procesu. 2 Modernější Příruční slovník naučný uvádí, že zeměpis je věda o rozložení a vzájemných - 5-1. Geografie a kartografie Tato kapitola seznámí čtenáře s pojmy užívanými v geografii a kartografii a jejich postavení v rámci věd. Budou stručně zmíněny geodetické disciplíny a práce příslušející k tvorbě map. Také budou představeny dvě základní tiskové techniky (litografie a ofset), neboť tisk s rozvojem kartografie úzce souvisí, jak bude dále uvedeno v kapitole zabývající se dějinami geografie a kartografie od pravěku po dvacáté století ve světě i u nás. 1.1 Geografie V této části probereme pojem geografie, čím se tato věda zabývá a jaké jsou její oborové specializace. Bylo vybráno několik encyklopedických výkladů tohoto pojmu, které mají různou dobu vzniku a je tak patrný určitý vývoj. V každém odstavci je vždy jeden výklad a všechny jsou chronologicky seřazeny od nejstaršího. Je nutno předeslat, že geografie je sice vědou o Zemi, ale zkoumá právě tu část, která je nejvíce formována vzájemnou provázaností prvků přírodních a společenských. 1 V Ottově slovníku naučném stojí, že zeměpis dělíme na zeměpis fyzikální a historický. Fyzikální zeměpis je věda přírodní a předmětem jejího zkoumání je Země jakožto těleso přírodní, na jehož povrchu se vyskytuje řada přírodních jevů působících na sebe navzájem. Dále se zabývá zkoumání příčin prostorového seskupení jevů a těles na povrchu zemském. Historický zeměpis svým záběrem odpovídá zeměpisu fyzikálnímu, ale počítá i s úlohou člověka v krajinotvorném vztazích přírodních a společenských jevů zkoumaných podle oblastí povrchu zemského. Je vědou na rozhraní věd přírodních a společenských: zeměpis fyzický zkoumá přírodní podmínky lidské společnosti, tzv. zeměpisné prostředí, zeměpis hospodářský používá výsledků analytických věd o sociálním prostředí: statistika, demografie, etnografie, ekonomie aj. Přitom zeměpis historický zkoumá ráz zeměpisné krajiny fyzické i hospodářské v minulosti. 3 1 MEČIAR, Jozef. Úvod do studia geografie. Brno: Masarykova univerzita, 2005, s. 96. ISBN 80-210-3878-0. 2 Ottův slovník naučný : Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Sv. XXVII. Praha: Paseka, Argo, 1999, s. 547. ISBN 80-7203-007-8. 3 Příruční slovník naučný. Díl IV. Praha: Academia, 1966, s. 846.
- 6 - Zajímavé je porovnat výše uvedené evropské výklady s anglosaským kulturním okruhem. Encyklopedie Britannica konstatuje, že geografie studuje povrch Země a že název vědy se skládá z řeckých slov Geo (Země) a grafein (psát). Povrch Země je přitom tvořen na styku atmosféry, litosféry, hydrosféry a biosféry a poskytuje prostředí, ve kterém je člověk schopen žít. Důležitou úlohu přitom sehrává soustava vztahů fyzikálních a biologických. 4 Jeden z nejnovějších výkladů nabízí třeba Jozef Mečiar. Jeho definice je přitom syntézou obsáhlejších pojednání, které jí předcházela. Geografie je věda zabývající se komplexně zákonitostmi jednotného, původně přírodního, ale dnes již přírodně-společenského geografického procesu, formujícího konkrétní prostor geografické sféry Země. 5 Diagram na obrázku číslo 1 vysvětluje postavení zeměpisu v rámci společenských a přírodních věd. Obr. č. 1. Vztah zeměpisu k přírodním a společenským vědám. 1.1.1 Mapa V této části se seznámíme s pojmem mapa. Stejně jako v předchozí kapitole i zde je prezentováno několik výkladů tohoto pojmu. Soubor činností potřebných pro vznik mapy bude stručně představen až v další kapitole. Aby byl celý výklad čtenáři srozumitelnější, bylo v mnoha případech použito číslovaných i nečíslovaných odrážek. Ve středověké latině sloužilo slovo mapa k označení předmětu podobného ubrousku nebo kapesníku (tj. předmětu přehnutému, složenému). 6 Jak praví Ottův slovník naučný, jsou mapy zobrazením částí povrchu zemského ve měřítku velmi zmenšeném, přičemž pozorovatele si představujeme ve veliké vzdálenosti nad krajinou, takže zorné paprsky jeho kolmo stojí 4 The New Encyclopaedia Britannica : Knowledge in Depth. Vol. 19. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 877-886. ISBN 0-85229-529-4. 5 MEČIAR, Jozef. Úvod do studia geografie. Brno: Masarykova univerzita, 2005, s. 96. ISBN 80-210-3878-0. 6 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 83. ISBN 978-80-7277-318-6.
- 7 - na krajině a jsou ve spolek rovnoběžny. 7 Pro mapy v měřítku 1:10 000 až 1:100 000 má označení mapy topografické (speciální), na kterých lze nakresliti pouze části jednotlivých zemí, ale tak podrobně, že poskytují nejspolehlivější obraz povrchu zemského i plastiky půdy a vyznačují veškerá obydlí lidská, kterak vzdělána půda, pak všechny prostředky spojovací. Na takových mapách nelze již každý rozměr vytknouti dle měřítka, věc nahradí se znamením čili značkou. Mapy ty slouží zvláště k účelům vojenským, správě země, výzkumům geologickým a cestování zejména turistickému. 8 Ottův slovník naučný přitom dělí mapy na: 9 katastrální v měřítku 1:500-1:3000, speciální topografické 1:75 000, generální 1:200 000-1:300 000. Mladší Masarykův slovník naučný vysvětluje pojem mapa jako zmenšené znázornění zemského povrchu nebo jeho částí, přenesené na rovnou plochu. 10 Mapy přitom používají různých průmětů z kulové plochy do roviny, podle jejichž výběru vznikne příslušná síť rovnoběžek a poledníků. Na základě takto sestavené sítě se zaznamenává poloha mapovaného terénu a situací v něm. Protože je mapa zmenšeným obrazem zemského povrchu, není možno na ní znázornit všechny jevy, ale jen ty významnější z nich. Proto je nutná generalizace (zevšeobecňování) a to tím větší, čím menší je měřítko mapy. O měřítku mapy přitom rozhoduje její účel. 11 Příruční slovník naučný uvozuje svoji definici pojmu mapa konstatováním, že pochází z latiny. Mapa je zmenšený a zjednodušený půdorysný obraz zemského povrchu nebo jeho části, jenž různými grafickými prostředky, popř. popisem, zprostředkuje představu zobrazeného území a objektů, popř. jevů na něm rozložených. 12 Podle měřítka dělí mapy na: mapy velkých měřítek, plány (do 1:10 000), např. mapy katastrální (1:2880, 1:2000), mapy středních měřítek (1:10 000-1:200 000), např. mapy topografické zobrazující část zemského povrchu, mapy malých měřítek (1:200 000 a více). 7 Ottův slovník naučný : Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Sv. XVI. Praha: Paseka, Argo, 1999, s. 807. ISBN 80-7203-007-8. 8 Tamtéž, s. 807-815. 9 Tamtéž, s. 805. 10 Masarykův slovník naučný : lidová encyklopedie všeobecných vědomostí. Díl IV. Praha: Československý kompas, 1929, s. 728. 11 Tamtéž, s. 728-729. 12 Příruční slovník naučný. Díl III. Praha: Academia, 1966, s. 48.
