POŽÁRNĚ BEZPEČNOSTNÍ ZAŘÍZENÍ YPBZ

ČESKÉ VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ PRAHA Fakulta stavební POŽÁRNĚ BEZPEČNOSTNÍ ZAŘÍZENÍ YPBZ ČÁST 1: Protipožární opatření elektrického zařízení v budovách ČÁST 2: Elektrická protipožární zabezpečení (EPS) Ing. Bohumír Garlík, CSc. katedra TZB 1

ČÁST 1: Protipožární opatření elektrického zařízení v budovách 1. Požár a výbuch způsobený elektřinou Škody na majetku způsobené zážehem elektrickým teplem nebo jiskrou jsou známé od samého začátku využívání této energie. Podobně jako při úrazu elektřinou se u požáru nebo výbuchu od elektrických zařízení uplatňuje řada činitelů závislých jak na elektrické energii, tak na vlastnostech hořlavé látky a okolí. Hoření je proces slučování hořlavé látky s kyslíkem za vývinu tepla. K zapálení hořlavé látky je nutné mít k dispozici jistou tepelnou energii, jíž je nutné po jistou minimální dobu působit na hořlavou látku tak, aby bylo dosaženo její zápalné teploty. Jde tedy o čtyři činitele, jejichž ovlivněním lze vznik hoření usnadnit nebo znemožnit. Hořlavé látky mohou existovat v tuhém, kapalném, nebo plynném skupenství. Jestliže hořlavinu rozdělíme na drobné částečky (prach, kapénka, molekuly plynu) a obklopíme ji vzdušným kyslíkem, pak i nepatrná tepelná energie zahřeje ve velmi krátké době takovou částečku na zápalnou teplotu. Hořící částečka způsobí zapálení částeček okolních a způsobí tak velmi rychlou řetězovou reakci, jejímž konečným efektem je výbuch. Tímto zjednodušeným popisem procesu hoření jsme dospěli k výčtu pojmů, které jsou z hlediska iniciace vznětu pro elektrickou energii významné. Jsou to: Přítomnost okysličovadla. Zpravidla je to vzdušný kyslík, ale může to být i kyslík chemicky vázaný, např. ve výbušninách, které vybuchují i pod vodou. Nedostatek, ale i nadbytek kyslíku ve směsi rozptýlené hořlaviny se vzduchem způsobuje, že směs není schopna výbuchu (spodní a horní mez výbušnosti). Tepelná energie potřebná ke vznětu. Je tím menší, čím menší část hořlaviny je nutno zahřát a čím menší je její zápalná teplota. Vskutku malé množství tepelné energie stačí ke vznětu některých plynných směsí, takže jejich výbuch může způsobit i celkem nepatrná jiskra. Proto se u nich experimentálně stanovuje tzv. jiskrová zápalnost, která se uvádí v příslušných tabulkách. V praxi může hrát významnou roli předehřátí nebo i podchlazení hořlaviny a okolí. Doba působení tepelné energie na hořlavou látku. Je významná z několika hledisek. Její účinné zkrácení spolehlivě předchází vznícení hořlavé látky (například při včasném vypnutí zkratu). Avšak dlouhodobé působení i malé tepelné energie může velmi podstatně snížit teplotu vznícení hořlaviny (nejčastěji prachu) vysoušením, případně i chemickými změnami tak, že ke vznětu dojde za mnohem nižších teplot, než se u dané látky předpokládá. Zápalná teplota hořlaviny. Její hodnota (ve 0 C nebo K) je částečně závislá na použité zkušební metodě, která dosud není jednotná. Kromě ní bývá udávána teplota vznícení, při níž se zahřátá hořlavina vznítí bez přiblížení zápalného zdroje. U kapalin se někdy udává teplota vzplanutí, což je teplota, při níž lze zapálit hořlavé páry nad hladinou, ty však po oddálení zápalného zdroje nejdéle do 5 sekund uhasnou. Nežádoucí hoření (požár) nebo výbuch může způsobit elektrické teplo vznikající při: a) zahřívání vodiče procházejícím proudem b) elektrickém jiskření c) elektrickém oblouku Ke všem těmto jevům dochází v elektrických obvodech nejen vlivem jejich vlastního proudu, ale může je způsobit i proud vyvolaný interakcí z jiného obvodu. Za zdánlivě nevysvětlitelnými příčinami požáru nebo výbuchu může stát právě interakce elektrické energie z cizího obvodu. Jsou známy případy nežádoucí iniciace výbuchu interakční energií z praxe elektrického rozněcování náloží při zemních pracích apod. 2

Nejcitlivější na tento druh škod od elektrické energie jsou výbušná prostředí. Ke vznětu některých výbušných směsí stačí celkem nepatrná elektrická jiskra. Proto se přesně určenými zkušebními metodami stanovuje tzv. jiskrová zápalnost plynů a par, která je rozhodujícím činitelem pro provedení elektrických zařízení do takových prostředí. Podle minimální energie jiskry nutné k iniciaci výbuchu jsou jednotlivé hořlavé páry a plyny zařazeny do tříd jiskrové zápalnosti A, B, C1, C2. Do nejcitlivější třídy C patří plyny: vodík, aceton, sirouhlík. Ani pro zabránění vzniku požáru nebo výbuchu nelze stanovit jednotnou přípustnou mez interakční energie, protože závisí na mnoha dalších proměnných okolnostech. 2. Klasifikace elektrického zařízení v budovách podle prostředí Pro určení vhodného elektrického zařízení pro bezpečný a spolehlivý provoz je nutno znát prostředí a podmínky, ve kterých bude používáno. Pod pojmem prostředí rozumíme vlastnosti prostoru, které závisí na složení ovzduší, na předmětech v prostoru umístěných nebo na látkách, které se v prostoru vyskytují. Při určování prostředí je nutno sledovat nejen bezpečnost a spolehlivost, ale i hospodárnost instalace nebo provozu. Snížení nebo odstranění vlivů na elektrická zařízení je možné: - odstraněním nebo omezením přístupu negativních látek - stavebním oddělením nebo vzduchovou clonou vyloučit působení nepříznivých vlivů - úpravou technologie zařízení nebo technologických postupů - zakrýváním nebo volbou a obnovováním vhodných nátěrů, pravidelným čištěním, profukováním čistým vzduchem, atd. V souladu s požadavkem ČSN 33 0300/89 měla být prostředí stanovené dle ČSN 34 0070 (platná do roku 1978) nově stanoveno, a to nejpozději k 31. 12. 1992. 2.1. Základní rozdělení prostředí a) jednoduchá b) složitá Prostředí jednoduchá dělíme: 1. skupina - prostředí obyčejná - bez vlivu na elektrické zařízení; jedná se o vnitřní prostory s rozdělením na prostředí: - základní - normální 2. skupina - prostředí aktivní - mají vliv působí na elektrické zařízení (negativnímu působení se předchází volbou odpovídajícího krytí nebo umístěním). Patří sem prostředí: - studené - horké - vlhké - mokré - se zvýšenou korozní agresivitou - s extrémní korozní agresivitou - prašné s prachem nehořlavým - s otřesy - s biologickými škůdci 3

