Výzkum slovesné valence ve slovanských zemích. Karolína Skwarska Elżbieta Kaczmarska (eds.)

Výzkum slovesné valence ve slovanských zemích Karolína Skwarska Elżbieta Kaczmarska (eds.) Slovanský ústav AV ČR, v. v. i. Praha 2016 3

Vědečtí recenzenti: prof. Dr. Danuta Rytel-Schwarz Natalia Kotsyba, PhD Mgr. Bohuslava Němcová, Ph.D. doc. Dr. phil. Markus Giger Jazyková úprava: Dr. Nataliya Zanegina (ruské texty) doc. PhDr. Lucie Saicová Římalová, Ph.D. (anglický text) Erik Piper (anglická resumé) kolektiv autorů KATALOGIZACE V KNIZE NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Výzkum slovesné valence ve slovanských zemích / Karolína Skwarska - Elżbieta Kaczmarska (eds.). -- Vydání první. -- Praha: Slovanský ústav AV ČR, v.v.i., 2016. -- 440 stran. -- (Práce Slovanského ústavu AV ČR. Nová řada; svazek 43) ISBN 978-80-86420-60-8 811.16 * 81'367.625 * 81'367 * 81 * 81'374 * 81-115 - slovanské jazyky - slovesa - valence (lingvistika) - teorie jazyka - jazykové slovníky - komparativní lingvistika - kolektivní monografie 811.16 - Slovanské jazyky [11] Vydáno s finanční podporou Akademie věd České republiky Karolína Skwarska, 2016 Slovanský ústav AV ČR, v. v. i., 2016 ISBN 978-80-86420-60-8 4

Valence v gramatice, valence ve slovníku 1 Jarmila Panevová 1. Pojem valence je v lingvistice pojmem poměrně novým. Jeho začátky jsou spojeny s oblastí syntaxe, brzy se však objevila potřeba jeho lexikografického zpracování. Jednou z prvních vlaštovek jeho uplatnění v této oblasti byl valenční slovník G. HELBIGA a W. SCHENKELA (1. vydání 1969), který se dočkal několika dalších vydání. Intuitivně byl ovšem pojem valence přítomen jak v (některých) slovnících, tak v (některých) gramatikách. Nutnost uvádět v běžných slovnících ve slovesných heslech rekční (tedy valenční) doplnění implikuje vazebnost některých z nich. Není tedy náhodné, že po citovaném slovníku vznikají postupně další specializované valenční slovníky (např. SVOZILOVÁ ET AL. (1997), LOPATKOVÁ ET AL. (2008, opravené a rozšířené vydání v přípravě), UREŠOVÁ (2011b) pro češtinu, NIŽ- NÍKOVÁ SOKOLOVÁ (1998), NIŽNÍKOVÁ (2006), značně rozšířené a přepracované vydání IVANOVÁ ET AL. (2014) pro slovenštinu). Pro rozvoj valenčního pojetí syntaxe byl rovněž inspirativní pojem intence slovesného děje zavedený PAULINYM (1943). Univerzálnost triády Agens Děj Zásah a její možné jazykové realizace se sice týká spíše ontologického obsahu; 2 termín intence je však dosud v české a slovenské lingvistice užíván. RUŽIČKA (1968) vychází z terminologického rozlišení intence náležející do oblasti sémantické stavby věty a valence z oblasti (povrchové) syntaktické stavby. S termínem intence soustavně pracuje ULIČNÝ (2000; 2013 aj.). ŠMILAUERŮV výklad (1947, s. 333) doplňku vazebného a určujícího 3 rovněž v sobě zahrnuje vazebnost (valenci) proti slabé závislosti (přimykání u doplňku určujícího). Syntax založená již explicitně na valenci u nás krystalizuje v 70. letech 20. století. Jedna její větev vychází z diskusí na fóru komise pro gramatic- 1 Vznik této stati byl podpořen projektem GA ČR P406/12/0557. Práce využívá jazykových zdrojů uložených a distribuovaných projektem MŠMT ČR LINDAT-Clarin No. LM2010013. 2 Důkladný rozbor této práce podává DOKULIL (1949), hodnotí její přínosnost pro studia gramatická a lexikální, ale vyslovuje i kritické připomínky (mj. autorův metodický postup vychází z rozboru skutečnosti zajazykové, op. c., s. 74). 3 Šmilauerova charakteristika doplňku vazebného se ve valenční teorii FGP (výklad viz níže, odd. 3.2.) reflektuje jako aktant (valenční člen, zpravidla Efekt). 13

Valence v gramatice, valence ve slovníku kou stavbu slovanských jazyků. Byla zveřejněna poprvé ve Slově a slovesnosti ( DANEŠ ET AL. 1975) a vyústila pak v Mluvnici češtiny, jejím svazku 2 (MČ 2. Tvarosloví, 1986, s. 132) a svazku 3 (MČ 3. Syntax, 1987). 4 Druhá větev vzniká v rámci Sgallova modelu Funkčního generativního popisu (dále FGP), poprvé uceleně u SGALLA (1967), založeného rovněž na několikarovinovém přístupu. V r. 2000 předkládá modifikovanou valenční teorii KARLÍK (2000a) a aplikuje ji na řadu českých gramatických struktur. 5 2. Po krátké retrospektivě pohledů na valenci z hlediska českého a slovenského přístupu se vrátíme ke zdroji, z něhož se odvíjejí valenční studie ve světě, zpočátku spíše jen v Evropě. L. TESNIÈRE (1934; 1953; 1959) již v r. 1934 mluví o slovese a jeho aktérech jako o malém dramatu ; termíny aktant a cirkumstant se objevují v jeho práci z r. 1953, předjímající už komplexní pohled na syntax. Jeho nejcitovanější práce vychází až péčí jeho žáků J. Fourqueta a F. Daumase (a Tesnièrovy manželky) v r. 1959 po autorově smrti. Znalce Šmilauerova díla, vědeckosti a zasvěcenosti jeho přístupu nepřekvapuje, že v Učebnici větného rozboru (1. vydání 1955) ŠMILAUER na Tesnièra explicitně odkazuje v souvislosti s grafickým znázorněním větné struktury. 3. Valenční teorie, jíž se zde budeme zabývat podrobněji, se rozvíjí v rámci FGP. Je to rámec pro závislostní verbocentrický popis jazyka založený na vztazích mezi jednotkami několika jazykových rovin. Pro popis valence jsou relevantní vztahy mezi rovinou hloubkové syntaxe (dále TR), povrchové syntaxe a morfématiky (dále MR). 6 Chceme zde ukázat, že pojem valence je nutnou součástí popisu (syntakticko-sémantické) stavby věty, ale zároveň je vázán na sémantiku jednotlivých lexikálních jednotek a jejich slovníkové reprezentace. Problematika valence je tedy jednou z vý- 4 Na její tvorbě se podíleli zejména F. Daneš, M. Grepl, M. Komárek, Z. Hlavsa a J. Kořenský. Nadále ji rozvíjejí ve svých monografiích a statích F. DANEŠ a jeho kolektiv (DANEŠ 1985; DANEŠ HLAVSA 1981), M. GREPL spolu s P. KARLÍKEM (1983; 1986; 1998) v rámci dvourovinné větné skladby, s tímto přístupem pracují i mnozí další autoři. 5 Podrobně se zde této teorii nevěnujeme; některá její teoretická východiska nejsou s naším přístupem slučitelná (např. předpoklad existence valence u jednotek menších než slovo). 6 Intence a valence se zde terminologicky nerozlišují, upřednostňuje se termín valence. 14

