím došlo k porušení článku Smlouvy 43 zakazujícího dovozní a vývozní cla mezi členskými státy. Holandský orgán, který tento případ řešil, poloţil SDEU předběţnou otázku týkající se uvedeného článku Smlouvy, tedy zda se mohou občané členského státu dovolávat svých práv přímo uvedených ve Smlouvě. Rozsudek SDEU se stal základním studijním materiálem k problematice postavení práva EU a k pravidlům jeho aplikace národními soudy. V tomto rozsudku se mimo jiné uvádí, ţe právo tehdejšího Společenství představuje samostatný a nezávislý právní řád, v jehoţ prospěch se členské státy vzdaly části své suverenity. Tento právní řád je nezávislý na zákonodárství členských států a je schopný přímo ukládat povinnosti a práva jednotlivcům. 44 Evropský soud tento argument podpořil i existencí moţnosti obrátit se na soud s otázkou v řízení o předběţné otázce. SDEU z ustanovení o předběţné otázce vyvodil, ţe bylo úmyslem členských států dát 40 V čl. 288 SFEU se hovoří o přímé pouţitelnosti, blíţ viz poznámka pod čarou č Rozsudek SDEU ve věci C 9/70, Franz Grand vs Finanzamt Traunstein 42 Rozsudek SDEU ve věci C - 26/62, Van Gend en Loos 43 Jednalo se o v té době platný čl. 12 Smlouvy o zaloţení EHS 44 Rozsudek SDEU ve věci C - 26/62, Van Gend en Loos 17

19 unijnímu právu závaznou povahu a jednotlivci moţnost se u národních soudů dovolat přímo práva EU. 45 Dále z tohoto rozsudku vyplývají dvě základní podmínky přímého účinku, kterými jsou dostatečná přesnost a bezpodmínečnost předpisu. Podmínka dostatečné přesnosti stanovuje, ţe ustanovení primárního práva musí být dostatečně jasné a konkrétní, aby bylo schopné vyvolat zamýšlené právní účinky. Podmínka bezpodmínečnosti znamená, ţe pravidlo primárního práva nevyţaduje k vyvolání účinků uplynutí nějaké lhůty, či legislativní zásah ze strany členského státu, nebo orgánů Unie v podobě vydání dalšího právního aktu. Následná judikatura ještě rozvedla, ţe právní akt je bezprostředně aplikovatelným i za předpokladu, ţe sice bylo poţadováno k jeho plné účinnosti vydání prováděcího aktu ze strany členského státu, nicméně nebyla dána ţádná nebo jen minimální moţnost volby obsahu a formy aktu legislativcům členského státu. 46 Judikatura tak potvrdila, ţe ta ustanovení primárního práva, která splňují podmínky dostatečné přesnosti a bezpodmínečnosti, jsou přímo účinná. Přičemţ obecně je připouštěn jak vertikální tak horizontální účinek primárního práva, tedy i situace, kdy dojde na základě aplikace primárního práva k uloţení povinnosti jednotlivci Přímá aplikovatelnost nařízení Nařízení jsou bezprostředně aplikovatelnými 47 právními akty závaznými v celém svém rozsahu, která dopadají na obecně popsané skutečnosti a na obecně definovaný okruh subjektů. Na rozdíl od směrnic jsou nařízení závazná nejen co do výsledku, ale jsou závazná v celé své podobě, a to nejen pro členské státy, ale přímo i pro jednotlivce. Nařízení slouţí k unifikaci práva napříč právními systémy všech členských států. Jedná se obecně o přímo účinné akty, které jiţ ke své aplikaci nevyţadují implementaci do vnitrostátních předpisů. Nicméně se mohou vyskytnout 45 SEHNÁLEK, David. Effet utile a jeho projevy při interpretaci komunitárního práva. Právník, 8/2009, str KRÁL, Richard. Zásady aplikace komunitárního práva národními soudy. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2003, 101 s. Beckovy příručky pro právní praxi. ISBN , str Blíţe viz poznámka pod čarou č

