Trest smrti v českém a mezinárodním právu

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra trestního práva DIPLOMOVÁ PRÁCE Trest smrti v českém a mezinárodním právu Nicole Rezová 2014/2015

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Trest smrti v českém a mezinárodním právu zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.. 1

Poděkování: Ráda bych poděkovala vedoucí mé diplomové práce, JUDr. Evě Ţatecké Ph.D. za odborné vedení a cenné rady, které mi byly nápomocny při zpracování mé práce. Dále bych chtěla poděkovat své rodině, která mě při psaní diplomové práce podporovala. 2

Abstrakt Diplomová práce "Trest smrti v českém a mezinárodním právu" je zaměřena na charakteristiku trestu smrti z hlediska jeho funkce, kterou by měl jako trest plnit, na jeho postavení v rámci systému trestních sankcí, na alternativy k tomuto absolutnímu trestu a na nejuţívanější druhy trestu smrti v dnešní době. Dále se práce zabývá historií a právní úpravou trestu smrti na území České republiky aţ po současnost a stávající legislativou upravující trest smrti na evropské i celosvětové úrovni. V závěru práce jsou shrnuty argumenty pro a proti ukládání trestu smrti a jejich zhodnocení. Cílem práce je celkové shrnutí problematiky týkající se trestu smrti a vyřešení otázky, zda by tento trest měl být uţíván, či nikoli. Klíčová slova: trest smrti, funkce trestu, poprava, zvlášť závaţný zločin, justiční omyl, dlouhodobý trest odnětí svobody, trest odnětí svobody na doţivotí, abolice, lidská práva, zneuţití trestu smrti Abstract The Master s thesis named "Death Penalty in Czech and International Law" is focused on characteristic s of the death penalty from the viewpoint of its function, which death penalty should fulfill, on its position within the system of criminal penalties, on alternatives to this punishment and on the most widely used ways of executions in the present time. Hereafter this work deals with the history and the legislation of death penalty on the area of Czech Republic from the beginning to the contemporaneity and present legislation on European and global level. In the end are several summarized arguments containing the pros and cons of using death penalty and their appreciation. The purpose of this work is a general summary of the problems of using the death penalty and finding the answer to the question of if the death penalty should be used or not. Key words: death penalty, function of punishment, execution, especially grave crime, miscarriage of justice, long-term inprisonment, inprisonment for life, abolition, human rights, abuse of the death penalty 3

Obsah Úvod... 6 1. Obecně o trestu smrti... 8 1.1 Pojem trestu smrti... 9 1.2 Funkce trestu smrti... 10 1.2.1 Retributivní funkce trestu... 11 1.2.2 Preventivní funkce trestu... 13 1.2.3 Rehabilitační funkce trestu... 15 1.2.4 Eliminační funkce trestu... 17 1.2.5 Restituční funkce trestu... 18 2. Druhy trestu smrti... 20 2.1 Moderní způsoby tresty smrti... 20 2.1.1 Elektrické křeslo... 20 2.1.2 Plynová komora... 22 2.1.3 Smrtící injekce... 23 2.2 Další druhy trestu smrti... 24 2.2.1 Ukamenování... 24 2.2.2 Ubití... 25 2.2.3 Oběšení... 25 2.2.4 Zastřelení... 25 3. Alternativní druhy trestu k trestu smrti... 27 3.1 Trest smrti a jeho alternativy podle zákona č. 140/1961 Sb. a zákona č. 40/2009 Sb.... 27 3.1.1 Trest odnětí svobody nad 20 aţ do 30 let... 29 3.1.2 Trest odnětí svobody na doţivotí... 29 4. Historie trestu smrti v českých zemích... 31 4.1 Vývoj do roku 1918... 32 4.2 Trest smrti za 1. republiky... 33 4.3 Protektorát Čechy a Morava... 35 4.4 Období let 1945 1948... 38 4.5 Období socialismu... 39 4.6 Současnost... 42 5. Trest smrti z celosvětového hlediska... 43 4

5.1. Mezinárodněprávní úprava trestu smrti... 43 5.1.1 Všeobecná deklarace lidských práv... 43 5.1.2 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech... 44 5.1.3 Druhý opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech 45 5.2 Státy vykonávající trest smrti v současnosti situace k roku 2013... 46 5.2.1 Spojené státy americké... 47 5.2.2 Čínská lidová republika... 48 5.3. Právní úprava trestu smrti na evropské úrovni... 49 5.3.1 Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod... 49 5.3.2 Protokol č. 6 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod... 50 5.3.3 Protokol č. 13 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod... 50 5.3.4 Listina základních práv Evropské unie... 50 6. Argumenty pro a proti ukládání trestu smrti... 52 6.1. Argumenty pro ukládání trestu smrti... 52 6.1.1 Argument odstrašení... 52 6.1.2 Trest smrti jako odplata... 53 6.1.3 Ekonomický aspekt trestu smrti... 54 6.1.4 Ochrana společnosti... 55 6.2 Argumenty proti ukládání trestu smrti... 56 6.2.1 Politické zneuţití trestu smrti... 56 6.2.2 Justiční omyly... 57 6.3.3 Nehumánnost a nemorálnost trestu smrti... 57 Závěr... 59 Seznam pouţitých pramenů... 61 5

Úvod Trest smrti patří mezi nejstarší ze sankcí, která se v trestním právu dochovala aţ do dnešní doby. Je téměř neuvěřitelné, ţe jeho vývoj v souvislosti s rozvojem civilizace je v různých částech světa tak diametrálně odlišný a současný stav rozhodně nespěje k jeho jednotnému směřování. Některé státy trest smrti zcela zrušily, jiné jej opět zavádějí, v dalších je trest smrti na vzestupu a některé jej ve svém právním řádu ponechávají jako určitou pojistku pro případ nutnosti. Také některé způsoby vykonání poprav jsou stejné jako v dobách dávno minulých a je zaráţející, ţe se pro ně našlo uplatnění i v 21. století. Trest smrti je nejpřísnějším postihem pachatele trestného činu a mnohdy také nejkrutějším. Existuje mnoho argumentů pro i proti ukládání trestu smrti a jedná se o námět mnoha diskusí. Ve společnosti ovšem aţ doposud nedošlo ke konsenzu o tomto tématu a bylo by velmi troufalé říci, ţe se tak někdy stane. I přesto, ţe k abolici trestu smrti z českého právního řádu došlo jiţ více neţ před 20 lety, mám za to, ţe se nás i nadále téma trestu smrti úzce dotýká, a proto jsem jej také zvolila jako téma své diplomové práce. Ve společnosti neustále probíhá debata (někdy více, někdy méně intenzivní), zda by nebylo vhodné trest smrti opět včlenit do systému trestních sankcí. Mimo to se jedná o celosvětový problém, protoţe v souvislosti s trestem smrti velmi často dochází k porušování lidských práv, a proto si myslím, ţe by tento problém neměl být opomíjen jen proto, ţe k výkonu tohoto trestu na našem území jiţ nedochází. Domnívám se, ţe současná situace ve světě, kdy některé státy opět zavádí trest smrti jako jeden z moţných postihů pachatele a celkově dochází k nárůstu počtu popravených, je alarmující a měla by být řešena i ze strany České republiky na poli mezinárodního práva. Cílem této práce je shrnutí problematiky trestu smrti, jeho charakteristikou v rámci právní vědy, vývojem trestu smrti na území České republiky aţ do současnosti a stávající právní úpravou jak na vnitrostátní, tak na evropské i celosvětové úrovni. Základním problémem je vyřešení otázky, zda by bylo vhodné trest smrti opětovně zavést i do českého právního řádu a nastínění dalšího vývoje týkajícího se trestu smrti ve světě. První kapitola se věnuje definování pojmu trest smrti, popsání obecných funkcí trestu a zhodnocení toho, do jaké míry jsou tyto funkce naplněny právě vykonáním trestu smrti. Záměrem je tedy zjištění celkové efektivnosti trestu smrti z hlediska funkcí, 6

