Univerzita Pardubice. Fakulta zdravotnických studií

Univerzita Pardubice Fakulta zdravotnických studií Sestra roku jako osobnost a vzor Blanka Vlčková Bakalářská práce 2015

Prohlašuji: Tuto práci jsem vypracovala samostatně. Veškeré literární prameny a informace, které jsem v práci využila, jsou uvedeny v seznamu použité literatury. Byla jsem seznámena s tím, že se na moji práci vztahují práva a povinnosti vyplývající ze zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, zejména se skutečností, že Univerzita Pardubice má právo na uzavření licenční smlouvy o užití této práce jako školního díla podle 60 odst. 1 autorského zákona, a s tím, že pokud dojde k užití této práce mnou nebo bude poskytnuta licence o užití jinému subjektu, je Univerzita Pardubice oprávněna ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, které na vytvoření díla vynaložila, a to podle okolnosti až do jejich skutečné výše. Souhlasím s prezenčním zpřístupněním své práce v Univerzitní knihovně. V Sobětuchách dne 2. 5. 2015 Blanka Vlčková

Poděkování Mé velké poděkování patří Mgr. Lindě Říhové za trpělivost, odborné vedení, čas a ochotu, kterou mi v průběhu zpracování bakalářské práce věnovala. Také děkuji všem respondentkám za podílení se na výzkumu a všem, kteří se na vzniku této práce podíleli.

ANOTACE V procesu osobního růstu sester je důležité, aby v odborné komunitě existovaly pozitivní vzory. Cílem práce je najít a ukázat společnosti pozitivní charakterový vzor zdravotní sestry. Při hledání vzoru jsme vybrali to, co oceňuje společnost jako vzor - soutěž Sestra roku. Respondetkami nám byly výherkyně soutěže Sestra roku. Při hledání charakterového vzoru je možné se opřít o koncept silných stránek charakteru od Seligmana a Petersona, kteří shromáždili přehled vlastností - ctností, které vedou ke kvalitnímu životu. Součástí konceptu je odvaha. Ta se podle nich skládá z těchto jednotlivých ctností: statečnosti, vytrvalosti, integrity, vitality. Přinášíme tezi, že odvaha je v profesi sestry klíčovou charakterovou silou, která je důležitá pro poskytování kvalitní péče. Záměrem práce je zmapovat odvahu sester z pohledu Sester roku. Cílem práce je zachytit to, jak tyto sestry nahlížejí na fenomén odvahy, jak tuto odvahu pojímají a jaké mají doporučení pro praxi sester. Chceme dát příležitost inspirovat se odvahou těchto sester. KLÍČOVÁ SLOVA Sestra roku, osobnost, vzor, silné stránky charakteru, ctnosti, odvaha, statečnost, vytrvalost, integrita, vitalita TITLE Nurse of the year, as personality and ideal ANNOTATION In the process of personal development of nurses is important to have positive models in the professional community. The goal of my bachelor s thesis was to find and show the positive character model of nurse. We chose what the society appreciates competition The Nurse of the year. Respondents were the winners of the competition The Nurse of the year. Searching of character model is based on the concept of character strengths and virtuos by Seligman and Peterson, who collected overview of virtues, which leads to quality life. The main part of the concept is courage. According to the authors courage consists of these virtues: bravery, persistence, integrity, vitality. I believe that courage in nurse profession is the key power, which is necessary in providing high-quality care. The purpose of my thesis is to chart courage from the perspective of winners of The Nurse of the year. The goal is to capture how they see the phenomenon of courage, how they feel it and what they recommend for practice of nurses. We want to give opportunity to be inspired by courage of these nurses. KEYWORDS Nurse of the year, personality, ideal, stregths of character, virtue, courage, bravery, persistence, integrity, vitality

Obsah ÚVOD... 9 Cíle práce... 10 Výzkumné otázky... 10 TEORETICKÁ ČÁST... 11 1 Stručný přehled psychologie osobnosti... 11 1.1 Definice osobnosti... 11 1.2 Vlastnosti osobnosti... 14 1.3 Charakter... 14 2 Pozitivní psychologie... 15 2.1 Definice pozitivní psychologie a její vývoj... 15 2.2 Krátká historie pozitivní psychologie... 16 2.3 Silné stránky charakteru a ctnosti... 17 2.4 VIA (Values in Action) Klasifikace silných stránek osobnosti a ctností dle Petersona a Seligmana... 17 3 Ctnosti... 20 3.1 Odvaha... 20 4 Sestra jako osobnost a vzor... 24 4.1 Sestra jako vzor... 24 4.2 Odvaha sester v historii ošetřovatelství... 26 4.3 Hrdinství... 27 4.4 Odvaha sester... 27 4.5 Co od sestry očekáváme?... 28 4.6 Co sestrám přináší radost... 29 5 Soutěž Sestra roku... 30 VÝZKUMNÁ ČÁST... 32 6 Použitá metodika... 32 6.1 Plán výzkumu... 32 6.2 Výběr respondentů... 32 6.3 Získávání dat a jejich sběr... 33

7 Výsledky otevřeného kódování... 35 7.1 Náhled na vlastní odvahu... 37 7.2 Zdroje a projevy odvahy... 38 7.3 Pojetí statečnosti, vytrvalosti, integrity, vitality a jejich představa v praxi... 39 7.4 Motivace k odvaze... 41 7.5 Hodnota a smysl odvahy v praxi... 41 7.6 Odvaha jako důvod vítězství v soutěži... 42 7.7 Odvaha jako charakterový předpoklad sester z pohledu výherkyň... 43 7.8 Doporučení od výherkyň k posilování odvahy sester... 44 8 DISKUZE... 46 9 ZÁVĚR... 51 10 SOUPIS BIBLIOGRAFICKÝCH CITACÍ... 53 11 PŘÍLOHY... 57

ÚVOD Během mé školní praxe na střední i vysoké škole jsem se postupně seznamovala se zdravotnickými pracovišti a přicházela jsem do styku s novými sestrami. Díky této praxi jsem mohla pozorovat odlišné chování sester. Chování nebylo odlišné pouze kvůli různorodosti pracovišť, ale také díky charakterům sester. Ať už to bylo chování přívětivé nebo nevhodné v profesi zdravotních sester, mohla jsem si udělat svůj obraz o tom, jak správně ošetřovat pacienty a jak zdokonalit své profesní chování. Moje práce se věnuje tématu Sestra roku jako osobnost a vzor. Proč jsem si toto téma vybrala? V době mé školní praxe jsem měla hodně dobrých vzorů, které mi dodávaly sílu, energii, inspiraci, naději, odvahu, pracovitost, píli a předávaly mi mnoho dalších zkušeností. Se zálibou bych je ve společnosti nadále hledala, objevovala, následovala a s chutí se od nich učila novým poznatkům, jak se stát dobrou sestrou. Touto prací bych ráda přispěla k tomu, aby se kladným vzorem mohly inspirovat současné i budoucí sestry. Přirozeně se nabízí sáhnout do výběru, kde společnost své vzory už našla. Získání informací od výherkyň ze soutěže Sestra roku mi přišlo značně inspirující, a také je považuji za dobrou zkušenost pro moji budoucí profesi. Velmi ráda bych se stala sestrou, která bude pacientům přinášet potěšení, zpříjemňovat jim pobyt v nemocnici, a na kterou budou rádi vzpomínat. Odvaha je jedna ze ctností, která překonává překážky. V praxi sestry se jich objevuje mnoho. Proto mi přijde zajímavé zkoumat tento fenomén, abychom věděli, jak to zvládají ty, které byly vybrány společností jako vzor. Ve své práci jsem se zaměřila na výherkyně ze soutěže Sestra roku a to na jejich fenomén odvahy z pohledu pozitivní psychologie dle konceptu silných stránek charakteru ve smyslu Seligmana a Petersona statečnost, vytrvalost, integrita, vitalita. Důvod, proč jsem si vybrala zkoumat odvahou je: myslím si, že odvaha je pro život důležitá a že obzvlášť je důležitá pro profesi zdravotní sestry. Je důležité, aby člověk odvahu objevil a posiloval ji. 9

