CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Získávání dobrovolníků pro činnost neziskových organizací Věra Zapletalová Vedoucí práce: Ing. Ester Danihelková Olomouc 2014
Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci 25. dubna 2014.
Ráda bych poděkovala Ing. Ester Danihelkové za odborné vedení mé absolventské práce a manažerce Centra pro rodinu Ráj paní Haně Školoudové za vstřícný přístup a poskytnutí informací.
Obsah 1. Úvod... 2 2. Historie dobrovolnictví... 3 3. Vymezení dobrovolnictví... 4 4. Typy dobrovolné činnosti a sluţby... 5 4.1 Z hlediska historického vývoje... 5 4.2 Z hlediska cesty, kterou se dobrovolnictví ubírá... 5 4.3 Podle role, kterou dobrovolnictví hraje v organizaci... 6 4.4 Z hlediska časového vymezení... 6 5. Komunitní dobrovolnictví... 7 5.1 Neformální komunitní dobrovolnictví... 8 5.2 Formální komunitní dobrovolnictví... 8 5.3 Virtuální komunitní dobrovolnictví... 8 6. Motivace k dobrovolnictví... 10 6.1 Dělení motivace... 11 6.2 Faktory motivace... 11 6.3 Negativní motivace... 12 7. Předpoklady rozvoje dobrovolnictví.....14 8. Získávání dobrovolníků... 15 9. Případová studie Centra pro rodinu Ráj... 18 9.1 Cíl případové studie... 19 9.2 Historie Centra pro rodinu Ráj... 19 10. Dobrovolnictví v organizaci z pohledu manaţerky... 24 11. Dobrovolnictví z pohledu profesionálních zaměstnanců... 26 11.1 SWOT analýza... 26 11.2 Faktory ovlivňující vývoj dobrovolnictví... 29 12. Dobrovolnictví z pohledu dobrovolníků... 30 13. Shrnutí výzkumného šetření... 33 14. Návrh postupu pro vytvoření stabilního týmu dobrovolníků... 37 15. Závěr... 38 16. Seznam pouţitých zdrojů... 40
1. Úvod Dobrovolnictví je významným společenským jevem současnosti. Je to fenomén, který se rozmáhá po celé Evropě. V Evropě a vyspělém světě je dobrovolnictví běţná záleţitost, je rozšířenou a uznávanou formou pomoci druhým. V České republice má dobrovolnictví bohatou historii, která sahá aţ do 19. století. Socialismus zanechal na českém dobrovolnictví hluboké stopy, ale v současné době se tato specifická forma svobodné občanské angaţovanosti znovu aktivně rozšiřuje a obnovuje. Ve své práci bych chtěla ukázat, ţe dobrovolníci nejsou lidé s nenaplněným volným časem, ale naopak velmi tvořiví lidé, kteří přicházejí se svou nabídkou dobrovolné pomoci a tím chtějí zlepšit kvalitu ţivota nejen pro sebe, ale také pro ostatní. Cílem absolventské práce bude analyzovat a vyhodnotit stávající dobrovolnickou základnu neziskové organizace Centrum pro rodinu Ráj o. s. a navrhnout kroky pro získání stabilního týmu dobrovolníků k dlouhodobé spolupráci. Obsahem práce je teoreticky popsat dobrovolnictví, jeho vznik podle různých hledisek a typy dobrovolné sluţby. Dále větší část práce věnuji komunitnímu dobrovolnictví, které podle některých autorů tvoří v současné době páteř dobrovolnictví v České republice. Věnuji se také tématu pozitivní a negativní motivace k dobrovolnictví. Dále se v teoretické části ročníkové práce zaměřuji na zásady komunikace a udrţení dobrovolníků v organizaci a na získání a oslovení nových adeptů. V absolventské práci bych chtěla čtenáře seznámit s dobrovolnictvím v občanském sdruţení Centrum pro rodinu Ráj. V absolventské práci jsem zvolila formu kvalitativního výzkumu v případové studii organizace. Okruh sběru dat a výchozích materiálů je velmi široký. Ke sběru dat jsem pouţila zkoumání vzniku a historického vývoje organizace, studium výročních zpráv, nestrukturované interview s manaţerkou a zároveň zakladatelkou organizace paní Hanou Školoudovou, skupinovou práci se zaměstnanci a dotazník s uzavřenými i otevřenými otázkami pro dobrovolníky. Na základě získaných výsledků navrhnout kroky pro získání stabilního dobrovolnického týmu pro dlouhodobou spolupráci. Tuto práci jsem zvolila proto, ţe jsem pracovala v organizaci jako dobrovolník a později i jako profesionální zaměstnanec. Cítila jsem, ţe rozvoj a podpora dobrovolnictví je potřeba. V počátečních letech bylo nadšení zakladatelů a příznivců organizace tak velké, ţe řízení dobrovolníků nebylo potřeba. V současné době jiţ všichni cítí, ţe bez cílené a efektivní organizace a řízení dobrovolníků to dál nejde. 2