které by měl jako trest naplnit. Dále jsou popsány některé z druhů trestu smrti. Záměrně jsem vybrala ty, které se stále uţívají v dnešní době. Určitě by bylo zajímavé, zmínit a rozebrat všechny způsoby výkonu poprav, které kdy existovaly, nicméně to nepovaţuji v této práci za účelné. Důleţité jsou naopak alternativní formy trestu vůči trestu smrti. Tyto tresty nahradily trest smrti v zemích, kde došlo k jeho zrušení. Jde o dlouhodobé tresty odnětí svobody a trest odnětí svobody na doţivotí. V různých státech se liší pouze horní hranicí doby, na kterou je moţno je uloţit, a proto se věnuji podrobnější právní úpravě těchto trestů v České republice. Pro detailnější historický vývoj trestu smrti jsem si opět vybrala Českou republiku a to z důvodu omezeného rozsahu práce. Historie je rozčleněna podle nejdůleţitějších dějinných období, u jejichţ popisu je kladen důraz na právní úpravu trestu smrti. Evropské a mezinárodní právní úpravě je věnována další část práce, kde zmiňuji nejdůleţitější právní dokumenty upravující trest smrti a stručně popisuji výkon trestu smrti v dalších zemích světa. Závěrem jsou popsány a vyhodnoceny argumenty abolicionistů i retencionistů s vlastním názorem na dané otázky. 7

1. Obecně o trestu smrti Je smutným faktem, ţe i v dnešní době se na místech po celém světě setkáváme s výkonem trestu smrti a to jak na základě právoplatných rozsudků, tak s tresty smrti provedenými neoficiální cestou, tajným způsobem a bez předchozího rozhodnutí dle platného právního řádu. Dle Amnesty International představuje počet zdokumentovaných poprav jen zlomek skutečných čísel, řada států totiž počet vykonaných poprav tají. Mezi státy, které se utajených trestů smrti dopouštějí, patří Čína, Mongolsko nebo Vietnam. 1 Tento způsob potrestání pachatele trestného činu provází lidskou společnost odjakţiva, a proto pro něj bývá uváděn přívlastek, ţe je starý, jako lidstvo samo. Těţko bychom našli národ, kde by byla otázka trestu smrti zcela opomenuta a jedná se o námět, který mimo právní oblast zasahuje do mnoha dalších vědních disciplín jako je např. filosofie, etika, teologie, kriminologie, penologie, psychologie, sociologie a další. Ve spoustě zemí světa došlo v průběhu 19. a 20. století k tomu, ţe se z trestu smrti stal úplně nebo částečně zakázaný, či alespoň v praxi neprováděný způsob trestání pachatelů závaţných trestných činů, a proto zde můţe převládat názor (zejména v Evropě), ţe problematika trestu smrti jiţ v současnosti není příliš aktuálním tématem, protoţe vývoj spěje k jeho úplnému zániku, a netýká se civilizovaných a vyspělých států světa, coţ je ovšem velký omyl. Otázka trestu smrti dodnes patří mezi sporné otázky trestní politiky, jak o tom svědčí nejednotný postoj států ve světovém měřítku. Obecně se dá říci, že trest smrti se setkává s odmítavými názory velké části odborné veřejnosti, kdežto ostatní společnost bývá trestu smrti nakloněna. 2 V některých státech dokonce dochází k jeho opětovnému zavádění, případně se vedou časté debaty o této moţnosti. Je typické, ţe pokud se někdo dopustí nějakého mimořádně brutálního a násilného trestného činu, oţiví se ve společnosti diskuse, zda by nebylo vhodné trest smrti opět zavést jako legální prostředek trestání těchto pachatelů. Trest smrti je obvykle aplikován v případech nejzávaţnější zločinů, ale bohuţel mnoha lidem na světě hrozí trest smrti i za absurdní zločiny jako je politické či náboţenské přesvědčení dokonce i za ateismus, sexuální orientaci a podobně a často 1 NAVRÁTILOVÁ, Jana. Výjimečný trest. Vyd. 1. Praha: Leges, 2010, 256 s. ISBN 978-80-87212-41-7. 2 KUCHTA, Josef a Karel SCHELLE. Trest smrti včera a dnes. [Brno: Univerzita J.E. Purkyně], 1982, s. 17-24. 8

k jeho vykonání slouţí podle mého názoru praktiky patřící spíše do doby středověku jako je např. stětí, ukamenování, ubití, oběšení atd. Počet vykonaných trestů smrti má stoupající tendenci a není výjimkou ani v zemích, u kterých předpokládáme vysoký stupeň vyspělosti. Zároveň nejde pouze o problém na jakém základě, za jaký čin a jakým způsobem je trest smrti vykonán, ale jde také o to, kdo je k tomuto trestu odsouzen. Není výjimkou, ţe je trest smrti uloţen i mladistvým osobám, čímţ je mimo jiné porušováno mezinárodní právo upravující lidská práva. Co se týče České republiky, i po abolici trestu smrti v našem právním řádu, se nejedná o tematiku, která by Českou republiku zcela míjela a která by pro ni nebyla aktuální. I český občan můţe být odsouzen k trestu smrti, pokud se dopustí trestného činu ve státě, v němţ je za něj moţno uloţit trest smrti a pokud dojde k situaci, ţe bude v tomto státě odsouzen. Zároveň je nutné brát zřetel na to, ţe na mnoha místech je trest smrti přípustný (např. při řízení o udělení azylu musí být přihlíţeno k tomu, ţe pokud by ţadateli o azyl nebylo vyhověno, hrozila by mu v zemi jeho původu poprava), coţ má nezanedbatelný vliv v rovině lidských práv i na zahraniční politiku a diplomatické styky. Proto si myslím, ţe i kdyţ v naší zemi trest smrti není praktikován, nemělo by být toto téma ignorováno. 1.1 Pojem trestu smrti Abychom mohli definovat pojem trestu smrti, je nezbytné vymezit obecně pojem trestu. Trestní právo chrání nejzásadnější hodnoty společnosti, a to zejména tím, ţe stanoví sankce za neţádoucí chování a pravidla jejich aplikace. Trest je tedy určitým prostředkem státního donucení, slouţícím k ochraně společnosti a zároveň je spolu s politickými a ekonomickými nástroji důleţitý pro řádné plnění funkcí státu. Primárně by měl trest splňovat poţadavek efektivní a adekvátní reakce na spáchaný trestný čin. Trest lze definovat jako právní následek trestného činu, vyjadřující negativní hodnocení pachatele a jeho činu, působící coby prostředek dosažení účelu trestního práva, ukládaný výlučně trestním soudem, jehož výkon je vynutitelný státní mocí." 3 Existuje celá řada definic pojmu trest a kaţdá v odlišné míře obsahuje různé prvky trestu, nicméně hlavním a převaţujícím aspektem trestu je úmyslné způsobení újmy za porušení pravidel stanovených právní normou. Tato újma můţe mít rozmanitou podobu, 3 KUCHTA, Josef a Karel SCHELLE. Trest smrti včera a dnes. [Brno: Univerzita J.E. Purkyně], 1982, s. 17-24. 9