Cíle práce 1. Nabídnout stručný přehled teoretických poznatků vztahující se na osobnost zdravotní sestry a na její odvahu. 2. Na základě strukturovaných rozhovorů popsat fenomén odvahy z pohledu vybraných výherkyň soutěže Sestra roku. Tak, aby čtenář mohl zjistit, jak odvahu vnímá Sestra roku, která může být vzorem. Odvahu chci zhodnotit skrze jejich sebehodnocení. K náhledu na ctnost odvahy použiji koncept silných stránek charakteru dle Seligmana a Petersona. 3. Publikací získaných informací se podílet na poskytnutí pozitivních vzorů, které byly společností oceněny. Výzkumné otázky 1. Vidí se výherkyně jako odvážné? V čem se vidí odvážné? Kdy je u nich odvaha patrná? Kdy o tom pochybují? 2. Co jim pomohlo odvahu získat, kde odvahu objevily? 3. Jakou ze čtyř ctností odvahy (statečnost, vytrvalost, integrita a vitalita) se výherkyně domnívají, že mají, a co to pro ně v praxi znamená? 4. Je pro výherkyně cílem, záměrem nebo povinností mít ctnosti odvahy (statečnost, vytrvalost, integrita, vitalita)? 5. Jaký význam mají pro výherkyně ctnosti odvahy (statečnost, vytrvalost, integrita, vitalita) a jakou pro ně mají hodnotu a smysl? 6. Proč se výherkyně domnívají, že byly vybrány do soutěže Sestra roku? Je to díky ctnostem odvahy? 7. Jaký význam tyto ctnosti mají pro ošetřovatelský obor a pro osobnost sestry z pohledu výherkyň? Je důležité tyto ctnosti mít? 8. Jaké je doporučení výherkyň pro praxi sestry v oblasti posilování a rozvoje odvahy? 10

TEORETICKÁ ČÁST 1 Stručný přehled psychologie osobnosti Na začátku mé práce bych ráda věnovala jednu kapitolu psychologii osobnosti, protože fenoménem, který ovlivňuje kvalitu péče o pacienta a jeho zdraví je sestra a její osobnost. Pro lepší a kvalitní péči sester je užitečné zaměřit pozornost na rozvoj jejich osobnosti. Do této oblasti patří osobnost, charakter člověka a ctnosti, kterým se věnuji ve své práci. Psychologie osobnosti se vydělila jako samostatná disciplína ze sociální psychologie ve 30. letech 20. století. Sociální psychologie byla v té době velmi široce koncipována a zahrnovala témata, která se později osamostatnila jako dílčí psychologické disciplíny. Vznik psychologie osobnosti je spojován především se jménem Gordona W. Allporta (Blatný, a další, 2010, s. 11). Psychologie osobnosti se zabývá sebepochopením člověka. Kdo jsem? Jaký jsem? Jak si porozumět s druhými lidmi? Tyto otázky se týkají každého jedince, ať už dítěte nebo dospělého člověka. Během vývoje lidstva se psychologie osobnosti mění. Jednotlivé generace se od sebe liší. Od svých předků se odlišujeme nejen z hlediska biologického, ale také z hlediska psychického. To ovlivňuje prostředí, ve kterém žijeme, výchova a styl života. Jak píše Čechová (2001, s. 24), psychologie osobnosti pomáhá člověku naučit se rozumět sám sobě, rozumět svým náladám, svému chování, lépe se ovládat a zdokonalovat se. Umožňuje nám lépe poznávat své vrstevníky, lidi kolem sebe, lépe s nimi vycházet. Zdravotničtí pracovníci, kteří se dobře naučili rozumět sami sobě i lidem kolem sebe, dosahují lepších pracovních výsledků. Tento fenomén umožňuje lépe porozumět chování nemocných dětí i dospělých. Psychologie osobnosti popisuje, jak a čím se lidé od sebe navzájem liší i v čem se podobají ve svém vědomí a jednání, a vysvětluje analýzou vnitřních a vnějších příčin a cílů, proč tomu tak je. Psychologie osobnosti tak poskytuje člověku nástroje k popisu a výkladu předmětných činností, sociálního jednání a vnitřního psychického a duchovního života člověka a umožňuje porozumět též konkrétnímu jedinci (Smékal, 2002, s. 12). 1.1 Definice osobnosti Osobnost je jednou z nejsložitějších skutečností ve známém vesmíru. Pojem osobnost pochází z latinského persona. Tento termín původně znamenal masku, kterou si nasazovali herci v antickém dramatu po dobu hry. Význam začal podléhat změnám a z masky, která 11

dodávala člověku určitou tvářnost, se rozšířila na tvářnost člověka vůbec, na jeho vnější výraz a pak i na jeho povahu (Smékal, 2002, s. 13-15). S osobností se člověk nerodí, ale stává se jí v raném věku uvědomění si vlastního já a to přibližně kolem třetího roku. Osobnost se vytváří a formuje po celý život. Každý člověk je osobností, jelikož je originální, neopakovatelný a jedinečný, ať už je to člověk obyčejný, průměrný, podprůměrný či duševně nemocný. Neexistují dva zcela stejní lidé a nejsou jimi ani jednovaječná dvojčata. Pro společnost je významnou a výjimečnou osobností takový člověk, který něco dokázal a vymyslel, například herci, zpěváci, sportovci a vynálezci. Smékal (2002, s. 28) popisuje osobnost následovně: Člověk je osobností tehdy, když má svou tvář, když je autorem svých činů, když nekopíruje a nenapodobuje, ale když zodpovědně stojí za tím, co dělá, když jedná s vědomím důsledků svých činů. Osobnost je dána především tím, co činí, jak se staví k druhým lidem, ale také tím, jak dovede komunikovat se svým nitrem a kontrolovat svou činnost svým svědomím a tím, jak uvědoměle, odpovědně a ohleduplně řeší úkoly svého života. Podle Gordona Alloporta je osobnost dynamická organizace psychofyzických systémů uvnitř individua, která determinuje jeho jedinečné přizpůsobení k jeho prostředí. Dále L. A. Pervin definuje osobnost jako ty charakteristiky člověka, které jsou podkladem konzistentních vzorců chování, přičemž těmito charakteristikami rozumí myšlenky, city a pozorovatelné (navenek vyjádřené) chování (Blatný, a další, 2010, s. 13). Lidé se v mnoha oblastech mezi sebou liší. Každý, jedinec je určitou individualitou, osobností. V psychologii termínem osobnost zpravidla označujeme člověka se všemi jeho psychickými, biologickými a sociálními znaky. Ze zkušeností víme, že někteří lidé jsou nám příjemní, jiní méně, s některými se rádi vidíme, jiným se raději vyhýbáme. O někom říkáme, že je zručný, šikovný, o jiném říkáme, že je neohrabaný. Jeden člověk pracuje rychle, druhý k vykonání stejné práce potřebuje mnohem více času. Setkáváme se s lidmi, kteří jsou převážně veselí, i s takovými, kteří jsou mrzutí nebo smutní. Někteří se zajímají o všechno kolem sebe, jiní se zajímají jen o techniku nebo kulturu, někteří se nezajímají o nic a svět jim připadá prázdný a nudný. Mezi lidmi jsou značné rozdíly ve vnímání, v úrovni paměti, pozornosti i v dalších oblastech. Pojem osobnost zahrnuje i to, jak člověk vypadá jakou má postavu, barvu vlasů a očí, jaký má věk, zda je zdravý a silný, tedy zahrnuje i jeho biologické znaky. Dále tento pojem obsahuje to, jaké má člověk pohlaví a vzdělání, do které třídy a školy chodí, kde bydlí, jaká je jeho rodina, kamarádi a přátelé. V tom smyslu hovoříme o společenských charakteristikách takového člověka. Všimneme si toho, co dobře umí a co ne tedy toho jaké jsou jeho schopnosti a dovednosti, co rád dělá, o co se zajímá, jaké jsou jeho 12