- 8 - Terénní nerovnosti se v mapě znázorňují šrafami, vrstevnicemi, hypsometricky (tj. barevně odlišené výškové stupně), reliéfně (tj. barvou a stínováním), anaglyficky (tj. soutiskem ve dvou barvách; po použití 3D brýlí lze pozorovat plastický obraz) anebo plasticky (např. z umělé hmoty). 13 Meyers Neues Lexikon považuje za mapu v přesném měřítku zmenšený, zjednodušený, mapovými značkami a textem doplněný obraz Země nebo její části. 14 Mapované prvky (např. vodstvo, cesty, lidská sídla atd.) jsou zaneseny do mapy pomocí značek bodových, liniových a plošných, které jsou zjednodušeny s ohledem na dané měřítko. K pojmenování mapovaných prvků se používá text, k vyznačení výškových poměrů buď vrstevnic, šrafování a stínování nebo barevné stupnice. K vyznačení pokryvu povrchu se užívá barevných ploch nebo značek. Mapy lze přitom rozdělit podle: 15 mapované skutečnosti na: o mapy nebeské o mapy zemského povrchu, a ty dále na: mapy souše námořní mapy; měřítka: o na plány situační nebo katastrální (do 1:5000), o topografické speciální mapy (do 1:100 000), o topografické přehledné mapy (do 1:1 000 000), o geografické přehledné mapy (nad 1:1 000 000); tématu nebo účelu (hydrogeografické, meteorologické, dopravní aj.). Encyklopedie Britannica pod heslem mapa říká, že se jedná o grafickou reprezentaci, kreslenou v měřítku a zaznamenanou obvykle na plochém povrchu. Tato grafická reprezentace znázorňuje (obvykle geografický, geologický nebo geopolitický) charakter části Země nebo jakéhokoliv jiného nebeského tělesa. Zajímavé je členění hlavních typů map dle Encyklopedie Britannica: 16 topografické mapy znázorňující rysy povrchu Země, námořní mapy znázorňující oblasti mořské a pobřežní [pro účely plavební], 13 Příruční slovník naučný. Díl III. Praha: Academia, 1966, s. 48. 14 Meyers Neues Lexikon in Acht Bänden. Sv. IV. Lipsko: VEB Bibliographisches Institut, 1962, s. 702. 15 Tamtéž. 16 The New Encyclopaedia Britannica : Ready Reference. Vol. 7. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 806. ISBN 0-85229-529-4.
- 9 - hydrografické mapy které specifikují hloubku moře, směr a intensitu mořských proudů. letecké mapy znázorňující detailněji charakteristické rysy na povrchu Země [pro účely vojenského a civilního letectví]. Na první pohled je patrný rozdíl v dělení map oproti našim nebo německým encyklopediím. Zatímco náš kulturní okruh navykl rozdělovat mapy především podle měřítka, v anglosaských zemích se dělí mapy podle tématu. Je to mimo jiné i tím, že se v angličtině rozlišují mapy (maps), plány (charts) a katastry (plats), 17 a proto se výše uvedené dělení tolik odlišuje od nám důvěrně známého pojetí. Pojem topografická mapa pak má v Encyklopedii Britannica samostatné heslo. Je to grafická reprezentace přírodních a umělých (lidských) rysů části zemského povrchu zakreslená v měřítku. Mapy znázorňují tvar země, zaznamenávají výškové poměry, hydrografické rysy, cesty a další zásahy člověka do krajiny. Mapy poskytují úplný přehled prvků v krajině a nesou důležité informace pro veškeré aktivity týkající se využití a rozvoje krajiny. 18 Vystihnout pojem mapa se pokusil Milan Drápela. Stručným výčtem vlastností mapy konstatuje, že se jedná o rovinné, zmenšené, zjednodušené, kartografickým zobrazením umožněné vyjádření přírodních a socio-ekonomických objektů a jevů rozložených na zemském povrchu. 19 Dle Maršíkových je mapa médium sloužící k přenosu informací místopisného, zeměpisného a společenského charakteru o prostoru na ní zobrazeném. 20 Toto obecné konstatování lze dále rozvinout. Mapa je zmenšený obraz zemského povrchu vzniklý kartografickým zobrazením na náhradní ploše rozvinuté do roviny. 21 Mapy lze rozdělit: 22 1. podle způsobu vzniku na: 17 The New Encyclopaedia Britannica : Knowledge in Depth. Vol. 23. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 517. ISBN 0-85229-529-4. 18 The New Encyclopaedia Britannica : Ready Reference. Vol. 7. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 806. ISBN 0-85229-529-4. 19 DRÁPELA, Milan Václav a kol. Tabulae de collectionibus archivi Raygradensis ; Mapy z fondů rajhradského archivu : Dvacet reprodukcí map 1573-1938. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1995, s. 6. ISBN: 80-85048- 63-9. 20 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Kartografie. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2006, s. 44. ISBN 80-7040-841-3. 21 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 83. ISBN 978-80-7277-318-6. 22 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Kartografie. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2006, s. 45. ISBN 80-7040-841-3.
- 10 - o původní (podklady pro jejich vytvoření byly získány měřením v terénu), o odvozené (z jiných map); 2. podle způsobu zpracování na: o technické (plány, velkého měřítka), o topografické (reliéf terénu), o tematické (vodohospodářské, geologické aj.). Na samotné mapě se nachází prvky: 23 matematické (měřítko, sítě, pevné body), fyzicko-geografické (vodstvo, horstvo aj.), socio-ekonomické (sídla, doprava aj.), doplňkové (názvy). Soubor map jednotného typu, vzhledu a obsahu pro větší územní celek se nazývá mapové dílo. 24 V této kapitole jsme se pokusili přiblížit pojem mapa a možné přístupy v třídění jednotlivých typů map. Výklad můžeme shrnou do tvrzení, že mapa je obraz zachycující situace (jevy bodové, lineární a plošné) a terén (kóty, vrstevnice-isohypsy, šrafování, barevná stupnice), přičemž pro jejich komunikaci s uživatelem se ustálilo užívání určitých značek (mezi které patří i různé druhy písma), jejichž výklad podává mapový klíč (též legenda). Mapy, zvláště ty z raného novověku, jsou přímo výtvarným dílem a současně i pramenem ke studiu historického vývoje (sídla, komunikace, hospodářské aktivity, vodoteče, správní členění aj.). 1.1.2 Mapování Tato kapitola si klade za cíl seznámit čtenáře s problematikou terénních prací při tvorbě mapy a budou vysvětleny pojmy triangulace, nivelace a gravimetrie. V Ottově slovníku naučném je heslo mapování rozepsáno značně rozvláčně: Mapováním slují veškeré práce za tím účelem, aby se zhotovila mapa, poskytující zevrubnou znalost celého území státního, proto mapa taková sloužiti může správě státní k zjištění držení pozemností, k vyměřování daní, přičemž mají udání mapy úřední platnost, jakož i k účelům 23 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Kartografie. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2006, s. 46-47. ISBN 80-7040-841-3. 24 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 83. ISBN 978-80-7277-318-6.