2. Historie dobrovolnictví Počátky dobrovolné činnosti v českých zemích sahají aţ do 19. století, kdy vznikala řada vlasteneckých spolků na podporu umění, kultury, vědy a vzdělávání. Dobrovolnou činnost provázela časem různá období rozvoje nebo redukce. V roce 1990 se začíná psát nová kapitola občanských aktivit, kdy byly přijaty nové zákony o sdruţování občanů, o obecně prospěšných společnostech, o nadacích a nadačních fondech a novela občanského zákoníku, ve které se hovoří o zájmových sdruţeních. (Tošner, Sozanská 2002: 30) Po roce 1989 prochází Česká republika hledáním vlastní identity. Česká společnost hledala jiné hodnoty neţ individualismus zaměřený na konzumní ţivot. Začal se projevovat zájem občanů o rozvoj tradičních humanistických hodnot. Byla znovuobjevena přirozená lidská potřeba pomáhat ostatním, především těm členům společnosti, kteří jsou slabí či se z různých důvodů nacházejí v obtíţích a nemohou si sami pomoci. Jako nový jev roste i zájem občanů o své ţivotní prostředí. Lidé začali hledat kromě svého profesního uplatnění jiné způsoby seberealizace, ve kterých by mohli vyuţít svých dovedností a znalostí. (dobrovolnik.cz) Po roce 1989 dochází v ČR také k nebývalému rozvoji neziskového sektoru, byly obnoveny spolky a sdruţení potlačené minulým reţimem a vznikaly také úplně nové neziskové organizace, které měli svoji činnost ve velké míře postavenou na dobrovolnosti svých členů. (Tošner, Sozanská 2002: 30) Svou ztracenou legitimitu postupně získává soukromě organizovaná dobročinnost, která se stává společensky uznávanou aktivitou přinášející důvěryhodnost a čest. (Frič 2001: 26) Organizované dárcovství a dobrovolnictví nemá smysl, jen pro ty, kteří vyuţívají sluţeb neziskových organizací, ale i pro samotné dobrodince a společnost jako celek. (Frič 2001: 33) 3
3. Vymezení dobrovolnictví Dobrovolnictví je fenomén tvořící jeden z pilířů neziskového sektoru. Dobrovolná práce je rozmanitá činnost a především v oblastech zájmových, humanitárních, kulturních, ochrany ţivotního prostředí se neziskové organizace bez dobrovolníků neobejdou. Dobrovolnictví představuje skrytý ekonomický zdroj v hospodaření neziskových organizací. Dobrovolník je člověk, který bez nároku na finanční odměnu poskytuje svůj čas, svoji energii, vědomosti a dovednosti ve prospěch ostatních lidí či společnosti. (hest.cz) Ve své práci nebude popsáno dobrovolnictví typu: Dnes já tobě, zítra ty mně, kterému můţeme říkat přátelská či sousedská výpomoc. Tato forma vzájemné dobrovolné pomoci vţdy byla, je a bude postavena na dobrých vztazích mezi lidmi v domě, ulici či obci, tedy v přirozené komunitě. Předmětem zájmu je veřejně prospěšné dobrovolnictví, kdy lidé nabízejí svůj čas a energii, aniţ by očekávali oplátku. Toto dobrovolnictví lidé nabízejí buď prostřednictvím dobrovolnických center, nebo se obrátí na nejbliţší organizaci, kde se mohou uplatnit. Dobrovolníci patří mezi pracovníky většiny neziskových organizací. Jak píše Tošner a Sozanská (2002:35) kaţdý z nás si pod slovy dobrovolník-dobrovolnictví představí něco jiného. Můţeme se shodnout na tom, ţe dobrovolnictví provází člověka uţ od nepaměti. Těţko se hledá hranice mezi pomocí příbuzným, sousedům nebo cizím kolemjdoucím, kterým nabídneme pomoc, a dobrovolnou prací pro školu či neziskovou organizaci. Na serveru dobrovolnik.cz se můţeme dočíst, ţe dobrovolnictví je důleţitým činitelem sociální soudrţnosti, ale také zdrojem bohatství komunit v tom nejširším smyslu kvality ţivota, vytváření a uchování znalostí a dovedností, prevence negativních jevů. I z tohoto důvodu je důleţitým tématem veřejné správy, neboť jí umoţňuje na jedné straně posilování spolupráce a prevenci sociální exkluze, na straně druhé pak maximální kumulaci znalostí, dovedností a pozitivních impulzů a jejich rozvoj pro další vyuţití v ekonomických činnostech, zejména na trhu práce. 4
