CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc

CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Téma práce Aktivizace osob s Alzheimerovým onemocněním v denním stacionáři Andrea Holá Vedoucí práce: Mgr. Petra Chovancová Olomouc 2015

Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci vypracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci dne: 25. dubna 2015

Tímto děkuji paní Mgr. Petře Chovancové, za odborné vedení a mnoho cenných podnětů při tvorbě mé práce. Děkuji také mé rodině za podporu a trpělivost po celou dobu mého studia.

Obsah Úvod... 6 1 Sociální sluţby... 7 1.1 Sluţby pro seniory s Alzheimerovou demencí... 8 2 Demence... 9 2.1 Kritéria diagnózy demence... 9 2.2 Rizikové faktory vzniku demencí... 10 2.3 Stádia demence... 10 2.4 Rozdělení demencí... 11 3 Alzheimerova nemoc (AN)... 12 3.1 Projevy... 13 4 Aktivizace... 15 4.1 Potřeby seniorů... 15 4.2 Typologie aktivit podle kategorií potřeb... 16 4.3 Aktivizace jako nástroj... 17 4.4 Kategorie programů pro seniory... 18 4.5 Hlavní cíle aktivizace... 19 4.6 Druhy aktivizačních technik vyuţívaných u AN... 19 4.6.1 Ergoterapie... 19 4.6.2 Kognitivní rehabilitace a orientace realitou... 20 4.6.3 Reminiscenční terapie... 20 4.6.4. Kinezioterapie léčba pohybem... 22 4.6.5. Arteterapie... 22 4.6.6 Oslavy, společenské akce... 23 4.6.7 Terapeutické vaření nebo pečení... 24 4.6.8 Muzikoterapie... 24 4.6.9 Pet terapie a Canisterapie... 25

4.7 Psychobiografický model profesora Erwina Böhma... 26 4.8 Shrnutí... 27 5 Vyuţití ipadu u degenerativních onemocnění... 28 5.1 Charakteristika ipadu... 28 5.2 Vyuţití ipadu a aplikací v terapii Alzheimerova onemocnění... 29 5.3 Představení a vyuţití ipadu jako aktivizační a motivační pomůcky pro osoby s Alzheimerovým onemocněním... 29 Závěr... 31 Anotace... 32 Pouţité zdroje... 33

Úvod K výběru tématu mé absolventské práce mě vedly vlastní zkušenosti v denním stacionáři pro seniory a zdravotně postiţené, kde jsem byla zaměstnána na pozici Pracovník v sociálních sluţbách v přímé obsluţné péči a pracovní instruktor. V poslední době se zvýšil počet uţivatelů s diagnózou Alzheimerova onemocnění. Proto jsem se začala zabývat tím, jak těmto lidem pomoci. Absolventská práce je teoretická a věnuje se moţným aktivizačním technikám pro osoby s touto diagnózou, v bakalářské práci pak mapuji vyuţívání ipadu v zařízeních sociálních sluţeb, konkrétně u osob trpících Alzheimerovou nemocí. V zahraničí je tato technika jiţ s úspěchem vyuţívána, ale v České republice si ještě své místo nenašla. Jsem velice vděčná, ţe jsem mohla být přítomna zavádění této moderní technologie, mezi které se ipad zaručeně řadí, na mé pracoviště a mohla jsem zde zrealizovat výzkumné šetření, jehoţ hlavním cílem bylo zjištění přínosu vyuţívání ipadu v sociální práci se seniory s Alzheimerovým onemocněním. Teoretické vymezení je podobné v obou pracích, proto některé kapitoly byly pouţity jak v absolventské, tak i bakalářské práci. V první části teoretické práce se zabývám sociálními sluţbami vhodnými pro osoby s Alzheimerovým onemocněním. Druhá část je věnována obecné charakteristice demence. Třetí kapitola se zabývá Alzheimerovým onemocněním, ve čtvrté kapitole se hlouběji zabývám aktivizací a aktivizačními technikami, včetně psychobiografického modelu Erwina Böhma a poslední kapitola je věnována jiţ výše zmíněné nové technice vyuţívání ipadu. Cílem práce je seznámit se komplexně s problematikou a udělat si ucelený přehled o jednotlivých moţnostech, přínosech a důleţitosti aktivizace seniorů s Alzheimerovou demencí. 6

1 Sociální služby V souvislosti se sniţováním soběstačnosti seniorů dojde k situaci, kdy jednoho dne senior potřebuje pomoc od rodiny či od pečovatelské nebo asistenční sluţby, které mohou pomoci v konkrétních úkonech. S denní náplní času, s rehabilitací a kontrolou během dne, mohou pomoci denní stacionáře a denní centra (Mahrová, Venglářová, 2008, s. 112-113). Specifická je taktéţ komunikace a vedení rozhovoru s osobami s demencí, kdy je nutné vyuţívat různé neverbální techniky či formy alternativní komunikace, např. dorozumívání stisknutím ruky, prostřednictvím tabulek s obrázky základních věcí a činností atd; neustále je nutno se ujišťovat, ţe osoba s demencí rozumí tomu, co je jí říkáno. V případě, ţe nerozumí, je třeba pokusit se vysvětlit danou věc znova a jednodušším způsobem. Důleţité při péči o osobu s demencí, je soustředit se na poskytnutí psychické podpory této osobě, vyjádřit zájem o klientův problém, dát klientovi prostor k tomu, aby mohl vyjádřit své emoce, pocity (Mahrová, Venglářová, 2008, s. 124-126). Senioři ve stádiu pokročilé demence potřebují zejména ošetřovatelskou péči. Jejich schopnost komunikace je značně omezená nebo jiţ komunikace nejsou schopni, taktéţ nejsou schopni sebepéče (Mlýnková, 2011, s. 10). V této fázi onemocnění je osobám s demencí poskytována farmakologická léčba, která pomůţe zpomalit proces zhoršování demence, neboť Alzheimerovu chorobu vyléčit nelze. Léky podávané nemocným pozitivním způsobem ovlivňují narušené kognitivní funkce. Dále je vhodné, aby byl senior prostřednictvím zadávání vhodných úkolů, neustále aktivizován, neboť v případě, ţe by jeho mentální moţnosti nebyly vyuţívány, docházelo by k postupnému zhoršování jeho kognitivních funkcí; při aktivizaci je nutno působit na všechny smysly. Vzhledem ke skutečnosti, ţe různé formy demence s sebou nesou zhoršenou orientaci v prostoru, zvyšuje se riziko poranění. Je proto nezbytné přizpůsobit prostory, které senior vyuţívá tak, aby bylo minimalizováno riziko poranění či jiná rizika. V neposlední řadě je důleţité přijímat nemocného s demencí takový, jaký je, snaţit se chápat jeho problémy a akceptovat jeho chování, neboť senior i přes své onemocnění a zhoršení kognitivních funkcí, stále vnímá a cítí, je proto nutné dodrţovat vţdy etická pravidla (Mlýnková, 2011, s. 10). 7

