Ohlasy a realizace Máje

KAPITOLA 2. Ohlasy a realizace Máje Přecházím nyní k tématu, které se někdy shrnuje pod termín ohlas, ohlasy díla a jeho tvůrce. V úzkém smyslu by se Máje týkaly jen literární projevy, básně, které napodobují Máchův styl, tematiku a jiné literární konstanty, nebo na ně třeba i originálně navazují. V širším smyslu lze však mezi ohlasy řadit i projevy výtvarné, hudební, divadelní, filmové apod. a F. Vodička i další autoři považují za ohlasy i projevy literárněkritické či vědecké. Do určité míry právem, ale zároveň tyto projevy ohlas či recepci překračují. Naopak v nejširším smyslu lze považovat za ohlas též recepci v nejširších vrstvách publika, včetně jejího přesahu do kultu. Je to sféra, kterou lze též označit jako různé, především umělecké realizace Máje. Jako první je snad jeho recitace, podání tohoto typu, ať již živé, nebo reprodukované (rozhlasové, na různých starších i nejnovějších nosičích), často již spojené s určitou dramatickou inscenací. Následují však jeho skutečné dramatizace a provedení divadelní či filmová. Ta zase v sobě často obsahují přesah k adaptaci, berou již text Máje jako podnět či téma k vlastnímu zpracování, nejen jinému z hlediska uměleckých prostředků, ale celkově posunutému. I to jsou však ještě v nějaké míře jeho ohlasy, založené na jeho primární recepci, ale i interpretaci a recepci i interpretaci ovlivňující, v určitých případech i spoluvytvářející (srovnej Burianovy inscenace Máje a Máchy v Déčku, nebo v současnosti inscenaci Horanského, Derflerovu aj.). Společné s básnickými ohlasy Máje mají ještě určitou míru kontinuity s původním dílem, přinejmenším s jeho textem nebo alespoň s jeho částí, popřípadě Máchovým životem. 1. Literární ohlasy Mezi první literární ohlasy patřily již básně bezprostředně reagující na Máchovu smrt, tedy výtvory Sabinovy, Kuzmányho, ale i F. L. Riegra a dalších, i četné pozdější básně tohoto typu, například J. V. Friče aj. Většinou nepřinášejí literárně mnoho hodnotného, jsou to spíše dobová svědectví. První z nich a zřejmě nejlepší je Pomněnka na hrobě Karla Hynka Máchy od K. Sabinského (Sabiny), uveřejněná v Květech č. 46, ze 17. 11. 1836. V šesti osmiveršových strofách, většinou se sdruženými rýmy, pětistopým jambem a máchovskými aluzemi líčí Sabina motiv hvězdy, vidiny Máchových mladých snů, která však zemdlela, stejně jako uvadla i růže jeho lásky. S trochou naděje na závěr: Svou hvězdu, růži svou tam skvěle opět najde, / a vlasti? ach, své vlasti nikdy on nezajde! V podobném duchu a rozsahu, jen s výslovně vyjádřeným smutkem se nese upřímná, obratná, ale přece jen veršovánka F. L. Riegra Na smrt Karla Hynka Máchy z Květů č. 48, z 1. 12. 1836. Časově třetí v této sérii je Kuzmányho Pláč nad smrtí Karla Hynka Máchy, rovněž z Květů, 29. 12. 1836, 263

ČÁST III. RECEPCE A OHLASY MÁJE s hlubokým vyjádřením smutku i obdivu k básníkovi Máchovi v umných dlouhodechých dvaceti verších ( Ach ty úpíš v životě, básník teď po smrti káráš, / zlost káráš života, z ráje že vinně ušel. ). Kuzmány obdivoval Máchu a jeho Máj celý život, na rozdíl od Ľ. Štúra, který v Květech (5. 9. 