20 situace, kdy nařízení předpokládají konkretizaci v podobě vnitrostátního prováděcího předpisu. 48 Přímý účinek nařízení se presumuje a obecně se tedy soudy nebudou při aplikaci zabývat tím, zda tomu tak je, nebo není. Vyskytnou-li se situace, kdy je vnitrostátní předpis v rozporu s ustanovením nařízení, vyústí toto v nepouţití vnitrostátní normy, a to právě z toho důvodu, ţe nařízení jsou přímo pouţitelná a mají přednost před právem vnitrostátním. 49 Jedinou výjimkou z přímého účinku nařízení je situace, kdy nařízení předpokládá vydání prováděcího předpisu, coţ se stává jen zřídka, a jeho ustanovení je samo o sobě natolik obecné, ţe jej nelze přímo aplikovat. 50 Současně se přepokládá, ţe je nařízení moţné pouţít i ve sporu vůči jednotlivci. Nicméně právě v případech, kdy nařízení zakládají povinnosti jednotlivcům, je ze strany SDEU kladen důraz na jejich dostatečnou přesnost Přímá aplikovatelnost směrnic Problematika směrnic a jejich moţného přímého nebo nepřímého účinku je v porovnání s ostatními unijní akty nejproblematičtější, a proto je jim většinou v literatuře, ale také v rozhodovací činnosti SDEU, věnována největší pozornost. Nejinak tomu bude i v mé práci, neboť rozbor učiněný u přímého účinku směrnic mně následně dovolí upozornit na rozdíly oproti účinku nepřímému. Směrnice oproti nařízení neslouţí k unifikaci právních systémů a ke stanovení jednotných úprav vztahů a situací ve všech členských státech. Směrnice slouţí ke sbliţování právních řádů. Tyto sekundární akty unijních orgánů jsou závazné pouze pro členské státy, a to jen co se týče výsledků, které mají být směrnicí dosaţeny. Vlastní forma, jakou stát zvolí při transpozici směrnice, je ponechána na národním uváţení. Přímý účinek směrnic není samozřejmostí jako je tomu v případě nařízení nebo primárního práva a aby se směrnice mohla stát přímo účinnou, musí 48 Rozsudek SDEU ve věci C 39/72, Komise vs. Itálie 49 Rozsudek SDEU ve věci C - 135/03, Komise versus Španělské království 50 Rozsudek SDEU ve věci C 403/98, Monte Arcosu 51 KRÁL, Richard. Nařízení ES z pohledu jejich vnitrostátní aplikace a implementace. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, 128 s. Beckova edice právní instituty. ISBN , str

21 být splněna řada podmínek. V primárním právu Unie se o přímé účinnosti směrnic nic nedočteme, a proto musíme opět hledat odpověď na otázku, zda a za jakých podmínek jsou směrnice přímo aplikovatelné v judikatuře SDEU. 52 Ohledně moţnosti nepřímého účinku směrnice bude pojednáno dále v souvislosti s případem Von Colson. 53 Původně bylo zamýšleno, jak lze usuzovat i z ustanovení Smluv, ţe přímým účinkem jsou nadány toliko nařízení. Nicméně později došlo judikaturou SDEU, především z důvodu zabezpečit právu EU maximální účinnost, k rozšíření moţnosti přímého účinku i na směrnice. Směrnice se můţe stát přímo účinnou 54 pouze tehdy, pokud není řádně a včas transponována a zároveň musí být v souladu s judikaturou SDEU splněny další podmínky. Mezi podmínky přímé aplikovatelnosti patří, stejně jako je tomu u aktů primárního práva, bezpodmínečnost a konkrétnost pravidel obsaţených ve směrnici. Pravidla musí být dostatečně přesná, aby z nich bylo patrné, čeho má být dosaţeno, nebo aby to bylo moţné vyvodit na základě běţných výkladových metod. K aplikaci směrnice tedy můţe dojít, jak bylo uvedeno výše, jen za předpokladu, ţe stát nesplnil svoji povinnost řádně a včas začlenit obsah směrnice do národního právního řádu. Otázku, zda stát splnil svou povinnost a směrnici řádně transponoval, musí posoudit národní soud. Pokud není směrnice transponována vůbec, tak je samozřejmě situace jednodušší. Problémem je stanovit, zda byla transpozice provedena zcela v souladu s unijní směrnicí. Při řešení této otázky se můţe aplikující soud případně dotázat SDEU na výklad práva EU v řízení o předběţné otázce. 