- 11 - vědeckým a zvláště k potřebám vojenským. 25 V kontrastu s tím mladší Masarykův slovník naučný lakonicky konstatuje, že mapování je vyměřování map a plánů podle přírody. 26 Poněkud úsměvně pak může působit jeho poznámka, že se koná zásadně v letním období. 27 S jedinou krátkou větou si vystačil Příruční slovník naučný: Mapování je souhrn prací sloužících k vytvoření plánu nebo mapy určitého území. 28 V podstatě totéž říkají Maršíkovi: Mapování je souhrn měřičských prací vykonávaných za účelem pořízení mapy. Soubor map jednotného typu, vzhledu a obsahu pro větší územní celek se nazývá mapové dílo. 29 Určováním tvaru a rozměrů zemského tělesa a měřením části zemského povrchu se zabývá disciplína zvaná geodesie, 30 která užívá metod triangulace, nivelace a gravimetrie. Ty slouží k přesnému výpočtu souřadnic libovolného bodu na Zemi. 31 Triangulace určuje polohu bodů zaměřováním pomocí trojúhelníkové sítě. 32 Spočívá v tom, že od známých parametrů daného místa se pomocí geodetických měření a matematických výpočtů odvodí údaje dalšího bodu. Nejprve se pomocí astronomických měření stanoví referenční bod, od kterého se budou odvíjet výpočty trigonometrických bodů. Poté se pomocí 24 metrů dlouhého drátu vytyčí zhruba tříkilometrová délková základna, ze které vychází pomocná trigonometrická síť. Ta slouží pro výpočet délky základny trojúhelníku I. řádu trigonometrické sítě. Trojúhelníky I. řádu, které mají strany dlouhé desítky kilometrů, jsou pak zahušťovány trojúhelníky nižších řádů. U nás je nejnižším V. řád s délkou strany přibližně 2,7 km. Vrcholy těchto trojúhelníků, tzv. trigonometrické body, jsou v terénu stabilizovány kamennými značkami. 33 25 Ottův slovník naučný : Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Sv. XVI. Praha: Paseka, Argo, 1999, s. 805. ISBN 80-7203-007-8. 26 Masarykův slovník naučný : lidová encyklopedie všeobecných vědomostí. Díl IV. Praha: Československý kompas, 1929, s. 729. 27 Tamtéž, s. 729. 28 Příruční slovník naučný. Díl III. Praha: Academia, 1966, s. 49. 29 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 83. ISBN 978-80-7277-318-6. 30 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 11. ISBN 978-80-7277-318-6. Příruční slovník naučný. Díl II. Praha: Academia, 1966, s. 18. 31 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Kartografie. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2006, s. 46-47. ISBN 80-7040-841-3. 32 Příruční slovník naučný. Díl IV. Praha: Academia, 1966, s. 542. 33 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 24-29. ISBN 978-80-7277-318-6.
- 12 - Obr. č. 2. Triangulační síť České republiky I. řádu. K jednoznačnému určení polohy bodu v prostoru nestačí jen dvě souřadnice, ale ještě třetí v tomto případě tzv. nadmořská výška. K jejímu stanovení se v geodesii užívá metody nivelace, při níž se určuje výškový rozdíl dvou bodů z rozdílu výškových odlehlostí obou bodů od vodorovné roviny. 34 Pro laika poněkud nesrozumitelnou větu nejlépe osvětlí ilustrační obrázek číslo 3, na kterém je zachycen jeden z možných způsobů nivelačního měření. Obr. č. 3. Metoda nivelace. První výškopisné měření na našem území proběhlo v letech 1872-1896. Měřit se začalo u Jaderského moře v přístavu Terst a odtud se postupovalo do vnitrozemí podél železničních a silničních tratích. Tak jako v případě triangulace, i pro účely nivelace bylo zbudováno několik stabilních, tzv. základních výškových bodů (např. v jižních Čechách u Lišova) a celá řada dalších pomocných výškových značek. Krátce po druhé světové válce sice byla dobudována nivelační síť prvního až třetího řádu, ale vzhledem ke změněné geopolitické situaci přestala 34 Příruční slovník naučný. Díl III. Praha: Academia, 1966, s. 352.
- 13 - vyhovovat, a proto bylo započato s novým vyměřováním, tentokráte v systému Balt po vyrovnání, nazvaném podle značky u ruského města Kronštadt při Baltském moři. 35 Obr. č. 4. Nivelační síť České republiky I. řádu. V neposlední řadě je třeba zmínit gravimetrii. Gravimetrie je vědní a technický obor věnující se zemské přitažlivosti a jejímu měření. Výsledky gravimetrických měření slouží ke korekci výpočtů nadmořské výšky. Tato disciplína vznikla teprve na konci 19. století a u nás se provádí systematická gravimetrická měření až od 40. let 20. století. 36 1.1.3 Topografie Součástí kartografické práce je také topografie. Jak praví Ottův slovník naučný, topografie neboli místopis znamená popis jednotlivých zeměpisných míst v nej-širším slova smysle, tedy nejen osad, nýbrž i větších území, se zvláštním ohledem na podrobnosti dotyčné místo vyznačující, a to jak fysikálně-geografické, tak i umělé, vzniklé působením člověka s doložením co nejpřesnějších číselných [tj. statistických] dat o nich. 37 Moderní výklad pojmu topografie podávají Maršíkovi. Topografie (místopis) zahrnuje konfiguraci zemského povrchu včetně reliéfu i předmětů jak přirozených tak umělých. 38 Na topografii je založen popis krajiny, 35 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 30-35. ISBN 978-80-7277-318-6. 36 Tamtéž, s. 30-37. 37 Ottův slovník naučný : Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Sv. XVII. Praha: Paseka, Argo, 1999, s. 430. ISBN 80-7203-007-8. 38 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 149. ISBN 978-80-7277-318-6.