3. skupina - prostředí pasivní - elektrické zařízení může působit nebo zapůsobit na prostředí. Patří sem prostředí: - s nebezpečím požáru hořlavých hmot - s nebezpečím požáru hořlavých prachů - s nebezpečím požáru hořlavých kapalin - s nebezpečím výbuchu hořlavých prachů - s nebezpečím výbuchu hořlavých plynů a par - s nebezpečím požáru nebo výbuchu výbušnin Prostředí složité: Je kombinací prostředí jednoduchých. Rozdělujeme jej na: a) pasivní - prostředí neplynujících dolů s nehořlavým prachem - prostředí neplynujících dolů s hořlavým prachem - prostředí plynujících dolů b) aktivní - venkovní na volném prostranství - venkovní pod přístřeškem - se ztíženými klimatickými podmínkami Požadavky a ustanovení na všechny prostory: a) Napájení objektů nebo zařízení musí být provedeno tak, aby bylo možno celek nebo jeho část v případě potřeby vypnout. Zařízení sloužící k likvidaci požáru nebo havárie musí být zapojeno tak, aby byl možný provoz i v případě vypnutí celého objektu b) Bezpečnostní vypínání jednotlivých úseků se má provádět všude tam, kde je to technicky možné a ekonomicky únosné. Musí být instalováno tam, kde je možno rychlým vypnutím zabránit havarii, požáru, výbuchu, úrazu elektrickým proudem nebo tam, kde to příslušné předpisy nařizují. Řádně označený vypínač (ovladač) musí být umístěn přehledně a snadno přístupně. c) Elektrické zařízení musí být chráněno proti mechanickému poškození, a to buď umístěním mimo dosah nebezpečí, kryty nebo obaly nebo úpravou místních podmínek provozu v blízkosti elektrického zařízení. Vzhledem k prostředí musí být řešena i ochrana proti korozi. Prostředí obyčejné Prostředí základní Je to prostředí vnitřních prostorů, kde se teplota vzduchu pohybuje v rozmezí -5 0 C až 35 0 C a relativní vlhkost vzduchu nepřekročí 80%, absolutní vlhkost vzduchu nepřekročí 15g/m 3. V tomto prostoru nemáme speciální požadavky na elektrické zařízení. Prostředí normální Jedná se o prostředí vnitřních prostorů, v nichž předpokládáme větší výkyvy teplot a vlhkosti než u prostředí základního. Například teplota vzduchu -10 0 C až +40 0 C, nejvyšší relativní vlhkost v průměru 24 hodin až 95%, v průměru měsíce 90% a nejvyšší změna teplot během 8 hodin může být až 20 0 C. Rovněž zde nejsou speciální požadavky na elektrické zařízení. 4

Prostředí aktivní Prostředí studené Je to prostředí vnitřních prostorů, kde teplota v průběhu 24 hodin nepřekročí -5 0 C. Prostředí horké Je to prostředí vnitřních prostorů, kde teplota v průběhu 24 hodin je větší než 35 0 C. Elektrické zařízení musí odolávat zvýšeným požadavkům na tepelnou odolnost. U těchto elektrických zařízení se vyžaduje minimálně krytí IP 2x. Prostředí vlhké Vzduch obsahuje víc než 15g vody na 1 m 3, nebo je relativní vlhkost větší než 80%. Jsou to např. kuchyně, umývárny, sklepy, sušárny atd. Vyžaduje se krytí elektrických zařízení alespoň IP 21. Prostředí mokré Kapalina delší dobu skapává, stříká nebo tryská, stéká po stěnách, nebo pokrývá podlahu. Všechna elektrická zařízení v tomto prostředí musí mít odpovědně řešenou ochranu před nebezpečným dotykem dle ČSN 33 2000-4-41 1). Prostředí se zvýšenou korozní agresivitou Jsou to prostory sloužící k výrobě, zpracování, skladování a používání chemických agresivních látek, které negativně npůsobí na elektrické zařízení. Vyžaduje se krytí IP 44. Prostředí s extrémní korozní agresivitou Prostory sloužící k výrobě a použití chemických agresivních látek, kde se v souvislosti s elektrickým zařízením předpokládá přímý styk nebo koncentrované výpary. Elektrické zařízení musí být v provedení do mokra a musí odolávat přítomným chemickým látkám. Prostředí prašné s prachem nehořlavým Vzniká tam, kde se usazuje prach v takové míře, že ohrožuje spolehlivost elektrického zařízení. Vedení se používá přednostně kabelové a ukládá se tak, aby se na něm mohla usazovat souvislá vrstva prachu. Prach musí být z elektrického zařízení odsáván nebo smeten. Prostředí s otřesy Chvění nebo otřesy působí škodlivě na elektrické zařízení. Patří sem drtírny, zauhlovací zařízení, jeřáby, vozidla atd. Elektrické zařízení je namáháno mechanicky, působením otřesů a vibrací. Elektrické vedení musí být přednostně z měděných vodičů. Prostředí s biologickými škůdci Je to prostředí, kde působí vliv biologického původu, a to způsobem mechanickým (hlodavci) nebo biologicko-chemickým (plísně, bakterie). Vedení používáme přednostně kabelové, nejlépe s hladkými obaly kovovými nebo v ocelových trubkách, uloženo tak, aby byla snadná vizuální kontrola. 1) Norma ČSN 33 2000-4-41 s účinností od 1.2.1996 nahradila původní ČSN 34 1010 v částech I IV, tj. pozměnila podmínky ochrany elektrických zařízení před nebezpečným dotykem částí živých a dotykovým napětím částí neživých. Část normy ČSN 34 1010 obsahující ustanovení pro napětí nad 1000 V střídavých a 1500 V stejnosměrných je do této normy převzata v původním rozsahu vzhledem k tomu, že IEC zatím tuto část neobsahuje. ČSN 33 2000-4-481 je účinná od 1.4.1997 a obsahuje výběr opatření, která je nutno použít pro ochranu před úrazem elektrickým proudem při působení vnějších vlivů. 5

Prostředí pasivní Prostředí s nebezpečím požáru hořlavých hmot Jde o prostory, kde se používají nebo skladují dobře provzdušené, suché části hořlavých hmot. Maximální povrchová teplota elektrického zařízení, s níž mohou přijít hořlavé části do styku, nemá přesáhnout 120 0 C. Elektrické zařízení má být pod dočasným dohledem. V mimopracovní době musí být vypnuta všechna elektrická zařízení s výjimkou akumulačních spotřebičů, ventilátorů apod. Vzdálenost svítidel od hořlavých hmot musí být nejméně 1 m. Krytí svítidel musí vyhovovat IP 43. Vedení na povrchu musí být snadno kontrolovatelné. Přichází-li do styku s hořlavými látkami, musí být v místě styku uloženo v těsné pancéřové soustavě IP 44. Rozvaděče jsou v tomto prostoru zakázány. Do tohoto prostředí nejsou zahrnuty hořlavé konstrukce a hořlavé látky, které nesplňují podmínky druhé věty tohoto odstavce. Elektroinstalace na hořlavých podkladech musí být provedena dle ČSN 33 2312, ČSN 37 5245 a prostor je definován jako prostředí obyčejné. Podklad (konstrukce nebo hmota, na níž je elektrické zařízení instalováno nebo umístěno) je posuzován vztaženo k normám stavebním a k řadě odkazů na teplotní hranice, zkoušky proti šíření plamene, ověření státní zkušebnou pro přímou montáž apod. Prostředí s nebezpečím požáru hořlavých prachů Jedná se o prostory, kde se usazuje prach v souvislé vrstvě schopné šířit požár (minimální uvažovaná vrstva je 1 mm). Povrchová teplota elektrického zařízení nemá být větší než 120 0 C a nesmí být větší než je teplota doutnání usazeného prachu ve 0 C snížená o 25%, nejméně však o 50 0 C. Elektrické stroje a přístroje mají mít krytí IP 44, v odůvodněných případech jsou možné odchylky vzhledem k zrnitosti a množství prachu. Z osvětlovacích těles se má přednostně používat svítidel zářivkových v krytí IP 54. Žárovková a výbojková svítidla musí mít ochranné sklo. Vedení se přednostně používají kabelová. Kabely je nutno instalovat tak, aby se na povrchu nemohla tvořit souvislá vrstva prachu. Rozvaděče vn a rozvaděče hlavní jsou v tomto prostoru zakázány. Podružné rozvaděče musí mít minimální krytí IP 44. V mimopracovní době mají být všechna elektrická zařízení, vypnuta. Výjimku tvoří zařízení bezpečnostní a spotřebiče s akumulačním provozem. Prach musí být z elektrického zařízení pravidelně odstraňován. Prostředí s nebezpečím požáru hořlavých kapalin Prostor sloužící k výrobě, použití nebo skladování hořlavých kapalin třídy hořlavosti II nebo vyšší při teplotě kapalin a okolí alespoň o 10 0 C nižších než je bod vzplanutí dotyčné kapaliny. Elektrické stroje a přístroje musí mít krytí IP 43. Jejich jiskřící části musí být chráněny polohou nebo krytím IP 54. Svítidla umístěná v tomto prostředí musí mít ochranné sklo a krytí IP 2x. Svítidla, u nichž je možné zasažení hořlavou kapalinou, musí mít krytí IP 54. Vedení se provádí shodně jako u prostředí s nebezpečím požáru hořlavých hmot. Rozvaděče musí být v krytí IP 21 při splněné podmínce, že nebudou zasaženy hořlavou kapalinou. 2.2. Posuzování stupně hořlavosti stavebních hmot podle ČSN 73 0862 a ČSN 73 0802 Účelem normy je určit podmínky a způsob uložení elektrických zařízení na hořlavé podklady tak, aby bylo zabráněno vzniku požáru od elektrického zařízení. Níže uvedený výčet není 6