1.1 Služby pro seniory s Alzheimerovou demencí Pro klienty s Alzheimerovou demencí jsou v České republice zřizována denní centra, mohou také vyuţívat pečovatelskou a poradenskou sluţbu v domácí péči. V raných stádiích nemoci se můţeme setkat s ubytováním v domech s pečovatelskou sluţbou či penzionech. Méně často se objevují specializovaná oddělení pro seniory s AN v domovech pro seniory, a to z důvodu finanční náročnosti. Pro seniory trpící demencí jsou vhodné domovy seniorů se zvláštním reţimem, zaměřené na péči o osoby postiţené demencí. Tato sociální zařízení jsou podobná, jako klasické domovy seniorů, rozdíl spočívá v tom, ţe jsou zčásti nebo zcela zaměřena na specifické potřeby osob trpících demencí (Mahrová, Venglářová, 2008, s. 114). Zařízení pro denní pobyt (domovinky) jsou zařízení pečovatelské sluţby určené pro denní pobyt seniorů s omezenými fyzickými nebo psychickými schopnostmi, kteří jsou osamělí a vyţadují denní péči. Zařízení slouţí také rodinným příslušníkům klienta, protoţe se jim postará o rodiče v době, kdy jsou v práci. V domovince je zajišťována hygienická péče, rehabilitace, strava, doprovod při vycházkách, praní osobního prádla, kombinovaná zdravotní péče, organizované aktivity aj. Klient si platí sluţbu částečně dle výšky důchodu (Jarošová, 2006, s. 49). Podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách jsou úkolem denního stacionáře tyto činnosti: Pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. Má za úkol o klienta se komplexně postarat a zároveň jej podporovat v rozvíjení jeho schopností, dovedností a sociálních kontaktů (Jarošová, 2006, s. 50). Denní stacionář poskytuje standardně celodenní aktivizační program (skupinové cvičení, ergoterapie, trénink paměti, procházky, muzikoterapie, reminiscenční terapie, taneční terapie, pet terapie). 8

2 Demence V této kapitole představím syndrom demence, nejčastější typy demencí a jednotlivá stádia demence se základními projevy. Pojem demence má svůj původ v latině a doslovně přeloţen znamená bez mysli. Člověk, jenţ je postiţen demencí se v důsledku postupného úpadku změní tak, ţe se ztrácí veškeré jeho charakteristické vlastnosti a rysy, ve fázi těţké demence člověk končí ţivot tak, jak do něj vstoupil jako bezmocné dítě (Buijssen, 2006, s. 13). Podle Mezinárodní klasifikace nemocí, verze 10, publikované WHO v roce 1992 je demence definována jako: syndrom, který vznikl následkem onemocnění mozku, obvykle chronického nebo progresivního rázu, a u kterého dochází k narušení mnoha vyšších korových funkcí, včetně paměti, myšlení, orientace, chápání, uvažování, schopnosti učení, řeči a úsudku (kognitivních funkcí). Vědomí není zastřené. Zhoršení kognitivních funkcí je obvykle doprovázeno, či někdy také předcházeno, zhoršením kontroly emocí, sociálního chování nebo motivace (Rektorová, 2007). Diagnózu demence lze tudíţ stanovit na základě klinického obrazupsychiatrického a psychologického vyšetření (Pidrman, 2007, s. 9). Nejčastějším typem demence je Alzheimerova demence, proto se také celkově demencemi budu více zabývat. Postiţené funkce u demencí lze rozdělit do třech základních skupin: Kognitivní funkce; Aktivity denního ţivota; Poruchy emocí, chování, spánku a cyklu spánek bdění (Jirák a kol., 2009, s. 176). Výsledkem procesu demence je narušení funkčních schopností a ztráta soběstačnosti (Pidrman, 2007, s. 192). 2.1 Kritéria diagnózy demence Diagnostická a statistická příručka Americké psychiatrické společnosti (Stuart Hamilton, 1999) uvádí následující obecná kritéria diagnózy demence: A. Rozvoj mnohotvárných poruch poznávacích funkcí, které se projevují: a. Poškozením paměti (poškozením schopnosti naučit se nové informace nebo vybavit si informace dříve naučené). 9

