Nejkrásnější věda, člověk v prázdnu a tvář v zrcadle: role pozorovatele ve středověkých teoriích smyslového vnímání Lukáš Lička (Ostravská univerzita)
Úvod: středověké teorie vnímání středověké teorie vnímání: velké množství pramenů široké spektrum různých postojů zde: 3 myslitelé ze 2. pol. 13. stol. a poč. 14. stol.: františkáni Roger Bacon, Petr Olivi a Petr Auriol obecný rámec: aristotelský postoj a jeho nedostatky ze systematického hlediska: mechanismus vnímání: (a) co je vnímání? (b) jak vzniká akt vnímání? (c) jaká je role pozorovatele v procesu vnímání?
Aristotelská teorie vnímání vnímání = určitá změna v kategorii kvality každá změna vyžaduje hybatele (agens) a trpného recipienta (patiens) proces vnímání: hybatel = vnější předmět, resp. vnímatelná kvalita (barva) recipient = smyslový orgán, resp. jeho schopnost vnímat (zrak jako funkce oka) + prostředí a tzv. vnímatelné tvary (aisthéta eidé, species sensibiles) oko přejímá formu barvy = je přivedeno k uskutečnění = vidí barvu vnímání jako kauzální proces: vidět x = recipovat kauzální účinek x role pozorovatele: nízká smysly jsou pasivní receptory
Problémy aristotelské teorie rysy percepční zkušenosti, kt. aristotelská teorie nedokáže vysvětlit: (1) různá ostrost a jasnost v rámci zrakového pole (2) vnímání není zcela determinováno kauzálním působením předmětu (3) klamy: naše vnímání může mít obsah, který se zásadně liší od toho, co jej zapříčinilo ad (1): geometrie vidění Roger Bacon ad (2): role pozornosti při vnímání Petr Olivi ad (3): smyslové klamy a vnímání Petr Auriol
Roger Bacon a optika 1214 / 1220 1292 2 fáze myšlení do r. 1247: výuka artes v Paříži aristotelský komentátor po r. 1247: dvacetileté období mimo oficiální instituce během 60. let horečná aktivita v sepisování syntetických prací (zvl. Opus maius) originální myslitel (zkušenostní věda, nauka o znacích, specifická fil. přírody) optika (perspectiva) = nejkrásnější věda spisy De multiplicatione specierum a Perspectiva (= 5. část Op. maius) obecná věda o zraku především vliv Ibn al-hajthama (Alhacena, 11. stol.)
Mechanismus vidění podle Bacona def. vidění: víceméně aristotelská X ale: Změny proti aristotelské teorii (Alhacenův vliv): bodová forma multiplicatio specierum: replikace forem po paprscích všemi směry v oku rekonstrukce obrazu (prochází optickým nervem až do společného smyslu a do mozku) Problém: adekvátní rekonstrukce obrazu věci? na každý bod povrchu oka dopadají species ze všech bodů povrchu předmětu Baconovo řešení: pouze kolmé paprsky hrají roli při aktu vidění Smith (1981), s. 581.
Jasnost vidění v rámci zrakového pole Baconova teorie dokáže vysvětlit, proč různou jasnost vidění v rámci zrakového pole spojení geometrických, epistemických a fenomenologických vlastností jasnost jistota kolmost kolmé paprsky species konstituují tzv. zrakový kužel (pyramis visualis) co se nachází v rámci zrakového kužele, je viděno jasně (největší jasnost a jistota kolem osy kužele) z toho, co je za okraji zrakového kuželu, dopadají species šikmo nejasné a nejisté vnímání
Baconova teorie vidění Baconova teorie: schopna vysvětlit více rysů percepční zkušenosti než aristotelská viz zvl. různá jasnost vidění dále např. pečlivější fyziologická analýza (akt vidění nevzniká v očích, ale až v optickém chiasmatu a dále v mozku) Role pozorovatele podle Bacona: nízká: především refrakce v oku; podíl pozorovatele automatický, čistě fyziologický, nevědomý
Petr Olivi asi 1248 1298 studium v Paříži; posléze lektor na františkánských studiích rozluka s filosofy (philosophantes); kritika některých aristotelských intuic kritizuje především zaslepené uctívače Aristotela (cultores Aristotelis) pečlivé promyšlení některých filosofických problémů od základu; částečná návaznost na Augustina, ale spíše originální myšlení hlavní fil. texty: spíše samostatné kvestie, kt. tvoří komentář k Sentencím ( pro vlastní potřebu )