úplný, uvedené jsou pouze nejznámější. Neuvedené hmoty posuzuje a určuje na základě požadavku VU Pozemních staveb Praha, zkušebna Veselí nad Lužnicí. Hořlavé (C) a nesnadno hořlavé (B) látky na povrchovou úpravu konstrukce o tloušťce menší než 1 mm (v propočtené tloušťce na tloušťku dřeva stejné výhřevnosti ), upevněné na nehořlavém podkladu se posuzují jako nehořlavé (A). Těžce a středně hořlavé (C1, C2) látky s nehořlavým (A) povrchem tloušťky alespoň 2 mm (nehořlavé povlaky, nástřiky, nátěry, impregnace apod.) se z hlediska čl. 134, tab. 10 posuzují jako nesnadno hořlavé (B); podobně nesnadno hořlavé látky (B) s nehořlavou povrchovou úpravou se posuzují jako nehořlavé (A) látky. Dovolená (nejvyšší) teplota elektrického zařízení v místech styku s hořlavou látkou B, C1, C2 nebo C3 může být nejvýše 120 0 C. Stupeň A - nehořlavé stavební hmoty, které při zkoušce hořlavosti nehoří, nežhaví se ani neuhelnatějí. Do skupiny je zařazen: - stavební kámen, omítka - beton těžký, lehce pórovitý, s lehkým kamenivem - stavební hmoty z hlíny, žáruvzdorné a teplovzdorné - sklo a ostatní minerální taveniny - azbestocementové desky lisované a nelisované - desky Dupronit A, Dupronit B, Ezalit C - lignátové desky lisované a nelisované - cambalit lisovaný a nelisovaný - desky z minerálních vláken Kolvit, typ B - desky se skleněným vláknem Araver - perlit, pískovec, popílek, šamot, struska, škvára Stupeň B - nesnadno hořlavé stavební hmoty, které se při zkoušce hořlavosti žhaví nebo uhelnatějí. Do skupiny patří: - desky Akumin, Izomin - sádrokartonové desky - dřevocementové desky-heraklit,ignos, Velos, Rajolit, polyvinylchlorid neměkčený a houževnatý - desky z čedičové plsti - desky ze skleněných vláken Itaver - skleněné posukované a šité rohože Stupeň B - nesnadno hořlavé stavební hmoty, které se při zkoušce hořlavosti žhaví nebo uhelnatějí. Do skupiny patří: - desky Akumin, Izomin - sádrokartonové desky - dřevocementové desky-heraklit,ignos, Velos, Rajolit, polyvinylchlorid neměkčený a houževnatý - desky z čedičové plsti - desky ze skleněných vláken Itaver - skleněné posukované a šité rohože Stupeň C2 - střední hořlavé hmoty, které se při zkoušce hořlavosti zapálí. Po oddálení zhasne do 5 minut. Do skupiny patří: 7

- dřevo borové, jedlové, modřínové. smrkové - dřevotřískové desky - dřevovláknité desky Solodur - korkové desky SF, korkové parkety - pazdeřové desky Orlen - fóliová podlahovina z plastů Izolit - pryžová podlahovina Industriál, Super Stupeň C3 - lehce hořlavé hmoty, které při zkoušce hořlavosti i po oddálení zdroje trvale hoří. Do skupiny patří: - dřevo ološové, jasanové i topolové - pilinové desky - dřevovláknité desky Akulit, Bukolit, Hobra, Sololak, Sololit - korkové desky typu BA - polyethylen lineární a lehčený standardní - polymetylmetakrylát organické sklo Akrylen, Umaplex - polypropylen, polystyrén - polyuretan lehčený, měkčený Molitan - polyvinylchlorid lehčený Technopor - skelný laminát polysterový standardní - podlahová textilie Bergamo, Kovral, Rekos, Jekor - asfaltová lepenka, dehtová lepenka - celulozové hmoty karton, lepenka, papír 3. Kladení vedení, ukládání elektrických zařízení z hlediska požární bezpečnosti 3.1. Průchody (prostupy) vedení zdmi a konstrukcemi Průchody vedení zdmi, odborněji řečeno prostupy kabelů stavebními konstrukcemi, ať už se jedná o prostupy uvnitř budov, nebo z budov do venkovního prostoru, musí odpovídat hlediskům ochrany před šířením požáru i z hlediska ochrany před vnějšími vlivy. Pokud se týká požárního hlediska prostupů vedení stěnami, tady je nutno, aby požární odolnost prostupu byla dodržena při prostupu požárně dělící konstrukcí. Prostup kabelu touto konstrukcí, která rozděluje budovu na požární úseky, musí mít stejnou požární odolnost, jakou má samotná požárně dělící konstrukce. Poznámka: Účelem rozdělení budovy na požární úseky je omezit požár vzniklý v jednom takovém úseku pouze na tento úsek, tak, aby se požár po určitou dobu dále nešířil. Rovněž pokud vedení prochází jinými konstrukčními prvky budov, jako jsou podlahy, stěny, krovy, stropy, příčky apod., musí být po instalaci utěsněny tak, aby nebyla snížena požadovaná požární odolnost tohoto stavebního prvku. Elektroinstalační trubky, lišty, protahovací i uložené elektroinstalační kanály, krytý přípojnicový rozvod apod., které procházejí konstrukčními prvky budov se stanovenou požární odolností, musí být uvnitř utěsněny tak, aby požární odolnost zůstala stejná jako před 8

