FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI

Transkript

1 FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI Překlad vlastních jmen ve vybraných dílech literatury fantasy (Diplomová práce) 2012 Kristýna Bílková

2 Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Katedra anglistiky a amerikanistiky Překlad vlastních jmen ve vybraných dílech literatury fantasy (Diplomová práce) Translation of Proper Names in the Selected Works of Fantasy Literature Autor: Kristýna Bílková (anglická filologie francouzská filologie) Vedoucí práce: Mgr. Josefína Zubáková Olomouc 2012

3 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla úplný seznam citované a použité literatury. V Olomouci dne

4 Děkuji vedoucí diplomové práce Mgr. Josefíně Zubákové za cenné rady a čas, který mi věnovala.

5 Obsah 1 Úvod Žánr fantasy Charakteristika žánru Dělení fantasy Vliv typu fantasy na formu vlastních jmen Vlastní jména Definice a dělení vlastních jmen Funkce vlastních jmen v literárním díle Specifika vlastních jmen ve fantastické literatuře Bionyma Toponyma Tvoření a výběr literárních vlastních jmen Vznik vlastních jmen Jména postav Místní jména Výběr vlastních jmen v literárním díle Překlad vlastních jmen Problematika ekvivalence Domestikační versus exotizační přístup Vliv místa vzniku textu na překlad vlastních jmen Projevy v žánru fantasy Intertextualita Postupy při překladu vlastních jmen Vlastní jména obecná Vlastní jména hovořící Cizí jména v českém textu Přechylování Výslovnost a přenos zvukové podoby jména Analýza překladu vlastních jmen ve vybraných dílech Hobit J. R. R. Tolkiena v překladu Františka Vrby...29 i

6 6.1.1 Autor a dílo Výskyt vlastních jmen Vlastní jména a jejich překlady Bionyma Toponyma Hodnocení překladu vlastních jmen Harry Potter a Ohnivý pohár J. K. Rowlingové v překladu Vladimíra Medka O díle Problematické aspekty překladu Bionyma Toponyma Hodnocení překladu vlastních jmen Noční hlídka Terryho Pratchetta v překladu Jana Kantůrka Dílo a důležité faktory ovlivňující překlad Bionyma Toponyma Hodnocení překladu vlastních jmen Měsíční zahrady Stevena Eriksona v překladu Dany Krejčové Autor a dílo Bionyma Toponyma Hodnocení překladu vlastních jmen Američtí bohové Neila Gaimana v překladu Ladislavy Vojtkové Autor a dílo Bionyma Toponyma Hodnocení překladu vlastních jmen Závěr...59 Resumé...61 Přílohy...65 Medailonky překladatelů...65 ii

7 František Vrba...65 Vladimír Medek...65 Jan Kantůrek...66 Dana Krejčová...66 Ladislava Vojtková...66 Seznamy vlastních jmen...67 Bibliografie...82 Anotace...86 iii

8 1 ÚVOD Vlastní jména se pro překladatele často stávají opravdovým oříškem. Musí být v souladu s textem tak, aby čtenáře nerušila, aby neměl problémy s výslovností, aby mu evokovala stejné pocity jako originál nebo aby se jméno v češtině dobře skloňovalo. Dobrý překlad jmen dotváří celkový dojem z textu a pomáhá čtenáři sžít se s postavami. Jednoduchý návod, jak takového účinku docílit, ale neexistuje. Jak shrnuje například Miloslava Knappová, [ ] nejednotný úzus je v této oblasti podmíněn celou řadou objektivních podmínek (literární žánr, místo a čas děje, specifika jazyka původního díla, věk a druh předpokládaných čtenářů atd.) i subjektivních přístupů, zkušeností a předpokladů překladatele. 1 Vypracovat jednotný systém pro překlad vlastních jmen by proto byl zřejmě nemožný úkol a většina prací, které se zabývají touto problematikou, volí deskriptivní metodu a zkoumají jména již přeložená. Ani tato práce se nesnaží vytvořit obecnou šablonu pro překlad vlastních jmen, ale pozoruje a komentuje to, co již přeloženo bylo. Zaměřuje se při tom na tvoření vlastních jmen v angličtině, zejména osobních a zeměpisných, a zabývá se jejich překlady do češtiny. Omezuje se pouze na příklady z literatury žánru fantasy, kde se předpokládá, že při tvoření jmen se autorova i překladatelova kreativita zapojuje více než u jiných žánrů, a k zachování původního tvaru tak příliš často nedochází. V literatuře fantasy lze očekávat zvýšený výskyt jmen, která odkazují k některému rysu jejich nositele, částečně postavu charakterizují nebo určují její příslušnost k nějaké skupině či rase. Naopak pojmenování pravděpodobně tolik nepodléhají vázanosti na cizí, výchozí prostředí, protože ve velkém množství případů se děj odehrává ve zcela novém, fiktivním světě. Podobně se již Christiane Nordová zabývala osobními jmény v dětské literatuře, která je v mnohém podobná literatuře fantasy. Nordová, mimo jiné, zmiňuje, že překladatelé se při překladu jmen nedrží jediné techniky, ale metody v průběhu textu střídají. 2 Jak se zdá, neplatí zde tedy jindy doporučovaná tvůrčí 1 KNAPPOVÁ, Miloslava. K překládání osobních jmen. Naše řeč. 1983, vol. 66, no. 4, s NORD, Christiane. Proper Names in Translations for Children: Alice in Wonderland as a Case in Point. Meta: Translators' Journal [online]. Mai 2003, vol. 48, no

9 konzistentnost. Překlady se zřejmě podřizují aktuálním potřebám kontextu, tak, aby se co nejvíce přiblížily originálnímu vyznění a působily autenticky. Cílem práce je objevit zákonitosti překladu vlastních jmen a rozdělit je do skupin podle metod, které při jejich překladu byly použity. Tato práce se těmito překladatelskými metodami zabývá podrobněji a na základě vybrané literatury hodnotí, které postupy se pro žánr fantasy volí nejčastěji a jaká kritéria mohou jejich volbu ovlivnit. První část práce se věnuje problematice překladu vlastních jmen z teoretického hlediska a je založena především na studiu dostupných odborných zdrojů. Téma překladu vlastních jmen zkoumá v širším kontextu a sleduje různé faktory, které mohou ovlivnit konečnou podobu jména a následně i jeho překladu. Zabývá se proto nejprve samotným žánrem fantasy, poté dělením a tvořením vlastních jmen a nakonec uvádí možné metody překladu vlastních jmen. Teoretické poznatky jsou posléze využity v druhé části práce, kterou tvoří praktické rozbory pěti vybraných děl. Jednotlivé analýzy zkoumají specifičnost překladu jmen v rámci literatury žánru fantasy, a to na základě konkrétních příkladů z literatury vybrané tak, aby zahrnovala různé podžánry fantasy. Prostředí, ve kterém se příběh odehrává, se totiž v závislosti na daném podžánru může velmi lišit a je pravděpodobné, že je tím ovlivněno i pojmenovávání postav. Práce porovnává míru ekvivalence překladů s originálními protějšky a hodnotí postupy, které čeští překladatelé využívají. 2