b. Jednou (nebo větším počtem) následujících kognitivních poruch: afázií (poruchou jazyka), apraxií (neschopností výkonu hybných funkcí vyššího řádu při zachované motorice), c. agnozií (neschopností poznávat nebo určovat předměty přes zachované poznávací funkce), d. poruchou exekutivních funkcí (plánování, organizování, abstrahování). B. Defekty poznávacích funkcí uvedené jak v kritériu 1, tak v kritériu 2, jsou příčinou významného poškození funkce v zaměstnání nebo ve společnosti, a v porovnání s předchozí úrovní představují významný pokles (Stuart Hamilton, 1999, s. 208). 2.2 Rizikové faktory vzniku demencí Příčiny vzniku demencí jsou předmětem mnoha vědeckých výzkumů. Je prokázáno, ţe na vzniku demencí se podílí řada různých faktorů. Jsou to především: Vyšší věk; Rozdíl ve výskytu demence u jednotlivých pohlaví (ţeny jsou více ohroţeny Alzheimerovou nemocí, muţi demencemi cévního původu); Genetická zátěţ; Nízká úroveň vzdělání; Prodělaná cévní mozková příhoda a jiná vaskulární onemocnění; Kouření a zvýšená konzumace alkoholu; Úrazy hlavy (Stuart Hamilton, 1999, s. 320). 2.3 Stádia demence Existují různé stupnice k určení stádia demence. Stupnice jsou zaloţeny na vyšetření paměti, orientace, úsudku, řešení problémů, zvládání společenských záleţitostí, zájmy, koníčků a osobní péče. Rozdělují obvykle demence do několika stádií podle závaţnosti onemocnění. Dostačující je rozlišení na tři stádia: 1. Počínající a mírná demence, kdy dominují zejména poruchy paměti, koncentrace, chování a poruchy sociálních funkcí. 10

2. Středně pokročilá demence, která se jiţ projevuje poruchou soběstačnosti a pacient vyţaduje častý či převáţný dohled. 3. Pokročilá demence, kdy je pacient odkázán na nepřetrţitou péči a pomoc ve většině sebeobsluţných aktivit (Buijssen, 2006, s. 13-17). 2.4 Rozdělení demencí Demence jako celek je moţné dělit podle více způsobů. Jedno z dělení je na demence primární, sekundární a smíšené (Pidrman, 2007, s. 31). 1. Primárně degenerativní demence Alzheimerova nemoc (nejčastější demence, představuje 60% všech demencí) Demence s Lewyho tělísky Frontotemporální demence 2. Sekundární demence - jsou nesourodou skupinou nemocí, na jejichţ vzniku se podílí řada příčin. Vaskulární demence (představuje do 20% všech demencí) Metabolická demence Toxické demence Demence při Parkinsonově chorobě Demence při Huntingtonově chorobě Traumatické demence Demence při normotenzním hydrocefalu Demence při nádorech CNS Demence při infekcích 3. Smíšené demence (10-15% všech demencí) Smíšená Alzheimerova/vaskulární Smíšená Alzheimerova/degenerativní Ostatní smíšené (Pidrman, 2007, s. 31). 11

3 Alzheimerova nemoc (AN) AN je nevyléčitelná choroba pojmenována po svém objeviteli, německém psychiatrovi Aloisi Alzheimerovi. Postihuje všechny skupiny obyvatelstva, není omezena na určitou sociální vrstvu, pohlaví, etnikum, nebo na danou geografickou oblast. Příčiny choroby nejsou prozatím známy a jsou předmětem mnoha publikací a výzkumů. Tato nemoc postihuje velké procento starších osob, její výskyt se zvyšuje s postupujícím věkem (Pidrman, 2007, s. 34). Alzheimerova nemoc je nejčastějším typem demence (50 aţ 70% všech případů demence). Je to nemoc mozku, projevuje se takovými charakteristickými znaky jako je postupující otupění, poruchy řeči i dalších vyšších nervových činností. Nemocný se stává úplně bezradným, vyţaduje neustálou péči ve dne i v noci, coţ je příčinou mnoha nesmírně těţkých situací pro rodinu ( Roslawski, 2005). U Alzheimerovy choroby není známa přesná příčina vzniku a neexistuje lék, který by tuto nemoc zcela vyléčil. Hlavním cílem léčby demencí je stabilizace nemocného, oddálení progrese, oddálení přechodu onemocnění do těţších stádií. Léčbu demencí lze rozdělit na farmakologickou a behaviorální (Pidrman, 2007, s. 34). K behaviorální léčbě patří nefarmakologické postupy podporující zachování kvality ţivota nemocných. Význam této terapie je zachování, popřípadě zlepšení úrovně jednotlivých dovedností, jako je hrubá a jemná motorika, chůze, soběstačnost, kognitivní funkce. Cílem těchto metod je také smysluplné vyuţití volného času nemocného a zlepšení komunikace mezi ním a pečujícími (Pidrman, 2007, s. 93). Behaviorální léčba zahrnuje pět oblastí: 1. Ţivotní styl (péče o nemocného, jeho podpora, přátelské prostředí, vztahy s rodinnými příslušníky). 2. Přiměřená fyzická aktivita. 3. Psychická aktivita (zachování vědomosti a dovednosti nemocného). 4. Optimalizace senzorických funkcí (zjištění, zda nemocný netrpí zrakovými či sluchovými poruchami). 5. Péče o nutrici (Pidrman, 2007, s. 93). Alzheimerova nemoc se vyskytuje ve dvou formách: 1. Familiální forma, je velmi vzácná. Podle některých vědců má na svědomí 5% onemocnění a postihuje zpravidla seniory mladší 65 let. 12