1839) uveřejnil sice báseň Dumky večerní s motivem poutníka a dalšími máchovskými názvuky, ale o čtyři roky později se v dopise J. V. Staňkovi vyjadřuje již se značným odstupem: Máchův Máj má mnoho romantického, ale nás docela zůstavil chladnými, ať pomlčím o jeho klinkáních. Klinkáním jsou míněny Máchovy rýmy. Je zajímavé, že podobně, jako o cinkání slov, se o nich vyslovuje o padesát let později i Masaryk, který však naopak Máchův romantismus obdivoval a v jeho Máji spatřoval zárodky české filozofie. Jiného, spíše druhého typu jsou Nebeského Protichůdci (1844), rozsáhlá poema, jasně se inspirující Máchovu formou a jeho romantismem, ale s odlišnou tematikou a filozofií. Naopak k parodii míří F. J. Rubeš v Deklamovánkách nebo v Horymírově skoku, popřípadě v povídce Pan Amanuensis. Patří sem podobně i Tylův Rozervanec (1840) nebo Pomněnky z Roztěže (1838). K těmto polemickým ohlasům je možné zařadit též Erbena, který navázal i výslovně na kritiku Máchy po vydání Máje a jeho Záhořovo lože lze považovat za jakousi básnickou polemiku s Máchovým světovým názorem, ale na druhé straně jsou u něho i stopy Máchova vlivu (např. v Kytici v technice verše, v náladovosti některých balad). V roce 1846, před odchodem do zahraničí, zapisuje si J. V. Frič po návštěvě Máchova hrobu verše, jež končí: Jaký lék dát srdci nemocnému? / Vzhůru, chodče, k hrobu posvátnému. A v témž roce uveřejňuje báseň Památka desítiletá Máchova úmrtí (Květy, 19. 11. 1846) podle prvního intermezza. Vyšší hodnotu asi měla báseň, pravděpodobně F. V. Jeřábka, kterou dali vytisknout litoměřičtí bohoslovci k Dušičkám, 2. listopadu 1857. V pěti osmiveršových strofách líčí atmosféru litoměřického hřbitova i soudobý vztah k Máchově památce. Dodejme, že za první ohlas ve smyslu návaznosti na Máchu před Nebeským považuje F. Strejček zlomek delší básně, kterou připisuje M. Svobodovi a kterou uveřejnil Tyl v Květech již roku 1842 (viz Máchovy ohlasy, 25 an.). 89 Skutečně tvůrčím ohlasem je však až gesto a tvorba májovců, i když z Máje jako takového vychází jen jeden výtvor, Hálkova poema Alfréd (detailně o tom pojednal J. Mukařovský, 1928). V. Hálek byl i autorem básně Karel Hynek Mácha, oslavující sladkého, velkého pěvce máje a rozdávané jako leták k české besedě konané 12. listopadu 1860 v pražském konviktě k 50. výročí Máchova narození. V sále visela Máchova podobizna (Šírova litografie, která se pak i prodávala) a provolávala se sláva Máchovi. Ohlas zde již přesahuje zřetelně ke kultu, který zdůrazňuje národní, vlastenecký aspekt Máchy a jeho díla. Podobného, ale vážnějšího a hlubšího rázu je Heydukova báseň K upamatování 50letých narozenin K. H. Máchy, uveřejněná v Poutníku od Otavy (č. 14, 20. 12. 1860). Původně napsal A. Heyduk k tomuto výročí údernější báseň Zvítězíme, v níž použil a upravil verše 89 Tylovy výzvy k vydání Máchových spisů i zveřejnění tohoto výtvoru v máchovském duchu budí domněnku, že Tyl nemusel mít k Máchovi a jeho poezii tak negativní vztah, jaký dával najevo. Ve svém životě (na rozdíl od tvorby) měl k Máchovi poměrně blízko a jeho Rozervanec mohl vyplývat i z úsilí vyrovnat se sám se sebou. 264