plány a cíle. Zde sledujeme jeho motivaci, zájmy, cíle a perspektivy. Zajímá nás, zda reaguje rychle nebo pomalu, zda se snadno rozzlobí nebo je klidný zde hovoříme o jeho temperamentu. Důležité jsou údaje o tom, jak se takový člověk chová k druhým lidem, zda je vytrvalý, odpovědný, svědomitý a pořádný nebo naopak, které jsou vlastnosti jeho charakteru (Čechová, a další, 2001, s. 23). V knize Kelnarové (2014, s. 11) se můžeme setkat s popisem osobnosti takto: Člověk je složen z biologické, psychosociální a spirituální složky osobnosti. Jako biologická bytost je charakterizován svojí tělesnou konstitucí, vzpřímenou postavou, schopností se pohybovat. Psychologie osobnosti umožňuje člověku sebepoznání a sebepojetí, usnadňuje chápat vývojové změny mezi jednotlivými generacemi, které se dotýkají nejen myšlení a chování, ale i stylu života. Člověk jako sociální bytost je zařazen do společnosti lidí, mezi kterými se učí žít, od nichž získává nové vědomosti, dovednosti a návyky. Od lidí se učí poznávat okolní svět, samostatně a kriticky myslet, pracovat, učit se rozumně rozhodovat a jednat. V interakci mezi lidmi se naučí uvědomovat si sám sebe, své přednosti a schopnosti, naučí se vytyčovat si životní cíle a jít odvážně za jejich uskutečňováním. Člověk jako osobnost se v interakci s prostředím a mezi lidmi neustále může zdokonalovat a utvářet. Duchovní dimenze osobnosti se týká také kladných charakteristik (například láska, odpovědnost a obětavost), ale je třeba myslet i na negativní hodnoty ve světě lidí, jako je závist, nenávist a škodolibost. Formování osobnosti je ovlivněno jak dědictvím, tak i prostředím, ve kterém člověk žije. Na vývoj osobnosti působí: 1. Vnitřní biologické podmínky: a) vrozené předpoklady (dispozice), které si dítě přináší na svět jako dědictví po předchozích generacích, b) vlivy, které působily na vývoj dítěte v těhotenství, během porodu a po porodu (tj. vlivy v období prenatálním, perinatálním a postnatálním). Velký význam má zdravotní stav matky v průběhu těhotenství, její životospráva, podmínky, ve kterých žije, vztah matky k očekávanému dítěti, zejména to zda si matka dítě přeje, a zda se na něj těší, 2. vlivy prostředí přírodní podmínky, kvalita životního prostředí, rodina, škola, vrstevníci, kroužky a pracovní kolektiv, 3. vlastní činnost člověka hra, učení, práce i zájmové činnosti, kterými se člověk zabývá ve volném čase (Čechová, a další, 2001, s. 46-47). 13

1.2 Vlastnosti osobnosti Osobnost se vyznačuje mnoha vlastnostmi. Vlastnost osobnosti se projevuje stálým chováním jedince. Znaky osobnosti jsou stálost, převažující časové trvání a polarita. Vlastnosti závisí na mnoha faktorech, například na pohlaví či věku. Pro danou osobnost jsou její vlastnosti typické. Můžeme se setkat po letech se známým člověkem a zjistíme, že je stále takový, jaký byl dříve. Osobnost je sice dynamická, neustále se mění v souvislosti s vývojem, ale i relativně stálá, její vlastnosti jsou zachovány (Kelnarová, a další, 2014, s. 14). Základem pro rozvoj osobnosti je každodenní nalézání smyslu. Naším hlavním životním tématem je porozumět sami sobě a odpovědět si, co sami od sebe v životě skutečně chceme a co očekáváme. Potřebujeme jasně znát svůj směr. Co je pro mě v životě důležité? Jaké hodnoty uznávám? Řídím se těmito hodnotami ve svém životě? Mám jasnou představu o svých životních cílech? Mám ještě v životě co objevovat? Je důležité stávat se sám sebou a uznávat hodnoty, které neškodí druhým. Opírat se o své možnosti je otázkou volby. Jedině tak si budeme vážit sami sebe. Potřebujeme být si vědomi vlastní hodnoty a vnímat svou lidskou důstojnost a respekt od druhých lidí (Sestra Každodenní nalézání osobní rovnováhy, 2010). 1.3 Charakter Charakter je souhrn psychologických vlastností osobnosti, který jedinec získává během života a to učením, zkušenostmi a výchovou ve společnosti, ve které vyrůstá. Někdy můžeme zaslechnout, že někdo o někom řekl: ten má ale dobrý charakter. Co to vlastně znamená? Pojem charakter pochází z řeckého slova charaktíras, což znamená rytina, vryp. V psychologii se jím označuje souhrn získaných vlastností určujících psychosociální bytí každé osobnosti. Charakter reguluje vztah člověka vůči své osobě, ostatním lidem, společenským skupinám, institucím a přírodě. Jeho komplexní jádro sestává z různých druhů hodnot, především etických, morálních, estetických a podobně. Tyto získané dispozice osobnosti se utvářejí v dlouhodobém procesu sociálního učení. Často se místo charakteru alternativně používají pojmy morálka nebo prosociální chování. Charakter není vrozená osobnostní vlastnost, nýbrž se postupně utváří v rámci sociální interakce konkrétního člověka. Zásady a normy jako dominující prvky charakteru určují etickou proaktivitu a také morální reaktivitu člověka, tedy to, jak se vůči dané situaci má či musí postavit. Charakter se utváří pomocí psychologického procesu učení. Přední role při vývoji charakteru hrají identifikace, imitace, kognitivní učení, instrumentální učení nebo také klasické podmiňování. 14