55 Členské státy jsou povinny ve stanovené lhůtě vydanou směrnici náleţitě transponovat do vnitrostátního právního řádu. Za správně transponovanou je povaţována taková směrnice, jejíţ obsah je z hlediska formálně právního promítnut 52 Poprvé SDEU připustil existenci přímého účinku v případě směrnic ve věci 41/47, Yvonne van Duyn versus Home Office, směrnice musí být dostatečně jasná, přesná a bezpodmínečná 53 Blíţe viz kapitola Blíţe viz kapitola SDEU vykládá jen unijní práva a nikoliv právo vnitrostátní, a proto je třeba i takto formulovat otázku. Čl. 267 SFEU 20

22 do národního předpisu. Za řádně implementovanou směrnici označujeme takovou, která je nejen plně převedena do vnitrostátního práva, ale současně je zabezpečena její aplikovatelnost a vymahatelnost. 56 Pokud je směrnice správně přenesena do národního práva, tak jiţ rozhodující orgány členského státu aplikují vnitrostátní předpisy a nikoliv směrnici. Aplikující soud posuzuje, zda obsah vnitrostátních předpisů pouţitých k transpozici směrnice odpovídá jejímu obsahu a zda není stanovena uţší působnost normy, neţ jakou směrnice poţadovala. Přičemţ širší působnost můţe být stanovena pouze za předpokladu, ţe toto směrnice umoţňuje. 57 Současně pravidla obsaţená v transpozičních předpisech musí být stanovena dostatečně jasně, aby z nich srozumitelně vyplývala práva a povinnosti. V neposlední řadě je poţadováno, aby byla zvolena taková forma transpozice, která odpovídá obecně závaznému předpisu, neboť pouze v takovém případě můţe dojít k stanovení povinností jednotlivcům. Není podstatné, zda k transpozici směrnice bude pouţit jen jeden předpis, či jich bude vyuţito více, pokud dojde ke splnění všech výše uvedených poţadavků. Dále, mají-li být předpisy bezpodmínečně aplikovatelné, nemůţe být jejich aplikovatelnost vázána na uplynutí další lhůty po té transpoziční, či na vydání prováděcího předpisu. Přičemţ zde platí výjimka, týkající se moţnosti aplikace směrnice i pokud nebyl přijat předpokládaný prováděcí předpis, ale moţnost uváţení ponechána národnímu legislativci při transpozici, byla jen minimální. Za těchto podmínek je směrnice přímo aplikovatelná i bez vydání předpokládaného prováděcího předpisu. Pokud je ve směrnici dána větší moţnost uváţení poţadavků v prováděcích předpisech a pokud dojde při vydání prováděcího předpisu k překročení těchto mezí, tak se také stává směrnice bezpodmínečně aplikovatelnou, ale pouze pro potřeby negativní aplikace těch ustanovení vnitrostátní úpravy, která přesahují míru uváţení definovanou ve směrnici. Současně je zde obecně vyţadováno marné uplynutí stanovené lhůty, do kdy měla být směrnice transponována. Směrnice, která byla neúplně transponována ještě 56 KRÁL, Richard. Transpozice a implementace směrnic ES v zemích EU a ČR. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2002, 160 s. Beckovy příručky pro právní praxi. ISBN , str KRÁL, Richard. Zásady aplikace komunitárního práva národními soudy. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2003, 101 s. Beckovy příručky pro právní praxi. ISBN , str. 15, str