KAPITOLA 2. OHLASY A REALIZACE MÁJE z druhé strofy Máchovy básně Baláda: Heyduk ji začíná strofou: Pohřbi harfo, ty má věrná / ostrý meč mi v pravou ruku, / vzhůru! za mnou, mládi věrná, / ať skončíme vlasti muku. Ale ta byla v uvedeném časopisu zkonfiskována a nahrazena básní výše uvedenou. Zjevné inspirace Máchou jsou však i v mladém Nerudovi (Hřbitovní kvítí, Kniha veršů, mimo jiné i v technice básní), dále i v mladém Hálkovi (v jeho přírodní a milostné lyrice), nejvíce a asi nejdéle u Pflegera Moravského. 90 O generaci později lze o takovém celkovém navázání na Máchu mluvit u ruchovců a lumírovců. Obdobně jako Alfréd, tj. především motivicky a formou poemy, připomíná Máj Vrchlického Satanela. (Viz rovněž srovnání J. Mukařovského, 1928.) F. X. Šalda píše, že Máchův vliv tvoří v 19. století nejvyšší body vývoje naší poezie: Mladí Hálek, Neruda, dále jsou to lumírovci Vrchlický je bez Máchy nemyslitelný nejen v Satanele, je to rovněž básník kosmický (Duch a svět báseň Vlasatice aj.), podobně Zeyer (báseň Země, zčásti i Dům u tonoucí hvězdy). Ve sbírce Ve stínu lípy Sv. Čecha je zjevná inspirace vysloužilcem Bártou z Cikánů. A Čech vyznal svůj obdiv k Máchovu Máji v řadě svých básní. 91 Ale jinak bychom u májovců a dalších, až po poetisty, Horu i další až do současnosti, shledali kontinuitu jen v nějakém prvku, například v jambu, u májovců v romantické orientaci, nebo v navázání na Máchovo moderní básnické gesto, spočívající jednak v pochopení a realizaci poezie přinejmenším evropské úrovně, jednak v odvaze vnést do ní vlastní subjekt a vyslovit se vnitřně pravdivě, i za cenu, že bude za toto řečeno s Jungem vizionářství platit dobovým nepochopením, obviňováním z nenárodnosti, nemorálnosti apod. A v neposlední řadě je to i jeho suverénní a všestranné básnické mistrovství. Zatímco ohlasy uvedených typů byly od poloviny 19. století (až na bezprostřední reakci přátel a zčásti májovců) sice spíše ojedinělé, ale zákonité, podobně zákonité, avšak soustavnější byly ohlasy koncem 19. a začátkem 20. století. Po Čechovi, Vrchlickém, Sládkovi, Zeyerovi nastupují generace devadesátých let a další, Sova, Březina, Hlaváček, ale i Machar či Dyk aj. Z předchozích je poněkud paradoxně, hlavně svou lyrikou, Máchovi nejblíže J. Zeyer, zejména svou 90 Uvedené úryvky z básní i popisy událostí čerpám většinou z P. Vašáka, Česká pouť Karla Hynka Máchy (1999), kde jsou, stejně jako další básně i dokumenty, zveřejněny celé. Další zdroje, z nichž cituji nebo na něž se odvolávám: P. Vašák, Literární pouť K. H. Máchy. Ohlas Máchova díla v letech 1836 58, 2004; A slova tvá teď se mnou jdou..., 1986; sborníky Karel Hynek Mácha, Osobnost dílo ohlas, 1936; Památce Karla Hynka Máchy. Básně z let 1836 1935, 1937; Věčný Mácha, 1940; M. Pohorský, Malá knížka o Máji, 1986, aj. Ze všech uvedených prací vycházím i dále. 91 A. Novák (1936) spatřuje sice Máchův vliv v Čechově počátečním nihilismu (např. v Adamitech), ale pak se Čech vydal jiným směrem, a to i ve formě veršované povídky. Jeho obdiv a láska k Máchovi však přetrvávaly. Až do Horových Máchovských variací nikdo z našich předních lyriků nedovedl najít tak výmluvný a uchvacující výraz pro citové příslušenství k Máchovi jako Svatopluk Čech, jeho pokorný syn levobočný (s. 40). A dal to najevo skutečně výmluvně i přesně: Jsem také básník snad. Jak vzdálen, Hynku, tebe! / Ne velikostí jen s tebou nesmím měřit sebe / než celým ducha směrem, cítěním a snahou, / jak od tvé rozdílnou jsem ubíral se drahou! / A přece v žití celém z pěvců rodné strany / byls duch mi zvláště milý, drahý, zbožňovaný. Ne nadarmo ho O. Zich řadil mezi básníky rétorické. 265