od usmrcení přes tresty odnětí svobody různé délky aţ po mírnější tresty jako je např. zabrání věci, zákaz činnosti a další. Pojem trestu smrti tedy můţeme určit jako aprobované usmrcení, jeţ je provedeno na odsouzené osobě, která se dopustila takového trestného činu, za který jí byl dle platného právního řádu trest smrti uloţen. Tento trest byl po velmi dlouhou dobu nejpouţívanější formou trestání a teprve v poměrně nedávné historii začal být nahrazován alternativními tresty, jako je trest odnětí svobody na doţivotí a dlouhodobé tresty odnětí svobody. Trest smrti je jedním ze způsobů postihu pachatele, který se formoval ve staletém vývoji trestního systému a který má i dnes své místo v soustavě trestních sankcí i přesto, ţe k prvnímu zrušení trestu smrti došlo jiţ za dob starověkého Říma. V této mnohdy značně složité soustavě trestních sankcí bezesporu specifickou úlohu vždy sehrál trest smrti jakožto trest nejvyšší, trest absolutní, dnes označovaný jako trest výjimečný. 4 Takto bývá označován z důvodu jeho definitivnosti po vykonání trestu smrti není moţná potenciální náprava v případě, ţe by došlo k odsouzení nevinného člověka, tedy v případě tzv. justičního omylu, který nezřídka kdy skončí aţ justiční vraţdou. 1.2 Funkce trestu smrti Funkce trestu smrti se nijak výrazně neliší od obecných funkcí trestu. Proto se v této části své práce budu věnovat funkcím trestu, které demonstruji právě na trestu smrti. Trest je prostředek, který je uţíván státem při plnění svých povinnosti a k zajištění plnění svých funkcí. Řádné, spravedlivé a včasné potrestání pachatelů trestných činů je důleţitý aspekt, který ovlivňuje výchovu a ochranu společnosti. V odborné literatuře, která se věnuje penologii, je členění funkcí trestu pojímáno různými způsoby. Ve své práci vycházím z didaktického členění funkcí trestu, které je následující: Funkce odplatná neboli retributivní Funkce preventivní Funkce nápravná neboli rehabilitační Funkce eliminační neboli vylučovací Funkce restituční 4 KUCHTA, Josef a Karel SCHELLE. Trest smrti včera a dnes. [Brno: Univerzita J.E. Purkyně], 1982, s. 17-24. 10

V praxi tyto funkce nepůsobí odděleně, ale naopak se prolínají, doplňují a kaţdý jednotlivý trest v sobě nemusí nutně obsahovat všechny výše uvedené funkce v plném rozsahu. V souvislosti s funkcemi trestu je nezbytné zmínit i účel trestu, protoţe funkce trestu představují určitý mechanismus, prostřednictvím kterého je dosahováno účelu trestání. Tento účel je jednak spatřován v rovině odplaty za spáchaný trestný čin a jednak v rovině znemoţnění páchaní další trestné činnosti. První zmíněný účel se zakládá na tzv. retributivní teorii, která se dá charakterizovat následovně: Trest by měl v tomto pojetí představovat spravedlivou odplatu a způsobit pachateli stejnou újmu, kolik jí bylo zapříčiněno trestným činem, čímž se vyhoví požadavkům absolutní spravedlnosti. 5 Druhé pojetí účelu trestu se zaměřuje do budoucna a má za cíl, aby se zamezilo páchání další potencionální trestné činnosti. Toto pojetí nazýváme jako tzv. utilitární teorii. Dle této koncepce není účelem pouze samotné potrestání pachatele, ale trest je spojen i s jinými preventivními aktivitami, které mají za úkol zajistit, aby nadále jiţ nedocházelo k páchání trestné činnosti a ochránit společnost jak před touto trestnou činností, tak před jejími negativními důsledky. Podle mého názoru je ideální spojení obou koncepcí do tzv. smíšené teorie účelu trestu, která spojuje zásady týkající se odplatného účinku trestu, ale zároveň neopomíjí prevenci a zaměřuje se na další potenciální pachatele. 1.2.1 Retributivní funkce trestu Retributivní funkce trestu patří k prvním z funkcí trestu, které se ve společnosti začaly projevovat. Je zaloţena na principu odplaty za spáchaný trestný čin, čímţ si neklade ţádné další nároky na to, čeho by trestem mělo být dosaţeno. Odstrašení pachatele od páchání další trestné činnosti a jeho moţná náprava v rámci prevence jsou v případě retributivní funkce aţ jejími sekundárními účinky. Tím, ţe byl viník potrestán, mělo dojít k rovnováze, která byla narušena jeho protiprávním činem. Jde vlastně o snahu uložit pachateli trestného činu trest, který co nejvíce odpovídá spáchanému 5 KUCHTA, Josef a Helena VÁLKOVÁ. Základy kriminologie a trestní politiky. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2005, xxii, 546 s. ISBN 80-7179-813-4. 11

