Masarykova univerzita

Transkript

1 Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra sociologie HANTEC V OHROŢENÍ Diplomová práce Bc. Nela Armutidisová Vedoucí práce: doc. PhDr. Ing. Radim Marada, Ph.D. Obor: N-SO Sociologie Brno 2014

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně, s pouţitím pramenŧ a literatury uvedené v bibliografii. V Brně dne

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala panu doc. PhDr. Ing. Radimu Maradovi, Ph.D. za otevření této zajímavé výzkumné oblasti a za podnětné rady a připomínky, které mi během konzultací poskytl.

4 OBSAH ÚVOD... 5 METODOLOGICKÉ UKOTVENÍ... 9 Cíle a výzkumné otázky... 9 Kvalitativní obsahová analýza a interpretativní sociologické čtení Výzkumný soubor a konstrukce vzorku VZNIK A VÝVOJ HANTECU První éra hantecu: Plotna Druhá éra hantecu: Štatlaři HANTEC JAKO SOUČÁST KOLEKTIVNÍ IDENTITY BRŇANŦ A BRŇANEK BRNĚNSKÁ IDENTITA: PROSTOR A PAMĚŤ HANTEC VČERA A DNES Hantec v rámci kaţdodennosti Tvorba image města Brna Hantec jako marketingový nástroj Otázka autenticity Osobnosti a šiřitelé hantecu ZÁVĚR BIBLIOGRAFIE Odborná literatura a zdroje Další zdroje JMENNÝ INDEX ANOTACE ANNOTATION PŘÍLOHY Seznam příloh... 66

5 ÚVOD Hantec je betálná hantýrka, kteró sem poprvé zgómla eště, když sem byla kindoš a baldoň a po štatlu sem se córala pěcha, dokaď někdo nenahodil, že poklapem dál šalinó. Fčil mám bévák na Oltecu a hantecem cancám furt. Kaţdé město má své specifické jevy, historii, osobnosti a atmosféru. Ducha města Brna tvoří nejrŧznější faktory, mezi kterými svou jedinečností vyniká brněnský slang hantec. Hantec je zvláštním fenoménem mezi jazykovými formami, proto je těţké ho definovat a určit jeho hranice. Marie Krčmová [1981] chápe hantec jako sociolekt typický pro určitou sociální skupinu ze začátku 20. století. Pro Otakara Nováčka [1929] byl hantec hantýrkou flákačŧ a pobudŧ. Pro Frantu Kocoura se o několik desítek let později stal součástí kaţdodennosti a inspiračním prvkem. Městské strategie pouţívají hantec pro tvorbu image města, lokální brněnské firmy a organizace ho berou jako marketingový nástroj. Hantec se zrodil před více neţ sto lety, přesto je i dnes, v pozměněné podobě, součástí kaţdodenního ţivota Brňanŧ a Brňanek. Obyvatelé Brna běţně jezdí šalinó, volný čas tráví na prýglu nebo jen tak córajó po Štatlu, případně vyhópnó na Špilas, nebo zalezó do paluše. Existují básně a povídky v hantecu, divadelní představení, jídelní lístky nebo slogany firem, přesto se dnes hantec v kaţdodenní konverzaci jako komunikační nástroj prakticky nevyskytuje. Anderson [2008] chápe národ jako kulturní artefakt, pro jehoţ studium je klíčové a nezbytné sledovat jeho vznik a proces proměny s ním spojených významŧ. Podoba i význam hantecu se během století značně proměnily. Proces přeměny hantecu se odvíjí na jednu stranu od jeho funkce komunikačního nástroje, na druhou stranu od jeho role v konstrukci kolektivní identity. Hantec je nejen slangovým jazykem Brňanŧ a Brňanek, je zároveň i symbolem města a také součástí toho, co nazýváme městskou identitou. Jeho zánik by tak znamenal nejen jazykovou ztrátu, ale hlavně narušení stávajících společenských struktur a hodnot. Otázkou tedy je, zda je hantec i dnes součástí brněnské sociální reality a pokud ano, tak zda je pouze symbolem nebo i v praxi uţitou mluvou. Jakým zpŧsobem se tedy hantec vyvíjel 5

6 a jaká byla jeho povaha v minulosti a nyní? A jaký vliv měl a má na celkovou podobu společnosti a města Brna? Tyto otázky otevírají téma mé diplomové práce, v níţ se věnuji hantecu jako sociokulturnímu fenoménu, který se podílí na konstrukci kolektivní identity a paměti obyvatel Brna. Město zde vnímám jako společenskou strukturu, jako místo, kde dochází k tvorbě a proměně společenských hodnot, norem i sociálních interakcí. Jedním ze základních identifikačních procesŧ je identifikace s prostorem, kde ţijeme, případně, kde jsme se narodili nebo které poţadujeme za svŧj domov. Společenství lidí, jejich kultura, historie, jazyk, mentalita a odpovídající zpŧsob ţivota mŧţeme v rámci určitého prostoru chápat jako základní předpoklady budování kolektivní identity [Halbwachs 2009, Roubal 2003]. Identifikaci ovlivňují rozličné faktory materiální i abstraktní povahy. Přispívají k tomu ale také sami aktéři, kteří se vnitřně i vnějšně identifikují v rámci určitého prostoru na základě sdílených znakŧ a symbolŧ. Jedinci a kolektivity jsou odlišováni také ve vztazích k jiným jedincŧm a jiným kolektivitám [Jenkins 1996]. V identifikaci Brňanŧ a Brňanek tak hraje roli prostor a paměť města, jeho historie, vymezení vŧči jiným městŧm a sociálním skupinám, nejvýznamnější pamětihodnosti i nejrŧznější městské symboly. Jedním z těchto znakŧ, které výrazně utvářejí identitu města Brna, je právě hantec. V Brně dlouho fungoval hantec jako základ kolektivní identity určité sociální skupiny. Měl schopnost kolektivizovat aktéry sociálního jednání a zároveň slouţil jako komunikační nástroj. V určité fázi se s ním pomalu začalo identifikovat více lidí a jeho role ve společnosti se začala měnit. Protoţe kolektivní identifikace je neustále probíhající proces utváření a vývoje myšlenkové reakce na určitou sociální skupinu nebo fenomén [srov. Berger, Luckmann 1999, Jenkins 1996], proměňovala se postupně nejen role hantecu, ale i dalších faktorŧ identifikace Brňanŧ a Brňanek. Hantec se stal součástí kolektivní identity všech obyvatel Brna. V souvislosti s rostoucí migrací a společenskými změnami dochází k tomu, ţe současné město je charakteristické silnou diverzitou, která se však postupně transformuje do unifikovanosti, jenţ má za dŧsledek ztrátu identifikace obyvatel s městskou identitou [viz Roubal 2003, Taylor 2001]. Současné Brno se prezentuje jako studentské město a ţije zde mnoţství přistěhovalcŧ a migrantŧ, coţ s sebou přináší vzrŧstající rozmanitost obyvatelstva, zároveň však také riziko ohroţení stávajících prvkŧ kolektivní identity. 6

7 Zánik hantecu by znamenal ztrátu jedinečného kulturního dědictví a zdroje kolektivní identity. V této souvislosti se tak otevírá téma autenticity [viz Taylor 2001] a otázka, zda je hantec v dnešní době v ohroţení. Červenou linií mé práce tak je debata kolem sociokulturního vývoje hantecu a jeho dnešní podoby. Hantec v této práci pojímám jako součást kolektivní identity a paměti města, všímám si historického kontextu i jeho současné podoby a také dilemat mezi tím, kdy je hantec pouţívaný jako marketingový nástroj a tím, kdy je součástí běţného brněnského koloritu. Komparace minulé a dnešní podoby hantecu pomŧţe odhalit mechanismy, které ovlivňují identifikaci obyvatel Brna, a roli hantecu v myslích lidí i v podobě města. Hantec jako společenský fenomén je oblast sociologicky neprobádaná, existuje jen málo prací na toto téma. Výjimkou je v tomto směru Marie Krčmová [1981, 1995, 2000, 2005], která se sice zaměřuje spíše na lingvistickou stránku věci, její texty však obsahují také sociologickou perspektivu. I kdyţ je v této oblasti nedostatek teoretických i empirických prací, existují jiné materiály, ze kterých lze vyčíst mnoho o hantecu v minulosti i jeho dnešní podobě. Jsou to nejrŧznější beletristické a populární publikace, sbírky básní a písní, novinové články a reklamní sdělení. V historii hantecu lze vypozorovat tři éry jeho existence období Plotny, Štatlařŧ a současnost a v kaţdé z těchto vývojových etap lze najít jiné zdroje pro analýzu. První éru mapuje kniha doktora Otakara Nováčka [1929], která obsahuje (přestoţe ji samotný autor neoznačuje za sociologickou studii) cenné informace o ţivotě pŧvodní Plotny a také o společenských diferenciacích tehdejšího Brna. Z éry Štatlařŧ se zase dochovalo mnoţství sbírek psaných o hantecu nebo přímo hantecem. Tato vývojová etapa je navíc stále uchovaná v paměti obyvatel Brna a dále tak přenášená skrze ústně nebo písemně předávané příběhy a historky. Materiálem pro analýzu současné podoby hantecu pak jsou zejména novinové články a jiná mediální či reklamní textová a obrazová sdělení, která zároveň také fungují jako přenos paměti. Všechny dané zdroje slouţí v této práci jako materiály pro analýzu, interpretaci a srovnání minulé a dnešní podoby hantecu, jsou tedy základními stavebními kameny mé práce. Tato diplomová práce má tedy podobu interpretativní analýzy s cílem ukázat historický a společenský vývoj hantecu jako fenoménu, jeho povahu a vliv na utváření kolektivní identity. Vycházím zde z toho, ţe kolektivně sdílené vědomí je udrţováno kulturou a formuje se v čase a v sociálních referenčních rámcích 7

8 [Halbwachs 2009]. Zároveň má práce ukázat významy a mechanismy, které v souvislosti s hantecem ovlivňují identifikaci Brňanŧ a Brňanek, a také širší společenskohistorické souvislosti. Hantec tak funguje nejen jako samostatný fenomén, ale také jako určitá metafora společenského vývoje Brna. V neposlední řadě bych ráda přispěla k tomu, aby se hantec stal v oblasti sociologie zajímavým výzkumným tématem a aby se, řečeno slovy Jindry Eliáše [citován in Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999: 6], hantec jednou dostal do vosnov. 8

9 METODOLOGICKÉ UKOTVENÍ Tato kapitola představí metodologii mé diplomové práce, tedy její cíle a stanovené výzkumné otázky, uţité metody, jejich výhody a také případná omezení. Zvolená metoda vychází z dlouhodobého přemýšlení o tématu, které se postupem doby vyvíjelo a proměňovalo, a také ze zkušeností získaných z pilotního prŧzkumu a během rozhovorŧ a setkání se zúčastněnými aktéry. Téma hantecu je moţné pojmout mnoha zpŧsoby a vzhledem k malému mnoţství sociologických prací z této oblasti se nabízí rŧzné směry a badatelské záměry. Já jsem se rozhodla uchopit studium hantecu skrze interpretativní sociologickou analýzu, která má povahu kvalitativní analýzy textových, případně obrazových sdělení. Na hantec tak pohlíţím paradigmatem interpretativní sociologie, která se snaţí zjistit, jaké to je být určitým sociálním aktérem a jak tito aktéři chápou svou pozici ve společnosti. Jde tedy na jednu stranu o porozumění vnitřnímu vědění [Merton citován in Harrington 2006], zároveň však v tradici interpretativní sociální teorie mŧţeme vedle mikro-procesŧ sledovat také makro-procesy. Zatímco tedy mikro-analýza sleduje subjektivní významy a jednání individua, sledování makrologických jevŧ se zabývá spíše povahou společenské struktury [Harrington 2006]. Tato práce je kombinací obou těchto přístupŧ. Hantec zde chápu jako zdroj významŧ a produkt interakcí, a to nejen s ohledem na jeho komunikační a dorozumívací povahu, ale také s ohledem na jeho podíl při konstrukci kolektivní identity a paměti obyvatel Brna a jeho symbolickou povahu. Protoţe tyto významy však nejsou stabilní a mohou se proměňovat a redefinovat v prŧběhu nových interakcí [viz Hendl 2005, Keller 1999], všímám si rovněţ širších historických a společenských kontextŧ a souvislostí, které mají na proměnu významŧ vliv.. Cíle a výzkumné otázky Cílem této práce je poukázat na mechanismy ovlivňující proces identifikace obyvatel Brna skrze hantec a jejich proměnu. Komparace má tedy objasnit, jakým zpŧsobem hantec funguje jako součást kolektivní identity, jaká byla jeho pozice v minulosti a jaká je dnes a jaké osobnosti sehrály a dodnes sehrávají roli v udrţení jeho 9

10 ţivotaschopnosti. To, ţe se z hantecu coby mluvy okrajové části společnosti stal symbol města a součást kolektivní identity, je hlavní tezí, se kterou v textu pracuji. Východiskem pro interpretativní analýzu je předpoklad, ţe paměť a prostor města (tedy jeho historický a společenský kontext) má významný vliv na to, jak vnímáme sociální realitu a společenské fenomény, kterým je také hantec, a jakým zpŧsobem se v rámci této reality identifikujeme. Paměť je dána dynamikou kulturního procesu a je vlastně rekonstrukcí minulosti [srov. Assmann 2001, Halbwachs 2009]. Kulturní paměť však nemusí přenášet skutečné události. Není dŧleţité, zda se minulost skutečně odehrála, jde spíše o historii vzpomínek na tuto minulost [Assmann 2001]. Dŧleţité jsou tak na jednu stranu významy, které aktéři přikládají jiným osobám, situacím, objektŧm nebo sociálním interakcím 1 [Hendl 2005], na druhou stranu je paměť města tvořená vedle kaţdodenní komunikace i skrze instituce. Mezi ně patří také média, které mi v této práci slouţí jako zdroj pro analýzu a následnou interpretaci. Cílem analýzy a interpretace mediální a jiných textových a obrazových sdělení je zjistit, jaký je obraz hantecu a brněnské identity a jak média s hantecem pracují. Pokusím se tedy odkrýt mediální reprezentaci hantecu a její vliv na kolektivní identitu a paměť města Brna. Analyzované zdroje mi zároveň slouţí také k dokreslení vývoje hantecu jako fenoménu a jeho proměny. Základní výzkumná otázka tedy zní: Jakým zpŧsobem hantec ovlivňuje kolektivní identitu Brňanŧ a Brňanek? Mezi další výzkumné otázky patří: V čem spočívá hodnota hantecu pro jeho stoupence, tj. co by bylo ztraceno se zánikem hantecu? Jakou roli zde hraje prostor a paměť města a historické pozadí vzniku hantecu? Jak se hantec vyvíjel a jak ovlivňoval sociokulturní realitu města Brna? Jakou roli v udrţování hantecu hraje image města a marketing lokálních firem? Jak ovlivňují existenci hantecu média a jaká je jich role při konstrukci kolektivní identity? Kdo, proč a jak má/chce zachránit brněnský hantec jako kulturní dědictví? Jménem koho mluví zachránci hantecu? 1 Viz tzv. Thomasŧv teorém: Jestliţe lidé definují situace jako reálné, pak jsou reálné ve svých dŧsledcích. [Thomas citován in Hendl 2005] 10

11 Kvalitativní obsahová analýza a interpretativní sociologické čtení Zvolené výzkumné otázky ukazují nejen badatelský záměr, ale také rámují zvolené téma, které jsem se rozhodla pojmout metodou obsahové kvalitativní analýzy v kombinaci s metodou interpretativního sociologického čtení. Obsahová analýza je velmi flexibilní výzkumný nástroj, který umoţňuje sledovat nejen mediální reprezentace, ale také sociokulturní realitu zkoumaného fenoménu. Nemŧţeme se však odvolávat na jeden prvek a hledat dominující sociální realitu, protoţe ta se konstruuje rŧznými zpŧsoby v rŧzných kontextech [Silverman 2000]. Podobně Hammersley a Atkinson [citováni in Silverman 2000: 112] upozorňují, ţe člověk by si neměl osvojit naivní optimistický názor, ţe nahromadění dat z rŧzných zdrojŧ bez problémŧ přispěje k vytvoření plnějšího obrazu. Cílem této práce není obsáhnout všechna témata, která se v souvislosti s hantecem otevírají a shrnout je do jednoho závěru. Naopak bych ráda ukázala jednu část z velmi bohaté výzkumné oblasti, kterou toto téma představuje. Hlavním předmětem výzkumu je mediální obraz a reprezentace hantecu v médiích národního i regionálního charakteru a jiných textových a obrazových sděleních skrze kvalitativní obsahovou analýzu s cílem pochopit kontext a významy skrze interpretace. Většina mediálních obsahŧ nese kromě informačních sdělení také další významy, podílí se na formování představ o tom, jaká je a jaká by měla být jejich funkce, a také odráţí hodnotové a normativní vzorce, které vytváří společenské diskurzy. Média do sdělení vkládají dominující společenské hodnoty a normy, v rámci kterých pŧsobí a tyto hodnoty se tak jeví jako přirozená a pevně daná součást samotné reality [Burton, Jirák 2001]. Aby mohl tento proces mediální reprodukce hodnot fungovat, musí být mediální produkty dobře čitelné a přijatelné. Média odstraňují v našem světě nejistotu a nejednoznačnost, podávají nám svou verzi pravdy, nastolují témata a objasňují platnost hodnot v naší společnosti. Díky tomu tak dochází k zúţení škál výkladŧ rŧzných situací a fenoménŧ [Ball-Rokeach, DeFleur citováni in Jirák, Köpplová 2007]. Mediální obraz obyvatel Brna i hantecu je ovlivněný na jednu stranu selekčními principy tvorby mediálních sdělení a zároveň je také odrazem společenských hodnot, představ a významŧ platných v daném sociokulturním rámci. 11

12 Kaţdodenní ţivot se jeví jako realita, kterou lidé nějak vykládají a která má pŧvod v jejich myšlenkách a činnostech [Berger, Luckmann 1999]. Média tak mohou slouţit jako hlavní nástroj procesu sociální konstrukce reality, ale vţdy musí fungovat v rámci společenského řádu, ve kterém se nachází. Zároveň jim významy dávají také samotní aktéři [srov. Berger, Luckmann 1999, Highmore 2002, Certeau 1984]. Kaţdodenní ţivot, jehoţ jsou média součástí, má podle Highmora [2002] charakter určitého obecného koloritu, čímţ se stává neviditelným a nevnímatelným. Pokud tedy chceme interpretovat mediální produkty, musíme o nich uvaţovat komplexně. Média nelze vnímat odděleně od společnosti, ve které existují, protoţe odráţí společenské a kulturní zvyky, významy a symboly. Známé McLuhanovo prohlášení, ţe the medium is the message 2 [McLuhan 1991: 20], poukazuje na to, ţe pokud chceme pochopit účinky médií na společnost, musíme jim v první řadě porozumět. McLuhan [imid.] vnímá média jako spouštěcí mechanismus společenských změn, který modeluje naše vnímání. Bylo vytvořeno zcela nové prostředí, které je pro běţného uţivatele nepostřehnutelné. Výzkumník, který pracuje s mediálními produkty a podrobuje je interpretaci, tak musí uvaţovat zároveň o extenzi samotných médií. Podle interpretativní sociologie je svět, který nás obklopuje tvořený naší představou o něm [Kronick 1997], interpretativní čtení nám tedy umoţňuje skrze analýzu dokumentŧ odhalit rŧzné významy a uţité znaky. Tato metoda je vhodná zejména proto, ţe pomáhá odkrýt latentní významy, odhalit skryté ideologie a diskurzy, ale také mediální obraz a celkový kontext zkoumaného fenoménu. Interpretativní tradice chápe význam jako něco, co je hluboce ukryto v určitém dokumentu a v jeho kontextu. Aby mohl výzkumník skrytým významŧm porozumět, musí pozorně celý dokument zanalyzovat. Text tak nefunguje pouze jako prostředek k poskytnutí širokého spektra dat, ale má svou autonomní dŧleţitost. Díky tomu je vhodným zdrojem pro interpretaci. Musí však být pochopen v celém svém rozsahu, proto by se měl výzkumník zaměřit na obě části textu a interpretaci provádět kontinuálně s cílem vyloţit ho co nejlépe [imid.]. Kvalitativní metody obecně vychází z interpretativního paradigmatu, mezi jehoţ hlavní teze patří přesvědčení, ţe realita 2 Česky přeloţené jako médium je poselstvím [McLuhan 1991]. 12

13 je ve své podstatě symbolická a je výsledkem sociální interakce jedincŧ ve společnosti [Trampota, Vojtěchovská 2010]. V procesu interpretace je třeba dodrţovat určitá pravidla. K udrţení validity interpretace pomáhají čtyři kritéria. První pravidlem je, ţe interpretace musí být konzistentní, tzn. interpretace jednotlivých částí musí souhlasit s interpretací celku. Další pravidla pak říkají, ţe interpretace musí být celistvá, přesvědčivá a smysluplná [Kronick 1997]. Problémem prakticky všech kvantitativních metod výzkumu je také nízká míra objektivity. Výzkumník je neoddělitelnou a nutnou součástí sběru dat a z toho dŧvodu je jeho role nezastupitelná [Trampota, Vojtěchovská 2010], proto je třeba uvědomovat si vţdy svou pozičnost a nestanovovat obecné závěry. Další nevýhodou zvolené metody je nemoţnost kvantifikace získaných poznatkŧ, coţ však vychází ze samé podstaty kvalitativního výzkumu. Dané téma neumoţňuje analyzovat všechny znaky, věnuji se zde tedy pouze těm faktorŧm, které jsem si s ohledem na oblast hantecu zvolila. Určitá selektivita při konstrukci vzorku tak vychází ze zvolených oblastí zájmu a pouţitých teoretických rámcŧ.. Výzkumný soubor a konstrukce vzorku Kvalitativní obsahová analýza v souvislosti s interpretací umoţňuje výzkumníkovi záměrně, ale s rozvahou selektovat nasbírané materiály na základě jejich dŧleţitosti. Poţadavek reprezentativity jde v tomto případě stranou a výzkumník sám určuje významné jednotky analýzy [Hendl 2005]. V této práci jsou hlavním výzkumným vzorkem mediální sdělení, která zmiňují hantec, identitu obyvatel Brna, nejdŧleţitější osobnosti z této sféry, případně také konkrétní slova v hantecu. Kromě novinových článkŧ jsou to další tematické textové a obrazové materiály mapující vývoj hantecu v jednotlivých etapách. Analýza dokumentŧ vţdy poskytuje rozsáhlý objem dat, který je třeba redukovat konstrukcí vzorku. Během práce s moţnými zdroji pro analýzu a interpretaci jsem pouţívala databáze Anopress a Newton Media Search. Přes ně jsem vyhledávala články, které se dotýkají hantecu, nebo s ním rŧzným zpŧsobem pracují. I kdyţ se během analýzy věnuji převáţně obsahové části, beru částečně v potaz také výrazovou část. Podle Burtona a Jiráka [2001] není ţádná komunikace 13

14 zcela hodnotově a postojově neutrální a jedním z hlavních nástrojŧ interpretace události je právě volba výrazových prostředkŧ. Hantec tedy pojímám jako společenský fenomén, současně však také uvaţuji o jeho roli komunikačního nástroje. Výzkumným souborem byly články z období od do Základní výzkumnou jednotkou byl stanoven jeden článek a v rámci něj další konkrétnější jednotky jednotlivé argumenty, zvolené téma, pouţité jazykové prostředky, background apod. K identifikaci konkrétních příspěvkŧ, které jsou součástí mé práce, bylo nutné určit relevantní články. Operacionalizaci jsem prováděla na základě dvou kritérií. Prvním byl výskyt některého z klíčových slov, kterými jsou hantec, šalina, prígl/prýgl 3, špilas, štatl a plotna. Tato slova byla zvolena z toho dŧvodu, ţe obsáhla širokou oblast hantecu, tedy jak obsahovou, tak i výrazovou část. Hlavním klíčovým slovem však byl hantec jako takový, tedy jeho reprezentace v médiích. Pod tímto heslem našla databáze Anopress čtyřicet tři článkŧ. Druhým kritériem bylo, aby se článek obsahově dotýkal zkoumaného tématu, tedy aby měl nějakou reálnou spojitost s hantecem. Vyřadila jsem články, které se tématu věnovaly jen okrajově, případně opakující se témata. Na základě druhého kritéria jsem vybrala dvacet pět článkŧ (viz Přílohy), které mi slouţí jako zdroj pro analýzu a následnou interpretaci. Ostatní analyzované zdroje jsem získala běţnou rešerší literatury a během rozhovorŧ se zúčastněnými aktéry. Jsou to zejména beletristické publikace a částečně také reklamní sdělení (viz Přílohy č. 21, 22, 23 a 25). Všechny tyto zdroje interpretuji kontinuálně pomocí odborné literatury s cílem pochopit povahu hantecu, jeho role v myslích obyvatel Brna a jeho vývoj v rámci širších společenských souvislostí. 3 S ohledem na různé používání slova jsem vyhledávala obě možnosti. Tedy prígl i prýgl. 14

15 VZNIK A VÝVOJ HANTECU V časopise Respekt vyšla v říjnu 2011, jako reakce na nově vytvořenou strategii města Brna, anketa s otázkou Jaká vlastně je brněnská identita, co to pro vás znamená? (viz Příloha č. 1). Hudebník a reţisér Pavel Jirásek v anketě odpověděl: Brněnská identita pro mne spočívá v opravdovosti a vzájemné blízkosti světa,vysokého a,nízkého, světa na okraji a ve středu, vzájemném přátelství nablýskaného funkcionalismu a nudných domečkŧ v Obřanech. V Brně, kde nejsou média ani peníze, v umění ani ve společnosti, není potřeba cokoli inscenovat a hrát. Nakonec to vyzní stejně směšně a bezradně. Přestoţe Pavel Jirásek nezmiňuje v této souvislosti přímo hantec, je to právě tento slang, který historicky spojil onen vysoký a nízký svět. K tomu, abych mohla ukázat, jak k tomuto vývoji došlo, je třeba přiblíţit dvě nejvýznamnější etapy existence hantecu éru Plotny 4 a Štatlařŧ. Slovo hantec je odvozené od slova hantýrka, je to tedy specifický jazykový útvar, kterým na přelomu 19. a 20. století hovořila určitá skupina lidí. Podle Krčmové [2000] je hantec specifický zpŧsob vyjadřování, je to slang, který je postavený na vytváření vlastních pojmenování. Hantec vlastně předkládá pouze nové tvary a podoby jiţ existujících a v češtině běţně pouţívaných slov, nevytváří ţádná vlastní slova, ani gramatiku, nemŧţeme ho tedy povaţovat za komplexní jazyk. Jedna z významných charakteristik hantecu je, ţe ho mŧţeme označit za sociolekt, protoţe se jedná o jazykovou zvláštnost, která je charakterizovaná sociálním pozadím a postavením dané skupiny ve společnosti, kde hraje roli třídní příslušnost, status, prestiţ apod. [Šatava 2009]. Tato specifická hantýrka se vytvořila v rámci okrajové společenské skupiny nazývané Plotna. První éra hantecu: Plotna Hantec je fenoménem, který se v minulosti přenášel zejména ústně a jako jazyk ţil spíše v povědomí lidí, neţ na papíře. I z toho dŧvodu je v této oblasti cenným 4 Pouţívám v této práci slovo Plotna jako pojmenování pro určitou sociální skupinu, proto je píšu s velkým začátečním písmenem. V rŧzných textech je však psané rŧzně, proto v přímých citacích budu pouţívat takový tvar slova, jak byl v textu pŧvodně napsaný. Totéţ platí i v případě Štatlařŧ. 15