10 2 ŽÁNR FANTASY Než přistoupíme k samotné analýze zvolených literárních děl, zaměříme se na faktory, které mohou zkoumané téma ovlivnit. Nejprve je tedy třeba vymezit žánr fantasy, v jehož rámci se budou vyskytovat naše konkrétní příklady překladu vlastních jmen. Fantastická literatura není zdaleka tak mladá, jak by se mohlo zdát. Přiběhy s nadpřirozenými prvky si lidé vyprávěli odpradávna. Ať už to byly mýty, legendy nebo pohádky. Přímé předchůdce fantasy, tak jak ji známe dnes, ale najdeme až v rytířských románech z 16. století a za prvního autora současné fantasy je považován Angličan William Morris, který tvořil v 19. století. 3 Fantasy je navíc jen malou částí z celé fantastické literatury, která zahrnuje např. i horor nebo sci-fi. Ačkoli jak upozorňuje Neff, v anglické jazykové oblasti (je) pojem (fantasy) užívaný často pro veškerou fantastickou literaturu CHARAKTERISTIKA ŽÁNRU Fantastická literatura postupem času získala na popularitě, ačkoli v akademických kruzích zůstává i nadále spíše opomíjena. Možná i kvůli tomu, že si neklade žádné vyšší cíle. Neznamená to ale, že by fantastická literatura nemohla být kvalitní a zahrnovat i hlubší myšlenky. Pouze to není jejím nejdůležitějším posláním. Hlavním důvodem existence fantasy je totiž potěšení čtenáře 5 (a mnohdy určitě i autora), který se při četbě může spolu s literárními postavami toulat po cizích světech, objevovat skrytá tajemství, záhady a kouzla, obdivovat odvahu a čest hrdinů, seznámit se s novými rasami, rozmluvit němé tváře, plnit nebezpečné úkoly na dobrodružných výpravách a vůbec si hrát s čímkoli, co si jen dokážeme představit. Žánr fantasy má v tomto ohledu obrovskou výhodu před jinou zábavnou četbou, nemusí nic vysvětlovat. Nesnaží se totiž nijak působit realisticky, nepotřebuje zdůvodňovat, proč se něco mohlo stát, ačkoli se to příčí logice i všem fyzikálním zákonům. V literatuře fantasy se děje spousta rozumem nevysvětlitelných věcí, a to je právě to, co ji dělá 3 Srov. PRINGLE, David, ed. Fantasy: encyklopedie fantastických světů. 1. vyd. Praha: Albatros, 2003, s NEFF, Ondřej, ed. a OLŠA, Jaroslav, ed. Encyklopedie literatury science fiction. Praha: AFSF, 1995, s Srov. PRINGLE 2003, s

11 výjimečným prostředkem k úniku od starostí všední reality. Podle Neffa ve fantasy vrcholí napětí mezi romantickou citovostí a racionalismem naprostým vítězstvím citu. 6 Ve světě fantasy je jednoduše dovoleno vše. A to i v pojmenovávání osob, míst a věcí. Všechna pravidla si zde stanovuje sám autor díla, a i ten je může kdykoli porušit. Většinou jsou to však právě autoři, kteří se bojí překročit určité limity a sklouzávají do stereotypu, čímž právě mohou snižovat celkovou úroveň žánru a zavdávat tak příčinu k pohrdavým reakcím na kvalitu fantastické literatury. Jak podotýká Peter Hunt v díle Alternative Worlds in Fantasy Fiction, autoři se často uchylují ke stejným schématům, představují podobné hrdiny i zápletky a neodváží se trochu víc popustit uzdu své fantazii. Přizpůsobují se obecnému vkusu, který čtenáři i nakladatelství snadno pochopí a přijmou. 7 Vypadá to, jako by fantastická literatura neměla žádná pravidla a omezení, nicméně i ona byla a je, ačkoli zatím spíše okrajově, předmětem vědeckého zkoumání. Jedním z řešených aspektů je například definování toho, co činí literární dílo fantastickým, tedy vymezením kam až sahá realita a kde už začíná fantastično. Z autorů, kteří se fantastické literatuře obecně, ne tedy pouze typu fantasy, věnovali ve větší míře, můžeme zmínit například francouzského literárního vědce bulharského původu Tzvetana Todorova. Ve svém Úvodu do fantastické literatury se mimo jiné zabývá právě definicí fantastična a své poznatky shrnuje do tří podmínek, které musí dílo splňovat, aby definici vyhovělo a mohlo být označováno za fantastické. Klíčovým prvkem fantastična je podle něj váhání, a to především váhání čtenáře, který se musí rozhodovat, jestli se předkládané události skutečně staly nebo jestli patří do sféry nadpřirozena, trvání tohoto stavu váhání potom označuje za ono fantastično. Zároveň však po čtenáři požaduje zvláštní způsob čtení díla, který vyloučí, aby se na text díval jako na alegorii nebo báseň, kde jsou nadpřirozené prvky (např. mluvící zvířata) běžnou, předpokládanou součástí a znemožňují tak akt váhání. Váhání ze strany literární postavy, které se projevuje přímo v textu je poslední, nepovinnou podmínkou. 8 Z toho však vyplývá, že většina literatury, která je 6 ADAMOVIČ, Ivan, ed. Slovník české literární fantastiky a science fiction. 1. vyd. Praha: R3, 1996, s Srov. HUNT, Peter a LENZ, Millicent. Alternative worlds in fantasy fiction. 1. vyd. London: Continuum, 2001, s Srov. TODOROV, Tzvetan. Úvod do fantastické literatury. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2010, s

12 označována jako fantasy (potažmo celé takzvané fantastické literatury), kritéria fantastična vlastně nesplňuje. Asi jen stěží by někdo mohl váhat jestli je Tolkienova Středozemě a cokoli se v ní stane skutečné. Ve fantasy je sice nespočet nadpřirozených postav, věcí i událostí, jenže ty jsou nedílnou součástí prostředí, ve kterém se vyskytují. Jakmile se čtenář úplně ztotožní se světem nadpřirozena a všemi jeho pravidly, mizí prvek váhání a tím pádem mizí i fantastično. Pro takové případy Todorov užívá termín zázračno. V případě zázračna nadpřirozené prvky nevyvolávají žádnou zvláštní reakci ani u postav, ani u implicitního čtenáře. Zázračno necharakterizuje postoj k vyprávěným událostem, nýbrž sama povaha těchto událostí. 9 Pokud bychom tedy přijali Todorovovu teorii, naprostá většina současné literatury fantasy bude spadat do zázračna. Tím se pro nás ale z hlediska překladu nic nemění, dovolím si proto i nadále používat vžité označení fantastická literatura. 2.2 DĚLENÍ FANTASY Jak jsem již naznačila, žánr fantasy se brání jakékoli strohé klasifikaci. Stanovit jednoznačné dělení žánru a určit pevné hranice mezi jeho podžánry by byl takřka nadlidský výkon. Přesto se o to mnozí více či méně úspěšně pokoušejí. Existuje několik podskupin, na kterých se pravděpodobně shodnou všichni. Zaměříme se především na tzv. populární fantasy, což jsou podle Pringlea všechny příběhy, které pracují se zázračnými, magickými a zásvětními prvky [ ] neboli příběhy o nemožném. 10 Pringle připouští, že žánr fantasy lze rozdělit do libovolného množství kategorií a časových období, počínaje středověkou snovou alegorií přes renesanční rytířský román po současné více či méně módní proudy, jako je magický realismus nebo městská fantasy, 11 a zároveň podotýká, že jednotlivé skupiny se mezi sebou překrývají. V jednom díle se tak mohou vyskytnout, a často se opravdu vyskytují, prvky z více kategorií. 12 Čistý vzorek jedné kategorie bychom hledali jen stěží. Obvykle ale prvky jednoho podžánru převažují a podle toho se potom provádí klasifikace. 9 TODOROV 2010, S PRINGLE 2003, s PRINGLE 2003, s Srov. PRINGLE 2003, s