Typ charakteru je determinován zkušenostmi z raného dětství. Obecný vývoj charakteru a jeho specifický typ závisí na průběhu přeměny libida během časného dětství. Klíčovým obdobím pro vývoj charakteru je prvních pět let života. Během tohoto časného věku dítě prochází negenitálním vývojem a získává odpovídající sociální zkušenosti, které modelují typ budoucího charakteru jedince. Negenitální období představuje první etapu psychosexuálního vývoje, během něhož se dítě mění z původní biologické danosti v socializované bytí. (Cakirpaloglu, 2012, s. 79-81). Termín charakter označuje tu část osobnosti, která umožňuje řídit jednání člověka podle společenských, zejména morálních požadavků. Charakter je těsně spjat s ostatními složkami osobnosti, zejména s temperamentem. Charakter se formuje převážně působením výchovy a dalších společenských vlivů. Charakter je složitý celek, ve kterém můžeme rozlišit větší počet složek. Patří k nim zejména vztah k lidem, vytrvalost a odolnost k zátěži, kontrola a regulace temperamentových vlastností, sebehodnocení, svědomí, společenské postoje a světový názor (Čechová, a další, 2001, s. 43). Charakterní osobnost usiluje stálou reflexí a sebereflexí o poznání svého založení a o eticky zakotvenou kultivaci. Být charakterem nebo mít charakter tedy z psychologického hlediska znamená řídit se ve svém životě určitými morálními zásadami nebo regulovat své chování a prožívání v souladu s určitým mravním principem. Úroveň charakteru pak závisí na tom, na jakých normách je regulativní princip založen, a o jaké hodnoty se opírá. Za jádro charakteru se považuje svědomí. Citlivost svědomí rozhoduje o tom, zda jsme schopni vyhnout se morálně neakceptovanému smýšlení a jednání nebo zda po takovém nemorálním aktu pociťujeme výčitky či hryzání svědomí (Smékal, 2002, s. 363). 2 Pozitivní psychologie 2.1 Definice pozitivní psychologie a její vývoj Pozitivní psychologie je aktuálním a rychle se rozvíjejícím směrem v současné světové psychologii, který se teoreticky, výzkumně i prakticky zaměřuje na doplnění celkového obrazu psychiky o donedávna spíše zanedbávaná kladná témata. Vůdčí osobnost směru, americký psycholog Martin Seligman, ji deklaruje jako vědu o pozitivních emocích (radost, štěstí, láska a naděje) a kladných životních zážitcích a zkušenostech, o pozitivních individuálních vlastnostech a rysech osobnosti (optimismus, nezdolnost, smysl pro humor, svědomitost, sebedůvěra) a o pozitivně fungujících společenstvích a institucích (Slezáčková, 2012). 15

Mayerson (2004) na webových stránkách VIA institute on character: Do You Know Your 24 Character Strengths definuje pozitivní psychologii následovně: Vědecké zkoumání toho, co umožňuje člověku a společnosti růst, prospívat a vzkvétat. Zásadní otázka, se kterou přicházejí reprezentanti pozitivní psychologie, zní: Když se podaří odstranit nebo zmírnit obtíže, když vyřešíme problém, znamená to, že se tím automaticky stáváme šťastnými a spokojenými lidmi? Znamená to, že víme, jak dosáhnout naplněného a smysluplného života? Je nám pak zřejmé, co je třeba udělat pro to, aby námi dosažená pozitivní změna byla prospěšná i pro druhé a třeba i pro celou společnost? Odpověď zní: Nikoli. Anebo mírněji: Většinou ne. Snahou pozitivní psychologie je však nabídnout něco víc, pozitivní prožívání a životní spokojenost (Slezáčková, 2012, s. 12). 2.2 Krátká historie pozitivní psychologie Za oficiální počátek směru pozitivní psychologie je považováno první společné setkání psychologů hlásící se k tomuto trendu, ke kterému došlo na podzim roku 1999 v americkém Lincolnu. Základní ideou iniciátorů hnutí pozitivní psychologie bylo nabídnout užitečný a v mnoha ohledech podnětný pohled na ty stránky života jedince a společnosti, které byly v dosavadním pojetí psychologie, zaměřené na konflikty, rizika a problémy, poněkud opomíjeny. Pozitivní psychologie si tedy vetkla do štítu, že se bude více orientovat na studium a podporu kladných témat a světlých stránek osobnosti člověka a společnosti. Filozofické kořeny uvažování o štěstí sahají hluboko do období antické filozofie, k Aristotelově pojmu eudaimonia (štěstí pramenící ze správného a smysluplného počínání a úsilí o mravní dokonalost) a Epikurově hédonismu (štěstí a blaženost spojené se smyslovým potěšením). Určitě nelze opomenout A. H. Maslowa rozpracovávajícího hierarchii potřeb, V. E. Frankla poukazujícího na lidskou vůli ke smyslu, C. R. Rogerse s konceptem plně fungující osoby. Právě v Maslowově knize Motivation and Personality z roku 1954 se vůbec poprvé setkáváme s termínem,,pozitivní psychologie. Ve své době ojedinělá byla také práce americké psycholožky rakouského původu M. Jahodové, věnovaná kritériím pozitivního mentálního zdraví, mezi něž patří kladný postoj k sobě samému, sebeúcta, schopnost autoregulace chování, adekvátní vnímání reality, schopnost udržení mezilidského vztahu a lásky, schopnost sebeřízení a produktivita. Z období šedesátých až osmdesátých let 20. století je třeba připomenout významné příspěvky z oblasti psychologie zdraví - Lazarusovy definice zvládání a copingových strategií a A. Antonovského pojetí nezdolnosti. Myšlenky pozitivní psychologie se rozlétly do celého světa a postupně se zabydlují i v České republice. Mezi hlavní zastánce tohoto směru u nás patří především J. Křivohlavý, který se ve svých 16

publikacích věnoval jak obecným otázkám, tak vybraným okruhům pozitivní psychologie, jako jsou vděčnost, naděje, moudrost a smysluplnost existence. Studiem subjektivní pohody a životní spokojenosti se zabývá M. Blatný. Tématem občanských ctností se zabývá V. Smékal. (Slezáčková, 2012, s. 13-18). Dnešní pozitivní psychologie se deklaruje především jako věda zabývající se studiem pozitivních emocí (radost, štěstí, láska, naděje a zážitek plynutí), výzkumem pozitivních individuálních vlastností a rysů osobnosti (jako například optimismus, zvídavost, nezdolnost nebo smysl pro humor). Pozitivní psychologie se tedy nezaměřuje pouze na to, co nás zúzkostňuje a trápí, jaké jsou negativní rysy naší osobnosti a rizikové faktory chování, ani na to, co a proč v rodině, ve škole nebo ve firmě nefunguje. Zajímá ji naopak to, s jakou frekvencí a intenzitou prožíváme pozitivní emoce, jaké jsou naše kladné vlastnosti a silné stránky a co přispívá ke skutečnosti, že v rodině vládne pohoda, že se děti do školy těší a kolegové ve firmě dobře spolupracují (Slezáčková, 2012, s. 15). 2.3 Silné stránky charakteru a ctnosti V pozitivní psychologii se setkáváme s našimi silnými stránkami a přednostmi, které jsou zdůrazňovány, vedou nás k pocitu spokojenosti a pomáhají nám ke kladným výsledkům. Ovšem v běžném životě se více setkáváme s negativním postavením, jak k druhým lidem, tak k sobě samému. Dáváme přednost kritice. Pro lidi je jednoduší o sobě říci svoje chyby než vyzvednout na povrch svoje silné stránky. Významní psychologové C. R. Snyder a S. J. Lopez chápou pozitivní vlastnosti osobnosti jako tak zvané silné stránky charakteru. Vymezují je jako kapacity pro takové způsoby myšlení, prožívání nebo chování, které člověku umožňují optimálně prospívat a dosahovat úspěšných výkonů. (Slezáčková, 2012, s. 86). 2.4 VIA (Values in Action) Klasifikace silných stránek osobnosti a ctností dle Petersona a Seligmana Poté co autoři (Peterson, Seligman 2004) aplikovali kriteria na předběžný seznam charakteristik, které vybrali s pomocí literatury a brainstormingu, vznikl přehled dvaceti čtyř pozitivních rysů. Silné stránky jsou v něm rozčleněny do šesti kategorií, z nichž každá odpovídá jedné ze základních ctností. Ty jsou pak syceny příslušnými silnými stránkami. Moudrost a poznání (wisdom and knowledge) kognitivní silné stránky, které se uplatňují v procesu získávání a využívání dovedností 1. Tvořivost, originálnost, vynalézavost (creativity): originalita a produktivita v myšlení a konání. Zahrnuje také umělecké výtvory, ale neomezuje se pouze na ně. 17

