MASARYKOVA UNIVERZITA MASARYKOVA UNIVERZITA. Fyziologie juda. Bakalářská práce Bakalářská práce. Vedoucí bakalářské práce:

MASARYKOVA UNIVERZITA MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Fakulta Katedra sportovních kineziologie studií Katedra kineziologie Fyziologie juda Fyziologie juda Bakalářská práce Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Vedoucí Mgr. bakalářské Martina Bernaciková, práce: Ph.D. Mgr. Martina Bernacíková, Ph.D. Vypracoval: Vypracoval: Richard Smrčka, Richard 3. Smrčka, ročník, RVS 3. ročník, RVS Brno, 2012 Brno, 2012

Prohlašuji, že jsem uvedenou bakalářskou práci vypracoval samostatně, pod vedením Mgr. Martiny Bernacikové, Ph.D. a použil pouze literaturu uvedenou v seznamu použité literatury. V Brně dne 26. dubna 2012.. Richard Smrčka

Děkuji Mgr. Martině Bernacikové, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a pomoc při vypracování této bakalářské práce.

Úvod 1. Teoretická část 1.1 O judu 1.1.1 Historie juda 1.1.2 Judo u nás 1.2 Fyziologie juda 1.2.1 Charakteristika juda 1.2.2 Funkční a metabolická charakteristika výkonu v judu 1.2.3 Způsoby energetického krytí 1.2.3 Somatická charakteristika sportovce 1.2.5 Zdravotní aspekty juda 1.3 Somatometrie sportovců 1.3.1 Konstitučně typologické systémy 2. Praktická část 2.2 Charakteristika souboru a použité metody 2.3 Výsledky 2.4 Shrnutí 3. Diskuse 4. Závěr Seznam použitých zdrojů Příloha Resumé 5 6 6 7 8 11 11 12 15 16 17 21 21 23 23 27 31 33 35 36 38 39

Úvod Na sportovce působí veliká řada faktorů, které ovlivňují jeho výkon. Proto je potřeba tyto jednotlivé složky poznat, pochopit. Některé aspekty však ani nejlépe trénovaný sportovec ovlivnit nemůže. Právě proto je nutné věnovat se faktorům, které ovlivnitelné jsou. Ať už mluvíme o struktuře tréninku, formě regenerace nebo o výživě, je vždy potřeba zohlednit fyziologické děje, ke kterým při výkonu dochází. Fyziologie sportovních disciplín patří k oborům, které dnešní sportovci, a nejen ti vrcholoví, hojně využívají. Slouží jako prostředek k pochopení dějů uvnitř vlastního těla, díky čemuž může sportovec ve spolupráci s trenérem upravit a zkvalitnit trénink, zlepšit výkonnost v den závodu a předcházet zdravotním poškozením. Judo, chápáno jako sportovní disciplína, samozřejmě není výjimkou. Naopak, kvůli velice specifickým požadavkům na sportovce musíme co nejlépe jeho fyziologii poznat. Jelikož se sám tomuto sportu věnuji již řadu let, rád bych prostřednictvím této práce pronikl hlouběji do problematiky juda jako sportovní disciplíny. Cílem teoretické části tedy bude shromáždit a uceleně zhodnotit poznatky v problematice fyziologie juda. V praktické části bych se chtěl zaměřit na porovnání somatotypů judistů ve třech nejobsazovanějších kategoriích, a to pomocí měření na reprezentativním vzorku sportovců. Pokusím se zhodnotit rozdíly v tělesné stavbě judistů v jednotlivých váhových kategoriích. 5

1. Teoretická část 1.1 O judu Vzhledem k tomu, že se ve své práci věnuji fyziologii juda, považuji za správné důkladně seznámit čtenáře s tímto sportem a napomoci tak k pochopení sportu jako celku. Jedná se totiž o ucelený systém psychického i fyzického rozvoje, který se vyvinul z bojového umění starých samurajů. Judo, či celým názvem Kodokan Judo, znamená v překladu jemná cesta a tím je vlastně vysvětlena celá podstata tohoto úpolového sportu. Hlavní myšlenka zakladatele juda profesora Jigora Kana (1859 1938) byla, že i menší a slabší jedinec může přemoci silnějšího protivníka svou chytrostí a využitím jeho energie ve svůj prospěch. V současné době je judo bráno především jako výkonnostní sport a původní idea se spíše vytrácí. Nicméně díky zařazeni mezi olympijské sporty, které proběhlo na hrách v Tokiu 1964, se judo stalo celosvětově uznávaným a populárním sportem, kterému holdují lidé po celém světě. Díky všestrannému rozvíjení všech pohybových složek je judo velice vhodným sportem jak pro malé děti, tak pro udržení kondice lidí staršího věku. Samozřejmě musíme odlišit cíle cvičení juda podle fyzického stavu cvičence. Judo bylo prvním sportem, ve kterém byl zaveden systém odstupňování technicko-taktické vyspělosti pomocí barevných pásků. V judo rozlišujeme 5 žákovských stupňů (kyu), (Obr.1): žlutý, oranžový, zelený, modrý a hnědý pásek, a 10 mistrovských stupňů (DAN): černý a červenobílý pásek Tento systém později převzali s jistými obměnami i další úpolové sporty, jako například karate. Obr. 1) Žákovské stupně Zdroj: http://judogistore.com/wp-content/themes/shopperpress/thumbs/judocolorbelts.jpg 6

1.1.1 Historie juda Jigoro Kano (Obr. 2) byl v mládí velmi slabý, avšak velmi hrdý, než aby byl ochoten snášet všechna příkoří svých silnějších vrstevníků, od nichž musel leccos vytrpět. Chtěl nějakým způsobem zvýšit svou sílu do té míry, aby se vyrovnal svým násilnickým vrstevníkům, nebo je dokonce předčil. Slýchal občas, že existuje jakési zvláštní bojové umění, s jehož pomocí může malý a slabý člověk překonat daleko silnějšího útočníka. To byl důvod, proč se malý Jigoro Kano rozhodl naučit tomuto umění. Obr. 2) Jigoro Kano Zdroj: http://jiu-jitsu.czechjudo.cz/picture/historie/kano.jpg Čím více Kano studoval jiu-jitsu, tím více se utvrzoval ve svém poznání, že je to nejen velmi zajímavé umění, mající možnost velkého uplatnění v praktickém životě, nýbrž i velmi dobrý prostředek pro trénink a vývoj těla i ducha.toto poznání ho přivedlo na myšlenku využít tohoto umění v podstatně širším měřítku. Nejdříve ovšem bylo nutno staré umění upravit. Starý systém jiu-jitsu nebyl totiž dostatečně rozvinut a upraven pro tělesný, psychický a morální trénink a vývoj. Každá ze starých škol jiu-jitsu měla své přednosti i nedostatky a tak dospěl Kano k závěru, že nejlépe bude vybrat si principy několika škol, a tak položit základy, na nichž by bylo možno postavit nový systém jiu-jitsu, třeba jen pro trénink a sebeobranu v praktickém životě. (Komise Jiu-jitsu Českého svazu Judo, 2001) V začátcích měl mistr Kano pro cvičení Kodokan Judo pouze malou tělocvičnu, ve které cvičil devět žáků. Postupem času se škola rozšiřovala, přicházeli noví adepti, po jednom roce měl již žáků 112 a obliba juda stále rostla. To se ale nelíbilo 7