13 Encyklopedie literatury science fiction Ondřeje Neffa a Jaroslava Olši pro žánr fantasy vyhrazuje skupiny jako hrdinská fantasy (zaměřená na boj), vysoká fantasy (soustředí se na poselství příběhu), science fantasy (stojící na pomezí sci-fi a fantasy), meč a čarodějnictví (častěji zřejmě používáno anglické označení sword and sorcery, tento typ podle Neffa a Olši často splývá s hrdinskou fantasy, ale zaměřuje se více na magii). 13 Encyklopedie fantastických světů vyděluje devět skupin seřazených podle toho, jak se žánr fantasy postupně vyvíjel. Jednotlivé vývojové skupiny, od nejstarší po nejnovější, uvádím v následující tabulce. 14 pohádka zvířecí příběhy artušovský cyklus příběhy Tisíce a jedné noci příběhy s čínskými motivy příběhy o ztracených rasách humorná fantasy kouzelné příběhy z neuvěřitelných zemí, vycházející z lidové slovesnosti i uměle vytvořené, dnes chápána především jako literatura pro děti fantastická vyprávění o zvířatech, často s darem řeči příběhy o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu orientální povídky se zázračnými a fantastickými motivy čínská tematika, většinou příběhy z idealizované Činy témata ztracené civilizace, města, země, zapomenuté kultury, zakázaného území... fantasy s komickými prvky meč & magie představuje odvážné bojovníky, čaroděje nebo magické prvky hrdinská fantasy příběhy o hrdinovi prožívajícím dobrodružství ve smyšleném světě, častý výskyt nadpřirozených sil Tyto kategorie je však nutno brát s rezervou. Jsou pouze orientační a určené k tomu, aby si překladatel alespoň přibližně dílo, které má před sebou, zařadil, zamyslel se nad jeho specifickými vlastnostmi a účelem. Těmito skupinami se nelze řídit dogmaticky, nejsou ani nijak detailně definovány, slouží pouze jako výchozí body pro další práci s textem. 13 NEFF, Ondřej, ed. a OLŠA, Jaroslav, ed. Encyklopedie literatury science fiction. Praha: AFSF, 1995, s Srov. PRINGLE 2003, s

14 2.2.1 VLIV TYPU FANTASY NA FORMU VLASTNÍCH JMEN Výskyt a forma vlastních jmen do jisté míry závisí právě na zvoleném typu fantasy. Velkou roli hraje například umístění děje, svět, do kterého jsou postavy vsazeny. Doležel definuje fikční světy tak, že nemusí odpovídat strukturám aktuálního světa [ ], nepodléhají požadavkům pravděpodobnosti, pravdivosti nebo hodnověrnosti; jsou tvarovány historicky proměnlivými faktory, jako jsou umělecké cíle, normy typu a žánru, dobové a individuální styly. 15 Fantastický příběh se tak může odehrávat ve zcela vymyšleném světě, který existuje pouze v mysli autora a může být rozpracovaný do nejmenších detailů, na jiné planetě nebo i na blíže nespecifikovaném místě, které se podobá Zemi. Fantastické světy, které byly vytvořeny právě a pouze pro účely fikce, které nejsou totožné s naším reálným světem, ale mají vlastní pravidla, nazývá Peter Hunt alternativními (alternative worlds). 16 Zejména v těchto případech se dá očekávat zvýšené množství výskytu netradičních osobních jmen (často nesoucích nějaký charakterový rys postavy), protože autor nemá nutkání přizpůsobit se tradičnímu pojmenování naší společnosti, tzn. kalendářní jméno a příjmení. Naopak může si vymyslet vlastní pojmenovávací konvence pro fiktivní společenství či rasy, případně je podřizovat vymyšlenému jazyku, kterým tato společenství hovoří. To samé bude platit i pro vlastní jména místní, jelikož autor si vymýšlí zcela nové mapy pro dějiště příběhu. Na druhé straně existuje celá řada zástupců literatury fantasy, která se odehrává ve světě jakoby reálném; jakoby používám z toho důvodu, že fiktivní svět bude patrně vždy upraven pro účely literárního díla. Svět reálný se také může prolínat se světem alternativním nebo mohou oba koexistovat vedle sebe. Fikční světy tohoto typu, kde se různě protíná víc struktur, označuje Doležel jako světy dvojdomé. 17 Ve fantasy, kde nějakým způsobem figuruje náš svět, tak jak ho známe, se do jisté míry i v tomto směru projevují jeho pravidla a tudíž se dá čekat, že jména na sebe budou brát konvenční podobu (ačkoli charakterizační složka může i v této formě zůstat obsažena). Jistým ekvivalentem k reálným a alternativním světům je Doleželovo 15 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2003, s Srov. HUNT 2001, S Srov. DOLEŽEL 2003, s

15 rozdělení na fikční světy přirozené, kde neexistuje a neděje se nic, co by porušovalo zákony aktuálního světa, kde fikční osoby [ ] jsou možné protějšky lidských bytostí, jejich vlastnosti a akční schopnosti jsou fikční projekce atributů aktuálních osob a na světy nadpřirozené, které porušují zákony aktuálního světa, jsou fyzikálně nemožné a které obývají fyzikálně nemožné bytosti, [ ] obdařeny vlastnostmi a akčními schopnostmi, které jsou odepřeny osobám světa přirozeného 18. Pokud se budeme řídit tímto rozdělením, jasně nám z něj vyplývá, že bez nadpřirozených světů se ve fantasy neobejdeme, zatímco světy přirozené se zde budou vyskytovat v omezeném počtu, a to jedině v kombinaci se světem nadpřirozeným. 18 DOLEŽEL 2003, s