vytvořením otvorů. Rovněž vnější utěsnění těchto prvků rozvodu musí být takové, aby požární odolnost zůstala zachována. V ostatních případech se kabelové prostupy utěsňují pouze tehdy, pokud to vyžaduje rozdílný charakter prostředí v sousedních prostorech nebo specifické požadavky projektu. Tyto prostupy musí být prováděny tak, aby neumožňovaly průnik prostředí z jedné strany zdi na druhou. Utěsnění musí odolávat zplodinám hoření, tak jako stavební konstrukce, kterou vedení prostupuje, a musí mít stejnou odolnost proti pronikání vody i hromadění vody kolem prostupu. Ještě je třeba připomenout jednu zásadní samozřejmost. Žádné vedení nesmí prostupovat nosným prvkem stavební konstrukce. Pokud by to bylo nutné, musela by se po vytvoření otvoru zajistit původní nosnost. Elektrické silové vedení uložené do hořlavých látek a na nich se jistí podle ČSN 34 1020 a mají se přednostně jistit jističi. Elektrické rozvody v protipožárních dělících konstrukcích Při ukládání elektrických silových rozvodů a jejich příslušenství do protipožárních dělících konstrukcí a na jejich povrch nesmí být snížena nebo porušena požární odolnost těchto konstrukcí. Prostupy elektrických rozvodů (kabelů) napříč požárními stěnami a požárními stropy musí být u konstrukcí tloušťky do 300 mm na celou hloubku prostupu, u konstrukcí větší tloušťky do hloubky alespoň 150 mm při obou lících konstrukce utěsněné nehořlavými látkami. Na utěsnění můžeme použít i vývodky, jestliže jsou nehořlavé nebo odolné proti šíření plamene a splňují požadovaný stupeň utěsnění vedení. Volba druhu vedení Silové vodiče, kabeláže, instalační trubky, lišty, příchytky, vývodky, krabice bez svorek apod. můžeme ukládat přímo do hořlavých látek stupňů hořlavosti B, C1, C2, C3 nebo na ně za předpokladu, že jsou alespoň odolné proti šíření plamenem. 3.2. Kabelové prostory a kanály Kabelové kanály i kabelový prostor jsou stavebně ohraničené prostory určené pro uložení elektrických kabelů a izolovaných vodičů. Kabelové prostory slouží k uspořádání kabelů a vodičů v elektrických stanicích pod rozvaděči, dozornami, ústřednami a technologickým zařízením předtím, než jsou tyto vodiče a kabely rozvedeny do určitých tras. Kabelové kanály, které jsou upevněny na nosné konstrukci a které nemusí být uzavřeny ze všech stran, se nazývají kabelové mosty. Stavebně ohraničené prostory pro vedení kabelů ve svislém směru se nazývají kabelové šachty. V kabelových kanálech a prostorech je nutno zajistit větrání i opatření na ochranu před šířením požáru. Rozeznávají se kanály shora přístupné, průchozí a průlezné. Pro uložení vodičů a kabelů slouží kabelové lávky (žlaby), rošty a háky. Kabely se ukládají volně, pevně a ve svazcích na kabelové lávky nebo do žlabu. Pro zajištění ochrany před šířením požáru se kabelové kanály vedené převážně horizontálně (se sklonem 45 0 ) musí hlavními požárními přepážkami svisle předělovat nejvýše po 50 m, jestliže celková délka kanálu je větší než 100 m. Kabelové šachty se vodorovně předělují hlavními požárními přepážkami nejvýše po 22,5 m při výšce šachty nad 45 m. V menších odstupech se umísťují dílčí požární přepážky, na něž jsou kladeny mírnější požadavky z hlediska šíření požáru než na hlavní přepážky. 9

Stavební konstrukce kabelových kanálů a prostorů se navrhují z nehořlavých stavebních materiálů (označují se jako materiály stupně hořlavosti A). Dno kabelových kanálů je vyspádováno ke sběrným jímkám, které slouží k zachycení a pozdějšímu odčerpání vody při případném hasebním zásahu. Kabelové kanály musí být na koncích a po 100 m jejich délky opatřeny vstupy (u šachet je to po 15 m výšky šachty). Směry úniku v kabelových kanálech a prostorech se označují bezpečnostními tabulkami se šipkami. Silové kabely a elektroinstalační lišty PVC je možno klást přímo na hořlavé podklady všech stupňů hořlavosti a kabely do nich i zapouštět. Elektroinstalační trubky PVC pouze za předpokladu, že vyhovují zkoušce proti šíření plamene. Jako vyhovující jsou určeny čistě bílé, zkoušce plamenem nevyhovující matně bílé, které má výrobce v dohledné době pro jednoznačné rozlišení vyrábět v barvě oranžové. Každý kotouč nebo svazek hořlavých trubek a každé balení hořlavého příslušenství musí mít připojenou visačku Materiál není samozhášivý. Silonové vodiče, které vyhovují zkoušce 70 dle ČSN 34 7010 (uvedeno v normách ČSN 34 7420, ČSN 34 7480 a v dalších skupinových normách), je možno ukládat přímo, na nebo do hořlavých podkladů stupně hořlavosti B, C1. Jedná se o vodiče CYY, CYM, CYR, CGGU, CYLY, CYSY, CMSN, CMFM, CGTU, CGVU a další. Ve smyslu ČSN 34 7656 Kabely 750 V s polyvinylchloridovou izolací a s polyvinylchloridovým pláštěm AYKY, CYKY je možno celoplastové kabely ukládat na podklady a zapouštět do podkladů všech stupňů hořlavosti. V souladu s přehodnocením názvu ve smyslu změny ČSN 34 5123 Kabelářské názvosloví a vyjádřením výrobce lze jako kabely posuzovat veškeré kabely AYKY, CYKY, tj. od nejmenšího průřezu. 3.3. Elektrické vedení ve stropech a podlahách, ČSN 37 5245 Elektrické vedení kladené na povrch stropní konstrukce před vyrovnávací podlahovou vrstvou musí být dostatečně odolné proti uvolnění a poškození během provádění stavebních prací nebo musí být ihned po uložení chráněno proti mechanickému poškození (např. zabetonováním). Elektrické vedení nesmí být kladeno do dilatačních spár a do spár, v nichž by bylo nebezpečí mechanického poškození. Části vedení vyčnívající ze stropů nebo podlah musí splňovat podmínky stanovené pro dané prostředí. Na půdách a v hořlavých stropech lze při kladení na hořlavý podklad nebo do hořlavých hmot používat jen vedení s příslušenstvím v utěsněné soustavě s krytím alespoň IP 42. Pro montáž do stropů a podlah se vedení ukládá do omítky, drážek, dutin, ochranných obalů i přímo do konstrukcí. Pro volbu druhu vedení a způsob uložení platí ČSN 37 5245, která dělí stropní konstrukce na: a) hořlavé dřevěné b) nesnadno hořlavé (dřevěné s alespoň 5 cm násypem a omítnutým podhledem) c) nehořlavé (železobetonové, ocelové) Dále rozlišujeme podklad, na němž je vedení uloženo, a prostředí, ve kterém se nachází. Do hořlavých stropů (obr. 1) lze klást jen ocelové trubky a kabely AYKYPs a CYKYPs. 10

Obr. 1.: Vedení v hořlavém stropu 1 nášlapná vrstva, 2 lepenka,3 záklop 4 fošna, 5 podbíjení, 6 rákos, 7 omítka Do nesnadno hořlavých stropů ve zděných stavbách (obr. 2) lze ukládat navíc ohebné trubky s kovovým pláštěm a trubky z polyvinylchloridu, jakož i kabely AYKY a CYKY. Obr. 2.: Vedení v nesnadno hořlavém stropu 1 nášlapná vrstva, 2 polštář, 3 škvárový násyp, 4 záklop, 5 trám, 6 pletivo, 7 omítka Do nehořlavých stropů na hořlavý podklad (obr.3) je možné použít vedení v ocelových trubkách, v ohebných trubkách s kovovým pláštěm a v trubkách z polyvinylchloridu nebo z kabelů AYKY a CYKY. 11

Obr.3.: Vedení na hořlavém podkladu v nehořlavém stropu 1 nášlapná vrstva, 2 vyrovnávací betonová vrstva, 3 izolace, 4 železobeton, 5 lať, 6 podbíjení, 7 rákos, 8 omítka Do nehořlavých stropů na nehořlavý podklad, pokud vedení není vystaveno nebezpečí mechanického poškození (obr.4), lze použít všechny druhy elektroinstalačních trubek, můstkových vodičů a kabelů. Obr.4.: Vedení na nehořlavém podkladu v nehořlavém stropu 1 nášlapná vrstva, 2 vyrovnávací betonová vrstva, 3 izolace, 4 betonová zálivka, 5 železobeton, 6 omítka 12