trestnému činu. Je do určité míry založena na myšlence, že ti, co páchají trestné činy, jsou lidé zlí a že zasluhují potrestání analogické tomu, co sami spáchali. 6 Tato funkce trestu je projevem představy, ţe společnost, ve které existují jisté morální zásady a hodnoty, musí trestat jejich porušení, resp. stát má povinnost potrestat osoby, které poruší zákon. Trest je pouze přirozeným důsledkem pachatelova jednání, který se spácháním trestného činu dobrovolně podřizuje tomu, ţe je velice pravděpodobné, ţe bude následovat jeho potrestání, protoţe trestný čin a trest by měly být neodmyslitelně spojeny. Aby trest splňoval svou odplatnou funkci, musí být udělen takový druh trestu a v takové výši, aby pachatel pocítil citelnou újmu, která se teoreticky rovná újmě jím způsobené. Podle této teorie není přípustné, aby byl uloţen trest mírnější, neţ je závaţnost zločinu, i kdyby tím došlo k nápravě pachatele, ale i trest přísnější za předpokladu, ţe by tím bylo dosaţeno zabránění další trestné činnosti např. u notorického recidivisty. Jedná se zde o uplatnění principu, ţe zlo má být oplaceno zlem, který je ve vědomí lidí hluboce zakořeněn především z dob, kdy byl velký důraz kladen na náboţenské představy. K zadostiučinění tak můţe dojít pouze, kdyţ pachateli způsobíme stejné, nebo velmi podobné utrpení, které má sám na svědomí. V dnešním pojetí se retributivní funkce můţe jevit jiţ jako zastaralá a překonaná a samozřejmě se trest nerovná absolutně rovnocenné újmě, kterou pachatel způsobil a jejímţ výrazem je zásada oko za oko, zub za zub, nicméně je pro pachatele jistým druhem spravedlivé odměny za jeho jednání, a proto se odplata v určité modifikované formě objevuje jako prvek trestu i v současnosti. Měla by být pomocníkem pro odpovídající kvalitativní i kvantitativní výměru trestu. Tento druh odplaty můţe být chápán jako tzv. sociální msta, která má být zaručena právě státem prostřednictvím jeho orgánů. Jejím cílem je nalezení jisté proporcionality mezi spáchaným činem a následným trestem. Zjednodušeně můţeme říci, ţe jejím prostřednictvím jde o uspokojení negativních pocitů poškozeného i celé společnosti vůči pachateli, o morální satisfakci. Z historie a ze zkušeností jiţ máme ověřeno, ţe uplatňování této funkce trestu v jejím neomezeném původním pojetí, nijak významně nenapomáhá 6 POPELKA, Jiří. Penologie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011, ^^^sv. ISBN 978-80-244-2932-8. 12

k vyřešení hlavních problémů současnosti, se kterými se trestní právo potýká a to velmi vysokou kriminalitou a s ní související potřebu ochrany společnosti před nebezpečnými jedinci. Odstrašující účinek trestu smrti je tedy problematický. Bylo totiž objektivně statisticky prokázáno, že doby používání nejkrutějších odstrašujících trestů vykazovaly značnou zločinnost (např. Anglie 18. století), naproti tomu se nikdy nezpozorovalo, že by po odstranění trestu smrti zločinnost nápadně stoupla. 7 Pokud se zamyslím nad trestem smrti jako odplatou za spáchaný čin, věřím, ţe pro mnoho obětí velmi závaţných a zavrţení hodných trestných činů a jejich blízké osoby, můţe být trest smrti dostatečnou satisfakcí, i kdyţ z praktického hlediska by bylo vhodnější donutit pachatele nahradit škodu, kterou způsobil (např. výţivou rodiny pozůstalého), coţ ale můţe být reálně těţko uplatnitelné, a tak tato povinnost často přechází na stát a škoda je hrazena na účet celé společnosti. 1.2.2 Preventivní funkce trestu Cílem této funkce je trestem podnítit pachatele k tomu, aby nadále vedl řádný ţivot, trestnou činnost jiţ neopakoval a zároveň výchovně působit na ostatní členy společnosti, kteří prozatím ţádný trestný čin nespáchali, tak, aby k jeho spáchání z jejich strany vůbec nedošlo. Preventivní funkce se tedy projevuje jednak prostřednictvím individuální prevence a jednak prostřednictvím prevence generální. Individuální prevence působí na konkrétního pachatele tím, ţe uloţený trest by ho měl odradit od recidivy, aniţ by vůči němu musely být uplatněny další výchovné prostředky. Individuální prevence v trestním právu představuje nástroj prevence generální. Opačný přístup je vyloučen, to už by se jednalo o tzv. exemplární trest. 8 Prostřednictvím individuální prevence je tak uskutečňována i prevence generální, coţ je důsledkem zásady veřejnosti v trestním právu. To, ţe se ostatní členové společnosti setkávají s případy trestání, je potom odrazuje od páchání trestné činnosti, vzbuzuje to v nich strach z potencionálního trestu. Co se týče míry působení generální prevence, tak se případ od případu liší. Je závislá na tom, kolik osob se o potrestání dozví, čili na tom, s jakou intenzitou je určitý případ 7 KUCHTA, Josef a Karel SCHELLE. Trest smrti včera a dnes. [Brno: Univerzita J.E. Purkyně], 1982, s. 17-24 8 KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012, xl, 921 s. ISBN 978-80-7179-082-2. 13

veřejně probírán, medializován. Obecně se uznává, že zvláště v nekonsolidovaných společnostech se nemůže trestní zákonodárství trestu smrti vzdát, nechce-li oslabit svoji účinnost. Právě prostřednictvím trestu smrti lze nejvýrazněji manifestovat převahu státní moci nad jednotlivými členy společnosti. 9 Trest je z hlediska prevence ukládán ve snaze, aby došlo k omezení, v ideálním případě co největší moţné míře vyloučení páchání trestné činnosti. Pro většinu lidské populace je představa toho, ţe vzhledem k jejich osobě dojde k potrestání a jejich okolí se o této negativní skutečnosti dozví, velmi nepříjemná, v důsledku čehoţ můţe ve spoustě případu dojít k upuštění od úmyslu spáchat trestný čin a k následnému sniţování kriminality. Jde však o velmi individuální záleţitost a proces odstrašení potencionálního pachatele je závislý na mnoha dalších faktorech. U některých osob a v určitých situacích je velmi sloţité či takřka nemoţné zapůsobit na ně v rámci prevence, např. těţko ovlivníme osoby, u nichţ je zisk z trestné činnosti tak velkým lákadlem, ţe hrozba trestu, který dost často ani nemusí přijít, je pro ně zanedbatelná. Proto je velmi důleţité, aby stát dbal na odhalení co největšího počtu pachatelů a tudíţ bylo ve společnosti obecně známo, ţe za porušením práva bude automaticky a bezpodmínečně následovat trest. Také u osob, které páchají trestnou činnost pod vlivem duševního onemocnění, je preventivní hrozba trestu neefektivní. U těchto členů společnosti tato funkce trestu není schopna plnit svůj účel ani prostřednictvím velmi důkladného procesu odstrašení. Stejně tak u činů spáchaných pod vlivem velmi silného emotivního rozrušení čili v afektu bez předchozího promyšlení nebo u takových činů, které jsou méně závaţné, ale objevují se s širokou latencí a nejsou v dané společnosti případně subkultuře vnímány aţ tak negativně. To ale neznamená, ţe by prevence svou funkci vůbec neplnila. Zejména u jedinců, kteří se trestné činnosti dopustí poprvé, u prvopachatelů, je potrestání účinným prostředkem k tomu, aby tuto činnost jiţ nikdy neopakovali. U individuální prevence trestu smrti, se dá říci, ţe svou funkci plní na sto procent. Pokud usmrtíme pachatele, je jisté, ţe jiţ trestnou činnost nezopakuje a společnost bude před jeho dalšími útoky zcela ochráněna. Také si myslím, ţe hrozba trestu smrti můţe být pro osoby, které uvaţují o spáchání trestné činnosti a které nejsou postiţeny ţádnou 9 KUCHTA, Josef a Karel SCHELLE. Trest smrti včera a dnes. [Brno: Univerzita J.E. Purkyně], 1982, s. 17-24 14