4. Typy dobrovolné činnosti a sluţby Pro lepší pochopení fungování dobrovolnictví v neziskových organizacích, bych chtěla v této kapitole popsat typy dobrovolné sluţby podle toho, jakým způsobem dobrovolnictví vznikalo. Toto je důleţité z toho důvodu, abychom věděli, jak s dobrovolníky dále pracovat a udrţovat si tak stabilní dobrovolnický tým v organizaci. 4.1 Z hlediska historického vývoje Ve své knize Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích popisují Tošner a Sozanská (2002:38) dva modely dobrovolné činnosti. Vývojově starší evropský model dobrovolnictví neboli komunitní dobrovolnictví, který staví na společném zájmu dobrovolníků setkávajících se v přirozeném společenství, jako je církev či sportovní nebo dětská organizace. Z těchto komunit se mohou stát profesionální dobrovolnická centra většinou specializovaná na určitou činnost a určitou sociální nebo věkovou skupinu. Nosnou silou jejich činnosti jsou především přátelské vztahy. Na druhé straně mladší, americký model dobrovolnictví-manaţerský, kdy s dobrovolníky pracují profesionálně vedená dobrovolnická centra vyhledávající altruisticky zaměřené občany, kterým nabízí dobrovolnickou práci v různých organizacích v řadě oborů lidské činnosti. Nosnou silou těchto center jsou profesionálové, kteří mají dostatek sociálního cítění a emoční inteligence pro vykonávání své profese. 4.2 Z hlediska cesty, kterou se dobrovolnictví ubírá Dobrovolnictví vznikající zdola nahoru začíná neformální skupinou přátel, která se zabývá společnou činností a postupně zraje k neformální strukturované skupině, aţ zaloţí registrovanou neziskovou organizaci. Většina funkčních a potřebných občanských sdruţení, účelových zařízení církví či obecně prospěšných společností takto po roce 1989 vznikala. Počáteční obtíţe pomáhá překonávat spontánní nadšení všech zúčastněných. Většina takto zaloţených skupin dnes funguje jako velmi potřebná součást neziskového sektoru. Dobrovolnictví vznikající zvenčí dovnitř, v tomto případě jiţ vzniklá strukturované organizace, např. domovy seniorů, nemocnice a školy, oslovují a hledají dobrovolníky pro další spolupráci. (Tošner, Sozanská 2002: 38) 5
4.3 Podle role, kterou dobrovolnictví hraje v organizaci Frič (2001) popisuje míru vyuţití dobrovolníků v organizacích. 1. Na dobrovolnících je přímo závislý chod organizace na naplňování hlavních cílů organizace se vedle malé skupiny profesionálů podílí hlavně dobrovolníci. Bez jejich účasti by nebylo moţné zajišťovat akce, kterými se organizace prezentuje a naplňuje jimi své poslání např. humanitární akce, ekologické iniciativy a kampaně. 2. Dobrovolníci vykonávají svoji činnost spolu s profesionálními zaměstnanci tento typ činnosti významně přispívá ke sníţení finančních nákladů organizace. Dobrovolníci se podílejí na činnostech důleţitých pro chod organizace. Pokud by tuto činnost nevykonávali, musela by být zajištěna profesionálně. 3. Dobrovolná činnost není nepostradatelná pro vlastní chod organizace, ale zkvalitňuje poskytované sluţby nebo usnadňuje provoz. Tím rozumíme například různé aktivizační kurzy nebo jiné volnočasové aktivity. 4.4 Z hlediska časového vymezení Můţeme podle Tošnera a Sozanské (2002: 40) rozdělit dobrovolnictví na Zapojení při jednorázových akcích. Vhodné pro příznivce organizace, kteří mají čas jen několikrát ročně. Akce jsou vhodnou formou pro hledání a oslovení nových dobrovolníků. Dlouhodobá dobrovolná pomoc-je pomoc poskytována opakovaně a pravidelně během celého roku. Dobrovolná sluţba-dobrovolný závazek věnovat se, obvykle mimo svoji zemi, dlouhodobě po dobu několika měsíců i let dobrovolné práci. 6
5. Komunitní dobrovolnictví Co je komunita? - termín komunita pochází z latinského základu communitatem, coţ znamená následovnictví. V češtině tento termín nejčastěji pouţíváme k označení společenství lidí spojených určitými sociálními a emocionálními vazbami. (Frič, Vávra 2012: 11). České komunitní dobrovolnictví má velkou historii. Organizované dobrovolnictví zaměřené na podporu lokálních komunit fungovalo dávno před Sametovou revolucí díky aktivitám místních zájmových organizací hasičů, myslivců, včelařů nebo sportovců. Členové těchto komunit se starali také o lokální společenský ţivot, na půdě těchto organizací se řešily osobní i místní problémy, které vyţadovaly pomoc zainteresovaných občanů, členů organizace, přátel a kamarádů. Tyto organizace fungovaly především na venkově. Podle německého sociologa Tonniese (dle Frič, Vávra 2012:11) poskytovaly svým členům mikrosvět plný stabilních a lidsky proteplených sociálních vazeb rodinného, příbuzenského a sousedského charakteru. Tento sociální ráj se postupně hroutí pod náporem procesů industrializace