16 materiálem kniha doktora Otakara Nováčka s názvem Brněnská plotna [1929], která slouţí jako soubor získaných materiálŧ o ţivotě Plotny. Nováček říká, ţe kaţdé město má určité ţivly, které vytváří jeho charakteristickou příchuť a vŧni. V případě Brna byly těmito ţivly příslušníci Plotny, kteří hovořili hantecem a díky kterým se hantec stal jedinečnou součástí brněnské identity. Význam slova Plotna pochází od brněnské ulice, která se jmenuje Plotní a nachází se na bývalé periferii hned za nádraţím, kde bydleli lidé z dělnické třídy, kterým se začalo říkat Plotňáci. Ve Štatlu se scukla sajtna borcŧ. ( ) Mezi sebó hantýrovali tak, ţe všici vostatní borci z jinéch štatlŧ z toho negómli ani ťuk. No a to byl brněnské hantec. [Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999: 16] Hantec vznikl okolo roku 1900 a největší rozvoj zaznamenal před první světovou válkou. Utvářel se ve specifické sociální skupině lidí ţijících na okraji společnosti, zejména v dělnické části města Brna. Plotňáci ţili přítomností, nezajímali se o budoucnost, často nepracovali a ţivili se drobnými krádeţemi [Krčmová 1995]. Nováček [1929] popisuje jejich charakteristiky velmi detailně, dodává však, ţe na ně má vliv mnoho individuálních i sociálních faktorŧ, jako je prostředí, výchova, rodinné poměry i celkově hospodářská situace. Také Jenkins [1996] říká, ţe kolektivní a individuální identita jsou součástí jednoho analytického rámce a individuální vlastnosti by se při zkoumání kolektivní identity měly brát v potaz. Plotna však hrála nejen roli sociální skupiny, se kterou se její aktéři identifikovali, ale mŧţeme ji chápat také jako určitou společenskou třídu, která na ţebříčku sociální hierarchie zaujímala niţší status. Bourdieu [1998] říká, ţe třídy mohou existovat teprve tehdy, kdyţ existují ve společnosti socioekonomické rozdíly a klasifikace a diferencované ţivotní styly 5. V určení tříd hraje roli nejen mnoţství ekonomického kapitálu, ale také jeho rozdělení. Bourdieu hovoří namísto o třídách o polích v rámci sociálního prostoru. V daném poli aktéři disponují určitými zdroji, konkrétně tedy ekonomickým, sociálním a kulturním kapitálem. Bourdieu [citován in Wacquant 2002] říká, ţe prostor 5 Podle Bourdieuho [1998] tak spíše neţ třídy existuje sociální prostor diferenciací, kde třídy fungují virtuálně jako něco, co se má vytvořit. Sociální prostor je tedy první a poslední realita, protoţe rozhoduje nejen o našem jednání, ale i o představách, které o společnosti máme. Mŧţeme tedy popřít existenci tříd, ale ne však existenci sociální diferenciace. 16

17 sociálních pozic je řízený dvěma navzájem se protínajícími principy diferenciace, kterými jsou ekonomický a kulturní kapitál. Proti sobě tedy stojí vyšší třída/pole, která má hodně ekonomického a málo kulturního kapitálu a niţší třída/pole, která má méně ekonomického kapitálu, ale zase více kapitálu kulturního. Třídní diferenciace poté odsouvá niţší třídu na okraj společnosti, coţ je také případ brněnské Plotny. Historické pozadí vzniku hantecu se odvíjí zejména od dvou faktorŧ. První z nich je právě třídní diferenciace a existence uzavřené sociální skupiny, druhým je multietnické sloţení obyvatel tehdejšího Brna. Na přelomu 19. a 20. století ţila v Brně početná německá komunita a samo město bylo od středověku bilingvní. Běţně mluvený městský jazyk je v neustálém pohybu a nemá pevnou vyváţenou strukturu (na rozdíl od spisovného formálního jazyka), jazykový projev je modifikován v rŧzných situacích a roli zde hrají také společenské struktury a historický kontext. Společenský a historický background ale ovlivnil česko-německou mluvu v případě všech městských vrstev, nejen Plotny. Pro výrazy v hantecu je charakteristické, ţe vychází z rakouské němčiny, zatímco do běţné češtiny se dostávaly spíše výrazy pouţívané v Německu [Krčmová 1981]. Také Nováček [1929: 7] píše, ţe brněnský plotňák byl rázu internacionálního a jeví se to i v jeho hantýrce. Zatímco v hantecu se tyto prvky z němčiny dochovaly, v běţné češtině prakticky vymizely. Dŧvodem byla především diverzita sociálních polí, protoţe vzdělanější vrstvy se na konci 19. století národnostně uvědomovaly, tím pádem se snaţily do mluvy prosadit více českých slov a výrazy z němčiny začaly opouštět [Krčmová 1995]. Plotna fungovala jako určitý neokmen, tedy jako skupina se společným chováním a specifickými normami, které jedinec přijímá v rámci socializace. Neokmeny fungují jako ţivotní styly, z nichţ kaţdý má své specifické charakteristiky [viz Bauman 2010]. Plotna byla v době své existence zcela specifickou sociální skupinou, která ţila na okraji společnosti, a bylo na ní podle toho nahlíţeno. Pojmy plotňák, pajsr, švemr, durchmon atd. mají neurčitý citový obsah. Vyjadřují právě jen určité vlastnosti a ty nejsou nikterak lichotivé, píše Nováček [1929: 8]. Plotňák byl charakteristický nejen hantecem, ale také výrazným a extravagantním vzhledem a chováním, které se projevovalo zcela nevázaným zpŧsobem ţivota. Byl hlučný, oblékal i choval se výstředně. Prozrazuje-li plotňáka z jedné třetiny šat a řeč, prozrazuje ho z ostatních dvou třetin chování. Je ţivelný, nebojácný, z ničeho si nic nedělá, leda srandu. Je mu všechno,lokr [Nováček 1929: 30]. 17

18 Plotnu charakterizoval také silně ambivalentní vztah k práci, většina pŧvodních Plotňákŧ totiţ nepracovala. Často se scházeli po hospodách a na veřejných prostranstvích, kde vedli dlouhé rozmluvy a dělali si ze sebe navzájem legraci. Docházelo zde však také ke rvačkám a velmi časté byly rovněţ kriminální činy [imid.]. Movitější lidé vnímali Plotnu v podstatě jako společenství kriminálníkŧ, protoţe nejčastějším zpŧsobem obţivy byly drobné krádeţe, kapsářství a ţebrota. Nejčastější argotické výrazy hantecu této doby se proto týkaly zejména kriminality, případně pak ještě sexuality [Nosková 2008]. Jak trhnót koc, to měl taky vygómaný: naklapal do čochu kolčit, a jak vařili nějaký to céčko, tak té koc razil do bedny teţký války, pak ju dotáhl někde na kér a vymastil. [Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999: 16] Další charakteristikou Plotny byl jiţ zmíněný odpor k práci, coţ se ale v prŧběhu času poněkud změnilo. Vliv na to měla zejména první světová válka, kdy se část Plotňákŧ nechala naverbovat na kopání zákopŧ. Plotna existovala i po první světové válce, ale uţ nebyla tak typická jako před ní. Finanční tíseň nutila Plotňáky hledat si zaměstnání, které většinou nacházeli v dělnických profesích a Plotna se tak v podstatě stala dělnickou třídou [Nováček 1929]. Často však pracoval pouze někdo z rodiny, který pak podporoval své příbuzné i kamarády. Plotna byla totiţ charakteristická silnou solidaritou, skrze kterou si skupina udrţuje svou integritu a kolektivní vědomí [viz Durkheim 2004]. Nejvíce dŧvěřují Plotňáci sami sobě a radost i bolest jednoho patří nelíčeně všem. ( ) Je to především sociabilita, kolegiálnost a solidarita. [Nováček 1929: 15] Plotna se scházela v rŧzných částech Brna, buď ve vnitřním městě (Štatlu) nebo na periferiích. Hlavním centrem Plotny bylo hlavní nádraţí, dále pak ulice Česká (Čára), Kobliţná nebo Náměstí Svobody. Existovala plotna obrlácká (kolem Francouzské ulice), ţidenická, husovická, kénická (Královo pole) i plotna z Oltecu (Staré Brno), Pekandy (ulice Pekařská) nebo Perglu (ulice Kopečná) [imid.]. Pro Plotnu byl prostor pro setkávání velmi dŧleţitý, protoţe v rámci něho docházelo k utváření jejich kolektivní identity (viz kapitola Brněnská identita: Prostor a paměť). Jen málo z analyzovaných článkŧ o hantecu se nějak dotýkalo Plotny nebo Plotňákŧ a jejich souvislosti s hantecem, většina z nich se věnuje době o několik 18

19 desítek let později. Jeden z článkŧ však přece o Plotně mluví ve srovnání s ostravskými chachary (viz Příloha č. 2). Brněnští plotňáci byli povahou blízko chacharŧm, šlo o party výbojných mladíkŧ, které soupeřily o to, která z nich pouţívá méně srozumitelný hantec, tedy brněnštinu. Daná citace potvrzuje obraz o Plotně jako o na okraji ţijící sociální skupině městských povalečŧ a kriminálníkŧ. Zároveň také srovnává Plotnu s dalšími městskými ţivly, zejména pak s ostravskými chachary a praţskými pepíky. Také Nováček [imid.: 12] porovnává Plotňáka s praţským Pepíkem: Je-li praţský pe-pé sviţnější, kulatější, rozezpívanější, často dobromyslně švejkovitý, je brněnský plotňák zcela jinaký; je těţkopádnější, hrubšího zrna, ponuřejšího vzhledu, tak víc fuk. Zkrátka víc moravský. Vymezení a odlišnost od jiných měst a sociálních skupin je jedním z aspektŧ formování kolektivní identity a také předpoklad jedinečnosti hantecu. K zániku Plotny začalo docházet před druhou světovou válkou, kdy ţivot přestal být tak uvolněný, řešila se váţná témata a nebyl čas ani atmosféra na rozjařilou náladu, kterou byla pŧvodní Plotna tak charakteristická [imid.]. Mŧţeš prolézt celé štatl šalinó, šórem, kanaláma, vod Kényku po Šrajbec plotňáka uţ nikde negómeš. [Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999: 17] Přestoţe podobné skupiny jako Plotna existovaly všude a měly i svŧj specifický slang a charakteristiky, pouze brněnské Plotně se povedlo vytvořit jazyk, který se stal zároveň symbolem města a rozšířil se i mimo jeho hranice. Přestoţe Plotna nebyla ve své době skupinou, se kterou by se chtěli ostatní lidé identifikovat, zejména kvŧli nevázanému a nekultivovanému chování jejích členŧ, dostal se hantec i do jazyka vrstev, které Plotnu dříve odsuzovaly a vyhýbaly se jí. To však byla, nutno dodat, spíše zásluha navazující generace Štatlařŧ. Druhá éra hantecu: Štatlaři Zánikem Plotny hantec nezanikl, k jeho znovuzrození a druhé vlně došlo znovu v šedesátých letech. V té době se s hantecem ztotoţnili mladí lidé tvořící brněnskou bohému, tedy básníci, hudebníci, herci a jiní umělci a jejich přátelé a kamarádi 19

20 [Krčmová 2000]. Právě v této době zpopularizoval hantec Franta Kocourek a kapely Los Brňos a Karabina. Hantec byl oblíbený po celou dobu normalizace, uţ se však lidem mluvícím hantecem neříkalo Plotňáci, ale Štatlaři. Také se tato skupina přesunula z periferie rovnou do centra Brna. Štatl znamená v hantecu střed města a i kdyţ je tento střed těţko definovatelný, obecně se jedná o prostor mezi Čárou (ulice Česká) a nádrem (hlavním nádraţím). Podobě jako Plotna měli tedy i Štatlaři svŧj specifický prostor, se kterým se identifikovali. Já su borec z Blekfíldu a makám v Kéniku za hovno love eště ţe se mŧţu v Pryglu grátis vykópat buchnu dědkŧv kódr a bude velká mŧra ó jé. [Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999: 59] Zatímco Plotna byla charakterizována a vnímaná jako sociální skupina ţijící na okraji, Štatlaři ţili v prostoru městského centra a byli ostatními obyvateli většinou oblíbení. V době komunismu byli totiţ jakýmsi symbolem svobody, byli to lidé, kteří se chtěli odlišit od socialistické uniformity a mít svŧj vlastní ţivotní styl [Nosková 2008]. Štatlaři zároveň nebyli tak úzce vymezenou skupinou jako Plotňáci, pocházeli z rŧzných sociálních vrstev, ale chováním Plotnu i tak připomínali, a to například i oblibou módy a výrazného oblečení. Kdyţ v době Plotny začaly být moderní ţluté boty, Plotňáci nosily boty ţluté jak kanárek. Kdyţ se v době komunismu cenilo oblečení ze západu, nosili Štatlaři dţíny a trika s výraznými nápisy v angličtině. Podobně to bylo i s vysedáváním po hospodách a zábavou [srov. Nováček 1929, Krčmová 1995]. Štatlaři tedy pocházeli z jiného sociálního prostředí neţ Plotňáci a měli také jiný sociální i kulturní kapitál, ale společné bylo oběma skupinám určité okouzlení volností ţivota, v němţ se nikdo nestará, co bude zítra [Krčmová 1995: 233]. V 70. a 80. letech došlo k dalšímu vývoji hantecu, kdyţ byl částečně institucionalizován a uţ se nepředával pouze ústně. Začaly se objevovat knihy, básně, povídky a divadelní představení v hantecu, které zároveň slouţí jako úloţiště paměti. I proto jsou v médiích právě Štatlaři tou skupinou, se kterou se hantec nejčastěji spojuje. Mezi nejznámější osobnosti té doby patří zejména Franta Kocourek, který se sám stal symbolem hantecu i města Brna. 20

21 V Nudli sem se scukl s moc dobréma kolíkama, mezi kteréma byl aji Franta Kocór. Tak ten vařil ten hantec jako za nároďák, byla s ním betálná čurina. [Eliáš citován in Dvorník, Jelínek, Kopřiva 199: 5] I dnes média o hantecu píší právě v souvislosti s Frantou Kocourkem. V sedmdesátých a osmdesátých letech uţ jej (Františka Kocourka) znalo celé Brno.,Byl všude, kde se něco dělo. S kaţdým se hned spřátelil. Doslova spojoval lidi. Seznámil profesora s kopáčem a našel pro ně společné téma, takţe ti dva pak strávili hodiny v druţném rozhovoru. (viz Příloha č. 3) Článek citující zpěváka Waldemara Plcha ukazuje, jak začal hantec spojovat vysoký a nízký svět. To, ţe v tom sehrál roli právě Franta Kocourek z něj dělá symbol a nejznámějšího šiřitele hantecu. Článek zároveň obsahuje také anketu s otázkou, zda si Franta Kocourek zaslouţí pamětní desku, na kterou 90 % lidí odpovědělo, ţe ano. Další osobností, o které média v posledních letech psala v souvislosti s hantecem, byl Pavel Pařa Pernica, který loni zemřel. V tisku byl popsán (viz Příloha č. 4) jako brněnský rodák, čtyřiapadesátiletý muzikant a jeden z čelních brněnských,štatlařŧ neboli mániček. V podobné souvislosti se pak psalo i o Romanu Kukletovi, který zemřel v roce V Mladé frontě vyšel na první straně článek s titulkem Zemřel Kukleta, fotbalový Franta Kocourek (viz Příloha č. 5). Titulek odkazující na Frantu Kocourka naráţí na to, ţe Kukleta byl nejznámější sportovec mluvící hantecem: V Kukletovi jako by bylo něco z brněnského siláka Franty Kocourka, jehoţ jméno je symbolem Brna: i fotbalista byl svéráz, rád pouţíval hantec a stejně jako Kocourek zemřel mladý. Mezi další osobnosti Štatlařŧ pak patřili například Ţany Novák, lidé ze skupiny Karabina, Pavel Čiča Jelínek, Radek Rettegy a mnozí další. Kaţdý ze Štatlařŧ má svŧj jedinečný příběh a panuje kolem nich mnoho legend i reálných historek. Oblibu Štatlařŧ ukazuje například recesistická účast Rudyho Kovandy v soutěţi Zlatý slavík. Hezkou příhodu mám také z doby, kdy uţ byl Ruda slavnější a začínaly ho znát i rŧzné slavné osobnosti z Prahy. ( ) My jsme seděli pod pergolou na Sokoláku, taky Rudynek ve svých typických plavkách pod prsa a ve svých černých botách s ponoţkama č. 13 a někdo vykřikl: Helenka Vondráčková! Rudynek vyrazil k Helence a říká: Mohl bysem si prosím vás, paní Helenko, s vama zazpívat? Načeţ 21

22 ona se lekla, ţe se asi blíţí nějaký jurský park, takţe sto metrŧ za deset vteřin a rychlými kroky zmizela v dáli. Rudynek zklamaně přišel a říká: Duet nebude! [Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999] Vyprávění Štatlařŧ jsou plné podobných historek, které v procesu identifikace nejsou bez významu. Vzpomínky a vyprávění příběhŧ udrţuje kolektivní identitu a zároveň se stává, bez ohledu na jeho pravdivost, součástí paměti města [Assmann 2001, Halbwachs 2009]. O dalším Štatlaři pak píše článek s titulkem Největší bohém 70. let v Brně? (viz Příloha č. 6) označující jako největšího bohéma doby Štatlařŧ Pavla Thalera zvaného Zrzek, který byl guru a nejčastěji zmiňovanou osobností brněnských štatlařŧ 70. i 80. let. V článku je zajímavá historka Thalerovy ţeny Jiřiny: Na pohřeb pak lidé přišli jako na další Zrzkŧv happening. Mysleli si, ţe uprostřed obřadu zkrátka odněkud vyleze. Tato historka je zajímavá v tom, ţe něco podobného se stalo i po smrti Franty Kocourka. Silák František Kocourek se stal uţ za ţivota legendární postavou. Na dovolené ve Víru se mu zastavilo srdce. Franta Kocourek ţe umřel? To bude zase další jeho fór, píše se v jednom z článkŧ (viz Příloha č. 3). Obě tyto historky ukazují, ţe Štatlaři měli mezi lidmi postavení aţ mytologické, představovali symbol humoru za kaţdých okolností a i jejich vlastní smrt se brala jako součást jejich představení. Štatlaři se svým zpŧsobem stali z reálných postav nesmrtelnými legendami a symboly města. Ve štatlu měli domášov taky další borci, se kteréma se člověk napecnil. Dneska se vo nich uţ jenom háţó story. Protoţe uţ tady prostě nésó. Vodklapali na věčnost. A taky se vo nich zpívá. A dyţ se vo někom ufachčí zonka, tak to je uţ legenda. [Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999: 18] Podobně jako Plotňáci byli i Štatlaři bohémskou skupinou, která se proviňovala proti zákonŧm, hodně pila a vyvolávala konflikty. Na rozdíl od Plotny však uţ neţili na okraji, byli ve společnosti naopak oblíbení a vyhledávaní. V médiích se v souvislosti se Štatlaři často zmiňují místa jejich setkávání, coţ nejčastěji představovaly rŧzné hospody a pivnice. Podobně jako Plotňáci měli totiţ i Štatlaři svá oblíbená místa, kde se scházeli. Zatímco v případě Plotny to byly často ulice nebo i celá náměstí, Štatlaři dávali přednost hospodám a klubŧm. Na bulvárech nesměly chybět restauranty a velkokavárny, v uličkách starobylého města zase chodili místní 22

23 štatlaři a jiní znalci do zapadlých, ale o to útulnějších pivnic a hospŧdek. (viz Příloha č. 7) Tento úryvek pochází ze vzpomínkového seriálu a následné knihy Jany Soukupové [2013], která byla cenným analytickým zdrojem. Daný článek ukazuje nejen třídní diferenciaci tehdejšího Brna, ale hlavně sympatie lidí vŧči Štatlařŧm a jejich ţivotnímu stylu. V Brně existovalo několik vyhlášených štatlařských míst, některá z nich stále existují, jiná změnila podobu, ale zachovala pŧvodní název, nebo zanikla úplně (viz kapitola Hantec jako marketingový nástroj). Hospoda jako místo setkávání má pro sociální aktéry několik funkcí [viz Vinopal 2005]. Lidé se do hospod chodí odreagovat od kaţdodenních starostí, vypovídat se, zanadávat, probrat politiku apod. Hospoda je místem s vlastním charakteristickým řádem a rituály, kde dochází k odbourání zábran, ale také k nivelizaci společenských statusŧ. Například pomocný dělník, který většinu pracovního dne zastává niţší společenský status, mŧţe být jako štamgast hospody najednou v mocensky vyšší pozici. Kromě společenské hierarchie zastává hospoda funkci tvorby komunity a mŧţe být vnímána také jako významná součást české kultury a tradic, tedy něco jako kulturní památka [imid.]. Fenoménu štatlařských hospod se věnuje další článek Jany Soukupové s titulkem Noc. Plné hospody, ale i filmový klub. Jen,švestky bděly (viz Příloha č. 8), který cituje pamětníka Milana Šabika Šabatu: Vyhlášeným dostaveníčkem štatlařŧ byl roţek U Medvídka. ( ) Odtud obvykle korzovali dolŧ po Čáře, tedy po ulici České, kde se potkávali s dalšími štatlujícími skupinami. Ty se pak scházely ve svých domovských hospodách, například v Armě, Belvě, ve Smíchovské, U Formana, v Erice, U Čápa, Na Střelnici, na Bláhovce a jinde. Oblíbenou se stala i hospoda zvaná U Kunca na Smetanově ulici, členitá a strašlivě,zahulená paluša. Štatlaři se často setkávali v hospodách, mluvili hantecem a udrţovali ho tak při ţivotě. Hospoda pro ně tedy znamenala komunitní místo i součást jejich sociokulturní reality. Skrze sociální interakce v rámci skupiny dochází k tvorbě sociálního kapitálu, který je podle Bourdieuho [1998] souborem zdrojŧ, které mŧţe člověk pouţít, protoţe se zná s určitými lidmi. Mezi Štatlaři vznikaly sociální sítě, v rámci kterých si pomáhali například sehnat práci, vydávat knihy apod. Kromě hospod takto fungovaly i kulturní instituce. Například jiţ zmíněný Franta Kocourek vytvořil pro Divadlo na provázku divadelní hru zaloţenou na hantecu a právě tato scéna se stala jedním z míst paměti Štatlařŧ [viz Nora 1996]. 23

24 Fakt, ţe Štatlaři fungovali jako komunita, byl dŧleţitý zejména v době normalizace, kdy byli nejaktivnější a kdy představovali symbol boje proti reţimu. V tomto ohledu byl cenným analytickým zdrojem jiţ citovaný vzpomínkový seriál Jany Soukupové o normalizačním Brně, který se často dotýkal právě hantecu a Štatlařŧ (viz Příloha č. 9): Brněnští štatlaři pařili, vyznávali big beat i tramping, milovali Divadlo na provázku, chodili do Venuše nebo do Rozmarýnu, psali a četli poezii, někteří byli součástí drogové scény a jiní organizovali divoké burzy desek. To, co bylo v době Plotny odsuzované, se tak v době normalizace stalo bojem proti systému, coţ umocňovalo symbolickou povahu Štatlařŧ, kteří si svou pozici udrţeli aţ do revoluce. To my uţ ale cinkali klíčama, vokusovali kočeny vokolo, za krk se drţeli s úplně cizéma řízkama, augle zalitý salnó vasrŧvkó a řvali sme:,husále, pali z Hradu! Komanči, valte vod válu! Miloša do koša! a tak. [Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999: 31] Velkou roli v popularizaci hantecu sehrály před i po revoluci jiţ zmíněné osobnosti i mnohé další. O rozšíření hantecu mimo Brno (prakticky celorepublikově) se následně postaral například herec Miroslav Donutil, který často vyprávěl o svém pŧsobení v Divadle na provázku, které bylo jedním z center Štatlařŧ. Hantec se tak rozšířil mimo ohraničenou skupinu do povědomí širší veřejnosti, díky čemuţ se s ním začala identifikovat většina obyvatel Brna. 24

25 HANTEC JAKO SOUČÁST KOLEKTIVNÍ IDENTITY BRŇANŦ A BRŇANEK V předchozí kapitole jsem se věnovala dvěma nejvýznamnějším etapám vývoje hantecu, které předznamenaly a ovlivnily kolektivní identitu Brňanŧ a Brňanek. Architekt Jan Sapák odpověděl na jiţ zmíněnou anketní otázku časopisu Respekt (viz Příloha č. 1) tak, ţe identitu nelze vydupat ze země. Nemoţné to je právě tehdy, nemá-li strŧjce ani autoritu, ani potuchy o tajích, jeţ ji tvoří. Syntetická atrapa,hantecu ji kupříkladu nevzkřísí, stejně jako pouťové kejkle ne. Procitnutí silných stránek ano. Jan Sapák zde naráţí na to, ţe pokud má být hantec vnímán jako součást identity, musí se tak stát přirozeně a nikoliv uměle. Pokud hovořím v této práci o identitě, mám na mysli identitu jako sociální reprezentaci určitých znakŧ charakterizujících jedince jako součást společenského systému 6. Při studiu identity je však třeba rozlišovat mezi identitou vlastní, tedy sebeidentitou, a identitou sociální. Podle Bergera a Luckmanna [1999] nejsou tyto dvě kategorie ve vzájemném rozporu, právě naopak. Sebe-identita je tvořena pŧsobením rŧzných faktorŧ s tím, ţe vliv na její konstruování má také sociální identita. Vlastní identita vychází ze srovnání ostatních lidí ve skupině nebo společnosti, ke které se člověk řadí [srov. Berger, Luckmann 1999, Nosál, Szaló 2004]. To znamená, ţe obyvatel Brna mŧţe zároveň identifikovat sám sebe a zároveň se mŧţe identifikovat sociálně. Bude se identifikovat najednou například jako manţel, otec, prodavač, zaměstnanec, Brňan, Evropan, příslušník střední třídy apod. Identifikace je tedy proměnlivá a závisí na tom, ke komu a k čemu ji vztahujeme [Eriksen 2007]. 6 Identita jako jedna z klíčových analytických kategorií sociálně-vědních disciplín není ani zdaleka jednoznačným pojmem a všeobecně akceptovaná definice identity neexistuje. Koncept identity se pouţívá při studiu národa, sociálních hnutí, genderu, rasy atd., ţánrová pestrost tohoto konceptu pak znemoţňuje stanovit jednoznačnou a všeobecně platnou definici [srov. Jenkins 1996, Berger a Luckmann 1991, Giddens 1991]. Brubaker a Cooper [2000] se pokusili identifikovat pět zpŧsobŧ pouţití pojmu identita, pod které je moţné jednotlivé definice zahrnout. První zpŧsob chápe identitu jako základ sociálního a politického jednání, které je v protikladu k zájmu jedincŧ nebo sociálních skupin. Identita podle tohoto vnímání tedy není pouhým nástrojem k dosaţení zájmŧ, ale je zpŧsobem sociálního konání. Druhý zpŧsob vnímá identitu jako kolektivní jev, který předpokládá stejnost členŧ skupiny a identita je podle něj objektivní realitou, která je subjektivně zaţitá. Třetí typ vnímání identity ji chápe jako klíč k pochopení individua nebo skupiny, jako základ jejich existence. Identita podle čtvrtého přístupu je produktem sociální jednání, který probíhá skrze interakce. Pátý zpŧsob potom vnímá identitu jako rozmanitou kategorii, která ukazuje roztříštěnou povahu sociálních příslušností. 25

26 Identita je s procesem identifikace 7 úzce svázána. Prostřednictvím identifikace člověk reflektuje sám sebe, ztotoţňuje se se svou pozicí ve společnosti a vnímá se jako součást objektivované sociální reality a společnosti 8. Pomocí zjednodušených typizačních schémat se člověk dokáţe zařadit do určité kategorie a zakategorizovat dokáţe i ostatní lidi. Podle Jenkinse [1996] je identifikace systematické zdŧrazňování podobností a odlišností, a to jak mezi jednotlivci, tak i mezi kolektivitami a mezi jednotlivci a kolektivitami. Identita tedy funguje jako objektivní realita, protoţe objektivně zachytitelné rysy představují společný jmenovatel příslušníkŧ určité skupiny, kteří se zároveň dokáţou odlišit od jiných skupin. Identita tak není dŧleţitá pouze z dŧvodu jakési přirozené potřeby někam patřit a charakterizovat se, ale i z nutnosti zařadit ostatní, rozpoznat je a odlišit se od nich. Identita totiţ představuje to, čím člověk je, i to, čím člověk není [Nosál, Szaló 2004: 15]. V případě brněnské identity se obyvatelé Brna často vymezují vŧči jiným městŧm, zejména pak vŧči Praze, čímţ se posiluje jejich kolektivita. V předchozí kapitole jsem zmiňovala článek o srovnání Chacharŧ, Štatlařŧ a Pepíkŧ. Jiný článek s titulkem Víte, jaká jsou v Česku nářečí (viz Příloha č. 10) píše: Jiný kraj, jiný mrav a stejně tak i jiný jazyk. Kdyţ by chtěl třeba Moravan v Praze ţufánek (naběračku), obvykle se setká jen s vyděšeným výrazem a otázkou: Coţe? ( ) A kdyţ Brňan znalý hantecu spustí, obvykle mu nerozumí nikdo jiný. Ačkoli slova jako šalina (tramvaj), šméčko (podraz) nebo špica (výborný) uţ zakotvily v mluvě skoro celého Česka, stále je hantec jazykem pro většinu národa tajemným. Podle tohoto článku je tak hantec pro většinu Čechŧ něčím tajemným, čemu nerozumí a co vytváří hranici mezi obyvateli Brna a těmi ostatními. Identifikace v tomto případě vychází právě z vymezení se vŧči jiným skupinám. Pouze Brňané a Brňanky se totiţ s hantecem dokáţí vztahově i kategoricky identifikovat 9. Hantec je 7 Brubaker a Cooper [2000] říkají, ţe uţití koncept identity je nejen rŧznorodé, ale často si také protiřečí, proto je třeba rozšířit tento pojem o alternativní termíny a právě identifikace je v tomto smyslu nejlepší variantou 7. Mŧţeme se však setkat i s dalšími alternativami jako je jáství, totoţnost nebo příslušnost. Upřednostnění pojmu identifikace nad identitou se odŧvodňuje zejména tím, ţe lidé nemají celý ţivot jednu neměnnou identitu, k identifikaci dochází celý ţivot a vliv na to mají kaţdodenní situace, zkušenosti i interakce s jinými lidmi. Termín identifikace upřednostňují také takřka všechny konstruktivistické přístupy. 8 Pokud chceme hovořit o identifikaci, nebo o identitě, v sociálních vědách to vždy znamená identifikaci sociální [Eriksen 2007: 65]. 9 V souvislosti s identifikací je třeba rozlišovat (podobně jako v případě identity) mezi vnitřní identifikací a vnější identifikací, ale také mezi identifikací vztahovou a kategorickou [srov. Brubaker, Cooper 2000, Luther 2007]. Rozlišit tak mŧţeme například identifikaci na základě zaměstnání, coţ je vztahová identifikace, a identifikací na základě jazyka nebo národnosti, coţ je identifikace kategorická. 26