duševní poruchou, opravdu účinnou prevencí v generální rovině. Pokud někomu hrozí reálné uloţení trestu smrti, dobře si rozmyslí, zda trestný čin spáchat, či nikoli. 1.2.3 Rehabilitační funkce trestu V rámci rehabilitační funkce trestu (nazývaná též resocializační, nápravná, korektivní, regulativní či penitenciární) je jako hlavní cíl trestu zdůrazňována resocializace a reedukace pachatele tak, aby byl schopen vyvarovat se recidivy a bylo u něj dosaženo změny chování z asociálního na chování společensky akceptovatelné a žádoucí. 10 Podle rehabilitační teorie lze v osobnosti pachatele rozpoznat určité vlastnosti, které ho v interakci s rizikovými faktory motivujícími a usnadňujícími páchání trestné činnosti předurčují k porušování zákona. Jedná se o stimuly, které člověka obklopují obecně i bezprostředně před spácháním trestného činu. Mezi tyto kriminogenní faktory mimo jiné řadíme sociálně patologické prostředí (často je prvotní příčina v nevyhovujícím rodinném prostředí a s tím souvisejícími pochybeními ve výchově), alkoholismus, jinou drogovou závislost, recidivu, nezaměstnanost, jejímţ důsledkem v mnoha případech bývá hmotná nouze, nevzdělanost, indispozice týkající se duševního zdraví i nedostatek moţností jak trávit volný čas. Pokud je pachatel v odborných rukou, je moţné tyto nevhodné charakterové vady a okolnosti vyskytující se v okolním prostředí pachatele pozměnit a pachatele tímto napravit. Je tedy nezbytné u takovéto osoby určit, které metody v rámci korektivního procesu pouţít, co přesně udělat a jak s ní zacházet, aby mohlo dojít k účinné nápravě. Tato náprava by měla proběhnout právě v průběhu výkonu trestu, ale není omezena čistě jen na tuto dobu. Existuje i tzv. postpenitenciární péče, fungující prostřednictvím různých programů a opatření, které mají pachateli pomoci v jeho nápravě. Rehabilitace a resocializace mají obecně velkou podporu. Tyto výrazy mají pozitivní konotaci, jsou pozitivně laděny, a to je společností obecně akceptováno. Jejich zastánci tvrdí, že je to jediný možný přístup a jediný humánní přístup k pachatelům trestné činnosti, který vede ke změně kriminálního jednání. 11 10 MEZNÍK, Jiří, Věra KALVODOVÁ a Josef KUCHTA. Základy penologie. Vyd. 1. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity, 1995, 75 s. ISBN 80-210-1248-x. 11 POPELKA, Jiří. Penologie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011, ^^^sv. ISBN 978-80-244-2932-8 15

Pro splnění této funkce trestu je také velmi důleţitá role soudu. Soud by si měl zajistit dostatečné mnoţství informací o pachateli, o okolnostech vedoucích k jeho jednání a o všem, co je relevantní pro rozhodnutí o vhodném trestu, k čemuţ by měl mít k dispozici širokou škálu trestních sankcí, ze kterých pro daný případ vybere ten nejvhodnější. Trest je tak pro pachatele vhodnou příleţitostí, jak se např. zbavit svých závislostí, k celkovému pozitivnímu vývoji jeho osobnosti i k tomu, aby jiţ nadále nebyl společensky nepřizpůsobivou osobou a převládalo u něj společensky ţádoucí chování. Náprava pachatele je zaměřena na posílení smyslu pro odpovědnost, vytvoření pozitivních sociálních návyků, etických postojů, vztahu k práci, a budování reálných životních perspektiv. 12 Tato funkce trestu se specializuje na osobnost člověka a díky tomu byly vypracovány různé postupy zaměřující se na rozličné problémy týkající se určité skupiny pachatelů jiný postup v procesu trestání se tedy uţije na agresivní pachatele, na závislé na alkoholu či jiných návykových látkách, na pachatele s poruchou osobnosti atd. Obecně proces nápravy dospělého jedince s jiţ vyvinutým charakterem, s jiţ vytvořenými ţivotními prioritami a hodnotami je velice sloţitým úkolem a ne vţdy je tento proces úspěšně ukončen. Proto je také ze strany veřejnosti tento proces kritizován. Jde o to, ţe je finančně poměrně nákladný a mnoho lidí by tyto finance investovalo uţitečnějším způsobem, zvlášť, kdyţ i po pokusu o nápravu pachatele, dojde k recidivě. Trest smrti z pohledu rehabilitační funkce rozhodně nepatří do vhodných opatření, které by se proti pachateli měly uplatnit. Trestem smrti je osoba zcela a navţdy vyřazena ze společnosti, coţ odporuje smyslu nápravy jedince a jeho resocializaci. Proto trest smrti neplní rehabilitační funkci a to ani z části. Na druhé straně by trest smrti, pokud uţ je udělován, měl přijít na řadu jen v těch nejzávaţnějších případech, u kterých jiţ není ţádná šance na to, ţe by se pachatel napravil a mohl fungovat v kaţdodenním ţivotě tak, aby neohroţoval společnost, a proto u něj naplnění rehabilitační funkce celkově postrádá smysl. 12 MEZNÍK, Jiří, Věra KALVODOVÁ a Josef KUCHTA. Základy penologie. Vyd. 1. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity, 1995, 75 s. ISBN 80-210-1248-x. 16

1.2.4 Eliminační funkce trestu Funkce eliminační, téţ nazývaná izolační nebo vylučovací je stejně jako funkce retributivní jednou z prvních funkcí trestu, jeţ společnost od svého počátku povaţovala za natolik důleţitou, ţe ji zařadila jako nezbytnou součást trestání aplikovatelnou v praxi. Z historického hlediska se nejprve projevovala prostřednictvím trestu, jeţ byl pro osoby jím postihnuté mnohdy fatální. Od trestu jako bylo vyhnání z kmene, poslání do vyhnanství popř. exilu se tato funkce vyvinula aţ do dnešní podoby eliminace prováděné především prostřednictvím trestu odnětí svobody (jak dočasného, tak trvalého), umístění do detenčních zařízení i v krajních případech prostřednictvím trestu smrti. V tomto případě je vycházeno z předpokladu, ţe ten, kdo se dopustí trestného činu, jej spáchá opakovaně, a proto je nezbytným krokem přistoupit k jeho vyřazení ze společnosti či z okruhu osob, které by mohl nadále ohroţovat. Eliminace pachatele je postihem, který plní jednak funkci citelné újmy za spáchaný trestný čin a jednak funkci ochrany společnosti před dalšími útoky těchto osob. Izolací pachateli způsobíme velmi značný postih, jeţ je následkem za spáchaný čin a zároveň ji vyuţijeme jako jeden z nejspolehlivějších prostředků ochrany ostatních proti vyloučené osobě. Eliminační funkci ale neplní jen trest odnětí svobody, nebo v extrémním případě trest smrti, ale například i trest zákazu činnosti bezohlednému řidiči je odebrán řidičský průkaz, pedofilovi bude zakázáno pracovat jako učitel či sbormistr a podvodníkovi jako účetní. Podobný význam může mít i propadnutí věci, jíž byl spáchán trestný čin, a trest zákazu pobytu. 13 Ne vţdy je ale nutné zacházet k uloţení výše zmíněných trestů, které jsou v některých případech pro pachatele nadmíru přísné. Splnit účel, který si eliminace klade za cíl, mohou i mnohem mírnější tresty jako je propadnutí věci, zákaz činnosti nebo zákaz pobytu. V dnešní době je izolace pachatelů nutná v případech spáchání závaţných trestných činů a tam, kde selţe jiţ zmíněná funkce rehabilitační. Některé osoby není moţno napravit ani s nasazením veškerého úsilí a všech dostupných prostředků, v důsledku čehoţ musí být internovány ve vhodném zařízení, jako např. jsou věznice, detenční a léčebná zařízení, protoţe nejsou schopny v běţném ţivotě fungovat tak, aby pro jiné 13 LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vyd. Praha: LexisNexis, 2007, 114 s. ISBN 978-80-86920-24-5. 17