ČÁST III. RECEPCE A OHLASY MÁJE básní Země (z knihy Poesie, in J. Zeyer, Básně. Lyrika a drobná epika, Praha 1941, s. 333 334). Cituji ji proto celou: Já spočíval v trávě slunné hory, když poledne zlatě táhlo bory, klid nesouc v lůně. V dáli zmíraly větrů spory tichým jak vzdechem z rudé kory vanula vůně. Pode mnou krajina sladce snila, k nebesům zírala, světlo pila nadšená žitím. Tu duše má duši pochopila dřímavé hmoty, jež se mnou nyla mrákotným bytím. Já hluboko v květy nořil čelo a blahem tak se mi srdce chvělo, jako by v strety milené bytosti letět chtělo, a mocného cos mě k tomu mělo v zem tisknout rety. Šelestem travin a bzučením much země v tom tiše zašeptla v sluch výčitku jemně: Teď miluješ mne, až hvězdný však ruch vzejde na nebi, zda ještě tvůj duch vzpomene temně, jak drahým ti jest můj květoucí luh? Pak volati budeš z hloubi svých tuh k noci o křídla, by nesla tě z prachu v zářící kruh luznějších světů neb v měsíčných duh tajemná zřídla! Já pohléd na lesy, na modrých hor čnějící čelo, na plující chór bělavých mraků a uchvácen něhou, já na úkor nadzemských snů, zvolal v šumící bor se slzou v zraku: 266

KAPITOLA 2. OHLASY A REALIZACE MÁJE Ó vzejde doba, kdy budu dlíti na prahu hvězd, však vím, že pak zříti bude mi sladko v stranu, kde fantom tvůj zeleně svítí, a budu toužit a budu nýti po tobě matko! Ale hluboké vztahy ostatních se projevují nejen máchovskými názvuky, nýbrž i mimobásnickými projevy v článcích, esejích, vzpomínkách (některé z nich jsem citoval dříve). Z dalších jsou určité máchovské ozvuky u A. Sovy a hudebností i některými prvky světonázorového postoje je s Máchou srovnáván K. Hlaváček. Oba se také k Máchovi výslovně hlásí. To nelze říci o Březinovi, který hodnotí Máchu dokonce jako básníka druhořadého, a také příbuznosti jsou zde spíše vnější, v kosmické tematice jsou Březinovy vize v podstatě optimistické, a pokud jde o alexandrín, Březina jistě o něm věděl z Máje, ale jeho vlastní inspirací byla tehdejší francouzská poezie, zejména Baudelaire. Přesto ve své první sbírce, v básni Mrtvé mládí, podává v závěrečných dvou verších až jakousi esenci Máje: nad mládí mrtvolou jsem stanul v zadumání, jak milenec nad mrtvou dívkou svedenou... Podle Šaldy to je rodová legitimace. Poněkud překvapující jsou však ohlasy u Machara a Dyka. V. Dyk, v kratší básni (o dvou strofách po osmi jambických verších) už titulem Litoměřickým dětem! naznačuje notu domova a až úderného nacionalistického nároku na českost Máchových Litoměřic: Ne, není ztracen zemský ráj, / netřeba v zítřek patřit plaše. / Vykvete, Mácho, věčný Máj. / Co bylo, bude zase naše! (Litoměřické listy, 23. 5. 1931.) A. Pražák upozorňuje na jeho máchovskou inspiraci i ve Velkém mágovi. Ve srovnání s tím je J. S. Machar v básni Po padesáti letech (Květy, 1888, sv. 1) sice podobně stručný, ale kritický a ironický: jak by si říci chtěl, že víš, jak dál to dělá / tvůj národ, jenž jest týmž, jak za tvých trpkých let / to bláto setřel dnes z mrtvého čela, by živých věštců jím moh čela poházet... F. X. Šalda označuje Machara Confiteoru za dědice Máchova nihilismu. Také Hlaváček a Březina jsou podle Šaldy proniknuti Máchou jako básníkem kosmickým a metafyzickým. Mácha je Šaldovi zkrátka bránou nejen k romantismu, ale i k realismu, symbolismu a dokonce i k poetismu, k poezii i próze 19. i 20. století (1935 1936). M. Červenka (1999) to