- 14 - čímž se stává nezbytnou součástí geografie a kartografie. Zvláštní místo zaujímá topografie historická, která sleduje vývoj místních názvů toponym v běhu dějin. 1.2 Kartografie Tato kapitola má uvést do problematiky teoretických východisek při vytváření map. Jelikož tisk je nedílnou součástí vzniku mapy, jsou v závěru kapitoly představeny také tiskové techniky litografie a ofsetu, které mají ve sbírce Karla Uhla největší zastoupení. Pojem kartografie pochází z řečtiny. Používá se k označení vědy a techniky, která se zabývá zpracováním výsledků geodetických měření a vytvářením grafických záznamů map. Jednak je kartografie vědou zabývající se všemi otázkami týkajících se konstrukce, obsahu a užití i vývoje map a dále kartografie v užším slova smyslu zpracovává výsledky mapování nebo odvozování map. 39 Encyklopedie Britannica k tomu dokonce praví, že kartografie je uměním a vědou, kterak zhotovit mapy a plány. 40 Pro vznik mapy je nezbytný buď vlastní průzkum terénu a jeho nové měření, anebo odvození a kompilace informací z již existujících map. Označení matematická kartografie se používá pro disciplínu, která usiluje o projekci (zobrazení) zakřiveného zemského povrchu do roviny. Skutečný povrch Země je příliš nepravidelný na to, aby mohl být zobrazen do projekční plochy, a proto je nahrazen tělesem, které lze matematicky určit. Povrch Země je tak idealizován nejprve v těleso zvané geoid a to následně v těleso zvané rotační elipsoid. Rotační elipsoid je již těleso, které lze matematicky definovat, a proto lze do něj zobrazit povrch Země. Rotačních (též referenčních) elipsoidů bylo vypočteno hned několik a liší se navzájem svou velikostí. Při tvorbě mapy se volí takový rotační elipsoid, který co nejvíce přimyká ke skutečnému zemskému povrchu mapované oblasti. 41 Přehled parametrů vybraných referenčních elipsoidů je v tabulce číslo 1 na straně 34. 39 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 11. ISBN 978-80-7277-318-6. 40 The New Encyclopaedia Britannica : Ready Reference. Vol. 7. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 806. ISBN 0-85229-529-4. 41 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Kartografie. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2006, s. 7. ISBN 80-7040-841-3. MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 13. ISBN 978-80-7277-318-6. The New Encyclopaedia Britannica : Ready Reference. Vol. 7. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 806. ISBN 0-85229-529-4.
- 15 - Obr. č. 5. Zjednodušení zemského povrchu pro kartografické účely. Z referenčního tělesa se promítne bod do referenční plochy. Zobrazení (projekci) zemského povrchu do roviny lze dělit například podle: 42 vedení průmětu bodu z tělesa do roviny: o gnómoickou (ze středu Země), o stereografickou (z protějšího pólu), o ortografickou (z nekonečna); tvaru referenční plochy: o azimutální, o válcové, o kuželové; polohy konstrukční osy referenční plochy: o normální (pólová), o příčná (rovníková), o obecná (šikmá); zkreslení: o ekvidistantní (stejnodélná, délkojevná), tj. nezkreslují se délky; o ekvivalentní (stejnoplochá, plochojevná), tj. nezkreslují se plochy, ale značně zkreslují úhly; o konformní (stejnoúhlá, úhlojevná), tj. nezkreslují se úhly, zato se zkreslují délky a plochy; 42 KONEČNÝ, Milan a kol. Kartografie a geoinformatika: Multimediální učebnice: Dělení a klasifikace zobrazení. Masarykova univerzita [online]. [cit. 2016-06-04]. Dostupný z WWW: <http://oldgeogr.muni.cz/ucebnice/kartografie/obsah.php?show=44&&jazyk=cz>.
- 16 - o kompenzační (vyrovnávací), které rovnocenně zkreslují vše. Zobrazení Válcové Kuželové Azimutální Příčná Poloha Šikmá Normální Obr. č. 6. Projekční plochy a jejich polohy. Jak je uvedeno výše, každá z těchto projekcí je vždy doprovázena určitým zkreslením skutečnosti a dojde buď k deformaci délek, ploch anebo úhlů. 43 Zkreslení způsobené užitím specifické projekce dobře ilustruje obrázek číslo 22 na straně 30, na kterém je mapa světa v Mercatorově zobrazení. Obr č. 7. Způsoby projekce bodu z tělesa na plochu. G gnómonická, S stereografická, O ortografická. Ovšem nejen zkreslení způsobené projekcí zakřivené plochy do roviny komplikuje kartografickou práci. Obraz krajiny nelze na mapě zachytit úplně, neboť grafické vyjádření mapy 43 Příruční slovník naučný. Díl IV. Praha: Academia, 1966, s. 868.
- 17 - má také své limity. Čitelnost a rozlišitelnost údajů zanesených do mapy závisí na jejím měřítku, protože zmenšováním měřítka narůstá grafické zaplnění mapy. Pro zajištění čitelnosti je proto nutné některé grafické prvky z mapy vypustit, aniž by přitom obraz na mapě ztratil ze své věrnosti zobrazení skutečné krajiny. Tento proces při tvorbě mapy se nazývá generalizace. 44 Můžeme tedy dosavadní výklad shrnout konstatováním, že se kartografie potýká s následujícími problémy: jak nepravidelně zakřivený povrch Země přenést na plochý povrch mapy při minimálních deformací tvaru a rozměrů mapovaných objektů (volbou vhodného referenčního elipsoidu a projekční plochy); jak na dvojrozměrném médiu znázornit trojrozměrnost (plasticitu) krajiny při pohledu shora (užitím vrstevnic, šrafováním, stínováním atd.); jak na mapu zanést informace v požadované kvalitě a kvantitě, aniž by při tom utrpěla čitelnost a srozumitelnost mapy (dáno měřítkem). S problematikou úkolů kartografie při tvorbě mapy souvisí také techniky záznamu mapového obrazu na médium, čili kresby respektive tisku mapy. Pomineme teď nejstarší způsoby, ať už se jednalo o prostou ruční kresbu, dřevotisk ( z výšky ) nebo měditisk ( z hloubky ) a zaměříme se rovnou na techniku kamenotisku - litografie. Mapy a plány zhotovené touto technikou jsou totiž ve sbírce map a plánů Karla Uhla zastoupeny nejvíce. Litografie je technika tisku, k jejímuž pojmenování bylo užito řeckých slov a do češtiny se překládá jako kamenotisk. Technologii litografie vypracoval koncem 18. století Němec Alois Senefelder, který v Mnichově zřídil první tiskárnu využívající této technologie. Pro zajímavost dodejme, že v Čechách otevřel první litografickou tiskárnu Antonín Machek roku 1820 v Praze. 45 Litografie využívá k tisku vyhlazené desky ze solenhofenského vápence, na kterou se nanáší kresba mastnou litografickou křídou. Po navlhčení kamene se válečkem nanáší na celý povrch kamene tisková barva. Ta však ulpí pouze tam, kam byla nanesena mastná křída. Obarvený kámen se pak otiskne na papír. 46 Litografie dosahovala ve své době nejvyšší kvality tisku ze všech dostupných tiskových technik, což však bylo vykoupeno velmi náročnou přípravou tiskového kamene. Podrobný popis techniky litografie se nachází v Ottově slovníku naučném. V perexu hesla stojí mimo jiné uvedeno: Umění písmo i kresbu přenášeti 44 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Kartografie. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2006, s. 49. ISBN 80-7040-841-3. 45 Ottův slovník naučný : Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Sv. XVI. Praha: Paseka, Argo, 1999, s. 156-161. ISBN 80-7203-007-8. 46 Příruční slovník naučný. Díl II. Praha: Academia, 1966, s. 855.
