4. VĚTRY A GLOBÁLNÍ CIRKULACE ATMOSFÉRY

4. VĚTRY A GLOBÁLNÍ CIRKULACE ATMOSFÉRY Atmosférický tlak - tlak p síla F rovnoměrně spojitě rozložená, působící kolmo na rovinnou plochu, dělená velikostí této plochy S, tedy p = F.S -1 [Pa = N.m -2 ] - atmosférický (barometrický) tlak tlak atmosféry na všechna tělesa v ovzduší a na zemský povrch bez zřetele na orientaci stěn tělesa, který se rovná hmotnosti vzduchového sloupce nacházejícího se nad nimi [hpa = mbar] - normální barometrický tlak 1013,2 hpa (760 Torrů) Měření tlaku - rtuťový tlakoměr (barometr) přístroj pro měření tlaku vzduchu - tlak působí na rtuť v nádobě, která je vytlačena do trubice, v níž je vakuum (původně mm Hg) - malá mezidenní kolísání tlaku největší změny při putujících tlakových útvarech Obr. 5.2/108 SS Změna tlaku vzduchu s výškou - pokles tlaku vzduchu s výškou, v nižších výškách velmi prudký, ve vyšších výškách pomalejší, tj. menší změna výšky v troposféře znamená významnou změnu tlaku - vliv poklesu tlaku s výškou na člověka kyslík se dostává do plicních tkání pomaleji, zkrácení dechu a únava (kolem 3000 m a výše) Obr. 5.3/108 SS Větry a tlakové gradienty - vítr horizontální složka proudění vzduchu - charakteristiky větru: a) směr větru směr, odkud vítr vane (např. západní vítr vane od západu k východu); měřen větrnou směrovkou (staví se proti větru) Obr. 5.4/109 SS b) rychlost větru (m.s -1, km.h -1 ) měřen anemometrem (počet otáček Robinsonova kříže je proporcionání rychlosti větru) - vítr je vyvolán tlakovými rozdíly mezi dvěma místy a směřuje z oblasti vyššího tlaku vzduchu do oblasti nižšího tlaku vzduchu (tj. ve směru síly horizontálního tlakového gradientu) Obr. 5.5/109 SS - izobary čáry spojující místa se stejnou hodnotou tlaku vzduchu - charakteristické tlakové útvary: a) tlaková výše (anticyklona) uzavřené koncentricky uspořádané izobary s nejvyšším tlakem uprostřed b) tlaková níže (cyklona) uzavřené koncentricky uspořádané izobary s nejnižším tlakem uprostřed c) hřeben vysokého tlaku pásmo vyššího tlaku vybíhající z tlakové výše nebo oddělujíci dvě tlakové níže, nejvyšší tlak v ose hřebenu d) brázda nízkého tlaku pásmo nižšího tlaku vybíhající z tlakové níže nebo oddělujíci dvě tlakové výše, nejnižší tlak v ose brázdy e) barické sedlo část barického pole mezi dvěma protilehlými tlakovými výšemi a nížemi, příp. mezi dvěma hřebeny a brázdami

Obr. 2.31/79 Netopil: Fyzická geografie I - tlakové rozdíly jsou podmíněny nestejným zahříváním povrchu teplotní diference teplý vzduch má menší hustotu (nízký tlak) než studený (vysoký tlak) Brízová cirkulace - pobřežní vánky (brízy) vanou mezi mořem a pobřežím v létě jako důsledek nestejnoměrného zahřívání vody a souše, měnícími směr tlakového gradientu - mořský vánek odpoledne vane chladnější vzduch z moře na pevninu - pevninský vánek vane v noci z pevniny na moře Obr. 5.6/110 SS Coriolisova síla a vítr - pro větší větrné systémy se směr pohybu odchyluje od směru horizontálního tlakového gradientu díky Coriolisově síle - Coriolisova síla, plynoucí z rotace Země, způsobuje na severní polokouli stáčení pohybujících se těles doprava, na jižní polokouli doleva (od směru pohybu) je nulová na rovníku a roste s rostoucí zeměpisnou šířkou - vliv na proudění vzduchu a pohyb mořských proudů Obr. 5.7/110 SS Cyklony a anticyklony - proudění vzduchu je ovlivňováno následujícími sílami: a) sílou horizontálního tlakového gradientu b) Coriolisovou sílou c) sílou tření proti směru pohybu d) odstředivou sílou při pohybu po křivočaré trajektorii - jejich působením se vzduch pohybuje