označuje jako aktualizace Máchovy tvorby u symbolistů, surrealistů aj. Pro 20. století a další vývoj až dodnes platí, že pro mnohé básníky, možná většinu, je Mácha i jeho Máj pořád předmětem zájmu. Ale největší příliv návratu k Máchovi a inspirací jeho tvorbou znamenají dvě stoletá výročí (1910 narození a 1936 vydání Máje a smrti) a doba mezi nimi, zejména dvacátá a třicátá léta. Obě výročí byla jistě spíše vnějším podnětem, i když druhé, evropskou krizí a blížícími se událostmi poznamenané, nepochybně hlubším. Podstatnější však bylo to, že česká básnická avantgarda, zejména poetismus a surrealismus, objevila Máchu a jeho Máj. Možná je to vůbec vrchol básnických ohlasů Máchy a patří k nim nejen Nezval, Seifert, Biebl aj., ale i Hora, Halas a nastupující Holan, Hrubín 267

ČÁST III. RECEPCE A OHLASY MÁJE a další. Poetisté a surrealisté se dovolávají Máchovy metody asociací, jeho obraznosti, ale i čerpání ze snu a nevědomí, freudovsky interpretovaných. V tom prvním konstatuje určitou příbuznost též Šalda a je zde i korespondence s objevy a interpretacemi strukturalistů, s tím, co Mukařovský vysvětloval jako fragmentárnost Máchovy tvorby nebo metodu montáže. 92 Jde většinou o verše příležitostné, respektive související s výročím v roce 1936, nebo s Máchovým převozem z Litoměřic a manifestačním pohřbem na pražském Vyšehradě v roce 1939, ale tím už i poznamenané německou okupací a blížící se válkou. Několikrát se k Máchovi vrací či obrací v různých obdobích a sbírkách J. Seifert. V básni Máchův Máj (Ruce Venušiny, 1936) vyslovně, ale bez nějaké imitace máchovských nálad: Je pozdní večer, máj, a báseň sestra rodná, / zaštká ti do ucha, / stůj slovo, ať ta chvíle nerozhodná / tak rychle neprchá. O rok později, v básni Česká krajina, v nostalgické náladě z Polabí přirozeně vyplyne i vzpomínka na Máchu: Na žernosecké viničce / v altánku jsme jen čtyři, / Říp spatřili jsme na špičce s kaplí svatého Jiří [...] Kolem je plno švabachu / i jakýs prapor tu svinut / vzpomínat můžeš na Máchu / spí odtud jen pár minut [...] V delší krásné básni Máchova noční cesta do Prahy (Deštník z Piccadilly) evokuje událost z Máchova života, kdy se po narození syna vydal z Litoměřic pěšky do Prahy: Vykročil chvatně a pod bičem touhy / šel s hlavou vztyčenou: / toužení bylo mu jako křídla ptáků. / Snil a zuřil. / Cestou štěkávali na něho psi. / Zlí vlčáci a bědní podvraťáci. / Však na psí štěkot byl uvyklý / už z Prahy [...] Myslil neustále na Lori [...] / Teď plakala se synkem v náručí [...] // Kdyby však zemřel / i to se může stát, / zařídí si Lori niťařský krámek. / Běda! Toho se děsil. // Daleko před ním na obzoru / je Svatovítský chrám. / Skoupé světlo luny / prozradí sotva jeho siluetu. / Králové čeští, stůjte při něm! / Je také král [...] U Seiferta jsou však i další máchovské ozvuky, například v básni Země chudých z Přilby z hlíny nebo ve Vějíři Boženy Němcové. Báseň Pláč Karla Hynka Máchy (Zpíváno do rotačky, 1936) má přes zjevné citace k takovým ozvukům nejdále (srov. Z. Kožmín, 1986, 66) pro svou ironičnost až satiričnost: Najdete místo pro mou lebku, / kdekoliv, někde stranou, / chci v zem svou, chci v svou kolébku, / v tu zemi milovanou, // ach, v zemi krásnou, v matku hrob, / v vlast dědictvím mi danou. / Dejte mě konečně pod poklop / a pak na shledanou. Máchovo