27 často součástí jejich rodinné historie i sociálního kontextu, ve kterém ţijí. I kdyţ se některé výrazy rozšířily i mimo Brno, s hantecem se identifikují lidé v rámci Brna. Já su ten brněnské synek klapu si přes Zelné rynek mám správně střiţený háro lepčí jak z tuzálu fáro. [Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999: 65] Přestoţe identita se jeví být často ontická, zdá se být základem lidského bytí, není předem určená, ani definitivní 10. Budování identity je celoţivotní proces, který nemá přesný začátek ani konec, přesto mŧţeme říci, ţe k první fázi konstrukce identity dochází v období primární a sekundární socializace. Tím, však tento proces zdaleka nekončí, identita se neustále vyvíjí a musí být opakovaně potvrzována [Berger, Luckmann 1999]. Proto se lidé, kteří se stejně jako jejich rodiče narodili v Brně a setkávali se s hantecem od dětství, budou skrze něj také lépe identifikovat. Pokud se však z Brna odstěhují a začnou ţít jinde, mŧţe se jejich identita změnit. Kolektivní identifikace je tedy neustále probíhající proces utváření, udrţování, obměňování či změna myšlenkové reakce na určitou sociální skupinu nebo fenomén. Je to zdroj významu a zkušenosti jedince v závislosti na druhých osobách či skupinách osob [imid.]. Základem tvorby identity je tedy sociální interakce a příslušnost ke společenské skupině. Jde o naplnění touhy po identifikaci přijetím určitého myšlenkového postoje, ideologie či jiných charakteristických atributŧ, coţ vede k vybudování si svého místa ve společnosti vŧči druhým. Kolektivní identita je vlastně definována ve vztahu k ne-členŧm skupiny [Barša, Strmiska 1999]. Sociální skupina, jako uskupení lidí s kolektivní identitou, je zaloţená na vědomém rozlišování mezi vlastní a cizí skupinou mezi in-group a out-group. Tato dvojice protikladných postojŧ je nerozlučná, nemŧţeme se cítit in-group, abychom nějak nepociťovali out-group a naopak [Sunner citován in Bauman 2010]. Foucault [citován in Bauman 2010] k tomu poznamenává, ţe cizí skupina je dichotomní kategorií, kterou vlastní 10 Identita ţádné kultury a jednotlivce není převoditelná na jednoduchý počátek či fixní,jádro, nýbrţ je sloţená, proměnlivá, neustále přetvářená" [Barša, Strmiska 1999]. Existují dva protichŧdné pohledy na identitu. Zatímco konstruktivisté ji povaţují na společenský konstrukt, primordialisté ji chápou jako danou a vrozenou věc. 27

28 skupina potřebuje k tomu, aby v jejím rámci mohlo dojít k identifikaci, a aby zde mohla fungovat soudrţnost a vnitřní solidarita. U kolektivní identity ne vţdy rozhoduje přímé členství člověka, dŧleţitá je právě identifikace s danou skupinou. Kaţdé štatl má svý fligny má svŧj zvláštní punc To mně hókl u desiny jednó stréda Kunc Ţe náš hantec nikdo nezná to je hotový Jinak ale máme v Brně kulový. [Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999: 93] Obyvatelé Brna jsou relativně trvalou a velkou sociální skupinou, jejíţ identita je tvořena skrze sociální interakce a neformální aktivity členŧ 11 [Bauman 2010]. Míra členství v této sociální skupině je částečně faktická, ale je moţné z ní odejít, protoţe má prostupné hranice. Obyvatelé města fungují jako pomyslné společenství [viz Anderson 2008], které existuje v jejich představách jako společenství ze samé své podstaty. I kdyţ se lidé v rámci Brna třeba nikdy nepotkali, spojují je právě jednotlivé identifikační a kolektivizační prvky. Kolektivní identita je tvořená mnohými atributy. Castells [1997] jako hlavní znaky kolektivní identity chápe společné hodnoty, zkušenosti, významy a symboly, etiku a pravidla chování. Podle Baumana [2010] jsou to rovněţ skupinové symboly, hodnoty a normy, dále potom rituály, skupinová práce a také konflikty s jinými skupinami. Lidé tak mohou mít v rámci skupiny podobné názory, budou podobně jednat a chovat se, budou uctívat stejné symboly, a to i v rovině kaţdodenních interakcí. Symbolickou formou kolektivní identity mŧţe být například stejný styl oblékání, coţ byl významný faktor pro proces identifikace v době Plotny i Štatlařŧ. Dalším faktorem identifikace je jazyk, který funguje jako nástroj tvorby významŧ [viz Šatava 2009]. Aby slovo mohlo něco říkat, musí předpokládat svět 11 Bauman [2010] předkládá svou typologii sociálních skupin, kde hraje roli velikost skupiny, doba trvání, forma, míra členství, míra prostupnosti hranic a diferenciace rolí. Velikost skupiny se mŧţe lišit velmi významně, mŧţe existovat jak malá skupina sloţená dvěma nebo třemi lidmi, tak i velká skupina typu společenské třídy nebo obyvatel města. Podle doby trvání se skupiny dělí na krátkodobé, neboli situační, které existují jen za určitých podmínek (např. studenti), dočasné (např. rodina) nebo relativně trvalé (např. národ). Dělení podle formy pak rozděluje skupiny na formální, které jsou předem a výslovně dané skrze pravidla a normy jednání, a neformální, závislé na aktivitě svých členŧ. Míra členství kategorizuje skupiny na nepovinné nebo povinné, ale také faktické, která vznikají například narozením jedince do rodiny. Míra prostupnosti hranic pak vychází z toho, nakolik je moţné přijít a zase odejít ze skupiny, diferenciace rolí se pak odvíjí od dělby práce. 28

29 významu, který mu předchází, podpírá ho a umoţňuje mu ztělesňovat to, co chce říci. [Foucault 2007: 13] Kaţdodenní realita bývá často chápána jako realita objektivní, jazyk uţívaný v této realitě je tedy prostředkem k objektivizaci. Dochází tak ke stvrzení sociálního řádu, v kterém daná objektivizace dává smysl. Skrze jazyk často utváříme sociální realitu, protoţe jazyk je lidem vnucovaný určitou sociální skupinou, v rámci které dochází k socializaci [Berger 2003]. Umoţňuje členŧm kultury porozumět si, komunikovat spolu a také sdílet své zkušenosti. Také Šatava [2009] upozorňuje, ţe jazyk nebo dialekt, kterým je také hantec, jsou často povaţované za hlavní aspekt deklarace lokální identity. Podle Taylora [1992] jazyk funguje nejen jako komunikační nástroj, ale také jako jiný zpŧsob vyjadřování, skrze který definujeme sami sebe. Hantec je na jednu stranu zpŧsobem vyjádření, na druhou stranu identifikačním faktorem. Sociální identity typifikující osoby jako prvky kolektivit jsou symbolickými kulturními formami, které nemohou být ustaveny bez jazyka. [Nosál, Szaló 2004: 23] Jazyk má tedy moc ustavovat lidskou zkušenost, která je zároveň zakotvena ve společenském řádu. Podle Nosála a Szaló [imid.] pochopení formování kolektivní identity znamená zkoumat, jak jsou sdílené zkušenosti a pole vědění diskurzivně formované. Diskurz je podle Foucaulta [2007] zpŧsob chápání a porozumění skutečnosti, které se promítá do jazyka. Vzájemná závislost jazyka a společnosti pak má vliv na charakteristiky sociálních skupin, protoţe diskurz ovlivňuje jejich myšlení, jednání a celkově zpŧsob ţivota. Také hantec zahrnuje společenské diskurzy, například v souvislosti s diferenciacemi společnosti (včetně například genderových diferenciací). Kolektivní identita je konstruována mnohými faktory v souvislosti s typem a velikostí sociální skupiny a její pozicí v rámci společenského řádu. Kromě jiţ zmíněných aspektŧ hraje při identifikaci roli také prostor a paměť města. Jak říká Halbwachs [2009: 188]: Veškeré počínání skupiny lze vyjádřit v pojmech prostoru a jí obývané místo není ničím jiným neţ propojením všech těchto pojmŧ. 29

30 BRNĚNSKÁ IDENTITA: PROSTOR A PAMĚŤ Architekt Jan Sapák v odpovědi na jiţ zmíněnou anketní otázku časopisu Respekt (viz Příloha č. 1) mimo jiné řekl: Identita města je jako sebevědomí člověka. Vţdy je nějaká, ale je-li zmatená, jako by nebyla. Je vztahem mezi obyvateli a hmotným prostředím terénem i vystaveným prostorem. Brno je prostorem, který podléhá společenským a kulturním změnám, je prostorem k ţití sociálních aktérŧ, dochází v něm k řadě sociálních interakcí a k tvorbě materiální kultury, symbolŧ a inovací. Město představuje nezaměnitelný celek, který zahrnuje nejen sociální vztahy a interakce, ale má také určitou geografickou polohu a urbanistické členění, je typické architekturou a rozmístěním čtvrtí a městských částí, dominantami (ať jiţ architektonickými, nebo přírodními), prostě celkovým vzhledem a výrazem [Luther 2007]. Názvy ulic, domy, čtvrti, památníky, hřbitovy, zvyky a celkově ţivotní styl obyvatel, ale také jazyk, nářečí, slangy nebo dialekty všechny tyto znaky tvoří kulturní charakteristiku města a skrze ně se identifikují jeho obyvatelé. Město úzce souvisí se společností, jsou od sebe neoddělitelné a navzájem na sobě závislé, a to tak, ţe se v některých chvílích zdá, ţe město a společnost jsou jedno [Vacková 2010: 36]. Sociální diferenciace a rozmanitost společnosti je tak skrze město lokalizována na jedno ohraničené území. V rámci města se pak dále vytvářejí jednotlivé sociální skupiny a třídy, coţ byl v minulosti případ brněnské Plotny. Podobné skupiny mŧţeme najít i v rámci jiných měst i státŧ, často jsou to dělnické třídy, které mají podobně jako tyto skupiny vlastní slang. Město je moţné definovat rŧzným zpŧsobem. Podle Webera [1966] mají všechny definice jeden společný rys město je podle nich velkou uzavřenou osadou (Ortschaft), kde domy stojí blízko u sebe a tvoří tak rozsáhlé osídlení (Ansiedelung), kterému však chybí osobní interakce a známost obyvatel. Weber však dodává, ţe tuto definici je potřeba rozšířit o kulturní podmíněnost chápání termínu velikost. Ideálně typický obraz podle Webera nese rysy předmoderního města. Ideální město je ohraničeným prostorem vymezeným vŧči jiným městŧm, je komunitou zaloţenou na trţních vztazích, je autonomní a umoţňuje občanŧm participovat a identifikovat se s městem. Autonomie města úzce souvisí s udrţením jeho kulturní jedinečnosti. Brno 30

31 si autonomii v minulosti udrţelo například tím, ţe vstřebalo vlivy němčiny a vytvořilo na základě nich vlastní jazyk. Díky vzniku hantecu tak občané participovali na vytvoření kolektivní identity, coţ usnadnilo jejich identifikaci a udrţelo nezávislost jejich města. Identifikace s městem je formována nejrŧznějšími faktory, podobně jako identita obecně. Utváří ji jednotlivé charakteristiky, město se proto stává určitou kolektivní entitou, se kterou se lidé identifikují. Jedním z nejdŧleţitějších faktorŧ identifikace je potom místo a sounáleţitost skupiny lidí, se kterou člověk daný prostor sdílí [Ferenčuhová, Galčanová, Vacková 2011]. Základem sociální jedinečnosti města je tedy specifický sociální prostor. Foucault [citován in Vacková 2010] vyzdvihuje v rámci společenského řádu dŧleţitost scénografie a říká, ţe prostor má význam ve všech formách společenského ţivota; prostor má základní význam v kaţdém uplatňování moci [imid.: 82]. Foucault k tomu dále poznamenává, ţe vyloučení a rozčlenění, tedy systém diferenciace, je formou uplatňování moci nad lidmi. Mohou to například být ekonomické rozdíly, rozdíly dané postavením člověka ve společnosti apod. Protoţe je městský prostor rozmanitý, dochází v rámci něho k diferenciacím na rŧzné sociální třídy a skupiny. Kaţdá taková skupina pak má odlišný a pro ni charakteristický zpŧsob ţivota a chování, jednotný styl praktických činností, společné názory atd. V předchozích kapitolách byla tato skutečnost vidět v charakteristikách Plotny i Štatlařŧ a jejich zpŧsobu ţivota. Aţ budu na pláţi šrajtoflu s krupicó vymetu do mrtě s néhezčí ramlicó aţ dojdó randále dám pláţi mávačku hópnu dóm za staró a sehnat makačku. [Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999: 48] Bourdieu [1998] hovoří v souvislosti s ţivotním stylem o třídním habitu. Kaţdé třídě odpovídá určitá skupina habitŧ jako produktŧ společenských podmínek, které vychází z postavení dotyčného ve společnosti. Habitus je sada dispozic a předpokladŧ chovat se a jednat určitým zpŧsobem. Habitus je generativní a jednotící princip, který z charakteristických vztahových rysŧ, vlastních určitému postavení, vytváří jednotný ţivotní styl, tj. celek, v němţ se sjednocuje volba osob, statkŧ i praktických činností. [imid.: 16] Je to vlastně společenská pozice, která je 31

32 zároveň diferencovaná i diferencující. Habitus je podmíněn sociokulturní realitě, ze které vzešel a která ho vytvořila. Blízkost v sociálním prostoru ke sblíţení předem disponuje: lidé zaujímající postavení v jedné určité omezené části prostoru si budou jednak bliţší (svými vlastnostmi a dispozicemi, svým vkusem) a jednak ke sblíţení ochotnější. [Bourdieu 1998: 18] Bourdieu [imid.] demonstruje koncept habitu na příkladu dělníka. Dělníci mají na základě svého postavení ve společnosti a jejím společenském řádu specifické stravovací návyky, mají podobné politické názory, zpŧsob trávení volného času, oblékání atd. mají svŧj habitus. Ukázkou třídního habitu bylo v minulosti také chování a ţivotní styl Plotny. Plotňáci byli v podstatě dělnickou třídou, která je typická nejen slangovou mluvou, ale právě i specifickým ţivotním stylem. Vztah k místu si tedy společenství vytváří dlouhodobým pobýváním v určitém prostoru, do kterého se promítají mentální obrazy, vzpomínky a zkušenosti. Prostor je dŧleţitý pro kolektivní identitu proto, ţe ve vztahu k němu si mŧţeme snáze vybavit rŧzné kategorie vzpomínek [Halbwachs 2009]. Historky spojené s ţivotem Plotny nebo Štatlařŧ nebudou mít takový význam pro někoho, kdo si je nedokáţe spojit s konkrétním prostředím. Identita člověka v rámci města je totiţ utvářená v kulturním a sociálně-historickém kontextu, kde dŧleţitou roli hraje kolektivní paměť. Historie a symboly, které vytvořila, poskytuje aktérŧm vědomí linie a vztahu ke starším generacím, k našim předkŧm a také uvědomění si našeho vývoje v čase [Bačová citována in Koštialová 2007]. Assmann [2001: 39] zdŧrazňuje, ţe paměť potřebuje místa, má tendence přejít do prostoru. O vztahu kamene a člověka mluví také Halbwachs [2009] podle kterého neexistuje kolektivní paměť, která by nebyla ukotvena v prostorovém rámci. Podle Halbwachse [2009] je paměť sociálně konstruována, jedinci si vytvářejí své vzpomínky v sociálním kontextu skrze sociální interakce 12. Jsou to lidé, s kterými přicházíme do kontaktu, kteří nám pomáhají vyvolat naší vzpomínku na minulé dění. [imid.: 38] Sociální podmíněnost vjemŧ je zajímavá v tom, ţe ačkoliv se 12 Rozdíl mezi individuální a kolektivní identitou se promítá také do Halbwachsova dělení paměti. Halbwachs [2009] významně rozlišuje individuální a kolektivní pamětí, avšak i paměť individuální je podle něj sociálně a kulturně podmíněný fenomén. Individuální paměť mŧţe existovat pouze v případě, ţe participuje a vychází z paměti kolektivní. A protoţe je naše osobnost součástí společnosti, kolektivní paměť se utváří a narŧstá v prŧběhu socializace, kdy dochází také ke kultivaci paměti. Kolektivní paměť je podle Halbwachse nadřazená paměti individuální, protoţe i kdyţ je vzpomínání individuální proces, děje se vţdy v interakci s druhými. 32

33 jedná o individuální stav mysli, nejdŧleţitější roli zde hrají ostatní lidé a interakce s nimi. Sociální vztahy mezi členy jedné sociální skupiny vycházejí právě z blízkosti v prostoru. Jestliţe spolu tedy obyvatelé jednoho města nebo části města tvoří malé společenství a mají společnou sociální identitu, je to proto, ţe spolu sdílejí jeden prostor. Skupina tedy mŧţe trvat a vzpomínat jen pokud je vytvořená díky stabilnímu uspořádání prostoru, se kterým své vzpomínky spojuje 13. Aby mohl být hantec součástí paměti města Brna, musel se tedy stát součástí stabilního sociálního řádu. Jedině pak mají vzpomínky schopnost udrţovat kolektivní identitu. Assmann [2001] k tomu dodává, ţe kolektivy sice nemají ţádnou paměť, ale dokáţí určovat a ovlivňovat paměť svých příslušníkŧ. Jednotlivci disponují referenčními rámci a jednají na základě svých dřívějších zkušeností a vzpomínek, které se organizovaly opět pomocí rámce [srov. Assmann 2001, Goffman 1986]. Kolektivní paměť se vyvíjí samostatně, i kdyţ se do ní mohou částečně promítnout individuální vzpomínky, které jsou však znovu a znovu zasazované do celku, do rámce. Assmann [2001] k sociálnímu rámci dodává ještě rámec kulturní, tedy komunikaci kulturních symbolŧ. K souvislosti mezi prostorem a pamětí Halbwachs [2009: 226] podotýká, ţe nelze říci, ţe prostor povaţujeme za trvající jen díky tomu, ţe mu vtiskla skupina svou pečeť, stvořila jej k obrazu svému a má jej v paměti. Skupina sama mŧţe trvat a vzpomínat si jen do té míry, do jaké se opírá o toto stabilní uspořádání prostoru a spojuje s ním své vzpomínky. Představa prostoru je tedy trvalá jen pokud k ní skupina upírá svou pozornost a je součástí myšlení daného společenství. V případě Brna je městská identita jeho obyvatel odvislá od prostoru a vzpomínek na něj. Paměť města tak utváří například proměny názvu ulic, budovy, památníky a také proměna jazyka. Hantec jako součást brněnské kolektivní identity mŧţe existovat, jen pokud si ho budou lidé spojovat s Brnem jako s ohraničeným městským územím. Na druhou stranu pokud hantec překoná hranice města (jako se to uţ často děje), prostor uţ zde nebude hrát tak zásadní roli. Navíc hantec často pouţívají lidé, kteří pŧvodně z Brna nepochází a berou ho spíše jako výrazový prostředek, jako vtipný 13 Kolektivně sdílené vědomí je udrţováno kulturou a formuluje se v sociálních referenčních rámcích, které se odvíjí od společnosti, jíţ je jedinec součástí. Dŧleţitou roli hraje v tomto procesu čas, tedy vnímání přítomnosti a minulosti. Minulost je rekonstruována na základě přítomnosti a paměť mŧţe existovat pouze díky sociálním rámcŧm paměti. Co trvá, nebo zdánlivě trvá, je vztah mezi určitou hmotou danosti či rozvržením, formou či obrysem skupiny nebo její činnosti, promítnuté do prostoru, a myšlením a základními představami společnosti: je to postoj skupiny vyplývající z jejich vztahů k věcem. [Halbwachs 2009: 226] 33

34 nástroj odlišení se, neţ jako faktor identifikace. Případně mŧţe hantec fungovat jako integrační nástroj k zařazení do společnosti pro lidi, kteří se například do Brna přistěhovali. Řeším teď otázku ţivotně jedinou proč jezdím v tramvaji a proč ne šalinou téţ bych rád objevil právnickou finesu jak získat legálně brněnskou adresu. [Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999: 65] Kromě hantecu je samozřejmě faktorŧ identifikace s Brnem mnohem více. Mŧţou to být pamětihodnosti, jako například Petrov a Špilberk, jejich historie, celková atmosféra města, významné osobnosti, kulturní prostředí, sportovní kluby aj. Jsou to také legendy a vzpomínky: Brno má vlastní pověsti, na základě kterých zvoní poledne v jedenáct a na radnici visí kolo a drak. Kolektivní identita je tedy sloţitá síť abstraktních aspektŧ identity, paměti a prostoru a ţité prostředí je zkonkretizováním těchto aspektŧ. Označením určitého místa jako významného bodu pro paměť/tradici/historii, se toto místo stává místem paměti [Nora 1996: 56-57]. To je externalizací snah o uchování příběhu v paměti daného společenství [Assmann 2001]. Místem paměti mŧţe být i samotné město, se kterým si jeho obyvatelé spojují řadu vzpomínek a asociací, jsou s ním explicitně spojované historické události, nese stopy kultury a diferenciace a skrze tyto faktory udrţuje kolektivní paměť a definuje identitu daného společenství. Místem paměti však nemusí být podle Nory [1996] jen prostorová místa, mohou to být také materiální předměty nebo abstrakce typu generace [viz Mannheim 1964], které mají v sobě nejen funkční význam, ale i význam symbolický. Hantec často vstupuje i do jiných faktorŧ identifikace s městem a prostorem. Existují brněnské pověsti psané v hantecu, hantecové názvy ulic, městských částí i pamětihodností. Dalšími místy paměti v souvislosti s hantecem pak jsou místa spojená s ţivotem pŧvodní Plotny a Štatlařŧ. Například pŧvodní štatlařské hospody, jejich příběhy, písemné materiály i reálná místa. Kromě jiţ zmíněných je dalším takovým místem paměti brněnská přehrada prýgl. Hodím čučku na prýgl, zarygluju na rygl, hóknu na svó Mařeno, oplodním retko s mařenó, jupí! [Kocourek citován in Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999] 34

35 Prígl/prýgl je taky jedním z nejčastějších slov v hantecu, která se v médiích objevují. V rámci vzpomínkového seriálu o normalizaci vyšel například článek s titulkem Na prýglu jsme prvně plavali, opili se i milovali (viz Příloha č. 11): Brněnské moře neboli Kníničská přehrada, přejmenovaná v roce 1959 na Brněnskou, byla za normalizace jednou z mála rekreačních moţností Brňanŧ. Neřekli jí obvykle jinak neţ prýgl. Dále článek popisuje, jak slovo prýgl vzniklo a jakou roli v tom sehrál Franta Kocourek: Vídeňské slovo,prügl pro hŧl, klacek či obušek se v tom smyslu pouţívalo v brněnském hantecu uţ dávno. Řeklo-li se,dostat prýgl, znamenalo to být zmlácen a,neval na mě takový prýgly značilo přeneseně nesmysly. V 60. letech 20. století se ale Brněnské přehradě říkalo ještě,přehec.,jenţe pak přišel Franta Kocourek, naprosto němčinou nepolíbený, kterému se slovo přehec nelíbilo a zaměnil je slovem prýgl, takţe si tento hantecový výraz přetvořil k obrazu svému, tvrdí pamětník Ladislav Plch. Tento citovaný článek ukazuje na jednu stranu dŧleţitost brněnské přehrady při trávení volného času, zároveň ale také roli Franty Kocourka. Není dŧleţité, zda slovo prýgl skutečně takto vzniklo, dŧleţité je, ţe se tato historka předává dál [viz Assmann 2001], stejně jako další legendy spojené se Štatlaři. Slovo prýgl/prýgl se vyskytuje i v článcích, které se primárně hantecu nebo Štatlařŧ netýkají. Například článek s titulkem Stuttgart a Dallas dorazily k brněnskému moři se týká koupě nových lodí a prýgl se zde pouţívá jako běţné pojmenování: Celé čtyři dny s přestávkami putovaly po silnici dvě lodě, které ve čtvrtek v poledne dorazily ke břehŧm,brněnského moře nebo také jak se říká hantecem prýglu. (viz Příloha č. 12) Podobně se slovo pouţívá i v dalším článku (viz Příloha č. 13): Brněnská přehrada, v hantecu zvaná Prigl, patří k turisticky hojně navštěvovaným místŧm s ohromným potenciálem. Pojďme si ji obejít dokola a poznejme její neodolatelný pŧvab, čeká nás příjemných dvacet kilometrŧ. Tyto články jsou ukázkou toho, ţe se výraz prýgl/prígl pouţívá jako synonymum k brněnské přehradě a prakticky mezi lidmi i v médiích zlidovělo (podobně je tomu i v případě slova šalina, viz následující kapitola). Mŧţeme tedy říci, ţe sociální prostor, který nás obklopuje, tedy nějaké stabilní fyzické prostředí typu města nebo městské části, má v sobě informaci, ze které jde dekódovat a připomenout minulost. Město pomáhá zformovat a uchovat obraz jednotné kolektivní identity. Podle Czepczyńskiho [2008] je město reprezentantem 35

36 sociálních vazeb a vztahŧ, zároveň ale také referenčním rámcem, jeţ potvrzuje řád a formuje kolektivní identitu a paměť. Je vlastně kódem podobným jazyku, který čtenářŧm umoţňuje dekódovat kulturní normy a hodnoty, které formují identitu obyvatel a její proměnu. 36

37 HANTEC VČERA A DNES V předchozích kapitolách jsem se věnovala konceptŧm kolektivní identity a paměti města v souvislosti s hantecem a identifikací v rámci prostoru města Brna. Hlavním cílem této kapitoly pak je komparace podoby hantecu v minulosti, během éry Plotny a Štatlařŧ, s jeho dnešní podobou v souvislosti s jeho rolí v procesu identifikace. Rozdíly a podobnosti v ţivotním stylu a vnímání hantecu Plotňáky, Štatlaři a dnešními obyvateli Brna, ukáţou zpŧsob chápání hantecu jako součásti kolektivní identity a paměti města. Na dnešní podobu hantecu mŧţeme nahlíţet ve dvou rovinách. První rovinou je jeho uţívání v rámci kaţdodennosti jako běţného komunikačního nástroje, jako tomu bylo v minulosti v době Plotny a Štatlařŧ. Druhou rovinou je potom uţívání hantecu v rámci institucí, zejména pak při tvorbě image města a v marketingu lokálních firem. Kolektivní identita je ţivená kaţdodenní komunikací, vedle ní však existuje také kulturní paměť, které je více normativní a je udrţovaná skrze instituce a skupina se tak na kulturní paměti podílí diferencovaně [srov. Assmann 2001, Halbwachs 2009]. Obě tyto roviny se jeví být ve vzájemném protikladu, ve skutečnosti spolu však úzce souvisí. Hantec v rámci kaţdodennosti Jak jiţ bylo řečeno, Plotňáci i Štatlaři pouţívali hantec pro běţnou konverzaci jako komunikační nástroj. V případě Štatlařŧ však došlo k jeho částečné institucionalizaci posunutím hantecu do sféry kulturní a umělecké. Přesto však byl hantec nadále uţívaný jako běţná řeč v rámci dané sociální skupiny. Zatímco Plotna byla společenská skupina ţijící na okraji a většinovým obyvatelstvem odsuzovaná, Štatlaři si získali ve společnosti určité privilegované postavení, přestoţe je mnohdy s jejich předchŧdci spojovaly stejné charakteristiky. Mŧj děda béval plotňák brněnské Ahasvér a na Oltecu po něm zŧstal zavšivené kér ( ) Jenţe i já byl štatlař uţ zralé pro malér 37