23 před vypršením doby pro její začlenění do vnitrostátního práva, nemůţe vyvolat přímý účinek do doby vypršení transpoziční lhůty. 58 Směrnice můţe vyvolat před uplynutím transpoziční lhůty pouze tzv. blokační účinek, tedy zamezení přijetí takové legislativy, která by mohla váţně ohrozit dosaţení výsledku sledovaného směrnicí. 59 Posledními podmínkami jsou aktivní legitimace osoby dovolávající se aplikace směrnice a skutečnost, ţe aplikací směrnice nedojde k uloţení povinnosti jednotlivci. Obecně se předpokládá, ţe není přípustná horizontální aplikace směrnice v případě, kdy by mělo dojít k uloţení povinnosti jednotlivci. Naopak aplikace směrnice ve vertikální rovině, tedy za situace, kdy se jednotlivec dovolává svých práv proti členskému státu, je moţná. Obrácená vertikální aplikace moţná není. Stát se nemůţe vůči jednotlivci dovolávat netransponované směrnice, tedy nemůţe trestat jedince za to, ţe sám řádně neprovedl transpozici směrnice. Shrneme-li výše uvedené, tak je nutné mít na paměti, ţe přímý účinek směrnic je pouze eventuální moţností, kterou je nutno zkoumat. 60 Judikatura SDEU týkající se přímého účinku směrnic SDEU se k moţnosti přímého účinku netransponovaných směrnic poprvé vyjádřil ve věci Van Duyn. 61 Při zkoumání stanovených mezí účinku je základním studijním materiálem judikatura SDEU ve věci Marshall. 62 Soudní dvůr EU zde s odkazem na čl. 288 SFEU 63 uvedl, ţe není moţné, aby směrnice sama o sobě zakládala 58 Rozsudek Soudního dvora EU ve věci C - 148/78. Ratti 59 Rozsudek Soudního dvora EU ve věci C - 129/96, Inter-Environmental Wallonie 60 FOREJTOVÁ, M., TRONEČKOVÁ, M. Evropské právo v praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 246 s. Monografie (Aleš Čeněk). ISBN , str Rozsudek SDEU ve věci 41/47, Van Duyn 62 Rozsudek SDEU ve věci 152/84, Marshall 63 V projednávaném případu se jednalo o starý čl. 189 Smlouvy o Evropském hospodářském společenství 22

24 jednotlivci povinnosti, a tudíţ není moţné, aby se jí jako takové někdo dovolával. 64 Varianta, ţe by se dokonce sám původce pochybení v transpozici, tedy stát, mohl dovolávat vůči jednotlivci nepřevedené směrnice, je taktéţ vyloučena. 65 SDEU tak jako jedinou variantu přímého účinku netransponované směrnice umoţnil vzestupný vertikální účinek. V následujících letech upřesnil SDEU tento svůj rozsudek definicí, jaké subjekty jsou pro případ vertikálního přímého účinku povaţovány za státní, 66 a také se vyjádřil k tzv. triangulárním situacím. 67 Triangulární vztahy jsou takové situace, kdy se jednotlivec dovolává přímého účinku směrnice vůči státu a kdy následná aplikace směrnice vyústí ve zhoršení právního postavení jiného jednotlivce. V těchto případech se obecně připouští pouţití směrnice i za předpokladu, ţe tím dojde ke zhoršení právního postavení jednotlivce, pokud s tím zároveň nedojde k uloţení povinnosti jedinci a zároveň nedojde k porušení principu ochrany dobré víry třetí osoby. 68 Poslední moţností přímého účinku směrnice je horizontální účinek. V tomto případě se jedná o vztah mezi dvěma jednotlivci. Obecné se dá z judikatury SDEU ve věci Marshall vyvodit, ţe tento druh přímého účinku není povolen. Je zde ovšem judikatura, která tento zákaz částečně prolamuje. SDEU v dalších případech došel k závěru, ţe horizontální účinek je moţný, pokud nedojde k uloţení povinnosti jednotlivci. 69 Kontroverzním rozsudkem Soudního dvora EU v oblasti horizontálního účinku směrnic je případ Unilever. 70 V tomto rozsudku SDEU připustil horizontální účinek netransponované směrnice či její části, který vyústí v uloţení povinnosti jednotlivci za předpokladu, ţe tato povinnost není stanovena přímo směrnicí, ale 64 KRÁL, R. Přímý účinek směrnic ES a jeho současné meze. Jurisprudence, Praha, Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 6/2007, str Rozsudek SDEU ve věci C - 148/78. Ratti 66 Rozsudek SDEU ve věci C 188/89, Foster 67 Rozsudek SDEU ve věci C - 201/02, Wells 68 KRÁL, Richard. Zásady aplikace komunitárního práva národními soudy. Praha: C. H. Beck, 2003, 101 s. ISBN , str Rozsudek SDEU ve spojených věcech C - 397/01 aţ C - 403/01, Pfeiffer a ostatní 70 Rozsudek SDEU ve věci C - 443/98, Unilever 23