nepředstavovaly hrozbu. Pokud se jedná o člověka, který je postiţen duševní poruchou, nejedná se v jeho případě o trest, ale o umístění do vyhovujícího zařízení prostřednictvím ochranného opatření. Trest smrti je prostředkem absolutní eliminace. Myslím, ţe ve vyspělých společnostech dnešního světa by tento způsob eliminace měl být povaţován za nehumánní a neslučitelný s přiměřeností trestního práva z důvodu jeho nezvratnosti. Z pohledu účelu eliminační funkce plní roli újmy pro pachatele a stoprocentně chrání celou společnost. 1.2.5 Restituční funkce trestu Restituční funkce, také označována jako restorativní, obnovující či kompenzační, spočívá v odstranění následků způsobených trestním jednáním a v náhradě škody, kterou utrpěla oběť trestného činu. Trest má v pojetí této funkce směřovat k obnovení rovnováhy sociálních vztahů, která byla porušena a k uspokojení nároků poškozených osob. Vzorové uplatnění restituční funkce můţeme vidět např. u majetkových zločinů, kdy můţe být škoda reálně vyčíslena, a tudíţ vykompenzována. U kompenzace nemajetkové újmy je často velmi problematické určit vhodnou výši náhrady škody. Restorativní přístup k řešení konfliktů s trestním zákonem neznamená odmítnutí klasických trestních postupů a sankcí, ale jde o jejich vhodné doplnění, rozšíření možností volby reakce na trestný čin a možností pro individualizovaný přístup k pachateli, což ve svých důsledcích pozitivně ovlivňuje účinnost trestního postihu. 14 V klasickém pojetí trestního práva nejsou ale zájmy poškozeného představovány náhradou škody v centru pozornosti. Tou se naopak zabývá tzv. restorativní justice, která klade do popředí institut obnovení, na rozdíl od pojetí trestu jako odvety vůči pachateli. Potrestání pachatele zde ustupuje do pozadí a převládá zaměření na oběť, která se se svými právy aktivně zapojuje do řízení. Pachateli je umoţněno převzít odpovědnost za své skutky, napravit následky svého jednání a dát tak obětem přijatelnou satisfakci, v důsledku čehoţ poškozená osoba vnímá výsledek celého řízení daleko pozitivněji, neţ v případě běţného trestního řízení. Pachatel se tím pádem také dostane do většího kontaktu s obětí a můţe si tak lépe uvědomit, jaké nepříznivé následky svým jednáním způsobil, coţ má nezanedbatelný vliv při jeho nápravě. Mezi 14 KUCHTA, Josef a Helena VÁLKOVÁ. Základy kriminologie a trestní politiky. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2005, xxii, 546 s. ISBN 80-7179-813-4. 18

pachatelem a obětí je žádoucí navázat kontakt, který může vést k tomu, že pachatel uvidí své jednání i očima poškozeného, porozumí jeho závažnosti a bude se je snažit aktivně odčinit. Pokud se tato interakce zdaří, může ji poškozený vnímat daleko uspokojivěji, než by vnímal výsledek klasického trestního řízení. 15 Typickým způsobem aplikace restorativní justice je probace a mediace. Bohuţel existují i případy trestných činů, u kterých jiţ negativní následky jimi způsobené, není moţné napravit ţádným způsobem. To se týká právě tak závaţných zločinů, za které můţe být uloţen trest smrti. Zde restituční funkce pozbývá smyslu. Určitou její část můţeme vidět v morální satisfakci, kdy dojde k takto přísnému potrestání pachatele, nicméně následky jím způsobené se jiţ nenapraví. 15 LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vyd. Praha: LexisNexis, 2007, 114 s. ISBN 978-80-86920-24-5. 19

2. Druhy trestu smrti Existuje celá řada způsobů, jimiţ byl a stále je trest smrti vykonáván. Jedná se o proceduru, která má svá pravidla a techniky, a která si prošla svým vývojem. Lidé se v tomto ohledu ukázali velmi vynalézavými a vymysleli řadu moţností, jak usmrtit jiného člověka. Zpočátku měl trest smrti představovat pro odsouzeného velké utrpení, a proto byla poprava prováděna velice brutálními způsoby, kdy v tomto postupu mohla dotyčná osoba umírat i po dobu několika dní. Postupem času, kdy se do popředí dostala lidská práva, se začal klást důraz na to, aby výkon tohoto trestu proběhl co moţná nejrychleji a aby se obešel bez utrpení, které jej můţe provázet. Byla bych ráda, kdybych mohla uvést, ţe vývoj dospěl (pokud uţ trest smrti musí být proveden), k výkonu trestu smrti, který je pro pachatele spíše psychickou újmou z hlediska smíření se s faktem, ţe jeho ţivot bude nedobrovolně ukončen, neţ újmou fyzickou. Bohuţel, praxe tomu stále neodpovídá. V této části své práce chci popsat zejména způsoby trestu smrti, které jsou vyuţívány v současnosti, ale i některé z těch, které měly na vývoj trestu smrti zásadní vliv. Myslím, ţe je nadbytečné, abych se věnovala beze zbytku všem druhům trestu smrti, které kdy byly praktikovány a které jsou v dnešní době jiţ zastaralé a jejich aplikování v moderní společnosti zcela nepřijatelné, avšak i s takovými se naneštěstí v praxi setkáváme dodnes. Od roku 2000 jsou ve světě oficiálně zaznamenávány tyto způsoby trestu smrti: setnutí hlavy, elektrické křeslo, oběšení, smrtící injekce, zastřelení, ukamenování a ubodání. 2.1 Moderní způsoby tresty smrti Tyto druhy trestu smrti jsou nebo byly pouţívány v civilizovanějších částech světa, v zemích, kde je trest smrti moţno uloţit. Je však otázkou, zda vůbec země, které tento druh trestu ze svého právního řádu nevyloučily, můţeme nazývat jako civilizovanější a vyspělejší oproti jiným částem světa. Moderní způsoby trestu smrti jsou z hlediska jeho celkového vývoje nejmladšími, a jejich cílem je především rychlé usmrcení člověka, aniţ by proţíval fyzickou bolest. 2.1.1 Elektrické křeslo Technický pokrok 19. století vedl neodvratitelně k myšlence vyuţití elektrické energie i v rámci technik usmrcování osob. Poprvé byla poprava elektrickým křeslem 20