Jarmila Panevová stižných ukázek kooperace dvou modulů jazykového popisu slovníku a gramatiky. Empirické zpracování valence je ovšem závislé na přijatém teoretickém rámci a na stanovení kritérií, která doplnění slovesa (popř. i dalších slovních druhů, jež zde necháváme stranou, viz např. PANEVOVÁ (2007a) o valenci adjektiv, KOLÁŘOVÁ (2010) o valenci substantiv) pokládáme za valenční a jaké druhy valenčních doplnění rozlišujeme. Obecná kritéria pro stanovení valenčních členů, založená na (ne)možnosti jejich vypuštění, aniž by se věta stala negramatickou, jsou obecně přijatelná a uznávaná (viz věty (1a) a negramatické varianty v (1b)). Všechna tři doplnění (Aktor, Patient, Adresát) v povrchové syntaxi hodnocená jako subjekt, přímý a nepřímý objekt jsou pro sloveso slíbit obligatorní: (1a) Maminka slíbila dětem zmrzlinu. (1b) *Maminka slíbila. / *Maminka slíbila zmrzlinu. / *Maminka slíbila dětem. Pro zjištění valenčních vlastností sloves však nejsou vyčerpávající. Významným krokem ve vývoji valenční teorie bylo explicitní zjištění, že valenční pozici může plnit i příslovečné určení a že tedy tradiční syntaktická dichotomie objekt vs. adverbiale není pro valenční rámec (dále VR) teorie dostačující (viz (2a), (2b)). Existují tedy slovesa, jejichž valenční rámec vyžaduje povinně obsazení některým typem adverbiálního určení. (2a) Rodiče bydlí na venkově. (2b) *Rodiče bydlí. Dalším krokem v úvahách o naplnění valenčního rámce je zjištění, že ne všechna objektová (vazebná) doplnění jsou obligatorní, viz (3a), (3b): (3a) Pavel koupil (manželce) nové auto. (3b) Pavel koupil nové auto. Adresát ve větě (3a) je valenční, není však (jak plyne z (3b)) obligatorní. Takovou pozici nazýváme ve FGP fakultativní. 7 7 Lišíme se tím od terminologie užívané v Mluvnici češtiny a obecněji v současné bohemistice (viz už DANEŠ (1971a)), kde je tato pozice nazývána potenciální. 15

Valence v gramatice, valence ve slovníku Valence a její povaha (obligatornost vs. fakultativnost) je z příkladů (1) (3) zřejmá a kritéria (ne)vypustitelnosti jsou evidentní. Existují však i další případy, kdy valenční člen na povrchu chybí, ale jeho přítomnost je intuitivně pociťována jako inherentní součást lexikálního významu slovesa. Pro testování této intuice jsme navrhli kritérium nazývané dialogový test ( PANEVOVÁ 1974 75; 1980; 1994; 2002). Jeho použití demonstrujeme pomocí příkladů (4a), (4b) a (5): (4a) Můj bratr ráno odešel / odjel. Užitím dialogového testu imitujícího rozhovor mezi mluvčím A a mluvčím B pro (4) zjišťujeme, že směrové určení odkud je sémanticky obligatorním členem valenčního rámce slovesa odjet: (4b) A: Můj bratr už odjel. B: Odkud? Kam? A: *Nevím. Nevím (kam jel). Otázka mluvčího B na levé straně (4b) nedává v plynulém dialogu dobrý smysl (prototypická situace je, že B hledá bratra A v místě, kde jeho přítomnost byla oběma účastníky dialogu předpokládaná). Nepřijatelnost odpovědi Nevím je tedy ukazatelem obligatornosti směrového určení odkud ve VR sloves odjet, odejít. 8 Pokud tu nejde o aktuální elipsu (místo, kde bratr byl, např. se mluvilo o jeho pobytu ve Vídni), z nepřítomného valenčního členu plyne, že jde o místo totožné s místem účastníků dialogu (v obecné formulaci z místa, kde se nacházel ). (5) Dana prodává u Bati. Ve větě (5) má nepřítomnost doplnitelných členů Patientu (co Dana prodává) a Adresátu (komu prodává) podobnou povahu: u lexému prodávat je vedle Konatele (ACT) obligatorní Patient (PAT) i Adresát (ADDR). V jistých kontextech (zde např. neaktuálnost slovesného děje) jsou PAT 8 Podobně v kontextu, kdy je ve větě vypuštěn subjekt a A řekne Už konečně usnul, by otázka B Kdo? ve smysluplném plynulém dialogu byla nemístná a pragmaticky by jen poukazovala na to, že B není zasvěcen do situace, popř. že přeslechl minulou konverzaci. 16

Jarmila Panevová a ADDR zevšeobecněny a nevyžadují pak na povrchu lexikální ztvárnění (Dana prodává, to, co se u Bati prodává boty, kabelky, 9 prodává je těm, kdo si přejí PAT koupit, tj. obecně zákazníkům). Příklad (5) ilustruje širší a často diskutovanou problematiku intranzitivního užití tranzitivních sloves (typu číst, psát, uklízet, vařit apod.). 10 3.1. Uvedli jsme už výše, že protiklad valenční vs. nevalenční člen se nekryje s hranicí objekt vs. příslovečné určení, že se ani nekryje s hranicí nevypustitelný vs. vypustitelný člen, je proto třeba se opřít o další kritéria. Empirickým testováním spojitelnosti slovesa s možnými typy objektů a příslovečných určení jsme zjistili tyto tendence ( PANEVOVÁ 1974 75; 1980): (i) (a) testované doplnění je v principu (pokud tomu obsahové podmínky nebrání) spojitelné s jakýmkoli slovesem (typické pro určení času, místa, příčiny) (b) testované doplnění se pojí jen s některými slovesy a musí pak vstoupit do jejich valenčního rámce (ii) (c) testované doplnění může sloveso rozvíjet víckrát než jednou (s vyloučením koordinace a apozice) (d) testované doplnění může rozvíjet sloveso pouze jednou. Doplnění splňující (i) (b) a (ii) (d) jsme nazvali aktanty (popř. participanty nebo vnitřní doplnění); doplnění splňující (i) (a) a (ii) (c) nazýváme volná doplnění. Typ (ii) (c) lze ilustrovat příklady (6), (7), (8), (9) s dvojím užitím místa (6), časového určení (7), podmínky (8), (9): (6) V Itálii jsme bydleli v luxusním hotelu. (7) Včera se syn vrátil domů o půlnoci. (8) Za horka stoupá při nakažlivých nemocech počet nemocných rychle. (9) Princ Charles, pokud by se chtěl stát králem, by se v případě rozvodu nesměl oženit. (PDT 3.0) 9 Kdyby prodávala něco atypického, např. housky nebo auta, musel by tento člen být explicitně vyjádřen, viz i níže. 10 Viz DANEŠŮV (1971a, s. 136) příklad Tenhle pes nekouše. Nově na ruském materiálu klasifikuje NORMAN (НОРМАН 2014) typy vypuštěných valenčních členů (viz i níže odd. 3.3.). Frekvenci všeobecných aktantů v PDT se věnujeme v PANEVOVÁ (2004). 17

Valence v gramatice, valence ve slovníku Valenční rámec slovesa je pak definován jako soubor všech jeho aktantů (obligatorních i fakultativních) a takových volných doplnění, která se na základě výše navrhovaných kritérií jeví jako obligatorní; schematicky je VR zachycen v Tabulce 1. aktanty volná doplnění obligatorní + + fakultativní + 0 Tab. 1 3.2. Jako aktanty se na základě těchto empirických zjištění chovají Aktor / Konatel (ACT), Patient (PAT), Adresát (ADDR), Efekt / Výsledek (EFF), Původ / Origo (ORIG). 11 Jejich vymezení je založeno primárně na jazykové strukturaci slovesa a jeho valenčního potenciálu. Názvy aktantů se proto jen zčásti kryjí s názvy participantů založených na sémantických rolích (např. FILLMORE 1968, u nás DANEŠ HLAVSA 1981, GREPL KARLÍK 1983, 1998, IVANOVÁ ET AL. 2014). Ve svém jádru se kryjí spíše s Tesnièrovým přístupem, zejména pokud jde o pojetí ACT (1. aktantu) a PAT (2. aktantu). Ve větě (10) je komín strukturován jako 1. aktant, tj. ACT, stejně jako v (11). Ve větě (12) je publikum jako 2. aktant slovesa oslovit pokládán za PAT, přestože z hlediska sémantického (jeho sémantické role) jde o adresáta promluvy. Ve větách (13) a (14) je přímý předmět hodnocen jako PAT, přestože sémanticky jde jednou o výsledek činnosti (13), podruhé o manipulaci s objektem (14): (10) Komín kouří. (11) Otec kouří. (12) Řečník oslovil publikum. (13) Hrobník vykopal hrob. (14) Hrobník vykopal mrtvolu. 11 V materiálu jsme našli jediný doklad, kdy ORIG nesplňuje kritéria pro zařazení mezi aktanty: Ze štíhlého muže se z herce Petra R. stává kopie baviče Petra N. (denní tisk). Tento výskyt přičítáme neobratné publicistické stylizaci. 18