- 18 - na kámen a je rozmnožovati. Spočívá na vlastnosti kamene litografického mastnotu do sebe přijímati. Kamenem litografickým se rozumí tmavě šedý, jemnozrný vápenec, nejlepší pochází z bavorského Solenhofu. 47 Následuje podrobný výčet úkonů, které bylo nutno provést pro přípravu kamene k tisku. Ty lze rozdělit do tří fází: 1. Přípravné práce. Kámen se nejdříve musel třikrát přebrousit, nejprve pískem za mokra, pak umělou pemzou za mokra a nakonec přírodní pemzou za sucha. Snahou bylo vyhladit kámen a srovnat ho tak, aby měl všude stejnou tloušťku. Případně bylo potřeba obrousit mastnou vrstvu po předchozím tisknutí. Pokud byly kameny již příliš tenké, slepily se sádrou dva na sebe. Po broušení se kámen leštil šťavelovou solí (sůl kyseliny šťavelové) za mokra pomocí plstěného hadříku. Sůl se nechala uschnout a ztvrdnout. 2. Ploché práce. Tiskový vzor se namaloval nebo nakreslil pomocí mastné látky (tuš, křída, asfalt). Následovalo leptání povrchu kamene, přičemž nenamaštěná plocha se změnila na uhličitan vápenatý (CaCO 3 ), který bránil dalšímu vnikání mastnoty do kamene. 3. Práce do hloubky. Kresba se pomocí šťavelové soli a rydla vyrývala skrze CaCO 3 až na samotný kámen, takže rýhy přijímaly mastnotu, zatímco jejich okolí ne. Rytina se pak napustila lněným olejem, který se po pěti minutách setřel vlhkým hadrem. Pak se teprve rytina naplnila tiskařskou barvou. Barevného tisku lze v litografii dosáhnout užitím většího počtu kamenů, kdy každá barva má svůj vlastní kámen. Ovšem využívá se současně i míchání barev při soutisku (například žlutá s modrou dají ve výsledku zelenou). 48 Vzhledem k náročným přípravám a obtížné manipulaci s těžkými tiskovými kameny se hledaly způsoby, jak techniku tisku zjednodušit, aniž by utrpěla kvalita výtisku. Na počátku 20. století bylo řešení nalezeno v podobě techniky tisku z plochy rotačním strojem, neboli ofsetovým tiskem. Rozměrný a těžký kámen byl nahrazen pružnou kovovou deskou na válci. Princip ofsetového tisku přibližuje obrázek číslo 9. Válec A je vlhčen vodou (aby se tisková barva nerozmazávala) a je na něj nanášena tisková barva. Gumový válec B (o stejném obvodu jako válec A) přenáší barvu na papír, který je tažen mezi válcem B a pomocným (přítlačným) válcem C. Pro barevný tisk má každá barva svůj vlastní válec. 49 47 Ottův slovník naučný : Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Sv. XVI. Praha: Paseka, Argo, 1999, s. 156-161. ISBN 80-7203-007-8. 48 Tamtéž. 49 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 72-74. ISBN 978-80-7277-318-6. MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Kartografie. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2006, s. 57-59. ISBN 80-7040-841-3.
- 19 - Obr. č. 8. Princip tisku z plochy (ofset). Dosavadní výklad měl za úkol přiblížit a vysvětlit čtenáři pojmy, které se v oblasti geografie a kartografie používají. Byly představeny různé pohledy na to, co je to mapa a jakým způsobem lze realitu na ní zachytit. Těchto poznatků čtenář využije v následující kapitole, ve které budou letmo nastíněny dějiny geografie a kartografie.
- 20-1.3 Dějiny geografie a kartografie Tato kapitola čtenáři stručně představí dějiny geografie a kartografie od pravěku do 20. století, a to v hlavních událostech ve světě i u nás. Záměrně byla vynechána současnost, která není vzhledem k časové příslušnosti sbírky map a plánů Karla Uhla relevantní. Aby byl výklad názornější a čtenáři srozumitelnější, je doprovázen četnými ilustracemi. Již od pravěku se lidé snažili orientovat v krajině, která je obklopovala. Za nejstarší pokus o krajinný záznam je považována rytina na mamutí kosti, která byla nalezena poblíž ukrajinské vesnice Meziříčí. Nález, datovaný do gravettienu (střední fáze mladého paleolitu), byl interpretován jako plán tábořiště s vyznačenými obydlími, stromy a řekou. 50 Obr. č. 9. Rytina na kosti z Ukrajiny. Také u moravského Pavlova byla v šedesátých letech nalezena rytina na zlomku mamutího klu považovaná za stylizovaný pohled na Pavlovské vrchy s meandrující řekou, i když je to málo pravděpodobné. 51 50 DRÁPELA, Milan Václav a kol. Tabulae de collectionibus archivi Raygradensis ; Mapy z fondů rajhradského archivu : Dvacet reprodukcí map 1573-1938. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1995, s. 5. ISBN: 80-85048- 63-9. PODBORSKÝ, Vladimír. Dějiny pravěku a rané doby dějinné. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 53. ISBN 80-210-2159-4. 51 DRÁPELA, Milan Václav a kol. Tabulae de collectionibus archivi Raygradensis ; Mapy z fondů rajhradského archivu : Dvacet reprodukcí map 1573-1938. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1995, s. 5. ISBN: 80-85048- 63-9. PODBORSKÝ, Vladimír. Dějiny pravěku a rané doby dějinné. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 53. ISBN 80-210-2159-4.
- 21 - Obr. č. 10. Údajný pohled na Pavlovské vrchy. Někdy z druhé poloviny druhého tisíciletí před naším letopočtem pak pochází tzv. Bedolinská mapa ze severní Itálie. Na této čtyřmetrové skalní kresbě jsou již zcela nezpochybnitelně znázorněny cesty, vodní toky, zavlažovací kanály a studny, obydlí a vegetace. 52 Obr. č. 11. Bedolinská mapa. Změna ve společenském uspořádání, která byla způsobena přechodem hospodářského života z lovu a sběru na zemědělství, přinesla potřebu vyměřovat pozemky a vybírat z nich daně. Asi nejstarší plány tohoto typu pochází z Babylonu. Před zhruba 4200-4500 lety vznikly plány budov a výměry pozemků na hliněných destičkách. Zhruba stejně staré jsou malby nalezené v egyptských hrobkách. Egypt lze považovat za průkopníka zeměměřičství, neboť monumentální 52 KONEČNÝ, Milan a kol. Kartografie a geoinformatika: Multimediální učebnice: Počátky kartografie. Masarykova univerzita [online]. [cit. 2016-06-04]. Dostupný z WWW: <http://oldgeogr.muni.cz/ucebnice/kartografie/obsah.php?show=51&&jazyk=cz>.