16 3 VLASTNÍ JMÉNA Jelikož se v této práci zabýváme překladem vlastních jmen, je třeba nejdříve objasnit, co tento termín označuje. V této části se tedy zaměříme na to, jak vlastní jméno definujeme, do jakých druhů ho dělíme, jaké místo v literatuře zaujímá a na co se soustředit právě v literatuře žánru fantasy. 3.1 DEFINICE A DĚLENÍ VLASTNÍCH JMEN Vlastní jména neboli propria jsou onomastiky definována jako jazykové (lexikální) jednotky, které v protikladu k apelativům (jménům obecným) na nepojmové bázi pojmenovávají komunikativně individualizované objekty. 19 Přisuzují jim tři hlavní funkce, a to individualizační, diferenciační a lokalizační. Vlastní jméno by tak mělo být označením výjimečným, neopakovatelným, které je schopno rozlišit od sebe objekty stejného druhu a včlenit je do určitého prostředí. 20 Hlavní dělení vlastních jmen zahrnuje tři skupiny. Je to skupina geonymická, do které spadají všechna místní jména, bionymická, kde najdeme jména všech živých objektů a chrématonymická, kam patří objekty, jevy a vztahy, které vznikly lidskou činností. 21 Podrobnější dělení skupin, které nás v této práci zejména zajímají, a to jsou bionyma a geonyma, nalezneme například v této tabulce 22 : toponyma (vlastní jména místní) oikonyma anoikonyma hydronyma osídlené objekty, např. domy, skupiny domů, sídliště, vsi, městečka, města (pak se mluví o urbonymech) a jejich místní části, hrady, zámky, mlýny, továrny atd. neosídlené objekty mezi anoikonyma patří následujících pět kategorií mokřady, bažiny, prameny, zřídla, potoky, řeky, jezera, rybníky, vodní nádrže, moře, oceány, zálivy, kanály, mořské proudy, vodopády, soutoky atd. oronyma vertikální členitosti zemského povrchu, 19 ŠRÁMEK, Rudolf. Úvod do obecné onomastiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s ŠRÁMEK 1999, s ŠRÁMEK 1999, s ČERNÝ, Jiří HOLEŠ, Jan. Sémiotika. 1. vyd. Praha: Portál, 2004, s

17 bionyma agronyma hodonyma choronyma kosmonyma, astronyma antroponyma (vlastní jména osobní) theonyma zoonyma fytonyma např. vyvýšeniny, hůrky, kopce, hory, skály, výčnělky, vrcholy, skalní stěny, srázy, úbočí, sedla, průsmyky, horstva, doliny, strže, sníženiny, jámy, jeskyně, roviny atd. ekonomicky využívané plochy, např. pole, jejich skupiny, lány, louky, lesy, pastviny, vinice, chmelnice atd. komunikační spoje, např. stezky, polní cesty, silnice, staré obchodní, vojenské, poutní cesty, zařízení související s cestami jako jsou mosty, lávky, železnice, letiště, přístavy, mola atd. jiné části zemského povrchu, ať už původu přirozeného nebo vzniklé lidskou činností: pouště, regiony, světadíly, země, státy, sdružení zemí, států, kraje, gubernie, okresy, jiné administrativní celky, národní parky atd. galaxie, planety, hvězdy, hvězdokupy, umělá kosmická tělesa atd. křestní jména, příjmení, ostatní části úplného pojmenování osoby, přezdívky, pseudonyma, kryptonyma, jména obyvatelská, etnonyma, rodinná a rodová jména, postavy mytologické, pohádkové, alegorické atd. jména božstev (Alláh, Diana, Perun) existující zvířata (pes Sultán, kráva Stračena), zvířata mytologická, pohádková (kůň Šemík, Pegas) rostliny, stromy apod. (Semtínská lípa, dub Napoleonův) Vlastní jména se dále mohou dělit podle různých kritérií, jelikož tato práce se ale zabývá především jejich překladem, bude pro nás toto rozdělení plně dostačující. 3.2 FUNKCE VLASTNÍCH JMEN V LITERÁRNÍM DÍLE Postavy jsou bezesporu jedním z nejdůležitějších prvků při výstavbě příběhu. Například Doležel tvrdí, že světy bez osob mohou poskytnout výchozí či konečný 10

18 stav některých elementárních příběhů, ale samy o sobě jsou pod prahem narativnosti. Jedině světy s osobami, či lépe osoby ve světech, vytvářejí příběhy. 23 Vzhledem k důležitosti jednotlivých osob ve vyprávění se proto pozornost soustředí i na jejich jména. Osoby jsou v naprosté většině příběhů nějak pojmenovány a právě jejich jméno bývá jedním z prvních bodů při jejich představování. Jakmile postava dostane jméno, čtenář si ji podle něj snadno zapamatuje a je schopen ji lépe odlišovat od postav ostatních. Jméno postavu vlastně dotváří, protože čtenář nemá k dispozici její živý obraz, její podobiznu a charakter si utváří pouze na základě slov. Zvláště pak u hlavní postavy nebo postav je jméno důležitým faktorem, který usnadňuje jejich identifikaci. Knappová mezi pět základních funkce osobních jmen v uměleckých textech řadí právě již nastíněnou funkci individualizační (identifikační), dále pak sociálně klasifikující (určuje sociální, etické, regionální a jiné zařazení postavy), charakterizační (zejména u jmen hovořících a u přezdívek), asociační (např. odkazy na známé historické i literární osobnosti) a estetickou (nejčastěji pomocí speciální kombinace hlásek). 24 Podle Hodrové vlastní jméno silně ovlivňuje celé dílo počínaje složkou zvukovou (jméno tvoří opakující se zvukový komplex), přes složku tematicko-syžetovou (jméno se může stát leitmotivem[ ]) až po smysl díla, podílí se na výstavbě textu jako celku. 25 Hausenblas upozorňuje na fakt, že ačkoli vlastní jména nemusí být nositeli lexikálního významu, řada jich vznikla ze jmen obecných, která význam měla, a ten se logicky v určité míře promítne i do takto stvořeného jména vlastního. Ve většině případů se sémantická složka jména neprojevuje, ale stále je přítomna. 26 Taková jména, která implicitně obsahují nějakou výpovědní složku, pak mohou být snadno využita právě třeba pro literární účely, kde autor skrytý význam vyzdvihne. Jméno postavy je totiž ve většině případů voleno tak, aby korespondovalo s jejím posláním. Vlastní jména tím přispívají k vyjádření autorovy myšlenky a vyvolávají u čtenáře požadovaný účinek. 23 DOLEŽEL 2003, s Srov. KNAPPOVÁ, Miloslava. Funkční využití osobních jmen v uměleckých a mediálních literárních textech. In Onomastika a škola vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, s HODROVÁ, Daniela. Jméno postavy v románu. In...na okraji chaosu... : Poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, s Srov. HAUSENBLAS, Karel. Vlastní jména v umělecké literatuře. Naše řeč, 1976, vol. 59, no. 1, s