pohřbení v Praze připomíná svou básní Óda na návrat Karla Hynka Máchy též V. Nezval (Pět minut za městem, 1940): Ten zvoník s motykou již zabořuje do klád / Kam vpletla kořen růže trnitá / Ten hrobník netuší že vykopává poklad / Zatím co duní koňská kopyta [...] A Máchovi věnuje své zatěžkané 92 Srov. Mukařovský, 1928 aj. Za specifický ohlas Máchovy tvorby lze dokonce považovat i samotný český strukturalismus. L. Doležel nazývá jednu z kapitol svých studií (2008, 157 174) příznačně K. H. Mácha hrdina strukturální poetiky. Zaznamenává tak nejen mimořádnou pozornost Pražské školy věnovanou k Máchovi, ale zejména to, že v jejích studiích o Máchovi se utvářela i ověřovala její teoretická výbava (Mukařovský, Jakobson, Wellek, Vodička a další). Díky Pražské škole je Mácha nejprozkoumanějším básníkem světové literatury u nás. Výsledky nejsou závislé na proměnlivých ideologických normách, ale poskytují východisko pro další analýzy (Hausenblas, 1967, Doležel 1980, Červenka 1989 a 1998 aj.). K těmto parafrázovaným Doleželovým větám dodávám, že tato linie máchovského zájmu pokračuje kromě uvedených autorů i v pracích M. Otruby, M. Pohorského, P. Vašáka ad., ale i mimo strukturalistický okruh, 268

KAPITOLA 2. OHLASY A REALIZACE MÁJE verše se stručným titulem K. H. M. (Dokořán, 1936) přirozeně i F. Halas: Beze psí úzkosti v rachání karabin / pohrobci tví tvou dávnou touhou vzplanou / ať zavoní až k nim poslední země blín / pod zemí krásnou pod zem milovanou [...] A se stejným titulem a připomínkou aktuální události se Halas k Máchovi vrací i v roce 1939: V šustotu tenkém prvních pršek máje / zas k stínu básníka se obrátím / letící hřbitov loňska před očima maje / s rozkazem mobilizačním [...] Podal jsem jakousi neúplnou přehlídku úryvků z veršů předních avantgardních básníků, většinou souvisejících s výročím a událostmi druhé poloviny třicátých let. Na závěr této skupiny uvedu ještě J. Horu. Ten napsal příležitostnou báseň 7. května 1939, list na paměť uložení básníka Máje, vytištěný k jeho pohřbu. Uvedu úryvek: Básníku, je tvůj měsíc zas, / tesklivě sladký oblak jara. / Mámivou řečí zní tvůj hlas, / jenž přes věky nám nezestará... Není to báseň nijak povrchní, oficiální. Ale snad nejoriginálnějším a nejhlubším ohlasem je útlý svazek básní, proslulé Máchovské variace (1936) tohoto autora. V šestnácti číslech o čtyřech čtyřveršových strofách čtyřstopých jambů vyjadřuje Hora svůj osobní vztah, dojmy i zkušenost z Máchova díla svou osobitou poetikou i významy. Uvedu z této sbírky aspoň jedno celé číslo, a to variaci III, neméně krásnou, než je často citovaná variace XIII: Ach přitažlivost vězení, nad jehož tmou má tvář se shýbá! Ta hloubka v černém plameni tak strašně na oči mě líbá. Básníku, jako tebe rve mě průvan hlubiny tvé tichý. Vězení žárlivosti tvé, vězení šílené tvé pýchy, vězení lásky zazděné do tmy, z níž nic jen ozývá se. pláč kořisti, pád kamene, jenž prázdnem roztříští se v čase, vězení slova rozbité, výkřikem hrůzy, bleskem krásy vězení puklé noci té, jež lidské verše zašeptá si. Inspirace Máchou, máchovské ozvuky nejsou však jen na straně avantgardy. Lze je nalézat i u takových tvůrců, jako byl J. Durych, například v Písni o růži, ale i jinde v kontrastech a paradoxech, rozporech života a smrti, bytí a konce. A podobně u J. Čepa je přes jeho odlišný názor na svět shoda s Máchou v nostalgii po 269