25 vychází z národní legislativy. Tato, i kdyţ výjimečná situace, kdy je jedinec sankcionován za státem porušenou povinnost, budí velké diskuze Přednost unijního práva Přednostní aplikace bezprostředně aplikovatelných norem evropského práva před normami vnitrostátními je důleţitou vlastností unijního práva. Bezprostředně aplikovatelná nebo pouţitelná jsou taková ustanovení unijního práva, která, aby mohla být pouţita při řešení sporu, není nutné jakýmkoliv způsobem převádět do vnitrostátního práva. Princip přednosti či nadřazenosti unijního práva před právem vnitrostátním je společně s přímým účinkem některých aktů Unie důleţitou vlastností unijních předpisů. Unijní právo je samostatným systémem práva, který je celý nadřazen vnitrostátnímu právnímu systému. Samotné právo EU a jeho nadřazená pozice vychází podle judikatury Soudního dvora EU přímo z podstaty unijního práva a samo komunitární (dnes unijní) právo si určuje své účinky. Na základě této teorie také zaznívají hlasy, ţe následná specifikace účinků unijních aktů v ústavách členských států je nadbytečná. 72 Nicméně z jiného úhlu pohledu tato nadřazenost vychází z ústav jednotlivých států. Ústavy zpravidla definují stát jako samostatný a svrchovaný subjekt, který se následně stává signatářem mezinárodní smlouvy. Česká Ústava nejen ţe definuje Českou republiku jako samostatný a svrchovaný stát, ale současně hovoří i o postavení mezinárodních smluv, kterými je republika vázána. V českém právním řádu je postavení mezinárodních smluv upraveno v Ústavě. 73 Otázka, na základě jakého ustanovení Ústavy lze dovozovat nadřazené postavení unijního práva, se řešila na půdě Ústavního soudu. Ústavní soud se ve svých judikátech 74 nakonec přiklonil k teorii, ţe tomu tak je na základě čl. 10a Ústavy. 71 BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Vydání 1. Praha: C.H.Beck, 2011, 633 s. ISBN , str ŠEJVL, Michal. Aplikace práva EU v České republice: vybrané problémy. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2009, 245 s. Ediční řada Ústavu státu a práva AV ČR. ISBN , str Čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky 74 Nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. Pl. ÚS 50/04, Cukerné kvóty III a dále také v nálezu Ústavního soudu ze dne , sp. zn. Pl. ÚS 66/04, Eurozatykač 24

26 Naproti tomu zaznívají i hlasy, ţe tomu tak je nejen na základě čl. 10a, ale pouze ze vzájemného působení uvedeného článku s čl. 10 Ústavy. 75 V souvislosti s pravomocí Unie v oblastech bývalého třetího pilíře se zase hovoří o čl. 1 odst. 2 Ústavy. 76 Dalo by se tedy shrnout, ţe stát je subjektem mezinárodního práva a na základě svého postavení je oprávněn přenést část svých pravomocí na nadstátní instituci. Přenos pravomocí a s tím spojená přednost unijního práva nad právem vnitrostátním je ze strany českých soudů akceptovanou skutečností a pro kaţdodenní rozhodovací činnost soudů asi nebude důleţité posuzovat, na základě kterého ustanovení Ústavy k přenosu pravomocí na orgány Unie došlo. Přednost je obecně akceptovanou vlastností práva EU ze stran všech členských států. Ne všechny státy se však smířily s absolutní předností unijního práva i před ústavními pořádky jednotlivých členských států. 77 Mluvíme-li o přednosti, tak tím je myšlena přednost toliko aplikační a nikoliv normativní. 