19 3.3 SPECIFIKA VLASTNÍCH JMEN VE FANTASTICKÉ LITERATUŘE Z charakteru žánru literatury fantasy vyplývá, že autor s vlastními jmény může pracovat kreativněji. Pojmenování postav tak může získat zcela netradiční formu. V řadě případů si spisovatel vymýšlí jména nová, zatím neexistující, a to proto, aby podpořil atmosféru příběhu, naznačil vlastnosti pojmenovaného objektu a/nebo podpořil komický účinek textu. Ve fantastické literatuře se tak hojně vyskytují jména významová, která mají výpovědní hodnotu. Bývají označována jako jména hovořící (Vilikovský 2002, Kučera), mluvící (Uhrová 2003), charakterizační (Knappová 1989, Straková 1994), typizační (Jindra 1980) nebo motivovaná (Straková 1994), významová (Vilikovský 2002) BIONYMA Z bionym se tato tendence nejvíce projeví zvláště u vlastních jmen osobních. Do nich autor může promítnout povahové či vzhledové rysy pojmenovaných literárních postav. Ve skutečnosti se takovéto spojitosti jména a charakteru jeho nositele stávají pouze náhodou, v literatuře se o náhodu pravděpodobně nejedná nikdy, jelikož jméno vybírá autor textu a ten ho, ať už vědomě nebo podvědomě, sladí s postavou. To říká už Hausenblas: Ani ti spisovatelé, kteří se snaží co nejvěrněji zobrazovat určité prostředí, nerozdělují svým postavám příjmení namátkou, ač by to nakonec nejlépe odpovídalo stavu věcí. 27 Hausenblas se ve článku zabývá pouze příjmením, lze se však domnívat, že to samé platí i pro jména křestní, ačkoli tam je způsob vyjádření o něco těžší. U jmen charakterizačních o tomto postupu není pochyb, jelikož tam autor nemusí vybírat z již existujících schválených křestních jmen, ale může si vymyslet svá vlastní. Navíc ve fantasy se spisovatel o žádné realistické vyznění nesnaží, naopak jmény dává jasně najevo, o jaký typ textu se jedná. Čím podivnější nebo nadpřirozeně znějící jména stvoří, tím lepší vyvolá efekt TOPONYMA V podstatě to samé platí i pro vlastní jména místní. Pokud se děj odehrává v alternativním světě, pravděpodobně se v textu objeví neologická pojmenování imaginárních zemí, měst, řek, pohoří, údolí atd. Ta bývají popisná, tzn. nějakým 27 HAUSENBLAS 1976, s

20 způsobem charakterizují pojmenovanou oblast, komická nebo mohou připomínat již existující názvy. Velmi často se autor snaží místními jmény zvýraznit cizost popisovaného prostředí nebo odráží jeho historii. Autoři se tak v případě některých názvů odvolávají na dávné obyvatele alternativního světa, kteří místa stvořili a/nebo pojmenovali. Taková jména většinou nebývají anglická, ale tváří se jako by vycházela právě ze starého jazyka těchto předků. Ve skutečnosti se jedná o kombinace hlásek, které zní anglicky mluvící populaci cize, starobyle a mysticky, často je tak zjevná inspirace latinou, klasickou řečtinou nebo jinými méně obvyklými jazyky. Např. Tolkien používá i staroanglické nebo keltské výrazy jako Bree (Hůrka), Archet (Podlesí) apod. 28 Autor, pro podporu autentičnosti vytvořeného světa, může také zachovávat oblastní rozdíly pojmenovávání. V různých krajích alternativního světa je tak potom možné setkat se např. s typickými hláskami, koncovkami atp. Pokud se takové specifické rysy v textu vyskytnou, je třeba je zachovat i při překladu. 28 GLOGAR, Karel. K překladu názvů míst a vlastních jmen v díle J.R.R. Tolkiena Pán prstenů. [online] 2003 [cit. 3. května 2012] Dostupné z < q=cache:3okxdxpkqo8j: stenů+vlastní+jmén> 13

21 4 TVOŘENÍ A VÝBĚR LITERÁRNÍCH VLASTNÍCH JMEN Prozatím jsme zkoumali zejména funkční hledisko vlastních jmen. Nyní se alespoň povrchově zaměříme i na to, jakým způsobem vznikají a podle jakých kritérií se autoři řídi při jejich výběru. 4.1 VZNIK VLASTNÍCH JMEN Šrámek uvádí čtyři hlavní způsoby vzniku vlastních jmen. Ta mohou, za prvé, vzniknout ze jmen obecných nebo z jejich lexémů, tj. zachová se forma apelativa bez přidání afixů (Šrámek uvádí příklady jako Hora), zde se graficky změní pouze první písmeno na velké, nebo se apelativum pozmění afixací (Doubek), skládáním (Žabovřesky), nebo dokonce větnou konstrukcí (Skočdopole). Za druhé vlastní jméno jednoho druhu může stát ve funkci jiného druhu vlastního jména. Antroponymum tak může zastupovat toponymum (město Adam), stejně tak naopak apod. Třetí způsob zahrnuje tvoření pomocí morfémů daného jazyka nebo napodobení cizího modelu (Lipany, Europasta). Posledním způsobem je přejímání cizích vlastních jmen a jejich přizpůsobení přejímacímu jazyku (Štramberk). 29 Autoři literárních děl buď vybírají ze souboru již existujících vlastních jmen nebo podle těchto zásad tvoří svoje. Nejčastější u nich potom bude zřejmě první způsob tvoření. 4.2 JMÉNA POSTAV V reálném životě příjmení dědíme, křestní jméno nám vybírají rodiče podle kalendáře. Autor literárního díla volí obojí; samozřejmě pokud postava vůbec nějaké příjmení má, v krásné literatuře naše pravidla pojmenování neplatí. Jak jsme zmiňovali již dříve, ve fantastické literatuře se autor nemusí omezovat jen na rejstřík existujících jmen, při jejich výběru či tvorbě tak má volnější ruku. Nicméně i tak musí respektovat gramatický systém jazyka. Jak například píše Knappová, antroponymy jsou pouze substantiva, popř. slova užívaná ve funkci substantiv. 30 S tímto požadavkem spisovatel nic neudělá, ačkoli jméno může vycházet i z jiného slovního druhu, např. adjektiva či slovesa (jako příjmení Šťastný, Drobil apod.), v 29 ŠRÁMEK 1999, s KNAPPOVÁ, Miloslava. Rodné jméno v jazyce a společnosti. Vyd. 1. Praha: Academia, 1989, s

22 textu vždy bude vystupovat jako substantivum. Při tvorbě neologických charakterizačních jmen se tak autor většinou řídí slovotvornými postupy substantiv. Nejproduktivnějšími způsoby slovotvorby jsou jak v češtině tak v angličtině odvozování a skládání. Zjednodušeně řečeno, nejčastěji tak autor použije slovo se zamýšleným lexikálním významem a připojí k němu vhodný afix. Ty se značně podílí na konečném vyznění jména. 4.3 MÍSTNÍ JMÉNA U místních jmen se autor opět může inspirovat reálným světem a převzít některá již existující pojmenování. Ve fantasy si ale častěji tvoří jména sám. Řídí se přitom výše zmíněnými zásadami. Stejně jako jména osobní, i jména místní v textu vystupují jako substantiva. Častěji jsou ale víceslovná, většinou se jedná o substantivum doplněné adjektivem. Jednoslovná pojmenování potom přidávají afixy určené pro označení místa, např. -ov, -any, -ice, -ary, -ín 31. Stejně jako Nekula upozorňuje na provázanost pojmenování míst, zejména urbanonym, s dobovou ideologií, kdy města, ulice či budovy dostávají jména po významných osobnostech doby či historických postavách, v reálném světě 32, v literatuře fantasy se hojně vyskytují místa zasvěcená různým bohům a podle nich jsou také pojmenovávána. Takové názvy jsou potom nejčastěji kombinací jména daného boha a obecného jména. Stejně tak se často objevují místa pojmenovaná po bájných bytostech nebo neohrožených bojovnících fiktivního národa. Místní jména ve fantasy jsou tak formou podobná reálným, pouze vycházejí z vymyšlených podkladů a častěji obsahují viditelnou charakterizační složku. 4.4 VÝBĚR VLASTNÍCH JMEN V LITERÁRNÍM DÍLE Vlastní jména autor vždy vybírá s určitým záměrem. I zdánlivě náhodná běžná pojmenování plní v textu svoji funkci, jako může být např. snaha o navození realistického vyznění textu. Jak uvádí Knappová: Ve volbě literárních jmen pro umělecký text se projevuje tvůrčí autorova invence, kterou se v čtenáři snaží probudit 31 Srov. ŠRÁMEK 1999, s Srov. NEKULA, Marek. Hus Husova, Žižka Žižkov...: Toponyma a ideologie. In Jazyk a jeho proměny: prof. Janě Pleskalové k životnímu jubileu. Michaela Čornejová, ed. a Pavel Kosek, ed. Vyd. 1. Brno: Host, 2008, s

