I Použi tá literatúra: Bojarová, M.: Poradenský klub forma psychologického servisu ObPPP Bratislava V. Referát na konferenci pri príležitosti výročia založenia KPPP v Košiciach. Košice 1989 Bojarová, M.: Projekt experimentálneho overovania systému komplexnej poradenskej starostlivosti o deti s poruchami správania v obvode Bratislava V. ObPPP Bratislava V, 1987 Kapucian, B.: Využitie psychoterapie v prevýchovnom procese vo VOM. Diplomová práca, PdF UK Bratislava 1989 Kose, J. a kol.: Poradenská psychológia, SPN, Bratislava 1987 Kožnar, J.: Výcvik ve skupinové psychoterapii. Odbor NVČ správy SNV CSR, katedra penologie VŠ SNB, Praha 1982 Labáth, V., Matula, S., Košč, L.: Model poradenskej starostlivosti o deti a mládež s poruchami správania disociálneho charakteru. Psychológia a patopsychológla dieťaťa č. 2, 1989, str. 127 138 Matula, Š.: Systém komplexnej poradenskej starostlivosti o deti a mládež s poruchami správania. Výskumný ústav detskej psychológie a patopsycholôgie, Bratislava 1990 Langmeier, J., Balcar, K., Špitz, J.: Dětská psychoterapie. Avicenum, Praha 1989 Werwr, R.: Dieťa s poruchami správania, SPN, Bratislava 1973 Diagnostický ústav, jeho funkce a struktura Vladimír Spousta I když bude naše společnost věnovat otázkám výchovy mladé generace velkou pozornost, budeme se stále setkávat s lidmi, kteří nebudou ochotni morální zásady, tradice, konvence, veřejné míněni a právní normy respektovat a v důsledku těchto svých názorů a postojů se ocitnou mimo zákon. Tito sociálně defektní jedinci budou proto umísťováni ve speciálních výchovných zařízeních, v nichž se tým specialistů bude snažit terapeutickými metodami a výchovnými prostředky dosáhnout jejich reedukace a resocializace a pomoci jim tak znovu nalézt životní jistotu. Socilání defektivitou rozumíme narušení vztahu jedince ke společnosti, přičemž příčinou tohoto narušení může být jak orgánový nebo funkční defekt, tak deštruované interpersonální vztahy.... ať už dospějí nezletilí tou či onou cestou k delikvenci, v jejich bludném kruhu se vždy setkáme se společným kriminogenním jmenovatelem: je to nejistota, úzkost, agresivita, pocit viny. Ale zde máme i společného jmenovatele je to znovunalezená jistota." (Kvaraceus 1966, s. 45) Diagnostický ústav je důležitým článkem v systému institucí zajišťujících depistáž, diagnostikování, reedukaci a po- Kvaraceus, W. C.: Dellkvencla mladistvých. Smena, Bratislava 1966 SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKA C 4, ROC. 1990-91. 160 """
stupnou resocializaci obtížně vychovatelných, mravně narušených a delikventních děti a mladistvých. Tito jedinci jsou přijímáni do diagnostického ústavu na vyšetření (tj. pozorování a stanovení diagnózy) z určitého, pevně stanoveného regionu. Popudem k jejich umístění do diagnostického ústavu může být: 1. soudem nařízená ústavní nebo ochranná výchova; 2. rozhodnutí příslušného okresního národního výboru formou předběžného opatření; 3. žádost rodičů, případně jejich zákonných zástupců, při náhlém zvratu v chování dítěte, zvláště hrozí-li nebezpečí morálního skluzu (tzv. dobrovolný pobyt). Na depistáži a preventivních opatřeních týkajících se problémových rodin, dětí a mládeže různou měrou a s rozdílnou intenzitou i efektem participuje celá řada odborníků nejrůznějších profesí. V převážné většině se jedná o vysokoškolsky připravené specialisty, které delegují tyto instituce: 1. předmanželské a manželské poradny 2. poradny pro matky 3. porodnice 4. gynekologická oddělení nemocnic, 5. dětská zdravotnická střediska a poradny v 6. jesle» 7. domovy pro svobodné matky 8. dětské domovy pro kojence a batolata, 9. mateřské školy 10. základní školy 11. orgány péče o dítě při odborech sociálních věcí okresních a obvodních národních výborů 12. vyšetřující orgány policie 13. soudy pro děti a mládež 