Jarmila Panevová Hodnocení ACT a PAT je ve shodě s Tesnièrovými charakteristikami: Má-li sloveso jeden aktant, je to 1. aktant, má-li sloveso 2 aktanty, je to 1. a 2. aktant. Naše hodnocení vychází z toho, že jednotlivá slovesa mohou strukturovat své valenční pole i tak, že formální vyjádření aktantů není v souladu se sémantickými rolemi. Mluvíme tedy o kognitivním posouvání, které se týká např. klasických Fillmorových příkladů (1968, s. 25, jeho příklady (31), (32), zde (15a), (15b)). Podle naší analýzy je key [klíč] strukturován stejně ve (15b) jako ve (15a), tedy jako ACT, zatímco ve Fillmorově pojetí klíč zůstává Instrumentem v obou případech. Instrumentální charakter slova klíč, na rozdíl od Jana jako původce děje otevírání v naší interpretaci vyplývá z lexikální sémantiky těchto slov: (15a) John opened the door with the key. [ Jan otevřel dveře klíčem. ] (15b) The key opened the door. [ Klíč otevřel dveře. ] Ostatně Fillmore později (1977, citováno podle FILLMORE 2003, s. 190, jeho příklady (11a) (11d)) připouští jako jeden z možných výkladů ten, že rys odlišující původce a instrument v těchto dvou větách není v subjektové jmenné skupině přítomen. Pokud má ovšem sloveso aktanty tři, musí být obsazeny pozice ACT a PAT a u 3. aktantu je třeba brát v úvahu sémantiku. Přidělení názvů aktantů je intuitivně přirozené v (16), (17), (18); v (16) je 3. aktantem Adresát, v (17) Původ, v (18) Efekt: (16) Švadlena ušila zákaznici večerní šaty. (17) Švadlena ušila šaty z neobvyklého materiálu. (18) Švadlena přešila obnošené šaty na župan. Méně zřetelné je stanovení názvů aktantů v (19) a (20): (19) O té katastrofě (PAT) napsal Jan (ACT) reportáž (EFF) do novin. (20) Sponzor (ACT) obdaroval univerzitu (PAT) vysokým fi nančním darem (EFF). V (19) je PAT často vyjadřován fakultativně, ve VR slovesa psát / napsat je jako fakultativní (pomocí horního indexu opt ve valenčním slovníku) zaznamenán, ale z hlediska sémantiky tu akuzativ, který je primární formou pro PAT, vyjadřuje výsledek psaní (EFF), zatímco předložkový fakultativní 19

Valence v gramatice, valence ve slovníku PAT vyjadřuje téma, námět, o němž se píše. V (19) jsou oba pravostranné aktanty 12 obligatorní (ale jen EFF je zevšeobecnitelný). Ve větách s číslem (21) jsou obligatorní PAT i ADDR, zevšeobecněn může být jen jeden z nich, v (21b) je Janovým protivníkem ten, kdo se účastní boje o medaili, v (21c) jde o Janovu účast ve vypsané soutěži (soutěží v tom, v čem se právě soutěží): (21a) Jan soutěží s kamarádem (ADDR) o medaili (PAT). (21b) Jan soutěží o medaili (PAT). (21c) Jan dnes soutěží s kamarádem (ADDR). 13 Dalším důvodem povrchové nepřítomnosti valenčního doplnění uvedeného ve slovníku je lexikalizace typu (22), (23), (24), (25): 14 (22) Mládež začíná pít v mladém věku. (23) Až zaparkuje, přijde nahoru. (24) Když vešel ředitel, Jan rychle zavěsil. (25) Zapálila si a poté se rozpovídala. Blízko k tomuto typu mají i příklady (26), (27): (26) Ředitel vyměnil sekretářku. (27) Sousedé přestavěli domek. Způsob jejich zachycení ve valenčním slovníku však není jednoduchý a zřejmě není pro tyto dva typy ani úplně shodný. Zatímco u (26) VR obsahuje kromě ACT a PAT také EFF a v (27) ORIG a EFF, je sémantické pozadí jejich zevšeobecnění evidentní (v (26) vyměnil sekretářku nejspíše za jinou sekretářku, pokud by ji chtěl nahradit robotem nebo uklízečkou, bylo by nutné to explicitně vyjádřit). Podobně v (27), pokud se explicitně 12 Rozlišování levointenčních / levovalenčních a pravointenčních / pravovalenčních participantů obvyklé v bohemistice nepokládáme v naší koncepci za terminologické. V tomto případě je použito jako zkratka. 13 Význam, že Jan soutěží společně s kamarádem, zde necháváme stranou. Tam jde o jiný valenční rámec. 14 Je ovšem třeba dodat, že za pojmem lexikalizace vidíme šedou zónu; stupeň lexikalizace není u všech kandidátů stejný (např. u pít je stupeň lexikalizace zřejmě vyšší než u zaparkovat). 20

Jarmila Panevová neříká, že se domek přestavoval z garáže, nebo naopak na garáž či sklad, muselo by to být vyjádřeno, takto se říká, že jde o přestavbu domku ze staré podoby do nové. V situacích z příkladů (22) (24) je nulová pozice aktantu vázána na konkrétní lexikální obsazení (alkohol v (22), dopravní prostředek v (23), sluchátko v (24), cigaretu v (25)), zatímco v (26) a (27) jsou EFF a v (27) také ORIG zevšeobecněny. 3.3. Na práce, které se v poslední době věnují analýze vypouštění valenčních členů (např. АПРЕСЯН ET AL. 2010, PANEVOVÁ 2013), navazuje ve své stati B. Norman (НОРМАН 2014) a repertoár typů vypustitelnosti rozšiřuje: V první skupině poukazuje na to, že údaje ve slovnících jsou mnohdy neúplné a ignorují ve slovníkovém hesle některé aktéry. Jde o skupinu, která se našeho pojetí netýká, protože naším cílem je, aby hesla ve VALLEXu byla v souladu se všemi možnými povolenými valenčními rámci. Další dvě Normanovy skupiny jsou spojeny s pojetím zevšeobecnění (generalizace) podobným našemu: jde tu o neaktuální užití sloves vyjadřujících v jednom z možných užití povolání (Он преподает в университете = Он препoдаватель), v druhém možném použití označuje obvyklou, typickou činnost, v níž lze vynechaný valenční člen snadno doplnit (Мать штопала). Zbývající dvě Normanovy skupiny mají povahu spíše stylistickou, spojenou s vyhraněným typem textů. Jedna z nich je spojena s příslovími, aforizmy, nadčasovými výroky, jako např. Лучше дать чем взять. Благодари и кланяйся., analogické příklady mající podobu institucionalizovaných textů existují i v češtině: Nepokradeš! (jedno z desatera přikázání), Nikdy nezapomeneme. (nápisy na hrobech a věncích). Poslední Normanova skupina je spojena s řetězcem koordinovaných sloves, z nichž každé má formálně jinou valenci, ale stylistické důvody dovolují tento fakt ignorovat (Он пришел посмотреть и познакомиться с детьми.). Autor připouští, že tyto příklady jsou řídké a někdy jsou na hranici syntaktické chyby. České příklady kontaminace slovesných vazeb v koordinaci se hledají těžko (?Krmil a pečoval o zatoulaného psa.). Blízko k nim mají příklady Přišel, viděl, zvítězil., Důvěřuj, ale prověřuj. Ty jsou blíže skupině 3 než 4. Širokou oblast pro nepřítomnost valenčního členu poskytují české rezultativní konstrukce: Má v hlavě vymeteno., Máte tady zakouřeno. (viz PODOBOVÁ, IN PREP.). Normanova stať, kterou se zde zabýváme, uka- 21