ostatním mistrům jiu-jitsu, kterým judo odvádělo cvičence. Tato nevraživost nakonec vedla k tomu, že roku 1886 uspořádal šéf tokijské police tzv. Dožó džaburi neboli utkání pravdy mezi školami Kodokan (judo) a Totsuko-Ryu (jiu-jitzu). (Srdínko, 1987) Význam tohoto utkání byl nesmírný, byla to vlastně rozhodující bitva, neboť tu nešlo o nic menšího než o uznání a život tohoto nebo onoho systému a případná porážka by jistě znamenala konec Kodokanu. V utkání, na které vyslaly obě školy po patnácti závodnících, oslavil Kodokan nebývalé vítězství: jen dva zápasy skončily nerozhodně, ve všech ostatních zvítězili reprezentanti Kodokanu. Toto rozhodné a dokonale přesvědčivé vítězství zajistilo Kodokanu nesporné prvenství před všemi školami jiu-jitsu, a to nejen pokud jde o vnitřní náplň a morální působení, nýbrž i o praktický význam v boji. Zásady techniky Kodokan-Judo byly stanoveny už roku 1887, jeho vnitřní náplň však byla zdokonalována, až konečně byla definitivně stanovena roku 1922. (Komise Jiu-jitsu Českého svazu Judo, 2001) Dnes má Kodokan několikapatrovou budovu s mnoha tělocvičnami a judo se stalo v japonsku jedním z nejpopulárnějších sportů vůbec. Judo našlo své místo i v japonských základních školách, kde se vyučuje spolu s Kendó. Mistr Kano se stal významnou osobností novodobých japonských dějin. Stal se mimo jiné ministrem školství, byl prvním asijským členem MOV (Mezinárodní olympijský výbor) a prvním prezidentem Japonského sportovního svazu. (International Judo Federation, 2007) 1.1.2 Judo u nás Rok 1919 je označován jako vznik organizovaného juda v ČSR. Vojenská tělovýchovná škola zařazuje do programu výcviku pro léta 1922 1926 výcvik jiu-jitsu. V roce 1930 byly v Praze zahájeny pravidelné kurzy pro vysokoškoláky v tělocvičně Marathon v Černé ulici pod vedením Adolfa Lebedy. V roce 1933 byl založen první samostatný oddíl jiu-jitsu ve VŠ Praha pod vedením Ing. O. Pecáka. V Brně již v té době vedl výcvik jiu-jitsu F.S. Dobó, který sehrál v historii čs. juda význačnou roli. V roce 1933 ČSR poprvé navštívil i zakladatel juda profesor Jigoro Kano, který vedl své propagační kurzy a v Praze předvedl instruktáž na VŠ Praha. V roce 1934 zahájil výcvik ve VŠ Praha v Marathonu F.S.Dodó. 8

Roku 1934 bylo první Mistrovství Evropy v Drážďanech, také byla založena Evropská unie juda se sídlem v Berlíně. Zakládajícím členem byla i ČSR. Dne 3. 4. 1936 byl založen Československý svaz jiu-jitsu. Prvním předsedou byl zvolen profesor Dr. František Smotlacha. Při cestě na OH v Berlíně navštívil ČSR podruhé prof. Dr. Jigoro Kano. Přednáškami a instruktážemi zahájil výcvik juda ve školním roce 1936 1937 ve VŠ Praha. Zakladatel JUDA prof. Dr. JIGORO KANO zemřel v roce 1938. Koncem roku 1956 byl dán nový směr československé tělovýchově. Byl ustanoven Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV) a vznikl pod touto organizací také Československý svaz juda. Na zasedání MOV v Římě bylo přijato judo mezi olympijské sporty a bylo zařazeno na pořad olympijských her v Tokiu 1964. V roce 1993 po rozdělení republiky vzniká Český svaz juda. (Komise Jiu-jitsu Českého svazu Judo, 2001) Mezi nejvýznamnější zakladatel juda u nás bezesporu patří Vladimír Kazik Lorenz, držitel 8. danu. Tento průkopník juda a zakladatel aikida u nás je znám také pro svou odbojářskou činnost, kvůli které strávil několik let ve vězení, byl vyslýchán Gestapem a odsouzen k smrti oběšením. Jeho životním učitelem byl japonský profesor filozofie Junyu Kitayama, s nímž se seznámil po válce v Československu. Lorenz se stal jeho žákem a působil do jeho smrti do roku 1962 jako jeho asistent. Naučil se od něho mnoho z principů a myšlenek bojových umění a japonského uvažování. Společně také vydali knihu o sebeobraně. V roce 1964 se Lorenzovi podařilo vycestovat do Japonska. Rok zde zůstal a studoval bojová umění přímo u japonských mistrů. (Wikipedia, 2001) Po návratu do vlasti založil mnoho oddílů juda a aikida po celé ČSR (např. v Hradci Králové, kde část života žil), v Praze také vedl tréninky v domě Maratón (klub judó při VŠ Praha) a také založil svůj oddíl juda na Balkáně. Do roku 2010 pravidelně cvičil a vedl tréninky oddílu TJ Sokol Žižkov II. Předával zájemcům o judo své nabyté informace a příležitostně prováděl i v pokročilém věku demonstrace či ukázky judo. Vladimír Lorenz zemřel 7. března 2010 v Praze. (Wikipedia, 2001) Mezi další naše významné judisty patří Vladimír Kocman (jediný československý medailista z OH), který vybojoval na OH v Moskvě 1980 3. místo v hmot- 9

nostní kategorii nad 95 kg. Dále se sluší jmenovat Jiřího Sosnu (5.místo OH Soul 1988), Pavla Petřikova st. (5.místo OH Moskva 1980), Michaelu Kvačkovou-Vernerovou (3.místo MS 1999) a mnoho dalších. V současné době patří mezi naše nejnadějnější reprezentanty Jaromír Ježek (3x 1. místo na sv. poháru, účast na OH 2008), Pavel Petřikov ml. ( mistr Evropy do 23 let 2008, 9.-13. místo OH 2008) a Lukáš Krpálek (3. místo MS 2011, juniorský mistr světa i Evropy). 10

1.2 Fyziologie juda 1.2.1 Charakteristika juda Zápasí muži i ženy, rozděleni do 7 hmotnostních kategorií: M: -60, -66, -73, -81, -90, -100, +100 kg Ž: -48, -52, -57, -63, -70, -78, +78 kg Délka zápasu je u mužů 5 minut, 4 minuty u žen, nicméně může dojít k ukončení zápasu před časovým limitem (tzv. Ipon = 10 bodů). Toho může závodník dosáhnout několika způsoby: kontrolovaným hodem soupeře na celá záda (počítá se i když soupeř dopadne tzv. do mostu ) nasazením techniky škrcení či páčení, po které soupeř vzdá předepsaným signálem (pokud soupeř nevzdá při škrcení a omdlí, nejenže prohrává zápas, ale kvůli ohrožení svého zdraví je vyloučen z celého turnaje) znehybněním soupeře na zemi předepsaným způsobem po dobu 25 sekund nebo kratší, v závislosti na dříve získaných bodech pokud se soupeř opakovaně prohřeší proti pravidlům a je penalizován čtyřmi tresty Shido (např. za pasivní způsob boje), nebo u vážnějšího porušení pravidel přímo trestem Hansoku make (použití zakázaných technik, ohrožujících zdraví závodníků) další bodová ohodnocení Wazari = 7 b. (2 x Wazari = Ipon), Yuko = 5 b. V případě, že zapás končí nerozhodně, nastává prodloužení, tzv. Gloden score (systém náhlé smrti), které trvá 3 min. Pokud ani po tomto nastavení času není jasný vítěz, rozhodnou rozhodčí (jeden hlavní a dva postraní) pomocí barevných praporků, kterými označí vítěze. V judo je zakázáno kopat nebo provádět údery horními končetinami, kousat nebo škrábat, zesměšňovat soupeře, mluvit. Dále existují zakázané techniky, které byli ze soutěžního juda vyloučeny kvůli jejich nebezpečnosti, a mnoho dalších přesně popsaných prohřešků proti pravidlům. Zápasiště (zvané Tatami) musí mít rozměry 14 x 14m až 16 x16m, zápasová plocha (čtverec) 8 x 8m až 10 x 10m. 11