14. protialkoholní stanice 15. toxikomanické poradny 16. psychiatrické klintky Na depistáži se kromě uvedených institucí podílejí také pracovnici všech nejmenovaných výchovněvzdělávacíčh zařízení a příležitostně též občané svými náhodnými zjištěními v rámci dobrovolných občanských niciativ. Výchovné potíže těchto dětí a mladistvých jsou způsobeny především nepříznivou situací v rodině. Převážná většina z nich vyrůstala v nekvalitním rodinném prostředí nebo v neúplných rodinách. Rodiče těchto dětí se o ně starají jen málo, nedostatečně nebo o ně nepečují vůbec, děti jsou bezprizorné a bývají často svědky rodinných scén, hádek a amorálností nejhrubšího zrna i objekty ponižujících vulgárností a nebezpečných 167
agresivních násilností opilců (často i svých otců nebo jiných členů rodiny). Krajně.nepříznivé podmínky v těchto rodinách, umocňované nadto ještě nespravedlivými a neúměrnými fyzickými tresty, je pak vedou k nesprávnému, společensky nežádoucímu chování, k hrubostem, násilnostem a špatným návykům. Nezřídka se stává, že zjevně antisociální rodinné klima tak vytváří živnou půdu pro asociální postoje těchto dětí, v některých případech pak přímo stimuluje jejich delikventní jednání. Vlastní prapríčinou nutnosti umístit dítě nebo mladistvého do diagnostického ústavu je tedy v' drtivé většině výchovná, sociální, ekonomická a kulturní insuficience rodiny. Všechny tyto výchovně nežádoucí skutečnosti a potíže mají jedno společné: vznikají jako následky pedagogických omylů a chybných postupů při formování vychovávaného. Speciální pedagogika defektologická je označuje souhrnným termínem pedagogenní poruchy. Jsou výsledkem celého komplexu životních procesů, které dítě v minulosti ovlivňovaly. S ohledem na závažnost a míru těchto poruch hovoříme pak: 1. o pouhé pokleskovosti, která vyplývá z výchovné deformace jednoho znaku osobnosti; 2. o deviaci osobnosti, jejíž příčinou je výchovná deformace osobnosti jako celku; 3. o delikvenci mladistvých, jejichž pedagogenní poruchy byly příčinou porušení platných zákonů. Diagnostické ústavy přijímají ke krátkodobému (šesti až osmitýdennímu) diagnostickému pobytu svěřence, jež je třeba: 1. odborně vyšetřit po stránce zdravotní, psychické, pedagogické a sociální 2. odpovědně posoudit rozsah pedagogenní poruchy a příčiny výchovných nebo sociálních potíží, které podnítily příslušné instituce k rozhodnutí o umístění dítěte v kolektivním zařízení. Šesti až osmitýdenní doba diagnostického pobytu může být překročena pouze výjimečně, a to v důsledku: 1. nedostatečné kapacity výchovných zařízení 2. zcela nevyhovující a nedostačující vnitřní diferenciace existujících výchovných ústavů 3. mizivého počtu léčebněvýchovných ústavů (např. v Jihomoravském kraji tento typ speciálně pedagogického zařízení neexistuje vůbec). Svěřenec přijatý k diagnostickému pobytu je zařazen do výchovné skupiny. Jeho začlenění do skupiny je vedeno snahou v maximální míře imitovat přirozené prostředí rodinné 168
a složení spontánně vzniklých skupin, jejichž členem byl svěřenec. před nástupem do ústavu. Za optimální z pedagogického hlediska se pro diagnostickou práci považují skupiny k o e d u- kované a heterogenní. Takto koncipované složení skupiny umožňuje speciálně pedagogickým pracovníkům modelovat základní sociální vazby ve skupině, naučit svěřence zvládat své pocity, korigovat a usměrňovat své reakce v konfliktních situacích Dítě, které přichází do diagnostického ústavu, prožívá v prvých dnech svého pobytu tzv. šok z umístění", což se jeví jako nedůvěřivý až hostilní postoj vůči všemu a všem, s nimiž přichází v novém prostředí do styku. Obává se možných kolizí s okolím, a proto se straní společnosti ostatních svěřenců a vyhledává samotu. V této situaci jim lze pomoci rozvinutím a posílením pocitu bezpečí a sebedůvěry. Zvláště u jedinců postižených