38 tak s partó borcŧ ze štatlu sme kásli dědŧv kér pak s kapsó vybólenó vod balíčkŧ hašiše večer sme ho fókli na kobercu na břiše. [Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999: 85] To, ţe během normalizace fungovali Štatlaři jako symbol boje proti reţimu, zvýšilo jejich sociální status a kapitál [viz Bourdieu 1998]. Během druhé éry se tak pomalu s hantecem začali identifikovat i další lidé, kteří přímo nepatřili do skupiny Štatlařŧ, ale měli s nimi některé společné znaky. Mezi ty patří zejména společně sdílený prostor a paměť města, která konstruovala jejich kolektivní identitu a hantec se tak stal jedním z identifikačních nástrojŧ. Zároveň se Štatlařŧm podařilo spojit vysoký a nízký svět, hantec tak překonal společenské diferenciace a začal oslovovat lidi bez ohledu na třídní příslušnost, velikost nebo typ kapitálu. Stal se prostě symbolem Brna a tím i faktorem identifikace Brňanŧ a Brňanek. Jak upozorňuje Highmore [2002], diferenciace jsou součástí kaţdodenního ţivota. Lidé kaţdodenně balancují mezi dichotomiemi a právě tato duální povaha je hlavní charakteristikou kaţdodenního ţivota. Stojí tak proti sobě binární opozice jako sociální jednání a sociální struktura, neobvyklost a obecnost 14, instituce a zkušenosti nebo mikroanalýza a makroanalýza. Lidé se často ocitají na obou těchto pólech najednou, coţ je případ právě hantecu. Lidé z vyšších společenských vrstev se zde identifikují s něčím, co bylo vytvořené skupinou ţijící na okraji společnosti. Skrze hantec se tak identifikují i lidé, kteří ke spodině nikdy nepatřili [Krčmová 2000]. Na rozšíření hantecu mimo ohraničenou skupinu mělo vliv zejména uchování vzpomínek skrze písemné a jiné materiály. Kolektivní paměť je omezená v prostoru a čase a vzpomínka se udrţuje pomocí sociální komunikace. Kdyţ se tato komunikace přeruší, naruší se referenční rámec a dojde k zapomnění. Vzpomínáme tedy jen na to, o čem se bavíme, o čem komunikujeme. Pokud dojde ke stabilizaci významŧ vzpomínek, jedná se uţ nikoliv o paměť, ale o tradici. Tradice je tak ustálená vzpomínka předávaná mimo ţitou zkušenost. Další fází jsou dějiny, kdy se 14 Například výhra v loterii je neobvyklá věc, která se sice stává ojediněle, ale zároveň je součástí kaţdodenního ţivota a tím se stává obvyklou [Highmore 2002]. Navíc kaţdodennost je dost kulturně relativní pojem, coţ ještě více znemoţňuje definice kaţdodenního ţivota. 38

39 jiţ paměť rozpadá a nikdo nevzpomíná 15 [Halbwachs 2009]. Kaţdá osobnost a historický fakt má konkrétní vztah k času, prostoru a konkrétní skupině a mŧţe slouţit i k rekonstruování její kolektivně sdílené paměti. [Assmann 2001: 38] Rekonstrukce mŧţe probíhat ústně, nebo skrze nejrŧznější materiály, které slouţí jako úloţiště paměti. V případě hantecu proběhla jeho rekonstrukce v čase skrze knihu doktora Otakara Nováčka [1929], kterou následně přijali za svou Štalaři. Do pozice symbolu města se hantec dostal dík souhře okolností: byl zachycen přístupnou formou na sklonku dvacátých let, tedy v době, kdy dosud ţili příslušníci sociální vrstvy, která ho zrodila. [Krčmová, 1995: 233] Nováček [1929] představil Plotnu jako jedinečnou sociální skupinu, na coţ později navázali Štatlaři. Ti pak vytvářeli další materiály, které slouţí jako další místa paměti. Zatímco v minulosti však byl hantec fungujícím jazykem, dnes jiţ hraje spíše roli symbolu. Symboly města mají na proces identifikace významný vliv, ať uţ se jedná o symboly abstraktní nebo materiální povahy a právě hantec je svou povahou vnímán jako symbol Brna. Role hantecu jako komunikačního nástroje se tedy během doby značně proměnila. Dnes jiţ hantec není pouţívaný pro kaţdodenní konverzace, ale pouţívají se pouze jednotlivé výrazy, které mezi lidmi zlidověly. V předchozí kapitole jsem ukázala například pouţívání slova prýgl, podobně je tomu i v případě slova šalina. Tyto výrazy jsou i dnes pouţívané v Brně častěji neţ běţná česká slova. Také Krčmová [1995: 234] píše, ţe dnešní mladí Brňané uţívají jednotlivé prvky hantecu v běţné řeči neuvědoměle, coţ je právě případ šaliny. Při vyhledávání mediálních sdělení o hantecu jsem vyhledávala rovněţ klíčová slova, která odpovídají právě těmto (a dalším) nejpouţívanějším termínŧm. Nejvíce zastoupeným výrazem bylo právě slovo šalina. Novináři ho běţně pouţívají jako synonymum pro tramvaj v případě, ţe píší v souvislosti s Brnem. Toto uţívání se děje nejen v rámci lokálních médií, ale celostátně, coţ ukazuje přesah hantecu i mimo Brno. Objevují se tak výrazy jako Šalinou se v Brně bude jezdit za víc (viz Příloha č. 14), Za jízdu šalinou si Brňáci od ledna připlatí (viz Příloha č. 15), nebo Za jízdu šalinou nebo,busem si od příštího roku připlatí. (viz Příloha č. 16) a ( ) nárust cen u měsíčních, čtvrtletních a ročních,šalinkaret se pohybuje mezi 3,5 a 7,5 procenty (tamtéţ). V těchto článcích a v mnohých dalších je šalina pouţívaná jako 15 Assmann [2001] oproti tomu nazývá kolektivní paměť pamětí komunikační a kolektivní paměť Halbwachse je podle něj spíše tradice. 39

40 běţné slovo, synonymum pro brněnskou tramvaj, a to jak v médiích seriózního, tak i bulvárního charakteru, s celostátním i regionálním pokrytím a rŧznou velikostí čtenářské základy. Nabízí se pak otázka, jestli spíše neţ hantec, není právě šalina symbolem Brna. Ta brněnská šalina to je senzace Porazila svígrfotra na velkým place A ţe měla náladu nabrala ho zezadu To je legrace A ţe měla náladu [Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999: 61] K rozšíření hantecu (nebo spíše jednotlivých výrazŧ) do běţné mluvy dochází nejen u pŧvodních Brňanŧ, protoţe hantec si osvojují i lidé, kteří z Brna pŧvodně nepochází. Protoţe Brno je studentským městem, ţije zde mnoţství mimobrněnských obyvatel, kteří však uţ také přijímají hantec a pouţívají ho. Jak se během času vyvíjela povaha hantecu jako fenoménu a součásti kolektivní identity, vyvíjely se také jednotlivé výrazy v hantecu [viz Krčmová 1998]. Zatímco pŧvodní hantec vycházel čistě z němčiny, v druhé fázi došlo k jeho počeštění. Začaly se objevovat výrazy jako šašek v manéţi nebo mrkve s křenem [viz Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999], které s pŧvodním hantecem vycházejícím z němčiny nemají mnoho společného. I dnes se vytváří nová slova reagující zejména na rozvoj nových technologií a anglicismy, které ovlivňují podobu celé češtiny, nejen tohoto slangu. Jsou to například výrazy jako zonka, dţekny nebo račmeny [viz Krčmová 1998]. I přes vytváření nových slov je dnes hantec málokdy pouţívaný pro kaţdodenní komunikaci. Tak prakticky funguje pouze v partách starých kamarádŧ, pŧvodních Štatlařŧ a jejich pokračovatelŧ. Během analýzy novinových článkŧ se však objevily některé, které pouţívají hantec v celých větách. Například: Vypněte idiotbox a vyraţte do ulic. Mŧţete jít hópat na silvestrovské párty do baru nebo hodit sicnu do divadla. Řachy a šupy uslyšíte na Silvestra a na Nový rok aji od profíkŧ, co dělajó ohňostroje. (viz Příloha č. 17) Nebo:,Nebreč, za téden jedem zas, zaslechl jsem jednoho z nich, vousatého drsňáka.,co blbneš, já su klidné, jen mě pálijó voči 40

41 z kóřu, zazněla rychlá odpověď a borci se jako na povel rozešli kaţdý do té své šaliny (viz Příloha č. 18) Je logické, ţe podobné články se vţdy nějak týkají Brna, případně událostí, které se v Brně dějí, coţ se odvíjí od provázanosti hantecu s prostorem města. Jak říká Halbwachs [2009], je sloţité popsat kolektivní uskupení bez toho, ţe bychom vzali v potaz prostorovou představu, protoţe kolektivní identita je s prostorem v úzké souvislosti. Mnohem častěji neţ celé věty se však objevují v médiích výrazy v hantecu izolovaně. Takové články jsou většinou zaměřené na společnost, kulturu nebo lifestyle. Přesto se hantec objevil také v politických komentářích, například v článku s titulkem Odsun brněnského nádraţí: Primátore, kam s tó roló (viz Příloha č. 19): Případ brněnské,roly, řečeno hantecem, ukazuje, jak se zlobbovaní úředníci v právním státě přestávají vyplácet. Tím, ţe se hantec dostal do běţné mluvy Brňanŧ a Brňanek a současně také do jejich myslí a procesu identifikace, stal se z něj určitý symbol. Proto s ním také začaly pracovat a pouţívat ho lokální firmy a také nejrŧznější strategie budování městské image. Hantec se tak ze soukromé sféry, kdy byl pouţívaný jako nástroj pro běţnou konverzaci, dostává do sféry veřejné a tím tak pokračuje jeho institucionalizace. Veřejná sféra umoţňuje symbolické vzdálení se od kaţdodenního ţivota. Jakákoliv akce nebo událost se mŧţe stát veřejnou tak, ţe se zaznamená pro ostatní, kteří nejsou přítomní v daném čase na daném místě [Habermas 1996]. Právě instituce hrají roli v tomto přechodu. Jednání je institucionalizováno, je-li pouţíváno jako obecně uznávaná norma. K institucionalizaci hantecu tak došlo v momentě, kdy začal být vnímán jako kolektivní identita širší veřejností, nejen ohraničené skupiny. Tvorba image města Brna V momentě, kdy se hantec stává součástí kolektivní identity, je vcelku logické, ţe začne fungovat také jako součást městské image. Pojmy městská identita a image města je však třeba od sebe dŧrazně odlišovat, protoţe zatímco identita je sloţitým procesem identifikace a odráţí sociokulturní realitu daného města, image je zobrazením představ o tom, jaká by tato městská realita měla být. V rámci tvorby image se zdŧrazňují pouze některé faktory na základě promyšlené strategie 41

42 a marketingu. Image města tak podává určitý atraktivní a dobře zapamatovatelný obraz města, kterým se propaguje směrem k návštěvníkŧm, cizincŧm, turistŧm, ale i třeba podnikatelŧm [Ferenčuhová, Galčanová, Vacková 2011]. V rámci tvorby městské image se pouţívají reprezentativní pozitivní obrazy, kterými mohou být rŧzné dŧleţité objekty materiální kultury, jako jsou budovy, památky, hrady, dále pak lokální i globální historie, legendy a mýty, tradice, vzdělání, sport, kultura, umění apod. [Lynch 2004]. Tvorba image města tak zahrnuje stejně jako tvorba kolektivní identity rozličné faktory, které umoţňují identifikaci. Obraz města však lidi usměrňuje a zdŧrazňuje jen pozitivní aspekty. Image prostředí je produktem dvojsměrného procesu, který probíhá mezi pozorovatelem a jeho okolím. ( ) Vytvořený image vymezuje a zdŧrazňuje, jak jsou věci viděné, a neustále prověřuje skrze filtr našeho vnímání. [imid.: 6] Existují rŧzné strategie tvorby městské image. Mohou probíhat například skrze hnutí za obnovu městských tradic, politikou měst, regionŧ, státŧ i mezinárodních institucí. Cílem pak mŧţe být nejen marketing, ale také například snaha o kulturní revitalizaci [Bitušíková 2003]. Nejvýznamnějším krokem Brna v tvorbě městské image bylo v poslední době vytvoření strategie, kterou si nechala vypracovat Kancelář strategie pro Brno, a která vychází ze vzoru jiných evropských měst, která si nechala vytvořit svou značku. V rámci dané strategie města Brna vznikl slogan Ţít Brno 16. Znamená (to) nechat se unést jeho atmosférou, nechat se vtáhnout do jeho ulic a proţít to jedinečné, co město nabízí. ( ) Brno vyzývá k hlubšímu ponoření se do jeho atmosféry, ke komplexnímu proţitku města, kterým ţijeme, i kdyţ fyzicky město opustíme, k identifikaci s městem. [Brno 2010]. Zástupci Brna tedy v rámci této strategie vyzývají lidi, aby se s městem identifikovali, snaţí se tak připsat jeho obyvatelŧm určitou identitu. Ukázkou postoje občanŧ vŧči této strategii je například článek Tomáše Michálka (viz Příloha č. 20): Brno jako město si v posledních letech dost obtíţně hledá svou identitu. Tedy přesněji řečeno, ta oficiální úřednicko-politicko-manaţerská sféra města ji obtíţně hledá. Zdejší podhoubí si je jí naprosto jisté, ať uţ jde o místní 16 Tato strategie byla veřejností přijata velmi negativně, zejména kvŧli její finanční nákladnosti. Jako reakce pak vznikla iniciativa Ţit Krno [Ţít Krno], která vlastně paroduje image města Brna a vyzdvihuje negativní znaky města. Přesto se lidé dokázali identifikovat mnohem lépe s touto recesistickou skupinou, neţ s reálnou strategií, coţ ukazuje, ţe skutečná identifikace nemusí vţdy (na rozdíl od městské image) obsahovat jen pozitivní věci. 42

43 kavárenskou skvadru, fanoušky Komety, umělce či pověstné,štatlaře. Ti všichni vědí, jaké jejich Brno je, a umějí to dát najevo. Oficiálně se ale město tu nesměle hlásí k pozici studentsko-vědeckého centra, tu k jakési perle české funkcionalistické architektury nebo prostě ke své staleté historii. Tato reakce je ukázkou negativního vnímání strategií pro tvorbu městské image, která je vnímaná jako uměle vytvořený obraz města. Autor klade tuto strategii do opozice vŧči skutečné brněnské kolektivní identitě, do které řadí také Štatlaře. Jayne [2006] říká, ţe kaţdé město se prezentuje jako dobré pro práci, zábavu a turismus nebo jako centrum kultury, vědy atd. Place marketing má za cíl vytvořit zapamatovatelný obraz města, který zároveň dané město odliší. Právě hantec mŧţe fungovat jako odlišující faktor Brna od ostatních měst. Například v brněnských informačních novinách Metropolitan, které vydává město, fungovala pravidelná rubrika věnovaná hantecu. Čtenářsky byla tato rubrika velmi dobře přijímána a objevila se zde také hantecová poradna [Nosková 2008]. Přestoţe Metropolitan slouţí jako jeden z nástrojŧ tvorby městské image, je přijímán na rozdíl od oficiální strategie pozitivně a ne jako vnucování identity. Média tedy sehrávají svou roli v tvorbě městské image a fungují jako významná instituce v oblasti veřejného ţivota. Habermas [2000] říká, ţe média přebírají procesy probíhající dříve ve veřejné sféře a stírají tak rozdíly mezi veřejným a soukromým 17. Zároveň pŧsobí v rámci kaţdodennosti a jsou běţnou součástí ţivota sociálních aktérŧ. S hantecem však pracují také jiné brněnské instituce, zejména pak Dopravní podnik města Brna (DPMB), který vydává časopis Šalina, organizuje akce se speciální pivní tramvají s názvem Šalina pub a předplatní jízdenku oficiálně nazývá šalinkarta. Právě šalina je jedním z nejrozšířenějších slov v hantecu (viz výše) a DPMB na tuto skutečnost reaguje. V tiskové zprávě DPMB se například píše: Koleje brněnského dopravního podniku i město Brno samotné jsou od 15. června bohatší o jeden český unikát: starobrněnský Šalina Pub, první šalinu, která neslouţí jen k přepravě cestujících, ale i k jejich občerstvení a pobavení. Projekt, jehoţ kompletní uskutečnění zabralo téměř rok, v sobě propojuje dva z řady brněnských fenoménŧ: Starobrno a tramvaj, které v Brně málokdo řekne jinak neţ šalina. [DPMB 17 Habermas [2000] v této souvislosti hovoří o refeudalizaci veřejnosti. Vychází z představy, ţe pŧvodní veřejná sféra značně ochabla a zbavila se autonomie. Veřejnost se tak posunula do role pozorovatelŧ a její funkci přebírají média. 43

44 2013] Dopravní podnik tak pracuje s termínem šalina jako s přirozenou součástí brněnské identity a staví na tom nejen svou image, ale i image celého města. I přes negativní pocity lidí z budování městské image by bylo příliš zjednodušené říci, ţe image města je vlastně uměle vytvořenou kolektivní identitou. Ve skutečnosti je dŧkazem, ţe nějaký znak je natolik spjatý s městem, ţe se stane součástí jeho obrazu. Pouţití hantecu v městské image je dŧkazem jeho významnosti. Součástí městské image by nemohlo být něco, co nevnímáme jako charakteristický znak města. Hantec mŧţe být v městské image pouţíván pouze tehdy, pokud se s ním obyvatelé Brna ztotoţňují. Zajímavé v této souvislosti je, ţe z přístupu města a firem k hantecu, jako k účinnému marketingovému nástroji, vlastně vyplývá, ţe se jedná o něco pozitivního, co je třeba vyzdvihnout. V případě hantecu je tento přístup dŧleţitým bodem jeho vývoje vzhledem k jeho temné minulosti. Dyţ zoncna rumplovala, byli vylepení někde u vasrŧvky na cédačce, dyţ byl kilián, tak na roli nebo na škopku. ( ) Štatl měli vygómané a všecky války měli v merku. [Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999: 17] Hantec se zrodil v sociální skupině ţijící na okraji, ke které patřili kriminálníci a rŧzné jiné ţivly, a během první éry rozhodně nebyl znakem, se kterým by se chtěla identifikovat většinová část obyvatelstva. Pokud je však hantec dnes součástí městské image, znamená to, ţe se stal symbolem opravdu všech Brňanŧ a Brňanek a součástí jejich identity. Toho se však kromě města snaţí vyuţít také lokální firmy. Hantec jako marketingový nástroj K podobným dilematŧm v souvislosti s kolektivní identitou dochází také v případě firem, které pouţívají hantec jako marketingový nástroj. Ty si ho ke své propagaci vybírají právě z toho dŧvodu, ţe je symbolem města a identifikačním faktorem obyvatel Brna, pro které tím bude firma nebo její produkt přitaţlivější a bliţší. Dochází tak ke komodifikaci hantecu, který se stává materiálním statkem, se kterým lze obchodovat. Lidé jsou skrze proces komodifikace pod vlivem pŧsobení kulturního 44

45 prŧmyslu a stávají se masou [srov. Adorno 2009, Benjamin 1984]. Podle Habermase [2000] je právě komodifikace součástí proměny veřejné sféry a strategie velkých firem přetváří racionální občany na neracionální konzumenty, kteří se musí podřizovat penězŧm. Komodifikace hantecu jde nejvýrazněji vidět v kampaních pivovaru Starobrno, které jsou dlouhodobě postavené na hantecu. Před těţkéma járama vyhópl prafotr Morava se svó grupó na Špilas a hlásí: Tady hodíme sicnu. A ţe lapli slinu, dal fachčit škopek. Sajtna radovanec, jen líní cajzli se zdekovali do Práglu a glgali svó pasovó zrzku. Naši borci ale zmákli takovou chuťku, ţe přislintali aj Ciroš s Metudem. Ten špicovej hrnek pak hodil meno celýmu Štatlu. [Starobrno 2002] Tento přepis televizní reklamy ukazuje uţití hantecu pro marketingové účely. Starobrno však pouţívá hantec dlouhodobě i v rámci jiných kampaní. Například vizuál na webu a billboardech obsahuje slogan Město stvořené pro škopek (viz Příloha č. 21), hantec pak firma pouţívá i na pivních táccích (viz Příloha č. 22) nebo v dalších reklamách, jako například: Ty nekóříš brněnské hantec? Vykřópni hrnec z Oltecu a tutáč ho zgómneš! (viz Příloha č. 23) Pivovar Starobrno pracuje s hantecem jako s významnou součástí brněnské identity a sám pivovar se jí skrze hantec také částečně stává. Na Oltecu v pivecu škopek dělajó vasrovicó z Šrajbecu nám ho zdrbajó aţ poklapeš z Rivecu nahoď ke mně drát hodíme kus hantecu a pudem šechrovat. [Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999: 81] Hantec ve své reklamní kampani pouţila také například firma Telefonica O2: "Není ţádná habaďŧra, ţe O2 hokní na pokrývání dalších cimer v Česku nejfofrovějším mobilním internetem LTE. Od jedenatřicátýho tohoto metru dovalí tuto technologii aji do Štatlu... Facháme na rozšiřování pokrytí na frekvenci 1800 MHz, která je naše. Tak mŧţeme dlabat na glét a pokrývat vybraný cimry uţ fčil." [Telefonica 2013] 45

46 Velmi časté je také pouţívání hantecu v propagaci hospod, restaurací a klubŧ. Tento fakt mŧţe být zpŧsobený tím, ţe právě hospody byly místem paměti pŧvodních Štatlařŧ. Současná podoba hospod však uţ má málo společného s pŧvodními místy. V době největší slávy Štatlařŧ například existovala hospoda s názvem Monte Bú, která byla pojmenovaná podle označení Kraví hory v hantecu.,byl to skutečně pajzl, který vznikl v opuštěných likusácích. Vzhledem k tomu, ţe jsme měli spoustu známých, nebyla o návštěvníky nouze, vzpomíná někdejší provozovatel Monte Bú Petr Štětka. (viz Příloha č. 24) Na Kraví hoře je i dnes podnik s tímto názvem, který uţ však nemá nic společného s pŧvodním pajzlem. Jde o steakovou restauraci draţší kategorie, která si pŧvodní název ponechala proto, ţe je prostě dobrou reklamou. Pŧvodní Monte Bú mělo mezi lidmi jméno, i kdyţ se tam scházely rŧzné ţivly, řečeno slovy Otakara Nováčka [1929]. Opět se tedy ukazuje, jak hantec spojuje vysoký a nízký svět. Hospody s hantecovým názvem mŧţeme najít také na prýglu (viz Příloha č. 25), který je sám významným místem paměti. Ne vţdycky je ale hantec v názvu nebo marketingu firem pouţívaný záměrně. Třeba v případě hudebního klubu Fléda vznikl zcela přirozenou cestou. Klub vznikl v roce 1991 jako kabaret s názvem Brünner Fledermaus, který byl později vlivem hantecu zkomolen na název Fléda, který existuje i dnes. A tak celé nadrţené razím směrem k Flédyně staré lupeň natrţené neplatí uţ v šalině Fléda futra zatlučený všude tvrdá klika s partijó sme tady měli kaţdé pátek spicha. [Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999: 87] Při pilotním prŧzkumu a rozhovoru se zúčastněnými aktéry (lidmi, kteří hantec pouţívají nebo se snaţí o jeho zachování) často padaly názory, ţe se v případě záměrných marketingových strategií jedná o zneuţití hantecu, o umělý hantec. Hantec identifikuje Brňana a Brňan se ochotně identifikuje s ním. Tato funkce zatím nemizí ani tam, kde je hantec zdrojem pouhé zábavy pro ty, kdo ke společenství nepatří, neztratila se dokonce ani tehdy, kdy uţ je jen prodaný, kde slouţí ke komerčním účelŧm. [Krčmová 2005: 97] Stejně jako v případě městské image je pouţití hantecu v marketingu firem zároveň ukázkou toho, ţe hantec je pozitivní součástí paměti města, jinak by nemohl jako marketingový nástroj fungovat. Diskuze 46

47 o zneuţití hantecu je vlastně ukázkou toho, ţe se jedná o jedinečné kulturní dědictví, které si aktéři chrání. Marketingové uţívání (ne zneuţívání) hantecu tak hraje současně roli v jeho uchování. Marketing a reklamy oslovují masy, coţ má za dŧsledek rozšíření hantecu mezi širší okruh obyvatel Brna. V těchto souvislostech se však zároveň otevírá otázka autenticity. Otázka autenticity Kolektivní identita často úzce souvisí s kulturou [srov. Assmann 2001, Halbwachs 2009] a mŧţe být charakterizovaná jako prostor kulturních hodnot a znakŧ dochovaných v rámci tradic konkrétního územního celku. S rostoucí globalizací však dochází ke splývání kulturních identit a ztrátě autenticity. Podle Vannini a Williamse [2009] koncept autenticity vychází z předpokladu, ţe v rámci kultury existují jasně dané vzorce chování a jakákoliv odchylka od toho vzorce je povaţována za neautentickou. V případě hantecu je chápané jako autentické jeho pouţívání pro kaţdodenní komunikaci, jako tomu bylo v případě Plotny a Štatlařŧ, a v ostatních případech mŧţe být jeho pouţívání vnímané jako umělé a nepřirozené. Kde však dochází k tomuto zlomu? Je to aţ v momentě, kdy je hantec pouţívaný jako marketingový nástroj, nebo uţ během jeho institucionalizace? Podle Taylora [2001] je autenticita ideálem moderní doby, která je charakteristická narŧstající individualizací a hledáním seberealizace. Tento ideál originální autenticity ţije v nás všech, ale hledání odpovědí na otázky proti autenticitě, nebo za ni, by mělo začínat u hledání jejího vlastního smyslu [Nagl 1997, Taylor 2001]. Autenticita podobně jako jiné stránky moderního individualismu ( ) nás odkazuje ke zpŧsobu ţivota, v němţ za sebe neseme větší zodpovědnost. To nám (potenciálně) umoţňuje ţít plnější a diferencovanější ţivot, protoţe ho skutečně mŧţeme ve větší míře nazývat svým vlastním. Autenticita ve své vrcholné formě umoţňuje bohatší zpŧsob existence. [imid.: 71] Autenticita člověka v rámci města tak podle Taylora znamená osamostatnění se od skupiny, tím pádem však také ztrátu kulturní identity. 47

48 V souvislosti s nástupem postmoderní společnosti dochází ke krizi identity a nestálosti identifikačních vazeb [Roubal 2003]. Tuto krizi identity zapříčiňuje neshoda mezi tím, čím chceme být a tím, čím jsme. Otevírá se proto otázka, zda byla naše volba identity správná, či nikoliv a vynořují se dilemata, zda je identita individuálním procesem, nebo společenskou normou [Jenkins 1996]. Taylor [2001] říká, ţe moderní doba je charakteristická začínající subjektivizací jedince, individualismus je podle něj jedním z neduhŧ moderny 18. Aby člověk mohl ţít autentický ţivot, musí být v kontaktu sám se sebou, se svým self, čímţ však ztrácí širší perspektivu. Globalizace má na svědomí na jedné straně vytvoření globální světové civilizace, tedy jednoho celku fungujícího na základě všeobecně platných pravidel, na straně druhé však v globálním světě dochází k fragmentaci významŧ a identit [Friedman 1994]. Lidé mohou přijímat nové identity i nad rámec společnosti, ve které ţijí (k národní identitě si mohou přibrat například evropskou identitu). Kulturní pluralita tak vede ke ztrátě exkluzivity identity. V souvislosti s hantecem se tedy otevírá diskuze nad tím, zda je uţívání hantecu při tvorbě image města a marketingu jeho zneuţitím. O hantecu se mluví jako o umělé identitě. Hantec se, stejně jako celá kolektivní identita Brňanŧ a Brňanek, vyvíjí v čase a je tedy (s odkazem na Taylora) na místě spíše definice autenticity jako takové. Vývoj hantecu se odvíjel od společenské s historické změny společnosti a je vlastně reakcí na proměnu Brna jako rozmanitého společenského prostoru. Kaţdá generace sentimentálně vzpomíná na dobu svého mládí a současnost narušuje jejich chápání autenticity, coţ má vliv také na chápání ne/autentičnosti hantecu. Za jeho zachování však usilují i dnes mnohé osobnosti, které navazují na práci pŧvodních Štatlařŧ. 18 Mezi další neduhy moderny pak podle Taylora [2001] patří vedle individualismu také instrumentální rozum jako typ racionality vedoucí k co nejekonomičtějšímu pouţití prostředkŧ na dosaţení cílŧ. Dalším neduhem pak je obava ze ztráty svobody, která vede k oslabení vlivu veřejnosti na politiku. 48