legálně provedena roku 1890 a bylo blízko k tomu, aby byla zároveň i tou poslední. První elektrický výboj odsouzeného nezabil, ale pouze popálil a bylo zapotřebí nepřetrţitého výboje v délce 17 ti vteřin, aby dotyčný zemřel, coţ v přihlíţejících vyvolalo velký odpor. Konstrukce elektrického křesla ale byla v brzké době vylepšena a tak se tento druh popravy zachoval. Průběh popravy je následující: osoba je připoutána k dřevěné ţidli a na její hlavu a nohy jsou připevněny elektrody. Poté jsou do těla odsouzeného vpouštěny elektrické výboje. Po kaţdém z nich lékař kontroluje, zda je jiţ člověk mrtvý, nebo má být aplikován další výboj. Smrt je způsobena proudem, který je veden z elektrod a prochází tak srdcem a plícemi. Tento proces ovšem provází řada problémů. Není stanovena přesná výše, kterou má elektrický impulz vyslaný do lidského těla mít. Už dávno se ví, že člověk vydrží náraz i velmi vysokého napětí, pokud mu neodpovídá efektivní proudové zatížení. Různí lidé navíc reagují na elektrické impulzy velmi odlišně. 16 Proto nelze vţdy s jistotou zajistit popravu tak, aby člověk netrpěl a byl usmrcen jiţ po prvním elektrickém výboji. I když je elektrické křeslo méně brutální, než stětí či gilotina, přesto lze mít proti němu vážnou výhradu, neboť přesný okamžik smrti nemůže být stanoven s jistotou. 17 Tvrdí se, že oběť zemře okamžitě po aplikaci prvního šoku, ale není to vždy pravda. Jedna z obětí potřebovala 5 šoků a její předsmrtná agónie trvala 17 minut. Jiné zprávy hovoří o plamenech dlouhých šest palců, které po zapnutí proudu vyšlehnou. 18 Neopomenutelné je také to, ţe elektrické výboje způsobí popáleniny, které jsou zajisté velmi bolestivé, pokud člověk nemá to štěstí a ihned nezemře. Z mého pohledu je velmi zaráţející, ţe druh trestu v takovéto podobě přetrval po tak dlouhou dobu, obzvlášť kdyţ vezmeme v potaz, ţe vykonání popravy je veřejnou záleţitostí. Myslím, ţe být přihlíţejícím popravy vykonávané na elektrickém křesle, musí být velice otřesným záţitkem pro všechny smyslové vjemy, nehledě na to, ţe odsouzenec není ani zdaleka ušetřen fyzické bolesti a utrpení. 16 SCHREIBER, Hermann. Trest smrti v dějinách lidstva. Praha: Naše vojsko, 2008, 166 s., 32 s. obr. příl. ISBN 978-80-206-0975-5. 17 MONESTIER, Martin. Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost [ve světě a českých zemích]. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1998, 405 s. ISBN 80-86182- 05-3 18 LYONS, Lewis. Historie trestu: justiční tresty od dávných dob po současnost. 1. české vyd. Praha: Svojtka & Co., 2004, 190 s. ISBN 80-7352-021-4. 21

2.1.2 Plynová komora Třicet čtyři let po prvních experimentech s usmrcením člověka elektrickým křeslem se Američané nechali znovu inspirovat duchem pokroku a zdokonalili umění usmrcovat tím, že do svého trestního arzenálu zavedli popravu udušením čili v praktickém provedení plynovou komorou. 19 Tento nový vynález mohl vzniknout díky spojení techniky a lékařské vědy. Prvotní impuls k vytvoření této techniky se objevil po první světové válce, která vzbudila zájem o vyuţití bojových plynů a jejich účinků na lidský organismus. K první popravě tímto způsobem došlo ve Spojených státech amerických roku 1924. Plynová komora, většinou natřená na zeleno, je ocelová kabina osmiúhelníkového tvaru s kupolí, do níž se vchází oválnými dveřmi, jež se neprodyšně uzavírají. Uvnitř jsou dvě sedadla, protože většina plynových komor byla konstruována tak, aby v nich mohli být popraveni najednou dva odsouzenci. V jejích stěnách jsou široké prosklené otvory, které umožňují vnějším pozorovatelům sledovat, co se uvnitř děje. 20 Princip vykonání tohoto druhu popravy není nikterak sloţitý. Odsouzená osoba je umístěna do plynové komory, do níţ se následně vpouští jedovaté výpary jako nejúčinnější plyn byl vybrán kyanid. Vdechováním dojde k paralyzaci činnosti dýchacích enzymů, které zajišťují přenos kyslíku z krve do tělesných buněk. Buňky, jakmile nemají kyslík, začínají ihned odumírat. Mozková centra jsou jedno po druhém vyřazována z činnosti a mozková smrt obvykle předchází srdeční zástavu. 21 Tato procedura je provázena křečemi, protoţe v důsledku vdechování plynu se stahují svaly. Usmrcení pomocí plynové komory nesplňuje poţadavky na humánní popravu člověka a odsouzený je před smrtí vystaven bolestivým a nepříjemným pocitům. Navíc byla tato technika zneuţita nacisty k hromadnému vyvraţďování, coţ vyvolává značný odpor k jejímu pouţívání. V důsledku hrůz druhé světové války potom došlo v některých státech USA ke zrušení tohoto druhu trestu smrti, který nahradilo elektrické křeslo, a tento trest smrti zde nebyl vyuţit jiţ po dobu 5 dekád. 19 MONESTIER, Martin. Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost [ve světě a českých zemích]. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1998, 405 s. ISBN 80-86182- 05-3 20 ibid. 21 ibid. 22