Valence v gramatice, valence ve slovníku zuje na šíři faktorů umožňujících povrchové vypuštění valenčních členů; 15 zachycení posledních dvou typů však pokládáme za úkol pragmatického komponentu. 4. Kritéria pro vedení hranice mezi valenčními doplněními slovesa (aktanty, participanty) a nevalenčními členy (volnými doplněními) jsme uvedli výše, další vývoj valenční teorie nosnost těchto kritérií potvrzuje, i když jsme uvedli i případy, kde vznikají empirické problémy. Některé z nich nás vedly k jemnější klasifikaci souboru doplnění, a tím i k doplnění dvou základních tříd (doplnění valenčních a nevalenčních) o třídu další nazvanou doplnění kvazivalenční. Tuto povahu jsme přisoudili doplněním s názvy Překážka (OBST, podle anglického obstacle), Prostředník (MED, mediátor), Rozdíl (DIFF, podle anglického difference), a přeřadili jsme sem doplnění Záměru (INTT podle anglického intention), které bylo dříve řazeno k určením volným. K tomuto kroku nás vedla následující zjištění: doplnění, která jsme se rozhodli zařadit ke kvazivalenčním, splňují některé rysy, jimiž charakterizujeme doplnění valenční, ale zároveň mají rysy, které sdílejí s doplněními volnými. S valenčními doplněními je spojuje, že (i) mají rekční povahu, tj. jejich tvar je řídícím slovem předepsán, (ii) vyskytují se s omezenou třídou řídících slov, (iii) nemohou se vyskytovat víc než jednou u jednoho řídícího slova. Vlastnosti (iv) (vi) má tento typ doplnění společné s doplněními volnými: (iv) co do významu jsou sémanticky homogenní, 16 (v) nepodléhají kognitivnímu posouvání (k posouvání viz výše, odd. 3.2.), (vi) z větší části jsou fakultativní. S kvazivalenčními doplněními je třeba počítat jako se součástmi VR (viz P ANEVOVÁ 2003b). Jejich vlastnosti zde krátce shrneme: 4.1. Určení překážky je speciálním případem šíře chápaného prostředku (MEANS). Potřeba jejich odlišení od doplnění prostředku (nástroje) běž- 15 Zcela stranou jsme nechali úvahu o typických aktuálních elipsách typu: Potkal jsi dnes listonošku? Potkal. 16 Tím se liší od aktantů, jako je ACT a PAT, které jsou víceméně definovány jako první a druhý aktant slovesa. 22

Jarmila Panevová ně používaného v našich syntaxích plyne z následujících příkladů, 17 srov. i sémantický rozdíl mezi klasickým prostředkem (MEANS) a překážkou (OBST) ve variantách (29): (28) Jan zakopl nohou (MEANS) o stůl (OBST). (29a) Matka se píchla nůžkami (MEANS). (29b) Růženka se píchla o trn (OBST). (29c) Matka se píchla o nůžky (OBST). Příklady (29) a v korpusu doložená věta (30) dokládají, že vlastní prostředek (noha) a překážka (stůl) se mohou v jedné větě (28) kombinovat (a z významového zápisu musí být zřejmé, že nešlo o zakopnutí stolem o nohu ), tím spíše nelze v (30) zaměnit hýbající se nohu jedné nositelky a nehýbající se nohu Wilminu. Ve větě (29a) jsou nůžky klasickým prostředkem, zatímco ve větě (29b) má trn jinou sémantickou povahu (podobně jako když obměníme větu (29a) na (29c)). Jako obligatorní se jeví toto doplnění pouze u sloves zavadit, opřít se. Příklady (30), (31) dokládají souvýskyt prostředku a překážky, také příklad (32) demonstruje specifickou sémantiku určení OBST v korpusových dokladech: (30) Pravou nohou (MEANS) zakopla o nataženou levou nohu Wilmy (OBST). (SYN2010) (31) Pes na pána vyskočil, tlapou (MEANS) zavadil o kohoutek pušky (OBST) a trefi l muže přímo do prsou. (SYN2013pub) (32)... rozbil si o obrubník (OBST) hlavu. (SYN) 4.2. Pro zavedení určení mediátoru (MED) nás vedly analogické důvody, jimiž jsme argumentovali pro vydělení OBST jako samostatného typu doplnění lišícího se od určení prostředku, srov. (33) (35), kde (35) dokládá souvýskyt prostředku a mediátoru v jedné větě: 17 Srov. i FILLMORE (1977, citováno podle 2003, s. 189): A reason for feeling sure that two roles are distinct is that the same two nouns, preserving their case roles, can also occur together... in a single sentence. Dodáváme jen, že tento citát se týká pojetí Fillmorových case roles, nikoli komplementů (volných určení), jaká demonstrujeme v příkladech (6) (9) výše. 23

Valence v gramatice, valence ve slovníku (33) Otec přitáhl kluka levou rukou (MEANS) za ucho (MED). (34) Kdekoho přitáhla za nos (MED) k hospodě vůně jitrnic a ovaru. (SYN2013pub) (35)...lampář háčkem (MEANS) na dlouhém bidlu zatahá za očko (MED) na vrcholu lampy. (SY2013pub) 4.3. Určení Záměru jsme dříve (viz MIKULOVÁ ET AL. 2006) řadili do třídy volných doplnění. Jeho vlastnosti (kompatibilita se slovesy pohybu, prototypická forma infinitivu) nás vedou k jeho přeřazení do skupiny kvazivalenčních doplnění. Sémanticky má velmi blízko k volnému určení účelu (AIM), ale subjekt záměrné činnosti (INTT) je totožný s původcem nebo jiným aktantem řídícího slovesa (viz rozdíl (36) a (38)) 18 (což není u účelu nutná podmínka), srov. rozdíl mezi (36) s určením INTT a (37) s určením AIM. 19 INTT může mít vedle své primární formy infinitivu sekundárně i formu předložkového pádu na+akuz (popř. k+dat). Sémantický rozdíl mezi INTT a AIM je zřejmý u dvojice (39) a (40). (36) Jan se šel koupat (INTT). (37) Jan se z konkursu odhlásil, aby mladší kolega dostal (AIM) příležitost. (38) Vyhnal své lidi roznášet (INTT) letáky po vsi. (39) Velitel poslal své lidi na pomoc (INTT) při hašení požáru. (40) Velitel poslal své lidi pro pomoc (AIM) při hašení požáru. 4.4. Určení rozdílu (DIFF) je určení vyjadřující kvantitativní (nebo kvalitativní) rozdíl mezi dvěma ději, stavy či entitami, nebo výchozím a konečným stavem řídícího děje. Vzhledem k tomu, že se vyskytuje u vymezitelné třídy řídících slov (sloves, ale mnohem častěji u komparativů adjektiv), že je sémanticky homogenní a má nejčastěji formu o+akuz, jeví se jako vhodný kandidát na doplnění kvazivalenční. Typickými řídícími slovesy jsou klesnout, obohacovat se, rozšířit, stoupnout, vyrůst, zvýšit se, viz (41), (42): 18 Složitost vztahů koreference mezi aktanty řídícího slovesa a infinitivu (popisovanou někdy jako rozdíl mezi operacemi raising a control ) jsme analyzovali v PANEVOVÁ ET AL. (2014, s. 174n.). 19 Opíráme se tu také o zjištění POLDAUFOVO (1959), že v češtině neexistuje infinitiv účelový. 24

Jarmila Panevová (41) Infl ace se zvýšila proti roku 2000 o několik procent (DIFF). (PDT 3.0) (42) Náš tým vyhrál o dvě branky (DIFF). (PDT 3.0) 5. Snažili jsme se prezentovat potřebu pojmů z valenční syntaxe pro konsistentní popis jazyka založený na explicitně formulovaných kritériích a na vzájemně si neodporujících tvrzeních. Neskrývali jsme existenci jevů přechodných, empiricky ne zcela jasně zachytitelných a spočívajících pak na rozhodnutí a argumentaci autora popisu s vědomím, že šedá zóna jazykových jevů existuje a existovat bude. V žádném případě jsme však neshledali důvod, aby se pohled valenční ostře odlišoval od pohledu větněčlenské syntaxe, jako to učinil HRBÁČEK (1995 96; 1997) a nyní ULIČNÝ (2013; tam i citace jeho dalších prací). Hrbáček vnímal rozdíl valenční a větněčlenské syntaxe jako dvě různé syntaxe, které nelze roubovat jednu na druhou. Větněčlenskou syntax spojoval s hlediskem posluchače (tj. jde o proces analýzy), valenční syntax podle něj reflektuje stanovisko mluvčího (a jde o syntézu). Poměrně ostře vyznívá i stanovisko Uličného vycházející z autorovy nespokojenosti se současnými valenčními modely (podle něho neintuitivními), takže valenční / intenční teorii není třeba modifikovat, ale důsledně ji separovat od teorie větněčlenské (op. c., s. 18). Náš příspěvek je naopak založen na kooperaci valenční syntaxe se syntaxí větněčlenskou. Jako aktuální a průběžně řešené otázky vidíme řešení dělby práce mezi modul gramatický a slovníkový detailněji demonstrované např. v kapitolách Diateze ve Valenčním slovníku českých sloves VALLEX či Syntaktická struktura komplexních predikátů a její popis ve valenčním slovníku této knihy. 25