49 Osobnosti a šiřitelé hantecu To, ţe existují i dnes šiřitelé hantecu, je ukázkou toho, ţe hantec stále ţije v myslích Brňanŧ a Brňanek jako neodmyslitelná součást jejich identity, jako jedinečné kulturní dědictví, které by mělo být uchováno i v dalších generacích. Generace jsou nositelé zvláštní historické paměti, Mannheim [1964] však říká, ţe je třeba brát v úvahu stejné zasazení jednotlivých generací. Určitá vnitřní dialektika strukturování lidského vědomí je v přenášení paměti určujícím jevem a generační souvislosti by se v tomto procesu měly brát v potaz. Mladí lidé, i kdyţ jsou směrováni stejnou historickou i aktuální problematikou, jsou jinou generační jednotkou. Hlavní význam generací spočívá v tom, ţe jsou potenciálně schopné nového startu. Aby to však bylo moţné, musí si starší generace připustit pět významných jevŧ: neustálé nastupování nových nositelŧ kultury a dalších generací, zároveň odchod těch dřívějších, časovou relativitu, nutnost neustálého přenášení akumulovaných kulturních statkŧ a kontinuálnost generačních výměn [imid.]. Šíření hantecu bude smysluplné pouze v momentě, kdy si uvědomíme, ţe noví nositelé brněnské identity ţijí v jiných souvislostech a starší generace, i kdyţ se částečně sama stala symbolem města, uţ zanikla. Toto uvědomění mŧţeme částečně vidět ve snaze šiřitelŧ hantecu. V médiích se v souvislosti s dnešním hantecem zmiňují osobnosti prakticky jen ze dvou odvětví z kultury a ze sportu. V oblasti kultury jsou dnes nejviditelnější knihy a akce Honzy Hlaváčka, který pořádá pravidelně výuky hantecu spojené s koncerty nebo předčítáním z jeho knih. Kromě těch klasických vydal například také audioknihu Pohádky v hantecu, coţ je hezkou ukázkou toho, jakým směrem se hantec v dnešní době ubírá, jak reaguje na nové podněty a nové generace. Nová média si s hantecem velmi dobře rozumí a fungují jako další nástroj k jeho šíření a zachování. Vznikají tak například online slovníky hantecu, Facebookové skupiny nebo blogy. Podle Benjamina [1984] mohou nové technologie pomáhat k udrţení nějakého díla a změna jeho charakteru plyne ne z vynálezu moderních technologií, ale ze sociokulturních proměn kaţdodenního ţivota. Věci se prostorově a lidsky přiblíţily a dochází skrze ně ke kolektivnímu záţitku/zkušenosti. Na jednu stranu mŧţe dojít ke ztrátě aury daného díla, zároveň se ale rodí nová forma zkušenosti. Masové publikum uţ není pasivní, ale kontroluje svou recepci. Hantec se tedy díky 49

50 novým technologiím přiblíţil masám a umoţňuje jim lépe se identifikovat a získat novou zkušenost s jeho uţíváním. Média tak fungují jako úloţiště paměti města. Právě o Honzovi Hlaváčkovi se v médiích píše jako o největším šiřiteli hantecu: Je jeden z mála lidí v Brně, který se hantecu, tedy hantýrce věnuje.,radek Retegy nebo Číča Jelínek stále hantec dělají. Ale já hlavně chci, aby byl vidět a nezanikl. Proto pouţívám média, snaţím se vydávat cédéčka a kníţky, vypráví milovník brněnské mluvy. (viz Příloha č. 26) Citovaný Honza Hlaváček tak institucionalizaci hantecu chápe ne jako narušení autenticity, ale jako nástroj k jeho šíření. Mezi další osobnosti, které vychází z dědictví Štatlařŧ, jsou například Jiří Vondrák, Libor Machata, Radek Rettegy nebo Franta Kocman. Na rozdíl od Honzy Hlaváčka však hantec udrţují spíše mezi sebou, neţ aby se primárně snaţili o jeho šíření. Pravidelně se scházejí a pořádají akce s cílem hlavně se pobavit a dělat si ze sebe i z ostatních legraci (přesně jako to dělali Plotňáci a Štatlaři). Příkladem takové akce je Tekutý kapřík, kterého v 70. letech vymyslel Franta Kocourek a který se pravidelně organizuje kaţdý rok. Jedna z nejstarších nepřetrţitých vánočních tradic Brna se jmenuje Tekutý kapřík. Dnes jsou jich po Brně desítky a kaţdý rok utěšeně přibývají další. Ale jen jeden Kapřík byl v Brně první a do skonání této tradice v moravské metropoli bude také jediný,pravý. Totiţ Kapřík, kterého vymyslel ( ) Franta Kocourek. (viz Příloha č. 27) Franta Kocourek a s ním spojené historky tak opět funguje k utuţení kolektivní identity, coţ z něj dělá legendární postavu a symbol Brna a hantecu. V oblasti kultury bylo dalším významným počinem (v souvislosti s šířením hantecu) divadelní představení My Fair Lady (ze Zelňáku), které převádí klasické téma do doby Plotny. To, ţe Líza i její otec, popelář Alfréd Doolittle, mluví v originále anglickým dialektem cockney, inspirovalo autora úpravy a reţiséra Stanislava Mošu k převedení hry do brněnského prostředí a k pouţití místního nářečí, brněnského hantecu. Tak se zrodila My Fair Lady s přívlastkem ze Zelňáku, protoţe postava Lízy se přesunula z pŧvodní londýnské trţnice Covent Garden na brněnský Zelný trh. Nejde totiţ jen o jazykovou inovaci, ale i o posun do místních reálií. [Městské divadlo Brno] My Fair Lady (ze Zelňáku) se dodnes reprízuje, coţ značně přiblíţilo hantec širšímu okruhu lidí. Přestoţe i tady zafungoval hantec jako marketingový nástroj, byla 50

51 hra přijímaná pozitivně, coţ mŧţe souviset s tím, ţe divadlo (a kultura obecně) bylo součástí dědictví pŧvodních Štatlařŧ. Hantec zmiňovala média výrazně také v souvislosti s úmrtím fotbalisty Romana Kuklety. V rámci úspěchu Komety v play-off vyšel článek Jiřího Punčocháře a jiţ zmíněného Honzy Hlaváčka s titulkem A cajzli čučeli jak puk (viz Příloha č. 28): I čokl s modrobíló šáló na krkovičce kalil s borcama z Komety, keří c zalévali postup do finále extraligy. Sajtna, kerá měla víc jak dvě kila borcŧ, pařila na parkingu před Rondem, házela čekanku, aţ dorazijó mistři z cajzlova. Vo tem ţe kalili při tom první ligu nemŧţe bét ţádné hantec. Klapat šlófčit do betle nepadalo do úvahy.,mistři, mistři hókali na unavený, ale spokojený borce. I deset hodin po špílu házeli fanóšci sicnu v palušách, čučku do velkoplošný bedny a furt vařili těţké radovanec. Právě sport je druhou oblastí, které si média v souvislosti s hantecem nejčastěji všímají. Například článek s titulkem Rozvedený Švancara: Děti mě nabíjejí! Zraněný fotbalový básník čte svým zlatíčkŧm pohádky v hantecu! (viz Příloha č. 29) ukazuje, jak se hantec mŧţe předávat dalším generacím. "Uţ i moje děcka jím někdy mluví a z pohádek máme všichni radost. Brněnština je náš klenot, jenţe trošku vymírá, takţe já jsem prŧkopník. V kabině máme i Praţáky, kteří nerozumí ani slovo. Proto jim jeden den něco přeloţím a oni si to do příště zapamatují. Gómeš? V článku se objevila také pohádka Jak kŧzlátka vyzrála na vlka (Kerak prčiska vykóřily s vlčmenem). Snahy dnešních šiřitelŧ hantecu se tak mŧţou lišit. Zatímco Honzovi Hlaváčkovi jde o globální šíření hantecu jako významného kulturního dědictví všech Brňanŧ a brňanek, jiným jde spíše o to, udrţet si identitu v ohraničené skupině kamarádŧ a generačně ji předávat hlavně svým dětem. Často dnešní šiřitelé hovoří o ohroţení hantecu, který jako běţná řeč vymírá. Nevymírá však jeho funkce symbolu a kolektivní identity. Jak říká Krčmová [2005: 97]: (Hantec) identifikuje Brňana a Brňan se ochotně identifikuje s ním. Tato funkce zatím nemizí ani tam, kde je hantec zdrojem pouhé zábavy pro ty, kdo ke společenství nepatří, neztratila se 51

52 dokonce ani tehdy, kdy uţ je jen,prodaný, kdy slouţí účelŧm komerce. Hantec jako identifikační nástroj je díky pestrému společenskému a historickému kontextu, ve kterém se zrodil a vyvíjel, s Brnem natolik spjatý, ţe nelze odkrýt hranice, kde tento vztah začíná a končí. Kaţdý obraz má nějaký rám [viz Halbwachs 2009] a rámem hantecu je právě město Brno. Společně tak tvoří jeden celek brněnskou identitu. 52

53 ZÁVĚR Ta brněnská čeština to je nóbl řeč Ten kdo se jí naučí dostane z ní křeč Je to samé mutr fotr hauzmajstr a švígrfotr To je nóbl řeč Je to samé mutr fotr [Dvorník, Jelínek, Kopřiva 1999: 61] Cílem této práce bylo ukázat, jakou roli hraje hantec v kolektivní identitě a paměti města Brna a jak se jeho význam proměňoval v čase. Jakým zpŧsobem tedy hantec ovlivňuje kolektivní identitu Brňanŧ a Brňanek? Děje se to skrze několik navzájem souvisejících procesŧ. Kolektivní identitu ovlivňují jak subjektivní významy sociálních aktérŧ, tak i jejich vzájemný vztah a dialogy, zároveň také společenské a historické souvislosti, generační paměť, stejně jako paměť města a posun z funkce jazyka do funkce symbolu. Právě symbolický význam hantecu ho odlišuje od jiných dialektŧ a slangŧ. Krčmová [2000: 67] píše, ţe nějaký slang si vytváří kaţdá trvaleji existující sociální skupina, ( ) protoţe skupinu spojují, posilují vztahy uvnitř ní, vyjadřují její identitu a ohraničují ji proti okolí. Specifické slangy mŧţeme najít v rámci rodiny, ve skupině přátel, ve skupině dětí, umělcŧ apod. Hantec, který vznikl v uzavřené diferencované skupině lidí ţijících na okraji společnosti, se však rozšířil mezi širší okruh aktérŧ. Se zánikem Plotny a pomalým koncem Štatlařŧ však hantec nezmizel. Část slangu zobecněla a dostala se do mluvy dalších lidí, dokonce i mimo Brno. Hantec se stal jako symbol a součást kolektivní identity pojítkem mezi jednotlivými sociálními skupinami a stal se přirozeným pokračováním mluvy niţších sociálních vrstev města Brna [Krčmová 2005: 91]. Celou tuto práci prostupuje teze, ţe hantec spojil vysoký a nízký svět, tedy ţe se z mluvy okrajové sociální skupiny stal kolektivně sdíleným vědomím. Zatímco v minulosti byla významnou funkcí hantecu jeho komunikační funkce a existence v rámci kaţdodennosti, v současnosti se uţ stává spíše symbolem města a součástí městské kulturní paměti. Městská identita je souhrnem individuální i sociální 53

54 identifikace a právě jazyk a symboly zde hrají svou roli. Městské symboly jsou dílem člověka 19 a jsou vytvořené na základě určitého konvenčního kódu. Tyto kódy se však mŧţou měnit, stejně jako se mohou pro symboly nalézt nové interpretace [Blaţek 1998]. V případě hantecu došlo k tomu, ţe se s ním postupně začaly identifikovat masy a stal se symbolem všech, nejen jedné sociální skupiny. Zároveň se hantec fragmentoval a jeho části se staly samostatnými symboly. Například šalina, prýgl nebo osobnosti jako Franta Kocourek se staly vlastními ikonami Brna a identifikační znaky jeho obyvatel. Roli však hrají nejen významy, které vytváří subjekt sám, ale identita se definuje také v dialogu s ostatními [Taylor 2001]. V případě tvorby městské identity je významným faktorem paměť a prostor města. S hantecem se identifikují v první řadě lidé, kteří se v Brně narodili a na jejichţ vědění pŧsobila generační paměť. Jak říká Taylor [imid.: 38]: Vztah k druhým osobám nepotřebujeme proto, abychom dospěli k sebeurčení, nýbrţ k sebe-uskutečnění. Kromě těchto mikroprocesŧ však hrají v roli v identifikaci s hantecem také makroprocesy, širší společenské, kulturní a historické souvislosti. Hantec se vyvíjel ve všech fázích své existence a s ním se vyvíjely také jednotlivé výrazy. Nová slova vznikají i dnes, kdy hantec reaguje na rozvoj nových technologií, které zároveň slouţí jako úloţiště paměti. Vývoj hantecu se odvíjí od proměny společnosti a města (a naopak město se odvíjí od proměny hantecu, protoţe jsou spolu neodmyslitelně spjati) a roli zde hraje také společenská struktura a diskurz. Ten funguje při utváření identity jako instituce, která má schopnost utvářet a tvarovat identitu [Nosál, Szaló 2003]. Současně s vývojem hantecu se otevírá problém autenticity a otázka, zda je hantec v dnešní době v ohroţení. Současné Brno ztrácí svou autonomii a pro obyvatele je stále těţší se s ním identifikovat. Hantec v této fázi proces identifikace usnadňuje, protoţe je zcela specifickým kulturním dědictvím. Přestoţe se proměnila jeho role komunikačního nástroje a jako jazyk běţné konverzace skutečně je v ohroţení, jeho role při konstrukci kolektivní identity je stále velká. Podobně také Krčmová říká, ţe hantec prostě ţije v myslích lidu českého jako něco, co Brno 19 Na rozdíl od vesnických symbolŧ, které jsou často vytvořené přírodou stromy, mlha, louky apod. Ţivot ve městě je v porovnání s rurálním prostředím sociálně, kulturně i společensky diferencovanější a bohatší o činnost jednotlivých zájmových skupin, klubŧ, konfesionálních, národnostních spolkŧ [Koštialová 2007: 211]. Město má víc bohatství než venkov, víc schopnosti, víc erudice, víc iniciativ, víc vědy, víc rozvodů, víc cizinců, víc porodů a víc úmrtí, víc nehod, víc bohatých, víc chudých, víc moudrých a víc bláznů. [imid.: 222] 54

55 charakterizuje, tvoří samu podstatu brněnskosti. Zároveň však je skutečný hantec jako jazyk běţné komunikace a souvislých rozhovorŧ dnes pouhým snem [Krčmová 1995: 235]. Podobě vnímají podstatu hantecu a jeho dnešní podobu i jeho šiřitelé. Mluví o tom, ţe hantec pomalu zaniká (čímţ mají na mysli jeho komunikační funkci), ale snaţí se o zachování jeho symbolické povahy. Jedinečnost hantecu jako symbolu a součásti kolektivní identity je pak natolik významná, ţe s ní pracují marketingové strategie, ať uţ ty městské, nebo komerční. I kdyţ se mohou zdát tyto strategie jako umělé vytváření identity, hrají svou roli v šíření hantecu masám a v udrţení jeho existence. Stejnou úlohu hrají také média. Právě mediální produkty (spolu s dalšími texty) jsou významnou součástí mé práce, která má povahu interpretativní analýzy. Pasáţe článkŧ slouţily na jednu stranu k interpretaci mechanismŧ konstruujících kolektivní identitu v souvislosti s hantecem, na druhou stranu jsou sami prostorem významŧ, protoţe text je plný hodnot, řečových aktŧ, symbolŧ, praktik konání i vědění, interpretací i institucionalizací našeho ţivota [Bačová 2002]. Analyzovat a interpretovat text je moţné pouze v kontextu jeho produkování, proto jsem pracovala s jednotlivými sděleními souběţně v celé práci, která tak tvoří komplexní obraz hantecu jako součásti identity města Brna. Město je sociálně diferencované společenství, coţ zpŧsobuje, ţe příslušníci rŧzných skupin se se svým městem identifikují skrze rŧzné faktory, rŧzné vzpomínky. Na základě vyvolávání vzpomínek a emocí si obyvatelé vytváří vlastní obraz města a skrz něj svou lokální městskou identitu. Lidé se nejčastěji identifikují s městem skrze rodinu, přátele, ale také objekty materiální povahy. jako jsou architektonické památky, ulice, náměstí geografické a krajinné fenomény, dále pak skrze historii, historické události a kulturně-společenské slavnosti, emoce, představy a stereotypy [srov. Bitušíková 2003, Lynch 2007]. Identifikace s hantecem tak nikdy nebude probíhat jednoznačně a lineárně, ale bude ovlivněná nejrŧznějšími, navzájem souvisejícími mechanismy. Od jazyka a diskurzu, přes subjektivní významy, generační paměť, paměť a prostor města, místa paměti, imaginární i skutečná společenství, osobnosti, symboly i vymezení vŧči jiným městŧm. Hantec v rámci kaţdodennosti existuje často v rámci rŧzných protikladných dichotomií a dilemat [viz Highmore 2002], ať uţ jde o otázku autenticity v souvislosti 55

56 s jeho komodifikací a institucionalizací, nebo střet mezi hantecem jako jazykem a hantecem jako symbolem. Vyuţití hantecu v marketingu je ukázkou toho, ţe hantec ţije dvojím ţivotem, na jednu stranu v myslích lidí a v jejich zpŧsobu mluvy, na druhé straně v reklamách lokálních firem a v tvorbě městské image. Tato dualita vnímání hantecu, která se však v praxi mnohdy překrývá, je asi nejvýznamnější charakteristikou dnešní podoby hantecu. Všechny tyto jevy dělají z hantecu sloţitou síť provázanou nejrŧznějšími makro i mikro procesy, které mají v rŧzné míře vliv na to, ţe hantec tvoří i dnes součást kolektivní identity Brňanŧ a Brňanek. Právě na tuto provázanost jsem se snaţila poukázat. Přínos této práce spatřuji zejména v tom, ţe se jedná o sociologicky málo zpracované téma. Podle Bokszanskiho [2001] nabývá v současné sociologii na výzkumu právě směr věnující se kolektivním identitám a jejich vývoji. Pro brněnskou identitu má hantec zásadní význam. Při jeho studiu jsem se věnovala jak širším historickým a společenským souvislostem, tak i mikro-významŧm vznikajícím v rámci tvorby významŧ. Zároveň má práce otevírá další témata, kterým je moţné se v budoucnu věnovat. Jsou to rozhovory s aktéry, kteří se snaţí o zachování a šíření hantecu, detailnější analýza materiálŧ, vztah a porovnání Brna a hantecu s ostatními městy a jejich slangy aj. Zajímavý je také sociolingvistický pohled na hantec a jeho vývoj, případně zaměření se na významy skryté v jazyce (např. optikou gender studies). Tato a mnohá další témata a výzkumné záměry dělají z hantecu širokou oblast pro teoretické i empirické badatelské záměry, nejen z oblasti sociologie. 56

57 BIBLIOGRAFIE Odborná literatura a zdroje Adorno, T. W Schéma masové kultury. Praha: OIKOYMENH. Anderson, B Představy společenství: Úvahy o původu a šíření nacionalismu. Praha: Karolinum. Assmann, J Kultura a paměť. Praha: Prostor. Bačová, V Osobná identita ako text. Aspekt 2002(01-02): Barša, P, M. Strmiska Národní stát a etnický konflikt. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Bauman, Z Myslet sociologicky (netradiční uvedení do sociologie). Praha: Sociologické nakladatelství. Benjamin, W Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti. Pp in R. Grebeníčková (ed.). Dílo a jeho zdroj. Praha: Odeon. Berger, P. L., T. Luckmann Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Berger, P. L Pozvání do sociologie: humanistická perspektiva. Brno: Barrister. Bitušíková, A Čo je město? Město v predstavách jeho obyvatel ov. Český lid: Etnografický časopis 90(3): Blaţek, B Venkov, města, média. Praha: Sociologické nakladatelství. Bokszański, Z Stereotypy a kultura. Wrocław: Wydawnictwo FUNNA. Bourdieu, P Teorie jednání. Praha: Karolinum. Brubaker, R., F. Cooper Beyond,Identity. Theory and Society 29: Burton, G., J. Jirák Úvod do studia médií. Brno: Barrister. Castells, M The Power of Identity. Oxford: Blackwell. 57

58 Certeau, M The Practice of Everyday Life. Berkeley: University of California Press. Czepczyński, M Cultural Landscapes of Post-socialist Cities: Representation of Powers and Needs. Aldershot: Ashgate. Durkheim, E Společenská dělba práce. Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury. Eriksen, T. H Antropologie multikulturních společností: Rozumět identitě. Praha, Kroměříţ: Triton. Ferenčuhová, S Meno, mesto, věc: urbánne plánovanie v sociológii mesta a prípad (post)socialistického Brna. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav. Foucault, M Slova a věci. Brno: Computer Press. Friedman, J Cultural Identity and Global Process. London: Sage Publications. Giddens, A Modernity and Self Identity: Self and Society in the Late Modern Age. Cambridge: Polity Press. Goffman, E Frame Analysis. An Essey on the Organization of Experience. Boston: Northeastern University Press. Habermas, J Between Facts and Norms: Contributions to a Discourse Theory of Law and Democracy. Cambridge: MIT Press. Habermas, J Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Halbwachs, M Kolektivní paměť. Praha: Sociologické nakladatelství. Harrington, A Moderní sociální teorie. Praha: Portál. Hendl, J Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál. Highmore, B The Everyday Life Reader. London: Routledge. Jayne, M Cities and Consumption. Abingdon: Routledge. 58

59 Jenkins, R Social Identity. London, New York: Routledge. Jirák, J., B. Köpplová Média a společnost. Praha: Portál. Keller, J Dějiny klasické sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství. Koštialova, K Spoluvytváranie historického vedomia a obrazu města prostredníctvom záujmovej skupiny. Pp in B. Soukupová (ed.). Město identita paměť. Bratislava: ZING PRINT. Krčmová, M Běžně mluvený jazyk v Brně. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně. Krčmová, M Hantec a co k tomu patří. Čeština doma a ve světě 1995(4): Krčmová, M Nad mluvou města Brna. Pp in S. Ondrejovič (ed.). Mesto a jeho jazyk. Bratislava: Jazykovedný ústav Ľ Štúra SAV. Krčmová, M Hantec jako fenomén dnešních dnŧ. Pp in Západočeská univerzita v Plzni (ed.). Profesor Lumír Kliměš jubilující. Plzeň: Pedagogická fakulta ZČU v Plzni. Kronick, J Alternativní metodologie pro analýzu kvalitativních dat. Sociologický časopis 33(1): Luther, D Česi v Bratislave: kolektívna identita a historická pamäť. Pp in B. Soukupová (ed.). Město identita paměť. Bratislava: ZING PRINT. Lynch, K Obraz města. Praha: Polygon. Nagl, L Etika autonomie a autenticity. Praha: Filosofia. Mannheim, K The sociological problem of generations. Pp in P. Kecskemeti (ed.). Essays on the sociology of knowledge. London: Routledge & Kegan Paul. McLuhan, M Jak rozumět médiím: Extenze člověka. Praha: Odeon. 59

60 Nora, P Mezi pamětí a historií: problematika míst. Pp in A. Bensa, V. Hubinger (eds.). Město: Antologie francouzských společenských věd. Praha: CEFRES. Nosková, J Brněnský štatl. Mezi mýtem, subkulturou, zdrojem identity a,obchodní značkou? Český lid: Etnografický časopis 96(4): Roubal, O Kdyţ se řekne identita - regionální identita. SOCIOweb: Sociologický webzin [online] 2009(9) [cit ]. Dostupné z: Silverman, D Ako robiť kvalitatívny výskum. Bratislava: Ikar. Szaló, C., I. Nosál Mozaika v re-konstrukci. Formování sociálních identit v současné střední Evropě. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Šatava, L Jazyk a identita etnických menšin: možnosti zachování a revitalizace. Praha: Sociologické nakladatelství. Taylor, Ch Etika autenticity. Praha: Filosofia. Trampota, T. M. Vojtěchovská Metody výzkumu médií. Praha: Portál. Vacková, B Prostor, moc a utopie. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Vannini, P., P. J. Williams Authenticity in culture, self, and society. Burlington, VT: Ashgate Pub. Vinopal, J Instituce hospody v české společnosti. Souvislosti. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Wacquant, L Pierre Bourdieu. Biograf [online] 27 [cit ]. Dostupné z: Weber, M The city. New York: Free Press. 60

61 Další zdroje Brno City Identity aneb vytváření značky pro Brno. [online]. Brno: Komunikační strategie města Brna [cit ]. Dostupné z: DPMB Tiskové zprávy. [online]. Brno: Dopravní podnik města Brna [cit ]. Dostupné z: Dvorník, P., P. Č. Jelínek, P. Kopřiva Velká kniha hantecu. Brno: FT Record. Marek, A Mezi Svratkou a Svitavou: brněnské pověsti a legendy. Tišnov: Sursum. Městské divadlo Brno. My Fair Lady (ze Zelňáku). [online] Brno: Městské divadlo Brno. [cit ]. Dostupné z: Nováček, O Brněnská plotna, Brno: Vlastním nákladem. Soukupová, J Štatl za Husáka: Brno v normalizační kocovině. Brno: Druhé město. Starobrno [online] [cit ]. Dostupné z: Starobrno [online] [cit ]. Dostupné z: Telefonica O O2 jako první pokryje Štatl betelně rychlou mobilní sítí LTE. [online] [cit ]. Dostupné z: Ţít Krno. [online] [cit ]. Dostupné z: 61

62 JMENNÝ INDEX Adorno, T. W.; 45. Anderson, B.; 5, 28. Assmann, J.; 10, 22, 32-34, 37, 39, 47. Atkinson, P.; 11. Bačová, V.; 32, 55. Ball-Rokeach, S.; 11. Barša, P.; 27. Bauman, Z.; 17, 27, 28. Benjamin, W.; 45, 49. Berger, P.; 6, 12, 25, 27, 29. Bitušíková, A.; 42, 55. Blaţek, B.; 54. Bokszański, Z.; 56. Bourdieu, P.; 16, 23, 31-32, 38. Brubaker, R.; Burton, G.; 11, 13. Castells, M.; 28. Certeau, M.; 12. Cooper, F.; Czepczyński, M.; 35. Durkheim, E.; 18. Dvorník, P.; 8, 16, 18-19, 20-22, 24, 27-28, 31, 34, 38, 40, 44-46, 53. Eliáš, J.; 8, 21. Eriksen, T. H.; Ferenčuhová, S.; 31, 42. Foucault, M.; 27, 29, 31. Friedman, J.;

63 Galčanová, L.; 31, 42. Giddens, A.; 25. Goffman, E.; 33. Habermas, J.; 41, 43, 45. Halbwachs, M.; 6-7, 10, 22, 29, 32-33, 37, 41, 47, 52. Hammersley, M.; 11. Harrington, A.; 9. Hendl, J.; 9-10, 13. Highmore, B.; 12, 38-39, 55. Jayne, M.; 43. Jelínek, P. Č.; 8, 16, 18, 19, 20-22, 24, 27-28, 31, 34, 38, 40, 44-46, 53. Jenkins, R.; 6, 16, 25-26, 48. Jirák, J.; 11, 13. Keller, J.; 9. Kocourek, F.; 20-23, 34-35, 50, 54. Köpplová, B.; 11. Kopřiva, P.; 8, 16, 18, 19, 20-22, 24, 27-28, 31, 34, 38, 40, 44-46, 53. Koštialova, K.; 32, 54. Krčmová, M; 5, 7, 15-17, 20, 38-39, 40, 46, 51, 53, 55. Kronick, J.; Luckmann, T.; 6, 12, 25, 27. Luther, D.; 26, 30. Lynch, K.; 42, 55. Mannheim, K.; 34, 49. McLuhan, M.; 12. Merton, R. K.; 9. Nagl, L.; 47. Nora, P.; 23, 34. Nosál, I.; 25-26, 29,

64 Nosková, J.; 18, 20, 43. Nováček, O.; 5, 7, 16-20, 39. Roubal, O.; 6, 48. Soukupová, J.; Silverman, D.; 11. Strmiska, M.; 27. Sunner, W.; 27. Szaló, C.; 25-26, 29, 54. Šatava, L.; 15, Taylor, Ch.; 6-7, 29, 47-48, 54. Thomas, W. I.; 10. Trampota, T.; 13. Vacková, B.; 30, 31, 42. Vannini, P.; 47. Vinopal, J.; 23. Vojtěchovská, M.; 13. Wacquant, L.; 16. Weber, M.; 30. Williams, P. J.;