Při kladení do drážek vynechaných v podlaze (obr.5) se musí u všech druhů trubek s výjimkou ocelových a u můstkových vodičů učinit opatření, aby do drážek nemohla při běžném úklidu v bytě zatékat voda. Obr. 5.: Vedení v drážce v podlaze 1 podlahová lišta z PVC, 2 nášlapná vrstva, 3 drážka v podlaze, 4 vyrovnávací vrstva, 5 skelná rohož, 6 železobeton Při nebezpečí mechanického poškození v průběhu stavebních prací (obr.6 a obr.7) musí být vedení, s výjimkou ocelových trubek, ihned po uložení opatřeno ochranným obalem např. z cementové malty M100 o minimální tloušťce 1 cm nebo jinou rovnocennou ochranou. Na betonovou armaturu nebo do bednění lze vedení klást jen v případě, že nebude během betonování vystaveno nebezpečí mechanického poškození, popřípadě poškození při propařování. Obr. 6.: Vedení v podlaze při stěně 1 podlahová lišta, 2 nášlapná vrstva, 3 vyrovnávací betonová vrstva, 4 izolace, 5 obal z malty, 6 železobetonové 13

Obr. 7.: Vedení v podlaze 1 nášlapná vrstva, 2 vyrovnávací vrstva, 3 ocelový profil, 4 izolace, 5 obal z malty, 6 železobeton, 7 omítka Ve stropech se zabudovaným sálovým vytápěním (obr. 8) se musí při zatěžování vodičů zvýšená teplota okolí a vedení uložit co nejdále od topných trubek. Ve stropech s odnímatelným podhledem musí být vedení v prostoru mezi stropem uloženo tak, aby jeho poloha nebyla závislá na odnímatelném podhledu. Obr.8.: Vedení ve stropu se sálovým vytápěním 1 nášlapná vrstva, 2 vyrovnávací vrstva betonová, 3 izolace, 4 obal z malty, 5 železobeton, 6 omítka, 7 topná trubka V budovách občanské a průmyslové výstavby se používají pro ukládání vedení do podlah podlahové kanály (obr.9), které se spojují a křižují v podlahových krabicích. K vyústění vedení z podlahy slouží podlahové stojánky, do nichž se montují silové i sdělovací instalační 14

přístroje. Výhodou tohoto způsobu podlahového rozvodu je především variabilita rozvodu umožňující zřizovat a rušit vývody podle měnících se potřeb uživatele. Obr.9.: Vedení v podlahových kanálech 1 podlahový stojánek, 2 nášlapná vrstva, 3 vyrovnávací vrstva, 4 podlahová krabice, 5 podlahový kanál, 6 železobeton 3.4. Ukládaní elektrických zařízení z hlediska požární bezpečnosti Elektrické zařízení v hořlavých látkách a na nich dle ČSN 33 2312 Norma určuje podmínky na návrh a stavbu elektrických silových zařízení ukládaných do hořlavých látek a na ně, jejichž cílem je zabránit vznícení hořlavých látek a šíření požáru ve vedeních. Nehořlavé podložky a lůžka Jako nehořlavé tepelněizolační podložky nebo lůžka pro elektrické zařízení uložené v hořlavých látkách na jejich povrchu můžeme použít každou látku, která je nehořlavá (A) a její součinitel tepelné vodivosti je podle nerovnosti: Λ 5,0 [W.m -1. k -1 ] Λ součinitele tepelné vodivosti jsou uvedené v ČSN 73 0542 Elektrické zařízení podmínky montáže na hořlavé látky a do nich Při montáži nebo instalaci elektrického zařízení narazíme na problém, že v těsné blízkosti zařízení nebo elektrického předmětu, který připevňujeme nebo jinak instalujeme, se vyskytují hořlavé hmoty. Jindy není možné zařízení připevnit jinam než na hořlavý podklad. Pokud je třeba takovou instalaci provést, je třeba dbát zvláštních opatření. Především je třeba si uvědomit, že elektrické předeměty jsou často zdrojem značné energie, která se musí odvést do okolí a odvádí se v podstatě výhradně ve formě tepla. Na tomto 15

místě je třeba připomenout světelné, a to zejména žárovkové zdroje. Vždyť teplota na povrchu žárovky dosahuje až 225 0 C. Nadměrné teploty není ušetřena ani objímka, ani upevňovací části svítidla, které mohou dosáhnout teploty až 180 0 C. Obdobně je to s předřadníky zářivek, které dosahují teplot přes 100 0 C a při poruše až 180 0 C. Nemysleme si, že takové teploty nemohou zapálit. V tomto ohledu je nebezpečné zejména dřevo. Jeho chování (jako konstrukčního materiálu) v podmínkách požáru je sice lepší než oceli (dřevo si při požáru dlouhou dobu zachovává svou pevnost), avšak za podmínek dlouhodobého působení poměrně nízké teploty je dřevo nebezpečné. Postupně klesá jeho zápalná teplota a po nekolika měsících, kdy je trvale vystaveno teplotě těsně nad 100 0 C, se může vznítit. Z těchto důvodů, pokud upevňujeme elektrické předměty na hořlavé podklady, je třeba dbát na to, aby byly předměty k této montáži vhodné. Elektrické zařízení na přímou montáž do hořlavých látek a na ně stupně hořlavosti B, C1, C2 a C3 je možné montovat bez zvláštních opatření, jestliže vyhovují předepsaným podmínkám a zkouškám podle ČSN 34 5618 a jestliže jsou pro takovou montáž označené. Pro přímou montáž na hořlavém podkladu jsou určeny elektrické předměty označené značkou, obr. 10. Pro montáž do hořlavých podkladů elektrické předměty označené značkou, obr.11. Pro svítidla, která je možno montovat přímo na hořlavé podklady byla určena následující značka, obr. 12. Obr.10.: Montáž na hořlavé látky Obr. 11.: Montáž do hořlavých látek Obr.12.: Elektrické svítidla označené pro montáž na hořlavé látky Pro přímou montáž na hořlavé podklady všech stupňů hořlavosti jsou schváleny pouze domácí zásuvky typu 5517-2750 a 5517-2760. Pouze u svítidel je nutno posuzovat i u masivních kovových krytů (litina apod.) maximální možnou teplotu v místě styku tělesa 16