na stranu nižšího tlaku vzduchu a je odchýlen o určitý úhel od směru horizontálního tlakového gradientu Obr. 5.9/112 SS - cyklona (oblast nízkého tlaku vzduchu) vzduch natéká proti směru ručiček hodinových dovnitř a v centru vystupuje nahoru (oblačno, deštivo) - anticyklona (oblast vysokého tlaku vzduchu) vzduch klesá v centru a vytéká po směru ručiček hodinových ven (jasné počasí) - cyklony a anticyklony mají rozměry stovek až tisíců km, mohou být stacionární nebo pohyblivé Proudění na ideální Zemi - ideální Země homogenní povrch, bez sezónních změn Obr. 5.10/113 SS - Hadleyho buňka zahřátý vzduch vystupuje na rovníku, odtéká k pólům a klesá asi na 30º z.š. - tropická zóna konvergence pásmo nízkého tlaku vzduchu, kde se střetávají pasáty obou polokoulí (pásmo rovníkových tišin) - subtropické pásmo vysokého tlaku vzduchu sestupné pohyby, 2-4 velké a stabilní anticyklony, slabé větry, časté bezvětří tzv. koňské šířky (převoz koní z Nového Skotska do Západní Indie) - ze subtropického pásma vysokého tlaku vzduchu vytékají větry směrem k rovníku (pasáty severovýchodní resp. jihovýchodní větry) a směrem k pólům (jihozápadní resp. severozápadní větry)

- pásmo 30-60º z.š. má složitější cirkulaci vpády studeného a suchého vzduchu z vyšších šířek (polární fronta) proměnlivost tlaku a větrů (v průměru převládá západní proudění) - na pólech vysoký tlak v důsledku stále studeného vzduchu převažuje východní proudění (v Arktidě toto proudění často narušováno) Globální větrné a tlakové poměry - mapy tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře pro leden a červenec (H anticyklona, L cyklona) Obr. 5.11/114-115 - SS Subtropické pásmo vysokého tlaku vzduchu - na jižní polokouli nad oceány tři velké oblasti vysokého tlaku vzduchu po celý rok, v červenci další nad Austrálií (ochlazení pevniny) - na severní polokouli dvě velké anticyklony nad oceány Azorská nad Atlantským a Havajská nad Tichým oceánem, zesilují od ledna k červenci a posunují se více k severu Obr. 5.12/116 SS - východní část anticyklon sušší (intenzivnější subsidence), západní vlhčí (slabší subsidence, vzduch putující nad oceány se sytí vlhkostí) Tropická zóna konvergence (TZK) a monzunová cirkulace - TZK se meridionálně posunuje až o 40 šířkových stupňů během roku - v oblasti Asie je zimní sibiřská anticyklona vystřídání letní iránskou níží, což má vliv na vznik monzunů: a) zimní monzun přívod suchého a chladnějšího vzduchu ze severu b) letní monzun teplý a vlhký vzduch z Indického oceánu jde na sever a severozápad do Asie (velké srážky v jihovýchodní Asii) Obr. 5.13/117 SS Proudění a tlak ve vyšších šířkách - výrazné rozdíly v rozložení pevnin a oceánů na obou polokoulích ovlivňují tvorbu tlakových center - na severní polokouli v zimě nad pevninou Sibiřská a Kanadská anticyklona (chladný vzduch k jihu), nad oceány Islanská a Aleutská níže spíše jako oblasti v průměru nižšího tlaku vzduchu - na severní polokouli v létě nižší tlak na kontinentech, výrazná Asijská níže, Azorská a Havajská výše - na jižní polokouli díky výrazné anticykloně nad Antarktidou, obklopené pásmem nižšího tlaku, výrazná západní cirkulace Lokální větry - místní větry účinek výrazného reliéfu na všeobecnou cirkulaci atmosféry: a) fén (föhn) suchý, teplý, padavý vítr vanoucí na závětrné straně horských překážek (princip viz 4.5.2); pól fénů povodí řeky Rioni (Gruzie) 114 dnů s fénem za rok; za 24 hodin rozpustí více sněhu než sluneční záření za 14 dnů; chinook (polykač sněhu) východní svahy Skalnatých hor v Kanadě a USA, rychlé tání sněhu (vzestup teploty o 20 ºC za 7 minut) b) bóra přetékání studeného vzduchu přes horské překážky lemující pobřeží, nejdříve se hromadí, pak přetéká průsmyky a sedly, prudký pokles teploty (podtéká pod relativně