65 ANOTACE Tato diplomová práce se věnuje hantecu jako sociokulturnímu fenoménu, který je součástí kolektivní identity Brňanŧ a Brňanek. Cílem práce je ukázat mechanismy ovlivňující proces identifikace v souvislosti s hantecem a jejich vzájemnou souvislost. Hantec je zde vnímán jako jedinečné kulturní dědictví, které utváří brněnskou identitu, na coţ má vliv mnoţství makro i mikro procesŧ. Např. subjektivní významy, diskurzy, společenská struktura, vnímání kaţdodennosti, institucionalizace i komodifikace hantecu a také prostor a paměť města. Práce ukazuje historický vývoj hantecu jako jazyka kaţdodennosti i jako symbolu města s dŧrazem na to, jak se z hantecu coby mluvy okrajové sociální skupiny stala součást identity všech společenských vrstev. Porovnávám tak povahu hantecu během éry Plotny a Štatlařŧ s jeho dnešní podobou. V této souvislosti se pak věnuji otázce autenticity a pouţívání hantecu ve strategiích tvorby image města a v marketingu lokálních firem. Výzkum se soustřeďuje zejména na mediální reprezentaci hantecu v mediálních a jiných textových a obrazových sděleních a jejich interpretaci v souvislosti s tématem práce. Klíčová slova: hantec, Brno, kolektivní identita, paměť města, mediální reprezentace, image města, autenticita, interpretativní sociologie ANNOTATION This diploma thesis is dedicated to Brno Slang as a sociocultural phenomenon, which is a part of collective identity of Brno citizens. The goal of this work is to show the mechanism affecting the process of identification related to Brno Slang and their mutual relation. Brno Slang is viewed as an unique cultural legacy, which is forming Brno identity. This identity is affected by a lot of macro and micro processes, such as: subjective meanings, discourses, social structures, perceiving everydayness, institutionalization and commodification of Brno Slang, as well as space and memory of the city. This work is showing the historical evolution of Brno Slang as a language of everydayness and as a city symbol too, with focus on the transition in which the Brno Slang became a part of identity of all social classes from a speech of marginalized social groups. I am comparing the nature of Brno Slang during the Plotna era, the Štatlař era and its present appearance. In this context, I am dealing with the question of authenticity and usage of Brno Slang in the strategy of creating the city's image and in the marketing strategies of local companies. This research is focusing on the medial representation of Brno Slang relating to be subject of this work. Keywords: Brno Slang, Brno, collective identity, memory of the city, media representation, image of the city, authenticity, interpretative sociology Počet znakŧ: znakŧ (včetně mezer) 65

66 PŘÍLOHY Seznam příloh Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č

67 Příloha č. 1 Zdroj: Respekt č. 44 Datum: Autor: Anketa Magistrát se snaţí podpořit brněnskou identitu. Jaká vlastně je brněnská identita, co to pro vás znamená? Pavel Jirásek hudebník a reţisér Brno svou identitu nepotřebuje regulovat, má ji, a dost intenzivní. Já ji mám rád, právě proto, ţe "páchne" bizarní historií vystěhovaných Němcŧ a vyvraţděných Ţidŧ, ghettem za Cejlem, hanáckým venkovanstvím či jakousi permanentní bezradností v oblasti kultury, kterou jsou pravidelně utápěny ty nejpodstatnější projevy zdejšího umění. Brněnská identita pro mne spočívá v opravdovosti a vzájemné blízkosti světa "vysokého" a "nízkého", světa na okraji a ve středu, vzájemném přátelství nablýskaného funkcionalismu a nudných domečkŧ v Obřanech. V Brně, kde nejsou média ani peníze, v umění ani ve společnosti, není potřeba cokoli inscenovat a hrát. Nakonec to vyzní stejně směšně a bezradně. Jan Sapák architekt Identita města je jako sebevědomí člověka. Vţdy je nějaká, ale je-li zmatená, jako by nebyla. Je vztahem mezi obyvateli a hmotným prostředím terénem i vystaveným prostorem. Utváří se trvale a nevyzpytatelně. Smysl má jen identita budící respekt zvenčí. Je pravda, ţe Brno mělo dříve problémy s identitou. To v době, kdy pro vnucené podmínky i ztráty německých obyvatel pozbylo svou vlastní roli. Časem se ale poměry samy od sebe lepší a vidíme, jak se identita zvolna dostává do jasných forem. Identitu ovšem nelze vydupat ze země. Nemoţné to je právě tehdy, nemá-li strŧjce ani autoritu, ani potuchy o tajích, jeţ ji tvoří. Syntetická atrapa "hantecu" ji kupříkladu nevzkřísí, stejně jako pouťové kejkle ne. Procitnutí silných stránek ano. Anna Durnová politoloţka Mám vţdy trochu problém s pojmem "identita města", protoţe sugeruje jednotu. Ţádné město není jednotné: ţijí v něm rŧzní lidé a rŧzné jsou i jejich potřeby. Nehledě na to, ţe se potřeby občanŧ v prŧběhu ţivota mění. Město musí naopak pracovat s diverzitou svých občanŧ. Podíváte-li se na města, která pravidelně bodují ve světovém ţebříčku kvality ţivota, zjistíte, ţe jsou to tatáţ, která jsou schopna vyjít vstříc rodinám, seniorŧm i ekonomicky aktivním občanŧm zároveň. V takovém městě se neusadíte jen na chvíli. V takovém městě budete dlouhodobě, budete je aktivně spoluvytvářet. Brněnský magistrát by měl diverzitu podporovat. Měl by poţadavky jednotlivých skupin vnímat jako součást utváření města. Eliška Wagnerová ústavní soudkyně V Brně ţiji po dobu, které je třeba k dosaţení zletilosti. Historické, architektonické skvosty secese a funkcionalismu zŧstávají stále krásné. Pestrý divadelní svět se pozoruhodně rozvíjel. Dosud. Lze jen doufat, ţe si radnice uvědomí neopakovatelný, kulturu v úzkém smyslu přesahující přínos takové Husy na provázku, dŧleţitost opery, jeţ trvale zatraktivňuje Brno i pro cizince, a tak. S tím vším kontrastuje rozlezlý, většinou obyvatel nechtěný svět heren, setrvalá rozkopanost centra Brna, neuvěřitelně špinavá dlaţba tamtéţ a dalo by se i pokračovat Nicméně klady vítězí. Ve městě dobrého vína totiţ nelze být pesimistou. 67

68 Příloha č. 2 Zdroj: Moravskoslezský deník Datum: Autor: Boleslav Navrátil Chachar není kocendr aneb Historie názvu baníkovských fanouškŧ V poslední době dochází k renesanci slova chachar. Baníkovští fanoušci nazývají sami sebe chachary, ale je to i pŧsobivá obchodní značka. Například existuje Chacharova pizza, starobylá hospoda Na kopečku v Hulvákách se nedávno přejmenovala na Chacharovu hospodu, mŧţete si zaběhat i Chacharŧv maraton. Slovo Chachar bylo nejfrekventovanější na přelomu 19. a 20. století a označovalo spíše člena nějaké party mladíkŧ, která má blízko k alkoholu i nějaké té ráně. Mluvou se vyţívali v ostravském dialektu. Vyloţeným opilcŧm se v Ostravě neříkalo chachar, ale kocendr. U prvního z těchto názvŧ nelze přesně stanovit etymologický obsah, kaţdý v něm hledá a nachází něco jiného. Mŧţeme srovnávat: valašští ogaři byli také pěkní výlupkové, zpívá se o nich, ţe s ogarami k vydrţení néni, však na ně dojde extra boţí dopuščení". Brněnští plotňáci byli povahou blízko chacharŧm, šlo o party výbojných mladíkŧ, které soupeřily o to, která z nich pouţívá méně srozumitelný hantec, tedy brněnštinu. Praţští pepíci byli také pouliční skupiny kamarádŧ a rváčŧ. Jde o obecný jev, ačkoliv mimoostravští uţivatelé pojmu chachar se kloní k tomu nejhoršímu: jde o bezcharakterního a nevzděláného opilce a rváče. Například spisovatel Ludvík Vaculík napsal ještě za socialismu v samizdatovém fejetonu, ţe kdyţ se u komunistŧ spojí filozofický gen s genem ostravského chacharství, komunismus vydá svŧj rudý květ". I kdyţ chápeme, co tím Vaculík myslel, střílí trochu vedle. Parta nejsurovějších praţských komunistŧ si za první republiky říkala Karlínští kluci; ţádný z nich nebyl z Ostravy. Změna významu V Ostravském slovníku Dalibora Záruby se uvádí pod heslem chachar: uličník, lotr, z němčiny Hache tvrdý chlap, Hacher" ničema. Nicméně je pravda, ţe kdyţ brněnský herec Saša Razov (vlastním jménem Vladimír Svatopluk Pavel Koţušníček) sloţil píseň My jsme ti ostravští chachaři, a také ji zpíval v roce 1923 na prŧmyslové a ţivnostenské výstavě v Mariánských Horách, přičinil se o jisté zcivilizování této hrubé nadávky. Vlivem Razovovy písně se smysl tohoto slova posunul od bezcharakterního opilce a rváče k sebevědomému a leţérnímu frajerovi, trochu vychloubačnému, který nemá k alkoholu daleko, je hlučný a jistým zpŧsobem cynický. Něco jako praţští pepíci. Úporné hledání Spisovatel Vojtěch Martínek byl toho názoru, ţe nadávka vznikla z osobního jména Hacher nebo Chacher. Ostravský podnikatel Ignác Goldberger zaměstnával ve své cihelně opilce, trhany a rŧzné darebáky, takţe vznikla nadávka ty kolberáku". Podobně prý v opuštěné cihelně na Fifejdách patřící Josefu Chacharovi přespávali pobudové, kterým se říkalo lidé od Chachara", tedy chachaři. Ale to uţ je fikce, ţádný podnikatel jména Hachar nebo Chachar v Ostravě nikdy neexistoval. Jménem zachar byli v listině obecního sněmu v Olomouci z roku 1518 označováni potulní škŧdci. Pŧvod v němčině Je ovšem pravda, ţe světlo do celého etymologického problému vnesl především dr. V. Měrka, který v roce 1965 napsal do Červeného květu, ţe slovo chachar se objevuje také v charvátštině (psáno 68

69 hahar), coţ pojmově značí kat, tedy popravčí. Jenţe toto charvátské slovo má středoněmecký pŧvod. Maďarsky je kat hóher", slovinsky hahár". Takţe podle badatelŧ V. Měrky i Josefa Skuliny jde o stejný postup, protoţe jak čeština, tak polština mají mnoho slov přejatých z němčiny. Německé slovo hâhere znamená v češtině kat. Jedinou jistotou je, ţe slovo chachar bylo skutečně přejato z němčiny, ostatně v některých německých slovnících najdeme, ţe Hacher je velký budiţkničemu a Hachar zase nadávka pro tuláka. Ale nic z toho dnes uţ u správného ostravského chachara neplatí. Čas mění i obsah slov. Příloha č. 3 Zdroj: Brněnský deník Datum: Autor: Klára Ţidková Franta Kocourek zemřel před 20 lety Silák František Kocourek se stal uţ za ţivota legendární postavou. Na dovolené ve Víru se mu zastavilo srdce. Franta Kocourek ţe umřel? To bude zase další jeho fór. Jen málokdo věřil tomu, co se stalo přesně před dvaceti lety. Byla to ale pravda. Při obědě na dovolené ve Víru na Ţďársku poloţil Kocourek svému příteli hlavu na rameno a zemřel. Ve čtyřiačtyřiceti letech mu selhalo srdce. V té době jsem míval pravidelná vystoupení na Kraví Hoře. Franta řekl, ţe nemŧţe přijít, protoţe jede natáčet do Prahy. A místo toho jel na dovolenou, z níţ se uţ nevrátil, vzpomíná country zpěvák Waldemar Plch. Od smrti legendárního brněnského siláka, herce, recesisty, mystifikátora i velkého znalce brněnského hantecu Františka Kocourka dnes uplynulo přesně dvacet let. Začátek v Rakousku Narodil se 21. února 1947 v brněnských Řečkovicích. Od dvanácti let posiloval v zápasnickém oddílu brněnské Zbrojovky a v tréninkovém středisku v Pisárkách. Vyučil se písmomalířem, ale na konci šedesátých let uţ předváděl silácké kousky po rakouských barech a kabaretech. Při svých představeních ohýbal ţelezo, rozhýbal v zubech automobil, nechal si na hrudi rozbíjet kameny nebo trhal celé balíčky karet. V sedmdesátých a osmdesátých letech uţ jej znalo celé Brno. Byl všude, kde se něco dělo. S kaţdým se hned spřátelil. Doslova spojoval lidi. Seznámil profesora s kopáčem a našel pro ně společné téma, takţe ti dva pak strávili hodiny v druţném rozhovoru, popisuje zpěvák Plch. Vedle fyzické síly vynikal i bavičským a vypravěčským talentem. Všichni mu odpouštěli věčné legrácky, které proslavil ve svých vyprávěních Miroslav Donutil. Jeli jsme na vystoupení a najednou prý abych zastavil. František si to namířil k prvnímu domu, který uviděl, přečetl si jméno na zvonku a zazvonil. Otevřela paní a Franta jí povídá, jestli nám mŧţe zavolat manţela. Ţe jsme s ním byli na vojně a chceme ho pozdravit. Kdyţ jsme pak odjíţděli, ten člověk by odpřisáhl, ţe jsme s ním skutečně odţili vojnu. Franta ale nebyl lhář. Byl prostě pábitel. Jeho humor nabourával normalizační šeď, zdŧrazňuje Plch. K jeho nejznámějším kouskŧm patří, jak ze svého přítele, mentálně retardovaného zpěváka Rudyho Kovandy, málem udělal Zlatého slavíka. Těsně před vyhlašováním ale v Praze na Kocourkovu iniciativu přišli. Cenzura pak Kovandovo vítězství nad Karlem Gottem zamlčela. Do téhle akce se 69

70 zapojilo i celé tehdejší Divadlo na provázku. V tomto případě nebyl jen recesistou, ale konceptuálním umělcem, myslí si ředitel Centra experimentálního divadla Petr Oslzlý. Právě s Divadlem na provázku jsou spojené Kocourkovy nejznámější role. Přišel do souboru v roce 1974, aby zahrál Kapitána v inscenaci Petera Scherhaufera Commedia dell arte. Do role vnesl svou osobitou italštinu a silácké kousky. Třeba uchopil do zubŧ opasek Bolka Polívky coby Harlekýna a nosil jej po pódiu, vzpomíná Oslzlý. Proč zemřel tak brzy? Mŧţe za to nejspíš jeho zběsilé ţivotní tempo. Při pitvě mu na srdci našli několik jizev. Zřejmě prodělal víc infarktŧ, o kterých ani nevěděl. Nebyl nikdy nemocný, ale nešetřil se. Měl namáhavou práci a neznal odpočinek, říká Plch. Silák František Šebela: Touţil jsem umět to, co on ROZHOVOR Při pohledu na Františka Šebelu se zdá, ţe smrt Franty Kocourka byla skutečně jenom ţert. A ţe legendární recesista ţije dál. Silák Šebela je Kocourkovým téměř věrným odrazem. Předvádí stejné kousky, ve stejném kostýmu, vzhledem vypadá jako Kocourkŧv mladší bratr. Uţ léta se ale snaţím přijít na to, jak dokázat roztrhat balíček karet, říká dvaatřicetiletý muţ z Popŧvek u Brna. Kdy jste poprvé viděl Frantu Kocourka? V roce 1987 nebo Táta mě vzal na jeho vystoupení. Osobně jsem se s ním ale nikdy neseznámil. Proč jste se rozhodl jít v jeho stopách? Kdyţ jsem viděl jeho první vystoupení, řekl jsem si, ţe toto chci jednou dělat. Vyzařovalo z něj něco pŧsobivého. Učaroval mi na první pohled. Dnes si plním dětský sen. Umíte všechny jeho kousky? Bohuţel ne. František měl učitele a zřejmě i díky němu dokázal věci, na které zatím nestačím. Léta se snaţím přijít na to, jak dokázal v ruce roztrhat balíček karet. Také netuším, jak mohl stočit podkovářský hřebík jen prsty. Jak na vás reagují lidé, kteří Kocourka znali? Dobře. Pamětníci mi gratulují. Podle nich je dobře, ţe Františkovo umění někdo vzkřísil. Jsou vystoupení hodně náročná? Mé tělo je zvyklé na velkou zátěţ, přesto je to namáhavé. Čím víc vystoupení mám, tím déle pak odpočívám. Přes zimu a na jaře je jich méně, tou dobou proto hlavně nabírám sílu. V létě vystupuji třikrát aţ čtyřikrát do měsíce, téměř kaţdý víkend. To jsem potom sedřený celý zbytek týdne. Příloha č. 4 Zdroj: Mladá fronta Dnes Datum: Autor: (jasu) "Štatlař" Pavel Pařa Pernica si přijel do Brna pro smrt Brněnský rodák, čtyřiapadesátiletý muzikant a jeden z čelních brněnských "štatlařŧ" neboli mániček Pavel Pařa Pernica zahynul tragicky v rodném městě. Pětatřicet let ţil v americkém New 70

71 Yorku. Ve čtvrtek byl ještě na křtu knihy Štatl za Husáka. V pátek v noci ho na přechodu pro chodce v Komíně srazilo auto. Přes snahu záchranářŧ zemřel. "Odjakţiva jsem nesnášel řeči, ţe ten člověk byl nej Ale Pavel byl opravdu tak dobrosrdečný, spolehlivý, vstřícný a pozitivní, ţe jsem ho měl za to strašně rád," neskrývá dojetí jeho přítel Jiří Vaněk. "Nikdy nikoho nezradil a nikomu neublíţil a v New Yorku nám byl jeho byt pokaţdé po celou dobu k dispozici," dodává přítel. "Přijel domŧ nahrát cédéčko a já udělám všechno pro to, abych je i dokončil," dodává další z přátel Jaroslav Škvarna, který měl rád hlavně křesťansko-indiánský duchovní styl Pernicovy hudby. Pohřeb je plánovaný na tento pátek v 17 hodin v brněnském krematoriu v Jihlavské ulici. Příloha č. 5 Zdroj: Mladá fronta Dnes Datum: Autor: Neznámý Zemřel Kukleta, fotbalový Franta Kocourek Velká legenda především brněnského fotbalu náhle zemřela, útočníkovi bylo 46 let. V paměti zŧstanou góly a veselé historky. Odešla jedna z velkých legend především brněnského fotbalu. Útočník Roman Kukleta včera zemřel, bylo mu teprve 46 let. "Coţe? Tak to je šok, vŧbec nevím, co bych k tomu řekl," reagoval internacionál Václav Němeček, jenţ s Kukletou hrával. "Šokující informace. Odchází mladý kluk," přidal se další bývalý fotbalista a dnes sparťanský generální manaţer Jozef Chovanec. Šok je to správné slovo. Jde o náhlé úmrtí, které prakticky nikdo nečekal. Vţdyť ještě minulý víkend měl Kukleta v Brně natáčet spot na podporu brněnského klubu, kvŧli zdravotním potíţím se v neděli omluvil. Druhý den byl hospitalizován, včera odpoledne na selhání ţivotně dŧleţitých orgánŧ zemřel. "Kdyţ jsem jako mladý kluk přišel do kabiny áčka, tak pro mě byl brněnský tým hlavně Roman Kukleta. Byl nejlepší, nejslavnější a sedět s ním v kabině pro mě byla ohromná čest," řekl jeho bývalý spoluhráč Marek Zúbek. Je to přesná charakteristika. Kukleta hrával kupříkladu i za Spartu, kde se stal v sezoně 1990/1991 s 18 góly králem ligových střelcŧ, ale zboţňovaný byl zejména v Brně. Však také web místního klubu připomněl Kukletovu hlášku, jeţ se stala legendou: "Déte mně to a běţte se vobjímat!" Největší objímání nastalo v roce 1986: Brno hrálo šlágr ze špičky 2. ligy se Slušovicemi a Kukleta před napěchovaným hledištěm rozhodl exkluzivními nŧţkami. Za ně obdrţel Křišťálovou kopačku za televizní gól roku. V Kukletovi jako by bylo něco z brněnského siláka Franty Kocourka, jehoţ jméno je symbolem Brna: i fotbalista byl svéráz, rád pouţíval hantec a stejně jako Kocourek zemřel mladý. "Ještě v neděli jsme spolu mluvili. Omlouval se, ţe bude v týdnu v zaměstnání chybět, protoţe má zdravotní problémy. V nemocnici prý byl uveden do umělého spánku, ale jeho ţivotní orgány selhaly," řekl pro ČTK Roman Svoboda, Kukletŧv zaměstnavatel a bratr bývalého hráče Brna a Sparty Zdeňka Svobody. Zbyly góly a vzpomínky, zpravidla veselé. Třeba ta od Chovance: "Kdyţ hrála v roce 1991 Sparta o Ligu mistrŧ s Marseille, dělal si legraci, ţe v novinách se píše jen o JPP, tedy o hvězdném Jean Pierre Papinovi. A nikdo nepíše RKK Roman Kukleta Kanonýr." Roman Kukleta *

72 Odchovanec Zetoru Brno hrál za Zbrojovku, Spartu a Betis Sevilla, odkud se v roce 1993 vrátil do tehdejšího Boby Brno. Kariéru ukončil v niţších soutěţích. V první lize odehrál 153 zápasŧ a vstřelil 58 branek. Za reprezentaci má čtyři starty, všechny v roce 1991, gól nedal. Příloha č. 6 Zdroj: Mladá fronta Dnes Datum: Autor: Jana Soukupová Největší bohém 70. let v Brně? Pavel Thaler zvaný "Zrzek" Co se vzpomínek na Zrzka týče, pícháte do úlu plného včel, Zrzek byl totiţ všude, kaţdého znal, hodně cestoval a dělal spoustu zajímavých věcí. Tak vzpomíná Milan "Šabik" Šabata na gurua a nejčastěji zmiňovanou osobnost brněnských štatlařŧ 70. i 80. let v Brně Pavla Thalera alias Zrzka, případně Harika, Harryho, Harizona, Macaráta, Rézu Páhlavího. Charizmatický a energií sršící Zrzek se narodil 21. prosince 1952 v Brně v rodině Pavla Thalera, jehoţ ţidovské rodině patřily za první republiky velké majetky v Šumperku, ale Zrzkova ruská maminka Naděţda se s muţem v 50. letech rozvedla a vzala si státního úředníka Vltavského, podle kterého se pak Zrzek část ţivota jmenoval. "Pavlova pravého tatínka totiţ v padesátých letech z politických dŧvodŧ zavřeli, on pak odešel do Německa, kde se několikrát znovu oţenil, a syn se s ním viděl jedinkrát, kdyţ mu bylo asi čtrnáct let. A pak ještě vněmecku aţ těsně před svou smrtí," líčí rodinné poměry u "Zrzkŧ" Pavlova manţelka Jiřina Thalerová. V zimě hory, v létě přehrada Uţ v šestnácti však Pavel Thaler odešel vlastně nadobro z domova. "Vltavský Thalerovy děti sice adoptoval, ale se Zrzkem se nejspíš moc nesnesl. Byl to přísný muţ, Zrzek třeba vzpomínal, jak jim na klobásách dělal čárky, kam aţ je mŧţou sníst," usmívá se Zrzkova ţena. Protoţe Zrzek nevydrţel ani na ţádné škole, kterou začal, i kdyţ byl velice chytrý, ţivil se od té doby lecčím. V zimě třeba jako vlekař na Petrových kamenech v Jeseníkách, kde se spřátelil s vedoucím všech tamních vlekŧ, dnes slavným ţokejem Josefem Váňou. V létě pak pravidelně prodával ve stánku buřty, nejčastěji na Vranovské přehradě. "Říkal, ţe je na něho moc revoluční i ROH (Revoluční odborové hnutí, jedna z reţimních organizací pozn. red.), takţe nikdy nebyl ani v něm," usmívá se Jiřina Thalerová a dodává, ţe i kdyţ Zrzkovi v šestnácti letech doktoři řekli, ţe se musí po prodělané revmatické horečce celý ţivot šetřit, on na to celý ţivot kašlal a ţil ostošest. "Vlastně mu závidím, protoţe i kdybych ţila do sta let, nikdy nemŧţu zaţít zlomek toho, co stihl mŧj muţ za padesát let svého ţivota," vypráví Jiřina Thalerová. Zrzek byl zkrátka všude a u všeho, hrál na kytaru, skládal skvělé verše... "Chtěli mu je i vydat, byly prý opravdu dobré, jenomţe on byl strašný bohém a všechno okamţitě poztrácel," vypráví Jiřina Thalerová, jak i doma kvŧli tomu pořád něco hledali. Peníze, doklady... Druhý takový se nenarodil Jedinečný vztah spolu měli uţ od prvního setkání roku 1984 v restauraci Praha, sídlící kdysi za Luţánkami na rohu dnešní Štefánikovy a Pionýrské ulice. "Domluvili jsme si schŧzku a on na ni nepřišel," směje se Zrzkova ţena, která mu to pak oplatila tak, ţe na další rande poslala místo sebe svou kamarádku. "Tos mně neměla dělat," řekl jí pak Zrzek a na osudový vztah, který skončil aţ jeho smrtí, bylo zaděláno. "Druhý takový člověk se totiţ asi nenarodil, měl ohromný náboj, velký šmrnc, i kdyţ mi samozřejmě taky občas lezl na nervy," podotýká Zrzkova paní, které všichni společní přátelé říkají Jiřinka. 72

73 Se Zrzkem i do jejího ţivota přišla přepestrá společnost jeho přátel, brněnských štatlařŧ, bohémŧ, Romŧ a nejrŧznějších vágusŧ. "Ale já jsem je měla ráda a oni mě, vţdyť se scházíme dodnes," podotýká Jiřina Thalerová. Zrzek měl v sobě ovšem i rozervanou ruskou duši své maminky, jednou za pŧl roku na něho přišla opilecká období, kdy s ním vŧbec nebylo lehké ţít. Zmizel třeba na týden, úplně všechno poztrácel a domŧ přišel doslova jenom v trenýrkách. "Takhle jednou přijel šalinou domŧ do Ţidenic, kde mě všichni znali, to uţ jsem se fakt styděla. Jenţe on mi to vysvětlil tak, ţe prostě usnul na lavičce a někdo mu všechno sebral," usmívá se při vzpomínkách Jiřina Thalerová. Vztah svého muţe k pozemským statkŧm osvětluje i historkou z prvního společného podnikání na Zelném trhu, kde prodávali na stánku cigarety. Přišli tam poprvé k velkým penězŧm, sto tisíc bylo tehdy opravdu hodně. Zrzek je svým trabantem převáţel do banky a nechal auto otevřené. Celou sumu samozřejmě někdo ukradl. Kdyţ z toho byla jeho ţena na mrtvici, Zrzek prý reagoval po svém. "Máš co jíst? Máš kde spát? Tak toho nech," prohlásil. Spí pod čtvrtým sloupem "On nebyl sice vŧbec rváč, sám se nepral, ale do pusy si samozřejmě neviděl. Co na srdci, to na jazyku," líčí Jiřinka Zrzkovy časté konflikty. Nevyhnula se mu ani střetnutí se zákonem, obvykle totiţ sprostě nadal policajtŧm. Zavřeli ho i do vazby, ze které ho pak vytáhla jeho maminka Naděţda. "Strašně rád taky mluvil rusky, se synem si v autě zpívali na plné pecky ruské písničky," vzpomíná Jiřina a dodává, ţe co se ţivobytí týče, o ně se Zrzek nakonec dokázal vţdycky postarat. "Říkal mi hraběnka von Tébich, protoţe jsem prodávala na Purkyňově v Brně koberce," vzpomíná na nejrŧznější slovní hříčky svého muţe a dodává, ţe by určitě stálo za to všechny je jednou sepsat. A chválí ho i proto, ţe jí vlastně nikdy nelhal. V roce 1986 se manţelŧm narodil syn. "Na svět přišel 26. prosince. Tehdy těsně po Vánocích odjel Zrzek na hory pracovat u šlepru, prohlásil totiţ, ţe ho k porodu stejně nepotřebuju. A vrátil se do Brna aţ na jaře," směje se Jiřina Thalerová, která se teprve o rok později za Zrzka provdala. Kdyţ měl syn jako dítě problémy s prŧduškami, odešla za Zrzkem do Jeseníkŧ pracovat jako pokojská na Kurzovní chatě. Takţe oba pak zaţili v roce 1987 na chatě Barborka oslavu prvního vítězství svého kamaráda Josefa Váni na Velké pardubické. S rozevlátým Zrzkem se ale jeho ţena moc nepotkávala ani na horách. Kdyţ totiţ dala na sáně korbu od kočárku a vyrazila za manţelem, ostatní vlekaři jí po cestě obvykle sdělovali: "Ani tam nechoď. Spí pod čtvrtým stoţárem." Jsem na Aljašce Po převratu pak Zrzek práce u vlekŧ nechal, protoţe se uţ přece jen na ni cítil starý. "Ani ty mladé holky uţ se na mě tak neusmívají," stěţoval si. A pak si na pátém nástupišti brněnského hlavního nádraţí pronajali se ţenou pověstný stánek s občerstvením. "To byla naše nejlepší léta, dopoledne tak od osmi do dvanácti jsem byla v práci a pak jsem mohla být se synem doma, protoţe muţ třeba ve dvě ráno vstával, aby jel na stánek, kam uţ od třetí chodili lidé z pošty na jedno. A odpoledne mne tam zase vystřídal," vypráví Jiřinka. Zrzek si v mezidobí prodělal i záchvat lásky k vojenské technice, kdy si s kamarády koupil několik gazíkŧ, dokonce i tank a polní kuchyni. "V té jsme jednou vařili guláš na oslavě narozenin jeho o čtyři roky starší sestry," vzpomíná Jiřinka Thalerová. Zrzek zemřel 23. září 2002 v nedoţitých jedenapadesáti letech. Po operaci nemocného srdce, při níţ dostal umělou chlopeň, ho doma v noci skolil infarkt. "Ráno jsem ho našla mrtvého. Dala jsem na stánek parte, ale nikdo mu nevěřil. Na pohřeb pak lidé přišli jako na další Zrzkŧv happening. Mysleli si, ţe uprostřed obřadu zkrátka odněkud vyleze," vzpomíná Zrzkova ţivotní druţka. Na parte dala Zrzkova maminka synovi, velkému milovníkovi hor i divočiny, napsat větu: "Jsem na Aljašce." Příloha č. 7 Zdroj: Brněnský deník Datum: Autor: Karel Altman 73