23 iluzi reálného světa. 33 V případě fantasy spíše podporují věrohodnost světa fiktivního. Hausenblas poukazuje na to, že postavy nedostávají jména, která by svou latentní sémantickou náplní ukazovala jinam, [ ] než kam míří smysl díla a jeho styl, která by byla v nesouladu s úlohou postavy, jaká jí přísluší ve výstavbě celku (přitom ovšem i příjmení protikladné k vlastnostem dané osoby může být a zvláště v komicky laděných dílech často bývá součástí charakteristiky postavy). 34 Pojmenování postav tedy autor volí tak, aby byla v souladu s celkovým vyzněním díla a aby přispívala k zamýšlenému autorskému záměru. Forma jmen se podle toho může lišit. Jak říká Knappová: Jaké antroponymum autor užije, zda jméno (či jména) a příjmení, nebo jen samotné jméno nebo jen příjmení, popř. pouze iniciály [ ] vyplývá z celkového autorova pojetí. 35 Samotný proces pojmenování postavy může podle Hodrové proběhnout dvěma způsoby. V prvním případě o jméně autor rozhodne dříve než je text napsán. V díle už se pak čtenář setká s konkrétně pojmenovanou osobou. V druhém případě se pojmenování osoby uskutečňuje teprve v průběhu textu a tvoří tak součást vyprávění. 36 Můžeme si také všimnout, že pouze výjimečně má v díle více osob stejné jméno nebo dokonce příjmení (pokud mezi nimi není příbuzenský vztah) nebo pokud to není záměr autora (např. pojmenovávání dětí po předcích atd.), v takovém případě na to ale zřejmě brzy upozorní. Řídí se tak hlavními funkcemi vlastního jména, které má postavu jednoznačně odlišovat. V reálu se např. ve třídě běžně setká několik žáků se stejným křestním jménem, v literatuře už to tak běžné není. Autoři raději vybírají pro každou postavu jiné jméno, aby se vyhnuli zdlouhavým vysvětlením, o kom právě mluví. Stejně tak v případě volby jmen místních si můžeme povšimnout, že na mapách alternativních světů se například nevyskytuje více měst se stejným názvem, ačkoli ve skutečnosti se to stává velice často. Autor se tím opět vyhýbá případným nedorozuměním. 33 KNAPPOVÁ 2008, s HAUSENBLAS 1976, s KNAPPOVÁ 2008, s Srov. HODROVÁ 2001, s

24 5 PŘEKLAD VLASTNÍCH JMEN Z předchozího textu vyplývá, že překlad vlastních jmen je záležitost komplexní, která vyžaduje celkové posouzení překládaného textu, a to nejen u jmen charakterizačních. Vlastní jméno nelze izolovat od ostatního textu a řešit ho samostatně. Vždy je nutné postupovat v kontextu celého díla a brát ohled na dobu, prostředí a kulturu, ze kterých pochází originál. Jak píše Straková, vlastní jména [ ] se mohou stát signálem cizosti textu a spolu se jmény místními [ ] udržují kontinuitu povědomí cizosti prostředí i literárního díla a průběžně připomínají, že jde o překlad, nikoliv o originál. 37 Jejich překlad by se neměl podceňovat a zvláštní opatrnost si vyžaduje práce se jmény hlavních postav, protože jména hrdinů procházejí celým dílem, takže nevhodný překlad zde může celé dílo i nepříjemně poznamenat PROBLEMATIKA EKVIVALENCE Obtížnost práce s vlastními jmény spočívá i v tom, že patří mezi tzv. nulové ekvivalenty, které v cílovém jazyce nemají žádný překladový protějšek, jak se můžeme dočíst např. u Knittlové. 39 Slovníky jsou tak v tomto případě překladateli k ničemu. Význam vlastních jmen přitom potíže zřejmě nikomu činit nebude. Problém není v tom, že by čtenář nepochopil, jakou mají funkci, podle formy i kontextu nejspíš každý snadno pozná, že se jedná o pojmenování osoby, místa či věci. Jelikož se ale zabýváme překladem vlastních jmen v beletrii, velký důraz se zde klade i na estetiku. Jméno musí být do textu začleněno tak, aby z něj nevyčnívalo, aby čtenáře nerušilo. Pokud je navíc nositelem nějaké jiné informace, než jen označení objektu, zachází se s ním potom často jako se zástupcem ekvivalentů částečných. Zvlášť výrazný je pak tento postup u jmen charakterizačních. Podle Jindry je na vlastních jménech a názvech velmi dobře viditelný kontrast mezi výchozím a cílovým jazykem, kterého se v překladu nikdy úplně nemůžeme 37 STRAKOVÁ, Vlasta. Překládání a vlastní jména. In Překládání a čeština. Zlata Kufnerová. 1. vyd. Jinočany: H&H, 1994, s STRAKOVÁ 1994, s Srov. KNITTLOVÁ, Dagmar a kol. Překlad a překládání. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2010, s

25 zbavit. Za nejobtížnější skupiny pak považuje právě jména osobní a zeměpisná. 40 Překladatel by se měl snažit najít nejvhodnější metodu, jak tento kontrast co nejvíce zmírnit. 5.2 DOMESTIKAČNÍ VERSUS EXOTIZAČNÍ PŘÍSTUP Překladatelé po celém světě se již dlouho zabývají otázkou, zda text, co nejvíce přiblížit cílovému čtenáři, nebo co možná nejvíce zachovat originál. Pro vlastní jména by extrémní případy obou přístupů znamenaly buď celkové počeštění všech jmen nebo naopak jednotné zachování původních tvarů. Vilikovský rozděluje překladový materiál s prvky cizosti na materiální, jazyková a kulturní specifika, přičemž vlastní jména řadí ke specifikům jazykovým, tzn. spojuje je zejména s výchozím jazykem textu. Podle zacházení s těmito prvky potom rozděluje přístupy na exotizaci (s převahou cizích prvků) a naturalizaci (s převahou prvků domácích, jinak také domestikace). Jako ideální případ uvádí postup, při kterém jsou obě skupiny v rovnováze. 41 Rovněž Jindra upozorňuje na časté tendence překladatelů sklouzávat k jedné či druhé metodě, ačkoli jako ideál se určuje jejich rovnováha. Někteří překladatelé tak vlastně místo překladu provádí adaptaci a aktualizaci, zatímco druzí se zcela podřídí originálu. 42 Právě u překladu vlastních jmen může někdy ale snaha o zachování rovnováhy působit spíše kontraproduktivně. Může totiž potom dojít ke stavu, kdy překladatel část jmen přeloží a část ponechá v původním stavu a tím poruší konzistentnost díla. Navíc tím může narušit celkový estetický a umělecký dojem z četby. Hervey a Higgins tuto problematiku řeší v kapitole o kulturní transpozici (cultural transposition), tedy procesu zasazování kulturních prvků výchozího textu do textu cílového. V případě, že se žádný z prvků (jmen) nepřizpůsobí cílové kultuře, označují tento postup za exotizaci (exoticism). Na opačnou stranu stupnice pak dosazují kulturní transplantaci (cultural transplantation), kdy se původní jména nahradí jinými jmény, která ale vzbuzují podobné kulturní konotace jako ve výchozím textu. Mezistupněm mezi těmito dvěma extrémy je transliterace 40 Srov. JINDRA, Miroslav. K problematice vlastních jmen v uměleckém překladu. In Slavica Pragensia, Acta Universitatis Carolinae, Philologica. Praha: Univerzita Karlova s Srov. VILIKOVSKÝ, Ján. Překlad jako tvorba. 1. vyd. Praha: Ivo Železný, 2002, s Srov. JINDRA s