teplý vzduch vlnobití), výskyt: pobřeží Jadranu, oblast Novorosijska, Nová Země, Bajkal, místní názvy: údolí Rhôny - mistral - místní cirkulační systémy rozdíly v energetické bilanci aktivního povrchu (změny fyzikálních vlastností AP, utváření reliéfu), změna orientace mezi dnem a nocí, vzhledem k rozměru a malé rychlosti se projevuje uchylující síla zemské rotace méně vzduch protíná izobary (izohypsy): a) horské a údolní větry (součást podélné cirkulace v údolích) během dne stoupá zahřátý vzduch údolími nahoru (údolní vítr), v noci tudy naopak stéká studený vzduch (horský vítr); kombinují se s příčnou cirkulací v údolích na svazích (ve dne výstup vzduchu po zahřátých svazích nahoru, v noci stékání ochlazeného vzduchu) b) katabatické větry studený vzduch stéká gravitací z vyšších poloh do nižších (např. ledovcový vítr) Obr. 2.42/92 FG I Větry ve výšce Obr. 5.16/119 SS - geostrofický vítr (neprojevuje se vliv tření o zemský povrch) pohyb vzduchu ve směru izohyps Globální cirkulace ve vyšších vrstvách atmosféry Obr. 5.17/120 SS - proudění ve vyšších vrstvách troposféry: a) západní větry od asi 25º z.š. k pólům, kde vytváří cirkumpolární cirkulaci kolem polárních níží b) tropické pásmo vysokého tlaku vzduchu mezi 15-20º s.š. a j.š. c) východní větry mezi oběma tropickými pásy vysokého tlaku Rossbyho vlny Obr. 5.18/120 SS - Rossbyho vlny vlny vznikající v západním výškovém proudění na severní polokouli na styku chladného polárního a teplého tropického vzduchu Jet streamy (trysková proudění) - jet stream úzké zóny ve vyšších vrstvách atmosféry, kde proudění dosahuje velmi vysoké rychlosti (při velkých teplotních gradientech), maximální rychlost klesá od centra k okrajům: a) polární jet stream mezi 35-65º z.š. obou polokoulí mezi chladným polárním a teplým tropickým vzduchem (okraj Rossbyho vln) ve výšce 10-12 km s rychlostmi 350-450 km.h - 1 b) subtropický jet stream při tropopauze nad Hadleyho buňkou (teplotní kontrast na okraji buňky) s rychlostmi 345-395 km.h -1 c) tropický jet stream směřuje z východu na západ, jen v létě, omezen na jihovýchdní Asii, Indii a Afriku Obr. 5.19-5.20/121 SS Mořské proudy - mořský proud stálý převážně horizontální tok oceánské vody - mořské proudy zajišťují přenos tepla mezi nízkými a vysokými šířkami a dělí se na: a) povrchové proudy působením větrů b) hluboké proudy změny v teplotě a hustotě vody

Povrchové proudy - vznikají působením větrů, kdy pohybová energie je vodě předávána třením - působením Coriolisovy síly je jejich směr odchýlen asi o 45º od řídícího větru - proudy nesoucí teplou vodu ve směru k pólům jsou studené proudy a nesoucí chladnou vodu směrem k rovníku jsou teplé proudy Obr. 5.22/123 SS - kolem 20-30º z.š. jsou centra proudových koloběhů vázaná na subtropické anticyklony - v rovníkové oblasti tekou na západ při pevnině se stáčí k pólům (teplé proudy např. Golfský proud, Kuro-šio) v zóně západních větrů se stáčí na východ při pevnině se stáčí k rovníku (studené proudy např. Humboldtův proud), často doprovázeny výstupem nižších chladnějších vod (upwelling) - klimatický vliv mořských proudů oteplování západních pobřeží (např. Severoatlanstký proud v Evropě) a ochlazování východních pobřeží pevnin ENSO - ENSO = El Niño Southern Oscillation (Jižní Oscilace) interval 2-7 roků: a) oceánská složka - El Niño (Ježíšek) každoroční rovníkový protiproud podél