74 Dvě pivnice nad sebou se Zlatou Veverkou Ve zlaté době štamgastŧ brněnských hospod, to jest v oněch sto rocích od poloviny 19. století do pŧli následujícího věku, byl v moravské metropoli hostinský podnik doslova na kaţdém kroku. Na bulvárech nesměly chybět restauranty a velkokavárny, v uličkách starobylého města zase chodili místní štatlaři a jiní znalci do zapadlých, ale o to útulnějších pivnic a hospŧdek. Nikdo to zkrátka neměl do té své jediné příliš daleko, pokud ovšem nespojil pravidelnou návštěvu oblíbeného štamlokálu se zdravotní vycházkou. Kroky takového pivomila či ctitele jiného občerstvení pak směřovaly do vzdálenějších končin, třeba i do některého letoviska, v nichţ byla rovněţ slibná nabídka patřičných osvěţoven. Ale na Zelném trhu byla od druhé poloviny 19. století a ještě aţ do meziválečné doby přece jen jedna rarita. Na jiţní straně trţiště, v budově, která dodnes existuje, byla hned dvě zřídla dobrého pití nad sebou. V obou se pochopitelně čepovalo pivo z Měšťanského pivovaru v Plzni. Tím prvním zdrojem ušlechtilého moku byl solidní měšťanský hostinec U Tří korun. Nalézal se v přízemí domu a měl široký vjezd přímo z náměstí. V těch místech se ovšem Zelný trh uţ tehdy dosti příkře svaţoval, takţe opačný konec hostince byl uţ jako by prvním patrem. V prostoru pod ním tak vznikl prostor pro pohodlný vstup do dolejšího sklepa. Právě tam byl ve čtyřicátých letech 19. století zaloţen slavný Hannak's Bierkeller neboli Hannákŧv sklep, jak si ho počeštili naši předci. Jeho majitelé manţelé Hannakovi záhy přivedli svou sklepní pivnici ke značnému rozkvětu. Podzemní lokál byl velmi oblíben, získal mnoho stálých hostŧ a stal se pravou brněnskou atrakcí. Jedině tak vydrţel konkurenci zavedených Tří korun, v níţ spolehlivě obstál. Ajak se zdá, nejen obstál. Podrobnou historii vlastnických vztahŧ v rámci obou podnikŧ sice neznáme, ale jak je patrno z dokumentárních i reklamních fotografií, Hannakovi nakonec získali i hořejší krčmu. A tak se později na fasádě skvěl uţ jen veliký, poutavě vyvedený reklamní štít lákající všechny Brňany i přespolní do Hannakova sklepa. Menším písmem zde však byl uveden i bývalý hostinec U Tří korun, snad aby nějaký konzervativní štamgast hořejšího poschodí nepřišel zkrátka. Časem pak přibyla i rozlehlá zahrádka dokonce o dvou úrovních, zkrášlující a notně oţivující Zelný trh. Dodejme jen, ţe Hannákŧv sklep patřil zcela jednoznačně k nejranějším plzeňským pivnicím v moravské metropoli. A moţná v tomto ohledu drţel úplný primát. Škoda jen, ţe následující osvěţovny, rozvíjející v těchto místech dávnou krčemnou tradici, se jiţ pěnivého plzeňského moku příliš nedrţely. A přeci se docela nedávno objevila "na Zelňáku" pivnice zcela nová, která mŧţe slávu zdejších osvěţoven obnovit. Plzeňský sklep Zlatá veverka, kam se schází po schodech dolŧ a kde si ke skvělé plzni mŧţete dát třeba také proslulou místní specialitu, hovězí pupek geniálně připravovaný jako steak. Příloha č. 8 Zdroj: Mladá fronta Dnes Datum: Autor: Jana Soukupová Noc. Plné hospody, ale i filmový klub. Jen švestky bděly Tímto dílem končí seriál Brno před listopadem 1989 a nočnímu ţivotu v 70. a 80. letech není věnován náhodně. Ulice nejprofízlovanějšího města sice zely prázdnotou, ale hospody byly narvané. Tam se lidé cítili svobodní. 74

75 Ačkoliv se i v hospodách mohl člověk nadít, ţe s ním u stolu seděl agent či příslušník Státní bezpečnosti, lidé si to obvykle nepřipouštěli a po pár levných pivech se bavili o všem moţném zcela volně. Coţ si na jiných veřejných místech prakticky nedovolili. Rovnostářské brněnské paluše Jenţe Husákŧv reţim byl v tomto směru uţ poučený a v chlastu či soukromí ponechával lidem daleko větší volnost, neţ tomu bylo v 50. letech. Dá se naopak říct, ţe přioţralé soukromničení podporoval. Zvláště čtyřkám neboli hospodám nejniţší cenové skupiny se sice nejen v Brně postupně zkracovala provozní doba, ale aţ do zavíračky byly opravdu narvané. A pak se šlo obvykle k někomu ochotnému do bytu, kde se v pití pokračovalo. Nebo se přešlo na víno a tvrdý alkohol do některé z brněnských vináren či barŧ. Oblíbený byl sekt bar Venuše na Jakubské, Bzenda neboli Bzenecká vinárna na Solniční, Vavřinecká na rohu Starobrněnské a Mečové ulice i další. Svérázné bary jako Roxy, Bolero, Pavilon měly k prvorepublikové nádheře uţ hodně daleko, bývaly stejně ulepené jako tehdejší hospody, ale chodilo se do nich také. Všude nadto sedávaly u stejného stolu všechny moţné profese, úrovně intelektu, vzdělání i financí. Volnost, rovnost a bratrství poznaly tyhle obvykle těţce zakouřené prostory doslovně a v praxi. Vyhlášeným dostaveníčkem štatlařŧ byl roţek U Medvídka (na rohu dnešní Joštovy a České ulice, kde býval fotoateliér s vystavenými fotografiemi dítek s plyšovými medvídky, odtud název pozn. red.). Odtud obvykle korzovali dolŧ po Čáře, tedy po ulici České, kde se potkávali s dalšími štatlujícími skupinami. Ty se pak scházely ve svých domovských hospodách, například v Armě, Belvě, ve Smíchovské, U Formana, v Erice, U Čápa, Na Střelnici, na Bláhovce a jinde, vypisuje tehdejší pamětník Milan Šabik Šabata. Oblíbenou se stala i hospoda zvaná U Kunca na Smetanově ulici, členitá a strašlivě zahulená paluša s mnoha na sebe navazujícími místnŧstkami, přetékajícími popelníky a rázovitým personálem. A štamgasti do nich chodili opravdu denně. Pivo desítka stálo totiţ do roku 1984 jednotně 1,70 korun, dvanáctka 2,80, jen plzeň byla draţší. Pak se cena zvedla na 2,50 a u dvanáctky na čtyři koruny. Policie v akci. A filmák I kdyţ příslušníci Veřejné bezpečnosti chodili do hospod na povinné kontroly občanek většinou spíš ze sportu, neznamená to, ţe zvlášť proti dlouhovlasým máničkám neboli hárošŧm občas nezasáhli velice tvrdě. Tehdy frčely v okrajových čtvrtích rockové zábavy, třeba v Černovičkách nebo na Hvězdě v Bystrci, vzpomíná například Mirek zvaný Časťa. Po jedné takové zábavě někdy v zimě 1976 nebo 1977 se vraceli rozdovádění návštěvníci tramvají 10 na Českou. Velký počet rozdováděných a hlučných mániček řidič neunesl a rozhodl se je odvézt na policii na Veveří. Nejspíš tam dal i echo vysílačkou. Někde od Ţabin ignoroval zastávky a jel velkou rychlostí do centra. Já jsem šel zrovna z Eriky na horním konci Úvozu. Vtom jsme s kámošem uslyšeli hluk rychle jedoucí šaliny. Jak projíţděla kolem, rozevřely se zadní dveře a vyskočila vlasatá postava. Po kočičích hlavách dodrncala k nám, vstala bez úhony, oprášila se a řekla: Nazdar, kluci, jdem někam na škopek. A tak jsem se seznámil s Víťou Šárkem. Mezitím šalina dojela k čekajícím příslušníkŧm Veřejné bezpečnosti, kteří všechny podezřelé hospitalizovali na úřadovně, končí jednu z typických historek Časťa. Zároveň však zdŧrazňuje, ţe po večerech tehdejší batlesi, jak se také štatlařŧm říkalo, neseděli jen u piva. Chodili jsme i do takzvaného filmáku, tedy filmového klubu. Ten aţ do roku 1983 sídlil v kině Světozor v Ţidenicích. Pak byl přesunut do Jundrova do kina Svratka. Pamatuji si, jak hároši od Formana a této pivnici spřízněných paluší zabrali první dvě řady třeba na premiéře Tarkovského Stalkera. Nebo Andrej Rublev od stejného reţiséra byl taky beznadějně vyprodaný, vzpomíná Časťa. Filmák byl tehdy pro některé mladé lidi opravdovou duševní drogou. Ti viděli třeba i pět Bergmanových filmŧ za sebou při takzvaných víkendových seminářích. 75

76 SERIÁL Seriál Brno před listopadem 1989 končí Tímto dílem končí na stránkách brněnské a jihomoravské přílohy seriál Brno před listopadem Podoba města z té doby, nejrŧznější příhody, osobnosti i postavičky se pozvolna ztrácejí v zapomnění. Redaktorka MF DNES Jana Soukupová se snaţila všechny tyto momenty připomenout, oţivit a mladším ročníkŧm vysvětlit. Doufáme, ţe se to povedlo. Příloha č. 9 Zdroj: Mladá fronta Dnes Datum: Autor: Klára Kubíčková Publicistická mozaika Štatl za Husáka přiblíţí ţivot v normalizačním Brně Redaktorka brněnské MF DNES Jana Soukupová pokřtí ve čtvrtek večer svou novou knihu Štatl za Husáka. Vznikla na základě dlouhé série novinových článkŧ, které vycházely v letech 2011 a Soukupová je nyní upravila a doplnila o četné reakce samotných čtenářŧ. Křest bude ve čtvrtek v 19 hodin v Místogalerii Skleněné louky na Kounicově 23 v Brně. Dílo, které popisuje ţivot v Brně mezi lety 1970 a 1989, vydává nakladatelství Druhé město. Moravská metropole byla v dané době profízlovaná skrz naskrz, ale plná umělcŧ a vnitřně svobodných lidí. Soukupová vytvořila cennou mozaiku, jeţ z odstupu vytváří literárně silný, věrný, byť dávno zemřelý portrét města. Brněnští štatlaři pařili, vyznávali big beat i tramping, milovali Divadlo na provázku, chodili do Venuše nebo do Rozmarýnu, psali a četli poezii, někteří byli součástí drogové scény a jiní organizovali divoké burzy desek, Brno má z té doby i své sebevrahy. Kaţdý díl novinového seriálu se věnoval některému z těchto fenoménŧ a kaţdý vzbudil ohlas u čtenářŧ. Ozvali se nejenom ti, kteří zŧstali Brnu věrní, ale i emigranti z Austrálie, Ameriky či Nového Zélandu. A spolu s autorkou vzpomínali, upřesňovali, na sociálních sítích se propojovali a posílali si dotazy a zkušenosti. A také fotky, těch je právě vydávaná kniha plná. Není v nich jen nostalgie jako ve fotkách o padesát let starších, ale i (pa)chuť dokumentární nemilosrdnosti - s čím jsme se spokojili, co jsme tiše strpěli nebo dokázali rozmetat jen příliš pomalu a váhavě. Na facebookovém profilu Brněnských štatlařŧ píše Ivan Veslař o přelomu šedesátých a sedmdesátých let: "Je to neskutečně dávno, moje poslední zaměstnání bylo automechanik v pivovarské garáţi na Úvoze, potom jsem emigroval. Co dnes musí znít jako pohádka, je, ţe Starobrno nám zaměstnancŧm prodávalo ošpuntované desítky za sedmdesát halířŧ. V tom osmašedesátým roce jsme pivovar na pár dní zavřeli, aby nám ho Rusáci nevypili. Úvoz byl právě po rekonstrukci nového asfaltového povrchu, který samozřejmě projíţdějící tanky zničily." Ne kaţdý odešel. Většina tu zŧstala. Kniha Štatl za Husáka je neoslavuje, spíš s notnou dávkou pochopení, ale bez rŧţových brýlí popisuje dvě desetiletí sevřeného ţivota, z něhoţ byl kaţdý den revizí významu slova svoboda. Navíc mŧţe rezonovat i u generace, která Husákovu éru nezaţila. Podle fotografií a popisŧ míst a s nimi spojených událostí je najednou jaksi jednodušší si tu "pakárnu" představit ve městě, kde je člověk doma, ve svých kulisách, mimo praţské reálie, jeţ se k záznamŧm o totalitní době obvykle váţou. Další plus: doslov Libora Vykoupila, který naráţí i na to, s čím se nutně musela potýkat i autorka, tedy na splynutí historika (či nezávislého novináře) a svědka, pamětníka, aktéra. 76

77 Příloha č. 10 Zdroj: Aha! Datum: Autor: Libuše Čiţmárová, Stanislava Kloferová, Milena Šipková Víte, jaká jsou v Česku nářečí Gómete hantýrovat po cajzlovsku? Jiný kraj, jiný mrav a stejně tak i jiný jazyk. Nemluvíme o cestách do zahraničí. Kdyţ by chtěl třeba Moravan v Praze ţufánek (naběračku), obvykle se setká jen s vyděšeným výrazem a otázkou: Coţe? Jeden stát, ale desítky rŧzných odnoţí jazyka. Víte, kde se jak mluví? Nářečí vymírá Rozdíly mezi nářečími se stírají. Je to i kvŧli rozhlasu a televizi, které šíří spisovnou češtinu. Přesto je dobré uchovat si něco málo z regionu, odkud pocházíme, protoţe některá slovíčka za zapamatování stojí. Brněnský hantec Hantec varianta češtiny, která se v hovorové mluvě pouţívá v Brně. Vznikl kombinací hanáckého nářečí s němčinou. A kdyţ Brňan znalý hantecu spustí, obvykle mu nerozumí nikdo jiný. Ačkoli slova jako šalina (tramvaj), šméčko (podraz) nebo špica (výborný) uţ zakotvily v mluvě skoro celého Česka, stále je hantec jazykem pro většinu národa tajemným. Příklady brněnského hantecu Balit kramle utéct Betla postel Cancat hloupě mluvit Čumkarta pohlednice Je to v kakáču je to pryč Štatlař městský flákač Ze Slovácka Ţufánek patři do polévky, skřidélka na hrnec a roba do postele, řekne chlap ze Slovácka, kterého potkáte v plkavicách, korduli a baranici. (Naběračka patří do polévky, poklička na hrnec a ţena do postele, řekne muţ ze Slovácka, kterého potkáte v krojových kalhotách, vestě a čepici.) Šŧstat turkyň sa moţe beztrestně enom na Slovácku. Nejde o souloţení či obcování s Turkyní, ale čištění klasŧ kukuřice.z Valašska Daj pozór, ať to néni uviré. (Dej pozor, ať to není křivé.) Toţ poloţíme to mítvavo. (Tak poloţíme to cik cak.) Řeč při pokládání parket Podaj strýčkovi legátku! (Podej pánovi ţidli.) Pošťaj mně křiváka (Pŧjč mi křivák nŧţ.) Slezské nářečí Slezské nářečí vzniklo spojením polštiny, češtiny a němčiny. Stejně jako u hantecu i toto člověka neznalého spíše vyděsí. Slezská slovíčka ala blbec ancajgovać udat někoho bagańcze pracovní obuv bajtle malé děti fachman odborník feler chyba machrować chválit se mewa racek obibok budiţkničemu Příloha č. 11 Zdroj: Mladá fronta Dnes Datum: Autor: Jana Soukupová Na prýglu jsme prvně plavali, opili se i milovali Brněnské moře neboli Kníničská přehrada, přejmenovaná v roce 1959 na Brněnskou, byla za normalizace jednou z mála rekreačních moţností Brňanŧ. Neřekli jí obvykle jinak neţ prýgl. Vyhópne ráno borec z betle, hodí čučku z vokna, zgómne, ţe zoncna rumpluje, tak hlásí hakl krén... V nejznámější povídce "hantecového" barda Franty Kocourka Jak zkalil Ţanek Husa v Pakostnici se sice borec za horkého dne vykašle na práci, aby přes Oltec neboli Staré Brno dorazil ke koupání 77

78 a slunění na Rivec čili Riviéru v brněnských Pisárkách, ale mnohem pravděpodobněji by za oněch normalizačních časŧ "doklapal" aţ na prýglneboli Brněnskou přehradu. Co bylo na přehradě poprvé Prýgl byl totiţ zvláště v minulosti velkou zasvěcovací destinací Brňanŧ. Kolik se jich tu učilo plavat, v zimě bruslit, pít první pivo z papírového voskovaného kelímku u kteréhokoliv ze zdejších stánkŧ. Kolik se jich tu na sluníčku taky totálně oţralo. Případně sbalilo partnera a zakusilo první lásku na trávě. A ţe tam bývaly i za všedních dopolední pořádně obsypané břehy. Nejen u přístaviště, na Rakovci, Kozí horce či Sokoláku neboli Sokecu, ale i dál směrem ke hradu Veveří. Včetně jedné z tehdy mála nudistických pláţí na travnatém břehu prýglu kus od hospody U Šuláka. "V těsné blízkosti pláţe leţí zastávka lodní dopravy, takţe cestující na lodích mají bezplatnou show," kritizoval jeden z návštěvníkŧ umístění pláţe pro milovníky nudismu. Zmínil i fakt, ţe tudy rádi procházeli na vedlejší "oblečenou" pláţ takzvaní "textiláci", kteří se sami nesvlékali a jenom šmírovali. Bodejť ne, v tehdejší prudérní době, která otevřenou erotiku, natoţ porno oficiálně neuznávala. "U Šuláka jsem jako malá, asi sedmiletá holka poprvé viděla dvě baby v tangách a mám z toho záţitek dodnes," líčí jedna z tehdejších návštěvnic a dodává, ţe ti chlapi, kteří tam tehdy byli, určitě taky. "Dovedu si představit, co to s nimi muselo začátkem osmdesátých let dělat. V televizi běţelo maximálně Televarieté, a teď, jak tak na těch prouhovaných ţidličkách pili pivo, mohli čučet na dva pěkné vystrčené zadečky, protoţe ty kočky si to objednávání u okýnka doslova uţívaly, to jsem poznala i v tom svém holčičím věku," usmívá se pamětnice. Prýgl od Franty Kocourka? Mimochodem i slovo prýgl souvisí s uţ zmíněným zdejším pravidelným návštěvníkem, silákem a všeumělcem Frantou Kocourkem. Jednak tu, zvlášť u bufetu na Sokecu, rád popíjel pivo s herci rodícího se Divadla na provázku i s retardovaným "rokenrolovým zpěvákem" Rudym Kovandou, který si svŧj škopek s oblibou stavěl na obrovský nahý teřich. Ale hlavně se traduje, ţe i brněnské označení přehrady je nejspíš jeho dílem. Vídeňské slovo "prügl" pro hŧl, klacek či obušek se v tom smyslu pouţívalo v brněnském hantecu uţ dávno. Řeklo-li se "dostat prýgl", znamenalo to být zmlácen a "neval na mě takový prýgly" značilo přeneseně nesmysly. V 60. letech 20. století se ale Brněnské přehradě říkalo ještě "přehec". "Jenţe pak přišel Franta Kocourek, naprosto němčinou nepolíbený, kterému se slovo přehec nelíbilo a zaměnil je slovem prýgl, takţe si tento hantecový výraz přetvořil k obrazu svému," tvrdí pamětník Ladislav Plch na webu prigl. cz. Dokazuje to prý i Kocourkova píseň: "Hodím čučku na prýgl, zarygluju na rygl, hóknu na svó Mařeno, oplodním retko s mařenó, jupí!" Zpěv a tanec na břehu i vodě Co se brněnské kultury týče, na samostatnou kapitolu by vydala historie trampských, country a folkových skupin, které se scházely hlavně v hospodě U Šuláka, ale i na dalších místech kolem přehrady. Nebo lodní doprava, kdy se hojně obsazená plavidla na elektrický pohon patřičně "socialisticky" jmenovala třeba Moskva, Mír, Kyjev, Pionýr či Úderník. Na nich probíhaly také pověstné "plovoucí" diskotéky taneční školy Starlet, které skončily po protestech rodičŧ nezletilých účastníkŧ kurzŧ. Prý se tu mládeţ nekontrolovaně opíjela přineseným pitivem a občas letěla i přes palubu. Sirka, Hamlet a ti druzí Nejviditelnější vylepšení břehŧ prýglu přinesl ale malý kulturní zázrak těch let. První ročník takzvaného Brněnského plenéru jako tehdy jediné "pravidelné", se dřevem pracující sochařské sympozium s mezinárodní účastí se odehrál v roce Aţ do převratu šlo však i přes snahy organizátorŧ o jediný ročník. Další následovaly v 90. letech. Normalizační ročník byl ovšem podle vzpomínek účastníkŧ nejvelkolepější. "Zúčastnilo se jej devět absolventŧ praţské Akademie výtvarných umění a sedm neprofesionálních výtvarníkŧ. Na přelomu května a června 1983 uspořádali v Kříţové chodbě Nové radnice v Brně výstavu mladých malířŧ, sochařŧ a architektŧ," vzpomíná kurátorka a tehdejší hlavní organizátorka Plenéru Jitka Vitásková. Z pokácených stromŧ brněnských parkŧ vznikly slavné "přehradní" sochy, například Sirka Miroslava Vochty, Vzpomínka na Lennona Vladimíra Matouška, dřevěné letadýlko Vítězslava Odstrčila, Hamlet Laca Garaje a ještě třináct dalších. 78

79 Příloha č. 12 Zdroj: Právo Datum: Autor: Miroslav Homola Stuttgart a Dallas dorazily k brněnskému moři Celé čtyři dny s přestávkami putovaly po silnici dvě lodě, které ve čtvrtek v poledne dorazily ke břehŧm "brněnského moře" tedy nebo také jak se říká hantecem prýglu. Lodě úctyhodné velikosti určené pro přepravu osob na brněnské přehradě dostanou pojmenování po městech v Německu a USA Stuttgart a Dallas. Rozšíří tak flotilu starších a podstatně menších plavidel Vídeň, Lipsko a Utrecht. Lodě se vydaly na cestu do Brna z obce Hlavečník v pardubickém kraji v pondělí ráno a jejich trasa po souši byla dlouhá 200 kilometrŧ. Náklad je vysoký šest metrŧ. Kaţdá z lodí je 25 metrŧ dlouhá, šířka trupu je 6,22 metru a hmotnost nadměrného nákladu, který se pohyboval maximální rychlostí 15 kilometrŧ v hodině, je 58 tun. "Lodě se nyní dovybaví, natřou, pokřtí a po zkušebních plavbách svezou první řádné pasaţéry při zahájení plavební sezóny 14. dubna roku Kaţdá z nových lodí uveze aţ 200 cestujících," uvedla mluvčí Dopravního podniku města Brna, který lodní dopravu provozuje jako součást městské hromadné dopravy. V Brně jsou lodě na přehradě hojně vyuţívány nejen pro školní výlety či jako turistická rarita, ale k běţné přepravě je pouţívají i mnozí chataři, kteří na březích údolní nádrţe bydlí. Letos lodě přepravily pasaţérŧ. Brněnská lodní flotila patří k evropským raritám. Příloha č. 13 Zdroj: Mladá fronta Dnes Datum: Autor: David Hainall Krásný výlet na dohled Brna. Okruh kolem Priglu plný barev Brněnská přehrada, v hantecu zvaná Prigl, patří k turisticky hojně navštěvovaným místŧm s ohromným potenciálem. Pojďme si ji obejít dokola a poznejme její neodolatelný pŧvab, čeká nás příjemných dvacet kilometrŧ. Brněnská přehrada, přezdívaná Prigl, je vodním dílem na řece Svratce, přehrazené na 56. kilometru. V současné době uţ není primární zásobárnou pitné vody pro město Brno, ale slouţí hlavně k rekreaci a jako zdroj pro výrobu elektrické energie. Přehradní nádrţ měří téměř 10 kilometrŧ a zatopená plocha dosahuje rozlohy 259 hektarŧ. Zdejší hydroelektrárna vyuţívá jedné Kaplanovy turbíny s výkonem 2,88 MW. Výlet 'pod křídly' hradu Veveří Asi 12 kilometrŧ severozápadně od centra Brna se na skalnatém ostrohu vypíná majestátní hrad Veveří. Jeden z nejrozsáhlejších a největších hradních areálŧ nejen na Moravě, ale i v Čechách je vyhledávaným turistickým lákadlem celé oblasti. I pro mě bude hrad, podle pověsti zaloţený uţ v roce 1059, výchozím bodem při celodenním putování kolem přehrady. 79