2. Sporadická forma má na svědomí naprostou většinu všech případů. Průběh onemocnění lze rozdělit do pěti stádií: 1. Prodromální fáze (zvýraznění zapomnětlivosti). 2. Časná fáze (zapomínání je zjevné, je porušena plynulost řeči, obtíţné vybavování si jmen, dat a událostí, prostorová orientace bývá zachována, objevují se emoční změny). 3. Intermediální fáze (narušení osobnostních rysů, je narušena časová i prostorová orientace, řeč je obsahově chudá). 4. Pozdní fáze (nemocný nekomunikuje s okolím, paměť je výrazně narušena, je dezorientován, opakovaně se vyskytují deliria. Je zřetelná neurologická symptomatika poruchy chůze, hybnosti). 5. Terminální fáze (nemocný je zcela imobilní, inkontinentní, paměťové schopnosti jsou zcela narušeny, řeč je nesrozumitelná, umírá na přidruţená onemocnění) (Hanuš, 1999, s. 25). 3.1 Projevy Projevy tohoto onemocnění mohou být různé a přicházejí obvykle velmi pozvolna. Počáteční projevy jsou často nevýrazné a mohou být tak snadno samotným nemocným i rodinnými příslušníky podceňovány. Diagnózu Alzheimerovy choroby předcházejí o dva aţ pět roků změny mentální, měřitelné některým z testů, a také pokles skóre v testu slovní plynulosti (verbalfluency). Tyto poruchy slovní paměti jsou jedním z příznaků, předvídajících výskyt Alzheimerovy choroby (Hanuš, 1999, s. 25). Mezi první, tzv. varovné příznaky patří: Zhoršování paměti, projevující se zapomínáním zejména nedávných událostí, nových tras, postupů a jmen. Zapomínání termínů schůzek. Zapomínání správného měsíce a roku. Stále obtíţnější rozhodování a nejistota. Obtíţe při řešení sloţitějších úkonů (např. finanční záleţitosti). Problém naučit se pouţívat nové přístroje či domácí spotřebiče. Pokles zájmu o své zaměstnání a koníčky. Opakování stále stejných věcí. 13

Porucha paměti je nápadná a vadí. Další zhoršování paměti, projevující se neschopností vybavit si data nebo nalézt cestu domů (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 91). Postupem onemocnění se objevují další závaţné příznaky: Změny osobnosti a nápadnosti v chování. Nemocní nerespektují společenská pravidla, převládá celková apatie, negativismus, egocentrismus, podezíravost. Postupné zhoršování všech kognitivních funkcí. Poruchy soustředění a paměti, konfabulace. Ztráta schopnosti orientovat se v čase a prostoru. V pokročilých stádiích nemocní nepoznávají sami sebe, ani své známé, neví, kde jsou. Postupná ztráta schopnosti logicky uvaţovat. Nemocní stále hůře chápou běţné situace, přestávají rozumět smyslu příběhů. Sníţená schopnost porozumět verbálnímu sdělení. Projevuje se obtíţemi při komunikaci, souvisí s nedostatečnou slovní zásobou. Postupně dochází také k poruchám vyjadřování, komolení slov. Alzheimerova choroba můţe vést aţ k afázii. Změny nálad. Nemocní mají prudší reakce a chovají se neadekvátně situaci. Vyskytuje se u nich úzkostná a depresivní nálada, postupné oploštění emotivity aţ apatie (Hanuš, 1999, s. 25-26). 14

4 Aktivizace Aktivizace seniorů je dle mého názoru velice důleţitá, neboť prodluţuje délku aktivního ţivota seniorů a pomáhá jim maximálně zachovávat funkčnost různých druhů dovedností, kterými ještě podle svých individuálních moţností disponují. Aktivity realizované v domovech a zařízeních pro seniory v rámci aktivizace přispívají k uţitečnému a příjemnému naplňování volného času seniorů, umoţňují jim mít dobrý pocit z vykonané práce, ze sociálních kontaktů a přispívají k jejich psychickému zdraví a pohodě. Uspokojování potřeb seniora je povaţováno za nejdůleţitější kritérium pro péči o staré lidi a pro jejich aktivizaci. Proces vedoucí k naplňování potřeb je přínosný, neboť jedince vede k ţádoucí aktivitě. Psychologický slovník (Hartl, 2004, s. 9) vykládá aktivizaci jako nespecifické označení úrovně aktivity, činnosti, vybuzenosti, zaloţené na smyslové, ţlázové, hormonální a svalové připravenosti k činnosti. Prostřednictvím aktivizace se pracovníci pečující o seniory snaţí udrţet obyvatele co nejdéle v určité činnosti s ohledem na jejich zdravotní a psychický stav (Aktivizace, 1999, s. 55). V domovech pečujících ať jiţ v ambulantní nebo v pobytové formě o seniory je vyuţívání aktivizace individuální. Odvislé je jednak od přístupu vedení sociálního zařízení, jednak od přístupu samotných zaměstnanců a v neposlední řadě od personálních moţností. 4.1 Potřeby seniorů Zabýváme-li se pojmem aktivizace seniorů, je velmi důleţité zmínit potřeby seniorů, které jsou prostřednictvím aktivizace uspokojovány. Tyto potřeby lze rozčlenit do čtyř oblastí (Jurečková, 2003): Fyzické potřeby, zahrnující základní lidské potřeby jako je potřeba jídla a vylučování, dýchání, spánku a odpočinku, fyzické aktivity, jako jsou pohyb a chůze ad. Psychické potřeby Sociální potřeby Duchovní potřeby 15