ANDERSON (1971): ANDERSON, J. M.: The Grammar of Case: Towards and Localistic Theory. Cambridge: Cambridge University Press. ANDERSON (2006): ANDERSON, J. M.: Case Grammar. In: Encyclopedia of Language and Linguistics. K. Brown (ed.). Amsterdam Boston Heidelberg etc.: Elsevier, 220 233. ANUSIEWICZ (1978): ANUSIEWICZ, J.: Konstrukcje analityczne we współczesnym języku polskim. Wrocław: Zakład Narodowy im. Ossolińskich. APRESJAN (1992): APRESJAN, J. D.: Lexical Semantics: User s Guide to Contemporary Russian Vocabulary. Ann Arbor: Karoma. APRESJAN (2011): APRESJAN, V.: Active dictionary of the Russian language: Theory and practice. In: I. Boguslavsky L. Wanner (eds.): Meaning- -Text Theory 2011. Proceedings of the 5th International Conference on MTT. Barcelona: Universitat Pompeu Fabra, 13 24. APRESYAN (2013): APRESYAN, V.: Corpus Methods in Pragmatics: The Case of English and Russian Emotions. Intercultural Pragmatics 2013, Vol. 10, No. 4, 533 568. ARAD (1998): ARAD, M.: Psych-notes. UCL Working Papers in Linguistics 10. AUSTIN (1962): AUSTIN, J. L.: How to Do Things with Words. J. O. Urmson (ed.). Oxford. AUSTIN (1993): AUSTIN, J. L.: Jak działać słowami. In: AUSTIN, J. L.: Mówienie i poznawanie. Warszawa: PWN, 542 708. BABIĆ ET AL. (2007): BABIĆ, S. ET AL.: Glasovi i oblici hrvatskoga književnog jezika. Zagreb: Hrvatska akademija znanosti i umjetnosti Nakladni zavod Globus. BAJEC (1959): BAJEC, A.: Besedotvorje slovenskega jezika IV: Predlogi in predpone. Ljubljana: SAZU. BAKER (1992): BAKER, M.: In Other Words: A Coursebook on translation. London New York: Routledge. BANDTKIE (1806): BANDTKIE, J. S.: Słownik dokładny języka polskiego i niemieckiego do podręcznego używania dla Polaków i Niemców ułożony, t. 1. Wrocław: Wilhelm Gottlieb Korn. BARIĆ ET AL. (1997): BARIĆ, E. ET AL.: Hrvatska gramatika. Zagreb: Školska knjiga. 387

BARTOŇ ET AL. (2009): BARTOŇ, T. CVRČEK, V. ČERMÁK, F. JELÍNEK, T. PETKEVIČ, V.: Statistiky češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny Ústav českého národního korpusu. BAUER GREPL (1972): BAUER, J. GREPL, M.: Skladba spisovné češtiny. Praha: SPN. BEJČEK ET AL. (2011): BEJČEK, E. ET AL.: Prague Dependency Treebank 2.5. Praha: Univerzita Karlova v Praze, MFF UK. On-line: [http://ufal.mff.cuni.cz/ pdt2.5/]. BEJČEK ET AL. (2014): BEJČEK, E. KETTNEROVÁ, V. LOPATKOVÁ, M.: Automatic Mapping Lexical Resources: A Lexical Unit as the Keystone. In: Proceedings of the 9th International Conference on Language Resources and Evaluation (LREC 2014). Reykjavík: ELRA, 2826 2832. BELAJ (2001): BELAJ, B.: Prototipno-kontekstualna analiza povratnih glagola u hrvatskom jeziku. Suvremena lingvistika Vol. 51 52, No. 1 2, 1 11. BELAJ KUČANDA (2007): BELAJ, B. KUČANDA, D.: On the syntax, semantics and pragmatics of some subject-like NPs in Croatian. Suvremena lingvistika Vol. 63, No. 1, 1 12. BELAJ TANACKOVIĆ FALETAR (2014): BELAJ, B. TANACKOVIĆ FALE- TAR, G.: Kognitivna gramatika hrvatskoga jezika. Zagreb: Disput. BĚLIČ ET AL. (1979): BĚLIČ, J. ET AL.: Malý staročeský slovník. Praha: SPN. BĚLIČOVÁ UHLÍŘOVÁ (1996): BĚLIČOVÁ, H. UHLÍŘOVÁ, L.: Slovanská věta. Praha: Euroslavica. BELLETTI RIZZI (1988): BELLETTI, A. RIZZI, L.: Psych-Verbs and Theta- -Theory. Natural Language and Linguistic Theory 6, 291 352. BENEŠOVÁ BOJAR (2006): BENEŠOVÁ, V. BOJAR, O.: Czech verbs of communication and the extraction of their frames. In: Text, Speech and Dialogue: 9th International Conference TSD 2006. Berlin: Springer, 29 36. BENKO (2014): BENKO, V.: Compatible sketch grammars for comparable corpora. In: Proceedings of the 16th EURALEX International Congress. A. Abel et al. (eds.). Bolzano: EURAC research, 417 430. BICK (2009): BICK, E.: DeepDict a graphical corpus-based dictionary of word relations. In: Proceedings of the 17th Nordic Conference of Computational Linguistics NODALIDA 2009. Uppsala: NEALT, 268 271. BIRTIĆ RUNJAIĆ (v tisku): BIRTIĆ, M. RUNJAIĆ, S.: Ustroj Baze hrvatskih glagolskih valencija. Zbornik radova Šestoga hrvatskog slavističkog kongresa (v tisku). 388

BOBROWSKI (1995): BOBROWSKI, I.: Gramatyka opisowa języka polskiego. (Zarys modelu generatywno-transformacyjnego). Kielce: Wyższa Szkoła Pedagogiczna. BOGUSŁAWSKI (1977a): BOGUSŁAWSKI, A.: On the semantic structure of interrogative sentences. Salzburger Beiträge zur Linguistic III, 61 70. BOGUSŁAWSKI (1977b): BOGUSŁAWSKI, A.: Polskie się słowo nie do końca poznane. International Review of Slavic Linguistics 2, Nr. 1, 99 124. BOGUSŁAWSKI (1988): BOGUSŁAWSKI, A.: Język w słowniku: desiderata semantyczne do wielkiego słownika polszczyzny. Wrocław: Ossolineum. BOGUSŁAWSKI (2004): BOGUSŁAWSKI, A.: Remarks on quotative saying. Studies in Polish Linguistics 1, 29 46. BOGUSŁAWSKI (2005): BOGUSŁAWSKI, A.: Do teorii czasownika powiedzieć. Polonica 24 25, 139 155. BOGUSŁAWSKI (2006): BOGUSŁAWSKI, A.: O zasięgu operandów metaforyzacji (uwagi do jednej fascynacji M. R. Mayenowej). In: B. Chodźko, E. Feliksiak, M. Olesiewicz (eds.): Obecność. Maria Renata Mayenowa (1908 1988). Białystok: Wydawnictwo Uniwersytetu w Białymstoku, 282 300. BOGUSŁAWSKI (2007): BOGUSŁAWSKI, A.: A Study in the Linguistics-Philosophy Interface. Warszawa: Bel-Studio. BOGUSŁAWSKI (2008): BOGUSŁAWSKI, A.: Semantyka, pragmatyka. Leksykografa głos demarkacyjny. Warszawa: Bel-Studio. BOJAR (2003): BOJAR, O.: Towards automatic extraction of verb frames. Prague Bulletin of Mathematical Linguistics 79 80, 101 120. BOJAR (2012): BOJAR, O.: Č eština a strojový překlad. Studies in Computational and Theoretical Linguistics 11. Praha: Ústav formální a aplikované lingvistiky Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy. BOJAR PROKOPOVÁ (2006): BOJAR, O. PROKOPOVÁ, M.: Czech-English word alignment. In: Proceedings of the Fifth International Conference on Language Resources and Evaluation (LREC 2006). Genoa: ELRA, 1236 1239. BORYŚ (2005): BORYŚ, W.: Słownik etymologiczny języka polskiego. Kraków: Wydawnictwo Literackie. BOŠNJAK BOTICA (2011): BOŠNJAK BOTICA, T.: Kategorija glagolske vrste u hrvatskom jeziku. Doctoral dissertation. Zagreb: Filozofski fakultet Sveučilišta u Zagrebu. 389