peruánského pobřeží k jihu v létě - studená fáze ENSO (La Niña): teplé vody v západním Pacifiku, studené ve východním (Humboldtův proud + upwelling, výrazná pasátová cirkulace) - teplá fáze ENSO (El Niño): teplá anomálie povrchových vod v Tichém oceánu šířící se od jihoamerického pobřeží na západ, která se spojí s teplou anomálií vznikající v oblasti datové hranice (zeslabení upwellingu a pasátové cirkulace) Obr. 2 z článku Brázdil - Bíl b) atmosférická složka - index Jižní oscilace rozdíl přízemního tlaku vzduchu mezi Tahiti ve Francouzské Polynésii a Darwinem v Austrálii charakterizuje intenzitu pasátové cirkulace - Walkerova cirkulace charakterizuje cirkulaci podél rovníku ve vertikálním řezu - studená fáze ENSO: intenzivní pasáty, cirkulační buňka s konvekcí nad Austrálií (srážky) - teplá fáze ENSO: oslabení pasátů, přesun oblasti intenzivní konvekce nad střední část Tichého oceánu (Austrálie subsidence vzduchu, sucho) Obr. 1 z článku Brázdil Bíl - dopady ENSO (např. teplota vzduchu, telekonekce, srážky a povodně, rybolov) Hlubokooceánské proudy a termohalinní cirkulace - hlubokooceánské proudy zajišťují pomalou výměnu vody mezi jednotlivými vrstvami v oceánu jsou generovány pomalým poklesem povrchové vody s vyšší hustotou - s nimi jsou spojeny široké a pomalé povrchové proudy - termohalinní cirkulace závisí na teplotě a slanosti vody v severním Atlantiku - teplá voda má menší hustotu než studená, proto se povrchová voda nemíchá s chladnější vodou pod ní Obr. 5.25/127 SS - vysvětlení procesu: a) bod A: teplá povrchová voda pomalu postupuje na sever, výpar voda se stává slanější a hustší b) bod B: voda se dostala do severního Atlantiku a odevzdala teplo atmosféře, je dostatečně hustá, aby mohla klesat do hloubky

c) bod C: chladná a hustá voda se dostává dolní vrstvou do Jižního ledového oceánu (tzv. atlantský přenosový pás) d) cirkulace se uzavírá prouděním v tichooceánském přenosovém pásu - termohalinní cirkulací se dostává do oceánských hlubin voda bohatá CO 2 součást uhlíkového cyklu (vázání C z atmosféry) - termohalinní cirkulace by mohla být zastavena přívodem většího množství sladké vody do severního Atlantiku (pokles hustoty) možnost náhlých klimatických změn Meridionální transport tepla a vláhy - transport tepla a vláhy z rovníkových a tropických oblastí se uskutečňuje prostřednictvím globální cirkulace a mořských proudů Obr. 5.26/128 SS - Hadleyho buňka jako tepelná pumpa : proudění k rovníku transportuje latentní teplo, které je pak součástí přenosu tepla ve výšce od rovníku do subtropů, kde může divergovat v anticyklonách do vyšších šířek (může se obohacovat latentním teplem při výparu) - termohalinní cirkulace je důležitá z hlediska transportu teplejší vody do severního Atlantiku část tohoto tepla přenášena západním prouděním nad Evropu Literatura: Netopil, R. a kol. (1984): Fyzická geografie I. SPN, Praha. Kap. 2.3.7-2.3.8.3: s. 75-93; kap. 3.10.7, s. 254-259. Strahler, A., Strahler, A. (1999): Introducing Physical Geography. Wiley, New York. Kap. 5: Winds and Global Circulation, s. 107-131. SYSTÉMY POČASÍ - počasí okamžitý stav atmosféry (ve vrstvě od zemského povrchu po tropopauzu), charakterizované souborem meteorologických prvků (např. teplota, tlak a vlhkost vzduchu, oblačnost) a meteorologických jevů (např. rosa, bouřka, mlha) v daném místě velká časová a prostorová proměnlivost počasí - povětrnost ráz počasí během několika dnů Putující cyklony a anticyklony - putující cyklony a anticyklony jsou zdrojem změn počasí - cyklony: výstup vzduchu hustá vrstevnatá