Maximální doba zápasu může být tedy 8 minut. Během jednoho soutěžního dne může úspěšný závodník absolvovat až 6 zápasů, mezi kterými je přestávka v závislosti na ostatních zápasech od 10 do 60 minut. Limitující faktory v judu: technické úroveň zvládnutí hodů, držení, škrcení, páčení a jejich kombinací somatické převaha rychlých svalových vláken (Typ II A a II B) somatotyp: endomezomorf vysoký podíl aktivní svalové hmoty nižší procento tělesného tuku (HAVLÍČKOVÁ, 1993) kondiční reakční i akční rychlost explosivní síla u nižších kategorií, absolutní síla u těžších aerobní i anaerobní vytrvalost koordinace flexibilita a kloubní pohyblivost taktické analitické schopnosti výběr optimálního řešení dané situace psychické anticipace vůle emoce ostatní regenerace (KAPOUNKOVÁ et al., 2010) 1.2.2 Funkční a metabolická charakteristika výkonu v judu Každý dobrý závodník musí perfektně zvládnout širokou škálu pohybových stereotypů, počínaje pádovou technikou, základním postavením, pohybem po zápasišti, úchopy, vychylování soupeře, různé techniky hodů, podmetů a porazů až po obranné a únikové techniky. Metodické dělení technik v judo by vydalo na samostatnou akademickou práci, a proto se jím nebudu příliš zabývat. Nicméně z hlediska funkční charakteristiky je třeba zápas rozdělit na boj v postoji (Nage waza, technika hodů) a boj na zemi (Ne waza, techniky znehybnění, škrcení a páčení). 12

Při boji v postoji se využívá jak explozivní, tak statické síly horních končetin (především s ohledem na to, jestli se jedná o útok či obranu). Je třeba si uvědomit, že volba techniky závisí na tolika proměnných a je natolik individuální, že není možné přesně říci, jakých pohybových schopností a dovedností se využívá nejčastěji. Závodníci nižších váhových kategorií volí většinou aktivnější způsob boje s většími nároky na fyzickou kondici (rychlé střídání technik, neustálý pohyb po žíněnce), při kterém uplatňují především dynamickou sílu, obratnost a rychlost. Naopak v těžších kategoriích můžeme vidět spíše statický boj s důrazem na velkou absolutní sílu a adekvátně k tomu volené techniky. V boji na zemi převládá statická síla, využívaná především při držení. Zde je rozdíl mezi útočícím (Tori) a bránícím (Uke) nejpatrnější. Pro lepší ilustraci nastíním typickou situaci při boji na zemi. Po nepodařené technice skončí Uke vleže na břiše, horní končetiny skrčí pod trup a s pomocí límce svého kabátu si kryje krk. V této pozici se aktivním zatnutím zádových a šíjových svalů brání nasazení účinné techniky. Jelikož neprovádí žádný pohyb a čeká na akci soupeře, může se pokusit vydýcháním snížit dechovou frekvenci a odpočívat. Na rozdíl od toho Tori se pokouší skórovat svou osobní technikou, musí tudíž vyvíjet značnou aktivitu, aby byl schopen Ukeho přetočit do držení nebo jiné techniky. Ačkoliv z hlediska taktiky je pozice pro Ukeho nevýhodná, kvůli šetření sil do dalšího boje je to hojně využívaný způsob. Jak bylo zmíněno výše, maximální doba zápasu (u mužů) je 8 minut, tato situace ale nastává spíše výjimečně. Kontinuální doba může být až 60 sekund, doba přerušení je kolem 10 sekund, pokud ovšem rozhodčí nenaznačí závodníkovi, aby si upravil oděv (Judo-gi), to může trvat až minutu. S tím, jak závodník postupuje turnajem, se jeho pauzy mezi zápasy zkracují a kvalita soupeřů se zvyšuje. Intenzita zatížení v jednotlivém zápase se pohybuje v rozmezí submaximálni až maximální. Největší aktivita závodníků je v první až třetí minutě. Ve čtvrté dochází k taktizování závodníků a šetření sil na závěrečnou minutu, kdy se snaží vyvinout zdánlivou aktivitu, která by jim zaručovala udržení si dosaženého vedení, popř. náklonnost rozhodčích při nerozhodném výsledku střetnutí. (WEINLICH, 2006) Díky fyzickému ale i psychickému zatížení dosáhne srdeční frekvence ke konci zápasu téměř maximálních hodnot. (HAVLÍČKOVÁ, 1993) Hladina laktátu v krvi se pohybuje ve smíšeném pásmu a stoupá až nad anaerobní práh v závislosti na tom, o kolikátý zápas se jedná. 13

Obr. 3) Tabulka: Efekt judistického zápasu na koncentraci laktátu, amoniaku, hypoxantinu, xantinu, kyseliny močové, moči a kreatinu v krevní plasmě v klidu a po zápase Zdroj: http://bjsm.bmj.com/content/37/3/245/t3.expansion.html V tabulce (Obr. 3) udává Degoutte (2003) maximální pozápasovou hladinu laktátu Obr. 3 Tabulka: 12,3 mmol/l Efekt judistického (n = 16, průměrný zápasu na věk koncentraci = 18,4 laktátu, ± 1,6 let). amoniaku, Což je hypoxantinu, o 0,2 mmol/l xantinu, kyseliny močové, moči a kreatinu v krevní plasmě v klidu a po zápase méně nežli spodní hranice, kterou udává (HAVLÍČKOVÁ, 1993) jako maximální Zdroj: http://bjsm.bmj.com/content/37/3/245/t3.expansion.html laboratorní pozátěžovou hodnotu LAmax 12,5-13,8 mmol/l. Rozdíl zřejmě vznikl rozdílnou V tabulce metodikou, (Obr. 3) kdy udává Havlíčková Degoutte (2003) (1993) maximální měří laboratorní pozápasovou hodnotu, hladinu zatímco laktátu Degoutte 12,3 mmol/l (2003) (n = 16, odebírá průměrný vzorky věk = krve 18,4 přímo ± 1,6 let). po Což zápase, je o 0,2 tudíž mmol/l nemuselo méně nežli vždy spodní dojít k hranice, maximálnímu kterou udává úsilí testovaného (HAVLÍČKOVÁ, subjektu. 1993) jako maximální laboratorní pozátěžovou hodnotu Velmi LAmax důležitými 12,5-13,8 ukazateli mmol/l. pro Rozdíl tréninkový zřejmě proces vznikl jsou rozdílnou parametry metodikou, kardio-respiračního systému (Tab. 1). Nejběžněji používaná bývá srdeční frekvence (SF), která kdy Havlíčková (1993) měří laboratorní hodnotu, zatímco Degoutte (2003) odebírá vzorky krve přímo po zápase, tudíž nemuselo vždy dojít k maximálnímu úsilí testovaného subjektu. je také nejproměnlivější. Slouží především ke kontrole kvality tréninkové jednotky Velmi důležitými ukazateli pro tréninkový proces jsou parametry kardio-respiračního a intenzity zatížení. Při dlouhodobém pravidelném měření SF (každý den ráno po systému (Tab. 1). Nejběžněji používaná bývá srdeční frekvence (SF), která je také probuzení) nejproměnlivější. pomáhá Slouží diagnostikovat především ke nežádoucí kontrole stavy kvality jako tréninkové nemoc jednotky nebo přetrénování. a intenzity Její zatížení. maximální Při dlouhodobém hodnota pak pravidelném udává maximální měření SF počet (každý stahů, den ráno kterých po probuzení) je schopno pomáhá srdce za diagnostikovat minutu. Tato nežádoucí hodnota stavy je u jako žen nemoc nižší než nebo u přetrénování. mužů a klesá Její také maximální s věkem. hodnota Hodnota pak VO2 udává maximální nám udává počet stahů, maximální kterých spotřebu je schopno kyslíku, srdce za tedy minutu. vyjadřuje Tato hodnota maximální je u žen aerobní kapacitu. Další užitečným ukazatelem trénovanosti 2 max nám udává maximální spotřebu kyslíku, nižší než u mužů a klesá také s věkem. Hodnota VO je vitální kapacita plic (VO). tedy vyjadřuje maximální aerobní kapacitu. Další užitečným ukazatelem trénovanosti je Ta nám říká, jaký objem vzduchu jsme schopni vydechnout po maximálním nádechu. vitální kapacita plic (VO). Ta nám říká, jaký objem vzduchu jsme schopni vydechnout po U trénovaných jedinců může přesáhnout až 7 litrů. (NOVOTNÁ, NOVOTNÝ, 2007). maximálním nádechu. U trénovaných jedinců může přesáhnout až 7 litrů. (NOVOTNÁ, Tab. NOVOTNÝ, 1 Vybrané 2007). zátěžové hodnoty hodnoty při spiroergometrickém při vyšetření vyšetření ad vita maxima ad vita (upraveno maxima (upraveno podle Havlíčková podle 1993, Havlíčková Degoutte 1993, 2003) Degoutte 2003) UKAZATEL DEGOUTTE (2003) CALLISTER A SPOL. (1991) BARTÁK A ŠKRANC (1976) <63 kg >93 kg SF max [tepy/min] 198,2 188 188 182 SF klid [tepy/min] 54,7 - - - VO 2 max [ml/min/kg] 55 56 56 49 LA max [mmol/l] 12,3 8,4 13,8 14,3 14