svítidla s hořlavou podložkou. Obecně platí zásada, že teplota elektrického zařízení v místě styku s hořlavou látkou B, C1, C2, C3 nesmí být vyšší než 120 0 C. Byla vytvořena norma ČSN 34 5618 Ověřování elektrických přístrojů pro montáž na a do hořlavých hmot. Elektrozařízení, která nemají v tomto směru žádné označení, se od hořlavých podkladů musí oddělit nehořlavou tepelně izolující podložkou (např. ezalit), nebo vzduchovou mezerou. Bez problémů však vyhovují stavební hmoty, jako je sádra a veškeré malty. Jako takové je možno použít látky stupně hořlavosti A s předepsanou nebo větší tloušťkou a odpovídající mechanickou pevností. Od podložky může být upuštěno v případě, že je mezi hořlavým podkladem a elektrickým předmětem dostatečná vzduchová mezera. Podložka nebo vzduchová mezera musí být dodržena u předmětů stupně hořlavosti B, C1, C2, C3 a to následovně: zařízení tloušťka izolační podložky vzduchová mezera rozvaděče 10 mm 50 mm el. stroje 10 mm 50 mm el. spotřebiče 10 mm 50 mm el. přístroje 5 mm 30 mm el. instalační materiál 5 mm 30 mm el. svítidla 5 mm 30mm Elektroinstalační krabice s přístroji (zásuvky, vypínače, svorkovnice apod.) je nutno pokládat vždy na materiálech C3. Na podkladech B, C1, C2 se pokládají pouze tehdy, nevyhovují-li zkoušce proti šíření plamene podle ČSN 34 5615. Totéž platí i pro zapouštění do hořlavých látek. Možnost nepokládat platí pouze pro elektrické přístroje do napětí 380 V a proud 16 A. Netýká se elektrických zařízení v dopravních prostředcích a elektrických zařízení zabudovaných ve spotřebičích. Nevyhovují-li nebo jsou-li na podkladech C3, musí se v celém rozsahu izolovat od hořlavého podkladu materiálem stupně A (lůžek ze sádry 0,5 cm, omítkou apod.). Zkoušky provádí státní zkušebna Praha Troja, která dává pro konkrétní případy vyjádření. Podle jejich vyjádření vyhovuje zkoušce proti šíření plamene odbočná a přístrojová krabice z PVC, která je konstrukčně řešena pro povrchovou montáž. Jako příklad je možno uvést lištový rozvod. 4. Bezpečnost, ochrana před účinky tepla ( ČSN 33 2000-4-42) V souladu s požadavky ISO a IEC je řešena i problematika ochrany před účinky tepla vyvíjeného elektrickým zařízením. Je řešena ochrana před požárem, před popálením a proti přehřátí. Základem je potřeba chránit osoby, užitková zvířata, upevněná zařízení a pevné hmoty před škodlivými účinky tepla, před sálavým teplem s cílem zabránit vzplanutí, vznícení nebo znehodnocení hmot, nebezpečí popálení a zhoršení bezpečné funkce umístěných zařízení. Mimo následné požadavky této normy je nutno respektovat i montážní pokyny výrobce. 17

4.1. Ochrana před požárem Tu je nutno řešit všude tam, kde povrchová teplota upevněného zařízení může dosáhnout hodnot příznivých pro vznik požáru okolních hmot. V tom případě je nutno elektrické zařízení: a) umístit na hmotách s malou tepelnou vodivostí, které odolávají předpokládaným tepelným hodnotám b) podložit nebo oddálit od hořlavých konstrukcí tak, aby bylo vyloučeno působení tepelných účinků na okolní hmoty Pokud je při provozu elektrického zařízení nebezpečí vzniku obloukových výbojů nebo jisker je nutno: a) uzavřít elektrické zařízení do hmoty, která odolává účinkům oblouků nebo jisker b) odclonit elektrické zařízení nehořlavou přepážkou s mechanickou pevností odpovídající prostoru umístění, která vyloučí škodlivé tepelné účinky c) vzdálenost mezi elektrickým zařízením a hořlavou hmotou upravit tak, aby byly vyloučeny škodlivé účinky jisker nebo oblouku Pokud obsahuje elektrické zařízení více naž 25 l hořlavé kapaliny, je nutno volit vhodné bezpečnostní opatření, které zabrání hoření této kapaliny. Jedná se například o stavební řešení (nehořlavý materiál, zvýšené prahy, záchytné jímky, apod.). 4.2. Ochrana před popálením Té části elektrického zařízení, které jsou v dosahu osob, nesmí dosáhnout teplot, které by mohly způsobit popáleniny. Výjimkou z tohoto požadavku jsou zařízení, která jsou v souladu s platnými ČSN pro tyto teploty odsouhlasena (např. saunová kamna). Mezní teploty přístupných částí elektrického zařízení při běžném provozu jsou uvedeny v tab.1 Přístupová část Druh hmoty Teplota 0 C Prvky ručního ovládání Části určené k dotyku, ne k ovládání Části s možností dotyku kovové nekovové kovové nekovové kovové nekovové Tab. 1.: Mezní teploty přístupných částí elektrického zařízení 55 0 C 65 0 C 70 0 C 80 0 C 80 0 C 90 0 C 18

4.3. Ochrana proti přehřátí Nucené vzduchové vytápění: Rámy a kryty topných článků musí být z nehořlavého materiálu, chod topných článků musí být závislý na ustáleném proudu vzduchu. Překročenou teplotu musí hlídat dva na sobě nezávislé omezovače teploty. Spotřebiče pro ohřev vody nebo výrobu páry: Uvedené spotřebiče musí být chráněny před přehřátím za všech provozních podmínek. Při jištění tepelnou pojistkou nesmí dojít k samočinnému návratu do původního stavu. 4.4. Požární bezpečnost tepelných zařízení I když norma ČSN 06 1008/97 požární bezpečnost tepelných zařízení, zdánlivě s prací v oblasti elektrotechnické nesouvisí, podávám alespoň základní informace o jejich požadavcích. V každém případě mohou být její požadavky důležité při určování působení vnějších vlivů a umístění tepelných zdrojů. Norma obsahuje přehled charakteristik prostředí s nebezpečím požáru a výbuchu a stanovuje požadavky na instalaci a provozování tepelných zařízení. Pro stručnost tohoto textu nechci tuto záležitost rozvádět. Důležité je stanovení vzdáleností zdrojů tepla od hořlavých podkladů, požadavky na materiály ochranných a izolačních podložek. Tak například elektrické spotřebiče, které nemají výrobcem stanovenu takzvanou bezpečnou vzdálenost mají normou určeno: Spotřebiče pro vaření, pečení, rožnění ve směru hlavního sálání v ostatních směrech 500 mm 100 mm Spotřebiče s ohřevem vody 50 mm 10 mm Konvekční kamna včetně přenosných Spotřebiče k vytápění, které nejsou určeny pro umístění přímo k hořlavým podkladům 500 mm 100 mm 500 mm 100 mm 4.5. Vypínání elektrických zařízení z bezpečnostních a požárních důvodů Tam, kde se z bezpečnostních a požárních důvodů (při ohrožení osob, nebezpečí požáru nebo přetrženém a spadlém vedení apod.) požaduje možnost spolehlivě vypnout příslušné elektrické zařízení nebo jeho část, musí být na vhodném a především přístupném místě spínač. Ten má být podle potřeby označen vhodným nápisem a tabulkou podle ČSN ISO 3864, značkou uvedenou na (Obr. 13). Bílý blesk v modrém kruhovém (čtvercovém) poli s nápisem Vypni v nebezpečí. Obr. 13.: Tabulka Vypni v nebezpečí 19