a urbanizace, které sice přináší lidem ve vztahu ke komunitě emancipaci, ale uţ neřeší otázku zachování sociální soudrţnosti ve společnosti. Svět venkovských komunit je postupně nahrazován sociálně chladným (neosobním, emocionálně neutrálním, odcizeným) světem moderních měst. Komunitu můţeme definovat územně, vztahově i způsobem komunikace. Vávra, Frič (2012) nicméně říká, ţe se většina autorů píšících o komunitě, shoduje na tom, ţe kvalita komunity je určován kvalitou vztahů mezi členy a kvalitou vztahů mezi komunitou a jejím okolím. Nabízí se otázka, které občanské organizace, vyuţívající práci dobrovolníků, můţeme povaţovat za komunitní? Budeme se drţet výzkumu Friče a Vávry z roku 2012, kteří poloţili respondentům otázku Proč je organizace pro místní komunitu důleţitá. Z výzkumu vyplynulo, ţe pro nejvíce respondentů (41%) je důleţité, aby organizace přispívala k místnímu porozumění mezi lidmi, dále (37%) aby organizace posilovala sebeúctu a soudrţnost mezi lidmi a udrţovala místní společenský ţivot (37%). Nejméně důleţité pro komunitní dobrovolnictví označili respondenti to, aby organizace zlepšovala místní sluţby (24%) a podporovala místní ekonomiku (10%). Z toho tedy vyplývá, ţe pokud organizace nějakým způsobem přispívá ke zlepšování společenského ţivota posilování soudrţnosti mezi lidmi můţeme ji povaţovat za komunitní organizaci. 7
Frič, Vávra (2012: 31) ve své knize Tři tváře komunitního dobrovolnictví vymezují dva typy komunitního dobrovolnictví tzv. kolektivní typ dobrovolnictví zaloţený na organizaci, která vytváří prostor a koordinuje aktivity pro sdílení skupinových cílů a hodnot. Sem patří i komunitní dobrovolnictví. Reflexivní typ dobrovolnictví, které je charakteristické slabou vazbou na organizaci a vyznačuje se spíše individualismem ( preferencí volnosti výběru, svobody a nezávislosti). Dále autoři rozlišují tři tváře typické pro české komunitní dobrovolnictví: 5.1 Neformální komunitní dobrovolnictví Jeden člen komunity poskytuje jinému členovi nebo členům mimo okruh vlastní rodiny dobrovolnou formálně neorganizovanou neplacenou činnost. Tuto činnost nestimuluje ani nezprostředkovává ţádná organizace. Jde o pomoc, kterou iniciuje jednotlivec. Můţe vzniknout jako reakce na konkrétní situaci, nebo je to systematická činnost závislá na dobré vůli člena komunity. Do této kategorie komunitních aktivit můţeme zařadit především sousedskou či občanskou výpomoc a pro tuto práci je důleţité, ţe se neformální komunitní dobrovolnictví formou přípravy a účasti na místních společenských akcích, udrţováním místních tradic a rituálů podílí na podpoře a udrţování společenského ţivota komunity. 5.2 Formální komunitní dobrovolnictví Tato činnost je vykonávána v rámci nějaké komunitní organizace. Je to dobrovolná a neplacená činnost členů lokální komunity. Která má za cíl prospěch komunity jako celku. Mezi oblasti působení organizované komunitní dobrovolné činnosti patří poskytování sluţeb (sociálních, vzdělávacích, kulturních ), zábava tj. podpora sportu a zájmových činností a nakonec podpora víry a náboţenství. Formální dobrovolníci poskytují svoji pomoc vţdy jako členové komunitně zaloţených organizací. Jedná se převáţně o neziskové organizace (občanská sdruţení, obecně prospěšné společnosti, nadace ). Pro tyto organizace je typická lokální příslušnost, autonomie, amatérský přístup a silná závislost na dobrovolnické aktivitě svých členů 5.3 Virtuální komunitní dobrovolnictví Virtuální dobrovolnictví je pojem známý a rozšířený především v rozvinutých zemích, ale s postupující oblibou a působností internetu jistě najde svoje místo i v našich zeměpisných šířkách. Jedná se o dobrovolnou práci poskytovanou 8