1.2.3 Způsoby energetického krytí Během zápasu jsou využívány všechny zóny metabolického krytí (Obr. 4 na straně 16). Jsou jimi: ATP systém - nejjednodušší, nejrychlejší systém získávání energie pro svalovou práci - adenosintrifosfát (ATP) nacházející se ve svalu, se štěpí na adenosindifosfát (ADP) a fosfát (P) a tím se uvolňuje energie, zásoby ATP ve svalech vydrží pouze několik sekund (2-3 s) ATP ADP + P + ENERGIE po té nastupuje ATP-CP systém tzv. anaerobní laktátový systém získává ATP resyntézou ze zásob kreatinfosfátu (CP) - jedná se o nejrychlejší způsob doplnění zásob ATP, zásoby kreatin fosfátu pro ATP-CP systém však vystačí pouze několik sekund (přibližně 20-40 s) ADP + CP ATP + kreatin Další systém je anaerobní glykolýza (glykolytická fosforylace) při té je za nepřítomnosti kyslíku využívá energie uvolněné z glukózy za vzniku laktátu (LA) - glukóza je přeměňována na pyruvát a ten dálé uvolňuje kyselinu mléčnou která se dále přemění na sůl kyseliny mléčné tedy laktát. Tento systém se stává dominantním zdrojem energie pro pracující svaly asi po 30 sekundách (Obr.4). Tyto systémy jsou všechny anaerobní tedy fungují bez účasti kyslíku. Avšak jejich efektivita v porovnání s oxidativním systémem je značně nízká. Aerobní (oxidační) fosforylace nejvýhodnější systém s nejpomalejším nástupem Energie je v tomto případě získávána ze sacharidů (glukóza), popřípadě z tuků (triacilgliceroly), které vstupují do Krebsova cyklu a za vzniku vody (H2O) a oxidu uhli- 15

čitého (CO2) vytváří molekuly ATP. - při extrémní námaze umí tělo získávat energii i rozkladem proteinů, ale jejich primární funkce v organismu je jiná a pro běžnou zátěž se podstatě nevyužívají Obr. 4) Podíl zdrojů energie na její celkové úhradě v závislosti na čase při maximálních výkonech různého trvání Zdroj: http://2.bp.blogspot.com/_bcz9_qdaz1m/tqtulxopuei/aaaaaaaaaoc/bznymqkaarg/ s1600/1_doc_403f3be9.jpg 1.2.3 Somatická charakteristika sportovce Antropometricky lze judisty charakterizovat jako endomezomorfní typy prakticky homogenní ve všech hmotnostních kategoriích, s malým množstvím podkožního tuku a s vysokým podílem aktivní tělesné hmoty. Funkčně morfologická svalová charakteristika jedinců je určována jejich specifickým zatížením, kladoucím vysoké nároky na úroveň silových schopností jak dynamických tak statických. Profilující pro judisty je nejen veliká explosivní síla nejvíce zatěžovaných svalových skupin, ale i jejich vysoká schopnost svalové vytrvalosti v anaerobním režimu práce. Úroveň silových schopností není tak rozhodující jako u zápasníků. Proto mohou judo s úspěchem provozovat i ženy. (HAVLÍČKOVÁ, 1993) 16

1.2.5 Zdravotní aspekty juda Judo jakožto úpolový sport může nést zvýšené riziko úrazu. Nicméně díky metodice výuky a etice se toto riziko výrazně snižuje. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že za 15 let aktivní kariéry jsem nikdy neměl vážnější zranění (jako například zlomeninu). Aktivní formou prevence úrazů je především výuka pádových technik. Ta probíhá už od nejrannějších přípravek, v době, kdy je trénink dětí v podstatě jen minimálně zaměřen na techniku juda a jeho hlavní náplní je gymnastická průprava. Za pasivní prevenci považuji především již zmíněnou etiku juda. Jelikož je tento sport původem z Japonska, je vněm neodmyslitelně zakořeněno prokazování úcty a respektu k protivníkovi, trenérovi, mistru i ostatním. Nicméně i při vynikajícím zdravotním stavu judistů (povinná každoroční prohlídka u lékaře) může dojít při tréninku nebo soutěži ke zranění. AKUTNÍ ZRANĚNÍ: Odřeniny a spáleniny vznikají třením kůže o oděv nebo žíněnku, nejčastěji na kolenech, obličeji a krku Zlomené otočené nehty nepříjemně krvácející zranění, způsobené nejčastěji snahou soupeře vytrhnou se z úchopu, dá se jim předcházet tejpováním konečků prstů Poranění prstů distorze palců, zlomeniny, vykloubení, pohmoždění kloubního pouzdra. Mechanika těchto úrazů je podobná jako u předchozího příkladu. Často se také při boji na zemi prst omylem zamotá do oděvu a poté nejde uvolnit. Při špatném stavu žíněnky (jednotlivé obdélníky se od sebe vzdalují) mohou vzniknou díry až 5 cm, ve kterých uvízne palec nohy. Při špatně prováděném podmetu nohou. Otřes mozku špatná technika hodu nebo pádu, často ve snaze předvést techniku co nejlépe (např. při zkouškách na vyšší technický stupeň) 17

Úrazy kolenního a hlezenního kloubu - pohmoždění, vykloubení, poranění vazů (křížový vaz kolenní). Při špatně prováděném nástupu do chvatu, případně při blokování soupeřova chvatu. Při špatném došlápnutí, nebo po špatně prováděném podmetu. Úrazy ramenního kloubu pohmoždění, vykloubení, poranění vazů v situaci, kdy Uke vychyluje a v jeho ramenním kloubu dojde k velké horizontální abdukci spolu s protitlakem soupeře. Při špatně nasazené páce na loket dochází často k přenosu páky na ramenní kloub. Škrcení - jež je prováděno buď stahováním límce kimona, nebo tlakem předloktí, případně tlakem malíkovou hranou na krkavici. Tlak na měkké tkáně krku má za následek nedokrvenost mozku, zástavu dýchání stlačením krkavice (arteria carotis), což vede ke kapitulaci protivníka. Vzdání se signalizuje opakovaným poklepáním na tatami (žíněnku) nebo tělo. Pokud nedojde k uvolnění tlaku, dochází ke ztrátě vědomí. V naprosté většině případů bez následků, vzhledem ke krátkodobé mozkové hypoxii. (HAVLÍČKOVÁ, 1993) Poranění krční páteře nejčastěji při chvatu Uchi mata Obr. 5 když se Tori (v bílém) ve snaze o co nejlepší hod opře hlavou o žíněnku a chce pokračovat v pohybu (do kotoulu vpřed). Soupeři se podaří vytrhnout z úchopu a dopadne na Toriho záda. Může při tom dojít k poranění krčních obratlů, to může končit ochrnutím nebo i smrtí. Tento způsob hodu je pravidly sice zakázán, ale přesto k němu dochází. I když se často nic nestane, přesto je závodník potrestán prohrou zápasu a vyloučením ze soutěže. 18