Podle následující definice Aktivizace klienta je v nejširším slova smyslu pomoc nebo podpora směřující k udržení, obnovení nebo získání schopností, nezbytných k samostatnému či co nejméně závislému uspokojování sociálně psychologických potřeb. Podle převahy účelu je poskytována buď ve formě sociálně psychologické podpory, jež směřuje zejména k odstranění osamocenosti, apatie, deprese, pasivity či agrese, nebo ve formě aktivizující klienta v různých oblastech života, zejména společenské, kulturní a zájmové (Jurečková, 2003). Aktivizace seniorů představuje důleţitou výzvu pro domovy seniorů, které se snaţí prostřednictvím organizování aktivit vytvářet podmínky pro uspokojení všech kategorií potřeb svých klientů (Jurečková, 2003). V odborném článku Jurečkové (2003, s. 142-154) bylo zkoumáno, jaké aktivizační aktivity realizují jednotlivá zařízení pro seniory. Jurečková zjistila, ţe zkoumané domovy seniorů vyuţívají rozmanité druhy aktivit. Aktivity jsou různorodé, některé mají jediný, specifický cíl u jednoho klienta, jiné mohou sledovat více oblastí lidského ţivota či uspokojovat více potřeb současně. 4.2 Typologie aktivit podle kategorií potřeb Jurečková na základě výzkumu vytvořila typologii aktivit podle kategorií potřeb, které uspokojují. Jedná se o následující aktivity: aktivity uspokojující fyzické potřeby, představují aktivity pohybové, sportovní, ruční a výtvarné práce, péče o flóru a faunu, hudební aktivity, aktivity uspokojující psychické potřeby. Tuto skupinu prezentují hudební aktivity přinášející relaxaci, společenské aktivity, informační aktivity ad., aktivity uspokojující sociální potřeby; zde Jurečková uvádí zejména veškeré kolektivní aktivity, které umoţňují kontakt s druhými, dále pak různé ruční práce, umoţňující pocit uznání či uţitečnosti, aktivity uspokojující duchovní potřeby, kterými jsou zejména hledání smyslu ţivota. Rozdělení aktivit Jurečkové odpovídá rozdělení aktivit podle Svatošové (1999) uvedené v úvodu rešerše. Jurečková (2003) zjistila, ţe v oblasti zabezpečování fyzických potřeb se aktivizační programy zkoumaných domovů pro seniory výrazně neliší u aktivit, které jsou zaměřeny na psychické potřeby, lépe finančně a prostorově vybavené domovy 16

nabízely mnohem větší a rozličnější nabídku aktivizačních programů (např. vybavení na cvičení paměti v podobě různých her). Bylo zjištěno, ţe jeden z domovů zcela opomíjel vzdělávací aktivity. Co se týče duchovních aktivit, bylo zjištěno, ţe poskytované aktivity byly shodné a byly ovlivněny shodnou křesťanskou orientací zařízení, shodně taktéţ opomíjely aktivity pro lidi s odlišným názorem na svět. Aktivizační programy jsou rozvíjeny úspěšně jak na úrovní preventivní (zaměřeny na zdravou populaci), tak na úrovni léčebné i sekundární prevence. Přiměřená aktivizace můţe totiţ značně zlepšovat kvalitu ţivota a zpomalit postup choroby (Langmeier, 1998, s. 195). Pojem aktivizace seniorů můţe zahrnovat celou řadu činností vykonávaných samostatně nebo ve skupině, v prostředí domova, nebo v různých jiných zařízeních, například zařízeních sociálních sluţeb. Prioritním poţadavkem pro celý lidský organizmus od početí aţ do smrti je dostávat správné podněty na správném místě, ve správný čas a v přiměřeném mnoţství a kvalitě. Mozkové buňky mají hlad po podnětech a degenerují, pokud je nedostávají (Klevetová, Dlabajová, 2008, s. 58). Při péči o osoby s AN pravděpodobně neexistuje cennější prostředek neţ smysluplná aktivita. Je-li pouţívána dobře, dokáţe pozvednout člověka na duchu a rozptýlit depresi. Můţe také zklidnit nervozitu a neklid. Jde o celkový proces, ve kterém je kaţdému poskytnuta příleţitost ţít způsobem, který mu vyhovuje nejlépe a pokračovat v tom, co je důleţité pro jeho pocit jistoty, výkonnosti, sociálního začlenění a vlastní hodnoty (Zgola, 2003, s. 232). Snaha o aktivizaci starých lidí však musí plně respektovat individuální moţnosti a přání kaţdého člověka, důleţité je pomoci mu nalézt motivaci pro vytváření krátkodobých i delších cílů, umoţnit mu proţít záţitky úspěchu a posilovat jeho sebeúctu (Langmeier, 1998, s. 204). Nesmíme zapomínat na dobrou komunikaci pečujícího s klientem, protoţe komunikace se zdá být základem dobrého vztahu mezi pečujícím a příjemcem péče a to ovlivňuje kvalitu poskytované péče a aktivizace. 4.3 Aktivizace jako nástroj Aktivizaci můţeme pojímat jako nástroj k uspokojování potřeb, prevenci patologického stárnutí a sociálního vyloučení, motivaci k smysluplné 17

činnosti a plnohodnotnému ţivotu, moţnost se z něčeho těšit, radovat se ze ţivota a také jako činnost posilující, udrţující a rozvíjející lidské tělo i mysl (Rheinwaldová, 1999, s. 10). Do kategorie aktivizace seniorů řadíme například rehabilitační péči ve zdravotnictví, podporu rovných příleţitostí na trhu práce a podporu zaměstnávání seniorů, dostatečnou nabídku vzdělávání seniorů, dostatečnou nabídku moţnosti uplatňování zájmových aktivit, dostatečnou nabídku moţností společenského ţivota i rovnou příleţitost k zapojení do veřejného ţivota (Müller, 2008, s. 54). Důleţitou formou aktivizace je kromě individuální aktivizace seniora také skupinová aktivizace, která se odehrává v domovech pro seniory, denních centrech a stacionářích, nebo různých zájmových centrech pro seniory. 4.4 Kategorie programů pro seniory Kategorie programů pro seniory můţeme rozdělit, a to následovně: Rukodělné práce a tvořivé činnosti; Společenské programy, diskuze, hry, hudba, tanec; Cvičení, sporty, sportovní hry; Činnosti venku v přírodě; Náboţenské programy; Vzdělávací činnost (Rheinwaldová, 1999, s. 23). Při aktivizaci seniorů s AN musíme vzít v úvahu poruchu krátkodobé paměti, sníţení psychomotorického tempa, zhoršení prostorového vnímání a prostorové představivosti, zhoršení kvality řeči (často aţ afázie), změny v emotivní sloţce jako jsou nejistota, úzkost, ale také apatie, pasivita, nechuť k novým činnostem. Dále nesmíme opominout moţnou apraxii, také zhoršení jemné motoriky z jiných příčin, poruchy pravolevé orientace, poruchy koncentrace. Málokdy dojde ke zlepšení, jde spíše o udrţení dosavadního stavu klienta pokud moţno co nejdéle. V úvahu také bereme zhoršení smyslového vnímání, ochuzení fantazie, kreativity, větší oblibu stereotypních, mechanických činností a obavu z nového, neznámého (Zgola, 2003, s. 148-167). 18