2. Zvídavost, zájem, vyhledávání nového, otevřenost novým zkušenostem (kuriosity and interest in the word): projevování zájmu o získávání zkušeností pro ně samotné; fascinace novými věcmi a tématy; bádání a objevování. 3. Otevřenost mysli, úsudek, kritické myšlení (judgment and critical thinking): promýšlení a posuzování věcí ze všech úhlů; nečinění ukvapených závěrů; schopnost změnit názor ve světle nových důkazů; spravedlivé zvažování všech pro a proti. 4. Láska k učení (love of learning) osvojování si nových schopností a znalostí, zvládání nových tematických celků ať už samostudiem, nebo v rámci formální výuky. Souvisí se zvídavostí, ale přesahuje ji tendence rozšiřovat své dosavadní poznání systematickým způsobem. 5. Vzhled, moudrost (perspective) schopnost dát moudrou radu druhým; uplatnění takového pohledu na svět, který je pro daného člověka i pro ostatní lidi smysluplný. Odvaha ( courage) - emocionální silné stránky zahrnující uplatnění vlastní vůle k dosažení cíle navzdory vnějšímu či vnitřnímu odporu 6. Statečnost (bravery), udatnost: neutíkat před ohrožením, výzvou, obtížemi nebo bolestí; vyjadřovat svůj názor i proti opozici, zachovat se podle vlastního byť nepopulárního přesvědčení (zahrnuje fyzickou odvahu, ale neomezuje se pouze na ni) 7. Vytrvalost (persistence), pracovitost, píle: dokončovat započaté; vytrvat v činnosti navzdory překážkám a obtížím; zažívat pocit uspokojení z dokončování úkolů 8. Integrita (authenticity, honesty), autentičnost, upřímnost: říkat pravdu; chovat se a prezentovat se upřímně; nic nepředstírat; přijímat zodpovědnost za vlastní pocity a činy 9. Vitalita (vitality), radost, elán, nadšení, energičnost: mít nadšený a energický přístup k životu; nedělat věci jen napůl či pouze z povinnosti; prožívat život jako dobrodružství; cítit se čilý Lidskost (humanity) interpersonální silné stránky, které zahrnují navozování a udržování vztahů 10. Láska (love): vážení si blízkých osobních vztahů s druhými lidmi, obzvláště s těmi, kteří sdílení a péči opětují; udržení důvěrného vztahu. 11. Laskavost, velkorysost, starost, péče, soucit, altruistická láska, přívětivost (kindness): konání laskavosti a dobrých skutků; pomoc druhým a péče o ně. 12. Sociální inteligence, emoční inteligence (social intelligence): vnímavost vůči pocitům a motivům druhých lidí i svým vlastním; znalost toho, jak se vhodně zachovat v různých sociálních situacích; poznání toho, co ostatní motivuje. 18

Spravedlnost (Justice) občanské silné stránky, které jsou základem zdravého fungování komunity 13. Občanství, sociální zodpovědnost, loajálnost, týmová práce (citizenship): schopnost dobře pracovat jako člen skupiny nebo týmu; loajalita vůči skupině; podílení se na společných aktivitách, sdílení. 14. Spravedlivost, nestrannost (fairness): spravedlivé a čestné jednání se všemi lidmi; nenechat se při rozhodování ovlivnit osobními pocity; poskytnout všem stejnou příležitost. 15. Vůdcovství (leadership) povzbuzování skupiny, jimž je člověk členem, k dosažení úspěšného výkonu; udržování dobrých vztahů ve skupině; organizace skupinových aktivit a dohlížení na jejich průběh. Umírněnost (temperance) silné stránky, které chrání před neumírněností a nestřídmostí. 16. Odpuštění a milosrdenství (forgiveness and mercy): odpouštění těm, kteří se provinili; příjímání druhých i s jejich nedostatky; schopnost dát lidem druhou šanci; nebýt pomstychtivý. 17. Pokora a skromnost (humility a modesty): nepovažování se za výjimečného; nesnažit se být středem zájmu; nechat za sebe mluvit svoje činy. 18. Obezřetnost (prudance): opatrnost při rozhodování; zbytečně neriskovat; neříkat a nedělat to, čeho by člověk později litoval. 19. Autoregulace, sebekontrola (self-regulation): usměrňování svého prožívání a jednání; disciplinovanost; ovládání svých tužeb a emocí. Transcendence (transcendence) silné stránky, které člověka propojují s univerzem a vnášejí do života smysl 20. Smysl pro krásu a dokonalost, úctu, úžas, nadchnutí se (appreciation of beauty and excellence): vnímavost vůči kráse, ocenění dokonalosti a vynikajících výkonů v různých oblastech života od přírodních krás přes umění, matematiku, vědu, až po každodenní zkušenosti. 21. Vděčnost (gratitude): uvědomění si dobrých věcí, které se dějí, a prožívání vděčnosti za ně; umění vyjádřit díky. 22. Naděje, optimismus, orientace na budoucnost (hope): očekávání od budoucnosti jen to nejlepší; aktivní snaha dosáhnout cílů; přesvědčení, že je možné dospět k lepší budoucnosti. 23. Smysl pro humor, hravost (humor): všímání si světlých stránek života; mít rád legraci a škádlení; umět ostatní rozveselit a rozesmát; umět žertovat (nejen vyprávět vtipy). 19

24. Spiritualita, zbožnost, víra, smysl (spirituality): ucelená představa o vyšším účelu a smyslu světa; poznání svého místa v řádu vesmíru; smysl života a víra, která člověka vede, formuje a je zdrojem útěchy (Slezáčková, 2012, s. 91-93). 3 Ctnosti Co je to ctnost? V Katechismu se píše (Koláček, 1995, s. 793), že ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro. Lidské ctnosti vnášejí řád do našeho života. Jejich plodem je sebeovládání a radost z mravně dobrého života. Tvůrci ctností byli vedeni snahou nalézt odpověď na otázku, co vlastně lze nazvat opravdu dobrým charakterem člověka. Autoři začali s týmem spolupracovníků studovat základní díla všech významných filozofických a náboženských tradic s cílem sestavit soupis v nich uváděných ctností. Spolupráce odborníků identifikovala celkem přes 200 lidských ctností. Z nich tito odborníci seskupili šest základních ctností a to: moudrost, odvahu, lásku, spravedlnost, umírněnost a spiritualitu. Těchto šest ctností považují Ch. Peterson s M. Seligmanem (2004) za základní vlastnosti člověka, jež společně vytvářejí pojem dobrého charakteru a jsou podporovány téměř všemi náboženskými a filozofickými směry. Autoři však upozorňují na to, že abstraktní pojmy, jako moudrost, odvaha či láska, je obtížné měřit a cíleně popisovat. K dosažení dané ctnosti může vést více cest a právě za konkrétní prostředky k dosažení ctností jsou považovány silné stránky charakteru daného člověka (Slezáčková, 2012, s. 87-88). 3.1 Odvaha Odvaha je schopnost a snaha čelit nejistotě, strachu, nebezpečí a bolesti. Do ctností odvahy se řadí statečnost, vytrvalost, integrita a vitalita. Dle VIA klasifikace Peterson a Seligman (2004) je odvaha (courage) definována: Emocionální silné stránky zahrnující uplatnění vlastní vůle k dosažení cíle navzdory vnějšímu či vnitřnímu odporu. Odvaha se považuje za ctnost, o kterou stojí usilovat. Odvážní lidé slouží jako vzory. Mnoha lidem však odvaha i naděje chybí a mají pocit: Kdybych měl více odvahy, dokázal bych věci hodné obdivu. Co nám brání být odvážný? Míru odvahy určuje náš duševní postoj. Každý může být odvážný podle svých individuálních možností! Předpokladem je realisticky odhadnout své síly. Jinak se odvaha stává hazardem! Skutečně odvážní lidí jsou schopní správně odhadnout rizika a možnosti. Co je riskantní, ještě zdaleka nemusí být odvážné (Holzl, a další, 2013, s. 11). 20