2.1.3 Smrtící injekce Po mechanickém pokroku, jež vedl ke zrodu gilotiny, po pokroku elektřiny, jež umožnila vynález elektrického křesla a chemie, jejímž dítětem je plynová komora, byl v roce 1977 učiněn další krok při výzkumu humánních prostředků usmrcení. 22 Trest smrti provedený prostřednictvím smrtící injekce je výsledkem momentálně posledního pokroku při snaze vymyslet co nejhumánnější způsob usmrcení člověka a pravděpodobně nebude po dlouhou dobu překonán, zda vůbec někdy. Jedná se o metodu, která víceméně nahradila popravy na elektrickém křesle a v plynových komorách. Bylo by pěkné si myslet, ţe smrtící injekce byla vyvinuta zejména s přihlédnutím k poţadavku humánního vykonání trestu smrti, nicméně nezanedbatelnou roli hrála i finanční stránka celé věci. Náklady na ostatní dva druhy z modernějších druhů trestu smrti a jejich realizace spočívající ve zkonstruování elektrického křesla nebo plynové komory a jejich provoz jsou velmi vysoké, tudíţ bylo nutností vymyslet jiný a hlavně levnější druh trestu smrti. Smrt způsobená smrtící injekcí bývá přezdívána jako tzv. pokojná smrt a měla by být relativně rychlou, bezbolestnou a levnou záleţitostí, za jejíţ vývoj vděčíme především lékařské vědě. Tento způsob popravy je typickým pro Spojené státy americké, kde také došlo k jejímu prvnímu pouţití, konkrétně roku 1982 v Texasu, odkud se tato metoda začala šířit do dalších států. Poprava injekcí se provádí tak, že odsouzenec dostane intravenózně jednou nebo dvěma injekcemi smrtelnou dávku rychle účinkujících barbiturátů kombinovaných s paralyzujícími chemickými látkami. 23 Jde o podobný způsob uţívaný při celkové anestezii, avšak dávka, která se aplikuje, je pro člověka smrtelná. Princip spočívá v tom, ţe nejprve začnou působit látky vedoucí ke ztrátě vědomí, následuje ochabnutí svalů, jehoţ smyslem je paralyzovat bránici a následné přerušení dýchání a konečnou fází je zástava srdce. Ani smrtící injekce ale není tak humánním řešením, jak by se mohlo zdát. V průběhu aplikace můţe dojít k situaci, ţe látka, která má způsobit ztrátu vědomí, zcela nezabere a odsouzenec je při svém usmrcení v plném vědomí, ale je paralyzován a neschopen pohybu, takţe o svém stavu nemůţe dát nikomu vědět a následné přerušení dýchání a zástava srdce je pro něj velmi bolestivým záţitkem. Dále mohou nastat problémy, 22 MONESTIER, Martin. Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost [ve světě a českých zemích]. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1998, 405 s. ISBN 80-86182- 05-3 23 ibid. 23

pokud osoba, jíţ je smrtící injekce podávána, brala v minulosti drogy intravenózním způsobem. V důsledku toho můţe mít zborcené či zjizvené cévy a vstříknutá látka tím pádem není podána do ţíly, ale do svalu, coţ způsobuje značnou bolest. Také se můţe stát, ţe se smrtící dávka srazí a její aplikace se tím pádem prodlouţí zároveň s agónií vězně. Amnesty International i další humanitární pozorovatelé zaznamenali doby popravy delší, než jednu hodinu, kdy se dávka musela několikrát opakovat. 24 Ačkoli nejsem zastáncem trestu smrti, jsem toho názoru, ţe se smrtící injekce můţe jevit jako nejvhodnější způsob provedení trestu smrti, pokud uţ k němu musí bezpodmínečně dojít a to i přesto, ţe jsou zdokumentovány případy, kdy se takto provedený trest smrti nepodařil tak, jak by měl. K pochybením dochází všude a není v lidských silách je zcela vyloučit. 2.2 Další druhy trestu smrti Na tomto místě chci ve stručnosti převáţně zmínit tresty smrti, se kterými bychom se v dnešní době podle mého názoru jiţ vůbec neměli setkávat, ale přesto jsou ve světě stále pouţívány. Děje se tak zejména v zemích, které jsou silně ovlivněny náboţenstvím a kde není příliš velká vzdělanost obyvatelstva. Cílem trestu smrti zde není jen potrestání pachatele usmrcením a ochrana společnosti, ale také zbavit jej veškeré lidské důstojnosti a způsobit mu v jeho posledních okamţicích ţivota četné psychické i fyzické útrapy. Tyto druhy trestu smrti jsou většinou prováděny veřejně, aby splnily svůj účel poníţení pachatele, a jsou hojně medializovány, aby vedly k odstrašení ostatních od páchání trestné činnosti. 2.2.1 Ukamenování Ukamenování je trestem, který pochází z doby sahající aţ za počátek našeho letopočtu, který se ujal natolik, ţe se provádí i v současnosti. Dochází k němu zejména v Saúdské Arábii, Pákistánu a Íránu. V roce 1981 hlásila Amnesty International z Pákistánu, že byly odsouzeny k ukamenování dvě osoby, obviněné z uzavření nelegálního sňatku. Z Íránu hlásila táž organizace v roce 1986 osm ukamenování. Od té doby se tímto způsobem udála řada dalších poprav. 25 Ukamenování je také 24 LYONS, Lewis. Historie trestu: justiční tresty od dávných dob po současnost. 1. české vyd. Praha: Svojtka & Co., 2004, 190 s. ISBN 80-7352-021-4. 25 MONESTIER, Martin. Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost [ve světě a českých zemích]. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1998, 405 s. ISBN 80-86182- 05-3 24

připodobňováno k lynčování; nelze s jistotou určit, která osoba zapříčinila smrt odsouzeného, a kamenující si jsou vědomi, ţe je za kamenování nečeká ţádný postih. Tento druh trestu je typickým pro země, jejichţ právní systém vychází z islámského práva, i kdyţ Korán tento trest smrti výslovně nezmiňuje. Je ukládán za zločin cizoloţství, porušení sabatu a vzpoury dítěte proti rodičům. Poprava je provedena na veřejném místě a je zajištěno, aby odsouzenec nemohl uniknout. Poté se kaţdý z přihlíţejících můţe přímo zúčastnit výkonu tohoto trestu a dotyčná osoba je kamenována tak dlouho, dokud nedojde k její smrti. 2.2.2 Ubití Trest ubitím se většinou provádí prostřednictvím bičování, kterého se uţívá jako trestu vedlejšího, ale často končí aţ smrtí odsouzeného. Bičování, které končí smrtí, se běžně užívá ve Svazijsku, v Afghánistánu, v Malajsii, v Singapuru, na Trinidadu a Tobagu a na Grenadě. 26 Nejčastěji bývá udělováno jako trest za smilstvo, pokus o vraţdu, znásilnění, ozbrojený útok či obchod s drogami a k jeho výkonu se uţívá mnoho různých nástrojů, které odsouzenému působí krutou bolest. 2.2.3 Oběšení Oběšení je jako hrdelní trest uţíváno celou historii lidstva. Jednalo se o nejrozšířenější druh popravy a můţeme se s ním setkat kdekoli na světě. Ještě v nedávné době byl tento způsob trestu legálním prostředkem usmrcení člověka ve více neţ 80 státech světa. Musíme uznat, že čistě technicky vzato má oběšení výhodu ve své jednoduchosti, úspornosti a snadnosti a podobně jako zastřelení umožňuje i oběšení provádět hromadné exekuce. 27 I přesto si myslím, ţe jde o způsob popravy, který by v dnešním světě jiţ měl být překonán. Takto prováděné popravy jsou často veřejnou zábavou, mnohdy se oběšenec dusí po dobu několika minut, neţ zemře a oběšená těla jsou vystavována s úmyslem odstrašujícího účinku. 2.2.4 Zastřelení Poprava zastřelením se jako nová technika popravy a trestu ujala ihned po vynálezu střelných zbraní. Zpočátku byl tento způsob usmrcení povaţován za vznešenější, neţ 26 MONESTIER, Martin. Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost [ve světě a českých zemích]. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1998, 405 s. ISBN 80-86182- 05-3 27 ibid. 25