prostřednictvím internetu, zejména v oblasti tvorby webových stránek, digitalizace textů, výzkum, fundraising, moderování online diskusí, úpravy fotografií a videí a další, ve prospěch jiných členů resp. komunity jako celku. Dobrovolníci tak nemusí ani opustit ţidli, na které sedí, aby pomohli neziskovým organizacím, které by si jinak podobnou sluţbu nemohly dovolit. Virtuální nebo-li on line dobrovolnictví odsouvá však stranou jeden z tradičních rysů dobrovolnictví- interakci tváří v tvář. (Frič, Pospíšilová 2001:100) Velká výhoda virtuálního dobrovolnictví spočívá v pomoci organizacím v rámci virtuálního programu rozšiřovat rozsah i dosah sluţeb na dálku. Tyto virtuální aktivity mohou probíhat organizovaně i neorganizovaně. Virtuální dobrovolnictví je zcela jistě povaţováno za nový trend v oblasti dobrovolnictví, neboť díky své flexibilitě a dostupnosti poskytuje dobré příleţitosti pro handicapované či jinak znevýhodněné občany, kteří se chtějí, a touto formou mohou, podílet na ţivotě komunity. Centrum pro rodinu Ráj nabídkou svých aktivit podporuje lokální společenský ţivot a přispívá k sociální soudrţnosti v obci a okolí. Lidé zde mohou sdílet společné hodnoty a vytvářet aktivní společenství. Důleţitým bodem komunitního přístupu organizace je partnerství s obcí, školou, zájmovými spolky i komerčními organizacemi v obci i nejbliţším okolí. 9
6. Motivace k dobrovolnictví V kaţdé neziskové organizaci je uţitečné, pokud je přítomen určitý podíl dobrovolné pomoci. Dobrovolníci nepodporují svou organizaci jen tím, ţe pracují zdarma, ale často také dotují danou organizaci tím, ţe si sami pokrývají různé výdaje spojené se svou prací např. cestovné nebo stravné. Podle výzkumu, který provedl Frič, P. a kol. v roce 2001 se zjistilo, ţe více neţ polovina dobrovolníků (53%), kteří mají výdaje uvedeného druhu, se nedočkala od organizace, pro kterou pracuje, jejich proplacení. Z toho vyplývá, ţe motivace k dobrovolnictví je skutečně vysoká. Tento výzkum dále zmiňuje, ţe mezi obecně akceptovatelné důvody dobrovolnictví patří z 93% důvěryhodnost organizace, 91% přesvědčení, ţe dobrovolnou činností lze napomoci šíření dobré myšlenky. Další zhruba tři čtvrtiny dobrovolníků označily za důleţité aspekty např. moţnost navazovat nové vztahy se zajímavými lidmi, snahu uplatnit své schopnosti moţnost získat nové zkušenosti a dovednosti a další. Velmi silným impulsem k dobrovolnictví se ukázal také osobní kontakt se členy neziskové organizace, která hledá dobrovolníky. (Frič 2001: 67) Měli bychom si dát pozor na mýtus, ţe dobrovolníci jsou levná pracovní síla. Dobrovolná pomoc nemůţe být předepsána, musí vyvěrat z potřeb a motivace dobrovolníků, zaměstnanců i vedení organizace a musí respektovat potřeby klientů či charakter sluţeb, které organizace poskytuje. Na druhé straně je několik málo omezení, které limitují činnost dobrovolníků. Mezi ně patří zásada, ţe dobrovolník by neměl nahrazovat práci profesionálů a dále ţe by neměl dělat činnosti, do kterých se nikomu nechce. Mít dobrovolníky jako předem připravený a hotový nástroj o tom dobrovolnictví není. (dobrovolnik.cz) Motivace je proces, který dává lidskému chování jednotu a význam. Pojem motivace vysvětluje psychologické důvody lidského chování, jeho subjektivní význam a současně vysvětluje pozorovanou variabilitu chování, proč se lidé orientují na různé cíle. (Nakonečný 1997:12) V psychologickém přístupu se také setkáváme s pojmem prosociální osobnost. Podle Friče, Pospíšilové (2010) takového člověka předurčuje (motivuje) k dobrovolnictví jeho specifický soubor hodnot, potřeb a vlastností. Kdyţ se podíváme na motivaci dobrovolníků ze sociologického hlediska, neměli bychom se dívat na to, jací lidé jsou, ale spíše v jaké situaci se nacházejí. (Frič, Pospíšilová 2001: 105). Podle Vávry a Friče sehrává komunita největší podíl na motivaci dobrovolníka. Podle výzkumu, který provedli, se ukázalo, ţe na komunitní dobrovolnictví nemají 10
ţádný vliv sociálně demografické znaky pohlaví, vzdělání, náboţenské přesvědčení, výška příjmu nebo rodinný stav. 6.1 Dělení motivace Motivaci bychom mohli rozdělit do tří základních skupin, které se navzájem prolínají, ale u kaţdého konkrétního dobrovolníka má některá z nich dominantní vliv. Konvenční motivace k dobrovolnictví- tato motivace se opírá buď o principy křesťanské morálky, nebo o představy o správném způsobu ţivota. Takto motivovaní lidé mají sklon preferovat své náboţenské přesvědčení a imponují jim dárcovské aktivity příbuzných nebo přátel. Můţeme tedy říct, ţe dobrovolníka vedou k dobrovolné práci morální normy okolí, obecná neformální společenská pravidla nebo obojí. Touto motivací se vyznačují lidé starší 60 let a věřící. (Frič 2001:67) Reciproční motivace k dobrovolnictví- lidé s touto motivací chápou svoje