ČÁST III. RECEPCE A OHLASY MÁJE mládí, v soucitu se vším hynoucím na zemi, v lidské bezmoci, v tíži země (Hranice stínu, Letnice, Děravý plášť). V dalších desetiletích, v druhé polovině 20. století a v prvním desetiletí 21. sto - letí se máchovské poetické ohlasy přiklánějí spíše k pólu ojedinělých až výjimečných, ale ne nepodstatných. Lze s jistou nadsázkou tvrdit a zobecnit, že každá básnická generace, téměř každý básník se s Máchou a jeho Májem nějak vyrovnával a u mnohých po tom nalezneme stopy. Výrazné je to u dvou básníků další generace, u Hrubína a Holana. Hrubín v básni Pozdrav z kraje (Země sudička, 1941), uvedené mottem z Máchovy italské cesty (o Sázavě, Kamenném Přívozu) píše: [...] Stín poutníkův, jenž otřásl se z prachu, / mizí ti v dálce lesním úvozem, / tam za řekou, kde já chci potkat Máchu [...] // [...] kde bude poutník, který z rodné Prahy / do země italské se ubírá / mou krajinou, jež v noci z Mléčné dráhy // písní svých cvrčků usrkávat smí? [...] 93 A V. Holan se po básni Pohřeb K. H. Máchy z roku 1939 ( Ponížení, ta strašná máti / nás všech, šlo za tvým obrazem. / Víc nemohla ti dneska dáti / vydrancovaná zem. ) znovu zamýšlí nad Máchou ve třech variacích své sbírky Na sotnách (1967) nazvaných A znovu vám Karle Hynku Mácho! [...] I my jsme mysleli, že ve výhodě je, / když, od dětství už ve vězení, / směl sám za sebou zavřít dveře / a klíče potom hodit oknem / katovi [...] // A že se bojíme [...] Že se bojíme / vnitřních obrazů jen proto, / že nejhlubší smyslností dojdou tvarů / a že ve tvarech je skončen růst [...] Básnické inspirace a ohlasy Máchy pokračují i v dalších generacích, i když už nejsou tak četné. Z mladších autorů od šedesátých let uveďme verše J. Hanzlíka K. H. M. (Bludný kámen, 1962), v jejichž 1. čísle, znělce nazvané Poetika, autor spíše obecně uvažuje o údělu básníka: Básník nebere. Jen vyměňuje / krev svou za naši krev, za doušek doušek. / Nemáme-li mu co nabídnout odchází. A J. Žáček v básni Lori (Tři roky prázdnin, 1982) jen zdánlivě lehce a ironicky píše o osudovém vztahu, aby nostalgicky a soucitně uzavíral: Ale on se vrátí / Stačí zavřít víčka / Zatnout zuby všem a všemu navzdory / On se vrátí / vysadí mě na koníčka / Přece nezapomněl na mě na Lori. Také v básni Lori z první sbírky Petra Skarlanta Vyřezávaný osel je jméno Máchovy milenky přímo v titulu. Na rozdíl od básně Žáčkovy, která se týká výhradně Lori, je zde však v centru pozornosti především sám její autor: Vezmi mou hlavu do klína, / tolik se mi chce odpočívat. / Jedna a druhá oblina, do svítání budu zpívat. // Hlava se brzo rozklímá / v zpěvu jsem neprospíval. / K ránu se mi chce odpočívat, vezmi mou hlavu do klína. // Je hebkost jemně uhrančivá, / v granátu jablka puklina. / Nad prasklým klínem hoří hříva. / Až Hynkův kabát dopodšíváš, vezmi mou hlavu do klína. (Srov. Z. Kožmín, 1986, 125 127.) Máchovské prvky lze nalézt i u J. Skácela. Jeho báseň Ukolébavka končí verši zůstaň u nás na noc / neb chce večer býti. Je to obměna motta, jímž celá tato sbírka začíná, včetně jeho citace z Máchova Deníku na cestě do Itálie: Nápis na hospodě: Pane, zůstaň u nás, neb chce večer býti. (Spisy, 3, 264.) Ještě před zapsáním tohoto nápisu použil však sám Mácha tato biblická slova v jiné variantě v závěru 2. strofy své 93 Speciálně o Máchově vlivu na Hrubína, o shodách, ale i podstatných rozdílech viz P. A. Bílek (1987). 270