- 22 - stavby pyramid a vyměřování hranic pozemků po pravidelných už vyžadovaly značné matematické a geometrické dovednosti. 53 Byli to však až Řekové, kteří začali filosofovat nad tvarem a rozměry Země. Předchozí antické civilizace neměly potřebu se těmito otázkami zabývat, jelikož dávaly přednost praktickým potřebám správy země spočívající ve výběru daní, organizaci vojska, stavbě zavlažovacích systémů a cest a podobně. 54 Řečtí filosofové dlouho spekulovali o tvaru a rozměrech Země. Je příznačné, že o rozvoj poznání v tomto směru se nejvíce zasloužili osobnosti, které si většinou spojujeme s matematikou a logikou. Tak již v šestém století před naším letopočtem filosofové a matematici Pythagoras a Parmenides určili tvar Země jako kulatý. O dvě století později toto tvrzení logicky zdůvodnil Aristoteles. Jeho argumenty byly následující: 55 1. Kulatost Země vyplývá z její polohy ve středu vesmíru, kam přirozeně tíhnou všechna tělesa, ze kterých Země vznikla. 2. Kulatý tvar je nejdokonalejším tvarem. 3. Při zatmění Měsíce vrhá Země kulatý stín. 4. Zdánlivá poloha Polárky se v Řecku a v Egyptě liší. Aristoteles nebyl jediný, kdo si všiml toho, že zdánlivá poloha hvězd na severním pobřeží Středozemního moře se liší od jejich zdánlivé polohy na jižním pobřeží. Právě tato skutečnost se stala odrazovým můstkem v dalším bádání nad rozměry Země. Jak je nám známo, ve třetím století před naším letopočtem vypočítal obvod Země alexandrijský učenec Eratosthenes. Eratosthenes měřil poloměr Země na základě rozdílů v úhlu stínu vrženého Sluncem na dvě různá místa a dospěl k výsledku, že obvod Země činí 252 000 egyptských stadií (39 690 km). 56 O dvě století později měřil poloměr Země tentokrát pomocí hvězd Poseidonios. Ten 53 KONEČNÝ, Milan a kol. Kartografie a geoinformatika: Multimediální učebnice: Počátky kartografie. Masarykova univerzita [online]. [cit. 2016-06-04]. Dostupný z WWW: <http://oldgeogr.muni.cz/ucebnice/kartografie/obsah.php?show=52&&jazyk=cz>. KUCHAŘ, Karel. Vývoj a dnešní stav zobrazení světa. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969, s. 3. The New Encyclopaedia Britannica : Ready Reference. Vol. 7. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 806. ISBN 0-85229-529-4. 54 The New Encyclopaedia Britannica : Knowledge in Depth. Vol. 23. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 515-537. ISBN 0-85229-529-4. 55 ARISTOTELES. O nebi. O vzniku a zániku. Okál, Miloslav. Bratislava: Pravda, 1985, s. 99, 123-125. 56 Egyptské stadium = 157,5 m. 1 délky zemského poledníku = 700 stadií.
- 23 - vypočítal obvod Země na 180 000 philatairských stadií (37 800 km). 57 Jak se později ukáže, nepatrný rozdíl v názvu délkové jednotky ještě sehraje svou roli. 58 Obr. č. 12. Eratosthenova metoda určení velikosti Země. Kromě otázky filozofické také náležely mezi podněty rozvíjející zeměpisné poznání starých Řeků tzv. malá a velká kolonizace. Jednalo se proces osídlování pobřeží Středozemního moře v Anatolii a na Apeninském poloostrově Řeky, který byl poháněn nedostatkem orné půdy na přelidněném Peloponéském poloostrově a s tím související rozvoj cestování, obchodu, mořeplavby, hledání bezpečných cest a mapování nebezpečných oblastí. 59 Za otce zeměpisu je označován Hekataios z Milétu, který je autorem první knihy shrnující geografické poznatky antických civilizací. Tuto knihu významně obohatil Herodotos, který krom jiného první rozpoznal Kaspické moře jako jezero, do té doby mylně opovažované za okrajové moře velkého severního oceánu. 60 Nutno podotknout, že pojmy geografie a kartografie se u Řeků ještě kryjí. 61 57 Philatairské stadium = 210 m. 1 délky zemského poledníku = 500 stadií. 58 KUCHAŘ, Karel. Vývoj a dnešní stav zobrazení světa. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969, s. 5. MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 41-43. ISBN 978-80-7277-318-6. The New Encyclopaedia Britannica : Knowledge in Depth. Vol. 19. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 877-886. ISBN 0-85229- 529-4. 59 The New Encyclopaedia Britannica : Knowledge in Depth. Vol. 23. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 515-537. ISBN 0-85229-529-4. 60 Tamtéž. 61 KUCHAŘ, Karel. Vývoj a dnešní stav zobrazení světa. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969, s. 6.
- 24 - Antické mapy procházely postupným vývojem, který je patrný i na doprovodných ilustracích. Tak například Anaximandros Milétský vytvořil v šestém století před naším letopočtem mapu světa, v jejímž středu se nacházela věštírna v Delfách. 62 Obr. č. 13. Anaximandrova mapa světa. Astronom Hipparchos z Niceie přišel s nápadem vyznačit na mapě zeměpisnou síť a zakreslovat objekty do takové mapy podle jejich astronomických souřadnic. Podobnou souřadnicovou síť použil ve své mapě výše uvedený Eratosthenes Alexandrijský, který ve třetím století před naším letopočtem zpracoval mapu tehdy známého světa. 63 Obr. č. 14. Eratosthenova mapa. Eratosthenovu mapu pak Krates z Malu přenesl na kouli a lze ji tak považovat za vůbec první globus. Zajímavé na jeho globu je fakt, že Eratosthenovu mapu umístil pouze na jednu 62 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 63. ISBN 978-80-7277-318-6. 63 Tamtéž, s. 64.