McManaman (2006) popisuje odvahu takto: je to ctnost, která zmírňuje emoce strachu v souladu se zdravým rozumem. Mimořádná odvaha není sedět ve vaně plné smrtících hadů, nebo skákat z jednoho motorového člunu na druhý, jak by si mnozí mohli myslet. Jsou to akty odvážné, nikoli činy statečné. Kdyby se člověk pokoušel zachránit holčičku, která je uvězněná v jámě hadů, nebo člověka neschopného řídit motorový člun v důsledku infarktu nebo mrtvice, mohli bychom mluvit o statečnosti. Holzl (2013, s. 18-20) uvádí: odvaha není nebojácnost. Odvaha neznamená jednat beze strachu, ale strachu navzdory! Naše obavy je třeba vnímat a brát vážně. Pokud signály, které náš strach vysílá, ignorujeme, nejsme odvážní, ale lehkovážní! Možné obavy, které nám brání odvážně se vydat novými cestami, je mnoho: strach z odmítnutí, strach z reakce ostatních lidí (kolegů), strach z nepříjemností. Odvaha je v různých kulturách posuzována, vnímána a chápána odlišně. Odvaha v překonání každodenních výzev: zajištění zaměstnání, měsíční splácení hypotéky, urovnávání konfliktů s partnerem, udržování sociálních a společenských kontaktů a mnoha dalších. Minulost může působit na naší odvahu, proto je důležité, abychom jsme si uvědomili, které události ovlivnily podstatu naší odvahy. Jak získat odvahu, uvádí Holzl (2013, s. 23-24) ve své publikaci. Poskytuje recept na odvahu, který tvoří čtyři vybrané přísady: sebedůvěra, zkušenost, plánování a jednání. Odvaha neznamená vstát a začít konat, ale zvážit možnosti a vytvořit si realistické plány, jak dosáhnout cíle. Nikdo neplánuje, že selže, ale většina selže při plánování Lee Lacoca 3.1.1 Statečnost Statečnost (bravery) je autory VIA klasifikace Petersonem a Seligmanem (2004) popsána jako: udatnost, nebojácnost před hrozbami, výzvami, obtížemi či bolestí, odvaha stát za svým názorem i přes existenci opozice a chovat se podle svého přesvědčení i v případě nepopulárnosti daného přesvědčení. Může sem být zahrnuta i fyzická udatnost, ale nemusí. (Slezáčková, 2012, s. 91-93). Co je to statečnost? Jak se můžeme dočíst na VIA institute on character: Do You Know Your 24 Character Strengths? Mayerson (2004) pokud je statečnost tvoje nejlepší silná stránka, jsi statečný člověk, který neucukne před hrozbou, výzvou, problémem nebo bolestí. Vyslovuješ to, co je správné, dokonce i proti soupeři. Jednáš podle svého přesvědčení. 21

Existují tři typy statečnosti: fyzická statečnost - to jsou například hasiči, policisté a vojáci, psychická statečnost - to je například schopnost čelit bolestivým aspektům a mravní statečnost znamená říkat to, co je správné, i když je to nepříznivé pro skupinu. Statečnost si obvykle spojujeme s představou bojovníka, který se dokáže vzepřít i největšímu nebezpečí, nestěžuje si a nepočítá rány. Nebo s představou člověka, který nehledě na sebe vystavuje do nebezpečí vlastní život pro záchranu druhých. I když se statečnost projevuje nejzřetelněji ve fyzické úrovni (hasič běžící do hořícího domu), její skutečný zdroj je uložen v psychické výbavě člověka (mluvíme o jeho duševní síle či mravní odolnosti). Statečnost se projevuje zejména tehdy, když je veškerá lidská snaha slabá a pomoc odnikud nepřichází. Právě tehdy se objevuje morální síla, která dokáže odstranit i původně nepřekonatelné překážky. Statečnost je tedy mravní ctnost, která při obtížích zabezpečuje pevnost a vytrvalost s úsilí o dobro. Posiluje rozhodnutí odporovat pokušení a přemáhat překážky mravního života. Statečnost dává schopnost přemáhat strach, a to i strach ze smrti, čelit zkouškám a pronásledováním. Dává odvahu k tomu, aby se člověk zřekl svého vlastního života a obětoval jej při obraně spravedlivé věci (Spiřík, 2013). M. Seligman a Ch. Peterson, autoři klasifikace Values in Action, zdůrazňují, že to není nepřítomnost strachu v ohrožujících situacích, ale schopnost navzdory strachu udělat to, co je potřeba udělat (Peterson, a další, 2004, s. 199). Patří sem například čelení smrti či smrtelné nemoci, vykonávání nepopulárních rozhodnutí, za kterými si stojíme, a tak dále. Vždy jde o vlastní dobrovolné rozhodnutí jedince při plném vědomí rizika. Statečnost v sobě implicitně obsahuje i morální, hodnotící složku. Statečné chování bude na rozdíl od pouhého riskantního jako statečné posuzováno v případě, když je výsledek akce chápán osobou i okolím jako morálně hodnotný (Peterson, a další, 2004). Mezi vzor statečnosti můžeme pojmout hasiče, který se vřítí do hořícího domu, aby zachránil lidský život, přestože věděl, že existuje reálné riziko, že se nevrátí ven živý. 3.1.2 Vytrvalost Vytrvalost (persistence, perseverance) je vysvětlena M. Seligmanem a Ch. Petersonem (2004) následovně: pracovitost, píle; ukončení toho, co je začato; vytrvání v činnosti navzdory překážkám; radost z dokončení úkolu. (Slezáčková, 2012, s. 91-93). Vytrvalost značí také důvěru v sebe sama v situacích, kdy by ji ostatní lidé už ztratili, v situacích psychicky i fyzicky náročných, i když úspěch není nikdy zaručen. Zanechání určité činnosti je samozřejmě v některých případech moudřejší, ale odměněn bývá většinou ten, kdo vytrvá (Peterson, a další, 2004, s. 228). 22