CHRONICKÁ ZRANĚNÍ: Poškození ušní chrupavky Obr. 5 - tzv. karfiol vznikne nejčastěji úderem do ušního boltce, po kterém chrupavka oteče a zdeformuje se nebo špatně sroste. Obr. 5) Poškození ucha, zdroj:http://wrestling.isport.com/userfiles/guide/image/wrestling/rugby- -Player-with-Cauliflower-Ear-230x350.jpg Zkrácení nejvíce používaných svalů posturální: svaly šíjové (m.sternocleidomastoideus, m.trapezius), prsní svaly (m. pectoralis major), svaly bederní oblasti (m. quadratus lumborum) fázické: ohýbače lokte (m. biceps brachii) (DYLEVSKÝ, 2009) Varózní postavení dolních končetin (nohy do O) může způsobovat problémy s koleními vazy v pozdějším věku Tuhnutí krční a bederní páteře způsobené přetěžováním v tréninku Zdravotní problémy způsobené nárazovým hubnutím poškození jater, ledvin 19

Pokud se judo trénuje správným způsobem, tzn. při velké rozmanitost technik a jejich provádění na obě strany, nemělo by docházet k jednostrannému zatížení. To je ovšem ideální stav, kterého je velmi obtížné dosáhnout. Každý závodník má svůj osobitý způsob boje a využívá při něm své osobní techniky. Na ty se v tréninku primárně zaměřuje, tudíž dochází k jednostrannému zatěžování. To je potřeba v tréninku kompenzovat právě cvičením technik na obě strany. Dodržení této zásady povede nejen ke kompenzaci svalových disbalancí, ale i ke zlepšení techniky chvatu. Ve svém příspěvku o tělesném složení vrcholových seniorských judistů uvádí Malá (et al., 2008), že judo je při bilaterálním provádění technik vhodným prostředkem k všeobecnému silovému rozvoji organismu. Při vyšetření přístrojem In Body 3.0 nebyly zjištěny signifikantní rozdíly mezi pravou a levou končetinou. Toto tvrzení vychází z preferovaných osobních technik probandů (n = 10), kteří uváděli jejich bilaterální provádění v zápase i v tréninku. Přes všechnu snahu o vyrovnání je bezpodmínečně nutné zařadit na konec každé tréninkové jednotky kompenzační cvičení. Každý správný judista by měl mít výbornou kloubní pohyblivost, která mu umožní nejen lepší provedení chvatů, ale i snazší úniky ze soupeřových technik. Proto je důkladné protažení po každém tréninku nezbytně nutné. Jde především o posturální svaly (mají tendenci ke zkracování) a svaly nejvíce zatěžované (cvičením nebo posilováním). To jsou především: šíjové svaly (m. sternocleidomastoideus, m. trapezius), deltový sval (m. deltoideus), prsní svaly (m. pectoralis major et minor), svaly paže (m. biceps brachii, m. triceps brachii), flexory prstů (m. flexor digitorum profundus et superficialis) břišní svaly (m.serratus anterior, m. rectus abdominis) hýžďové svaly (m. gluteus maximus, m. glutei medius et minimus) lýtkový sval (m. triceps surae) (DYLEVSKÝ, 2009) 20

1.3 Somatometrie sportovců Autorů zabývajících se touto problematikou je velké množství, proto se v této práci jen okrajově zmíním o těch nejdůležitějších. Jak uvádí Pavlík (2003), hodnocením a zkoumáním tělesné stavby se zabývali již starověcí učenci, když pozorovali antické sportovce. Nicméně skutečný rozvoj sportovní antropologie můžeme sledovat až s rozvojem sportu koncem 19. století. Jmenujme třeba Krupičku (1872), jenž zkoumal vliv sokolského tělocviku na stavbu lidského těla. Ve 20. století jsou potom významné práce německých autorů Kohlrausche (1923, zkoumal somatické zvláštnosti sportovců různých odvětví), Bacha (1931, sledoval účastníky Německých tělovýchovných slavností), Arnolda (1931, studenty tělesné výchovy). Z našich jmenujme především autory Šabata a Novotného (1947, podrobná šetření volejbalistů), dále pak např. Pařízkovou (1971), Štěpničku (1974), Riegrovou (1978), Beleje (1981), Pavlíka (1991) atd. 1.3.1 Konstitučně typologické systémy Snahy o rozdělení lidí podle tělesné konstituce můžeme pozorovat už v antice. Hippokrates jako první vytvořil systém dělení podle převládajících rozměrů na dva typy: Habitus phthisicus (převládají vertikální rozměry tzn. dlouhé tělo) a habitus apoplecticus (převládají horizontální rozměry). Toto dělení se v podstatě užívalo celý starověk i středověk. (PAVLÍK, 2003) V 19. a zvláště 20. stol. vzniká celá řada typologií. Charakteristické je, že většina z nich rozlišuje tři nebo čtyři krajní typy. Mezi nejznámější typologické systémy je možno zařadit: Rostanův (1826 in Krajník 1944), rozlišující typ dechový, zažívací, mozkový a svalový Sigaudův (1914 in Tittel 1961), který je zpřesněním Rostanovy typologie rozlišuje typ dechový, zažívací, svalově kloubní a mozkomíšní Kretschmerův (1921), používaný ještě po druhé světové válce u nás, rozlišující typ astenický (leptosomní), atletický a pyknický 21

Bunakův (1923, 1931, in Tittel 1961), který stanovil typy: stenoplastický (štíhlý), meloplastický (střední), euryplastický (široký) Violův (1933 in Krajník 1944), který rozeznává typ normosplanchnický (normotyp), makrosplanchnický (brachytyp), mikrosplanchnický (longityp) Conradův (1941), navazující na typ Kretschmerův a kromě základních typů pyktomorfa, metromorfa a leptomorfa popisující i mezitypy Scheldonův (1940, 1954), zatím nejdůkladněji propracovaný, rozlišující kromě tří vyhraněných typů celou škálu různých smíšených typů (PAVLÍK, 2003) Heatové a Cartera (1967), v současnosti nejpoužívanější metoda vycházející z Scheldonova systému, v němž rozšířili škálu ze 7 (Scheldon) na 14 stupňů, čímž umožnili vyšší počet somatotypů 22

2. Praktická část Poznání charakteristických znaků tělesného složení v různých sportech nám významnou měrou přispívá k pochopení funkční antropologie a tím pádem i k lepšímu poznání faktorů ovlivňujících výkonnost. Stejně tak v judu nám identifikace tělesného složení pomáhá určit vhodný somatotyp pro tento sport, popřípadě určit ideální hmotnostní kategorii pro daného závodníka. (MALÁ, 2008) Růst výkonnosti v některém sportovním odvětví je podmíněn řadou faktorů fyziologickými předpoklady, úrovní motorických schopností a biologickými předpoklady, metodikou a intenzitou tréninkového procesu, psychickými vlastnostmi sportovce, materiálními podmínkami atd. Jedním ze základních biologických předpokladů je tělesná stavba sportovce. Zvláště v některých sportech je významným faktorem, podmiňujícím výkon. (PAVLÍK, 2003) Cílem této časti je tedy zhodnotit možnosti využití antropometrických parametrů u dospělých judistů, zvláště pak určení jednotlivých komponent tělesného složení a jejich vzájemné porovnání vzhledem k hmotnostní kategoriím. Cíle tohoto výzkumu nám posléze mohou sloužit například při výběru talentů nebo při sledování trénovanosti v průběhu sezónní přípravy. 2.2 Charakteristika souboru a použité metody Celkem sem mi podařilo otestovat 46 probandů - mužů ve věku od 20-30 let (průměry: věk 24,9 let, výška = 179,9 cm, hmotnost = 82,6 kg, BMI = 25,5 kg m -2 ), ve třech nejfrekventovanějších váhových kategoriích (-73 kg, -81 kg, -90 kg), kteří se věnují judu minimálně sedmým rokem. Z antropometrických parametrů jsem dále měřil šířkové rozměry, obvodové rozměry, šířku devíti kožních řas. Poté jsem stanovil somatotyp podle Heatové a Cartera (1967). Tělesné složení jsem dále vyhodnotil metodou podle Matiegky (1921) (Obr.7, na straně 26). Údaje jsem získával terénním měřením po skončení tréninkové jednotky nebo soutěžního dne. Všechna měření jsem prováděl osobně (po zaškolení od vedoucí mé práce), abych tak zabránil chybám měření způsobených individuální chybou. 23