5. Zajištění elektrických zařízení při požáru, zátopách a jiných ohroženích Před započetím záchranných prací při zátopách a při požárech, kdy nejsou k dispozici vhodné (nevodivé) hasební prostředky, musí být vypnut elektrický proud. Při vypnutí elektrického proudu v místě požáru je nutno prověřit, zda nedošlo k vypnutí elektrického proudu pro: a) důležitá zařízení, která by mohla havarovat, b) požární čerpadla k plnění vodních zásobníků, c) nouzové osvětlení evakuačních cest, d) zařízení nutné k evakuaci lidí a materiálu. Před započetím záchranných prací se musí zjistit, kde jsou umístěny silové transformátory a rozvaděče a musí se zabránit rozšíření požáru k nim a zatékání vody do kobek. Při hašení je zakázáno pracovat souvislým proudem vody ve vzdálenosti menší než 30 m od elektrického zařízení. Při záchranných pracích musí být dodržována bezpečná vzdálenost od elektrického zařízení: a) nn - 2 m b) vn - 3 m c) vvn - 5 m K přetrženému elektrickému vedení vn a vvn pod napětím, které leží na zemi, musí být zabráněno přístupu do vzdálenosti 30 m od něj. Tuto vzdálenost je nutno dodržet i pokud se týká kovových předmětů, kterých se přetržený drát dotýká nebo může dotýkat. Toto opatření je možno zrušit až po zaručeném vypnutí vedení. ČÁST 2: Elektrická protipožární zabezpečení (EPS) 1. Úvod Potřeba ochrany před nebezpečím a s tím spojená potřeba signalizovat nebezpečí, když je bezpečnost ohrožena, provází lidstvo od věků. Hrozba přichází vždy od přírodních sil, jako je potopa, oheň nebo nepřítel. Jak se civilizace vyvíjela, vyvíjely se i systémy vyhlašování poplachu. Využívalo se křiku, bubnování, troubení nebo zvonění. Na přelomu 18. a 19. století nastoupil věk nových technologií. S koncentrací spoustu lidí na malých plochách se koncentrovala i nebezpečí vzniku zejména požárů. Velká města tyto problémy řešila postupně zdokonalovanými sítěmi hlásek a požárních stanic. Předávaly se signály posly, zvony, troubením nebo světelnými záblesky. Poprvé byl v systémech pro signalizaci nebezpečí použit v roce 1847 systém telegrafu. Došlo k propojení požární hlásky telegrafem s centrálním stanovištěm, které bylo dále propojeno s jednotlivými požárními stanicemi. Došlo tak ke zkrácení doby potřebné k přenosu poplachového signálu od místa ohrožení k zákrokové skupině požární stanici. Dalším krokem k prvním elektrickým zabezpečovacím signalizacím, bylo technické vylepšení systému centralizace hlášení pomocí tzv. volací skříňky - dnes bychom řekli veřejného hlásiče. Při zatažení za páku hlásiče se roztočilo vroubkované kolo a prostřednictvím elektrického kontaktu vyslalo sérii teček a čárek, ve kterých byl obsažen jeho individuální kód. Na centrálním pultu pak primitivní zapisovač zaznamenal zmíněnou sérii, a vytvořil tak záznam o poplachu. V Bostnu v roce 1854 fungovalo již 42 takových 20

hlásičů. Stejný systém byl vybudován v Hamburku koncem 19. století a vydržel ve službě až do konce roku 1976. První známý elektrický zabezpečovací systém si nechal patentovat v roce 1853 pan Augustus Pope z USA, používal kombinaci kontaktů instalovaných na dveřích a oknech s baterií a zvonkem. Svůj patent v roce 1857 prodal Edwinovi T. Holmesovi, novoanglickému obchodníkovi s galanterií a šicími potřebami. V té době neexistovali dodavatelé elektrických drátů a příslušenství. Holmes se spřátelil s Williamsem, majitelem elektrikářského obchodu v zemi, kterého přesvědčil, aby pro něj vyráběl zvonky, kontakty a také izolované dráty. Rovněž vyráběl elektrické součástky a posléze se stal zakladatelem telefonních systémů. Elektrická zabezpečovací signalizace byla na světě dvacet let před telefonem a čtvrt století před žárovkou. Nikdo tehdy nechtěl věřit, že při otevření okna v přízemí může začít zvonit zvonek v patře. Holmes vyrobil model domu s fungujícím poplašným zařízením a objížděl nejbohatší obyvatele Manhattanu. Uspěl a za vydělané peníze vylepšil svůj systém. V roce 1873 Graham Bell přemýšlel, kde vyzkoušet svoji myšlenku přenosu lidského hlasu. Přišel za Holmesem, na stávajících sítí objektových zabezpečovacích linek si ověřil reálnost svých myšlenek a v roce 1876 ohlásil vynález telefonu. Po dlouhá desetiletí byla elektrická zabezpečovací signalizace ryze kontaktní záležitostí. Začátkem 20. století se objevují elektromechanická čidla založená na principu setrvačnosti, případně kyvadla. Byly to např. Speciální kyvadlová čidla pro ochranu trezorových místností. Zabezpečovací ústředny byly až do 50. let 20. století zásadně reléovou záležitostí. Teprve rozvoj elektroniky za druhé světové války a zvláště rozvoj výroby tranzistorů, následná miniaturizace elektronických zařízení, umožnily vznik nových druhů čidel, jejich elektronizaci a posléze komputerizaci. V padesátých letech 20. století se objevují elektronická čidla. Jsou to zejména trezorové kontakty akustické snímače připevňované na chráněný objekt a vyhodnocující kapacitu chráněného objektu proti zemi. Dále byla vyvinuta první aktivní prostorová čidla na principu vyhodnocování a principu šíření ultrazvuku v uzavřeném prostoru. V té době začínají také být postupně vytlačovány mechanické kontakty magnetickými snímači s kontaktem jazýčkovým. Zahájení průmyslové výroby diod jako komerčně i technicky využitelných generátorů gigahertzových frekvencí znamenalo nástup mikrovlnných čidel. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se tak na zabezpečovacím trhu objevil prostředek umožňující poměrně snadné cílené pokrytí střeženého prostoru prakticky neodstínitelným signálem, a tedy téměř nepřekonatelnou spolehlivost detekce. Dodnes patří mikrovlnná čidla mezi nejúčinnější zabezpečovací technologie, ovšem s podmínkou jejich perfektního zvládnutí a velkých zkušeností z praktického využití. Zhruba ve stejné době se do popředí zájmu dostávají i světelné závory. V druhé polovině sedmdesátých let se na trhu objevuje dodnes nejúspěšnější zabezpečovací prvek pasivní infračervené čidlo (Passive Infrared Detector PIR). Pochází z hlavic samonaváděcích protiletadlových a protitankových raket a brzy z komerčních aplikací vytlačilo aplikačně i energeticky náročná mikrovlnná čidla. 1.1. Poplachové systémy v ČR po roce 1989, ve světě a jejich budoucnost Dnes je u nás k dispozici z hlediska studijního materiálu, učebnic, odborné literatury pouze jediná norma ČSN 33 4590. Na druhé straně rozvoji Poplachových systémů velice přály průvodní jevy demokratizace (růst trestné činnosti a to především majetkové). Dále lze jmenovat faktory jako: - privatizace 21