KAPITOLA 2. OHLASY A REALIZACE MÁJE 2. znělky V hloubi citů: Pane, pane! pane!! zustaň se mnou!! / Zustaň se mnou, neb chce večer býti!!! (Spisy, 1, 187.) Z. Kožmín (1986, 122) uzavírá, že je pozoruhodné, jak zde Skácel navazuje spojení s Máchou: přes Máchův výběr jevů, ale zároveň přes dávná slova, dávná spojení slov, jejichž smysl obnovuje. Dodávám, že zde můžeme shledávat i Skácelovo spojení s Hrubínem. Ten se odvolává na tentýž Máchův deník. A obdiv k Máchovi je evidentní u I. Diviše, který až emfaticky vítá Suchého Pramínek vlasů slovy: Pane Suchý, to je úplný Mácha. Nebo u J. Koláře, který reaguje na Máj literární koláží a iniciuje první (samizdatové) vydání Máchova Deníku z roku 1835 (1986) s vlastními ilustracemi. Sledoval jsem spíše přímější literární, přesněji básnické ohlasy na Máchu a jeho Máj a i mezi nimi lze nalézt výtvory vysoce hodnotné. Linii vnitřní spřízněnosti jsem mohl jen naznačit, její prozkoumání a zhodnocení by předpokládalo rozsáhlou speciální studii. Samozřejmě různá srovnání v tomto směru najdeme, počínaje třeba Mahenem, Šaldou a dalšími až do současnosti. Většinou jsou to však srovnání obecná, nedoložená hlubšími analýzami. To, co jsem zde podal, je především a spíše (povrchový) popis a nominální přehled a jen naznačení možnosti hlubší analýzy Máchova vlivu a inspirace v díle našich básníků. 94 Pro čtenáře to není tedy ani tak podnět, aby sám shledával ozvuky Máje a Máchovy tvorby v naší poezii, ale aby hlavně nalézal hlubší vztah k ní a jejím tvůrcům, pro něž Mácha byl a je stále příkladem ryzího básníka. Pro odborníky je to pak možná výzva zabývat se právě důkladnými analýzami hlubších vztahů Máchovy poezie k našim dalším básníkům až do současnosti. Zejména Máchův život se stal již od přelomu 19. a 20. století předmětem též románové či dramatické tvorby, většinou však ne příliš hodnotné. Jen několik příkladů: J. Lukovský, Dalekáť cesta má, P. Fingal, Byl první máj, J. Čermák, K. H. Mácha, J. Karel, Byl lásky čas, A. Berndorf, Litoměřická tragédie, E. Synek, Dvojí tvář aj. Těžko dnes zjistit, co se z toho tenkrát hrálo i na jevišti, romány však vyšly a možná se i četly. To značné množství, ale hlavně slabá úroveň vyvolaly kritiku, například V. Dyka. Výjimečně, sice v lepší úrovni, ale jen s krátkým ohlasem, se podobné výtvory vyskytly i v druhé polovině 20. století. Například hra J. Šotoly (napsal i rozhlasovou hru, Přátelé od Kajetánů, 1976). Jiného typu, dosahu a většinou i jiné kvality byly a jsou různé inscenace Máje či jiných Máchových děl. 95 O tom však dále. 94 Směřování k analýzám vztahů tvorby Máchovy a jiného, pozdějšího tvůrce lze nalézt u A. Nováka, F. X. Šaldy, J. Mukařovského, z novějších u Z. Kožmína, P. A. Bílka aj.; ojedinělé je zkoumání J. Janáčkové (1986), zabývající se tematickým a stylistickým ohlasem Máje především v Jiráskově Filozofské historii. 95 Podrobný přehled máchovských ohlasů do roku 1936, Máchova vlivu na českou i slovenskou literaturu, básní napsaných na Máchu nebo jím inspirovaných, dále románů a dramat, výtvarných ilustrací, zhudebnění i překladů podal v poznámkách své knihy A. Pražák (1945, 215 218). Z tohoto přehledu přejímám některé údaje i hodnocení. 271