- 25 - čtvrtinu koule. Na dalších čtvrtinách totiž předpokládal existenci ještě dalších tří kontinentů, které dle jeho představ zajišťovaly rovnováhu hmoty Země. 64 Obr. č. 15. Krateův globus. Ve zpětném pohledu měl zásadní vliv na další vývoj kartografie řecký matematik a kartograf Claudius Ptolemaius, jehož dílo jako jedno z mála dochovaných se stalo základem mnoha prací středověkých kartografů. Ptolemaius žil ve druhém století před naším letopočtem, v epoše Římské říše. Sepsal osm knih Geografiké hyfegesis a ještě devátou knihu Megale syntaxis. V tomto díle publikoval na 8000 místních názvů, svou mapu světa (sestrojenou dle tzv. první Ptolemaiovy projekce) a mapy částí světa (sestrojené dle tzv. druhé Ptolemaiovy projekce). Jeho kompilace geografického poznání starověkých civilizací a především mapa přežily dobu temna v Konstantinopoli. Po pádu Byzantské říše uprchli řečtí učenci na Apeninský poloostrov, kde Ptolemaiovy poznatky zaujali nejen tehdejší vědeckou společnost. Právě tato skutečnost vysvětluje, proč si mladý janovan Kryštof Kolumbus vybral právě Ptolemaiovu mapu světa pro svou cestu do Indie. Ptolemaius se však dopustil jedné chyby. Ve stati věnované snahám starých Řeků o výpočet obvodu Země jsme se dozvěděli, že existovalo více variant délkových měr (zde konkrétně stadií). To by ostatně nebylo nijak neobvyklé, až do 19. století se užívalo mnoho měr a vah s podobným názvem a současně rozdílnou hodnotou. 65 Ptolemaius zaměnil philatairské stadium za egyptské, a tak mu velikost Země vyšla menší než ve skutečnosti. Proto se zdála cesta do Indie západním směrem kratší, než ve skutečnosti mohla být; i za předpokladu, že by Americké kontinenty neexistovaly. 66 64 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 64. ISBN 978-80-7277-318-6. 65 Vzpomeňme ku příkladu českou míli, vídeňskou míli, námořní míli aj. 66 KUCHAŘ, Karel. Vývoj a dnešní stav zobrazení světa. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969, s. 6. MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě
- 26 - Obr. č. 16. Ptolemaiova mapa světa. Pochodeň znalostí antického světa převzali ve středověku kromě Byzantinců též Arabové. Ti v devátém století astronomickým měřením zpřesnili poloměr Země. 67 Z arabských cestopisů a itinerářů se vyvinuly tzv. islámské atlasy. Ty obsahovaly mapy jednotlivých zemí a území a také schematickou mapu světa, která byla svým horním okrajem orientovaná k jihu a v jejímž středu se nacházela Mekka. 68 Obr. č. 17. Arabská schematická mapa světa. v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 64. ISBN 978-80-7277-318-6. The New Encyclopaedia Britannica : Knowledge in Depth. Vol. 23. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 515-537. ISBN 0-85229- 529-4. The New Encyclopaedia Britannica : Ready Reference. Vol. 7. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 806. ISBN 0-85229-529-4. 67 Viz tabulku č. 1 na s. 34. 68 MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 41-43. ISBN 978-80-7277-318-6. KUCHAŘ, Karel. Vývoj a dnešní stav zobrazení světa. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969, s. 10.
- 27 - Než se Evropané seznámili s dílem Ptolemaiovým, zaznamenala evropská geografie a kartografie ve středověku velký úpadek. Křesťanští kartografové se totiž omezili na pouhé ilustrování teologických textů a na mapách oikumenických zobrazovali pouze známý (tedy křesťanský) svět. Velkého rozšíření ve středověku doznaly tzv. OT mapy nebo též T-mapy. Oproti vyspělým starověkým kartografickým dílům byly velmi schematické, neboť vycházely římského z pojetí kartografie. Římané vyžadovali především mapy s vyznačenými vzdálenostmi, a proto jejich potřebám vyhovovaly mapy schematické, ne nepodobné mapě Anaximandrově. Ale zatímco ve středu římských map se nacházel Řím, do středu OT mapy byl vsazen Jeruzalém. 69 Nejstarší vyobrazení takové OT mapy v českém rukopise se údajně nachází v Husitské kronice Vavřince z Březové. 70 Obr. č. 18. Středověká OT mapa. kontinentů. 71 Takzvané mapy hemisférické připouštěly existenci dalších neznámých a nepřístupných 69 DRÁPELA, Milan Václav a kol. Tabulae de collectionibus archivi Raygradensis ; Mapy z fondů rajhradského archivu : Dvacet reprodukcí map 1573-1938. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1995, s. 5. ISBN: 80-85048- 63-9. MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 67. ISBN 978-80-7277-318-6. The New Encyclopaedia Britannica : Knowledge in Depth. Vol. 23. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 515-537. ISBN 0-85229- 529-4. 70 KUCHAŘ, Karel. Vývoj a dnešní stav zobrazení světa. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969, s. 9. Nepodařilo se ověřit. 71 Tamtéž, s. 8-9.
- 28 - Obr. č. 19. Hemisférická mapa světa. Rozvíjející se mořeplavba si však žádala přesnějších map, pokud možno doplněné o různé navigační pomůcky. Tak vznikly tzv. portulánové (též portolánové nebo kompasové) mapy, které měly poměrně přesně zakreslenou čáru pobřeží a na něm byly vyznačeny orientační body a především měly tyto mapy aspoň jednu ústřední směrovou růžici se 16 paprsky a kolem ní 16 dalších pomocných růžic o 32 paprscích. S pomocí těchto čar bylo možné po přiložení kompasu snadno určit plavební kurs. 72 Obr. č. 20. Portulánová mapa. Černé moře, 16. století. 72 KUCHAŘ, Karel. Vývoj a dnešní stav zobrazení světa. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969, s. 11-20. MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 69. ISBN 978-80-7277-318-6.
- 29 - Šestnácté století je érou překotného vývoje evropské geografie a kartografie. Objev knihtisku a technik dřevořezu a mědirytu map akceleroval nebývalým způsobem šíření nových poznatků. Byl vydán latinský překlad Ptolemaiovy Geografiké hyfegesis. Úspěch Kolumbovy výpravy vedl k organizaci dalších námořních průzkumných výprav. To podnítilo rozvoj nových navigačních pomůcek a nových metod geodetických měření, které výrazně přispěly k přesnějšímu zmapování Země. Roku 1507 vydává Waldseemüller svou známou mapu světa sestrojenou v tzv. druhé Ptolemaiově projekci. Waldseemüller poprvé oddělil Nový svět od Asie a pro jeho jižní kontinent poprvé použil název Amerika. 73 Obr. č. 21. Waldseemüllerova mapa světa. Mnohem lépe než Waldseemüllerova mapa však potřebám mořeplavby vyhovovala Mercatorova mapa ve válcovém zobrazení z roku 1587. Německý matematik a kartograf Gerardus Mercator, vlastním jménem Gerhard Kremer, našel jako první odvahu odpoutat se od Ptolemaiova díla. Mercator si uvědomil, že sbírání podkladů pro tvorbu map i samotná tvorba map neměla dostatečný vědecký základ. Vypracoval proto tehdy zcela revoluční projekci kulové plochy do roviny. Zvláštností Mercatorovy mapy bylo, že loxodromu (tj. čáru, která svírá se všemi poledníky stejný úhel) bylo možné zakreslit jako přímku. Snadno se tak do mapy zanášely plavební kurzy. Na obrázku číslo 22 je mapa světa (dle současných poznatků) v Mercatorově projekci. Pro ilustraci je na ní kromě loxodromy znázorněna ještě ortodroma nejkratší spojnice 73 Názvu Amerika pro oba kontinenty poprvé použil až Mercator. KUCHAŘ, Karel. Vývoj a dnešní stav zobrazení světa. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969, s. 15. MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 69. ISBN 978-80-7277-318-6. The New Encyclopaedia Britannica : Ready Reference. Vol. 7. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 806. ISBN 0-85229-529-4.