dobrovolnictví jako spojení dobra pro jiné a vlastního prospěchu, chtějí v dobrovolné práci najít i prvky uţitečné pro něj samotného. Typický je zájem o získání nových zkušeností, navazování nových vztahů a snaha uplatnit svoje schopnosti. Tato motivace je zřejmá hlavně u lidí do 30 let s jednoznačným ateistickým názorem (Frič 2001: 68). Nerozvinutá motivace k dobrovolnictví tato motivace stojí na třech pilířích a to jsou důvěra v organizaci, pro kterou by měli pracovat, přesvědčení o dobrovolné práce v konkrétním případě a pocit, ţe prostřednictvím dobrovolnictví je moţné šířit dobré myšlenky. Vyskytuje se významně u vysokoškoláků a osob střední generace 46-60 let. (Frič 2001:68). 6.2 Faktory motivace Motivace k dobrovolné práci je jedinečná, často se však jedná o kombinaci těchto faktorů: Altruismus dobrovolník chce být uţitečný ostatním. Většina lidí si myslí, ţe ve skutečnosti neexistují ţádní čistě altruističtí dobrovolníci altruismus je společnou motivací, ale nikdy ne jedinou, pokud člověk slouţí trvale vţdy je přítomen nějaký osobní zisk či zadostiučinění. Kvalita ţivota dobrovolník slouţí ostatním, protoţe tak zlepšuje svůj vlastní ţivot. Jedná se patrně o nejdůleţitější motivaci. Dobrovolníci jsou rádi s ostatními, mají rádi aktivní odpočinek a zejména pocit, ţe mají pro ostatní svou cenu. Zpětný zisk mnoho lidí má z dobrovolnické činnosti nějaký, byť nefinanční zisk. 11
Smysl sluţby někteří dobrovolníci vidí spolupráci v komunitě jako zodpovědnost, kterou spolu přináší občanství v tomto případě se někdy sami necítí být dobrovolníky. Náboţenské přesvědčení Mnoho náboţenství vnímá sluţbu ostatním jako duchovní povinnost nebo prostředek k dosaţení vyššího duchovního postavení. Finanční zisk pokud je sluţba motivována finančně, není člověk chápán jako dobrovolník. Přesto jsou některé organizace schopny hradit výdaje dobrovolníků, jiné poskytují něco ve smyslu stipendia nebo honoráře. Obecně vzato, čím vyšší je odměna, tím těţší je zařadit takovou sluţbu mezi dobrovolné aktivity. Profesionální zkušenost Dobrovolnictví nabízí zkušenost, kterou je moţno zahrnout do profesního ţivotopisu a zvýšit tak svou hodnotu pro potencionálního zaměstnavatele. Společenské důvody Dobrovolnictví je vhodným způsobem k poznání velkého mnoţství nejrůznějších lidí a často je tak moţné se snadno spřátelit. (dobrovolnik.cz) Plamínek (2007) uvádí, ţe vedení lidí, jejich motivování a znalost motivačních faktorů patří mezi jednu z forem řízení lidských zdrojů. Znalost motivačních faktorů dobrovolníků je základ pro úspěšné řízení dobrovolníků v organizaci. 6.3 Negativní motivace Jak píše Vitoušová (dle Tošner a Sozanská 2002:45) existují motivy dobrovolníků, které nemusí být vţdy jednoznačně prospěšné pro ostatní. O existenci motivů, které mohou být pro svou nezištnou sluţbu druhým lidem nebezpečné, by měl vědět kaţdý, kdo za práci s dobrovolníky zodpovídá. Tyto negativní motivy by měl umět rozpoznat a zájemce korektně odmítnout. Záporné motivy, vůči kterým by měla kaţdá nezisková organizace projevit zvýšenou opatrnost: 1. Soucit vedoucí k degradaci klienta 2. Nepřiměřená a zbytečná zvědavost 3. Sluţba pramenící z pocitu povinnosti 4. Skutkaření, snaha něco si zaslouţit 5. Touha obětovat se, osobní neštěstí, se kterým si uchazeč neví rady, a proto chce ve sluţbě hledat vlastní duševní rovnováhu 6. Osamělost a z ní pramenící touha po přátelství 7. Pocit vlastní důleţitosti, nenahraditelnosti 8. Nedostatek sebeúcty a s ní spojená touha potkat ještě uboţejší lidi 12
9. Panovačnost, touha ovládat jiné a uplatnit svůj vliv (cit dle Tošner a Sozanská 2002:46) Snaha pomoci v tomto případě zakrývá skutečnou touhu po uznání nebo po moci nad jinými. Tyto negativní motivy nejen ţe můţou poškodit vztahy mezi členy dobrovolnického týmu, ale především silně poškodit klienta. Tošner a Sozanská (2002:46) dále uvádí, ţe s rostoucím společenským uznáním dobrovolnictví se bude zvyšovat i počet zájemců o dobrovolnictví s nepřiměřenou mírou soucitu a pomáhání za kaţdou cenu. Jak píše Čepelka (1997:122) velkou pomůckou pro udrţení dobrovolníků v instituci je dobré odhadnutí jeho motivů, a tím mu také můţeme pomoci dosáhnout co nejlepších výsledků a vnitřního uspokojení. To s čím dobrovolníci přicházejí a co očekávají, by mělo být v souladu s tím, co jim organizace nabízí. 13