- restituce - rozvoj investiční výstavby - rozvoj bankovního sektoru - rozvoj pojišťovnictví - uvolnění mezinárodního obchodu - umožnění volného pohybu osob - růst obecné kriminality - nová bezpečnostní rizika konce tisíciletí Elektrotechnické zabezpečovací systémy (EZS) v současné době existuje jako plnoprávní slaboproudý obor se svými pravidly. Jeho koncepční a rozvojovou úlohu převzaly oficielní akreditované zkušebny a certifikační orgány. Je to např. zkušebna TREZORTEST, svoji roli v tomto oboru dnes hraje i Certifikační institut České asociace pojišťoven (CI ČAP). Díky masivnímu rozvoji tohoto oboru po roce 1989 lze říci, že jsme bez nadsázky dohonili a v mnohém i předhonili svět. Např. v oblasti bankovnictví došlo ke dvěma skokovým inovačním změnám. Dnes stojí celý obor u nás, ale také i ve světě před obrovskou koncepční změnou a tou je integrace Poplachových systémů v rámci sítí informačních technologií. Integrace slaboproudých elektronických systémů do digitálních přenosových sítí v rámci objektů se nevyhnula ani Poplachovým systémům a tak aplikacemi, které konzervativně lpí na existenci vlastní přenosové sítě zůstávají vlastně již jen systémy EZS a EPS. Zde je však existence vlastní přenosové sítě dána spíše koncepcí historicky svázanou s oprávněnými požadavky norem a předpisů, než technickými možnostmi těchto systémů. U některých poplachových systémů (např. CCTV) byl tento do určité míry konzervativní přístup způsoben limitami danými specifickými vlastnostmi přenášených signálů hlavně požadavky na šířku pásma a požadavky na přenos v reálném čase. Díky pokroku v oblasti rychlosti zpracování signálu v digitálních systémech, vývoj kompresních algoritmů, zvyšování rychlosti přenosových sítí a v neposlední řadě v oblasti zvyšování kapacity paměťových médií padla i tato poslední bariéra. Mění se filosofie návrhu od výhradně hvězdicové konfigurace systémů k otevřené síťové konfiguraci, kde je možné prakticky kdykoli při změně požadavků uživatele prostřednictvím příslušných rozhraní přidat (či ubrat) systémový prvek a softwareově překonfigurovat přístupová práva. Rovněž přístup k datům a ovládání je možno řešit ne jako dříve prostřednictvím fyzického zařízení, ale virtuálně prostřednictvím softwareového oprávnění přístupu k serveru či k samostatnému diskovému poli, sloužícímu jako archiv událostí. V poslední době se prudce rozvíjejí biometrické systémy využívající některých anatomických fyziologických vlastností člověka k jeho identifikaci. Dá se oprávněně očekávat, že zejména systémy průmyslové televize (CCTV), po padesát let využívané téměř výlučně jako monitorovací a dokumentační prostředek (s výjimkou aplikace tzv. video senzorů čili detektorů pohybu), zaznamenají v blízké budoucnosti kvalitativní skok do zcela nových dimenzí a bezpečnostních aplikací. 1.2. Předpisová základna v oboru poplachových systémů Základní legislativní rámec je tvořen Zákonem 22/97 Sb. O technických požadavcích na výrobky. Tento zákon byl novelizován naposledy v roce 2003 pod č. 277/2003 Sb. Skupina norem na Elektrickou požární signalizaci (EPS), dnes tvoří legislativní rámec zřizování EPS Zákon č. 67/2001 Sb o požární ochraně a z řady vyhlášek především č. 246/2001 Sb. O stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru a stavební zákon. Systémy používané na území ČR musí být certifikovány. Certifikační 22

orgány jsou : PAVUS a.s., TZUS s.p a EZÚ s.p. Certifikovaný musí být vždy celý systém EPS jako celek. Dále je nutno v tomto oboru počítat s působností Zákona 22/97 Sb. ; nařízení vlády č. 17/2003 Sb, Nařízení vlády č. 18/2003 Sb a Nařízení vlády č. 190/2002 Sb. Normativním základem pro obor EPS jsou normy řady EN 54, které jsou postupně přejímány do systému Českých technických norem. 2. Normalizace Evropská normalizační komise CEN má Technickou radu (BT), která organizuje spojení s národními výbory a ve spolupráci s ústředním sekretariátem vydává návrhy na nové projekty norem,, ke kterým zřizuje technické komise (TC). Pokud nelze převzít nějaký mezinárodní dokument (ISO, IEC) přímo jeko evropskou normu, tak se v technické komisy vytváří návrh nové normy ( draft ) pren. 2.1. Technická komise CEN/TC 72 Účelem technické komise CEN/TC 72 FIRE ALARM AND FIRE DETECTION SYSTEMS ( protipožární poplachové a detekční systémy) je normalizovat požadavky a zkušební metody pro prvky elektrické požární signalizace. Výsledkem práce technické komise je tvorba norem řady EN 54. Plán práce technické komise je dán mandátem M 109, který schvaluje BT, řízená centrálním sekretariátem CEN, nyní má název Manažerské centrum CEN (CMC) se sídlem v Bruselu. Z členství v této komisi vyplývá možnost podílet se na přípravě evropských norem, právo hlasování a povinnost zavádět normy EU do národních norem a zajišťování příslušných procesů, jako plánování vlastních norem v koordinaci s CEN. Technické komise CEN/TC 72 má pracovní skupiny, ve kterých se přímo vytvářejí návrhy norem: 1. WG 1 EDITAČNÍ SKUPINA 2. WG 2 TESTY VLIVU OKOLÍ 3. WG 3 POŽÁRNÍ POPLACHOVÁ ZAŘÍZENÍ EN 54-3, ÚSTŘEDNY PRO HLASOVÁ POPLACHOVÁ ZAŘÍZENÍ EN 54-16, OPTICKÁ POPLACHOVÁ ZAŘÍZENÍ EN 54-23, REPRODUKTORY PRO HLASOVÁ POPLACHOVÁ ZAŘÍZENÍ EN 54-24 4. WG 4 HLÁSIČE PLAMENE EN 54-10 5. WG 5 REVIZE EN 54-5, EN 54-7 (hlásiče teplot a kouře), ve WG jsou řešeny i izolátory EN 54-17 6. WG 6 TLAČÍTKOVÉ HLÁSIČE EN 54-11 7. WG 7 ÚSTŘEDNY EN 54-2 8. WG 8 NAPÁJECÍ ZDROJE EN 54-4 9. WG 9 SYSTÉMOVÉ POŽADAVKY EN 54-13 10. WG 10 LINEÁRNÍ HLÁSIČE EN 54-12 11. WG 11 APLIKAČNÍ NÁVODY TS 54-14 12. WG 12 MULTISENZOROVÉ HLÁSIČE EN 54-15 14. WG 14 AUTONOMNÍ HLÁSIČE EN 14604 15. WG 15 PŘENOSOVÁ ZAŘÍZENÍ EN 54-21 16. WG 16 NASÁVACÍ HLÁSIČE 54-20 23

17. WG 17 VSTUPNÍ/VÝSTUPNÍ ZAŘÍZENÍ EN 54-18 18. WG 18 LINEÁRNÍ TEPELNÉ HLÁSIČE EN 54-22 19. WG 19 KOMPONENTY PRO RADIOVÉ SPOJE EN 54-25 20. WG 20 HLÁSIČE CO EN 54-26 21. WG 21 ADAPTÉRY PRO VZDUCHOTECHNIKU EN 54-27 Poznámka: Mandátová skupina WG 13 byla po vypracování mandátu M 109 zrušena. 2.2. Stručný technický obsah jednotlivých částí norem řady EN 54 EN 54-1 Úvod V normě jsou uvedeny definice a vzájemná vazba jednotlivých komponentů systému elektrické požární signalizace EN 54-2 Ústředna V jednotlivých kapitolách jsou uvedeny následující vlastnosti a funkce ústředny: - všeobecné požadavky - požadavky na signalizaci - stav KLID - stav POŽÁRNÍ POPLACH - stav VYPNUTO - stav TEST - normalizované rozhraní VSTUP/VÝSTUP - požadavky na konstrukci - dodatečné požadavky na programově řízené ústředny - označení - zkoušky Ústředna musí být vybavena čtyřmi úrovněmi přístupu, do stavu požární poplach se musí uvést do deseti sekund po aktivaci hlásiče, minimální úroveň zvuku pro signalizaci požárního poplachu je 60 db. EN 54-3 Požární poplachové zařízení - siréna Norma na sirény nevyžaduje přesné požadavky na druh zvuku. Norma se zabývá pouze fyzickým elektrickým připojením k vnějšímu zdroji, jako je systém elektrické požární signalizace.. V normě jsou specifikovány dva typy sirén, typ A pro vnitřní použití a typ B pro vnější použití. Hladina zvuku nesmí přesáhnout 120 db na 1 m před sirénou, minimální hladina zvuku pro typ A je 65 db. EN 54-4 Napájecí zdroj Pro napájení systému elektrické požární signalizace energií musí být použity nejméně dva napájecí zdroje základní napájecí zdroj a náhradní napájecí zdroj. Alespoň jeden náhradní napájecí zdroj musí být dobíjitelný akumulátor. Nabíjení musí probíhat automaticky. V národní příloze NA je uvedeno, že pro Českou republiku musí být napájecí zdroj konstruován pro zabezpečení provozu 24 hodin napájení z náhradního zdroje, z toho 15 minut ve stavu signalizace požárního poplachu. 24