- 30 - dvou bodů na povrchu koule. Zatímco na kouli má loxodroma tvar části spirály, ortodroma má tvar části kružnice. 74 Obr. č. 22. Mapa světa v Mercatorově projekci. Loxodroma plně, ortodroma čárkovaně. Kromě Kolumbovy výpravy byl nezanedbatelným impulsem k rozvoji kartografie také populární cestopis Marca Pola, který vyvolal zájem aristokracie a měšťanské společnosti o exotické kraje a inicioval poptávku po nových, kvalitních mapách. Ještě roku 1492 vzniká globus Martina Behaima, založený na Ptolemaiově mapě a na objevech portugalských námořních výprav. Obzvláště po dokončení Magalhãesovy plavby vešly globy v oblibu. Roku 1570 vydává Abraham Ortelius knihu Theatrum orbis terrarum, která obsahovala na 70 map a která je považována za první moderní atlas. Orteliův atlas světa a Behaimův globus se staly 74 KUCHAŘ, Karel. Vývoj a dnešní stav zobrazení světa. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969, s. 17. MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 70. ISBN 978-80-7277-318-6. The New Encyclopaedia Britannica : Knowledge in Depth. Vol. 23. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 515-537. ISBN 0-85229- 529-4.
- 31 - úhelnými kameny moderní evropské kartografie. Stále se však na mapě vyskytovalo mnoho bílých míst, která lákala tvůrce map tehdy stále ještě spíše umělců než vědců k zaplňování a dokreslování různými exotickými bytostmi a živočichy. 75 Zpočátku vynikali v kresbě map Italové, ale v průběhu šestnáctého století se tyto dovednosti rozšiřují do německých zemí a odtud do Nizozemí a Francie. Právě francouzský matematik Jean Fernel roku 1525 nově určil délku jednoho stupně poledníkového oblouku, a to pomocí měřičského kočáru a kvadrantu. Pomocí kvadrantu stanovil zeměpisnou šířku dvou bodů na poledníku a měřičským kočárem změřil vzdálenost mezi těmito body. 76 Z naměřených údajů pak vypočítal velikost Země. 77 Obr. č. 23. Schéma kvadrantu. Zajisté nepřekvapí, že se kartografická střediska šestnáctého století nacházela v zemích, které se v té době nacházely v čele mezinárodního obchodu a námořní dopravě. Byly to Nizozemí, Porýní, Itálie a Španělsko s Portugalskem. Anglie a Francie se teprve chystaly k ráznému vstupu na mezinárodní kartografickou scénu ve století sedmnáctém. Je přitom zajímavé, že zatímco ve Francii prováděla vyměřování země královská Akademie věd (tj. úřad 75 KUCHAŘ, Karel. Vývoj a dnešní stav zobrazení světa. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969, s. 11-20. The New Encyclopaedia Britannica : Knowledge in Depth. Vol. 23. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 515-537. ISBN 0-85229-529-4. The New Encyclopaedia Britannica : Knowledge in Depth. Vol. 19. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 877-886. ISBN 0-85229-529-4. 76 KUCHAŘ, Karel. Vývoj a dnešní stav zobrazení světa. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969, s. 11-20. MARŠÍKOVÁ, Magdalena, MARŠÍK, Zbyněk. Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha: Libri, 2007, s. 43. ISBN 978-80-7277-318-6. 77 Viz tabulku č. 1 na s. 34.
- 32 - civilní), v Británii řídila tytéž práce Admiralita (tj. úřad vojenský). 78 Zajímavý byl též odlišný národní přístup ke kartografii a geografii v jednotlivých zemích. Tak například nizozemská kartografická škola vynikala řemeslnou precizností map a smyslem pro obchod vydavatelé se snažili vytěžit z koupených tiskových desek maximum možného. Oproti tomu byla francouzská kartografická škola charakteristická svým důrazem na vědeckost a racionálnost práce například neznámé končiny již nebyly zaplňovány fantaskními bytostmi, ale byly ponechávány bílé. Také technika tisku z dřevorytu poměrně záhy přešla na odolnější a přesnější kovoryt. V průběhu osmnáctého století dekorací na mapě postupně ubývalo, kartografie dostala vědecký ráz a jednotlivé evropské státy započaly se systematickým vyměřováním svého území. 79 Za zakladatele moderní geografie je považován Alexander von Humboldt (1769-1859). Prováděl pečlivá terénní měření, vedl si podrobné poznámky a měl schopnost dávat fakta do souvislostí. Výsledky svých měření a pozorování pak generalizoval do obecných teorií. Například jako první si všimnul vztahu mezi zeměpisnou šířkou, nadmořskou výškou a vegetačním pokryvem (tzv. výškové členění). Je autorem monografie o Mexiku, do které shrnul dostupná data o obyvatelstvu, ekonomice (výroba, přírodní zdroje, obchod) a jejich vzájemných vztazích. Na jeho podnět vznikla v Rusku síť meteorologických stanic, která pomohla nasbírat data pro studium kontinentálního klimatu. 80 V té době také přišli fyzikové Newton a Huygens s myšlenkou, že Země není přesná koule, ale že je na svých pólech zploštělá. Potřebný důkaz přinesli vědci francouzské Akademie věd, kteří koncem osmnáctého století prováděli měření v peruánských Andách. 81 Poté vystřídala Francii v čele geografického výzkumu Velká Británie. Vliv ostrovní mocnosti vzrostl díky zámořským plavbám, budování koloniální říše a obchodním aktivitám, a proto se centrem světové kartografie stal na nějaký čas Londýn. 78 The New Encyclopaedia Britannica : Knowledge in Depth. Vol. 23. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 515-537. ISBN 0-85229-529-4. 79 KUCHAŘ, Karel. Vývoj a dnešní stav zobrazení světa. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969, s. 11-23. The New Encyclopaedia Britannica : Knowledge in Depth. Vol. 23. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 515-537. ISBN 0-85229-529-4. 80 The New Encyclopaedia Britannica : Knowledge in Depth. Vol. 19. London: Encyclopaedia Britannica, 1991, s. 877-886. ISBN 0-85229-529-4. 81 Viz tabulku č. 1 na s. 34.