Měření probíhalo koncem soutěžního období a začátkem období přechodného vždy na konci tréninkové jednotky nebo po skončení zápasů. Soubor byl smíšený z judistů z Východních čech a Brna. Data jsem zpracovával pomocí programů Microsoft Exel 1997, Adobe Creative Suite 5 Design Premium. Vlastní měření vyžaduje velmi pečlivý zácvik. I u zkušených antropologů může chyba měření dosáhnout až 5%, přičemž se pravděpodobnost chyby zvyšuje u extrémně vysokých či nízkých hodnot. Vzhledem k intervalu spolehlivosti regresivních rovnic může chyba odhadu dosáhnout až 9-10%. (RIEGEROVÁ, 2006) Měřeny byly tyto antropometrické parametry: tělesná výška [cm] měřidlo: výškoměr SECA 222 telemetrický měřič výšky tělesná hmotnost [kg] - s ohledem na měření (několik různých akci trénink x turnaj) byly rozdíly před soutěží/po soutěži, před tréninkem/po tréninku, v řádech kilogramů. Proto jsem se rozhodl zaokrouhlit hmotnost na celé kilogramy šířkové rozměry [cm] * měřidlo: modifikovaný torakometr T-520 (Trystom) - epikondyl humeru - zápěstí - dolní epifýza lemuru - kotník obvody segmentů těla [cm] * měřeno krejčovským metrem - předloktí - biceps (uvolněný zatnutý) - stehno - lýtko tloušťka devíti kožních řas [mm] * - měřidlo: Kaliper Somet - řasa nad m. triceps brachii (Obr. 6) * Měřena byla vždy dominantní končetina 24

- Subscapulární řasa (Obr. 6) - kožní řasa na hrudníku ve výši 10. žebra - kožní řasa na břiše (Obr. 6) - kožní řasa nad spinou (Obr. 6) - řasa nad m. biceps brachii - kožní řasa na volární straně předloktí v místě největšího obvodu - řasa na stehně (Obr. 6) - kožní řasa na zadní straně lýtka v místě maximálního obvodu Obr. 6) Kožní řasy Pařízková, zdroj: http://www.kaliper.cz/legenda.jpg 25

Obr. 7) Matiegkova metoda, Zdroj: RIEGEROVÁ et al., 2006, s. 28-29. 26

2.3 Výsledky 2.3 Výsledky V Tab. 2 jsou zaznamenány průměrné hodnoty jednotlivých parametrů V s Tab. rozdělením 2 jsou zaznamenány podle váhových průměrné kategorií. hodnoty V příloze jednotlivých 1. Tabulka parametrů hodnot s rozdělením - je kompletní podle váhových kategorií. V příloze 1. Tabulka hodnot - je kompletní tabulka se všemi hodnotami tabulka se všemi hodnotami jednotlivých probandů. jednotlivých probandů. Tab. 2) 2 Antropometrické charakteristiky judistů judistů -73 (n = 15) -81 (n = 15) -90 (n = 16) SMĚR. SMĚR. SMĚR. PRŮMĚR ODCHILKA PRŮMĚR ODCHILKA PRŮMĚR ODCHILKA AKTIVNÍ DOBA (let) 12,5 3,2 15,9 3,1 14,8 3,1 VÁHA (kg) 74,0 2,4 82,1 2,2 91,8 2,5 VĚK (let) 23,5 2,4 26,5 3,2 24,8 3,1 VÝŠKA (cm) 174,8 4,9 180,3 6,4 184,6 4,0 ŠÍ Ř K Y (c m) O B V O D Y (c m) K O Ž NÍ Ř A S Y (m m) LOKET 6,9 0,6 7,5 0,6 7,7 0,4 ZÁPĚSTÍ 5,6 0,4 5,9 0,4 6,1 0,5 KOLENO 9,7 0,7 10,3 0,8 10,5 0,7 KOTNÍK 6,8 0,4 6,9 0,4 7,3 0,4 BIC. VOLNĚ 31,4 1,9 31,9 1,2 33,4 2,3 BIC. ZATNUTĚ 34,5 1,7 35,3 1,7 36,8 2,3 PŘEDLOKTÍ 28,1 1,1 29,9 1,3 30,4 1,4 STEHNO 53,8 2,7 55,5 2,5 57,2 1,7 LÝTKO 36,1 1,4 36,9 1,8 38,7 1,5 TRICEPS 6,3 2,2 7,0 2,3 8,1 2,9 LOPATKA 9,6 2,7 10,1 2,4 12,3 2,4 ŽEBRA 7,9 2,9 8,5 2,4 10,4 3,2 BŘICHO 11,0 3,6 11,9 4,5 14,8 4,9 BOK 10,1 4,3 10,1 4,5 12,6 4,0 BICEPS 4,1 1,1 4,8 1,2 5,2 1,2 PŘEDLOKTÍ 3,9 0,9 4,1 0,6 4,4 1,0 STEHNO 9,3 2,4 9,5 2,6 11,6 2,8 LÝTKO 7,3 2,6 6,8 2,6 8,1 3,0 S O ENDOMORFIE 2,6 0,9 2,8 0,9 3,4 0,8 M AT MEZOMORFIE 5,5 1,2 5,8 1,5 6,1 1,4 O TY P EKTOMORFIE 2,0 0,8 1,9 1,1 1,5 0,7 BMI (kg m -2 ) 24,2 1,4 25,3 1,8 27,0 1,4 Z tabulky je patrné, že průměrná hmotnost závodníku ve všech sledovaných váhových kategoriích se pohybuje v rozmezí 1,0 1,8 kg nad limitem dané kategorie. To je způsobeno především tím, že závodníci dlouhodobě upravují svou hmotnost tak, aby před soutěží nemuseli příliš drasticky shazovat. Co se týče věku, jsou nejmladší zástupci kategorie do 73 kg. To může být způsobeno postupným nabíráním hmotnosti (především svalové hmoty) po přechodu do seniorské kategorie. 27