Pokud patří vytrvalost mezi tvoje nejlepší silné stránky, znamená to, že tvrdě pracuješ, abys dokončil to, co jsi začal. Ve správném čase bez ohledu na plán uděláš vše od samého začátku do úplného konce. Když pracuješ, nejsi rozptýlený a nacházíš naprosté uspokojení v plnění úkolu. Vytrvalost zahrnuje dobrovolné trvání akce sílené navzdory přítomnosti výzvy, problémů a zrazování. Jsou dva vektory vytrvalosti. To vyžaduje jak úsilí tak plnění úkolů po určitou dobu (Myerson, 2004). Tajemství vytrvalosti se ukrývá v podstatě tohoto slova. Pokud má něco trvat, znamená to, že to vyžaduje čas. A čas je neúprosná záležitost. Prostě to trvá, než se stanete mistrem v jakémkoliv oboru, prostě to vezme čas dojít z bodu A do bodu B. Trvá pár měsíců, než strom vykvete a ovoce dozraje, trvá roky, než vzklíčí semínko a vyroste strom (Merunková, 2013). Podmínkou úspěchu je vytrvalost. Člověk se nikdy nesetká s kladným výsledkem, zřekne- li se hned při prvním neúspěchu. Vytrvalost je spojena s oddálenou odměnou, tedy vydržet a na odměnu počkat. 3.1.3 Integrita Integrita (authenticity, honesty), je vysvětlena M. Seligmanem a Ch. Petersonem (2004) následovně: autentičnost, upřímnost: říkat pravdu; chovat se a prezentovat se upřímně; nic nepředstírat; přijímat zodpovědnost za vlastní pocity a činy. (Slezáčková, 2012, s. 91-93). Pokud patří integrita mezi tvoje silné stránky, jsi upřímný člověk a to nejen tím, že mluvíš pravdu, ale i tím, že žiješ svůj život nefalšovaným a věrohodným způsobem. Bez předstírání stojíš dole na zemi: jsi opravdová osoba. Tato síla zahrnuje přesné zastoupení tvých vnitřních stavů, záměrů a závazků a to jak veřejně tak soukromě. Poctivost umožňuje lidem převzít zodpovědnost za své pocity a chování, vlastnit je, a tím využívat výhod (Mayerson, 2004). 3.1.4 Vitalita Vitalita (vitality), je vysvětlena M. Seligmanem a Ch. Petersonem (2004) následovně: radost, elán, nadšení, energičnost: mít nadšený a energický přístup k životu; nedělat věci jen napůl či pouze z povinnosti; prožívat život jako dobrodružství; cítit se čilý. (Slezáčková, 2012, s. 91-93). Pokud je vitalita tvoje silná stránka, přistupuješ ke všem zkušenostem se vzrušením a energií. Nikdy neuděláš nic jen z poloviny. Život je pro tebe dobrodružstvím. Vitalita je dynamická síla, která je přímo spojena s fyzickým a psychickým zdravím. Tato síla má nejsilnější vazby s celkovou spokojeností se životem a zapojením se do života (Mayerson, 2004). Přítomnost vitality v době nejistoty a nouze je mnohem podstatnější než v čase blahobytu. Je to vlastnost, kterou se chápe sjednocení se zdrojem vnitřní energie (komfort, úspěch, uspokojení, zdraví). 23

To nás vede k povzbuzení. Cítíme se vitálně, když jdou všechny věci výborně. Je však zapotřebí v náročných situacích s vitalitou umět pracovat, abychom předešli vyhoření. Postrádá-li někdo vitalitu v zaměstnání a to především u zdravotnického personálu, dochází k syndromu vyhoření. Jak píše Holzl (2013, s. 64), zdravý a šťastný život spočívá ve střídání napětí a uvolnění. Obojí se navzájem ovlivňuje a jakýkoliv posun vede k nerovnováze. Tělo a duše dlouhodobě trpí, pokud jsou ustavičně v napětí. Typickými příznaky jsou syndrom vyhoření, srdeční infarkt a mozková mrtvice. Pokud však u vás dochází k uvolnění bez předchozího napětí, přicházíte tak na druhé straně o energii a radost ze života. 4 Sestra jako osobnost a vzor Zdravotnictví má nejkrásnější humánní poslání sloužit člověku, udržovat a upevňovat zdraví, které je nejvyšší hodnotou lidského života. Zdravotnický pracovník má tedy velmi krásné, ale i náročné úkoly pečovat o zachování lidského zdraví a snažit se předcházet nemocem, podílet se na procesu uzdravení nemocného člověka nebo v případech, kdy nemocného nelze uzdravit, poskytnout mu takovou péči, aby se zmírnily jeho obtíže a mohl důstojně zemřít (Skalická, in: Rozsypalová 1992 s. 21). Zdravotní sestra zaujímá významné místo ve zdravotnickém týmu. Je blízkou spolupracovnicí lékaře ve všech složkách léčebně preventivní péče. Je odborníkem ve vyhledávání základních životních potřeb nemocného pozměněných onemocněním a v jejich uspokojování správně volenou ošetřovatelskou péči. Je nemocnému vedle jeho rodiny oporou a často nejbližším člověkem při jeho pobytu v nemocnici i při domácí péči. Získá-li sestra důvěru a vážnost svých pacientů, může významně ovlivnit jejich způsob života, vést je ke správné životosprávě a péči o vlastní zdraví. Je nemocným i jejich nejbližším odborným rádcem, musejí-li se naučit dlouhodobě žít se svým onemocněním nebo postižením (Skalická, in: Rozsypalová 1992 s. 21). 4.1 Sestra jako vzor Sestry jsou významným článkem ošetřovatelského týmu. Bez sester si fungování zdravotnictví neumíme představit, jejich role je rovněž důležitá jako role lékaře, i když to tak na první pohled nevypadá (Majerčíková, a další, 2010). Společnost žádá sestry s pevným charakterem, dobré sestry. Jak taková sestra vypadá? Jak se má projevovat a chovat? Mezi nejdůležitější charakterové vlastnosti zdravotní sestry v první řadě patří duševní vyrovnanost a sebeovládání. Dobrá sestra má na nemocného působit klidně, nesmí se nechat vyvést z rovnováhy chováním nemocného nebo náročnými situacemi, které zdravotnické prostředí 24

často přináší. Dále by sestra měla být schopna rychle se rozhodnout, protože se může dostat do situace, kdy musí rychle zakročit nebo vyřešit nějaký problém, zejména ve chvíli, kdy je ohrožen život nemocného (Skalická, in: Rozsypalová 1992). Sestra není povolání pro každého, vyžaduje profesionální chování zdravotníka. Povolání ve zdravotnictví je velmi náročné jak po stránce fyzické, tak i po stránce psychické. Obnáší práci s lidmi, nemocnými, péči po vážných traumatech, práci s umírajícími, ale i s lidmi, kteří se chystají na výkon, který neohrožuje jejich život. Proto i vystupování je v profesi zdravotní sestry velmi důležité. Sestra má jednat čestně a upřímně, neměla by také zapomínat na přiznání chyby, kterou udělala, protože nepřiznáním této chyby by mohla ohrozit zdravotní stav nemocného. Také čistota a úprava pracovního prostředí je výrazem pracovní kultury sester na pracovišti. Proto by nejen prostředí, ale i sama sestra měly být vzorem čistoty a pořádku (Skalická, in: Rozsypalová 1992). V životě potřebujeme podporu, jistotu od druhých lidí, našich blízkých, a to především, když jsme nemocní. Vědět, že nejsme sami, že při nás někdo stojí, je pro nás velmi důležité. Ve chvíli, kdy se o sebe nedokážeme postarat, v pohybu nám brání chirurgický výkon nebo nemoc, jsou omezeny naše schopnosti v jakémkoli rozsahu, potřebujeme pomoc od ostatních. Zde nastupuje práce zdravotnich sester. Zdravotní sestra musí nejen správně provádět ošetřovatelské výkony v rámci ošetřovatelské péče, ale také by měla umět vycházet s lidmi, protože se nachází prakticky stále mezi nimi. Proto má sestra umět snadno a rychle navazovat kontakt s druhým člověkem. Nemá dělit pacienty na oblíbené a neoblíbené, ale všem má poskytovat takovou péči, kterou zrovna potřebují (Skalická, in: Rozsypalová 1992). Zdravotní sestra je člověk, který poskytuje výživu, podporuje a chrání pacienty. Je to člověk připravený starat se o nemocné, zraněné a zestárlé. K tomu, aby byl někdo dobrou zdravotní sestrou, je sice nezbytná nesobeckost, ale to nestačí. Dobrá sestra musí mít také rozsáhlou průpravu a značné zkušenosti (Skálová, 2000). Dodat pacientům odvahu, naději, dostatek znalostí o provedeném výkonu a vyšetření, abychom věděli, co nás čeká a abychom nežili v napětí nebo stresu. Je důležité pacientům připomenout, že oni sestry neobtěžují s jejich dosavadním omezením, nemocí nebo dotazy, že sestry jsou ve zdravotnickém zařízení pro ně, rády jejich problémy vyslechnou a budou-li moci, tak pomohou. Dále je důležité povzbudit pacienta, protože choroba se léčí rychleji, když je nemocný v psychickém klidu. Každý člověk prožívá svoje onemocnění naprosto odlišně. Aktivní spolupráce pacienta se setrou je vázaná na pochopení a respektování jeho individuálních potřeb. Čím je nemocný člověk křehčí a zranitelnější, tím více očekává porozumění a pomoc ze strany zdravotníků. 25