78 Soudy členských států jsou při řešení sporu mezi unijní normou a normou vnitrostátní povinny pouţít evropský předpis, přičemţ celé právo EU je nadřazeno jakémukoliv předpisu vnitrostátnímu. Národní soudy jsou tedy povinny při své rozhodovací činnosti aplikovat přímo účinné unijní předpisy, tedy takové předpisy, které splňují unijní podmínky pro přímou aplikovatelnost. Tyto předpisy jsou národní soudy povinny aplikovat samy o sobě, aniţ by bylo nutné jejich přenesení do vnitrostátního systému práva. Přičemţ národní soudy musí tyto předpisy aplikovat samy ex offico, aniţ by se jich musel 75 MALENOVSKÝ, Jiří. Ve věci ústavního základu působení komunitárního práva uvnitř ČR nebylo řečeno poslední slovo. Právní rozhledy, Praha, C.H. Beck. ISSN , 2004, vol. Roč. 12, no. 6, s Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wágnerové, k němuţ se připojila soudkyně Vlasta Formánková k nálezu Ústavního soudu ze dne , sp. zn. Pl. ÚS 66/04, Eurozatykač, bod 1 77 Např. Německo, Itálie, Česká republika, FOREJTOVÁ, M., TRONEČKOVÁ M. Evropské právo v praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 246 s. Monografie (Aleš Čeněk). ISBN , str TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., CHARVÁT, R. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 45 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv ISBN

27 dovolávat jeden ze subjektů sporu. 79 V případě, ţe je vnitrostátní předpis v rozporu s unijní normou, je soud povinen z vlastí iniciativy odmítnout pouţití národní normy, kdy o neaplikaci rozporné vnitrostátní úpravy jsou soudy povinny rozhodnout samy, aniţ by bylo zapotřebí rozhodnutí nějakého jiného orgánu např. ústavního soudu. Tato povinnost se vztahuje na všechny vnitrostátní předpisy bez ohledu na to, zda byly přijaty před, nebo aţ po vstupu unijní normy v platnost. 80 To, ţe soud při aplikaci nepouţije nesouladný národní předpis, neznamená, ţe by se tento stával neplatným. Připomínám, ţe se jedná pouze o přednost aplikační nikoliv normativní, coţ by jinak znamenalo, ţe národní právo je nutné uvést do souladu s právem unijním. 81 Pokud by přímo účinným aktům nebyla dána přednost před vnitrostátním právem, tak by byla jejich účinnost neúčelná a zabránilo by to naplnění cílů, které Unie vytyčila. Opět se vychází ze skutečnosti, ţe svrchované státy se dobrovolně vzdaly části své působnosti ve prospěch Unie. V případě, kdy na daný případ dopadají jak vnitrostátní normy a také normy unijní, a jsou-li jejich znění v protikladu, tak není moţné, aby státy obcházely své závazky odlišnou vnitrostátní legislativou. Pokud by toto bylo moţné, tak by byl celý smysl unijního práva a moţnost, jak dosáhnout definovaného cíle Unie, znemoţněn. Stejně jako v případě přímého účinku aplikovatelných evropských předpisů, tak i v otázce přednosti nám donedávna neposkytoval text Smluv ţádná vodítka a museli jsme si pomoci judikaturou Soudního dvora EU. V souvislosti s přijetím Lisabonské smlouvy byl do primárního práva EU zakotven princip přednosti práva Evropské unie před právem členských států. 82 Nejdůleţitějšími rozsudky, které se principu 79 Rozsudek SDEU spojené věci C 8790 aţ C89/90, Varholen a další, bod 15, nebo také rozsudek SDEU spojené věci C 430/93 a 431/93, Van Schijndel a Van Veen, s Rozsudek SDEU ve věci C - 106/77, Simmenthal 81 Nicméně pokud by členské státy nezměnily odporující legislativu, tak by se vystavovaly riziku infringementu dle čl. 258 SFEU 82 Stalo se tak na základě prohlášení č. 17 o přednosti práva, který je součásti příloh Lisabonské smlouvy. Blíţe viz: Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie, prohlášení č