oblaka déšť nebo sníh cyklonální srážky - cyklonální bouře velký tlakový gradient, silný výstup vzduchu silný vítr, velký déšť nebo sněžení - putující cyklony lze dělit na: a) frontální cyklony mírných a polárních šířek od slabých po cyklonální bouře b) tropické cyklony tropického nebo subtropického pásma od mírných po destruktivní - anticyklony: sestupné pohyby, jasné počasí (někdy kumuly), v centru slabé a proměnlivé větry - putující anticyklony ve středních šířkách Vzduchové hmoty - vzduchová hmota - velký objem vzduchu (horizontálně tisíce km, vertikálně po tropopauzu) s téměř jednotnými charakteristikami teploty a vlhkosti vzduchu - typické vlastnosti získávají při stagnaci nebo pomalém pohybu vzduchu v oblastech svého vzniku

- při přemisťování do jiné oblasti (vliv tlakového gradientu) mění vzduchová hmota své vlastnosti transformace - dělení vzduchových hmot podle zeměpisné šířky (geografické typy vzduchových hmot): Vzduchová hmota Symbol Oblast vzniku Arktická A Severní ledový oceán a přilehlá pevnina Antarktická AA Antarktida Polární P kontinenty a oceány, 50-60º z.š. Tropická T kontinenty a oceány, 20-35º z.š. Ekvatoriální E oceány blízko rovníku - dělení vzduchových hmot podle typu aktivního povrchu, nad nímž vznikají: mořské (m) nad oceány a kontinentální (c) nad pevninou Obr. 6.1/136 SS - dělení vzduchových hmot podle termodynamického hlediska: a) teplé při přemisťování do dané oblasti se ochlazují, přinášejí oteplení, stabilní zvrstvení nebo inverze b) studené - při přemisťování do dané oblasti se oteplují, přinášejí ochlazení, labilní zvrstvení c) neutrální v dané oblasti si po několik dnů zachovávají své základní vlastnosti Studená, teplá a oklusní fronta - fronta ostře vyjádřená hranice oddělující jednu vzduchovou hmotu od druhé - pohybuje-li se jedna vzduchová hmota do druhé, fronta svírá malý úhel s povrchem Obr. 6.3/138 SS + 2.49/55 + 2.50/56 z Netopil: Fyzická geografie I - studená fronta klín postupujícího studeného vzduchu, vynucený výstup vzduchu cumulonimby Cb, bouřky, přeháňky Obr. 6.4/138 SS + 2.47/98 Netopil: Fyzická geografie I - teplá fronta teplý vzduch se pohybuje na stranu studeného a vystupuje po jeho klínu se vznikem oblaků nimbostratus Ns, altostratus As a cirrostratus Cs, z nichž (Ns, As) mohou vypadávat trvalé srážky Obr. 6.5/139 SS + 2.52/101 Netopil: Fyzická geografie I - okluzní fronta studená fronta postupuje rychleji než teplá, takže při povrchu se po určité době mohou střetnout dvě studené vzduchové hmoty která postupovala za studenou (SV 1 ) a ustupovala před teplou frontou (SV 2 ): a) teplá okluzní fronta SV 1 je teplejší než SV 2 b) studená okluzní fronta SV 1 je studenější než SV 2 Frontální cyklony Obr. 6.6/139 SS - dvě anticyklony na kontaktu na polární frontě, mezi nimi brázda nízkého tlaku vzduchu, kde se začíná utvářet frontální cyklona Obr. 6.7/140 SS + 2.60/112 Netopil: Fyzická geografie - vysvětlení vzniku frontální cyklony: a) formuje se frontální vlna, studený vzduch proniká do teplého a teplý vyklouzává nad studený, pokles tlaku vzduchu b) stadium mladé cyklony zesilují fronty, výkluz teplého vzduchu, formuje se teplý sektor, vírová cirkulace c) stadium okludování okluzní fronta, teplý vzduch je vytlačován od povrchu