26 (transliteration), kdy se cílovému jazyku přizpůsobí pouze grafická podoba jména, případně se zohlední fonetika. Při práci se jmény je také třeba si uvědomit, jestli jejich původní forma nemůže u cílového publika vzbuzovat i jiné nežádoucí konotace, které se v originále neprojevují. Řeč je například o určitých shlucích písmen, které zní v cílovém jazyce vulgárně či směšně. 43 Ty je potom vhodné pozměnit či nahradit, aby čtenáře zbytečně nesváděly k nesprávným interpretacím VLIV MÍSTA VZNIKU TEXTU NA PŘEKLAD VLASTNÍCH JMEN Na to, jak by měl překlad vlastních jmen vypadat a čím se při této činnosti řídit, jednotná rada neexistuje. Proces překladu vlastních jmen je značně individuální a každý překladatel se s tímto problémem musí vypořádat sám. Nicméně translatologové dávají určitá doporučení, kterými se překladatel může inspirovat. Ján Vilikovský například přiznává, že rozhodnutí jakou taktiku zvolí zůstává plně v odpovědnosti překladatele. Ten by ale měl přihlédnout k dispozicím cílového čtenáře a podle toho zvolit míru zachování cizosti textu. 44 Zohlednit cílového čtenáře se ostatně doporučuje při jakémkoli překladu. I proto při překladu fantasy může pomoci zařadit si výchozí text alespoň přibližně do některé ze skupin, jak jsme si je určili v podkapitole Vilikovský dále v souvislosti s cizími, exotickými prvky upozorňuje na jejich funkci dotváření koloritu a varuje před úplnou naturalizací textu, která tyto koloritní prvky odstraní a ochudí text o jeho jedinečnost. 45 Je ale nutné uvážit, kdy ještě cizí prvky vhodně dotvářejí kolorit a kdy už působí zbytečně rušivě. Podle Levého má v překladu [ ] smysl zachovávat jen ty prvky specifična, které čtenář překladu může cítit jako charakteristické pro cizí prostředí. 46 Není tedy nutné automaticky zachovávat naprosto všechny cizí rysy, jen abychom nezasáhli do koloritu originálu. V případě, že by cizí jména měla čtenáři znesnadňovat četbu, je lepší je přizpůsobit. Přece jenom by měla převládat jejich funkčnost nad estetikou. Pokud překladatel z jakéhokoli důvodu přistoupí k překladu exotických 43 HERVEY, Sándor a HIGGINS, Ian. Thinking Translation. 1. vyd. London: Routledge, 1992, s Srov. VILIKOVSKÝ 2002, s Srov. VILIKOVSKÝ 2002, s LEVÝ, Jiří. Umění překladu. 3. vyd. Praha: Ivo Železný, 1998, s

27 prvků, měl by se držet doporučení Levého: Nemůžeme-li [ ] prostředí originálu vystihnout, je nutné se vyhnout aspoň jasnému rozporu s ním. 47 Stejně tak Vilikovský doporučuje držet se výrazů bezpříznakových, neutrálních, které by nebyly v rozporu s místem a dobou vzniku díla. 48 Zároveň ale přiznává, že právě u vlastních jmen, která nesou nějaký význam, jehož odhalení je zjevně záměrem autora, se tato poučka nedá plně využít, protože se překladatel dostává do rozporu mezi snahou zachovat rysy prostředí, v kterém se postava pohybuje, a funkčním překladem, kdy čtenáři objasní význam jména. 49 Zde musí překladatel zvážit, které hledisko je v konkrétní situaci důležitější PROJEVY V ŽÁNRU FANTASY U fantastické literatury má v tomto směru překladatel výhodu, protože příběhy z alternativních světů nebývají tolik svázány s autorovým prostředím a kulturou. Autor i překladatel se tak řídí pravidly nového světa, kde by specifické prvky měly působit stejně exoticky na čtenáře originálu i na čtenáře překladu, jelikož se jedná o prostředí cizí oběma kulturám. Dalo by se samozřejmě polemizovat o tom, že každý autor do svého alternativního světa promítá zkušenosti a rysy ze světa, ve kterém žije. To je nejspíš pravda, nikdo se asi nedokáže úplně oprostit od toho, co zná a určitým způsobem se to promítne do jeho tvorby. Nicméně, vliv místa vzniku textu tu určitě nebude tak markantní jako v případě, kdy autor zasadí svůj román přímo do výchozího prostředí, včetně popisu geografické situace, podnebí apod. O to horší situace pro překladatele fantasy nastane, když se ve výchozím textu stýkají oba světy, kde pro reálný svět autor používá jména, která zná z běžného života, a pro svět alternativní vymýšlí jména nesoucí sémantický význam. Snaha zkombinovat cizí reálná jména se jmény hovořícími, překladateli značně zkomplikuje práci. Ten bude mít na jedné straně tendenci přeložit význam hovořících jmen, na druhé straně výchozí text ho bude nutit zachovat bezvýznamová cizí jména z reálného světa. Ve výsledném překladu potom vedle sebe budou stát jména v cizí formě a jména převedená do češtiny. Jak uvádí Vilikovský, u textů, jež nejsou příliš svázány s místem vzniku, 47 LEVÝ 1998, s VILIKOVSKÝ 2002, s Srov. VILIKOVSKÝ 2002, s