BRAČ BOŠNJAK BOTICA (2015): BRAČ, I. BOŠNJAK BOTICA, T.: Semantička raščlamba kao polazište u obradbi glagola u Bazi hrvatskih glagolskih valencija. Šesti hrvatski slavistički kongres (PP prezentace). BRESNAN (2001): BRESNAN, J.: Lexical Functional Syntax. Blackwell. BRESNAN ET AL. (1982): BRESNAN, J. ET AL.: The Mental Representation of Grammatical Relations. Cambridge, MA.: MIT Press. BRINKMANN (1971): BRINKMANN, H.: Die deutsche Sprache. Düsseldorf: Schwann. BRÜCKNER (1927): BRÜCKNER, A.: Słownik etymologiczny języka polskiego. Kraków: Krakowska Spółka Wydawnicza. BUSSE (1974): BUSSE, W.: Klasse, Transitivität, Valenz. München: Fink. BUTT (2010): BUTT, M.: The Light Verb Jungle: Still Hacking Away. In: Complex Predicates in Cross-Linguistic Perspective. M. Amberber M. Harvey B. Baker (eds.). Cambridge: Cambridge University Press, 48 78. BUTTLER (1976): BUTTLER, D.: Innowacje składniowe współczesnej polszczyzny. Warszawa: PWN. BUTTLER (1978): BUTTLER, D.: Rozwój semantyczny wyrazów polskich. Warszawa: Wyd. UW. BUZÁSSYOVÁ JAROŠOVÁ (2006): BUZÁSSYOVÁ, K. JAROŠOVÁ, A. (eds.): Slovník súčasného slovenského jazyka. A-G. 1. zv. Bratislava: Veda. BYBEE (1985): BYBEE, J. L.: Morphology. Amsterdam Philadelphia: John Benjamins. CATFORD (1965): CATFORD, J. C.: A Linguistic Theory of Translation: An Essay In Applied Linguistics. London: Oxford University Press. CINKOVÁ (2009): CINKOVÁ, S.: Words that Matter. Towards a Swedish- -Czech Colligational Lexicon of Basic Verbs. Praha: Ústav formální a aplikované lingvistiky. COMRIE (1976): COMRIE, B.: Aspect. Cambridge: Cambridge University Press. COOK (1978): COOK, W. A.: A case grammar matrix model (and its application to a Hemingway text). In: Valence, semantic case and grammatical relations. W. Abraham (ed.). Amsterdam: Benjamin, 296 309. COOK WILSON (1926): COOK WILSON, J.: Statement and Inference. Oxford: Clarendon Press. CROVALLEX 2.008: On-line: [http://theta.ffzg.hr/crovallex/]. (Viz též MIKE- LIĆ PRERADOVIĆ 2008.) 390

CURCIO (1999): CURCIO, M. L.: Kontrastives Valenzwörterbuch der gesprochenen Sprache Italienisch-Deutsch. Mannheim: IDS. ČERMÁK (1991): ČERMÁK, F.: Podstata valence z hlediska lexikologického. In: Walencja czasownika a problemy leksykografi i dwujęzycznej. D. Rytel-Kuc (ed.). Wrocław Warszawa Kraków: Ossolineum, 15 40. ČERMÁK ROSEN (2012): ČERMÁK, F. ROSEN, A.: The case of InterCorp, a multilingual parallel corpus. International Journal of Corpus Linguistics Vol. 17, No. 3, 411 427. ČERMÁKOVÁ (2009): ČERMÁKOVÁ, A.: Valence českých substantiv. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ČERNELIČ KOZLEVČAR (1979): ČERNELIČ KOZLEVČAR, I.: O glagolih premikanja zlasti glede na glagol iti in stavčne vzorce. Jezik in slovstvo 25, 45 47. ČESKÝ NÁRODNÍ KORPUS (ČNK): Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK. On-line: [http://www.korpus.cz]. ČILAŠ MIKULIĆ ET AL. (2011): ČILAŠ MIKULIĆ, M. ET AL.: Hrvatski za početnike 1: vježbenica i gramatički pregled hrvatskoga kao drugog i stranog jezika. 3. promijenjeno izd. Zagreb: Hrvatska sveučilišna naklada. ČILAŠ MIKULIĆ ET AL. (2012): ČILAŠ MIKULIĆ, M. ET AL.: Razgovarajte s nama! B1 B2: vježbenica, gramatika i fonetika hrvatskog jezika za niži srednji stupanj. 3. izd. Zagreb: FF press [i. e.] Filozofski fakultet. ČILAŠ MIKULIĆ ET AL. (2013): ČILAŠ MIKULIĆ, M. ET AL.: Razgovarajte s nama! A2 B1: vježbenica, gramatika i fonetika hrvatskog jezika za više početnike. 2. izd. Zagreb: FF press [i. e.] Filozofski fakultet. DALRYMPLE (2001): DALRYMPLE, M.: Lexical-Functional Grammar. Syntax and Semantics. Vol. 34. New York: Academic Press. DĄMBSKA-PROKOP (2000): DĄMBSKA-PROKOP, U.: Mała encyklopedia przekładoznawstwa. Częstochowa: Wydawnictwo Wyższej Szkoły Języków Obcych i Ekonomii EDUCATOR. DANEŠ (1971a): DANEŠ, F.: Větné členy obligatorní, potenciální a fakultativní. In: Miscellanea lingvistica. M. Komárek (ed.). Ostrava: Profil, 131 138. DANEŠ (1971b): DANEŠ, F.: Pokus o strukturní analýzu slovesných významů. Slovo a slovesnost 32, 193 207. DANEŠ (1985): DANEŠ, F.: Věta a text. Studie ze syntaxe spisovné češtiny. Praha: Academia. 391

DANEŠ HLAVSA (1978): DANEŠ, F. HLAVSA, Z.: Hierarchizace sémantické struktury věty. In: Československé přenášky pro VIII. Mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu. Lingvistika. Praha: Academia, 67 77. DANEŠ HLAVSA (1981): DANEŠ, F. HLAVSA, Z.: Větné vzorce v češtině. Praha: Academia. DANEŠ HLAVSA (1987): DANEŠ, F. HLAVSA, Z.: Větné vzorce v češtině. 2., opr. vydání. Praha: Academia. DANEŠ ET AL. (1973): DANEŠ, F. HLAVSA, Z. KOŘENSKÝ, J.: Práce o sémantické struktuře věty. Praha: Academia. DANEŠ ET AL. (1975): DANEŠ, F. ET AL.: Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny. Slovo a slovesnost 36, 18 46. DANET (1743): DANET, P. KOLA, F.: Nowy wielki dykcjonarz Jmci x. Daneta. Warszawa: Drukarnia Pijarów. DANIELEWICZOWA (2002): DANIELEWICZOWA, M.: Wiedza i niewiedza. Studium polskich czasowników epistemicznych. Warszawa: Katedra Lingwistyki Formalnej. DANIELEWICZOWA (2010): DANIELEWICZOWA, M.: Schematy zdaniowe podstawowe kwestie metodologiczne. Poradnik Językowy, Nr. 3, 5 27. DASYPODIUS (1643): DASYPODIUS, P.: Dasypodius Catholicus. Hoc est, Dictionarium Latino-Germanico-Polonicum, Germanico-Latinum Et Polono-Latino-Germanicum. Gdańsk: Andrea Hunefeldij. DĘBSKI (1982): DĘBSKI, A.: Semantyczna walencja czasownika w aspekcie konfrontatywnym. Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego 39, 79 90. DIDAKOWSKI GEYKEN (2013): DIDAKOWSKI, J. GEYKEN, A.: From DWDS corpora to a German Word Profile methodological problems and solutions. In: Network Strategies, Access Structures and Automatic Extraction of Lexicographical Information. OPAL Online publizierte Arbeiten zur Linguistik X/2012. Mannheim: Institut für Deutsche Sprache, 43 52. DIRVEN VERSPOOR (1998): DIRVEN, R. VERSPOOR, M.: Cognitive Exploration of Language and Linguistics. Amsterdam Philadelphia: John Benjamins. DŁUGOSZ-KURCZABOWA (2008): DŁUGOSZ-KURCZABOWA, K.: Wielki słownik etymologiczno-historyczny języka polskiego. Warszawa: PWN. DOKULIL (1949): DOKULIL, M.: Slovenský příspěvek k sémantice a syntaxi slovesa. Slovo a slovesnost 11, 68 78. 392