4.5 Hlavní cíle aktivizace Mezi hlavní cíle aktivizace seniorů s AN patří především udrţení či zlepšení stávajících dovedností, smysluplné vyuţití volného času, omezení neţádoucího problémového chování, zlepšení emočního stavu, nastavení pravidelného denního reţimu a v neposlední řade moţnost verbální i neverbální komunikace mezi seniory navzájem i s pracovníky (Holmerová a kol., 2007, s. 140). 4.6 Druhy aktivizačních technik využívaných u AN Zde popíši moţné aktivizační techniky, které můţeme vyuţít u osob s Alzheimerovým onemocněním a následně vyberu pouze ty aktivity, které byly v denním stacionáři Domovinka v Třebíči pouţívány a samotnými klienty vyhledávanými a oblíbenými. Mezi aktivizační metody vhodné pro seniory a AN patří: Ergoterapie; Kognitivní terapie; Senzorická stimulaci; Reminiscenční terapie; Orientace v realitě; Validační terapie; Kinezioterapie; Taneční program; Arteterapie; Terapeutické vaření nebo pečení; Muzikoterapie; Pet-terapie; Bazální stimulace. 4.6.1 Ergoterapie S ergoterapií se setkáváme snad nejčastěji ze všech aktivizací. S klienty se pracuje cíleně, zaměstnáváme je tím, aby se cítili smysluplně a nepostradatelně. Klienti si ani nevšimnou, ţe se snaţíme o nějakou cílenou činnost. Ergoterapie je obecně nazývána jako léčba prací. U seniorů s demencí je ergoterapie zaměřena především na zachování soběstačnosti a sebeobsluhy. Se seniory 19

pracuje ergoterapeut, který stanovuje plán komplexní rehabilitace. Společně provádějí nácvik všedních denních činností, jako jsou např. oblékání, péče o osobní hygienu nebo třeba příprava jídla, manipulace s telefonem aj. (Holmerová a kol., 2007, s. 142). Cílem ergoterapie je dle České asociace ergoterapeutů (ČAE) dosaţení maximální moţné soběstačnosti, nezávislosti klientů a zvýšení kvality jejich ţivota. 4.6.2 Kognitivní rehabilitace a orientace realitou Tyto dvě techniky jsem záměrně spojila, protoţe se společně vzájemně prolínají. U nás je nazýváme trénováním paměti, patří k dennímu rituálu ranního vítání klientů. Pracujeme s kalendářem, kdy klienti říkají, který den v týdnu je, jaké mu náleţí datum, kdo má jmeniny a kdo z významných osobností naopak narozeniny. Většinou v odpoledních hodinách po odpočinku, pokračujeme v trénování paměti různými doplňovačkami, hádankami a hraním her podle přání klientů. Kognitivní rehabilitace jsou tzv. cvičení paměti, jejichţ cílem je zachování poznávacích funkcí, především paměti a myšlení. Jejich zařazení je vhodné u seniorů v počáteční a středně pokročilé fázi demence. Většinou probíhá ve skupině, úkolem terapeuta je přizpůsobit aktivity individuálním schopnostem jednotlivých seniorů (Jirák a kol., 2009, s.96). Do této kategorie můţeme zařadit luštění kříţovek, pexeso, puzzle, doplňování slov, říkanek, a další. Orientace realitou je technika umoţňující seniorům s demencí porozumět situacím, které se kolem nich odehrávají. Vyuţívají se určité prvky, ne celý přístup jako takový. Za důleţité je povaţováno, aby byl senior orientován časem, místem a svou osobou. Tuto techniku pouţívají pracovníci zařízení v průběhu kaţdodenní komunikace, její součástí je také vytvoření prostředí, které seniorům usnadňuje orientaci. Vyuţívají se různé pomůcky, jako jsou nástěnné kalendáře, tabule či nástěnky s tematickými obrázky ročního období nebo velké hodiny. Orientace realitou můţe probíhat i jako skupinová aktivita, kdy se např. během ranní komunity připomíná datum, den v týdnu, různá výročí nebo aktuality. Tato technika je velmi důleţitá pro seniory s demencí trpící také smyslovou poruchou (Holmerová a kol., 2007, s. 174). 4.6.3 Reminiscenční terapie Tuto techniku v našem stacionáři vyuţíváme zejména při rozhovorech na témata z minulosti. Při společném sezení, např. po svačině, pracovník zmíní nějaké vhodné téma a klienti začnou sdělovat své záţitky a zkušenosti. Vţdy se do rozhovoru 20