kategoriích se pohybuje v rozmezí 1,0 1,8 kg nad limitem dané kategorie. To je způsobeno především tím, že závodníci dlouhodobě upravují svou hmotnost tak, aby před soutěží Z tabulky je patrné, že průměrná hmotnost závodníku ve všech sledovaných váhových nemuseli kategoriích příliš drasticky se pohybuje shazovat. v rozmezí Co se 1,0 týče 1,8 věku, kg nad jsou limitem nejmladší dané kategorie. zástupci To kategorie je způsobeno do 73 kg. To může především být způsobeno tím, že závodníci postupným dlouhodobě nabíráním upravují hmotnosti svou hmotnost (především tak, svalové aby před hmoty) soutěží po přechodu Obecně nemuseli do lze seniorské říct, příliš že závodníci drasticky kategorie. shazovat. v těžší Obecně kategorii Co lze se týče říct, mají věku, že vyšší závodníci jsou hodnoty nejmladší v téměř těžší zástupci všech kategorii kategorie měřených mají do vyšší 73 hodnoty parametrů. téměř kg. To všech může Také být je měřených zřejmé, způsobeno že parametrů. hodnota postupným BMI Také nabíráním (Body je zřejmé, hmotnosti mass index) že (především hodnota je spíše svalové BMI vhodná (Body hmoty) pro mass po běžnou přechodu nesportující do seniorské populaci. kategorie. Hodnotí Obecně totiž pouze lze říct, poměr že závodníci mezi hmotností v těžší kategorii a výškou, mají ne-vyššzabývá a se výškou, však tělesným nezabývá složením. se však Tudíž tělesným sportovci složením. především Tudíž v silových sportovci disciplínách především index) je spíše vhodná pro běžnou nesportující populaci. Hodnotí totiž pouze poměr mezi hodnoty téměř všech měřených parametrů. Také je zřejmé, že hodnota BMI (Body mass hmotností index) je spíše vhodná pro běžnou nesportující populaci. Hodnotí totiž pouze poměr mezi v silových se mohou disciplínách vyskytovat se za mohou hranicí vyskytovat nadváhy (Tab. za 3), hranicí ačkoliv nadváhy podle procent (Tab. tuku 2), ačkoliv (Tab. 4) podle hmotností a výškou, nezabývá se však tělesným složením. Tudíž sportovci především procent se pohybují tuku (Tab. pod 3) normou se pohybují pro běžnou pod normou populaci, pro která běžnou je pro populaci, muže 15 která 20 je %. v silových disciplínách se mohou vyskytovat za hranicí nadváhy (Tab. 2), pro ačkoliv muže 15 podle 20 %. procent tuku (Tab. 3) se pohybují pod normou pro běžnou populaci, která je pro muže 15 20 %. Tab. Tab. 3) 3 Hodnocení BMI HODNOTA Tab. 3 Hodnocení BMI HODNOCENÍ BMI HODNOTA HODNOCENÍ < 19,9BMI PODVÁHA < 19,9 PODVÁHA NORMÁLNÍ 20-24,9 VÁHA NORMÁLNÍ 20-24,9 VÁHA 25-29,9 NADVÁHA 25-29,9 NADVÁHA < 30 < 30 OBEZITA OBEZITA Tab. 4) Hodnocení tělesného složení podle Matiegky (1921) Tab. 4 Hodnocení Tab. 4 Hodnocení tělesného tělesného složení složení podle podle Matiegky Matiegky (1921) (1921) -73-81 -90-73 SMĚR. -81 SMĚR. -90 SMĚR. PRŮMĚR SMĚR. ODCHILKA PRŮMĚR SMĚR. ODCHILKA PRŮMĚR ODCHILKA SMĚR. PRŮMĚR [kg] ODCHILKA 11,1 1,0 PRŮMĚR12,7 ODCHILKA 1,1 PRŮMĚR 13,9 ODCHILKA 1,0 OSSA [kg] [%] 11,1 15,11,0 1,2 12,715,5 1,11,2 13,9 15,1 0,8 1,0 OSSA MA [%] [kg] 15,1 35,51,2 2,4 15,538,8 1,22,1 15,1 41,8 3,4 MUSCULI 0,8 TIE MA [kg] [%] 35,5 48,12,4 2,6 38,847,4 2,13,1 41,8 45,5 3,2 3,4 MUSCULI GK [kg] 9,1 2,2 9,9 2,6 12,7 2,9 TIE A DERMA [%] 48,1 2,6 47,4 3,1 45,5 3,2 GK [%] 12,2 3,0 12,1 3,0 13,8 3,2 [kg] 9,1 2,2 9,9 2,6 12,7 2,9 A DERMA [kg] 18,2 2,6 20,6 2,1 23,4 1,5 REZIDUUM [%] [%] 12,2 24,63,0 3,7 12,125,1 3,02,5 13,8 25,6 1,9 3,2 [kg] 18,2 2,6 20,6 2,1 23,4 1,5 REZIDUUM Legenda: [%] 24,6 3,7 25,1 2,5 25,6 1,9 OSSA hmotnost skeletu MUSCULI hmotnost kosterního svalstva Legenda: DERMA hmotnost kůže a podkožní tukové tkáně OSSA hmotnost REZIDUUM skeletu hmotnost zbytku MUSCULI hmotnost kosterního svalstva DERMA hmotnost kůže a podkožní tukové tkáně REZIDUUM hmotnost zbytku V Tab. 4 se znovu opakuje, že závodníci těžší kategorie mají vyšší hodnoty všech složek. To ale platí pouze pro kilogramové vyjádření. Pokud budeme nahlížet na procentuelní zastoupení (Obr. 8) můžeme si všimnout, že u třech složek (ossa, derma, reziduum) jsou hodnoty v podstatě stejné. Nicméně zastoupení kosterního svalstva tu s vyšší kategorií naopak klesá. 28

60,0-73 -81-90 50,0 40,0 30,0 20,0 35,5 38,8 41,8 48,1 47,4 45,5 10,0 11,1 12,7 13,9 15,1 15,5 15,1 9,1 9,9 12,7 12,2 12,1 13,8 18,2 20,6 23,4 24,6 25,1 25,6 0,0 [kg] [%] [kg] [%] [kg] [%] [kg] [%] OSSA MUSCULI DERMA REZIDUUM Obr. 8) Graf hodnocení tělesného složení podle Matiegky (1921) 29

Na Obr. 9 jsem se pokusil zakreslit jednotlivé váhové kategorie do somatografu. Můžeme zde tedy pozorovat jak se s vyšší hmotnostní kategorií posouvá somatotyp judistů hlouběji do pásma ENDOMORFNÍ MESOMORF. Což potvrzuje literatura (HAVLÍČKOVÁ, 1993), která souhrnně označuje judisty jako endomesomorfní typy homogenní napříč hmotnostními kategoriemi. 191 791 891 MESOMORF - ENDOMORF 991 781 ENDOMORFNÍ MESOMORF 691 681 591 581 571 491 481 471 391 381 371 361 291 281 182 MESOMORFIE 171 271 372 261 181 272 262 172 162 173 163 EKTOMORFNÍ MESOMORF -90-81 -73 981 881 771 671 561 461 462 351 362 363 252 263 153 164 MESOMORF - EKTOMORF 871 661 451 352 253 154 971 961 861 761 751 651 551 541 452 441 452 442 453 342 353 343 243 354 254 244 144 155 145 951 851 841 741 641 631 642 542 532 432 443 433 444 333 344 334 234 345 245 235 135 146 136 MESOMORFNÍ EKTOMORF 941 931 831 731 721 621 632 622 522 633 533 523 534 434 424 324 435 335 325 325 336 238 226 126 137 127 921 911 821 711 811 ENDOMORFIE 722 712 612 713 623 613 513 614 524 514 414 515 425 415 315 416 326 316 216 317 227 217 117 218 EKTOMORFIE 128 118 120 119 219 VYROVNANÝ ENDOMORF EKTOMORFNÍ ENDOMORF - EKTOMORF ENDOMORFNÍ VYROVNANÝ EKTOMORF ENDOMORF EKTOMORF Obr. 9) Somatograf - judo 30

2.4 Shrnutí V praktické části bakalářské práce jsem se zaměřil na určení tělesného složení judistů tří nejobsazenějších kategorií a jejich vzájemné porovnání. Ačkoliv se mi podařilo získat hodnoty od minimálně 15 probandů v každé měřené kategorii, pro podrobnější studii by bylo lepší toto číslo rozšířit v řádu několika desítek. Nicméně pro rozsah bakalářské práce je to myslím dostačující množství. Vzhledem k různorodosti souboru (závodníci z různých měst, s různou výkonností a minimální aktivní dobou 7 let) si myslím, že ho můžeme považovat za reprezentativní. Prakticky se mi podařilo potvrdit tvrzeni Havlíčkové (1993), která charakterizuje judisty jako endomezomorfni typy. Stejně tak se potvrdil průměrný somatotyp judistů jak ho uvádí Claessens (1987): 3,1 5,9 1,6. V mnou zkoumaném vzorku judistů se průměrný somatotyp ukázal být 2,9 5,8 2,8. Rozdíly mezi složkami endomorfie a ektomorfie mohou být způsobeny rozdílnou metodikou výzkumu. Při porovnání jednotlivých váhových kategorií lze vysledovat s rostoucí hmotnostní kategorií posun v somatografu hlouběji do pásma endomorf mezomorf. Při hodnocení pomocí Matiegkovy (1921) metody můžeme posoudit nejen množství tuku v těle, ale i další komponenty tělesného složení. Ve všech váhových kategoriích můžeme vidět procentuelně podobné výsledky téměř všech komponent. Rozdíl v zastoupení kostry mezi nejnižší a nejvyšší sledovanou hmotnostní kategorií byl 2,8 kg (-73 ossa = 11,1 ± 1 kg; -90 ossa = 13,9 ± 1 kg). Nejzajímavější rozdíl, 12,6 kg, jsem zaznamenal v zastoupení kosterního svalstva, která je u kategorie do 90 kg kvantitativně nejvyšší (48,1 ± 3,4 kg) oproti kategorii do 73 kg (35,5 ± 2,4). Ovšem pokud hmotnost kosterního svalstva vyjádříme v procentech z celkové tělesné hmotnosti, zjistíme, že kategorie do 90 kg má tuto složku nejnižší (45,1 ± 3,2 %) a kategorie do 73 kg nejvyšší (48,1 ± 2,6 %). Dalším sledovaným parametrem byla hmotnost podkožního tuku. Zde již opět můžeme sledovat trend, při němž nižší váhové kategorie mají i nižší hodnoty (-73 derma = 9,1 ± 2,2 kg; -90 derma = 12,7 ± 2,9 kg). Kinkorová a Coufalová (2009) ve své studii uvádějí u mužů (n = 11; průměrný věk = 18,5 ± 2,3 let) hmotnost podkožního tuku 9,8 ± 5 kg, což znamená 11,6 ± 2,7 % - metoda podle Matiegka (1921). 31