DOLNÍK (1981): DOLNÍK, J.: Kontextová sémantická vlastnosť slovesa. Jazykovedný časopis 32, č. 1, 25 32. DOLNÍK (2003): DOLNÍK, J.: Lexikológia. Bratislava: Filozofická fakulta Univerzity Komenského. DOROSZEWSKI (1958 1969): DOROSZEWSKI, W. (ed.): Słownik języka polskiego. Warszawa: Wiedza Powszechna, PWN. DUBISZ (2003): DUBISZ, S. (ed.): Uniwersalny słownik języka polskiego. Warszawa: PWN. DULAR (1982): DULAR, J.: Priglagolska vezava v slovenskem knjižnem jeziku (20. stoletja). Doktorska disertacija. Ljubljana: Filozofska fakulteta UL. DUNAJ (1996): DUNAJ, B. (ed.): Słownik współczesnego języka polskiego. Warszawa: Wilga. DYVIK ET AL. (2009): DYVIK, H. MEURER, P. ROSÉN, V. DE SMEDT, K.: Linguistically Motivated Parallel Parsebanks. In: Proceedings of the Eighth International Workshop on Treebanks and Linguistic Theories. M. Passarotti et al. (eds.). Milano: EDUCatt, 71 82. EISENBERG (1989): EISENBERG, P.: Grundriss der deutschen Grammatik. Stuttgart: Metzler. ELEKTRONICZNY SŁOWNIK JĘZYKA POLSKIEGO XVII I XVIII WIEKU. P. Gruszczyński (ed.). On-line: [http://sxvii.pl]. ENGEL SCHUMACHER (1976, 1978): ENGEL, U. SCHUMACHER, H.: Kleines Valenzlexikon deutscher Verben. Tübingen. (Forschungsberichte des Instituts für deutsche Sprache 31). ENGEL ET AL. (1999): ENGEL, U. ET AL.: Deutsch-polnische kontrastive Grammatik. I II. Heidelberg: Julius Groos Verlag Warszawa: PWN (2000). ENGEL ET AL. (2012): ENGEL, U. ET AL.: Deutsch-polnische kontrastive Grammatik. IV. Hildesheim Zürich New York: Georg Olms Verlag. ERBEN (1980): ERBEN, J.: Deutsche Grammatik. Ein Abriss. München: Fink. EROMS (1981): EROMS, H.-W.: Valenz, Kasus und Präpositionen. Heidelberg: Winter. E-VALBU: DAS ELEKTRONISCHE VALENZWÖRTERBUCH DEUTSCHER VERBEN. On- -line: [http://hypermedia.ids-mannheim.de/evalbu/index.html]. EVANS (2004): EVANS, V.: The Structure of Time. Amsterdam Philadephia: John Benjamins Publishing Company. EVANS (2007): EVANS, V: Leksykon językoznawstwa kognitywnego. Kraków: Universitas. 393

FÁBREGAS ET AL. (2012): FÁBREGAS, A. MARÍN, R. MCNALLY, L.: From psych verbs to nouns. In: Telicity, Change, and State: A Cross-Categorial View of Event Structure. V. Demonte L. McNally (eds.). Oxford: Oxford University Press, 162 184. FIDAPLUS: Korpus slovenskega jezika FidaPLUS. On-line: [http://www.fidaplus.net/]. FILIPOVIĆ (1993): FILIPOVIĆ, R. (ed.): Kontrastivna analiza engleskog i hrvatskog jezika IV Teorija valentnosti i rječnik valentnosti hrvatskih glagola. Zagreb: Zavod za lingvistiku Filozofskog fakulteta Sveučilišta u Zagrebu. FILLMORE (1968): FILLMORE, CH. J.: The Case for Case. In: Universals in Linguistic Theory. E. Bach R. T. Harms (eds.). New York: Holt, Rinehart and Winston, 1 88. FILLMORE (1971): FILLMORE, CH. J.: Some problems for case grammar. In: Monograph Series on Languages and Linguistics, No. 24. R. J. O Brien S. J. Washington (eds.). Washington: D.C. Georgetown University Press, 35 56. FILLMORE (1977): FILLMORE, CH. J.: The Case of Case Reopened. In: Syntax and Semantics, vol. 8. P. Cole J. M. Sadock (eds.). New York San Francisco London: Academic press, Harcourt Brace Jovanovich, 59 81. FILLMORE (2003): FILLMORE, CH. J.: Form and Meaning in Language, Vol. 1. Paper on Semantic Roles. Stanford: Stanford University Press. FILLMORE LANGENDOEN (1971): FILLMORE, CH. J. LANGENDOEN, D. T.: Studies in Linguistic Semantics. New York. FILLMORE ET AL. (1988): FILLMORE, C. KAY, P. O CONNOR, C.: Regularity and Idiomaticity in Grammatical Constructions: The Case of let alone. Language 64, 3, 501 538. FIRTH (1957): FIRTH, J. R.: Papers in linguistics, 1934 1951. Oxford: Oxford University Press. GAWEŁKO (2012): GAWEŁKO, M.: Przyimki polskie a tendencja analityczna języków indoeuropejskich. Studia z Filologii Polskiej i Słowiańskiej 47, 7 38. GOŁĄB (1967): GOŁĄB, Z.: Próba klasyfikacji syntaktycznej czasowników polskich (na zasadzie konotacji). Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego XXV, 3 42. 394

GOLDBERG (1995): GOLDBERG, A. E.: Constructions: A Construction Grammar Approach to Argument Structure. Chicago: University of Chicago Press. GOLDBERG (2006): GOLDBERG, A. E.: Constructions at work. The nature of generalization in language. Oxford: Oxford University Press. GREŃ (1991): GREŃ, Z.: Konstrukcje z się w opisie walencyjnym czasownika. In: Walencja czasownika a problemy leksykografi i dwujęzycznej. D. Rytel-Kuc (red.). Wrocław Warszawa Kraków: Ossolineum, 125 136. GREŃ (1994): GREŃ, Z.: Semantyka i składnia czasowników oznaczających akty mowy w języku polskim i czeskim. Warszawa: SOW. GREŃ RYTEL-KUC (1991): GREŃ, Z. RYTEL-KUC, D.: Wykorzystanie przekładów literackich w pracy nad dwujęzycznym słownikiem walencyjnym. In: Problemy teoretyczno-metodologiczne badań konfrontatywnych języków słowiańskich. H. Běličová G. Nieszczimienko Z. Rudnik-Karwatowa (red.). Warszawa: Instytut Słowianoznawstwa PAN, 69 78. GREPL KARLÍK (1983): GREPL, M. KARLÍK, P. (1983): Gramatické prostředky hierarchizace sémantické struktury věty. Brno: Univerzita J. E. Purkyně. GREPL KARLÍK (1986): GREPL, M. KARLÍK, P: Skladba spisovné češtiny. Praha: SPN. GREPL KARLÍK (1998): GREPL, M. KARLÍK, P.: Skladba češtiny. Olomouc: Votobia. GRGIĆ ET AL. (2013): GRGIĆ, A. GULEŠIĆ MACHATA, M. NAZALEVIĆ ČUČE- VIĆ, I.: Hrvatski B1: Opisni okvir referentne razine B1 = Croatian B1: Descriptive framework of reference level B1. Zagreb: FF Press. GRZEGORCZYKOWA (1996): GRZEGORCZYKOWA, R.: Reguły deagentywizacji w polszczyźnie. In: Jazyk a jeho užívání. Sborník k životnímu jubileu profesora Oldřicha Uličného. Praha: FF UK, 58 65. GRZEGORCZYKOWA (1998): GRZEGORCZYKOWA, R.: Wykłady z polskiej składni. Warszawa: PWN. GRZEGORCZYKOWA (2002): GRZEGORCZYKOWA, R.: Wprowadzenie do semantyki językoznawczej. 3. wyd. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN. GWJP (1998): Gramatyka współczesnego języka polskiego. Morfologia. Pod red. R. Grzegorczykowej, R. Laskowskiego, H. Wróbla. Wyd. 2, zmienione. 395