d) odumírání cyklony teplý vzduch vytlačen od povrchu, obnovuje se frontální rozhraní Počasí na frontálních cyklonách Obr. 6.8/141 SS - stadium mladé cyklony - stadium okludující cyklony Dráhy cyklon a rodiny cyklon Obr. 6.9/142 SS - na severní polokouli jsou dráhy cyklon koncentrovány do blízkosti Islanské a Aleutské níže Obr. 6.10/143 SS - jednotlivé cyklony se vyvíjejí za sebou a vytváří řetězec v severním Atlantiku nebo Pacifiku - rodiny cyklon: každá cyklona se pohybuje na severovýchod, prohlubuje se a pak okluduje proto cyklony přicházející na západ Evropy jsou již často okludované Tornáda Obr. 6.11/143 - SS - tornádo malý cyklonální vír spojený s bouřkovým oblakem s velkými rychlostmi větru před studenou frontou - projevuje se jako temný chobot (nasávání prachu, vody, předmětů) ze spodní základny kumulonimbu se šířkou 100-450 m u země s rychlostmi až kolem 400 km.h -1 ; chobot tornáda se během pohybu svíjí a kroutí; dosáhne-li na zem, velké škody - nejčastější a nejintenzivnějsí jsou tornáda ve středu a jihovýchodě USA, ale mohou se vyskytnout např. i v ČR (http://www.chmi.cz/torn/) - oběti na životech a škody jsou vázány na úzké pásmo postupu tornáda Obr. 6.12-6.13/144 SS Tropické a rovníkové systémy počasí - na jedné straně malé rozdíly mezi vzduchovými hmotami, malá Coriolisova síla (chybí ostře vyjádřené fronty a frontální cyklony), na druhé straně velmi výrazná konvekce Východní vlny a slabé ekvatoriální níže - východní vlny pomale se pohybující (300-500 km za den) brázdy nízkého tlaku v pásmu východního proudění mezi 5-30º z.š.; konvergence na jejich východní (zadní) straně vede k výstupu vlhkého vzduchu, přeháňkám a bouřkám Obr. 6.14/145 SS - slabé ekvatoriální níže formují se v blízkosti centra ekvatoriálních brázd; konvergence vlhkého vzduchu ve středu vede ke konvektivním bouřím (viz obr. v kap. 6.1.5) Tropické cyklony a jejich dopady - tropická cyklona - nejsilnější a nejdestruktivnější typ cyklonálních bouří, označovaný v Atlantském oceánu jako hurikán a v západním Pacifiku a v Indickém oceánu jako tajfun - vznikají v pásmu 8-15º z.š. z východních vln nebo slabých níží při povrchových teplotách oceánů nad 27 ºC a pohybují se k západu, přičemž jsou Coriolisovou sílou uchylovány k vyšším šířkám ( mimotropické cyklony) - rozměry 150-500 km, rychlosti větru 120-200 km.h -1, tlak v centru klesá až na 950 hpa, energii získávají z latentního tepla při intenzivní kondenzaci (silné srážky)

- oko tropické cyklony sestupné pohyby v centrální části víru, bez oblaků, bezvětří Obr. 6.15 a 6.16/146 SS - tropické cyklony jsou pojmenovávány střídavě mužskými a ženskými jmény - velmi destruktivní účinky např. hurikán Andrew v srpnu 1992 si v USA vyžádal 43 obětí a škody za 25 miliard USD - v pobřežních oblastech je jejich účinek kombinován s bouřlivým vlnobitím a vysokým přílivem (náhlý vzestup vodní hladiny tzv. bouřlivý příliv) - extrémní srážky během tropické cyklony jsou často příčinou povodní Oblačnost, srážky a globální oteplování - vzestup teploty povrchové vrstvy oceánů asi o 1 ºC růst výparu růst obsahu vodní páry v atmosféře (skleníkový plyn) zesílení oteplování - vodní pára tvorba oblaků odraz krátkovlnného záření (ochlazování) a pohlcování dlouhovlnného záření (oteplování) bilance 20 W.m -2 podle modelových výpočtů oblaka mají přispívat při dalším oteplování k ochlazování, ale jejich efekt nebude tak silný - růst obsahu vodní páry a oblaků by měl přispět k růstu srážek růst srážek v subpolárních a polárních šířkách (sníh) růst albeda ochlazování - růst obsahu vodní páry při pokračujícím globálním oteplování tak může přispívat jak k jeho zesilování, tak i k zeslabování Literatura: Netopil, R. a kol. (1984): Fyzická geografie I. SPN, Praha. Kap. 2.4: s. 93-115. Strahler, A., Strahler, A. (1999): Introducing Physical Geography. Wiley, New York. Kap. 6: Weather Systems, s. 135-151.