Pokud vezmeme průměr ze všech zjištěných hodnot podkožního tuku (derma = 10,6 ± 3 kg = 12,7 ± 3,1 %), zjistíme, že rozdíl dělá méně než 1 %. Tento rozdíl je v podstatě zanedbatelný. Užitá metoda podle Matiegky (1921) se ukázala z hlediska praktického použití v terénních podmínkách jako velmi vhodná. 32

3. Diskuse Pro úspěch v judu je zapotřebí úspěšně skloubit mnoho faktorů. K tomu, abychom zbytečně neplýtvali svými silami, časem, talentem ale i penězi, je třeba porozumět vlastnímu tělu. Pokud se to naučíme, můžeme předvídat mnohé situace a to jak ty negativní (nemoc, chronické zdravotní obtíže, přetrénovanost), tak i ty pozitivní (nárůst výkonnosti, ideální závodní formu atd.). Důležité pro výkon v judu jsou dle mého názoru především fyziologické parametry: srdeční frekvence, maximální srdeční frekvence, maximální aerobní kapacita a vitální kapacita plic. Z parametrů antropometrických bych sem zařadil hlavně tělesné složení. Ať už dělené do dvou nebo čtyř složek, vždy je pro judistu lepší a má větší vypovídací hodnotu nežli výpočet BMI. Jak se v praktické časti ukázalo, tento koeficient se příliš nehodí pro určení ideální váhy sportovce. U 18 probandů bylo zjištěno BMI vyšší než 25 bodů a podle tabulek se tedy nacházejí za hranicí nadváhy. Nikomu však nebyly naměřeny hodnoty podkožního tuku vyšší nežli 20%, což je horní hranice normálního stavu u mužů. Z jednotlivých komponent tělesného složení jsou zřejmě nejdůležitější hmotnost kosterního svalstva (musculi) a hmotnost kůže a podkožního tuku (derma). U komponenty musculi je pravděpodobné, že bude nejsnáze ovlivnitelná jak stravou tak fyzickou aktivitou. Při snižování hmotnosti před soutěží je důležité si uvědomit, z čeho chceme hmotu ubrat. Nejčastěji se závodníci rozhodnou pro ztrátu vody v těle. V tomto případě se může stát, že sníží i hmotnost kosterního svalstva, což může negativně ovlivnit jejich výkonnost. Naproti tomu komponentu derma je lepší sledovat a upravovat průběžně, jelikož její příliš vysoké zastoupení může výkonnost také zhoršit a na druhou stranu pokud klesne přes určitou mez, která je značně individuální, může to způsobit jisté zdravotní komplikace. Vrstva podkožního tuku má kromě funkce jakési energetické zásobárny také funkci izolační ve smyslu ochrany vnitřních orgánů proti mechanickému poškození a napomáhá termoregulaci. Pokud jde o komponentu ossa, na té by se pravděpodobně dalo sledovat do jaké míry má fyzická aktivita jako je judo, při kterém jsou časté pády a nárazy, vliv na obsah kosterních minerálů. Za hlavní výhodu metody podle Matiegka (1921) považuji, že není nijak časově náročné, nezatěžuje probanda, není invazivní, je proveditelná v terénních pod- 33

mínkách a hlavně poměrně přesně rozdělí tělesnou hmotnost do čtyř složek a tím umožní lepší představu o složení těla. Nevýhody této metody jsou podle mne potřeba důkladného zaškolení osoby, která bude měření s kaliperem provádět a s tím spojená možná chyba měření a validita regresivních rovnic. 34

4. Závěr Ve své bakalářské práci jsem se pokusil podat bližší informace o zatím bohužel stále menšinovém sportu judu. Ačkoliv je judo v obecném povědomí, málokdo z lidí, kteří se jím nezabývají má představu o fyzické, psychické a technicko- -taktické náročnosti tohoto sportu. Pro lepší proniknutí do problematiky jsem se v první části věnoval historii vzniku juda a jeho rozšíření do celého světa a tudíž i k nám. V teoretické časti jsem se zabýval fyziologií juda a to především charakteristikou juda jako sportovní disciplíny, funkční a metabolickou charakteristikou výkonu a zdravotními aspekty juda. V praktické části jsem provedl antropometrické měření 46 probandů v nejfrekventovanějších hmotnostních kategoriích (-73, -81, -90 kg). Vyhodnocení metodou podle Matiegky (1921) se ukázalo být vhodným řešením, protože mi umožnilo porovnat tělesné složení mezi jednotlivými kategoriemi. Při tomto porovnání jsem došel k závěru, že se stoupající hmotností stoupají i hodnoty jednotlivých složek a pro porovnávání napříč kategoriemi je vhodnější procentuelní vyjádření. Význam určení somatotypu a tělesného složení je v judu nepopiratelný. Jednak by měl somatotyp hrát roli při výběru talentů a naopak zpětně se dá sledovat, jak trénink juda formuje somatotyp. V neposlední řadě má zjištění tělesného složení vliv na určení ideální hmotnostní kategorie a může napomoci s upravováním váhy před soutěží. Myslím, že stanovené cíle se mi podařilo naplnit. Zároveň jsem odkryl několik nových problémů, které by stály za další výzkum. Především mě zaujala problematika rozdílných výsledků tělesného složení při různých metodách (Matiegka, Pařísková, bioimpedanční metody s přístroji Bodystat 500 nebo In Body 3.0) 35

Seznam použitých zdrojů Literární zdroje: CLAESSENS, ALM.et al., (1987) Somatotype and body structure of world top judoists: J.Sports Med., 27 (1), p. 105-113. DEGOUTTE, F. Energy demands during a judo match and recovery: with Anglo- Chinese explanations. British Journal of Sports Medicine [online]. 2003-06-01, roč. 37, >3, s. 245-249 [cit. 2012-04-25]. ISSN 0306-3674. DOI: 10.1136/bjsm.37.3.245. Dostupné z: http://bjsm.bmj.com/cgi/doi/10.1136/bjsm.37.3.245 DYLEVSKÝ, Ivan. Funkční anatomie. 1. vyd. Praha, 2009, 532 s. ISBN 978-80-247-3240-4. HAVLÍČKOVÁ, Ladislava. Fyziologie tělesné zátěže: Speciální část. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1993, 238 s. ISBN 80-706-6815-6. KINKOROVÁ, Ivana a Klára COUFALOVÁ. Antropometrické parametry a jejich využití u judistů. Česká kinantropologie: časopis Vědecké společnosti kinantropologie. 2009, Vol. 13, č. 2, s. 100-107. ISSN 1211-9261. MALÁ, Lucia, Tomáš MALÝ, František ZAHÁLKA a Miroslav ČADA. Identifikácia a komparácia komponentov telesného zloženia vysoko trénovaných judistov. Kineziologická sekce: STUDIA SPORTIVA. 2011/5, č. 1, s. 33-38. MALÁ, Lucia, Václav BUNC, Tomáš MALÝ a Lenka ZEMANOVÁ. Aktuálné tělesné zloženie vrcholových seniorských judistov. Česká kinantropologie: časopis Vědecké společnosti kinantropologie. 2008, Vol. 12, č. 3, s. 85-93. ISSN 1211-9261. NOVOTNÁ, Martina a Jan NOVOTNÝ. Fyziologická podstata rychlostního a vytrvalostního běžeckého výkonu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, 57 s. ISBN 978-802-1045-064. 36