7. Předpoklady rozvoje dobrovolnictví Kromě motivace, kterou jsem popsala v předchozí kapitole, existují ještě další předpoklady rozvoje dobrovolnictví. Co dobrovolníky podporuje? Potřeby klientů a organizací se někdy velmi liší od přání a potřeb dobrovolníků. Někteří zájemci o dobrovolnictví mají jasnou představu o své činnosti, ale hledají místo realizace. Jiní nevědí přesně, co by chtěli dělat a také se nechtějí zavázat k pravidelné činnosti. Tuto druhou skupinu bychom mohli zařadit do tzv. akčního dobrovolnictví. (Tošner, Sozanská 2002:74) Tyto zájemce je třeba vést v evidenci a v případě jednorázových akcí je oslovit. Podle autorů můţe taková forma dobrovolnictví vést k hlubší spolupráci i moţnost získat potenciálního sponzora, který jiţ zná činnost organizace. Tošner a Sozanská dále uvádí, ţe na základě různých průzkumů u nás i v zahraničí byl sestaven seznam názorů dobrovolníků na to, co je podporuje v jejich činnosti. Dobrovolníci jsou ochotni nabídnout svůj čas a schopnosti kdyţ mají pocit, ţe jsou oceňováni a cítí, ţe dokáţou zvládnout předkládané úkoly. Kdyţ cítí, ţe jejich přítomnost něco znamená. Jestliţe mají naději na změnu a postup ve své činnosti. Pokud dostávají uznání na veřejnosti i v soukromí. Pro dobrovolníky je důleţitý pocit sounáleţitosti a týmová práce. Na motivaci dobrovolníků má pozitivní vliv podíl na řešení problémů, na rozhodování i na stanovování cílů organizace. Osobní potřeby dobrovolníků jsou uspokojovány také, pokud se v důsledku jejich činnosti se děje něco podstatného. Dobrovolníci jsou lidé, kteří nepracují pro peníze. Jejich hlavní motivací je naplňování potřeb. Potřeba uznání, respektu, smysluplné práce apod. jsou z hlediska dobrovolníků velmi silnými faktory. To je třeba mít při rozvoji dobrovolnictví na zřeteli. 14
8. Získávání dobrovolníků K dobrému fungování neziskové organizace potřebujeme stabilní dobrovolnickou základnu. Tu by měli tvořit převáţně formální dobrovolníci. Někdy ale potřebujeme dobrovolnickou základnu rozšířit a získat nové členy do našeho dobrovolnického týmu. K práci v neziskové organizaci, tak jako k jakékoliv jiné činnosti, vedou různé motivy. Pokud dobrovolník přichází do naší organizace a chce spolu s námi pracovat na našem projektu, moţná o těchto motivech nemluví, nebo si je ani neuvědomuje. Podle Čepelky (1997) je vhodné tyto motivy odhalit. Je to první krok k tomu, abychom si ho v organizaci udrţeli a zároveň mu pomohli dosáhnout co nejlepšího uspokojení a pracovních výsledků. Jeho motiv by měl být v souladu s tím, co mu můţeme poskytnout. Pokud například dobrovolník přijde s tím, ţe chce být uţitečný, měli bychom mu poskytnout takovou činnost, na které se jeho uţitečnost projeví a také mu dát jasně najevo, ţe jeho práce uţitečná byla. Jako další příklady motivace můţeme označit např. kontakt s významnými lidmi, příjemné pracovní prostředí, milí spolupracovníci, úspěchy organizace a další. Dobrovolníci v naší organizaci jsou zcela jistě cílovou skupinou, na které nám velmi záleţí. Abychom si je udrţeli, musíme s nimi stále komunikovat a řídit jejich práci. Čepelka ve své publikaci popisuje několik zásad, na které bychom v komunikaci s dobrovolníky neměli zapomínat: Dobrovolníkům je třeba projevovat vděčnost, jakou si zaslouží, když věnují svůj čas a energii vaší organizaci. Je dobré, když představitel organizace, (nemusí to být vždy jediná osoba) občas s každým dobrovolníkem pohovoří- příležitostně a neformálně, jen aby věděl, že o něm víte, že vám na něm záleží a že si ceníte jeho práce. Je dobré sledovat, jak se dobrovolníkovi daří, a je-li to nutné, nabídnout mu včas jinou práci. Nezapomínejme na to, že každý se nehodí na všechno, a jestliže nedokážeme předejít zklamání, člověk možná odejde a může být ztracen třeba pro celý neziskový sektor. Pokud je to možné, umožnit dobrovolníkovi vzdělávání v rámci našich vzdělávacích aktivit pro zaměstnance. Vymezit přesná pravidla vzájemné komunikace, aby nedocházelo k vynášení zkreslených informací, k nepochopení, k postranním řečem. Snažit se zainteresovat dobrovolníky na širším dění organizace, například je požádat o zkušenosti, rady, nápady. Zjistit, zda byli informováni o širších souvislostech a výsledcích své práce, aby se cítili být součástí organizace. (Čepelka 1997: 123) 15