28 jakož i u textů humoristických, se uplatňuje substituce. 50 Jako příklad uvádí Zaorálkův překlad Chevallierových Zvonokos, s původním názvem Clochemerle. Ten ale uplatňuje přehnanou domestikaci (u Vilikovského naturalizaci). Humoristický text to bezesporu je, svázanost s místem i dobou vzniku textu, je ale z originálu zřejmá. Některé aspekty překladu kritizuje například Josef Čermák, který, ač oceňuje kreativní a vtipné překlady osobních jmen, upozorňuje na fakt, že Chevallierův text je zcela zjevně zasazen do Francie a tím, že Zaorálek text kompletně počešťuje, ho připravuje o zeměpisný, historický i sociální kontext, nehledě na to, že musí kvůli zvolenému domestikačnímu přístupu vynechávat i části textu, které odkazují na francouzské prostředí, případně je nahrazuje českými reáliemi. 51 Jakkoli může být výsledek kompaktní a čtivý, tak silné zásahy do výchozího textu jsou nepřípustné, má-li se jednat o skutečný překlad, ne adaptaci. Překladatelé, kteří se tomuto jevu chtějí vyhnout, jsou nuceni udělat kompromis mezi estetickou funkcí a zachováním autentičnosti textu. Existují případy, kdy se ani jména hovořící tradičně nepřekládají. Vilikovský uvádí, že v kulturně významných prozaických textech zejména pokud jde o vážná díla realistického charakteru se zpravidla ponechávají původní formy jmen. 52 Zde je takový postup na místě, protože se převážně jedná o mezinárodně uznávaná díla a všeobecně jsou tak známá i jména postav v původní, případně minimálně upravené, podobě. Tyto podmínky, především realističnost, však většina děl fantastické literatury nesplňuje a proto se většinou přistupuje k funkčnímu překladu. 5.3 INTERTEXTUALITA Překlad fantastické literatury s sebou navíc přináší další komplikaci. Jakmile se překladatel vypořádá se všemi kreativními jmény osob, míst i věcí, musí si dát pozor, aby byly všude překládány stejně. V tomto žánru velice často narazíme na příběhy, které jsou rozdělené do více svazků a vycházejí na pokračování. To může způsobit nemalé problémy právě při 50 VILIKOVSKÝ 2002, s Srov. ČERMÁK, Josef. K Zaorálkovu překladu Zvonokos. In Zvonokosy. Gabriel Chevallier, 3. vyd. Praha: Odeon, s VILIKOVSKÝ 2002, s

29 překladu vlastních jmen, zejména pojmenování jednotlivých postav. Překladatel totiž v některých případech překládá ještě nedokončené dílo a nemá tudíž všechny dostupné informace o tom, jak se postava bude dále vyvíjet, případně bude-li se ještě vůbec někdy v příběhu vyskytovat. Doposud vedlejší postava, která byla v textu zmíněna pouze jednou či dvakrát, se může zcela nečekaně dostat do středu zájmu a překladatel postupem času zjistí, že by bylo vhodné její jméno přeložit, nebo se o postavě dozví nové informace, které ho nutí jméno změnit. Dále autoři v pozdějších sériích mohou používat postavy z předešlých knih. Překladatel by se proto měl, pokud možno co nejlépe, orientovat i v ostatní autorově tvorbě, protože odlišné pojmenování jedné a téže osoby by mohlo pozorného čtenáře zmást. Přínosné je ale i povědomí o jiných dílech daného žánru. Jak říká Olša, autoři jednotlivých děl se vzájemně odvolávají na své světy, hrdiny, zásady atd., a různými narážkami se jejich díla jakoby vzájemně prolínala. 53 Fanoušci, kteří se v žánru dobře orientují, takové narážky snadno rozpoznají a ocení. Rozdílný, i když ne nutně špatný, překlad by tak jejich prožitek z četby zcela jistě ochudil. 5.4 POSTUPY PŘI PŘEKLADU VLASTNÍCH JMEN V této podkapitole si shrneme, jaké postupy se při práci s vlastními jmény překladateli nabízejí. Straková říká, že narativní charakter románu či povídky je vázán na určité postavy, místo, čas apod. A všechny tyto údaje mohou být pro překladatele relevantní. 54 Uhrová k tomu dodává ještě další požadavek. Překladatel by se neměl spoléhat jen na svůj jazykový cit, případně na prostudování zákonitostí mezi oběma jazyky, nýbrž měl by pochopit i specifický naturel autora. 55 Vlastní jména nejsou okrajovou záležitostí překladu, špatně zvolené jméno hrdiny může ovlivnit celé dílo. Spisovatel volí jména z určitých důvodů. Překladatel by se měl pokusit je odhalit a promítnout do překladu, tak aby se co nejvíce přiblížil autorovu záměru. 53 OLŠA, Jaroslav. Specifika a problémy překladu science fiction. In Translatologica Pragensia III, Acta Universitatis Carolinae, Philologica 2 3. Praha: Univerzita Karlova. Část , s STRAKOVÁ 1994, s UHROVÁ, Eva. Problém překladu tzv. mluvících jmen v literárním textu. In Universitas. Brno: Masarykova univerzita s

30 5.4.1 VLASTNÍ JMÉNA OBECNÁ Panuje všeobecný názor, že vlastní jména, která nemají charakterizační hodnotu, se nepřekládají. Ani u nich však není situace tak jednoduchá. Straková se nejvíc soustředí právě na problematiku překladu běžných vlastních jmen. Zmiňuje tři faktory, které by měl překladatel zohlednit. Nejprve zhodnotí vztah mezi grafickými systémy jazyků. Pokud jsou odlišné (jako např. český a ruský), následuje transliterace. Dále by měl vzít v potaz, jak často se s daným jménem setkáme v cílovém jazyce nebo jestli už bylo domestikováno, což se týká např. některých historických nebo jinak významných osobností. A v neposlední řadě je třeba řídit se dobovými zvyklostmi a přístupem k cizím jménům. 56 Ponechat jména v ruské azbuce nebo v čínských znacích se jeví jako nemyslitelné. Při překladech z angličtiny do češtiny, kterými se tato práce zabývá, jsou grafické systémy obou jazyků stejné, nutnost transliterace tedy odpadá. Zhodnotíme-li frekvenci výskytu anglických jmen v českém prostředí, zejména v posledních letech se s nimi setkáváme poměrně často např. ve filmech nebo seriálech, kde se v naprosté většině případů jména postav nepřekládají. V literatuře je přesto třeba uvážit jestli není vhodnější v textu použít českou variantu jména nebo jiné úpravy, ačkoli se čtenář s daným jménem může snadno setkat v běžném životě. U anglických jmen se velmi často mluvená podoba jména zásadně liší od grafické, a to, co cílový čtenář snadno přejde ve filmu, nemusí být tak jasné v tištěném textu. Jak uvádí Straková, křestní jména mají v celé řadě jazyků své paralely [ ]. Jde-li o jméno, které se v češtině nevyskytuje, bude převedeno s ev. hláskoslovnou modifikací. 57 I pokud ale objevíme takovou českou paralelu, není vždy nutné ji použít. V některých textech je skutečně vhodnější ponechat jména bez překladu, zvlášt pokud se mísí se jmény, která takový český protějšek nemají nebo pokud odkazují na určité prostředí děje, jak jsem již řešili v kapitole 5.2. Například v úředních dokumentech je potom překlad jména naprosto nežádoucí, tím se už ale vzdalujeme od beletrie. Knappová uvádí tři základní možnosti, jak při překladu pracovat s vlastními jmény. První z nich vlastně ani překlad nezahrnuje. Jedná se pouze o přizpůsobení 56 Srov. STRAKOVÁ 1994, s STRAKOVÁ 1994, s