Vnímání a aktivita duše podle Oliviho aktivita duše: důraz na aktivitu subjektu při všech duševních činnostech duše uvádí do pohybu samu sebe, není uváděna do pohybu ničím jiným důl. součást jeho antropologie: svoboda vůle u všech duševních procesů je prvotní aktivita lidské mysli u kognitivních procesů je proto nutné prvotní zaměření pozornosti
Primát pozornosti a člověk v prázdnu Olivi hájí primát pozornosti při vzniku percepčního aktu (v rozporu s aristotelskou intuicí) myšlenkový experiment člověk v prázdnu fiktivní scénář: člověk v prázdném vesmíru před stvořením všeho ostatního by byl schopen napínat pozornost analýza myšlenkového experimentu (podle Picha-Pichová, 2013): destilát: svět smyslově vnímatelných věcí kauzální působení věcí přitáhne naši pozornost svět bez smyslově vnímatelných věcí stále můžeme napínat pozornost princip: pozornost lze napnout i bez kauzálního působení předmětu teze: pozornost je při vnímání důležitější a prvotnější než kauzalita předmětu
Oliviho teorie vnímání Proces vnímání: (1) pozornost smyslu přechází po prostředí (2) pozornost je zafixována vnějším předmětem x (3) smyslová mohutnost zapříčiní kognitivní akt, ten se nakonfiguruje na x Výhoda Oliviho teorie: nemá problém s popisem pozornosti Role pozorovatele při vnímání: u Oliviho velmi vysoká: dynamika vědomí / zaměření pozornosti je nutnou podmínkou vnímání (byť ne postačující)
Petr Auriol asi 1280 1322 lektor na františkánských studiích v jižní Francii a sev. Itálii studia theologie v Paříži stává se mistrem, vede kvodlibet jmenován arcibiskupem, náhle umírá hlavně texty theologického žánru různé redakce komentáře k Sentencím
Vnímání a smyslové klamy v Auriolově teorii vnímání: implicitně rozlišeno hledisko 1. a 3. osoby vnímání z hlediska 3. osoby: kauzální proces: smysl recipuje species X to není na vnímání to hlavní! důl. je fakt, že se nám něco jeví tj. vnímání z hlediska 1. osoby př.: smyslové klamy (ohnivý kruh, světlo svíčky, tvář v zrcadle, zdánlivě zlomená hůl, barvy na krku holubice ) jeví se nám x, ale nelze říci, že právě x zapříčinilo náš akt vnímání Auriol: při vnímání neuchopujeme reálné předměty samé, ale spíše jejich jevící se bytí (esse apparens) na jeho vzniku se aktivně podílí pozorovatel
Tvář v zrcadle a metafyzika jevů co je jev / jevící se bytí předmětu? př.: tvář v zrcadle: (1) akt vnímání, kterým vidíme (2) svou tvář (= reálný předmět), ta se však (3) jeví být za zrcadlem co je obraz v zrcadla / jev předmětu? není to reálný předmět, ani kvalita reálně vtištěná do obrazu není to mentální reprezentace tj. odmítá: naivní realismus (ten reifikuje jevy) i nepřímý realismus (ten hrozí odříznutím od reálného světa) obraz v zrcadle je právě jevící se bytí předmětu (i) je vytvořen pozorovatelem a existuje pouze v závislosti na jeho percepčním aktu (ii) nachází se mimo mysl ve vnějším prostředí (iii) při věrohodném vnímání splývá s předmětem, při klamném jsou rozlišitelné
Auriolova teorie vnímání zásadní roli úroveň jevů ty mají základ v realitě, ale vytváří je pozorovatel Explanační výhody: vysvětlení smyslových klamů střední cesta mezi naivním a nepřímým realismem (X je konzistentní?) Role pozorovatele: vytváří fenomenální obsah na základě přijatých percepčních informací určitým způsobem dotváří realitu
Závěr aristotelská teorie vnímání nebyla ve středověku jednoduše přejímána bez dalšího rozvinutí není explanačně zcela úspěšná představeny 3 alternativní teorie vnímání: Bacon, částečně Auriol: navazují na aristotelský rámec Olivi: explicitní opozice vůči Aristotelovi role pozorovatele různá: u Bacona velmi nízká; u Oliviho naopak velmi vysoká; Auriol představuje střední pozici