Klíčem k pochopení pacienta je mimo jiné empatie. Vcítění je složitý proces, který se skládá z následujících složek: z připravenosti se vcítit (vžít se) do situace protějšku (Jak se v této situaci pacientovi vede?) a uvědomit si jeho pocity (Co pacient cítí?) ze srovnávání svých pocitů a pocitů pacienta (Znám tyto pocity, dokážu si aspoň představit rozpoložení pacienta?) z vytyčení jasné hranice mezi mým JÁ a TY (pacient), abychom situaci chápali pod zorným úhlem pacienta (Sestra - Empatie v ošetřovatelském kontextu, 2009). 4.2 Odvaha sester v historii ošetřovatelství Ošetřovatelství již není tím, čím bylo v době Florence Nightingaleové, dokonce ani tím, čím bylo před padesáti lety. Zdravotní sestra v současné době musí umět rozpoznat, kdy lékaři říci ne a kdy trvat na tom, aby se lékař šel na pacienta podívat, i když je to uprostřed noci. Pokud se však sestra mýlí, musí mít dostatečně hroší kůži, aby snesla vyplísnění, které se jí od lékaře může dostat (Skálová, 2000). A k tomu je potřeba dostatečné odvahy. Pohlédneme-li do historie ošetřovatelství, můžeme se seznámit s mnoha odvážnými osobnostmi, které měly velký význam pro jeho vývoj. Právě sestry v historii byly velice odvážné a statečné, protože usilovaly o zlepšení zdravotní péče. Velký význam pro vývoj ošetřovatelství měly objevy, které přinesly něco nového a osobnosti, které něco změnily. Důležité v tomto vývoji bylo také náboženství, a dále politické, ekonomické, sociální a kulturní faktory. V dějinách ošetřovatelství můžeme najít odvážné osobnosti, které byly důležité pro jeho vývoj. Připomeňme si z historie ošetřovatelství dvě osobnosti, které posunuly ošetřovatelství dál díky své odvaze. První osobností byla Florence Nightingelová, která pocházela z bohaté rodiny, měla kvalitní vzdělání a dobré postavení ve společnosti, a přesto ji touha vedla k péči o nemocné. V tom jí však zabránila její rodina kvůli tehdejším zvykům. Ošetřovatelství v nemocnici nebylo v té době vhodné pro mladou dámu z vyšších vrstev. I přesto navštěvovala nemocné a každá příležitost studia zdravotní péče v Evropě pro ni byla zkušeností. Druhá osobnost s velikou odvahou je pro mě Anežka Česká. Staňková (1996, s. 14) píše, ta byla velkou postavou ranných začátků českého ošetřovatelství. V Praze založila několik klášterů, první z nich v roce 1233 U sv. Haštala, kde byl umístěn také špitál. Anežka také založila řád křižovníků s červenou hvězdou. Jeho pracovnice při ošetřování a opatrování chudých a nemocných vycházely z pravidel vypracovaných sv. Anežkou. 26

4.3 Hrdinství Odvaha často může být spojena s pojmem hrdinství. Co je to hrdinství? Každý z nás si pod tímto pojmem představí trochu něco jiného. Mnozí z nás si s pojmem hrdinství spojují schopnost učinit něco mimořádného. To, co někoho zachrání nebo pomůže ostatním lidem, něco, co přinese ostatním prospěch. Hodně z nás si pod hrdinou představí vojáka, policistu nebo hasiče. V běžném životě je hrdinou ten, kdo překoná svůj strach a postaví se útočníkovi, aby ochránil a zachránil oběť, nebo ten, kdo zachrání lidský život. Každodenně se setkáváme se statečnými činy spojené s lidskou odvahou. Česká republika uděluje medaile za hrdinství dle zákona č. 157/94 Sb., o státních vyznamenáních České republiky. Medaili Za hrdinství uděluje prezident republiky osobám za hrdinství v boji a těm, kteří se s nasazením vlastního života zasloužili o záchranu lidského života nebo značných materiálních hodnot. 4.4 Odvaha sester Odvaha je ctnost, která je nezbytná pro pečlivou a svědomitou práci u všech poskytovatelů zdravotní péče. Překonání strachu je nezbytné pro ošetřovatelskou praxi, aby bylo uděláno to, co ošetření nemocných žádá. Někdy sestra musí překonat strach při dočinění s fyzickou újmou. Třeba když poskytuje komfort pacientovi tím, že ho koupe a mění mu prádlo. V takové situaci sestra překonává strach tím, že je vystavena patogenům obsaženým v tělních tekutinách. Kromě toho odvaha sester vyžaduje překonat strach z emocí, aby rozvíjela svou empatii a překonávala svá slabá místa, tím, že se přizná a napraví své chyby (Day, 2007). Je důležité, aby sestra měla odvahu? Potřebuje ji ke své kvalitní práci? Činnost zdravotní sestry přináší nejen radost, ale také velké nároky. Zdravotní sestra nesmí dělat chyby. Kdykoli podává léky, odebírá krev, zavádí nitrožilní kanylu nebo s pacientem jakkoli pohne, musí být mimořádně opatrná. Nesmí se zmýlit. Někdy se však ocitne v obtížné situaci. Co dělat, když se sestra domnívá, že lékař pacientovi předepsal nesprávný lék nebo že vydal pokyn, který není ku prospěchu pacienta? Má oponovat lékaři? K tomu je zapotřebí odvaha, takt a diplomacie a je s tím spojeno určité riziko. Žel, někteří lékaři reagují nelaskavě na podněty od sester, které jsou jim z titulu pracovního zařazení podřízeny. Zdravotní sestra musí být statečná. Především je za každý podaný lék a provedenou léčbu a za škodu, kterou tím případně způsobí, právně zodpovědná. Musí být schopná odmítnout pokyn lékaře, pokud má pocit, že to je mimo rámec její působnosti, nebo pokud se domnívá, že pokyn není správný (Skálová, 2000). 27