zapojí všichni zúčastnění. Pro mě osobně měly tyto rozhovory vţdy obrovský přínos, neboť jsem se díky nim dozvěděla o událostech, které já znám uţ pouze z hodin dějepisu. Také jsme poţádali rodinné příslušníky o staré fotografie z dětství, školy, dovolených atd. a vytvořili nástěnku. Vzpomínkové kufříky se nám nepodařilo zrealizovat. Reminiscenční terapie je povaţována za významnou aktivizační metodu, zvláště při práci se seniory s demencí. Jedná se vlastně o rozhovor řízený terapeutem, při němţ senioři vzpomínají na svůj dřívější ţivot. Je vhodné ji vyuţívat i u lidí v pokročilých fázích demence, kdy je jiţ nelze zapojit do jiných činností. Můţe mít podobu individuálního sezení nebo probíhá ve skupině. Hlavním cílem reminiscenční terapie je nejen zlepšení zdravotního stavu, ale především posílení lidské důstojnosti u člověka s demencí. Můţe být prostředkem ke zlepšení komunikace a zdrojem podpory rodinných pečujících (Janečková, Vacková, 2010, s. 11-12). Reminiscenční terapie má pro zdravé seniory preventivní a aktivizační význam, pro seniory s demencí zase význam efektivně-komunikační, u obou skupin pak vede ke zvýšení sebehodnocení, k redukci sociální izolace a depresí, k celkovému zlepšení kvality ţivota (Müller, 2008, s. 58). Výhodou reminiscenční práce se skupinou je bohatství sdílených vzpomínek, vzájemná inspirace a asociace myšlenek. Vlastní terapie můţe mít individuální nebo skupinovou formu (Janečková, Vacková, 2010, s. 90). Oblíbená témata reminiscenčních sezení mohou být např. příhody z dětství, školní léta, svatba, děti a vnoučata, zaměstnání, záliby, dřívější móda, vaření recepty a další. Při práci se vyuţívají nejrůznější pomůcky, které pomáhají u seniorů s demencí vyvolat nějaké vzpomínky. Jsou to třeba staré knihy, filmy, gramofonové desky, staré fotografie, dobové předměty váhy, šicí stroj, valcha, mlýnek na kávu aj. Vzpomínky je moţné vyvolat také pomocí sluchových a hmatových podnětů nebo prostřednictvím vůní či chutí různých pokrmů (Janečková, Vacková, 2010, s. 90). Pokud se týká naší paměti a jejího fungování, máme svůj osud ve svých rukou. Mozek se chová podobně jako sval, který ztrácí svoji funkci, kdyţ není neustále pouţíván. Postupující věk ovlivnit nemůţeme, můţeme, ale ovlivnit to, jak naše paměť stárne. Dobře pracující paměť je pro kaţdého nejdůleţitějším předpokladem posílení sebedůvěry a sebeúcty. Rozsah naší krátkodobé paměti je omezen na sedm prvků (slov, 21

nebo čísel) nebo přesněji v průměru na pět aţ devět prvků. Ze seznamu deseti, dvaceti nebo více slov si stejně nezapamatujeme více neţ sedm. Nemůţeme ovlivnit kapacitu naší krátkodobé paměti. Jsme, ale schopni ovlivnit kvalitu spolupráce krátkodobé a dlouhodobé paměti do té míry, ţe informaci zpracovanou pomocí mnemotechnik1) můţeme v případě potřeby snadno vyvolat z dlouhodobé paměti (Steinová, 2005, s. 14). 4.6.4. Kinezioterapie léčba pohybem Tuto techniku zařazujeme do dopoledního programu vţdy 1x týdně. Nejčastěji vyuţíváme rehabilitační míče, přirozeného pohybu na zahradě, máme i klienty, kteří vyuţívají s oblibou rotopedu. Pro ně jsme vytvořili nástěnku, kam zapisujeme jejich ujeté kilometry a vţdy na konci měsíce vyhodnotíme nejlepší sportovce, kteří obdrţí diplom a malou odměnu. Kinezioterapie je samoterapeutická aktivita, která vyuţívá cíleně zaměřené pohybové programy a podněcuje aktivitu jedince, zvyšuje sebeúctu, sniţuje úzkost, depresi, percepsi stresu a reaktibilitu na stres, zvyšuje odolnost vůči zátěţím, má euforizační účinky, zlepšuje mentální funkce, zdůrazňuje neverbální prvky a postupně vyvolává potřebu komunikace (Holmerová a kol., 2007, s. 189). Při provádění kinezioterapie u seniorů s demencí je nutné respektovat určité zásady. Musí být respektována osoba seniora, cvičební program musí být adekvátně obtíţný, činnost musí mít variabilní formy a musí být prováděna na nejvyšší moţné úrovni, které je senior schopen. U lidí trpících demencí přispívá k navození psychické pohody a k udrţení svalové síly a stability. Nejčastěji probíhá ve skupině, kterou řídí terapeut. Vhodné je zařazovat jednoduché cviky, které mohou senioři dobře napodobit a navíc doprovázet cvičení jednoduchými slovními pokyny. Vhodnými pohybovými aktivitami pro seniory s demencí jsou také procházky, jízda na rotopedu nebo jednoduché práce na zahradě (Holmerová a kol., 2007, s. 143). 4.6.5. Arteterapie Arteterapie si u nás také našla své místo. Mezi nejoblíbenější patří malování hedvábných šátků. Nejedná se přímo o malování, ale o zapíjení různých barev s následným posypem mořské soli. Tuto techniku zvládají i klientky ve velmi pokročilém stádiu AN, neboť na ní není v podstatě co pokazit. Klientky vţdy mají obrovskou radost, finální výrobky jim rodinní příslušníci za symbolický příspěvek 22