Nezisková organizace by měla potenciální adepty na dobrovolnictví zaujmout především svou činností prezentovanou navenek. Své aktivity prezentuje pomocí webových stránek, letáků článků v místním tisku apod. Důleţitý je také název a poslání organizace. Dobře formulované poslání organizace, můţe zájemce ovlivnit. Neboť poslání vysvětluje směr, jímţ se organizace ubírá a mělo by vyjadřovat jedinečnost a odlišnost organizace od jiných organizací stejného zaměření. Velkou roli při oslovování nových dobrovolníků, dárců i klientů hraje kultura organizace. Pod tímto pojmem si můţeme představit několik aspektů, které ovlivňují veřejnost více neţ samotný název. Je to vlastně všechno to, co kaţdý občan sleduje při návštěvě organizace. Čepelka uvádí tyto aspekty tvořící kulturu organizace: způsob přijetí návštěvníka, prostředí, čistota a vzhled objektů i pracovních prostor, oblečení zaměstnanců a způsob jejich komunikace,chování lidí ve firmě k sobě navzájem, k zákazníkům, ve vztahu nadřízený-podřízený,sociální vybavení, technické vybavení, prvky vizuální prezentace( hlavičkové papíry a všechny ostatní tiskoviny, logo). Neziskové organizace vyuţívají různé strategie, jak dobrovolníky získávat. Podle Friče je jejich hlavním znakem aktivní a pasivní přístup. Aktivní přístup je cílená snaha získat dobrovolníky. Cílem aktivního přístupu je vytvoření databáze potenciálních dobrovolníků těch, kteří přislíbili konkrétní dobrovolnou činnost například podobnou jejich profesi. Na tyto dobrovolníky se můţe organizace v případě potřeby obrátit. Databáze zahrnuje údaje o konkrétním zaměření dobrovolníků a jejich časových moţnostech. Aktivní získávání dobrovolníků probíhá například formou prezentací na školách, kampaní a propagačních akcí pro veřejnost. Management organizace můţe vyuţít masové nebo lokální sdělovací prostředky. Výhodou tohoto přístupu je oslovení a získání většího mnoţství potencionálních dobrovolníků najednou. Nevýhodou této databáze je pravidelná aktualizace, která je časově náročná a vyţaduje značné personální nasazení. Pasivní způsob získávání dobrovolníků se spoléhá na vlastní iniciativu dobrovolníků. Organizace spoléhají na okruh svých stálých příznivců. Myšlenka, ţe se má dobrovolník dobrovolně přihlásit, je pro pasivní způsob charakteristická. Namísto aktivního vyhledávání dochází k vyčkávání, ţe se dobrovolník sám přihlásí. Zdrojem získávání dobrovolníků jsou neformální a přátelské kontakty. Výhodou tohoto přístupu je atmosféra důvěry, která panuje mezi lidmi, kteří se znají. Tento vztah je také 16
garantem spolehlivosti. Pokud jsou neformální a přátelské kontakty vyčerpány, získání nových dobrovolníků touto formou je obtíţné. V programech postavených na studentech, coţ je i Centrum pro rodinu Ráj, je důleţité, aby harmonogram práce s dobrovolníky respektoval školní rok. Získávání dobrovolníků má probíhat průběţně s důrazem na období září, říjen tedy po letních prázdninách, po vánocích období leden a únor a na začátku semestru vysokoškoláků. Nejčastěji požívané formy získávání dobrovolníků jsou: Leták, plakát, vývěska velmi častý, ale málo efektivní způsob Místní tisk, regionální rozhlasové či televizní vysílání práce s těmito médii má být prioritou každé organizace. Jejich prostřednictvím se informace dostanou, kam je potřeba Náborová akce cílené získávání dobrovolníků pro určitou konkrétní činnost Spolupráce s dobrovolnickými centry Střední a vysoké školy studenti jsou nejvděčnějším zdrojem dobrovolníků, jsou otevření, přímí a dychtiví po nových zkušenostech Osobní kontakty nejčastěji využívaná forma, efektivní, ale časově náročný způsob (Tošner, Sozanská 2002:77) Rozhodující vliv na rozvoj dobrovolnictví má místní komunita. Jak poukazují Wilson a Muzick (dle Sociální práce/sociálna práca 2011/4:46) dobrovolnictví je projevem identifikace se skupinou. Pokud je člověk silně identifikován s komunitou, jeho motivace k dobrovolné činnosti je vysoká. Autoři upozorňují, ţe ač se obecně doporučuje metody získávání dobrovolníků kombinovat, osobní pozvání je mnohem efektivnější neţ oslovování potenciálních dobrovolníků přes média. 17