HAJNICZ (2011): HAJNICZ, E.: Automatyczne tworzenie semantycznych słowników walencyjnych. Warszawa: EXIT. HAJNICZ WOLIŃSKI (2009): HAJNICZ, E. WOLIŃSKI, M.: How valence information influences parsing Polish with Świgra. In: Recent Advances in Intelligent Information Systems. Red. M. A. Kłopotek, A. Przepiórkowski, S. T. Wierzchoń, K. Trojanowski. Challenging Problems in Science: Computer Science. Warszawa: Akademicka Oficyna Wydawnicza Exit, 193 206. HAM (2002): HAM, S.: Školska gramatika hrvatskoga jezika. Zagreb: Školska knjiga. HAVRÁNEK ET AL. (2011): HAVRÁNEK, B. ET AL. (eds.): Slovník spisovného jazyka českého. Praha: Ústav pro jazyk český. On-line: [http://ssjc.ujc.cas.cz] HEJWOWSKI (2009): HEJWOWSKI, K.: Kognitywno-komunikacyjna teoria przekładu. Warszawa: PWN. HELBIG (1965): HELBIG, G.: Der Begriff der Valenz als Mittel der strukturellen Sprachbeschreibung und des Fremdsprachenunterrichts. Deutsch als Fremdsprache 1, 10 23. HELBIG (1976): HELBIG, G.: Valenz, Semantik und Satzmodelle. Deutsch als Fremdsprache 13, 99 106. HELBIG (1992): HELBIG, G.: Probleme der Valenz- und Kasustheorie. Tübingen: Niemeyer. HELBIG SCHENKEL (1969, 1983): HELBIG, G. SCHENKEL, W.: Wörterbuch zur Valenz und Distribution deutscher Verben. Leipzig: VEB Bibiographisches Institut Leipzig. HERBST (2007): HERBST, T.: Valency complements or valency patterns? In: Valency: Theoretical, Descriptive and Cognitive Issues. T. Herbst K. Götz-Votteler (eds.). Berlin: Walter de Gruyter, 15 35. HERINGER (1973): HERINGER, H. J.: Theorie der deutschen Syntax. München: Hueber. HLADKÁ ET AL. (2013): HLADKÁ, B. HOLUB, M. KŘÍŽ, V.: Feature engineering in the NLI Shared Task 2013: Charles University submission report. In: Proceedings of the Eighth Workshop on Innovative Use of NLP for Building Educational Applications. Atlanta, Georgia, USA: Association for Computational Linguistics, 232 241. HLAVÁČKOVÁ (2008): HLAVÁČKOVÁ, D.: Databáze slovesných valenčních rámců VerbaLex. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. 396

HLAVÁČKOVÁ HORÁK (2006): HLAVÁČKOVÁ, D. HORÁK, A.: Verbalex new comprehensive lexicon of verb valencies for Czech. In: Computer Treatment of Slavic and East European Languages. Bratislava: Slovenský národný korpus, 107 115. HLAVSA (1991): HLAVSA, Z.: Některé problémy valenčního popisu slovesa. In: Walencja czasownika a problemy leksykografi i dwujęzycznej. D. Rytel-Kuc (red.). Wrocław Warszawa Kraków: Ossolineum, 7 14. HORECKÝ (2000): HORECKÝ, J.: (rec.) Nižníková, J. Sokolová, M. a kol.: Valenčný slovník slovenských slovies. Acta Facultatis Philosophicae Universitatis Prešoviensis. Prešov, Filozofická fakulta v Prešove Slovacontact 1998. 272 s. Jazykovedný časopis 51, 43 45. HRBÁČEK (1995 96): HRBÁČEK, J.: Několik poznámek o syntaktickém vztahu závislosti. Český jazyk a literatura 46, 5 13. HRBÁČEK (1997): HRBÁČEK, J.: K problematice syntaktických vztahů a jejich terminologie. Naše řeč 80, 169 177. HRVATSKA JEZIČNA RIZNICA (CROATIAN LANGUAGE REPOSITORY). On-line: [http://riznica.ihjj.hr/index.en.html]. HRWAC 2.0: On-line: [http://nl.ijs.si/noske/wacs.cgi/first?corpname=hrwac&reload=1]. CHOJAK (2015): CHOJAK, J.: Krótka wypowiedź o podpowiedzi. In: Odkrywanie słowa historia i współczesność. U. Sokólska (ed.). Białystok: Wydawnictwo Uniwersytetu w Białymstoku, 49 64. CHOMSKY (1986): CHOMSKY, N.: Knowledge of language: its nature, origin and use. New York: Praeger. ISJP (2000): BAŃKO, M. ET AL. (eds.): Inny słownik języka polskiego. I II. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN. IVANOVÁ (2006): IVANOVÁ, M.: Valencia statických slovies. Prešov: FF PU. IVANOVÁ (2007 2008): IVANOVÁ, M.: Valenčný slovník slovenských slovies. Češtinář. Zpravodaj Katedry českého jazyka a literatury Univerzity Hradec Králové XVIII, 175 177. IVANOVÁ ET AL. (2013): IVANOVÁ, M. SOKOLOVÁ, M. KYSEĽOVÁ, M.: Teoreticko-metodologické otázky spracovania valencie slovenských slovies. Slovenská reč 78, 7 31. IVANOVÁ ET AL. (2014): IVANOVÁ, M. SOKOLOVÁ, M. KYSEĽOVÁ, M. PE- ROVSKÁ, V.: Valenčný slovník slovenských slovies na korpusovom základe. Prešov: Filozofická fakulta PU v Prešove. 397

JABŁOŃSKA (2013): JABŁOŃSKA, M.: Nowe przyimkowe konstrukcje analityczne w języku polskim. In: Ruch w języku język w ruchu. M. Macio łek K. Lisczyk-Kubina (eds.). Katowice: Wydawnictwo Gnome, 49 59. JANDA (2004): JANDA, L.: Kognitivní lingvistika. In: Čítanka textů z kognitivní lingvistiky I. L. Saicová Římalová (ed.). Praha: FF UK, 9 58. JAROŠOVÁ BUZÁSSYOVÁ (2011): JAROŠOVÁ, A. BUZÁSSYOVÁ, K. (red.): Slovník súčasného slovenského jazyka. H L. 2. zv. Bratislava: Veda. JELÍNEK (2014): JELÍNEK, T.: Improvements to dependency parsing using automatic simplification of data. Proceedings of the Ninth International Conference on Language Resources and Evaluation (LREC 14). N. Calzolari et al. (eds.). Reykjavík: European Language Resources Association (ELRA), 73 77. JESPERSEN (1965): JESPERSEN, O.: A Modern English Grammar on Historical Principles, Part VI, Morphology. London: George Allen and Unwin Ltd. JIRÁSEK (2011): JIRÁSEK, K.: Využití paralelního korpusu InterCorp k získávání ekvivalentů pro chorvatsko-český slovník. In: Korpusová lingvistika Praha 2011: 1 InterCorp. F. Čermák (ed.). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 45 55. JOFFE SCHRYVER (2004): JOFFE, D. DE SCHRYVER, G.: TshwaneLex A State-of-the-Art Dictionary Compilation Program. In: Proceedings of the 11th EURALEX International Congress. Lorient: Université de Bretagne-Sud, 99 104. JOHNSON (1987): JOHNSON, M.: The Body in the Mind. Chicago London: The University of Chicago Press. KACZMARSKA (2001): KACZMARSKA, E.: Badanie struktury walencyjnej czeskich i polskich predykatów posiadających pozycję Experiencera. Studia z Filologii Polskiej i Słowiańskiej 37, 177 187. KACZMARSKA ROSEN (2013): KACZMARSKA, E. ROSEN, A.: Między znaczeniem leksykalnym a walencją próba opracowania metody ekstrakcji ekwiwalentów na podstawie korpusu równoległego. Studia z Filologii Polskiej i Słowiańskiej 48, 103 121. KACZMARSKA ROSEN (2014a): KACZMARSKA, E. ROSEN, A.: Praktyczny przewodnik po korpusie równoległym InterCorp. In: Praktyczny przewodnik po korpusach języków słowiańskich. M. Hebal-Jezierska (ed.). Warszawa: Wydział Polonistyki Uniwersytetu Warszawskiego, 207 231. 398