80 Hrad má bohatou a velmi pohnutou historii prolnutou řadou pověstí a legend. Opakovaně ho navštívil například britský ministr obchodu Winston Churchill, který zde s manţelkou Clementine strávil část svatební cesty po Evropě. Od první poloviny 18. století se traduje pověst, podle níţ by hrad Veveří mohl být jedním z mnoha míst, kde by se mohl ukrývat poklad dvanácti stříbrných soch apoštolŧ, pŧvodně pocházejících z kořisti Břetislava I. z taţení do Polska. Sochy dosud nebyly objevené a tak zŧstávají jen nezodpovězené otázky a romantická představa pokladu nedozírné hodnoty. Kolem přehrady za pár hodin Hrad nechávám za zády. V brzkém ránu je docela chladno a trávu a nízké keře pokrývá povlak jinovatky, mrznou mi ruce a čekám na první paprsky slunce. Přede mnou je první a zároveň i nejnudnější úsek cesty. Skoro 6,5 kilometru po asfaltové, poměrně frekventované silnici do Rakovce. Po cestě je moţné několikrát odbočit vlevo do lesa a podívat se z některé z vyhlídek na přehradu, a pak se zase vrátit na silnici. Je dávno po sezoně, a tak potkávám jen rybáře. Kempy jsou zazimované a stejně jako hospody v této části jinak rušné přehrady zavřené. Uţ se těším do Rakovce, kde konečně přichází zprava červená turistická značka. Asfaltu se sice nezbavím, ale alespoň uţ nepŧjdu po frekventované silnici. Jihovýchodní část Brněnské přehrady patří k jejím nejcivilizovanějším a turisty nejnavštěvovanějším pasáţím. Najdete zde restaurace, kiosky s občerstvením, hotely a potkáte tu dost lidí. Snídám v prvním kiosku po cestě, rychlé dva párky v rohlíku a teplý čaj. Od vody jsou na dálku slyšet hlasy a mezi velkými bójemi se tísní asi dvacet lodí. Pak se ozve hvizd píšťalky a srocení lodí vyráţí na cestu s cílem zvládnout bójemi vytyčenou trať v co moţná nejkratším čase. Následujících přibliţně 4,5 kilometru k lávce před Junáckou loukou je mnohem zajímavějších i příjemnějších. Skoro dvě třetiny této vzdálenosti sice šlapu do asfaltové cyklostezce, ale k vodě je to mnohem blíţ a i výhledy jsou příjemnější. Potkávám nespočet běţcŧ a cyklistŧ. Také rodin s malými dětmi přibylo. Pravidelné lodní linky, které po přehradě v tomto roce jezdily od do podle pravidelného jízdního řádu zastávky Bystrc přístav do zastávky Veverské Bitýšky přístaviště, zastavují mimo jiné i na zastávce Cyklistická. Kousek za touto zastávkou končí asfalt a začíná zpevněná, široká, popadanými barevnými listy zasypaná cesta. Cyklistŧ je stále dost. Občas musím při focení z cesty rychle odstranit stativ, abych nepřišel o techniku. Z nádherných barev podzimu přechází zrak a chŧze je hned veselejší. Nedaleko lávky přes přehradu cesta stoupá po nově upravené stezce po skalkách, aby později klesla pohodlně k jiţ zmíněnému mostu pro pěší a cyklisty, klenoucím se vysoko nad vodní hladinou. Tato dominanta, dlouhá 100 metrŧ, byla do zdejší krajiny zasazena v roce Je to v pořadí uţ třetí most na tomto místě. Ještě dlouho před stavbou přehrady zde stával dřevěný most, který byl při stavbě přehrady strţen a nahradil ho betonový. Ten byl ale zničený v roce 1945, kdy ho ustupující německá armáda podminovala a vyhodila do vzduchu. Mám za sebou asi 14 kilometrŧ chŧze a také první a zároveň poslední moţnost si okruh zkrátit a vrátit se přes most k hradu Veveří. Byla by to ale škoda. Poslední část po ţluté turistické značce přes Junáckou louku a Zouvalku do Veverské Bítýšky se povaţuje za nejkrásnější. Je pravděpodobné, ţe obec Veverská Bítýška vznikla aţ po zaloţení hradu. První písemná zmínka o ní pochází z roku z roku Nejstarším písemným dokladem je listina vydaná králem Ludvíkem v roce 1521, která umoţňovala pořádání trhŧ. Obec mohla do roku 1727 vykonávat dokonce i právo hrdelní. V obci byly postupně v provozu tři mlýny i svého času jediná výrobna střelného prachu na Moravě. 80

81 Na okraji Veverské Bítýšky se napojuji na červenou značku a přes chatovou osadu Mečkov se vracím po opět velmi příjemné cestě pod hrad Veveří. V nohách mám něco přes 20 kilometrŧ chŧze v nádherném a chladném podzimním počasí, v krajině plné barev a jiskřivého podzimního vzduchu. Tento pŧvabný kout kousek za přelidněným Brnem opravdu stojí za návštěvu. Příloha č. 14 Zdroj: Metro Datum: Autor: Neznámý Šalinou se v Brně bude jezdit za víc V Brně od ledna zdraţí městská hromadná doprava. Cena roční jízdenky vzroste ze 4430 na 4750 korun, coţ je stejná suma, kterou platí cestující v Praze. Podraţí i další druhy kuponŧ a jízdenek. Základní jízdné se zvedne z 18 na 20 korun a hodinový lístek z 22 na 25 korun. Vyplývá to z informací brněnského dopravního podniku. Hromadná doprava se v Brně zdraţovala naposledy před téměř třemi lety, a to zhruba o pětinu. Dŧvodem zdraţení je zejména inflační rŧst. "Zvýšily se ceny vstupŧ, energií, pohonných hmot. Hlavním dŧvodem zdraţení je ale změna daně z přidané hodnoty z 10 na 14 procent," uvedl vedoucí tarifního odboru brněnského dopravního podniku Vít Prýgl. Za kolik od ledna - Jednorázová patnáctiminutová jízdenka bude stát 20 Kč. - Jednorázová jízdenka platná 60 minut vyjde na 25 korun. - Předplatní měsíční jízdné bude 550 korun. - Předplatní čtvrtletní kupon bude za 1370 Kč. - Roční předplatní kupon vyjde na 4750 korun. Příloha č. 15 Zdroj: Blesk Datum: Autor: Ondřej Poţár MHD v Brně od ledna podraţí Svezení v brněnské tramvaji či trolejbusu se od 1. ledna prodraţí. Dopravní podnik města Brna (DPMB) totiţ po zhruba třech letech zvyšuje ceny jízdného. Hodinový jednorázový lístek tak zdraţí z 22 na 25 korun, měsíční předplatní jízdenka pak o 20 korun, takţe místo 530 přijde na 550 korun. Tarify brněnské MHD se naposledy měnily v prosinci 2008 a v dubnu Nyní podle šéfa tarifního odboru DPMB Víta Prýgla stoupají ceny hlavně kvŧli zvýšení DPH z 10 na 14 procent a kvŧli draţším energiím a pohonným hmotám. 81

82 "Ta čtyři procenta, co vybereme navíc, stejně pŧjdou do státní kasy. Chceme proto, aby se změna co nejméně dotkla zákazníkŧ s předplatními jízdenkami," uvedl Prýgl. Podle něj se ruší desetiminutový lístek za 14 korun, který byl aţ dosud brněnským unikátem. "A velký zájem asi bude o novou roční přenosnou jízdenku pro firmy a rodiny za 6100 korun," upřesnil vedoucí tarifního odboru. Předplatní jízdenky sice podle Prýgla podraţí, ovšem kdo si třeba 31. prosince koupí roční kupon na dvě zóny, ušetří 320 korun, protoţe ho pořídí ještě za starou cenu 4430 korun. "Rozhodující je totiţ začátek platnosti jízdenky, tedy ," vysvětlil. Dopravní podnik v Brně denně přepraví asi milion cestujících a na trţbách letos vydělá zhruba miliardu korun. "Příští rok pořídíme čtyři nové tramvaje za sto milionŧ a sedm trolejbusŧ za 70 milionŧ. A od června chystáme zavedení SMS jízdenek," slibuje generální ředitel DPMB Miloš Havránek Foto: Za jízdu šalinou si Brňáci od ledna připlatí. Příloha č. 16 Zdroj: Mladá fronta Dnes Datum: Autor: Dalibor Maňas, Pavel Tesař Hostem on-line idnes.cz bude Vít Prýgl z Dopravního podniku Brno Dopravní podnik Brno představil novinky v jízdních řádech městské dopravy, které začnou platit jiţ tuto neděli. S tím souvisí i zdraţení jízdného, které startuje od 1. ledna příštího roku. Za hromadnou dopravu lidé v Brně zaplatí stejně jako Praţané. O změnách tarifu mŧţete debatovat s vedoucím tarifního odboru Dopravního podniku v Brně Vítem Prýglem. Ten bude odpovídat na dotazy čtenářŧ idnes.cz on-line. Brňané od ledna 2012 zaplatí za hromadnou dopravu tolik jako Praţané. Za jízdu šalinou nebo "busem" si od příštího roku připlatí: za hodinový lístek zaplatí o 3 koruny více, měsíční kupon pak podraţí o dvacet korun. Zdraţení Dopravní podnik vysvětluje především zvýšením daně z přidané hodnoty. "Zdraţení vyplynulo se zvyšujících se nákladŧ. Ceny za energie i pohonné hmoty rostou i my musíme reagovat. Navíc vláda plánuje zvýšit DPH," naznačil uţ v říjnu šéf Dopravního podniku města Brna Miloš Havránek. Cestující si tak musí příští rok připlatit jak za jednorázové, tak za předplatní jízdenky. "Ceny zvyšujeme přibliţně po třech letech. Při jejich přesném určení jsme přihlíţeli k tomu, aby se v menší míře dotkly občanŧ Brna, kteří vyuţívají časové jízdenky," vysvětlil Vít Prýgl. Zatímco jednorázové jízdenky podraţí o víc neţ deset procent, nárŧst cen u měsíčních, čtvrtletních a ročních "šalinkaret" se pohybuje mezi 3,5 a 7,5 procenty. "Například měsíční jízdenky pro Brno budou nyní stát stejně jako v Praze a v Ostravě, čtvrtletní doklady vyjdou v Brně dokonce levněji," upozornil Prýgl, který se tarifní problematikou v brněnské městské hromadné dopravě zabývá uţ víc neţ deset let. Nový tarif platí pro celý Integrovaný dopravní systém Jihomoravského kraje. 82

83 Příloha č. 17 Zdroj: TOPZINE.cz Datum: Autor: Kamila Hamalčíková Silvestr a Nový rok v Brně: Hoďte voko do divadla nebo do klubu Vypněte idiotbox a vyraţte do ulic. Mŧţete jít hópat na silvestrovské párty do baru nebo hodit sicnu do divadla. Řachy a šupy uslyšíte na Silvestra a na Nový rok aji od profíkŧ, co dělajó ohňostroje. Pro ty, kdo nerozuměli, ještě jednou a podrobněji. Silvestr v Brně mŧţete strávit v jednom z mnoha klubŧ, které pořádají speciální silvestrovský program. V klubu 7.nebe vás čeká noc ve stylu diskoték na Ibize. V Multikulturním centru Stadec se odehraje noc v maskách v neobvyklém duchu, protoţe organizátoři celou akci pojmenovali Perverse New Year Carneval.V Metro Music Baru zase oţije Elvis Presley a do Staré Pekárny dorazí Rolling Stones revival Band. Poslední den v roce nezŧstanou zavřená ani brněnská divadla. Městské divadlo Brno začne večer v 18:00 představením Zkrocení zlé ţeny a později bude celý večer v divadle pokračovat aţ do rána za doprovodu orchestru i oldies diskotéky. Stejně jako minulý rok dostane dominanta náměstí Svobody, brněnský orloj, ochrannou pláštěnku, aby bouřlivé silvestrovské oslavy neponičily toto umělecké dílo. Proto na přelomu nového a starého roku nebude ukazovat moderní orloj čas. Ovšem většina Brňanŧ i návštěvníkŧ Brna nikdy nepochopila záměr architekta, který hodiny navrhoval, a málokdo dokáţe z orloje rozpoznat přesný čas. Město si připravilo bohatý program hlavně na 1. ledna :00 Novoroční jízda cyklistŧ Brnem (start z nám. Svobody) 11:00 Novoroční troubení z věţe 14:00 zvýhodněné vstupné do brněnského podzemí pod Zelným trhem na výstavu Beatlemánie do Hvězdárny a planetária Brno na výstavu o G.J.Mendelovi v Mendelově muzeu 14:00 Novoroční prohlídka baziliky Nanebevzetí Panny Marie 16:00 Novoroční bohosluţba v bazilice 18:00 Novoroční ohňostroj s hudbou nad Špilberkem "Mendelova zahrada objevŧ" Ohňostroj je pořádán skupinou Teatrum Pyroboli, která se tradičně účastní přehlídky ohňostrojŧ Ignis Brunensis. 20:00 Novoroční koncert filharmonie Brno v Janáčkově divadle Takţe nic nekómejte a na konci roku hoďte stopku v Brně. Před návštěvou moravské metropole se mŧţete přiučit jazyku domorodého kmene, tedy brněnskému slangu čili hantecu, třeba zde. Příloha č. 18 Zdroj: Brněnský deník Datum:

84 Autor: Rostislav Tesař Páteční večer v Brně? To je úplně jiné kafe Jó, páteční večer, to je úplně jiné kafe, neţ kdyţ končí neděle. Dva volné dny před sebou, krásné plány na odpočinek. Na brněnských zatím neodsunutých nádraţích se to hemţí studenty, kteří se s bágly na zádech chystají na očekávaný návrat domŧ. Party čundrákŧ v maskáčích a s kytarami přes rameno vesele pokřikují a jedou do svých osad někde u Ketkovic, nebo za Tišnovem. Rodinky s dětmi a psy sedají do aut a míří na chaty či chalupy, aby proţili další pracovní dva dny, protoţe my jsme národ pracovitý. Konec víkendu je stejně hektický, ale smutný. Hemţení lidí je podobné, ve vzduchu ale cítíte jinou atmosféru. Všichni se vracejí zpátky do Brna. Studenti do školy, ti starší do zaměstnání. Z nádraţí se jede na internáty nebo koleje, rodiny z aut před svými domy na sídlištích vytahují bedničky s jablky, igelitku s bramborami, smrkové větvičky na adventní věnec a někdy i spící, unavené malé děti. Trampové, kteří proţili asi nejsvobodnější čas ze všech, dopíjejí poslední škopek, kouří cigaretu a jsou také jaksi ztišení z přemíry zdravého kyslíku z našich lesŧ a předtuchy pondělních pracovních povinností. "Nebreč, za téden jedem zas," zaslechl jsem jednoho z nich, vousatého drsňáka. "Co blbneš, já su klidné, jen mě pálijó voči z kóřu," zazněla rychlá odpověď a borci se jako na povel rozešli kaţdý do té své šaliny... A v pondělí zase začíná v Brně nový pracovní týden Příloha č. 19 Zdroj: Ceskapozice.cz Datum: Autor: Čestmír Klos Odsun brněnského nádraţí: Primátore, kam s tó roló? Přístup k evropským penězŧm na výstavbu brněnského nádraţí je zmařen, vlastní rozpočet je bez koruny. Brno má problém. Jeho ţelezniční síť je uţ natolik "zpuchřelá", ţe si vyţaduje okamţitou rekonstrukci, počínaje hlavním nádraţím. Brněnská politická reprezentace se zhlédla v historickém konceptu nádraţí přesunutého o několik set metrŧ k jihu. Projekt ovšem za šest let nedokázal získat ani územní rozhodnutí. A protoţe by se musel stavět od prvního praţce po poslední návěstidlo "na zelené louce" jedním tahem, byl by skokově drahý natolik, ţe by zruinoval státní pokladnu. Čím dál ţivěji se v rŧzných návrzích prosazuje konkurenční projekt nádraţí v centru, který by jako radikální přestavba pŧvodního nádraţí mohl vznikat za provozu, v delším čase a s podstatně niţšími náklady. Prosazují ho entuziasté z řad architektŧ a koalice Nádraţí v centru. Začít stavět se však nemŧţe ţádná z obou variant. Té první schází územní povolení a naděje sehnat peníze, té druhé brání územní plány města i kraje, jejichţ změna záleţí na politicích. Ti se ovšem vidí v protichŧdné variantě. Bezvýchodná situace, o to víc, ţe se bude muset obratem rozetnout. Dlouhá cesta od nuly k nulepřípad brněnské "roly", řečeno hantecem, ukazuje, jak se zlobbovaní úředníci v právním státě přestávají vyplácet. V zájmu urychlení schvalovacího procesu dělají procesní chyby, na nichţ soud posléze řízení zastaví a pošle ho na začátek. To se stalo územnímu řízení na brněnské "nádraţí v přesunuté poloze" uţ podruhé. 84

85 Uţ vydané územní rozhodnutí poprvé zrušil v prosinci 2008 jihomoravský krajský soud pro nezákonnost. Minulý týden po několika schvalovacích a soudních přemetech, v nichţ účinkoval krajský úřad v Brně, ministerstvo ţivotního prostředí, městský soud v Praze, nejvyšší správní soud a stavební úřad Brno-střed, dospělo řízení znovu do výchozího bodu. Zatím poslední úkon učinil 29. listopadu brněnský magistrát, který zrušil územní rozhodnutí vydané stavebním úřadem Brno-střed. To byl klíčový krok pro další osud projektu na přesun nádraţí asi o 800 metrŧ na jih, tedy dál od centra. Návrat na úplný začátek, za nějţ uţ couvnout nelze. Nicméně další právní úkony jedou setrvačností dál. Čeká se na výrok praţského městského soudu, jemuţ se na základě kasační stíţnosti Dětí Země vrátil rozsudek z nejvyššího správního soudu ve sporu Děti Země versus ministerstvo ţivotního prostředí. Jde v něm o procesní chybu, kterou při kvapném schvalování odsunu zpŧsobil úředník na jihomoravském krajském úřadě. Protoţe první ţádost o územní rozhodnutí nutné k odsunu nádraţí podala Správa ţelezniční a dopravní cesty uţ 9. prosince 2005, jsme na prahu šestého výročí schvalovacího řízení na cestě od nuly do nuly. Pumpnout Evropu se uţ nepodaří. Není uţ síly, která by dokázala projekt odsunutí nádraţí připravit tak, aby investoři mohli poţádat o vybájený evropský grant sedmi či osmi miliard korun ze současného operačního programu doprava. Podmínkou ţádosti je platné územní rozhodnutí, které neexistuje, a realizace stavby do konce zúčtovacího období na přelomu let 2012/2013, coţ není splnitelné. Na kofinancování projektu, hrazeného z evropských fondŧ, by taky byly potřeba české miliardy korun. A ty nejsou. Poslední zveřejněná časová rozvaha Státního fondu dopravní infrastruktury počítá s tím, ţe výstavba první části osobního nádraţí a modernizace prŧjezdu Brnem proběhne v letech 2015 aţ V té době uţ bude vyhlášen nový systém evropských strukturálních fondŧ, u něhoţ lze předpokládat mnohem menší štědrost a orientaci spíš na nové členské země EU na východ od nás. Předpoklad, ţe EU v Česku podpoří velkou dopravní stavbu, kterou lze nahradit levnější variantou, má malou šanci. Tím spíš, je-li Evropské komisi známo, ţe tento projekt nemá širokou podporu občanŧ. Nádraţí, nebo pomník? Brněnská politická elita, od ČSSD, přes KSČM a většinu lidovcŧ aţ po ODS, by si za evropské peníze ráda postavila pomník. Přitom technologická inovace by se podle některých znalcŧ na novém místě prováděla hŧř neţ v pŧvodní poloze nádraţí. Občanským aktivitám, sdruţeným do koalice Nádraţí v centru, pro změnu chybí politická strana, jeţ by se za ně brala. O tuto roli by sice stála Strana zelených, její představitelé však v minulém volebním období prohráli velikou dŧvěru lidí právě nestálostí postoje k otázce nádraţí. Jen TOP 09 se ve vztahu k odsunu-neodsunu dosud nevybarvila. Bude ona tou silou, která do plachet chytí nový vítr? Na luxus zbytečně nákladného a v mnoha ohledech sporného nového nádraţí stát nemá a rozumná Evropa na něj nedá. Evropskou komisi budou jistě zajímat i občanské postoje. Ve starším referendu (v roce 2004) smetla idea nádraţí v centru variantu jeho odsunu osmdesátiprocentní většinou, jenţe tento výsledek nikdo nebral v úvahu, protoţe počet hlasujících zdaleka nedosáhl vraţedného padesátiprocentního kvóra. Stejný názor v roce 2010 podpořili dvoutřetinovou většinou respondenti sociologického prŧzkumu zadaného Českou televizí. K úplnému posouzení šancí projektu odsunu nádraţí dosud chybí rozbor nákladŧ a výnosŧ (analýza cost benefit), prováděný společností SUDOP Brno, který navzdory českým zvyklostem na veřejnost dosud neunikl. V případě podání ţádosti o evropský grant bude mít stejně největší váhu posudek skupiny unijních expertŧ JASPERS, který Evropské komisi vţdy poslouţí s návodem, co podpořit a od čeho utéci. I bez těchto velmi dŧleţitých analýz lze soudit, ţe na luxus zbytečně nákladného a v mnoha ohledech sporného nového nádraţí stát nemá a rozumná Evropa na něj nedá. Jak se prásknout se přes kapsu. Letos bylo na přípravu odsunu nádraţí rezervováno ze Státního fondu dopravní infrastruktury 93 milionŧ korun, ale částka byla seškrtána na pouhý zlomek - 1,5 milionu. Na příští rok je kolonka prázdná úplně. Rozpočet výstavby by se přitom musel pohybovat o čtyři řády výš, v desítkách miliard korun. Předběţná kalkulace odhaduje přímo na ţelezničních stavbách částku 30,4 miliardy korun. Třetina investic by se mohla realizovat postupně v dalších etapách. Dvě třetiny by se však musely investovat hned. Jinak by se nádraţí postavené na zelené louce nikdy nerozjelo. Jak uvedla Správa ţelezniční dopravní cesty, výstavba první části osobního nádraţí a modernizace prŧjezdu by si ze státních, případně zčásti evropských prostředkŧ vyţádala 20,4 miliardy korun. Přičemţ město a kraj by 85

86 musely navíc poskládat čtyři miliardy, aby se k novému nádraţí natáhly tramvajové linky a vybudovaly další objekty, které si přeloţka nádraţí vynutí. I kdyby se přes veškeré skeptické odhady podařilo zajistit evropský grant, stát by musel stejně finančně zajistit celou investici - granty jsou propláceny aţ po dokončení akce, Evropa totiţ nemá zájem utápět peníze ve špatně zajištěných projektech, které by se z jakékoli příčiny nedostavěly a investice by se staly nevyuţitými a zároveň nedobytnými. V době dotírající krize by se mohlo stát, ţe tak velká investice se pro státní pokladnu v nejbliţších letech stane nestravitelným soustem. A nádraţí v odsunuté poloze bude navíc odsunuto na vedlejší kolej. Tam, kam ji v současnosti zaparkovali nespolehliví úředníci, kteří v samé horlivosti zapomněli dodrţovat zákon a učinili chybná rozhodnutí. K budovatelskému úsilí výstavby na zelené louce (či na troskách starých činţovních domŧ) existují i varianty modernizující prostor dosavadního nádraţí. Zatím poslední představili 21. listopadu na fakultě architektury VUT brněnští architekti Ondřej Chybík, Michal Krištof a Jan Vrbka. Nelze tu teď porovnávat výhody a nevýhody ve fungování obou projektŧ, odsunu a modernizace. Přidrţíme-li se jen financování, pak opomíjená varianta rekonstrukce a dostavby nádraţí v centru má obecně pět nepřehlédnutelných předností: Celkově je levnější. (Konkrétně v případě zmíněné studie brněnských architektŧ skoro o třetinu, tedy 23,6 miliard korun.)stavět lze za pochodu, stejně jako se rekonstruovala nádraţí v Praze, Ústí a leckde jinde.investice se podle stavu pokladny mohou dávkovat a ani liknavé financování by neochromilo chod nádraţí.celá filozofie projektu daleko víc odpovídá představám o grantové podpoře EU, takţe by měl výraznější naději na schválení grantu neţ nádraţí přestěhované.obdivuhodný uzel tramvají a nádraţí dálkových autobusŧ před hotelem Grand by mohly zŧstat na svém místě bez velkých městských investic.ještě jedna naděje nádavkem: skupina projektantŧ zvaţuje, zda by se celý ţelezniční uzel nedal zrekonstruovat a nezbytné stavby nádraţí v centru zbudovat do částky pouze deseti miliard korun. Politická závorasvŧj dlouhodobý politický zájem na odsunutém nádraţí promítli brněnští koaliční politici do územních plánŧ Jihomoravského kraje a města Brna. V územních plánech schválili nikoli moţné varianty, ale pouze jedinou - s odsunutým nádraţím. Bez změny územního plánu, který je tím nejzávaznějším dokumentem pro schvalování výstavby, je návrh na dostavbu nádraţí v centru jen bezcennou malŧvkou. Nelze získat územní rozhodnutí, natoţ stavební povolení, a rovněţ ţádost o grant by bylo utopií. Přitom by stačilo schválit variantní řešení a o ekonomické a dopravní výhodnosti projektŧ pak vést disputace. Bez změny územního plánu je návrh na dostavbu nádraţí v centru jen bezcennou malŧvkou. Nazrál čas změny: neţ zakonzervovat současný nevyhovující stav brněnské ţeleznice pro nedostatek peněz ustoupit z tvrdohlavého postoje a zváţit, není-li konkurenční projekt stejně dobrý, ne-li lepší. I v poloze současného nádraţí by byla moderní odbavovací hala, z níţ by se vystupovalo nahoru na nástupiště k vlakŧm. Navíc by měla výhodu, jakou znají jen z mála měst: většinu významných objektŧ města v dosahu pohodlné pěší chŧze. K evropské unii natahujeme ruku o pomoc, ale dluhy nesplácíme: EU jsme slíbili, ţe vybudujeme vysokorychlostní koridory. Brnem procházejí hned dva, ale po kolejích a náspech, které jako by byly z doby Františka Josefa. Je nejvyšší čas to změnit. Příloha č. 20 Zdroj: Mladá fronta Dnes Datum: Autor: Tomáš Michálek Historické město s webem z historie? 86

87 Brno jako město si v posledních letech dost obtíţně hledá svou identitu. Tedy přesněji řečeno, ta oficiální úřednicko-politicko-manaţerská sféra města ji obtíţně hledá. Zdejší podhoubí si je jí naprosto jisté, ať uţ jde o místní kavárenskou skvadru, fanoušky Komety, umělce či pověstné "Štatlaře". Ti všichni vědí, jaké jejich Brno je, a umějí to dát najevo. Oficiálně se ale město tu nesměle hlásí k pozici studentsko-vědeckého centra, tu k jakési perle české funkcionalistické architektury nebo prostě ke své staleté historii. Vybrat z toho správný kompromis je těţké, ale zvláště na stránkách Turistického informačního centra se to nedaří vŧbec. Doufám, ţe úředníky téhle instituce ještě osvítí, a nakonec nebudou chtít Brno prezentovat jako historické město s prima sklepy také historickým webem. Příloha č. 21 Zdroj: Starobrno [online] [cit ]. Dostupné z: Příloha č. 22 Zdroj: Starobrno [vlastní fotografie]. 87

88 Příloha č. 23 Zdroj: Marek, A Mezi Svratkou a Svitavou: brněnské pověsti a legendy. Tišnov: Sursum. Příloha č. 24 Zdroj: Brněnský deník Datum: Autor: Jan Spěšný Na Kraví hoře tekla kořalka proudem. I pivo Lidé navštěvují brněnskou Kraví horu ve všech ročních obdobích. Mají ji spojenou jak s planetáriem, tak s legendární restaurací Monte Bú. Veronika Havlová bydlí v jedné z ulic pod brněnskou Kraví horou uţ čtvrt století. "Návrší navštěvujeme snad za kaţdého počasí. Na jaře chodíváme do krytého bazénu, v létě na koupaliště. Na podzim tam s dětmi pouštíme draky a v zimě sáňkujeme," popisuje ţena. Kraví hoře je věnovaný další díl seriálu Brněnského deníku Rovnost Brněnský fenomén. S rodinnou zábavou má park na konečné tramvaje linky číslo čtyři spojený i brněnská historička Milena Flodrová. "Byl to kopec oblíbený sáňkaři. I já jsem tam ve čtyřicátých letech chodívala," vzpomíná. 88

89 Kraví horu si Brňané jako výletní místo oblíbili uţ v devatenáctém století. Hlavně kvŧli kantýně s pivem, která stávala na jejím úpatí. A restaurace tam navštěvují lidé stále. Mezi takzvanými brněnskými štatlaři byla v devadesátých letech známá putyka Monte Bú, nazvaná podle označení Kraví hory v hantecu. "Byl to skutečně pajzl, který vznikl v opuštěných likusácích. Vzhledem k tomu, ţe jsme měli spoustu známých, nebyla o návštěvníky nouze," vzpomíná někdejší provozovatel Monte Bú Petr Štětka. Potvrzuje to i Antonín Bodlák, který tam obsluhoval. "Pivo a zelená tekly proudem. Scházeli se u nás dělníci, studenti i lidé z kulturních kruhŧ," poznamenává Bodlák. Restauraci několikrát navštívil také brněnský hudebník Oldřich Veselý. "Člověk se tam sice bál jít na záchod, aby se pod ním nepropadl, ale zato tam vţdy potkal nějaké známé," vzpomíná. Hospŧdka zanikla v roce Likusáky zmizely a na jejich místě teď parkují auta. Její jméno nese blízká restaurace zaměřená na steaky. Návštěvníci Kraví hory často míří také na tamní koupaliště. Vzniklo v roce 1975 a lákalo kromě bazénu také na saunu, prosluněné louky a výhled na Brno. Od roku 2004 přibyl k plaveckému areálu i krytý bazén. "Velmi jsem si jej oblíbila a navštěvuji ho několikrát měsíčně," tvrdí Brňanka Havlová. Návrší v Masarykově čtvrti nabízí lidem také jedinečnou moţnost pozorovat hvězdy. A to nejen přímo v parku, ale především v tamním planetáriu. "Jeho hrubá stavba byla dokončena uţ v roce 1950, avšak pro zdrţení výroby otáčivých kopulí se s prvním pozorováním začalo teprve v létě roku V roce 2011 jej město zrekonstruovalo," upozorňuje ředitel hvězdárny Jiří Dušek. Hvězdárna nabízí programy pro školy i zájemce o astronomii. Příloha č. 25 Zdroj: Prígl Pub [vlastní fotografie]. 89