koupí a ony je s hrdostí nosí jako módní doplňky. Naši klienti velmi rádi spolupracují i s dětmi, které k nám často chodí a společně pak vyrábíme přání, adventní věnce, velikonoční kraslice, pracujeme i se slaným těstem, které je podobné např. Moduritu. Léčba výtvarným uměním. Tato terapie můţe seniorům přinášet mimo jiné pocit smysluplného naplnění ţivota. Mezi vhodné arteterapeutické techniky pro práci se seniory s demencí patří např. textilní techniky, práce s papírem nebo práce s přírodními materiály (Holmerová a kol., 2007, s. 214). Mezi osvědčené arteterapeutické postupy vhodné pro seniory s demencí můţeme zařadit například mramorování svíček, zdobení vánočního stromečku, malování temperovými barvami, zdobení ubrouskovou technikou, výrobu přání, výrobu velikonočních kraslic, vykrajování z moduritu nebo podobné hmoty, malování na porcelán, batikování, vyškrabování obrázků, papírové koláţe a mnohé další (Holmerová a kol., 2007, s. 215). Starší lidé navštěvující denní stacionáře a centra často potřebují více struktury neţ v předchozích letech svého ţivota, protoţe jejich problémy (samota, úmrtí partnera, chatrné zdraví, neschopnost vypořádat se s novým vývojem věcí) je zbavují jistoty. Přirozeně se rychle unaví, takţe skupiny by mely být pořádané dopoledne. Je třeba dbát na časový rozvrh, například čas dopravy nebo čas k jídlu, pozorně se přizpůsobit všem moţným handicapům, jako je hluchota, špatný zrak. Výtvarná skupina můţe starším lidem pomoci vzpomínat a hovořit o svých ţivotech, o věcech šťastných i nešťastných, které se jim přihodily, takţe mohou oslavovat své úspěchy. Skupina můţe téţ oslavovat aktuální vnitřní sílu a zlepšovat sociální interakci (Holmerová a kol., 2007, s. 212-223). 4.6.6 Oslavy, společenské akce Náš běţný kaţdodenní ţivot je přerušován a zpříjemňován různými událostmi. Takové události (například narozeniny, svátky) v nás vyvolávají povědomí o plynoucím čase, a jednak nám slouţí jako opěrné body naší paměti. Dobrý je kaţdý důvod pro pořádání nějaké oslavy, ať uţ se jedná o Vánoce, Velikonoce, o narozeniny, o různá výročí. Oslavy jsou příleţitostí k procvičování nejrůznějších společenských dovedností, například společného plánování, pečení koláčů. Plesy a podobné větší události jsou příleţitostí hezky se obléci a cítit se slavnostně (Janečková, Vacková, 2010, s. 106-107). Tyto akce patří k těm, na které se klienti obzvlášť těší. Slavíme všechny jmeniny i narozeniny nejen klientů, ale i pracovníků. Klienti s radostí pověřují rodinné 23

příslušníky přípravou drobného občerstvení. Také se velmi oblíbeným stal Domovinkový ples, který jsme pořádali letos jiţ potřetí. Vyzdobíme prostory, připravíme občerstvení, tombolu, k tanci i poslechu hraje ţivá hudba. Klienti vţdy přijdou slavnostně oblečeni a tento den je pro ně velkým záţitkem. To vše přispívá k dobré náladě a dodává klientům pocit vlastní hodnoty a důstojnosti. Hudba jejich generace stimuluje příjemné vzpomínky, které přispívají k emocionální pohodě. Na některé události mohou být pozváni členové rodiny, přátelé nebo veřejnost. Nějaký větší program by se měl konat kaţdý měsíc, aby se obyvatelé měli na co těšit a připravovat (Rheinwaldová, 1999, s. 55). 4.6.7 Terapeutické vaření nebo pečení Tato aktivizační technika je u nás zařazená do programu pravidelně 1x týdně, nejčastěji v pátek a týká se pečení kynutých buchet s náplní. Všechny klientky sedí u dvou stolů a mají rozdělené činnosti, od vyhazování těsta, plnění, balení, maštění, posypání drobenkou aţ po skládání na plech. Pracovník pak peče v tréninkové kuchyni. Buchty jsou posléze rozděleny mezi všechny klienty. Vaření je velice vděčnou a oblíbenou činností většiny seniorů. Výhodou je, ţe se vyuţívá dovedností, které mají i lidé s demencí dlouhodobě zafixované. Úkolem terapeuta je rozdělit činnosti, tak, aby kaţdý senior dostal takový druh práce, jaký je schopen zvládnout. Výsledkem je pak radost z dobře odvedené práce, ale také vnímání chuti a vůně hotového pokrmu. Dochází tedy i ke stimulaci senzorické, kdy známá a příjemná vůně můţe vyvolávat příjemné vzpomínky a přispívat k dobré náladě (Holmerová a kol., 2007, s. 224). 4.6.8 Muzikoterapie Další velmi oblíbená činnost, kdy pracovníci hrají na kytaru nebo klávesy a zpíváme s klienty jejich oblíbené písně. Velmi často klienti doprovází vyťukáváním rytmu. Hlavním cílem muzikoterapie u seniorů s demencí je navození pocitu psychické pohody. Mezi aktivní techniky, kdy se senior zapojuje do činnosti, patří zpívání doprovázené hrou na hudební nástroje, rytmické cviky nebo hudební kvíz. Pasivními technikami v muzikoterapii jsou poslech hudby a relaxace spojené s dechovými cvičeními. Umoţňuje seniorům posílit sebevědomí, neboť právě texty písní či známá 24

říkadla a melodie zůstávají jako součást dlouhodobé paměti v jeho povědomí nejdéle (Holmerová a kol., 2007, s. 227). 4.6.9 Pet terapie a Canisterapie Pet-terapie, neboli zooterapie je označována jako léčba pomocí zvířecích mazlíčků. Přítomnost zvířat pozitivně ovlivňuje lidskou psychiku. U seniorů s demencí je nejvhodnější tzv. canisterapie, neboli léčba psem. Bylo prokázáno, ţe při hlazení zvířete dochází ke sniţování krevního tlaku, srdeční činnost se zklidňuje a navozuje se stav celkového uvolnění. Zvířata mohou také sniţovat úzkost, depresi a poruchy spánku Holmerová a kol., 2007, s. 229-230). Mezi zvířaty chovanými doma a člověkem existuje jiţ od nepaměti vzájemný vztah. Zvířata dokáţí zmírnit u člověka zvláště pocity osamělosti a společenské izolace. Hlavní směry příznivého působení zvířat jsou uvedeny v následující tabulce (Zvířata v domovech nejen pro seniory, 1993, s. 17). Tab. č. 1 (Zvířata v domovech nejen pro seniory, 1993, s. 17) Pet-terapii lze provozovat chováním zvířat přímo v sociálních nebo zdravotnických zařízeních, nebo pravidelným docházením zvířete, například provozování canisterapie, hypoterapie, atd. Canisterapie je podpůrná metoda ucelené rehabilitace, kterou lze spojit i s jinými terapiemi jako je např. muzikoterapie, arteterapie apod. Pro potřeby starých lidí se hodí 25