poruchou sníženého nebo nedostatečně rozvinutého sebecitu a sebevědomí je dominujícím existenčním pocitem pocit méněcennosti, který bývá spojen, se stavem vyčerpávající nedůvěřivosti a permanentní ostražitosti. Režim diagnostického ústavu a mimoškolní výchovná činnost jsou koncipovány a strukturovány tak, aby pokryly všechny výchovně žádoucí aktivity a v maximální možné míře simulovaly situace běžného života v rodině. Obsahují proto jak pracovní a sportovní činnosti, tak zájmové a rekreační aktivity. Jako celek je ústavní režim podřízen základnímu hledisku diagnostickému. V průběhu svého diagnostického pobytu se svěřenec podrobí komplexnímu vyšetření, jež sestává z vyšetření zdravotního, sociálního, psychologického, didaktického a pedagogického. Např. sociální aspekty osobnosti zjišťují sociální pracovníci. Především se snaží odhalit faktory ovlivňující utváření osobnosti svěřence před jeho příchodem do diagnostického ústavu, pohovory s rodiči upřesňují rodinnou anamnézu včetně údajů o osobnosti svěřence a jeho pozici ve struktuře rodiny. Výsledkem šetření všech zainteresovaných členů pracovního týmu je pak závěrečná komplexní zpráva o svěřenci, jejímiž nejvýznamnějšími součástmi jsou výstupní speciálně pedagogická diagnóza vychovatele a vstupní zpráva etopeda. Na základě všech vyšetření jsou v závěrečné zprávě doporučeny pro další reedukační a resocializační proces optimální výchovné metody a prostředky, je vyslovena pedagogická prognóza příštího vývoje svěřence a je rozhodnuto o jeho umístění. Vedením diagnostického týmu, koordinací práce a integrací závěrů jednotlivých specialistů je pověřen ředitel ústavu, etoped nebo psycholog, vždy by to však měl být člověk čestný a vysoce erudovaný, aby byl schopen širšího odborného nadhledu. 169
Stejně jako diagnostická činnost má týmový charakter i reedukační a resocializační činnost speciálně pedagogických pracovníků diagnostického ústavu. Jádro pedagogického kolektivu, který odpovídá za výsledky vzdělávání a reedukační práce, tvoří třídní učitel, dva kmenoví vychovatelé a etoped. Posláním školy diagnostického ústavu je diagnostikovat úroveň školních vědomostí a dovedností svěřence a zjistit relaci mezi administrativně, legislativně dosaženým školním vzděláním a reálnou úrovní vzdělání v současnosti. Vedeni snahou po dosažení maximální objektivity vyslovené diagnózy a prognózy v závěrečné komplexnií zprávě klademe v podmínkách diagnostického ústavu důraz na týmovou spolupráci. V diagnostické práci vystupuje do popředí nutnost těsné kooperace jak mezi pedagogy, tak mezi odbornými pracovníky všech ostatních úseků podílejících se na diagnostikování. Pracovní tým diagnostického ústavu tvoří odborní vychovatelé, pomocní vychovatelé, etoped, psycholog, učitelé, sociální pracovníci, pediatr, zdravotní sestra a hospodářští pracovníci. V případě potřeby může být tento tým rozšířen o konciliární spolupracovníky neurologa, psychiatra, logopeda, gynekologa apod. Základním charakteristickým atributem týmové spolupráce je vzájemná kooperace, porozumění a kolegialita v tom nejlepším smyslu tohoto slova. Otázka spolupráce není ovšem v podmínkách diagnostického ústavu pouze otázkou dobrých interpersonálních vztahů mezi spolupracovníky, ale podmiňuje a bezprostředně a výrazně ovlivňuje kvalitu výsledků jejich činnosti. Kolektiv pedagogů, psychologů a sociálních pracovníků stmeluje společný cíl jejich práce, v níž objektem úsilí je svěřené dítě nebo mladistvý. Kvalita prošetření hloubky a rozsahu defektivity a delikvence svěřence pak ve svýgh důsledcích zakládá a podmiňuje jeho účinnou a komplexní reedukaci a resocializaci. Vzájemná rivalita a individualismus je týmové spolupráci cizí a v pracovním kolektivu, jehož členové pracují s mladým člověkem, nemá co činit. 170 ŠPECIÁLNI PEDAGOGIKA C. 4, ROČ. 1990 01